A nejenom potraviny. Dvoupokojový byt v centru vyjde v této zemi průměrně na 3700 korun, měsíční jízdné hromadnou dopravou na 215 korun a pánské džíny značky Levi’s na 750 korun.
Řeč je o Indii, nejlevnější zemi na světě, která dokazuje, že i pobyt v exotické zemi může vyjít na málo peněz. Ceny služeb i potravin jsou v Indii v průměru o polovinu nižší, než v České republice.
Jaké částky můžete očekávat v místním supermarketu?
Například jeden kilogram rýže stojí 16 korun. Také maso vychází levně. Kilogram kuřecích prsou stojí kolem 70 korun a hovězí kýta vychází jen na stokorunu za kilo.
Kilo rajčat lze koupit za necelých 10 korun, stejně tak hlávku salátu. Kilo cibule – pro nás poněkud překvapivě – stojí jen o korunu méně. Banány jsou zde jedním z nejlevnějších druhů ovoce, seženete je za 13 korun za kilo.
Litr mléka vyjde v průměru na 14 korun a kilo lokálního sýra na 105 korun.
Kuřáky by mohlo potěšit, že krabička cigaret značky Marlboro zde vychází na 60 až 70 korun. Dráž už vyjde alkohol. Půllitrová lahev místního piva, která u nás tvoří běžnou součást nákupu, stojí v Indii přibližně 30 korun, lahev levnějšího vína 100 korun.
Večeře pro dva za dvě stovky
Pokud se vám však nechce nakupovat a vařit, velmi levně se najíte i v restauraci. Tříchodové menu pro dvě osoby v běžné restauraci vychází průměrně na neuvěřitelných 230 korun. Točené pivo v restauraci nebo bistru stojí jen o asi 8 korun víc, než kupované. Co se týče nealkoholických nápojů, například tři deci Coca-Coly vyjdou v restauračním zařízení na asi 9 korun.
Lacino jen pro turisty
Z našeho pohledu se ceny v Indii, a to především služeb a nájmů, které jsou i o 70 % levnější, než v Česku, zdají být neskutečně nízké. Jejich níže však odpovídá nízkým indickým platům, které dosahují průměrně výše 5.400 korun.
Minimální mzda navíc není v Indii určená zákonem, zaměstnanci tím pádem nemají zaručeno důstojné ohodnocení jejich práce a plat přibližně čtvrtiny obyvatel se pohybuje kolem 2 a půl tisíce korun a níže.
Pokud ale hledáte dovolenou, na které vás pobyt vyjde levněji, než každodenní náklady na život v České republice, Indie je velice výhodnou volbou.
další ZAJÍMAVOSTI o FINANCÍCH
Něco o jídle
Kolem potravin a jejich kvality se vede široká diskuze, ve které se objevují rozdílné názory nejen v laické, ale i v odborné rovině. Nejvíce diskuzí se vede o škodlivosti či neškodlivosti jídla.
Často slýcháváme o vysokém obsahu dusíku či zbytků látek z postřiků v rostlinných produktech, často slyšíme zprávy o zbytcích antibiotik, které obsahuje kuřecí či vepřové maso.
Mezi další informace patří ty, které hovoří o dovozech kuřecího či hovězího masa z jižní Ameriky, kde jsou hospodářská zvířata krmena geneticky modifikovanými krmivy, na něž jsou rozporuplné názory.
Čeští zemědělci se ohánějí tím, že západní Evropa, odkud k nám proudí jejich vysoce dotované potraviny, používá chemických hnojiv daleko více, než v Česku. V diskuzích se objevují i názory, že rozdíl mezi normálním a ekologickým zemědělcem je takový, že ten ekologický farmář práškuje v noci.
Vývoj potravin, jejich kvality a ceny je ovlivněn mnoha kritérii. Cílem toho webu není dopodrobna informovat o všech aspektech tohoto vývoje. V produkci potravin platí zvláštní paradox, kdy s růstem počtu obyvatelstva na planetě se snižují ceny potravin.
Z celosvětového hlediska ceny potravinových komodit v roce 2000 klesly zhruba na 30% cen, za které je bylo možno nakoupit v roce 1957. Umožnily to nové odrůdy plodin, jejich vyšší hektarové výnosy, vyšší užitkovost zvířat apod. Přitom se hledají i další cesty v potravinářském průmyslu.
Zdokonaluje se technologie výroby potravin, která jednak řeší obohacování některých potravin esenciálními faktory, jednak přispívá k vyššímu využití suroviny.
Na straně druhé však v souvislosti s honbou za co největším ziskem dochází i k šizení potravin a užívání náhražek, které se dříve užívaly v obdobích neúrody a válek.
V Česku platily až do počátku 90. let potravinářské normy, které však byly zrušeny. Ne, že by se předtím vždy dodržovaly, ovšem pokud ano, pak výrobek se specifickým názvem (např. Selský salám) měl stejné složení všude v republice. I v případě, kdy normy nebyly striktně dodržovány, nebylo možné výrobky podstatným způsobem falšovat. Např.
do párku se přidalo méně hodnotné maso, než stanovila norma, ovšem přidávání mouky bylo prakticky zakázáno. Po roce 1993 bohužel začalo docházet k situaci, kdy kdokoliv mohl začít pod jakýmkoliv názvem a vnějším pozlátkem prodávat cokoli. Kvalita mnoha výrobků šla tak rapidně dolů a běžný spotřebitel to zprvu ani nepostřehl.
Až postupně se začaly objevovat informace o tom, že je třeba sledovat složení výrobků, protože jejich obsah neodpovídá tomu, za co se tyto výrobky vydávají. Problémem však je, že spotřebitel nechodí nakupovat, aby tam strávil svůj čas čtením složení, problémem je i to, že složení je mnohdy psáno tak malými písmeny, že by obchodní domy měly dávat do regálů lupy.
Dalším problémem je to, že složení takových výrobků, jako je chléb, pečivo či pultově prodávané masné výrobky, saláty, sýry apod. není k dispozici takovým způsobem, aby zákazník nemusel obtěžovat prodavače a zdržovat ostatní zákazníky ve frontě, když si chce toto složení přečíst.
Spotřebitel tak kupuje falšované výrobky, u nichž hraje rozhodující roli to, co je napsáno na obalu, ne skutečné složení a výživová hodnota.
Vodítkem v kvalitě či nekvalitě potravin bývá cena výrobků, ale ani ta není zárukou, že výrobek obsahuje jen takové suroviny, které by zákazník očekával podle názvu. Zákazník je tak dán na pospas všeřešícího trhu, který v tomto českém prostředí řeší zejména zájmy nadnárodních obchodních řetězců.
Je zřejmé, že existují zákazníci, které kvalita nezajímá a dívají se jen na cenu. Existují však stále zákazníci, zejména ti dříve narození, kteří byli zvyklí na to, že výrobek má být tím, čím se nazývá, a nemají čas ani silný zrak na to, aby si četli miniaturní složení na obalech, kterému stejně mnohdy ani nerozumí.
Tento stav je také výhodný také pro český stát, protože díky výrobě těchto náhražkových potravin nedochází k nárůstu jejich cen, tudíž nezvyšuje se hodnota spotřebního koše a vládní garnitury nemusí přistupovat k navyšování životního minima a valorizaci důchodů.
Dochází tak k začarovanému kruhu, kdy důchodcům a sociálně slabým vlastně nezbývává nic jiného, než si nekvalitní náhražkové potraviny kupovat a přispívat tak k jejich výrobě. To, co bylo dříve standardem, se dnes prakticky stává luxusem.
Je ovšem též pravdou, že nekvalitní jídlo si kupují i mnozí dobře situovaní občané, kteří momentálně splácí nové auto, dovolenou, či vánoční dárky, a někde se přece ušetřit musí…..
Současný stav v potravinářské kvalitě se dá charakterizovat rozporně. Na jedné straně dochází ke zlepšování některých ukazatelů kvality výrobků, jako je např. kvalita hygieny, na straně druhé dochází ke stále většímu užívání náhražek. To, že tyto náhražky jsou do výrobků vpravovány, ještě neznamená, že by se nesměly vyrábět.
Pokud splňují zdravotní a hygienické předpisy, tak proč ne! Ale v žádném případě by se produkty z nich vyrobené neměly jmenovat stejně, jako originál. Státní orgány již některé dílčí kroky podnikly, když stanovily, jaké minimální podmínky má mít např. výrobek, který má být označen jako špekáček, či výrobek, který má být označen jako sýr.
Další výrobky, které mají svůj specifický název, by se měly vyrábět podle tradiční receptury a pokud tam někdo dává náhražky, pak by se tyto výrobky neměly pod označením originálu prodávat. Zkrátka je nutné, aby v potravinářském průmyslu zvítězila pravda nad lží a klamem.
Českému spotřebiteli nepomůže bohužel ani Evropská Unie, která na jedné straně diktuje spousty nesmyslných předpisů, zakazuje např. název „pomazánkové máslo“ apod. ale na straně druhé je jí jedno, že v EU platí dvojí standardy pro prodej potravin – jedny (ty lepší) pro spotřebitele ze starých zemí EU, druhé (ty horší) pro spotřebitele z východních zemí EU.
Největším paradoxem je ale to, že české, respektive evropské předpisy mají daleko tvrdší podmínky na složení a obsah takzvaných nutričních hodnot pro psy a kočky než pro lidi…..
V červnu 2011 se objevila zpráva, že jistý japonský vědec vyrábí (zatím experimentálně) jídlo z lidské stolice. Lze si dokázat, jak by na toto zareagovali čeští výrobci a dovozci.
To by zřejmě byly obchody plné klobás a párků, vyráběné z tohoto produktu, vždyť při neexistenci standardů jsme zemí neomezených možností, kde jde možné do potravinářských výrobků dávat téměř vše, přičemž se může používat název, který je charakteristický pro jiné výrobky. Např.
párky a klobásy byly za Rakouska-Uherska, za První republiky i za bolševika výrobkem, který se dělal z masa. Dokonce na to existovaly zákony. Dnes je falšování potravin, které se v českých zemích trestalo již od středověku, státem oficiálně zlegalizováno.
- Zdroje a doporučené odkazy:
- – Popelnice Evropy
- – Kvalita potravin je u nás příšerná
- – Kam se poděla kvalita?
– České potraviny? Samá náhražka I.
– České potraviny? Samá náhražka II.
- – Laciné jídlo nebo levné žrádlo
- – Šest otázek o náhražkách
- – Kvalitní potraviny musejí zájemci v Česku vyhledávat
- – Jak značky maskují zvyšování cen aneb skrytá inflace
- – Spotřební koš (pdf.)
- – Nenechte se napálit – nekupujte náhražky
- – V zájmu spotřebitelů? To ne…
- – Podvody s potravinami: Na nákup s tahákem z Blesku
- – 10 nejhorších potravin z nabídky českých supermarketů
- – Pozor, falešné potraviny!
- – Kvalita potravin je u nás příšerná
- – Největší podvody s potravinami!
- – Řetězce soutěží o nižší ceny na úkor jakosti nabízeného zboží
- – Nenechte se napálit náhražkami v potravinách
- – Mražená zelenina může mít víc vitaminů než čerstvá
- – Superjídlo nebo marketing? Pravda o potravinách, bez kterých prý nelze být
- – 10 nejhorších potravin na českém trhu
- – Obaly na potravinách lžou
- – U potravin rozhoduje cena. Lidé na sobě šetří
- – Bůh ochraňuj českého spotřebitele! Ministr Fuchsa zavádí nekvalitní potraviny
- – Ivan Fuchsa: Snížím normy na kvalitu potravin
- – Kumulace škodlivin v potravním řetězci
- – Na co si dát pozor při nákupu potravin a jak je reklamovat?
- – České značky v emigraci
- – Konzumace nekvalitních potravin má za následek nadváhu
- – Řetězce ovlivňují, co lidé jedí. Měl by to dělat i stát
- – Jsme odpadkový koš Evropy
- – Podvod z prášku
– Margarín nebo máslo, cukr nebo sladidlo… Kdo se v tom má vyznat
- – Potravinové náhražky: Nenechte se klamat
- – Klamání spotřebitele, podvody při prodeji potravinářských produktů
- – Test DNES – Náhražky v potravinách
- – Vysvělení, proč máme u nás nekvalitní levné potraviny
- – Do postkomunistických zemí se dovážejí horší potraviny než na Západ
- – Východ Evropy může dostat horší potraviny, řekl Brusel
- – Podpora „českých“ potravin. Jsou kvůli EU na dně a oblbují nás
- – Jak chutná dno. Testovali jsme levné potraviny z Česka a Německa
- – Drahé české potraviny jsou méně kvalitní než německé. Máme pro vás další detaily
- – Smutný obrázek českého potravinářství
- – Japonský vědec vyrábí jídlo z lidské stolice
- – Dostala jsem nesmírnou zlost
- – Proč jsou dnešní potraviny horší než dřív
- – Po jakých potravinách se nám stýská
- – Šokující odhalení, co opravdu jíme!
- – 10 důvodů proč potraviny nezajišťují plnou výživnou hodnotu
– Útok na žaludek. Je Čechům jedno, že jedí odpad?
- – Expertka na potraviny on-line: Obchodníci nemusí uvádět složení nebalených výrobků
- – Pád železné opony ničí českou kuchyni. Na oblibě získávají levná a rychlá jídla
- – Jak jíst v krizi a neztlousnout?
- – Proč jíme odpad a je nám to jedno?
- – Srovnání s Německem: Česko je evropský potravinářský koš!
- – Měsíc jedl jen psí žrádlo: zhubl a je zdravější
- – Pápání pro zvířátka a žrádlo pro lidi
- – Onkolog: Jíme potraviny špatné i pro dobytek
- – Nechcete vědět jak k vám vozí supermarkety jídlo?
- – Potravinářský průmysl nás všechny šidí
- – Z instalatéra se vyklubal řezník. Jíme jídlo z Polska
- – České jídlo je horší i dražší než německé
- – Příspěvek výzkumné sféry k problematice falšování potravin
- – Light potraviny svádějí k větší konzumaci
- – Loga na potravinách: Průvodce zmateného spotřebitele
- – Děláme dobře, když se cpeme umělými vitamíny?
- – Deset nejčastějších jedů, které jíme v potravinách
- – Domácí potraviny frčí, jíst je chce polovina Čechů. Hlavně ti vzdělaní a starší
- – Potraviny dělí střední Evropu. Porovnejte, kudy kvůli jídlu vede železná opona
- – Kvalitnější potraviny putují do zahraničí, Češi jedí „maso bez masa“
- – 6 velkých omylů aneb V pasti rádoby zdravých potravin
- – Víno s vodou a párky z kostí. To nakupujete v obchodech
- – Obchody prodávají uzeniny z kostí či pančované víno, zjistila inspekce
– Chybí i dobrý chléb. Co si myslíte vy, vážení čtenáři?
– Už víme, že jíme blafy. Tak proč je z chleba molitan?
– Nejhorší jídla, po kterých nakynete!
– Jídlo v ČR? Kupujeme drahou chemii!
- – Prošlé jídlo se prodává běžně
- – Konec švindlů s jídlem. Česká kvalita nesmí být trik
- – Pětina dovážených potravin nevyhověla kontrolám
- – Levné jako před lety, zato špatné. Proč se jídlo šidí
- – Výrobci mají nové finty, jak vám vnutit šmejd. Už šidí kotlety i sýry
- – Nekvalitní potraviny: Mohou opravdu poškodit zdraví?
- – Zpráva o skutečné ceně laciných potravin
- – Co to vlastně žereme?
- – Polská vaječná moučka plná bakterií i za hranicemi!
- – Peklo na talíři: Zavádějící obaly potravin (video)
- – Specialita: Uzené z vody
- – Nejlevnější nákup: stojí nám to za to?
- – Potraviny na pranýři – nejakostní, falšované a nebezpečné potraviny
- – Ve falšování potravin se objevují stále nové a nové triky
- – Jak dlouho budeme čekat, až potraviny začnou zabíjet jako metanol?
- – Omyly ve stravování – nevyhovující potraviny
- – Názvy potravin balamutí domácí výrobou, babičkou a tradicí
- – Falšovat se mohou až tisíce tun potravin, je to obrovský byznys, tvrdí šéf SZPI
– Obchodní triky a falešné slevy. Co vás pálí v českých obchodech?
- – Žalář za šizení jídla bohužel není, říká šéf potravinových inspektorů
- – České jídlo: z 'pětikilového' pytle nešla použít ani jedna brambora
- – Poznáte skutečné máslo, kávu nebo šlehačku? Obchody někdy náhražky vydávají za originály
– Potraviny zdražují, jejich výroba je přitom levnější! Takhle se na nás pakují obchody!
- – Dohoda, která může vést ke snížení kvality potravin
- – Jídlo v akci? Často jen trik s menší hmotností
- – Peklo na talíři: Tradiční české potraviny (video)
- – Amarouny existují! Molekulární gastronomie je dovede vyrobit
- – Polovina českých domácností vaří z polotovarů
- – A dost! Rostlinné tuky plné zabijáků (video)
- – A dost! Potraviny ze siřičitany
- – Jak nás obelhávají potravinářské koncerny
Skutečná cena potravin
Leží-li v obchodě vedle sebe dvě bedničky mrkve, z nichž jedna je označena cenovkou s nižším číslem než druhá, sáhneme většinou po levnější zelenině s příjemným pocitem ušetřené koruny.
Co když se ovšem mýlíme a zdánlivě výhodnými nákupy nakonec proděláme více, než kolik jsme chtěli původně ušetřit? Položme si netradiční otázku: Jak je možné, že mrkev v první bedničce může být prodávána tak levně?
V odpověď se nám zřejmě dostane páru slov o efektivněji hospodařícím zemědělci, schopném vypěstovat ze semínek zeleninu s nižšími náklady. Jak to ale v dnešní době skutečně s tou „efektivností“ rolníků produkujících levné potraviny je?
Co největší účinnosti při pěstování rostlin se zemědělci snaží dosáhnout specializací – obrovskými monokulturními lány, které v každé oblasti produkují jednu jedinou plodinu, vyváženou posléze do zbytku světa.
Výnosy se zvyšují pomocí průmyslových hnojiv, ztráty úrody snižuje použití pesticidů a náklady na lidskou práci redukují malé platy pro zaměstnance a jejich nahrazování těžkou mechanizací, automatizací a levnými sezónními pracovními silami.
To vše je ovšem spojeno s růstem nákladů ekologických a sociálních – s úbytkem rostlinných a živočišných druhů, s odnosem půdy, s devastací krajiny, se znečištěním vody a potravin, s rozpadem venkovských společenstev, s nezaměstnaností. To ale nemusí zemědělce zajímat, neboť všechny tyto náklady za něj zaplatíme my – prostřednictvím daní.
Také při bezuzdném čerpání neobnovitelných přírodních surovin, potřebných k pohonu těžkých strojů, vychází rolníkům státní pokladna vstříc – zemědělci nakupovanou naftu označuje za „zelenou“ a inkasuje za ni nižší daň.
Malý zemědělec, jehož hospodářství funguje víceméně na základě spravedlivě zaplacené lidské práce, tedy svoji úžasnou šetrnost při hospodaření s přírodními zdroji nijak ve svých nákladech nepocítí. Zato silně pocítí vysokou cenu lidské práce, které se, bohužel, žádné daňové úlevy netýkají. Pokud má potom tento skutečně šetrný rolník přinést svoje produkty na trh vedle zboží „fosilněji“ založeného kolegy, nezbývá mu, než se velmi uskrovnit nebo začít uvažovat o přeměně svého hospodářství v podobný průmyslový podnik.
O tom, že dnešní intenzívní zemědělství má se skutečnou „efektivitou“ jen málo společného, svědčí ostatně i mnoho vědeckých studií. Jedna, která se kromě jiného zabývala porovnáním účinnosti využití energie v intenzivních a ekologických zemědělských podnicích, prokázala o 70% vyšší efektivitu ekologických farem.
Ekonomickou účinnost malých, středních a velkých farem beznadějně zkreslují také přímé dotace zemědělcům.
Ty jsou rozdělovány podle objemu produkce: největší a nejintenzivněji hospodařící zemědělci získají tedy většinu dotací a mohou tak produkovat ještě levnější potraviny, aniž by své zdroje využívali jakkoliv účinněji.
V dnešní době, kdy se evropské zemědělství potýká s obrovskými přebytky, platí navíc, že čím více obilí zemědělec vypěstuje, tím více budou muset daňoví poplatníci přispět na odkoupení jeho produktů, na skladování a na dotace pro vývoz do zahraničí.
Malí, méně intenzivní zemědělci s menším množstvím nechtěných přebytků takto odčerpají daleko méně peněz ze státní pokladny (a tedy z našich kapes). Dalším faktorem, který umožňuje velkým intenzivním podnikům prodávat levné potraviny, je jejich moc.
Malí zemědělci nakoupí všechno – od semen až po zemědělskou techniku – za podstatně vyšší cenu, protože disponují daleko menší kupní silou na trhu. Velké farmy si díky své moci snadno sjednají příznivé ceny od dodavatelů.
Tak mohou nabízet svoje produkty levněji než malí a střední farmáři, aniž by hospodařili jakkoliv úsporněji.
Toto platí ještě daleko více v potravinářském průmyslu, kde velké firmy nesnižují své výdaje prostřednictvím efektivity, ale prostřednictvím svojí obrovské kupní síly, která jim umožňuje tlačit na farmáře, aby žádali za svoje produkty nižší cenu. V supermarketu nekoupíme jablko levněji než na tržišti proto, že nás chce drzý trhovec okrást, ale proto, že mocný kolos supermarketu nemilosrdně okrádá zemědělce, platíce za jejich produkty neslušně nízké ceny.
Přestaňme tedy slepě nakupovat věci co možná nejlevněji a okrádat tak sebe i jiné. Požadujme cenu poctivou a opravdovou. Snažme se vyhýbat zdánlivě levným produktům průmyslového zemědělství, o jejichž skutečné ceně nemá nikdo představu.
Zaplaťme raději trochu více místním, s přírodními zdroji šetrně hospodařícím zemědělcům. Peníze potom ušetříme na daních nebo také v lékárně a navíc – oni si to skutečně zaslouží.
Vzdávají se všech zjednodušení intenzivního zemědělství jen proto, aby pro nás mohli produkovat zdravé potraviny, aby i pro naše děti zachovali zdravou krajinu plnou života. Mají proto právo na slušný výdělek.
Skutečná cena levných potravin
Vloni vydaná knížka Farmageddon Philipa Lymberyho vzbudila v Británii patřičný rozruch. Popisuje totiž katastrofální stav současné výroby potravin, zejména masa, a nabízí alternativy.
Lymbery je zároveň ředitelem organizace Compassion in World Farming (Soucit ve světovém zemědělství), jejíž česká pobočka mu v úterý 20. ledna uspořádala přednášku na půdě Senátu České republiky.
Při té příležitosti vznikl následující rozhovor.
Procestoval jste svět, abyste na vlastní oči viděl negativní dopady průmyslové produkce potravin. Napsal jste, že „zvířata trpí, životní prostředí trpí, lidé trpí. Je to čiré zoufalství, beznaděj, destrukce životního prostředí.“ Je současný stav skutečně tak deprimující?
Touto tematikou se zabývám už dvacet pět let a často jsem uvažoval nad tím, jestli náhodou nepřeháníme, jestli neděláme věci horší, než skutečně jsou.
Ale když jsem se vydal do Severní a Jižní Ameriky, Evropy a Číny, pochopil jsem, že situace je ještě mnohem horší, než jsem si myslel. Je tu ale zároveň i naděje – nakrmit planetu humánním a udržitelným způsobem není zase tak složité.
Měli bychom prostě vrátit domácí zvířata tam, kam patří, do farem, na louky se pást. Prasata a drůbež krmme tím, co nesníme.
Zemědělský průmysl nám tvrdí, že ho potřebujeme, chceme-li nasytit svět. Světová populace vzrůstá, v současnosti tu máme sedm miliard lidí a za nějakých třicet, čtyřicet let to bude devět nebo deset miliard. Jak je máme všechny uživit? Tak nás děsí velkovýrobci. Jenže my žijeme v dostatku, aspoň co se týče jídla, a to už nám neříkají.
Současný potravinový systém, který ještě není zcela ovládán průmyslovou produkcí, vyrábí dost jídla, aby nasytil až čtrnáct miliard lidí. Problém je v tom, že půlku z toho vyhodíme. Vyhazujeme jídlo doma, vyhazují ho v supermarketech i v zemích takzvaného třetího světa, protože nemají peníze na vybudování skladišť nebo nákup lednic.
Největším mrháním potravinami je ale krmení zvířat ve velkochovech plodinami, jež mohou jíst i lidé – obilninami, zrním a sójou. Kdybychom všechny tyto obiloviny a sóju rozložili po zemi, pokrylo by to území celé Evropské unie. Mohli bychom tím uživit další čtyři miliardy lidí. Netvrdím, že bychom měli jíst více obilovin nebo že bychom měli být vegetariány.
Jen říkám, že bychom neměli využívat vzácnou ornou půdu na to, abychom na ní pěstovali krmivo pro zvířata ve velkochovech. Těmto zvířatům by se mnohem lépe dařilo, kdybychom je nechali pást se na louce, což je přirozenější způsob jejich krmení. Je nesmyslné odvést zvířata z pastvin, zavřít je do velkochovů a krmit je tím, co vypěstujeme.
Tvrdím, že velkochov zvířat je neefektivní, neudržitelný a hlavně vůbec není nutný.
Bylo by možné prostě jen otevřít velkochovy a vypustit zvířata na pastviny a louky, aniž bychom snižovali jejich počet? Už dnes je krav tolik, že jejich chov znečišťuje vzduch více než auta. Co s obrovskou poptávkou po masu v USA a Číně?
Na americkém ministerstvu zemědělství provedli výzkum, který ukázal, že krávy, které se pasou na loukách, způsobují mnohem menší znečištění než ty v konvenčních chovech.
Životní prostředí bychom rovněž znečišťovali méně, pokud bychom konzumovali méně mléčných výrobků a masa. Sníme-li jich o polovinu méně, na evropské úrovni by to způsobilo čtyřicetiprocentní snížení skleníkových plynů.
Cílem by tedy měla být střídmost v konzumaci masa a mléka.
Krmivo pro zvířata ve velkochovech se pěstuje za pomocí umělého hnojiva a pesticidů. Produkce monokulturních plodin je nejen nehospodárná, ale také ničí biosféru. Konfucius si všiml již před dvěma tisíci lety, že naše přežití závisí na několika centimetrech kvalitní půdy a na tom, že občas zaprší.
Konvenční zemědělství na to nějak pozapomnělo. V Británii se píše o tom, že vzhledem ke špatnému stavu britské půdy tu zbývá už jen stovka sklizní – potom zůstane půda už úplně mrtvá. Tento problém se týká celé Evropy. Kvalita půdy na celém světě se neustále zhoršuje.
Pesticidy hubí obrovské množství hmyzu, divoké květiny a další rostliny, takže chybí včely, které by plodiny opylovaly. Ptáci, kteří poletovali na polích, také mizí. Jeden britský odborník ve státních službách přímo tvrdí, že konvenční zemědělství škodí ptactvu.
Krmení domácích zvířat vypěstovanými obilovinami je čtyřicetkrát náročnější na spotřebu vody než pasení. Jestliže se něco nezmění, přijde Farmageddon.
Jak jste vůbec přišel na název své knihy?
Když jsem byl v Kalifornii, viděl jsem tisíce krav v bahnitém výběhu a mandlovníky, kam jen oko dohlédlo. Stál jsem mezi těmi perfektně seřazenými stromky a řekl jsem své kolegyni a spoluautorce knihy Isabel Oakeshottové: „Poslouchej.“ Víte, co jsme slyšeli? Nic, úplné ticho.
Ani ptáček nezazpíval, ani včela nezabzučela. Nic takového tam totiž nebylo. Ekosystém zkolaboval. Kalifornie proto dováží čtyřicet miliard včel třemi tisíci náklaďáky a na své pole umisťuje umělé úly. Přírodní procesy, jako například opylování, neprobíhají.
Po šesti týdnech jsou úly zase naloženy na náklaďáky a jedou do dalšího státu s obdobnými problémy. To je to, čemu někteří říkají „udržitelná intenzifikace zemědělství“. Isabel, která píše o politice, mi pak řekla: „To není vize budoucnosti, to spíš vypadá jako Farmageddon.
“ A tak vznikl název knihy.
Můžete vysvětlit politiku levného jídla? V Česku se jedná o velký problém. Spotřebitelé se zajímají především o nízkou cenu, a ne o kvalitu nebo původ zboží.
Levné jídlo je skutečně vážná politická otázka. Jedná se většinou o jídlo velmi nevalné kvality, s větším množstvím nasycených tuků, soli, cukru a naopak menším množstvím omega-3 mastných kyselin a dalších zdravých živin.
Ve skutečnosti za tyto potraviny platíme třikrát víc. Jednou u kasy, po druhé z našich daní a po třetí vlastním zdravím, znečištěním vody v důsledku úniků umělého hnojiva do vody a vůbec ohrožením životního prostředí.
Takže se ptám, jak dlouho si můžeme ještě dovolit platit tak vysokou cenu za takzvané levné jídlo.
Na druhé straně kvalitní jídlo, bio produkce se v Česku považuje za luxus, který není dostupný pro všechny. Nemáme ale všichni právo na výživné a zdravé jídlo?
Zcela souhlasím, právo na kvalitní a výživné jídlo mají mít všichni. V bohaté Evropě platíme z našich daní padesát miliard eur každý rok na dotace zemědělcům. A pak někdo řekne, že je v pořádku, když lidé s nízkými příjmy musí krmit své děti nekvalitními výrobky. To je skandál. Jídlo v Británii nebylo nikdy tak laciné.
Zároveň vidíme, jak čím dál více lidí trpí obezitou způsobenou nekvalitní stravou. Je tu čím dál větší počet potravinových bank. Před třemi či čtyřmi roky jste o nich vůbec neslyšeli. Trpíme nedostatkem jídla, protože náš potravinový systém je nefunkční. Úkolem pro 21.
století není průmyslově vyprodukovat co nejvíce stravy, ale poskytnout kvalitní jídlo a učinit tak udržitelným způsobem.
Ve své přednášce jste zmínil, že nám hrozí nová industrializace. Co tím myslíte?
Znamená to, že Evropa je pod čím dál větším tlakem, aby své potravinové zásoby vyráběla ve velkém – nastrkala krávy po tisících do obrovských kravínů, kuřata a prasata do velkochovů, pěstovala ve velkém monokultury izolované od přírody, napuštěné chemikáliemi. Opakuje se mantra, že pokud chceme vyrábět více, je nutné tyto systémy budovat. Ale jak už jsem řekl, nepotřebujeme vyrábět více, máme dost. Kdo a proč to tedy říká? Jsou to zkrátka ti, kterým jde o zisk.
Jaký je váš názor na geneticky modifikované potraviny? Setkal jste se s nějakými následky, které to má?
Spíše než s následky, které to má na lidi, kteří je konzumují, jsem si všiml důsledků pěstování GMO imunních vůči herbicidům. To znamená, že mohou být ještě více chemicky ošetřeny pesticidy.
Mluvil jsem s matkou dítěte, které téměř zemřelo, když byl jejich domov zamořen pesticidy. Mluvil jsem s lidmi, kteří věří, že obyvatelé jejich města trpí rakovinou kvůli odpadnímu kanálu, kterým odtéká odpad vznikající při pěstování geneticky modifikované sóji.
Obhájci GMO rovněž hovoří o nutnosti nasytit svět. Ale GMO produkce nesytí svět, ale velkochovy.
Jednou z aktuálních otázek, nad nimiž se v Evropě diskutuje, je dohoda o svobodném obchodu mezi USA a Evropskou unií, známá pod zkratkou TTIP. Kritici poukazují na řadu negativních důsledků, které by její přijetí mohlo mít pro kvalitu potravin. Jak se na to díváte?
S velkou obavou. Dělá mi starost smlouva, která chce zrovnoprávnit standardy, jež platí v USA a v Evropě. Co se týče péče o zvířata, je Evropa daleko před USA.
S přijetím TTIP by se mohlo stát, že bychom ztratili vše, co jsme v posledních dekádách na poli stravování a zemědělství vybojovali.
Organizace, kterou jsem založil, proti tomu lobbuje všude v Evropě a především v Bruselu – ve spolupráci s dalšími organizacemi působícími na poli veřejného zdraví, ekologie a podobně.
Jaká je role národního státu v této problematice? Měl by podporovat alternativní způsoby zemědělství? Měl by do toho zasahovat?
Bezpochyby. Situace je natolik vážná, že by se v tom vlády měly angažovat. Musí změnit svou politiku, abychom se mohli odpoutat od průmyslové produkce potravin. Politici musí poukázat na to, že alternativy existují, a podpořit je. Musí zajistit, aby všichni měli právo na zdravou, hodnotnou a organickou stravu.
Podporujete lokální alternativy, například nové typy družstevnictví? Jak se na ně díváte?
Ano, věřím, že komunitou podporované zemědělství je jedním z důležitých řešení. Stát by si měl vážit komunit, které se umí postarat o vlastní potravinovou soběstačnost. Trpíme falešným pocitem bezpečí, co se týče stravy.
Zdroje jsou čím dál omezenější a přijde den, kdy si budeme přát, abychom bývali nepromrhali to, co jsme měli v minulosti a co bychom dnes snad stále ještě mohli mít v budoucnosti – udržitelný potravinový systém, který je nám přímo k dispozici.
Jak se o to můžeme zasadit my, obyčejní občané?
Můžeme ledacos. Máme moc přispět ke změně světa už jenom tím, že změníme své stravování. Radil bych lidem, aby si vybírali potraviny z farem spíše než z továrny. Vyhýbejte se potravinám, které jsou sice označovány jako farmářské, ale je to jen líbivý nápis na produktu z továrny. A nepřejídejme se. Je to lepší pro naše zdraví, životní prostředí i potravinový systém.
Laciný nákup? Šunka z Ústí, vejce z Ostravy
Chcete nakupovat levně? Pak si pro hovězí zajeďte na jižní Moravu, pro šunkový salám do Ústí nad Labem a pro kuřata do Pardubic. Mezi jednotlivými částmi České republiky jsou totiž propastné cenové rozdíly. Proč to tak je, odborníci s určitostí nevědí. Pravděpodobným viníkem je podle nich lokální konkurence.
Ceny v jednotlivých krajích podrobně sleduje Český statistický úřad. Největší rozdíly minulý týden zaznamenal u zeleniny, konkrétně u paprik. V Královéhradeckém kraji stál kilogram v průměru přes jednaosmdesát korun, na Karlovarsku přes šestačtyřicet korun. Rozdíl v ceně je tak úctyhodných pětatřicet korun. A podobné rozdíly se dají vysledovat i u dalších potravin.
„Stanovit jednoznačnou příčinu těchto cenových rozdílů je velmi obtížné,“ říká mluvčí Potravinářské komory České republiky Dana Večeřová.
„Za zpracovatele můžu prohlásit, že oni na vině nejsou, protože ti dodávají po celé republice za téměř stejnou nebo alespoň srovnatelnou cenu.
Příčinu bych spíše viděla v cenové politice obchodníků a v koupěschopnosti v jednotlivých krajích,“ myslí si mluvčí s tím, že tam, kde nemají lidé peníze, nemohou jít obchodníci s cenami příliš nahoru.
Nakupujte v Praze, je levná
Podle šéfredaktorky odborného časopisu Moderní obchod Evy Klánové za to může konkurence. Tam kde je, jsou ceny nižší. Kde chybí, tam si musí lidé připlatit. „Záleží na konkurenci, jaká je v daném kraji a také, jaké typy obchodních sítí zde mají zastoupení. Zda jde o levnější diskonty či řetězce nabízející dražší zboží,“ vysvětluje.
Neplatí to ale pro všechny. Například řetězec Tesco stanovuje své ceny pro celou Českou republiku. „Samozřejmě je to s ohledem na konkurenci, abychom byli nejlevnější,“ uvedla včera mluvčí společnosti Tesco Eva Karasová.
Téměř v žádném případě jako nejdražší nevyšla Praha, byť by se dal podle vyšší koupěschopnosti obyvatel očekávat opak.
Například kilogram vepřového mohou Pražané koupit téměř o sedm korun levněji než obyvatelé Liberecka a šunkový salám o patnáct korun levněji než na Karlovarsku. „Praha je drahá na bydlení.
Když si ale vezmete celý spotřební koš, tak zjistíte, že je oproti celé řadě jiných regionů levnější. Jsou zde zastoupeny všechny řetězce a je tu velká konkurence, která tlačí ceny dolů,“ komentuje data ČSÚ Klánová.
Nicméně žádný kraj nevychází jako nejlevnější ve všem. Každý nabízí nízké ceny jen u určitého druhu potravin. Proto kdo by chtěl nakupovat skutečně levně, musel by projet celou republiku.
Praha – Přesně dvacet let uběhlo od doby, kdy jsme se museli rozloučit s regulovanými cenami potravin. Přesto si nyní lidé mohou z výplat zpravidla nakoupit více potravin než dříve. Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu.
O zrušení regulace cen pomocí záporné daně z obratu rozhodla vláda tehdejší Československé federativní republiky v květnu roku 1990.
Například kilogram kmínového chleba v roce 1989 stál v průměru 4,4 koruny, o rok později se jeho cena zvýšila na šest korun a v roce 1991 za něj lidé zaplatili 6,6 koruny. V roce 2010 pak kilogram kmínového chleba přišel na 18,86 koruny. Podobný cenový vývoj byl také u ostatních potravin.
Kilogram másla v roce 1989 stál 40 korun a v následujících dvou letech se jeho průměrná cena zvýšila na 80,6 koruny, přičemž do roku 2010 vzrostla na 107,6 koruny.
Dva a půl tisíce lahví piva za jeden plat
Ceny potravin sice po sametové revoluci vzrostly, ale lidé si jich nyní mohou koupit více než před rokem 1989.
Průměrná výplata v roce 1989 činila 3170 korun a vystačila na nákup 720 kilogramů chleba, 79 kilogramů másla, 106 kilogramů kuřat či 1268 lahvových piv.
Podle údajů ČSÚ se současný průměrný výdělek pohybuje na hranici 25 752 korun a lidé si za ně teoreticky mohou pořídit 1365 kilogramů chleba, 239 kilogramů másla, 465 kilogramů kuřat a 2595 láhví piva.
Nutno dodat, že toto srovnání zkreslují dva důležité fakty. Zaprvé se jedná o hrubé mzdy a zadruhé v současné době zhruba dvě třetiny pracujících pětadvacet tisíc měsíčně ani zdaleka nepobírají. Jejich mzdy jsou podstatně nižší. (čtk, vj)
Čtěte také: Levné potraviny 'frčí', pozor však na ně
Politici chtějí laciným jídlem lidem zavřít huby, říká sedlák Stanislav Němec
foto: Zbyněk Pecák
Jeho farma leží v Radonicích, pár kilometrů za Prahou. Sešli jsme se přesně třicet let poté, co dal výpověď ve státním statku a s otcem a manželkou se vrhli do soukromého podnikání. Kromě toho už dvanáctý rok v obci starostuje. Prostě ten typ, o nichž se říká, že na nich stojí společnost.
Co vy a koronavirus? Vyšel jste z toho jako vítěz, nebo poražený?
Zatím, říkám zatím dobrý. Postiženi byli hlavně farmáři, kteří dodávají maso do restaurací a hotelů. Tam to šlo k nule. My máme naštěstí rozvážkovou službu s produkty z malých farem a naší mlékárny, takže jsme měli asi třikrát tolik objednávek. Na druhou stranu dodáváme balkánský sýr do mnoha restaurací a to ze dne na den skončilo. Ekonomiku prostě někdo vytáhl ze zásuvky.
Co říkáte, že v obchodech je kilo paprik za 145 korun a květák za 85 korun? Budou takhle růst ceny dál?
To je na větší debatu o reálných cenách potravin a dotačním feťáctví.
Co tím myslíte?
Ceny všech potravin jsou tak deformované dotacemi, že reálná cena žádné komodity nebo zboží neexistuje. Farmář pak nemá informaci, jaké jsou skutečné ceny toho či onoho, a leckdo neví, na co by se měl zaměřit. Základní ceny rostlinných produktů jsou patnáct let stejné, od pšenice přes ječmen, cukrovku až po tu prokletou řepku.
Zatímco ceny jsou stejné, náklady rozhodně ne. Jenom cena práce se zvýšila několikrát. Vzrostly i ceny hnojiv nebo strojů. Dříve vydržel traktor bez problémů patnáct let a měl spotřebu dvacet litrů na hektar orby. Dnes vydrží pět let, stojí dvakrát tolik a spotřebu má kvůli ekologickým předpisům třicet litrů. To jsou absurdní věci.
Zhoršuje se to?
Začal jsem podnikat před třiceti lety hlavně proto, abych byl svobodný člověk. Po těch letech nemůžu v tomhle oboru udělat vůbec nic, aniž by někdo nekontroloval, co zrovna dělám. Například přes družici.
Přes družici?
Právě teď se zavádí satelitní systém Sentinel, který bude každé tři dny snímkovat všechna pole, co se tam dělá. Zdůvodňují to tím, že pomáhají zemědělcům, aby jim řekli, kdy například mají sekat. To je směšné. Tohle každý zemědělec dobře ví.
Tady jsem vám z počítače vyjel třináctistránkový soupis 136 termínů a lhůt, jež musí zemědělci dodržovat, aby dostali dotace. Neznám jediného člověka, který by se v tom kompletně vyznal. To je otřes. Dotace jsou droga. Stát nás na ni navykl a nemůžeme se z toho dostat.
Je to, jako když vám dealer dá 136 termínů, kdy si máte přijít pro dávku. A vy víte, že je to špatná věc, ale jdete.
Vraťme se k cenám potravin.
Ceny jsou pokřivené celosvětově. Vezměme si supermarkety. Například pro Tesco děláme balkánský sýr, který se vyváží do čtyř okolních zemí, ale trvalo to rok a půl, než jsme se tam dostali. Říkám to proto, že vím, jak to tam chodí.
Nemám rád řeči o tom, jak řetězce preferují dodavatele podle toho, z jaké země je jejich majitel. To je nesmysl. Je to tvrdý konkurenční boj a jediným kritériem je cena. Jinou věcí je, jak státy EU, třeba skrytě, dotují své výrobky.
Takže porostou ceny potravin, nebo ne?
Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně Už mám předplatné – přihlásit se