Jsme to, co si pamatujeme? O co všechno člověk přichází se ztrátou paměti

dle hodnocení dle počtu hodnocení dle roku vydání A-Z (název knihy)

štítky

65 knih
Jsme to, co si pamatujeme? O co všechno člověk přichází se ztrátou pamětiNěkdo cizí v domě2018, Shari Lapena

V téhle útulné čtvrti spokojených domovů zůstávají nebezpečné lži uzavřeny za dveřmi… Shari Lapena, autorka thrilleru roku 2017 Manželé odvedle, přichází s dalším rodinným dramatem plným tajemství a nečekaných zvratů, kt… více

Jsme to, co si pamatujeme? O co všechno člověk přichází se ztrátou pamětiNa co Alice zapomněla2015, Liane Moriarty

Když se Alice probere na zemi v posilovně, má na hlavě pořádnou bouli a myslí si, že je jí dvacet devět a čeká první dítě se svým superúžasným manželem Nickem. Jenomže pak se dozví, že se jí z paměti právě vymazalo deset… více

Jsme to, co si pamatujeme? O co všechno člověk přichází se ztrátou pamětiNeptunův syn2012, Rick Riordan

Ztracený Percy Jackson se vrací zpět! Ztratil však paměť a neví, kdo je, odkud přišel a jaké je jeho poslání. Z hlubokého spánku se probudil u vlčice Lupy, která jej poslala do Tábora Jupiter, římské obdoby Tábora polokr… více

Jsme to, co si pamatujeme? O co všechno člověk přichází se ztrátou pamětiV lesích2010, Tana French

Policejní vyšetřovatel v Dublinu Rob Ryan se svou kolegyní Cassií Maddoxovou dostanou na starost případ dvanáctileté holčičky brutálně zavražděné v lese blízko místa, kde si před dvaceti lety hrály o prázdninách tři děti… více

Jsme to, co si pamatujeme? O co všechno člověk přichází se ztrátou pamětiVšude kolem černý les2016, R. Ware (pseudonym)

Leonoře je šestadvacet a píše docela úspěšné detektivky. I když žije osaměle, je se svým způsobem života spokojená – až do dne, kdy dostane nečekané pozvání na předsvatební rozlučkový víkend své bývalé přítelkyně Clare, … více

Dřív než půjdu spát2011, S. J. Watson

Vzpomínky: právě ty definují, kým jsme. Bez paměti člověk přestává existovat. A právě takto žije Christine, která po autonehodě ztrácí paměť pokaždé, když usne. Každý nový den je pro ni první a zároveň poslední. Její man… více

Uteč, Jane!1992, Joy Fielding

Mladá žena, ktorá za záhadných okolností stratila pamäť, sa usiluje vypátrať pravdu, nech je akokoľvek strašná. Postupne zisťuje, že jej ide o všetko. Krok za krokom rozplieta pavučinu rafinovaného zla a uvoľňuje slučku,… více

Noční pták2018, Brian Freeman

NEJDĚSIVĚJŠÍ VZPOMÍNKY JSOU TY, KTERÉ SI NEPAMATUJEŠ. Sanfranciský detektiv Frost Easton nevěří v náhody. Sebevražda dvou žen v šíleném záchvatu, jedné skokem z mostu, druhé kulkou na svatbě přítelkyně, musí mít něco … více

Umrlčí cesta2016, Peter May

Pokud byste někoho zabili, pamatovali byste si to. Nebo snad ne? Na opuštěnou pláž na hebridském ostrově Harris moře vyplaví neznámého muže. Je těžce podchlazený a sotva naživu. Neví, kdo je, ani jak se tam dostal. U … více

Ostrov Lhářů2015, E. Lockhart (pseudonym)

Přečtěte si to. A jestli se Vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE! Báječná rodina Sinclairových. Soukromý ostrov. Velice bystrá dívka, se kterou je něco v nepořádku. Skupina čtyř přátel – lhářů –, jejichž … více

Cizinec2018, Arno Strobel

V Joannině domě náhle stojí cizinec. Tvrdí, že je její životní partner. Ale ona ho dosud nikdy neviděla. Erik se večer vrací domů ke své Joanně. Ale ona ho nepoznává. Myslí si, že se k ní ten cizí muž vloupal. V domě nej… více

King2018, T. M. Frazier

Brantley King. Zuřivý, vášnivý a odhodlaný. Vyrůstal v nelítostném světě a vždy žil na hraně zákona. Dnes je umělecký tatér, ale také kariérní kriminálník a drsný alfa samec, který byl právě propuštěn z vězení. Doe. … více

Vzpomínáš si?2012, S. Kinsella (pseudonym)

Nedokonalý život je nyní perfektní Po autohavárii, při níž utrpěla úraz hlavy s následnou amnézií, se Lexi Smartová probouzí v nemocnici v přesvědčení, že je rok 2004 a že právě zmeškala pohřeb svého otce. Ve skutečnosti… více

Poslední dívka2017, R. Sager (pseudonym)

Před deseti lety jela studentka Quincy Carpenter na dovolenou s pěti přáteli a vrátila se sama, jediná přežila hororový masakr. Stala se členem „klubu“ FINAL GIRLS, který vymysleli novináři, a do takové skupiny lidí nech… více

Neohlížej se2016, Jennifer L. Armentrout

Samanta je ve vlastním životě cizinkou. Až do té noci, kdy se svou nejlepší kamarádkou Cassie zmizela, o ní všichni říkali, že má všechno – bohatství, popularitu i přítele jako ze snů. Samantu sice naleznou, na nic si vš… více

Poruchy paměti

Paměť je schopnost vštěpovat si, uchovávat a vybavovat minulé vjemy, informace a zážitky. Zapomínání je nedílnou součástí paměti (nejvíce se zapomene během prvních 30 minut). Kromě dělení paměti na zrakovou, sluchovou, chuťovou, hmatovou, čichovou apod.

, lze paměť dělit i podle délky (krátkodobá, střednědobá, dlouhodobá). Paměťové funkce jsou nezbytné pro naši orientaci v místě a čase, umožňují nám vnímání minulosti, přítomnosti a budoucnosti.

Poruchy paměti spočívají v různé míře narušení jednotlivých dílčích složek paměti, dochází k jejich snížení nebo zvýšení a jiným kvalitativním odchylkám.

Příznaky poruchy paměti

Snížení paměťových schopností, zeslabení paměti (u organické demence, zneužívání drog, nadužívání alkoholu), amnézie – je časově ohraničená ztráta paměti úplná nebo ostrůvkovitá (úrazy hlavy, epilepsie, silný stres, po vysokém emočním napětí), nadměrné zapamatování jen vybraných věcí (paranoidní psychózy, neurózy, stav po požití psychostimulancií – léků k povzbuzení). Dále se mohou objevit odchylky v přesnosti a pocitu jistoty vybaveného zážitku, špatné umístění zážitku v čase, vzpomínka na zážitek, který nikdy neexistoval.

Návštěva lékaře při poruchách paměti

Velmi nutná při zhoršení paměti po úrazech hlavy, nutná u osob které jsou v silném stresu, mají epilepsii a jiné závažné onemocnění centrálního nervového systému nebo prošli změnou léků. Je vhodná také při výrazném zhoršování obtíží.

Je nutná, pokud je porucha paměti taková, že pacientovi negativně ovlivňuje jeho život (obtíže v práci, zhoršení soběstačnosti). Porucha paměti totiž může být součástí (příznakem) vážného onemocnění (např.

Alzheimerova choroba), proto je pečlivé klinické vyšetření a zhodnocení vývoje stavu lékařem nezbytné.

Léčba poruchy paměti

Volně prodejné léky

Mezi skupinu volně prodejných léků, které se používají na podporu paměti, patří nootropika, která příznivě působí u onemocnění centrálního nervového systému. Přesný mechanismus jejich účinku není znám a efekt je prokázaný u krátkodobé léčby.

Napomáhají funkci nervových buněk zlepšením přísunu glukózy a kyslíku do těchto buněk úpravou vlastností krve jako kapaliny. Obsahují účinné látky pyritinol a piracetam. Používají také pro zlepšení schopností učení a soustředění.

Pouze na doporučení lékaře se mohou používat při skleróze mozkových cév, poruchách činnosti mozku u starších osob, po úrazech, při stavech po zánětu mozku a dále při demencích různého typu (včetně Alzheimerovy choroby).

Přírodní a doplňková léčba

Povzbuzující účinky na paměť se předpokládají u extraktu z kořene žen–šenu, z listů jinanu a u lecitinu.

Využití těchto látek je možné také v pomocné léčbě Alzheimerovy choroby a při únavě, vyčerpanosti a zhoršeném soustředění. Extrakty z kořene žen–šenu a z listů jinanu zlepšují paměť a pozornost a snižují zapomínání.

Lecitin je přírodní látka, která podporuje látkovou výměnu v nervových buňkách a zlepšuje schopnost učení a soustředění.

Životní styl

Jezte stravu s obsahem cholinu (základní stavební kámen acetylcholinu, látky zajišťující komunikaci mezi našimi nervovými buňkami).

Jeho nedostatek je spojován se vznikem Alzheimerovy choroby a jiných onemocnění provázených vážnými poruchami paměti.

Největší množství cholinu obsahují vaječné žloutky, játra, luštěniny, burské oříšky, celozrnné produkty, hnědá rýže, obilné klíčky a semínka.

Jak se bránit zapomínání a jak rozpoznat a mírnit demenci?

27. 08. 2019 | Doba čtení 9 minut

Z nemocí, které do značné míry souvisejí s vyšším věkem, patří mezi ty nejobávanější Alzheimerova choroba. Zapomínání a demence má však vícero různých podob a rovněž i příčin.

Demence je degenerativní onemocnění mozku, které má několik podob.

Nejčastější je Alzheimerova choroba, která byla nazvána podle německého lékaře Aloise Alzheimera, který ji popsal už v roce 1907 (a ve stejném roce i český lékař Oskar Fischer).

Onemocnění se vyskytuje obvykle ve vyšším věku, nemusí tomu ale být vždy – až u 10 % pacientů se vyskytuje tzv. časná forma Alzheimerovy choroby, kdy příznaky přicházejí ve 30-50 letech věku.

Budete mít zájem:  Spíte málo nebo moc? Jeden aby si vzal stopky...

Cévní onemocnění jako příčina demence

Druhá nejčastější je demence vaskulární, vznikající na podkladě cévního onemocnění (cévní mozková příhoda, ischemická choroba aj.). Projevy tohoto typu demence se mohou lišit podle míry a místa poškození.

Obvyklý je tzv. schodovitý průběh – zhoršování není plynulé, chvíli se zdá být stav stejný a následně může dojít k rychlejšímu poklesu. Celkově také může výkon člověka značně kolísat během dne i mezi jednotlivými dny.

Třetím nejčetnějším typem demence je smíšený typ, kdy se projevují příznaky cévního onemocnění i projevy Alzheimerovy choroby.

Vzácněji, ve zhruba 10–15 % případů, se vyskytuje demence s Lewyho tělísky, při které stejně tak dochází k úbytku kognitivních funkcí, ale navíc se projevují i potíže s hybností – tzv.

parkinsonický syndrom, doprovázený častými pády. Pro tuto chorobu je charakteristická šouravá chůze a ztuhnutí svalstva.

Existuje také frontotemporální demence, kdy bývají nápadné zejména změny chování. To může být neadekvátní, objevují se změny sociálních dovedností a změny v emocích, přitom poruchy paměti se mohou vyskytovat až později. A konečně se demence může objevit také u jiných onemocnění, jako je třeba Parkinsonova choroba, a existuje také celá řada vzácnějších typů demence.

Mozek je do jisté míry možné podpořit cvičením Zdroj: LightField Studios / Shutterstock.com

Jak rozpoznat demenci?

Projevy demence jsou pozvolné a zpočátku nenápadné a někdy se proto zaměňují za projevy přirozeného stárnutí. Demence pak kvůli tomu bývá diagnostikována později, nebo dokonce vůbec ne.

Podle Mgr.

Markéty Šplíchalové z České alzheimerovské společnosti se demence projevuje narušením kognitivních funkcí (poznávacích funkcí mozku, jako jsou paměť, řeč, myšlení, úsudek, plánování, pozornost aj.

), provází ji také změny a poruchy chování a nálady (tzv. behaviorální a psychologické symptomy u demence), vede k poruše soběstačnosti a celkově má významné sociální dopady na člověka i jeho okolí. 

Mezi první příznaky onemocnění patří poruchy krátkodobé paměti. Každému z nás se občas stává, že například zapomeneme, kam jsme co položili, ale nemocný člověk bude věci hledat často, může je zakládat na nesprávná místa.

Nemusí si pamatovat, že byl v obchodě, a druhý den tam bude chtít jít znovu. Může se opakovaně ptát na stejné věci nebo zapomínat na domluvené schůzky. Narušení řečových schopností se obvykle projevuje chudší slovní zásobou, problémy s vyjádřením se nebo nalezením vhodných slov a pojmů.

Lidé s narušenými prostorovými schopnostmi zase bloudí i na známých místech.

Nemocní často také mohou mít problémy s financemi – například s placením složenek nebo s výběry z bankomatu. Člověk najednou zapomene brát léky, nebo jich naopak vezme více. Má potíže s ovládáním přístrojů a spotřebičů, jako jsou telefon, mikrovlnka či žehličku, ačkoliv je dosud zvládal. Blízcí nemocného si také často všimnou, že ztrácí zájem o dění kolem sebe, ubývá mu koníčků i aktivit.

Mění se i nálada a celkové psychické nastavení: postižený ztrácí schopnosti, které měl dříve, a kvůli tomu může být více smutný, plačtivý až depresivní. Hůře také chápe, co se kolem něj děje, může se u něj vyskytnout strach, nejistota, neklid až úzkost, u někoho také podrážděnost a agrese.

Se ztrátou paměti i úsudku se někdy objevuje podezíravost – nemůže například najít své věci a obviňuje blízké, že mu je schovali. U Alzheimerovy choroby se také brzy objevuje ztráta náhledu na onemocnění – nemocný člověk těžko přijímá upozornění, že více zapomíná, a odmítá lékařské vyšetření.

Demence postupem času přináší i ztrátu soběstačnosti v běžných denních činnostech. Nejprve nemocný hůře zvládá komplexní činnosti, jako je například cestování městskou hromadnou dopravou, později to mohou být i jednodušší úkony, jako je úklid, nákup, vaření či hygiena a oblékání.

Zapomínání může velmi ztížit každodenní život Zdroj: Proxima Studio / Shutterstock.com

Zapomínání může mít řadu příčin

Ne každá porucha paměti musí nutně znamenat demenci, člověk může zapomínat i z řady dalších příčin. Například deprese může doprovázet demenci, ale může také sama o sobě způsobovat potíže s pamětí.

Depresivní člověk je nesoustředěný, zapomíná, je unavený, ztrácí zájem o věci kolem sebe, jeho mozek je přetížený problémy, nad kterými neustále přemýšlí. Deprese se ale na rozdíl od demence dá lépe léčit. Zapomínání a nesoustředěnost se objevuje také u lidí s poruchami spánku nebo s úzkostnou poruchou.

Příčinou může být i cévní mozková příhoda, úrazy mozku, bezvědomí trvající déle než 15 minut, dehydratace, delirium nebo působení stresu a významných životních změn.

Pokud pozorujeme jakoukoliv změnu paměti, řeči nebo myšlení, měli bychom se obrátit na praktického lékaře, aby se mohla včas zahájit vhodná léčba. Můžeme také podstoupit bezplatné vyšetření pomocí testů v kontaktních místech České alzheimerovské společnosti po celé ČR.

Na vyšetření nepotřebujeme doporučení od lékaře a vždy je lepší, pokud nás na ně doprovodí někdo blízký. V současné době bohužel neexistuje léčba namířená proti příčině onemocnění, nicméně některé léky (například tzv.

kognitiva nebo také antidepresiva) mohou vývoj onemocnění zpomalit.

Existuje prevence?

S nejvýznamnějším rizikovým faktorem bohužel nic nenaděláme: je jím totiž věk. Zatímco v 65 letech postihuje demence zhruba jednoho člověka ze třinácti, v 90 letech už je to jeden člověk ze dvou.

Určitou roli mohou hrát i genetické vlivy, zejména u časných forem Alzheimerovy choroby (s příznaky před 60. rokem věku). Riziko vzniku demence mohou ovšem zvyšovat i faktory, které ovlivnit můžeme.

Jsou to choroby srdce a cév, neléčený vysoký krevní tlak (zejména ve středním věku), vysoká hladina cholesterolu v krvi, neléčený diabetes 2. typu, kouření, nadměrné užívání alkoholu či obezita.

Takže podobně jako u jiných chorob, i v prevenci demence je prospěšné dodržovat zásady zdravého životního stylu. Mezi jeho hlavní součásti patří kvalitní strava středomořského typu – konzumace libového masa, ryb, ovoce, zeleniny, olivového oleje.

Obecně prospěšné jsou potraviny obsahující antioxidanty, pro mozek a srdce pak také nenasycené mastné kyseliny (omega-3), které najdeme především v tučných rybách.

Mezi jejich zdroje patří i některé rostlinné oleje a výrobky z nich a také některé ořechy a semena (především vlašské ořechy a lněné semínko).

Pro mozek je důležitá i psychická aktivita – čtení, luštění, společenské hry, jakékoliv učení se novým věcem, které ho pomáhá udržet v kondici. Neméně důležitý je i pohyb, který hraje roli v prevenci řady onemocnění, včetně demence.

Pro seniory je přínosné 30 minut rychlejší chůze denně, plavání nebo tanec. Takovéto aktivity mohou člověka navíc přivést do společnosti dalších lidí, pomáhat mu bojovat proti osamělosti a ovlivňovat náladu k lepšímu.

Důležitými prvky v boji proti těmto onemocněním jsou totiž i dobré společenské vztahy a psychická pohoda.

Chat: Odborníci a tvůrci dokumentu na téma Alzheimerova choroba — Život s Alzheimerem — Česká televize

Martin: „Dobrý večer, maminka má zatím lehkou formu Alzheimera, ale prognóza není příznivá. JAK poznat, že nastal čas k umístění do Domu se zvláštním režimem? Děkuji.“

Martin Vališ: „Záleží na celkových okolnostech a zázemí, v zásadě je potřeba toto připravovat již v tomto stadiu, vzhledem k omezeným možnostem zdravotního systému. Když již péči nebudete zvládat, tak je vhodný čas.“

Denisa: „Dobry vecer, diagnosticke kriteria pre Alzheimerovu demenciu u pacientov vo Vasom filme boli prosim rovnake? Neslo o rozne druhy demencie?“

Martin Vališ: „Kritéria jsou stejná, ale šlo o rozdílné druhy.“

SK: „AK – Kdo všechno Vám pomáhá v péči o manžela s Alzheimerem?“

Alena Kastelic: „Dobrý den, pomáhají mi moje rodiče, manželova rodina vůbec ne. Mně osobně pomáhají nejvíc děti, byť to zní zvláštně, ale jsou moje největší motivace, pak moji rodiče, různé neziskové organizace a kamarádi.“

Jarmila: „Maminka byla nemocná s Alzheimerem. Jak velká je pravděpodobnost, že onemocním také touto nemocí? Lze v dnešní době vyšetřením (kromě psychologických testů) zjistit, zda se nemoc rozvíjí? Děkuji.“

Budete mít zájem:  Co všechno se děje s tělem, když spíte méně než 6 hodin denně?

Martin Vališ: „Určitě máte vyšší riziko vzniku a při podobných obtíží navštivte neprodleně neurologa specializovaného na tuto oblast.“

Hana: „Mojí teď už neslyšící mamince (82 r.) se poslední dobou zhoršuje demence, je velmi podezíravá, má dojem, že ji všichni křivdí. Říká nám věci, které nejsou pravdivé. Nechce jít k žádnému lékaři.

Nebydlíme spolu, odmítá k nám jít bydlet, odmítá dovoz obědu či pečovatelku. Snažím se jí pomáhat, ale nemohu si z existenčních důvodů dovolit přestat chodit do práce. Prosím o radu, jak lze takovou situaci řešit.

Děkuji.“

Martin Vališ: „Musíte navštívit s maminkou neurologa či psychiatra.“

SK: „AK – Kde čerpáte sílu ohledně péče o manžela s Alzheimerem?“

Alena Kastelic: „Dobrý večer, je to zákeřná nemoc, která postihuje hlavu, nikoliv tělo, což u mladého člověka je o to těžší…“

  • ANTI: „AK – Je podle Vás Alzheimer ta nejhorší nemoc vůbec?“
  • Alena Kastelic: „Dobrý večer, nedokážu posoudit, nemám zkušenosti s dalšími chorobami, ale jako zákeřné mi přijde fakt, že hlava přestane fungovat, ale tělo funguje dál.“
  • SK: „JP – Kde jste čerpala sílu těch 12 let péče o maminku s Alzheimerem?“

Jitka Pogranová: „V modlitbě, ve vztazích s rodinou, s přáteli, při procházkách v přírodě, v umění – na koncertech a v galeriích, v poslouchání audioknih. Také sauna mi dělala velmi dobře.“

Steinmetzová: „Dobrý večer. Ráda bych se zeptala na hygienu. Manžel se nemyje, nekoupe, nepřevléká, zkratka nic co se toho týče. Nevíme si s nim rady, je silný a dá se říct zdravý, ještě pořád v síle. Prát se s ním nemůžeme, je potom zlý. Kdo mi prosím pomůže? Děkuji.“

Daniel Hudeček: „Je třeba tuto situaci řešit s ošetřujícím lékařem, který by Vám mohl poradit určité ošetřovatelské a komunikační techniky, které by umožnily hygienické úkony s manželem provést. V krajních případech silného odporu a negativismu je někdy nutná i zklidňující medikace.“

Hynek Šrenk: „Dobrý den, žiji s mámou /73/ v jednom domě, každý ve svém bytě. Vidím, jak je „zmatená“ a často i agresivní na okolí a na mě. Běžné věci už také nezvládá, jako třeba dopočítat hodnotu vrácených peněz, ovládat mobil /pro seniory/, zorientovat se v televizních programech /čas, datum…/.

Obviňuje z toho mě, že ji věci špatně vysvětlím a okolí, že jsou zlí… Má doma velkou sumu peněz a nyní by chtěla vybrat její úspory z účtu domů, abych je já nebo někdo na poště nevzal. Nedokáži ji přimět, ať jde k lékaři, protože ten na ni byl prý také zlý /ne jeden, všeobecně/. Mám obavu o ni, ale i o nás, aby třeba nezapomněla vypnout plyn atd….

Jak mám postupovat, když ona sama nikam nechce jít ? Děkuji.“

Martin Vališ: „V tomto případě navrhuji kontaktovat Vašeho praktického lékaře, který Vám poradí nejlepší postup. Třeba preventivní prohlídku, kde se udělají či objednají potřebná vyšetření.“

ANTIMONY: „NS – Měla jste někdy nějakou osobní zkušenost s Alzheimerem přímo vy?“

Nataša Slavíková: „Přeji dobrý den, ano, maminka měla tuto nemoc, starala jsem se o ni se svými syny 7 let. Bylo to náročné, ale podařilo se nám to zvládnout, což mohu říct, že člověk dopředu nikdy neví, zda to dokáže.“

SK: „JP – Je podle Vás Alzheimer ta nejhorší choroba vůbec?“

Jitka Pogranová: „Ne, nemyslím si.“

Marek: „Můžou děti dostat Alzheimerovu chorobu? A co přesně je Alzheimerova choroba?“

  1. Martin Vališ: „Ne a všechny základní informace jsou zcela volně dostupné na internetu.“
  2. SK: „MV Co se o Alzheimeru ještě vše neví?“
  3. Martin Vališ: „Zcela jistě více než doposud víme.“
  4. ANTI: „NS Plánujete natočit nějaké pokračování, nějaká pokračování, dokumentu Život s Alzheimerem?“

Nataša Slavíková: „Připravujeme hraný film, kde téma Alzheimerovy nemoci hraje významnou roli. Měl by tam hrát Karel Roden a Regina Rázlová v hlavních rolích. Téma dokumentu nebylo určitě vyčerpáno, ale není jednoduché získat pečující, aby se účastnili natáčení.“

Lukáš: „Dobrý den, babička mé ženy zemřela na Alzheimerovu chorobu. Jaká je možnost, že jí může dostat moje žena? Je třeba udělat něco pro to, aby jí nedostala? Na co si dát pozor a čeho se vyvarovat? Děkuji za odpověď.“

Daniel Hudeček: „Dobrý den, nejedná se o přímého příbuzného, tudíž riziko není velké, znepokojoval bych se až když by nemocí trpěl přímý příbuzný – rodič, sourozenec.

V současné době je jistě vhodná strategie včasného záchytu – tedy podstoupení neuropsychologického vyšetření v případě prvních potíží s pamětí.

A samozřejmě zejména preventivní strategie – zdravý životní styl, dostatek pohybu, středomořská strava, minimalizace stresu, dostatek spánku, důsledná kontrola krevního tlaku, hladiny cholesterolu atd.“

Petr: „Dobrý večer, do jaké míry se dnes diskutuje možnost, že Alzheimer je způsoben požíváním fluoridových past, nebo osmdesátých letech fluoridací pitné vody, či plošným rozdáváním fluoridových tablet proti kazivosti chrupu? Díky za odpověď.“

Martin Vališ: „Vyloučeno a zcela zcestná hypotéza.“

ANTI: „AK – Jak se díváte na Alzheimerovu nemoc přímo vy, jaký na ni máte náhled?“

Alena Kastelic: „Dobrý den, nedívám se na ní nijak pozitivně, ale je důležité si říct, co její projevy znamenají. Nejedná se pouze o ztrátu paměti, ale o ztrátu soudnosti, chápání souvislostí, důsledků toho co dělám, agresivita, protože pacient nechápe co se s ním děje.“

  • Pavel: „Je pravda, že počet lidí s Alzheimerem stoupá a bude stoupat, nebo je to jen lepší diagnostikou?“
  • Daniel Hudeček: „Bohužel, počet nemocných stoupá, a stoupá více než by bylo vysvětlitelné pouze stárnutím populace a zlepšením diagnostiky.“
  • Marie Lašáková: „Dobrý večer, může být nespavost a únava předzvěstí začátku Alzheimerovy nemoci?“
  • Martin Vališ: „Velmi pravděpodobně ne.“
  • SK: „NS – Jak se podle Vás dokument Život s Alzheimerem povedl?“

Nataša Slavíková: „To je asi na posouzení jiných. Nebylo jednoduché získat pečující, kteří by byli ochotní svěřit se svými problémy na kameru, ale jsou určitě i problémy, které provázejí pečující, které se nám do filmu nepodařilo dostat.“

ANTI: „DH – Jak vidíte Alzheimerovu chorobu jako geriatr?“

Daniel Hudeček: „Dobrý den, coby geriatr mám tendenci se zaměřovat na co nejlepší úroveň péče o nemocné a sociální aspekty nemoci, tedy vytvoření co nejlepších podmínek pro péči v rodině, edukaci členů rodiny o projevech nemoci a její lepší pochopení ze strany rodinných pečovatelů. Po medicínské stránce se snažím o minimalizaci škodlivých vlivů postradatelné léčby a co nejlepší kompenzaci komplikujících závažných onemocnění.“

Václava: „Dobrý večer, zajímalo by mě, zda výzkum přinesl nějaké vysvětlení, co ve většině případů pacienti prožívají – zda spíše pocit štěstí, klidu, spokojenosti, či trápení, neklid. Děkuji.“

Martin Vališ: „Nelze jednoznačně odpovědět. Většinou s průběhem choroby dochází ke zhoršení kladných emocí u pečovatelů a spíše nárůst „spokojených- kladných“ u pacientů.“

JaNa: „Dokáže člověk (nelékař) diagnostikovat nástup alzheimerovské demence sám na sobě? Kolik mu v tom případě zbývá času vyřídit si rozumně a se ctí svoje poslední věci?“

Martin Vališ: „Ne.“

STOP: „JP – Jaký máte názor, náhled na Alzheimerovu chorobu?“

Jitka Pogranová: „Je to nemoc jako každá jiná, má svá specifika. Dá se na ni připravit, když se objeví první příznaky. Je dobré si něco nastudovat a být připraven na to, co může nastat, že člověk s Alzheimerem nebude moct být sám.

Posledních pár let se naše babička ani sama nenajedla, vše jsme mixovali a krmili ji, neuměla se sama napít. Celá rodina se naučila, že když přišli do kuchyně k babičce, dali jí napít. Tím jsme předcházeli dehydrataci.

A takových věcí, na které musíte myslet a zorganizovat vše tak, aby všichni byli spokojeni a o vše bylo postaráno, je tisíc a jedna. Ale dá se to, když člověk chce a snaží se cestu najít.“

Magdalena: „Ďakujem pani Slavíkovej (a P. Slavíkovi) za otvorenie témy a reálny dokument, pokračujte prosím v podobnom.. Posilnilo nás to! (my, ktorí opatrujeme svojich doma)“

Budete mít zájem:  Bromelain a jeho účinky a přínosy pro naše zdraví

Proč si nevzpomínáme na dobu, kdy jsme byli malí

Porod z pohledu dítěte si chce pamatovat zřejmě jen narušený jedinec, na své první krůčky nebo oslavu prvních narozenin by si ale lidé klidně rádi zavzpomínali. Jenže to není tak jednoduché. Absence vzpomínek z raného dětství nedá vědcům spát už po staletí.

Touto dírou v paměti byl mimo jiné posedlý i otec psychoanalýzy Sigmund Freud, který o ní mluvil už před sto lety jako o „kojenecké amnézii“. Ve snaze pochopit, co ji způsobuje, pokračují už desítky let psychologové, neurologové i lingvisté ve výzkumech a studiích. Pochopení principu by totiž mohlo vést k obnově vzpomínek podle potřeby.

Prvním předpokladem psychologické skládačky je fakt, že děti po narození nasávají informace jako houba, každou sekundu se v jejich mozku vytvoří 700 nových nervových spojení a nejnovější výzkumy naznačují, že děti začínají procvičovat svou mysl ještě v děloze před narozením.

I v dospělosti dochází k tomu, že informace postupně zapomínáme, pokud se je nesnažíme udržet. Kojenecká amnézie tak může být vlastně přirozený vývoj toho, co prožíváme celý život.

Způsob zapomínání je předvídatelný

V 19. století provedl německý psycholog Hermann Ebbinghaus řadu průkopnických pokusů, při nichž na sobě testoval hranice lidské paměti. Aby měl jistotu, že nově naučená informace nebyla nikde v mozku skrytá, vymyslel si vlastní nesmyslný jazyk – tedy slova složená z náhodné směti písmen a začal se je učit nazpaměť.

Jeho křivka zapomínání ukázala poměrně znepokojující pokles. Do hodiny mozek zahodil polovinu naučeného a třicátý den si udržel jen dva až tři procenta naučeného. Hlavní přínos jeho pokusů ale spočíval v tom, že prokázal, že způsob zapomínání je předvídatelný.

Následující studie ukázaly, že „hranice zapomnění“ není u všech stejná. Zatímco někdo si pamatuje události z doby, kdy mu byly dva roky, jiní mají problém si vzpomenout i na to, co zažili v sedmi osmi letech.

Když společnost minulost nezajímá, proč si ji pamatovat?

Průměrně tak máme „okno“ z prvních třech a půl let života. Překvapivě se údaje liší zemi od země, a to třeba i o dva roky. Rozdíly v pamětích jednotlivých národností zkoumala psycholožka Čchi Wangová z Cornellovy univerzity, která shromáždila stovky vzpomínek amerických a čínských vysokoškoláků.

Přesně v duchu stereotypních představ byly vzpomínky amerických studentů delší, propracovanější a sebestřednější. Čínské příběhy byly naopak zpravidla stručnější a víc se zaměřovaly na fakta, zároveň ale začínaly průměrně o půl roku později.

K podobným výsledkům došla většina studií – tedy že je mnohem snazší vybavit si vzpomínky zaměřené na sebe.

Wangová říká, že její první vzpomínka je na výlet do hor tehdy ještě v rodné Číně, když jí bylo šest let. Než se přestěhovala do Spojených států, nikdo se jí na ni nezeptal. „Ve východních kulturách nejsou vzpomínky z dětství důležité. Nikoho nezajímají,“ podotýká psycholožka.

Vysvětluje, že pokud nám společnost říká, že jsou vzpomínky důležité, budeme se je snažit udržet. Rekordmany jsou v tohle Mauři na Novém Zélandu, jejichž kultura klade velký důraz na minulost. Není tak výjimkou, že si pamatují události z doby, kdy jim byly teprve dva a půl roku.

Někteří psychologové jsou přesvědčeni, že vzpomínky přicházejí z doby, kdy si už osvojíme schopnost řeči. „Jazyk dá našim vzpomínkám strukturu, organizaci a vznikne příběh. Vytvořením příběhu se zkušenost stane organizovanější a díky tomu lépe zapamatovatelná v průběhu času,“ je přesvědčena psycholožka na Emoryho univerzitě Robyn Fivushová.

Kolegové s ní ale příliš nesouhlasí, protože vzpomínky z raného dětství mají i neslyšící.

Vědcům pomohl slavný pacient HM

Vysvětlení je tak možná vědečtější – na své první krůčky si nepamatujeme, protože náš mozek si pro ukládání vzpomínek na ně ještě nevyvinul potřebné vybavení.

Vědci při svém tvrzení vycházejí z případu nejznámějšího pacienta v historii neurovědy – Henryho Molaisona známého jako „pacient HM“. Tomu nepovedená operace mozku při léčbě epilepsie v 50. letech minulého století poškodila hipokampus, ve kterém sídlí centrum naší schopnosti učit se a pamatovat si dovednosti.

HM ztratil schopnost ukládat si nové vědomosti do dlouhodobé paměti, která ale zůstala neporušená a v podstatě zakonzervovaná ve stavu před operací. Byl schopný učit se jako děti – přestože nevěděl, že daný krok opakuje už poněkolikáté a byl pro něj stále nový, vykazoval objektivní zlepšení.

Vědci tak usuzují, že hipokampus není v raném dětství vyvinutý natolik, aby uchoval bohaté vzpomínky na události. Pokud si tedy něco pamatujeme, tak jen úryvky.

Studie a sledování mláďat potkanů, opic i lidí ukázaly, že v prvních letech života se v hipokampu tvoří nové neurony, ale a zároveň si v něm mláďata a děti nejsou schopny vytvářet trvalé vzpomínky. Ve chvíli, kdy v hipokampu přestanou vznikat nové neurony, jsme najednou schopni vytvářet si dlouhodobou paměť.

Pamatuji si to, jako by to bylo dnes..

A proč nás tedy zážitky z dětství mohou ovlivňovat i v dospělosti, přestože si na ně nevzpomínáme? „Tyto vzpomínky jsou pravděpodobně uloženy někde, kde jsou nyní nedostupné, ale je velmi těžké empiricky to prokázat,“ říká Jeffrey Fagen, který se na St Johnsově univerzitě věnuje studiu paměti a učení.

Jenže když už si na něco přece jen vzpomínáme, neznamená to, že se tak daná věc skutečně stala. Naše dětství je zřejmě plné vzpomínek na události, které se nikdy nestaly.

Fenoménu falešných vzpomínek zasvětila kariéru psycholožka na Kalifornské univerzitě v Irvine Elizabeth Loftusová. „Lidé vezmou podněty, které dostanou, vizualizují si je a ty se tak uloží jako vzpomínky,“ popisuje psycholožka.

Lofutusová to zná z vlastní zkušenosti. Když jí bylo 16 let, matka se jí utopila v bazénu. O několik let později jí příbuzní přesvědčovali o tom, že to byla ona, kdo tělo matky objevil. V ten moment se jí všechno „vybavilo“. Dokud jí týden na to nezavolali znovu, že se spletli a tělo její matky našel někdo jiný.

Bylo jí jasné, že je jev přebírání falešných vzpomínek potřeba dokázat vědecky. V osmdesátých letech tak začala dělat studie s dobrovolníky, kterým sama vnutila vzpomínky.

Je to skutečně vzpomínka, nebo jen naše představa?

Vytvořila komplikovaný příběh o tom, jak se dotyčný jako dítě ztratil v obchodním centru, vystrašeného ho našla milá stará paní a podařilo se mu díky ní znovu setkat s rodinou.

Aby byl příběh věrohodnější, zapojila do něj i rodiny dobrovolníků. Vše bylo v duchu „mluvili jsme s tvojí matkou, která nám řekla, co se ti stalo…“.

Výsledek? Třetina účastníků studie si začala vybavovat událost v živých detailech.

Ve skutečnosti se cítíme mnohem jistější v našich imaginárních vzpomínkách než v těch skutečných. Dokonce i skutečné vzpomínky jsou totiž při zpětném pohledu upravené, protože se o nich často dozvídáme z vyprávění někoho jiného.

Vzpomínáte si skutečně, jak jste sfoukli svíčku na narozeninovém dortu až na pátý pokus, nebo jste to viděli jen na videu? Vzpomínáte si na dobrodružný výlet do zoo, nebo vám o něm pověděli rodiče?

Největší záhadou tak vlastně není ani to, proč si nemůžeme vzpomenout na události z raného dětství, jako spíš to, zda můžeme svým vlastním vzpomínkám vlastně vůbec věřit.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector