Svařené víno nemá přesná pravidla. Je to ještě víno?

Prohlédněte si další recepty

• Velmi jednoduchý způsob úpravy jehněčího masa. Tento recept zvládne i ten, kdo vidí kuchyň poprvé v životě. | Asi nejlepší je podávat tento pokrm s bramborovým knedlíkem a špenátem. Pokud vám však bude chutnat brambor, také se hodí.
• Výborné houstičky bez chemie a navíc s jednoduchou přípravou a videoreceptem. |Pokud uděláme 14 housek, pak budou o trošku větší, než ty kupované.
• Určitě je zná každý, ale jak na to? Zde je návod na velmi jednoduchou přípravu s excelentním výsledkem.
• Grilovaná, velmi jednoduchá pochoutka, kterou určitě vyzkoušejte.
• Mnoha lidem nechutná, ale spousta strávníků ji miluje. Podle tohoto receptu je kaše velmi jednoduchá se zaručeným výsledkem a navíc opravdu za pár kaček. | Pokud nejsme vegetariáni, tak výborná příloha je uzenina. Ale i jen s chlebem je kaše výborná.
• Tento recept je vynikající nejen pro vegetariány. Podle našeho videa ho zvládnete naprosto hravě. | Podle tohoto receptu uděláte přibližně 32 prstů běžné velikosti.|Prsty můžete bez obav zamrazit. Dejte je i s prkénkem do mrazáku, a po hodině je sesypejte do velkého igelitového pytle.
• Výborná polévka, kterou na Dálném východě milují, ale kořeny má v Nové Anglii. |Pokud vám roste dýně na zahrádce, pak máte tuto vynikající polévku téměř zadarmo.
• Kdo to neochutnal tak netuší jaká je to lahůdka! Můžeme si také podle své fantazie zaexpedimentovat s přidáním různých bylinek.
• Jednoduchý salát se sníženým obsahem cukru, který obsahuje mnoho vitamínů.
• Perník, který je hotový za chvilku s excelentním výsledkem. Jistě nadchne svou jednoduchostí. | Konec pečení poznáte tak, že když do perníku píchnete špejlí a vytáhnete ji nelepivou, máte hotovo. Testujte takto perník nejen na krajích, ale i uprostřed.
• Vynikající a rychlé zelné placky s videoreceptem, jejichž výroba nemá žádné záludnosti. |Zelné placky podáváme teplé i studené, a výborné jsou také třeba jako příloha k méně tučným polévkám.
• Jak správně připravit kuskus? Zde je základní návod. | Pokud přesně nevíte co je to kuskus a jak se vyrábí, podívejte se ZDE.| Kuskus také můžeme zalít vývarem. Potom pokračujeme s úpravou marinováním, pečením, dušením apod. Pokud chceme vyrobit salát, necháme jednoduše vychladnout.
• Překvapivé jídlo s velmi zajímavou chutí a navíc zajímavě vypadající. | Ideální je tento pokrm podávat s bramborami nebo bramborovou kaší.
• Tento pokrm klidně múžeme servírovat jako samostatné hlavní jídlo. Pokud dbáme na štíhlou linii, potom zredukujeme množství másla na minimum.| Místo másla můžeme použít olivový olej, ovšem počítejme s tím, že výsledná  chuť se posune úplně jinam. Na to česká populace není zvyklá a proto tato kombinace v českém kraji není moc oblíbená. To mohou potvrdit i autoři tohoto článku z vlastní zkušenosti – moc nám to nejede.| Celá rostlina bramboru obecného je jedovatá – naštěstí mimo hlíz.
• Chalupářský guláš je tak dobrý, že si ho určitě nebudete vařit jen na chalupě, ale i doma. | Servírovat jej můžeme s chlebem, pečivem, houskovým knedlíkem, rýží i těstovinami.
• • Výtečný recept na rychlé jídlo, který chutná skoro všem. |
  • Podávejte s křupavým chlebem nebo pečivem. |
  • Fazole vybírejte velmi pečlivě, některé značky stojí i několikanásobně více než jiné, ovšem chuť je téměř stejná.

• Velmi rychlé a vydatné zdravé jídlo, které je množstvím vitamínů bohatě nabité! Podle receptu vyrobíte 1 pořádnou porci, a pokud místo chleba uděláte bramborovou kaši, potom se do sytosti najedí 2 lidé.

• Koule mletého masa vyrobíte podle tohoto videoreceptu velmi snadno.

• Tento koláč vyrobíte bez jakýchkoliv znalostí kuchyně. Odměnou vám bude… to uvidíte …. |

  Pokud švestky nemusíte, pak je zaměňte za meruňky, jahody, maliny, nebo prostě takové ovoce, které Vám bude v koláči chutnat nejvíce.

• Výborný recept na pstruha, kterého když dostanete od rybáře jako v našem případě, potom je pokrm téměř zadarmo. To se v Česku děje dosti často, proto jsme toto jídlo také zařadili mimo jiné i do sekce levných jídel.|

  K tomuto pokrmu se hodí brambor, bramborová kaše, ale i s chlebem je vynikající.

Vařiče na víno – vše, co je třeba vědět o vařeném víně & o vařičích na víno

Vařiče na víno se těší stále větší oblibě. Především v tomto roce se zvlášť vyplatí pořídit si takový přístroj, protože trendem jsou privátní oslavy. Pokud chcete nabídnout vašim přátelům a příbuzným atmosféru vánočních trhů u vás doma, nemůže svařené víno přece chybět!

V minulosti jste víno vařili možná na sporáku nebo dokonce ohřívali v mikrovlnné troubě, což při malém množství není problém. Pokud však nastane situace, že byste chtěli pomocí svařeného vína rozehřát více lidí, pak se určitě vyplatí použít vařič na víno. Pomocí něj se víno nejen správně zahřeje, ale dá se udržet několik hodin teplé.

Jak najdu nejlepší vařič na víno?

Existuje několik kritérií, které je třeba při nákupu vařiče na víno vzít v úvahu. Musí sedět objem, musí splňovat bezpečnostní funkce, musí se dát snadno čistit, musí mít zapínač a vypínač a mnohem více. Aby se i laik dokázal správně rozhodnout, je vždy dobré porovnat si výrobky.

Vařič na víno od Monzani o objemu 6,8 litru, obsadil první místo hned ve třech cenových srovnáních. Vergleich.org považuje vařič na víno za vítěze při kritérii cena-výkon, Glühweinkocher.net udělil známku velmi dobře 1,1, a kochen-mit-genuss.org vyzdvihl vařič od Monzani jako cenový tip.

Co dělá vařič na víno od Monzani 6,8 litru takovým výjimečným?

• Zahřívací funkce: pomocí vařiče na víno Monzani se nápoje zahřejí, uvaří nebo udržují v teple v bezpečném objemném automatu na horké nápoje.
• Všestranné využití: s větším objemem nádoby 6,8 litru lze v tomto přístroji připravovat různé nápoje, jako čaj, víno a punč. Případně se dá použít i na uvaření vody.
• Funkce zahřívání a udržování teploty: pomocí funkce na udržování teploty lze vaše horké nápoje celé hodiny vychutnávat v požadované teplotě. Regulace pomocí termostatu umožňuje jednoduché a přesné zahřátí od 30 do 110 ° C.
• Bezpečnost: Automat na vaření je zvlášť bezpečný díky extra širokému podstavci, který zabraňuje převrácení vařiče. Uzavíratelný víčko a zvlášť široká rukojeť poskytují bezpečí navíc. Automat ma vaření je certifikován s kontrolní pečetí SGS GS (DBGWK 1).
• Jednoduchá obsluha: Zabudovaný čepovací kohoutek umožňuje jednoduché a čisté nalévání horkého nápoje. Praktická okapová šálek zachycuje stékající tekutinu, kdyby náhodou něco šlo stranou. Pomocí plnicí škály rozpoznáte, kolik šálků ještě zůstává uvnitř, aniž byste museli nadzvedávat víčko. 

Jak funguje vařič na víno?

Manipulace s konvicí na vaření vína je velmi jednoduchá. Nejdříve se nalije víno do nádoby. Na to se použije buď již hotové svařené víno nebo vložíme příslušné přísady pro vlastní svařené víno.

Následně zapneme vařič a nastavíme požadovanou teplotu. Po rozehřátí nebo sevření může víno ihned servírovat, což usnadňuje i zabudovaný čepovací kohout.

Svařené víno se pak může celé hodiny udržovat v teplém stavu, díky čemuž ho máme stále po ruce.

Přednosti vařiče na víno oproti hrnci

• Regulace teploty: Svařené víno by mělo zahřívat při určité teplotě. To je při hrnci komplikované, pokud člověk nemá po ruce teploměr. Při vařiči na víno je to díky zabudovanému regulátoru teploty jednodušší.
• Udržování teploty: I udržování teploty je při vařičích na víno jednoduché. Protože víno užívá během několika hodin, je obtížné dosáhnout to v hrnci. Pokud však vařič již nastavíme na určitou teplotu, pak se už nemusíme o nic starat.
• Jednoduché servírování: Kromě toho mají vařiče s čepovacím kohoutkem tu výhodu, že víno se dá jednoduše naservírovat do šálku. Oproti tomu při nabírání z hrnce potřebujeme ještě naběračku, přičemž se vždy něco ujde i pomimo. 

Jaká je správná teplota a doba přípravy pro svařené víno?

Předností vařiče na víno je, že se dá na něm nastavit teplota pomocí regulátoru teploty. Ale jaká je vlastně ta správná teplota pro svařené víno?

Na začátku po naplnění by měla být zvolena teplota nad bodem varu (78 ° C). Když začne víno vřít, je optimální teplota mezi 72 a 73 ° C. Tak je možné víno udržovat po delší dobu teplé.

Kolik času potřebuje svařené víno, dokud bude hotové?

Když víno sevře, sníží se teplota na vařiči (72 – 73 ° C). Na této nižší teplotě by mělo víno zůstat hodinu, aby se aroma optimálně uvolnily a nevypaří se alkohol. Potom lze víno servírovat.

Které přísady patří do svařeného vína?

V zásadě jsou dvě možnosti přípravy svařeného vína. Buď použijeme hotové svařené víno nebo si přísady namícháme sami. První možnost je lepší, když nemáme dost času.

Zde je však třeba brát v úvahu to, že běžné vařené vína ze supermarketu jsou často vyrobeny z levného červeného vína, jehož trpká chuť bývá proražena větším množstvím cukru. Lepší alternativou je jednoznačně vlastní vyrobené svařené víno.

Jeho příprava není časově mnohem náročnější než u hotového svařeného vína. Ale co vlastně do svařeného vína patří?

V principu lze dát do svařeného vína následující přísady:

• Víno: červené, bílé, růžové nebo jablečné, podle toho jaký druh svařeného vína chceme připravit. V mnoha receptech se vína i míchají.
• Džus / čaj: hroznový, jablečný, rybízový a třešňový džus a / nebo ovocný. Džus se používá namísto vína většinou při bezalkoholickom vařeném víně nebo když chceme obsah alkoholu zredukovat.
• Alkohol: rum, pomerančový likér, Amaretto a Likér 43 přidáváme, když chceme vyrobit svařené víno silnější.
• Ovoce: pomeranče, citrony, jablka, švestky – nejlépe v bio kvalitě, protože ovoce často přidává do svařeného vína i se slupkou.
• Koření: hřebíček, skořice, anýz, muškát, nové koření, zázvor, vanilkové lusky, kardamon, pepř – může se přidat vše, co dotváří chuť a vůni Vánoc.
• Slazení: kondenzovaný, bílý či hnědý cukr, med, sirup z agáve, stévie – všechny tyto sladidla lze obměňovat.

Existuje tedy množství přísad, které mohou jít do svařeného vína, ty kombinace jsou nekonečné. Abychom to celé zjednodušili, přidáváme recept z klasického červeného vína.

Mnoho radosti při ochutnávání!

Recept:

• 1 láhev červeného vína, suchého
• 1 bio-pomeranč nakrájený na kolečka
• 2 ks skořice v celku
• 3 hřebíčky
• 2-3 PL cukru

 Návod:

Pomeranč nakrájíme na kolečka a dáme s ostatními přísadami do vařiče na víno. Vařič zapneme a nastavíme na 78 ° C, aby víno zovrelo.Keď víno dosáhne bodu varu (nemělo by se vařit), snížíme teplotu na 72-73 ° C a necháme hodinu pôsobiť.Potom je svařené víno hotové a vánoční párty může začít!

Vařič na víno najdete ZDE

Dana Střelická Víno ve středověké dietetice

• Zpět na obsah
• Dana Střelická
• Víno ve středověké dietetice

Tento příspěvek bude znít jako přednáška z lékařské konference, protože vše, co Vám nyní vyložím o konzumaci alkoholu, a především vína, ve středověku, čerpám z medicínských spisů, zaměřených na dietetiku.

Jsou to sice teoretická pojednání, ale obecně se soudí, že mohou být zdrojem poznatků o tom, jak se jedlo a pilo ve skutečnosti. Dietetické rady, které se stále opakují, svědčí o tom, že taková pravidla nebyla v praxi respektována – např. o počtu jídel denně, o umírněnosti, o pohybu či spánku po jídle apod.

Významnou součástí všech dietetických traktátů je kapitola o víně, protože to bylo spolu s vodou nejdůležitějším nápojem, který má všestranné využití. Záleží přitom na původu traktátu – autoři ze středomořských oblastí přikládají vínu větší význam než autoři ze severnějších oblastí, ti se zase více věnují pivu.

Obecně ale platí, že arabští autoři, kteří napsali nejznámější středověké traktáty o dietetice, byli uznáváni a excerpováni v celé Evropě, takže se s jejich návody a radami setkáváme také v našem prostředí.

Kategorizace nápojů a jejich účinky se mohou u jednotlivých autorů v podrobnostech lišit, ale hlavní názory, které si tu ve stručnosti představíme, se nemění. Obecně se rozlišovaly tři kategorie nápojů:

• pouhý nápoj: podává se vždy při žízni, kterou máme po jídle (jídlo v nás zvýší tělesné teplo, což vyvolá pocit žízně), hodí se voda a víno
• pouhý lék (různé sirupy, např. z růžové vody aj.), i k jejich přípravě se mnohdy užívalo víno
• nápoj i lék: v letních vedrech, po dlouhém spánku, v situaci, kdy je člověk velice zahřátý – má se pít studená voda, míchané víno; v zimě pouze nektar, takový nektar se připraví z vína, vody, medu nebo cukru, přidá se prášek z drcených bylin a koření (např. skořice, zázvor aj.), velice známé bylo tzv. claretum pro podporu trávení po jídle (aromatické bylinné víno s medem s projímacími účinky).

Víno se hodnotilo podle vůně, chuti a barvy. Víno nemá být sladké, příliš výživné, ostré chuti, vždy má mít jasnou substanci a jemnou chuť, jednoduchou, přátelskou a sladkou vůni. Nové víno perfektně vyčištěné je vždy lepší než staré.

Podle některých lékařů však tyto extrémy nejsou vhodné (navozují špatné sny, mají močopudný účinek), je tedy lépe pít víno, které není ani mladé, ani staré.

I přes určité škodlivé účinky je to král nápojů: je zdravé, dává velice dobrou výživu, neexistuje jiný nápoj či jídlo, které by tak výrazně podporovalo tělesné teplo, teplo vína se velice blíží tělesnému teplu člověka, podporuje trávení, rychle se přemění v krev, je čistá, kvalitní, čistí špatnou krev, otevírá ucpané žíly, ucpaná játra, posiluje údy celého těla, způsobuje, že člověk zapomene na smutek, úzkost, nesnáze, dodá člověku radost, sílu, odvahu, posílí bystrost jeho ducha. Je vhodné pro každý věk, každé roční období, každou krajinu, ale musí se užívat podle toho, jak je kdo od přírody vybaven. Vyhání z těla škodlivé a nadbytečné látky, udržuje tělo v perfektním zdravotním stavu, podporuje jeho sílu, zpomaluje příchod stáří.

Jestliže to člověk přežene, škodí játrům, mozku, nervům, způsobuje náhlou smrt, mrtvici, křeče, třes. Nadměrným pitím trpí hlavně mozek, škodí mu silné víno, čím je silnější, tím více výparů se do mozku dostane.

Pokud je ale někdo zvyklý na vysokou konzumaci vína či čehokoli, co může zdravému člověku uškodit, nemusí věšet hlavu, protože středověcí lékaři nabádali k dodržování zaběhlých zvyklostí, což je pravidlo číslo jedna.

I pokud jsou vaše stravovací návyky naprosto špatné, nemá cenu je zásadně měnit, aby tělo nebylo šokováno něčím neobvyklým, protože změna životosprávy by vám více uškodila než pomohla.

Každé víno má specifické účinky, záleží na druhu, místě, kde bylo vypěstováno a na okolnostech, za jakých se pije. Bílé víno je vhodné pro žaludek, trávení, hodí se pít ho ve zdraví i v nemoci, protože je lehké a jemné, doporučuje se pít je v létě.

Červené víno je těžké, špatně stravitelné, opíjí, tloustne se po něm, škodí žaludku, lépe je pít je v zimě. Záleží také na přísadách ve víně a na tom, zda je ředěno.

Filozofové a vůbec duševně pracující ocení vlastnosti vína čistého bez jakýchkoli přísad, neředěného vodou: rychle prostupuje celým tělem, kromě toho, že posiluje chuť k jídlu a vyvolává spánek, zvyšuje tělesnou sílu a zlepšuje barvu pleti.

Ponechávat víno bez přísad nebylo ve středověku příliš obvyklé, nenechávalo se prakticky vůbec v přirozeném stavu, přidávaly se do něho různé ingredience, aby bojovaly proti nemocím vína a také měnily jeho chuť, oblíbená byla hlavně bylinková a kořeněná vína. Tradice kořenit víno již v antice.

Hranice mezi dovolenými a zakázanými přídavky byla latentní, lišila se podle regionů. Obecně byly zakazovány přísady, které byly považovány za zdraví škodlivé (síra), také falšování vína – voda, řezané víno, nesprávná jména. Přísady se buď dávaly do vína přímo, nebo se zavěšoval lněný pytlík do sudu a po vyluhování se odstranil, výjimečně se připevnily části bylinek na stuhu a zatížilo se to kamínky.

Co se týče opilosti, bylo známo, že z vína ředěného vodou se člověk více opije a ráno ho více bolí hlava než z vína neředěného.

V odborné literatuře se řešilo, proč se opilému zdá, že se vše kolem něho točí, proč místo jedné věci vidí dvě, proč sperma opilce má sníženou schopnost oplodnit, proč více snesou v pití ti, kteří trénují, než ti nezkušení.

Opilost nebyla posuzována jako jednoznačně negativní, podle některých lékařů (mj. Avicenny) je zdravé se jednou měsíčně opít. Můžete tedy dnešní setkání podpořit zdravotními důvody.

Kromě vína se středověcí lékaři zaměřovali také na využití piva či medoviny při prevenci a terapii. Pivo bylo v antice považováno za nápoj barbarů a chudiny (vařilo se z pšenice, ječmene, chleba), z ovsa ho dělali teprve germáni. Chmel byl v Evropě znám od 8. stol., ale teprve ve 12. stol. je již určitě doloženo vaření piva z něho.

Ječmenné pivo způsobuje bolesti hlavy, velice zvyšuje objem moči, potlačuje tělesné teplo, které zvýšila opilost, pšeničné pivo – smíchané s mátou a česnekem je naprosto nejlepší, obecně prospívá těm, kteří byli dlouho na slunci, či žijí v teplém podnebí.

Medovina je jemnější než víno a je vhodná pro ty, kteří mají od přírody slabé nervy, ale není to nápoj odpovídající dnešní medovině, nýbrž nápoj, který vznikl kvašením medu s vodou.

My jsme se tu ovšem sešli kvůli jinému typu nápoje, než je víno či pivo, takže se na závěr zmíním o silnějším alkoholu. Destilace byla známa již v antice (o destilaci mořské vody mluví Aristoteles), ale výroba alkoholu je doložena teprve ve středověku, a to ve 12. století v Itálii.

O století později se objevují krátké traktáty o pálení vína, jako první popsal důkladně destilaci alkoholu Taddeo Alderotti (učitel medicíny v Bologni, zemřel 1303), který vylíčil jeho lékařské účinky (pálenka se označovala jako aqua ardens či aqua vitae).

Inovace v destilování alkoholu a jeho stále širší užívání v medicíně měly za následek vytvoření nového žánru fytoterapeutické literatury: z traktátů o pálení vína byly odvozeny knihy o pálených vodách, které se kolem 1400 objevují jako samostatná odborná pojednání. Nejprve se pálilo pouze víno, od 14. století také obilí, hlavně žito, a pivo.

Dominikáni, kartuziáni a benediktýni pálili také různé bylinné pálenky hlavně pro lékařské využití. Právě v prostředí mnišských řádů se již od 16. století objevují varování před zneužíváním alkoholu, což je již téma, které se k příležitosti dnešního shromáždění příliš nehodí.

Přeji Vám, aby pro Vás byly všechny vzorky živé vody lahodné, aby posílily Vaše zdraví, oddálily stáří, projasnily barvu pleti a všem, kteří tu svoje vzorky vystavují, aby došli náležitého ocenění.

Češi okupují Sasko. Štolu a svařák tam stihnete ještě na Štědrý den

České vánoční trhy přitom často zejí prázdnotou. Co je důvodem, že Češi váží mnohdy stovky kilometrů po silnicích či vlakem, aby utratili své úspory za svařák, vánoční svíčky a jmelí?

Na to jsme hledali odpověď přímo na drážďanském Štrýclmarktu, nejstarším a nejslavnějším německém trhu.

„Nechte auto někde dál od centra a na trhy jeďte městskou hromadnou dopravou. Jedna jízda vyjde na 2,20 eura. A nebo raději přijeďte vlakem, můžete si aspoň dát svařák,“ radí mi příjemnou češtinou Susanne Gertoberens, Němka starající se o propagaci drážďanských trhů v rámci Agentury pro mezinárodní komunikaci. Později hořce lituji, že jsem ji neposlechl.

Cesta po německé dálnici sice neuvěřitelně odsýpá, s každým kilometrem blíž Drážďanům ovšem provoz houstne, až se ve městě zastaví zcela.

Nadávám si, že jsem raději nevzal zavděk přímým vlakem Liberec – Drážďany, kde rodinná zpáteční jízdenka stojí 325 korun. Auta popojíždějí krokem a s každým obsazeným parkovištěm klesá moje vánoční nálada.

Nakonec rezignuji a kroužím po parkovišti na Prager Straße asi půl hodiny, než se o jedno volné místo div nepoperu s podobně zoufalým řidičem opelu.

Parkovací automat následně spolkne šest eur. Má peněženka zakrvácí. Zdaleka ne dnes naposledy. Dostat se na nejproslulejší vánoční trh Štrýclmarkt znamená sledovat davy lidí.

Anebo jít prostě za nosem, svařák voní už z dálky. Chtějí za něj u většiny stánků 3 eura, což může u našince vyvolat menší záchvat dávení. Šok ale není na místě!

Německý svařák nemá nic společného s českým patokem, co vám zkroutí ústa. „Glývajn“ (Glühwein), jak se svařené víno řekne německy, vám nalijí do stylových keramických hrníčků, za které zaplatíte zálohu 2,5 eura. Můžete si je třeba nechat na památku. Mě zajímá spíš jejich obsah.

Svařák: víno s badyánem, anýzem i koriandrem

Ten tvoří nejen kvalitní jednodruhové víno, ale také pomerančová šťáva a směs koření kardamomu, badyánu, skořice, hřebíčku, nového koření, anýzu a koriandru.

Dohromady to lahodí jazyku natolik, že málokdo zůstane u jednoho hrnku. Nejlepší svařák dostanete u stánku vinařství zámku Wackerbarth a vinařství Hoflössnitz. Mají tu i světlý.

Němci jsou přeborníci ve vymýšlení různých horkých vánočních nápojů. Ať už je to Heisse Hugo, což je směs šumivého vína a bezového sirupu s mátou, nebo eierpunsch, obdoba českého vaječňáku, v německém provedení s bílým sladkým vínem.

Letos na trzích frčí svařené belgické pivo, které se již při výrobě vaří s třešněmi. Nápoj nazvaný jak jinak než Glühbier najdete přímo u vánočního stromu u stánku Glüh-Hütte. I on se podává ve sklenicích, za něž se platí vratná záloha, tzv. pfand.

Půlmetrový bratwurst

Nelze navštívit drážďanské trhy a neochutnat legendární bratwurst, světlou kořeněnou klobásu v bagetce. Po jeho konzumaci jsem se zařekl, že české klobáse už další šanci nedám. Bratwurst jí na trzích úplně každý a pro opravdu hladové ho nabízejí i v délce půl metru.

Utišit kručící žaludek lze i jinak. Za pět eur tu mají kus hovězího. Vůl se točí na rožni celý v kuse. Ti Němci fakt nejsou troškaři.

Na své si tu přijdou i opravdoví gurmáni. Svůj stánek na Štrýclmarktu otevřel Stefan Hermann, jehož restaurace Bean&beluga v městské čtvrti Wießer Hirsch se pyšní michelinskou hvězdou. Polévku, domácí párečky nebo svařák ale nemá o nic dražší než jiní trhovci. Taky je u něj plno a fronta zde patří k nejdelším.

Tady už se musí našinec trochu zastydět, když si představí, že české vánoční trhy většinou nabízejí nudnou kombinaci trdelníku, klobásy a vepřové kýty.

„Dost přísně se hlídá, jaké zboží se na vánočních trzích prodává,“ vysvětluje mi Susanne Gertoberens.

„Už v lednu musí trhovci podat přihlášku, vysvětlit, co chtějí prodávat a doprovodit to fotografiemi svého zboží. Takže se nemůže stát, že by tu někdo nabízel třeba vietnamské nudle,“ zdůrazňuje.

Kdyby to přesto někdo zkusil, příští rok už si na trzích neškrtne. I to nutí trhovce, aby dodržovali dohodnutá pravidla.

Štrýclmarkt nabízí 230 stánků

Stánků se letos na Štrýclmarktu sešlo 230. Ti na okraji platí nižší nájemné, uprostřed trhů nebo u vánočního stromku prodejní místo stojí třeba dvakrát tolik. Ten, kdo se na Štrýclmarkt nedostane, může zkusit štěstí na některém z dalších jedenácti trhů, které letos Drážďany nabízejí.

Například sousední Neumarkt je plný trhovců s trochu odlišným zbožím, našel jsem zde třeba báječné chlebové placky se slaninou a sýrem.

Je nezbytné se zmínit o štole. Tu svoji si Drážďanští střeží jako oko v hlavě a ustanovili dokonce ochranný svaz, který dohlíží, aby jejich recept nikdo nekopíroval a aby všech 130 pekařů, kteří mají právo drážďanskou štolu péct, ji dělalo pode pravidel.

Pečivo v sobě musí mít přesně 60 % rozinek a těsto se nesmí v receptuře odchýlit od ustáleného zvyku, který pekaři dodržují už od dob nejznámějšího saského panovníka Augusta Silného.

Správně upečená štola podle tradice vydrží do Velikonoc a nezkazí se. „Rozinky pouštějí do těsta vlhkost, takže štola nevyschne,“ ozřejmuje mi Susanne Gertoberens.

Ne každý však miluje kandovanou citronovou a pomerančovou kůru, proto raději volím štolu mandlovou a makovou, které jsou stejně lahodné. Kilové balení vyjde na 16 eur, což je o tři eura víc než loni. Ale je to jednou za rok, utěšuji se, když své peněžence opět pouštím žilou.

Před odjezdem domů ještě zbývá ta obvykle méně příjemná část dne, návštěva toalet. Zatímco například liberecké vánoční trhy žádné záchody ani nuzné Toi Toi nemají, na Štrýclmarktu se nacházejí nejméně čtvery záchody. Za půl eura tu můžete v klidu a čistotě ulevit svým potřebám.

Cestu autem zpět do Liberce věnuji bilancování. Odpověď na otázku, co vlastně všichni na těch Drážďanech mají, jsem měl celou dobu přímo před nosem.

Všechno je tam jiné než na českých vánočních trzích. Přiznejme si to na rovinu – dražší, ale kvalitnější a opravdovější. Neslyšíte tam z repráků hrát koledy v podání Maxim Turbulenc, neútočí na vás kýč v podobě Santa Clausů a nikdo tam nenabízí staročeský gyros, tak jako na libereckých trzích.

Němci jsou členy EU jako my a globalizace je dohání stejně rychlým krokem. Alespoň na Vánoce ji ale ve vzájemné shodě nechávají stát zavřenou za zdmi nákupních center. Kéž bychom to uměli i my.

Sláva falernskému, největšímu z římských vín

Ještě i dnes se můžeme dovědět o slávě tohoto římského vína. Mimo historických knih, také z vykopávek, zejména těch v Pompejích. Nebylo to víno ledajaké.

Nejlepší ročníky tohoto vína pila jen nejvyšší smetánka a samotní vládcové.

Než se však dostalo víno na stůl, zrálo v amforách i 30 let! Změna stylu pěstování révy, obměna odrůdové skladby a jeho delší zrání, to vše mělo za následek jeho pád, více než pád Říše římské…

Na přelomu prvního století před naším letopočtem však již i několik římských vinic získalo skvělou pověst a respekt.

Za nejlepší římská (italská- neprovinční) vína se pokládala – caecubské (z jižního Latia), falernské (z kraje na rozhraní Kampánie a Latia), albské (od města Alba Longa v Latiu), massinské (ze svahů Massinského pohoří v Kampánii), calenské (podle města Cales v Kampánii), pompejské (Kampánie), setijské a formijské (Látium). Jako nejslavnější z nich bylo později popisováno víno falernské (Falernum). Toto víno bylo údajně i jedním z vín, které měl v oblibě Julius Caesar (100-44 před Kr.). Později Plinius Starší (23-79 po Kr.) kupříkladu píše, že do města Pompeje se pravidelně dováželo nejméně šest vyhlášených druhů vína z provincií (mimo Itálii), asi pět z vlastní Itálie a v samotné Kampánii se údajně vyrábělo hned dalších devět slavných druhů vín. Opět vyzdvihuje víno falernské – vinum falernum. Řehoř z Tours (539-594 po Kr.) o falernském víně ve svém díle Historia Francorum píše, že se považovalo za nejlepší ještě i 150 let po pádu Říma. Podle něj mezi tradiční nápoje mimo vína patřil i révový mošt, mléko a medovina. Je zajímavé, že kvalitu vína v té době neznačila odrůda, odrůdových vín mnoho nebylo (výsadby byly totiž směsné – skládaly se z vícero odrůd, dodnes viz Portugalsko), ale lokalita, kde hrozny uzrály a víno vzniklo. Tak se popisují skvělá vína mimo Řecka i např. z jižní Galie (jižní Francie), Thrákie (většinou Bulharsko a evropské části Turecka), Dácie (Rumunsko, části Ukrajiny a Moldávie), Hispánie (Španělsko a Portugalsko), Sicílie…

Víno se stalo součástí antické kultury a považovalo se za jednu ze základních životních potřeb. Je potřeba říct, že víno se pilo běžně, často místo vody. Díky různým ingrediencím v něm (často byliny, pryskyřice, koření, aj.) se víno používalo i jako běžné antiseptikum. Často se pilo i ředěné, dnes bychom řekli ve formě vinného střiku.

Odhaduje se, že každý voják spotřeboval zhruba sto litrů vína ročně. Podobně to bylo jistě i s ostatními římskými občany a pro ilustraci na vrcholu své slávy měl Řím téměř milion obyvatel, to musela být spotřeba! Nejlepší vína se vyráběla ze samotoků, čili sběrem kapek vytékajících z hromady hroznů při jejich „lisování“ vlastní vahou.

Za kvalitní a stále velmi dobré víno se považovalo takové víno, které se vyrábělo šlapáním hroznů v kádích. Po rozšlapání hroznů se rmut nechal krátce odležet (cca 8-10 hodin) a poté byl lisován. Z bobulí a třapin se tak uvolnily třísloviny a barvivo.

Dále vyráběli již méně kvalitní vína, která se vyráběla z toho, co zbylo po lisování anebo výrazným ředěním získaného moštu. Tehdejší praktiky velmi podrobně popisuje Plinius starší ve svém díle Naturalis historia a rozlišuje dokonce tři kategorie druhořadých vín, která popíjeli pouze nižší společenské vrstvy.

Vyráběla se odebráním části moštu a jeho zředěním, novým lisováním matolin (tedy druháky), popř. následným svařením již zředěného moštu. Je tedy zřejmé, kde se získalo tolika vína v říši, vždyť z jedněch hroznů dokázali vyrobit až pět typů vína (melior vinum, vinum bonum, vappa, posca a acetatum).

Lisy používali kládové i šroubové, přičemž ty šroubové považují někteří autoři za nejdokonalejší (např. Columella v díle De Re Rustica). O pěstování révy a zpracování její úrody píší i jiní autoři, zejména však Cato starší (234-149 před Kr.) ve spise De agri cultura a Plinius starší (23-79 po Kr.

) v díle Historia naturalis, kde se dočteme o vedení révy (vedení po zemi, římské na hlavu, přírodní na stromech – arbustum, na jařmech – vinea jugata a komorové – vinea camerata). Zrání vína a následně jeho skladování probíhalo zpočátku ve velkých širokých hliněných nádobách zvaných dolia.

Ty byly zakryté operculem, který se ještě tradičně zapečetil smolou nebo voskem. Tyto nádoby se až po vršek zasunuly do vlhké pískové jámy. K transportu vína loděmi se pak používaly menší štíhlé amfory, ve kterých bylo víno i prodáváno.

Bohužel o samotných odrůdách se toho příliš nedočteme. Popisy jsou příliš obecné, podobné vícero odrůdám, navíc se jistě nedochovaly se stejnými znaky až do dnešních dnů. Faktem tedy je, že odrůdovou skladbu falernského již nikdy nezjistíme.

Přesto byly a jsou snahy některých autorů zabývající se touto tématikou dopátrat se přeci jenom o trochu více o tehdy pěstovaných odrůdách révy. Snad nejznámějším takovým příkladem je „odrůda“ Vitis aminea (réva kořenná), kterou popisuje Plinius ml. (61-113 po Kr.) v prvním století n. l.

jako révu s malým, aromatickým, červeně zbarveným hroznem, nápadně připomínající odrůdu Tramín červený.  Tramín (zejména bílý) se skutečně popisuje jako jedna z nejstarších odrůd pěstovaných ve střední Evropě, nicméně konkrétnější fakta dosud chybí. Názor, že tuto odrůdu popisoval již Plinius st.

v díle Naturalis historia (v kapitole pojednávající o falernském víně) jako Vitis aminea, nelze s určitostí potvrdit. Do tzv. rodiny Amineae patřilo zřejmě vícero odrůd, většinou bílé barvy bobulí (popisovány však byly i minimálně dvě modré odrůdy).

Možné však je, že se Tramín z některé z těchto odrůd skutečně časem vyvinul. I latinský název již mnoho nenapoví. Někteří autoři tvrdí, že název Vitis aminea znamenal réva kořeněná (viz. paralela s názvem Tramín kořenný). Skutečně latinský výraz ammi znamená miřík (dodnes používaný jako koření).

Jiní tvrdí, že výraz aminee mohl znamenat výraz pro blížence, neboť tyto odrůdy se vyznačovaly křídlatým hroznem, tj. hroznem s přívěskem, podobně jako Ryzlink vlašský nebo také Tramín bílý. Správný výraz pro blížence je však gemini.

Podobně zajímavě znějí i výrazy amititia – přátelství, či amoena – což se překládá jako příjemné, líbivé, milé nebo půvabné a všechny tyto výrazy k dobrému vínu bezesporu patří. Víme jen tolik, že odrůda(y) údajně pocházela z Řecka a že ji do Itálie přinesli kolonisté. Její jméno bylo prý odvozováno od města Aminea, pozdější Picentie.

Pokud bychom se chtěli o falernském víně a odrůdách dozvědět možná i něco více, můžeme se do kraje kolem Vesuvu podívat i v současné době. Ještě nyní se lze v Kampánii  setkat s různými staršími místními odrůdami, které zcela jistě mají i původ v těch odrůdách historických.

Dvěmi dominantními odrůdami této oblasti jsou dnes odrůdy Aglianico a Greco (názvy těchto odrůd odkazují na to, že pěstování a výrobu vína v Kampánii zavedli staří Řekové). Odrůda Aglianico je ale modrá a my dnes předpokládáme, že falernské bylo nejspíš víno bílé, neboť mělo hnědavou barvu, naznačující oxidaci vína bílého.

Nebo ne? A právě i kolem barvy hroznů použitých při výrobě falernského se stále vedou spory.  Falernské ve volném překladu znamenalo víno z dolních poloh svahů severozápadní Kampánie, mělo tmavě hnědou barvu a ideální doba konzumace byla po deseti letech.

Plinius zmiňuje i rozdíly ve vyrobených vínech v Kampánii, ty z keřů z hřebene kopce nazývá caucinum (ager caucinus), ze svahu pak faustinianum (ager faustinianus) a právě až z keřů rostoucích v dolní části kopce se víno nazývá falernum (ager falernus). Dále psal, že existovaly tři typy falernského vína: suché, sladké a lehké (doslova tenké).

Čili stejně jako dnes, „výčepní“ víno lehčí „dobře“ pitelné, pak suché dlouhověké těžší tělnaté víno a sladké, zřejmě i nejdražší víno. Zmiňuje také, že to bylo jediné víno, které se dalo údajně i zapálit, což naznačuje obsah alkoholu značně vysoký.

Tak či onak, dříve se vyráběla ponejvíce jen vína směsná (ve vinicích bylo vysázeno vždy vícero odrůd) a původ vína se udával podle obce nebo podle nejvýznačnějšího místa, odkud hrozny pocházely. To byl případ i falernského. Jen výjimečně se vyráběla i vína odrůdová, většinou jen z aromatických odrůd, nejčastěji z muškátů.

Zcela převládaly odrůdy modré (modrá je původní barva hroznů) a dá se tedy předpokládat, že šlo o víno s převahou barvy červené, dle použitých hroznů (odrůd). Například o dnešním víně z odrůdy Aglianico z Taurasi se říká „Barolo z jihu“, díky jeho „vysoké kyselině a chlapáckým taninům“. Vyšší kyselinka podtrhuje ve vůni i chuti červené ovoce, spíše sotva zralé než marmeládové, perfektní taniny dávají vínu tělo a dlouhověkost. I alkohol bývá vyšší, klidně i kolem 15%. Odrůda Greco (existuje bílá Greco bianco i modrá Greco nero) voní kouřem, popelem, citrusy a medem. 

Jak již bylo řečeno, sto let před naším letopočtem nebylo ve starověkém Římě vyhlášenější „domácí“ víno než Falernské. Hvězdy tehdejší politiky jako Crassus, Pompeius či Caesar ho měly na stole při všech významnějších příležitostech.

V Pompejích se dochoval nápis na štítu jedné hospody: „Zde se pije za jeden as, když dáš 2 asy můžeš pít víno lepší, dáš-li 4 asy budeš pít falernské“. Jiné římské přísloví pravilo: „Hlava má být lehká jako víno sabinské a pěsti těžké jako falernské“. Je tedy až s podivem, jak málo o něm opravdu přesně víme.

Neznáme přesně odrůdu, známe předpokládaný postup výroby, neznáme však přidaná aditiva. Víno mělo vyšší viskozitu a alkohol, hnědavou či jantarovou barvu, mělo být plné, tříslovité s delší dochutí.

Když si „odmyslíme směs odrůd“ které se skutečně při výrobě tohoto vína používaly, jakou tedy chuť to falernské asi mělo? Mimo odrůdu má na celkový charakter vína i vliv prostředí kde keře rostou a hrozny zrají (tj. terroir, v našem případě hlavně tufovité půdy, dávající vínu vyšší aciditu, mineralitu a možná i uzenost a kouř), technologie výroby (např.

passito – výroba vína ze zavadlých sušených hroznů nebo namrzlých hroznů – zvýšení koncentrace sladkých a rozinkových tonů), přidaná aditiva (stabilizace proti mikrobiální činnosti např. rozkvasu třeba pryskyřicí), zrání (zakopaná dolia v písku stejně jako kvevri), trendy – styly tehdejšího vína (více alkoholu, tříslovin, sladkost).

Poslední bod je velmi důležitý, neboť chutě byly zkrátka jiné než dnes! Především používání konzervačních látek a postupů jsou hlavními rozdíly mezi dnešním, starověkým a středověkým vínem. Dnešní vinné lahve, nádoby a uzávěry chrání víno před oxidací s tím, že moderní technologie umožňují tzv.

mikrooxidaci neboli omezené a řízení pronikání a rozpouštění kyslíku přes dřevo či korkové uzávěry lahví. Takové postupy jsou prospěšné pro správný vývoj vína a jeho uchování. Avšak v dávných dobách bylo víno běžně vystaveno masivnějšímu působení vzduchu (nádoby neměly „plovoucí víka“ jako dnes) a tak se rychle i kazilo.

Někteří starověcí vinaři dokonce oxidaci vína přímo doporučovali. Víno také často „putovalo“ delší dobu a „přes více rukou“ ke spotřebiteli. Nedocházelo tedy jen k oxidaci, ale často hlavně ke změně teploty a „madeirizaci“ přepravovaných vín. Typická barva vína byla tedy spíše nahnědlá, oranžová či hnědá.

Ke konzervaci vína se používaly především výluhy z rostlin a pryskyřice z borovice, která však kromě výrazné vůně dodávala vínům i hustý a lepkavý ráz. Jako další konzervační přísady se také používaly: potaš vyrobená z popela tvrdého dřeva (resp. její alkalický louh), mramorový prach, sůl a náhodné kombinace bylinek.

Ovšem za cenu ztráty chutě vína a naopak vzniku nových chuťově nepřirozených vjemů. K desinfekci dřevěných sudů se později začala používat síra a ke konzervaci amfor sloužila sádra. Avšak některé pryskyřice a bylinky (např.

mandragora, koriandr, římský kmín, kopr, ožanka, máta, šalvěj, tymián a pelyněk) se přidávaly do vína cíleně nejen kvůli konzervaci, ale i pro své léčivé účinky či typickou vůni. Velmi oblíbená byla vonná pryskyřice, kterou ronila naříznutá kůra středomořské pistácie terebintové. Také se používaly dovážené drahé pryskyřice z kadidlovníku (olibanum) a myrhovníku (myrhum) pro vína s léčebnými protizánětlivými účinky. Taková vína přinášela úlevu zejména nemocným artritidou. 

Dobrá, tak jak by tedy mohlo chutnat takové normální víno střední třídy? Velmi oblíbená byla tehdy „rozinková“ vína, zejména díky své koncentrované sladkosti, vyráběná lisováním na slunci seschlých hroznů.

Častěji se však kyselý mošt ještě před vlastní fermentací povařil za vzniku husté, lepkavé, sladkokyselé směsi, ze které pak vzniklo „sladší nahnědlé vínečko“. Zřejmě by vonělo po pryskyřici s přechodem do slanější chuti a v závěru by jej bylo možno přirovnat k mramorovým dlaždicím na veřejných místech.

Tak by nejspíš zněl verdikt současných kritiků vína, kdyby jejich chuťové pohárky „poškádlilo víno“, které lidé popíjeli před tisíci lety. Ten „nevábný ocásek“ by totiž způsobovaly nejrůznější kontaminanty či přidaný mramorový prach coby tehdejší primitivní desinfekce.

Navíc, když bylo starověké víno připravené k popíjení, doplňovalo se ještě obvykle medem, sušeným ovocem a dokonce i slanou vodou. Plinius starší již tenkrát doporučoval, aby se mořská voda, používaná k ředění vína, nabírala raději daleko od břehu…

Poděkování Tento příspěvek byl podpořen Programem aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity projektem DG-16P02R017 „Vinohradnictví a vinařství pro zachování a obnovu kulturní identity vinařských regionů na Moravě“.