01. 03. 2009Ze zápisníku Slavkováka (únor 2009)
„Hej, počkejte,“ slyším za sebou hlas. Otáčím se. Ano, je to můj známý – vedoucí Odboru statistiky a přesného počtu nepřesných čísel z Úřadu. Asi zase nějaký průzkum či co…
„Už jsem si myslel, že jste se odstěhoval. Nebylo Vás dlouho vidět, ani ve Zpravodaji žádný Váš článek,“ dodává.
„Kdepak odstěhoval, jsem přece Slavkovák a tomu se pryč odsud nechce. No, a do Zpravodaje už nepíšu, protože se to redakční radě nelíbilo, ale hlavně, že jsem prý byl anonymní.“
„Ale to přece není možné, vždyť v posledním čísle je alespoň pět nepodepsaných příspěvků! Za tím bude spíš něco jiného! Ale co říkáte tomu, jak se o nás znovu píše?“
„O nás se znovu píše?“
„Myslím o Slavkově a o jeho kultuře.“
Teď opravdu nevím, jak to myslí. Chytá mě za rukáv kabátu a přitahuje k výloze trafiky, před kterou stojíme. Ukazuje na stránku jednoho bulvárního deníku s fotografií „sněhuláka“ ve tvaru pánského přirození a významně na mne mrká. Už mi to dochází.
„Ty fotky nás opravdu proslavily! A samé reportáže v novinách, v rádiu, dokonce v televizi. A taky na internetu! Těch článků a reakcí veřejnosti. Samá chvála na adresu kultury našeho města.“
Přiznám se, že jsem si k tématu sněhových skulptur ve Slavkově taky přečetl dost reportáží a názorů, ale že by to byla samá chvála? Tedy kromě mládeže, která by na webové stránky o dění ve městě možná ani nezabloudila, kdyby nenapadl sníh… Spíše si vybavuji osamocenou negativní reakci jedné čtenářky.
„Je to dobré, že se u nás ve Slavkově pořád NĚCO děje,“ pokračuje horlivě můj známý. „A věřte, že každý způsob zviditelnění našeho města je dobrý! Škoda, že to roztaje. Přitáhlo by to k nám další turisty, zvýšil by se cestovní ruch, zlepšily by se statistiky a získali bychom na něj další dotace!“
Zamýšlím se nad tím. Nezdá se mi, že by se u nás ve Slavkově a v kulturním dění toho málo odehrávalo, spíše naopak. Píše se o nás taky dost, pořád nějaké akce ve městě a taky na zámku. Někteří Slavkováci to už ani nečtou nebo to přehlíží a za kulturou proto nechodí, když se o tom nedoví.
Ale je to vůbec něco, co by se mělo s kulturou spojovat? Vždyť je to nesmysl dávat TO do spojitosti s kulturou… Na druhou stranu, kdo ví. Ke zviditelnění Slavkova přispěli Kounicové, Napoleon, zámek, prezidenti a sněhový… Dost!
„Poslyšte, myslíte si, že to tak opravdu je?“ Otáčím se, ale můj známý zase kdesi zmizel.
„Prober se a otoč se na bok, zase mluvíš ze spaní a ještě k tomu chrápeš!“, slyším manželčin hlas, která se mnou neurvale třese.
Ach jo, tak takové sny asi těžko vysvětlím a ještě k tomu, že se mi zdálo o „kultuře ve sněhové podobě“. Nebo snad budu s vysvětlováním tentokrát úspěšný? Nevím, trochu jsem znejistěl… Však já tomu přijdu na kloub a pak Vám to všem řeknu.
Zdraví Vás Slavkovák.
A. Pril st.
Zpět diskuse | počet příspěvků: 2
Sněhové dílo v Kounicově ulici / Foto: B. Maleček
„To je samej sexuální symbol současnosti, ale materiál do banky spermií abychom dodávali my! / Kresba V. Renčín
Kresba V. Renčín
Literární příloha: Vypadá tak sladce
Součástí Respektu 26–27/2016, který je v prodeji i tento týden, je tradiční literární příloha.
Vznikla ve spolupráci s nakladatelstvím Větrné mlýny a je věnována současným španělským autorům. Řadu z nich je možno slyšet i naživo.
Přijedou totiž na nadcházející Měsíc autorského čtení, který brněnské nakladatelství pořádá. Jako ukázku odemykáme následující povídku:
Vypadá tak sladce, ale je krutá. Pozorně si prohlédněte sál: je plný lidí. Budu-li optimista, počítám, že třetina z nich mě nemá ráda. Všichni moji soupeři, všichni mí kati a všechny moje oběti.
Ve firmě pracuji už patnáct let, z toho posledních pět jako personální ředitel – nebylo to lehké. Bezpečně ale vím, že ze všech lidí, co mě nenávidí, je nejhorší ona. Můj úhlavní nepřítel.
Říkám to s jistotou, protože ji dobře znám – je to moje žena.
A to jsou tu přítomni i ti nejbojovnější a nejhouževnatější z mých protivníků. Donatella, vystudovaná ekonomka s magisterským titulem z Harvardu, která nastoupila jako moje sekretářka, protože kvůli krizi nemohla najít místo.
Jednou jsem ji požádal, aby nám donesla na ředitelskou schůzi kávu, a ona mi ji za to záměrně a pomalu vylila do klína (Co jsem měl dělat? Já za krizi nemůžu. Na schůzi byl generální ředitel a já jsem ji o tu kávu pěkně poprosil.). Dále třeba Zaldíbar. Drtil mě celých šest let, kdy byl mým šéfem.
Zprávy, které jsem pro něj vypracoval, podepisoval jako svoje, aniž bych o tom věděl. A nakonec Contreras, který neúspěšně usiloval o mou pozici.
K jeho porážce pravděpodobně dopomohla i náhoda, stal jsem se totiž členem stejného tenisového klubu jako generální ředitel, se kterým se mi při hře podařilo navázat určité přátelství (nejsem sice žádný svatoušek, ale ani takový dobytek jako Zaldíbar. Řekněme, že patřím do skupiny těch úplně obyčejných a běžných mizerů.).
Přestože tito tři kolegové ve mně vzbuzují nenávist, ona stále zůstává mým největším nepřítelem v této místnosti a vůbec na celé planetě. Skutečnost, že jsme manželé, situaci jen zhoršuje. Spím vedle ní, vedle svého lítého nepřítele, a za bezesných nocí se mi zdá, že ji slyším do ticha mumlat ze spaní tajné plány na budoucí pomstu.
Vypadá tak sladce. Támhle je, stojí na druhé straně sálu, opírá se o zeď s předstíraným, elegantním nezájmem jako vždycky a přitom se baví s někým, koho neznám. Podívejte se na ni, teď je mezi lidmi dobře vidět. Hluboké vody davu se mírně rozestoupily, myslím, že právě přinesli čerstvé jednohubky, jak se náhlý příval žroutů nahrnul ke dveřím.
Musím uznat, že je ještě stále krásná. Taky tomu věnuje značné úsilí. Barví si vlasy, chodí na masáže, celé dny cvičí (chci říct, když je zrovna doma, je totiž advokátka a pracuje v jedné agentuře specializované na pracovní právo), na obličej si patlá různé mastičky, příšerné pleťové masky a zapáchající krémy.
V noci chodí spát namaštěná a kluzká jako zápasník na mistrovství světa v sumo. I to mě znovu přesvědčuje, že je mým nepřítelem. Cítím míru odcizení a nenávisti, kterou ke mně chová. Tolik úsilí, aby byla krásná, ale pro koho? Jistě pro Donatellu, pro Contrerase, pro Zaldíbara. Pro mě to nebude, to je jasné.
Mně nabízí jenom pohled do zákulisí předtím, než se upraví – igelitový čepec na hlavě, směšný vzhled. Nevím, jestli to dělá ze sadismu, aby mě pokořovala svou přítomností. Anebo platí horší varianta (čehož se obávám) a dělá to prostě proto, že si mě nevšímá, že mě nebere v potaz, že pro ni neexistuju.
V životě se mi stalo už mnohokrát, že jsem se v přítomnosti různých lidí cítil jako vzduch. Její nevšímavost je ale nejbolestnější.
Jsem tam, hluboko v jejích zorničkách, úplně malinkatý, ještě menší než ve skutečnosti, se svou počínající pleší, rostoucím břichem a na prahu porážky
Tweetni to
A když už si mě všímá, je to ještě horší. Občas na mě hodí chladný pohled a řekne:
„Proč si někdy nekoupíš ten monoxino… cosi? Takovou tu vodičku, kterou si chlapi dávají proti plešatění?“
Nebo:
„Měl by ses o sebe trochu víc starat.“
Nezní to nijak krutě, ale měli byste slyšet ten její tón a vidět způsob, jakým na mě shlíží, měli byste vidět můj obraz v jejích očích. Jsem tam, hluboko v jejích zorničkách, úplně malinkatý, ještě menší než ve skutečnosti, se svou počínající pleší, rostoucím břichem a na prahu porážky.
Ani však tehdy své ženě neprozradím, že si už mnoho let bez sebemenšího výsledku natírám temeno minoxidilem, že ve své koupelně (máme dvě, pro každého jednu) tajně dělám sklapovačky, a že nejhorší na tom je, že se o sebe snažím starat, ale můj pomalu se zhoršující vzhled je jen chabým výsledkem veškerého mého snažení.
Abych to zamaskoval, předstírám, jako by mě můj vzhled vůbec nezajímal, jako bych takovými banalitami pohrdal. Tak to dělám už od dětství – předstírám, že věc, ve které jsem selhal, mě vůbec nezajímá. Ale vím, že moje žena tenhle trik zná. A taky ví, že já vím, že ona ho zná. Je to ponižující.
Má žena je mým největším nepřítelem, protože mě ponižuje.
Možná to není její vina. Třeba je to pro ni stejně těžké jako pro mě. Ze začátku to tak nebylo, dřív ve mně viděla boha. Vím, že mě šíleně milovala. Vím to, i když si to už nepamatuju.
Dnes je pro mě tak těžké představit si ji, jak je do mě zamilovaná, že kdybych ještě neměl schované některé z jejích unáhlených dopisů, a především kdybych neměl jako hlavní důkaz šokující skutečnost, že si mě vzala, myslel bych si, že to všechno byl jenom výplod mojí představivosti.
Dobře si však vzpomínám na to, že jednoho dne její pohled pohasl stejně jako světlo reflektoru. Tehdy jsem přestal být středem zájmu, nikdy jsem se znovu nestal hlavním hrdinou tohoto nepodařeného filmu.
Ženy už jsou zkrátka takové. Nebo alespoň mnohé z nich. Hlavně ty vášnivé, jako je ona. Jsou děsivé, protože chtějí úplně všechno. Protože nikdy nejsou spokojené. Protože v hloubi duše touží potkat prince na bílém koni. A když si myslí, že ho konečně našly, začnou s ním chodit.
Ale za několik týdnů, měsíců či let se jednoho krásného rána vzbudí a zjistí, že všechny ty noci neuléhaly ke spánku vedle prince, ale že ve skutečnosti usínaly vedle žabáka.
Nejhorší na tom je, že se jim v té chvíli žabák zhnusí a začnou jím opovrhovat, místo aby braly věci takové, jaké jsou – jak jsem to udělal i já, protože má žena je, stejně jako všichni ostatní, taky zčásti obojživelník. Ale nevadí mi to, dokonce se mi to líbí.
Někdy ji v noci sleduju, jak spí v naší společné posteli (která je pouští), a přikrčený v přítmí čekám na zázrak. Má žena oddechuje, vrtí sebou ze spaní, celý polštář je zamazaný od pleťového krému a já si ji pozorně prohlížím. Vypadá trochu jako žába, je maličko nazelenalá. Odvážím se jí dát ruku kolem pasu, ona zavrní a spí dál, jako by se jí to líbilo.
Skrytý pod rouškou tmy se přiblížím ještě víc, jsme tu jen my dva, opět jako jeden, a přestože zrovna spí, je to má nerozlučná společnice v louži. Tehdy i já usínám v té nepřirozené poloze a po chvilce sladké temnoty se mnou někdo zatřese a vzbudí mě. Má žena. Opírá se o lokty a s hlavou vztyčenou jako kobra mě zblízka pozoruje.
Kobra se dívá na žábu a říká:
„Chrápeš. Už zase chrápeš. Otoč se na bok.“
Proč s ní ještě pořád jsem? Někdy vypadá tak sladce… a nejvíc když zrovna mlčí, to když je pohroužená do sebe a nad něčím přemýšlí. Asi proto… A proč je ona se mnou? To je otázka, na kterou se neodvažuju odpovědět. Vím, že jsem pro ni velkým zklamáním, to koneckonců i sám pro sebe.
Vím o sobě, že nejsem dost vášnivý, energický ani rozhodný, že málo mluvím, jsem uzavřený a je se mnou nuda. Vím, že má žena si zoufá pokaždé, když mě vidí, jak trávím hodiny před televizní obrazovkou, zabraný do pořadů, které vlastně nesnáším.
Před mnoha lety, když jsme jednou v neděli odpoledne sledovali film na videu, má žena najednou zívla, protáhla se a zamyšleně na mě zůstala koukat.
„Kdo ví, ale možná je přítomný okamžik to jediné, co existuje,“ řekla pomalu. Je to, jako když v dospívání přestaneš věřit v Boha, jako když si jednoho dne uvědomíš, že není žádné nebe ani peklo a přítomnost je to jediné, co existuje.
Když to dořekla, zvedla se z gauče a začala zuřivě zvedat činky v rohu obývacího pokoje. Proč to tedy dělá? Kvůli komu? Jestli existuje jen tenhle okamžik, k čemu je pak celé to cvičení?
Koukněte na ni. Vím, že je pořád hezká. Možná se tak udržuje pro Zaldíbara. Nebo pro Contrerase. Možná pro Donatellu. Nebo snad pro toho muže, se kterým si už tak dlouho povídá a jehož vůbec neznám.
Možná mé ženě znovu zasvítily plamínky v očích a pohlíží na něj rozzářeným zamilovaným pohledem, který je vždycky stejný a přitom se pokaždé zdá být něčím novým. Nechci na to ani pomyslet. Tenkrát před lety jsem byl dost žárlivý.
Dnes mám tolik důvodů k žárlivosti, že už si to nemůžu dovolit.
Ta rána, kterou jsme právě slyšeli a která zní, jako když se něco rozbije, nebyla navzdory všem očekáváním mé zlomené srdce, ale nejspíš hrom. Ano, teď zahřmělo podruhé, z okna je vidět nebe černé jako budoucnost. Moje žena se bouřek bojí.
Ten dětinský strach je součástí její žabí podoby, její nedokonalosti. Podívejte se na ni. Už znervózněla. Otáčí hlavu směrem k balkonu, přenáší váhu svého těla z jedné nohy na druhou a přendává si sklenici z ruky do ruky. Její oči někoho hledají.
Nechci být domýšlivý, ale mám za to, že mě. Ano, už mě našly.
Dívá se na mě a usmívá se. Je to úsměv, který nikdo jiný nevidí: neznatelné stažení rtů směrem dolů. Jenom já vím, že se zrovna usmívá. Jen já znám ten úsměv. A říkám jí: „Neboj, vždyť víš, že ve městech jsou dobré hromosvody.“ Nepohnu přitom ústy, ale ona mi i tak z druhé strany sálu rozumí. V takové chvíli jsme nejblíž věčnosti a lásce.
Vzpomínám si na různé momenty. Hezké momenty. Mám je uložené v paměti pro případy největší skleslosti. Vzpomínám si, jak byla svěží a klidná v žáru mé horečky, když jsem vážně onemocněl zápalem plic, a její ruce mě přikrývaly, plné pochopení a odpuštění jako ruce samotné Boží prozřetelnosti. Vzpomínám si na tuto zimu, kdy hodně sněžilo a přestal jít elektrický proud.
Ve světle svíček jsme jeden druhého viděli jinak, a zatímco sněhové vločky neslyšně dopadaly na okno, my dva jsme se milovali, jako bychom po sobě opravdu toužili. Nezapomenu na písničky, které jsme si společně zpívali při noční jízdě dálnicí na zpáteční cestě z Barcelony. Tolik jsme se tenkrát nasmáli. Poslouchejte ten rámus. Venku lije jako z konve.
Je nevlídná, krutá a nekonečně temná noc. Zdálky se na mě znovu dívá. Mezi všemi lidmi v místnosti se dívá zrovna na mě. Venku padá z potemnělého nebe déšť neštěstí a bolesti, déšť nemocí, neúspěchů a osamění; déšť stárnutí, strachu a ztrát. A já se zaťatými zuby snáším tu průtrž mračen a vím, že svého největšího nepřítele miluji celou svou vůlí, celým svým zoufalstvím.
Tím nejlepším, co ve mně je, i celou svou zbabělostí.
Překlad Markéta Procházková a Veronika Palová
Ludvík Němec: Láska na cizím hrobě
Už skoro čtvrt roku, večer co večer, si František Horoščák opakuje v posteli těsně před usnutím svou mantru:
„Během příštího snu si chci vzpomenout, že sním.“
Není to jeho věta. Pochází z návodu věhlasného amerického psychologa Stephena LaBerge, jak se naučit tzv. lucidnímu snění. František si klíčovou větu z klíčové knihy šeptá vždy tak tiše, aby ji Evita nezaslechla. Radši. Obává se totiž, že by mu manželka mohla říct (třebaže s trpělivým úsměvem profesionálky):
„Ty si během příští noci radši vzpomeň, že nemáš chrápat.“
Ale toto není příběh o oduševnělém manželovi a přízemní manželce, opak těch, jimiž nás každodenně zásobují uvědomělé ženské časopisy.
Konec konců, tu knihu přece doporučila Františkovi právě Evita, kdysi nadějná klinická psycholožka, když konečně pochopila, po čem její manžel v posteli nejvíce touží. Ona však v posteli toužila nejvíce po spánku.
Po spánku beze snů, jak často (stále častěji) zdůrazňovala. Než dojde toto vyprávění – tento lucidní sen – ke svému konci, sny obou se vyplní. Nebo snad dokonce – naplní?
Za devatenáct let manželství už měli v posteli spoustu problémů, možná víc než radostí, ale vždy se s nimi vyrovnali. Protože se milovali, víme? (My všichni jejich přátelé opravdu víme – a nejlépe ví domácí přítel.
) Předčasné orgasmy, žádné orgasmy, a když se to po letech tréninku (s rozličnými, vždy ale pouze kondičními trenéry) genderově téměř prohodilo, zápasili na manželské žíněnce spíš o body než pro radost z boje.
Ale nenechejme se unášet metaforami, když posláním tohoto příběhu je poučit a pobavit.
Aspoň oni to tak svým přátelům vyprávěli – jako něco zábavného a poučného. „Jen si to představte – přišli jsme na něco tak zásadního až skoro po dvaceti letech manželství!! Z čehož plyne ponaučení, že v posteli vás vždycky může něco překvapit.“
A opravdu jde o postel, o postel jako nábytek. Kovová manželská postel Svelvik, černá se stříbrnými kulovými nákončími na mřížovaných čelech, trochu secesní, jak mi ji popisuje František, trochu perverzní, jak míní Evita.
Vybírali si ji pečlivěji než auto, snad že do ní vkládali naděje na mnohem zajímavější výlety.
Manželé Horoščákovi totiž měli skoro po celé manželství oddělené ložnice: tak honosně nazývali z nouze ctnost, že řadu let byl Evitinou postelí rozkládací pohovka v obýváku a Františkovou starý gauč v kuchyni.
Teprve když se dcera konečně osamostatnila, pořídili si svou první manželskou postel. Ke dvacátému výročí svatby, jen považte! Nápad sdílet lože manželské jim zprvu připadal prostě úžasný. Romantický.
Vzrušující. Snad to dá našemu manželství nový impuls.
Ani v nejmenším nedbali na radu starého rodinného přítele, ať radši koupí postele dvě; jeden z nich mě nazval žárlivým škarohlídem, druhý dokonce kazimrdem.
Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 80 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.
Vedle přístupu k veškerému on-line obsahu HN můžete mít:
- Mobilní aplikaci HN
- Web bez reklam
- Odemykání obsahu pro přátele
- On-line archiv od roku 1995
- a mnoho dalšího…
Hlavně se z toho nepodělat
Просмотр предыдущих комментариев…
Petra Kubíková
Čo tak večer pred spaním vínečko?Ja potom spím,aj keď tanky padajú 😉
Hlavně se z toho nepodělat
To bych se musela totálně „uzemnit“, aspoň dva litry ????
Vlastislav Slíž
Toho naděláte, venku zuří globální oteplování, Huawei nám na dálku řídí prezidenta, hrozí ekonomická krize a vy řešíte chrápání! ???? ???? ???? P. S. Dnes v noci jsem se záhadně probudil a slyším větu: otoč se na bok, strašně chrápeš!
Hlavně se z toho nepodělat
Jsme hrozně přízemní, uznávám. A to otočení na bok pomohlo, nebo jsi se ráno probudil s modřinami?
Hanka Sumberova Zikmundova
A já myslela že chrápat v každé poloze dokáže jen můj chlap???? Ale taky už spíme odděleně. Střídame se, jednou spí v obýváku on pak já ????????
Hanička Pospíšková
mám na to trik, stačí pohladit párkrát přes prsa a je klid 🙂 zatím to fungovalo vždy
Hlavně se z toho nepodělat
To by si ten můj okamžitě vyložil jako výzvu… už bychom nespali vůbec ????
Evulla Franzova
Jojo zname…a nejlepsi to je po skopkach.znacka ideal pro vrazdu.a ted jeste je tak tezky ze ani prekulit ho nezvladam,je jak nality chrapajici zok????????takze z jedne strany kopani do zeber od maleho a z druhe chrapajici skopkama nality ale milující zok..???? to si nevyberete.ale jinak krasne rano! ????
Hlavně se z toho nepodělat
???? Krásné ráno ????
Andrea Ágnes Janusová
To znám moc dobře. Špunty si vrážim až na střední ucho.
Alena Nováková
Řeším stejnej problém ????
Pavel Kohi Kohout
Můžu doporučit takové vložky do nosu, roztáhnout nosní dírky a za chvíli si na ně člověk zvykne. Taky mám problém s nosní přepážkou a když mám rýmu, tak taky někdy chrápu.
Caroline de Vries
Pořídit uniformu městské policie a za každé rušení nočního klidu ho pokutovat! Sice se pořád nevyspíte, ale bude dost dukátů na jiné radosti ????♀️????
Iva Vinklárková
Chrapani? To je zlate, zkuste si spat vedle chlapa, co chrape a navic trpi nelecitelnou spankovou poruchou ???? obcas ani ty spunty nezabiraji ????????
Lucie Křížová
Jako že bys pak měla nejkrásnější manikúru v celém vězení? ????
Věra Volfová
Jo jo, chrape i na boku, mezek ???? dřív jsem na něj mlaskala. Pak do něj zacla stouchat nohou, dnes už si i kopnu ???? jednou jedinkrát ho to kopnuti probudilo tak, že procitnul. 14 dní jsem poslouchala, jak se chudák tu noc nevyspal, protože jsem do něj kopla ????????????
Mar Tinka
Tak peču také, ale co poskytnutí alibi, to bude lepší řešení????????
Hana Tvaroužková
Potrestala jsem muže tím, že jsem mu koupila anatomicky tvarovaný polštář – spíše tedy polštářek (sobě samozrejmě taky – jsem parťák). Potom se vždy těšil na chalupu (měl tam klasický naducaný péřový polštář), že si může zachrápat. Chyba lávky, už má anatomicky tvarovaný polštář i tam. ???? U nás to funguje ????
Klárka Havránková
Jak ja vam rozumim …????
Martin Zuzka Holman
U nás se to řeší oboustranně…. Když chrape muž, strkam do něj do ty doby, než se otočí, a můj chlap chodí dyl spát než já a když chrápu, dá si akorát víc nahlas televizi, aby slyšel ????????
Jana Dvořáková
Hlásím se do klubu. Já to mám každou noc i s bonusem – příšerné skřípání zuby. ????
Andrea Niedobová
Oddělené ložnice, jinak to nevidím
Dáda Ťukalová
My jsme to vyřešili jednoduše, chrápeme oba dva ????????????
Vendula Švejdová
U nas odchazi druha pulka ????, pry chrapu dvoutaktne ????????????????
Iva Vinklárková
Iva Vinklárková nikdo není dokonaly????
Kaja Taho
Zkontrolovat ve spánkové laboratoři…může to být apnoe, mam podobnou radost doma ale dá se to řešit 😉
Tula Hübstova
Jirka Vícha
Tak už to konečně pochopte ženy! Když jde chlap spát, tak spí. Když jde na jedno, tak ho dovedou kamarádi. A když jde do práce, tak uživí celou rodinu. Víte jaká je to dřina chrápat za ty co to neumí???
Paja Blazkova
Můj vždycky usnul u telky , já ho vzbudila , ať přeleze do ložnice. Časem jsme ho nechala spát v obýváku a měla jsem v ložnici klid . A když se mě ráno ptal, proč jsem ho nevzbudila, tak jsem tvrdila, že jsem ho budila, ale nešlo to 😀
Eva Šobková
U nás chrapu jak dřevorubec já ????
Karel Hager
u nás je to naopak, já mám už 10 let přístroj na spaní ( spánkové apnoe) ale dneska já se nevyspím díky ženě 😉
Šárka Frčková Michalská
Vidím že nejsem sama s každonoční chrápající polovičkou ????
Alena Bendova
Ochrana před kriminálem je vlastní pokoj.Jinak bych byla zavřená už nejmíň 10let.
Olga Pleslová
Můj drahý toto dotáhl k dokonalosti. Chrápe, až opadávají tašky, potom se vzbudí a začne vehementně mlaskat. Já nespím, nelze, a říkám mu-„ale to nechrápu já, to se budíš vlastním chrápáním, já nespím!!!“ Nevěří a mlaská dál, má spoustu keců a ráno mi hlásí, jak se ZASE nevyspal… Pořád mám schovanej ten starej koberec, ale mrzne… 😉
Diskuze Termín porodu – listopad 2016
Velikost písma:
Potom samozřejmě musím na záchod, to mě probere a pak 20 minut čumim
do stropu. Pak se dalších 10 minut vrtím a stelu a pak konečně usnu.
No a o půl druhý tomu dali korunu nějací tři jelimáni, co pobíhali po
ulici a o něčem se dohadovali.
Dva borci a jedna holka, věk tak kolem třiceti a hotový rodinný pouta. Měla
jsem otevřený okno (aby se mi líp spalo, haha) a tak jsem měla všechno
z první ruky. Slečna pořád někam utíkal a on běhal za ní.. Vyčítal
jí stýkání se s tím druhým a že se mění a že lítá pořád někde po
nocích.
Nevím, možná nějaký trojúhelník, ale o půl druhé mě to fakt
strašně nezajímalo a tak jsem po 20 minutách vykoukla z okna, asi
3 minuty na ně čučela, jestli jim jako dojde, že hulákají jak paviáni a
nic. Takže s velkým sebezapřením, jak protivná bába, na ně zavolám,
jestli by si to jejich rodinný drama mohli přesunout někam jinam.
Borec se
jen otočil a houknul na mě, ať si zalezu a zavřu okno.
Ale nebyla jsem schopná ani ochotná se dohadovat z okna a tak jsem prostě
břinkla oknama a šla opět kolečko: napít – záchod – do postele – vrtět se
a usnout.
Poté už jen cca 2 epizody,,Miláčku, prosím, otoč se na bok –
chrápeš“.
@xSnow si me pobavila…
Tak máme po kontrole všechno v pořádku. Ale opět nevíme co
budeme prostě se Vám rodiče neukážu a to jsem 17tt dělá nám naschvály…
@Halilu píše:
@Terrrezka bohužel
nemám a na netu je milion receptů. Zatím se mi to luhuje v lednici tak to
asi obslehnu od @Petruš
Z. takže tímto ti děkuju když se nepovede tak svět se nezbori ale
v létě suprovy pití
Není za co a snad si ten recept pamatuji dobře
@folii píše:
Tak máme po kontrole všechno v pořádku. Ale opět nevíme co
budeme prostě se Vám rodiče neukážu a to jsem 17tt dělá nám naschvály…
Super
@Halilu na netu toho je
opravdu hodně tak snad se nám povede, my bez za
zahradou ještě nemáme tak úplně rozkvetlý tak to nechám na víkend a
zkusím něco vytvořit
@folii super, krásný
mimísek, máte stydlína, tak aspoň že je zdravý a vše je ok. Tak my pohlaví neřešíme,
chceme být překvapeni. Občas se doktoři nestrefí a narodí se stejně to
druhé pohlaví, tak my budeme připraveni na oboje
@folii skvělý, a holt
chce rodičům udělat překvápko, ale neboj, nevydrží se stydět
věčně
@xSnow tak to jsi měla
zajímavou noc , my máme každou noc žabí
koncert, za barákem nám teče potok a tak nám žabičky zpívají
To mate holky zajimave nocni zazitky, to ja jedine slysim manzela ci sousedy
chrapat, smrkat, ale zaby a ani zvlastni pary to tady nemame, jo vlastne obcas
se bezdaci hrabaji v popelnici, kterou mame skoro pod oknem v loznici :'(
@folii
To je fajn, ze je vse v poradku prdisek se asi stydi Nebo si rika, kdo si pocka, ten se docka
@Petruš Z. Určitě,
takhle je většina receptů, spíš jsem nevěděla čemu věřit, to chce
prostě jen zkušenosti @Terrrezka jo jo ještě
v plném květu nejsou ale našla jsem jeden úžasné rozkvetly a na tu trochu
to stačilo
@Terrrezka no vidis,
to usetris za takovy ty kramy k posteli, co generuji ruzne zvuky prirody
Nam maximalne chrapou fenky z vedlejsi mistnosti, ty uz jsem odvelela
z postele, protoze se hrozne rozvalujou, kopou me a vzdycky tu postel strasne
zaprasi, tak uz mi dosla trpelivost
@xSnow jo tak naše
fenečka s námi taky spinkala v posteli, ale začínala se roztahovat, tak
teď spí většinou venku na zahradě a když na mě udělá smutný oči tak
jí pustím domů ale má svůj pelíšek
Holky dneska jsem měla první třešně a moc jsem si pochutnala