Ne všechny dny jsou pro nás šťastné, ne pokaždé jsme spokojeni a ne vždy lze brát okolnosti pozitivně. V každé situaci ale máme možnost nepropadnout skličující depresi a vybrat si druhou variantu – bojovat a brát to s úsměvem. Překvapivě ten nás totiž posiluje.
I z na první pohled bezvýchodné situace a dne „totálně pod psa“ se může vyklubat docela příjemný čas. Stačí se pousmát a mocná síla úsměvu vše vyřeší za nás. Umíte svůj úsměv použít?
Úsměv jako životní filozofie
Smích, pousmání se, pusa od ucha k uchu, řehot, až se za břicho popadat… Zkuste si v duchu vybavit, jak vypadá váš obličej, když se usmíváte. Již při myšlenkách na spokojenou tvář a pozvednuté koutky rtů je nám totiž tak nějak lépe. Naše rada proto zní: Usmívejte se klidně jen tak.
Schválně se porozhlédněte kolem sebe. Kolik lidí při cestě do práce má úsměv na rtech? Myslím, že pokud se někdo takový objeví, určitě si ho všimnete. „Ten musí mít neobyčejně úspěšný den“, nebo „zrovna se mu stalo něco speciálního“, pomyslíte si.
A možná by vás ani nenapadlo, že by se mohl někdo usmívat prostě jenom tak.
Úsměv jako lék
Už jste měli někdy fakt špatnou náladu a najednou přišel někdo s obrovským úsměvem na tváři? Určitě to na vás mělo pozitivní vliv a vy jste hned na chvíli zapomněli, jaké máte trápení.
Pokud si už ani nepamatujete, kdy jste měli naposledy záchvat smíchu, až vám tekly slzy, není něco v pořádku. Smích léčí – dokáže se poprat i s těžkými chorobami chronického charakteru.
Tento čarovný lék, který máme všichni ukrytý v našem těle, dokáže posílit obranyschopnost organismu, odstraní bolesti hlavy, eliminuje stres a zlepšuje paměť.
„Smích a úsměv jsou brány, jimiž se dá do člověka propašovat mnoho dobrého.“ – Christian Morgernstern
Vyzkoušejte jógu smíchu
Zapracujte na své psychické odolnosti a vyzvěte svůj úsměv na souboj. Jóga smíchu (Hasja jóga) je unikátní koncept spočívající v myšlence, že se každý člověk může smát bez důvodu. Základem je kombinace nepodmíněného smíchu a Pranayamy (jógového dýchání).
Princip je postaven na faktu, že lidské tělo není schopno rozlišit simulovaný a spontánní smích. Proto dopady smíchu simulovaného jsou stejné jako u spontánního (Fridrich, 2011; Mora-Ripoll, 2011), tedy veskrze pozitivní a léčebné.
Při lekci se nejen uvolníte a plně odreagujete, ale také posílíte svaly, které jste ani nevěděli, že máte.
Nezapomeňte, že úsměv prodává
Již naše babičky říkávaly: s úsměvem jde všechno líp. Když přijdete do restaurace a obslouží vás příjemná usměvavá servírka, dáte jí dýško? A přijdete rádi znova? Úsměv nic nestojí, udělá radost vám i vašemu okolí.
Lidé se vracejí do míst, kde se cítí dobře a to stejné platí i u osobních setkání. Pokud se vaši klienti budou cítit příjemně, rádi vašich služeb využijí znova.
Ale pozor, nepoužívejte falešný neupřímný úsměv, který by klienty spíše odradil.
Praktické cvičení: Zasejte úsměv
Na své okolí působíme jako zrcadlo. Pokud máme dobrou náladu (a stačí se opravdu jen mírně usmívat), naše okolí začne na tento jev reagovat. My lidé máme schopnost se naladit na stejnou vlnu, stejnou energetickou hladinu okolního světa.
Pokud potkáváme lidi „bručouny“, je nám spíše smutno a energii ztrácíme. Stačí však potkat jen jednoho „smíška“ a energetická křivka vyletí zase rychle vzhůru. Vyzkoušejte se usmívat na každého a v každé situaci. Zkuste udržet úsměv na tváři co nejdéle, nejlépe celý den.
Prostě na pochmurné obličeje nereagujte a nechte zrcadlit sílu úsměvu.
ⓒ Gabriela Otteová
Fotografie a kritika: jak přijímat kritiku a kde ji hledat | Milujeme fotografii – vše o digitální fotografii
Všichni dobře víme, jak důležité je pro fotografa umět ovládat svůj fotoaparát, znát kompoziční principy nebo rozumět světlu. Avšak to, co ho opravdu posouvá dál, je kritika a konfrontace s jinými názory. Zpětná vazba vás vytrhává ze spokojené usedlosti a nutí vás dále rozvíjet své schopnosti. Klíčové je proto kritiku nejen snést, ale také si z ní vzít co nejvíc.
Když se něco nového naučíte, máte z toho radost. A to je přirozené a dobré, ale přesto byste v tomto bodě neměli ustrnout. Vystavte své fotografie očím veřejnosti, jděte s kůží na trh. Je to náročné, protože ostrá kritika může skutečně bolet.
Navíc je tento proces nekonečný a jakýkoliv pocit dokonalosti bude vždy falešný. Může to znít tvrdě, ale rozhodně by vás to nemělo odradit. Kritiku totiž zpravidla doceníte až s odstupem, když si uvědomíte, jak moc vám pomohla dostat se dále.
Neberte to osobně
Tenhle podnadpis může znít banálně, ale mnoho fotografů skutečně bere kritiku jako útok na svou osobu nebo tvorbu. Myslí si, že jejich záměr prostě nebyl pochopen. Zapomínají na to, že k focenému místu nebo člověku má osobní vazbu, která mu zabraňuje vidět fotku nezaujatě. Proto je důležité vědět, jak se na ni dívají jiní lidé a jestli v ní nacházejí to, co chcete sdělit.
Stejně důležité je to, aby váš kritik dokázal pojmenovat a zdůvodnit, co se mu na vaší fotce nelíbí. Pokud je zpětná vazba příliš strohá, požádejte svého kritika, jestli by mohl důvody svého soudu rozvinout.
Mnoho z našich fotek se nám líbí, protože jsme fotili něco, k čemu jsme si vytvořili osobní vztah. Proto potřebujeme pohled nezaujatého člověka.
Kritika neznamená, že jste špatný fotograf
Negativní kritika by vás neměla přimět k opuštění vašeho tématu nebo snad k úplnému zanechání focení. Měla by vás naopak motivovat k tomu, abyste se zamysleli, proč fotíte to, co fotíte a co na tom můžete zlepšit.
Za obsáhlou kritiku buďte vždy vděční. Zkuste se vymanit ze zajetí svého ega, které kritiku přirozeně rádo nemá a snažte se ji brát naopak pozitivně.
Protože pokud si někdo dává námahu s kritikou vaší práce, znamená to, že vám chce pomoct a ne říct, že jste špatný fotograf.
Pokuste se na základě kritiky analyzovat své nedostatky a zaměřit se na jejich zlepšení. Nevycházejte jenom z kritiky jednoho člověka, fotografie je do jisté míry subjektivní záležitost. Čím víc lidí se k vašim fotkám vyjádří, tím lépe.
Jak se v tom neztratit?
Máte dostatek zpětné vazby, vyvstává ale nový problém. Každý názor je jiný, často protichůdný. Jak si z toho něco vzít? Na to žádný zaručený návod není, musíte se řídit hlavně citem.
Pokud vám například někdo vyčítá neostrost fotky, která se jinému naopak líbí, zkuste sami sobě položit otázku, jestli ona neostrost má ve fotce nějaký smysl. Chtěli jste tím něco říct? Konečným arbitrem byste měli být vždy vy.
Zkuste najít rovnováhu mezi otevřeným přijetím kritiky a udržením svého vlastního stylu, vlastní výpovědi.
Někdo v téhle fotce může kritizovat mnoho prázdného prostoru. Pak záleží na tom, proč ho tam chci mít a o čem vypovídá. V tomto případě podtrhuje pustotu a rozlehlost krajiny.
Jak rozpoznat frustrovaného kritika
Žel ne každá kritika je konstruktivní. V některých případech útokem skutečně je a za pohnutkami vašeho kritika se může skrývat závist nebo frustrace. Poznáte to tak, že jeho kritika je agresivní nebo vulgární, velmi obecná („všechno je špatně!“) a není v ní ani jediný konstruktivní argument.
Frustrovaného kritika poznáte i tak, že odsuzuje či zesměšňuje samotný obsah vaší fotky. Typicky například vzhled modela/modelky nebo životní styl zachyceného člověka. Tehdy je nejlepší zhluboka se nadechnout a prostě nereagovat. Jakákoliv reakce vás zacyklí, ještě víc znechutí a frustrovaného kritika naopak povzbudí. Važte si svého času a do diskuse se vůbec nepouštějte.
Kde kritiku hledat?
Nejjednodušším zdrojem jsou sociální sítě a fotografické portály. Existuje velké množství tuzemských i zahraničních skupin, kam můžete přidávat fotky a dostanete na ně zpětnou vazbu. Výhodou je lehká dostupnost, nevýhodou mohou být velice strohé komentáře přicházející často od lidí, o kterých nic nevíte.
O stupeň lepší je vytvořit si přes sociální sítě skupinu kamarádů, s nimiž si můžete fotky vzájemně hodnotit. Obdobou jsou taky foto kluby, které najdete v každém větším městě, a do kterých se můžete snadno přidat. Nevýhodou mohou být paradoxně osobní vazby, kdy váš známý kritik ztratí od vašeho díla odstup nebo vás prostě nebude chtít kritizovat.
Pokud se někomu rozhodnete ukázat svou tvorbu osobně, je dobré si fotky přinést fyzicky.
Třetí a nejlepší možností je požádat nějakého uznávaného fotografa o recenzi vašeho díla (v angličtině se tomu říká „portfolio review“). Může to stát nemalé peníze, ale názor odborníka z vašeho ranku může být taky nesmírně cenný a konstruktivní. Nebojte se oslovit fotografa, kterého uznáváte, přinejhorším vás odmítne.
Pokud nevíte, koho oslovit, najděte si fotografa, který má něco za sebou – knižní publikace, výstavy ve známých galeriích, výstupy v prestižních fotografických institucích… To je obvykle sázka na jistotu. Nenaleťte hlavně fotografům, kteří mají víc lajků než skutečných výstupů, a kteří to se sociálními sítěmi umí lépe než s fotoaparátem.
Když gesta prozradí více než slova
Každý rozhovor, každé jednání, každý projev… Slova vždy provází i neverbální komunikace – gesta, doteky, mimika. Pokud se naučíte číst mezi řádky a rozeznat význam několika základních gest, dokážete také lépe vnímat celistvost sdělovaného. Pokud od někoho slyšíte slova chvály, ale přitom jeho úsměv je chladný a strojený, bude pro vás tato pochvala opravdu hodnotná? A jak vlastně poznat, že se jedná o „umělý“ úsměv?
Řeč těla vám napoví o druhé osobě mnohem více, než samotná slova. Pojďme se tedy společně podívat na nějaká základní gesta a jejich výklad:
Zkřížené ruce a nohy – typický signál, který vám o druhé osobě prozradí, že se brání tomu, co jí sdělujete. A to emočně, mentálně i fyzicky. Zkrátka toto gesto nevěstí nic dobrého. I když bude mít daná osoba úsměv na rtech, v hlavě se jí budou možná přehrávat myšlenky jiného typu….
Hřejivý úsměv neboli „úsměv od srdce“ – úsměvem se mnoho lidí snaží zakrýt to, co si doopravdy myslí. Pokud si ovšem lidé na rtech hrají s falešným úsměvem, poznáte to nejvíce na jejich očích. Právě smějící se oči vám prozradí, že se směje i srdce a duše. Opravdový úsměv vykouzlí drobné vrásky kolem očí.
Kontroverzní napodobování – pokud vás daná osoba v konverzaci napodobuje, může to být považováno za ironii. Dle uznávaného odborníka, který vytvořil seznam těchto gest, jde ovšem o správnou věc. Napodobování pak probíhá podvědomě a naznačuje, že dotyčný k vám cítí sympatie.
Neupřímný pohled – upřený pohled do vašich očí nemusí vždy znamenat upřímnost. Naopak pokud se dívá do vašich očí až příliš dlouho, značí to spíše neupřímnost.
Přikyvování – nic se nemá přehánět a u tohoto gesta to platí dvojnásobně. Pokud to někdo bude dělat v konverzaci s vámi příliš často, odhaluje tím svoje pochybení, že například zadaný úkol jste schopni splnit.
Jsem malý a ještě menší – porovnejte si sami osobu, která drží vzpřímený postoj, ramena má rovně a vzadu a dokáže používat široká gesta. Oproti tomu člověk, který se hrbí a snaží se na sebe nestrhnout pozornost. Ten první bude nejspíše sebevědomý a vůdčí typ. Na rozdíl od druhé osoby, která se snaží zakrýt svoji nejistotu, nervozitu či rezignaci.
Falešný úsměv v práci škodí zdraví. Naopak nerudnost má své výhody, tvrdí vědci
Server Quartz přináší článek s titulkem: Proč je dobré být někdy v práci nerudný. Novinářka Meredith Bennetová-Smithová popisuje, jaké jí kolegové k letošním narozeninám vymysleli překvapení.
„Když jsem přišla do práce, čekalo mě tam pár desítek kolegů oblečených podobně jako já – měli flanelové košile, na hlavách baseballové čepice a na tvářích zakaboněný výraz. Přesně tak se tvářím, když jsem zabraná do práce.
O čem to svědčí? – Jednak o tom, že mám pozorné a svérázné kolegy, a pak také o tom, že mou nerudnost vnímají ostatní jako cosi, co je pro mě charakteristické,“ píše novinářka a přiznává, že je z toho trochu v rozpacích.
Soud v Itálii potvrdil souvislost mezi nezhoubným nádorem a mobilními telefony
Číst článek
Podobně jako mnozí další lidé žila v přesvědčení, že udržet si dobré zaměstnání znamená tvrdě pracovat a být – za každých okolností – zdvořilá a usmívat se. „Nevím, kdo mi to začal vštěpovat jako první, ale jisté je, že je to součást výchovy. Pocity mohu otevřeně projevit jen doma, ne v zaměstnání,“ podotýká autorka článku.
Zaměstnavatelé hledají různé způsoby, jak zlepšit morálku a náladu zaměstnanců. Jenže lidé, kteří se příliš soustředí na to, že mají být šťastní, radost ztrácejí.
Navozování pocitů štěstí rozdáváním zmrzliny zdarma nebo nucení obsluhy baru k předstírání radostné nálady na brzké ranní směně, dlouhodobě nemají efekt, míní autorka článku.
Podle ní dokonce i dobře míněné snahy zaměstnavatelů – jako je zavádění technologií pro práci z domova – mohou narušit důležitou hranici mezi prací a soukromím.
Britský sociolog a ekonom William Davies, autor knihy s názvem Průmysl štěstí, tvrdí, že zdravá rovnováha vzniká tehdy, když má zaměstnavatel pochopení i pro starosti zaměstnanců, které s prací nesouvisejí. Zaměstnavatelé by neměli vše podřizovat jen kritériu výkonnosti, ale měli by respektovat hranici mezi prací a soukromím,“ uvedl britský sociolog a ekonom Davies.
Deprese z úsměvu
Server Quartz píše, že předstírání štěstí může mít za následek fyzické i emoční problémy, včetně depresí nebo kardiovaskulárních onemocnění. Dieter Zapf, který se zabývá psychologií práce na univerzitě ve Frankfurtu, oslovil tisíce zaměstnanců, kteří pracují se zákazníky a musí ovládat vlastní emoce. Zjistil, že skrývání emocí může vést k frustraci, vyhoření nebo dokonce k depresi.
Z jiné studie z roku 2011 vyplývá, že když se v práci neupřímně usmíváme, máme čím dál horší náladu, což může vést až k tomu, že z práce odejdeme. Ženy, které se pokoušely potlačit své negativní pocity, to snášely hůř, než muži, píše Quartz.
Dodává, že pozitivní nálada může vést k vyšší produktivitě práce, ale cynismus a naštvání nám také přinášejí řadu pozitiv.
Když jsme v mírně špatném rozmaru, stáváme se pozornější a v myšlení se soustředíme na detaily.
Australský psycholog Joseph Forgas zjistil, že komunikace a schopnost kritického myšlení se zlepšují, když si nepřipadáme moc šťastní. Souvislost mezi podrážděností a pozorností má podle něj evoluční základ.
Problém, který trápí lidstvo po desetiletí, objasněn. Už víme, proč se při běhu rozvazují tkaničky
Číst článek
Forgas mluví o mírně negativní náladě, což podle něj znamená běžné, každodenní střídání nálad, drobné změny v tónu, jakým reagujeme na dění kolem nás. Takové změny nálad může vyvolat celá řada všedních věcí, třeba počasí. Hněv vede k větší kreativitě – říká Forgas – i když třeba jen občas a v malé míře.
Odvolává se také na pokusy dvou kalifornských psychologů z roku 2007. Naštvání podle nich podpořilo analytické myšlení, naštvaní lidé častěji dokázali správně rozlišit slabý a silný argument, než lidé v neutrální náladě. Hněv vedl k efektivnějšímu a analytičtějšímu zpracovávání informací.
Nečekaný je podle serveru Quartz i vliv naší mrzutosti na kreativitu. Docent Matthijs Baas, psycholog z university v Amsterdamu, je zastáncem myšlenky, že hněv v nás povzbuzuje originální myšlení.
V roce 2009 uskutečnil studii se skupinou dobrovolníků – studentů, které nejdřív naštval a pak zkoumal jejich kreativitu při hře. Naštvané týmy měly víc nápadů a jejich nápady byly originálnější.
Baas ale také upozorňuje, že kreativita vybuzená hněvem není udržitelná, dlouhodobě nás spíš vyčerpává.
Jiný hněv pro muže a pro ženy
Autorku článku na serveru Quartz zajímaly i genderové souvislosti. Všimla si, že v odpovědných pozicích je hodně nerudných mužů. Zato ženy, když už se na vedoucí pozice dostanou, musí našlapovat po špičkách.
Pokud příliš naléhají nebo jsou k ostatním nepříjemné, vede to k jejich rychlému pádu na kariérním žebříčku.
Autorka článku připomíná bývalou šéfredaktorku listu New York Times Jill Abramsonovou, která připustila, že lidé se jí občas bojí, protože si nebere servítky.
Profesorka sociologie Melissa Sloanová doložila, že ženy nuceně ovládají své emoce. A ty, které své pocity potlačují, jsou nakonec mnohem méně šťastné, než předtím. To, že musíme vydávat hodně energie na ovládání vlastních emocí, aby se lidé kolem nás cítili určitým způsobem, odborníci označují za emoční práci.
Vědci zkoumali, jak firmy využívají ženských emocí a předstíraného zájmu o druhé ke zvyšování zisku.
Socioložka Ashley Mearsová z Bostonské university říká, že i když vědci tento jev studovali zvláště u žen v sektoru služeb, vztahuje se v různé míře na ženy ve všech profesích, méně snad jen v úřednických povoláních. Jak Mearsová podotýká, ženy kvůli své ženskosti musí vykonávat dvě práce zároveň – povolání a emoční práci.
Všem zaměstnancům – a zvlášť ženám – prospívá, když jejich kladné emoce neurčují majitelé korporací a nemanipuluje se jimi pro účely zisku firem. Socioložky Sloanová a Mearsová zdůrazňují, že ženy ve službách a dělnice snášejí tíhu emoční práce hůř, než ženy v jiných profesích.
„Ten patriarchální tlak nepřemůžu, ale naštěstí mám svoji nabručenost,“ svěřuje se autorka článku a dodává: „Ať už si mí bývalí šéfové říkají, co chtějí, udržovat koutky úst v pozici „úsměv“ po delší dobu mou práci nezlepší ani nezrychlí,“ uzavírá editorka serveru Quartz Meredith Bennettová-Smithová.
Text vznikl pro pořad Svět ve 20 minutách Českého rozhlasu Plus.
Leoš je podivná figura a to mě baví, říká Polášek
Dokáže jí vůbec někdy oponovat?
Josef Polášek: Leoš je podpantoflák, který se svou ženou raději ve všem souhlasí. Ale ne ani tak proto, že by se jí bál, spíš je to jakési jeho pohodlí. On chce, aby ho to moc nestálo, aby měl ty bačkory a noviny a křeslo. A tak si z ní občas i vystřelí. Například když se ho Renata ptá, jak jí to sluší, odpoví: „Dobrý, jsi vyfiknutá jako do truhly.“
A podobných momentů je tam víc. Ale Renata většinou svým mužem manipuluje tak, aby jí pomáhal v jejích plánech.
Ona si přeje, aby hotel, který patří mé rodině, zdědil náš syn Leoš junior přesto, že je naprosto neschopný. A u᠆metá mu všemožně cestičku.
Naopak na dceru svého muže z prvního manželství Kláru, která je jako druhá vnučka další potenciální dědičkou, Renata hází všechnu špínu. A Leoš jí v tom moc nebrání.
Neštve vás Leoš tímto svým jednáním? Nestává se vám, že se musíte držet, abyste ho hrál v intencích postavy a nejednal sám za sebe?
Nemám s tím problém. Leoš je podivná figura a mě baví hrát podivné figury. Líbí se mi hledat co nejjednodušší cestičky a být líný. Je to hezký úkol – aktivně hledat Leošovu neaktivitu. Myslím, že Leoš je víc pasivní než zlý.
To se ovšem o Renatě říct nedá. Ta intrikuje a snaží se být hybatelem ze zákulisí, což se jí daří, nebo nedaří. Ale jediný, kdo nehraje podle jejích zmanipulovaných pravidel, je můj seriálový otec (Petr Štěpánek).
On dokáže její manipulaci odrážet. A s noblesou.
Hrál jste někdy podobnou postavu na divadle?
Nevybavuju si, že bych hrál někoho, kdo by byl manipulovaný. Ve filmu Mistři to byl Josef, takový upozaděnec partičky. Otloukánek bez vlastního názoru. Ale jo, na divadle jsem hrál manipulátora.
I když ne tak prvoplánového, jakým je v seriálu Renata. Byl to člověk, který falešně s někým mluvil a zároveň mu s úsměvem podsouval negativní názor o někom jiném. Tato má divadelní postava se jmenovala Můstek.
Hrál jsem ho moc rád.
Dokážete se vy sám bránit manipulaci?
Někdy ano a někdy ne. Pokud si můžu vybrat, vyhýbám se takovým lidem. Poznat se dají. Víte jak? Nebo naopak, víte, jak se pozná kamarád? Přeje vám.
Jaký máte vztah k vaření?
Baví mě, ale na tuto činnost nejsem moc šikovný. Umím upéct kuře nebo ugrilovat rybu, ale neumím třeba rajskou nebo svíčkovou. A taky nemám rád ten binec, který při vaření vznikne. Mně poměrně dlouho trvá, než se něco naučím. Nemyslím text, ale nějakou činnost.
Chtěl jsem se naučit péct chleba a při vší neskromnosti musím říct, že se mi to podařilo. Zničil jsem sice asi dvacet bochníků, ale pečení chleba je teď můj veliký koníček. Je dobrý a všem doma chutná.
Využívám domácí pekárnu na promíchání surovin a první uhnětení těsta, ale pak už pokračuju ručně.
Těsto je potřeba na vále takzvaně stahovat a podkasat, než se dá na tři až pět hodin vykynout do ošatky a pak do normální trouby s druhým plechem, ve kterém je voda, upéct 40 minut. Ale ne na horký vzduch, ten se mi při pečení chleba neosvědčil.
Co vás vedlo k tomu naučit se péct chleba?
Chtěl jsem se naučit péct žitný chleba. Protože není tak kaloricky náročný jako pšeničný. Ale upéct žitný chleba je složitější, protože neudrží tvar, je na něj potřeba nějaká forma. Tak jsem se zatím naučil klasický chleba pšeničný. Jsem na půl cesty.
Znamená to, že vás hodně zajímá otázka správného stravování?
Správné stravování zas až tak moc neřeším ani diety. Jsem rád, když vím, co je v chlebu, který jím. Člověk se prostě nesmí přejídat, má jíst malé porce, což já ne vždy umím. A je potřeba se hýbat. Snažím se jezdit na kole, což mě naštěstí baví.
Pracovní pohovor: Co prozradí na náboráře řeč těla?
O tom, co všechno člověk řekne i beze slov, vás přesvědčí jeden z největších odborníků na řeč těla, doktor Cal Lightman, v seriálu Anatomie lži. Souhlasit budou i náboroví pracovníci, kterým gesta a držení těla prozradí o uchazečích víc, než by oni sami chtěli.
Neverbální komunikace zkrátka hraje během pracovních pohovorů čím dál důležitější roli a náboráři na ni nedají dopustit. Analýza řeči těla je obávanou metodou, která umožňuje skutečně důkladné posouzení osobnosti uchazeče.
Ale co kdybychom to otočili a zkusili ji použít na osoby na druhé straně stolu? Proč by to nemohli být právě uchazeči, kdo díky neverbální komunikaci odhalí překvapivá tajemství náborářů? Jak co nejlépe odhadnout náboráře během přijímacího řízení, radí Julie Salvadorová, synergoložka (odbornice na neverbální signály těla) a trenérka hlasového projevu.
Čím se zabývá vědní obor „synergologie“? Podle Julie se jedná o „disciplínu, která využívá řeč těla ke zkoumání fungování lidské mysli.“ Jinými slovy, úkolem synergologa je pochopit myšlenky druhé osoby na základě toho, co mu prozradí její řeč těla.
K čemu je to užitečné? To je snadné, k dosažení efektivního dialogu a co nejlepší komunikace s druhou stranou.
Existuje klasifikace neverbálních prostředků, která obsahuje více než 2000 různých kategorií, s jejichž pomocí můžeme pozorovat a komplexním a přesným způsobem analyzovat každou informaci, kterou je lidské tělo schopno vyjádřit…
první řadě je ovšem potřeba připomenout, že nikdo doopravdy nevidí do hlavy druhého člověka, a proto je každý přijatý signál pouze důsledkem subjektivního vnímání.
Gestikulace může být spojena s tím, co si daná osoba myslí, ale také s tím, co právě říká, v jakém se nachází prostředí nebo jaké jsou její pocity, zcela nesouvisející s pracovní tematikou.
„Samozřejmě nikomu nevidíme do hlavy, ale díky pečlivému pozorování můžeme podloženě vykládat něčí gesta,“ říká Julia přesvědčeně. „Synergologická teorie nám také umožňuje v maximální míře překonávat všechny možné předsudky.
Například zaměříme-li se na přítomnost člověka v konkrétní situaci – díky synergologii dokážeme zjistit, zda se daná osoba věnuje nám, nebo svým vlastním myšlenkám.“ Na rozdíl od NLP (neurolingvistického programování, soubor technik, jejichž cílem je změnit způsob vnímání okolního světa, pozn. red.
) není úprava chování hlavním úkolem synergologie. „Během synergologického tréninku se neučíme nijak upravovat svá gesta, protože dobrá ani špatná gesta neexistují. Pomáháme lidem všímat si reakcí a postojů druhých, díky čemuž získají náskok a naučí se přizpůsobit své chování, a tím pádem optimalizovat dialog v jakékoli jeho formě.“
Nejenže je tato nauka o neverbální komunikaci velkým pomocníkem v každodenním životě, na pohovoru vás může vyloženě zachránit. Vzpomeňte si na její primární cíl – rozvíjet pozorovací schopnosti a díky nim se co nejlépe přizpůsobit osobě, která sedí naproti nám.
Dovedete si představit větší výhodu než dokázat odhalit, jak náborář přemýšlí, a využít to ve svůj prospěch? „Nejde o to, snažit se za každou cenu zalíbit… Když se totiž automaticky budete snažit za každou cenu zavděčit ostatním, riskujete, že se budete slepě řídit tím, co od vás ten druhý očekává, což bude nakonec působit naprosto kontraproduktivně,“ varuje Julie.
„Ve výsledku totiž nebudete sami sebou a celá konverzace bude vlastně podvod. Představte si, že vás nakonec přijmou poté, co jste u pohovoru na první místo stavěli očekávání náboráře, a ne ta vlastní. Je to velmi nebezpečné, protože až vás doopravdy zaměstnají, rychle vás to doběhne…“Vynechme tedy z diskuze „svádění“ a soustřeďme se na „adaptaci“.
„Čím lépe se uchazeč dokáže přizpůsobit osobě naproti a okolnímu prostředí, tím plynuleji bude konverzace probíhat a tím větší se vytvoří vzájemná důvěra.“
Chcete-li číst v náborářích jako v otevřené knize, musíte se během pohovoru nejen soustředit na sebe, ale v první řadě pozorně sledovat, co se děje kolem vás. Člověk má totiž často tendenci myslet jen sám na sebe a vlastní chování a zapomíná na hlavního aktéra: náboráře.
Není třeba dál hledat, všechny informace o tom, jak dobře či špatně si na pohovoru vedete, vám předá přímo on, nikdo jiný, stačí otevřít oči! Současně ale nesmíte být duchem nepřítomní, jinak riskujete, že vám bude unikat, o čem je vlastně řeč… Zde je přehled toho nejdůležitějšího, co potřebujete vědět, abyste u pohovoru uspěli ve stylu další epizody seriálu Anatomie lži.
1. Přizpůsobujte se už od začátku
Nic nepomůže plynulé konverzaci tak jako adaptace. Doporučujeme od prvního okamžiku, kdy dojde ke kontaktu s druhou osobou, zahájit synchronizaci pohybů. Když komunikace probíhá hladce, dojde k instinktivnímu propojení řečí těl mezi dvěma lidmi.
*„Nejde o to, že byste měli imitovat osobu sedící před vámi, spíš jen vezměte na vědomí, že konverzaci zahajuje a řídí někdo jiný, a snažte se s ním co nejvíce sladit,“ vysvětluje Julie.
**„S adaptací vám nejlépe pomůže, když dopřejete náboráři určitý prostor, hlavně na začátku pohovoru!“*
Psycholožka Linda Blairová přišla s teorií, že během prvního setkání se vše důležité odehrává v prvních sedmi sekundách, které, jak se zdá, naprosto stačí, abychom si udělali názor na druhou osobu.
Jedná se o velmi krátký interval, který je ale rozhodující, protože se během něj vytváří subjektivní názor náboráře a ten bude přítomen i po zbytek rozhovoru.
Je sice pravda, že vy na pozici uchazeče jste hodnoceni od prvního okamžiku, ale současně můžete i vy na oplátku hned začít s odhalováním osobnosti náboráře! Je přátelský? Ve stresu? Odtažitý? V každém z uvedených případů se samozřejmě budete chovat jinak.
„Je-li náborář spíše odměřený, raději se k němu příliš nepřibližujte, abyste nenarušili osobní prostor, protože pravděpodobně úmyslně udržuje odstup, lépe se mu tak hodnotí…“ popisuje Julie. Všímejte si i nenápadných náznaků!
2. „Dobrý pocit“ poznáte snadno…
Každý dokáže tak nějak instinktivně vycítit, jestli pohovor probíhá dobře, nebo ne. Jste-li na pochybách, sledujte následující znamení:
Pokud s vámi vedoucí pohovoru komunikuje otevřeně a projevuje skutečný zájem, jeho židle by měla být umístěna ve střední části jeho strany stolu a tělem by se měl naklánět k vám.
Doteky čela znamenají přemýšlení! To značí nejen jeho skutečný zájem o to, co říkáte, ale že nad tím přemýšlí a možná dokonce plánuje budoucnost.
Mrkání berte jako dobré znamení! Mrkání umožňuje ukládání nově získaných informací, je tedy důkazem o tom, že náborář dává pozor.
Pohyby obočí jsou také pozitivní, protože obočí a jeho okolí vyjadřuje propojení. Jinými slovy, signalizuje snahu a ochotu porozumět. Proto lidé bez výrazu často působí méně sympaticky.
Úsměv vaším směrem je jasnou výhrou! Úsměv je téměř vždy znakem spokojenosti a povzbuzení. Upřímný úsměv poznáte podle toho, že se usmívá celý obličej, na rozdíl od úsměvu zdvořilého, který vyjadřuje jen spodní polovina obličeje. Opravdový úsměv je vidět i slyšet! Nenechte se proto zmást rouškou, naopak, díky ní rozeznáte upřímný úsměv od těch falešných!
3. „Špatný pocit“ už se poznává hůře…
Přesto ale existuje několik jasných znamení toho, že všechno neprobíhá tak, jak má. Snažte se je postřehnout co nejrychleji, abyste ještě stihli situaci obrátit ve svůj prospěch!
Pokud se náborář škrábe na tváři, znamená to rozčilení nebo podráždění. Rychle přemýšlejte, co byste mohli říct nebo nenápadně naznačit, abyste napravili dosavadní škody!
Pokud byl doposud náborář nakloněný směrem k vám, ale najednou se odklonil a i se židlí se odsunul dozadu, znamená to, že začíná brát komunikaci s větším odstupem. Asi se mu tedy nelíbilo něco, co říkáte, nebo jste se zeptali na téma, s kterým nepočítal.
Nyní musíte zapracovat na tom, abyste jej vtáhli zpět do konverzace.
Je proto dobré se před hovorem co nejvíce informovat o dané společnosti, abyste se v případě nouze mohli zeptat na nějakou konkrétní otázku týkající se vypsané pracovní pozice nebo obecně fungování firmy a získali zpět pozornost posluchače.
Škrábáním na krku dává osoba před vámi najevo, že se jedná o složitou otázku nebo že pohovor nemá bezproblémový průběh. Když si zkříží ruce za hlavou, znamená to, že je dialog na jeho vkus příliš vážný. V takových chvílích se pokuste co nejvíce zjednodušit své sdělení, klidně si pomozte slovy jako „zkrátka“ nebo „stručně řečeno“. Efektivita na prvním místě.
Pokud se náborář neustále vrtí a nemůže zaujmout klidnou polohu, znamená to, že se nemůže rozhodnout. Neschopnost učinit rozhodnutí se odráží i v drobných dotycích na bradě, protože v této oblasti se zpravidla projevují veškeré pochybnosti. Takže byste se měli co nejrychleji vytasit s nějakými dobrými argumenty!
Že je náborář vystresovaný, poznáte podle jeho hlasu – pod tlakem bude totiž mluvit suchým tónem a trochu trhaně. Pozorně sledujte tempo řeči, jestli náhodou nezrychluje. Pokud ano, znamená to, že je třeba změnit téma!
Jakmile si dá náborář prst k ústům, znamená to, že byste měli dokončit svou odpověď, protože chce zase mluvit on. Zkraťte to a nechte ho promluvit. Pohovor by měl být dialog, ne monolog!
Ťukání do stolu (prsty nebo čímkoli jiným) je zase jasným znamením, že neodpovídáte dostatečně rychle. Zrychlete to.
Až přestane náborář mrkat (nebo bude mrkat jen hodně málo), tak jste ho ztratili.
Pomalu kývá a nepoznáte, jestli se vlastně dívá na vás? Ztráta pozornosti se projeví jistou nehybností těla, protože člověk zamrzne v jedné pozici.
Teď musíte přijít na to, jak si získat pozornost a co nejrychleji ho zapojit do konverzace! Možná zmiňte nějaké zajímavé téma nebo položte záludnou otázku.
Pokud se náborář odtahuje dál a dál, znamená to, že se snaží od uchazeče získat fyzický odstup. Pokud si navíc upravuje kravatu, sako, límeček, popotahuje kalhoty nebo sukni, nebo jestli si dokonce uhlazuje knír, znamená to, že se snaží znovunastolit svou autoritu.
Právě přišla ta pravá chvíle, abyste popsali svou úctu k nadřízeným a vyvrátili obavy z možné snahy o co nejrychlejší postup do vyšších pozic.
Další způsob, jak mu nenápadně vrátit pocit autority, je položit otázku přímo související s jeho strategickou pozicí v dané společnosti…
Jak získáte dobré pozorovací schopnosti? Na tom nic není. Hlavní je smířit se s tím, že vás někdo hodnotí a pozorně sleduje. To totiž bývá hlavní příčinou stresu uchazečů v kombinaci se strachem, že dostanou otázku, na kterou nedokáží odpovědět… Stres ale účinně blokuje umění komunikace a analýzy.
Nejdůležitější je proto dorazit na pohovor pozitivně naladěn a dobře připraven. Vždyť jak si chcete získat něčí důvěru, když nebudete věřit sami sobě? Vyšlápněte pravou nohou, zachovejte si otevřenou mysl, pozorně naslouchejte a snažte se co nejlépe přizpůsobit okolnímu prostředí. Je to jenom na vás!