Tamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutí

Projekt TamarindTree, který se specializuje na čínské knedlíčky dim sum, začal na ulici – a tam také zůstal. Láďa a Jitka milují kontakt s lidmi a zpátky do klasické kuchyně se už nehrnou. Potkáte je na gastro festivalech, farmářských trzích a pop-up akcích v podnicích po celé republice.

O tom, jak úspěšně podnikat bez stálého zázemí, pod širým nebem a s minimem zařízení, jsme si povídali se zakladateli projektu Láďou Dvořákem a Jitkou Paluskovou.

Musíte znát trh, bez toho to nejde

Před založením vlastního podniku jsi pracoval v restauraci hotelu Mandarin Oriental. Dělají tam asijskou kuchyni autenticky, tak jak jsi ji poznal ve světě?

L: Ano, kuchaři mají možnost cestovat po hotelech ve všech zemích světa. Byl jsem na první stáži v Bangkoku a bylo to tam skvělé, vyčerpal jsem na to celou svou dovolenou. Byl to pro mě nezbytný krok, protože tady v Čechách už nebyl nikdo, kdo by mi mohl asijskou kuchyni ukázat. Potom jsem se ještě podíval do Mnichova a Londýna.

Tamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutí

Naposledy jste byli v Koreji. O co přesně šlo?

L: Pomáhali jsme tam otevírat českou restauraci s pivovarem a vše probíhalo hodně narychlo. Celá cesta se naplánovala během týdne. Přijeli jsme do ničeho a bylo nám řečeno, že za 12 dní už musíme servírovat kanapky novinářům a prezentovat celý koncept.

Co vás vedlo k přijetí tak riskantní nabídky?

L: Byla to výzva. Navíc končila sezóna, a tak jsme jeli všichni, celý tým TamarindTree.

Jaké byly první reakce Korejců na českou kuchyni?

L: Korejci jsou poměrně xenofobní, takže to byl první a největší problém, na který jsme narazili. Absolutně nepochopili české knedlíky. Největším šlágrem byly bramboráky, ty jsou prostě světové.

Jsou zvyklí na korejský způsob stolování – koupili si dvě jídla v osmi lidech, dali je doprostřed stolů a pustili se do toho. Český způsob stolování nebyli schopni pochopit. Pak ale byli i takoví, kteří se vraceli. Vše jsme museli hodně vysvětlovat.

I věci, které se mohou zdát jednoduché – například to, že paštiku musíš namazat na chleba apod.

Tamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutí

Co je podle vás nejdůležitější pro otevření nového podniku?

J: Nejdůležitější je mít podchycené smlouvy a všechny byrokratické úkony. Člověk musí mít jistotu, že ví, co chce ten druhý, sepsat si to a držet se daných pravidel.

Jakým způsobem to jde zjistit?

L: Je třeba se obklopit profesionály a věřit jim. Je zkrátka nutné znát trh, bez toho to nejde. Nedá se jít cestou pokus omyl. Pokud bych si nebyl svým konceptem úplně jistý, tak bych do toho nešel.

Takže to byla vaše nejcennější pracovní zkušenost?

L: Jednoznačně. Beru si ponaučení i do svého businessu.

Tamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutí

Dobrý kuchař musí jít po podstatě chuti a znát dokonale suroviny

Co by podle tebe měl zažít každý kuchař? Na co všechno by si měl sáhnout?

L: Je třeba jít po podstatě, pochopit základ a pak teprve vymýšlet kudrlinky. Člověk se musí naučit používat nejzákladnější suroviny a ostatní pak přijde samo.

Stačí si vzít třeba cibuli a přemýšlet – na kolik způsobů ji dokážu nakrájet, na kolik uvařit a tak dále. Je nezbytné znát její základní chuť – jak chutná vařená, smažená nebo spálená.

Od toho se vše odvíjí. Dokonalá znalost surovin je základ.

Jaké jsou tvé aktuální kuchařské vzory?

L: V začátcích mi nejvíc dali moji bývalí šéfové z Mandarinu Jirka Štift a Stephen Senewiratne. Postupem času jsem se začal víc rozhlížet po světových kuchařích, takže v současnosti mě baví, co dělá třeba David Chang nebo Gordon Ramsay.

Co tě vedlo k založení TamarindTree?

L: Chtěl jsem si zkrátka vyzkoušet něco nového. Po odchodu z Mandarin Oriental jsem chvíli vařil v restauraci U Štěpána na Šumavě, pak v Babiččině zahradě. Tam jsem vařil výhradně českou kuchyni. Vždy jsem někde půl roku pracoval a pak několik týdnů cestoval. Potom jsem se na chvíli vrátil do Mandarinu na brigádu a tehdy jsem začal uvažovat nad něčím svým.

Tamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutí

Streetfood jako ideální začátek podnikání

Proč jsi šel rovnou do streetfoodu a ne do klasické restaurace nebo bistra?

L: Považoval jsem to za nejlepší volbu. Mám rád kontakt s lidmi. Nákladově je to taky nejvýhodnější, stačí ti pár tisíc a můžeš začít. Na ulici na základní vybavení stačí 20 tisíc a navíc člověk nemá žádné závazky.

Může začít pozvolna při zaměstnání. Pokud mu podnikání nepůjde, může ho jednoduše zabalit. Bistro bych si v té době nemohl dovolit. V Mandarin Oriental jsem se naučil dim sum knedlíčky.

V té době je tady nikdo nedělal, a tak jsem to zkusil.

Jak se veřejnost vyrovnala s vyšší cenou? Přece jen tři knedlíčky stojí přes stovku…

J: Bohužel to jinak nejde. Knedlíčky jsou velmi náročné na přípravu a hlavně jde o tenké těsto plné masa. S cenou jsou také spojeny personální otázky. U jiných stánků stačí dva lidi, nás je pět, abychom vše stíhali.

První rok lidi cenu řešili, ale postupně to odpadávalo. Dokonce někdo říkal, že by mohly být i dražší. Máme vyzkoušeno, že lidé přestanou řešit cenu poté, co si zkusí vyrobit svůj první knedlíček.

Zjistí, že to opravdu není jednoduchá záležitost.

Začínal jsi sám?

L: Začínal jsem s bývalým kolegou z hotelu, s pojízdným vozíčkem na Náplavce na Restaurant day v roce 2015 s jedním druhem knedlíčků. V listopadu jsem dostal nápad a v únoru jsme začali prodávat. Nejsložitější bylo vyrobit ten velký napařovací vozík.

Tamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutí

Jaké byly první reakce?

L: Přišlo pár lidí a známých. Nadšeni byli i kolemjdoucí Číňani. Pak přijeli policajti a vyhodili nás. Takhle skončila naše první akce. Následkem toho jsem začal přemýšlet nad klasickými pop-upy, abychom nemuseli řešit podobné přepadovky.

Pop up akce v restauracích jsou výhodné pro obě strany

V současné době se hodně objevujete na pop-up akcích v restauracích. Jak spolupráce s nimi probíhá?

J: Vše se většinou domlouvá díky kontaktům, které máme. Pop-up v restauraci je výhoda pro obě strany. Teď už se nám restaurace i samy ozývají a zvou nás na akce. Je to pro ně další forma propagace, přitáhneme nové lidi.

Budete mít zájem:  V krizi stoupá spotřeba antidepresiv

Pro jejich stálé zákazníky je to také zpestření. Naše nabídka je buď spojena dohromady s nabídkou restaurace, nebo se v době akce prodává jen naše jídlo.

Zkrátka platí, že je vše individuální a záleží na konkrétní domluvě, nic není nemožné.

Tým TamarindTree se stále rozrůstá. Jak si vybíráte nové lidi?

L: Většina lidí jsou moji bývalí kolegové nebo kamarádi.

J: Samozřejmě se to mění, tak jako v každé jiné práci. Jsme čtyři na stálo a pak spousta lidí, kteří vypomáhají na akcích. Pro nás dva je to práce na trvalý úvazek.

  • Tamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutí
  • Co byl váš zatím největší průšvih?
  • J: Největší propadák byl velký hudební festival.
  • Čemu přisuzujete tento neúspěch?

L: Festivalové publikum je pro náš špatná cílová skupina. Lidé zaplatí hodně peněz za hnusné pivo nebo drink, ale za kvalitní jídlo platit nechtějí.

J: Problém byl taky v tom, že tam byla i široká nabídka klasického festivalového jídla jako bramboráky za dvacku, která alkoholem posilněné jedince prostě táhne, tomu se nedá cenově konkurovat. Plus když si k tomu připočítáme nemalý poplatek za účast, tak se pohybujeme v červených číslech.

L: Museli jsme udělat obrovské přípravy, měli jsme v týmu deset lidí, kterým samozřejmě musíme zaplatit, i když není kšeft.

J: Dneska už to bereme tak, že to byl super mejdan.

L: Bereme to jako riziko podnikání. Byla to pro nás velmi cenná zkušenost.

  1. Tamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutí
  2. Zanevřeli jste po téhle zkušenosti na takto velké akce?
  3. L: Obecně úplně ne, záleží na konkrétní nabídce a podmínkách.

Nevýhody v práci na stánku nevidíme

Co tedy preferujete? V Praze funguje dnes několik pravidelných gastro akcí. Jaký je podle vás mezi nimi rozdíl?

J: Jak jsme už říkali, každá akce má jinou cílovou skupinu. Některé jsou masovější a jiné se zase soustředí na menšinovou skupinu zákazníků. Je to dané i marketingem a výběrem stánků na akci.

Jakou roli pro vás hraje výběr stánků, se kterými budete na akci fungovat?

J: Rozhodně řešíme kvalitu jídel, která nabízejí.

L: Když jsou na akci stánky, které prodávají hambáče a langoše, je pro nás zbytečné tam jezdit. My jim nemůžeme a ani nechceme konkurovat. Museli bychom jít s cenou dolů a přizpůsobovat nabídku, ale takový přístup pro nás nemá smysl.

J: Navíc vidíme, že někteří pořadatele to dělají hlavně kvůli vlastnímu obohacení a kvalitu jídla a dobrou organizaci akce příliš neřeší. Nemůžeme nikoho dotovat. Známe svoje náklady a chceme držet kvalitu, proto nemůžeme jít pod naši cenu.

  • J: Riskovat se dá párkát za sezonu, ale ne moc často, pokud to chcete přežít.
  • Tamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutí
  • Co by si měl člověk všechno rozmyslet a naplánovat, než se pustí do streetfoodu?

L: Musí mít perfektně vyřešenou hygienu – hlavně chlazení. U hygieny to začíná a končí. Dobré je také používat freshfolii – zabalíš stůl do freshfolie a úklid je hotový za minutu. Skvělé je mít jednoduchou vakuovačku a mít vše zabalené po porcích.

Musí přemýšlet nad nejjednodušším řešením kvůli nedostatku místa ve stánku. Velmi důležité je myslet také na počasí a tomu přizpůsobit nabídku. Není rozumné například servírovat syrové pokrmy v létě. Tím by se člověk vystavoval zbytečnému riziku.

Jaké jsou naopak výhody?

L: Nejlepší na tom všem je kontakt s lidmi a možnost být na čerstvém vzduchu. Samozřejmě ne vždy je to úplně pohodová záležitost.

Proti čemu se musí člověk obrnit? Jaké jsou nevýhody streetfoodu?

L: My žádné nevýhody nevidíme, vše se dá řešit.

J: Stále se opakující otázky jsou někdy otravné, jsme taky jenom lidi a občas to nezvládneme s kamennou tváří. Ale zase máme okamžitou zpětnou vazbu. Člověk hned vidí, jestli jeho jídlo lidem chutná, nebo ne a proč.

Tamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutí

Nabídku vždy přizpůsobujeme konkrétní akci

Jakým způsobem vytváříte nabídku?

L: Cestujeme a inspirujeme se, to je nejlepší způsob. Pak dolaďujeme chutě, než zařadíme jídlo na menu. Dále samozřejmě sledujeme trendy, známé kuchaře a jejich kuchařky. Donekonečna zkoušíme a vylepšujeme.

J: Taky přemýšlíme o cílové skupině, která bude na dané akci, a té nabídku přizpůsobíme.

Například na pražskou Náplavku se nehodí jarní závitky, protože jsou jich Pražáci přejedení, ale na mimopražskou akci je to jídlo ideální, protože ho lidé sice znají,  ale rádi ochutnají naši verzi.

Na zavedených streetfood akcích, kde jsme už známá firma si můžeme dovolit experimentovat a přicházet stále s něčím novým a někdy i dost výstředním. Naši stálí zákazníci to milují a vždycky říkají, že čekají s čím novým přijedeme.

Jak řešíte autenticitu jídel, aby chutnala pořád tak, jak jste je ochutnali v cizině?

L: Známe základ jídla, od kterého se nesmíme nikdy odklonit. Je třeba perfektně vědět, jak chutná jídlo originálně – a pak je možné si ho přizpůsobit. Používáme například české sezónní suroviny, které se v Asii pochopitelně nevyskytují.

Tamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutí

Je zásadní rozdíl ve vaření v kamenné kuchyni a pod mostem na Náplavce?

L: Je v tom rozdíl a je to i dobrodružství. Zásadní je být co nejnezávislejší, a proto vaříme na plynu.

J: Pro kluky je zásadní rozdíl v tom, že mohou komunikovat s lidmi. V normální kuchyni jsou celý den zavřeni v horku, koukají do dlaždiček a s nikým se nepotkají. Všem je příjemné, když vidí lidi, pro které jídlo připravují.

Nebylo to ze začátku naopak mírně nekomfortní být stále na očích?

L: Samozřejmě bylo, ale je to jen o zvyku. Každého to nakonec začne bavit.

  1. Co pro náš chystáte v blízké budoucnosti?
  2. L: Určitě budou pořád přibývat nová jídla a další variace dim sum.

J: A možná se už brzy dočkáte místa, kam za námi budete moct občas zajít. Ale pšt, ať to nezakřikneme!

Budete mít zájem:  Prevence, homeopatika a vitaminy v boji s virózami

La Bottega Gastronomica | Asijský pop-up s Tamarind Tree

V březnu jsme si pro vás připravili další edici našeho asijského pop-​upu a i tentokrát nám budou pomáhat hvězdy pražské streetfoodové scény, Tamarind Tree. Celkem po čtyři večery si můžete v pohodlí bistra La Bottega Gastronomica vychutnat tradiční čínské knedlíčky dim sum, a to hned v několk v několika variacích.

Začneme s vepřovo – krevetovými knedlíčky, intenzivní chutě ochutnáte v knedlíčcích s kachním masem a bok choi a pro ty, kteří nejedí maso máme i zeleninovou podobu této asijské speciality.

Ke knedlíčkům jsou napárované samozřejmě i omáčky a Tamarind Tree si připravili hned tři příchutě – černý ocet, švestka a sója se sambalem.

Všechny knedlíčky i s omáčkami si můžete koupit i ve východném menu s devíti kousky a třemi omáčkami zadarmo.

Jako specialitu máme na menu malajskou sladkokyselou rybí polévku s nudlemi Assam laksa. Celé menu najdete zde.

Rezervovat můžete přes mail na [email protected] nebo zavolejte na +420 222 233 811.

Podívejte se na fotogalerii z dim sum pop upu z roku 2016

Tamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutíTamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutíTamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutíTamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutíTamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutíTamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutíTamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutíTamarind Tree: asijské knedlíčky tisíce chutí

Jsou mistři dim sum knedlíčků. Vsadili přitom na pop-up koncept a vaří na ulici

V Asii na ulici podle nich vzniká to nejlepší jídlo. Jednoduché, z čerstvých surovin. Navíc kontakt se zákazníkem už snad ani nemůže být přímější. To je baví.

Díky pop-upu práce na vlastní pěst

Sami o sobě v TamarindTree mluví jako o partičce milovníků street food asijské kuchyně. Začínali v roce 2015 a v pop-up konceptu (tedy mobilní restauraci, která se někde na chvíli objeví a zase zmizí, aby se přemístila jinam) byli průkopníci. Šéfkuchař TamarindTree Ladislav Dvořák říká, že se s kuchařinou narodil, vždycky chtěl být v kuchyni.

Pracoval v restauraci hotelu Mandarin Oriental i jinde, ale vždycky pro někoho. Až si řekl, že bude pracovat po svém. Neměl jsem moc finančních prostředků a ulice byl nejjednodušší způsob, jak se osamostatnit, uvádí. Chtěl něco pěkného, svého, s pevnými a silnými kořeny.

Proto název TamarindTree, jehož plody jsou i součástí asijské kuchyně, na kterou je specialista.

Malvína Horáková, s níž teď tvoří soukromý i pracovní pár, se k TamarindTree připojila před rokem. Zatímco Ladislav se věnuje všemu, co souvisí s jídlem, na ní je plánování, marketing i administrativa.

To jí však nebrání v další práci na plný úvazek v IT společnosti.

Pak přijdu domů a vrhnu se do Tamarindu, stejně tak jako o víkendu, popisuje své pracovní nasazení a dodává, že je zkrátka trochu hyperaktivní.

Dim sum knedlíčky a Bestie

Hlavní specialitou TamarindTree jsou od začátku čínské plněné knedlíčky dim sum, součást asijského pouličního jídla, ale postupně sortiment rozšiřují – o curry, nudle, polévky… Naše nabídka se vyvíjí tím, jak cestujeme po světě. Každý rok někam létáme na zkušenou.

Také je pro nás důležité vařit podle sezóny, říká Ladislav, který vaří z toho, co čerstvého zrovna nakoupí. Všechno, co chce a potřebuje k přípravě asijské kuchyně, je tu přitom podle něj v odpovídající kvalitě dobře dostupné. Zeleninu mají od farmářů, koření si vozí i z cest po Asii nebo ho získávají od tamních kamarádů kuchařů.

A jídel, která mají v portfoliu, je dneska už na sto šedesát.

Ladislav tvrdí, že přejít ze špičkových restaurací na ulici pro něj bylo jednoduché. Všechny standardy, které se v restauracích dodržovaly, mám v krvi a držím se jich pořád.

Jen jsem si postupně dokupoval všechny potřebné věci – teploměry, různé hračky a přístroje k vaření, směje se. Takovou hračkou je třeba na míru vyrobený napařovací stroj na knedlíčky, kterému říkají Bestie.

Podobně jako si v Iron Manovi Tony Stark vyrábí speciální obleky, já si nechávám od kamaráda vyrábět takovéhle hračky. Zatím máme tři a už plánujeme čtvrtou, prozrazuje.

O kamarádech se zmiňují často, opora v komunitě přátel, kamarádů, lidí, kteří je sledují a chutná jim jejich jídlo, je totiž součástí jejich podnikatelského stylu.

Rádi mluví s lidmi, kteří si kupují jejich jídlo, baví je přímý kontakt, který při pop-up konceptu se svými zákazníky mají. Přináší jim to rychlou zpětnou vazbu.

Když lidem na místě chutná, je to pro kluky největší ocenění a dostanou ho hned. Navíc spokojení zákazníci se vrací a doporučují nás, uvádí Malvína.

Čtěte také: Jejich povoláním je barber, jejich zákazníkem je hipster. Co tedy nabízejí?

Když zmiňuje kluky, znamená to, že vedle Malvíny a Ladislava jsou v TamarindTree ještě Tomáš a David, kteří vaří a starají se o přípravu jídla. A kolem nich je spousta kamarádek a kamarádů, kteří jim pomáhají. Takže můžeme být čtyři, ale také nás může být patnáct, když je potřeba, vysvětluje Malvína. U nás se nikdo nemůže jen vést, všichni musí pádlovat, dodává Ladislav.

Otevřené dveře a pečlivý výběr

Na pražském Smíchově v Kotevní ulici mají kuchyni a své zázemí, kde vaří a připravují se na akce – street food festivaly, farmářské trhy, soukromé objednávky… Od letošního ledna ji také víc otevřeli lidem a každý čtvrtek tu vaří obědy s sebou.

Vyšli tak vstříc zákazníkům, kteří o nějaké pevnější místo stáli. Sice tu mají i restauraci, ale její devadesátková tvář by prý potřebovala rekonstrukci, takže do ní hosty nezvou. Byla by to velká investice. My sice investujeme hodně, ale do kuchyně.

Restaurace nás moc nezajímá, zatím chceme být na ulici, vysvětluje Ladislav jejich filozofii.

A venku jsou pravidelně. Na akcích se snažíme být každý víkend, ať už jsou to street food festivaly nebo třeba farmářské trhy, doplňuje Malvína. Pak se věnují také zakázkám, cateringu na objednávku, soukromým akcím. Ale vybírají si.

Třeba podle toho, jaký je na akci nájem a další podmínky. Protože vaří z kvalitních a čerstvých surovin, jejich jídlo není nízkonákladové. Když vám dá někdo nájem 8 tisíc korun a pak chce ještě 20 až 30 procent z tržeb, je lepší sedět doma na gauči.

Protože pak investujete do zboží a do lidí a nakonec nic nevyděláte, vysvětluje šéfkuchař. Rozhodují se i podle toho, kolik se akce zúčastní návštěvníků nebo o jakou jde lokalitu. Musíme hodně vybírat, aby se nám vrátila investice a měli jsme tržbu.

Budete mít zájem:  Hladové potraviny: Po kterých jídlech máme ještě větší chuť jíst?

Spousta lidí totiž teď chce dělat food festival a myslí si, že na tom zbohatnou, dodává Ladislav.

Před třemi lety přitom podle něj ještě nikdo ze zákazníků pořádně netušil, co si má pod dim sum knedlíčky a dalšími asijskými názvy představit. Zato teď zažívá asijská kuchyně boom. Jeho samotného Asie přitáhla svou jednoduchostí. Na ulici tam může vařit kdokoliv. A právě na ulici je jídlo nejlepší. Jedna babička tam třeba padesát let vaří stejný recept a jídlo dovede k dokonalosti, tvrdí.

Čtěte také: Cestu výrobků z vesnice na olympiádu a Mont Blanc popsal designér z mmcité

I když se zároveň Českem valí kulinářská pop-up vlna a tento koncept také zažívá rozmach, jako konkurenci to Malvína s Ladislavem nevnímají: Navzájem se podporujeme a spolupracujeme. Tak se totiž spíš všichni dostaneme dál, než kdybychom spolu bojovali. Malvína dodává, že navíc ani není tolik pop-upů zaměřených na asijskou kuchyni a už vůbec ne na dim sum – je to totiž pracná disciplína.

Jako v rodných Krkonoších

Hlavní sezónu venkovních akcí mají od března či dubna do konce června, léto je klidnější, pak je plněji zase v září a říjnu a následuje mezisezóna. V té hostují po restauracích.

Buď si je někdo pozve, nebo si vyberou podnik sami, případně hostují u kamarádů, a tak se třeba vrací i do Mandarinu.

Podle Ladislava je takové hostování adrenalin a velká změna – je potřeba přijít do jiného prostředí, udělat meníčko, něco nového odkoukat, o kus se posunout, pak všechno zabalit a zase odjet.

Leden a únor jsou ale opravdu nejtěžší, říká Malvína. A jsou to prý právě sezonní výkyvy, co mnohým pop-up projektům nakonec zlomí vaz.

Každý měsíc je totiž třeba platit nájem i další platby a zajistit lidem práci, bez ohledu na sezónu. Nejlepší je dávat si od jara peníze bokem, abychom přežili další zimu, přibližuje Ladislav vhodnou strategii.

Jsem z Krkonoš a tam je to úplně stejné, jen naopak – v zimě vyděláváte i na léto, směje se.

Další plány: rozvoz, bistro, škola

A tak rozjíždějí další projekty. Třeba rozvozy jídla. Na Praze 5, kde sídlí, je totiž podle nich rozvozů málo, přitom je tam spousta kanceláří a čtvrť se rozvíjí. Získali pro to investici od dalšího kamaráda.

Znamenalo to nakoupit spoustu nových věcí do kuchyně. Kamarád je z IT světa, takže taky pro rozvozy spolu s námi vytvořil aplikaci, kterou budeme pilotně zkoušet a pak uvidíme, zda ji nabídneme dál, vysvětluje Malvína.

Díky jeho investici si mohli pořídit i úplně nový design stánku.

Při rozvozu si chtějí hlídat svoji kvalitu a posílat s jídlem své vyškolené lidi. Taky plánují rozšířit kuchařský tým. I když hledat nové lidi je podle Ladislava opravdu těžké. Kvalitních kuchařů, kteří chtějí vařit a práce je baví a naplňuje, je málo. To je největší boj, kuchyně po Praze si lidi přetahují, přiznává Malvína.

Podle Ladislava je totiž kuchařina velká dřina, kuchař v restauraci běžně pracuje od nevidím do nevidím, takže se do oboru lidem moc nechce. A popisuje: U nás to chceme mít jinak. Chceme, aby měli lidé běžnou pracovní dobu, aby byli večer se svými rodinami a měli čas žít.

Na to kuchaři vlastně vůbec nemají čas a ještě si v práci ničí zdraví.

Čtěte také: Knedlíky povýšené na umění. Takové jako u Lázničků vaří málokde

Protože své podnikání zvětšují, právě přecházejí na eseróčko. S růstem přibývá i administrativa. To je ale neodrazuje od dalších plánů. Přesto, že je pop-up koncept baví a určitě se ho nechtějí vzdát, sní i o vlastním bistru. Ladislav to vidí na příští rok.

Tedy jestli se jim podaří shromáždit všechna razítka a papíry, což je žrout času. Zakládají si přitom na tom, že mají všechno „pintlich“. Chceme ale zároveň pořád dál cestovat, kuchaři se tak nenudí.

Nejsou celý den zavření v kuchyni, ale jsou na vzduchu, mezi lidmi, říká Ladislav.

A protože učí asijskou kuchyni veřejnost i profíky na kurzech vaření, další úvahy do budoucna se ubírají i směrem k vlastní kuchařské škole. Původně jsem vystudovaná učitelka z mateřské školy.

A i když jsem nakonec nikdy neučila, k dětem pořád lnu a líbilo by se mi budovat u nich od malinka vztah k jídlu. A na to by pak navázala příprava kuchařů, popisuje Malvína svůj sen. Ale je to podle ní budoucnost. Vidím to tak za tři roky.

Teď je babyboom a tyhle děti pak můžeme učit, jak pěstovat zeleninu a jak kvalitně jíst, aby nebyly všechny alergické a nemocné kvůli jídlu plnému chemie, dodává Ladislav svou optimistickou vizi. Inspiraci zase hledají v Asii, kde podle nich mají lidé ke skutečnému jídlu blíž.

Kvalitní jídlo je čerstvé jídlo. Chceme tu něco změnit, nechceme čekat, až se něco stane, ale udělat to, dodává zkušený šéfkuchař.

Běžet a umět vypnout

Jak se jim přitom vlastně podniká v páru? Kdybych do TamarindTree nebyla také zapojená, nemohla bych s Láďou být, zamýšlí se Malvína.

Všechno se řeší hned, někdy i když člověk nechce, usmívá se Ladislav. Je to však podle něj hlavně velké plus. Jenom je potřeba si také umět říct, že teď vypínají a jdou dělat něco jiného.

Pak se třeba seberou, odjedou relaxovat a vůbec se nebaví o práci. Nebo jdou běhat.

Čtěte také: Češi podlehli fiktivnímu podnikateli. F. H. Pragera oslavují skoro jako Cimrmana

Běhat u nich ovšem znamená vydat se na dlouhé tratě. Neváhají běžet z práce nebo do práce. Rozhovor s nimi probíhal v době, kdy se připravovali na maraton. Jezdí do hor, lezou. atd.

I proto, že když chtějí vydržet hodiny na stánku, fyzický trénink to v podstatě vyžaduje. A dál se přitom učí i ve své profesi. Teď například šetří na kurz ručně tažených nudlí.

Toho se chce Ladislav zúčastnit na Taiwanu nebo v Londýně.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *