Sylvie Formánková, zakladatelka prvního českého univerzitního centra společenské odpovědnosti a udržitelnosti (CSR MENDELU). Foto: Monika Hlaváčová
Západní univerzity jako Oxford, Harvard či Cambridge se už několik let zaměřují především na udržitelnost, snižují svou ekologickou stopu a soustředí se na řešení globálních otázek, jako je klimatická krize. Na českých vysokých školách jsme v zavádění principů společenské odpovědnosti stále ještě na počátku, soudí Sylvie Formánková z Mendelovy univerzity, zakladatelka prvního takového univerzitního centra.
V Česku už máme řadu firem, které se podle zásad společenské odpovědnosti chovají – ale mluví o sobě zkrátka jako o slušných podnicích. „Stále ještě narážím na to, že pojmy jako společenská odpovědnost organizací nejsou zažité ani mezi podnikateli.
Možná je to i tím, že v médiích se tato problematika objevuje spíš nárazově a ve spojení s kauzami jako využívání palmového oleje nebo dětské práce, ale pozitivní příklady odpovědných firem chybí,“ říká Sylvie Formánková z brněnské Mendelovy univerzity.
Online diskuze- debatu o tom, co je to společenská odpovědnost univerzit, sledujte v úterý 23. června od 15.00 na Universitas- akci bude moderovat právě Sylvie Formánková- debatovat budou představitelé akademické obce, studentů a dalších organizací
Sama na této škole – jako na první univerzitě v zemi – loni Centrum společenské odpovědnosti a udržitelnosti (CSR MENDELU) založila. A dodává, že pro české školy je pojem společenská odpovědnost stále poměrně nový.
„Školy se ale také mohou chovat ekologicky nebo se věnovat charitě.
Nicméně jejich role ve společnosti je jiná, neprodukují výrobky, ale poskytují vzdělání, a ve své společenské odpovědnosti by se tak měly soustředit hlavně na otázky, zda a jak tím naplňují očekávání potenciálních zaměstnavatelů a celé společnosti. Také vědecká práce má velký prostor přispívat k rozvoji společnosti a spolupracovat v tom i se soukromými firmami nebo samosprávou.“
Nejvýznamnější je ale podle Formánkové práce se studenty, tedy pozitivní vzor škol v odpovědném chování.
Společenská odpovědnost organizací – neboli Corporate Social Responsibility (CSR)- dobrovolný závazek organizace zohledňovat při svém rozhodování a činnostech potřeby svých zákazníků, dodavatelů, zaměstnanců a dalších aktérů, jichž se její činnost dotýká, ať již přímo, či nepřímo – součástí je také snaha organizace minimalizovat negativní dopady své činnosti na životní prostředí- chování se začalo prosazovat ve Spojených státech amerických, kde se v polovině minulého století začala ve větší míře obhajovat práva spotřebitelů a objevily se snahy o silnější ochranu životního prostředí- v Evropě se CSR začalo prosazovat v 90. letech a v současnosti už začínají její principy pomalu pronikat i na vysoké školy
Kdy se poprvé začaly prosazovat principy společenské odpovědnosti organizací?Na to neexistuje jednoznačná odpověď, protože u konceptu společenské odpovědnosti se liší přístupy i definice a není vůbec jednoduché říct, kdy a kde má počátek.
Pokud bychom se na problematiku dívali v širším slova smyslu, kdy se podniky nemají soustředit jen na vytváření zisku, ale mají dělat něco navíc pro společnost, tak najdeme první náznaky před stovkami let.
Jestliže se bavíme o zodpovědném budování komunity, tak se dokonce mluví o tom, že se první principy společenské odpovědnosti objevily už v Chammurapiho zákoníku, tedy zhruba před čtyřmi tisíci lety. O novodobém pojetí společenské odpovědnosti se pak začalo diskutovat v 60.
letech minulého století ve Spojených státech především u průmyslu. Na to odkazuje také pojem Corporate Social Responsibility čili odpovědnost firem.
Proč se tehdy objevila potřeba, aby se firmy začaly vůči svému okolí chovat jinak?Doba byla tenkrát z hlediska podnikání hodně jiná, nabídka nestačila pokrývat poptávku, takže lidé si prostě pořizovali to, co bylo k dispozici.
Podniky neřešily reklamace ani zodpovědnost třeba za zdravotní následky způsobené vadným výrobkem. Objevily se pak velké skandály související se znečišťováním životního prostředí nebo s přístupem k zaměstnancům či diskriminací.
V roce 1953 pak vydal americký ekonom Howard Bowen knihu věnující se společenské odpovědnosti podnikatelů, v níž se snažil tento pojem vymezit, a v roce 1962 prezident John F. Kennedy zřejmě poprvé přiznal spotřebitelům právo na bezpečnost, informaci, svobodnou volbu a právo být slyšen.
Obecně se tedy začal zvyšovat tlak na odpovědnost firem za produkt i za dopady jejich činnosti na společnost.
Řada lidí dnes podobné věci považuje za naprostý standard, to se opravdu ještě v první polovině minulého století nic z toho nedodržovalo?Samozřejmě, že řada firem některé z dnešních zásad CSR dodržovala, dbala o své zaměstnance i zákazníky.
Například ještě v předválečném Československu to byl Baťa, který třeba při ekonomické krizi snižoval ceny výrobků. Musel pak snižovat náklady, ale zaměstnancům místo propuštění nabídl nižší mzdu s tím, že až bude líp, budu mít jisté své pracovní místo. Tehdy lidé takové chování vnímali jako slušné.
I dnes máme řadu firem, které se podle zásad CSR chovají, ale mluví o sobě jako o slušných podnicích a neoznačují se jako společensky zodpovědné.
Spousta firem se dnes chlubí tím, že přispívá na charitu nebo chrání životní prostředí. Není to ale jen marketingový trik, který neodpovídá realitě?Existují samozřejmě podniky, které se snaží třeba charitativními akcemi zastírat jiné, ne už tak chvályhodné aktivity.
I kvůli tomu lidé koncept společenské odpovědnosti často kritizují s tím, že nemá smysl. Ale jde o nepochopení. CSR není o velkých gestech, posílání milionů do Afriky, jde o celkový přístup k podnikání a činnosti organizací.
Bavíme-li se třeba o výrobní firmě, tak správně aplikované principy společenské odpovědnosti by neměly být jen o řešení negativních dopadů produkce na životní prostředí nebo komunitu.
Bráno do důsledků, každý podnik by se měl soustředit na výrobu věcí, které společnost chce a především potřebuje, a neměl by podporovat konzumerismus, který v současnosti bují.
Když odhlédneme od té poslední teze, tak už jen snaha udělat třeba výrobu ekologičtější nebo podmínky pro zaměstnance příznivější musí být docela nákladná.
Co tedy může firmy přesvědčit, že má smysl zavádět principy CSR a dobrovolně dělat víc než třeba konkurence?Pokud je to začínající podnikatel, měl by o své činnosti vlastně už od prvních nápadů uvažovat jako o společensky zodpovědné a najít v tom svou výhodu.
Existující firmy, které musí principy CSR integrovat do zavedených postupů, se také bát nemusí. Pokud budou mít dobrou strategii, nemusí to firmu stát nic, respektive se jí to vrátí později.
Například nová šetrnější technologie může znamenat na počátku větší investici, ale díky ní se mohou firmě otevřít nové trhy, přijde s novým výrobkem, a z dlouhodobého hlediska se to tedy vyplatí.
Mohu připomenout případ z počátků diskuzí o společenské odpovědnosti, kdy se jedna potravinářská firma rozhodla, že si kvůli vysoké ceně nepořídí novou technologii pro pasterizaci svých výrobků. Kvůli rozmnožení nebezpečné bakterie v jejích produktech ale došlo k úmrtím dětí a společnost ztratila zákazníky i hodnotu. Vedení ale nerezignovalo, kromě veřejné omluvy a odškodnění se rozhodlo pro vývoj nové technologie, kterou pak přebraly i další společnosti, a firma si ve výsledku na trhu polepšila.
CSR je původně koncept určený pro firmy, proč se tedy principy společenské odpovědnosti staly tématem i pro vysoké školy?Pro univerzity je to téma poměrně nové a hodně se diskutuje o tom, jak u nich společenskou odpovědnost definovat.
Část činností je ale vysokým školám i korporacím společná, školy také nakupují produkty a služby, také se mohou chovat ekologicky nebo se věnovat charitativní činnosti.
Na druhou stranu je jejich role ve společnosti jiná, sice neprodukují výrobky, ale poskytují vzdělání, a v rámci společenské odpovědnosti by se tak měly soustředit na otázky typu, zda a jak tím naplňují očekávání potenciálních zaměstnavatelů a celé společnosti. Důležitá je také oblast vědecké práce.
Výzkum společnost posouvá dopředu a vysoké školy tady mají velký prostor pro to přispívat k jejímu rozvoji a spolupracovat na něm i se soukromými firmami nebo samosprávou.
A asi nejvýznamnější je v otázkách společenské odpovědnosti práce se studenty. Nejde jen o to připravit je po odborné stránce.
Pokud chceme, aby se chovali zodpovědně a dodržovali etické a morální zásady a principy společenské odpovědnosti a šířili je dál třeba ve vedení firem, musíme je to nejen učit, ale jít jim jako organizace také příkladem.
Když jim učitelé třeba na přednáškách říkají třeba o ochraně životního prostředí, ale škola netřídí odpady nebo nevyužívá alternativní zdroje energie, co si z toho asi studenti odnesou…
Ing. Sylvie Formánková, Ph.D. (roz. Gurská)– narodila se 16. 5. 1983 v Kyjově- vystudovala Mendelovu univerzitu v Brně, kde dnes působí na Ústavu managementu Provozně ekonomické fakulty- ve výzkumu se věnuje otázkám společenské odpovědnosti a udržitelnosti, dále také problematice vinohradnictví a vinařství
– hlavní publikace: Formánková, S., Stevik, K., Kučerová, R. (2017): Responsibility and Sustainability of Higher Education Institutions (Odpovědnost a udržitelnost vysokoškolských institucí), vydavatelství Pearson – monografie ve spolupráci s kolegyní z norské Hedmark University of Applied Sciences
– Formánková, S., Trenz, O., Faldík, O., Kolomazník, J., Sládková, J. (2019): Millennials’ Awareness and Approach to Social Responsibility and Investment: Case Study of the Czech Republic (Povědomí a přístup mileniálů ke společenské odpovědnosti a investicím: případová studie České republiky), časopis Sustainability- Formánková, S., Kučerová, R., Prísažná, M. (2016): ISO 26 000: Concept of Social Responsibility at Czech University (ISO 26000: Koncept společenské odpovědnosti na české univerzitě), International Conference on Management: Trends in the Contemporary Society – ve volném čase sportuje, miluje zvířata, cestování, hudbu a zpěv
V souvislosti s vysokým školstvím je často slyšet pojem „třetí role univerzit“, který má vedle vzdělávání a výzkumu univerzitu víc propojit s jejím okolím.
Není to totéž jako společenská odpovědnost?Třetí role vysokých škol je ryze český termín, s nímž pracuje vysokoškolský zákon a akční plán ministerstva školství.
Princip třetí role univerzity klade důraz především na to, že vysoké školy nejsou uzavřené instituce a měly by spolupracovat se svým okolím. Často je spojována s aplikačním výzkumem a spoluprací se soukromými firmami. Je to vlastně jen jedna část společenské odpovědnosti.
Péče o životní prostředí, zaměstnance, spolupráce s průmyslem, dobročinnost, budování komunity… Není to pro vysokou školu, jejíž hlavní úkoly spočívají ve vzdělávání a výzkumu, trochu moc věcí? Je podle vás nějaká část CSR, na niž by se měly univerzity soustředit? Na Západě se už několik let instituce jako Oxford, Harvard či Cambridge zaměřují především na udržitelnost, snaží se třeba měřit svou ekologickou stopu nebo se soustředí na řešení globálních otázek, jako je změna klimatu. V České republice jsme v zavádění principů společenské odpovědnosti pořád na začátku. Sice přibývá škol i témat, kterým se věnují, ale často jde o dílčí iniciativy aktivních lidí. Koncepční uchopení této problematiky, její zařazení do strategických plánů či dokumentů, a tedy i přijetí závazku plnit principy CSR, je zatím mezi českými vysokými školami ojedinělá záležitost.
Věnují se české univerzity nějaké oblasti společenské odpovědnosti intenzivněji?Kdybych měla shrnout celou problematiku, tak v přístupu k zaměstnancům a studentům asi školy nemají nějaké velké problémy a věnují se tomu.
Hodně se zapojují do filantropických aktivit, koronavirová krize ukázala, že dobrovolnické aktivity zvládají školy velmi dobře. V přístupu k ochraně životního prostředí ale dost zaostáváme za Západem.
Když nepočítám třídění odpadů, které je víceméně dané zákony, tak snahy o zadržování vody pro zavlažování nebo využívání solární energie jsou opravdu ojedinělé. V posledních letech se ale začínají školy hodně angažovat v otázkách společensky zodpovědného zadávání veřejných zakázek.
Umožnila to změna podmínek, kdy se školy už nemusí striktně řídit cenou, ale mohou si do kritérií zakázek dávat i další podmínky, třeba právě ty, že dodavatel musí dodržovat zásady CSR.
Aby se principy společenské odpovědnosti mohly dobře uplatňovat napříč univerzitou i firmou, měli by je zaměstnanci, akademici i studenti přijmout za své. Jak toho lze dosáhnout?Každá škola musí mít etický kodex, do nějž se mohou tyto principy promítnout.
Na většině ekonomických škol a fakult, ale i na jiných oborech, se dnes také vyučuje společenská odpovědnost nebo etika v podnikání. To ale samo o sobě nemusí nic znamenat, pokud jde jen o suchou výuku teorie. Podle mě je nejdůležitější snažit se o propojení s praxí.
Ve svých hodinách se proto snažím brát studenty na exkurze do podniků a především je motivovat k tomu, aby si vyzkoušeli třeba dobrovolnictví.
Loni jsem založila na Mendelově univerzitě také Centrum pro společenskou odpovědnost a udržitelnost a pod jeho hlavičkou se snažím organizovat i diskuze pro veřejnost.
Vnímá vůbec veřejnost, že něco jako CSR existuje?Výsledky sociologických průzkumů ukazují, že čím dál víc lidí tato problematika zajímá a mají povědomí o tom, co je společenská odpovědnost firem.
Je to možná i díky tomu, že se tím organizace začínají víc chlubit. Podle průzkumů také lidé stále častěji očekávají, že se bude jejich zaměstnavatel chovat společensky odpovědně, protože se tak potom bude chovat i k nim jako zaměstnancům.
Hodně na to dají především mladé generace. Na druhou stranu i já ještě pořád narážím na to, že pojmy jako CSR nebo společenská odpovědnost organizací nejsou zažité ani mezi podnikateli.
Možná je to i tím, že v médiích se tato problematika objevuje spíš nárazově a ve spojení s kauzami jako využívání palmového oleje nebo dětské práce, ale pozitivní příklady odpovědných firem chybí.
A jsou lidé u nás také ochotní principy společenské odpovědnosti sami dodržovat?Patříme například ke světové špičce ve třídění odpadů a myslím, že i v jiných věcech jsou lidé u nás docela uvědomělí.
Začínají přemýšlet třeba nad otázkami klimatické změny, nad tím, co mohou sami dělat pro zlepšení situace – zadržovat třeba dešťovou vodu, šetřit s vodou a energiemi.
Samozřejmě jsme taky národ, který dělá věci ještě o něco líp, když je za to taky nějaká odměna, třeba když za ušetřené kubíky vody nemusíme platit.
Společenská odpovědnost a principy CSR tedy podle vás v České republice už zapustily kořeny…Znám spoustu podniků, které se jimi řídí.
Dělají to proto, že to dělat chtějí, a neřeší, zda se jim to vyplatí ekonomicky. Když se CSR někdo brání s tím, že je to moc práce, málo času nebo lidí, jsou to výmluvy.
Pokud člověk něco dělat chce, najde si způsob, pokud to dělat nechce, najde si důvod.
Oldřich Obermaier: Éčka nejsou zdraví škodlivá
Nad mýty a klišé o tuzemském potravinářství jsme se sešli s uznávaným odborníkem na mlékárenství Oldřichem Obermaierem.
Všude čteme o „české kvalitě“, a přitom naše potraviny pronikají na západoevropské trhy obtížně. Proč?
To se skutečnou kvalitou vůbec nesouvisí. „Mitteleuropeische Qualität“ je pejorativní označení pro špatné potraviny – míněno polské, slovenské, maďarské, ale i české, které se ujalo mezi západoevropskou veřejností za dob minulého režimu a v jejím myšlení přežívá dodnes.
Během posledních dvaceti let se české potravinářství stabilizovalo, je plně konkurenceschopné a české potraviny obstojí na nejnáročnějších trzích. Ale lidé všude na světě žel snáz uvěří tomu, co je senzační nebo negativní, lhostejno, jaká je realita.
Víc informací může znamenat i víc dezinformací.
Pracuji v oboru čtyřicet let a vím, že současná kvalita našich mlékárenských výrobků je s tou předlistopadovou nesrovnatelná. Srovnávací testy Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Mendelovy univerzity a mezinárodních odborných institucí nikdy neprokázaly, že je naše mlékařská produkce horší než od výrobců ze zemí evropské patnáctky. Rozdíly panují jen v regionální chuti.
Například hermelín Češi smaží, a proto vyrábíme pro místní trh tužší konzistenci, než na jakou jsou zvyklí Francouzi. Když jsme začali exportovat pribináček do Maďarska, ukázalo se, že tamější zákazníci dávají přednost dezertům na bázi tvarohu. Výrobce sám o sobě ale nemá zájem o časté změny receptury mimo jiné i proto, že menší objemy prodražují výrobu.
Šarži koriguje jen v reakci na konkrétní poptávku.
Pokusili jsme se někdy vyvážet potravinářské výrobky do zemí mimo Evropskou unii?
Před lety jsme vyváželi tavené sýry do Číny. Byli jsme však oproti západoevropské konkurenci cenově znevýhodněni, a proto jsme po několika měsících od projektu ustoupili.
Český stát totiž v devadesátých letech minulého a začátkem tohoto století podporoval subvencemi export hlavně sušeného mléka, případně másla a sýrů v blocích, zatímco západoevropské vlády přispívaly svým producentům na zboží s vyšší přidanou hodnotou.
Nemůžeme se tedy divit, že náš vývoz sofistikovanějších potravinářských výrobků a specialit za nimi nyní zaostává.
Západoevropské firmy si pověst svých potravin budují po staletí, české teprve dvacet let. Máme vůbec šanci se v takové konkurenci prosadit?
Bude to nějakou dobu trvat, ale máme nejen šanci, ale i tradici, která byla bohužel na čtyřicet let přerušena. Věhlasné potravinářské firmy působily na našem území již za Rakouska-Uherska.
Hodonínská mlékárna Goeding byla hlavním dodavatelem mlékárenských produktů do Vídně. Jedny z prvních mlékáren vyrábějících tavené sýry byly založeny u nás. Povzbudivé výsledky mají čeští mlékaři i dnes.
Jeden z nejvyhledávanějších italských sýrů Grana Padano se pod názvem Gran Moravia vyrábí v Litovli a nedávno jsme v Rakousku uspěli s pribináčkem.
Nebavme se jen o úspěších. Co říkáte poměrně častým zprávám o nálezech našich dozorových orgánů?
Považuji je za politováníhodné, ale ojedinělé excesy některých výrobců a prodejců. Pro objektivní posouzení mi však chybí srovnání s jakostní produkcí. Ve velké většině jsou naše potraviny kvalitní a bez výjimek zdravotně nezávadné, jinak by se na trh vůbec nedostaly.
Když někdo vyrobí milion šroubků a mezi nimi deset zmetků, považujeme to za normální. Když se to stane třeba u jogurtů, vyvolá to aféru.
Za stávající vypjaté konkurence si zavedený výrobce nedovolí falšovat nebo šidit a navíc se o složení potravin mohou spotřebitelé přesvědčit na etiketách.
Mohou, ale informace získávají hlavně z médií
No právě a ta mnohdy šíří o českém potravinářství klišé a mýty, které se pak velmi těžko vyvracejí. Vidina senzace je pro ně natolik lákavá, že se nekoukají napravo nalevo a informaci si neověří. Bohužel někdy je podporují také lékaři a odborníci na výživu.
Které dezinformace máte na mysli?
Mezi nejkřiklavější patří varování před jedovatými aditivy označenými éčky, ačkoli označení E je znakem zdravotní nezávadnosti. Nebo doporučení, abychom nekonzumovali tavené sýry, protože z organismu vyplavují vápník.
Přitom fosfor, který odvápnění údajně způsobuje, je biogenní prvek, v tavených sýrech je obsažen v malém množství a tento proces ovlivňuje jen z deseti procent. Naopak, tavené sýry jsou významným zdrojem vápníku. Podobně zavádějící jsou tvrzení o přednostech nízkotučných jogurtů.
Aby byly chuťově aspoň trochu přijatelné, obsahují vyšší procento sacharidů než tučnější druhy. Smutným důsledkem doporučení některých lékařů, že zdravější je pít odstředěné mléko bez chuti, je celkový pokles prodeje tohoto sortimentu.
A co říkáte návrhu některých europoslanců, aby se sjednotily výrobní postupy u potravin v celé Evropě?
Obloukem bychom se vrátili k principům centrálně plánovaného hospodářství, jež jsme před dvaceti lety z dobrých důvodů opustili.
Nenakupujete potraviny na rizikových e-shopech? Nově si to můžete ověřit
Na známém webu Potraviny na pranýři (www.potravinynapranyri.cz) Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) spustila novou sekci s názvem Rizikové weby. Tyto informace byly dříve zveřejňovány prostřednictvím webu SZPI.
Zjistěte, na co si dát pozor
Jedná se o službu, která informuje spotřebitele o webových stránkách, u kterých SZPI zjistila, že nabízejí potraviny nebo doplňky stravy v rozporu s právními předpisy České republiky nebo Evropské unie. Dotčené stránky jsou orientovány na tuzemského spotřebitele.
Zboží prezentují v českém jazyce, prodej je v českých korunách a doručení zásilky je na české adresy.
Ve skutečnosti ale jejich provozovatelé sídlí převážně mimo území EU, případně jejich sídlo nelze identifikovat a SZPI tak u těchto prodejců má velmi omezenou možnost vymáhat dodržování právních předpisů, doplňuje Pavel Kopřiva, tiskový mluvčí Státní zemědělské a potravinářské inspekce.
Momentálně je v této sekci celkem 28 webů, u kterých je zveřejněn název internetové domény nebo URL adresa, stav stránek k danému dni, přehled nabízených potravin, stručný popis stránek, informace o tom, na co si dát pozor, a ukázky z vybraných částí webových stránek.
Co se týče informací o tom, jak provozovatelé daných internetových obchodů porušují právní předpisy nebo co je rizikové, mezi ně patří například varování, že provozovatel neposkytl všechny vyžadované kontaktní údaje, případně že takové údaje zcela chybí, stránky jsou registrovány mimo území České republiky a držitele doménového jména není možné zjistit. Dále jde o to, že na stránkách jsou používané nekalé obchodní praktiky, chybí povinné informace o potravině, provozovatel uvádí u nabízených potravin (zejména doplňků stravy) neschválená zdravotní tvrzení a tzv. „léčebná tvrzení“ v rozporu s právními předpisy atd., vyjmenovává Pavel Kopřiva.
Například u internetového obchodu Eco Slimmer, kde je možné zakoupit přípravek na hubnutí Eco Slim, je v sekci „Na co si dát pozor“ uvedeno, že webové stránky jsou registrovány mimo území ČR a jejich registrantem je WhoisProtectService.net z Kypru.
Vzhledem k tomu, že subjekt spravující uvedenou internetovou doménu se nachází mimo území naší republiky, jsou aktivity českých dozorových orgánů vůči provozovateli těchto webových stránek velmi omezené.
Na webových stránkách také nejsou uvedeny žádné obchodní podmínky a žádné kontaktní údaje – spotřebitel tedy neví, s kým uzavírá smlouvu a za jakých podmínek.
Na webu chybí povinné informace o potravině a jsou zde uvedena léčebná tvrzení o nabízené potravině v rozporu s právními předpisy a provozovatel webových stránek na nich používá nekalé obchodní praktiky.
Česká obchodní inspekce našla pochybení u obchodů s oblečením. Informovali jsme o tom v článku: Nákup oblečení přes internet? Na obrázku módní kousek, v reálu kus hadru
Prodej potravin online stoupá
Zveřejněné rizikové weby se nejčastěji zaměřují na prodej doplňků stravy. S nimi je spojena spousta problémů. Kromě toho, že odvádějí spotřebitele od skutečných léků, tak patří k nejčastěji odhalované kategorii s možnými riziky pro organismus.
Prakticky všechna stále ještě běžně používaná zdravotní tvrzení jsou zakázána Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA) jako vědecky nedoložitelná. a jejich uvádění na obalech potravin je tedy porušováním zákonů a klamáním spotřebitele, popisuje agrární analytik a novinář Petr Havel v článku na webu Vitalia.
Ten dále dodává, že odborná argumentace proti klamání je velmi složitá a že důkazy například podrobným rozborem složení příslušných doplňků v laboratořích jsou velmi nákladné a tím pádem jsou spotřebitelé klamáni dál.
V současnosti dochází k prudkému rozvoji nabízení a prodeje potravin prostřednictvím internetu a s tím souvisí i vznik nových praktik ohrožujících spotřebitele. Cílem SZPI je proto varovat spotřebitele před riziky nákupu na webových stránkách, zejména pokud jejich provozovatel sídlí mimo EU.
Tam mají dozorové orgány velmi omezenou možnost vymáhat dodržování práva a kde může mít takový nákup pro spotřebitele negativní finanční, nebo dokonce zdravotní dopady, doplňuje dále Pavel Kopřiva.
Státní zemědělská a potravinářská inspekce doporučuje proto všem spotřebitelům nakupujícím potraviny na internetu, aby se seznámili s informacemi uvedenými v jejich příručkách (Nakupování na internetu, Jak nakupovat potraviny na internetu).
Zároveň se spuštěním služby Rizikové weby na stránkách Potraviny na pranýři SZPI vydala i aktualizaci mobilní aplikace Potraviny na pranýři. Tato aplikace je dostupná pro mobilní telefony OS Android a brzy bude k dispozici i pro mobilní telefony s iOS.
Projekt Potraviny na pranýři spustila SZPI v roce 2012, aby zde informovala spotřebitele o výsledcích své kontrolní činnosti.
Od té doby zde zveřejnila podrobné informace o 4600 šaržích nevyhovujících potravin na tuzemském trhu, o více než 770 provozovnách uzavřených pro neakceptovatelný hygienický stav a dále výsledky tematických kontrolních akcí a další užitečné informace pro spotřebitele.