Odposlechnuto ve zdravotnictví:
„Pokud jste v porodnici, odpovědnost za zdraví vaše a vašeho dítěte spadá na hlavu přítomného lékaře a nikoho jiného.“ sdělí nasupeně ošetřující lékař ženě, která při porodu odmítá vyšetření.
„Ale my máme za to dítě zodpovědnost! Dokud nezačne přibírat, nepustíme vás domů. Teď nemůžete odejít.“ dozví se žena, která chce odejít z porodnice se svým novorozencem.
„Já mám za to dítě zodpovědnost, musím ho naočkovat.“ říká dětský lékař v poradně pro kojence váhajícím rodičům.
„Tahle vyšetření nemůžete odmítnout, já mám za vás zodpovědnost!“ oznámí gynekolog své těhotné klientce odmítající test na těhotenskou cukrovku.
Podobné věty můžete slýchat, a možná jste už i slyšeli, od některých zdravotníků. Napadá vás: „Jak to ve skutečnosti je? Kdo má teda zodpovědnost za to moje dítě?“ V hloubi duše tušíte, že byste to snad měli být vy, jste přece rodiče.
Ale když na vás zdravotníci z ničeho nic uhodí, znejistí vás to a říkáte si: „Tak asi jo, asi za něj fakt zodpovídají, když jsme teď v té nemocnici.
“ Někteří lidé jsou dokonce přesvědčeni o tom, že za jejich děti mají zodpovědnost zdravotníci a velmi rádi jim kompetence odevzdávají. Kdo by se divil, když to tak přesvědčivě říkají. Pravda je ale jiná:
Zodpovědnost za dítě mají vždy rodiče!
A když říkám vždy, myslím tím vždy. Pokud byste spadali pod výjimky, nepochybně byste o nich věděli. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti totiž může změnit jen soud (1). Rodičovská odpovědnost, definovaná občanským zákoníkem, zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, a to zejména:
- péči o jeho zdraví,
- péči o jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj,
- v ochraně dítěte,
- v udržování osobního styku s dítětem,
- v zajišťování jeho výchovy a vzdělání,
- v určení místa jeho bydliště,
- v jeho zastupování a spravování jeho jmění.
Rodičovská odpovědnost vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti (2).
Jsou to proto právě rodiče, kdo zodpovídá za zdraví dítěte. Jsou to oni, kdo zhodnotí, jestli je potřeba vyhledat odbornou pomoc a zajistí svému dítěti vyšetření zdravotníkem.
I pak ale jejich rodičovská odpovědnost nadále trvá.
Rodiče mají povinnost a právo zastupovat dítě při právních jednáních, ke kterým není právně způsobilé (3).
V rámci zastupování dítěte rodiče rozhodují i o zdravotní péči, a to až do dostatečné vyspělosti dítěte. Stejně, jako má každý zodpovědnost za své zdraví a je jeho právem rozhodnout se, jestli navrhovanou léčbu podstoupí či nikoli, mají i rodiče právo i povinnost rozhodovat za své dítě. A naproti tomu také dítě má právo na péči rodičů (4).
S ohledem na nejlepší zájem dítěte rodiče vyhodnocují výhody a nevýhody, rizika či alternativy navrhované zdravotní péče. A po zhodnocení všech těchto aspektů rozhodují o tom, jestli se zdravotní péčí vysloví souhlas nebo ne.
To, že určitou léčbu zdravotník navrhl, automaticky neznamená, že jsou rodiče povinni se tímto návrhem řídit a souhlasit s ní. Neznamená to, že se jedná jednoznačně o nejlepší možné řešení pro dítě. Zdravotník totiž situaci hodnotí ze svého úhlu pohledu.
Jeho hodnocení je hodnocení odborníka, který nabízí podle jeho názoru nejlepší možné řešení.
Zájem dítěte má ale více aspektů. Nejen fyzické zdraví, ale také psychickou pohodu dítěte, jeho osobní zájmy a sociální potřeby nebo třeba kvalitu života dítěte. Zájem konkrétního dítěte v konkrétní situaci může být různý a má na to vliv spousta dalších faktorů.
Představte si následující situaci:
Rodič přivede dítě své dvouleté dítě do nemocnice po pádu ze židle, aby se vyloučilo riziko otřesu mozku, případně jiného vážného poranění.
Lékař provede vyšetření a zkonstatuje, že z výsledků není patrný žádný problém, ale pro jistotu by raději dítě jednu noc hospitalizoval na pozorování. Nicméně nemají kapacitu pro ubytování rodiče spolu s dítětem.
To je odborné vyjádření lékaře o tom, jaký by byl z jeho pohledu nejlepší postup.
Rodič ale při rozhodování pokládá na pomyslné misky vah několik faktů: Dítě se v cizím prostředí bojí, v nemocnici je viditelně nervózní, ze zdravotníků má strach a nelíbí se mu tam. Pobyt v nemocnici je spojen s celou řadou rizik pro zdravé dítě spojených s nemocničními infekcemi.
Zdravotníci nemívají čas dítě pozorovat neustále a může se stát, že by i tak nestačili neprodleně zareagovat. Rodič zároveň ví, že doma je schopen s dítětem celou dobu být a sledovat jej.
Zná jej, takže si mnohem dříve všimne podivného chování dítěte, které ve vlastním sociálním prostředí bude o to jednoznačnější. Navíc ví, že nemocnice je 10 minut cesty z domova a pokud by se jednalo o závažné zranění, nemocniční vyšetření by jej odhalila už nyní.
Bere v úvahu i to, že ponechat dvouleté dítě v cizím prostředí zcela samotné, by mu způsobilo obrovské trauma.
Po vyhodnocení všech těchto aspektů, o kterých lékař nemůže vědět a nemůže je ani brát v úvahu, protože nezná přesné poměry a možnosti rodiny, rodič dochází k závěru, že navrhovanou zdravotní péči odmítne.
Zájem dítěte v tuto chvíli není v tom být hospitalizováno, nýbrž zůstat se svým rodičem, který vše ohlídá.
Zase jiné by bylo rozhodování, pokud by rodič mohl zůstat v nemocnici s dítětem nebo třeba kdyby věděl, že nemůže být doma s dítětem a zajistit mu potřebný klid a dohled.
Všechny tyto okolnosti rodič při zastupování dítěte vyhodnocuje. Právě proto nejlepší zájem dítěte znají rodiče.
Znají své dítě, jeho potřeby, zájmy, projevy a také znají své možnosti, zkušenosti a podmínky.
Rozsah jejich hodnocení celé situace je nesrovnatelně širší, než pouhé medicínské hledisko zdravotníka, byť samozřejmě obohacené o znalost běžných potřeb dětí stejného věku a obdobných poměrů.
Na druhou stranu ani rozhodování rodičů není neomezené. Děti jsou slabší stranou, kterou stát vždy chrání. Nemohou být ponechány zcela na pospas rozhodování rodičů.
Lidé jsou různí a ne všichni rodiče mohou být dostatečně kompetentní. Zákon o zdravotních službách proto určitou ochranu dětí obsahuje.
Neodkladnou péči mohou zdravotníci dítěti poskytnout i bez souhlasu rodičů, a to v případě, že jde o:
- péči nutnou k záchraně života nebo zamezení vážného poškození zdraví,
- při podezření na týrání, zneužívání nebo zanedbávání dítěte,
- pokud by dítě trpělo duševní poruchou, při jejímž neléčení by se vší pravděpodobností došlo k vážnému poškození zdraví (5).
Zdůrazňuji však, že musí jít pouze o neodkladnou péči. To je taková péče, jejímž účelem je zamezit nebo omezit vznik náhlých stavů, které bezprostředně ohrožují život nebo by mohly vést k náhlé smrti nebo vážnému ohrožení zdraví, nebo způsobují náhlou nebo intenzivní bolest nebo náhlé změny chování pacienta, který ohrožuje sebe nebo své okolí (6).
Jestliže tedy přijdou rodiče s dítětem, které na sebe vylilo horký čaj a má těžké popáleniny na rukách, zdravotníci bez ohledu na souhlas rodičů poskytnout neodkladnou péči.
S ohledem na charakter zranění mohou však pojmout podezření na týrání dítěte, nicméně to samo o sobě je neopravňuje další zdravotní péči, která už není neodkladná, poskytovat bez vědomí rodičů s odůvodněním, že mají podezření na týrání dítěte. Ohledně další péče již standardně rozhodují rodiče.
Revers, jako východisko pro zdravotníky
Rodiče, kteří odmítají navrhovanou zdravotní péči za své dítě, se někdy mohou setkat s nevolí ze strany zdravotníků.
Situace bývá někdy až nepříjemně vyhrocená, balancující na hranici omezování osobní svobody ze strany zdravotníků.
Jestliže nejde o nedokladnou péči, zdravotník se své odpovědnosti zprostí, dá-li odmítajícím rodičům podepsat revers.
Lidé se často domnívají, že revers je nějaká povolenka, na základě které mohou nemocnici opustit. Není to tak. Revers je dokument, který potvrzuje to, na čem se lékař s pacientem domluvili. Zákon o zdravotních službách upravuje následující postup při odmítání zdravotních služeb pacientem a obdobně také rodičů za jejich dítě:
Lékař pacientovi srozumitelně a v dostatečném rozsahu vysvětlí, jaký je jeho problém a jakou navrhuje léčbu.
To obnáší informaci o tom, jaký by měla mít taková léčba přínos, jaké je povahy, co by mělo být jejím účelem, ale také jaká jsou její rizika nebo jaké jsou další možnosti řešení a jejich výhody a rizika (7).
Na základě toho se pacient (rodič dítěte) rozhodne, jestli léčbu podstoupí nebo ne.
Pokud odmítne, lékař mu zopakuje informace o jeho zdravotním stavu v rozsahu a způsobem, ze kterého je patrné, že neposkytnutí zdravotních služeb může vážně poškodit jeho zdraví nebo ohrozit život. Pokud i poté pacient odmítne, učiní o tom písemné prohlášení, neboli revers (8).
Revers pak slouží lékaři jako doklad o tom, že s pacientem hovořil a v jakém rozsahu jej poučil. Kdyby pak po odmítnutí péče došlo k následku, před kterým jej lékař varoval, má důkaz, že svou péči nezanedbal. Nicméně vynutitelná povinnost podepsat revers neexistuje.
Podepsání reversu není ani podmínkou pro váš odchod z nemocnice. Je to slušnost, ale pokud vám v tom okolnosti brání, za nepodepsání neexistuje žádná sankce. Lékař si zaznamená do zdravotnické dokumentace, jak vše probíhalo a o čem s vámi hovořil a tento záznam podepíše on a svědek (9).
Takový záznam ve zdravotnické dokumentaci má stejnou váhu, jako podepsaný revers.
Za co tedy zdravotník odpovídá?
Zdravotník odpovídá za to, že bude plnit povinnosti stanovené zákonem. Takovým zákonem je zejména zákon o zdravotních službách.
Jeho činnost ale upravují i jiné zákony, například zákoník práce, občanský zákoník, speciální zákony jako transplantační zákon, zákon o specifických zdravotních službách a jiné.
Všechny tyto právní předpisy platí i ve vztahu k poskytování zdravotních služeb nezletilému dítěti. Základní povinnosti upravuje zákon o zdravotních službách. Mezi ty hlavní patří
- poskytovat zdravotní služby pouze se svobodným a informovaným souhlasem pacienta (10),
- poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, tedy podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti (11).
- vytvořit podmínky a opatření k zajištění uplatňování práv a povinností pacientů a dalších oprávněných osob, zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků při poskytování zdravotních služeb (12).
A samozřejmě celá řada dalších povinností, které upravují zdravotnické předpisy.
V žádném z nich ale není uvedeno, že by zdravotník měl odpovědnost za vaše dítě, popřípadě za vás.
Zdravotník má odpovědnost za to, jakým způsobem odvede svou práci, tedy jestli splní všechny své zákonem vymezené povinnosti. Tou nejdůležitější je poskytnout zdravotní péči jen se souhlasem pacienta.
Jestliže pacient odmítá, zdravotník svou povinnost splní, pokud bude postupovat výše popsaným způsobem. Ještě jednou jej poučí a sepíše revers, který pacient podepíše.
Není tedy pravdou, že návštěvou lékaře odevzdáváte své kompetence a zodpovědnost za vaše zdraví nebo zdraví vašeho dítěte lékaři.
Přicházíte za ním, jako za odborníkem, který vám poradí, jak řešit váš problém.
Na základě doporučení odborníka se pak podle svého svědomí, svých preferencí, zkušeností a dalších faktorů rozhodnete, jaký zvolíte další postup. A totéž platí i ve vztahu k dětem.
Není přípustné poskytovat, byť jednoduchou, zdravotní péči bez souhlasu či vědomí rodičů.
Běžné postupy v porodnicích, kdy je novorozenec po porodu bez jediného náznaku komunikace s rodiči vykoupán, zvážen, změřen, jsou mu vykapány oči atd.
jsou ve skutečnosti zdravotní péčí, poskytnutou bez souhlasu pacienta a dochází tak k neoprávněnému zásahu do tělesné integrity novorozence.
Bohužel se v našich podmínkách rodiče stále ještě mohou setkat s nerespektem k jejich rozhodnutí nebo s jejich ignorací. O to je důležitější, pokud je to alespoň trochu možné, být se svým dítětem u každého vyšetření i při hospitalizaci.
________________________________________________________________________________________________ Vysvětlivky: 1) 1) § 858 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
2) § 858 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
3) § 892 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
4) čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: „Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“
5) § 38 odst. 4, 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů
6) § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů
7) § 31 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)
8) § 34 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)
9) § 34 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)
10) § 28 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)
11) 28 odst. 2 a § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)
12) § 45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)
Vaše právo
10 NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH PRÁV PACIENTA
Pacientovi, tedy fyzické osobě, které jsou poskytovány zdravotní služby, je garantována široká škála různých práv.
Ta jsou zakotvena jak na mezinárodní, tak na vnitrostátní úrovni, a to především v Listině základních práv a svobod, v zákoně o zdravotních službách (zák. č. 372/2011 Sb.) a v zákoně o veřejném zdravotním pojištění (zák. č. 48/1997 Sb).
Zde je desatero nejdůležitějších z nich doplněné příklady, které jsme u nás v Kanceláři Ombudsmana pro zdraví řešili. .
- V České republice je všem pacientům garantována stejná zdravotní péče. Nikde nemohou odmítnout stejnou léčbu, která je indikována pro pacientovu diagnózu a dostávají ji pacienti jinde.
Podle článku 31 Listiny základních práv a svobod má každý bez rozdílu právo na ochranu zdraví a bezplatnou zdravotní péči poskytovanou na základě veřejného zdravotního pojištění.
Tato zásada je dále rozvedena v takzvaném antidiskriminačním zákoně (zákon č. 198/2009 Sb.
), který blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz diskriminace ve věcech přístupu ke zdravotní péči a jejího poskytování.
Pan M.
je HIV pozitivní a obrátil se na Kancelář Ombudsmana pro zdraví s podnětem, v němž si stěžoval na postup své zubní lékařky, která ho z odmítla ošetřit jako jiné pacienty v ordinaci ambulance a ošetřila ho na chodbě před ostatními čekajícími. Toto naprosto nepřijatelné jednání, které zároveň porušilo právo na důstojné zacházení a soukromí pacienta, bylo zdůvodněno údajně přílišnou časovou náročností dezinfekce ordinace lékařky.
Zdravotnický pracovník má právo odmítnout poskytnutí zdravotní služby za předpokladu, že by došlo při jejím poskytování k přímému ohrožení jeho života nebo k vážnému ohrožení jeho zdraví.
V tomto případě mohla lékařka poslat pacienta k jinému poskytovateli zdravotních služeb, který se dlouhodobě specializuje na HIV pozitivní pacienty a byl by schopen zajistit náležité hygienické a bezpečné podmínky.
Je ale naprosto nepřijatelné poskytovat zdravotnické služby za takto nedůstojných a diskriminačních podmínek.
- Když pacient nerozumí tomu, co mu sděluje lékař či zdravotnický personál, má právo ptát se a chtít lepší vysvětlení.
Právo pacienta na informace je zakotveno v zákoně o zdravotních službách (č. 372/2011 Sb.).
Poskytovatel zdravotních služeb je povinen zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem a v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním postupu.
Má povinnost také umožnit pacientovi klást doplňující otázky ohledně jeho zdravotního stavu a navržené léčby. Otázky musí být srozumitelně zodpovězeny.
Pacientka N. měla podstoupit složitou operaci kolene, před zákrokem ale nebyla řádně poučena o průběhu operace: co konkrétně zákrok obnáší, jaká jsou případná rizika a nebyly jí sděleny ani možné alternativy léčby. Na doplňující dotazy reagoval personál odmítavě.
Dle zákona o zdravotních službách a občanského zákoníků (č. 89/2012 Sb.) lze pacientovi poskytnout zdravotní služby pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem. Lékař má povinnost řádně pacientovi zákrok popsat, vysvětlit jak bude zákrok probíhat, v čem spočívá, včetně rizik, možných následků a alternativ.
- Pacient si může svobodně zvolit nejen svého praktického lékaře, zubaře či gynekologa, ale také jakéhokoli jiného lékaře, pokud pracuje sám na sebe. Může si také zvolit jakéhokoli poskytovatele zdravotních služeb a konkrétní zdravotnické zařízení (pokud to jeho zdravotní stav dovolí), ovšem v takovém případě však zákon o zdravotních službách nedovoluje vybrat si v něm i konkrétního zdravotnického pracovníka.
Možnost volby poskytovatele a zdravotnického zařízení je zakotvena v zákoně o zdravotních službách.
V zákoně jsou zároveň stanoveny výjimky z tohoto práva, jako je zdravotnická záchranná služba, pracovnělékařské služby, nařízená izolace, karanténa nebo ochranné léčení.
Možnost volby nemají například osoby umístěné v policejních celách, osoby ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, nebo vojáci v činné službě.
Pan P. trpěl dlouhodobě silnými migrénami, docházel pravidelně na neurologické oddělení jedné vyhlášené pražské nemocnice, měl ale pocit, že jeho stav se ani po měsících intenzivní léčby nijak zásadně nelepší. Pan P.
požadoval po poskytovateli vyšetření od jiného lékaře.
Na Kancelář Ombudsmana pro zdraví se obrátil s podnětem, ve kterém si stěžoval na postup nemocnice, která mu vyšetření u jiného lékaře neumožnila z důvodu časové vytíženosti.
Jak již bylo nastíněno výše, pacient má právo zvolit si poskytovatele zdravotních služeb, ale v rámci poskytovatele si nemůže nárokovat poskytnutí zdravotní služby konkrétním lékařem.
Volba konkrétního lékaře je možná v případě, že je lékař zároveň sám poskytovatelem zdravotních služeb (není tedy zaměstnán).
Toto právo vyplývá mimo jiné z potřeby zajistit důvěru pacienta v odborné a lidské vlastnosti lékaře.
- V případě, že pacient nesouhlasí s léčbou, může ji odmítnout.
Na základě zákona o zdravotních službách má každý pacient právo na odmítnutí zdravotní služby, má také právo na odmítnutí informací o svém zdravotním stavu. Výjimkou je pouze případné infekční onemocnění ohrožující okolí pacienta.
Paní K. se obrátila na Kancelář Ombudsmana pro zdraví s dotazem, zda má jako pacient možnost odmítnout léčbu rakoviny a zda má poté právo na poskytnutí tišících prostředků zdarma, nebo zda může poskytovatel zdravotních služeb z jejího rozhodnutí vyvozovat nějaké sankční postupy.
V případě odmítnutí léčby se jedná o tzv. informovaný nesouhlas a lékař je povinen poučit pacienta o možných následcích jeho rozhodnutí, svým negativním reversem pacient všechny tyto následky přijímá. Odmítnutí léčby ale v žádném případě nezakládá žádnou sankční odpovědnost. Pacient má stále nárok na bezplatnou hospitalizaci a jakoukoliv léčbu adekvátní jeho stavu.
- Pacient má právo získat kopii nebo výpis ze své zdravotní dokumentace a dalších materiálů, které souvisejí s jeho zdravotním stavem. Na totéž má právo zákonný zástupce nezletilých, opatrovník osob s omezenou svéprávností či osoba blízká.
Každý pacient má podle zákona o zdravotních službách právo nahlížet do své zdravotnické dokumentace a pořizovat si výpisy, opisy a kopie.
Toto právo velmi úzce souvisí s právem pacienta na informace, s poskytováním informací o pacientově zdravotním stavu příbuzným a jiným třetím osobám a také s povinností poskytovatele zdravotních služeb vést a uchovávat zdravotnickou dokumentaci svých pacientů.
Osoby, které mají právo nahlížet do zdravotnické dokumentace, jsou v zákoně o zdravotních službách rozděleny do tří kategorií a to: pacient a zákonný zástupce, osoby určené pacientem nebo zákonným zástupcem, dále pěstoun nebo jiná pečující osoba a poslední kategorií jsou osoby blízké zemřelému pacientovi.
Zákon nestanoví povinnost písemné formy žádosti o nahlédnutí do dokumentace, případně o pořízení kopie nebo opisu, poskytovateli je ale většinou vyžadován písemný formulář, který se následně vloží do předmětných dokumentů.
Zdravotnická dokumentace obsahuje mnoho odborných informací, ke kterým může poskytnout bližší vysvětlení pouze odborný personál, proto je běžnou praxí v nemocnicích objednání schůzky, aby byli poskytovatelé schopni zajistit odborného zaměstnance, který pacientovi záznamy v dokumentaci v případě potřeby vysvětlí.
V zákoně je jasně stanoveno, že pacient má právo na veškeré informace ze své zdravotnické dokumentace, měla by mu být tedy zpřístupněna celá.
- Recept může pacientovi vystavit kterýkoli lékař, ale pokud nemá smlouvu s jeho zdravotní pojišťovnou, bude si pacient hradit léčiva sám. Toto neplatí v případě nutné a neodkladné péče, kdy jsou pojišťovny povinny recepty proplatit v plné výši.
Na základě ust. § 17 zákona o veřejném zdravotním pojištění uzavírají zdravotní pojišťovny smlouvy s poskytovateli zdravotních služeb o poskytování a úhradě hrazených služeb.
Příslušná zdravotní pojišťovna pak uhradí vždy na základě lékařského předpisu vystaveného smluvním poskytovatelem, lékařem poskytujícím neodkladnou péči pojištěnci, smluvním lékařem poskytujícím hrazené služby v zařízení sociální péče a smluvním lékařem poskytujícím hrazené služby sobě, manželovi, svým rodičům, prarodičům, dětem, vnukům a sourozencům, jestliže jeho odbornost zaručuje Česká lékařská komora nebo Česká stomatologická komora a jestliže k tomu takový lékař uzavře zvláštní smlouvu se zdravotní pojišťovnou, poskytovatelům lékárenské péče léčivé přípravky a zdravotnické prostředky.
Dva pacienti navštívili v období od října 2006 do března 2007 ambulanci lékaře. Ten jim vystavil celkem sedm receptů. Ani na jednom receptu nebylo uvedeno, že by pacienti měli zaplatit plnou cenu předepisovaných léčivých přípravků.
S těmito recepty se dostavili do lékárny, předložili je, lékárna jim vydala předepsané léky a pacienti si je odnesli. Když lékárna „požádala“ zdravotní pojišťovnu, u níž byli tito pacienti registrováni, aby jí zaplatila vydané léčivé přípravky, ukázalo se, že je zde problém.
Lékař, který recepty vystavil, totiž nebyl smluvním lékařem této zdravotní pojišťovny.
Lékárna poté podala žalobu na lékaře, neboť dospěla k závěru, že jí způsobil škodu ve výši ceny vydaných léků tím, že na recept neuvedl, že jej má plně hradit pacient, byť věděl, že tomu ani jinak být nemůže, není-li ve smluvním vztahu se zdravotní pojišťovnou, u níž je pacient registrován.
Nabízelo se, že by mohlo jít o případ „lékaře poskytujícího neodkladnou péči pojištěnci“, neboť lékař na receptech vždy uvedl slova „akutní péče“, avšak vzhledem k povaze předepsaných léků a času, kdy byly vyzvednuty po jejich preskripci, soud dospěl k závěru, že se nejednalo o neodkladnou péči.
I přesto ale soud 1. stupně dospěl k závěru, že by lékárna měla chtít úhradu po pacientovi, který léky dostal, nikoli po lékaři, který mu na tyto léky vystavil recept. Lékárna se však odvolala, neboť měla za to, že škodu zavinil lékař tím, že na receptu nevyznačil, že má vydané léky hradit pacient.
I odvolací soud dospěl k závěru, že lékař, který vystavil recept, není nijak povinen hradit jakoukoli částku lékárně. V dané situaci je ale nejasné, zdali je povinným k úhradě vydaných léků zdravotní pojišťovna, nebo pacienti. Odvíjí se to od toho, zda šlo, či nešlo o neodkladnou péči.
Pokud se jednalo o neodkladnou péči, je povinnou osobou, která má vydané léčivé přípravky zaplatit, zdravotní pojišťovna. Pokud o neodkladnou zdravotní péči nešlo, je povinným k platbě sám pacient.
Odvolací soud upozornil, že se jedná o otázku odbornou a tím, kdo ji jako jediný může vyřešit, není soud, ale soudní znalec, který by ji měl posoudit.
- Nezletilý či osoba s omezenou svéprávností mají právo na to, aby s nimi v nemocnici byl nepřetržitě někdo blízký.
Podle ust. § 28 odst. 3 písm.
e) zákona o zdravotních službách má pacient právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby určené zákonným zástupcem, pěstouna nebo jiné osoby, do jejíž péče byl pacient na základě rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu svěřen, je-li nezletilou osobou, a na nepřetržitou přítomnost opatrovníka, popřípadě osoby určené opatrovníkem, je-li osobou, jejíž svéprávnost je omezena tak, že není způsobilá posoudit poskytnutí zdravotních služeb, popřípadě důsledky jejich poskytnutí, to však v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem, a nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb.
Paní K. se obrátila na Kancelář Ombudsmana pro zdraví s podnětem, v němž si stěžovala na postup nemocnice při poskytování zdravotní péče jejímu čtyřletému synovi. Paní K.
si totiž přála se svým synem zůstat v nemocnici, nemocnice jí ale vystavila účet na 390 Kč za noc.
Podle stěžovatelky je však pobyt průvodce u dětí do 6 let věku u jiných poskytovatelů zdravotních služeb hrazen z veřejného zdravotního pojištění.
O tom, zda nepřetržitá přítomnost průvodce hrazena ze zdravotního pojištění je při hospitalizaci dítěte do 6 let věku nutná, rozhoduje podle zákona o veřejném zdravotním pojištění přijímací lékař.
I v případě, že lékař přijetí rodiče jako průvodce neindikuje, právo rodiče na nepřetržitou přítomnost u dítěte, zakotveno v zákoně o zdravotních službách (jak je shora uvedeno), zůstává nedotčeno.
Avšak takový pobyt již není hrazen z veřejného zdravotního pojištění a cenu si může každý poskytovatel zdravotních služeb stanovit individuálně.
Kancelář Ombudsmana pro zdraví dlouhodobě poukazuje na nedostatky v právní úpravě v této oblasti, především z důvodů neexistence definice standardů zdravotní péče, v nichž by mimo jiné měly být zakotveny i stejné podmínky pro pobyt průvodců hospitalizovaných nezletilých dětí v celé ČR.
- Sanita se musí k nemocnému dostat v limitu 20 minut.
Zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě stanoví v ust. § 5, že dostupnost zdravotnické záchranné služby je dána zejména plánem pokrytí území kraje výjezdovými základnami zdravotnické záchranné služby.
Ten stanoví počet a rozmístění výjezdových základen v závislosti na demografických, topografických a rizikových parametrech území jednotlivých obcí a městských částí hlavního města Prahy tak, aby místo události na území jednotlivých obcí a městských částí bylo dosažitelné z nejbližší výjezdové základny v dojezdové době do 20 minut.
Paní N. v podnětu uvedla, že se jejímu manželovi stal úraz – řezná rána na pravé ruce, kterou doprovázelo masivní krvácení. Podle jejích slov po zavolání 155 přijela rychlá záchranná pomoc až po 45 minutách, a to po několika urgencích. Paní N. tudíž zajímalo, jaká je časová lhůta pro dojezd rychlé záchranné pomoci a kam lze případně podat stížnost, že přijela pozdě.
Jak je již výše uvedeno, síť zdravotnické záchranné služby je vytvořena tak, aby po tísňovém volání dorazila k pacientovi záchranka do 20 minut.
Dojezdová doba musí být dodržena s výjimkou případů nenadálých nepříznivých dopravních nebo povětrnostních podmínek nebo jiných případů hodných zvláštního zřetele.
Je tedy nutné posoudit konkrétní případ a zvážit důvody zpoždění, které provozovatel záchranné služby tvrdí. Stížnost lze pak podat podle ust. § 93 zákona o zdravotních službách.
- Pacient má právo, aby ho lékař předem informoval o tom, kolik stojí nejen zcela nehrazené, ale také částečně hrazené zdravotní služby z veřejného zdravotního pojištění a o tom, jak je bude platit.
V souladu s ust. § 28 odst. 3 písm. f) zákona o zdravotních službách má pacient právo být předem informován o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a o způsobu jejich úhrady, pokud to jeho zdravotní stav umožňuje.
Pan T. navštívil svou zubní lékařku, která mu předvedla správnou techniku, jak si čistit zuby. Bez předchozího upozornění, že bude pan T. něco platit, po něm lékařka za tuto konzultaci požadovala 350,- Kč. Objednala jej znovu a opět po něm požadovala dalších 350,- Kč. Pana T. tedy zajímá, zda má na takové jednání zubařka právo?
Jelikož daný podnět neobsahuje podrobnosti, nelze stanovit, zda je uvedená konzultace ohledně techniky čištění zubů hrazená péče nebo nikoli. V zákoně o veřejném zdravotním pojištění je stanoveno, kterou zdravotní péči pojišťovny hradí zcela, která se nehradí a která se hradí pouze za určitých podmínek.
Poskytovatel zdravotních služeb je však podle ust. § 45 odst. 2 písm.
a) zákona o zdravotních službách povinen informovat pacienta o ceně poskytovaných zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, a to před jejich poskytnutím, a vystavit účet za uhrazené zdravotní služby, nestanoví-li jiný právní předpis jinak.
Dále je taktéž povinen zpracovat seznam cen poskytovaných zdravotních služeb nehrazených a částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a umístit ho tak, aby byl seznam přístupný pacientům; to neplatí pro poskytovatele lékárenské péče. Poskytovatel se pak dopustí správního deliktu, pokud pacienta takto neinformuje.
- Pacient má právo kontrolovat, co bylo hrazeno z jeho účtu u zdravotní pojišťovny.
Pojištěnec má podle ust. § 11 odst. 1 písm. g) zákona o veřejném zdravotním pojištění právo na poskytnutí informací od zdravotní pojišťovny o jemu poskytnutých hrazených službách.
Paní A. zajímalo, jakou zdravotní péči vykazovali lékaři její zdravotní pojišťovně, proto si zažádala o výpis ze svého účtu pojištěnce. Výsledkem byla pobouřena. Zjistila totiž, že zubařka, u které se nechala ošetřit pouze jednou, pravidelně každý rok její pojišťovně účtuje tisícikorunové náklady. Paní A.
se tedy obrátila na pojišťovnu s tím, že vykázané výkony jsou neoprávněné. Pojišťovna došla k závěru, že lékařka skutečně vykázala náklady neoprávněně a celou sumu jí odúčtovala. Paní A. ale způsob uzavření jejího případu neuspokojil.
Podle jejího názoru šlo o systematické okrádání a pojišťovna měla reagovat tvrději.
Pojišťovny se v takových případech neobejdou bez podnětů pojištěnců, s výjimkou případů, kdy je nepochybné, že péče být poskytnuta nemohla. Neoprávněně vyúčtované výkony pojišťovna vymáhá zpětně od lékaře.
Pokud se jedná o opakované zjištění, je u lékaře provedená fyzická revize a v krajním případě může dojít na rozvázání smlouvy. Některé případy také končí podáním trestního oznámení na lékaře, který vykazoval neprovedené výkony.
Lidé se o podvodných praktikách některých lékařů dozvídají hlavně díky internetovým projektům zdravotních pojišťoven.
5. Negativní revers
Poskytování zdravotní péče je zpravidla spojeno se zásahem do tělesné integrity pacienta – a často se zásahem značného rozsahu, mnohdy i zásahem představujícím určité riziko.
Provádění lékařského zákroku je řazeno mezi okolnosti vylučující protiprávnost takového zásahu, a jedná se tedy o právem aprobovanou činnost.
Základní podmínkou vyloučení protiprávnosti je však to, že lékař postupuje v souladu s právními předpisy i mimoprávními pravidly své profese (tzv. lex artis). Jedním za základních pravidel zákonnosti je informovaný souhlas pacienta.
Dle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen “zákon o zdravotních službách”), má pacient či jeho zákonný zástupce právo na negativní revers neboli informovaný nesouhlas, tedy na odmítnutí péče či části péče.
Negativní revers je přímo navázán na informovaný souhlas a pojí se s právem na informace o zdravotní péči, které musí být pravdivé a úplné, a které poskytuje ošetřující zdravotnický pracovník (obvykle lékař, ale může jím být například záchranář při poskytování neodkladné péče).
Neodkladná péče může být poskytnuta i bez informovaného souhlasu.
Jak zákon o zdravotních službách, tak příslušné mezinárodní smlouvy, počítají s tím, že určité zákroky lze provést i bez informovaného souhlasu, musí však být splněny tři podmínky, tedy že daný úkon je nezbytný k záchraně života či zdraví pacienta, že je nutné jej provést bezodkladně a že pacient není schopen projevit svou vůli (buď vůbec, např. pacient v bezvědomí, nebo je sice schopen projevit vůli, ale nikoliv “právně relevantně,” např. pacient je ovlivněn tlumícími léky).
Informovaný souhlas je možno kdykoliv odvolat, pokud to přímo neohrozí život. Např. nelze ukončit negativním reversem operaci v jejím průběhu.
Informovaný souhlas zpravidla nemusí být písemný, pacient jej může udělit i ústně. Dojde-li však později ke sporu, bude na zdravotnickém zařízení, aby prokázalo, že souhlas byl udělen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009).
Existují samozřejmě i výjimečné případy, kdy lze poskytovat zdravotní péči proti vůli pacienta. V těchto případech je zpravidla je nutný zásah soudů (zejména pokud je pacient nebezpečný pro své okolí). Ty však nejsou předmětem tohoto textu.
Dlužno dodat, že tyto principy jsou platné téměř univerzálně ve všech zemích respektujících svobodu jednotlivce, viz například rozsudek Spolkového ústavního soudu Německa z roku 1958 (věc Myom-fall): „Zdraví pacienta je pro lékaře hlavní hodnotou, obnovit a udržovat zdraví je úkolem lékaře plynoucím z jeho povolání. Je tedy pochopitelné, že se pečlivý lékař cítí být oprávněn, dokonce povinen léčit, pokud je ohroženo pacientovo zdraví nebo život. Hranice tohoto oprávnění však lékař překračuje v případech, kdy se jeho činnost dostává do střetu s právem pacienta o sobě rozhodovat…“
Právo pacienta na informovaný nesouhlas (negativní revers)
Na základě čl. 5 Úmluvy o biomedicíně1, je jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.
Tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Dále musí být poučena o dostupných alternativách. Má právo výkon odmítnout prostřednictvím písemného reversu (tzv.
negativní revers či informovaný nesouhlas).
Na zákonné úrovni je negativní revers zakotven v § 34 odst. 3 zákona o zdravotních službách.
Negativní revers obsahuje informace o riziku nepodstoupení určitého výkonu, vyšetření, zákroku. Jeho podepsáním tak pacient zbavuje odpovědnosti lékaře, neboť ten není oprávněn provést zdravotní službu, pokud s tím výslovně nesouhlasí pacient či pokud jde o nezletilého, zákonný zástupce.
V případě, že jde o nezletilého pacienta, lze neodkladnou péči, která směřuje k záchraně života, poskytnout i bez souhlasu zákonného zástupce. Pokud nelze získat souhlas zákonného zástupce, rozhodne o poskytnutí neodkladné nebo akutní péče ošetřující lékař. Naproti tomu dospělý pacient má právo odmítnout i život zachraňující léčbu.
- Negativní revers lze též vystavit a podepsat na dřívější ukončení hospitalizace, než je běžné a doporučované.
- Součástí negativního reversu (informovaného nesouhlasu) je:
- a) poučení2 pacienta o aktuálním zdravotním stavu,
- b) opakované (tj. alespoň dvakrát) vysvětlení, co pro něj nepodstoupení výkonu znamená,
- c) vyjmenovaní veškerých rizik (včetně případného úmrtí, hrozí-li),
- d) místo prohlášení a podpis pacienta.
Odmítá-li pacient i po poučení výkon, ale zároveň odmítá i podepsat negativní revers, lékař provede poučení pacienta v přítomnosti alespoň jednoho svědka. Na formulář negativního reversu připojí svůj podpis svědek.
K podpisu připojí odpovídající vysvětlení – např. “Pacient i přes náležité poučení výkon odmítl a odmítl podepsat i negativní revers.
” Ačkoliv nejde o negativní revers v pravém slova smyslu (neboť nejde o vyjádření pacienta), má tato listina důkazní hodnotu pro případný soudní spor.3
Negativní revers je nutné upravit na míru situaci každého pacienta.
Postoj lékařů a zdravotníků
Lékaři institutu negativního reversu bohužel příliš nevěří. Bojí se, že je neochrání a případný soudní spor by prohráli. Proto ze zkušenosti negativní revers nechtějí ani předložit pacientovi k podpisu. Raději si obhájí zásah do práv pacienta, než aby si obhájili to, že dali podepsat revers a pacientovi se následně něco stalo.
Ústavní soud se k otázce informovaného souhlasu vyjádřil následovně: „Z ústavního principu nedotknutelnosti integrity osobnosti vyplývá zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví; proto při aplikaci ustanovení umožňujících ve vyjmenovaných případech určité lékařské výkony či vyšetření provést i bez výslovného souhlasu občana (pacienta) je nutné šetřit podstatu této svobody a postupovat s maximální zdrženlivostí. Diagnóza není více než právo.”4
Aktuální nález I. ÚS 2078/16 z 2. 1. 2017 potvrdil, že lékař nemůže být nijak právně postihován, neposkytnul-li zdravotní péči, kterou svéprávný a dospělý pacient odmítá.
V České republice neexistuje judikatura, dle které by lékař nakonec nesl odpovědnost za pacienta, který odmítl péči podepsáním negativního reversu.
Předčasné ukončení hospitalizace
Lékaři se v případě nezletilých někdy snaží přenést svou domnělou odpovědnost na OSPOD, nebo na policii tím, že místo negativního reversu raději nahlásí rodiče těmto orgánům.Tento krok ovšem zcela dehonestuje zákonné zástupce a ignoruje jejich právo na negativní revers vyplývající ze zákona.
Zde stojí za zmínku případ Hanzelkovi proti České republice u Evropského soudu pro lidská práva. Paní Hanzelková porodila zdravého chlapce, a ještě v den porodu s ním chtěla odejít. Lékaři s tím nesouhlasili a odmítli jí dát k podpisu negativní revers.
Paní Hanzelková následně nemocnici i s dítětem opustila i bez negativního reversu. Lékaři kontaktovali OSPOD.
Ještě tentýž den sociální pracovnice podaly návrh na vydání předběžného opatření, Okresní soud v Berouně rozhodl o předání dítěte do péče nemocnice a do místa bydliště rodiny se dostavili soudní vykonavatel, sociální pracovnice, příslušníci Policie ČR a zdravotnický personál záchranné služby k odebrání dítěte. Dítě bylo na místě vyšetřeno lékařem, a ještě jednou v nemocnici, a bylo shledáno jako zdravý novorozenec. Přesto s ním matka v nemocnici musela nedobrovolně setrvat další dva dny, a nakonec odešli po podepsání negativního reversu.
ESLP v tomto případě shledal, že stát překročil svůj prostor pro uvážení nepřiměřeným zásahem vůči rodině.
Podle ESLP se český soud uchýlil k drastickému opatření, aniž by zvážil, zda nebylo možné použít opatření méně zasahujících do života rodiny v tak citlivé době.
Porušeno tedy bylo nejen právo stěžovatelů na ochranu soukromého a rodinného života, ale i jejich právo na účinné prostředky nápravy.
Zákonný zástupce a nezletilý
Téma odpovědnosti se nejčastěji řeší v souvislosti se zdravotní péčí poskytovanou nezletilému. Odpovědnost za dítě leží na rodičích (zákonných zástupcích), nepřenáší se na lékaře, ten má odpovědnost pouze za svou odbornou práci.
Stejně tak je to zákonný zástupce, který rozhoduje o zákrocích a zdravotní péči poskytované nezletilému, a je to zákonný zástupce, kdo poskytuje informovaný souhlas. Zároveň může za nezletilého poskytnout i informovaný nesouhlas, tedy podepsat negativní revers.
Výjimka nastává v případě neodkladné péči, která směřuje k záchraně života – tu lze poskytnout i bez souhlasu zákonného zástupce.
Rodiče mají vůči svému dítěti různá práva a povinnosti, které tvoří rodičovskou odpovědnost (§ 858 občanského zákoníku).
Především jde o právo a zároveň povinnost o své dítě pečovat včetně péče o jeho zdraví, ale také dítě chránit a udržovat s ním osobní styk aj. Platí to také opačně, tedy i děti mají právo na péči svých rodičů a kontakt s nimi.
Tato práva jsou zaručena také Listinou základních práv a svobod a platí, že omezit je smí jen soud (čl. 32 odst. 4).
V souvislosti s poskytováním zdravotních služeb je zákonem o zdravotních službách (§ 28 odst. 3 písm. e) bod 1) nezletilému pacientovi zaručeno právo na nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby určené zákonným zástupcem, a to v souladu s jinými právními předpisy a vnitřním řádem nemocnice a za podmínky, že tato přítomnost nenaruší poskytování zdravotních služeb.
Situace zdravotníků je specifická, protože na jednu stranu nesmí porušovat právo dítěte a rodičů na nepřetržitý kontakt, ale také musí dítěti i rodiči poskytnout péči neohrožující život a zdraví. Pokud je dítě v pořádku a kontakt dítěte s rodiči dítě neohrožuje, nemá personál nemocnice právo dítě rodičům odebrat či zadržovat v hospitalizaci.
Ani vnitřní předpisy nemocnice toto nemohou zdravotníkům dovolovat, protože vnitřní předpisy nemocnice nemohou být v rozporu se zákony, Ústavou či Listinou základních práv a svobod.
Pokud v důsledku podpisu negativního reversu dojde k újmě na zdraví či životě dítěte, odpovědnost se v tomto případě přenáší na rodiče. Není však automatická, tedy nelze říci, že podpisem negativního reversu rodič přebírá veškerou odpovědnost bez dalšího. I zde se vždy zkoumá zavinění a konkrétní okolnosti.
Zde lze poukázat na případ z roku 2014 ve Vyškově, kde dítě nejevilo žádné akutní známky zhoršeného zdravotního stavu. Lékařka však vyhodnotila jeho stav jako nezvyklý (akutní dehydratace neznámé příčiny) a doporučila hospitalizaci, kterou rodiče odmítli. Dítě během několika dnů zemřelo.
Trestní stíhání rodičů však bylo odloženo, protože za daných okolností se nepodařilo prokázat na jejich straně nedbalost (nález Ústavního soudu IV. ÚS 3526/16).
Těhotenství a porod
Dítě je v těhotenství a při porodu součástí těla matky, která má autonomii. Matka rozhoduje, co za preventivní vyšetření podstoupí nejen v těhotenství, ale i při porodu.
Pokud má být z nějakého důvodu zasaženo do fyzické integrity matky, musí být tento zásah v souladu s principem proporcionality. Zásah musí být způsobilý dosáhnout stanoveného cíle, musí být nutný (cíle nelze dosáhnout jinými, šetrnějšími prostředky) a musí být přiměřený (porovnávají se základní práva, která stojí v kolizi).
V praxi se při porodu s principem proporcionality nejčastěji setkáme v případě, že je dítě ohroženo na životě či zdraví. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1565/14, rozhodl: „V situaci, kdy se omezují základní práva matky z důvodu ochrany života a zdraví dítěte, je také nutno trvat na tom, aby takový zásah byl přiměřený … V dané věci je tedy nutno vážit zájmy rodičky na ochraně její fyzické integrity a zájmy nenarozeného dítěte na životě a zdraví.
Právo rodící matky na nedotknutelnost její osoby tedy v ústavněprávní rovině omezit lze, za předpokladu, že je skutečně (alespoň s vysokou pravděpodobností) život a zdraví plodu bezprostředně ohrožen a provedené zákroky přiměřené sledovanému účelu záchraně života a zdraví nenarozeného dítěte.”
Právo nenarozeného dítěte na zdraví
Můžeme se setkat s argumentem, že nenarozené dítě má svá práva a že odmítnutím preventivního vyšetření těhotná žena porušuje právo nenarozeného dítěte:
Podle § 25 občanského zákoníku se na počaté dítě (tedy ještě nenarozené) hledí jako na narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. I nenarozené dítě je způsobilé nabývat svá práva, a to zejména právo na zdraví.
V kontextu výše uvedeného nálezu Ústavního soudu je nutné dbát především na to, že musí existovat bezprostřední a skutečné (alespoň s vysokou pravděpodobností) ohrožení života a zdraví plodu. Pouhé odmítnutí preventivního vyšetření v těhotenství či při porodu takové ohrožení neznamená. Těhotná žena a rodička má tedy právo na negativní revers.
Ambulantní porod
Ambulantní porod znamená odchod rodičky s dítětem ze zdravotnického zařízení před uplynutím 72 hodin od porodu. Jedná se o odvolání souhlasu s hospitalizací (žena ho odvolává jak za sebe, tak za dítě).
Jak vyplývá z již zmíněného rozhodnutí ESLP Hanzelkovi proti České republice, žena může s dítětem opustit nemocnici i bez podepsání negativního reversu.
Je však v zájmu zdravotníků, aby negativní revers ženě k podepsání poskytli, a to jeden za ni a druhý za dítě.
Ministerstvo zdravotnictví se ve věstníku č. 08/2013 zabývalo právě propouštěním novorozenců do vlastního sociálního zařízení před uplynutím 72 hodin.5 I přes tento metodický návod však často dochází ke konfliktům, kdy zdravotníci odmítají umožnit odchod i s dítětem před uplynutím 72 hodin.
Rozhodování o nuceném setrvání ve zdravotnickém zařízení se z hlediska práva dotýká na jedné straně práva na svobodu, práva na rodinný život a práva na soukromí, na druhé straně práva na ochranu zdraví, resp.
práva na život, a potřeby zajistit, aby rozhodnutí činěná za nezpůsobilé osoby jejich zákonnými zástupci nebyla v neprospěch těchto nezpůsobilých.
I v tomto případě je nutné uplatňovat princip proporcionality – tedy pečlivě zvážit, je-li zásah vhodný, nutný a přiměřený.
Právně způsobilý pacient (v případě ambulantního porodu matka) může po náležitém poučení kdykoliv odmítnout navrhovaný zákrok, popřípadě ukončit svůj pobyt v nemocnici. Pokud jde o novorozence, tedy osobu nezletilou, rozhoduje za něj zákonný zástupce.
Jménem novorozence matka může rozhodnout o odmítnutí zákroku či pokračující hospitalizace. Výjimkou z tohoto pravidla je situace popsaná v § 35 odst. 3 zákona o zdravotních službách, tzn.
jde o neodkladnou nebo akutní péči a nelze získat souhlas zákonného zástupce bez zbytečného odkladu.
Jak je zřejmé, zákonodárce pamatoval na situace, kdy by odmítnutí péče rodičem vedlo k akutnímu ohrožení novorozence, a pro tyto případy za účelem ochrany zdraví a života novorozence přenesl rozhodovací pravomoc na lékaře.
Je však třeba důsledně vzít na vědomí, že se jedná o výjimku, jejíž náležitosti musí být všechny splněny, jinak lékař tuto pravomoc nemá.
Aby lékař získal pravomoc rozhodovat o dítěti namísto rodičů, musí tedy platit současně, že:
- a) vyšetřovací nebo léčebný výkon je nezbytný k záchraně života a zdraví dítěte,
- b) tento výkon musí být proveden neodkladně, a
- c) zákonný zástupce neposkytl souhlas.
V praxi se stává, že lékaři odmítají propustit do domácího ošetřování dítě, u kterého objektivně nejsou žádné skutečnosti nasvědčující akutnímu ohrožení zdraví.
Jejich argumentací je, že byť se v daný moment dítě jeví jako zdravé, jeho stav by mohl být endogenními nebo exogenními faktory poměrně rychle modifikován a potřeba rychlého zákroku by mohla vzniknout, proto dítě musí zůstat v nemocnici.
Tato argumentace je však právně nesprávná. Pro zásah do základních práv musí být v daný moment objektivně naplněny všechny znaky zákonné výjimky, především tedy neodkladná potřeba provedení výkonu nezbytného k záchraně života či zdraví.
Pokud dítě v daný moment objektivně nejeví žádné znaky poruchy zdraví, pouhá hypotetická možnost zhoršení stavu nepostačuje naplnění zákonných podmínek, a tedy k opodstatnění omezení svobody a práva rodičů rozhodovat. Srovnatelně nelogické by bylo preventivně hospitalizovat zcela zdravého dospělého s tím, že u každého člověka může dojít k náhlé duševní poruše, ve které dotyčný začne ohrožovat sebe nebo své okolí.