Sežeru všechno, co dřív nesežere mě…

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.Děkujeme za pochopení.

Sežeru všechno, co dřív nesežere mě... V civilizovanych zemich jsou v bankomatech ctecky, kteryma to jenom protahnete. Zadne fasisticke zrani se nekona.
Sežeru všechno, co dřív nesežere mě...
Sežeru všechno, co dřív nesežere mě... Myslim ty zeme, kde ty technologie nejsou potreba, protoze banka vam vrati cokoliv nahlasite jako podezrelou transakci.
Sežeru všechno, co dřív nesežere mě... Tak nevím, ale mojí kartu od mBank mi v pondělí bankomat při 3x špatně zadaném PINu nevrátil. Volal jsem do banky a řekli mi, že mi ji zablokují a pošlou novou. Sice jsem u mBank a naprostá spokojenost ale tohle mě teda naštvalo. Je vidět, že pro Poláky je asi levnější mi poslat novou kartu, než mít nějaký systém vracení karet z bankomatu nebo nastavení nezabavování karty bankomatem.
Sežeru všechno, co dřív nesežere mě... Jo, to je divný. Ještě k tomu, když euronet s mbank spolupracuje. (na bankomatech mají reklamu).
Sežeru všechno, co dřív nesežere mě... to se mi už taky stalo. víc mi ale vadí, že když si na internetu ručně kartu zablokuju (ztráta peněženky), tak nemůžu za hodinu kartu odblokovat (nález peněženky)
Sežeru všechno, co dřív nesežere mě... Když si nastavím všechny tři limity tj. výběr z bankomatu, platba u obchodníka a platba přes internet na nulu (a to denní i měsíční) mohu okamžitě tyto limity zase měnit stále a libovolně.
Ono je možná opravdu levnější vydat novou kartu.
taky mám mbank a naprostá spokojenost. v pátek is jdu vybrat výplatu,takže nesmím pin zvorat.
„sežere kartu“..opravdu neformální slovník
No a co. Když Ti ji ten hajzlík nevrátí, tak ji prostě sežral. Stalo se mi to jednou a fakt jsem mu nadával nenažranci jednomu nenažranému (i když bych měl nadávat sobě za blbě zadaný PINy) . Mně se ten nadpis líbí, je trefný.
Mně se ten nadpis taky líbí. A nevím, proč těm bankomatům nadáváte, třeba mají hlad
KB po 5 vč chybných pokusech kartu zablokuje do nedělní půlnoci a pak je odblokovana. Není potřeba nic platit.
Přesně tak, nedávno jsem zadala špatně PIN a bála jsem se, že karta je zablokovaná, nicméně nebyla,došlo jen k 3 pokusům. Bylo mi řečeno, že karty se automaticky odblokují o půlnoci z neděle na pondělí. Problém u mě byl jinde, přímo v kartě, takže jsem dostala novou, po reklamaci. Nicméně tohle mě v článku taky zarazilo.
Mě to hlásilo „Poslední pokus“ už po 2 pokusech (i když tedy v terminálu, ne v bankomatu).
Já si včera vybíral z bankomatu. Částka to byla 7000,- kč. Bankomat mi samozřejmě dal 7x po tisícovce.No a jak mi vyjedou peníze, tak když si je chci vzít, tak do nich omylem z boku drcnu tak, že je zastrčím zpět dovnitř a ven zůstal trčet jen asi centimetr. Za ten centimetr se mi to povedlo vytáhnout, ale kdyby ne, tak jakej by byl nejlepší postup?Byl to bankomat Euronetu (takže žádná pobočka poblíž). Samozřejmě bych zavolal na infolinku která tam je, jenže co by se stalo? Čekal bych půl měsíce a doufal že to ty peníze „někomu nevyšouplo“? Pak předpokládám bych půl roku čekal na soud kvuli 7 tisícovkám a kdo ví jestli bych vůbec vyhrál 🙂
  • Postup:
  • 1. omylem nedrcat
  • 2. zkusit vybrat další peníze
Jak? Nebýt takhle zoufale neschopný.
Pan Nahlas je pan dokonalý – on v životě neudělal chyb, všechno ví, všechno zná, všude byl.A nebo je to prostě jenom tlustý uhrovitý chudák s mastnými vlasy,  který nemá jiné ukojení, než je urážení jiných v internetových diskusích???
Chvíli  ho tady sleduji a mohu s pravděpodobností blízké jistotě říct, že B je správně.
Můžu spolehlivě potvrdit, že mě teď nikdo nesleduje.
Pravda, cpát peníze do bankomatu mě ještě nenapadlo. Jestli jsem proto ve tvých očích dokonalý, tak hurá .
A to já ty peníze do bankomatu cpu každou chvíli. Je to perfektní způsob, jak dostat hotovost na svůj účet a nemuset při tom čekat frontu u přepážky. Ale je pravda, že to jsou bankomaty s možností vkladu. U těch, u kterých se jen vybírá, jsem to ještě nezkusil. Ale nemusím zkoušet úplně všechno.
Představte si, že jste někde v cizině, máte blackout a třikrát blbě zadáte pin. V tu chvíli jste s našima bankama celkem v háji. S ČSOB můžete čekat na hotovost do nedělní půlnoci, komerčka vám pošle pin domů… Proč to nemají nastavený třeba „další pokus od půlnoci“?
Proč? Protože by měla být určitá míra bezpečnosti.A pokud jedu do ciziny, tak si PIN „zopakuju“ a pro jistotu si vezmu víc než jednu kartu.
Což o to, já mám karty asi 4 a piny mám pro jistotu zakódované v mobilu jako neexistující telefonní čísla, ale ne každý promyslí všechno do detailu, a pak se může divit. Snad by stačilo po 3. chybném zadání zablokovat do půlnoci a pak další pokusy – a ne čekat třeba od pondělí až do nedělní půlnoci. Mimochodem, kdybych to blbě zadal v neděli v poledne, tak to zas můžu zkusit hned druhý den, což prakticky odpovídá tomu, co říkám na začátku, takže o bezpečnosti to tak úplně nebude.
Lepší než v mobilu je mít napsaný PIN přímo na kartě.
v Asii, v USA nebo Mexiku kartu jenom protahnete, nikam ji nevkladate. Holt nekde jim jde o zakaznika.
To je zajímavý, co lidí tady u článku o PayPass kvičí o tom, jak je to bez pinu nebezpečný, ale že teda když „najdete“ kartu Erste tak máte neomezenej počet zkoušek PINu nikomu nevadí. Sice asi těžko někdo vyzkouší všech 10000 kombinací ale vyzkoušet 1234 1111 0000 4444 atd už nebude takovej problém. Ale kdo chce kam, pomozme mu do Erste …
Nevím, jak moc si lidi mění pin na svůj vlastní, tipuju spíš, že většina tam nechá pin nastavený bankou a ten rozhodně není 1234, 1111 apod.
NEMÁTE PRAVDU u Erste jsem přidělený PIn opravdu dostal 4444, myslel jsem si , že si dělají prdel, ale ne a tak jsem to s mírnou nedůvěrou všude takhle musel zadávat. tehdá jsem nevedel, ze je neomezeny pocet pokusu 🙂 nastesti mam kartu uz jinou s pinem jinym.
Prostě ti to asi náhodně vygenerovalo zrovna takovej pin 🙂 Můžeš si ho určitě změnit, v tomhle případě by bylo opravdu vtipný, kdyby ti to banka nechtěla změnit bez poplatku (i když u spořitelny/erste bych nic jinýho ani nečekal )
To už je jednodušší majitele karty chytnout pod krkem a PIN z něj vymlátit.
Hřebík na hlavičkuPředstava, že stojím s kradenou kartou u bankomatu a zkouším se dlouhé desítky vteřin po chybném zadání proklikat reklamama na úvěry a dotazy, jestli můj účet běžný, stojící nebo ležítí, je fakt úsměvná 
nesežere??? nespolkne??? snad nevtáhne ne??
..a kdyz uz tak neodebere. nevtahne spojene s kartou a bankomatem mi prijde dost kostrbate.
No co co co? Bezna mluva v Cesku, ne? Takze klidek nebo praskne zilka a
Nerozumím. Vtáhne ji přece vždycky, tys to do tý štěrbiny ještě nikdy nestrkal??  Někdy ji ovšem holt nevrátí, prostě ji sežere, to slovo je na  místě!!
Jednou mi bankomat sežral ccs kartu to bylo taky nepříjemný
Paradoxně krátce poté, co jsem od nich odešla mi bankomat ČS mou zánovní kartu z jiné banky bezdůvodně sežral (k zadání PIN ani nedošlo, bankomat prostě nekomunikoval). Paní na helplinu jako obvykle naprosto nekompetentní a snažila se mě přesvědčit, že chyba je určitě v kartě – což nebyla, už jsem s ní víckrát vybírala. Na druhý den odpoledne mi jen zavolali, aby se zeptali, kam mi ji mají poslat. Na důvod problému jsem se musela dotázat sama – prý technická závada na bakomatu. Čekali byste omluvu? Já ano, ovšem zůstalo u očekávání… A tak to bylo u spořky vždycky se vším….  Naštěstí v mBANK mi sežranou kartu nejen okamžitě zablokovali, ale zcela zdarma mi do týdne poslali novou.
Tak proč nevyužíváte bankomaty mBank když vám Spořka tak strašně vadí?
tak to je dobrý
mBank sice bankomaty nemá, ale zato má až tři výběry zdarma z jakéhokoli bankomatu. To je pohoda možnost vybrat z jakéhokoli bankomatu a neřešit, jestli je to bankomat mé banky.
Přesně 😀 Fronty u bankomatu ČS u nás v obchoďáku mě děsně dojímají. Zvlášť když je hned vedle i bankomat ČSOB, kde není ani noha.
Mno protože zákazníci ČSOB vybírají u pokladny při nákupu a nic je to nestojí – CASHBACK se tomu říká
Fakt, že Vám ušlo, že mBANK vlastní bankomaty nemá, velkoryse přehlédnu. Že jsem v kritický den D vybírala zrovna z bankomatu ČS (což už většinou nedělám, protože je u nich vždycky největší fronta) byl způsoben okolnostmi – ranní spěch do práce, výběr v méně frekventované lokaci co nejvíc po cestě. A že mě spořka štve, je bohužel holý fakt. Za těch 13 let, co jsem byla jejich klientkou jsem jim dala nespočet šancí, aby mě přesvědčili, že mi stojí za to u nich být, ale promarnili je všechny.
ve skutecnosti by tam melo byt bankomaty Pharro-Fio

pomyslná univerzita pro hosty

  • Výňatek z Manuálu obsluhy konceptu STEAKGRILL
  • Co bylo dříve – vajíčko nebo slepička – je podle mě stejné dilema jako kdo se zasloužil o gastronomii více zda kuchaři, nebo gurmeti, gurmáni, labužníci, snobové, nebo sofistikovaní hosté?
  • Krédem konceptu STEAKGRILLje dát hostům to co chtějí a co jim za jejich peníze patří.
  • Ale i když se o tom nemluví, tak si musíme uvědomit, že někteří hosté sami nevědí co jim patří a nebo nevědí co v naši restauraci mohou očekávat.
  • Jedním z největších umění dobrého číšníka či servírky je umět hostu splnit všechna, třeba i nevyřčené přání, čemuž se také říká dát hostovi vše co mu na očích vidíme.
  • K tomu je potřeba mít základní znalosti obsluhy o kterých bude řeč později, ale musíte také vědět co je to číšnická psychologie a něco znát o různých typech hostů.

GASTRONOM

Gastronom je jakýsi puntičkářský výraz z počátku devatenáctého století, kterým se označovali experti v gastronomii.

Praví znalci dobrého jídla se spokojí s názvem „gourmand“ který je mnohdy překládán jako nenasytný nebo hladový, který ve Francii nemá však hanlivý nebo pohrdlivý význam.

  1. Gastronom, znalec dobrého jídla mnohdy trpí již při pohledu na jídlo které si nemůže dovolit.
  2. Novými poznatky o správné výživě řady trpících gastronomů narůstají protože těch jídel která gastronomové jíst nemohou nebo nesmí, je čím dále tím více.
  3. Znalosti hostů o gastronomii nejsou tudíž z hlediska restauratérů nic žádoucího.
Budete mít zájem:  Praha pořádá bezplatné lekce Nordic walking

GURMET

Gurmet je nejvíce zneužívaný výraz v gastronomickém slovníku.

V poslední době si toto označení přisvojovali snobové natolik, že tento výraz dostal špatný zvuk. Gurmet je znalec dobrého jídla a dobrých vín který se více zajímá kvalitou než kvantitou.

O čem se zdá huse? No, přece o kukuřici. O čem se zdá gurmgurmetovi? No, přece o dobrém jídle.

  • Gurmet je civilizovaný člověk s kultivovanou a vytříbenou chutí který umí ocenit jídlo a pití které konzumuje.
  • Tak jako milovník a znalec hudby dokáže rozeznat jednotlivé hudební nástroje hrající v orchestru, tak i gurmet dokáže rozeznat jednotlivé chutě které svou kombinací tvoří lahodné jídlo.
  • Podobně má i schopnost plně vychutnat kvality dobrého vína a kompozice jídel je pro gurmeta rovněž důležitá.

Podněty gurmetů a gurmánů 18. století vedly často k tvorbě jídel která si zachovala svoji popularitu do dnešních dnů.

Dobrý gurmet se pozná na tom, jak umí vybrat a zkombinovat různá jídla a vína která se k nim hodí. Gurmet také trvá na vkusně a atraktivně upravené tabuli.

Tyto schopnosti vnímání zahrnuji delikátní chuť a střídmost. Neznamená to, že gurmet jí komplikovaná jídla neustále (právě naopak), ale znamená to také, že gurmet, pokud se jídla a pití týká, je člověk velice soudný, ale velice zřídka své názory dává hlasitě najevo.

GURMÁN

Gourmán nebo gurmán oproti tomu jsou výrazy které jsou mylně slučovány s rozežraností (glutony).

Francouzům to ale nevadí protože nemají takové odstíny v těchto výrazech.

Gurmán je pravý opak gurmeta. Zajímá se více o kvantitu než o kvalitu i když může předstírat opak.

Jí a pije příliš mnoho na to aby mohl vychutnat dobré jídlo a dobrá vína a většinou je neomalený i v mnoha jiných směrech. Ve skutečnosti je v přístupu k jídlu a pití velice necivilizovaný.

LABUŽNÍK

 Labužníci jsou jak mezi gurmety tak i mezi gourmány, a když se to tak vezme tak je jich tolik, že by si zasloužili svoji vlastní skupinu.

Bylo by ale mylné se domnívat, že labužník je někdo kdo vychutnává jen kaviár, lanýže nebo jiná drahá jídla.

Labužník je někdo, kdo umí vychutnat všechno co mu chutná, bez ohledu na to zda je to drahé nebo laciné, zda je to v souladu se současnými gastronomickými předpisy nebo módním trendem.

Labužník prostě vyhledává restaurace ve kterých podávaná jídla uspokojí jeho představu o lahůdkách bez ohledu na to, zda tato jídla jsou kladně hodnocená jak gurmány, gurmety nebo snoby.

Labužník není někdo kdo navštěvuje populární, drahé a exklusivní restaurace jenom proto, aby tam „dýchal stejný vzduch“ s nějakými intelektuály nebo osobnostmi což je charakteristické pro snoby nebo pro některé české samozvané „labužníky“ jako je například www.labozdopo.cz,

Do skupiny labužníků, abych se přiznal, patřím i já. Během mé praxe jsem procestoval téměř celý svět a s oblibou říkám, že sežeru všechno co napřed nesežere mně a tak se dá říci, že není téměř žádné jídlo které bych neochutnal, ale přesto mám své preference.

Pracoval jsem také většinou v dobrých hotelích a restauracích, a to i v takových kde cena večeře na osobu mohla být $200,- i více (bez vína), a kde jsem toho mohl sníst a vypít co hrdlo ráčí, ale nejlépe jsem si pochutnal když mi manželka doma udělala knedlíky s vejci, šunkofleky nebo cmundu a dobrou českou sekanou nikdy neodmítnu.

SNOB

  1. I když se o tom oficiálně nikde nemluví, tak je nutno si zde říci, že gastronomická pravidla mají hodně co společného se snobismem.
  2. Restaurační snob se dá definovat jako pseudoexpert, s povrchními znalostmi gastronomie, který svoji expertízu vystavuje na obdiv naučenými frázemi o jídle a pití.

  3. Snob, pokud na to má, si vždy objedná to nejdražší jídlo a pití, u kterého cena je náznakem lepší kvality než u nápojů a jídel lacinějších, a při jejich konzumaci se holedbá svoji expertizou.

  4. Když si například v tak zvané „francouzské“ restauraci některý snob objedná mořský jazyk psaný na jídelním lístku jako File de Sole à la Cardinal, tak začne mluvit o tom jak krásně červení museli být raci kterými byla omáčka na té rybě obarvena, a že víno které bylo k její přípravě použito určitě bylo francuzské Chablis.

  5. A protože si takové víno i objednal, tak po znaleckém přičichnutí podá znalecký posudek o tom jaké krásné bouquet to víno má, po prohlédnutí proti světlu (nebo ještě lépe proti plameni svíčky) se zmíní o jiskře, a po prvém doušku víno v ústech „převálí“, obrátí zasněně oči k oblakům a vynese znalecký posudek o tom jaké lahodné bouquet to víno má, jak je plné, a jak bohatá byla půda ne které byla réva vypěstována, atd.
  6. Stejným způsobem takový snob dokáže ohodnotit kvalitu whisky (nebo i whiskey), ale i cognacu a jiných nápojů včetně piva.
  7. Ale takové představení dokáže pravý snob udělat i v kterékoliv etnické restauraci kterou již alespoň jednou před tím navštívil.
  8. Nicméně tito snobové, hlavně pokud jejich posudek je kladný a pronesen nahlas aby to i ti odataní hosté slyšli, jsou v každé restauraci vítanou klientelou.
  9. Snobizmus má mnohdy větší vliv na výběr jídla než představa jeho chuti.
  10. Někteří lidé vybírají jídla dle popularity jejich názvu nebo podle výrazů které upoutají jejich pozornost, anglicky zvaných buz words, česky jednoduše zvaných chyták.
  11. Takový buzz word například je kaviár, žampiony, lanýže, artyčoky, chřest, humr, krevetky, apod.
  12. Snobizmus také souvisí z cenou, která snoby také uspokojuje.
  13. Jsou totiž hosté, kterým se rozhodně nedá říkat gurmáni, kteří obrazně řečeno popis jídle zakryjí, a své „oblíbené“ jídlo si vyberou v kolonce cen podle toho které jídlo je nejdražší.

Toto není ale jen ukázkou snobizmu. Slučování ceny s kvalitou je totiž zcela běžné.

Proto na druhé straně jsou hosté, kteří také vybírají jídla podle ceny ale vyberou si to nejlacinější.

Během mé praxe jsem ale tyto hosty nikdy neodsuzoval. V mnoha případech se jedná o skutečného gurmána, který ale bohužel nemá momentálně dost peněz k tomu, aby si vybral podle své chuti.

Sofistikovaný host

„An educated customer is our best customer“

Toto je jedno z populárních rčení v americkém restauračním byznyse které se do češtiny dá přeložit jako „Uvědomělý host, je náš nejlepší host“.

V Česku díky těm 40 letům gastronomického temna máme bohužel těch uvědomělých hostů, neboli hostů kteří by věděli jaké mají přání a co jim za jejich peníze patři, velice málo a v tom vlastně je základní raison d'étre Hostovky, což je první a zatím jediná pomyslná universita pro hosty na světě.

Hostovka podle mého ale nestačí. Ta výchova gastronomie, chování v restauracích a společenského chování vůbec musí začít v rodině a ve škole, ale i každá restaurace si musí umět své hosty „vychovat“.

Je doslova nezodpovědné když restaurace uvádí na svém jídelním lístku jídla bez jejich patřičného popisu proto se na toto musíme v našem konceptu při tvorbě jídelního lístku zaměřit.

Vrátit se na předchozí stránku

Mc Donalds

Toto je sice moje heslo, a pochybuji že to Ray Kroc věděl, ale musím říci, že se jím také řídil a proto obviňovat ho, že je nepřítel lidstva je veliká chucpa.

V jednom z mých článků jsem se o tom již zmínil, ale nemohu si pomoci, musím se opakovat, protože se v tom skrývá veliká moudrost: „Co Američané dělají ─ dobře dělají ─ jinak by zřejmě nenadělali ty milióny.“

To mi řekl jeden z mých spolupracovníků krátce na to když jsem přišel do Ameriky. Měl na mysli hlavně americké pohostinství a hlavně rychlé občerstvení (fast food) a já mohu jedině potvrdit, že měl pravdu protože jsem měl nesčíslněkrát možnost se o tom přesvědčit protože přesto, že mně třeba mnohý Labužník odsoudí, já do těch fast food chodím relativně často takže vím o čem mluvím.

Svědčí o tom nakonec i ta skutečnost, že americký systém pohostinství, i když na něj mnozí i v Česku nadávají, je dnes po světě tak pilně kopírován. To ale bylo asi před 40 lety a od té doby se i v Americe hodně změnilo a proto si musíte to slovo „miliony“ zaměnit slovem „biliony“, v Česku „triliony“.

Američané mají pořekadlo: „Money talks“, ale Ray Kroc, zakladatel organizace McDonald?s kdysi řekl: „If you work just for money, you'll never make it,“ neboli: „Pokud něco děláte jenom pro peníze, tak nikdy neuspějete“.

Mohu vás však ubezpečit, že skrytý háček v tom rčení je to slovo „jenom“. Není totiž žádným tajemstvím, že v Americe se všechno točí kolem peněz. Rčení jako: „Time is money“ ─ čas jsou peníze, nelze oddiskutovat, nehledě k tomu, že je stále ještě mnoho lidské činnosti, která se bohužel nedá měřit jinak než penězi a nejlepším důkazem toho je právě McDonald's.

McDonalds

McDonalds je největší restaurační organizace na světě, jejíž hodnoty jsou v angličtině označovány zkratkami Q,S,C, a V, ─ Quality food, good Service, Cleanliness and good Value.

V doslovném překladu – Kvalitní jídlo, dobrý Servis, Čistota a Hodnota. Ve zkratkách KSČ a H. Avšak aby nedošlo k nedorozumění snažím se těmto českým zkratkám vyhnout a budeme tudíž hovořit o kvalitě, servisu, čistotě a hodnotě. Abychom však mohli všechny tyto hodnoty změřit, potřebujeme nějaké měřítko a nejlepší měřítko, jak již bylo řečeno jsou peníze a „volume“.

V restauracích McDonald's, které jsou dnes roztroušeny po celém světě, se denně obslouží 54 milionů zákazníků, což je asi jako kdyby vám domů přišli najedou na oběd všichni obyvatelé Austrálie, Nového Zélandu dohromady. Já bych to doma ale nedělal už k vůli mytí nádobí.

Od 1. června 1955, kdy Ray Kroc otevřel svoji první restauraci v Des Plains, ve státe Illinois v Americe, kdy hamburger stál 15¢, prodala tato organizace více než 90 bilionů hamburgrů. Kdyby se tyto hamburgry položily jeden vedle druhého, vytvořily by šňůru která by se dala 20 krát natáhnout mezi naší zeměkoulí, měsícem a zpět.

Ray Kroc byl obchodník který se uměl na věc dívat pohledem zákazníka, čímž viděl příležitost jakou tento obchod poskytoval.

Věděl, že když udělá své frenčisory úspěšnými, že bude i on úspěšný. Jeho nejvýznamnější krok byl, že udělal své frančísory svými partnery.

Dnes již není tajemstvím, že babička Ray Kroce, zakladatele nejúspěšnějšího řetězce amerického typu Fast Food McDonald's byla Češka, takže Ray měl v sobě trochu české krve.

Budete mít zájem:  Pitná balená voda – vyhozené peníze

Měl jsem tu čest se s Ray Krocem setkat osobně, a mohu vám říci, že na pohled na něm nebylo nic mimořádného. Proto jsem si stále říkal, že takových Kroců musí být v Česku více, a vrtalo mi hlavou, proč tedy Češi, když stále tvrdí, že vše znají a vše vědí, nemají svůj vlastní fast food, neboli restaurace rychlého občerstvení. Co je na nich špatného?

Nikdy nezapomenu na to, že když jsem roce 1989 po 21 letech pobytu v Americe do Československa přejel mi jeden český hoteliér (tehdejší ředitel hotelu Evropa v Praze), když jsem mu řekl, že jsem přišel do Prahy v zastoupení firmy Blodgett, která se specializuje na vybavování restaurací rychlého občerstvení jako je McDonald, Kentucky Fried Chicken, Pizza Hut, Dunkin Donut apod., řekl, že s těmi fast food mohu jít do pr…., protože Češi to nikdy jíst nebudou, nehledě k tomu, že české vepřenky v Koruně byly podle něj daleko lepší.

Zeptal jsem se ho tudíž nesměle, proč tedy Češi nevyváží ty vepřenky do celého světa tak jako to dělá Ray Kroc. Nedostal jsem na to samozřejmě žádnou odpověď protože z toho soudruha mluvila spíše závist než znalost věci.

Ukázalo se, že jako obyčejně jsem měl pravdu a že všechny ty cizí řetězce restaurací rychlého občerstvení jsou v České republice úspěšné a tak mi to nedalo a začal jsem se zabývat myšlenkou typického českého fast foodu, a dokonce jsem nabízel moji spolupráci, ale zatím je sice již několik frenčízorů cizích franchízů, ale zakladatel nějakého typického českého fast food se zatím nenašel.

Není pochyb o tom, že restaurace s obsáhlým sortimentem vybraných jídel, jejichž příprava vyžaduje znalost „kuchařského umění“ v tom klasickém slova smyslu, a ve kterých i servis je úměrně k tomu složitý, lépe řečeno elegantní, budou existovat ještě po mnoho a mnoho let i v Česku.

Nicméně tyto restaurace, kterým se nevím proč říká „francouzské“, nejsou nosným pilířem pohostinství a budou stále v menšině.

Některé japonské, čínské, indické, americké, nebo i české restauace si v kuchařském umění, servisu a eleganci s těmi francouzskými v ničem nezadají což ale někteří lidé nechtějí vidět.

Někteří lidé v rozmachu restaurací rychlého občerstvení typu fast food, vidí úpadek pohostinství jako takového, ale ať se nám to líbí nebo ne, tak to je budoucnost veřejného stravování.

Američané například jsou zvyklí jíst nejméně sedm jídel z deseti mimo svůj domov. A pokud něco vaří doma, tak je to jen pro zábavu, a ne z nutnosti.

Pokud se jedná o nutnost, tak konzumují buď jídla zmrazená, nebo si objednají čerstvě připravené jídlo domů, které je nakonec stojí podstatně méně než kdyby si ho chtěli připravit doma sami, nehledě k tomu, že každý člen, třeba i šestičlenné rodiny, si může objednat jídlo podle své chuti a navíc to může být pokaždé jídlo jiné etnické kuchyně z výběru více než 30 možností.

Američané ale také rádi navštěvují tak zvané „family restaurants“ do kterých si celá rodina může dovolit jít na jídlo několikráte do měsíce. Pokud by byli odkázání na restaurace s plným servisem i když ne zrovna „francouzské“ kterým se někdy říká theme restaurans (zážitkové) tak by si to asi dovolit nemohli a proto ty fast food.

Je známo, že například Francouzi, kteří, když se to tak vezme, byli sami vynálezci rychlého občerstvení v bistrech (od ruského davaj bistro), se restauracím rychlého občerstvení typu fast food bránili nejvíce, ale i ti museli nakonec kapitulovat.

Dnes najdeme McDonald's, Kentucky Fried Chicken a dokonce i Taco Bell, ve Francii téměř na každém rohu, stejně jako v Číně, Indii, v Egyptě a dokonce i České republice, kde mi ještě donedávna někteří rádoby odborníci v pohostinství tvrdili, že češi mimo vepřo-knedlo-zelo a pivo nic jiného nejedí.

Není to ale jen fast food který naznačuje kam se „kuchařské uměni“ a světové pohostinství ubírá. Rychle, lépe, zdravěji a ekonomičtěji nakrmit biliony stále přibývajících lidí vyžaduje jiný typ kuchaře než jakého jsme znali doposud. Všemi těmi zastaralými technikami (Escoffier mi doufám odpustí) se to zvládnout nedá.

Tajemství úspěchu je v používání opracovaných a případně porcovaných potravin, v konvenientních potravinách a výrobcích, ve vývarech, polévkách, omáčkách a dochucovacích prostředcích, ale hlavně v moderním managementu kuchyně a využití moderní technologie a zařízení, prostě v dokonalém konceptu.

Velké restaurační a hotelové společnosti nahrazují své šéfkuchaře (executive chefs), kteří zastávali své funkce jen díky jménu které si získali pro své kuchařské „uměni“, mladými, vzdělanými kuchyňskými manažery, kteří sice umí vařit, ale u kterých znalost praktické manuální přípravy je zcela druhořadá.

Jsou ale lidé kteří do restaurací ani moc nechodí, ale jsou velikými kritiky a v rozmachu restaurací rychlého občerstvení typu fast food, vidí úpadek pohostinství jako takového. Ale ať se nám to líbí nebo ne, tak moje předpověď je, že v nějaké formě fast food je budoucnost veřejného stravování.

Je známo, že například Francouzi, kteří když se to tak vezme, byli sami vynálezci rychlého občerstvení v bistrech (od ruského davaj bistro), se restauracím rychlého občerstvení typu fast food bránili nejvíce, ale i ti museli nakonec kapitulovat.

Dnes najdeme ve Francie McDonald's, Kentucky Fried Chicken a dokonce i Taco Bell, téměř na každém rohu, stejně jako v Číně, Indii a dokonce i České republice, kde mi ještě donedávna někteří rádoby odborníci v pohostinství tvrdili, že češi mimo vepřo-knedlo-zelo a pivo nic jiného nejedí.

  • Velké restaurační a hotelové společnosti nahrazují své šéfkuchaře (executive chefs), kteří zastávali své funkce jen díky jménu které si získali pro své kuchařské „uměni“, mladými, vzdělanými kuchyňskými manažery, kteří sice také umí vařit, ale u kterých znalost praktické manuální přípravy je zcela druhořadá.
  • Jenom pro zajímavost přikládám profil dnešního šéfkuchaře, lépe řečeno manažera kuchyně, i když ne zrovna v pořadí důležitosti:
  • vrozená inteligence,
  • základní všeobecné vzdělání,
  • odborné vzdělání, odborná zkušenost a praxe,
  • odvaha, fantazie, široký obzor, ctižádostivost, umělecké vlohy, kreativita, organizační schopnosti, manažerské vlohy a schopnost samostatně rozhodovat;
  • umění jednat s lidmi,
  • poctivost,
  • smysl pro zodpovědnost a pracovní disciplínu,
  • schopnost předávat své vědomosti druhým,
  • a hlavně smysl pro humor.
  1. Co by měl znát dnešní manažer kuchyně nakonec vyplývá z celkového trendu pohostinství který můžeme očekávat v příštím století a to je:
  • znalost tvorby jídelních lístků,
  • znalost pravidel bezpečnosti práce,
  • mimo mateřštiny znalost jednoho nebo dvou cizích jazyků,
  • zásady hlavních etnických kuchyní,
  • znalost hygienických předpisů,
  • základy marketingu, ekonomiky a plánování;
  • znalost zbožíznalství a zásad nákupu potravin, zařízení a materiálu;
  • znalost moderní technologií, přípravy a úpravy potravin;
  • použití a maximální využití moderního kuchyňského zařízení;
  • základy účetnictví, evidence a skladového hospodářství, výpočetní techniky včetně ovládání počítače;
  • zásady správné výživy a schopnost rychle naučit nevyučené zaměstnance technikám které potřebují k výkonu jejich zaměstnání,
  • a v neposlední řadě znalost logistiky managementu kuchyní.

Ale z pět k Vaši prosbě:“Prosím, můžete mi napsat svoje zkušenosti nebo to, jak víte, jak se menu u Vás tvoří, na co jste zvyklí, že je k dispozici?“

Vy jste tu Vaši prosbu uveřejnila na stránkách www.labužník.cz keré sice navštěvují i „labužníci“ v zahraničí a nechci se jich dotknout, ale k tomu aby někdo věděl jak McDonalds tvoří svá menu je potřeba více než do toho mekáče několikrát jít na hamburgr.

  • Vytvořit menu pro některou zem vyžaduje několik měsíců podrobného průzkumu a stovky, ne-li tisíce testů protože zásadou McDonalds je mé heslo:“Dejte lidem to co chtějí“.
  • Tudíž jiné menu má McDonalds v Indii kde například Bic Mac dělají buď z kuřecího nebo slopového masa.
  • V Norsku, jak jinak, mají McLaks, což je sendvič z grilovaného lososa s koprovou omáčko.
  • Ty německé hamburgry se možná mimo kvality masa od těch amerických moc neliší, ale k závisti některých Američanů se zde podává k burgrům pivo.
  • V Kanadě průzkum ukázal že humr, anglicky lobster, je stejné zaklínadlo a tak tam mají „McLobser“ a v té francouzské části „McHomard“.
  • Není žádným tajemstvím, že v Japonsku je hovězí maso velice drahé a to ne jenom to Kobe.

Oproti tomu plody moře jsou nejenom lacinější (mimo tuňáků) a tak není divu, že japonské McDonaldy mají své Ebi Filet-O (krevetkové burgry), Koroke Burgr (bramborová kaše, zelí a katslu omáčku v jednom sendviči. Mimo to ale také mají Ebi-Chiki (krevetkové nugety), ale místo Sake nebo piva, podávají Milshake s příchutí zeleného čaje!

  1. V Chile není kupodivu kečup nijak populární a tak se ty hamburgy podávají s avokádovou pěnou, neboli jakmsi quacamole.
  2. V Costa Rice, ani jedno jídlo není myslitelné bez rýže a tak McDonald má na lístku i Gallo Pinto což je populární rýže s fazolemi.
  3. V Řecku jakékoliv jídlo bez pity není řecké a tak Řekové mají svůj Greek Mac, což je burger zabalen do pity.
  4. Ochutnal jsem hambuger i v Hong Kongu.

Ten hamburger byl téměř k nerozeznání od amerického, ale místo v hamburger bun, byl ve dvou rýžových plackách. Ale znáte to, doma jez co máš a jinde co ti dají a tak jsem to snědl a musím říci, že by se to možná uchytilo i v některých China Towns v Americe.

V Izraeli jsou 3 košer Mcdonalds restaurace ve kterých ale cheeseburger nedostane. Židovské gastronomické zákony totiž nedovolují aby se dítě (tele, kráva) podávala v mléce vlastní matky (michig, sýr). Proto mají McShawarma, což je maso v pitě nebo ve chlebě.

  • Vyzkoušel jsem ale hamburgy v na Sri Lance, v Austrealii, Moskvě, Cairu, Alexandrii, a například v Hurgadě jsem se zúčastnil otevření jednoho z nejmodernějších McDonaldů té doby.
  • convenience tudíž třeba i Finger Food.
  • Naštěstí ale dnes už i v Česku máme celou řadu restaurací a stravovacích zařízení ze kterých si lze vybrat, ale já osobně bych se nepouštěl do posuzování toho které to jídlo je zdravé a které ne nebo které je zdravější než ta naše typická česká kuchyně.

1. Díl – Máme doma štěně!

Blíží se vánoce a tak je dobré si připomenout, že štěňátka (vlastně zvířata vůbec) nejsou vhodným vánočním dárkem. Před jejich pořízením je potřeba si uvědomit spoustu věcí. To roztomilé klubíčko vyroste. A vyroste velmi rychle. Bude mít ostré zoubky a bude je nemilosrdně používat – na vaše ruce, váš obličej a na vybavení vaší domácnosti.

Budete mít zájem:  12 rad, jak do léta zhubnout

Bude doma dělat loužičky a bobky. Někdy se vám pozvrací na koberec. Nebo na gauč. Nebo ve vašem vymydleném autě. Venku na procházkách sežere nějaký blivajs – a pokud bude skutečný „labužník“, dokonce se v něm vyválí od hlavy až po ocas. A pak skočí na vaše čisté oblečení. Bude vyvádět různé neplechy jako každé nevycválané a dospívající mládě.

Protože je to pro ně přirozené a je to tak v pořádku.

Pořídit si psa je v první řadě starost. Kromě vaší pozornosti a lásky bude potřebovat několikrát denně venčit a chodit na procházky – bez ohledu na počasí. I v dešti, mrazu či nepříjemném vichru. Občas budete muset sáhnout hlouběji do peněženky – nejen při pravidelném očkování, ale někdy může i pes onemocnět nebo se zranit.

A s tím vším musíte počítat ne po dobu pár (4-5) let, ale minimálně 10 a více let.

Neodradilo vás to? Výborně, další řádky jsou tu proto, aby vám ukázaly, že život se psem je mnohdy psina, že je krásné, když si člověk a pes spolu rozumí a že všechny ty starosti popsané výše jsou nic ve srovnání s tím, co všechno člověku život se psem přináší pozitivního 

Tak, a je to tady. Den D, kdy si pojedeme pro to malé roztomilé něco. Doma máme nachystaný pelíšek, nějakou tu hračku a krmivo pro štěňátko. Hlavou nám ale nejspíš lítají myšlenky typu „zvládnu ho vychovat?“, „kdy začít s výcvikem?“, „měl/a bych mu nechat dětství, ať si užije?“ a mnoho dalších.

Ať si to srovnáme hned na začátku – pes pro svůj život žádný výcvik nepotřebuje. ALE!!!! Žijeme ve společnosti lidí, psů a dalších zvířat a aby takové společné soužití – a nejen na úrovni naší domácnosti, ale především i v kontaktu s „cizími“ – fungovalo, je třeba dodržovat nějaká pravidla společenského chování. A to platí i pro pejsky. Říkám tomu VÝCHOVA.

  • Přivolání – tzn. pes umí přijít ke mně, když ho zavolám – a to nejen doma či na zahradě, ale i v parku, nechá se odvolat od cizího psa, od kočky, od zajíce na poli, od nalezeného rohlíku na zemi, ….
  • Volná chůze na vodítku – a nebojte, neznamená to dril, kdy pes musí šlapat člověku u nohy jako na cvičáku. Znamená to, že když je pes na vodítku, netahá na něm jako šílený, ale naopak umí chodit na volném vodítku v takovém okruhu kolem mě, nakolik mu to délka vodítka dovoluje.
  • Nevrhání se na lidi či ostatní psy – aneb správné společenské návyky, jako neskákání na lidi, neutíkání za každým psem, kterého potkáme, nehonění běžců či cyklistů, atd.
  • Ignorování jídla – např. nekradení jídla z ruky, ze stolu, z batohu, ignorování jídla, které najdeme venku na procházce, atd.

Klidně bychom mohli přidat další položky, jako např. neskákání na gauč nebo do postele, ale vzhledem k tomu, že tohle je záležitost každého člověka, co doma svému pejskovi dovolí, nebudeme to v tuto chvíli dále rozebírat.

Než se pustíme do vysvětlování, jak na to, je třeba si připomenout ještě jednu důležitou věc, a tou je výchova psovoda (neboli člověka, který psa provází). Ta má taky svá pravidla:

  • Uklízení výkalů po pejskovi – ve městě vždy a všude, i když se nikdo nekouká. Nikdo z nás – ani pejskaři – si přece nechce domů přinést na podrážce nějaký „dáreček“. Takže v obydlených oblastech máme s sebou vždy dostatek sáčků a sbíráme a uklízíme, nejen z chodníků, ale i z udržovaných ploch zeleně, atd. Pohybujeme-li se v přírodě, tak ke slušně vychovanému pejskaři patří to, že pokud jeho pes vykoná potřebu na turistické cestě nebo pěšině, vezme klacek a danou „záležitost“ odhrne do křoví.
  • Ne každému připadá náš pes tak skvělý a roztomilý jako nám – dokonce existují lidé, kteří se psů bojí – a to znamená, že svého psa nenechám obtěžovat cizí lidi nebo psy, kteří si o kontakt s mým psem přímo neřeknou, nenecháme ho na procházkách štěkat na psy za plotem, apod.
  • Nenecháváme našeho psa dlouhodobě štěkat nebo výt – v bytě ani na zahradě, už vůbec ne uvázaného např. před obchodem.

To by na začátek mohlo stačit  A teď si pojďme říct, jak na přivolání.

PŘIVOLÁNÍ

S malým štěňátkem je cvičení přivolání to nejjednodušší a nejlepší. Štěňátko nás totiž považuje za skvělé a samo od sebe nás následuje. To je potřeba od začátku upevňovat a posilovat.

Čím víc štěňátku ukážeme, že u nás je nejlépe, že jedině s námi je ta největší zábava na světě a jen u nás dostane ty nejlepší mlsky, máme na celý život vyhráno. Proto každou pozornost štěňátka vůči naší osobě odměňujeme – naší pozorností, pohlazením či podrbáním, ideálně hrou a venku, kde má štěňátko rušivé vjemy, také chutnou odměnou.

Učíme štěňátko reagovat na své jméno – vyslovíme jméno, např. „Ťapko“ a když se na nás štěňátko otočí, okamžitě ho odměníme. Nechodíme s odměnou štěňátku naproti, ale necháme ho si pro odměnu dojít k nám. A když k mlsce přidáme hru s oblíbenou hračkou, upevníme tím ochotu štěňátka k nám přicházet.

V zápalu hry se můžeme z ničeho nic rozběhnout pryč a na štěňátko přitom volat „Ťapko, Ťapko“ – psi si velmi rádi hrají na honěnou! Jakmile štěňátko vystřelí za námi, okamžitě ho opět odměníme!!!

Jsme-li na štěňátko aspoň dva, můžeme si s ním hrát hru „ping-pong“, kdy se postavíme kousek od sebe (na začátek stačí cca 3-4m) a štěňátko na střídačku přivolává jeden (a hned odměňuje), následně štěně přidrží za obojek nebo za postroj a počká, až si ho zavolá druhý člověk.

Jakmile štěňátko na zavolání zareaguje tím, že na obojku/postroji zatáhne či poskočí dopředu, okamžitě ho pustíme a necháme běžet. Volající ho opět hodně odmění, pohraje si s ním a teď ho naopak přidrží druhý člověk a opět volá ten první.

Takhle to můžeme prostřídat tolikrát, kolikrát nás to bude bavit, ale minimálně 3-4x.

Aby se nám nestalo, že se štěňátko nebude chtít nechat chytit za obojek nebo postroj a bude nám před rukou uskakovat, po každém chycení ho odměníme pamlskem.

POZOR! Nikdy na štěňátko nevoláme ve chvíli, kdy je zaměstnáno něčím velice zajímavým a nevnímá. V takový moment si pro něj dojdeme, oslovíme ho, chytíme za obojek/postroj a odměníme. Jakmile nám svou pozornost začne věnovat, můžeme zkusit popoběhnout pryč a volat ho za sebou – rozběhne-li se hned za námi, zaslouží si obří odměnu a velikou radost z naší strany.

VOLNÁ CHŮZE NA VODÍTKU

Stejně jako přivolání bude i vodítko provázet našeho pejska po celý jeho život. Proto se bude hodit, když ani pes ani jeho majitel nebudou mít z vodítka a společných procházek trauma a vodítko pro ně nebude strašák, ani trest, ale naopak pouto, které především v blízkosti rušné dopravy zajistí našemu pejskovi bezpečí.

Na každou vycházku – byť jen krátkou – si s sebou vezmeme dostatek drobných pamlsků. Je dobré štěněti pamlsky hned z kraje ukázat, abychom získali jeho pozornost. Volná chůze na vodítku má vlastně dvě jednoduchá pravidla:

  1. Pozornost psa vůči člověku je třeba upevňovat odměnou (nejlépe pamlskem)

  2. Pohyb vpřed je jen a pouze na volném vodítku (ne na nataženém)

První dny budeme na vodítku odměňovat štěně pokaždé, když nám bude věnovat svou pozornost, tzn.

když se na nás podívá – odměníme to (a stejně jako u přivolání platí, že nejdeme s odměnou štěněti naproti, ale štěně si pro odměnu přijde samo), když k nám náhodně přijde samo – odměníme to.

Když takto budeme štěně odměňovat několik dní procházku co procházku, posílíme si své postavení v očích pejska.

Druhý bod může být v praxi trošku obtížnější, ale budeme-li důslední, brzy si ho zautomatizujeme stejně jako např. řazení rychlosti při řízení auta. Ve chvíli, kdy štěňátko na vodítku vyběhne dopředu tak, že vodítko natáhne, prostě se zastavíme a počkáme.

S vodítkem necukáme ani nehýbeme rukou tak, aby se vodítko prověsilo, protože ten, kdo musí vodítko aktivně povolit, je pes, ne člověk. V duchu můžeme počítat pomalu do tří.

Většinou štěně zareaguje už na samotné zastavení tím, že se po nás otočí s výrazem „co to je? Proč stojíš“? a to je příležitost pro bod jedna, tudíž pro odměnu. Pejska pochválíme, můžeme si k němu dřepnou a jakmile k nám dojde, okamžitě odměníme. Vstaneme a jdeme dál.

V podstatě můžeme v ruce držet jenom konec vodítka, tak, aby mělo štěně stále stejnou délku k pohybu a mohlo se tak naučit, kde je vlastně ona hranice. Jen hlídáme, ať se vodítko pejskovi neplete pod nohy – stačí ruku s vodítkem přizvednout, když je štěně v naší blízkosti.

Pokud štěně na naše zastavení nezareaguje ani po několika vteřinách (cca po 5s), tak na něj zkusíme zavolat – a když se otočí, celý postup je stejný jak je popsáno výše. Může se stát, že potkáme něco tak zajímavého, že ani zavolání na štěně nám nebude stačit.

V takovou chvíli štěně odvedeme mírným tahem za vodítko (nebo ho odneseme) do vzdálenosti, ve které bude schopné nám svou pozornost opět věnovat. A příště si na podobnou situaci dáme pozor a budeme štěněcí pozornost vyžadovat o dost dříve, než k zajímavému objektu dojdeme. Je-li to něco, k čemu můžeme našeho prcka pustit (psí kamarád na hraní, zajímavý klacek, apod.

), můžeme toho využít jako odměnu. Jakmile nám štěňátko bude věnovat svou pozornost, pochválíme ho a pustíme ho prozkoumat to, co ho tolik zajímalo.

Povíme si něco o odměnách, proč je používat, co všechno odměnou může (a nemusí) být a jak to vše využít ve svůj prospěch. Představíme si další hru, která nám pomůže s tím, aby pejsek nesežral všechno, na co narazí či se na nás po příchodu z práce bezhlavě nevrhal.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *