K čemu jsou dětem hromady hraček? K ničemu

Možná se zrovna nacházíte ve fázi rodičovství, kdy tuníte dětský pokoj a k tomu ještě nakupujete hromady dárků pod stromeček, k narozeninám a k svátku. V tom případě se zastavte, nadechněte a mrkněte na tenhle článek. Příliš mnoho věcí totiž může dětem škodit.

„V dnešní době stojíme před obrovským problémem. Je tak velký, že ho skoro nevidíme, a přitom ho máme dnes a denně přímo před očima. Žijeme moc rozmáchlý život, přeplněný aktivitou, naléhavými záležitostmi a povinnostmi, které se zdají zásadní.

Nemáme čas se nadechnout a hledat řešení,“ píše americká architektka a spisovatelka Sarah Susanka v knize The Not So Big Life.

Přeplněný je nejen náš diář, ale také naše domy a byty. A co hůř, přeplněno mají i naši nejmenší. Nejen všemi těmi kroužky, sportovními tréninky a vzdělávacími kurzy. Stop stav hlásí i jejich domácí prostředí. V dobré víře jej zaplňujeme co největším počtem hraček a knih, protože dítě se přece potřebuje rozvíjet a potřebuje k tomu stimuly.

Míň je víc

Přebytek věcí zatěžuje vaši peněženku, ale vašemu dítěti může také vyloženě škodit. V knize Jednoduché rodičovství to tvrdí přední americký odborník na výchovu Kim John Payne.

Za svou více než třicetiletou praxi už pracoval s dětmi v mnoha zemích světa, působil jako výchovný poradce v rodinách i jako soukromý rodinný terapeut.

Zjistil, že když děti rozptyluje méně věcí, dokážou se lépe soustředit a mají více mentálního i fyzického prostoru ke zkoumání světa.

Takže je potřeba vyčistit prostor i dětskou mysl. A jak to souvisí? Zkuste dětský pokoj vnímat jako mikrosvět, který patří jen a jen jeho obyvatelům. Právě oni se v něm vyznají nejlépe. V porovnání se zbytkem domácnosti bývá dětský pokoj opravdu jako z jiného světa, píše Payne. „Má svůj vlastní terén, mikroklima a rozhodně tam platí jiné fyzikální zákony. Je v něm víc věcí, než se tam vejde: na hromadách, v přetékajících koších i v zásuvkách, které nejdou dovřít. Pod postelí působí supersilný magnet, který tam vtahuje všechny možné věci (kdo by měl odvahu to zkoumat?) a ty tam leží v závějích prachu.“ Samozřejmě, že ne každý pokoj vypadá takto. Kvalitativně se to může lišit, ale kvantita je podle Payna podobná napříč společenskými vrstvami. Psal o tom už psycholog C. G. Jung. Hora hraček podle něj znamená pro dítě víc než jen něco, o co pořád zakopává. „Je to topografická mapa jeho vynořujícího se světonázoru. Hora, vrhající symbolický stín, říká: Můžu si vybrat tuhle hračku nebo tamtu nebo támhletu dole. Všechny jsou moje! Ale je jich tolik, že žádná z nich nemá cenu. Musím chtít něco jiného.“ Tím se dostáváme k hlavnímu problému.Americká psychoterapeutka Claire Lerner z institutu Zero to Three ve své studii poukázala na to, že děti, které jsou obklopené velkým množstvím hraček, jsou přehlcené a přestimulované. Mají problém se soustředěním, proto se i těžko učí nové věci a radši to vzdají. Lerner navíc tvrdí, že příliš mnoho hraček způsobuje, že se děti nenaučí vynalézavosti.

Příliš velký výběr

Možná už jste se někdy setkali s dětmi, které mají pocit, že se svět točí jen okolo nich. Mají všechno, co si dokážou představit, ale šťastné nejsou. Naopak. Často se cítí až podvedené. „Nespočet darů a potěšení z nich udělal pasivní, znuděné jedince, i když jsou teprve malí.

Jejich pasivita má i agresivní stránku: jakmile budou mít pocit, že je jim něco upíráno, mohou být rozhořčené a začít nemilosrdně vyjednávat,“ říká Payne.Proč se tak chovají? Podle Payna je to proto, že mají příliš mnoho možností, ze kterých si můžou vybírat. Žijeme ve společnosti, která klade velký důraz na individualitu, a milujeme, když máme na výběr. A totéž chceme dopřát i dětem.

Máme pocit, že jim to pomůže na cestě k tomu, čím se mají jednou stát. Myslíme si, že možnost výběru vytváří dětskou osobnost a jejich formující se vědomí sebe sama. Jenže opak je pravdou. „Ve skutečnosti to děti rozptyluje od jejich přirozeného vývoje.

Když je zahltíte věcmi a možnostmi dřív, než jsou na to připravené, budou znát jen jedno emoční gesto: Víc! Na to, aby se děti skutečně staly samy sebou, potřebují čas a také hry a společenské interakce, nikoliv hromady blikajících hraček,“ píše ve své knize Payne.

Hračky od Mickey Mouse

Když sledujete děti při hře, zjistíte, že pozornost těch malých upoutají ty nejobyčejnější předměty denní potřeby jako blok, sítko na čaj, kousek bublinkové folie nebo rulička od toaletního papíru. Větším pak někdy stačí jen blok a tužka k tomu, aby rozvinuly celou škálu her a smyšlených příběhů.

Dříve toho děti jednoduše měly míň, vystačily si s tím, co bylo doma. Dětský psycholog David Elkind zdůrazňuje, že nekonečné množství masově vyráběných hraček zaplavilo trh teprve v posledních padesáti letech.

Přelomový byl rok 1955, kdy televizní pořad Mickey Mouse Club nabídl výrobcům hraček jakousi základnu: mohli v něm pravidelně představovat své novinky a jako první v historii začala firma Mattel inzerovat novou hračku mimo vánoční sezónu.

Téměř přes noc začala být dětská hra méně zaměřená na činnost a více na věci, hračky samotné, tvrdí americký historik Howard P. Chudacoff. A hračky jsou všude. V supermarketu, na benzínce, na poště, v trafice… i v obchodech s oblečením. Všude.

Úklid pro klid duše

Kim John Payne ve své knize uvádí celou řadu rad a pravidel, s pomocí kterých můžete zjednodušit život sobě i svému dítěti. Jednou z nich je uklizení dětského pokoje od všech těch nadbytečných předmětů, na které jen sedá prach.

Postupujte však citlivě a odstraňte pouze hračky, které už nefungují, dítě si s nimi nehraje nebo z nich motoricky či mentálně vyrostlo a už mu nic nového nepřinášejí. Třídit bychom měli ideálně několikrát do roka.

Nejlepší čas na to je před narozeninami nebo Vánocemi, ke kterým dítě dostane hračky nové. Pokud vám při úklidu asistuje, je důležité zůstat v klidu a rozhodně mu nehrozit definitivou, že „to prostě musí vyhodit“. „Buďte v klidu a nemějte přehnaná očekávání. Je to návyk, který si děti musí vybudovat.

Možná napoprvé nevytřídíte nic, jen hračky lépe zorganizujete,“ říká dětská psycholožka Marcela Sobotová. Podle ní dětskému pokojíku uleví i to, když tam hračky necháte rotovat, to znamená, že jich vždycky pár schováte do skříně a po čase je zase vytáhnete. Dítěti se budou zdát jako nové.

A kolik hraček by v pokoji mělo zůstat? Podle Payna by mělo odpovídat tomu, aby si je dítě dokázalo uklidit za pět minut, což může být tak deset až dvacet hraček.

Text: Viola ČernodrinskáFoto: Getty Images

NEJLEPŠÍ HRAČKA PRO SPRÁVNÝ ROZVOJ DÍTĚTE

PŘEKVAPIVĚ AKTUÁLNÍ NÁZOR Z DOBY NAŠICH PRABABIČEK, neboli originální text z roku 1904. Jako by žili v dnešní době, nemyslíte? ????

Reklamy dnes rodiče neustále přesvědčují,
jaké všechny nejmodernější hračky spokojené dítě potřebuje. Ale opravdu takové
hračky dávají dětem příležitost ke hraní a podporují jeho zdravý vývoj?
Přečtěte si článek z roku 1904, který je dodnes hodný zamyšlení.

HRAČKY

Dítěti stačí hračky zcela jednoduché a mýlíme se, že
jen děti rodičů bohatých, kteří drahé hračky kupují, skutečně si pěkně mohou
pohráti.

Právě naopak. Dítě, které si z bedniček nebo kostek
sestaví vlak, věří tak živě ve skutečnost vlaku, jako ve skutečnost děje
báchorky, a co hlavní jest, raduje se ze svého tvůrčího uměni.

Dáme-li mu na místo toho jeho vlaku, přesně provedenou lokomotivu ku hraní, nemůže ničeho ze
svého přičiniti a také umělému stroji nerozumí. Nejdříve arciť přivede takový
umělý stroj dítě v udivení, brzy ale ztrácí proň zájem, poněvadž tvořiti a vynalézati nemůže.

Dítě žádá hračku, která se teprve hračkou jeho přičiněním
stane a kterou tedy tím ovládati může.

Zkušenost učí, že chuť ku hře není nikterak závislá na kupní ceně hračky.

Nádherně oděná panna, jejíž šaty nesmí býti pošpiněny,
krásný kůň a kočár, na nichž nesmí býti nic odřeno a jiné podobné hračky, které
dávají se dítěti do ruky s hrozbou trestu v případu poškození, způsobují z počátku dítěti radost, ale brzy se od nich odvrátí. Sáhne po věcech nepatrných, po troskách hraček a hraje si s nimi dlouho a opět.

Děti při hře.

Dávejme tedy dítěti jen hračku jednoduchou. Čím jest
jednodušší, čím více změn lze s ní provésti, tím lepší jest. Stavebnice patří
tedy mezi nejvhodnější dětské hračky; jsouť stáří dětem přiměřeny svým rozsahem a dovolují nejrozmanitější kombinace. Stavebnice hodí se také znamenitě k tomu,
vzbuditi u dítek samostatnost a rozpoutati činorodou fantasii.

Beze všech pokynů a bez cizí pomoci tvoří dítě z kostek nové a nové skupiny a samostatná tato tvorba a její zdar vyvolávají v prsou malého umělce radost i hrdost, radost ze samostatné práce, která později
převádí se i na práci užitečnou.

Kdežto ku př. menši děti koláče pekou, ty větší plny
horlivosti, jíž září oko i tvář, staví hrady a mohutné jeskyně, hlasitě nad
zdařilou prací se radujíce. Ku hře nemá býti dítě tak ustrojeno, aby se muselo
obávati pošpinění šatů, pro něž pak je plísněno.

Při hře musí míti plnou
volnost a žádné jiné starosti nemají jej naplňovati, aby s celou duší mohlo se
hře věnovati.

Není-liž to lepší, několik krejcarů na mýdlo vydati a míti ale
zdravé děti, které mohou dost vyváděti, než vychovávati takové „stíny“, které
vyžadují stálého lékařského ošetření? Nejsou šťastny děti, na něž neustále se
volá, dej pozor ať se nepošpíníš a p.

Chraňme se ale dáti dětem hračky, které vkus jeho
kazí, jakož i smysl pro krásu. Co dítě vidí, také napodobuje a také jistě bude
napodobovati posuňky a držení těla, různé ty nestvůry a panáky.

Oblíbené venkovní hry.

Také dítě hračkami nezahrnujme. Jest falešná domněnka,
že čím více hraček dítě najednou dostane, tím že bude si raději hráti.

Spousta
hraček dítě brzy otupí, nemůžeť vše malým svým rozumem ovládnouti a oceniti,
jest to prostě pro něho práce příliš mnoho, jest hra prací dítěte — stane se
roztržitým, vybíravým a ledabylým, těká od jednoho k druhému, na ničem se
neustalujíc.

Místo spokojenosti, skromnosti a ukrácení chvíle vyvolá mnoho
hraček v přesyceném dítěti snahu po požitcích, nevážnost k ničemu a mrzutou
chvíli.

Z předráždění a přesycení vyrůstá jedovatá bylina
nespokojenosti, která prosté a jednoduché věci za méně cenné považuje
obyčejnými věcmi opovrhuje, rok od roku ve svých přáních a nárocích víc a více
přepíná.

Takové dítě na ničem se neustálí, k ničemu nepřilne, vše začne a v
ničem nesetrvá a také ničemu řádně se nenaučí.

A přece ať je kdo čímkoli, ať má
povolání jakékoli, vždy aby dosáhl úspěchu, musí celou duši a mysl svou
soustřediti na úkol svého života.

Jak často nyní vídáme, že rodiče s chlapcem nevědí si
rady, všecko možné zkoušeli, ale synáček na ničem se nemůže ustáliti, samý
neúspěch vykazuje a dá-li se na ty neb ony studie, brzy se mu zprotiví a touží po jiných, ale i tu, vyhoví-li se mu, nikam to nepřivede.

Zkoumáme-li příčiny, shledáme je ve vychování
pochybeném hned v prvních letech. Proč tak málo jedináčků se vydaří ? Proto, že
rodiče myslí, že svému miláčku musí „modré s nebe“ snésti a brzy jej vším
možným přesytí. Nemysleme také, že dítě, které s jistou hračkou si hráti
přestalo, navždy pro ní svůj zájem ztratilo.

• Prostě hračku schovejme na delší čas a kdyby to bylo
  až do příštích Vánoc; když ji opět spatří, bude si ji jako novou ceniti a rázem
  vyvolá se v duši dítěte vzpomínka na ony chvíle, v nichž s hračkou se bavilo a tím více si ji zamiluje a bude je čím dále tím více těšiti; stane se součástí
  jeho bytosti.
• Původní
  zdroj historického článku:
• Česká hospodyně 1904, autor neuveden.

Dětský pokoj | terapiedomova

S příchodem dítěte do rodiny si dá snad každý rodič práci se zařízením dětského pokoje. Chce aby byl prostě nej: dlouho vybírá odstín a barvu výmalby, dekorace na stěny, dětský nábytek a promýšlí jeho rozmístění. Často pak místnost slouží spíš jen jako úložiště hraček.

Pravý účel začne plnit až poté, kdy se dítě trochu osamostatní, opustí rodičovskou ložnici a začne si ve svém pokoji hrát a spát. A právě v této době, kdy se v pokoji začnou prolínat různé funkce (aktivní s odpočinkovými), prověří se účelnost a efektivita jeho uspořádání.

A ne vždy se ukáže, že je bezchybné. 

V reálném provozu se to pak projevuje tak, že v dětském pokoji nelze udržet pořádek.
Panuje sice názor, že nepořádek patří k dětskému pokoji jako Tom k Jerrymu nebo Bob k Bobkovi, ale za vším hledej organizaci, v tomto případě spíš její absenci.

V této části Organizační série si tedy přiblížíme základní pravidla dětského pokoje a také způsoby zapojení dětí do údržby pořádku a motivační systém.

 

• ŠATNÍK

Nejdříve začneme šatníkem. Dítě má zpravidla ve skříni oblečení hned v několika velikostech a často i různě pomíchané sezónní výbavou. Ideálem by však měl být systém, kdy je ve skříni jen aktuálně padnoucí ošacení, nošené v probíhající sezóně. Vše ostatní by mělo být uloženo odděleně a řádně popsáno – o jakou jde velikost a roční období, pro které je určené. Náš první úkol tedy bude: vytřídit oblečení ve skříni tak, aby v ní bylo jen padnoucí oblečení určené na jaro a léto.

Kusy, které jsou už malé, odložte na stranu a dejte si závazek (pro volnější dny, kdy vám někdo bude moci například zabavit batole) toto oblečení podle jeho stavu buďto vyhodit, rozdat, prodat, uložit pro dalšího potomka nebo dát na charitu.

1. ​
2. Jak postupovat?

Bezvadné kusy bez poskvrnky budete moct prodat na kterémkoli z mnoha prodejních serverů. Větší šanci úspěch budete mít, pokud oblečení nasetujete po více kusech a za nepřepálenou cenu je nabídnete jako komplet. Ubývá totiž lidí, kteří jsou v dnešní době při cenách poštovného ochotni nakupovat jednu věc. Jsou ovšem nakloněni nákupu třeba 3-5 kousků zachovalého oblečení v setu. Koupěchtivost můžete podpořit i nabídkou sdílení nákladů na poštovné.
Trošku opranější nebo mírně obnošené kousky můžete věnovat známým a rodině, balík věcí na donošení kolem domu je určitě neurazí. Pokud nemáte ani takový odbyt, můžete udělat dobrý skutek a odnést výbavu do kontejneru charity, které bývají už v každém městě.
Seprané, flekaté a děravé kusy si nechte na hadry nebo je vyhoďte.

Vyřazené oblečení, které chcete nechat na další potomstvo, nebo oblečení, do kterého potomek ještě naopak nedorostl, pečlivě zabalte, popište a uschovejte.

Pokud se potýkáte s nedostatkem místa, což je častý problém, uložte oblečení do vakuovacích pytlů. Já mám oblíbené Hajdeby z Ikey a řeknu vám proč. Za velmi přijatelnou cenu jsou kvalitní a věci v nich vydrží „zavakuované“ a chráněné po dlouhé měsíce.

Kterékoli jiné jsem vyzkoušela před nimi, se časem „dofukovaly“, nebo byly příliš drahé.

Pro představu kolik pojme takový pytel o velikosti 67×100 cm přidávám do zápatí fotky, na kterých je prošívaná péřová přikrývka o standardních rozměrech 190×130 a vycpaná hračka. Fotky ukazují stav před zavakuováním a po něm. Do pytle se vešla nejen přikrývka a hračka, ale jak vidno, ještě zůstal kus místa!

• ​

Takže toto řešení mohu opravdu doporučit – do pytlů uložíte spoustu oblečení, ušetří vám tak mraky místa a uchrání obsah před prachem i moly, kdyby se u vás nedejbože začali vyskytovat. Roztříděno, zavakuováno, zabaleno. Co dál?

Už jsem psala výš, že pytle i krabice s oblečením, které budete ukládat s úmyslem jej ještě někdy užívat, musíte pečlivě označit. To ale není vše.

Už mockrát jsem psala, jak i v domácnosti platí rčení „sejde z očí, sejde z mysli“. Jakmile proto ukládáte nějaké pytle do komory, na půdu, do sklepa nebo nejzazší police obří vestavné skříně, vězte, že se vám velice hodí poznamenat si na kus papíru co jste kam právě uložili. 
Mix oblečení 3-6 měsíců, spací pytel, klučičí holínky velikosti 28? Všechny detaily brzy zapomenete, z hlavy je vytěsní dennodenní příval dalších informací, takže si ulehčete život tím, že si tyto položky hodíte na seznam, stručně uvedete velikost, určení (holka/kluk), a nezapomenete uvést ve kterém balíku položka skončila, což platí pro případ, že máte více skladovacích prostor.
Seznam vám dávám ke stažení a výtisku, prosím, poslužte si níže.

Formát A4, na výběr tři barevné verze. Doporučuji vytisknout 2x, vložit  do fólie, zalaminovat a používat oboustranně. Třeba na jednu strany zimní seznam, na druhou zas letní, anebo dva sezónní seznamy vždy pro dvě děti. Lamino popisujte lihovkou! 😉

1. ​
2. Seznam uloženého oblečení (neutral)
   Seznam uloženého oblečení (růžová)
   Seznam uloženého oblečení (modrá)
3. ​
4. ​
5. ​

Hotovo?

Nyní nás čeká uspořádat oblečení tak, aby se v něm udržel přehled a pořádek a vynaložené úsilí nebylo zase brzy zmařeno.

 
„Přehledně uspořádané“ pro mě znamená mít věci uložené tak, aby bylo na první pohled zřejmé, kde jsou ponožky, kde trika s krátkým rukávem, a kde ta s dlouhým, roláky, tílka nebo pyžama.

 Oblečení nemusí být složené jako origami ani jako podle pravítka do zařezávajících komínků – jednoduchost každého systému má ostatně vždy větší předpoklad pro udržení.

​

Asi vás to u mě nepřekvapí, ale i v tomto případě mám skvělou zkušenost s s uložením některých druhů šatstva do transparentních boxů. Je to velmi přehledné a praktické, protože je to způsob, jak udržet na místě drobné kousky ošacení a drobné kousky rovná se asi dvě třetiny pidioblečení! Díky boxům  lze využít skutečně celou hloubku skříně a kusy uložené vzadu nezůstanou opomíjené – pouhým vysunutím máte přehled o celém obsahu a už se nemůže opakovat ta tristní  situace, kdy objevíte skvělý kus, který by se býval tak hodil… kdyby z něj potomek mezitím nebýval vyrostl!

Druhá věc,  se kterou jsem učinila báječnou zkušenost, je skládání drobných kusů oblečení do komínků naležato, namísto do výšky (v posledních letech tento způsob celosvětově zpopularizovala Marie Kondo).

Jistě víte, že když chcete vytáhnout tričko z prostředka nebo zespod komínku, musíte nejprve nadzvihnout všechna nad ním, vytáhnout žádaný kus a zbytek zase pěkně vrátil a postavit zpět.

Což mě osobně otravuje a časem se komíny rozklíží a bortí, proto dávám přednost ležícímu komínku, tak jako na fotce.  Kouknu, vyberu, přidržím jednou rukou okolní kusy, vytáhnu, hotovo.

• Jediný rozdíl ve skládání je, že složené oblečení (třeba trika) přeložím ještě jednou, aby se mi hezky štosovaly  do komínku. 
• ​

Rozdělovače vyrobte i na šatní tyč s věcmi na ramínkách, aby bylo jasné, jakému účelu a komu věci náleží. Co přijde jasné vám, že z pozice každo- a celodenního pečovatele bezpečně rozeznáte velikost 86 od 110, nemusí být jasné vašemu protějšku, babičkám nebo hlídačce dětí. Označením vám odpadne spousta odpovědí na otázky KDE, CO, JAK A KAM a i vaše děti budou o fous samostatnější! 🙂

​

Posledním častým tématem šatníku v dětském pokoji je uložení roznošeného šatstva – tj.

nošená, ale stále čistá trika a tepláčky, oblečení, které se nemusí prát, nicméně už se vám nechce je zařadit do komínků mezi čisté prádlo a taky chcete, aby si je vaše ratolest oblékla přednostně = musí je mít na očích a po ruce. A tady může být háček v případě malých dětí.

Pokud potomek chodí do svého pokojíčku jen spát, pak lituji, ale dětský pokoj nebude pravým místem pro uložení roznošených věcí a dodržování systému bude obtížné (rychleji naučíte chodit kočku na splachovací záchod).

Dobře proto zvažte, kde se vaše dítě pravidelně převléká a do tohoto místa nainstalujte třeba malý vkusný odkládací košík nebo box (dejte přednost flexibilnějšímu přenosnému řešení před statickým, protože u dětí se tyto zvyky rychle mění), který zapadne do interiéru, nebude působit rušivě a bude zde plnit svůj účel.

Skvělé! Můžeme se posunout na další metu: HRAČKY! 

1. ​
2. ​
3. ​
4. HRAČKY

Nevím jak u vás, ale většina rodičů se kterými mluvím, považuje hračky – stejně jako já – za jeden velký neuralgický bod (v kontextu údržby pořádku, jinak jsou skvělé, samozřejmě).

U nás to začalo hned s narozením prvního syna několika chrastítky a plyšáky, kterým stačil ratanový košík. Brzy se přidaly první interaktivní a akustické hračky, kostky, provlíkačky, vkládačky a puzzle, počet  košíků se úměrně zvýšil, aby se zanedlouho ukázaly dvě věci:

1. ratan není úplně dítěvzdorný a odolný

2. uložení hraček začalo být nepřehledné

I když jsme se snažili je vždy nějak korigovat, hračky jsou rozmanité, mají rozličné tvary a barvy, bývají rozeseté po celém bytě a bývá jich velké množství. Těžko se jim hledá místo a když už ho mají, pořád působí tak nějak chaoticky.   Významným milníkem byl pak příchod prvního Lega Duplo do naší domácnosti. Syn si ho zamiloval a já, nadšená prvomatka pořizovala nové edice a dílky. Lego přineslo synovi spousty radosti a hodin zábavy a mně pár prvních vrásek a taky hodiny zábavy, když jsem prolézala byt po čtyřech a hledala nějaký důležitý komponent o rozměrech 12x17mm. Takový chybějící majáček může být někdy velký problém, sanitka bez majáku klesá na úroveň pouhé dodávky a co taková výhybka bez otáčecího kolíku, který ji má přehazovat!
Přiblížila se doba, kdy bylo potřeba v hračkách udělat pořádek a systém. A když to jednou v hadici vysavače zase výhrůžně zarachtalo a navíc se blížilo očekávané datum narození druhého potomka, dolehlo to na mě a začala mě strašit představa, jak se spolu s ním vyklubou na svět i další hračky a právě jejich dvě generace (jedny pro mimino a jiné pro 3 leté dítě) – nikoli noční vstávání a koliky – mě časem přivedou do blázince.

Stál tak před námi nový úkol nějak se popasovat s následujícími skupinami hraček:

 

• plyšáci
• drobné, větší i největší dopravní prostředky
• vláčkodráhy
• stavebnice
• kreativní potřeby
• didaktické hry

Plyšáky jsme v první řadě zredukovali na úplné minimum a ponechali jsme pouze ty kusy, které se doopravdy těšily zájmu, aby neměly jen funkci němého chlupatého komparzu a lapače prachu.

​

Pokud by si děti na ně potrpěly víc a měly jich opravdu hodně, pak bych sáhla asi po jednom z opatření, která vídám na Pinterestu a zřídila bych malou ZOO: stačí police a elastické pásy, které fungují jako ohebné mříže, držící své obyvatele na místě a pod kontrolou. A práší se na ně méně než na polici.
Stejný systém funguje i na míče a zahradní hračky a je proto velmi vhodný i do garáže nebo stodoly!

Dopravní prostředky jsme roztřídili podle velikosti a účelu. Angličáky máme v jedné bedně, záchranný sbor, který většinou vyjíždí pospolu zase odděleně v jiné. Popeláře, kamiony, přepravník s návěsem a další velké kusy garážujeme ve výsuvu pod postelí.

 

• ​
• Stavebnice a různé edukativní a didaktické hry

jako jsou puzzle, vkládačky, stolní hry, mozaiky, ale i výbava pro výpravčí, policistu atd. taky třídíme.
Drobné stavebnice bez početného příslušenství se mi dobře skladují v boxech Glis od Ikea.
U dalších hraček považuji za úspornější a přehlednější vybalit je z originální krabice (tu lze rozložit a schovat, pokud hračky později prodáváte) a dát je do průhledných plastových sáčků se zipovým uzávěrem, popsat a dát do samostatné krabice, takto se ušetří spousty místa a udrží dokonalý přehled o obsahu.

Toto řešení ale musí být mimo dosah dětí do tří let, anebo být používáno pod dozorem.

U batolat hrozí, že by si mohla pytlíky natáhnout přes hlavu! Pokud si nejste jistí, že toto můžete ohlídat, nebo chcete prostě být klidnější, raději našijte (nechte našít, pokud nejste „šikovná maminka“) pytlíky se zipem z klasické síťoviny, která si pořád zachová přehlednost díky průsvitnému materiálu, ale můžete je nechávat v dosahu malých plazivců zcela bez obav. Toto řešení je navíc jednoznačně šetrnější k životnímu prostředí.

1. ​
2. Toto tedy byly některé druhy hraček, se kterými jsme doma měli  problém. Úplně největší potíž však nastala s prvními vláčky, kolejemi a příslušenstvím a Legem jako takovým

. Bylo jasné, že musíme roztřídit všechen tenhle arzenál tak, aby se nám v něm dobře hledalo a dobře se nám uklízel. Nechtěli jsme po večerech koukat na horu kostek a už vůbec na nějakou poránu šlápnout bosou nohou! (ehm, to mi připomnělo září 2013, kdy jsem stoupla na Lego na dlažbě v kuchyni, uklouzla na něm, popojela, pak udělala něco na způsob trojitého axela a ve snaze zachránit si holou pr… život jsem se chtěla přichytit zdi a rukou jsem dopadla na její roh tak blbě, že jsem do ní prakticky zapíchla prsty pravé ruky. Dodnes mě pobolívá prostředníček i prsteníček, kloub se z toho manévru evidentně ještě nevzpamatoval – divím se, že se Lego v USA, zemi žalob a odškodňování – ještě vůbec prodává! Možná už ho prodávají s upozorněním, že může být rodičům nebezpečné. Každopádně je to důvod proč tuhle hranatou havěť držet pod kontrolou!!!).

Dlouho jsem hledala nějaké sofistikované řešení, trochu jsem se zpočátku bránila Ikee, protože mi přišlo, že náš byt už je jak vystřižený z nějakého nováckého seriálu s product placementem, ale ať jsem hledala jak jsem hledala, na žádnou alternativu něčeho tak praktického a variabilního jako je sestava Trofast jsem nenarazila a když už ano, trochu mi takové řešení připomínalo sklad náhradních dílů v autoservisu nebo regály v hobbymarketu.

Tak jsme tedy skončili u Trofastu.

Do 15 krabic jsme rozdělili dřevěné vláčky a koleje, plastové legové vlaky a koleje, výhybky, přejezdy se závorami, most, dále rozličná auta, dopravní značky a semafory, záchranný sbor, konstrukční prvky, lego kostky, podložky, zvířata ze ZOO i cirkusu a zbyla nám bedýnka mišmaše s panáčky, kufříky, kytkami, a všelijakými titěrnými prvky. To se zprvu nezdálo jako problém, ale po pár epizodách s hledáním žlábku pro nakrmení kravičky nebo kopečku šlehačky na lego zmrzlinu jsem natrefila na již nevyraběný regál Trofast z druhé ruky a prkotinky rozdělila do vnitřních menších boxů s praktickým náklonem. Všechno jsem důkladně označila, na jednu stranu krabic nalepila obrázek s obsahem, aby bylo jasné co je uvnitř i batoleti a musím říct, že takto naše organizace hraček funguje bez větších problémů.

I když se nám tu sejde víc dětí a udělají apokalypsu (=vysypou obsah všech krabic najednou atp.), úklid nezabere dlouho a všechno je zase srovnané.
Lego tedy netřídíme podle barvy (popravdě nevím, k čemu přesně by to mělo sloužit, ale viděla jsem to na netu už mockrát!), ale podle druhu.
 

Na Pinterest jsem opět připíchla několik dobrých nápadů do dětského pokoje co se týká organizace nejen Lega, ale i Barbín (chápu, že pohřešovaný střevíček je stejný malér jako již zmiňovaný maják), a taky uspořádání kreativních potřeb. Všimněte si nápadu s využitím staré krabice a roliček od toaletního papíru, který jsem převzala a zavedla u nás a musím říct, že se to velmi osvědčilo – fixy a pastelky drží lépe rozsortované a dítě v záchvatu  kreativity nemusí nejprve přebírat obsah bedýnky a hledat jednu konkrétní barvu s potřebnou šířkou hrotu, prostě sáhne a má a zase pak vrátí na místo. Upřednostňujeme přenosnou bednu před statickým řešením, protože naše děti tvoří na více místech, ale na Pinterestu jsou i moc pěkná řešení napevno, pokud je to zase vaše preference.

A na závěr jedna věc: děti nepotřebují hromady hraček a ani jim to podle mě nijak neprospívá, z mnoha důvodů. Nechci mentorovat, je to každého věc, pouze se omezím na přátelské doporučení hračky pravidelně redukovat a pravidelně se zbavovat nefunkčních hraček a krámů jako jsou věci z kindervejcí nebo z Happy Mealu.

Neučte svoje děti odmala schraňovat bordel a lpět na levných krámech.
Funkčních a smysluplných hraček není nutné se zbavovat definitivně, stačí jejich část (těch, které leží dlouhodobě ladem bez většího zájmu) schovat nebo na čas půjčit do spřátelené rodiny, a po čase je zase vytáhnout a nechat dítě s radostí znovuobjevit.
Pokud má dítě nabitý dětský pokoj hračkami, přestane je vnímat (asi tak jako dospělí přestávají vnímat svoje věci a svůj binec) anebo si nedokáže vybrat, se kterou si hrát (asi tak jako když si máte vybrat z nabídky stovek bot a prostě nevíte, všechny vám přijdou stejné).

Kromě toho se v takovém pokojíku těžko udržuje pořádek. Stejně jako všude jinde v bytě, i v dětském pokoji by mělo být jen tolik věcí, o kolik se lze pohodlně postarat. Utírání prachu a udržbě podlahy by neměly bránit závaly hraček.

• ​
• Dítě tak taky bude časem mnohem snazší zapojit do úklidu a údržby svého království!
• ​

Lukáš Vynikal: Spojit nespojitelné

Lukáš Vynikal má oficiální titul ředitele odboru řízení retailových segmentů, neoficiálně se o něm mluví jako o inovátorovi největší české banky. Co nového Česká spořitelna chystá?

Člověk vás vždycky najde v kavárně Costa Coffee?

Ano, den začíná v Costě a končí v Costě. (směje se) Vzdal jsem se své kanceláře, což se ve spořitelně moc nenosí.

Řekl jsem, že tu papalášskou kancelář nechci, a přes lehký odpor jsme z toho vybudovali něco, čemu říkám co-working place.

Celé jsme to vybourali, nechali jsme mladé lidi po škole nakreslit novou podobu, máme tam ohromnou tabuli a tam to žije. Já mám v rohu malinký stoleček, když se tam náhodou vyskytnu. Jinak sedím tady.

Takže tady vznikají všechny zásadní inovace?

Tady vznikají všechny důležité myšlenky a mám tady všechny důležité schůzky, neumím totiž přemýšlet sám. Už mě tu znají, dokonce říkali, že jsem prý nejlepším zákazníkem Costy. Když přijdu, tak ani nemusím říkat, co chci a oni rovnu točí corto.

Je to neutrální prostředí a ten ruch mne strašně uklidňuje. Potřebuju se dívat na lidi a příběhy, které se tu odehrávají. Třeba tam na tu paní s taškou.

Jsem trochu ujetej… Sedím tady od osmi a k manželce večer přijdu v sedm, mezitím si dělám, co se mi zachce.

Co je produktem vaší práce?

Věřím, že to je polidštění banky, že banku přináším zpět k lidem, ale tomu nikdo moc nerozumí. Já jsem v bance proto, že si myslím, že se lidem v tomto státě může žít líp.

Aby se jim žilo líp, musí ale začít něco dělat, ne jen někoho zvolit a čekat, že to udělá za ně.

Když fungujete v jedné z největších institucí v tomto státě, a navíc v bance, což je prazáklad kapitalismu, můžete lidi rozhýbat a oni půjdou a budou se mít líp. Já mám tuto misi.

Jaké nástroje k tomu používáte?

Děláme to skrze služby, které lidem vyrobíme, skrze interakci, kterou s nimi máme. My děláme zákaznické interakce. Jejich kvalita je to, co vám definuje určitou hodnotu. Hodnotu vymyslíme my tady, a když člověk na nejrůznějších místech interaguje s bankou, tak ji buď rozezná, nebo nerozezná. To se snažíme řídit, v angličtině se tomu říká customer experience.

Vy tedy stavíte na nohy ty hodnoty?

Ne hodnoty, hodnotu. Pod slovem hodnoty si představím upřímnost, poctivost a tak, na to úplně kašlu, to je nezajímavé, to jsou marketingové řeči. Já musím vědět, co člověku chci dát. Teď chceme dát lidem to, že jim konečně budeme řídit peníze, protože to žádná banka nedělá. Většině lidí je banka k ničemu, a když je jim k ničemu, tak za ni nebudou platit.

Jakým způsobem chcete ty peníze řídit?

Osmdesát procent národa své peníze neřídí. Do banky chodí jako k doktoru. Když doma nezabere acylpyrin, coldrex a bylinkové čaje, tak si řeknou „čtyři dny mám čtyřicítku a potřebuji pomoct“. To je stres. A s penězi to dělají stejně, doma se jim kupí zelené složenky.

My jim teď budeme moct říct: Nemusíš čekat, až z toho bude problém, my ti budeme průběžně pomáhat s tím, jak peníze utrácíš. Rozhodli jsme se podívat do nákladů každé domácnosti. Člověk o bance často říká: Vy máte o mně tolik dat, ale nepoužíváte je v můj prospěch. My chceme ta data vzít a využít je ve váš prospěch.

Zjistíme, že někde platíte tolik a tolik za nefinanční služby, a řekneme, to nemusíte, můžete platit míň, třeba za elektriku.

Jak přicházíte na to, co dělat? Od kolegů vím, že zde děláte spoustu výzkumů.

Z výzkumu vám myšlenka nevypadne. Na co se zeptáte, to dostanete zpátky. Jezdili bychom pořád na koních, kdybychom se jen lidí ptali, co chtějí. Myšlenku musíte mít a výzkum ji jen trochu dobrousí a ohne. Já jsem profesionální vykradač. Na tomto světě už nic nového nevymyslíte.

Celá věc spočívá v tom, že spojíte dvě nespojitelné věci, které spolu nesouvisí. To je podstatou kreativity. A abych je mohl spojovat, čtu knížky. Mám vytipovaných deset zdrojů, které čtu, o architektuře, o psychologii, technologiích a občas Harvard Business Review.

Čtu to na chalupě pod borovicí.

Pobočka budoucnosti v pražském Lochotíně: Kombinace dřeva v teplých barvách a přírodního pískovce byla vybrána tak, aby působila pevným a solidním dojmem a nesla sdělení, že Česká spořitelna je stabilní, trvalá a důvěryhodná banka. Autor: Vladislav Knapp

Používám taky Trend Report – lidi z celého světa nahlásí, co se děje, pošlou to do databáze, kterou měsíčně updatujeme, a vidíte tam nové věci. V Itálii je teď třeba firma, která vymyslela SIMku, díky níž můžete používat aplikaci WhatsApp na celém světě bez datového tarifu. Teď je otázka, co my můžeme mít na SIM kartě zadarmo.

Otevře vám to směr uvažování, který by vás samotného nenapadl. Nebo to vzniká v diskusích. Nedávno jsem tady měl Dominiku z Ameriky. Někde jsem o ni zakopl a řekl, že potřebuji její pomoc. Zaplatili jsme první třídu, ona přiletěla do Prahy. Přesně ji jsem potřeboval, sedí v Silicon Valley, chápe Čechy a řekne mi, co si myslí.

Chtěli jsme vymyslet nový způsob interakce v pobočce. Říká mi: Jestli chceš postavit pobočku za pár týdnů, hromada architektů ti ji nakreslí, bude luxusní, drahá, a vůbec nebude pro lidi. Nebo chceš postavit něco pro lidi, ale pak se nebavme o formě, ale o obsahu.

Co tam chceš odehrát? Otevřelo mi to oči a postavili jsme naši experimentální pobočku v Lochotíně. Na začátku do vás vždycky musí někdo bouchnout.

Jak zajistíte, aby vám lidé věřili?

Vždycky jste na hraně, třeba ta data. Někdo z novinářů se toho chytí a vytvoří téma, že tu je „big brother“, a vy budete muset lidem složitě vysvětlovat, že ta data, co jsme posbírali, používáme k jejich prospěchu.

Nebo v pobočce vám naši lidé řeknou, že o králících se s klientem klidně bavit budou, ale o položkách na jejich účtu už ne. Všude je spousta hran, které musíte posouvat. Pořád balancujete a vysvětlujete. Do médií můžeme troubit, co chceme, ale ve skutečnosti potřebujeme, aby si to ti lidé nejprve zažili.

Hodně dlouho jsme troubili, ale nedodávali. Teď je doba, kdy je potřeba nejdříve něco dělat a pak troubit.

Autor: Hana de Goeij

Moderní výuka: Co je za problém se vzděláváním?

Vzdělávání vypadá jednoduše: Základní škola, střední a odborné školy, academia. S vyšším stupněm rostou nároky i množství učiva. Přesto na sebe neustále naráží různé koncepce: Jeden tvrdí, že dvě třetiny populace musí mít vysokou, další se toho stavu děsí. A koncepce se znovu a znovu mění. Proč?

Celá pointa dobrého základu je v tom, že vám řeknou ty důležité věci, které nebudete muset později dohledávat a učit se je dodatečně. Že nebudete nuceni teprve později objevovat, že příklady nemají jen jedno správné řešení, ale může jich být víc, žádné anebo třeba nekonečně mnoho. Že matematika není o sčítání čísel anebo řešení rovnic, ale ukážou vám její architekturu.

Že se nebudete učit anatomii na stále stejných, pěkně barevných modelech. Že existují hluboké a důležité vztahy mezi obory, které třeba nemusíte rovnou chápat, ale ony tam prostě jsou – například mezi biologií a architekturou. Že vám vynechali drtivou většinu světové historie a literatury – obecně tu zajímavější část.

Že vám předkládají masivně zkrácená a cenzurovaná díla – a ani vám o tom neřekli.

Při absenci solidních základů máte jedince s fragmentárním, anekdotálním vzděláním, kteří si ve své omezenosti myslí, že mají vlastně docela dobrý přehled.

Pokud neznáte Ohmův zákon, nechápete údaje na spotřebičích, nechápete záhady ve skříni s jističi a za boha netušíte, proč vám pořád vypadávají.

Pak se nedivme, že se na věci dávají značky a obrázky, které náramně připomínají hvězdičky, které jsme dostávali na základce za odměnu. Je to líný ekvivalent štítku, nevyžadující žádné myšlení.

Manfred Spitzer tvrdí, že stroje způsobují digitální demenci. Ne – to naše lenost ji způsobuje. Čím dál tím méně se učíme myslet a čím dál tím více se orientujeme na hotové věci.

Nemusíme uvažovat o tom, co se děje, protože ono se to magicky stane.

A vlastně se dostáváme do bodu, kde snižujeme i nároky na čtení samotné, vždyť audio a video stačí – a vracíme se tak trochu do starověku, do jeho technomagické podoby, kdy není třeba dřít a učit se, kouzelné věci to udělají za nás.

A tak přichází podivná generace polovzdělanců, kteří se politicky a ideologicky orientují, aniž by chápali fundamenty, na kterých vše stojí. A ti vám pak třeba napíšou aplikaci, jakou máte vodní stopu, tedy kolik pitné vody spotřebovala vaše pizza.

Fór je v tom, že žádnou: Voda ekosystémem obíhá a skončí buď tam anebo tady, žádná hmota ani nevzniká, ani nezaniká. Voda buď projde vaší pizzou, nebo se vypaří z trávy anebo třeba odteče do moře řekou: Zákony zachování hmoty a energie stále platí, i když ekoinženýři vynalézají ekopagandu, kterou zastrašují ty neznalé a cpou do nich svoji ideologii – což je v tomto případě veganství.

Čím méně chápete realitu, vztahy a souvislosti, tím jste lépe ovladatelní. Vědění a vzdělání skutečně osvobozuje – ale jenom to reálné, poctivé a nesimplifikované.

Je náročné, není pro každého – a kde kdo ho odmítne, protože ho fakt nepotřebuje. Dobře, proč ne, každý ho opravdu nepotřebuje.

Bylo by ale poctivé, aby ten, kdo ho odmítá, alespoň tušil, že jeho představa světa je velice zkreslená.

Bez poctivých fundamentů jste na tom s poznáním asi jako středověký věřící, který se účastní ritu v latině a který nerozumí ani jednomu slovu: Budete mít pocit, že u toho jste a že jste na správné straně, ale ve skutečnosti si s vámi kazatel může dělat co chce, protože ví, že vůbec ničemu ve skutečnosti nerozumíte a musíte dělat jen to, co vám řekne.

Tagy: vzdělání  výuka  inkluze  vysoká škola  IT  

Redakce si vyhrazuje právo odstranit neslušné a nevhodné příspěvky. Případné vyhrady na diskuze(zavináč)pctuning.cz