Když je žena bohyně

Jsme tvůrkyně vztahu se svým partnerem, se svými dětmi, jsme to my, které vytvářejí rodinu.

Tolik síly máme a tolik ji promarníme bojem s muži, kterému se chceme vyrovnat na jeho úrovni. Nejde to.

Naše síla je jinde, jsme jinové, poddajné, pasivní, oddávající se, hladící a chlácholící bytosti. Naše síla není v aktivitě, ale v pasivitě.

Milovat je ustupovat, milovat je nechat být, milovat je starat se především o sebe ???? 

Onehdá na mě vypadl při úklidu lísteček s větou:

“Bohyně se nesnaží, ale dovolí druhým, aby se snažili o ni. “

Vzpomněla jsem si, že když jsem si ji před časem zapisovala, cítila jsem se jako rebelka, jako bych si sáhla na zakázané ovoce. To prohlášení se mi zdálo hodně odvážné a z jakéhosi neznámého důvodu jsem měla pocit, že bych neměla rozhodně veřejně ventilovat, že se podle této zásady pokouším žít.

Dnes už vím, že na této větě nic odvážného ani provokativního není. Je to pouhé konstatování, pravda vyjádřená v jakési zkratce. Možná někoho může dráždit použití slova “Bohyně”, ale já ho vnímám jako synonymum slova “ženství” nebo “jin”.

V personifikované podobě pak je pro mě Bohyní žena, která je skutečně ženská, jinová, přijímající, vědomá si své ceny

A taková žena se nesnaží ulovit muže, ani ho vést, myslet za něj, vychovávat či opečovávat ho jako malé dítě. Nepřebírá na sebe mužovu úlohu a nechává mu prostor pro jeho vlastní aktivitu.

Jenomže, povzdychnete si, to je tak těžké!

Když to necháme všechno na nich, tak se ničeho nedočkáme. To je bohužel pravda. Může se skutečně stát, že se nedočkáte toho, po čem tolik toužíte. Může se stát, že bude trvat delší dobu, než uvidíte výsledky. A může se dokonce stát, že lidé, na kterých vám nejvíc záleží, nebudou schopni a ochotni vyvinout potřebnou iniciativu a budou vnímat vaše chování jako zradu. S tím je třeba počítat.

Ale na druhou stranu – ušetříte obrovské množství energie a získáte spoustu volného času. A pokud tuto energii a ten čas věnujete sobě, věřte tomu, že postupně získáte mnohem víc. A věřte – nevěřte, nakonec tím prospějete i ostatním.

Teprve nedávno jsem si uvědomila, jak pokřivená představa o roli ženy nám je od dětství vštěpována. Jsme vychovávány k tomu, abychom byly láskyplné, tolerantní, abychom nebyly sobecké, abychom braly ohled na potřeby ostatních. Učíme se, že pro ženu je prioritou rodina, že to ona je zodpovědná za harmonické vztahy, že ona má vytvářet láskyplné a harmonické prostředí.

Jenomže toto všechno je jenom část pravdy o ženské roli!

Nikdo nám totiž neukázal druhou stranu mince, a to kde vzít sílu a moudrost, abychom to všechno zvládly, aniž bychom popíraly samy sebe!

Tak nějak samozřejmě se v naší společnosti počítá s tím, že se žena obětuje – a že bude přitom všem ještě šťastná. Troufám si říci, že více či méně jsme všechny obětí syndromu hodné holčičky. Ačkoli se třeba navenek chováme rázně, všechny někde uvnitř toužíme po tom, aby nás někdo pochválil, aby ocenil, jak jsme úžasné.

Díky výchově jsme uvěřily, že si lásku musíme zasloužit. Že musíme být hodné holčičky. A tak žijeme životem svých blízkých, staráme se o ně, děláme jim pomyšlení, řešíme jejich problémy a snažíme se mít byt jako klícku, vařit jako Magdalena Dobromila Rettigová, pereme, žehlíme, vyděláváme peníze…

K tomu se snažíme být chytré, vtipné, nápadité, krásné a přitažlivé …
… a končíme citově vyprahlé, fyzicky vyčerpané, nemocné, zatrpklé, prázdné

Naši partneři bezostyšně využívají našeho servisu a nezdá se jim na tom nic divného (ostatně samy jsme jim ho vnutily ve snaze ohromit je svou dokonalostí) a mají spoustu volného času a energie na to, aby se věnovali svým kamarádům, koníčkům a někdy i milenkám. Vlastně se jim ani kolikrát nechce domů, protože je tam čeká unavená, vyčerpaná a často i podrážděná partnerka.

A proto, milé ženy, mám pro vás zprávu životní důležitosti:

Nemusíte být dokonalé, aby vás měl někdo rád. Nemusíte na sebe přebírat starosti a úkoly druhých, aby vaše vztahy byly harmonické. Nemusíte být výkonné. Nemusíte vůbec nic, protože láska se nedá zasloužit, láska je bezpodmínečná.

Pokud chcete lásku a harmonii, nečekejte, že vám ji dá někdo jiný.

Existuje jeden jediný člověk na světě, který opravdu potřebuje vaši pozornost a péči – a tím jste vy samy

Přestaňte proto neustále něco dělat, něco vymýšlet, něco řešit, přenechejte prostor jiným a udělejte si čas samy na sebe. Uvědomte si, jak se cítíte, jak vám je, po čem toužíte. Naslouchejte svým pocitům, svému tělu a hlavně – řiďte se tím, co cítíte!

Dovolte si co nejvíc trávit čas způsobem, který vám je příjemný, i kdyby se jednalo o tu nejméně užitečnou a smysluplnou činnost. Jenom v klidu, jenom tam, kde není žádné usilování, kde je pouze přijímání a plynutí, se můžete potkat samy se sebou, se svou silou, moudrostí a láskou.

Všechny tyto kvality máte v sobě a není třeba žebrat, ponižovat se a pachtit, abyste si je zasloužily od někoho zvenčí.

Asi před půl rokem, kdy jsem se cítila velmi vyčerpaná a zoufale jsem prosila o to, aby mi byla ukázána cesta, mi opakovaně přicházelo: Nauč se dělat nicneděláním.

Tehdy se mi to zdálo jako něco naprosto nepředstavitelného. Měla jsem pocit, že když byť jen na chvíli vypnu, pustím z rukou otěže, život mě nemilosrdně převálcuje.

Dnes vím, že žena může udělat pro své okolí mnohem víc, když prostě pouze JE

Když je ve svém těle, když je v kontaktu sama se sebou, když pravdivě vyjadřuje, kdo je a co cítí. Pak je tím, kdo zcela přirozeně vytváří harmonické vztahy a prostředí, tím, kdo léčí všechny kolem sebe.

Její láska a pochopení pro druhé už nevede k sebepopření a sebeoběti, protože má úctu k sobě samé a zná své hranice.

Chápe, že láska nemusí automaticky znamenat nutnost sdílet s milovanou osobou její hodnoty a cestu a že slovo NE je stejně láskyplné jako ANO.

Všechno to, co ji předtím stálo spoustu námahy, pozvolna přichází samo. A spolu s láskou k sobě samé a s rostoucím vědomím vlastní hodnoty najednou přicházejí do jejího života i láskyplní lidé.

Nemusí se snažit, líčit pasti, podbízet se. Druzí přicházejí vábeni kouzlem její osobnosti, jejím vyzařováním.

Ano, my ženy jsme skutečně těmi, které by měly být láskyplnější, soucitnější, tolerantnější, těmi, které pečují o vztahy a vytvářejí domov. Máme k tomu všechny dispozice.

Nesmíme ale zapomínat, že v prvé řadě musíme být láskyplné a soucitné samy k sobě, pečovat o sebe a vytvořit si prostředí, ve kterém budeme prospívat.

Jenom tak můžeme jako květiny provonět svět kolem sebe.

Když je žena bohyně

  • Převzato s internetu, neznám autorku, ale její slova jsou jako má, děkuju!
  • Jak být ženou vědomou sebe a přitom ne rohožkou, vás učím v Žena je láska
  • s láskou vaše Empatia

Má žena je bohyně

Když je žena bohyně

Žili byli jednou manželé Jana a Honza.

Přijde manžel z práce, do křesla před televizí se usadí, noviny otevírá a čte. A jeho žena Jana chystá večeři.

Nese ji manželovi na stůl a bručí si pod nos, že zas nic kloudného doma neudělal a peněz nosí taky málo. Hněvalo Honzu ženino bručení, hrubostí jí však neoplácel.

Jen si pro sebe říkal: „Vypadá jako nějaká cuchta a bude mi něco říkat..! Když jsem si ji bral, to byla jako obrázek a samý úsměv…“

Jednou ho žena s vrčením poslala odpadky vynést a on se neochotně od televizoru vzdálil. Vyhodil pytel se smetím, zaklapl kontejner, opřel se o něj a v myšlenkách svých se teskně k Bohu obrátil:

«Pane Bože, co je to za život? Proč se musím trápit s takovou nabručenou, ucouranou ženskou? To není život, to je utrpení!“ A náhle zaslechl tichý boží hlas:

«Mohl bych ti, synu můj, pomoci v tvém trápení. Krásnou bohyni ti za manželku přivést.

Představ si ale sousedy a známé, co by vyváděli, kdyby se tak náhle, z ničeho nic vedle tebe objevila! Zařídím to však jinak, synu můj: budu tvou ženu v bohyni měnit postupně, krůček po krůčku, každý den jí něco z bohyně přidám na duchu i na těle. Musíš však pomyslet na to, že i ty sám si musíš nějak si počínat, abys byl hoden toho, že máš po boku bohyni“.

«Díky, Bože! Každý muž dokáže změnit svůj život kvůli bohyni! Řekni mi jenom prosím tě: kdy moji ženu začneš proměňovat?“

«Malinko ji změním hned teď. A každou minutu ji budu měnit k lepšímu“.

Vrátil se Honza domů, před televizor znovu usedl, noviny vzal do ruky. Ale nedokáže se na film dívat, číst se mu nedaří. Nedočkavost mu nedá: co když se žena jeho, Jana, už trošinku změnila?

Vstal Honza z křesla, dveře do kuchyně otevírá, opře se o futro, pozorně si svou ženu prohlíží. Ta zády k němu stojíc nádobí od večeře umývá.

Tu pocítila Jana upřený pohled mužův a ke dveřím se obrací. Jejich pohledy se setkaly. I pomyslel si Honza: „Ne ne, žádné změny se s ženou mou ještě nedějí“.

  • V rozpacích nad nenadálou pozorností mužovou, z níž ničeho nechápe, Jana si náhle vlasy mokrou rukou poupraví a zardí se při otázce:
  • «Co se na mě tak upřeně díváš, Honzo?“
  • Manžel, sám z té chvíle rozpačitý, nic lepšího jako výmluvu nenašel, než blekotavá slova:

«Jsem si říkal, že nádobí ti umýt třeba pomohu..?“

«Nádobí? Mě pomoci?“, vytřeštěně se jeho žena táže flekatou zástěru snímajíc. „Už… jsem ho umyla…“, nestačí se divit.

«Nojo, fakt se mění před očima“, pomyslel si Honza, „je nějak hezčí“, a začal nádobí utírat.

Druhého dne po práci netrpělivě domů Honza uhání. Jak dychtivý byl, aby spatřil, jak jeho nabručenou ženu postupně Bůh v bohyni mění! „Co když už je docela hodně bohyní? A já jsem furt nic nezměnil. Pro každý případ koupím radši kytky, abych pak nebyl před bohyní za blbce!“, tak moudře Honza uvažoval.

Jak objevit svou vnitřní sílu a začít věřit v sebe >>>

Dveře domova se před ním otevřely a Honza zůstal jako očarovaný. Stojí před ním žena jeho, Jana, v těch šatech, co jí loni koupil, ale ani jednou je na sobě neměla, na hlavě mikádo. Načisto zhloupl a nejistou rukou jí květiny podává. Oči od ní odtrhnout nemůže! Jana jen lehounce povzdechla, sklopila oči a tvář v květinách napůl ukryla. „Jak nádherné má ta bohyně řasy! Jak je milá! Jak krásná!“, myšlenky létají Honzovi hlavou. A oněměl docela, když spatřil prostřený stůl se dvěma svícemi, poháry s vínem a talíře z toho vánočního servisu po babičce. Nozdry mu laskala božská vůně pokrmů…

Usedli za stůl proti sobě, ale hned Jana opět se zdvihá a omlouvá se: „Promiň, zapomněla jsem pustit televizi. A dnešní noviny…“

«Nepotřebujeme televizi, číst se mi taky nechce, je tam stále to samé“, přerušil ji muž laskavě. „Raději mi řekni, co bys chtěla zítra dělat? Je sobota…“

Budete mít zájem:  Černý kořen: recepty a použití

Zůstala Jana zcela štajf, až po chvíli se sama zeptat dokázala: „A ty?“

«Koupil jsem lístky do divadla. Možná bychom před tím mohli projít pár obchodů a vybrat ti nějaké šaty… vhodné… abys měla v čem jít…“

Málem se prozradil Honza, když chtěl říci „šaty vhodné pro bohyni“. Ve zmatku upustil vidličku a když ji zvedl a znovu na manželku svou Janu pohlédl, ztratil docela řeč. Před ním seděla skutečná bohyně! Tvář jí zářila štěstím, mikádo drželo, oči se leskly a lehký úsměv na tváři jako by se na něco ptal…

«Pane Bože, jak jsou ty bohyně nádherné!“, říkal si Honza. „Když bude ještě každý den krásnější, dokážu si ji vůbec udržet?“ A vtom ho osvítila myšlenka jako blesk. „Dítě! Když ji uprosím, abychom měli dítě, bude naše, její a moje, a to ji u mě udrží!“

«Na co to myslíš, co tě tak rozrušilo?“, laskavě se tázala Jana.

Seděl muž její celý rozčilený a říkal si, jestli to není příliš, vždyť nic takového Bůh mu nepřislíbil! Žmoulal chvíli mlčky ubrousek a nakonec ze sebe vypravil:

«Víš, už dávno…. jsem chtěl poprosit, jestli bychom spolu nemohli mít dítě, má krásná bohyně!“

Tu vstala Jana a k muži svému Honzovi přistoupila. Slzy štěstí jí kanou po lících. Ruku mu klade na rameno a její žhavý dech ho vírem uchvacuje…

«To byla noc! To bylo ráno! A tenhle den! Jak krásné je žít s bohyní“, pomyslel si Honza, když mladšího vnuka na procházku oblékal.

Vladimír Megré

Jak opustit destruktivní životní scénáře, vrátit se do rovnováhy, rozzářit své vnitřní slunce a stát se svou lepší verzí.  >>>

=========
Stvořitel. Pohádka o poslání.
Léčivá pohádka o křivdě a odpuštění

Bohyně, nebo tuctovka? 8 věcí, které z vás v očích mužů udělají osudovou ženu!

Foto: Tuzemka, Shutterstock.com

Jak a proč se stane, že muž je naprosto ohromen ženou, která vlastně ani není jeho typ? Přitažlivost není o mírách! Osudové ženy muže doslova skalpují tím, jaké jsou. Které maličkosti jim hrají do karet?

„Úplně první otázka, kterou si muž klade, zní, zda je žena sexuálně zajímavá. To ho napadne ještě dříve, než se dozví její jméno a než mu podá ruku. Nedělá to vědomě. Prostě je to tak.

A tohle muž dělá i tehdy, když žije ve šťastném svazku,“ glosuje Hauke Brost, německý odborník na mužské myšlení, podle kterého nikdy není od věci působit na muže skvěle a božsky. Jenže právě tohle se lehce řekne, ale hůř udělá.

Co vlastně odděluje osudové ženy od tuctovek?

Podle mnohých odborníků včetně sexuálního kouče Seana Jamesona z irského Dublinu na něco takového není jednoduché odpovědět. To proto, že na něčem tak složitém se prostě nedá jednohlasně shodnout. Ale i tak jistá vodítka přece jen existují. Takže, jaké bývají skutečné bohyně? V malíčku mají těchto osm věcí!

Platí, že kdo se cítí pohodlně ve své vlastní kůži, bývá zatraceně sexy. Sebedůvěra totiž vychází zevnitř, tak se ji ani vy nebojte pouštět na světlo.

„Zjistěte, kdo jste, co chcete a co je pro vás důležité. To vám poskytne jistotu v každodenním životě, třeba když vás někdo odmítne nebo se pokouší vás k čemukoli přemluvit. Pokud víte, v čem jsou vaše slabiny i přednosti, nic vás nezastaví. A působíte dobře na okolí,“ popisuje Sean Jameson na svém blogu. Jo, jo, mít svůj názor je k nezaplacení.

Foto: Roman Samborsky, Shutterstock.com

Bohyně, nebo tuctovka?

Prý chvíli trvá, než se člověk stane odvážným, nicméně když si tuto vlastnost osvojí, je jako magnet, který chtějí všichni následovat. „Obdivuji, když si žena nenechá všechno líbit. Je to zatraceně sexy,“ rozplývá se čtenář Míla. Tak co, máte aspoň trochu ostré lokty?

„Dokonce i ochota riskovat, učit se nebo zlepšovat může být pro někoho velmi atraktivní. V podstatě je to logické. Otevřená mysl a jistý druh přirozeného riskování a dravosti láká ty správné protějšky,“ domnívá se irský kouč. Jak že to řekl Patrick Swayze Jennifer Grey? „Baby nebude sedět v koutě.“ Tak se tím řiďte také…

Je jasné, že každý den není posvícení, ale bohyně se většinou baví, jsou uvolněné a hravé, tedy v očích mužů připravené ke škádlení. V tom prý pánové vidí atraktivitu a kvalitu, kterou rozhodně hledají. Kdo by také chtěl žít s negativní kritičkou?

Foto: conrado, Shutterstock.com

Uvolněte se. Muži vás budou milovat

Znáte to. Když se snažíte být za každou cenu sexy a nasoukáte se do příliš těsných kalhot a ultra vysokých podpatků, nedá se říct, že si užijete skvělý večer. Nejste to prostě vy. Místo abyste se snažily minimalizovat nedostatky, hledejte způsoby, jak zvýraznit to nejlepší z vás. Ať už je to tvář, ostrovtip, nebo dlouhé řasy.

„Máš krásné vlasy.“ „Hm, díky, ty tvoje taky nejsou k zahození.“ Ne, ne a ještě jednou ne. Osudová žena kompliment přijme, poděkuje a už se v ničem nevrtá! Proč by také měla? Muži jsou stvoření k tomu, aby se prapůvodním obyvatelkám Venuše dvořili. Neměňte fungující pravidla!

Upravené, lesklé vlasy, hezké oblečení, rty k nakousnutí, zdůraznění ženství obecně. Buďte žena s velkým Ž a nechte mužům prostor pro představivost. Pak se stanete jejich osudem. A jedna úžasná rada na závěr? Jestli se chcete mužům přiblížit, chovejte se spíš jako jejich kamarádka, která je pochopí a nedělá z komára velblouda.

A na co jste svého partnera dostala právě vy?

Žena jako bohyně?

Muži a ženy se setkávají nejen doma jako manžel a manželka. Každý z nás chodí do školy, do zaměstnání, do církve… a tam potkáváme další ženy a muže. Co je potřebné k tomu, abychom mohli spolu vycházet a aby to byly vztahy krásné, obohacující, a přitom „bezpečné“?

O tom, jak to vypadalo v ráji, mnoho nevíme, ale je jisté, že Adam byl pro Evu ideálním mužem a Eva s ním byla naprosto spokojená, šťastná.

Dobrou knihou rozšíříte svůj rozhled!

Jak jejich vztah vypadal? Muž ženu miloval, žena mu byla oddaná a vážila si ho; muž ji zasvěcoval do toho, jak které stvoření pojmenoval a žena se s ním cítila naplněná, uspokojená.

Nenudila se s ním, protože Adam měl v sobě něco krásného, velkého, hodnotného, díky čemu on sám i jeho žena prožívali smysluplnost, radost a pokoj. Seznamoval Evu se vším, co už poznal.

A Eva naslouchala Adamovi, nechala se vést, přijímala od něj vše, co potřebovala, vážila si ho.

Potom přišel pád. Napřed ďáblova nabídka − a Eva opustila svou roli, Adama se neptala, rozhodla se sama, a tak se v Adamově životě postavila na místo, které patří jen Bohu.

Adam nezasáhl, nezeptal se Boha, Evu neupozornil, neuplatnil svůj vliv a odpovědnost, ale podřídil se jí. Vlastně si ji dosadil na místo bohyně.

Od té doby je muž prázdný, neví, co má dělat, co si počít a ze ženy se stala bohyně − zůstala krásná, ale je bohyně, je svou podstatou falešná a staví se na místo, které jí nepatří.

A muž zůstává prázdný. Jak vypadá ta mužova prázdnota? Ztratil smysl života.

Všechno, co dnes muži dělají, je jen zoufalé maskování jejich prázdnoty − tvrdí, že potřebují vydělat peníze − a pak je utratí za marnosti, tvrdí, že potřebují zaopatřit rodinu − ale když mají všechno hmotné zaopatření, strádají ve vzájemných vztazích a muž nemá tušení, jak to napravit, jak si porozumět s vlastní ženou, dětmi. Říká, že musí… (jít do práce, jít zařídit, udělat to či ono…), ale v hloubi své duše ví, že vlastně nemusí, ale chce, aby zaplnil svou prázdnotu, protože neví, co má opravdu smysl.

Když se muže zeptáte, o co mu v životě v jádru duše jde, tak neví. Ale určitě to bude maskovat. Něco vám řekne. A můžou to být i věci, které zní bohulibě.

Svou prázdnotu se snaží zároveň také nějak zaplňovat. Vedle toho, že se pohrouží do studia, práce, koníčků, internetu, se ji snaží zaplnit také svým vztahem k ženám.

Zdá se mu, že ony mu můžou dát hodnotu, bezpečí, uspokojení, naplnění, které postrádá. A právě to ve svých vztazích od žen očekává.

Malý kluk to dostává od maminky, mladík od svých obdivovatelek a když si některou vybere a ožení se s ní, tak to potom čeká od své manželky.

Tím vším se však nezaplnila jeho prázdnota, pouze do jeho života přibyla žena.

Jak to vnímá žena?

My ženy toužíme po dokonalém muži, po princi, po Adamovi z ráje, ale svými postoji a jednáním devastujeme v mužských duších, co se dá.

Jak? Svým věčným přesvědčením, že si na všechno stačíme samy, že stejně nad nimi máme převahu, že máme „páky“, jak dostrkat muže tam, kam chceme, svým přezíráním, nedůvěrou a neúctou, svým skrytým bojem o moc. A nemysleme si, že ženy s tzv.

„mateřským syndromem“ jsou na tom lépe. Nenechme se zmást, je to jen jiná, mírumilovnější forma, jak muže tvarovat, obsáhnout a vlastnit.

Taky máme v rukou mocnou zbraň − sex! Víme to, už holčičky v předškolním věku vycítí, že s pohledem „po očku“ docílí u chlapečka víc.

Jsem krutá? Ani v křesťanských rodinách není zvláštností, že se sex zneužívá − ale jinak − odpíráním se, dáváním se „za odměnu“.

A muži? Adam postavil Evu místo Boha. Z Evy se stala bohyně a Eva to přijala. No a my sdílíme tuto kletbu spolu s ní.

V praxi to vypadá tak, že všechno, co měl dostávat Adam od Boha, veškeré naplnění svých potřeb − a sám pak měl pečovat o Evu, tak to všechno teď očekává od Evy. Neúnosné břemeno.

Adamové, my na to nemáme! My vám nemůžeme dát bezpečí, jistotu, vedení, vyučování, ochranu, sílu, moudrost… My to potřebujeme dostávat − tak jako vy, a ještě navíc očekáváme, že tohle dáte vy nám.

Žena nezaplní

Žádná žena není schopna muže uspokojit, dát mu to, co hledá, co potřebuje. Muž může vypadat jako opravdový chlap a přitom být prázdným slabochem. Samson měl sílu, jakou obdivovali všichni muži i ženy. Ale on sám byl prázdný, slabý a hledal zaplnění v ženě. Svou sílu využíval k tomu, aby si urval zaplnění pro svou prázdnou duši − místo aby jí šířil Boží slávu.

Ale nevyčítejme mu. Všichni muži využíváme svých svalů, schopností, vědomostí nebo zručnosti k tomu, abychom sobě i druhým dokazovali, že máme svou hodnotu, abychom si „zasloužili“ obdiv, ocenění, nějaké jistoty.

  • Někdy si namlouváme, že jsme borci, ale bylo by dobré zeptat se, jak to pociťujou naše ženy.
  • Ano, často se nám to podaří, ale druhý den musíme s prázdnotou ve svém srdci bojovat znovu − chybí nám vědomí trvalé hodnoty, bezpečí, smyslu.
  • Ti, kdo žijí v křesťanském prostředí, akceptovali určité normy pro chování mezi muži a ženami − často to vypadá, jako by mezi nimi byl ostnatý drát, aby se k sobě nepřiblížili a aby se „něco nestalo“.
  • Lidé bez křesťanského zázemí v těchto vztazích mohou žít bez zábran, podle vlastního svědomí − a zůstávají stejně prázdní.
Budete mít zájem:  Rubín a jeho účinky na zdraví – jak vám může pomoci?

A výsledek toho všeho? Stejný jako tehdy v ráji. Rozdělení. Věčný souboj pohlaví. Rozvrat vztahů, vzdálení se Bohu. Frustrované, přetížené ženy „bez mužů“ a vyhladovělí muži bez Boha.

Existuje východisko?

Východisko nám nabízí Bůh. Muže a ženy rozdělil hřích, jejich hřích; bylo to stejné v ráji jako dnes. A jediným lékem, záchranou je Kristova smrt, to, že umřel za nás; jeho oběť se vztahuje i na záchranu našich vztahů, našeho mužství a ženství. Jak tedy prakticky z toho bludného kruhu ven?

Úplně základní je prožít si až na dno své duše důsledky svých hříšných postojů. A to není jen tak. Celé generace lidí žijí ve vzájemném přesvědčování se, „že je to všechno normální“. Že je lidstvo vrcholem evolučního vývoje a tudíž vše, co se na světě děje, je přirozené a dobré. Vím, že to tak nevypadá, ale v hloubi svých emocí tomu věří i většina křesťanů. Proto je nutný ten první krok:

„Pane, prosviť mě! Prosím, zrentgenuj moje srdce, moje přesvědčení, postoje vůči druhému pohlaví. Prosím, konfrontuj mě s mou skutečnou vírou (s tím, co jsme přijali rozumem, nemáme problém).

Pokud se modlíme upřímně, věřte, že je to “riskantní„ modlitba. Bůh na ni velmi ochotně reaguje. Nečekejte v poštovní schránce seznam svých hříšných postojů. Bůh má svůj způsob, jak postupně odhaluje hlubiny našeho vlastního nitra. A s každým z nás jedná jinak.

Taky budete pravděpodobně potřebovat aspoň jednoho ochotného křesťana, před kterým můžete nahlas v modlitbách vyznávat Kristu všechny své omyly, lži, kterým jste uvěřili, odpouštět a taky přijímat odpuštění.

Naplnění muže

U muže to začalo vědomým, úmyslným odpuštěním těm, kdo mi (kdysi dávno) ublížili, kdo ve mě zasévali strach, pocit bezmoci, pochybnosti o sobě samém. S tím se potýkáme všichni “synové Adamovi„, což vede buď k odevzdané rezignovanosti nebo k zarputilému úsilí všem dokázat, že mám nějakou hodnotu a že jsem dobrý.

Toto úsilí bývá mnohdy korunováno úspěchem, ale vždy jen nakrátko a lidem v okolí je z těchto úspěchů trapně, jen my to nevnímáme.

Takové jsou důsledky toho, že Adam hříchem ztratil Boží slávu (Římanům 3,23) a teď se ji my muži snažíme urvat, kde se dá. Jde nám o to, aby druzí vnímali naši hodnotu, oceňovali naše úspěchy, oslavovali nás. Ale taková sláva nenasytí.

Od pádu ješitný muž je brzy zase hladový a dychtí po dalších, ještě větších projevech obdivu a slávy.

Když nechám do svého srdce posvítit Krista, který za moje hříchy, za moje hrdopyšné prahnutí po marnivé slávě umřel, vidím, jak před ním (a poctivě řečeno i před sebou samým a druhými) nemůžu obstát.

To, co nabízí on, “svobodu a slávu Božích dětí„ (Římanům 8,18), je nesrovnatelně víc. Když to vidím, vědomě se vzdávám toho, že bych si svou slávu dobýval sám vlastníma rukama, vzděláním, schopnostmi, obratností, vzhledem… Ne, nepřestal jsem pracovat, starat se o rodinu…

, ale už to nedělám proto, abych v lidských očích získal ocenění. Už vím, že mi hodnotu dal Kristus a Bůh mi ji (spasení) sám střeží (1. Petrův 1,5). Můj život se nemusí točit kolem toho, abych si získal a udržel lidské ocenění nebo abych druhým dokázal svou hodnotu.

Můžu žít v klidu, uspokojený, bez trapných projevů pýchy na to, co dokážu.

  1. Tato změna vnitřního postoje se projevuje i navenek; poznává to moje manželka, ale i děti (se kterými jsem o tom nemluvil, ale náš vztah se podstatně mění) a vím, že to pozorují i ostatní muži i ženy, se kterými se setkáváme na pracovišti, ve škole, v církvi i na ulici.
  2. Není to proces ukončený, stále nově potřebuju od Boha přijímat obsah, zaplnění; změna je v tom, že už se nemusím “učit vystačit si sám„, už vím, kde je dostatečný zdroj − v bezvýhradné otevřenosti vůči Bohu a v čistém vztahu s ním.
  3. Tak my muži − zaplnění opravdovým obsahem − už nemusíme rvát z žen, co nám dát nemohou, ale můžeme je sami zaplňovat, dávat jim obsah, který je uspokojí, naplní, dá bezpečí, hodnotu.

V praxi ten “obsah„ může znamenat, že muž vnímá, kdy si žena potřebuje odpočinout, kdy syn či dcera potřebuje povzbudit, dokáže stát a bránit ženu, rodinu, když přijde vynadat soused, když dětem křivdí učitel, ohradit se proti svému šéfovi, v případě finančních problémů se na něj žena může spolehnout, že neuteče od odpovědnosti, ale půjde to vyjednávat a řešit. Takový muž se umí rozhodnout v situacích, kde dřív býval bezradný, má odvahu vést a určovat směr. V takovém prostředí vyrůstá žena statečná a je svému muži skutečnou oporou; ona, děti i další lidé kolem mohou prožívat něco víc z Adama, jak ho Bůh stvořil a než do jeho života pronikl hřích.

Zkušenost ženy

I já jsem napřed prosila, aby Bůh prosvítil moje srdce − zvlášť můj vztah k mužům. A byla jsem překvapena. Bůh začal očistný proces, který trvá už druhý rok. Nebylo příjemné být konfrontována se všemi svými skrytými postoji, se svým vlastním hladem v duši, se svou touhou po skutečném zdravém muži. Ale díky Bohu, on nejen konfrontuje, ale také uzdravuje, čistí a sytí.

Ženy, pokud budeme chtít řešit drobné detaily svých postojů a nezřekneme se vědomě své pozice bohyně, pokud u toho nebude naše základní neměnné rozhodnutí − stát na svém pravém místě, pak se mnoho v našem životě nezmění. Je to náš úplně první a skutečně zásadní počin, jak se postavit tam, kam patříme − po boku muže, být mu pomocí.

Teď mám pocit, že úplně slyším tu vlnu nevole, hvízdání, výčitek a výsměchu. Tak my máme být jenom pomocí? Těmhle chlapům? Kdybych nebyla aktivní, kam by dospělo naše manželství, hospodaření, podnikání, výchova dětí, vztahy s příbuznými… Když to všechno pustím, nastane kolaps, katastrofa.

No, asi ano… ale když to v Boží moudrosti neuděláme, tak může dojít už jen k tomu, že se ta dosavadní katastrofa provalí.

Co tedy dělat? Dát od všeho, čemu jsme až dosud vládly, ruce pryč? Ne, to by byl druhý extrém. Tady jde o změnu vnitřních postojů směrem k závislosti na Bohu a jeho vedení. A Bůh je dostatečným zdrojem moudrosti a poznání, jak na to. Je to totiž jeho řád. On je autorem společnosti, rodiny, vztahů…

Nejen můj muž, nejen moje žena

Je mi dost stísněně, když vidím, že církev si vztahy mužů a žen řeší pouze v kontextu partnerství, manželství. Jako kdyby do této oblasti nebylo zapotřebí evangelia.

Ale to je velká lež. To, co tady popisujeme, se netýká jen manželství. Rozhlédněme se. Vztahy muži/ženy jsou problém celé společnosti, církev nevyjímaje. Nedělejme si iluze, že se do manželství vyzbrojíme skvělými knihami o partnerství muže a ženy, pak za sebou zavřeme bránu a všechno si vyřešíme jen ve vztahu k tomu jednomu jedinému − vyvolenému.

Nefunguje to! Pokud nemám jako žena vyřešený vztah k tátovi, odnesou to moji bratři v rodině, muži v církvi, starší sboru i šéf na pracovišti. V manželství to jen dostane trochu jinou podobu, ale můj muž si s tím stejně vytrpí své. A o mém vztahu ke Kristu jako k muži (pozor, ženy, Bůh je muž!) to už bude taky příběh sám pro sebe…

Ať se tedy vdávat chceme nebo nechceme, je to téma, které stojí za to ve svém životě otevřít, pozvat do něj Pána Ježíše Krista. Nebo budeme dál zavírat oči a tvářit se, že je všechno, jak má být?

Broňa Habová, Jan Vopalecký

Když Bohyně mlčí a muži pláčou

Dar lásky je vlastní každému z nás. Netýká se pouze vybraných osob. Láska je božská esence, ze které se člověk rodí i umírá.

Jsem přesvědčená, že láska a dech jsou nejdůležitější esencí života. Láska je cesta a srdce světlo, které nás vede po jemné linii oddělující vesmír a chaos. A tak se nechávám už 35 let vést i já. Jedna z cest, po které nyní kráčím je všude zmiňující a tolik nabízející se “cesta Bohyně”.

Všude, kam se podívám vykukují na mě články o tom, jaká jsem božská bytost, jak jsem křehká, krásná, hodna milování. Čtu návody a doporučení pro muže, jak by se měli ženám klanit k nohám, každý den děkovat za vše, co jako ženy-bohyně neseme. Jak by muži měli otevřít svá srdce a nechat se námi vést. Neb my přinášíme ten velký dar a potenciál života.

V našich tělech se rodí samotný život. Naše tělo je zahaleno tím neskutečným tajemstvím čtyř cyklů, kde se stále dokola něco rodí a umírá. Čtu články o tom, jak jsme to právě my ženy, na kterých závisí záchrana lidstva, a především mužů. Jak jsme již připravené, očištěné, otevřené a hlavně vědomé.

A tak by muži přece konečně měli beze strachu přistoupit k nám blíž a otevřít nám svá srdce. Neb my jsme ty, co je vedou a hlavně někam dovedou.

Uf, uf, uf už zase cítím tu tíhu ve své hrudi. Mé tělo se zhluboka nadechuje a vydechuje. Tu obrovskou zodpovědnost, kterou jsme si na sebe my ženy naložily, musím pomalu prodýchávat. Cítím, že se mi chvějí nohy a brní ruce. Možná mám strach? Strach z toho, že nejsem dost dobrá Bohyně, abych tohle všechno zvládla.

Možná mám strach, že nejsem dost božská, abych tuhle všechnu zodpovědnost unesla. Hlavou se mi honí nespočetné množství otázek. Opravdu jsem tak dokonalá, že unesu sebe a všechny muže? Opravdu jsou muži tak slabí, že to bez nás nezvládnou? Věřím, že se jich nyní spousta z nich zvedá ze židle a jejich mužská síla prská na všechny strany.

A pokud ještě někteří klidně a odevzdaně s otevřenou pusou sedí, pak si můžou být jistí, že se nachází v zajetí principu Božské matky.

Dnes ráno při otevření počítače na mě opět vykoukl jeden článek. Zněl nějak takto: “Citlivost nás mužů je potlačena, protože jsme byli vychováváni v prostředí, kde se citlivost přisuzovala hlavně ženám. Pokud se nenaučíme znovu cítit, naše vztahy budou pořád trpět. Rozvody budou dále přibývat a celá společnost na tom bude špatně.

Proto nás ženy už dlouho zvou do našeho srdce. Kdo má odvahu vydat se po cestě otevřenosti a lásky?” Po přečtení moje oči plesaly radostí. Mým uším tyto pobízející slova malebně zněly. Nejvíce ale ve mě zarezonovala poslední věta nebo spíš otázka nepřímo vybízející muže k cestě otevřenosti a lásky. Pod velmi citlivou a maskující se esencí odvahy.

Který muž by se na výzvu, ve které má prokázat svou odvahu nechytil? Možná zase jen ten, co se stále drží maminčiny sukně. Vždyť slova láska, srdce, dar, něžnost, náruč, bezpečí atd. vycházející z úst žen, tak bezpečně zní. Vždyť žena je ta křehká, krásná, pravdivá a něžná bytost. Ano dnes už víme, že má i svou stínovou stránku.

Umí se pořádně rozzuřit, umí být neskonale sprostá, často věci překrucuje, většinou slyší jen to, co slyšet chce, umí v hysterickém záchvatu zbít své dítě, nedej Bože i zabít. Umí se x-krát pomilovat s mužem a x-krát jít na potrat, aniž by se to dotklo jejího srdce. Umí svést muže své kamarádky a tvářit se, že on je ten, kdo ji lákal.

V čem my ženy jsme výjimečné a nadmíru zdatné, je skrytá manipulace. Uf, už zase se mi zrychluje dech a cítím tu tíhu ve své hrudi. Že bych se dotkla něčeho hodně hlubokého v sobě samotné? Něčeho, co ještě zcela nespatřilo světlo světa. Něčeho o čem se mlčí? Cítím v sobě nyní esenci všech žen.

Budete mít zájem:  Pylové zpravodajství (aktualizováno 6. 9.)

Motá se mi hlava, není to jednoduché nechat tuhle stínovou část prostupovat pomalými krůčky na povrch. Přesto mám pocit, že to mužům dlužíme. Je čas jít s kůži na trh. Není mým cílem popisovat tu principy ženské, skryté manipulace páchané na mužích a skryté za slova lásky a bezpečí neb každá si v tom najde to své.

A nebo nenajde, neboť přiznat si tuhle část může být velmi obtížné. Můžou padat mosty, bortit se falešné jistoty, končit hry na kočku a myš. Tady se totiž začínají lámat skutečné hodnoty a můžeme u toho cítit ryzí chuť železa, která mnohdy tak páchne a skřípe mezi zubama. A to není zrovna příjemný pocit.

Došlo mi, že dokud my ženy budeme mlčet a hrát tuhle falešnou hru, lákat své muže do pasti a u toho mít ve  výraz něžnosti a křehkosti, nikdy se naše vztahy nemůžou uzdravit. Protože od nás žen bude v prostoru stále viset jeden velký dluh vůči mužům.

A tak až skutečně s láskou a odvahou mužům otevřeme svá srdce i těla s vědomím, že v nás mohou najít skutečné poklady, ale taktéž hodně smrduté části, stane se něco po čem většina z nás touží.

Protože mužské srdce se už nebude bát skutečně přistoupit blíž k ženě, otevřít se a splynout s ní, neboť bude cítit bezpečí a lásku vycházející z pravdivosti, která není jen krásná a malebná. Do té doby budou ale muži tiše plakat.

Budeme muset mluvit a psát články o tom, jaké jsme Bohyně a jak to s nimi myslíme vlastně dobře. Budeme muset znovu a znovu lákat muže svým krásným, něžným vzhledem, kterému nelze odolat.

Budeme používat svá smyslná, ladná a voňavá těla, skrze která je nejjednodušší skrytě s mužem manipulovat.

Budeme otevírat svou láskyplnou náruč a lákat do ní muže a mluvit o oddanosti a přesto budeme cítit jak nám jsou muži ve svých srdcích vzdálení. Protože jejich duše ví….

A tak pokud já toužím po skutečné lásce a oddanosti svého muže a zároveň si velmi přeji, aby z jeho těla přirozeně vycházel pocit a potřeba klanět se mi k nohám a vidět ve mě Bohyni, nezbývá mi, než pokleknout i k jeho nohám a sklonit s pokorou a úctou svou hlavu, přijmout jeho důležitost a podělit se o svůj pocit zodpovědnosti.

Dnes už vím, že zodpovědnost není na nás ženách, ale na nás lidech. Každý musíme uznat a uzdravit tu svoji část, abychom jako ženy a muži mohli splynout v jedno. Čím hlouběji totiž půjdeme s druhým člověkem, tím více se budeme učit o nás samých.

Čím méně budeme v sobě skrývat, tím více bude naše srdce přijatelné pro druhé a tím bude též schopné ve větší míře přijímat radost a celistvost.

Prolnout se v jednotě, sdílet na té nejhlubší úrovni s druhým člověkem, to vše vyžaduje, abychom se odpoutali od povahy přirozené egu – nechat odplynout vše, o čem se domníváme, že to jsme. Žádný skutečný vztah lásky nemůže nastat bez tohoto odevzdání.

Cítím se volná. V mém těle proudí mnohem více lásky a moje další stínová část mohla vylézt z klece. Už tam neběsní jako zavřený tygr, ale může volně běžet s vědomím, že i tohle jsem Já.

A tak na závěr se chci omluvit všem mužům za to, že jsme tak dlouho mlčely. Že vám od malička čteme jen jednu část pohádky o krásné, něžné a milé princezně, které rozhodně musíte vždy jen pomáhat, líbat ruce a být na ni hodní. Neboť je tak křehká a zranitelná. Že vás lákáme svým tělem a svou náručí k sobě blíž, a když se odvážíte v důvěře přistoupit, mnohdy vás skrytě uštkneme jako had.

Jsem si vědoma nejrůznějších komentářů a připomínek, pobouření i zlosti. Ale věřím v moudrost života, lásku a dech. A tak vím, že až odezní tyto emoce budeme moci konečně, společně ruku v ruce jako muž a žena vyjít na cestu opravdového, láskyplného splynutí, které bude vycházet z našich srdcí.

S úctou nám všem Jana

průvodkyně výcviku Partnerská cesta

Lilia Khousnoutdinova: Žena je bohyní, když má odvahu být svá

Jak tenhle projekt, který jste spustili někdy loni, vůbec začal?Kdysi za mnou přišla Patricie Fuxová, úžasná žena a frontmanka kapely Vesna, a ta mi navrhla, že bychom mohly vzít archetypy bohyň a udělat z toho mainstreamový projekt, který každý uvidí.

Přišlo mi to velmi ambiciózní a zajímavé, ale řekla jsem si proč ne a pustily jsme se do toho. První kapitola s názvem Jsem žena, jsem bohyně byla ve spolupráci právě s Patricií.

Šlo nám o to, abychom tu slovanskou mytologii, která je plná různorodých inspirujících, silných a krásných žen, dostaly pod kůži obyčejným českým ženám, které třeba vůbec netuší, že jejich předkyně byly takhle naladěné a vyznávaly takhle zajímavý panteon ženských bohyň.

Vy teď tyhle bohyně vlastně párujete se slavnými českými ženami a mě by zajímalo, podle čeho postupujete…Bohyně ve smyslu nějaké spirituální entity, která je mimo tento svět, ke kterým mám velkou úctu a jimž říkám bohyně s velkým B – tak o tom my nemluvíme.

Ale jde nám o bohyně ve smyslu archetypu, příběhu, který máme jako varování nebo inspiraci. Vezměte si, že slovanský panteon byl plný bohyň, které byly plné emocí, žárlily, zabíjely, milovaly, rodily a měly příběhy, se kterými se můžeme ztotožnit.

V dnešní době nemáme takové spirituální příběhy, a kdo nám je nahrazuje? Do jisté míry to jsou ženy, jejichž životy jsou velmi medializované, tedy celebrity, známé ženy a významně činné ženy.

Zajímalo mě tedy, jak se potýkají s tou dvojrovinou matky a manželky ty ženy, které chodí nakupovat a starají se o rodinu a zároveň pro někoho jsou tím idolem, který lidé obecně berou jako inspiraci. Nebo naopak právě jako varování… A je to docela těžká role.

Právě i pro vás to musí být těžká role – správně vybrat. Podle jakého klíče se řídíte?Je to těžké, vždycky jsme se snažili najít ženy, kterým to není cizí, takové, které chtějí, aby příběhy silných žen byly víc vidět.

Zároveň jsou to nevšední ženy, které už také něco dokázaly a jimž není lhostejný širší veřejný život a které se nesoustředí jenom samy na sebe, ale dělají věci i pro společnost. Co se párování týče, tak jsme se snažili vždycky najít nějaký styčný bod.

Třeba u Anny Polívkové a Věry Čáslavské je to vidět krásně, protože jednak se potkaly a Anička přiznala, že Věru vždy velmi obdivovala, jednak obě dělaly gymnastiku. Vždycky jsme se snažili najít nějaké podobnosti nebo charakterová specifika.

Setkávali jste se vždy s pozitivní reakcí u oslovených dam?Nepamatuji se, že by někdo odmítl, pokud to samozřejmě nebylo kvůli časové vytíženosti, ale to nám potom zase vždy přislíbily účast v další kapitole. Aby ale někdo řekl, že je to blbost, tak to se nám nestalo. Eva Holubová chtěla, aby ji fotila její dcera, ale my jsme chtěli sjednocený vizuál, a tudíž jednu fotografku pro všechny.

Je nějaká bohyně, se kterou se sama ztotožňujete?Hodně je mi blízká Lada, protože tam jsou témata partnerství a lásky, ale také velmi obdivuji Devonu.

Ta je hodně divoká, v našich ilustracích má dokonce rohy, běhá po lesích, chrání divokou přírodu, takže s ní cítím souznění. Pak i přes mateřství, Živa a Roda. V podstatě si myslím, že se každá v různých fázích dokážeme najít v každém archetypu.

Procházíme různými fázemi přes zklamání po zamilovanost a každá ta bohyně vyjadřuje jiné téma a my je projdeme všechna.

Co podle vás dělá ženu bohyní?Nemyslím si, že žena bohyně s velkým B dává smysl. Bohyně je všechno, matka příroda nebo nějaký vyšší princip, který nás stvořil.

Když si říkáme, že vypadáme jako bohyně, je to taková afirmace mezi ženami, kterou si vyjadřujeme uznání a dáváme si najevo, že se respektujeme a necítíme se být vzájemně ohroženy. Je v tom určité sesterství. Co dělá ženu bohyní s malým b, je schopnost být svá.

Opravdu mít odvahu být svá a zůstat tím, co je mi vlastní, a nesnažit se zapadnout do nějakého stereotypu. Proto také tenhle projekt, protože v něm se ukazuje ta paleta různorodých žen, každá z nich je jiná, každá má jiný příběh a každá je důležitá.

Takže pak i my si dokážeme říct, že to můžeme mít po svém, a vážit si druhých žen za to, jaké jsou, bez pocitu ohrožení.

Kde se v tomhle světě nachází muž a v čem je ta mužská role?Do páté kapitoly se chystáme zapojit právě muže, je to kapitola Jsem žena, jsem láska. Zde se chystáme zapojit páry. Chceme poukázat na to, jak důležité je partnerství a rodina v životě většiny lidí.

Muž, který se ke své ženě chová s úctou a obdivem, ten, který miluje, to je to nejkrásnější, co nás může potkat, a platí to samozřejmě i naopak. Tedy žena, která miluje svého muže. Pečují o sebe navzájem. Pravda, úcta a důvěra jsou základem každého vztahu a kvalitního života.

Další projekt, který představujete, se nazývá Jsem žena, jsem Evropa. Ten spočívá v čem?Ten se opírá o reálné příběhy žen, nepohybujeme se už v té abstraktní rovině mytologie.

Jde o ženy, které se potýkaly s odsouzením, musely čelit obrovským překážkám a ustály si svou pravdu. Všechno jsou to velmi odvážné ženy, které udělaly nějaký precedens, tedy první lékařka, první, která soudila za znásilnění…

Artemisia Gentileschi, která vznesla takovou divokou myšlenku, že znásilnění není v pořádku, absolutní skandál pro tehdejší dobu to byl, ale nezničilo ji to.

Do požehnaného věku byla bohatá, slavná, malovala, byla to první malířka přijatá do akademie umění v éře baroka, tedy v době, kdy ženám umělecká scéna ještě moc nepřála. Takže tam máme takovéhle odvážné a svérázné ženy.

Takových žen nebylo málo a vám se do kalendáře vejde jen určitý počet, jak jste tohle vybírali?To bylo úplně nejtěžší, ale chtěli jsme tam mít různé profese, staletí i země, i když půlku jsme rezervovali pro Českou republiku, abychom podpořili národní cítění žen, ale bylo to opravdu těžké. Jsou stovky tisíc žen, které by si to zasloužily. Nedávno jsem se potkala s Alexandrou Neel David, francouzskou cestovatelkou, respektive s jejím příběhem. Je to ohromně odvážná žena, dělala věci, které se nesměly, ona je stejně dělala. Je nádherná, zpívala v opeře, řídila kasino v Tunisu, cestovala do Lhasy, a to několikrát, protože to nešlo, zná se s celým himálajským duchovenstvem, má nádherný dům ve Francii v horách, ten jsem nedávno navštívila. Myslím, že takové příběhy budu objevovat celý život, a proto také chystáme ještě další tři knihy.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector