FOTO: Pavel Otevřel
11. 6. 2018
Má 87 let, neskutečnou energii a spoustu plánů – spisovatel, cestovatel a etnograf Miloslav Stingl strávil v zahraničí přes 20 let. Navštívil 152 zemí světa, čtrnáctkrát objel zeměkouli a napsal o tom 43 knih, které se překládají po celém světě. Brzy začne natáčení velkého dokumentárního filmu o jeho neobyčejném životě.
Umíte se nudit? Ne, neumím. Řídím se heslem: největším nepřítelem člověka je nuda. Tvrdím, že je to italské pořekadlo, ale přitom jsem si ho sám vymyslel. Jestli něco v životě nechci, je to zažít nudu. Jsem netrpělivý, pořád potřebuji něco dělat.
Je vám 87 let, pálí vám to jako mladíkovi. Jaký je váš recept na dlouhověkost? Být optimista, neztrácet humor, být pracovitý a komunikativní. Dnes spousta lidí komunikuje prostřednictvím internetu a skypu, já dávám přednost tomu, být s lidmi v kontaktu napřímo. Bojím se, že nás ten pokrok ochuzuje o kontakt člověka s člověkem.
Zažil jste na svých cestách nějakou krizovou situaci, kdy jste se opravdu bál? Jednou jsem jel lodí z Austrálie do Janova. V místě zvaném Africký roh začala loď hořet. Najednou jsem slyšel nouzový signál, vyběhl jsem na palubu, odkud jsme koukali na komíny, jak z nich šlehaly plameny.
Vedle mě seděla Němka, která jen opakovala: ‚Wir werden sterben, wir werden sterben‘, že umřeme. Já jsem zůstal optimistou, začal jsem lidem vyprávět v různých jazycích vtipy. Po šesti hodinách oheň sice uhasili, ale do lodi jsme nemohli, uvnitř byly jedovaté výpary.
Čtyři dny jsme spali na palubě neovladatelné lodi, kde bylo strašné vedro a jen dvě toalety na 500 pasažérů, to bylo hrozné. Zachránilo mě, že jsem měl s sebou svou taštičku Stinglovku, kde mám nejzákladnější věci – pokrývku hlavy, rezervní prádlo, léky, láhev vody a suchary. Nakonec loď záchranáři odtáhli do Saudské Arábie.
Do pasu jsem dostal vízum na tři hodiny, i když bylo jasné, že tak rychle to na hranice nestihne ani Emil Zátopek.
Ještě nějaká další příhoda vás napadá? Na Šalomounových ostrovech jsem udělal strašnou blbost, rozhodl jsem se plavat do míst, kde žilo jiné etnikum a já jsem ho chtěl vidět. Jenže v těch místech bylo moře plné žraloků. Dnes už vím, že to etnikum nestálo za to, abych se nechal sníst žraloky.
Prý jste rodil Eskymáky? U Inuitů působí církev Moravských bratří, jsou aktivní například také v tibetském Ladaku. Jednou za deset let mají celosvětový koncil, který se v létě 1967 konal ve východočeském Potštejně. Řekl jsem si, že tam potkám velmi zajímavé lidi, sebral se a jel za nimi. Jedním z pozvaných byl i misionář u Inuitů.
Jmenoval se Frederick Peacock a hned mě zval, ať za ním někdy přijedu. Nějakou dobu jsem působil v Montrealu na univerzitě, a když už jsem byl v té Kanadě, sehnal jsem péřovou bundu, sedl do malého letadla a vydal se za ním. Žil v jakési centrální vesnici Happy Valley-Goose Bay v Arktidě, kde byli spolu se svou ženou Doris jedinými bělochy. Děti neměli.
Působil tam 32 let, mluvil plynule inuitsky. Kanadská vláda je k Eskymákům velmi velkorysá, má vůči nim pocit viny, a tak jim zřídila jakési zdravotní středisko, kam najmula za velké peníze dva mladé anglické lékaře, sotva po škole.
Všechny osady v dosahu 250 km měly rádio, kterým se Inuiti uměli dovolat do centrálního střediska v případě akutního onemocnění. Lékaři dostali pětimístný hydroplán, aniž by kdy létali, a když se rozeznělo rádio, skončili do něj a letěli na pomoc. Pravidelně se mě ptali, jestli bych nechtěl letět s nimi.
Tak jsem se několikrát dostal i k porodům, oni rodili, já asistoval. Díky nim jsem se dostal do ztracených osad v izolovaných oblastech, a navíc jsem si doplnil znalosti z anatomie.
Ještě jeden příběh mi musíte povykládat. Jak se stalo, že si vás indiánský kmen ze Severní Ameriky vybral za svého náčelníka… Jsem jediný indiánský náčelník v Česku. Dlouho jsem pobýval u kmene Kikapú. Několik let po mém návratu domů jim umřel náčelník, který jim zajišťoval kontakt se světem.
Jelikož jsem byl během mého pobytu takový jejich ekonomický poradce, tak si na mě vzpomněli. Zavolali na československou ambasádu ve Washingtonu, že mi chtějí udělit titul, ale nevědí jak. Ambasáda volala na ministerstvo zahraničí. Ti taky nevěděli, co s tím. Tak zavolali k nám do Československé akademie věd, dovolali se naší paní sekretářce.
Když jsem pak přišel do práce, zeptala se mě, jestli chci být indiánský náčelník. Jenže ten den bylo 1. dubna, považoval jsem to přirozeně za aprílový žert. Za hodinu volalo ministerstvo zahraničí, že nevědí, co s tím, prý že se musí soudruzi poradit. Verdikt zněl, že se mohu stát náčelníkem, protože jsou to „naši rudí bratři.“ Tohle vysvětlení mě absolutně odbouralo.
Měl jsem oficiální povolení a stal jsem se 19. května 1971 náčelníkem Kikapú. Je to jedna z věcí, za kterou jsem moc rád. Jen jsem musel vyřešit problém, kde by se měla konat indiánská „korunovace“. Protože Chrám svatého Víta si zabral Karel IV., nakonec se ceremoniál odehrál v Památníku národního písemnictví ve Strahovském klášteře.
Od té doby mi kamarádi z legrace říkali „soudruhu náčelníku“, což některé lidi občas lehce znervóznilo, protože si mysleli, že jsem policajt.
Co cestám říkala vaše žena. Třeba když jste se vrátil a napsal knížku o sexu na pěti kontinentech… Raději se jí na to neptejte. Byl jsem nenormální případ. Když si berete takového člověka, podstupujete určité riziko.
Mým největším hříchem však bylo, že jsem neviděl děti vyrůstat. Knížku Sex v pěti dílech světa četla spousta lidí, i manželčina kolegyně.
Ohledně žen jsem však celoživotní teoretik a doufám, že v příštích deseti letech se konečně dostanu i k praxi.
Jaká byla nejdelší doba, kterou jste strávil v zahraničí? Nejdelší pobyt mimo republiku byl tři roky. Na Kubě jsem byl devětkrát, jednou osmnáct měsíců. Měl jsem 65letého kolegu z Brna, kterého uhnala 15letá Kubánka. Dva měsíce s ním zůstala, když pak dostala české doklady, odjela pryč. A jemu zůstaly v 65 letech jen oči pro pláč.
Na rozdíl od Hanzelky a Zikmunda jste ale jezdil většinou sám. Proč? Měl jsem pocit, že bych toho druhého mohl ohrozit.
Kdyby se mu něco stalo, nemohl bych se jeho ženě a dětem podívat do obličeje, protože jsem ho někam zatáhl. Na druhou stranu to bylo také velké riziko cestovat sám. Děkuji pánu bohu a osudu, že jsem se vždy vrátil zdravý.
Hanzelku se Zikmundem jsem vždy velmi obdivoval a nesmírně si vážím přátelství, které s Miroslavem máme.
Byl jste výjimečné dítě, vždy jste chtěl cestovat? Už v sedmi letech jsem rodičům říkal, že budu jezdit kolem světa. Místo, abych hrál s kamarády fotbal, hledal jsem v knihách vše o indiánech a žil svými sny. Chtěl jsem cestovat, jazyky mi šly vždycky, zřejmě jsem to zdědil po rodičích. Ale když mám přišroubovat žárovku, spadne dům.
Chystáte nějakou další knížku? Mám něco v hlavě, ale nechci o tom mluvit. Já to neříkám, dokud nemám knížku hotovou. Psát mě baví, nápady mám. Ale dobře, něco málo prozradím – rád bych dopsal knížku, kterou jsem začal psát jako čtrnáctiletý kluk. Jmenovala se Bílý drak a byla o Himalájích. Tehdy jsem napsal dvě třetiny. Téma budhismu mě vždy inspirovalo.
Myslím, že by to bylo zajímavé i pro čtenáře. V roce 1974 jsem se seznámil s Jeho Svatostí dalajlámou při mé pracovní cestě po Indii. Byl jsem jeden z prvních Čechů, kteří ho navštívili v Dharamsale, kam se odebral v roce 1959, když Tibeťané povstali proti čínské okupaci. Byla to taková utajená návštěva, protože pro komunisty byl nežádoucí osoba a nebylo chytré na sebe upozorňovat.
Seděli jsme u čaje a dalajlama byl přesvědčený, že mě vyslala naše vláda, abych zprostředkoval komunikaci. Já se snažil zjistit něco o lamaismu a dalších odborných nebo filozofických otázkách, on mě zase prosil, jestli bych mu nezařídil návštěvu Mongolské lidové republiky nebo schůzku s Brežněvem. Od té doby jsme se neviděli, až před půl rokem jsme se potkali v Praze.
Okamžitě mě poznal.
Prý plánujete i nějaké muzeum? Rádi bychom otevřeli multimediální muzeum věnované mému životu. Byl bych za to rád, bylo by hezké, kdyby se někde daly vystavit všechny ty věci.
Myslíte věci z 280 kufrů, které u vás v domě objevil váš kolega Adam Chroust, když vám prasklo topení? Své kufry jsem po návratu z cest nikdy nevybaloval, vždycky jsem si raději koupil vše nové.
V kufrech jsem nechával i fototechniku, a protože mám velkou vilu, prostě jsem je rovnal na půdu, do pracovny, do sklepa i garáže. Kdyby nebylo pana Chrousta a maléru s prasklým topením, jsou tam zapomenuté dodnes.
Některé kufry jsou vystavené v ostravském muzeu, jeden je v muzeu v Brně.
Kdybyste mohl ještě cestovat, kam byste se znovu rád podíval? Docela rád bych ještě jednou jel na Novou Guineu. Teď mi vyšla předělaná kniha Očarovaná Havaji. Tam se mi také líbilo. To jsou dva cíle, kam bych docela rád jel.
Také miluji Nový Zéland. Jsou tam čtyři roční období, žije se tam anglosaským způsobem života a přitom narazíte na 9000 Polynésanů. Je to ale trochu daleko. Limitem je ovšem moje zdraví a peníze. Honoráře jsou malé a někdy se mi udělá blbě.
Nedávno jsem třeba rušil návštěvu Brna.
Která místa máte rád v Česku? Jako každá slušná rodina máme chalupu v Českém ráji. Tam to mám moc rád. Rodičům jsem koupil dům v Černošicích asi sto metrů od Berounky, jezdil jsem tam na kánoi. Měl jsem tam i kamaráda, který ilustroval moje knížky. Když rodiče umřeli, dům jsme prodali. Dnes se mi po tom místě stýská. Praha má štěstí, že má tak krásné okolí.
Prozraďte mi: kde jsou ženy nejpřístupnější? V Melanésii jsou takové malé Trobriandské ostrovy, které téměř nikdo nezná. Tam je všechno povolené – žena s ženou, s mužem, děti se dívají na své rodiče při pohlavním styku. Ženy jsou tam velmi přístupné, ale je to tak daleko, že je už skoro lepší si zajít do Perlové ulice v Praze – pokud by vám tedy šlo jen o fyzický kontakt.
Na co se ještě od vás můžeme těšit? Jaké máte další plány? Už není tajemstvím, že vzniká velký dokumentární film o mé maličkosti, takže i když bych měl jako spořádaný důchodce sedět doma, a obdivovat například dámy v televizi, místo toho mám před sebou další tvůrčí práci. A moc se na ni těším! Režie se ujme osoba, které důvěřuji a mám ji rád. Doufám, že film divákům udělá stejnou radost, jako moje knihy nebo nedávno vydaná biografie. Za rok touhle dobou už by velká část měla být hotova. Držte nám palce, snad se dožiji premiéry! (smích)
Kdo je Miloslav Stingl Jeho příběh by vydal na několik životů. Projel 152 zemí světa, 14krát objel zeměkouli, napsal 43 knih, které vyšly ve 240 vydáních v nákladu přesahujícím 17 milionů výtisků a stal se nejpřekládanějším českým spisovatelem.
Jeho příběh je neuvěřitelný – stal se indiánským náčelníkem, na obklíčené Kubě zažil na vlastní kůži karibskou krizi, objevoval neznámé indiánské kmeny hluboko v neprobádaných pralesích Nové Guineje, v Tibetu se tajně setkal s dalajlámou, který ho po čtyřiceti letech v Praze poznal, přežil děsivou námořní katastrofu na hořící lodi.
Za svůj největší vědecký objev ovšem považuje odhalení Indiánů kmene Yateras na Kubě v roce 1964. O tom všem se dočtete v poutavé a výpravné knize Adama Chrousta Miloslav Stingl: Biografie cestovatelské legendy. Má 540 stran a autor za ni dostal ocenění Magnesia Litera v kategorii Litera za Nakladatelský čin i cenu Český bestseller.
Kniha obsahuje nádherné barevné ilustrace, velkou ručně malovanou nástěnnou mapu světa, DVD s filmy, CD s rozhlasovými záznamy a další originální překvapení.
Hodnocení: (5 b. / 5 h.)
Pro hodnocení se musíte přihlásit
Fotogalerie
Zpět na homepage
Diskuse
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.Děkujeme za pochopení.
 |
jen těm několika málo jedincům co mají žaludek na to zahájit takovouto frašku s traumaty a vymáhat nějakou šílenou sumu nad rámec zákonných náhrad. Jestli tomu dobře rozumím tak novorence mohli mít doma cca 14 dní, tedy to trauma z úmrtí může být tak na úrovni jako když dítě zemře při porodu, nebo během těch 14 dnů třeba na syndrom náhlého úmrtí, tedy pro otce velmi malé a pro matku nesrovnatelně menší než když dítě přijde o život v 1 roce kdy už ty citové vazby jsou nesrovnatelně větší. Nechápu v čem ten soudce vidí nějaký zásadní rozdíl této nehody a dopravní nehody.Tyhle náhrady nad rámec tady způsobí absolutní nepředvídatelnost práva, to potom nikdo neví kdy přijde po drobném zaváhání o veškerý majetek. Když dojde např. k dopravní nehodě a nehodu zaviní někdo s větším majetkem tak není problém aby pozůstalí tohoto typu okamžitě běželi k psychiatrům a zahájili tuto hru na traumata za účelem z někoho udělat ze dne na den bezdomovce. |
| |
„aby pozůstalí tohoto typu okamžitě běželi k psychiatrům „Tato úvaha má zásadní trhlinu – soudce totiž nerozhodl na základě nějakých posudků psychiatrů, ale podle objektivních průvodních okolností případ, které traumatizaci objektivně zvyšuji (jsou uvedeny ve článku). |
| |
Aha takže kdyby kojenec zemřel 15 dní po dopravní nehodě na mnohačetné zlomeniny a další ošklivá zranění tak by to traumata bylo daleko menší než když zemřel po 15 dnech po nedopravní nehodě v nemocnici na popáleniny. |
| |
| |
| |
| Ale co dnes není…? Můj děda taky přednedávnem skonal přímo v nemocnici. Převezli ho tam kvůli údajnýmu infarktu. Praskl mu žaludeční vřed a vykrvácel přímo před nicnedělajícími lekáři. A byl to takovej čilej člověk. Ani by se neřeklo, že mu už bylo přes vosumdesát let. Jo, taková pitomá smrt… |
| Nj tak v těch letech to je jasný. Na něco umřít musíš ne. |
| Myslel jsem si, že se dožije nejmíň devadesátky. Jsou to všechno fušeři… |
| Jestli netrpel moc dlouho, tak bud rad, dneska se umira porad jeste strasne bolestive, pokud to mel za chvilku, je to porad prijemna smrt. Takhle starej clovek uz si stejne zivota tolik neuzije. Mej se fajn. |
| Jde vo to, že to ti pitomci pěkně vodflákli a stanovili zlou diagnózu. Můj děda byl pořád čilej, soběstačněj člověk a mohl ještě žít nejméně deset let. Fušeři… |
| Tvrzeni advokata ze neni mozne si nebsimnout popalenin je blbost. Kdyz operuji na sale tak pacient je vetsinou pokryt z duvodu sterlity. Na zada vam tam opravdu nikdo nekouka pokud to zrovna neni operace zad. Co se tyce odskodneni tak nechapu jak to ze firma co to vyrabi nenese zadnou spoluzodpovednost. |
| Zjištění popálenin, přesněji extrémní zahřátí těla v oblastech kritických orgánů a souvislost s funkcí anesteziologa se probíralo o stranu dvě dál.Firma pravděpodobně nemůže být zodpovědná za ojedinělou vadu způsobenou kdoví čím, navíc v situaci, kdy použití svého výrobku pro daný případ výslovně nepovolila. |
| Firma samozřejmě být odpovědná může a je, pokud se prokáže porucha zařízení (koneckonců fakt, že podložka za 25 tisíc korun nemá termočidlo a regulaci výkonu v ceně do 100 Kč hovoří taky sám za sebe). Není podstatné, zda jde o vadu ojedinělou či ne, vyvinit se může pouze tím, pokud se prokáže natolik velké porušení poskytnutých pokynů k provozu, že toto porušení nabude větší právní váhy, než samotná porucha, resp. konstrukční nedostatky podložky. |
| Já jsem poukazoval na to, že není znám důvod selhání dečky, takže požadovat popravu vybraného zástupce výrobce je poněkud předčasné. A opravdu nevím, kde jsi sebral informaci, že ta věc nemá autoregulaci. |
| Pokud to nebyla novinářská kachna tak prý jiné případy přehřátí dečky známa jsou |
| Přímo ze spisu, resp. od soudu, kde jsem si dnes těch 9 hodin odseděl. Ještě nějaké nejasnosti? |
| A cos tam dělal? Do divadla? |
| Bohužel ne, to bych mohl zavčas odejít. Pracoval. |
| No, spíš zapisoval. Ale nezlehčuju to, moje kamarádka se tím taky živí a co občas musí zapsat… |
| Ale jsi vedle. Nick jsem si nezvolil náhodně. |
| Ano, já jsem si našel tu dečku na netu a podle mého chápání tam napěťová regulace teploty je. |
| Napěťová regulace ano, ale ne termostat, který udržuje nastavenou teplotu. Napěťovou regulací pouze ovládáš příkon, ale tím vlastní teplotu jen velmi hrubě (protože ta závisí na tom, jak je to teplo odváděno do prostoru). |
| No dobře, ale takové řešení by tu dečku podražilo o pěkných pár tisíc, potřebuješ termočidla na několika místech (některá mohou být přístupná vzduchu, jiná ne), čip, který je vyhodnocuje a nastavuje termostaty pro jednotlivé větve… To by asi stálo víc, než stovku.Tahle debata ale není podstatná, podstatné je, že výrobce podle dostupných informací použití dečky v daném případě nepovolil. |
| Zbytečně to zesložiťuješ, nevím jestli by ses vešel do 100 to asi ne, ale pár tisíc určitě ne. Termostat je jednoduchý princip a funguje bez jakéhokoliv čipu |
| Do stovky, max. dvou klidně, tam ti stačí při jednobodovém měření (uprostřed dečky) jeden termistor, případně termicky závislý polovodič, na vlastní regulaci stačí z diksrétních součástek tak dva tranzostory, pár odporů a kondů+jeden výkonový prvek, případně jednoúčelový regulační integrovaný obvod. Jistě když bych chtěl řádově vyšší spolehlivost, bylo by to složitější a draží, ale tento případ snad jasně ukázal, že lepší i jednoduchá regulace, než vůbec žádná. |
| Jenže nehodě podobného typu by pravděpodobně zabránilo i jednobodové měření, takže za stovku v pohodě. Žádné termostaty pro jednotlivé větve taky nepotřebuješ, protože i více větví řešíš součtovým vyhodnocování (nepotřebuješ, aby různá místa podložky při různé odtoku tepla měla stále stojenou povrchovou teplotu, potřebuješ jen, aby v žádném místě nebyla nastavená teplota překročena). |
| Budiž, nejsem z oboru. To nic nemění na tom, že ta firma pravděpodobně pro svůj výrobek získala vše potřebné, protože se jedná o zdravotnický materiál, který je částečně hrazený ze ZP. Pokud vím, důvod přehřátí dečky nebyl u dnes skončeného soudu vůbec řešen (oprav mě, pokud se mýlím), bylo pouze šetřeno, zda a jak mohlo být vážnému poranění toho dítěte zabráněno.Nechci znovu rozebírat, proč jsem přesvědčen, že přinejmenším anesteziolog měl reagovat jinak, než reagoval, podstatné je, že soud na základě posudků uznal, že se nemocnice na zranění toho dítěte podílela. |
| „bylo pouze šetřeno, zda a jak mohlo být vážnému poranění toho dítěte zabráněno! – Opravím tě, nebylo řešeno ani to – nic z toho není pro řízení podle analogie s “ 421a OZ třeba (ten sice řeší obejtivní odpovědnost u majetkové újmy, ale samosoudce v souladu s ustálenou judikaturou per analogiam vyvodil, že stejnuý postup lze aplikovat i pro nemajektovou újmu – zásadn do osobnostní práv – práva na nerušený rodinný život).Takže veškeré detailní hodnocení fungování či nefungování dečky ze strany žalobců i odpůrců (obě strany musel Ryška opakovaně upozorňovat, že pro dané řízení nejsou tyto skutečnosti podstatné) bylo nadbytečné – soud se zabýval pouze tím, zda existuje nějaká hypotetická překážka uplatnění práva objektivní odpovědnosti vůči nemocnici, kde k události prokazatelně došlo. |
| pokr. – Což bylo vcelku jasné, že žádný takový důvod není, protože na základě stejného právního titulu už nemocnice vyplatila ono zákonné odškdnění 2×240+170 tisíc Kč (pokud by věděla o důvodu, který by ji této odpovědnosti zbavoval, což je velmi těžké nalézt, protože právě od toho ta objektivní odpovědnost existuje, tak by ji uplatnila už tehdy). Úkolem soudu tedy bylo především znodnotit, zda v tomto konkrétním případě utrpěli rodiče výrazně větší psychickou ujmu, než jiní rodiče, kteří přišli při lékařském zákroku o dítě. Dospěl k názoru, že ano (některé důvody jsou ve článku, nebudu s tím zdržovat) a přiklepl další odškodnění nad rámec zákona. |
| > podstatné je, že soud na základě posudků uznal, že se nemocnice na zranění toho dítěte podílela.Takže ještě jedno dodatečné upřesnění – právěže soud nic takového neuznal, viz výše – pouze neshledal důvod, proč by vůči nemocnici neměl být uplatněn postup spočívající v tom, že přímo poškozeným platí ten, v jehož zařízení k události došlo (a vůbec neřeší reálný podíl na této události, prostě stalo se v této nemocnici, v tomto dopravním prostředku – platí jeho provozovatel) a ten pak má možnost dalším soudním či mimosoudním řízení označit toho, kdo to podle něj zavinil, a od něj pak žádat to, co on bez ohledu na vlastní zavinění musel vyplatit poškozeným. |
| POvolil, nepovolil – to je otázka. V českém návodu stálo, že nesmí být užita pro kojence, ovšem v anglickém, že může za lékařského dohledu. A kdo trošku pracuje s návody a jejich překlady do češtiny, tak ví, že český překlad je velmi často přímo zoufalství, kde jsou totální bláboly. Takže není se co divit, že personál dal spíše na anglický, než český manuál. Nehledě na to, že samotné napsání do návodu, že se něco nemá dělat, ještě automaticky výrobce nezbavuje odpovědnosti – mělo by být taky prokázáno, že ten omezující požadavek v návodu měl skutečně reálné opodstatnění (něco jiného je porušení návodu při reklamaci výrobku, něco jiného při úmrtí pacienta). Když bys měl u návodu v autě napsáno, že s ním nesmíš na dálnici, ty bys tam s ním vyjel a zasekl se ti volant, asi bys taky netvrdil, že si za to vlastně můžeš sám, protože jsi tam podle návodu neměl jezdit. |
| Zajímavé. Pokud ale v originální verzi návodu stálo, že dečka smí být užívána pouze pod lékařským dohledem, i právní diletant z toho vyvodí, že se jedná o dohled na funkcí dečky. Což je během operace v celkové narkóze téměř nemožné.Co se týče příkladu, moc mi nesedí – dečku stačilo vypnout, auto ze zaseknutým řízením na dálnici vypnout nestačí. |
| > Což je během operace v celkové narkóze téměř nemožné.Čímž sám dokazuješ, že tak extenzívně, jak jsi to udělal, ten pokyn v návodu asi chápat nelze. Ono to totiž může znamenat například to, že lékař má zjistit, zda pro použití dečky u pacienta nejsou nějaké kontraindikace (například rozsáhlejší povrchová zranění).> Co se týče příkladu, moc mi nesedíNaopak, auto se zaseklým volantem na dálnici je přesně ve stejném stádiu prů.eru, jako když u dítěte vznikly rozsáhlé popáleniny – s tím už vypnutí dečky taky nic moc nenadělalo (mmch. to tuším ve článku není, že právě po té, co sestra odečítající hodnoty pro anesteziologa, zaregistrovala zvýšení celkové tělesné teploty nemluvněte u teploměru v ústech (jednou při čtení listinných důkazů zaznělo 38°C, jednou 39), oznámila to anestezilogovi, ten zkontroloval rukou teplotu na horní části tělíčka, zdála se mu normální (resp. že není studené), tak dečku vypnul. Nicméně výsledek znáš. |
| Mmch. podobnou jednoduchou termoregulaci obsahují už několik desítek let například elektrické dečky či bačkory do domácnosti. Nepovšiml jsem si, že by tím jejich cena zvýšila o tisíce korun. Jistě ta regulace je velmi jednoduchá – ale i taková by dle všeho stačila tomuto případu na 99% zabránit. |
| Náhradu po ní může vyžadovat (soudně či mimosoudně) nemocnice. Jenže pro rodiče je tím „protihráčem“ zase jen ta nemocnice, protože tak ke všemu došlo, odkud nemocnice získává vybavení a v jakém stavu, je už zase věcí jen té nemocnice ve vztahu k dodavateli. Právě to je princip objektivní odpovědnosti, aby občan, který se dožaduje odškodnění za majetkovou či nemajetkovou újmu, nemusel absolvovat roky soudních řízení, než se upřesní, zda ten za to může z 45% a onen z 55%, nebo naopak. |
| Je to tragédie. Přeji rodičům a všem v rodině aby se z toho dostali! Nový přírůstek do rodiny by jim asi pomohl, i když by to byl chlapeček, myslím, že po narození by se o něj jeho matka starala stejně jako o dcerku. Držím vám palce. |
|
| co je tohle za nesmysl“ Poukázala také na to, že malá Nela byla těžce nemocná, což nepochybně musí mít význam pro stanovení případné další finanční satisfakce žalobcům.“ Tato argumentace je proste nepripustna . Je to jako by vam opilec prejel dedu a u soudu argumentoval ze jeho zivot mel mensi ceny protoze deda byl nemocny …Z lidskeho ale i z profesionalniho hlediska naproste selhani ze strany nemocnice.Uprimnou soustrast rodicum , neumim si ani predstavit cim si prochazeji…. |
| Nepleť si pojmy s dojmy a hlavně si nepleť trestní řízení a občanskoprávní řízení, tady nejde o zaplacení nějaké „ceny života“ tady jde o odškodnění psychického traumatu.A tady pokud to dítě s metaztázami na žebrech přišlo o život takto něšťastně úrazem, tak to pro rodiče bylo daleko menší trauma než kdyby jim umíralo doma cca rok na rakovinu. |
| Tentokrat s Tebou castecne souhlasim – samotne financni naklady na 3 mesicini dite jsou v radech desitek tisic, za to cca 10-ti lete rodice zaplatili jiz cca 1MEGA.Ovsem takovato traumata pretrvavaji a jiste budou mit celozivotni problemy… |
| Tož holčička měla metastázi na žebrech tedy zřejmě před sebou měla asi takovou perspektivu života jako 90 letá babička. Tož když ty „zločinné“ doktory nachytám že moje babička kvůli nim zemřela o půl roku dříve než při západoněmecké lékařské péči tak to bych z toho také mohl mít ten vejvar cca 1 MEGA |
| Snad jednou pochopíš, o co tady vlastně jde, tedy že soud nepřiřkl odškodné kvůli smrti, ale kvůli velmi vážnému poranení, za které nese částečnou zodpovědnost nemocnice.Nebo se domníváš, že když odděláš rakovinou prolezlého chlapa, uhraješ to u soudu na tom, že by stejně brzo umřel? |
| To nemáš pravdu při tomhle odškodňování soudy určitě přihlížejí k tomu jestli to byl dědeček před smrtí nebo synek v 19 letech. Ono je prokázané že ze smrti toho dědečka ti pozůstalí mají zcela jiné trauma než ze smrti toho 19 letého zdravého synka. |
| A jaké je trauma ze smrti malého dítěte,troubo! |
| Čím menší dítě tím menší trauma, osobně kdyby se mi narodilo těžce postižené dítě a měl jsem tu pravomoc tak dám doktorům určitě pokyn k provedení eunthanásie, osobně ze své zkušenosti vím že nějaké silnější citové vazby k dítěti u chlapa nastávají až v okamžiku kdy se dítě začne na fotříka smát. |
| Právě jsi všechny přesvědčil, že jsi ubožák. Není to úplně přesné, ale lepší popis tvé zmršené osobnosti by neprošel filtrem. |
Vzpomínka na Borna: Já v tom svém světě, humorem dlážděném, v podstatě žiju
PRAHA Server Lidovky.cz připomíná poslední velký rozhovor, který s Adolfem Bornem, vyšel v Pátku Lidových novin v červenci 2010. Born zemřel v neděli ve věku 85 let.
S klasikem kresleného humoru Adolfem Bornem o kušně v plamenech, nerudovi v harému a inteligentních ženách.
Vypadá, jako by si nakroutil svůj monarchistický knír, vystoupil ze svého obrázku a hned po interview se tam zase hodlal vrátit. Neztrácí čas zbytečnostmi. Žije ve svém světě, do kterého patří: Dům zarůstající čím dál víc břečťanem. Žena Ema, která to umí s počítačem. Černý knírač Apolena.
Papoušek, kterého dostal před lety na pohlídání – a od té doby tu je. Milovaný Franz Josef a naše nejpůvabnější „výstředně emancipovaná“ první dáma, císařovna Sissi. Ještě oblíbení Turci a Řekové. Provokatér a obdivovatel c. a k. mocnářství se mnou pohovořil stylem: Ptejte se mě, na co chcete, a já budu zase říkat, co chci já.
Ale tak hezky se při tom usmíval, že jsem mu to na místě odpustila.
LN: Chtěl jste se, pane Borne, sejít hned po obědě, abyste stihl odpoledne pracovat. A já myslela, že budete v tom vedru po obědě šlofíčkovat…Nene… šlofíčky zásadně nechávám mladším. (směje se)
LN: Pracujete i v osmdesáti každý den?No ale, paní Plavcová, co by člověk měl kristepane dělat jiného? Mě děsí touha Řeků jít v padesáti do penze. Přitom já Řecko miluju, jezdíme tam se ženou rok co rok. Tam byl ale prostě ráj na zemi. Kdo uměl nějakou cizí řeč, hned dostal přidáno. A kdo chodil včas do práce, dostal přidáno taky.
LN: Vy si život bez práce neumíte představit?Nóóó… možná to cestování. Ale furt by mě to taky nebavilo.
LN: Abychom si v tom udělali pořádek – jak vypadá Bornův obyčejný den?No tak pes mě budí za deset minut šest. Je strašně solidní, náš pes, protože to nedává na dřív. Je pravda, že papoušek někdy začne řvát ještě dřív než pes – a to už nejde nic jiného dělat než vstát. Ráno chodí se psem žena, já mám službu v poledne a večer.
Pes totiž, jestli to nevíte, utváří váš život podle sebe. Ti, kteří o něj pečují, jsou vlastně jeho služebníci. A on pes ví, že to tak je. Rozdíl je akorát v tom, že já jsem služebník rozvernej, kterého nemusí tak úplně poslouchat, kdežto moje žena je služebník přísnej, kterého je poslouchat nutno. Takže se dá říct, že pes i já ženu posloucháme.
(směje se)
  |
LN: Proč myslíte, že jsou Češi takoví milovníci psů?Já bych řek, že je to odlesk komunismu. Pes byl prostě kamarád, kterému je možno důvěřovat.
A hovořit s ním o politice – i když to toho psa někdy otravovalo. To mám vypozorovaný, že když tady se mnou občas natáčejí něco do rádia, tak pes mě při tom pozoruje.
A jak začne zívat, říkám si: Měl bys přestat. Už jsi nudnej. Psi jsou strašně inteligentní.
LN: No a pak, když vstanete?No tak v koupelně ten čas nehoním. Klidně tomu dám i hodinu, poslouchám tam zprávy. A pak člověk začne dělat nebo má něco ve městě k vyřízení. Jdu k rámaři, k tiskaři… Potom jedu domů a zase dělám.
Ale s nadšením, paní Plavcová, ne že bych si na práci stěžoval! Teď budu třeba dělat kostýmy a výpravu k Offenbachovu Orfeovi v podsvětí, pro ostravské divadlo. Já ale mám tu výhodu, že už můžu zdvořile odmítnout práci, která by mě netěšila.
LN: A neměl byste už vlastně mít, jako staří mistři, svou dílnu plnou mladých malířů, kteří by za vás ve vašem stylu tvořili? Jen byste to chodil podepisovat.Máte pravdu, Rubens to tak dělal. Měl své mistry na zvířata, mistry na drapérie, jiné na krajinu, na podnebí.
Na zataženo, nebo naopak na slunečno. Ale to u nás možné není. Obyvatel malinké země, ještě k tomu z Východu, musí furt dělat. To mě mimochodem štve, že kamkoli po Evropě se hnu, vždycky mě uvítají: „Vy z Východu…“ To nám zůstane, možná ne úplně navždycky, ale pět set let na beton.
A způsobil to Alexandr Veliký, který Evropu rozparceloval – a my jsme se stali součástí Východu. Vysvobodili nás Habsburkové, jen díky monarchii jsme se dostali do Evropy. Rakousko-Uhersko byla Evropa – a někde byli ještě přištípnutí Francouzi, Italové, Němci.
Želbohu, pádem monarchie jsme se ocitli zase na Východě.
LN: Obratně jste to převedl ke svému oblíbenému mocnářství. Jestli dovolíte, já se taky budu držet svého: Liší se vaše neděle od všedního dne?V zásadě ne. Jen jako věřící člověk se vždycky nepatrně dotknu kostela. Nemusím tam být po celou pobožnost. Dokonce bych řek’, že je nejlepší, když jsem v kostele úplně sám. Na krátkou rozmluvu s „těmi nahoře“ nepotřebuju žádnou dekoraci.
LN: Nedávno jste oslavil osmdesátiny. Pociťujete nějak stáří?Malinko mě to znechutilo. Protože ta osmdesátka vytyčuje hranici, do osmdesátky je to ještě mládí – a pak už je jen devadesátka a stovka.
I když můj přítel nejbližší, doktor František Dvořák oslavil devadesátiny a zdá se mi, jako by načerpal nějakou novou mízu.
Ono se sice říká, že muži nestárnou, ale pravda je, že stárnou stejně legračně jako ženy, stejně zdecimovaně vypadají, když se na to dívám ostrým pohledem dravčím. Je to prostě na nic. Ale spravedlivý.
| Narodil se v Českých Velenicích, tatínek byl ajznboňák, maminka přišla na svět ve Vídni jako dcera maďarské kuchařky. Absolvoval VŠU a AVU, začínal jako karikaturista (1974 v Montrealu vyhlášen Karikaturistou roku). Spoluautor desítek animovaných filmů, ilustroval přes 260 knih. Získal mnoho ocenění (např. francouzský řád Rytíř umění a literatury či české vyznamenání Za zásluhy 1. stupně), vystavoval po celém světě. V roce 1962 se oženil. Má dceru Eriku, také úspěšnou výtvarnici, a dvě dospělé vnučky. |
LN: Chováte se úměrně svému věku? Nebo se někdy musíte napomínat?Tak člověk se vlastně většinou chová nedůstojně. Ale některé věci, které baví mladé lidi, mě už absolutně nebaví. Současná hudba. Americké a japonské kreslené filmy mě znechucují.
A filmy mě vlastně už vůbec nezajímají, poněvadž odmítám sedět s cizím člověkem v jedné řadě. A sedět na představení vedle cizího člověka je téměř nechutné. Což věděl už bavorský král, který si vždycky zakoupil divadelní představení jenom pro sebe.
(směje se)
LN: No, budu to brát jako jednu z vašich provokací. Vy si ostatně, jak jsem si všimla, zakládáte na své pověsti provokatéra a moralisty, který tvrdí, že od rozpadu Rakouska-Uherska jsme v úpadku.
Ale není to ve skutečnosti výraz toho, že v tomhle věku už člověk svět nepociťuje tak úplně jako svůj?
Já myslím, že jste to řekla dobře. Člověk považuje svět za svůj, když si z něj může vybírat, co mu vyhovuje. Já jsem kdysi chodil vášnivě rád do biografu, ale na Clarka Gablea nebo Kateřinu Hepburnovou.Co si mám vybrat dneska? My se ženou ale pořád žijeme svým způsobem, například rádi jezdíme vlakem, protože si v něm člověk může číst, dokonce si někdy objednat bílé víno. A cestou ho vždycky něco uchvátí. Jenže i německé vlaky mívají zpoždění, takže nám většinou ujede spoj a pět hodin čekáme v Mnichově na jiný…
Naše dvě vnučky, už dospělé slečny, jedné je devatenáct a druhé dvaadvacet, si z nás dělají legraci, že jízda vlakem je takový náš bungee jumping, zkrátka adrenalinový zážitek.