Publikujeme rozhovor se sociologem Ivem Možným, který vyšel v sobotních (19.10.) Lidových novinách pod názvem Vychováváme zahálčivé lidi. Hovoří v něm o důvodech úpadku kvality vysokoškolského vzdělání u nás a roli elit ve společnosti.
Prožíváme období nejvyšší kvality života v historii. Neděláme ale nic pro to, abychom si ji dokázali udržet. Společnost se stále víc dělí do dvou rychlostních pruhů. Tím pomalejším, početnějším se šíří blbá nálada, konstatuje Ivo Možný.
LN: Jakou dobu prožíváme?
Podívejte se, já mám dlouhé srovnání. Platí ono biblické: jsou vždycky léta tučná a léta hubená. A ty přechody jsou vždycky dramatické. Myslím, že jsme právě na švu dvou takových dekád.
Vždy po dvaceti pětadvaceti letech přijde nějaké tření a zase z toho vyleze něco jiného. Patřím k těm, kdo jsou přesvědčeni, že nikdy v historii jsme neměli tak vysokou kvalitu života, bez ohledu na současnou krizi.
A myslím, že už zase dlouho tady tak dobře nebude.
- LN: Sníží se nám kvalita života?
- Jsem o tom přesvědčen.
- LN: V čem se zhorší?
Já mám zaujatý pohled, poněvadž jsem fachidiot. Já to vidím z toho, co já mám denně na stole. Mluví se o tom, že tuto civilizaci ohrožuje čerpání zdrojů. Že dojde ropa a spol. Někdo tomu věří, někdo ne. Základním zdrojem každé společnosti jsou ale lidé. Lidský intelekt, tvořivost, dovednost, pracovitost.
Abych to vzal zkrátka, počet osmnáctiletých během příštích pěti let klesne o třetinu. Čeká nás patnáct chudých ročníků, kdy vysoké školy budou stát před stejným problémem jako gymnázia, když nemohla sehnat žáka, protože do gymnaziálního věku dospěly slabé ročníky. A ona byla nastavena na silné.
Teď dospěl bod obratu, kdy poptávka po studentech na trhu vzdělání převýšila nabídku, na vysoké školy.
LN: Co se bude dít?
Ve světě je to přirozený stav už více než třicet let s tím, jak společnost stárne. U nás to bylo dlouho úplně obrácené, protože komunisti drželi vzdělání jako exkluzivní komoditu. Měli tři způsoby, jak drželi populaci pod krkem. Nemohli dát lidem odměny, ty jejich obchodní domy byly k pláči. Tak odměňovali tím, že některé nezbytnosti udělali vzácnými.
To znamenalo dítě na vysokou školu jenom za odměnu. Byt jen za odměnu. Cesta do ciziny jen za odměnu. Tím vás tlačili. Bez toho, abyste měla hnízdo a vaše dítě mělo šanci studovat, se žilo opravdu zle. Tím dostali společnost na kolena. Proto v roce 1990 nastupovalo na vysoké školy deset procent populace. Dnes už je to polovina.
Ta mez je podle Němců, kteří už to udělali dávno, někde kolem 70 procent.
LN: Kolik lidí na to intelektuálně má?
Ta polovina je maximum. A teď bude na ta místa o třetinu méně uchazečů. Máme 42 soukromých univerzit. Máme ohromně širokou, materiálně dobře zabezpečenou síť státních škol.
Podívejte se, kde všude se staví budovy. A do toho ještě přišly obrovské peníze z evropských dotací.
LN: Snížila masovost kvalitu škol? Nebo se dokázalo, podobně jako třeba v Americe, školy rozdělit na elitní a masové?
Tu stratifikaci podle kvality bohužel nikde nevidím. Když se podíváte na ty takzvané kamenné univerzity, posledních dvacet let bylo pro všechny léty blahobytu a zároveň léty strašlivě korumpujícími – auri sacra fames.
LN: V čem byla korumpující?
Když jste se přizpůsobila době, dostávala jste levný prachy. Vysoké školy dostávaly peníze na studenta. Vím, jinak to nejde, v principu neznám lepší systém, než když jsou peníze za studentem. Ale mělo to být trochu vyvážené. Dalším klíčem pro rozdělování peněz byl počet docentů a profesorů.
Tak najednou všichni začali dělat docenty a profesory. Samostatnou kapitolou je kvalita vědeckých publikací. Prostě i ty publikace se dělaly pro prachy, a ne pro skutečné vědecké výsledky. Aby byly body.
Ten korumpující vliv peněz způsobil, že nevím prakticky o žádné české univerzitě, která by si důsledně řekla, že nepůjde do procesu všeobecného zmasovění.
sociolog Ivo Možný, zdroj: fss.muni.cz
LN: Čím nám to nejvíc uškodilo?
Na vysokých školách musí být diferenciace. Je správné, že se každému druhému dostává vysokoškolského vzdělání. Ale musí to být jasně rozdělené. Aby každý věděl, co je která škola zač a jakou úroveň může od jejích absolventů čekat. V Americe každý ví, jaký je rozdíl absolventem Harvardu a bakalářem z lokální školy.
Přesně to nám chybí. To máte stejné jako s restauracemi. Máte kategorii levných restaurací a můžeme se bavit, která z nich je dobrá. A pak máme luxusní a můžeme o nich vést stejnou debatu. Nemá ale smysl srovnávat levnou s luxusní. Neznám žádnou fakultu, která by si řekla: Půjdeme jen po výjimečných studentech.
Už patnáct let vykládám, že univerzity by se měly jasně dělit na kategorie A (praktické), B (už se tam dělá i nějaký výzkum) a C (elitní, výzkumné). Jedna studentka si při své bakalářské práci vzala webové stránky všech fakult a zjistila, že přes devadesát procent z nich se prohlašuje za vědecko-výzkumné.
Každý si to tam prostě napíše. Harvard se stal elitním tím, že prostě nevezme studenta, pokud v respektovaných testech nedosáhne určitý počet bodů. Byť by byl ochoten na školném zaplatit cokoliv. Jako děkan jsem měl vizi mít takovou školu. Bral jsem deset lidí ze sta. To byla ještě alespoň nějaká výběrovost.
Dneska berou až 40 procent. Je to i otázka učitelů.
LN: Proč zmasověly humanitní školy?
Tam jdou lidi, kteří se bojí života. Já jsem tím prošel. V kšeftu neznám bratra, říkával můj strýc, když nepůjčil mému otci, který byl před bankrotem. Já su ze staré obchodnické rodiny.
V tomhle světě prostě platí: Máš výkon? Dobrý. Válíš? Válíš. Neválíš? Jdeš od válu. A vedle toho je najednou nika společenských věd, kde pro sebe mají pochopení. Zohledňují se jiné věci než výkon.
To přitahuje určitý typ lidí, kteří se, ve zkratce řečeno, bojí života.
LN: Co je to za lidi?
Když skončí školu, je jim 23, ale i 25 nebo 26 let. To už začínáte ztrácet pružnost, adaptabilitu, schopnost se změnit. Mimochodem: Joseph Conrad (jeden ze zakladatelů modernismu – pozn. red.) řekl krásnou větu: Ve třiceti tuhne charakter jako sádra. Plasticitu ale začínáte ztrácet už kolem pětadvaceti.
A teď se podporují doktorandská studia a je o ně velký zájem. Je to pohodlný život. Když jeden den nepřijdete na přednášku, tak se z toho nestřílí. Když kamarádi jedou na hory, vyrazíte s nimi. Je to lákavé prostředí na prodloužení studentského života. Doktorát má trvat tři čtyři roky, ale trvá sedm.
Píšou disertaci, a vždycky nějak legitimizují neschopnost ji dopsat. Začnou přednášet. Protože máte hodně studentů, potřebujete i hodně učitelů. Na to se hodí doktorandi, kteří pomáhají s výukou. Víte, proč nemáme elitní školy? Když jsme začali brát nikoliv jenom elitní, ale průměrné studenty, museli jsme nabrat i průměrné učitele.
Jinak bychom je neobsloužili. Tím začal úpadek kvality.
LN: Ztrácíme tím talenty a budoucí elity?
Jeden kamarád z univerzitního prostředí říkal, že mezi tisíci lidmi je nanejvýš třicet, které někdy něco napadne. Teď jde o to, co je napadne. Člověk může být kreativní novinář a nemusí ho nic napadnout.
Jde po tématech, která přichází, a dělá je dobře. V devadesáti procentech povolání můžete být kreativní a nemusí vás moc nic napadnout. Můžete být dobrý inženýr a dělat relativně rutinně svou práci.
Úspěšná společnost ale musí umět poznat ty výjimečné. A my je v masovosti vůbec nerozeznáme.
LN: OECD teď kritizovala, že talenty maříme už na základních a středních školách, protože se neumíme věnovat výjimečně nadaným dětem a tlačíme je do integrace s ostatními. Proč se dobrovolně připravujeme o talenty?
My jsme plebejský národ. Vynořili jsme se z vesnických mlýnů a řeznictví. Když došlo k urbanizaci, tak ti, co nebyli poddaní, ale zase nebyli svobodný lidi, mlynáři, řezníci, tak jejich děti šly do města.
Ne do fabrik, ale dělali Čelakovské, Havlíčky. To byla první generace městských Čechů, kteří vzešli z té vesnické elity. Český národ dělala tahle vesnická, plebejská elita.
Pak jsme ještě v dějinách o elity několikrát přišli.
LN: Proto se vede tak těžko veřejná debata o výjimečnosti? O elitní školách, gymnáziích, mimořádně talentovaných dětech…
Jsme pořád málo imunní proti nákaze ideologizace. Když je nějaký problém, můžete ho řešit buďto věcně, nebo správně. Správně může být vlevo, nebo vpravo. Někteří si myslí, že správně je být vlevo, někteří vpravo.
Věcně se ale nedíváte, jak je správně, ale jak z věci vyplývá, co se s tím dá dělat. Dědictví ideologizace je tu pořád strašlivě silné. I ve školství jsou mnohé věci prosazovány z principu. Nepřemýšlí se, jestli to prospěje studentům.
A když tady máte krásný princip integrující školy a děláte to podle něj, nikoliv podle zdravého rozumu, dopadne to špatně.
LN: Velí zdravý rozum pěstovat si elity?
Zdravý rozum velí nedělat univerzální řešení, protože lidi nejsou univerzální. Ideologizace velí dělat to všechno podle jednoho mustru, univerzálně. Je to náročnější, ale někam to vede.
Takže integrace dětiček, zrušit zvláštní školy, zrušit dětské domovy, v principu je to dobré, ale proboha pozitivně. Když máte to ideologické myšlení, jasně víte, co ne; ale co jo, na to už nestačí ta ideologizace.
To už musíte mít připravené ty partikulární kroky.
LN: Jakou roli při tom hraje pokrytectví současných elit? Kážou o alternativních rodinách, a samy žijí v konzervativních. Volají po rovnostářském školství, ale své děti pošlou do drahých elitních škol.
Přesně tak. Je to ale složitější. Kde se tvoří veřejné mínění? V médiích. A ten názor elit není prezentován jako pokrytecký. Média neupozorňují na to, že žijí něco jiného, než hlásají. Tím se stávají hlásnou troubou pokrytectví.
LN: V čem se zhorší kvalita života ve společnosti, kde bude málo mladých?
Pokud jde o výrobu krámů, technické inovace, umožňující z méně udělat čím dál více, nic moc se nezmění. Mobily budou čím dál lepší a čím dál dostupnější. Nemyslím, že bychom čistě materiálně nějak zchudli. Společnost se začne víc dělit. Není to tak, že by stejně začali chudnout miliardáři a doktoři. Celá společnost vždycky začíná chudnout od nejchudších.
LN: Čekáte, že se nebude snižovat životní úroveň, ale budou se prohlubovat rozdíly?
To je velké civilizační téma. V Americe se dlouho vede velká debata, co s těmi rozdíly udělat. Amerika a Evropa dostaly ve druhé světové válce obrovskou lekci, že když se na ty chudé vykašlete, přijde Hitler a dopadnete špatně. Proto vznikl sociální stát. Měl obrovské úspěchy, všechno to šlo. Ale začne se hroutit, když ztratíte zdroje v lidech.
Když začne klesat porodnost a nestaráte se o elity, které by byly schopné něco vymýšlet. Lidí máte málo, a ještě v těch talentovaných nerozvíjíte tvořivost, která by to mohla aspoň trochu vynahradit. Málo dětí a plýtvání talenty je pro společnost velmi nebezpečná kombinace. Dalším velkým problémem se stává dvourychlostní společnost.
LN: Jak byste ji popsal?
Udělal jsem si analýzu studentů a zjistil jsem, že se nám to čím dál víc rozděluje. Máme dva druhy studentů. Já jim říkám samochodky a minimaxy. Ty samochodky si studují, samy jedou, jsou pracovité, zajímají se.
Ale na druhé straně přibývá minimaxů, těch, kteří jdou studiem s minimálním výkonem maximálně snadno prolézt. Jedou na to minimum. Problémem fakulty je, jestli dokáže těm minimaxům zvednout tu minimální laťku, co musí udělat. Oni ale silně tlačí na to, aby se naopak snižovala.
Čím je jich víc, tím je ten tlak větší. Tím vzniká dvourychlostní společnost.
LN: Kolik je samochodek?
Ryzí samochodky, to je dost krásný a vzácný útvar. Taková čistá samochodka, tam je úplně jedno, jak dobrá nebo špatná ta škola je. Ta je prostě naprosto impregnovaná, jede si sama.
Když použijeme jemnější dělení, to znamená student motivovaný a nemotivovaný, přičemž motivovaný je ten, který je ochoten pracovat aspoň čtyřicet hodin týdně, tak je jich tak patnáct, spíš deset procent. Vysokými školami prochází zahálčivá masa. Na vysoké škole je krásné, že pracujete 25 týdnů v roce z 56.
Po těch 25 týdnů podle vlastního vyjádření studentů v některých oborech jim k tomu, aby vystudovali, stačí pracovat 16 hodin týdně. Oni si na tenhle způsob života zvyknou. Když jsem se na tohle díval, a když jsem kolegům nadával, že tohle můžeme dopustit, taky jsem jim říkal: Podívejte se, my vytváříme zahálčivé studenty pro zahálčivou společnost.
Protože, paní kolegyně, celá ta společnost je dvourychlostní. Je tam velká zahálčivá masa, která je tou reklamou a tím kšeftem oblbnutá, že nejlepší je konzumovat, žádná sebekázeň. Užij si. To se do nich pumpuje. Je zajímavé, že se na to novináři nevrhli.
Asi před dvěma měsíci jsem v Lidovkách četl, jak firmy, co si hlídají softwary, zjistily, že 4,2 hodiny denně v průměru si lidi dělají svoje vlastní věci. Čtyři hodiny z osmi mají ten počítač otevřený, že na něm hrají hry, vyřizují si svou vlastní korespondenci, že se dívají pánové na porno, že jsou v chatech. Zkrátka čtyři hodiny z pracovní doby nedělají nic.
LN: Co je to za lidi?
To je ta zahálčivá třída. Ne ta výkonná horní, ti lidi, kteří přesvědčují všechny „Kašli na to, kup u nás“, ti pracují 50, 60, 70 hodin týdně. V marketingu, nebo když máte malou firmu, to jedete jako fretka. To je ta dvourychlostní společnost.
My máme prostě vrstvu lidí, kteří jedou jako fretky, mají výsledky, jsou ohroženi, riskují. Četl jsem, že bezpečnostní pásy do Jaguara vyrábí chlap ve Šluknovském výběžku v nějaké dědině. Dal tam dohromady zkrachovalou textilní továrnu.
Půjčil si od banky, koupil to a dneska vyrábí tak kvalitní záchranné pásy, že je od něj kupuje firma Jaguar. Toto jsou lidi, kteří táhnou společnost. A jsou často i z nepředstavitelných Trboušan.
To muselo být nasazení, dokázali jet na ty veletrhy, zorientovali se, ačkoli celý život, než padl komunismus, žili zavření na vesnici. Zažrali se, museli dělat jak tygři. Jsou tady prostě lidi, kteří jedou, mají výsledky. Krása. A ta druhá rychlost? Čtyři hodiny z osmi se dívají na porno v práci.
LN: Šíří se právě tím pomalým proudem blbá nálada, která dnes rozkládá společnost?
Přesně tak. Kamarád, sociolog Milan Petrusek, na to má krásný výrok. Prostě jedni makaj, vydělávaj a jsou šťastný. Jiný konzumujou, nadávaj na to, jaký mají platy, a jsou nešťastní.
___ Ivo Možný. Přední sociolog a zakladatel Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde byl do roku 2004 děkanem. Zabývá se především proměnami rodiny a vzděláním.
Na sítích se o Reflexu šíří zelená nenávist. Co vlastně napsal Karel Kříž, že se mohou alarmisté pominout?
Pana Malíka zde uvádím jako typického představitele tohoto postupu; on by totiž byl nejraději, kdyby se takové texty nesměly vůbec tisknout. Aby měli lidé jeho typu klid na práci. A že jí má mnoho, je zjevné. Vede spolek Živá voda, bojuje proti výzkumu břidlicových plynů, proti azbestu, je člen výboru pro trvale udržitelný rozvoj při Ministerstvu životního prostředí.
Jako šéfredaktor Reflexu mu tedy vzkazuji: Je mi úplně jedno, jaké argumenty, fakta a názory o klimatu BBC zakazuje šířit, Reflex bude rozhodně prostor racionální diskusi o klimaalarmismu dávat i nadále.
Například už dnes zveřejníme text o Evropské klimatické deklaraci, adresované už loni generálnímu tajemníkovi OSN Guteressovi.
Pětistovka významných vědců v ní mimo jiné varuje, že klimatické modely, na kterých jsou založeny katastrofické vize, předpovídají mnohem větší oteplování, než odpovídá realitě.
Procházel jsem si jména petičníků a jejich erudici a nenašel jsem jediného, kdo by tvrdil, že Země je placatá a dutá… Ale v BBC si ani tak zjevně neškrtnou. Dokládají na číslech a faktech něco úplně jiného, než si pan Malík myslí.
Lidé, čtěte!
Protože se na sociálních sítích stále šíří takříkajíc předsudečná zelená nenávist vůči článku Karla Kříže a proti všem, kteří si nemyslí totéž, co zapálení zelení aktivisté, kteří straší děti, že do deseti let shoří planeta, doporučuji ctěnému publiku tři následující možnosti:
1) Sežeňte si na stáncích aktuální Reflex s klimatickým tématem Karla Kříže, dá se koupit ještě dva dny.
2) Zakupte si Křížův článek (spolu s dalším obsahem) v prémiovém obsahu na Reflex.cz. Je to levné, jednoduché a pohodlné.
3) Nevyhovuje-li vám ani jedna z předchozích možností, přečtěte si náš výběr z předmětného článku Nový feudalismus na postupu, abyste mohli posoudit, jestli zhloupnul Reflex, nebo někdo úplně jiný:
Kupředu, levá, hlavně bez uhlíku!
Na lavici obžalovaných tentokrát je oxid uhličitý. Fanatici chtějí bezuhlíkovou ekonomiku skoro hned (2025), vykolejený Brusel jen o trochu později. Předseda Evropské rady Donald Tusk – za tichého smíchu politiků z ostatních kontinentů – vyhlásil, že: „Evropa vyhraje závod, aby se stala prvním klimaticky neutrálním kontinentem na světě.“ Tomu se říká střelba do vlastní nohy…
- – Pokud by se oxid uhličitý, tento bezbarvý, nepáchnoucí, neškodný – a v atmosféře vlastně raritní – plyn (ve vzduchu je ho obsaženo pouze 0,04 %) dostal péčí EU mimo zákon, pak vítejte na prahu nového feudalismu…
- – S takzvanou bezuhlíkovou „ekonomikou“ se totiž rázem dostaneme do světa, v němž elektřina bude na příděl, bude násobně dražší a mnohdy nebude vůbec. Její produkce se bude řídit nikoli poptávkou, nýbrž momentálním počasím…
– Oxid uhličitý je naprosto okrajový plyn. Zatímco dusíku je v atmosféře 78 %, kyslíku 21 %, pak všechny zbývající plyny dohromady tvoří zbylé jedno procento. Oxid uhličitý už zmíněných 0,04 %. Veškerým průmyslovým úsilím lidstva zvýšil se za dvě stě let obsah oxidu uhličitého v atmosféře o 0,012 procentního bodu…
– Jsou skleníkové plyny pro život na Zemi důležité? A jak moc významný mezi nimi je právě CO2? Skleníkové plyny důležité jsou, protože udržují na naší planetě cca o 33 stupňů vyšší teplotu a snižují rozdíly mezi dnem a nocí.
Bez nich by všechno zmrzlo a život, jak ho známe, byl by nemožný. Zdaleka nejvýznamnější skleníkový plyn je ovšem vodní pára. Celkově má vodní pára zřetelně větší vliv na skleníkový efekt než všechny ostatní plyny dohromady.
Když už chceme ještě víc mrznout, proč nebojujeme s ní?…
Doba ledovcová
– Ve skutečnosti nevíme, zda ledovců na Zemi opravdu ubývá. Sotva. Horské ledovce v Evropě se vesměs v poslední době sice zmenšily, ale v Americe Severní i Jižní tomu je v řadě míst naopak. Krom toho hrají horské ledovce v bilanci světového ledu nicotnou roli. Podstatný vliv má rozsah a tloušťka ohromných ledovců pevninských.
Ty se svou váhou rozpínají k pobřeží a padají do moře. Je to sice pro kameramany efektní, ale jak se ty ohromné spousty ledu mají fyzikálně chovat? Přibývá jich, roste jejich tloušťka, sunou se k pobřeží. Dokud na Zemi bude jedno jediné místo, kde nebude mrznout, doputují i tam a budou tát, někam téci a padat.
Co v těch věčných televizních klimatických estrádách vlastně ukazujeme?
– Na globálně oteplovacím cirkusu ale není úplně nejhorší onen prolhaný kolovrátek různých kampaní, varování, fabulací a výzev. Nejhorší je to, jaký „nový svět“ nám zelení blázni, extremisti a klimahysterici chystají.
– Jak nevyrábět, jak necestovat, jak neobchodovat, dokonce jak neexistovat. A pro tyto své cíle vymýšlejí i společensko-ekonomický systém, kterým chtějí zlikvidovat přirozený tržní řád. Vrátit civilizaci do středověku, do předkapitalistického politického a ekonomického uvažování, konání a žití.
– Základem politiky všech odpůrců kapitalismu je široce založená manipulace s cenami. Komunisté si hospodářství představovali jako jednu kancelář a jednu továrnu, v níž není místo pro trhem generované ceny a není tam místo pro konkurenci.
Aby tržní systém fungoval správně, potřebuje ceny jako vnější parametr, výsledek působení nabídky a poptávky. Celá ekonomie se vlastně točí kolem téhož: je to věda o optimálním rozmístění (vždy) omezených zdrojů.
Co, kolik a pro koho vyrábět? O tom musí rozhodovat neosobní síly, celé populace – svými penězi.
– Máme co do činění s novým nastupujícím takovým zlořádem. Noví dogmatici, noví elitáři, vědci a aktivisté vnucují lidstvu své potrhlé – a naprosto vykolejené – představy, jak se má vyrábět elektřina, co se má jíst, na jaké palivo, či dokonce motor má se jezdit.
Klimatické cíle, procenta, závazky, normy. Subvence, dotace, podpory, povolenky, pokuty… rozvrat trhu. Ať to stojí, co to stojí. Klimatický český velekněz Radim Tolasz radí politikům nastavit ceny tak, aby se kapitalistům produkce všech hovadin vyplatila.
Čistý bolševismus.
A dotování zelené šlechty závěrem…
– Solární elektrárny. Další zelená prasárna. Veškerý potenciální výkon solárů v Česku je lehce nad 2000 MW, což je přesně i instalovaný výkon Temelína. Jenže Temelín za rok vyrobí skoro desetkrát více elektřiny, přitom za méně než desetinu ceny.
– Fotovoltaika navíc zabírá velké množství půdy, ničí ji nadobro betonovými úchyty a pro její naprostou nespolehlivost je potřeba souběžně udržovat stoprocentní zálohu výkonu v tradičních zdrojích.
– Fotovoltaika je v Česku dotována celkem 35 miliardami korun ročně (12,15 Kč za kWh) a přitom je úplně zbytečná. Nic neřeší.
– Za ty peníze by se každý rok dalo postavit přes sto kilometrů dálnic, nová linka metra nebo deset tisíc bytů. Každý rok. Jenže my všichni fotovoltaické šílenství nebudeme dotovat rok, nýbrž celkem let dvacet.
– Takže tato akce vyjde na zbytečných 700 miliard korun, které vesměs mizí – v zahraničí. Kdo ty panely plné jedů bude jednou sanovat?
– A hlavní architekt této katastrofy Bursík už z pražského magistrátu vyhrožuje opět: Máte-li auto se spalovacím motorem, bude to vaše poslední.
– Ani ve středověku se po nikom nechtělo, aby si kupoval u ševce třikrát dražší boty, které by byly jedovaté a vydržely by polovinu času. Teď se to chtít bude. Oxid uhličitý přitom jedovatý není, je to potrava pro rostlinstvo.
A vlastně kvůli všemu výše zmíněnému se bude jen chtít, abyste auto už vůbec neměli. Abyste dotovali šlechtu, protože vy už nikdy na nové boty (auto) mít nebudete.
Budete chodit na boso a kolem vás občas profrčí nějaký ten Bursík v elektrickém autě, na které jste se mu složili.
Reflex 42/2019 •
Foto Archív
Pozitivní noviny › Vlasta Korbová – Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (4)
Můžeme si náladu vybrat? V posledních dnech se na elektronických stránkách Pozitivních novin a v dalších médiích rozrůstá diskuse na téma „blbá nálada“. Tento termín je podle mne pojmenováním a konstatováním něčeho obtížně definovatelného. Když člověk řekne, že má špatnou náladu, vyplývá z toho, že mu něco chybí, že postrádá pohodu a vyrovnanost.
Ten člověk má asi nějaký problém, mohlo by se říct. Možná se ho dotklo netaktní jednání kolegy, nebo by chtěl mít na výplatní pásce o jednu nulu více, nebo mu zavřeli hospodu ve vesnici.Důvodů pro „blbou náladu“ jednotlivce může být mnoho.
A že by se nálada mohla šířit jako nějaká infekce? Mnoho nespokojených jedinců svým negativním postojem jistě může ovlivnit své kolegy v práci, svou rodinu, sousedy. To je pravda.
Ale kde je řečeno, že proti šíření této „nebakteriální infekce“ není obrana? A kde je řečeno, že za ni jsou odpovědni jen ti, kdo zveřejňují pozitivní či negativní zprávy, že by se „pozitivisté“ a „negativisté“ měli předhánět, kdo je silnější? Vždyť ani vzájemný boj a útoky na tohle téma nelze brát za něco kladného, čím by se tato „infekce“ vyléčila.
Když jsem procházela vyhledávač s odkazy na „blbou náladu“, našla jsem v jedné diskusi na studentských stránkách v roce 2001 následující zamyšlení, ze kterého vyjímám:
„Možná by to šlo vyřešit jako v metru: Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají, pozdravte spolucestujícího a usmějte se.” ( http://www.ilist.cz/clanky/blba-nalada ) Snad se nad tím pousmějete jako nad vtipem, ale možná… Je to taky rada, jak se alespoň části té mlhy negativizmu zbavit.
S Vlastou Korbovou jsme se dnes opět sešly u sklenice dobře vychlazeného čaje nad knihami Dale Carnegieho a počítačem, abychom si právě na tohle téma připravily další řádky.
• Vlasto, jistě sis všimla, že se v poslední době otvírá diskuse o „blbé náladě“. Ty máš mnoho zkušeností se změnou postojů u účastníků Carnegieho kurzů. Jak to na tebe působí?
Já si myslím, že máme to štěstí, že žijeme zde a v době, kdy nemáme společensky fatální důvod k nespokojenosti a můžeme převzít odpovědnost za své „rozpoložení“ sami. Pokud je někdo zdráv, má práci a není zrovna stižen nějakou životní katastrofou, je otázkou jeho postoje, jak si s negativnem poradí.
Zda se stane „obětí“, a nebo si uvědomí, že život je příliš krátký na to, abychom si ho nechali otrávit. Nezměníme situaci médií, jednání politiků a jiné přírodní katastrofy. Záleží jen na našem přístupu, jak se tím vším necháme zavalit, a nebo zda zvolíme jinou cestu. Nepříznivé situace byly vždycky. Vezmi jen naše rodiče.
Do jejich života zasáhly dvě světové války a zbytek prožili v komunistické totalitě. Anebo, vraťme se k našemu panu Carnegiemu.
Jeho knihy dosáhly největšího věhlasu v době, kdy se americká společnost vzpamatovávala z těžké hospodářské krize a jeho rady, jakým způsobem nakládat se starostmi a jaký k nim zaujmout postoj, jsou aktuální dodnes. • Ale, hovoříme o náladě …
Ano, právě o tom Carnegie říká: „Pěstujte si duševní postoj, který vám přinese klid a štěstí“.
• To se hezky řekne, ale jak na to ?
Jeho knihy jsou rozděleny na jednotlivé kapitoly podle problémů, které řeší. Vychází ze životních situací a prožitků nejen svých, ale sbíral příběhy svých studentů a více či méně známých osobností . Na konci každé kapitoly má pak shrnutí rad, které se vážou k danému tématu.
Vytvářením pozitivního postoje se zabývá zvláště ve čtvrté části knihy „Jak se zbavit starostí a začít žít“. V úvodu říká: „Náš duševní postoj je onou neznámou, která určuje náš osud.
Dnes jsem již nade vší pochybnost přesvědčen, že největší problém, který v životě musíme řešit – v podstatě téměř jediný problém, který nás čeká – je volba správných myšlenek. Pokud se nám to podaří, jsme na nejlepší cestě zbavit se všech potíží.
Velký filozof, který vládl Římské říši, Marcus Aurelius, to shrnul v devíti slovech, která mohou předurčit váš osud: „Náš život je takový, jakým ho učiní naše myšlenky. Ano, jestliže jsou naše myšlenky šťastné, jsme i my šťastní. Když myslíme na neštěstí, budeme nešťastní.
“ Dále pokračuje citátem Normena Vincenta Pealeho „Nejste to, co si myslíte, že jste, ale jste to, co myslíte“ a slovy Epikteta, velkého stoického filozofa, který upozorňoval, že „…bychom se měli více starat o to, abychom z duše odstranili špatné myšlenky, než z těla vředy a nádory“.
• Ano, to řekl Epiktetos před devatenácti stoletími a mohu potvrdit, že by s tím moderní medicina souhlasila. Ono to tak skutečně je. Často vidím, že se člověk, jen nevýznamně nemocný, ale „negativně naladěný“, cítí mnohem hůře než ten, který je skutečně vážně postižen, ale nepodléhá pesimismu a negativním náladám. Takový „pozitivně naladěný“ člověk dokáže povzbudit i své okolí. Přiznávám, že na takové pacienty se v ordinaci těším.
Díky za ten návrat do současnosti. Já bych si dovolila citovat i odborníka z jiné oblasti. Mám schovaný článek z Lidových novin z 12.8. 2006 s nadpisem „Kontroluji Jágrovy myšlenky“, kde Marian Jelínek, osobní trenér našeho špičkového sportovce, hovoří o tom, jakým způsobem motivuje svého svěřence.
A protože je to blízko našeho tématu, chtěla bych uvést alespoň pár z jeho zajímavých myšlenek a postřehů: „ …snažím se říct, že možná existují způsoby, jak zvýšit, zlepšit výkon sportovce jinak, než dalším tréninkem fyzického těla nebo dopingem.
Tak proč se o ně nezajímat víc? Některé věci si můžu ověřit přímo na tréninku. Jestliže si hráč do hlavy pustí negativní myšlenky -„přijdu o smlouvu, kazím to spoluhráčům…“, mozek zareaguje tak, že vyšle signál: „Ohrožuje tě to, tak to nedělej!“ chrání tělo před nebezpečí, či nepříjemnostmi.
Obranný impuls pak může způsobit, že i dokonale připravený hráč špatně přihraje nebo nedá gól.“
• Jak nám to ale koresponduje s tím, co říká Carnegie?
Carnegie věnuje celou kapitolu své knihy „Jak se zbavit starostí a začít žít“ speciálně pěstování duševního postoje. Jeden z návodů zní: „Naplňte své nitro myšlenkami na klid, odvahu, zdraví a naději“.
• To je právě to, co mi připadá obtížné.
On vychází z učení praktického psychologa Williama Jamese, který říká, že se zdá, že projev pocitu následuje za pocitem. Ve skutečnosti jsou pocit i jeho projev neoddělitelné.
Tím, že usměrníte projev, který je spíše pod přímou kontrolou vůle, můžete nepřímo kontrolovat pocit, který je na vůli nezávislý.
• Takže to znamená, že když změníme své projevy, automaticky se změní i naše pocity?
James doporučuje zvesela se posadit, zhluboka se nadechnout a jednat a mluvit tak, jako bychom už dobrou náladu měli. Podle měj je to jediná volní cesta k dobré náladě. Zkus to sama, když budeš mít „svou depku“.
Narovnej shrbená záda, zhluboka se nadechni, zeširoka a od srdce se usměj a třeba si zazpívej. Uvidíš, že je fyzicky nemožné, jak říká James, „být i nadále smutný nebo v depresi, když dáváme najevo příznaky zářivého štěstí“.
• No, někdy je opravdu těžké vědomě se usmívat…
Tohle je návod, jak se zbavit akutní tenze, ale zároveň nás postupně naučí vidět, že život má více kladů než záporů. Jde jen o to, chtít ty klady vidět.
Není to snadné, ale jiná cesta k úspěchu, než dělat věci jinak než dosud, řekněme i nepohodlným způsobem, není.
• Já vím, co máš na mysli, to je to překonávání zóny komfortu.Dokonce si vzpomínám, že jsme na to dělali speciální cvičení.
Celý kurz je o tom, jak překonat své pomyslné vnitřní hranice, ale ty máš asi na mysli populární herecké etudy, které bývají pro účastníky zajímavým zážitkem.
Vypadá to paradoxně, ale smyslem je, abychom se naučili být co nejvíc sami sebou. Být uvolnění a bezprostřední.
Málokdo z účastníků by na začátku kurzu uvěřil, že mu nebude dělat problém předvádět před skupinou kolegů například Tarzana.
• Vzpomínám si, taky jsem si to nedovedla představit a po každém překonání zábran mi další vystoupení připadalo jednodušší. Jako by se bublina kolem mě zvětšovala.
To je ono rozšiřování zóny komfortu. Vyzkoušet si něco nového a jinak. Takže Carnegieho poučka „Myslete a jednejte tak, jako byste už měli dobrou náladu a budete ji mít!“ je reálná. Další neopomenutelná rada zní: „Naučte se vidět, že život má více kladů než záporů.
“ Dala bych důraz na slovo naučte, protože schopnost radovat se z maličkosti, nebo z pohledu na krásu okolo nás, často postrádáme. I prostou logickou úvahou o způsobu života jiných lidí, mám teď na mysli například rozvojové země, musíme dojít k závěru, že se nám žije velmi dobře. Měli bychom to přijmout jako svůj postoj, ze kterého vychází náš pohled na sebe sama a věci kolem nás.
„Počítejme své výhody a ne své potíže“, říká Carnegie. Ještě několik rad na této vzrušující cestě změně postoje, jak jinak než z pera pana Carnegieho: „Nikdy se nesnažte vyrovnat účty se svými nepřáteli“. Dodávám – je to ztráta energie a zaobírání se negativnem. „Očekávejte nevděk, dávejte pro radost z dávání. Vděčnost není přirozený povahový rys, člověk se jí musí naučit.
“ Dodává – každý nemá to štěstí, aby k ní byl vychován. Naši „naučnou stezku“ k dobré náladě navrhuji zakončit citátem francouzského filozofa Montaigne: „ Člověka netrápí ani tak to, co se děje, jako jeho názor na to, co se děje.“ A přitom náš názor na to, co se děje, záleží čistě jen na nás. • Dnes jsme to vzaly dost přímočaře, pokud jde o změnu našich pocitů.
Cest k pozitivnímu myšlení je mnohem víc. Například schopnost jednat s lidmi. Ale o tom si povíme až příště. Souhlasíš?
S radostí.
Pokračování příště…
další díly rozhovoru
Vědci zjistili, že mezi krkavci se šíří blbá nálada
Poměrně často se stává, že jedinec dokáže zkazit náladu celé skupině. Vědci z Vídeňské univerzity nyní prokázali, že tento u lidí běžný jev se vyskytuje u krkavců.
Výzkum, který publikoval časopis PNAS, potvrzuje, že psychologický jev známý jako emoční nákaza se vyskytuje také ve zvířecí říši. „Stejně jako lidé, i zvířata jsou hnána a motivována svými emočními stavy, které se odrážejí na jejich kognitivním výkonu a chování,“ tvrdí experimentální psycholožka Jessie Adriaenseová.
O emoční nákaze se mezi psychology spekuluje jako o společenském nástroji sloužícím k předávání informace, empatie a skupinového sblížení.
Vědci experimentovali s osmi krkavci. Po jednom jim v krabicích ukazovali stravu, která dotyčnému buď chutnala (psí granule) a vyvolala u něj nadšení, anebo stravu, kterou neměl rád (mrkev), což u něj vyvolalo rozladěnost.
Ostatní jedince přitom nechali celý proces pozorovat s výjimkou toho, že neviděli obsah příslušné krabice, ale jen reagujícího krkavce, ať už nadšeného, nebo zklamaného.
Poté zkoumali reakce pozorovatelů na další krabici, o níž nevěděli, zda obsahuje mrkev či granule. Pokud pozorovatel předtím viděl negativní reakci u svého kolegy, jevil o „svoji“ krabici menší zájem, či ji dokonce ignoroval.
Pokud však viděl nadšeného kolegu, reagoval na krabici neutrálně.
Opakovaně tak nastával jen přenos špatné nálady a podle vědců to byla opravdu nálada a ne jen napodobení chování. To prý ukazuje, že oba jevy jsou na sobě nezávislé a každý z nich sehrává jinou roli v dynamice hejna těchto ptáků. „Výzkum pokročil, už se neřídíme dogmatem, že emoce jsou méně důležité než například kognitivní dovednosti jedinců,“ dodala Adriaenseová.
Šídlo: Temné okamžiky polistopadového vývoje? Pád Klausovy vlády, pokles ekonomiky a opoziční smlouva
Za klíčové osobnosti našich novodobých dějin pak považuje hned tři muže: Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana. „Byly to jasně nejsilnější persony, které pochopily, že potřebují silnou politickou podporu a politickou stranu. Taky si tu podporu pěkně odpracovali,“ říká ve vysílání Českého rozhlasu Plus Jindřich Šídlo.
Váš prohlížeč nepodporuje přehrávání audia.
Poslechněte si celé Interview Plus Jana Bumby
Takto komentátor vzpomíná na první předvolení kampaň Václava Klause na severní Moravě v roce 1990: „Tam měl být Klaus, podle představ některých svých kolegů z Občanského fóra, zničen. Vyšel z ní ale velmi posílen (a stal se i předsedou OF).“
Totéž v kabátě sociální demokracie předvedl Miloš Zeman o šest let později. „Byla to Zemanova kampaň s autobusem Zemák, kterou jsme my novináři hodně ironizovali, ale on tam udělal 26 %. O celých 20 % tak zvednul volební zisk celé ČSSD,“ vzpomíná Šídlo.
„Možná, že pak v roce 1998 leckoho překvapilo, že si tito dva – do té doby nesmiřitelní – protivníci začali tak rozumět. Dnes jsou to v podstatě dvě hlavy jednoho těla,“ myslí si komentátor.
Rozčarování?
Kdo z těch, kteří se angažovali nejen v listopadových dnech roku 1989 vůbec mohl tušit, jak bude naše země vypadat v roce 2019? Lidé na ulicích asi věděli, co nechtějí, ale jakou změnu doopravdy chtějí, to bylo hodně individuální a možná i naivní.
„To, že je dnes líp, než v roce 1990, je jasné a nemusíme se o tom nijak přesvědčovat. Obecně ale lidé měli nerealistická očekávání.
Do čeho jdeme a kam společnost směřuje? Své v dnešní ‚blbé náladě‘ jistě hraje to, že jsme součástí globalizovaného světa a ne jen zemí Varšavské smlouvy nebo RVHP.
Ale myslím, že v roce 1989, 1990 si lidé opravdu mysleli, že bude líp, než dnes doopravdy je,“ soudí komentátor.
Když se pak Šídlo vrátí na úplný začátek, na to, jak se už v lednu 1990 ekonomové sešli na zámku v Kolodějích a přemýšleli, co vlastně udělat s hospodářstvím, které bylo ze 100 % státní a navíc závislé na rozpadající se RVHP, tak se prý projevilo převažující pravicové řešení a nezapomnělo se ani na důležité restituce majetku.
„Klaus dokonce kdysi vzpomínal, že si slovo kapitalismus poprvé dovolil použít až na jaře 1990. Nakonec zvítězila jedna, a to jeho varianta a v prvních pěti šesti letech taky byla zcela v Klausově režii,“ říká Šídlo.
V roce 1992 totiž Klausova ODS vyhrála volby, dokonce s heslem Budoucnost máte ve svých rukou. Až později se začalo objevovat vystřízlivění (v polovině 90. let), které zase dokázal uchopit Zeman. „Zajímavé je, že když v roce 1991 poprvé a prudce vzrostly ceny, tak to lidi vzali a nebyly žádné protesty. Pak přišla ta ‚blbá nálada‘ (1996–1997), která byla zčásti způsobena ekonomikou.“
Blbá nálada
Největší propad nálady byl podle Šídla až před nějakými 20 lety. Už jsme totiž splnili vstup do Unie, NATO, zažili hojnost (2006–2008), ale i ekonomickou krizi.
„Pak jako by si lid řekl: tady s námi zřejmě nejedná fér, v pocitu všudypřítomné korupce. Heslo Bude líp, které Andreje Babiše a jeho hnutí ANO vyneslo k moci, se vlastně trefilo do nálady.
Tehdy veřejnost potřebovala slyšet, že líp prostě bude,“ myslí si.
30 let poté: Vyzkoušejte si, jak dobře znáte porevoluční vývoj
Číst článek
Jaké byly opravdu zlomové okamžiky naši novodobé historie? Podle komentátora to byly první velké politické skandály kolem pádu Klausovy vlády, poté první ekonomický pokles (1997) a hlavně opoziční smlouva (1998).
„Tyto události považuji za daleko temnější dobu než celé devadesátky, o kterých se tak mluví. Zajímavý pak byl postoj voličů, protože dohoda Klause se Zemanem pro mnohé představovala zklamání důvěry.
Je sice pravda, že v roce 2002 dali ČSSD a ODS 55 %, ale víc je to vidět ve volební účasti. Polistopadové volby 1998 měly volební účast 78 %, pak to šlo na 58 % (2002), a kde jsme dnes,“ přemýšlí.
Pravdoláskaři, kavárna..
Proč se po 30 letech „od sametu“ společnost tak rozdělila a slova jako pravdoláskaři, kavárna apod. jsou považována za nadávku? „Pravda a láska (co zvítězí nad lží a nenávistí) byly heslem naivní revoluční doby. Bylo jasné, že v konfrontaci s realitou nemůže obstát. Protože jsme vlastně v roce 1989 nevěděli, jaká ta realita bude, ani co od ní vlastně chceme.“
Podle Šídla tak není náhodou, že k hlubokým změnám ve společnosti došlo až po smrti Václava Havla, protože dokud mezi námi byl, bylo Česko přece jen jiné.
Je to jiný boj – dnes bojujeme s lidmi, kteří ničí dobrý systém, říká Lech Wałęsa
Číst článek
„Výsměch s použitím slova jako pravdoláskaři je jen hloupý. Stejně jako označení kavárna. Mimochodem, kavárna vznikla jako pracovní označení, když ODS v roce 2006 hledala, jak by oslovila liberální voliče. Aby věděli, kam mířit, a rozhodně to nebylo nic urážlivého. Ne jako dnes, kdy je z toho hloupá a prázdná urážka,“ dodává Jindřich Šídlo.
Jak komentátor hodnotí kupónovou privatizaci? Byl to podvod, jak rádi opakují lidé z ČSSD, nebo to jinak nešlo? Jaká hesla z listopadu 1989, mu zůstala v paměti? Poslechněte si v audiozáznamu Interview Plus. Ptal se Jan Bumba.