Jsem asi ještě v šoku z toho všeho, co se stalo. Můj bratr měl autonehodu a bohužel ji nepřežil. Celou rodinu to samozřejmě strašně sebralo, nejvíc jeho manželku a moji mamku.
Já se snažím plakat hlavně v noci a netrápit tím moc moje děti, kterým jsou tři a sedm let.
Už teď, po třech dnech, na nich ale vidím, že reagují podrážděněji, jsou ubrečenější a celkově dělají víc “scének”, než je to u nich obvyklé.
Trápí vás obtíže při výchově dětí? Ocitla se vaše rodina v těžké situaci a nevíte, jak z ní ven a kdo vám může pomoci? Dotazy posílejte na [email protected] s heslem Rodinná poradna. Vaše příběhy budou zpracovány redakcí a zodpovězeny. Je možné je anonymizovat. |
O strejdovi jsem jim řekla, že odešel do nebíčka, odkud na nás teď dává pozor. Oba synové to vzali celkem věcně, strejdu měli rádi, ale asi si moc neumí představit, že už ho nikdy neuvidí.
Nyní váhám nad tím, jestli je mám vzít s sebou na pohřeb. Na jednu stranu mi přijde správné, aby se se strejdou taky rozloučili a jeho smrt pro sebe nějak uzavřeli. Na druhou stranu se ale bojím, že je dramatické prostředí pohřbu v kostele, s varhany a plačícími lidmi, může nějak traumatizovat, zejména tedy mladšího syna.
Jaký je váš názor? Patří děti na pohřeb? A co mohu udělat pro to, aby se emoce u nás doma co nejdřív uklidnily?
Děkuji
Marina
Odpověď odbornice:
Dobrý den Marino, píšete o náhle smrti Vašeho bratra. Popisujete smutek, který se snažíte ukrýt před syny, aby se jím netrápili. Vnímáte, že tato situace je také velmi těžká pro bratrovu manželku a vaši matku.
Na svých dětech pozorujete změny v chování – vnímáte u nich větší podrážděnost a plačtivost, než jste zvyklá.
Zajímáte se také o to, co je možné udělat, aby děti netrpěly Vaším zármutkem a pro to, aby se emoce u Vás doma co nejdříve zklidnily a závěrem si kladete otázku, zda děti vůbec patří na pohřeb.
Oceňuji, že i v pro Vás těžké situaci přemýšlíte nad tím, jak tato událost zasáhla Vaše děti. Vnímáte jejich změny a přemýšlíte nad tím, co je pro ně dobré.
Nejdříve bych se ráda zmínila o období prožívání ztráty jako takové.
Člověk se při vyrovnávání se ztrátou svého blízkého ocitá v různých fázích smutku – od toho, kdy možná popíráte, že se to vůbec stalo, přes hněv a kladení si otázky „proč“, až do přijetí toho, co se stalo, včetně smutku a truchlení.
Ne vždy fáze probíhají v daném pořadí a reakce na ztrátu jsou stejně jedinečné jako osoba, která je prožívá. Jde ovšem o důležitý proces, který musí proběhnout. Stejným procesem prochází také ostatní příbuzní, včetně Vašich synů.
Tereza Anderssonová, terapeutka a krizová interventka
Děti často na nečekané situace a chování dospělých reagují tak, že mění i své chování – např. více zlobí, pláčou, atd. Také většinou nemají mnoho možností, jak si o tom, co se vlastně děje, s někým pohovořit. Vždyť dospělí se je naopak snaží ochránit od smutku tím, že o smrti, ztrátě a prožívání moc nemluví…
Domnívám se, že je dobré s dětmi o situaci, která nastala, mluvit otevřeně a srozumitelně. Píšete, že máte dva syny v různých letech – pro každého bude forma vysvětlení zřejmě jiná.
Nebojte se o úmrtí strýce s nimi hovořit přirozeně a tak, jak jste spolu zvyklí, pak Vám budou rozumět.
Je dobré být v prožívání svých emocí vůči synům otevřená – a zejména smutku, o kterém píšete; popsat, proč jste smutná a také je vlastní otevřeností motivovat tak, aby Vám mohli sdělit to, co prožívají.
Nakladatelství Cesta domů vydalo několik knížek pro děti různého věku, které se formou pohádek, obrázků a příběhů věnují způsobům, jak dětem sdělit, že někdo umřel, co se děje pak, proč jsou lidé smutní apod.
I zde byste možná mohla nalézt způsob, jak spolu o ztrátě Vašeho bratra (a jejich strýce) se syny mluvit.
Další možností může být využití péče psychoterapeuta, který se, spolu s Vámi a případně i Vašimi dětmi, bude věnovat aktuálnímu prožívání situace a tomu, co právě budete potřebovat.
Nakonec se ptáte, zda je dobré brát s sebou děti na pohřeb. Vnímáte, že by bylo dobré, kdyby se synové se strýcem rozloučili, zároveň ale cítíte hrozbu v tom, že by pro ně okolnosti na pohřbu mohly být neúnosně těžké. Opět doporučuji o pohřbu se syny nejdříve hovořit.
Vysvětlit jim, co vlastně „pohřeb“ znamená, proč je, jak probíhá, jak jej vnímáte Vy. Nebo je dobré dát dětem nějakou další možnost, jak se se strýcem rozloučit – např.
udělat si po oficiálním pohřbu rozloučení jen doma v rodinném kruhu, kde pak například mohou napsat strýci dopis nebo mu poslat plyšáka do nebe, aj.
V případě mladšího syna to záleží spíš na Vás, jak se rozhodnete: Vy ho znáte nejlépe, myslím tedy, že zvolíte variantu, které Vám pro něj bude připadat nejlepší.
Když byste se nakonec rozhodla vzít syny na pohřeb s sebou, zkuste poprosit blízkou osobu o doprovod pro případ, že by pohřeb byl pro děti příliš těžký (nebo i jen dlouhý).
V takové situaci s nimi může odejít do jiných prostor a Vy můžete v loučení s bratrem zůstat.
Tereza Andressonová, terapeutka a krizová interventka centra Modré dveře
Dítě, smrt a zármutek
Ze zmíněných okrajových zpráv si dítě nemůže udělat představu o vážnosti stavu nebo dokonce o úmrtí, nemůže intuitivně sledovat kontinuitu života a smrti.
Může tak získat zkreslující představu, že společnost patří jen mladým, zdravým, ekonomicky úspěšným, a handicapy, nemoci, neštěstí či smrt jsou jen senzacechtivé vteřinové šoty večerních zpráv. Na tomto trendu se podílejí všechny hromadné sdělovací prostředky i počítačové hry.
Při každém sledování napínavého televizního programu či počítačové hry dítě zapomíná, že nejde o realitu, a začíná žít ve virtuálním světě. Přestává mít zájem o reálné emoce.
V počítačovém světě lze figurky – hrdiny i odpůrce – „myší“ zabít, odstranit, rozstřílet, nebo jim naopak věnovat více životů. Tato expozice agrese a brutality postupně dítě zbavuje lidského náhledu na hrůzu reálného násilí, mizí soucítění, schopnost pomoci a chápání podstaty smrti.
V poslední době se situace kolem umírajících přece jen začíná zlepšovat. Vznikají hospice, zajišťující kontakt umírajícího s rodinou. I v dnešním hektickém a odosobněném čase tam mohou příbuzní přijít na návštěvu kdykoliv, dokonce i s dětmi a oblíbenými domácími zvířaty.
Kdy s dítětem začít mluvit o smrti
Vzdělávání dětí o smrti by mělo začít vysvětlením, že všechny živé entity jsou součástí životního cyklu; rostliny, zvířata a lidé se rodí, vyrůstají, žijí a umírají. Stále ještě je rozdíl mezi venkovskými a městskými dětmi.
Děti z venkova vidí cyklus života a smrti na květinách, obilí, stromech, zvířatech, ale i lidech. Učení může začít už v prvním roce života, aby dítěti umožnilo ve druhém, třetím roce položit první otázky. Odpovědi rodičů ovlivní, bude-li dítě považovat smrt za přirozenou, nebo nepřirozenou součást bytí.
Často strach dospělých mluvit o konci života neúmyslně zkresluje a mění bezprostřední postoj dítěte k smrti.
První zkušenost dítěte se smrtí je spojena zpravidla s úmrtím domácího zvířete. Zvíře, kterému dítě předalo svou lásku, najednou není, což je hluboký emoční prožitek, frustrující ztráta.
V některých případech je zármutek nad zvířetem větší než nad smrtí rodiče nebo blízké osoby. Je přirozené promluvit si s dítětem o smrti jeho zvířete a poté uspořádat malý pohřeb.
Dítě může mít při pohřbu aktivní roli a učit se z této události.
Děti potřebují určitou dobu, která jim umožní prožívat smutek, proto není vhodné nahradit zvíře ihned jiným. Děti by pak mohly věřit, že i lidé mohou být po smrti nahrazeni. Při osvojování nového zvířete je důležité zachovat si vzpomínky na zvíře minulé, na starého kamaráda, hledat podobnosti a rozdíly, uvědomovat si nového tvora. Není vhodné zvíře odstraňovat nebo předstírat, že uteklo, nebo je nenápadně zaměnit identickým novým. Děti poznají rozdíl a ztratí důvěru v to, co dospělí říkají. Způsobí to, že dítě nebude schopno akceptovat smrt jako část života.
Jak dítěti smrt oznámit
Smrt rodinného příslušníka, zvláště je-li pro dítě klíčovou osobou, může vyvolat silné emoční reakce. Objevují se pocity ztráty, prázdnoty, smutek spojený s okolnostmi kolem smrti, poruchy spánku, ztráta chuti k jídlu, dráždivost, neschopnost efektivně zvládat některé úkony před jinými lidmi (sociální inhibice), nebo naopak verbální agrese, eventuálně agování.
1) Malé děti ztrácejí zvídavost, školáci se zhoršují ve školním výkonu. Dítě má právo co nejdříve poznat skutečnost (co se stalo), přirozeně se soucítěním, ale realisticky. V opačném případě děti dle tónu hlasu a jiného chování okamžitě poznají, že se „něco“ děje. Jejich úzkost se zvýší, jsou-li požádány, aby opustily místnost, šly si hrát, nebo slyší-li šepot.
Sdělení je těžké. Dítě by mělo být v tělesném kontaktu s tím, kdo mu ztrátu sděluje; dle věku by mělo být drženo na klíně, v objetí či jen za ruku či ramena. Důležitější je, co dospělý dělá, než co říká. Měl by verbálně i nonverbálně ubezpečovat dítě, že je zde pro něj, že se o něj postará, že to spolu zvládnou.
Zpráva o úmrtí by měla být pravdivá, bez zbytečných detailů (tatínek zemřel při autonehodě, srazila se dvě auta na dálnici; maminka měla nevyléčitelnou nemoc atd.). Sdělující by měli volit slova reálná a jasná – dotyčný zemřel a již se nevrátí.
Mnoho rodičů, kteří zápasí se svým vlastním zármutkem, má tendenci tragickou situaci před dítětem tajit nebo používat zavádějící slova, že zemřelý „odešel“, „vydechnul“, „ztratil se“, „je na dlouhé pouti“, „usnul“, „spí“, nebo „usnul navždy“. Taková slova nedovolují dítěti porozumět finalitě smrti, její nevratnosti, rozeznat realitu od fantazie.
Po takových sděleních si může myslet, že odcházející osoba se o něj nezajímala, a proto jej opustila bez rozloučení. Může se rovněž obávat spánku, aby ho ostatní nepovažovali za mrtvého a eventuálně nedali do rakve.
Je důležité zmínit se, že mrtvý nedýchá, netluče mu srdce, nemůže se hýbat, jíst, nemůže vidět, slyšet, myslet. Smrt je realita, které je nutno čelit a se kterou se musíme vyrovnat jak psychologicky, tak duchovně. Křesťané akceptují realitu smrti a potvrzují realitu vzkříšení.
Je nezvratným faktem, že děti lépe rozumějí vysvětlení, že smrt je přechod ze země do nebe, než že to znamená úplný konec života. Avšak není vhodné příliš akcentovat realitu smrti.
Děti by se měly ptát, měly by být povzbuzovány k otázkám, měly by říci, co cítí ke smrti, co si o ní myslí, co o ní vědí. Dospělí by měli na otázky pravdivě odpovídat, a pokud nevědí, přiznat to.
Nejčastější otázky dětí: „Proč je smrt? Proč lidé musejí umírat? Co se s lidmi stane, když umřou, kam jdou? Tatínek či maminka umřel proto, že jsem zlobil? Jednou jsem si přál, aby umřel…“ atd.
Děti a pohřby
Smrt v rodině vytvoří kritické období přechodu, je to čas potenciální krize. Ve společnostech přírodních národů vznikly obřady přechodu, které měly pomoci lidem projít kritickými obdobími, jako je např. obřad dosažení nového životního stadia – dospělosti, zásnub, svatby, narození dítěte nebo smrti.
Naše kultura už zasvěcovací obřady neprovádí, ale v každém z nás přetrvává archetypální potřeba zasvěcení, která pomáhá v kritických obdobích života.
Pohřební obřady představují veřejné potvrzení skutečnosti, že došlo k závažné změně, a prostřednictvím mocné symboliky rituálu se oživují archetypální složky příslušející určitému životnímu stadiu.
Dítěti je třeba vysvětlit pojem „pohřeb“ způsobem odpovídajícím jeho vývojové úrovni myšlení. Jde zejména o to, jak bude tělo mrtvého vypadat a co se bude dít během obřadu a co na hřbitově. Volba, zda se dítě chce pohřbu zúčastnit, už by pak měla zůstat na něm. Některé děti účast na pohřbu odmítnou, i když se jedná o jejich vlastního rodiče.
Pak rozhodně není vhodné je napomínat nebo dokonce obviňovat. Je možné nahrát pohřební akt, aby si jej dítě, bude-li chtít, poslechlo později, až bude starší. Pokud je to možné, lze dítěti dovolit, aby se podílelo na pomoci v domě, jako je zvedání telefonu a otevírání dveří, lepení obálek s parte atd. Dítě se potřebuje účastnit rodinného zármutku a dostat podporu od ostatních kolem sebe.
Výhodou návštěvy pohřbu je, že dítě pozná realitu smrti a že tam bude mnoho lidí, se kterými může svůj smutek sdílet. Toto dává dítěti pocit podpory a sounáležitosti. Pokud je dítě ignorováno, může si myslet, že udělalo něco špatného. Malé děti mohou navštívit pohřební síň s někým, koho mají rády a komu důvěřují.
Výhoda toho je, že pak nebudou vyděšeny hysterickým výbuchem některého z truchlících a mohou otevřeně vyjádřit své pocity.
Vývoj představy o smrti
Pro děti do tří let znamená smrt odloučení – separaci – od klíčové milované osoby. Poté často následuje tzv. separační deprese. Depresivní reakce vede k útlumu nebo k regresi, tj. k návratu do mladšího vývojového stadia (např. opět vyžaduje dudlík, pomočuje se atd.). Bolest dítěte je reakcí na oddělení od zemřelé osoby.
V předškolním věku (4 až 5 let) je smrt chápána jako odchod, usnutí s možností návratu či probuzení. Děti věří, že mrtví mohou mluvit, spát, jíst a hrát si buď na nebi, nebo pod zemí. Smrt považují za vratný fenomén.
Později si vyvinou „magické myšlení“. Věří, že mají schopnost stvořit věci prostým pomyšlením nebo přáním a stejným způsobem je i zrušit.
V tomto vývojovém stadiu si mohou myslet, že způsobily smrt milované osobě, když si přály, aby byla mrtvá poté, co se na ni rozzlobily.
Ve školním věku mezi 6. a 8. rokem smrt získává konkrétní podobu. Děti si ji představují jako kostru s kosou, která občas někomu usekne hlavu, ale de facto se lze před ní schovat nebo ji obelstít. Mnohdy se v tomto období projevuje až morbidní zájem o smrt – hřbitovy, rakve, márnice atd.
Ve věku 9 až 12 let již děti smrt chápou jako nevratný stav definitivního konce – „never more“. Vidí ji jako přirozenou součást života, avšak při nedostatečném vysvětlení ji mohou chápat jako trest za „špatné chování“.
Kumulace ztrát (úmrtím, rozvodem atd.) je jednou z příčin vedoucích hlavně v adolescentním období k sebevražedným úvahám.
Pochopení nevratnosti smrti může být urychleno konkrétní zkušeností v životě dítěte (třeba přítomností pětiletého dítěte při úmrtí prarodiče).
Nejméně se smrti bojí dospívající; konec se týká všech, ale jich ne. Snaží se jí vzdorovat značným riskováním – syndrom koketování se smrtí.
Reakce na úmrtí, ztrátu
Vnímavost členů rodiny ovlivňuje zármutek dítěte. Dítě potřebuje přítomnost dospělých, kterým věří, na které se může spolehnout. Ačkoliv každé dítě je jedinečné a žádné se nevyvíjí stejně, existuje několik běžných společných reakcí na ztrátu.
Dítě může reagovat jedním nebo i všemi těmito způsoby více či méně dlouhodobě. Děti prožívají smutek nejen s rozdílnou intenzitou, ale i po různě dlouhé časové úseky. Trvá to obyčejně po dobu jednoho až tří let, než se jejich zármutek úplně rozptýlí.
Zármutek je přirozená reakce na ztrátu. Utrpení je způsob, jakým se hojí žal. Dětem, stejně jako dospělým, musí být dovoleno trpět způsobem vlastním jejich temperamentu a osobnostnímu utváření.
Při vyrovnávání dítěte se smrtí musíme brát v úvahu jeho současný věk, vývoj jeho poznávacích funkcí a stupeň porozumění smrti; vzít v potaz jeho přirozené mechanismy zvládání krizových situací.
Dítě může reagovat na ztrátu zlostí, vztekem, hyperaktivitou, návratem k dřívějšímu či méně vyspělému vzorci chování (regresí), somatizací nebo stažením do sebe. Důležité je, jaká byla emoční stránka a kvalita vztahu dítěte se zemřelou osobou.
Pokud si byli výjimečně blízcí a zemřelá osoba poskytovala dítěti bezpečí, je ztráta přirozeně větší, než kdyby šlo o vzdáleného příbuzného. Pokud byl vztah komplikován mnoha konflikty, bolest dítěte může být násobena pocity viny.
V depresivním období truchlení děti popisují snížený zájem o dříve vyhledávané aktivity, bezradnost, neradostnost a ve velkém procentu sebevražedné myšlenky i úvahy bez náznaků sebevražedného chování.
Adolescenti, kteří ztratili sourozence, mají zvýšený výskyt sebevražedných myšlenek. Podle amerického psychiatra Roberta Pynoose2) rodiče referují jen o zlomku změn, které se objevují u truchlících dětí. Zvláště depresivní rodiče jako by nevnímali zármutek a potřeby svých dětí. Pravděpodobně jim – kvůli vlastnímu zármutku – chybí kapacita pro pochopení žalu a stresu svých dětí.
Déle než jeden rok po sourozencově smrti nejsou děti, ale především adolescenti, schopni o tomto tématu mluvit s rodiči.
Dítě cítí jakousi vinu, že na tomto světě zůstalo a žije, a zároveň se bojí, že by se totéž mohlo stát jemu, že by mohlo dostat stejnou nemoc, že dojde k nehodě ap.
Má strach, že rodiče mu budou vyčítat, že přežilo, vidí jejich zármutek, a tak nabývá dojmu, že zesnulý sourozenec byl rodiči i rodinou milován daleko víc než ono samo.
Je zjištěno, že dětský zármutek je podobný zármutku dospělých a doba truchlení kolem jednoho roku je také obdobná. Americký profesor psychiatrie Mardi Horowitz3) upozorňuje na „prázdná místa a situace“, jako jsou dřívější společné snídaně, večeře, návraty domů, cesty na chatu atd., kde zemřelý chybí více než v jiné hodiny dne.
Obklopující dospělí často nejsou dost citliví a vnímaví k těmto specifickým situacím a dítě se vyrovnává s žalem samo. Menší děti se snaží zemřelého hledat (v jeho oblíbeném křesle, před budovou, kde pracoval, atd.). Starší přenášejí „chybění, postrádání“ i do budoucna („nebude tu, až skončím školu, až mi bude 18, až se ožením“ atd.).
Všechny děti mají fantazie o „znovu-spojení, znovu-setkání“ (např. čtyřleté děti, které si myslí, že je matka v nebi, hledají žebřík ap.). Starší nebo adolescenti referují, že zahlédli nebo slyšeli zemřelého. Všichni vědí, že jde o iluzi. Školní děti ale věří, že je to také díky touze zemřelého setkat se s nimi.
Více než třetině všech se o zemřelém zdají živé sny, třeba zcela neočekávaně, ještě půl roku po tragické události. Mnoho z nich si přeje zemřít, aby mohli být znovu s rodičem, sourozencem.
Truchlení je dále ovlivněno okolnostmi úmrtí. Zda bylo očekávané nebo šlo o nešťastnou náhodu, neočekávanou nehodu, či brutální útok. Pokud byla milovaná osoba zavražděna nebo zabita, dítě pravděpodobně utrpí šok, který bude následován afekty vzteku a zlosti.
V případě, že nebylo tělo po nehodě nalezeno, může se dítě těžce vyrovnávat s realitou smrti. Při terapeutické intervenci je nutné zjistit, zda nejde o kumulaci stresových událostí. Např.
smrt blízké osoby může být násobena zklamáním nad neúspěchem ve sportovním družstvu, špatnými známkami ve škole, změnou bydliště, ztrátou peněz, ztrátou domácího zvířete, ztrátou kamaráda, onemocněním atd.
Smrt sebe samého
I když zdravé dvanáctileté děti jasně chápou smrt jako nevratný konec, svoji vlastní smrt kladou do daleké budoucnosti. Ukázaly to psychoterapeutické skupiny s dětmi od 8 do 15 let, na nichž jsme řešili vztahové interakce.
Na konci každého setkání dostali účastníci písemný test, do něhož jsme zabudovali čtyři otázky volně související s předvídáním konce. Jednou z nich byl dotaz: „Kolik si myslíš, že ti bude let, až tvoji rodiče zemřou?“ Celkem 80 % dětí odpovědělo, že to bude kolem 90 až 100 let.
Jiná otázka vyzvala účastníky, aby si představili, že „na konci jejich lesa je zeď“. Plných 70 % dětí zareagovalo odmítnutím této představy s tím, že tam nic takového není, a 20 % ve své představě připustilo jen nizoučké rozvaliny.
Terapeuti s dětmi neprobírali téma smrti a ani neinterpretovali jejich odpovědi, pro individuální pohovory však byly tyto odpovědi důležité.
Zdravé děti neuvažují o vlastní smrti. Při pátrání po příčině se podařilo nalézt tři ochranné, podpůrné faktory pro zdravý vývoj dítěte.
Jsou to: laskavé rodinné prostředí s pozitivním sycením emočních vztahů, vyšší úroveň vzdělání nebo aktivní sportovní zařazení, případně různé zájmové činnosti, a víra.
Víra v sebe, lidi, svět i boha, vedoucí k otevřené možnosti zrání, k sebeobjevování, seberealizaci a transcendentnímu sebepřesahování.
Děti truchlí jinak
Nejdůležitější je vědět, že děti truchlí jinak než dospělí. Smrt v rodině bude dítě trápit hlavně tehdy, když ztratí pocit jistoty a bezpečí a když na své otázky nedostane odpověď.
To, co děti postihuje, není samotný fakt smrti, ale prožitek ztráty všeho toho, co je v jejich mysli a v jejich citech spojeno se zemřelým člověkem. Tuto ztrátu si zpravidla neuvědomují ihned a najednou. Teprve s časovým odstupem přicházejí na to, o co přišly.
Silně však na ně působí napětí v rodině, které umírání a smrt provází, mohou se cítit opuštěné těmi, kteří zůstali.
Naslouchejte
Děti často potřebují po úmrtí blízkého člověka vyprávět svůj příběh – co se stalo, kde byly, když se dověděly o úmrtí, jaké to pro ně bylo. Jeden z nejlepších způsobů, jak můžete dítěti pomoci, je naslouchat jeho vyprávění bez hodnocení, dávání rad či vyjadřování vlastního názoru.
Některé děti mluvit nechtějí. Může to být proto, že chrání dospělé kolem sebe před ještě větší bolestí. Když nasloucháte dětem, všímejte si proto také toho, o čem děti nemluví.
Říkejte pravdu
Jednou z povinností dospělých vůči dětem je chránit je. Pokud se rozhodujete sdělit dítěti pravdu o smrti někoho blízkého, můžete mít pocit, že dítě nebudete chránit.
Děti se však vždy pravdu nějakým způsobem dozvědí, ať již přímo, nebo nepřímo (z chování dospělých, od kamarádů, z vyslechnutí hovoru dospělých apod.). Nikdy dítěti nelžeme, jsme upřímní a otevření. Pokud dítěti neřekneme pravdu, jen komplikujeme jeho truchlení.
A ještě k tomu dostane dítě informaci, že je dobré lhát a že se dospělým nedá věřit.
Odpovídejte na otázky dětí
Děti se učí kladením otázek. Pokud se ptají na okolnosti úmrtí nebo na smrt jako takovou, znamená to, že něčemu nerozumějí a chtějí to poznat. Ujistěte dítě, že je v pořádku, že se na takové věci ptá, a na otázky mu odpovídejte pravdivě.
Pokud něco nevíte, klidně řekněte, že nevíte. Je-li možné odpověď někde zjistit, udělejte to a vraťte se k otázce dítěte později. Buďte citliví k věku dítěte a jazyku, jaký dítě užívá. Děti obvykle nechtějí slyšet klinická fakta nebo „dospělé“ odpovědi.
Používejte konkrétní slova jako „zemřel“ nebo „byl zabit“. Pokud např. použijete výraz „odešel“ nebo „ztratili jsme“, malé dítě může nabýt dojmu, že se zemřelý člověk vrátí.
Nejlepší je, když mají svého „průvodce“, který jim bude odpovídat na všechny všetečné otázky a vysvětlí smysl toho, co se stalo.
Nechávejte děti vybírat z několika možností
Děti oceňují možnost volby stejně jako dospělí. Pokud je jim umožněno volit, cítí se být hodnotné. Děti nenesou dobře, když jsou opomíjeny. Děti se mohou podílet např. na výběru květin nebo oblečení pro zemřelého.
Umožněte jim vybrat si, jakým způsobem se rozloučí se zemřelým. Umožněte jim volit všude tam, kde je to možné.
Možnost volit přispívá k obnovení pocitu kontroly nad děním, který děti i dospělí po úmrtí blízkého člověka ztrácejí.
Zachovejte řád a zvyklosti
Po úmrtí blízké osoby prožíváme život jako chaotický, nejistý a nepředvídatelný. Stejně tak jej prožívají děti. Obnovit pocit stability pomáhá zachovávání obvyklých rituálů, zvyků, denního řádu. Úmrtí s sebou nese často změny v životě.
Každá změna je určitou ztrátou, a může tedy zesilovat prožitky spojené s truchlením. Aby se děti snáze adaptovaly na změny, zachovávejte alespoň základní zvyky, jako je např. čas ukládání ke spánku, čas společného jídla nebo rodinné tradice.
Vzpomínejte společně s dětmi na zemřelého
Pro dítě je důležité sdílení a posílení citových vztahů v rodině, tedy i sdílení společné bolesti a smutku. Společné vzpomínky na zemřelého, na to, co konkrétního jsme s ním prožili, jsou pro dítě zvlášť důležité. Způsobů je mnoho, např. prohlížení fotek, obrázků, procházky na známá místa.
Lepení, kreslení, vyvěšování na nástěnku, modelování, procházky a povídání jsou dítěti důvěrně známé. Přizvat vzpomínky na zemřelého do těchto všednodenních činností je správné a pro dítě naprosto přirozené. Vzpomínání na zemřelého je součástí procesu zpracovávání jeho ztráty. Nebojte se např. říci: „Tvůj otec měl rád tuhle písničku.“ Používejte jméno zemřelé osoby.
Děti se tak mohou naučit, že zemřelý člověk zůstává v životě těch, kteří žijí dál, a že hovořit o zemřelých není tabu. Děti tak mohou vyjadřovat své pocity spojené se ztrátou blízkého člověka. Dětem také dělá dobře, pokud mohou mít po zemřelém nějaký předmět nebo jeho fotografii. Oceňují, když se mohou podílet na třídění jeho věcí a rozhodnout se, které si nechají.
Pokud jsou děti příliš malé, nezapomeňte jim schovat takové věci, které by jim mohly později sloužit jako vzpomínka na zemřelého.
Vytvořte pro děti bezpečné prostředí, ve kterém mohou truchlit
Vytvoříme dítěti atmosféru jistoty a bezpečí. Ujistíme je a budeme je opakovaně ujišťovat, že je a zůstane v bezpečí, že je nadále milované a že se na nás může vždy ve všem spolehnout. V době kolem úmrtí to bývá snazší. Lidé jsou si blíž, jsou na sebe hodnější a mají tendenci si pomáhat. Když se dítě bojí samoty, měli bychom být s ním.
Má-li potřebu být samo, nevnucujeme se mu. Není mnoho míst, kde by děti mohly otevřeně truchlit, vyjadřovat své emoce. Umožněte jim, aby si našly alespoň jedno takové místo, kde by se cítily bezpečně se svým smutkem. Může to být doma, u příbuzných, ve škole nebo u kamaráda. Děti, které zažily úmrtí blízkého člověka, potřebují ujišťovat, že je ostatní blízcí lidé neopustí.
Vyjadřujte jim zvýšeně svoji náklonnost a lásku.
Dovolte dětem vyjadřovat všechny druhy emocí
Dovolíme dítěti plakat a být smutné. Smutek má být prožit. Ujistíme dítě, že plakat při zármutku je dobré a přirozené, že se mu uleví, že i my pláčeme, protože i my jsme smutní. Nebudeme se snažit je násilně rozptylovat, rozveselovat, vozit je někam za zábavou, sportem či dobrodružstvím. Dobře prožitý smutek je důležitým krokem při utváření osobnosti.
Emoce spojené s truchlením mohou být různé. Od šoku, smutku přes vztek až třeba k úlevě. Umožněte dětem vyjadřovat všechny emoce, jak negativní, tak pozitivní. Mají-li například vztek, dovolte jim třeba bušit do polštáře. Je to zdravější, než abyste jim říkali: „No, tak.
Takhle se hodná holčička nechová“. I když jsou určité obecné zákonitosti truchlení, respektujte individualitu prožívání vašeho dítěte. Myslete na to, aby dítě mělo dostatek fyzické aktivity. Tím se snižuje emoční napětí a uvolňuje se přebytečná energie. Emoce také děti vyjadřují ve hře.
Hra napomáhá ke zpracovávání ztráty.
Projevy zármutku bývají u dětí častěji spojené s různými tělesnými bolestmi a obtížemi než je tomu u dospělých. Psychickou nepohodu vyjadřují děti více tělem.
Jinak také truchlí dítě čtyřleté a jinak dospívající šestnáctileté. V obou případech se může stát, že se dítě dočasně stane „mladším“. Nelekejme se toho, že je plačtivé nebo se chce mazlit a chovat. Respektujme to jako jednu z jeho cest.
Z jiných se mohou stát „malí dospělí“. Mějte pro ně porozumění, buďte podpůrní. Nedovolte dětem, aby přebíraly role dospělých. Snažte se však, abyste děti nadměrně nechránili. Tím byste mohli brzdit jejich zrání.
Pokud u dítěte přetrvává chování typické pro mladší děti, poraďte se s odborníky.
Připravíme se na to, že dítě možná naopak vůbec smutné nebude, že smrt blízkého jako by se ho nedotkla, že se bude chovat „necitlivě“ nebo klackovitě. Neznamená to, že by bylo cynické, necitelné nebo zlé, ale je to jeho způsob, jak reagovat na smrt v rodině. Respektujme to a opakujme si, že děti truchlí jinak než dospělí.
Děti se mají zúčastnit pohřbu
Samozřejmě vezmeme dítě s sebou na pohřeb.
Obřad pohřbu podtržený slavnostním oblečením, hudbou a květinami, často spojený s cestováním, hostinou a setkáním s příbuznými bude vnímat jako jasný rituál přechodu a pomůže mu to se smrtí se vyrovnat.
Je to také událost, kdy se cítí být uprostřed dění a může je s ostatními prožívat. Pokud bychom je z toho vyčlenili, znejistíme je a může se cítit opuštěné.
Učte děti truchlit
Děti se učí nápodobováním vzoru. Dospělý bývá pro dítě modelem vyrovnávání se s úmrtím blízkého člověka. Někdy mají dospělí tendenci schovávat svůj smutek před dětmi. Je třeba, aby se dítě naučilo plakat, vyjadřovat vztek, truchlit. Buďte jim příkladem. Dejte dětem na vědomí, že nejsou se svým zármutkem samy.
Pamatujme, že takový způsob doprovázení bude dítě přijímat nejlépe od svých nejbližších a že je dobré zapojit do něj i širší rodinu. Dětem vůbec neprospěje, když je jakkoli odstavíme od dění v rodině, potřebují hlavně cítit, že nejsou opuštěny.
My dospělí máme tendenci podceňovat význam procesu truchlení a vedeme k tomu i své děti. Také máme tendenci podceňovat kapacitu dětí zpracovat těžkou ztrátu, často proto, že se sami bojíme svých emocí. Děti potřebují být ujištěny, že dospělí tento čas zvládnou, jen to bude chvíli trvat. Děti zvládnou vše, co zvládnou jejich dospělí.
Děti potřebují znát pravdu o smrti – přečtěte si rozhovor s dětskou onkoložkou Evou Hvížďalovou
Umřela milovaná babička: Má jít vnuk na pohřeb? | Žena.cz
Jak vysvětlit někomu, kdo je teprve na prahu života, definitivnost smrti? Máme mu vůbec působit tolik bolesti? A jak to udělat, aby nemělo doživotní trauma z účasti na pohřbu?
„Maminko, proč děda umřel? Kam odešel? To už ho nikdy neuvidím? Vůbec nikdy? A ty taky umřeš? Ale já ne!“ Ať chceme, nebo ne, dříve či později se podobným otázkám nevyhneme. Smrt prostě patří k životu a děti se musí naučit přirozeným způsobem truchlit. Když už je na to vhodný čas a jak s nimi promluvit? Od jakého věku jsou zralé jít na pohřeb?
Smrt se neutají
Se smrtí se děti setkají brzy: v pohádkách, v televizi, na procházce, když míjejí třeba mrtvé ptáčky. Berou ji jako něco nevítaného a zlého. Když zemře někdo, koho dítě zná a má rádo, nemá cenu to před ním tajit.
Tříleté dítě třeba nerozumí smrti, ale citlivě vnímá atmosféru v rodině a ví, že je něco v nepořádku. Rodiče jsou smutní a ono netuší proč. Dokonce si to může vztáhnout na sebe a cítit zmatek nebo vinu.
Proto s ním mluvte a začleňte ho do všeobecného truchlení.
Čtěte také: Zemřelo dítě: Jak to může máma přežít?
Tříleté dítě se smrti nebojí, protože ještě nechápe, že je to napořád. Teprve asi ve věku pěti, šesti let se začne měnit jeho vnímání času. Dojde mu, že smrt představuje velký předěl, nicméně její konečnost mu je stále nejasná.
Postupně si uvědomí, že se smrt „stává“ starým lidem. Sebe však i nadále považuje za střed světa, jehož se konečnost netýká. Ta se stává jen druhým.
Definitivnost smrti v jejích důsledcích dokáže mozek pojmout až okolo deseti let, to je odpovídající čas probrat s dítětem plný význam smrti.
Není to spánek
Ale i mladšímu dítěti lze vysvětlit, proč teskníte – samozřejmě přiměřeně věku. Třeba: „Babička už nikdy nepřijde. Zemřela, a nemůže se vrátit. Proto jsme smutní. Ale ty za to rozhodně nemůžeš. Měla nás moc ráda a my na ni budeme často vzpomínat.“
Když se vás dítě zeptá na příčinu smrti, odpovězte, jak nejpřesněji umíte. Můžete vysvětlit, že její srdíčko už bylo opotřebované.
Nebo že přestalo fungovat tělo: nemůže běhat, jíst ani spát, ale ani necítí žádnou bolest. Rozhodně neříkejte, že mrtvý člověk spí nebo odešel.
Dítě by si potom mohlo myslet, že spánek a smrt jsou podobné, a bálo by se usnout. Nebo že maminka jen tak odejde do práce či na nákup, a už se nikdy nevrátí.
Jak se zachovat?
- Nevyhýbejte se odpovědím. Pravdivé informace se dítě má dozvědět od rodičů. Když mu chybí, představuje si často věci mnohem horší než pravda. Malý chlapec, jehož otec zemřel na srdeční mrtvici, by si třeba mohl klást za vinu, že ho rozhněval, když si neuklidil hračky.
- Pozor také na komentáře jiných lidí. Když dítě ztratí matku, řeči jako „to poslední dítě jí zničilo zdraví“ vyvolají zbytečný pocit viny. Proto o smrti s dítětem mluvte, opravíte při tom nesprávné názory nebo nepřesné informace. A ujistěte ho, že nic z toho, co udělalo nebo řeklo, smrt nezpůsobilo.
- Udržujte živou památku na ty, které jste milovali. Prohlížejte si s dětmi fotografie, vyprávějte, vzpomínejte. Dítě se tak naučí vzpomínat na zemřelého jako na součást svého života.
- Vyjádřete vlastní emoce, ale neděste dítě přehnaným žalem. Na druhou stranu, nesnažte se být dokonalí. Je v pořádku, budete-li před dítětem plakat. Dítě pochopí, že smutek a pláč smrt prostě doprovázejí.
Očistný pláč
Máte vzít dítě na pohřeb a vystavovat ho zbytečnému trápení? Ve většině případů ano.
Smrt je přirozená součást života rodiny a každý její člen by měl mít možnost prožít smutek spolu se svými blízkými. Dítě si tak nebude připadat odstrčené, i když okolnímu dění třeba plně neporozumí.
Ale uvidí, že všichni pláčou, a může si poplakat s nimi. Pochopí, že i pláč patří k životu.
Pokud máte pochybnosti, zeptejte se dítěte samotného. Vysvětlete mu, co pohřeb je a jak probíhá, a dejte mu možnost se rozhodnout. Diskutujte o posledních věcech člověka otevřeně, odpovídejte na otázky upřímně a jednoduše. Nemá smysl „chránit dítě“ od znalosti smrti a nepouštět k němu žádnou bolest. Nenuťte ho však, aby se podívalo na zemřelého.
zdroj: vylecit.cz, cpr.apha.cz, Chandler Burney, Až přijmete své dítě
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Tisíc starců promluvilo o životě a lásce. Jejich rady?
Odmítla jít na potrat, dostala vyhazov z práce
Jak se dá nejvíc ztloustnout? Nejobéznější lidé světa
Video Mohlo by Vás také zajímat: Provokatéry musí policie zpacifikovat, bez fyzického kontaktu to nejde, říká expert | Video: Daniela Drtinová
Děti na pohřbu: vzít je nebo je nechat doma? | Pohřební ústav PEGAS CZ
Pokud máte doma malé děti a zemřel někdo z vašich blízkých, pak možná řešíte otázku, zda je vhodné, aby se děti zúčastnily pohřbu. Většinou se úvahy točí kolem těchto otázek: Nebudou děti z pohřbu traumatizované? Přinese jim účast na pohřbu něco nebo se jen zbytečně vyděsí? Nebudou během obřadu rušit a pohoršovat všechny kolem?
Níže vám proto přinášíme pár rad, které vám pomůžou se správně rozhodnout. Na otázku, zda vzít dítě na pohřeb nebo ne, totiž neexistuje jasná odpověď.
Buďte k dětem upřímní
V první chvíli záleží na tom, zda se už děti s tématem smrti setkaly nebo ne. Pokud jste například měli domácího mazlíčka, který zemřel, pak už jste se svými dětmi nějakým způsobem o smrti mluvili. Je proto dobré na téma navázat a vysvětlit citlivě dětem, co se stalo a proč se to stalo.
Pokud to pro vás bude poprvé, zkuste dětem citlivě vysvětlit, co je to koloběh života. Snažte se je přitom nevyděsit, spíš jim v klidu popište, jak se věci mají. Pokud je nebudete strašit, děti nebudou mít důvod se bát. Stejně tak ocení vaši upřímnost. Jestli se budete snažit něco zatajit, děti to stejně poznají a dřív nebo později se vás na to zeptají.
Vysvětlete jim, co je pohřeb
Poté můžete navázat na téma pohřbu. Začněte vysvětlením, co to vůbec pohřeb je. Můžete to podat jako poslední rozloučení s daným člověkem, díky kterému zesnulý bude moct v klidu odejít do nebe s vědomím, že na něj všichni blízcí myslí a vzpomínají na něj.
Děti většinou samy vnímají pohřeb jako speciální událost, a to díky slavnostnímu oblečení, přítomnosti příbuzných, květinám a hudbě. To napomáhá vnímání pohřbu jako jakéhosi rituálu přechodu do jiné fáze, díky čemuž může dítě situaci lépe pochopit a vyrovnat se s ní.
Nenuťte je
Je ale možné, že se z nějakého důvodu při povídání dítě vyděsí a na pohřeb nebude chtít jít. V takovém případě není dobré jej do toho nutit, mohli byste mu jen způsobit doživotní traumatizující zážitek. Můžete mu ale umožnit, aby se zesnulým dítě rozloučilo doma. Můžete spolu zesnulému napsat dopis, zapálit za něj svíčku nebo mu do nebe poslat plyšáka.
Mějte plán B
Především u dlouhých obřadů je možné, že se dítě začne nudit a bude mít tendenci nějakým způsobem narušit atmosféru. To by mohli nelibě nést jak pozůstalí, tak ostatní návštěvníci pohřbu.
Pokud si nejste jistí, zda pohřeb s obřadem vaše děti zvládnou, můžete si s sebou vzít někoho na pomoc. Třeba kamarádku, na kterou jsou děti zvyklé.
Ta poté může děti z obřadu odvést ven a hlídat je, dokud obřad neskončí.
Pomoci vám může také konzultace s pohřební službou, která obřad zajišťuje. Může vám například doporučit vhodné místo, kam se s dětmi usadit, pokud byste potřebovali během obřadu odejít. Nebojte se ptát!
Závěrem
Všechny výše zmíněné rady berte jen jako tipy. Vezměte v potaz, že nejlépe své děti znáte vy a sami víte, co na ně může platit.
Hlavně s nimi nezapomeňte mluvit, buďte upřímní a nesnažte se je donutit k ničemu, co by jim mohlo být nepříjemné.
Spousta lidí si dodnes nese nepříjemný zážitek z toho, jak jim v dětství zemřel někdo blízký a oni byli donuceni jít na pohřeb. Anebo jsou dosud smutní z toho, že na pohřeb jít nemohli a nerozloučili se tak s milovanou osobou.
- Více o tématu najdete například zde:
- Smrt je součástí života, pomozte dětem se s ní vyrovnat (na webu maminka.cz)
- Děti truchlí jinak (na webu umirani.cz)
Poradna – patří děti na pohřeb? (na webu idnes.cz)
Pokud hledáte pomoc nebo informace týkající se pohřbů, můžete kontaktovat pohřební ústav PEGAS CZ na naší nonstop lince +420 725 900 800.
Pohřeb
- Před 3 hodinamiDva záchranáři hovoří v reportáži Televize Seznam o zkušenostech přímo z terénu. Jak lidé volají někdy záchranku až ve chvíli, když už nedokážou pomoci, i o tom, jak je stále problém s přeplněnými nemocnicemi.
- Před 22 hodinamiObloha splývá s okolím a z mlhy vystupují obrysy stromů, které vám připomínají deformované lidské postavy, které jakoby v záchvěvu poslední agonie zkameněly. Vítr se občas prožene prsty herců tohoto obskurního divadla a vy najednou máte pocit, že za vámi někdo stojí. Vy víte že „TO“ tam je. Nejspíš…
- Před 1 dnemV Česku loni podle předběžných údajů statistiků zemřelo přes 129 tisíc lidí, v průměru na den tak připadalo přes 350 zemřelých. Počty zemřelých oproti předchozím letům výrazně vzrostly kvůli koronavirové pandemii. Podle statistik ministerstva zdravotnictví již na koronavirus zemřelo za uplynulý rok přes 23 tisíc lidí a nyní denně přibývá dalších 100 až 200 obětí. Deník přináší přehled některých důležitých informací, které by měly usnadnit život pozůstalým v jejich obtížném období.
- Před 2 dnyPovinná karanténa, ale i obava z nakažení koronavirem jsou důvodem, proč se v posledních měsících protahují pozůstalostní řízení u notářů. Větší nápor práce kvůli zvýšenému počtu úmrtí však notáři nepociťují.
- Před 3 dnyJen devět dní po smrti obávaného Stalina zemřel první dělnický prezident Klement Gottwald. Až neuvěřitelně je právě jeho konec ovlivněn smrtí sovětského diktátora. Není se tak čemu divit, když v jedné z teorií o jeho smrti hrála roli i otrava. Důvody jsou však pravděpodobněji mnohem přízemnější…
- Před 4 dnyNa svoji poslední cestu hlavním městem se 13. března 1948 vydal syn prvního československého prezidenta, významný politik a ministr zahraničí – Jan Masaryk. Bylo to jen několik dnů po známém Gottwaldově proslovu k davu o svém návratu z Hradu a demisi ministrů…
- Před 7 dnyŽivot oblíbeného slovenského zpěváka Juraje Zaujece zasáhla tragédie. Zemřela mu matka, která prohrála boj s koronavirem, a to jen hodinu před pohřbem jeho babičky. Do nebe poslal muzikant zesnulé matce dojemný vzkaz.
- Před 8 dnyFilip Strejc, student Základní umělecké školy Josefa Slavíka ve třídě Květuše Ernestové, nazpíval nejslavnější píseň norsko-irského dua Secret Garden You Raise Me Up z alba Once in a Red Moon z roku 2002.
- Před 12 dnyMoje maminka patří k těm důchodcům, kteří mobilní telefon nepoužívají, a když už ano, tak z něj pouze volají. Psaní zpráv jí činí potíže, ale když není zbytí, umí zprávu poslat.
- Před 12 dnyJak jsou na tom v dnešní době květinářství? Nacházejí si k nim lidé cestu a dělají si radost květinami?
- Před 12 dnyPrvní výsledky analýzy pohřebiště v Sendražicích na Královéhradecku z doby stěhování národů potvrdily podle archeologů mimořádnost objevu na území ČR.
- Před 12 dnyPrvní výsledky analýzy pohřebiště v Sendražicích na Královéhradecku z doby stěhování národů potvrdily podle archeologů mimořádnost objevu na území České. V šesti kostrových hrobech z konce 5. století objevených v roce 2019 byli pohřbeni lidé ve věku 16 až 55 let. Jeden hrob s pozůstatky ženy nebyl vykraden a obsahoval bohatý soubor nálezů. Na zkoumání nálezů se podílejí odborníci mnoha vědních oborů z Česka i zahraničí.
- Před 14 dnyAni pes, nejlepší čtyřnohý přítel člověka, nemůže žít věčně. A pokud zemře skutečně mimořádný pes, tak proč by si neměl zasloužit posmrtný odpočinek na řádném hřbitově? Humorný článek z roku 1912, psaný krásnou starou lidovou češtinou, vám jeden takový zvláštní psí pohřeb popíše.
- Před 15 dnyNeodkladná rodinná událost poslala redaktora Michala Borského v první den platnosti výrazných omezení volného pohybu osob z Prahy na sever Čech. Cestu na pohřeb a zpět nakonec absolvoval bez větších zdržení a mohl ji srovnat s předešlým výjezdem do zakázané zóny trutnovského okresu. Jaký byl jeho pohled zpoza volantu na stav kontrol v zemi sevřené koronavirem?
- Před 17 dnyRodina vypravila siru Thomasi Mooreovi, veteránovi z druhé světové války, který se dožil sta let, okázalý pohřeb. Poslední rozloučení s britským kapitánem, který pro boj s koronavirem vybral přes 30 milionů liber, provázela letecká přehlídka. Moore podlehl 2. února nemoci COVID-19.
- Před 19 dnyV Jordánsku vykopali archeologové ostatky ženy, která byla lovci a sběrači zhruba před 20 tisíci lety pohřebně spálena v chatrči. Tento typ pohřbívání tedy vznikl ještě před neolitickými osadníky, kteří v něm původně měli prvenství a začali jej praktikovat před 10 tisíci lety.
- Před 21 dnySir Thomas Moore bude mít tuto sobotu pohřeb. Už nyní je jasné, že se uskuteční pouze v úzkém rodinném kruhu, a také to, jaký nápis bude zdobit náhrobek stoletého muže, který se pro mnohé Brity stal hrdinou.
- Před 22 dnyV kostele svatého Václava v Kladně – Rozdělově se v pondělí konalo poslední rozloučení s legendárním sportovním moderátorem, novinářem a publicistou Otakarem Černým (✝77). S dlouholetým šéfredaktorem sportovní redakce se loučila rodina a především kolegové z České televize – Robert Záruba (53) , Michal Dusík nebo Pavel Čapek. Ze sportovců nechyběl ani Jaromír Jágr (49) , který měl k Černému coby „kladeňák“ také blízko.
- Před 22 dnyDesítky lidí se dnes do kladenského kostela svatého Václava přišly rozloučit s bývalým novinářem a dlouholetým šéfem sportovní redakce České televize Otakarem Černým, který minulé úterý zemřel ve věku 77 let. Vedle Černého kolegů z televize včetně generálního ředitele ČT Petra Dvořáka mezi nimi nechyběli legendární hokejista Jaromír Jágr, trenér hokejové Mladé Boleslavi Pavel Patera nebo předseda Českého olympijského výboru Jiří Kejval.
- Před 23 dny