Zvykli jsme si, že voda teče z kohoutku. Nestaráme se, jestli je jí dost, nebo málo. Většina lidí vůbec netuší, odkud voda, kterou pijí, pochází. Málokoho napadne, že by s ní měl šetřit. A vůbec, o vodu se má starat firma, stát, vodohospodáři… Navíc vodu v zemi nebo v přehradě nevidíme. I když je to ta pitná.
I když Česko vysychá, lidé dál kupují bazény a napouští je pitnou vodou, zbytečně s ní plýtvají na závlahu anglických trávníků podporujících sucho, myjí s ní auta, splachují toalety. Kroky k šetření s vodou jsou pomalé a neúčinné.
V ČR se podle Martina Pivokonského, ředitele Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd ČR, ze všech zdrojů včetně přehrad „vyrobí“ 600 milionů metrů krychlových pitné vody ročně, což můžeme přirovnat k sedmdesátinásobku denního průtoku Labe u Děčína nebo bez mála objemu nádrže Orlík. Nikdo se ale donedávna neptal, kde vlastně tak velké množství vody bereme.
Voda probíhá krajinou jako krev v těle, neustále se pohybuje, a proto je velmi těžké docílit rovnováhy mezi jejím odběrem, spotřebou pro přírodní ekosystémy a zásobou v krajině.
Protože i zásoba podzemní vody je dynamická, závisí hlavně na krajině a jejím stavu.
I proto je lepší a z hlediska přístupu k vodě spravedlivější jímat vody tisíci malými, v krajině rozprostřenými prvky, než jedním velký objektem v jednom bodě, jak praví i EU.
Pitná voda a horniny
Podzemní vody jsou na rozdíl od těch povrchových více chráněny před znečištěním a představují potenciálně nejzabezpečenější zdroje pitné vody. Navíc se vždy chrání formou tzv. hygienické ochrany pomocí odstupňovaných pásem (tzv. PHO).
V ČR jsou nejvýznamnější zásoby pitné vody sedimentárních pánvích, v nichž se voda gravitačně soustřeďuje v miskovitě prohnutých vrstvách hornin, které často v ploše dosahují desítek či stovek kilometrů čtverečních.
Zde jmenujme například Polickou pánev, Východočeskou křídu a další.
Krajina rozhoduje o pití a nepití
Pitné vody je ale méně, než si myslíme. Zemědělské i hydrologické sucho pramení i ze špatné péče o krajinu. Ta dramaticky ztrácí svou schopnost retence, tedy zadržování vody. Nůžky mezi doplněním podzemních vod a jejich odběrem se neustále rozevírají.
Klíčovou roli v dostatku pitné vody v podzemí hraje dobrý stav povrchu krajiny. Jak to s ním vypadá v Česku? Krajina je vysušená, půda utužená a masivně zastavovaná.
Řeky a potoky se narovnávají, zahlubují a mají opevněné břehy a dna. Zemědělská půda se masivně odvodňuje (u nás jsme odvodnili asi jeden milion hektarů zemědělské půdy, cca 25 % povrchu ČR).
Když tyto faktory spojíte se špatným stavem lesů, máte sucho nebo povodně téměř jisté.
Meliorace Retence vody
Za posledních 150 až 200 let jsme si dokonce zničili malý oběh vody, kdy zdroj srážek měla na svědomí pevnina, a to odpařováním z vodních ploch, lesů, krajinné zeleně a půdy. V současné době jsme závislí převážně na velkém oběhu vody – zejména z oceánů, tedy hlavně z Atlantiku.
Voda mizí i kvůli stále intenzivnějšímu zemědělství. Masivní odvodňování pozemků pomocí trub v podzemí, scelování pozemků, užití biocidní chemie a čím dál těžších strojů, tím vším zemědělská produkce zaviňuje nedostatek vody. Nejedná se tedy jen o vysokou vodní stopu při spotřebě na výrobu masa či nevhodné zavlažování, ale právě i přímé ničení retence krajiny.
Utužená a vysušená krajina se namísto vodní houby stala jakousi skořápkou. Nejenže nedokáže vodu zadržovat, ale naopak, udělali jsme vše proto, aby rychle a často ničivě (v podobě bleskové povodně) odtékala. Krajina prošla masivním odvodněním.
Plošná zádrž vody se objevuje jen minimálně a donedávna převažovala myšlenka, že správná a jediná zádrž vody je bodová, tedy pomocí hrází rybníků nebo přehrad.
Přitom naši předkové uměli s vodou v krajině pracovat skvěle – příkladem může být Třeboňsko, řízeně zaplavované louky u České Skalice a Jaroměře a jiné zámecké krajiny s vodou.
Sucho postupuje a krajina se napravuje velmi pomalu. To ale poškozuje a ohrožuje nejen společnost. Z krajiny mizí vlivem vyšších teplot a sucha například hmyz a na něm závislí ptáci a další druhy.
Začíná se tak rozpadat přírodní rovnováha. To není jen nějaká ekologická představa, ale může to znamenat stovky negativních vlivů pro člověka, včetně ztráty hmyzích opylovačů, a tím pádem i nižší úrodu.
Proč to nevyřeší přehrady?
Podle zastánců nových přehrad krajina nemá kohoutek. Tento bonmot zdůrazňuje, že se s vodou z přehrady dá dobře manipulovat a když v ní voda je, může zásobit velké množství lidí najednou.
Ve skutečnosti má krajina kohoutků miliony, pokud obnovíme její plnou retenci – a nejde jen o studny nebo vrty, ale i studánky, rybníky, mokřady apod.
Když se neobnoví celoplošná schopnost krajiny vstřebávat vodu, nebude jí dostatek ani v přehradách.
Jednobodové, centristické opatření je navíc daleko zranitelnější, nákladnější jak na stavbu, tak na údržbu. A pokud selžou plánované vstupní parametry bodové zádrže, může se jednat o zásadní, nejen ekonomický, ale i společenský problém.
V lednu 2019 skončil pilotní projekt spolku Živá voda, který na 20 km2 zhotovil studii proveditelnosti modelové zádrže vody v povodí obce Zdoňov.
Navržené revitalizace, tvorba nových tůní a mokřadů a zejména znefunčknění části melioračních zařízení pro zpomalení odtoku vody z krajiny, by vedla v případě obdobného řešení po celé ČR k zádrži vody rovnající se minimálně dalším 10 Orlíkům.
Pokud bychom tedy provedli úpravu zemědělství a využili „Model Zdoňov“ v celé ČR, zadrželi bychom 2x větší objem vody v krajině, než má všech 165 českých přehrad dohromady.
O co usiluje spolek Živá voda:
- Návrat hydrologického režimu ČR ideálně na úroveň kolem roku 1820, kdy byla ještě říční síť celkem zachována, pomocí Krajinného plánu ČR.
- Zemědělství a lesnictví s plnou obnovu retence zemědělské a lesní půdy.
- Bezplatná využití už hotového počítačového projektu pro každého, kdo bude ochoten zadržovat vodu v krajině.
- Návrh na zrychlení a zlepšení administrace potřebných grantů do krajiny.
- Návrh ocenění mimoprodukčních funkcí lesní a hlavně zemědělské půdy – na prvním místě by šlo o zádrž vody.
I proto poslední roky vidíme, že řadu obcí zásobují pitnou vodou cisterny a pitná voda se přečerpává do prázdných obecních vodojemů. Úbytek pitné vody je jev dlouhodobý a souvisí také s vysokou spotřebou vody v průmyslu, jeho velkou vodní stopou výroby a spotřeby v ČR obecně.
Zabránili jsme povodním. A také přítoku pitné vody
Česko vysušuje ještě jeden vodohospodáři často zcela opomíjený fenomén – obrana obcí a měst před povodněmi díky zvětšení profilu toků. Dno se zahloubí, břehy oddálí od sebe a ještě se v řadě případů opevní betonem či kamenivem. Zvýší se tak kapacita průtoku a podle velikosti profilu voda projede bez vybřežení třeba 20letou i 100 letou povodeň.
V zaplavovaných oblastech škody na majetku i životech zkapacitněním toků poklesly, ale za cenu ztráty podzemní vody ze zaplavovaných luk kolem toků (niv). Namísto toho se voda o velké energii posílá dolů sousední obci a ta se musí bránit a udělat to samé. Jelikož se obce rozrůstají, v zaplavovaných územích se staví čím dál více, nakonec se obce chrání i před stoletou vodou.
Jenže to má i temnou stránku – 2/3 českých toků tak umocňují sucho, protože níže umístěné dno toku vysušuje nivu okolo. Tento trend způsobil, že v ČR v nivách kolem toků chybí cca půl miliardy kubíků vody, což je kolem 2/3 naší největší nádrže Orlík. Proto voda mizí a zahrádkáři si často stěžují, že nenajdou vodu ve studních, ačkoliv tok mají na dohled.
Omezení rozlivu povodní většina považuje za pozitivní. Řada hrází se v minulosti stavěla hlavně kvůli povodním. Nicméně trvalé omezení rozlivu pod hrází na desítkách kilometrů tím, že se nezaplaví nivy toků, opět významně podporuje sucho a snižuje úživnost pozemků v bývalých záplavových zónách, stejně jako tamní biodiverzitu.
Klimatická změna hraje svou roli
Zásoby sladké a tedy i pitné vody na pevnině zásadně ovlivňuje i celkové klima. Kromě oceánů a vzdušných mas stoupá teplota i na povrchu pevniny. To urychluje vysušování půdy vyšším odparem vody z půdy i z volné hladiny nádrží. Schne tak i krajina a ubývá podzemní vody včetně vody pitné. Toky přestávají téct.
Navíc se ale stalo něco, co nikdo nečekal, a čemu se říká efekt černé labutě. Jako mávnutím kouzelného proutku odstartoval zlomové sucho a kůrovcovou kalamitu na smrku v jednom roce najednou. Situace hrozila už desetiletí, přes upozornění expertů ji ale všichni podceňovali.
Jedním z hlavních projevů klimatické změny je narušení jet streamů (tryskové proudy ve vysokých vrstvách atmosféry). To vede k omezení velkého oběhu vody nad Evropou. Vláha z Atlantiku se do centra Evropy nedostává.
Naopak jet streamy způsobují, že obvyklé tlakové poměry nefungují a dostává se k nám mnohem více vzdušných mas od jihu z Afriky a ze střední Asie. To umocňuje oteplení a vysušení střední Evropy.
Všechny tyto efekty se „sečetly“ už v roce 2015 a zejména v roce 2018 – většinu roku jsme byli 30 % pod dlouhodobým normálem, kdy v některých místech České republice nepršelo i 8 měsíců. Někde chybí průměrné srážky za celý kalendářní rok.
Tento extrém zákonitě stojí za úbytkem pitné vody. Rychlost ubývání urychluje právě zmíněný efekt klimatické změny. Pitná voda mizí jako nikdy předtím. V některých obcích vyschly studny, což nepamatují ani dnešní devadesátníci. V řadě lokalit vyschly vloni toky a rybníky na úplnou nulu, několik přehrad ve východních Čechách se dostalo na historické minimum.
Co s tím?
Proto musíme udělat všechno, co se dá, abychom vodu nejen zadrželi v krajině, ale šetřili s ní na všech úrovních. Znovu tak může někoho napadnout stavět nové přehrady.
To by ale ukázalo nepochopení dramatičnosti situace a skutečnosti, že klimatická změna pokračuje. A může být podstatně hůř. Situace z roku 2018 se bude v dalších letech opakovat, možná bude ještě horší.
V příštích 25 letech může poklesnout vodnost toku v České republice v průměru o 50 %. V létě tedy přestane většina toků v ČR téct.
A to je nejen špatná zpráva pro povrchové vody a pro přehrady, ale i pro vodu pitnou, která se nebude mít jak doplňovat. Na tuto skutečnost upozorňují i zahraniční studie o vlivu klimatu na zásoby pitné vody.
K situaci s pitnou vodou v ČR ministr Brabec v únoru 2019 na ČT24 uvedl: „Spotřeba na obyvatele a den je zhruba 87 litrů pitné vody, dříve to bylo 170 litrů, tedy jsme spotřebu pitné vody výrazně snížili, ale jen desetinu potřebujeme na jídlo a na pití a zbytek proumýváme, prosplachujeme v záchodech a podobně.“
S postupující klimatickou změnou roste odpar z vodní hladiny a zvyšuje se potence tvorby řas a zejména toxických sinic vlivem zvyšující se teploty. Situaci zhoršuje i to, že se ze zničené zemědělské půdy rychle vyplavují hnojiva a zbytky chemie. Kvůli tomu bude voda z přehrad a řek stále méně vhodná k pití a náklady na její úpravu mohou v budoucnu dosahovat enormních částek.
Budoucnost (pitné) vody je tedy opravdu temná. Budeme muset mobilizovat veškeré síly a zdroje, abychom to napravili. Budeme muset přehodnotit priority a směřování politik i hospodářského směřování.
Tato historicky největší výzva, před kterou jsme kdy stáli, nás však může překvapivě nakopnout k lepší péči o krajinu.
A taky pomoct uvědomit si, jestli konzumní styl života s ohromnou spotřebou vody a dalších komodit opravdu stojí za to.
Jak můžete vy bojovat proti suchu a úbytku pitné vody?
Velká role v boji proti suchu dnes leží nejen na státní správě, vodohospodářích či firmách nebo samosprávě, ale doslova na každém člověku.
- Přehodnoťme dosavadní přístup, kdy jsme považovali vodu za samozřejmost. Každý bude muset šetřit, voda se bude muset zdražit kvůli těm, kdo mají zbytečně vysokou spotřebu.
- Péče o pozemky a zahrádky bude vyžadovat nový pohled. Když opustíme sekání na anglické trávníky, pomůžeme zadržovat vláhu a můžeme ochlazovat mikroklima domova i planetu. Stačí někde v koutě zahrady nechat stařinu, na zbytku třeba jen dvakrát kosou sečenou květnatou louku a krátkou trávu jen tam, kde se chodí. Máme 2 % zahrad, když zde zlepšíme zádrž vody, můžeme hodně pomoci.
- Každý z nás může zachytávat vodu sázením stromů a keřů do volné krajiny, po souhlasu vlastníka i státu sázet nové lesy.
- U novostaveb se dá řešit záchyt vody pomocí zelených střech nebo shromážďováním srážkové vody.
- Pokud je na zahradě či vašem pozemku tok nebo podzemní odvodnění trubami a nejsou v místě chráněné rostliny a živočichové, můžeme zadržením vody budovat malé tůně, které se pak začlenění do systému krajinného plánu. Jejich výstavbu dotuje stát mnohdy do výše až 100 %.
- Vodu také ušetříme tím, že budeme kupovat výrobky, které mají malou vodní stopu – tj. na které je potřeba vody pokud možno co nejmenší. Stát by zde měl iniciovat certifikaci šetrné vodní stopy.
V Ústeckém kraji máme hluboce uložené zásoby podzemní vody, říká odborník
„Vodu v podzemí stále máme, jen je v hlouběji uložených kolektorech. Pod dno současných vysychajících studní tak musíme jít často minimálně o dalších deset metrů,“ popisuje zkušenosti z poslední doby hydrogeolog Jiří Starý, jenž se zabývá mimo jiné i budováním studní či průzkumných hydrogeologických vrtů pro obce i jednotlivé domácnosti.
Jak je na tom momentálně Ústecký kraj se zásobami podzemní vody?Je třeba se na to podívat ze dvou stran. Z pohledu takzvaných mělkých zvodní, z nichž lidé běžně čerpají vodu domovními studnami a které sucho a nedostatek srážek ohrožuje nejvíce, je to problém.
V kraji však máme i hluboce uložené zásoby podzemní vody, které jsou poměrně kapacitní a zatím se jich dlouhodobá sucha zásadně nedotýkají. Několik takových vodonosných vrstev, tzv. kolektorů, které mají velké zásoby vody, lze najít v oblasti Českého středohoří, Labských pískovců či Českosaského Švýcarska.
Tam jsou dokumentovány útvary podzemních vod místy až do hloubky 800 metrů. V absolutním srovnání se zbytkem republiky je na tom Ústecký kraj velice dobře.
Hrozí nám nedostatek vody?Využitelné zásoby podzemní vody v rámci Ústeckého kraje jsou momentálně zhruba tři tisíce litrů za sekundu, což je objektivní odhad zpracovaný na základě matematických modelů. Na základě povolených odběrů nyní využíváme kolem 640 litrů za sekundu.
Celá struktura má obrovské zásoby vody a není zdaleka vytěžována tak, jak by mohla být. Druhou věcí jsou však zásoby vody v malých hloubkách pět až dvacet metrů, odkud se voda ztrácí. Respektive její hladina zaklesává poměrně zásadním způsobem do spodních vrstev.
Například hodnoticí zpráva Českého hydrometeorologického ústavu z letošního května upozorňuje na to, že 80 procent mělkých vrtů, které ústav sleduje, má hluboce podnormální stav. I na tom je zřetelně vidět, jak hladina vody v mělké zvodni ubývá.
A je to způsobeno hlavně deficitem dešťových srážek, který se kumuluje již od roku 2015.
Kolik srážek teď v přírodě chybí?Posledních pět let je srážkově podprůměrných. V celkových úhrnech chybí 15 procent srážkové vody, což je obrovské množství. Pokud by se to vyčíslilo výškou vodního sloupce, tak správně by mělo za posledních pět let napadnout cca 3,5 metru srážek.
Nám nyní chybí za toto období půl metru srážek, což představuje tři čtvrtiny jednoho průměrného ročního srážkového úhrnu. Ani letošní rok se zatím nevyvíjí srážkově dobře.
Zejména sněhové srážky, které se velkou měrou podílejí na plynulém doplňování podzemních vod, jsou v posledních letech výrazně deficitní, především ve středních a nižších polohách.
Málo srážkové vody se kumulativně projevuje jak dlouhodobým poklesem hladiny spodních vod, tak nedostatkem množství vody v povrchových tocích. V dubnu 2020 měly řeky obecně čtvrtinový průtok než v té samé době v předchozích letech.
S nedostatkem vody se dlouhodobě potýká Lounsko a Žatecko. Je ještě někde v kraji podobná situace?Se zásadním úbytkem spodní vody se potýkají i vrcholové partie Českého středohoří.
I když jsou o dost výše, tak i zde dochází k postupnému vyprazdňování mělkých zvodní, respektive k zaklesávání hladiny vody do nižších vrstev. Například v okolí Milešovky je hned několik velkých obcí, kde jsou po celý rok vidět suchá koryta potoků.
Na jaře přitom bývala plná vody a i v létě v nich voda běžně protékala. Když zde děláme vrty a čerpací zkoušky, při nichž vodu odpouštíme do potoka, naplní se i studny v okolních zahrádkách. Tři týdny, kdy teče voda potokem, mají lidé vody ve studních dost.
Jakmile však s čerpáním přestaneme, potok vyschne a s ním i okolní studny. Tady je vidět, jak je vše provázané. Tím, že hladina podzemní vody výrazně poklesla, nedokáže plnit koryta toků.
|
Je těžké v naší krajině najít nové zdroje vody pro studny či vrty?Vodu v podzemí stále máme, jen je v hlouběji uložených kolektorech. Aktuální situace je tedy taková, že si zájemci musí objednávat vrtané studny místo šachtových či kopaných, které jim vysychají.
Abychom lidem vodu poskytli, musíme ve vrtu dosáhnout alespoň deseti- až patnáctimetrového sloupce vody, aby to bylo z hlediska technologického provozovatelné. Pod dno současné vysychající studny tak musíme jít často minimálně o dalších deset metrů. Standardní hloubky studní se nyní pohybují od dvaceti do padesáti metrů.
Kopané studny v nížinách mívaly dřív běžně kolem pěti až deseti metrů. V horských oblastech a vrchovinách bývaly hlubší, kolem deseti až dvaceti metrů.
Stoupá v důsledku sucha v posledních letech zájem o vaše služby? Pokud vás osloví zákazník s tím, že by chtěl vyvrtat na svém pozemku studnu, kolik času to zabere, než mu opravdu poteče voda z kohoutku?Momentálně jak já, tak i kolegové řešíme obrovský převis poptávky. Z mého pohledu zájem o tyto práce oproti době před pěti lety narostl čtyřnásobně. I čekací lhůty jsou poměrně dlouhé. Obecně platí, že celková doba od objednání až po puštění vody z kohoutku může trvat pět až sedm měsíců. Nejpozději do roka by však mělo být vše hotové.
Jaké jsou průměrné náklady na vyvrtání studny či vrtu? Zřejmě rozhoduje i hloubka či složitost terénu.Zásadní věcí jsou geologické podmínky lokality, kde budete vrtat. V pískovci či žule to jde obvykle velice dobře. Tam, kde jsou ale například jíly, nesoudržné sutě, štěrky či tekuté písky, cena narůstá.
Pak rozhoduje i hloubka vrtu či průměr vrtání. U třicetimetrové studny, která se dělá zřejmě nejčastěji, se náklady pohybují mezi 40 až 100 tisíci korun za provedení vrtu. Následující práce, jako jsou instalace armatur, čerpadel, testování a zpracování dokumentace, stojí od 40 do 60 tisíc korun.
Kompletní vrt, včetně všech náležitostí, tak může vyjít na 80 až 160 tisíc korun.
Setkáváte se ve svém oboru také s nepoctivými firmami?Je to asi stejné jako v každém oboru.
Stává se, že si lidé objednají vrtné firmy s nevhodnou technologií či slabší vrtnou soupravou, tyto firmy k vrtání někdy ani nepřizvou zákonem požadovaný geologický dozor, na danou lokalitu nestačí a pak po neúspěšném pokusu se vše musí dělat znovu s jinou vrtnou firmou za přítomnosti hydrogeologa. To už je ale za jiných technologických podmínek a je to také finančně náročnější. Speciálně v Ústeckém kraji se vyskytuje dost lokalit, kde jsou podmínky pro vrtání docela složité.
Stalo se vám, že jste při vrtání studny nebo vrtu na vodu nenarazili, i když podle původních propočtů voda měla v podzemí být?Ještě se mi naštěstí nikdy nestalo, že bychom vyvrtali zcela suchý vrt. Podzemní voda je všude. Otázkou je, v jakém množství a v jaké hloubce.
Stává se, že vrt má podle horniny, v níž se vyskytuje, velice nízkou vydatnost. Většinou však na tento problém upozorňujeme dopředu, aby s tím zákazník počítal.
Tento problém se dá řešit vhodnou akumulační nádobou, která se třeba během noci zaplní a pro běžné domácí využívání tak i málo vydatný vrt postačí.
Jak poznáte, kde máte v krajině vrtat?Když nás zákazník osloví, tak dokážeme pomocí geologických map a archivních sond, jejichž data archivuje a poskytuje Česká geologická služba, dále formou detailní prohlídky terénu a případně dalších doplňkových kroků, jako je proutkaření či geofyzikální průzkum, určit vhodné umístění vrtu.
Využíváte i v dnešní moderní době služeb proutkařů?Ano, jejich služby využíváme často. Zvláště v oblastech, kde převažují ruly, žuly, svory, čediče, tedy v pevných horninách, které mají převážně puklinovou propustnost. Voda tu přednostně proudí po puklinách a proutkař má schopnost tyto pukliny identifikovat.
Proutkaři tak často mohou pomoci identifikovat zóny se živějším oběhem podzemní vody. Znalosti proutkaře je důležité spojit s objektivními geologickými poznatky a se znalostmi o proudění vody a charakteru zvodní, které má zase hydrogeolog. Podél řek, kde jsou štěrky či písky, není proutkař tak potřebný.
V těchto místech totiž proudí voda víceméně homogenně v pórech.
Dokážete odhadnout vývoj zásob vody v kraji v blízké i vzdálené budoucnosti? A je tu případně nějaké řešení, kde vodu dál brát?To je poměrně složitá otázka. Zatím to nevypadá, že by se mělo něco v brzké době zásadně změnit. Nikdo dnes nedokáže přesně říci, jak to bude s hydrologickým režimem vypadat za pět let, zda bude lépe, či hůře.
Spíše se ale s přihlédnutím ke globálnímu vývoji klimatu obecně počítá s horší variantou. Jednou cestou jsou hlubší vrty, které si již teď lidé objednávají. Je to však otázka financí a ne každý si hluboký vrt může dovolit.
Jen na povrchové zdroje, jako jsou přehrady, které se úspěšně plní především při jarních táních či přívalových srážkách, však není možné se spoléhat.
Je možné vodou nějak víc šetřit. Pomáhají kroky, jako je například větší využívání dešťové vody v domácnostech?Každý takový krok je vítaný a má pozitivní efekt. Je to ale jen jedna část mozaiky. Je potřeba změnit celkový přístup k hospodaření s vodou. Nikoliv jen v rovině jednotlivých domácností, ale i z hlediska průmyslu a zemědělství.
Velkým problémem jsou například plošné meliorace v polích, které urychlují odtok podzemní vody z krajiny a předčasně zbavují pole vláhy. Také dříve budované meliorační kanály ve vysokohorských rašeliništích způsobují markantní úbytek vody v nejvyšších polohách a postupný zánik cenných biotopů.
Zpevňování, prohlubování a narovnávání povrchových toků je dalším zásadním problémem, který urychluje povrchový a podzemní odtok. Navíc tím, jak spodní voda zaklesává hlouběji, přetrhává se tzv. kapilární třáseň, která stoupá z hladiny podzemní vody směrem k půdnímu profilu.
Ten pak není dotován podzemní vodou a je zcela odkázán na dešťové srážky, kterých je ale nedostatek. Tím se uzavírá začarovaný kruh, který má za následek prohlubující se sucho v zemi.
Máte tady studnu? Sucho výrazně omezuje majitele nemovitostí i koupi domů
Formulář pro opuštění okresu. Kde ho najdete, kam ho budete potřebovat Pavel Cechl
Zákaz zalévání zahrady a s tím související spálená úroda nebo nemožnost napustit si zakoupený bazén. I takové jsou dopady sucha v Česku, kvůli kterému řada obcí omezila občanům tyto běžné činnosti.
Chalupa – Ilustrační foto | Foto: Shutterstock
Varování před tím, že je nedostatek vláhy v Česku kritický a že to může být ještě horší, která se v posledních letech ozývají z úst vědců a v médiích, mají dopad i na realitní trh.
Alespoň podle ankety Deníku provedené mezi českými realitními kancelářemi. Lidé si totiž daleko častěji při koupi domu, chaty či chalupy zjišťují nejenom to, zda do ní vede vodovod, ale i jaká je celkově situace ohledně vody v okolí nového obydlí.
Přečíst článek ›
„Například na Dobříšsku je mnoho vesnic, kde jsou obyvatelé závislí na studni. Proto je při prodeji objektu zdroj vody velké téma,“ říká Tomáš Hejda, mluvčí RE/MAX. Takových lokalit je podle něj v Česku samozřejmě více.
„Sucho pak ovlivňuje poptávku po rodinných domech a rekreačních nemovitostech tam, kde není vodovod. Pak je přítomnost studny, ale pozor – dnes už se musí jednat o vrt hloubkový, nikoliv o starou studnu o pár metrech, velmi žádaná,“ potvrzuje i Jan Martina ze společnosti M&M Reality. „To samé platí o možnosti hloubkový vrt vybudovat, což může být v některých obcích problém,“ dodává.
„Kupující zajímá nejen to, jak je to s připojením na obecní vodovod, ale zda má nemovitost i vlastní zdroj vody, například ze studny či potoka,“ říká Vladimír Zuzák, ředitel Maxima Reality.
Problémy s povolením
Kupující se ptají i na to, zda je případná studna povolená, neboť je kvůli suchu čím dál obtížnější získat na ni povolení. „Pokud tam studna není, zajímá je, jak je to s podzemní vodou, kdyby si chtěli zažádat o vrt,“ dodává Zuzák.
Přečíst článek ›
Obavy lidí z nedostatku vody nejdou neodůvodněné. Může totiž značně zkomplikovat život. „V noci vyperu jednu pračku nebo se vykoupeme. Musíme přemýšlet, jak vodu použijeme.
Do rána nateče, takže spláchneme wc a opláchneme se,“ svěřili se před časem Deníku obyvatelé jedné z obcí na Olomoucku.
A jak si ověřit, že nedopadnete stejně? „Místním šetřením za pomocí studnařů, testováním kvality vody přes hygienické stanice, nastudováním stanov obce ohledně hloubkových vrtů a tak dále,“ říká Jan Martina.
4.6.2020
Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované Škoda Octavia první majitel, servisní knížka, koupeno v D Mini první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Octavia první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované Opel Astra první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v D, v záruce Opel Astra servisní knížka, koupeno v D, nehavarované Ford Focus servisní knížka, koupeno v D + PRODAT AUTO
kohoutková voda
Kontroverzní otázka, kde laik tápe. Výrobci balené vody budou propagovat tu svoji, za jejíž kvalitou si ihned po opuštění výrobního podniku stojí. Ale vliv na další skladování balené vody již nemají. K zamyšlení je však zejména podstatný negativní dopad balené vody na životní prostředí.
2. 2. 2021 | autor: Hana Tomášková | zdroj: Je lepší balená nebo kohoutková voda? | Komunální ekologie (komunalniekologie.cz)
Uhlíková stopa balené vody
Balená voda je v porovnání s tou kohoutkovou dražší. Produkuje nezanedbatelnou uhlíkovou stopu. Na jeden vyrobený litr balené vody se spotřebuje další téměř 1,5 litru, připočtěme náklady na dopravu a skladování.
Neustále se řeší, co s PET lahvemi, ve kterých je nejčastěji balena. Zálohovat, třídit pro následnou recyklaci, být povinnou částí recyklátu ve výrobcích… Přitom stejně PET láhve často nacházíme volně pohozené v přírodě.
Jaký existuje důvod pro to, aby spotřebitelé dávali přednost balené vodě?
Podle údajů z Českého statistického úřadu bylo v roce 2019 v České republice pitnou vodou z veřejného vodovodu zásobováno 10 090 190 obyvatel, tj. 94,6 % z celkového počtu obyvatel. Jak je tedy možné, že se trh s balenou vodou tak snadno rozvinul, navíc v tak masivním měřítku? Jaké kroky činí producenti pitné kohoutkové vody, aby se spotřebitel vrátil zpět k využívání vody z kohoutku?
Nad otázkami se zamýšleli odborníci – řečníci webkonference Provoz vodovodů a kanalizací:
Ing. Radka Hušková
V lokalitách, kde není dostupná voda z veřejného vodovodu a lokální zdroj je nekvalitní, pak je namístě, aby byla upřednostněna balená voda.
Ovšem v lokalitách, kde je k dispozici voda z veřejného vodovodu, tak tam není na místě dávat přednost vodě balené.
Voda z veřejného vodovodu je vysoké kvality, kontrolovaná pravidelně laboratořemi jak provozovatele vodovodu, tak v rámci superkontroly orgánem ochrany veřejného zdraví.
U balené vody si spotřebitel nemůže být jistý způsobem skladování, ne vždy jsou dodrženy optimální podmínky. A to má na kvalitu balené vody významný vliv. U vody z veřejného vodovodu je vlastně voda „skladována“ při stálé teplotě v nezámrzné hloubce v zemi. Takže podmínky „skladování“ jsou optimální.
Domnívám se, že to byla obrovská příležitost pro výrobce, kdy nový režim po roce 1989 otevřel trh podnikání a takové výrobky na trhu v ČR nebyly. Zdálo se, že to je trend západní Evropy, a tak byl po takových výrobcích „hlad“.
Výroba byla doprovázena masivní reklamou výrobců balených vod, předháněli se s novými produkty – příchutěmi. Reklamní kampaň se samozřejmě promítla do ceny balených vod.
A když se zmiňuji o ceně, tak je nutné uvést, že cena vody z veřejného vodovodu je uváděna v Kč za metr krychlový, tedy za tisíc litrů.
A ne vždy si běžný spotřebitel udělá srovnání ceny balené pitné vody v 1,5 až 2 l PET lahvi versus cena vody z veřejného vodovodu. Vždyť cena vody z veřejného vodovodu za 1 l je cca 5 haléřů, pokud je to cena i se stočným, tak cca 10 haléřů.
Spotřebitelé si musí uvědomit, že to, co zaplatí jako vodné a stočné je cena jednak za surovinu, ale zejména za službu, servis a činnosti s tím spojené – to že jim teče kvalitní pitná voda z kohoutku berou jako samozřejmost.
Ale co vše je s dodávkou pitné vody z veřejného vodovodu spojené – kdo to ví? A co teprve odvádění a čištění odpadních vod?
Důvěra v pitnou vodu v minulosti mohla být snížena v oblastech, kde bylo ocelové potrubí bez jakékoliv vnitřní ochrany většinou vystavěno za minulého režimu v tzv. Akci Z.
Tam potom bylo co napravovat – docházelo ke korozi potrubí a do vody se uvolňovalo železo, byla ovlivněna barva a někdy i chuť vody.
Tyto lokality jsou dnes většinou rekonstruovány nebo jsou zavedena taková režimová opatření, aby spotřebitel dostával skutečně kvalitní pitnou vodu z veřejného vodovodu.
Reputace pitné vody z veřejného vodovodu se tak narovnala, ovšem u dřívějších pamětníků je to zdlouhavý pomalý návrat k důvěře v kohoutkovou vodu.
Kvalitou pitné vody z veřejného vodovodu a srovnání s vodou balenou se zabývalo mnoho nezávislých anonymních testů a v mnoha případech pitná voda z veřejného vodovodu svou kvalitou předčila tu balenou.
Myslím, že i toto přispělo k posílení důvěry v pitnou vodu z veřejného vodovodu.
To je velmi velký záběr, co vše provozovatel vodovodu činí – patří sem nejen dobrá provozní praxe, ale také otevřená komunikace se spotřebitelem, zveřejňování informací o kvalitě dodávané vody a o dalších činnostech, které mají vliv na zásobování pitnou vodou z veřejného vodovodu.
Provozovatel vodovodu neprovádí tak masivní reklamu, jako výrobci balených vod. Ale nabízí restauracím, kavárnám a všude tam, kde je možné podávat zákazníkům kohoutkovou vodu např. i to, že se stanou kontrolním bodem pro pravidelnou kontrolu kvality vody u spotřebitele. Snaží se podporovat pití kohoutkové vody hodně osvětou a např.
i ochutnávkou kohoutkové vody na různých akcích.
Při každé příležitosti se provozovatel veřejného vodovodu snaží podporovat důvěru v kohoutkovou vodu založenou zejména na kvalitě dodávané pitné vody a na kvalitě služeb.
K propagaci vody z kohoutku také přispěla kampaň skupiny Veolia – Čerstvá kohoutková? Stačí říct!, která pomáhala vrátit kohoutkovou vodu do restaurací a kaváren. Těm restauracím, které se zapojily do projektu, společnosti skupiny Veolia rozdávaly karafy na vodu.
O vodě z kohoutku se začalo daleko více mluvit a zvedl se zájem o ní. V pravidelných průzkumech přes 80 % dotázaných odpovídá, že vodu z kohoutku pijí. K propagaci také pomáhají webové stránky www.kohoutkova.cz.
Ing. Bohdan Soukup, Ph.D., MBA
Podle mě je odpověď na všechny tyto otázky docela jasná – výrobci balených vod pracují se zcela jinou marží než vodárenské společnosti, a navíc nejsou podrobeni přísné regulaci ze strany státních orgánů.
Ilustroval bych to na následujícím příkladu – jistě si všichni vybavíte reklamu na stolní vody, kde světově uznávaná modelka českého původu chodila oblečená/neoblečená v šatech „z vody“, které byly vytvořené počítačově, elektronicky.
Pohybovala se v exkluzivním prostředí kasina v objektu Lázní I v Karlových Varech a reklama běžela v hlavních vysílacích časech na všech televizích poměrně dlouhou dobu.
Představme si, kolik musel stát honorář modelky, natočení reklamního spotu, nájem Lázní I a hlavně kolik musely stát vysílací poplatky, když 1 minuta v prime time TV Nova stála skoro milion korun.
Nemluvím o tom, že scénář reklamy pomáhali dávat dohromady bezpochyby celé štáby psychologů, kteří se specializují na to, jak upoutat pozornost co největšího počtu lidí.
Představte si, že bychom přišli s požadavkem na podobný rozpočet za starosty našich obcí a chtěli po nich, aby nám něco takového schválili. Výsledek si asi dovedeme domyslet 😀 A i kdyby nám to schválili, tak jak by potom dopadla následná finanční kontrola, která by posuzovala, zda se jedná o náklad uznatelný do ceny vodného… Slovy klasika: A vo tom to je!
- Ing. Tomáš Žitný
- Jsou místa bez veřejného vodovodu, další důvody si myslím jsou spíš v rovině nedostatku informací o této problematice, v některých případech (spíše v minulosti) mohla v některých vodovodech téci voda kolísavé kvality, zákal, větší obsah chloru, tyto vady odběratele odradili.
- Vodárenství je roztříštěné na regionální společnosti, které nepoužívají reklamu na regionální ani státní úrovni k propagaci svého produktu, výrobci balených vod masívní stále se opakující reklamou podle mého názoru vytvořili v populaci určitý vzorec, který uznává k pití pouze vodu balenou.
- Pravdou je, že producenti toho moc nečiní, důvodů je asi více, rozhodně tu hraje roli ta regionální roztříštěnost, myslím si, že spotřeba vody k pití je zlomkem vody spotřebované v domácnosti a tedy propagování její kvality by zřejmě příliš množství spotřebované vody nezvýšilo, vodárny jsou v pozici přirozeného monopolu a propagovat svůj produkt a vynakládání prostředků na propagaci je trochu nelogické a v pozici poskytovatele „veřejné služby“ by nemuselo být vynaložení peněz na reklamu kladně přijímáno, jednoznačně veřejnost o kohoutkové vodě je nedostatečně informována.
JUDr. Jan Kudrna, Ph.D.
Odpověď bych asi nechal psychologovi, komu ta otázka podle mě patří nejvíce. Já těm lidem kupujícím a vláčejícím neustále balíky lahví s vodou nerozumím.
Asi i proto, že jsem žil vždy v oblastech, kde byla pitná voda kvalitní a chutná. Umím to pochopit v oblastech, kde je např. skutečně tvrdá voda, zejména z domácích studní. I když i tam je to možná zčásti o zvyku.
Zbytek je podle mě o nějakých pocitech. A k nim se kvalifikovaně vyjádřit neumím.
Mgr. Jiří Paul, MBA
Pokud na spotřebitele útočí odevšad reklama na balenou vodu, považují pití balené vody za normu. Je to stejné jako staré dobré „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“.
My, jako provozovatelé nebo majitelé vodovodů, musíme hledat jiné cesty propagace kohoutkové vody, než je reklama. Jak už psali kolegové, reklama na pitnou vodu není uznatelným nákladem (!).
A při ceně 5 haléřů za litr si ji rozhodně nemůžeme dovolit v objemu, který by baleným vodám konkuroval.
Na druhou stranu je naší povinností propagovat bezpečnost kohoutkové vody. Nejen morální, ale pravděpodobně se to do určité míry stane i povinností legislativní. Novela evropské směrnice pro pitnou vodu zavádí povinnost informovat zákazníky o kvalitě vody, což dnes řada našich provozovatelů již dělá. Ale mohl by to být vhodný motivátor k větší propagaci kvality dodávané vody.
Každopádně se při implementaci směrnice do českého prostředí budou moci využít výstupy Projektu TAČR Kohoutkovou nebo balenou: Bariéry a motivace konzumace pitné vody, jehož hlavním řešitelem je Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy a podílí se na něm také Státní zdravotní ústav a CzWA.
Součástí projektu bude i šetření mezi spotřebiteli a využití stávajících dat a průzkumů. Přesvědčit ale naše odběratele nebude vůbec jednoduché a začít bychom skutečně měli u znalosti objemu nebo spíš přechodem na účtování v litrech. Opravdu velmi často s našimi zákazníky řešíme, že „vana opravdu není kubík“.
Závěrem pár výsledků z našich dotazníkových šetření u zákazníků VAK Beroun. Zhruba 56 % dotázaných v roce 2016 znalo cenu vodného a stočného a svoji spotřebu. V témže roce 41 % dotázaných odpovědělo, že balenou vodu nekupují, jelikož je to drahé.
Tu samou odpověď dalo v roce 2006 jen 7 %. Za těchto deset let klesl podíl uživatelů, kteří si kupovali balenou vodu pro pitné účely z 63 % na 21 %.
Je za tím systematická práce, kterou však často o mílové kroky vrátí zpět mediálně vděčné a zhusta nesmyslné kampaně, jako byla např. loňská o mikroplastech.