Osud Čechů: Umíráme v nemocnicích a ústavech

Formulář pro opuštění okresu. Kde ho najdete, kam ho budete potřebovat Veronika Rodriguez

/INTERAKTIVNÍ INFOGRAFIKA/ Mezi svými blízkými umírají nejčastěji lidé na Vysočině. Naopak v nemocnicích a ústavech opouštějí svět zejména obyvatelé Karlovarska, Plzeňska a Ústecka.

Foto: Shutterstock

Češi chtějí zemřít doma. Přejí si to čtyři lidé z pěti, vyplývá z průzkumu agentury STEM/MARK. Nicméně čtyřem pětinám se toto přání nesplní a svět opouštějí na místech, která v průzkumech naopak označují za nejméně přijatelná – tedy v nemocnicích či léčebnách dlouhodobě nemocných. V nich umírá až osmdesát procent lidí.

Velká část z nich se tam přitom ocitne jen na posledních pár hodin či dní.

Přečíst článek ›

Smrt zavíráme za zdi nemocnic

V nedalekých zemích je situace příznivější. Platí to nejenom pro Polsko, kde mají velkou sílu hospice provozované katolickou církví, ale třeba i pro Maďarsko, kde je domácí péče o umírající léta placená ze zdravotního pojištění.

„Mezi svými blízkými tam proto dožívá přes šedesát procent lidí,“ připomíná Carlos Centeno z Evropské asociace paliativní péče.

Proč se nic z toho dlouho nedařilo prosadit i u nás? Podle šéfky gerontologické společnosti Ivy Holmerové je na vině česká neschopnost a neochota přijmout smrt: „Naše populace ji zkrátka vidět nechce. Nedokáže přemýšlet o vlastním konci. Proto smrt stále zavíráme za zdi ústavů.“

Přečíst článek ›

Záchrana za každou cenu

Platí to nejenom o příbuzných pacientů, ale také o zdravotnících. „Ti se často snaží prodloužit život pacienta za každou cenu, aniž by přemýšleli nad jeho kvalitou, což není dobře,“ říká lékařka Holmerová.

Tento přístup ale podle ní dlouho nevydrží, lékaři ho budou muset přehodnotit. Populace stárne a pacientů, kteří budou potřebovat především dlouhodobou tišící péči, bude každým rokem přibývat.

Přečíst článek ›

Ostatně ministr zdravotnictví Adam Vojtěch už avizoval, že chce mít do sedmi let speciální paliativní týmy v pěti českých pilotních nemocnicích.

Podpořit chce také terénní zdravotní a sociální služby. Ostatně domácí péče o umírající je totiž nejenom přívětivější pro pacienta, ale také levnější pro systém – úspory se odhadují na 300 korun za pacienta denně.

Rozpočet na umírající navýšila i Všeobecná zdravotní pojišťovna. Místo dosavadních třiceti dnů napříště zaplatí až dva měsíce paliativní péče. „Dětským klientům nově uhradíme až šest měsíců. Ve sporných případech jsme připraveni jednat i o delší úhradě,“ doplňuje mluvčí pojišťovny Oldřich Tichý.

Hospic či agentura

Lidé si jen budou muset vybrat některý z dvaceti mobilních hospiců, se kterými má pojišťovna uzavřenou smlouvu.

Druhou variantou je oslovit agenturu domácí péče – o umírající se jich nyní stará 73. Pojišťovna jim za to jen v loňském roce vyplatila 1,27 miliardy korun, letos počítá s částkou zhruba o 60 milionů vyšší.

„Rozsah a délku péče musí vždy stanovit ošetřující lékař, jinak není nikterak omezena,“ popisuje podmínky, za jakých se o umírajícího postará některá z těchto agentur, prezidentka Asociace domácí péče Ludmila Kondelíková.

Mimo okruh svých blízkých dožívají nejčastěji obyvatelé Karlovarska, Plzeňska a Ústecka, naopak doma nejčastěji umírají lidé z Vysočiny.

Paliativní péči potřebuje ročně kolem 70 tisíc lidí – jde o takové pacienty, kteří trpí nevyléčitelnou chorobou a jejichž nemoc už dospěla do konečného stadia.

Zdravotníci se jim snaží bolest zmírnit. Tlumí také jejich duševní strádání.

Zdroj: Deník Data / D. Valenta a A. Vojíř

Jarní seriál pro malé i velké zahradníky. Předplaťte si Deník.cz a získejte neomezený přístup k seriálu Předsevzetí 2021. Více zde.

20.2.2018

• nemocnice,
• Kraj Vysočina,
• Karlovarský kraj,
• Katolická církev,
• Adam Vojtěch,
• Oldřich Tichý,
• Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky,
• Polsko,
• Maďarsko,
• vysočina,
• smrt,
• průzkum,
• nemoc,
• Iva Holmerová,
• lékař

Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v D Škoda Fabia nové vozidlo, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Fabia první majitel, koupeno v CZ Ford Focus servisní knížka, koupeno v D, v záruce Škoda Octavia servisní knížka, koupeno v D Ford Focus koupeno v CZ Peugeot 308 první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ Škoda Kodiaq první majitel, servisní knížka, koupeno v CZ + PRODAT AUTO Opel Meriva 1.4 Turbo, ČR,1.maj Ford Focus 1.6TDCi 85kW,Navi,PDC,Serviska Volkswagen Caddy MAXI 1.9 TDI 77 kW 7Míst Serv Peugeot Boxer ACTIVE 3500 L3H2 165 MAN6 2,2 Seat Ibiza 1,2TSI, LED, SUPER STAV, SPLÁT Škoda Superb 2,0 TDi 140kW DSG 4×4 L&K ČR 1 Renault Clio 1.5 dCi, Tempomat Hyundai i20 1.1 CRDi, ČR,1.maj, Serv.kniha + PRODAT AUTO

Češi neumí přijmout smrt. Umírají proto v nemocnicích, míní gerontoložka

Je péči o umírající v Česku věnována dostatečná pozornost?Kolegové z oboru paliativní medicíny se snaží o maximum možného i péče v hospicech je kvalitní. Ale to nestačí. Ne každý může nebo si přeje zemřít v hospici. U nás zemře ročně 120 tisíc lidí. Většina si přeje dožít doma, ale málokomu z nás se to podaří. Úmrtí v nemocnici je proto velmi častá situace.

Seriál iDNES.czII.díl – Proč seriál o Smrti?Stáří a umírání se dříve či později bude týkat každého z nás. Přesto je toto téma ve veřejném prostoru opomíjené ne-li přímo tabuizované. Redakce iDNES.cz vám proto přinese sérii několika článků věnujících se praktickým otázkám souvisejícím se stářím a umíráním v Česku. Nabídneme rozhovor s gerontoložkou, reportáž z hospicu, článek o „adopci“ seniorů či reportáž z domovu seniorů pro přeživší holokaustu.Předchozí díly:Smrt po česku: děláme, že neexistuje, a končíme v nedůstojných podmínkáchPříští díl v pondělí: reportáž z pražského hospicu Štrasburk

Mnoho starších lidí umírá v sociálních zařízeních různého typu: v domovech pro seniory, v domovech se zvláštním režimem. A tam spíše ubývá zdravotnický personál, přestože se stále zhoršuje stav pacientů.

Často je problematické získat do těchto zařízení lékaře, často tu není dostatek ošetřujícího personálu. Umírajícím není mnohdy možné poskytnout ani základní zdravotní péči, o paliativní péči ani nemluvím.

Proč lidé neumírají doma, když si to přejí? Rodiny se o ně nedokáží postarat?My zřejmě nejsme schopni přijmout otázku konečnosti života. Nejsme k tomu vychováváni jako populace. Odsouváme to někam mimo. Vedeni a vychováni k tomu nejsou ani samotní zdravotníci a lékaři.

Na lékařských fakultách se  učí zejména akutní „vítězná“ medicína. Ale se stárnutím populace by se měl klást důraz také na medicínu vyššího věku – na geriatrii. A vzdělávání by se mělo také zaměřit na stavy, kdy už medicína nemůže člověka zachránit.

Kdy člověk potřebuje buď dlouhodobou péči v případě chronického onemocnění a nesoběstačnosti nebo paliativní péči, protože jeho život se chýlí ke konci.

Není dalším důvodem také nezájem rodin přizpůsobit svůj životní styl péči o člověka v poslední fázi života?Veřejnost na péči o umírající není připravená. Ale je to i technicky náročné a vyčerpávající.

U nás je systém propojení zdravotnictví a další pomoci nesmírně těžkopádný. Třeba udělení příspěvku na péči trvá tak dlouho, že umírající zemřou dřív, než se to vyřeší. Pro rodinu je to i emočně nesmírně náročná záležitost.

Zvládnout to bez jakékoli podpory zvenčí je nadlidský úkol. Proto umírající pacienti nakonec většinou končí v nemocnici.

V Gerontologickém centru každý den pracujete se seniory, z nichž mnozí jsou ve velmi pokročilém věku. Mluvíte s nimi o umírání a smrti?Snažíme se mluvit. Ale ne každý o tom chce mluvit.

Umírajícímu člověku se snažíme vysvětlit jeho situaci, čím jsou způsobené příznaky, jak se jeho stav bude dále vyvíjet. Hlavně se od něho chceme dozvědět, co je pro něho důležité.

Je důležité rozhodovat společně s ním a také samozřejmě společně s jeho rodinou, s lidmi, ke kterým má důvěru. Ve většině případů umírajících je důležité léčit bolest.

MUDr. Iva Holmerová, Ph.D. je předsedkyní České gerontologické společnosti a spoluzakladatelkou České alzheimerovské společnosti. Od roku 1992 pracuje v Gerontologickém centru v Praze 8 – Kobylisích. Zabývá se geriatrií, medicínou stáří, ale i dalšími otázkami, které se stářím, postavením seniorů a rodinných pečujících i službami pro seniory souvisejí.

Ale měli jsme i pána v terminální (závěrečné, pozn. red.) fázi těžkého degenerativního onemocnění. Věděli jsme, že má bolesti a snažili jsme se mu nabídnout odpovídající léčbu. On ale říkal, že bolest je pro něho snesitelná. Nechtěl opiáty, které by ho utlumily. Chtěl mít jasnou mysl, aby mohl dopsat svoji knihu.

My jsme to respektovali a snažili se léčbu nastavit tak, aby mírnila bolest ale netlumila jej. Dopsal svojí knihu a krátce poté zemřel. Pro jiné lidi je ale zase důležité, aby neměli bolest a aby mohli lépe spát.

I to je třeba respektovat, v dlouhodobé paliativní péči podle mého neexistuje univerzální návod, všechna řešení mají být individuální.

Píšeme závěti o své zahradě i psovi. O smrti ale nepřemýšlíme

Dokáží lidé v poslední fázi života uvažovat o praktických otázkách spojených se smrtí, třeba kde by chtěli zemřít a kdo se o ně postará?Podle našich zkušeností o tom lidé neradi přemýšlejí a také proto bývají často nepřipraveni, když k takové situaci dojde.

Myslíte, že by si člověk tyto otázky měl ujasnit už v dřívějším věku? Aby už dřív přemýšlel, jak budou probíhat jeho poslední dny a týdny před smrtí?Toť otázka. My jsme ochotni a schopni dopředu uvažovat o různých věcech.

Jsme schopni napsat závěť, poslední vůli o své zahradě, o svém domu, o svém psovi. Sami o sobě ale už zpravidla nejsme ochotni uvažovat. Nechceme si připustit, že náš život je konečný a o smrti se nechceme vyjadřovat.

Myslím, že přijetí této skutečnosti je důležité, a že bychom o tom měli přemýšlet.

Ani v diskusních skupinách seniorů jsme se nedobrali nějaké odpovědi. To vychází z toho strašného tabu, že lidé chtějí uvažovat o své budoucnosti, co budou dělat, kde budou žít. Ale už se nechtějí zabývat tím, co bude, až budou nesoběstační, nemocní nebo když budou umírat.

Paliativní péče je komplexní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým.Zdroj: Umirani.cz

Mnoho lidí si možná myslí, že právě jich se dlouhé a bolestné umírání týkat nebude.Tak také většinou zní odpověď. Když tuto otázku někde klademe, tak lidé zpravidla odpovídají: „Mě se to netýká. Se mnou najednou švihne a bude konec.

“ Spousta lidí si to prostě nechce připustit. Ale je realitou, že žijeme déle. Naděje dožití v Evropě je kolem osmdesátky, ale to zdravé dožití bez nemoci je kolem šedesáti let.

Takže každá čtvrtá žena a každý pátý muž v Evropě bude potřebovat nějakou dlouhodobou péči při chronické nemoci.

Kde v Česku už paliativní péče funguje dobře?V hospicech máme kapacitu tak tří set lůžek, tedy rozhodně ne dostatečnou. Ale nemyslím, že by bylo řešení stavět další hospice a další hospice.

 Paliativní péče o nevyléčitelně nemocné by měla fungovat i v nemocnicích, v léčebnách, v pobytových zařízeních, prostě všude tam, kde jsou lidé v terminálních stadiích nevyléčitelných nemocí by za nimi měla paliativní péče jít.

Čím se péče na paliativních odděleních liší od běžné péče o pacienty například v léčebnách dlouhodobě nemocných nebo na běžných nemocničních odděleních?Součástí paliativní péče je informování pacienta o jeho stavu. Musí se společně dospět k doprovázení člověka jeho závažným terminálním stavem. Měl by být poučený, měl by to nějak reflektovat – přijmout to nebo i nepřijmout.

V nemocnicích se stává to, že lidé jsou ve velmi závažném stavu a lékaři jim řeknou třeba jen „My vás překládáme na jiné oddělení na doléčení.“ Ten člověk je umírající a neví o tom. A neví to ani jeho rodina. Paliativní péči tedy nevidím jako péči jednoho oddělení – ale jako komplexní přístup k pacientovi v poslední fázi, na kterém by se měli podílet všichni, kdo o něj pečují.

Proč mají zdravotníci problém s umírajícími mluvit o jejich stavu?Lékaři a sestry přicházejí do praxe nepřipraveni se s těmito otázkami setkat. Přitom to jsou otázky gigantické – gigantické co se týká významu pro člověka, ale také, co se týká počtu. Je to nějakých 120 tisíc lidí ročně.

Mnozí z nich zemřou v důsledku akutních onemocnění či úrazů. Ale mnoho z nich prochází dlouhou fází umírání, kdy by měli mít adekvátní péči, nikoli jen snahu zachraňovat. Náš systém zdravotnictví není vůbec uspořádaný pro umírající.

Oni tam nějakým způsobem překážejí, kazí nám iluzi o všemocnosti medicíny.

Není problém právě v tom, že zdravotníci se učí zachraňovat vždy a za každou cenu bez ohledu na kvalitu života?Často se vyskytuje snaha zachraňovat tam, kde to je zcela nemístné. Měli jsme například pacientku s demencí, která u nás byla opakovaně hospitalizovaná. Její dcera byla nesmírně pečující. Paní postupně chřadla a její stav se zhoršoval.

Věděli jsme, že onemocnění postupuje a pacientka je v terminální fázi Alzheimerovy choroby, že směřuje ke konci. Zajímavé je, že rodiny, co o pacienta skutečně dlouhodobě pečují, nějakým způsobem vždy vědí, že se blíží konec. Dcera s tím byla smířená a mamince opakovaně slíbila, že jí nechá zemřít doma. Byla velmi poučená a znala ošetřovatelské postupy.

Maminka ale jednoho dne dostala křeče, což při terminální fázi může nastat. Pro laika je to hrozivá situace. Ona si v tu chvíli nevěděla rady a zavolala záchranku, která podle svých předpisů pacientku zavezla do nemocnice. Bylo to ve stavu umírání.

Ty křeče by odezněly a její stav by se postupně dál zhoršoval. V nemocnici paní napojili na všechny přístroje. Ta péče byla strašně nákladná a invazivní, a přitom pacientce přinesla obrovské utrpení.

Dezorientovaná, v cizím prostředí, napojená na přístroje nakonec zemřela.

Zdravotnictví se zkrátka nedokázalo vypořádat s tím, že se jedná o umírající pacientku a ta nakonec zemřela v nemocnici, přestože dcera jí chtěla vzít domů. Je nutné, aby se zdravotníci učili respektovat taky jiné potřeby. Hlavní potřeba totiž nemusí být jen záchrana a léčení. Měli bychom také respektovat člověka jako takového a jeho přání, stav jeho onemocnění.

Paliativní péče není pro lékaře atraktivní. Chtějí zachraňovat

Existuje v Česku nějaká systematická výuka péče o umírající?Ano, vyučuje se geriatrie i paliativní péče, máme dokonce postgraduální obory paliativní medicína i medicína dlouhodobé péče. Struktury jsou nachystané, ale není dostatek poptávky. Je to otázka do značné míry tabuizovaná.

Mladý medik má možnost volby mezi obory, které mu nabízí úžasné technologické možnosti, které dokáží nemocného vrátit do života. Paliativní péče však znamená postupy, které vedou spíš ke zvládání příznaků. To pro ně není atraktivní.

V rámci speciálu o stáří a umírání jsme pro vás připravili internetovou poradnu. V následujících dnech a týdnech můžete posílat na tento e-mail své dotazy ohledně praktických záležitostí spojených s koncem života ale i otázky psychologického či sociálního rázu. Redakce z nich vybere takové, které se objevují nejčastěji. Tyto dotazy pak na závěr seriálu zodpoví gerontoložka Iva Holmerová.

Ale tento obor je natolik potřebný, že by se nad tím lékařské fakulty i celá společnost by se měly zamyslet. Měla by vzniknout větší společenská poptávka i lepší finanční kompenzace.

Například dlouhodobá péče je obrovsky podfinancovaná, péče v domácím prostředí je mnohdy nemožná proto, že neexistuje dostatek služeb. Umírání se odehrává za zdmi ústavů a nemocnic. Naše společnost to nechce vidět.

Kdyby ten člověk byl dlouhodobě doma, společnost by to musela vidět. Když je v nemocnici, tak to vidět ani nemusí.

V tomto ohledu zřejmě fungují dobře domácí hospice, v rámci kterých zdravotníci za umírajícími dochází domů.To ano, ale těch je naprosté minimum. Myslím, že jich je v republice asi dvanáct a některé z nich ani nemají smlouvu s pojišťovnou.

Domácí péče by měla zahrnovat i další služby. Umírající člověk potřebuje zdravotní, ošetřovatelskou a psychologickou péči. Je třeba podpořit rodinu, dodat jí nějaké pomůcky, například speciální lůžko.

Myslím si, že největším problémem naší společnosti je právě nedostatek služeb v domácím prostředí.

I za předpokladu, že pacienta doma navštěvuje zdravotník, může rodina bez zdravotnického vzdělání péči o umírajícího zvládnout?To záleží na každém člověku.

V rámci České alzheimrovské společnosti známe spoustu nezdravotníků, rodinných příslušníků, kteří se starají neuvěřitelným způsobem.

Ale jsou také rodiny, které nám přiváží do Gerontologického centra své blízké na rehabilitaci a říkají třeba: „My si je vezmeme zpět domů, až budou moci chodit.“ Jakoby člověk, který už dejme tomu po cévní příhodě chodit nebude moci, neměl své místo doma a v rodině.

Vaše Gerontologické centrum sice neprovozuje domácí hospic, ale také poskytuje péči v domovech pacientů. Jak to probíhá?Díky financování a podpoře městské části Praha 8 existuje Gerontologické centrum už více než dvacet let.

Máme oddělení k doléčení a rehabilitaci, oddělení pro lidi s demencí, denní stacionář a domácí péči. To jsou sestřičky, které jezdí k pacientům domů. Domácí péče je hrazená ze zdravotního pojištění.

Osobní asistence je zase hrazena jako sociální služba.

„A kde tu nemoc chytí?“ přihlásí se s otázkou zvědavá holčička s brýlemi a čelenkou. S dalšími dětmi právě poslouchá vyprávění o stáří a Alzheimerově chorobě. „Není nakažlivá. Přijde jen tak sama, ale nevíme, co se v mozku a paměti děje,“ odpovídá americká odbornice na tuto chorobu Joyce Simardová, která dětem z pražské mateřské školky Štěpničná právě představuje svou knížku Kouzelný magnetofon.V ní popisuje projevy stárnutí a dětem radí, jak se mají ke svým prarodičům chovat. Ilustrovanou publikaci vydala Česká alzhaimerovská společnost, setkání s autorkou se uskutečnilo 19. června v rámci projektu Plán Alzheimer Praha 8.

Jaký je zájem o tyto služby?V podstatě stačíme vyhovět poptávce. V lůžkové části se snažíme o rehabilitaci, doléčení a zlepšení stavu pacientů, takže je zpravidla za měsíc propouštíme domů. Stále tak můžeme přijímat nové pacienty. Kapacita domácí péče také odpovídá poptávce, která je ale do značné míry limitovaná systémem zdravotního pojištění.

Paradoxní je, že praktický lékař je pojišťovnou limitován v tom, kolik předepíše domácí péče. Naše kapacita stačí, protože praktičtí lékaři nejsou ochotni předepsat více domácí péče. Raději pošlou pacienty do nemocnice.

Společnost to stojí daleko víc, než kdyby se ty služby organizovaly efektivně s ohledem na skutečné potřeby dlouhodobě nemocných či umírajících.

Starší lidé si často připadají jako přítěž pro svoji rodinu, a tak mnohdy dobrovolně raději dožívají v ústavních zařízeních. Není však to, že se mladí starají o babičku a dědečka určitým způsobem obohacující pro celou rodinu?Já si myslím, že ano.

Jsou rodiny, které ta tradice je taková, že si vzájemně pomáhají napříč generacemi a pečují o sebe. Ale vídáme rodiny, kde jsou na sebe zlí. Nedávno jsme měli případ paní, která chtěla jít domů a bylo to možné.

Přestože měla hodně dětí, tak skončila v sociálním zařízení a rodina se ještě divila, že musí něco platit. Rádi by maminku označili za státní, ať se stát stará.

I smrt může být krásná

V takových rodinách pak pravděpodobně vyrůstá další generace, pro kterou péče o seniory není přirozená.Ano, z toho plynou takové ty frackovité ošklivé vtipy na adresu seniorů. Nemyslím si, že by to bylo proto, že ty děti jsou zlé.

Důvodem je, že nevychováváme děti ke stáří, oni nevidí starší lidi. Děti se bojí starých lidí, protože v některých rodinách se s nimi prakticky nesetkají. Ale myslím, že takových rodin je spíše méně, že je více těch, které se starají.

Pozitivní je, že mezigenerační setkávání, která se organizují, vždy dopadnou dobře. Když se potká dítě a starý člověk, vždy je to dobré. Nějakým způsobem k sobě najdou cestu.

Jen ta střední generace – učitelé, lékaři, sociální pracovníci – asi jsme všichni nějak poznamenaní a podceňujeme to. Roli v tom možná hraje i devastace společnosti, která u nás byla těch padesát let totality.

Existuje podle vás něco jako šťastná smrt? Může člověk umřít spokojený?I ta konečná fáze života v nemoci může být krásná, když je člověk obklopený rodinou, když ho lidé mají rádi. Když o sobě všichni vědí a vzájemně si pomáhají. Důležitý je určitě pocit, že můj život byl k něčemu. V poslední fázi má velký význam také víra.

Češi by chtěli umírat doma, ale většina z nich opouští svět v instituci

Tento týden vzbudila velký ohlas ve světových médiích kniha a výstava fotografa Andrew Georgeho Right Before I Die , která portrétuje nevyléčitelně nemocné v terminálním stadiu. Sarah, která onemocněla rakovinou, na tomto snímku říká: „Čas je vzácný. Bůh je vzácný. Život rozhodně není nekonečný. Nikdy nevíte, co se stane a riskujete. Nemíním přemýšlet o tom, co je spravedlivé, nemá to žádný smysl. Není to fér nebo nefér, tak prostě běží život.“ Foto: Andrew George

Téma umírání je u nás sice diskutovanější než před lety, stále však pro značnou část obyvatel zůstává tabu.  Podle průzkumů veřejného mínění si téměř 85 % české populace přeje zemřít doma. Skutečnost je ale taková, že 80 % nemocných umírá v institucích. Nejvíce se pak lidé v souvislosti s umíráním obávají ztráty důstojnosti, na druhém místě bolesti. Klíčová je komunikace s lékařem, ta však často vázne.

Dnes tolik kritizovaný systém institucí byl před 100 lety, a ještě i po 2. světové válce ve všech rozvinutých zemích velikým přínosem. Lidé byli vděčni za teplou postel, ošetřování a odbornou pomoc.  Dnes je situace jiná.

Podle průzkumů si doma zemřít přeje téměř 85 % lidí, ale přitom jich 80 % umírá v nemocnicích, léčebnách pro dlouhodobě nemocné a sociálních ústavech. Jen minimum zemře doma v přítomnosti blízkých či za pomoci pracovníků mobilních hospiců.

O umírání v Čechách diskutovali přední odborníci na tuto problematiku v pravidelných Medialozích na 1. LF UK.

„V roce 2013 zemřelo v ČR 109 160 lidí, z toho polovina na akutním lůžku v nemocnici, druhá polovina mimo ně,“ uvádí Pavel Pafko z III. Chirurgické kliniky 1.

Lékařské Fakulty UK a Fakultní nemocnice Motol s tím, že v tomto směru je obdobná situace i v cizině.

 Avšak z nemocných, kteří nezemřou na akutním lůžku, jich pak v ČR většina umírá právě v léčebnách dlouhodobě nemocných a sociálních ústavech.

Z výzkumu agentury Stem/Mark a hospicového sdružení Cesta domů z roku 2013 mimo jiné vyplynulo, že o smrti a umírání se ve společnosti stále poměrně málo hovoří. Většinou se lidé o tato témata začínají zajímat, až když s nimi mají hlubší osobní zkušenost – tj.

péči o umírajícího nebo vlastní chronické onemocnění. Za nejdůležitější opatření pro případ vlastního úmrtí lidé pokládají sepsání poslední vůle a finanční zajištění rodiny.

O soupisu přání o léčbě, kterou by chtěli dostávat nebo nedostávat na konci života, by uvažovalo jen 24 % dotazovaných.

Zajistit pro blízkého umírání doma je pro řadu rodin nemožné

Splnění přání umřít doma brání řada důvodů, nejčastěji okolnost, že se o umírajícího nemá kdo postarat. I když má nemocný kolem sebe ty nejbližší, kteří o něj pečují, obvykle není v jejich silách zajistit všechny jeho potřeby.

Najmout si zdravotníky a sociální pracovníky, kteří by se o něho starali permanentně, je pro řadu rodin finančně nedostupné.

Zdravotní pojišťovny totiž proplácejí jen zdravotní domácí péči, sociální péči si musí pacient většinou hradit ze svého.

Určitým řešením jsou tzv. mobilní hospice – tedy instituce, která se dovedou o pacienta postarat z medicínského i sociálního hlediska v jeho domácím prostředí a poskytují jemu i jeho rodině psychickou podporu nepřetržitě. Ty však zatím narážejí na řadu překážek, zejména finančních.

„ Za přáním umírat doma je přání blízkosti, volání po přítomnosti svých blízkých,“ vysvětluje teolog a sociolog Tomáš Halík s tím, že v dnešní době nemusí být umírání tak úzce spjato s konkrétním bytem či domem.

„Přání lidí jsou různá, ale někdy nereálná. Doma může člověk umírat pouze, je-li zajištěna ošetřující osoba po 24 hodin denně,“ říká Pavel Pafko. Zde však narážíme zejména na problém ekonomický, záleží i na možnostech rodiny i na dalších jiných okolnostech, zejména dostupnosti odborné pomoci.

Pod pojmem důstojné a dobré umírání si lidé představují úmrtí ve spánku, bezbolestně, rychle a s respektem. Největší strach pak mají ze ztráty důstojnosti, soběstačnosti a z bolesti, tedy věcí, které sami těžko ovlivní.

„To jsou důvody, proč často říkají v anketách „ano“ eutanázii.

Opakovaně však bylo prokázáno, že tak, kde je dobrá péče o umírající, se žádosti o eutanázii nevyskytují,“ říká přední česká odbornice na lékařskou etiku Helena Haškovcová.

Řešením je podle odborníků zejména rozvoj paliativní péče ve stávajících nemocnicích a sociálních zařízeních a umožnění příbuzným pobyt u umírajícího v institucích.  Stejně tak lze umírajícího nechat doma, avšak musí být nápomocni odborní pracovníci, například pracovníci mobilních hospiců. Pečující rodiny nesmějí zůstat osamoceny.

Rozhodnutí zemřít: eutanazie ano či ne

„Eutanázie je souhrnný pojem pro celou řadu situací. Aktivní eutanazie je zakázána všude na světě. Buďme přesní, nejvíce se diskutuje, případně umožňuje asistovaná sebevražda. To znamená, že nemocný žádá o milosrdnou smrt svého lékaře, který mu za splnění určitých podmínek může vyhovět,“ vysvětluje Helena Haškovcová.

V českém prostředí se za eutanázii považuje vědomé ukončení života smrtelně nemocného člověka plně způsobilého k právnímu jednání na jeho žádost. Cílem je pak zkrácení utrpení nemocného. „Takový postup ze strany zdravotníků však není v Česku legální a odporuje principům lékařské etiky,“ říká Jolana Těšinová, přednostka Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF UK.

Předvídatelné situace spojené s odmítnutím určitých zdravotních výkonů může pacient řešit formou dříve vysloveného přání. Nepředvídatelné situace, které nastanou během léčby, pak písemným prohlášením o odmítnutí (revers) za podmínek definovaných zákonem. Pacient může odmítnout další léčbu, odejít z nemocnice domů a zemřít doma.

Důležitá je také problematika tzv. marné péče, která nemocnému přináší více strádání než prospěchu. Léčbu je možné a někdy i nutné ukončit, nebo vůbec nezahajovat. Rozhodují o tom lékaři, ale i pacienti použitím institutu tzv. dříve vysloveného přání.

Dříve vyslovené přání „living will“

Dříve vyslovené přání „living will“ má oporu v zákoně o zdravotních službách z roku 2012, a zatím není příliš využíváno.  Nejčastěji se zatím objevuje ve vztahu k transfuzi krve, resuscitaci, chemoterapii a odpojení od přístrojů.

 Dříve vyslovené přání má přednost i před život zachraňujícími výkony.  Musí však být dokumentováno prokazatelným způsobem. Zákon vyjmenovává náležitosti, které musí dokument obsahovat včetně písemného poučení pacienta o důsledcích jeho rozhodnutí.

Jsou v něm například uvedeny okolnosti, za nichž lékař nesmí dříve vyslovené přání respektovat.

• Aby se mohl lékař pacientovým dříve vysloveným přáním řídit, musí být splněny současně tyto podmínky:
• – pacient je ve stavu, kdy není schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotní péče,
  – dříve projevená vůle pacienta je poskytovateli k dispozici v písemné formě,
  – tato vůle je opatřena úředně ověřeným podpisem pacienta,
  – nezbytnou součástí je i písemné poučení pacienta o důsledcích jeho rozhodnutí, a to lékařem v oboru všeobecné praktické – lékařství, u něhož je pacient registrován, nebo jiným ošetřujícím lékařem v oboru zdravotní péče, s níž dříve vyslovené přání souvisí,
• – nejde o situaci, kdy se dříve vyslovené přání respektovat nesmí.

„Tato problematika má dvě roviny, jednou je otázka svobodného rozhodnutí pacienta, který se sám rozhodne, že již nechce využívat možností medicíny. Pokud se sám rozhodl, máme tady autonomii, na níž má dnes každý pacient právo. Každý může svoji vůli vyjádřit formou dříve vysloveného přání nebo formou reversu.  Je pak povinností lékaře toto respektovat.

Pak je zde druhá rovina, kterou je tzv. aktivní usmrcení, tedy chtít po lékaři, aby pomohl, když už pacient nechce dál. To dnešní právo nepřipouští, jde o aktivní formu smrti, ne právo ponechání zemřít,“shrnuje rozdíl Jolana Těšinová.

Jak zdůrazňuje, zatím ale v Čechách zůstává nevyjasněná otázka odpojení od přístroje. „Já to vnímám tak, že je to právo na autonomii, tedy rozhodnout si o sobě. Ale jsou názory, které to vnímají jako aktivní formu usmrcení.

Situace pro lékaře, jak se má zachovat, když pacient žádá o odpojení od přístroje, není jednoduchá. Myslím, že většina lékařů má tendenci takovou vůli nerespektovat.

Pokud se rozhodnou odpojit od přístroje, rozhodnou se sami, z medicínského hlediska, kdy další léčba je již marná, jde tedy o rozhodnutí medicíny, nikoli o rozhodnutí pacienta nebo jeho rodiny,“ uvádí pro ZD Jolana Těšinová.

„Vše je dáno svědomím lékaře, musí jít o svobodné rozhodnutí člověka, kde podstatný je úmysl,“ dodává Pavel Pafko.  Jak uvádí, mnohokrát příbuzní žádají po lékařích udělat něco, aby se nemocný netrápil. Příbuzní v Česku však právo rozhodovat o osudu svých blízkých nemají.

Problém lékařů v praxi je komunikace

Mezi nejobtížnější povinnosti lékaře patří úkol sdělit nemocnému závažnou diagnózu. V posledních letech převládá konvence sdělovat pacientům pravdu o jejich zdravotním stavu, zatímco dříve byla preferována takzvaná „milosrdná lež“.  Dnes je ale povinností každého lékaře pravdu sdělit.

„Taktika toho, kdy a jak sdělit nemocnému pravdu, závisí na profesionální a lidské zkušenosti lékaře, ale rovněž na jeho intelektu, vzdělání a empatii.

Při sdělení závažné diagnózy je třeba postupovat jinak u dětí, jinak u adolescentů, zvláštní míra obezřetnosti je zapotřebí u psychicky nemocných a velmi starých lidí.

Základní podmínkou této strategie sdělení pravdy však je, že by neměla brát nemocnému naději,“ říká děkan 1. LF UK Aleksi Šedo.

Jak se ale lékaři shodují, nakonec záleží na pacientovi. Nechce-li slyšet pravdu, lékař to musí respektovat. „Kdo nechce pravdu vědět, stejně ji nepřijme,“ vysvětluje Tomáš Halík s tím, že existují dvě roviny, v té první člověk stejně ví, že umírá, ve druhé se však snaží pravdu popírat a nepřipouštět si ji.  U většiny lidí převládá snaha smrt si nepřipouštět.

„Budoucí lékaři by měli být vedeni k tomu, že lékař nezodpovídá za výsledek, ale hlavně za cestu, kterou léčbu vede, že udělá vše, aby dosáhl toho nejlepšího a co pacient chce. Jak se ukazuje, největším problémem zde je komunikace,“ domnívá se Jolana Těšinová.

Ve více než 90 % soudních sporů v medicíně je podle průzkumu na vině právě absence nebo nedostatečná komunikace mezi lékařem a pacientem. Jak se lékaři shodují, právě lékařské etice a komunikaci nelze naučit ve škole, pro lékaře znamená celoživotní učení.

„Tolik kurzů komunikace, jako je za posledních 20 let, nebylo nikdy předtím, na praxi se to ale neukazuje. Klademe dnes důraz na formu, ale málo pozornosti věnujeme obsahu. Jsem si jistá, že když pacient vidí ze strany lékaře opravdový zájem o svůj osud, odpustí mu i špatně zformulovanou větu,“ uzavírá Helena Haškovcová.

Zdena Kolářová

Osud Čechů: Umíráme v nemocnicích a ústavech

Podle statistického úřadu zemře doma asi 20 procent lidí, odborníci jsou skeptičtější

• Praha – Statistici si před čtyřmi třemi lety začali v tabulkách úmrtnosti kromě diagnóz všímat i další proměnné – místa, kde umíráme.
• Za loňský rok znovu dominuje jako nejčastější místo úmrtí Čechů nemocnice, tam končí život šedesáti procent umírajících.
• Mimo domov zemřou i tisíce lidí v léčebných ústavech a sociálních zařízeních.

V domácím prostředí zemře podle statistik necelých dvacet procent lidí. Může to být ale ještě méně, protože lidé v domovech důchodců mají v těchto institucích trvalé bydliště a v jejich úmrtním listě se pak v kolonce „Místo úmrtí“ objeví slovo „Doma“.

Doma umírají lidé s infarktem, ne rakovinou

„Další část té skupiny jsou náhlá úmrtí, infarkty nebo mrtvice. Mezi dlouhodobě nemocnými, třeba onkologickými pacienty, je počet těch, kteří umírají v domácím prostředí mizivý. Jen několik procent,“ upozorňuje Martina Špinková ze sdružení Cesta domů.

Situace se nelepší, což potvrzuje i statistika. „Rozložení zemřelých podle místa úmrtí, které je součástí statistického zjišťování od roku 2007, vykazuje prozatím každoročně v podstatě stejné hodnoty. Nejčastějším místem úmrtí je v České republice nemocnice,“ uvádí ve zprávě ČSÚ demografka Michaela Němečková.

Česko v této statistice pokulhává i za ostatními zeměmi. Situace je příznivější nejen v Polsku, kde mají velkou sílu hospice provozované katolickou církví, ale třeba i v Maďarsku, kde je domácí péče o umírající, narozdíl od Česka, běžně placená ze zdravotního pojištění.

„U nás je legislativní mezera. Zákony paliativní péči v podstatě neznají. I lidé, kteří se rozhodnou postarat doma třeba o umírající maminku, mají problém dosáhnout na sociální dávky.

Třeba proto, že nemají stejné trvalé bydliště jako rodič,“ dodává Špinková.

Podle ní je sice pomoc mobilního hospice, který pomáhá rodině s péčí o nemocného, nákladná, přesto ale nesrovnatelně levnější než podobná péče v nemocnici.

Pobyt v nemocnici může v jistém směru ublížit i starším lidem, kteří mají ke smrti daleko, jen utrpěli třeba úraz.

Nemocnice nemusí vždycky prospět

„V nemocnici navíc dochází k odcizení. Člověk, který tam leží, jakoby nebyl náš.

Na nemocniční posteli s povlečením s razítky je to jiné, než doma ve vlastních peřinách a s vlastním hrnkem,“ říká Martina Špinková ze sdružení Cesta domů.

I pro personál nemocnice je daleko těžší respektovat osobnost a důstojnost nemocného člověka. „Z překladatelky z francouzštiny se v nemocnici stane pacientka, kterou mají lidé problém odlišit od ženy na vedlejší posteli.“

Podobnou zkušenost popsala nedávno na blogu Aktuálně.cz přední česká odbornice na gerontologii Iva Holmerová.

Její tchýni se po vážném zranění hlavy dostalo špičkového ošetření, následná péče a rehabilitace byla horší a stav starší ženy se rychle zhoršoval. „Nedostatkem stimulace a rehabilitace, upoutáním na lůžko permanentní cévkou a podobně,“ popisuje předsedkyně České gerontologické společnosti Iva Holmerová

V domácí péči, pro kterou se rodina rozhodla, byl naopak trend úplně opačný.

„Stav naší pacientky se začal překvapivě rychle zlepšovat, do měsíce byla prakticky soběstačná a mohla se vrátit do své domácnosti, samozřejmě s pomocí a domácí péčí. Za několik měsíců už ale zavářela okurky a sušila houby, s vařením měla sice trochu problémy, ale i to se upravilo, takže posledních několik let prožila v naprosto dobrém, věku odpovídajícím zdravotním stavu.“

Češi chtějí umírat doma, splní se to ale jen pětině

Větší část lidí umírá v anonymním prostředí nemocnice, a ne mezi svými blízkými.
Foto: Profimedia.cz

Své poslední dny a hodiny tak nejčastěji prožíváme podle statistiků osaměle v nemocnicích, kde umírá kolem 60 procent lidí. Svůj život končíme i v léčebných ústavech (kolem 9 procent), sociálních zařízeních (kolem 6 procent) a na dalších místech.

Důvodů je několik. Zdravotní systém je nastaven tak, aby usiloval bojovat o život v každém případě, i když je stav beznadějný.

Konec života je současně fenomén, o kterém se v českém prostředí mluví velmi málo. Ze strachu, nebo proto, že stále nevíme, jak se se smrtí vyrovnat, jak o ní mluvit, jak se na ni připravit, jak na ni reagovat.

Rozpaky ze smrti se projevují i při pohřebních obřadech. Přitom obřad znamená podle psychologů jasnou a nutnou tečku, skutečné uzavření kapitoly života zejména pro pozůstalé rozloučením se svými blízkými, vyjádření úcty.

Ve stále větším počtu úmrtí (odborné odhady hovoří v současné době zhruba o třetině) skončí život člověka bez obřadu. Zvyšování počtu pohřbů bez obřadu je podle některých projev toho, že lidem nezbývají na obřad peníze. Experti jsou ale trochu jiného názoru. Cena pohřbu se rovná zhruba průměrné mzdě. To i ve srovnání se světem není mnoho.

Podle Olgy Nešporové, která se touto problematikou zabývá ve Výzkumném ústavu práce a sociálních věcí, je příčin řada. S poklesem významu církve v době totality se pohřební obřady výrazně zjednodušily, ztratila se obřadnost. „V Česku se výrazně omezil vliv náboženských představ a zvyků na zacházení se smrtí,“ říká Nešporová.

Autoritu nad smrtí převzali zdravotníci, stala se tak trochu technickou záležitostí

Placení pracovníci při občanských pohřbech občas používají obecné fráze rozloučení, hovoří o lidech, které neznali. Převažující forma pohřbů – kremace posílila určité volné nakládání s tělem a urnou.

Obřady se symbolicky vyprázdnily, zformalizovaly. Obřady tak lidi neoslovují. Společenský tlak na to, aby se rodina vypravila na pohřeb, není velký.

Proto lidé někdy považují obřad za formální, prázdný a – zbytečný.

„Ke změně situace nepřispívají ani pohřební služby, které nepřicházejí s novými nápady. Možná k tomu přispívá i to, že pohřební ústavy se nemohu prezentovat reklamami,“ říká Nešporová.

„Autoritu nad smrtí převzali zdravotníci, stala se tak trochu technickou záležitostí,“ uvedla Nešporová.

Se smrtí dokážeme stále účinněji bojovat, jsme schopni udržet člověka na přístrojích dlouhou dobu při životě, horší je to ale s etickým, morálním zvládnutím umírání.

Maminka, které zemřel malý syn v nemocnici plné psychologů, si musela poradit s touto situací sama, s pomocí rodiny. „Nevěděli, co mi říci, každý mi jen vyjadřoval soustrast, to bylo ale to poslední, co jsme chtěla. Já jsem chtěla o tom, co se stalo, mluvit,“ svěřila se Právu 40letá Dana.

Hospice, které řeší psychickou, duševní podporu lidí na konci života, se u nás začaly objevovat až v devadesátých letech. V Česku chybí široká nabídka služeb, které by rodinám umožnily doprovodit svého člena ke konci života.

Teprve nyní se objevuje nabídka asistentů a asistentek, kteří pozůstalým pomohou nejen se vyrovnat se smrtí, ale i zařídit pohřeb či vyřídit dědické záležitosti.

To, že se o smrti nemluví, má podle psychologů za následek, že většina společnosti se na tuto nevyhnutelnou životní tečku nepřipravuje, neprojevuje svá přání a nechá vše osudu a představám příbuzných, kteří často nevědí, co dělat.

Mluvíte se svými přáteli či rodinou o smrti?Celkem hlasovalo 11366 čtenářů.

Hlavní zprávy