Mají Chutnej fast food s pořádnou trávou

Českou kuchyni miluje stejně jako vietnamskou. Třicetiletá energická podnikatelka Naty Trinh je jak sama říká typickým banánovým dítětem – „Zvenku Asie, uvnitř Evropa“.

Do Prahy přijela před patnácti lety za svou maminkou. Vyučila se kosmetičkou, chvíli se živila jako vizážistka, ale před rokem a půl si otevřela v Karlíně bistro Red Hot Chilli.

Čínských fast foodů už měla dost a chtěla Čechům nabídnout chutné a zdravé vietnamské jídlo.

Lidovky.

cz: Vyučila jste se kosmetičkou, proč jste si v Česku otevřela bistro?Vadilo mi, že tu není žádné vietnamské bistro. Na dobré vietnamské jídlo jste museli chodit do tržnice Sapa. Nejvíc mě ale štvalo, že Vietnamci si v Česku pořídili bistro a vařili čínský fast food.

To mi přišlo škoda, protože naše jídla jsou mnohdy chutnější a zdravější než ta čínská.Lidovky.cz: Jak se liší čínská kuchyně od té vietnamské? Hlavně v čerstvosti. Čínská fastfoodová kuchyně je hodně o mražené zelenině.

V čínském bistru salát neuvidíte, zatímco ve vietnamské kuchyni je ve většině jídel čerstvá zelenina a bylinky.

Lidovky.

cz: Proč podle vás Vietnamci vařili čínská jídla?

Je to mnohem jednodušší. Navíc pro ně bylo lehčí něco převzít než něco vymyslet. Jim to tehdy vyhovovalo, protože lidé na ty obědy chodili. A když to bistro měli na dobrém místě, tak zákazníci přišli a bylo jim jedno, co si dají, hlavně se rychle najíst a jít zpátky do práce. A cena byla také lidová.

Lidovky.

cz: Jaké byly začátky?Krušné (smích). Protože skok z práce vizážistky a stylistky, tedy z čistého prostředí, do restaurace, kde jsem byla věčně v kuchyni, byl opravdu šok.

Přiznám se, že žádnou zkušenost, kromě toho, že jsem chodila do restaurace, jsem neměla. Věděla jsem je to, že to tu chci mít hezký, čistý a nabízet dobré zdravé jídlo. Postupem času jsem se hodně věcí naučila.

Naštěstí mám kolem sebe dobré a šikovné lidi, kteří mi radí, co a jak.

Lidovky.

cz: Kde jste se naučila vařit? Učili vás vietnamská jídla rodiče?Do čtrnácti let jsem vyrůstala ve Vietnamu, takže vařit jsem se naučila pořádně až teď.

Ale takové ty tradiční speciality, jako je polévka Pho nebo závitky, ty jsem znala a uměla. Zbytek jídel mě naučila švagrová, která je skvělá kuchařka.

Spoustu receptů mám od ní, další jsem vypátrala a dopídila jsem se, co bych ještě mohla vařit.

Lidovky.

cz: Zvolili jste trochu netradiční název pro vietnamské bistro – Red Hot Chilli…Je to takové americké. Chtěla jsem, aby bylo v názvu chilli.

Protože my používáme hodně chilli, ale to neznamená, že máme všechno jídlo pálivé. Nechtěla jsem klasický název, jako mají všichni. Zlatý drak, Lotus, Zářivá perla a takové ty názvy (smích).

Teď všichni vědí, že lidé vyhledávají Pho nebo Vietnam food, tak si to dávají do názvu. My jsme se chtěli trochu odlišit.

Mají Chutnej fast food s pořádnou trávou

Majitelka vietnamského bistra Red Hot Chilli Naty Trinh před svým podnikem.

Lidovky.

cz: Vietnamské jídlo je teď vůbec hodně oblíbené…Je to takový boom, ale zase proč ne. Nejdřív byla čína, pak sushi, teď vietnam. Ale to vietnamské jídlo je opravdu zdravější a čerstvější. Uvidíme, jak dlouho se udrží na žebříčku popularity a co přijde potom.

Lidovky.

cz: Zpátky k těm začátkům. Chodili k vám zákazníci hned po otevření?

Začínali jsme v době, kdy otevřeli bistro Pho Vietnam na Jiřáku. To byla přesně ta doba, kdy se lidé pomalu začínali zajímat o vietnamská jídla, takže se rychle rozkřiklo, že i v Karlíně je nějaké vietnamské bistro. Zákazníci začali chodit a byl to docela skok. Ze dne na den jsme měli plnou restauraci a já nevěděla, co se děje. Kromě lidí z okolních kanceláří tu najednou byli i další a já si říkala: „To je úžasné, ale kde se vzali?“ Ale bylo to milé překvapení. 

Lidovky.

cz: Co si Češi nejvíce dávají?Jednoznačně Pho. Češi tu polévku opravdu milují. Pak si také dávají různé závitky, smažené i nesmažené, a bun cha. My tu také nabízíme thajské speciality.

Od vietnamské kuchyně se ale trochu liší. Je tam hodně citrónová tráva, kokos a kari. Každý si tu oblíbí to svoje. Češi jsou obecně konzervativní, zamilují si to svoje jídlo a na něj pak pořád chodí.

Občas ho podvedou a dají si jiné, ale pak se zase vrátí k tomu svému.

Mají Chutnej fast food s pořádnou trávou

Interiér vietnamského bistra Red Hot Chilli v Karlíně.

Lidovky.

cz: Když už se bavíme o českých chutích, je něco, co vás na Češích šokovalo?Jednou jsem byla v tržnici Sapa, kde jsou kromě stánků i různé vietnamské restaurace, na české poměry nemají zrovna ideální hygienické podmínky, a tam seděli dva obrovští holohlaví chlapi a srkali polévku Pho.

A to mě šokovalo, protože bych čekala, že tihle chlapi si dají guláš se šesti a knedlo, zelo, vepřo. A oni tam seděli a srkali si tu polévku. To jsem opravdu objevila jinou dimenzi (smích). Koukala jsem na ně a říkala si, jestli to jedí oni, tak to budou jíst všichni.

Lidovky.

cz: A zvykli si Češi na chuť vietnamské kuchyně? Přeci jen používáte různé netradiční bylinky, třeba koriandr, který ne každému chutná…Máte pravdu. Koriandr je velmi silný a aromatický. Mám třeba kamarády, kteří říkají, že chutná jako šampon (smích). A opravdu chodí zákazníci, kteří si objednají jídlo bez koriandru, tím líp, protože je strašně drahý (smích). Je to věc zvyku. Pro mě byly třeba syrečky neskutečně smradlavé a teď už jsem si zvykla. Možná je to tím, že jsem navštívila továrnu, kde je vyrábějí. Už mi nesmrdí a docela i chutnají.

Tedy nevyhledávám je, ale když mi je nabídnou, dám si.

Scuk.cz: Vietnamské bistro se sympatickou paní majitelkou, které vás nechá zapomenout na všechny „číny“. Lístek je stručný a kombinuje pouze vietnamskou a thajskou kuchyni. Interiér je příjemný a jednoduchý a posedět můžete i venku.
Budete mít zájem:  Vyhrožování sebevraždou: Když mě opustíš, zabiju se

Lidovky.

cz: Jací jsou vaši zákazníci?Chodí sem opravdu různé typy lidí. Nejvíce je tu zastoupena střední generace, ale přijdou i mladší a starší lidé. Opravdu je to pestré, což je fajn. Je vidět, že lidé už se nebojí a to jídlo znají. Taky sem občas ale přijde někdo a chce kung pao a já říkám, bohužel, to tady nemám (smích). Ale díky bohu, takových je jen pár.

Lidovky.

cz: Chutná vám česká kuchyně?Miluju českou kuchyni. Já jsem tady vyrůstala od puberty a jedla jsem taková ta klasická jídla ve školní jídelně. A všechno jsem dojídala. Když spolužáci říkali 'fuj, to je hnusný', tak mě to chutnalo a snědla jsem to. V restauraci si s chutí dám pečenou kachnu se zelím a s knedlíky. To zbožňuju. Ale i svíčková mi chutná.

Lidovky.

cz: Dají se v Čechách sehnat všechny suroviny k vaření vietnamských pokrmů?Dají se sehnat bez problémů a jsou i čerstvé. Bohužel, právě tím, že jsou exotické, tak ty náklady jsou mnohem vyšší. Máme různé dodavatele. Ze Sapy mi vozí čerstvé bylinky a zeleninu. Maso máme od českého řezníka, který je tady vedle. Už se známe a ví, co chceme a potřebujeme. A to je bezvadný.

Lidovky.

cz: Liší se od sebe vietnamská jídla? Třeba polévka Pho. Každý ji prý vaří trochu jinak…Recepty se liší podle toho, z jaké části Vietnamu jsou. Já třeba pocházím ze severu, kousek od Hanoje, a používám trochu odlišné koření než mají na jihu. Je to jako v Evropě nebo v České republice. Svíčková se také liší podle oblasti, každý ji vaří trochu jinak.

Stejné je to s Pho. Ale jsou to jen drobné rozdíly, většinou v koření.

Mají Chutnej fast food s pořádnou trávou

Bistro Red Hot Chilli

Lidovky.

cz: Můžete Čechům uvařit všechny vietnamské pokrmy? Například vietnamskou specialitu vařené kachní embryo by si asi mnoho lidí nedalo, co myslíte?Vietnamská gastronomie je pestrá, často jde ale do extrémů. Speciality jako kachní vejce, kdy se jí embryo těsně před vylíhnutím, opravdu nesnese každý. Ale ve Vietnamu ho třeba dávají starým a těhotným, protože je hodně výživné na vápník. Jednou jsem tuto specialitu přinesla kamarádům na Silvestra, pár lidí zavřelo oči a ochutnalo ji, ale pro Evropana je to opravdu dost extrémní. Stejně tak pražené larvy bource morušového jsou ve Vietnamu pochoutka.

Tady bych s nimi asi neuspěla.

Lidovky.

cz: Co třeba psi?

Ti se ve Vietnamu jedí. Pro Vietnamce je to běžné maso, jako třeba skopové. Ale musejí to být speciální psi. Moje teta třeba měla vlčáka jako domácí zvíře. A toho by nikdy pochopitelně nesnědla. Já psa ochutnala jen jednou, když jsem byla malá, ale to už si nepamatuju. A takové ty fámy, že se v čínské restauraci podávají psi, jsou nesmysl. To je strašně drahé maso, které si Asiaté raději nechají pro sebe. Rozumní lidé na to přijdou, ostatní šíří tyto zvěsti.

Lidovky.

cz: Je něco, čím jste se od Čechů v gastronomii inspirovala?

Asi přístupem k hostům. Asijský přístup k zákazníkům je takový studený. Když přijdete do čínské restaurace, tak na vás ani nepromluví, maximálně, když si řeknete o účet. Ale já si s každým něco řeknu a je to mnohem lepší přístup. S hodně lidmi jsem se tady spřátelila. Lidi, kteří sem chodí jsou otevření, a to je fajn. Strašně mě to baví.

Lidovky.

cz: Co by se tedy obecně Vietnamci měli od Čechů naučit?Žít. Já myslím, že styl života. Vietnamci pracují od rána do večera. Teď nemluvím o sobě, protože já se nepovažuji za typickou Vietnamku, ale obecně všichni Vietnamci žijící v České republice pořád pracují a nevěnují se sami sobě. Nemají na to čas. A to je škoda.

Většinou to ale dělají kvůli rodině, aby ji uživili. Takže pracovat musejí. Ale já myslím, že by mohli zvolnit. Člověk žije jen jednou.

Naty jsem neznala, doporučil mi ji kolega, přesto jsme si dokázaly povídat tři hodiny. Při tom jsme popíjely skvělou vietnamskou kávu a korejský pomerančový čaj. Svým tématickým záběrem mě překvapila. Rozhodně jsme se nebavily jen o vietnamském jídle, ale také o politice. Názor má i na prezidentského kandidáta Tomia Okamuru – považuje ho za nesoudného. Jako senátora ho však bere. Mezi naším hovorem sem tam odbíhala kasírovat zákazníky. Se všemi vždy prohodila pár slov a vyprovodila je vřelým úsměvem. O svých hostech ví prý hodně, s některými se spřátelila a jezdí s nimi na dovolenou. Třeba do Vietnamu. Doma už je v České republice, kde má nejen skvělé bistro, ale také rodinu.

Lidovky.

cz: A naopak? Co by měli Češi pochytit od Vietnamců? Asi tu pracovitost, že?Přesně (smích). Možná by Češi měli zlepšit trochu přístup k lidem. Na úřadě se málokdy setkáte s vřelým přístupem. Člověk tam necítí to teplo. A to je škoda. Ve Vietnamu jsou všichni víc přátelští a pokorní. Tady je to pomalu vzácnost.

Lidovky.

cz: Pracovitost se Vietnamcům nezapře. Hodně lidí by ovšem mohlo namítnout, že už je těch večerek a kosmetických salónů s umělými nehty moc. Co myslíte?To je syndrom asijského podnikání. Když Vietnamci vidí, že se někomu daří, další na to navážou a dělají to samé. Oni si neřeknou, už tady jsou tři obchody, to už je moc, budu dělat něco jiného. Ne, oni si otevřou ten čtvrtý obchod s tím samým sortimentem. V tomhle není bohužel vietnamský způsob uvažování moc zdravý. Takže bohužel se stává to, že máte na jedné ulici čtyři potraviny a všechny nabízejí totéž.

To samé je s těmi nehty a trochu se bojím, aby to nebylo s vietnamskými bistry, aby toho zkrátka nebylo moc.

Budete mít zájem:  Evropská unie ničí české potraviny ...

Gourmet Pavel Maurer: České chlebíčky cizince uvádějí do rozpaků

GRF bude tentokrát probíhat v duchu science fiction, neboť rok 2020 ve sci-fi dříve opravdu symbolizoval budoucnost; jak vidíte budoucnost gastronomie – té běžné i té, řekněme, vysoké? Změní se recepty, celkový přístup ke stravování? Koneckonců, nedoznává už teď výrazných změn? Když přeskočím všechny ty veselé pokusy s roboty (umělí kuchaři), kteří samostatně míchají, vaří a dochucují omáčky, dokážou používat pachové senzory atd., vidím budoucnost v něčem mnohem podstatnějším. Naše planeta začíná vyčerpávat některé surovinové zdroje. Třeba oblíbení tuňáci se již v některých lovištích nevyskytují, některé druhy ovoce a zeleniny jsou už tak přešlechtěné, že nám nedávají skoro žádné živiny. Krmíme se většinou hlavně procesně upravenými potravinami a zapomínáme na potraviny skutečné. Cestu budoucnosti gastronomie vidím nejen v nových receptech a technologiích, ale hlavně v přístupech ohleduplných vůči planetě.

Přečíst článek ›

V úvodu ke GRF zmiňujete, mimo jiné, renesanci jednoduchých a chutných jídel našich babiček, možná i prababiček. I já si vybavuji chuť „grenadýrmarše“, „zablafuněk“ nudlí s mákem… Zavzpomínejte, prosím, na kuchyni svého dětství. Z úst gurmeta to bude nikoli obhajoba, ale přímo reklama.

Moje moravská babička, prostá žena, měla obrovskou zahradu, králíky, slepice. Byla velmi šetrná, uměla žít úsporně, protože jí ani nic jiného nezbývalo. Vařila velmi chutná a jednoduchá jídla.

Její koprovka, okurková omáčka, bezmasé dny, zeleninová polévka, rybízové koláče – to bylo moje dětství. Občas byla slípka, o svátcích si výjimečně vykrmila husu, pama jaksi na ni obkročmo sedla a ládovala jí do zobáku namleté obilné šišky s kopřivami, aby pořádně přibrala.

Hovězí nebo vepřové maso – to byl u nás skutečné sváteční oběd. Takže především zeleninová a ovocná strava. Maso – sváteční.

V čem podle vás spočívá kulturní přesah gastronomie? Všimněte si, že prakticky každý cestopisný film z jakéhokoli koutu světa ukazuje historické památky, kostely, majáky, moře, tanec a nakonec vždy končí někde na pestrobarevném tržišti, na lovu, na zabijačce, v kuchyni, v restauraci. Charakter žádné země se neobejde bez toho, abychom poznali, co se tam jí, jak se jí, jaké mají typické nápoje a vůbec zvyklosti při jídle a po jídle.

Mám za to, že jídlo, gastronomie, není primárně věcí fyziologického zdraví (i když živiny jsou samozřejmě nezbytné), ale jde tu o zdraví v ještě širším slova smyslu – o zdraví přesahující i do psychiky, celkové pohody, požitku, radosti a umění vychutnat život.

Myslíte si, že lidé, kteří pečlivě dbají o to, aby jedli výhradně zdravě (v krajním případě ortorektici), mají z toho, že do těla vpustí jen to správné a čisté, podobný požitek jako ti, kteří si pochutnají na ovarovém kolenu s křenem? Já jsem přesvědčen, že ovárek s křenem není vůbec nezdravý. Jen ho nesmí být moc.

Žít a jíst zdravě, (ne blbě!) znamená určitou střídmost. Především se člověk nemá přejídat jen proto, že mu něco chutná. Náš jídelníček musí být pestrý. Pokud někdo má rád k snídani ovesné vločky se sušenými morušemi a jiný naopak míchaná vejce na cibulce, je to v pořádku. Navíc, vězte, že každý jsme jiný.

Já třeba vidím na svém synovi, že měl mezi 16. až 18. rokem období masa. Dal si jako předkrm hovězí carpaccio, jako hlavní biftek a jako dezert ještě jeden biftek. Dnes je o rok starší a vidím, že už nevyžaduje maso každý den. Každý z nás máme jiné potřeby, jiný žaludek a jinak pracujeme, sportujeme, prostě jinak vydáváme energii.

Věřím, že ti, co jedí zdravé věci, že nejsou tak hloupí, aby si dávali na talíř to, co jim nechutná!

Přečíst článek ›

Co soudíte o české kuchyni? Je výrazná? Dala něco na společný talíř Evropy, nebo si to o ní jen myslíme, a přitom je zajímavá jen pro nás? Upřímně – česká kuchyně je pro svět stejně významná jako elektronické výrobky z Velikonočního ostrova. My jsme zajímaví jedině svým úžasným pivem.

To, že všechny ležáky na světě mají na sobě napsáno „pils”, málokdo tuší, že je podle města Plzeň. V tom jsme přeborníci, i v osobní spotřebě, ve které hrajeme dlouhodobě prim! Pivo máme fakt skvělé a unikátní. V rámci Evropy je třeba se na naši kuchyni dívat jako na součást bývalého rakousko-uherského impéria.

Maďarský guláš, vídeňský řízek, bavorské kynuté knedlíky s vepřovou a zelím, židovská kachnička v šouletu…

Je cizinec z některého českého jídla rozpačitý či přímo zděšený? Záleží na tom, odkud ten cizinec přichází? Nedávno jsem večeřel se třiceti Nory svíčkovou na smetaně, navrch ještě s kopečkem šlehačky a brusinkami.

Představil jsem jim jediný typický a neopakovatelný pokrm, jenž byl certifikován rozhodnutím Asociace hotelů a restaurací ČR. Skandinávci to jedli zpočátku dost vyděšeně, ale nakonec jim docela chutnalo.

Myslím, že také naše dost typická specialita – obložené chlebíčky s jejich komplikovanou konzumací, kdy vždy něco spadne na zem, tak ty také uvádějí mnohé cizince do rozpaků.

V souvislosti s 30. výročím revoluce se vás zeptám, co jste u nás v gastronomii před Listopadem nejvíce postrádal (a naopak – která inspirace se tu navzdory železné oponě stejně uchytila). Nejvíc jsme postrádal celkovou rozmanitost.

Exotické koření, restaurace nabízející víc než čtyři špatně uvařená jídla podle nesmyslných norem. To co ovšem přežilo je „smažák“, tedy smažený sýr s tatarskou omáčkou. To je nesmrtelný evergreen a vůbec není špatný, když se umí správně připravit.

Přečíst článek ›

A navážu: Jak byste popsal vývoj české gastronomie a restauratérství v uplynulých třech desítkách let? A troufnete si odhadnout, jak se bude vyvíjet právě v budoucnosti? Jsme první země z východního bloku, kde restaurace získala v roce 2012 hvězdičku od nejprestižnějšího průvodce na světě Michelin Guide. Rozvíjíme se velmi rychle. Podle mého průvodce se jen v Praze nachází téměř 60 různých kuchyní z celé světa. Naše budoucnost je a bude ovlivněna tím, že lidé i kuchaři cestují, nasávají nové vůně, zkušenosti podněty, postupy a recepty. A to uplatňují doma. Od atraktivní exotiky se stále vracíme ke klasice.

Budete mít zájem:  V Česku máme osm nových horských průvodců

Různé národy mají nejen různé gastronomické tradice, ale i zvyky u stolu. Přibližte, prosím, některé z nich, které jsou vám sympatické.

A bez kterých se třeba zase rád obejdete? Nejpodstatnější u jídla je – nespěchat! To umí skvěle praktikovat Řekové, Bulhaři, Italové, Španělé, především ti, kteří nežijí ve velkých městech. Dokážou protáhnout oběd na 3-4 poklidné hodiny.

Zatímco třeba v Americe, kde vznikl tzv. „fast food“, je to většinou trochu hektické, nervózní. To je špatněé pro psychiku a především žaludek, nervy, náladu i výkonost.

Důležitým témat GRF je šetrnost k surovinám a omezení plýtvání. Dotkli jsme se ho nepřímo už u jídel babiček.

Vzpomínám si na líčení té své, která vyprávěla, že dostala dvojku z domácích prací, když při vaření nevytřela prstem zbytek bílku ze skořápky… Ona i má maminka patří k těm hospodyním, které vždy uměly zpracovat všechny suroviny, ba dokonce zbytky hotových jídel tak, že z nich udělaly ještě dobrou přesnídávku. Můžete, prosím, promluvit o tom, jak toto umění skloubit s moderní kuchyní nebo dokonce s vysokou gastronomií? Dá se to vůbec – vzhledem k současnému silnému důrazu na „čerstvost“ ve všech sloganech a reklamách? Je to trend, bez něhož se budoucnost neobejde. Pokud nás má být na planetě za dvacet let o 4 miliardy víc, musíme začít hospodařit jako naše babičky, čerstvost je skvělá, ale není to hlavní argument.

Přečíst článek ›

V úvodu ke GRF zmiňujete také „sharing“ pokrmů, což je také podoba šetrného přístupu, vlastně podobně jako inteligentní sdílení automobilů v osobní dopravě. Zrovna naší středoevropské kultuře není sdílené stolování úplně vlastní.

Myslíte si, že se časy mění? Mnoho restaurací už u nás začalo praktikovat – „sharing“. Miluje to mladá generace, je to šetrné, společenské, každý může ochutnat všechno.

Třeba v Praze to praktikují arabské, čínské, vietnamské, a také podniky, co nabízejí degustační menu.

Jaké jídlo vám jako první naskočí v hlavě – první signální – když jste nic neplánoval, nevracíte se domů nebo někam, kde je „navařeno“, a přesto máte hlad jako herec? Špagety s rajčatovou omáčkou, chilli, česnekem, posypané parmezánem a když Bůh dá, tak s trochou oliv a kaparů. Tyhle ingredience může mít každý při ruce a nenáročná příprava trvá maximálně 20 minut. No, a když je trochu spěch, tak miluji čerstvý chléb se sádlem a škvarečky a kyselou okourkou.

Vopravdu Chutnej Fast Food

Pražské Vinohrady jsou zemí zaslíbenou kavárnám, bistrům a pochybným podnikům. Chutnej Fast Food ale není ani jedno. Dokonce to není ani okénko s rychlým občerstvením. Jedná se o plnohodnotnou veganskou a bezlepkovou restauraci, kde si můžete normálně posedět, popovídat s přáteli nebo přečíst nějakou tu tiskovinu. A pustí vás tam i se psem.

Chutnej Team, jak si čtyřčlenná parta kluků-podnikatelů říká, na webovkách slibuje: “Proměňujeme jídlo z ulice na zdravý luxus. Naše jídla připravujeme s respektem k přírodě a kulinářskému umění.

” Přirozeně mě při pomyšlení na veganský burger z bylinek jímala hrůza a říkal jsem si, to zas bude nějaká suchá srajda páchnoucí po rukole. Podobně otráven jsem byl, když jsem se snažil otevřít jejich menu na mobilu.

Musel jsem vyzkoušet tři prohlížeče, než se zadařilo, zatímco mě stránka drze oslovovala: “Hej, jste na Androidu!”

Na ochutnávku jsem si vzal svou ženu. Je to tak větší sranda a dokážeme toho ochutnat víc. Taky jsem cestou trochu vyměknul a pobavila mě uvítací cedule, která hlásala, že je “ČAS NA POŘÁDNOU TRÁVU”.

Objednali jsme si tedy místní specialitu Čeko-brko burger a k tomu cibulové kroužky a pro jistotu i zeleninové hranolky. Nervózně jsem popíjel limonádu Wostok (samozřejmě BIO) s příchutí jehličí – údajně originální sovětský recept, kterej dneska vaří kdesi v Berlíně.

Jestli tohle vymysleli Rusáci, tak je to první dobrá věc, co odtamtud vzešla!

Po nějaké čtvrthodince nám přinesli tu naši slavnou večeři, takže tolik k tomu, jak moc rychlý tohle občerstvení je. Tuhle drobnou prodlevu ale odpustíte v momentě, kdy se do burgeru zakousnete.

Jasná páka, jako hovězí směs česneku, kopřivy, bršlice a kostivalu rozhodně nechutná, ale zdravý luxus to tedy rozhodně byl. Úplně jsem cítil, jak na mě dýchaj všechny ty vitamíny a pozor! Burger držel pohromadě snad ještě líp než ten z kravský mrtvoly.

Podobně i cibulové kroužky obalené v kukuřičné strouhance křupaly víc než ty, co z náme z klasických fast foodů.

Úplně do kolen mě ale dostal raw vegan a bezlepkový dort. Člověk by si myslel, že když v něčem neni prakticky nic, tak to nemůže chutnat dobře. Když se nad tim ale zamyslíte, raw dort je vyrobený jenom z ořechů a sušeného ovoce, což je velká dobrota a víceméně i zdravota.

Ten náš byl konkrétně s datlemi a ještě v tom bylo kakao. Fakt fůra kakaa, a to chceš. Za všechno tohle jídlo, včetně dvou dipů k hranolkům a kroužkům, jsme zaplatili asi třista pade a odcházel jsem pěkně nacpanej. (Moje děvče ne, ale to nemá nikdy dost. Asi je ve vývinu.

) Chutnej Fast Food tedy rozhodně doporučuju a sleduju na Instagramu!

Hodnocení: (maximum je pět hvězdiček)
Jídlo a pití: ★★★★★
Obsluha: ★★★★
Prostředí: ★★★★★

Tak tohle jsem nečekal. Hned první restaurace a obří úspěch. Připravte na to, že ÚPLNĚ VŠECHNO, co máte pod rukama, je recyklovatelné. Přesto chybí jedna hvězdička. Dipy a omáčky totiž nejsou v ceně a teprve při placení se tak dozvíte konečnou sumu. U našeho Aztek Touch dortíku chyběla cenovka, nicméně cena se lišila jenom o čtyři koruny.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *