Agorafóbie – příznaky, příčiny, prevence i léčba

Agorafóbie – příznaky, příčiny, prevence i léčba

Agorafobie je velmi silný strach z veřejných prostranství, ze kterých by bylo obtížné odejít, utéct. Pacienti mívají tendenci vyhýbat se takovým místům a často si netroufají opustit svůj domov. Agorafobie pacientovi velmi ztěžuje život. Vhodná terapie může v mnoha případech fobii pomoci velmi dobře zvládnout. V léčbě se využívá kognitivně behaviorální terapie a užívání léků, obvykle zahrnující antidepresiva typu SSRI (inhibitory zpětného vychytávání serotoninu).

Mnoho lidí se domnívá, že agorafobie znamená strach z veřejných míst a otevřených prostorů. Jedná se však o mnohem komplexnější problém. Pacient, který trpí agorafobií, mívá strach z různých míst a situací, jako například:

  • Nakupování v obchodech, strach z davů a veřejných míst.
  • Cestování vlakem, autobusy, letadly.
  • Jízda ve výtahu.
  • Kina, restaurace a další místa, ze kterých je obtížné utéct.
  • Pobyt kdekoliv daleko od domova.

Všechny potíže pochází z jedné základní fobie – strach z pobytu na místech, kam by se nedostala pomoc nebo z míst, odkud by bylo těžké utéct do bezpečí (obvykle do vlastního domova).

Pokud se pacient dostane do situace, která v něm vyvolává úzkost a strach, má velmi silné nutkání z místa utéct. Úzkost bývá doprovázena symptomy, jako například:

  • Zrychlená srdeční frekvence
  • Bušení srdce (palpitace)
  • Třes (tremor)
  • Pocení
  • Sucho v ústech
  • Nevolnost
  • Bolesti na hrudi
  • Bolesti hlavy
  • Bolest zubů
  • Zrychlené dýchání
  • Pacient může mít až panickou ataku (je rozdíl mezi panickou atakou a panickou poruchou).
  • Někdy i představa cesty na veřejná místa může u pacienta vyvolat úzkost.

Závažnost agorafobie je individuálně velmi odlišná. Někteří pacienti jsou bez větších potíží schopni opustit domov a odejít do známého prostředí. Někteří jsou v doprovodu příbuzných nebo přátel schopní cestovat autobusy, vlaky atd. aniž by cítili úzkosti. Většinou mívají období, kdy se jejich onemocnění zmírní a naopak.

Nicméně v mnoha případech pacienti zůstávají zavření většinu času doma, aby předešli pocitům úzkosti. Pokud se ale dlouhodobě vyhýbají stresujícím situacím, může to často způsobit, že jejich strach ještě zesílí a potíže se tím ještě prohlubují. Agorafobie tedy pacienta omezuje v každodenních činnostech a výrazně narušuje běžný život.

Kdo trpí agorafobií?

Agorafobie se typicky objevuje mezi 25 a 35 lety věku, a pokud není léčena, stává se pro pacienta celoživotním problémem. Občas se může vyskytnout u mladších i starších pacientů než vymezuje uvedený interval. Onemocnění postihuje dvakrát častěji ženy než muže.

Agorafobie a panická porucha

Mnoho pacientů (ne všichni), kteří trpí agorafobií, mají zároveň i onemocnění zvané panická porucha. To není totéž jako panická ataka, i když to s tím souvisí. Stručně řečeno – pacienti s panickou poruchou mívají občas panickou ataku, která většinou přichází náhle. Panická ataka je závažný a náhle nastupující pocit úzkosti a strachu.

Pacient s panickou poruchou může mít obavy z možné panické ataky na veřejných místech, která jsou uzavřená, není z nich snadný únik, nebo v místech,kam by se v případě potřeby nemohla dostat pomoc. V tom případě existuje riziko rozvoje agorafobie – strach z pobytu na výše jmenovaných místech – v tomto případě se agorafobie rozvíjí na podkladě panické poruchy.

Jak můžeme agorafobii diagnostikovat?

V těchto případech je vysoká pravděpodobnost, že trpíte agorafobií:

  • Vyhýbáte se situacím, které ve Vás vyvolávají úzkost a strach, jako například vycházení z domova a pohybování se na veřejných místech a otevřených prostranstvích.
  • Vaše symptomy jsou způsobeny úzkostí a nemají vztah k žádnému jinému onemocnění, jako například depresím.
  • Cítíte úzkost v nejméně dvou následujících situacích: přítomnost v davu lidí, veřejná místa, cestování bez doprovodu nebo při pobytu mimo domov.

Jaké jsou léčebné možnosti?

KBT (kognitivně-behaviorální terapie)

Pomáhá změnit způsob myšlení, zvládnout své pocity a ovlivnit chování. Jedná se o užitečnou léčbu při mnohých psychických obtížích včetně fobií.

Kognitivní terapie je založena na myšlence, že určitý způsob myšlení může spustit některé psychické zdravotní obtíže jako úzkosti, deprese, fobie. Terapeut Vám může pomoci porozumět Vašim současným myšlenkovým pochodům.

Zejména je důležité odhalit nepříjemné a chybné myšlenky, které mohou u pacienta vyvolávat úzkosti. Cílem je změnit způsob pacientova myšlení, naučit jej, jak se myšlenkám vyvolávajícím úzkosti vyhnout.

Pacientovi může terapie pomoci získat na situaci reálný náhled a je pro něj tak velmi prospěšná.

Behaviorální terapie by měla vést ke změně chování, které pacientovi pomůže v každodenním životě. V rámci terapie je užíváno mnoho technik, volba konkrétní z nich závisí na pacientově stavu a dalších okolnostech.

U agorafobie se terapeut snaží pacienta postupně vystavovat situacím, které v něm vyvolávají strach a úzkosti. Prvním krokem může být jen velmi krátká procházka s terapeutem, který poskytuje pacientovi rady a podporu.

Později se mohou procházky prodlužovat (pokud to pacient zvládne), nebo pacient podstoupí jízdu autobusem nebo nakupování. Terapeut jej učí, jak kontrolovat svou úzkost, když se dostanou do obávaných míst a situací. Například s pomocí hlubokého dýchání.

Tento typ behaviorální terapie se nazývá expoziční terapie – principem je postupně vystavovat pacienta častěji a intenzivněji situacím, kterých se obává, a naučit ho, jak si s nimi poradit.

Kognitivně-behaviorální terapie se snaží změnit pacientovo uvažování i chování. KBT obvykle probíhá zhruba 50 minut jednou týdně po mnoho týdnů. Pacient se musí aktivně účastnit a mezi jednotlivými sezeními dostává domácí úkoly – například si má zaznamenávat své myšlenky, které se objeví při úzkostech.

Poznámka: Na rozdíl od jiných forem psychoterapie KBT se nezabývá událostmi z pacientovy minulosti. Cílem KBT je řešit pouze pacientovy aktuální myšlenkové procesy a chování.

KBT má obvykle velmi dobré výsledky u mnoha fobií, ale ne vždy pacientům vyhovuje. Více informací o kognitivně behaviorální terapii najdete v samostatném článku.

Antidepresiva

Antidepresiva jsou léky, které se běžně užívají k léčbě depresí, ale také pomáhají mírnit symptomy fobií, i když pacient žádné deprese nemá. Mechanismem účinku je interference s chemickými látkami, které se nachází v mozku (neurotransmitery) – například serotonin – které mohou být příčinou vzniku úzkostí.

Antidepresiva ovšem nezačínají působit ihned po nasazení léčby. Trvá 2-4 týdny než se dostaví efekt. Častým problémem je, že pacienti přestanou léky po krátké době užívat, protože mají pocit, že léčba nemá žádný efekt. Vždy je nutné pacientovi vysvětlit, že efekt se dostaví za delší dobu.

Antidepresiva nemají sedativní účinky a obvykle nejsou návyková. Existuje mnoho typů a každá mají své výhody i nevýhody. Liší se například možnými nežádoucími účinky. Jedny z nejběžněji užívaných antidepresiv při úzkostech a fobiích jsou SSRI – inhibitory zpětného vychytávání serotoninu.

Poznámka: po prvním užití antidepresiv mohou být několik dní úzkosti i další symptomy výraznější až do doby, než léčba začne působit.

Kombinace KBT a antidepresiv SSRI mívá v mnoha případech mnohem lepší efekt než pouze samotná medikamentózní terapie.

Agorafóbie – příznaky, příčiny, prevence i léčba

Agorafóbie – příznaky, příčiny, prevence i léčbaPojem agorafóbie pochází ze spojení řeckých slov agora – prostranství, trh a fobie – strach. Agorafobie je úzkostná porucha (fobie), která se projevuje, silným strachem v situacích situací jako je přeprava v MHD, pohyb v obchodech a obchodních domech či na veřejných prostranstvích, zejména pokud je takto trpící člověk přesvědčen, že by z dané situace nemohl uniknout, nebo že by mu v případě nevolnosti nebyla poskytnuta pomoc.

Osoba s agorafobií se snaží těmto situacím vyhýbat, navzdory potenciálně nepříjemným následkům (např. nedocestuje do práce a podobně).

Představa některé z výše uvedených situací vyvolává sama o sobě u pacienta silnou úzkost a obavy se doprovodných projevů úzkosti.

V případě, že je osoba s agorafobií exponovaná některé z uvedených situací, snáší to s úzkostí až hrůzou a mohou se u ní vyskytovat rozličné tělesné a psychické projevy úzkosti, které mohou nabýt až charakter panického záchvatu.

Příznaky agorafobie

Odhady výskytu agorafobie v populaci se pohybují v průměru kolem 5% -10% (celoživotní prevalence). Agorafobie se vyskytuje asi dvakrát častěji u žen než u mužů. K nejčastějšímu nástupu příznaků agorafobie dochází v ranní adolescenci s kulumáciou kolem 30.

roku života a se zhoršováním příznaků ve vyšším středním věku.

Osoby s agorafobií trpí dvěma odlišnými typy úzkosti – silnou až panickou úzkostí v případě, že se ocitnou v jedné z předmětných situací a přípravné (očekávající) úzkostí, že by se mohly ocitnout v podobné situaci, trpí různými příznaky úzkosti či mohou dostat panický záchvat.

Součástí agorafobie, ale také panické poruchy bývá i takzvaná citlivost na projevy úzkosti (angl. anxiety senzitivity), což je zvýšené vnímání tělesných symptomů úzkosti s výraznými obavami, že by se tyto symptomy mohly prudce zhoršit, být nesnesitelné či nezvládnutelné.

Situace, které spouštějí záchvat úzkosti při agorafobií bývají typicky: pobyt v obydleném prostoru (obchodní dům, cestování v dopravních prostředcích), pohyb mimo dům, pohyb na veřejných prostranstvích, zejména pokud se tato situace spojuje s pocitem, že z ní pacient nemůže uniknout, že by mu v případě potřeby nebyla poskytnuta pomoc, a / nebo že by se ztrapnil.

Základní příznaky agorafóbie

Tělesné symptomy úzkosti jako:

  • třes končetin či těla
  • silné pocení
  • bušení srdce
  • rychlý tep
  • pocity brnění či znecitlivění částí těla
  • nevolnost
  • slabost
  • problémy s dýcháním a / nebo zrychlené dýchání

Psychické příznaky:

  • pocit, že se stane něco hrozného
  • pocit neskutečna (derealizace)
  • silné obavy, že by se záchvat úzkosti mohl opakovat.

Rizikové faktory agorafobie

Agorafobie patří k poruchám, které mají pravděpodobně odlišnou genetickou složku, což ale neznamená, že se porucha i automaticky u člověka projeví.

Existuje zvýšené riziko projevení se agorafobie, pokud se v rodině vyskytuje příbuzný s agorafobií či panickou poruchou – což jsou poruchy, které sdílejí společné genetické vlohy.

Za důležité rizikové faktory je považován i temperament, který je charakterizován úzkostlivosti, bázlivostí, silnou strachovou reakcí na nové a neznámé situace, citlivostí na tělesné pocity.

Jelikož temperament je silně dědičným souborem projevů, určité odhady náchylnosti k úzkostným poruchám včetně agarafóbie lze pozorovat již v prvních letech života dítěte (tzv.

behaviorální inhibice – tendence reagovat silnou úzkostí, paralýzou v nové, neznámé situaci, a snaha se takovým situacím vyhýbat) .

Budete mít zájem:  Hrnky s obsahem toxického kadmia

Silné a chronicky stresující situace spojené s úzkostí a nemohoucností v dětství mohou také vytvářet riziko pro vznik agorafobie (ale i jiné úzkostné poruchy či deprese) v pozdějším věku.

Diagnostika agorafobie

Agorafobii diagnostikuje odborník – psychiatr na základě vyšetření pacienta, kde hraje klíčovou roli osobní anamnéza pacienta, výskyt obtíží, jejich frekvence a také rodinná anamnéza. Diagnosticky je třeba agorafobie odlišit od specifické fobie i od sociální fobie.

Prevence agorafobie

V případě agorafobie se v rámci předpokladů o genetických faktorech, které přispívají ke vzniku agorafobie nedá hovořit o pravé prevenci.

Určitou prevencí může být výchova dítěte zejména v prvních letech života zaměřená na bezpečné, nestresujúce prostředí a povzbuzování dítěte k vlastní aktivitě a nenásilné překonávání strachu a zvládání nových situací.

Pokud se u dítěte projevuje silný strach (fobie) z nových situací, celková bázlivost a snaha vyhýbat se novému, může to být známkou určité citlivosti k rozvoji úzkostných poruch.

Rovněž silné a stresující situace spojené s úzkostí a nemohoucností mohou vytvářet riziko pro vznik agorafobie (ale i jiné úzkostné poruchy či deprese) v pozdějším věku – systematicky se věnovat dítěti, které takovou situaci překonalo a dávat mu najevo podporu a lásku, může být určitý ochranný faktor.

Léčba agorafobie

Agorafobie se léčí zejména podáváním antidepresiv, které potlačují příznaky poruchy a dlouhodobým užíváním se předchází návratem příznaků.

Na krátký čas, zda v případě potřeby je možné i podávání léků proti úzkosti, ale při jejich delším a pravidelném podávání hrozí riziko vytvoření tolerance a závislosti.

Součástí léčby jsou i psychoterapeutické postupy zaměřené na zvládání každodenních problémů, nácvik chování, za účinné jsou považovány postupy tzv. kognitivní-behaviorální psychoterapie.

V případě neléčení se agorafobie může chronifikovat, i když porucha sama o sobě má tendenci ke kolísavému průběhu (lepší a horší období).

Pokud je významnou součástí agorafobie silná či panická úzkost, je podle možnosti nutno eliminovat vyvolávající činitelé, což může být například i příjem kofeinu a příbuzných látek v kávě, čaji či kolových nápojích.

Ve vysokém procentu případů se při správné a pacientům dodržování léčby podaří významně potlačit příznaky agorafobie a pacient může běžně fungovat.

Životní styl s agorafobií

Agorafobie dokáže významně narušovat životní styl člověka, který jí trpí.

V extrémních případech se takováto osoba bojí jít vůbec z domu a pokud se pohybuje venku, neustále pociťuje úzkost z toho, že by se mohla objevit silná úzkost a / nebo že by v případě nevolnosti zůstal bez pomoci nebo by se ztrapnil. Taková přípravné úzkost (fobie) je sama o sobě velmi nepříjemná a zvyšuje riziko vzniku panické úzkosti.

TIP: Mrkněte také na další zajímavé fobie

VIDEO: Řešení úzkostí, panických záchvatů, agorafobie

Autorem článku je naše redakce

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost

Úzkostné poruchy: diagnóza

Včasná diagnóza úzkostné poruchy
umožňuje rychlé zahájení léčby a snižuje riziko rozvoje dalších duševních onemocnění
, např. deprese. Na základě odebrané anamnézy
stanoví odborník (psychiatr
, klinický psycholog
nebo psychoterapeut) nejprve suspektní diagnózu
.

Agorafóbie – příznaky, příčiny, prevence i léčba

Před potvrzením diagnózy úzkostné poruchy je nutné nejprve vyloučit tělesnou příčinu potíží. Mezi nejvýznamnější tělesné diferenciální diagnózy
patří např. onemocnění plic
, srdečně-cévní onemocnění
, závratě
a poruchy rovnováhy, a v neposlední řadě neurologická
onemocnění. Vždy by mělo být provedeno tělesné vyšetření.

Lékař bude chtít provést i vyšetření krve (krevní obraz
, hormony
štítné žlázy
apod.) a EKG
. Podle potřeby mohou být indikována
i některá další doplňující vyšetření (např. funkční vyšetření plic
nebo vyšetření pomocí magnetické rezonance).

Dále je potřeba objasnit, zda se úzkost nevyskytuje jako doprovodný příznak jiného duševního onemocnění
, např. deprese.

Formy patologických
úzkostí

Úzkostné poruchy jsou obvykle diagnostikovány podle Mezinárodní klasifikace nemocí
(MKN-10) [1]. Obecně se rozlišuje mezi několika různými formami úzkostných poruch:

  • úzkost nezávislá na konkrétním předmětu nebo situaci – v tomto případě není zřejmé, před čím má přesně člověk strach; úzkost člověka doprovází prakticky nepřetržitě (generalizovaná úzkostná porucha) nebo se v určitých momentech spustí ve formě paniky (panická porucha);
  • úzkost závislá na konkrétním předmětu nebo situaci – v tomto případě existuje něco konkrétního, před čím má člověk strach, tzv. fobie (např. sociální fobie);
  • úzkost smíšená s depresí (nebo s kompulzemi, viz článek Obsedantně kompulzivní
    porucha
    : co to je?).

Přitom je potřeba rozlišovat i způsob, jakým se úzkost projevuje:

  • v souvislosti s pocity/emocemi: smrtelná úzkost; pocit, že člověk nemá kontrolu nad situací; pocit beznaděje; pocit zoufalství; extrémní vnitřní napětí a strach apod.;
  • v myšlenkách: člověk nedokáže odhadnout, co by se mohlo stát; obává se, že by se něco mohlo pokazit; má strach, že ztratí kontrolu nad situací; má strach, že danou situaci nezvládne fyzicky apod.;
  • v chování: nezvladatelné nutkání prchnout, vyhýbavé chování (např. útěk k alkoholu, uklidňujícím prostředkům apod.).

V širším smyslu se sem řadí i úzkosti vyvolané posttraumatickou stresovou poruchou, některými látkami (např. drogami
, viz kategorie Nelegální návykové látky) nebo zdravotními problémy (např. po diagnóze nádorového onemocnění).

Stručný přehled nejčastěji se vyskytujících úzkostných poruch

K nejčastěji se vyskytujícím úzkostným poruchám
patří:

  • Panická porucha
    :
    úzkost se objevuje náhle a je doprovázena zřetelnými tělesnými příznaky (např. bušení srdce, pocení, závrať, nevolnost apod.). Postižený může pociťovat i horko či chlad, případně brnění v končetinách. Člověk se bojí, že omdlí nebo že zešílí; v nejtěžších případech se postižený obává, že zemře. Tyto ataky
    (záchvaty paniky) přicházejí zčistajasna a trvají několik minut, během nichž se potíže stupňují. Panická porucha se často vyskytuje zároveň s agorafobií.
  • Agorafobie
    :
    postižený pociťuje úzkost z určitých míst, často v kombinaci se záchvaty paniky. Společným znakem těchto míst je, že záchvat úzkosti v nich by mohl působit na okolí trapně či nepatřičně (často jsou to veřejně přístupná místa nebo stísněné prostory, jako je třeba výtah). Pokud je na daném místě zároveň někdo, komu člověk trpící agorafobií důvěřuje, je pro něj snadnější se s touto situací vyrovnat.
  • Sociální fobie
    :
    postižený se vyhýbá situacím, ve kterých by byl středem pozornosti. Člověku trpícímu sociální fobií tak může být zatěžko např. přednášet nebo se pokusit sblížit s protějškem opačného pohlaví.
  • Specifické fobie
    :
    úzkost vyvolávají zcela specifické podněty; řadí se sem např. strach z pavouků (arachnofobie), strach z výšek (akrofobie), strach z onemocnění rakovinou
    (kancerofobie) apod.
  • Generalizovaná úzkostná porucha
    :
    tato forma úzkosti se projevuje tělesnými i duševními potížemi. Z tělesných potíží je to často třes, závratě, bušení srdce apod. Mezi duševní potíže se řadí snížená schopnost soustředění, nervozita nebo poruchy spánku. Úzkost v tomto případě člověka provází prakticky nepřetržitě, jen se někdy dostane do popředí více, jindy méně. Člověku trpícímu generalizovanou úzkostnou poruchou není jasné, před čím má vlastně strach, a obecně může být velmi ustaraný (bojí se o sebe, o své okolí apod.).
  • Smíšená úzkostně depresivní porucha [2]: příznaky úzkosti se mísí s příznaky deprese
    , nicméně příznaků ani jednoho typu není tolik, aby mohla být potvrzena diagnóza úzkostné poruchy nebo depresivní poruchy. Pokud příznaky jednoho typu nakonec přece jen převládnou, odborník (nejčastěji psychiatr) se přikloní k jedné z diagnóz (úzkostná porucha nebo deprese).

Na koho se mohu obrátit?

Pokud máte podezření, že trpíte úzkostnou poruchou, poradí vám nejlépe psychiatr nebo psychoterapeut
. Na psychiatrickou péči o děti a dospívající (do 18 let) se specializují dětští psychiatři
. Obrátit se můžete rovněž na klinického psychologa
.

Poznámka: Člověku trpícímu úzkostnou poruchou bývá většinou velmi zatěžko mluvit o svém vlastním strachu. Profesionální terapeuti
to ale vědí, mají pro to pochopení a člověku dokážou pomoci.

Související odkazy

Pošlete nám názor na článek

Agorafobie

Patří mezi úzkostné poruchy. Původně jí byl označován strach z otevřeného prostranství. V současnosti se pod tuto fobii zahrnují obavy z prostor, kde je více lidí (kina, obchodní domy, metro) nebo kde je člověk sám (výtah) a odkud je v případě potíží obtížné uniknout.

Člověka trpícího agorafobií pronásledují myšlenky na to, že se mu něco stane, bude potřebovat pomoc, která nebude k dispozici, že se ztrapní, v horším případě že omdlí nebo zemře.

Více o fobiích čtěte zde.

Člověk trpící agorafobií se vyhýbá situacím, kdy musí vyjít ven, nakupovat nebo cestovat. Pokud mu nic jiného nezbývá, vyžaduje doprovod, situace však nesnáší dobře, panikaří a cítí úzkost.

Porucha se může kombinovat s projevy paniky – tehdy se nemocnému zrychluje pulz i dýchání. Pacienti pociťují bušení srdce, sucho v ústech, mohou se dostavit bolesti hlavy, na hrudi, pacient může mít až panickou ataku.

Tato porucha se nejčastěji objevuje po třicítce.

Léčba

Jako vhodná se jeví léčba pomocí kombinace psychofarmak (antidepresiv) a kognitivně behaviorální psychoterapie. Ta pomůže pacientovi změnit způsob myšlení, aby zvládnul své pocity a chování. Díky tomu se úzkost postupem času začne snižovat. Užívá se mnoho technik, například pomalé vystavování pacienta situacím, které v něm vyvolávají strach a úzkost.

Léky

Pacient užívá antidepresiva, pouze však na doporučení lékaře.

Homeopatika

Kalium carbonicum je vhodným lékem pro ty, kteří se bojí samoty a jsou vystrašení z toho, že se jim něco stane. Staphysagria pomáhá při strachu z cizích lidí a velkého prostranství.

Vyšetření

Vyšetření probíhá na základě pohovoru s odborníkem, který následně stanoví vhodnou léčbu. Používají se i dotazníky.

V těhotenství

Úzkostné poruchy se během těhotenství zintenzivňují, což nepříznivě působí na plod. Časté jsou pak porodní komplikace a problémové chování dítěte. Je tedy vhodné agorafobii léčit ještě před otěhotněním, případně být v kontaktu se svým lékařem, který ženu seznámí se vším potřebným.

Trvalé následky

Pokud se člověk neléčí, tak kvůli této fobii ztratí sociální kontakty jak v osobním, tak pracovním životě a vede život v ústraní.

Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal?

Prevence

Vyhýbat se celkově stresujícím životním situacím, jako jsou problémy v zaměstnání či v partnerském životě, které mohou postupem času vyústit v úzkostnou poruchu. Naučit se stres zvládnout a stresové situace, kterým se nelze vyhnout, řešit.

Budete mít zájem:  Hubnoucí senior by se měl vyhnout hlavně 3 věcem. Malé porce jsou jedna z nich

Kdy jít k lékaři

Pokud začínáte mít úzkostné stavy při samotě, v otevřeném prostranství nebo na místě, kde je více lidí. Postupem času již nechcete vycházet z domu a izolujete se před ostatními v případě strachu ze samoty, pokud nedokážete být sami a obáváte se, že se vám něco stane.

Agorafobie: příznaky, následky a vhodná léčba

  • Agorafobie patří mezi úzkostné poruchy. Jedná se o strach z veřejných míst, kam by se rychle nedostala přivolaná pomoc nebo odkud by se nedalo jednoduše uniknout.
  • Agorafobie se obvykle projeví kolem třicátého roku života a dvakrát častěji postihuje ženy než muže. Údajně trápí více než 3 % populace a většinou je s ní spojená také panická porucha.
  • Člověka trpícího agorafobií obvykle pronásledují myšlenky na to, že se mu někde něco stane, bude potřebovat pomoc, která ovšem nebude k dispozici, že omdlí, ztrapní se nebo zemře. Tyto pocity u něj mohou vyvolat panický záchvat.
  • V souvislosti se záchvatem paniky u lidí trpících agorafobií se mohou dostavit příznaky, jako je například bolest na hrudi, zrychlené dýchání a tep, sucho v ústech, třes, návaly horka či chladu, závrať, nevolnost, zvracení, mravenčení prstů nebo také nadměrné pocení.
  • Pacienti trpící agorafobií se obvykle vyhýbají místům, které u nich vyvolávají úzkost. Často se bojí opustit domov nebo to dokonce odmítají, a tím pádem se izolují od zbytku společnosti.
  • K léčbě agorafobie se využívá farmakoterapie (antidepresiva SSRI a SNRI) v kombinaci s psychoterapií. Ta je založená na postupném vystavování pacienta obávaným situacím.
  • Jelikož agorafobie představuje závažný problém, pro pacienta je vždy důležitá také velká podpora a pomoc okolí.

Agorafobii lidé často mylně považují za obavy z otevřených prostranství, ve skutečnost se však jedná spíše o chorobný strach z veřejných míst, kam by se rychle nedostala přivolaná pomoc nebo odkud by se nedalo jednoduše uniknout. Některé osoby s agorafobií se proto bojí opustit domov či jiné prostory, kde se cítí bezpečně. Tento problém se obvykle léčí pomocí kombinace psychoterapie a farmakoterapie.

Co je agorafobie?

Pro agorafobii je typické, že pacient má strach chodit na místa, odkud je těžké se dostat pryč nebo kde by bylo obtížné získat pomoc v případě nějakých zdravotních obtíží.

Název agorafobie má původ ve dvou řeckých slovech, a to agora (tam, kde se shromažďují lidé) a fobos (hrůza, děs).

Označuje nemoc, která se řadí do skupiny úzkostných neurotických poruch, kam dále patří také tyto problémy:

Agorafobie údajně postihuje více než 3 % populace, přičemž ženy se s tímto onemocněním potýkají dvakrát častěji než muži.

Obvykle se projevuje kolem třicátého roku života a jen velmi zřídka vzniká v dětství nebo pacienta začne trápit až po dosažení 45 let.

Průběh této poruchy je chronický, intenzita projevů však přitom kolísá. Až v 95 % případů je přitom agorafobie spojená s panickou poruchou.

Příčiny vzniku agorafobie

Přesné příčiny vzniku této poruchy nejsou dodnes známé. Lékaři jsou však přesvědčení, že významnou roli hrají genetické dispozice.

Pacienti přitom obvykle nezdědí konkrétní poruchu, ale spíše dispozice, podle kterých člověk reaguje na různé stresové situace a zátěž.

Svou roli nicméně hrají také vlastnosti temperamentu a odolnost osobnosti vůči vnějším vlivům, jelikož agorafobie se často rozvíjí právě ve chvíli, kdy je člověk vystaven většímu stresu.

Příznaky agorafobie

Pokud se pacienti trpící agorafobií dostanou na místo, kde se shromažďuje větší množství lidí a oni se tam cítí být lapeni v pasti a nedostatečně chráněni, ztrácejí kontrolu nad situací a mívají těžké záchvaty paniky. To samé se ovšem může stát i při nepříjemném očekávání či pouhé vzpomínce na stresovou situaci.

Člověka trpícího touto poruchou obvykle pronásledují myšlenky na to, že se mu někde něco stane, bude potřebovat pomoc, která ovšem v danou chvíli nebude k dispozici, že na místě omdlí, nějak se ztrapní nebo dokonce zemře. Zároveň se u něj může projevit celá řada tělesných příznaků, které souvisí s panickým záchvatem, jako jsou například:

  • Zrychlený puls, bušení srdce
  • Zrychlené dýchání
  • Bolest na hrudi
  • Pocit nedostatku vzduchu
  • Závratě
  • Křeče v břiše
  • Návaly horka či chladu
  • Nadměrné pocení
  • Mravenčení v prstech
  • Silná úzkost, psychické napětí
  • Sucho v ústech
  • Nevolnost, zvracení
  • Třes nebo silné chvění
  • Potíže se spánkem

Lidé s agorafobií jsou velmi často přecitlivělí a přehnaně reagují na zcela běžné situace. Záchvat paniky u nich proto může vyvolat třeba cestování hromadnou dopravou, nakupování ve větších centrech i menších obchodech, návštěva kina a v těžších případech dokonce jakákoliv cesta z bezpečí domova bez doprovodu.

Úleva se obvykle dostaví ve chvíli, kdy člověk trpící touto poruchou opustí místo, které v něm vyvolává úzkost, nebo pomine jeho nepříjemné očekávání.

Ačkoliv dojde k bezprostřednímu snížení napětí a fyzické potíže odezní, z dlouhodobého hlediska se problém spíše posiluje a prohlubuje.

V pacientovi se totiž upevňuje přesvědčení, že daná situace mu vždy přivodí nepříjemné pocity, a je tedy třeba se jí vyhýbat.

Následky

Jelikož mají pacienti trpící agorafobií strach z pohybu ve veřejných prostorách, odkud by nemohli okamžitě uniknout a kam by se za nimi nedostala žádná pomoc, obvykle se snaží vyhnout situacím, které v nich nepříjemné obavy a úzkost vyvolávají. Z toho důvodu třeba volí nákup ve vzdálenějším obchodě nebo jiné způsoby dopravy, přestože pro ně mohou být tyto alternativy časově i finančně méně výhodné.

Kromě toho se může stát, že se tyto osoby bojí opustit domov a svou bezpečnou zónu, nebo to dokonce zcela odmítají. Většinou jim to však nebrání pracovat z domova nebo zde přijímat návštěvy.

Pokud se člověk s agorafobií neléčí, často kvůli svému onemocnění ztrácí sociální kontakty v osobní i pracovní sféře, což vede k životu v ústraní.

Někteří lidé zároveň trpí depresemi, mají potíže s běžným fungováním a mohou se v nejhorším případě pokusit o sebevraždu.

Diagnostika poruchy

Lékaře je vhodné vyhledat ve chvíli, kdy pacient začne pociťovat strach na veřejných prostranstvích, na místech, kde se pohybuje větší množství lidí, nebo při očekávání takové situace a jeho úzkost mu tak znemožňuje normální fungování nebo s sebou přináší nepříjemné projevy. Vyšetření se obvykle skládá z pohovoru s odborníkem, který podle speciálních diagnostických kritérií stanoví, zda se opravdu jedná o agorafobii.

Léčba agorafobie

K léčbě agorafobie se v dnešní době využívá kombinace farmakoterapie a psychoterapie.

Co se týče léků, pacienti podobně jako u panické poruchy obvykle užívají antidepresiva ze skupiny SSRI a SNRI. Ty jsou účinnější než benzodiazepiny, na kterých může při pravidelném užívání vzniknout závislost.

Pomocí antidepresiv se však dá omezit pouze úzkost a některé tělesné příznaky, vyhýbavé chování nicméně nedokáží spolehlivě ovlivnit.

Pokud jde o psychoterapii, dobře se osvědčila metoda postupného vystavování pacienta obávané situaci.

Člověk trpící agorafobií je proto cíleně uváděn do situací, které u něj vyvolávají úzkost a obavy, a to od stavů působících nejmenší problémy až po ty nejhorší.

Tato terapie se zakládá na tom, že úzkost nemůže nikdy růst do nekonečna. Pokud je tedy pacient v kontaktu s obávanou situací dostatečně dlouho, úzkost začne pomalu klesat.

Kromě této metody je vhodná také kognitivně behaviorální terapie, která učí pacienta porozumět úzkostným myšlenkám a pocitům a postupně je zvládat.

V některých případech se využívá také terapie EMDR neboli Eye Movement Desensitisation and Reprocessing, která je efektivní například při zpracovávání úzkostných stavů, které se dostavily jako reakce na nějaký traumatický zážitek.

Pomoc blízkých

Agorafobie představuje závažný problém, a proto je pro pacienta důležitá také velká podpora a pomoc okolí.

Příbuzní a přátelé nemocného by nikdy neměli zlehčovat jeho stav, negativní pocity nebo dokonce sebevražedné výhrůžky. Naopak je třeba zjistit si o agorafobii více a podpořit pacientovo rozhodnutí navštívit odborníka.

Zároveň je důležité pacientovi poskytnout dostatek porozumění a trpělivosti, aby se necítil izolovaný a bezmocný.

Agorafobie

Agorafobie (chorobný strach z otevřeného prostoru, prostranství nebo davu) se řadí k velmi častým fobiím a postihuje zhruba dvakrát častěji ženy než muže. Patří mezi úzkostnou poruchu, která často navazuje na panickou patuchu.

Projevuje se nadměrným strachem ze situací, kde není možné ani rychlé vzdálení ani pomoc. To vede později k vyhýbání se takovýmto situacím, což jedince samozřejmě výrazně omezuje. Postižený má obavy, že by za jistých okolností mohl zkolabovat, ztrapnit se, dostat infarkt atd. Potíže se objevují nejčastěji mezi 20.

a 30. rokem života, ale stejně tak se mohou objevit v kterémkoli věku. Přesné příčiny vzniku agorafobie nejsou známy. Svoji významnou roli hrají genetické dispozice. S velkou pravděpodobností se nedědí přímo panická porucha, ale dispozice s jakou úzkostí reagujeme na zátěž.

Odolnost osobnosti vůči vnějším vlivům je vrozená pouze z části. Svoji roli hrají také vrozené temperamentové vlastnosti.

Začátek je v rodině

Pocit bezpečí je to nejcennější co mohou rodiče svému dítěti dát. V případě, že se dítěti tento povit nedostává, stává se v dospělosti nejisté ve vztahu k ostatním lidem.

S rozvojem úzkosti v dospělosti souvisí ve většině případů ztráta důležité osoby v dětství, nedostatečná péče, týrání dítěte, nebo naopak jeho nadměrné rozmazlování. Svoji zásadní roli hraje výchova.

Pokud je výchova příliš perfekcionistická, dítě se nadměrně kritizuje nebo se o ně až přehnaně a úzkostlivě pečuje může dojít následně k přecitlivělosti a k různým tělesným příznakům.

Stres

Stres je významnou okolností, která také ovlivňuje vznik agorafobie. Jedinci žijící ve stresujících podmínkách, jsou k úzkosti více náchylnější. Se stresem také velmi často souvisí rodinné problémy, potíže v zaměstnání nebo při studiu.

V rodině to bývají zejména konflikty jak mezi partnery tak i mezi rodiči a dětmi. To se může projevovat hádkami nebo také tíživým mlčením. Na pracovní půdě se může jednat o nadměrné pracovní tempo, nedostatek odpočinku nebo o konfliktní situace.

Budete mít zájem:  Bolest v rameni

První záchvat paniky se objeví zpravidla v době zvýšeného tělesného nebo fyzického stresu.

Stresová reakce

Samotný stres vede ke vzniku stresové reakce. To však ještě nemusí signalizovat rozvoj úzkosti, ale úzkost vzniká jako následek.

Stresová reakce je fyziologická a psychologická reakce organismu jak na vnější, tak na vnitřní události. Organismus se dostává do pohotovostního stavu a je připraven buďto na útěk nebo rezignaci.

Od toho se odvíjí stavy útlumu a rezignace. Stresová reakce má v podstatě tyto funkce:

  • upozorňuje na nebezpečí
  • mobilizuje rezervy organismu
  • udržuje tělo v pohotovostním stavu dokud nebezpečí nepomine

Fyzická onemocnění

Úzkost má také spojitost s tělesným onemocněním, což se projevuje především u starších jedinců. Úzkost má blízko k ischemické poruše srdeční, vysokému krevnímu tlaku, mozkové příhodě, revmatismu, poruše štítné žlázy atd. Také může souviset s bouřlivými hormonálními změnami po porodu nebo v klimakteriu.

Léky a alkohol

Úzkost se rozvíjí také při užívání některých léků (antihistaminik, hormonu prednisonu, atd.).Velice často se s úzkostí setkáváme u nadměrné konzumace alkoholu nebo u drogově závislých.

Panická porucha

Úzkost a strach je naprosto normální a tyto emoce prožívá každý člověk. Bylo dokonce zjištěno, že jedinec nepodá dobrý výkon, pokud je úzkostný příliš nebo vůbec, ale při mírné úzkosti je výkon daleko lepší.

Je tomu zřejmě proto, že vzrušení vyostřuje smysly, mobilizuje síly a pomáhá organismu ubránit se. Jestliže však přeroste určitou míru, zasahuje do našeho života velmi negativně. Úzkost může přirozeně plynout nebo se objevit v záchvatech.

U fobie se objevuje strach z konkrétních situací, kterých se lidé obvykle nebojí.

Kdo trpí panickou poruchou?

Nejčastěji se objevuje mezi 23. a 29.  rokem, ale může se objevit takřka kdykoli. Panickou poruchou trpí 1 -2 % populace. Někdy v průběhu života zažije panický záchvat až 80% lidí. Panická porucha se objevuje dvakrát častěji u žen než u mužů. Lidé trpící panickou poruchou vyhledávají nejprve pomoc na interně, kardiologii nebo neurologii. Výsledky však bývají negativní.

Kdy se rozvíjí panika?

Lidé trpící panickými záchvaty mají pravděpodobně strach z probíhajících tělesných pocitů, které jsou součást odpovědi na stres. Obava z tělesných příznaků pak následně způsobuje paniku. V současnosti se v našich podmínkách ocitáme ve skutečném fyzickém nebezpečí pouze zřídka.

V každodenních podmínkách se můžeme nacházet v chronickém stresu a důsledkem tohoto stresu se zvyšuje produkce adrenalinu a dalších chemických látek. Tyto tělesné změny se projeví pokud prožíváme dlouhodobě nějakou negativní situaci, máme stres v práci nebo partnerský nesoulad.

I když jednotlivé události v průběhu chronického stresu nemusíme ani vnímat jako důležité, může právě při dlouhodobém působení vzniknout řada potíží. Zvýšený adrenalin může v těle setrvat i po tom co, stresová situace odezní.

Panika se při panické poruše spouští bez vnějšího ohrožení, a proto lidé, kteří panikou trpí obracejí svou pozornost sami na sebe.

Ztráta sebekontroly

Lidé trpící panikou se obávají, že nad sebou ztratí sebekontrolu. Domnívají se, že budou zcela neschopni pohybu a nebudou vědět co dělají.

Také si nejsou zcela jisti čeho se vlastně bojí, ale mají nesnesitelný pocit, že udělají něco nevhodného. V průběhu úzkosti se celé tělo připravuje k akci a prožívá velkou touhu utéct.

Někteří lidé s panickou poruchou mají strach ze závažné duševní choroby, jako je např. schizofrenie.

Léčba panické porucha a agorafobie

Tyto úzkostné poruchy lze celkem úspěšně léčit. Terapeutické možnosti jsou v podstatě dvě:

  • léčba pomocí antidepresivy
  • psychoterapie

Antidepresiva

Téměř polovina jedinců, kteří jsou postiženi panickými záchvaty se po léčení antidepresivy výrazně zlepší nebo dosáhnou úplného vymizení všech příznaků, které měli.

Antidepresiva napomáhají k udržování rovnováhy na těch neuronech v mozku, kde  je u panické poruchy nedostatek serotoninu. Účinek léčby se objeví za 3 – 6 týdnů po podávání léků.

Jedná se o léky, u kterých se nemusíme obávat závislosti.

Psychoterapeutická léčba

Pomocí psychoterapie může pacient lépe poznat co se s ním děje a co ho trápí. Postižený se učí trénovat dovednosti, které mu mohou do budoucna pomoci nalézt souvislosti, které s rozvojem poruchy souvisí. Psychoterapie při své léčbě používá celou řadu přístupů.

Vhodná je také skupinová terapie, při níž je možné uvědomit si vztah k ostatním lidem, ujasnit si svoje postavení a také formy chování, které vedou ke stresu. Tato terapie probíhá ve skupině 8 – 12 osob a jednotlivá sezení trvají 1,5 – 2 hodiny. Cílem terapie je poznat souvislosti mezi chováním jedince a jeho problémy.

Podstatou úzkosti je nepochopení vztahů, které člověk má, a proto je důležité změnit postoje a chování k ostatním lidem.

Pomoc blízkých

Panická porucha i agorafobie mohou způsobit, že se postižený cítí izolovaný, vyčerpaný a bezmocný. Z těchto důvodů je pomoc rodiny a nejbližších osob nezbytná. Pro pochopení potíží je však důležité, aby se okolí seznámilo s tím, co to agorafobie je a jak působí. Jinak nebudou moci plně porozumět tomu, co se při záchvatech odehrává. Je důležité aby:

  • nebyl hledán viník v podobě partnera, výchovy, chování partnera atd., (mějte na paměti, že agorafobie není ani problémem lenosti a zbabělosti),
  • rodina podpořila rozhodnutí postiženého vyhledat odborníka a podpořila také jeho pravidelnou léčbu,
  • nabyly podceňovány suicidiálním výhružky (sebevražedné),
  • zdravotní stav nebyl zlehčován,
  • byl chválen každý léčebný pokrok,
  • se nezapomínalo na citovou podporu postiženého.

Spouštěče úzkosti

Záchvat úzkosti může být spuštěn celou řadou podnětů. Podněty mohou být jak vnější, tak i vnitřní.

  • Vnější (např.v metru, ve vlaku, na mostě, většinou se jedná o situace, kdy jsme již úzkost zažili popř. o nové situace, kdy v případě záchvatu není pomoc dostupná).
  • Vnitřní – jedná se o tělesné pocity, myšlenky, představy.

Pokud jsou tyto vnější nebo vnitřní podněty vnímány jako hrozba, vzniká stav, který je plný napjatého očekávání nebo obav. Tento stav doprovází celou řadu tělesných změn, které patří k běžné stresové reakci organismu. V některých případech předchází některým záchvatům paniky delší období zvýšeného napětí a stresu.

Ten má většinou souvislost s partnerskými, sexuálními nebo pracovními problémy. Úzkost se také může objevit náhle a žádné dlouhodobé napětí této situaci nemusí předcházet. V situacích, kdy předchází zvýšené napětí, bývají spouštěčem panického záchvatu tělesné nebo psychické pocity, které mají souvislost s touto úzkostí.

Záchvat může být také vyprovokován náhlou událostí, která s dlouhodobým stresem nemá nic společného. U panických záchvatů, které napětí nepředchází, bývají nepříjemné tělesné pocity vyvolány náhlým emočním stavem (hněv, rozčílení) nebo zcela nevinnou tělesnou událostí (náhlá změna polohy, tělesné cvičení atd.). Mezi záchvaty vzniká zpravidla dlouhodobá úzkost z očekávání.

Jsou to vlastně obavy z toho, že se objeví další záchvat. Tato úzkost z očekávání je velice silným stresorem, který sám o sobě vyvolává stresovou reakci.

Úzkostné chování

Jestliže chceme překonat potíže s agorafobií, musíme změnit vzorce chování, které jsou motivovány  strachem. Jedná se především o různé typy vyhýbavého a unikavého chování. Např. vyhýbání se cestování různými dopravními prostředky, vzdálení se od domova, atd.

Jakýkoli druh vyhýbavého nebo únikového chování oslabuje naše sebevědomí a pocit, že situaci máme pod kontrolou. Vyhýbání a útěk jsou účinné způsoby, jak lze krátkodobě snížit úzkost.

Abychom překonali  svoji agorafobii, je nezbytné začít si uvědomovat své obvyklé chování v situacích kdy máme strach a také začít odolávat nutkání se jim vyhnout.   

Reakce těla na úzkost

Velká část jedinců, kteří trpí panickou poruchou nebo agorafobií mají při pocitu úzkosti a ohrožení celou řadu tělesných pocitů jakými jsou např.: bušení srdce, zrychlený dech, mravenčení v končetinách, pocit závratě, atd.).Také se mohou objevit méně obvyklé příznaky jako bolesti v podbřišku a hučení v uších.

Není vzácností, že při panickém záchvatu zareagujeme naprostou apatií. Většinou ani nevykonáváme žádný významnější pohyb, aby mohly svaly zvýšený příjem kyslíku spotřebovat.

Za situace, kdy zrychleně dýcháme a přitom nevykonáváme tělesnou námahu, máme v krvi vyšší nasycení kyslíkem a nižší kysličníkem uhličitým, než tělo potřebuje a tak  mozek vydává pokyn k mělčímu dýchání. To nás může vyděsit a máme pocit, že nemůžeme popadnout dech a tak začneme dýchat silou vůle co nejvíce to jde.

Snažíme se prohloubit dýchání, zrychlit dále tempo dechu. Tím však přijímáme stále více kyslíku a vydýcháváme nadměrně kysličníku uhličitého, takže mozek znovu řídí automatické pohyby dechového svalstva tak, aby nerovnováhu vyrovnal. Jelikož se jedná o neobvyklé pocity, můžeme se jich začít bát.

Někteří lidé se bojí, že nad sebou ztratí kontrolu. Nejvhodnější je na chvíli zastavit dech a pak dýchat velmi pomalu (6 -8 dechů za minutu). To vede ke zklidnění všech tělesných reakcí a obnově rovnováhy kyslíku a kysličníku uhličitého v krvi.

Co souvisí s rozvojem poruchy

Jak panická porucha tak i agorafobie se většinou rozvíjí v období života, kdy je člověk vystaven většímu stresu. Pokud se následně postižený naučí panickým záchvatům v agorafobickému vyhýbavému chování, porucha se může udržovat již sama, bez vlivů z vnějšku.

Někdy si postižený stresovou situaci uvědomuje, ale nedokáže se jí vzdát (např. milenecký poměr, dlouhodobé přepracování ve výhodném zaměstnání). Jindy si dotyčný konflikt neuvědomuje, protože probíhá uvnitř, v základních postojích k životu nebo v povahových rysech.

Jak překonat panické záchvaty?

Každý jedinec i ten, který úzkost neprožívá, mívá občas úzkostné myšlenky. Obvykle se však snaží situaci příliš nerozebírat. Naproti tomu člověk prožívající má negativní myšlenky vždycky, když se ocitne v situaci, které se obává. Neumí myslet na nic jiného a těmto myšlenkám naprosto podléhá. Odborníci radí, že v případě zpochybnění úzkostných myšlenek je potřeba:

  • identifikovat – zjistit myšlenky, které mění emoce
  • propojit – uvědomit si souvislost mezi myšlenkami a emocemi
  • testovat – zkoumat pravdivost automatických myšlenek
  • rozumně odpovědět – hledat realistické myšlenky
  • vyhodnotit jak dále pokračovat

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector