Jsem rodič, a kdo je víc?

Top téma. Jedna z nejčastěji pokládaných otázek v rámci mých setkávání s učiteli, na niž se ptají ženy.  Možná je to tím, že je jich ve školství víc, možná si na ně spíše dovolí rozzlobený rodič slovně zaútočit. Nevím, nedělala jsem na to žádný výzkum a tak se jen domnívám, že ženy bývají napadány častěji. Podstatnější než otázka, je ovšem odpověď na ni. Kéž by existovala jednoduchá rada, postup, který by učiteli zajistil nejen schopnost kontakt s agresivním rodičem profesionálně zvládnout, ale k tomu i schopnost nenechat se jím vnitřně „rozhodit“. Necítit se po něm jako spráskaný pes, nepochybovat o smyslu své práce či o sobě samotném. Ač existují určité rady pro tyto typy konfliktů, univerzální návod sestavit nelze. Setká se určitý typ rodiče s určitým typem učitele v určité kultuře, v určitém typu školy, kterou navštěvuje určitý typ dítěte a řeší se určitá situace v určitou dobu a na určitém místě. Každou z těch položek, které jsem vyjmenovala, je možné libovolně měnit, takže vzniká nepřeberné množství možností průběhu konfliktu, které mohou nastat. (A to si odmyslíme fajnové doplňkové detaily, jako setkání otce, který pohrdá ženami, s feministicky laděnou ženou trpící aktuálně například PMS či bolestí hlavy).

Kdybych na tomto místě skončila, tak byste právě četli jediný zcela pesimistický článek, který jsem kdy napsala. Je zřejmé, že článek ještě nekončí, tudíž možná čekáte, jak vás z pocitu „vydanosti napospas zuřivým rodičům“ vytáhnu zase ven. Tvrdím, že neexistuje jediný univerzální recept, ale netvrdím, že se debata (či v první fázi útok) s agresivním rodičem nedá zvládnout.

Neslibuji vám ovšem, že pak budete klidné a usměvavé (což platí i o mužích). Je důležité si uvědomit, že jde o konflikt. A ten v normálních lidech nevyvolává nikdy euforii a pozitivní emoce. Budete-li po verbálním útoku rodiče naštvaní, smutní nebo rozklepaní, radujte se z toho, že jste normální.

Pro tu fázi, kdy si na vás někdo vybíjí svou agresivitu, vám dám pár bodů, které by vám mohly pomoci.

• Zkuste v první fázi co nejrychleji rozlišit, o jaký typ agresivity se jedná. Zdá se vám, že podle způsobu vyjadřování a způsobu, jak vás daný člověk oslovuje, máte před sebou spíše někoho, kdo z hloubi své duše pohrdá školstvím, učitelkami, vzděláváním apod. a urážení druhých je pro něj na denním pořádku? Nebo se za výbuchem vzteku u rodiče skrývá spíše zoufalství, zklamání, bezmocnost a pocit opakovaného nepochopení? Toto rozlišení je zásadní.
• Je-li to první typ, nebude vás poslouchat, nepřišel diskutovat, nehledá řešení, přišel se na vás „vyřvat“. Velká snaha na vaší straně vysvětlovat a domluvit se bývá často plýtváním energií a vaše následné negativní pocity jsou více či méně nevyhnutelné (protože na vás tento typ nenechá „nit suchou“), a to i přesto, že si takový typ rodiče nezaslouží, abyste se kvůli němu trápili. Uleví se mu a za chvíli se někde v hospodě směje, jak vám to pěkně „nandal“.
• Je-li to druhý typ, zpozorněte a naslouchejte. Někdy se agresivně začnou projevovat rodiče, kterým na jejich dítěti či dětech záleží, kteří respektují učitele, kteří se opakovaně pokoušeli domluvit s někým ve škole po dobrém, kteří upozorňovali na to, že je jejich dítě odlišné a nelze to změnit (i když oni jsou ti první, kdo by si to přáli!), kteří jsou už sami zoufalí z toho, že narůstají jen problémy, přibývají poznámky, dítě jim doma zvrací a opakuje, že nechce jít do školy, že se bojí a oni už v zoufalství nevědí, co udělat. Zvýšení hlasu bývá někdy posledním pokusem o to, změnit něco, v čem nejsou schopní dál při zachování duševního zdraví sebe, dítěte i vás fungovat. Tento druh agrese vás nemá urazit a ranit, ale vyjadřuje trochu nešťastně obrovskou potřebu něco změnit.
• U prvního typu nedovolte, aby na vás rodič křičel před dětmi, vezměte jej do kabinetu, kde máte kolegy, nebo přímo k vedení. Pokud rodič nad vámi stojí, postavte se také, popř. rodiči můžete nabídnout židli k sezení a sama zůstat stát (zdání psychologické převahy).
• U obou typů zkuste zachovat klid, zhluboka dýchat, narovnat se, stoupnout si do takové vzdálenosti, aby vám to bylo příjemné (popř. za stůl, za opěradlo židle…), požádejte rodiče, aby nekřičel, jinak se s ním nebudete bavit. Požádejte jej, aby vás neurážel, jinak se s ním nebudete bavit. Tím vším už dáváte najevo, že rozhodujete „o pravidlech hry“ a nenecháte si všechno líbit.
• Rodič si před cestou do školy často hodně dlouho v duchu formuluje, co všechno vám řekne, co všechno řeknete asi vy jemu, jak on na to zase zareaguje. Asi to jediné, co nečeká, je to, že zůstanete v klidu. Nepůjde-li to celkově (a to nepůjde), alespoň se tak tvařte. Neargumentujte dřív, než mu dojde dech, neposlouchal by vás. Nechte jej mluvit, stůjte a dívejte se. (Prosím, netvařte se při tom shovívavě, jako matka pozorující vztekající se dítě). Zkuste udržet neutrální výraz, popř. klidně přikyvujte. Neznamená to, že souhlasíte, ale že posloucháte. Toto agresivní rodič nečeká. Říká se tomu metoda otevřených dveří. Agresivní člověk se obrazně rozběhne proti vám a očekává, že se budete bránit, že „tvrdě narazí“, že se začnete hádat a útočit. Mlčením a posloucháním mu vezmete vítr z plachet.
• Až se trochu uklidní, zkuste najít něco pozitivního na tom, co řekl (oceňte jeho zájem o dítě, to, že přišel situaci řešit apod.), mluvte klidně a požádejte ho, aby vás chvíli poslouchal. Vyjádřete mu pochopení v tom, že se jej něco dotklo, ale řekněte mu i to, že křikem a urážkami se to nevyřeší. Popište situaci ze svého pohledu. Co se osvědčí často, je požádat rodiče o to, aby vám popsal, jak by situaci na vašem místě řešil on. Zjistíte, že buď neví, nebo vám navrhne řešení, u nichž mu vysvětlíte, proč nejsou realizovatelná. Existují i případy, kdy se jeho návrhem můžete inspirovat.
• Nenechte se vmanévrovat ani do pozice dítěte, které někdo kárá, ani s dospělým proti vám nejednejte jako rodič s dítětem, či jako učitel s dítětem. Pozor na tón. Myslete na to, že se baví dospělý s dospělým.
• Přemýšlejte o tom, co vám rodič říká, vnímejte na chvíli jeho úhel pohledu, jeho pocity a pokud se zklidní, snažte se najít nějaký kompromis.
• Dostaňte ze sebe stres, který jste prožili, a to nejlépe nějakou pohybovou aktivitou. Je to důležité, abyste se zbavili napětí, negativních emocí a stresových hormonů. Stresová reakce nás má připravit na útěk či útok, a pokud ani jedno z toho nevyužijete, zůstává ono napětí ve vás.

Vím, že to, co jste právě dočetli až sem, je jen lehkou ukázkou možností, jak jednání s agresivním rodičem přestát bez větších následků. Ale i toto málo je lepší, než nic.

Přeji vám dostatek moudrosti, abyste dokázali naslouchat tomu naléhavému a osobnímu, co vám rodiče sdělují a dostatek nadhledu při jednání s těmi, kteří snahu, ochotu a logické argumenty ocenit žel nikdy nedokážou.

Geny versus výchova

“V tomhle teda po tobě, protože já takový(á) nikdy nebyl(a),“ dodá obvykle druhý rodič. A co na to první rodič? “Všechno to špatné je po mně a všechno to dobré po tobě, viď?”

Tento dialog proběhl snad ve všech rodinách, které vychovávají dítě. Potíž je, že nemá opodstatnění. Každé dítě je totiž z genetického pohledu obrazem svých rodičů. A to obou stejně. Polovinu genů dědí potomek od matky a polovinu od otce, takže za vlastnosti, chování, temperament, inteligenci dítěte jsou po genetické stránce oba rodiče odpovědni naprosto stejně.

Genetika však ve formování osobnosti nehraje roli sama

Svůj podíl na tom, jaké dítě je, jak reaguje, v čem je silné a v čem naopak pokulhává, má také prostředí. Geny dávají základ, prostředí, ve kterém vyrůstá, osobnost dotváří. Některé povahové rysy umně zvýrazní a některé naopak potlačí.

Trochu to připomíná piano a hru na něj. Pianista má na výběr celou řadu kláves, ale on si pro svoji skladbu vybere jen některé. A ta skladba je buď melodická a dobře se poslouchá, nebo je disharmonická a trhá uši. Ty klávesy, to jsou geny. Na výběr je jich celá řada.

A pianista? To je prostředí a jeho vliv. Některé klávesy použije častěji a v povaze člověka vyniknou, některé naopak nechá ladem, takže je neuslyšíme znít za celou dobu skladby. Ale na pianu jsou přítomny, jen nedostanou příležitost k tomu, aby je někdo rozezvučel.

Pro dokreslení složitosti problematiky dědičnosti a výchovy si dovolím ještě jedno obrazné zamyšlení. Představte si, jak žijete nyní. Narodili jste se do určité rodiny, která vyznává určité hodnoty, která vám předala určité vzorce chování. Předala vám svůj způsob života, poskytla vám návod, jak komunikovat s lidmi, jak se chovat k partnerovi…

Co by se stalo, kdybyste se těmto rodičům sice narodili, ale vychovávala vás úplně jiná rodina? Jinak bohatá, pohybující se v jiné sociální sféře, vyznávající úplně jiné hodnoty.

Byli byste to stále ještě vy? Chovali byste se stejně jako nyní? Měli byste stejné záliby, jako máte teď? Proč myslíte, že ano? Protože vám rodiče předali své geny a vy po nich přece máte to “básnické střevo”, takže se to projevit musí? A co když v té druhé rodině ani nevědí, co je to báseň? A proč myslíte, že ne? Geny jsou přece geny, a když “to” v sobě máte, tak se “to” nějakým způsobem na povrch dostane, není-liž pravda?

Dítě svých rodičů

“Do osmnácti let jsem vyrůstal po dětských domovech,” vykládá pan Petr z Brna. “Rodiče jsem skoro nevídal, nechtěli se o mne starat. Nevěděl jsem, jak a kde žijí, co od života chtějí, jaké mají koníčky, záliby. V ústavech se o nás staraly tety, každou směnu jiná. Nedokážu odhadnout, co mi do života daly.

Byla tam jedna, která si se mnou častěji povídala, ale nijak výrazněji jsme se nesblížili. Po svých osmnáctých narozeninách jsem dětský domov musel opustit. Neměl jsem kam jít, tak jsem začal bydlet u svých rodičů. Myslel jsem, že si nebudeme rozumět, protože se o mne celý můj dosavadní život nestarali.

K mému překvapení jsem však zjistil, že toho máme docela dost společného. Poznával jsem, že se v určitých situacích chovám stejně jako oni, přestože ne vždy. Měl jsem své zvyky z ústavu, které mi přetrvaly. Ale v situacích, které byly vypjaté, to bylo jiné.

Táta si třeba dokázal pořádně bouchnout do stolu, když se mu něco nelíbilo, a podobně v těchto situacích reaguji i já. A je toho víc, co máme společné. Až se tomu divím.”

Bitva odehraná v historii

O tom, co má na člověka větší vliv, zda dědičnost, či výchova, se vedou spory už celá staletí. Už svatý Augustin (354–430) tvrdil, že hřích Adama a Evy byl fatální a že bude lidstvo doprovázet celý život. Proto je podle něj člověk předurčen ke konání zla.

Proti němu svatý Pelagius (narozen kolem roku 350) říkal, že každý člověk má příležitost jít cestou dobra. Známější jsou výroky z modernější doby, kdy na stranu výchovy se v sedmnáctém století postavil filozof John Lock. Ten se proslavil svojí teorií „nepopsané desky“ (tabula rasa).

Dítě pro něj nebylo jen malým dospělým, který přichází na svět vybaven všemi schopnostmi a znalostmi a který má za úkol pouze vyrůst. Naopak – podle něj bylo nepopsanou deskou, na kterou se prostřednictvím smyslů a zkušeností vytlačuje (vytváří) osobnost.

Dědičnost zase získala navrch teorií Charlese Darwina, která zdůrazňovala biologický základ lidského vývoje.

Ve dvacátém století se opět dostal do čela vliv prostředí, a to díky směru zvanému behaviorismus. Jeho nejznámějšími zástupci jsou John B. Watson a B. F. Skinner. Ti tvrdili, že lidská mysl je zcela poddajná a že výchovou můžeme vytvořit z dítěte prakticky jakýkoliv typ dospělého.

Slavná je Watsonova věta: “Dejte mi tucet zdravých, dobře utvářených dětí a můj vlastní svět, ve kterém bych je mohl vychovávat, a ručím vám za to, že z kteréhokoliv z nich, náhodně vybraného, mohu vychovat jakéhokoliv odborníka – lékaře, právníka, umělce, obchodníka, velitele, a samozřejmě i žebráka nebo zloděje, nezávisle na jejich talentu, sklonech, schopnostech, povolání a rase jejich předků.” Watsonův pokus se naštěstí nikdy nerealizoval. Navíc by nejspíš dopadl neslavně.

A jak je to dnes?

Když byl v roce 2001 kompletně rozluštěn lidský genom, což bylo právem označeno za objev tisíciletí, novinové titulky po celém světě hlásaly, že nastala doba programování člověka. Že byl položen základ k tomu, aby se v člověku programovalo to dobré a vyselektovalo to zlé.

K tomu je však ještě hodně daleko. Navíc z nejrůznějších hororových sci-fi víme, jak to dopadá, takže k nějakému záměrnému programování člověka snad ani nikdy nedojde. Každopádně moderní teorie už upustily od dohadů, zda má na člověka zásadnější vliv dědičnost, či prostředí.

Vědci se začali shodovat na tom, že na něco mají větší vliv geny a na něco prostředí. Potíž je, že se nedokáží shodnout, co na co má větší vliv. Jednoznačné je to třeba u krevní skupiny či barvy očí.

Dědičně předanou krevní skupinu výchovou z A na B prostě nezměníte, ani kdybyste se rozkrájeli. To samé s barvou očí.

Pokud dítě žije v prostředí, které mu poskytuje dostatek lásky, péče a podpory, snižuje se tím pravděpodobnost vzniku negativních vlastností

Ovšem jak je to třeba s inteligencí? Je inteligence daná geny, nebo na ni má velký vliv i prostředí? Zatímco jedna studie ukáže na geny, druhá se přikloní spíše k výchově.

Například americký neurolog Thomson nedávno reálně prokázal existenci dědičných inteligenčních komponentů, kdy prostřednictvím magnetické rezonance snímkoval mozky jednovaječných a dvojvaječných dvojčat a nepříbuzných jedinců.

Zjistil, že množství šedé hmoty v čelním laloku je vysoce dědičné a že rozdíly v objemu šedé hmoty mají za následek 10–15procentní odchylku v hladině inteligence. Vzhledem k tomu, že inteligence je závislá na objemu šedé mozkové hmoty, geny skutečně inteligenci ovlivňují.

Proti tomu podobně starý výzkum inteligence profesorky Chan z Čínské univerzity v Hongkongu poukázal na vyšší vliv prostředí.

Zkoumala chlapce, kteří byli členy školního orchestru a učili se hrát na libovolný hudební nástroj, a ty, kteří se výuky hudby neúčastnili.

Z následných testů obou skupin vyplynulo, že chlapci z orchestru si dokázali zapamatovat více slov, více údajů si pamatovali delší dobu a jejich schopnost verbálního učení narostla. Podle Chan se tak stali inteligentnějšími.

A není spíš po dědovi?

Výzkumy na téma dědičnost a výchova obecně velmi ztěžuje fakt, že povahové rysy se mohou lišit i mezi generacemi. Rodiče mohou být někdy až překvapeni, jaké vlastnosti a záliby se u jejich dětí mnohdy rozvinou.

Diví se, že jejich dítě má třeba vynikající komunikační schopnosti a je tahounem třídy, přestože oba rodiče jsou spíše mlčenliví a rádi zůstávají v pozadí.

Jak se to mohlo stát? Otázka by lépe zněla: a jak jsou na tom s komunikativností prarodiče? Dítě sice zdědí geny po svých rodičích, ale na rozdíl od rodičů se u něj mohou rozvinout právě ty, které u rodičů zůstaly kdesi v ústraní. I nevýrazné rodičovské vlohy se u dítěte mohou znásobit. Platí to bohužel jak o těch dobrých, tak o těch špatných.

Třeba byste byli výbornými hudebníky, jen jste nedostali příležitost k tomu, aby se ve vás právě tato vloha rozvinula. Nebo byste malovali krásné obrazy, jen nevíte, že byste to mohli umět. Gen zděděný po jednom z rodičů totiž může zablokovat gen druhého rodiče, takže se nemusí projevit, přestože je přítomen.

To je mimochodem důvod, proč se zakazovalo příbuzenské křížení. Aniž by naši prapraprapředci měli o genetice tušení, přece jen vypozorovali, že zkřížením příbuzných, jejichž genetická výbava je velmi podobná, se u potomka projeví buď genialita, nebo duševní choroba.

A tak lidstvo přišlo na jednu stranu o spoustu géniů, na druhou stranu o spoustu duševně chorých.

Řezbářem ke stáru

Karlův otec byl zemědělec, Karlova matka kuchařka, on sám se po matce vyučil kuchařem. Práce ho bavila, byl šikovný, ale talent na vaření neměl. Zatímco jeho matka uměla s jídlem experimentovat, on se většinou držel jen zaběhnutých návodů.

To mu vydrželo až do důchodového věku. Tehdy se zcela náhodně dostal k vyřezávání sošek do vánočního betlému. Přestože před tím neměl řezbářský nůž v ruce, začalo mu to jít skoro samo. Jím vyřezané postavy byly jako živé a on vyřezával stále dál.

To nebylo jako vaření, kdy jídla připravoval podle návodů. Tohle bylo v něm a žádné návody zde nebyly potřeba. Záhadou mu však bylo, po kom tuto schopnost zdědil, protože matka ani otec k řezbářství netíhli.

Teprve od příbuzných zjistil, že jeho dědeček velmi rád pracoval se dřevem a že s ním uměl doslova divy.

Důležité pro adoptivní rodiče

Otázka ohledně dědičnosti a možnosti výchovy je velmi aktuální pro rodiče, kteří do rodiny přijali, či se teprve chystají přijmout “cizí” dítě.

Do jaké míry se u adoptovaného dítěte projeví “jeho krev”? A do jaké míry se dá vychovat tak, aby do rodiny zapadlo? Projeví se na dítěti, že jeho matka byla prostitutka a jeho otec byl několikrát trestaný? Nebo se v případě dobré výchovy nemusejí ničeho obávat?

Otázky, na které je těžko odpovědět a které psychologové nemají rádi. Není totiž v lidských silách říct, jaké dítě za několik let bude. Co se v jeho osobnosti projeví a co ne. Jsou však dvě věci, které jisté jsou.

Za prvé: každá vlastnost člověka, ať už tělesná nebo duševní, má svůj genetický základ. V osobnosti člověka se neprojeví nic, co mu nebylo dáno. A za druhé: vlivy prostředí a výchovy mohou určité genetické dispozice dítěte posilovat či oslabovat.

To znamená, že se skutečně dá pracovat s tím, co bylo dáno.

K tomu existují dvě krásná přirovnání. To první je ryze zemědělské – farma v bohatém říčním údolí s teplým počasím vydá s minimálním úsilím bohatou úrodu, zatímco farma v suché, hornaté krajině toho urodí málo, a to přestože se člověk pořádně nadře.

Ale i ta první farma, která má vynikající dispozice, se dá zanedbat tak, že na ní budou růst jen kopřivy, zatímco ta druhá, při pravidelném obdělávání, může mít docela bohatou úrodu. Obě však mají svůj strop, přes který se nedostanou. A chtít po té druhé farmě zázraky opravdu nejde. To druhé přirovnání je z oboru kadeřnictví.

Genetické dispozice, které po našich rodičích podědíme, jsou jako vlasy. Někdo je má husté, někdo řídké, někdo pevné, někdo vláčné. A výchova, to je způsob, jakým ty vlasy upravíme. Můžeme se o ně starat, pečovat o ně, jít s dobou, nebo se o ně nestarat a ponechat je svému osudu.

I se špatnými vlasy lze udělat hezký účes, stejně jako s dobrými vlasy lze udělat vrabčí hnízdo. Ale ty vlasy, to je něco, co nezměníme. Můžeme změnit účes, vlasy však zůstanou stejné.

Takže jak vychovat geny?

Někdy těžce, ale přece. Pokud dítě žije v prostředí, které mu poskytuje dostatek lásky, péče a podpory, snižuje se tím pravděpodobnost vzniku negativních vlastností, například agresivity. Na druhou stranu je každý jedinec omezen právě tím, jaké geny mu byly předány.

Každý má ten svůj “klavír”, někdo bohatý na klávesy, někdo chudý. Ale i na klavíru, který má těch kláves málo, se dá zahrát pěkná melodie, a to s využitím celé klaviatury. A naopak na klávesově bohatém klavíru lze zahrát skladbu jen na několik kláves a ještě k tomu falešně.

Jakou autoritu dítě potřebuje, aby vás chtělo poslouchat

Musím říct, že tohle mě vždycky dojme, jak se vám dítě změní před očima 🙂

Je Nevýchova vhodná pro všechny? Není třeba problém v početných rodinách, kde bude těžší, ne-li nemožné, aby se všichni dohodli?

Partnerství a respekt není otázka počtu členů domácnosti, spíš jde o to, že rodiče musí chtít se do partnerství opravdu položit, hledat, ladit, neskončit s prvním pokusem a neříct si „u nás to stejně nepůjde“. Partnerství s dětmi je nádherná cesta na celý život, ne modrá pilulka, co vám všechno vyřeší do dvou dnů a hotovo.

Máme v Nevýchově rodiny s jedináčky, ale třeba i se čtyřmi dětmi. Dokonce si pamatuju rodinu se sedmi dětičkami. O tom to fakt není. I když ano, samozřejmě, může to být ze začátku náročnější.

Na druhou stranu, jsem si jistá, že každý rodič, který se do Nevýchovy opravdově pustí, nebude nikdy litovat. Ať už má jedno, nebo sedm dětí.

A pokud bude chtít, budeme ho na té cestě krůček po krůčku provázet.

Může Nevýchovu uplatňovat jen jeden rodič, například v případě střídavé péče?

Je to náročnější, pro rodiče i pro dítě, ale může. Na druhou stranu právě v případě střídavé péče je velmi důležité, aby měli rodič a dítě blízký, důvěrný vztah a dítě mohlo bezpečně vyjadřovat všechny svoje bolístky, strachy a frustrace.

Ona to totiž není žádná prča, když se musíte každý týden někam stěhovat a měnit lidi, se kterými jste, i prostředí.

No a právě bezpečný vztah s dítětem, kde je přítomna otevřená komunikace a důvěra, je to, čemu dáváme v Nevýchově velkou péči a důležitost.

Takže přesto, že zavést Nevýchovu v případě střídavé péče může být na začátku o něco komplikovanější, na konci z toho především dítě obrovsky vytěží. Vedle bezpečného, otevřeného rodiče, kterému se může kdykoliv svěřit a hledat spolu s ním řešení toho, co ho trápí, se dokáže s celou situací daleko líp vyrovnat.

Taková nejčastější komplikace, která mě napadá, může vznikat třeba, když se spolu rodiče moc nebaví a druhý rodič stylu výchovy Nevýchovného rodiče nerozumí. Bývá k němu pak ostražitý. Ale i to se dá zvládnout. Vzpomínám si na jednu maminku s nádhernou sebevědomou holčičkou, která říkala: „Maminka je domlouvací, tatínek ne. Ale to nevadí, já ho to naučím.“ 🙂

Jste proti odměnám a trestům – jak ale děti motivovat?

Děti nepotřebují nijak motivovat. Podívejte se na ně. Dělají všechno s takovou radostí a zaujetím. Dokážou hodiny běhat po parku, a když my už chceme jít domů, zeptají se udiveně: „Už? A proč?“ Kdybychom my dospělí měli jenom půlku jejich zaujetí, žilo by se nám o moc lehčeji.

To my potřebujeme děti motivovat, aby dělaly, co chceme. Aby poslouchaly, snažily se ve škole, když je to zrovna nebaví, aby se jednoduše chovaly podle našich představ.

A u toho zapomínáme, že největší tvůrčí silou není motivace vnější, která dítě ve skutečnosti odvádí od toho, co dělá rádo, ale ta vnitřní.

Kdy se pro něco rozhodnu, cítím u toho hlubší smysl, nadšení pro věc, a pak už to prostě jenom dělám.

Vím, že rodiče často namítají: „No jo, ale kam bysme to došli, vždyť by si pak jenom hrály. Dítě přece nemůže dělat jen to, co ho baví. Musí dělat i ty nepopulární, ale důležité věci.“ A jasně, mají pravdu.

Konečně já jsem toho zářný příklad. Mám svoji firmu, kde jednoduše nejde dělat jen to, co mám ráda. Někdy je to spíš naopak a připadám si jako holka pro všechno 🙂 Jenže mám svoji vnitřní motivaci, proč to celé dělám. Miluju děti.

Věřím v rodiče. A chci, aby si rozuměli.

A tenhle můj vnitřní motor, vnitřní touha, mě žene dopředu. A pak je prostě mnohem snazší dělat i věci, u kterých mi nezáří oči, protože chápu, že jsou jednoduše potřeba. A kdyby za mnou někdo chodil a odměňoval mě za to, že dělám věci, co mě nebaví, myslela bych si, že je blázen a dělá si ze mě srandu 🙂

Takže to důležité je, nesebrat dětem jejich vnitřní motivaci a radost z toho, co dělají (což se bohužel v tradiční výchově zhusta děje). Pak je nikdo zvenku motivovat nemusí.

A jak se díváte na pochvaly? Stále častěji teď slyšíme, že nemáme děti chválit

Miluju tuhle otázku, i přes to, že odpovědí na ni většinou naštvu kde koho. Ale víte, na ni neexistuje odpověď na deset řádků. Vydala by minimálně na celý další rozhovor. Takže navrhuju, mrkněte k nám na blog. Teď zrovna u nás vyšel celý dlouhý článek o nebezpečnosti pochval, kde je odpověď komplexnější. Určitě tam najdete, co vás zajímá.

Jak funguje váš kurz – dostanu konkrétní návody na konkrétní situace?

Ne, nedostanete. To bych vás strašně okradla. Určitě jste si jako maminka všimla, že na internetu je tisíce rad na tisíce problémů s dětmi. Na některé problémy dokonce tisíce různých rad 😀 A to už je teda supermaglajs, že? Je to dané tím, že na světě jsou miliardy lidí a každý z nich je jiný. Každé dítě je jiné a jedinečné. Každému funguje něco jiného.

Takže si prostě nejde myslet, že když vám dám radu A na situaci B, zabere vám stejně jako paní Vomáčkové z vedlejšího vchodu. Nezabere, ani nemůže.

Paní Vomáčková má totiž klidnou, rozvážnou holčičku, co se každého bojí, zatímco vaše dcerka je malý drak a je jí všude plno. Hrozně by mě potěšilo, kdyby to české maminky a tátové k sobě konečně pustili, že rady, jak na dítě, prostě nefungují.

Co hůř, často celou situaci jenom zhoršují, protože se snažíte aplikovat cizí návod, který vůbec nebere v potaz, kdo jste vy a kdo je vaše dítě.

To, co vás ale můžeme a umíme v kurzu naučit, je, jak s dítětem komunikovat, abyste si spolu rozuměli. Jak si vzájemně naslouchat, aby mezi vámi rostla důvěra. Jak být citlivá k dítěti a tím ho učit, aby ono bylo citlivé k vám. Jak si vybudovat a držet vlastní hranice, které dítě nepřekračuje.

To všechno se jde naučit jako principy a vy si to u vás doma použijete s ohledem na jedinečnost vás a vašeho dítěte.

Nemáte pak jednu radu na jednu situaci, máte takovou výbavu, že si dokážete poradit s každou situací. A tohle nakonec rodiče vždycky nejvíc oceňují.

Že se postaví na vlastní rodičovské nohy, jak to nedávno nazvala jedna maminka 🙂 Že prostě všechny ty rady a návody přestanou potřebovat.

Lze s Nevýchovou začít kdykoli? Třeba s dítětem v pubertě?

Bývá to náročnější, ale jde to. Po lásce a přijetí totiž touží každý. I dospívající, který bude do bezvědomí tvrdit, že má mámu s tátou „u zadku“. Nemá.

To důležité ale je, aby se do Nevýchovy a tím pádem do partnerství s dětmi, rodič pustil opravdu upřímně a naplno.

Aby to nebral jen jako jiný způsob, jak to svoje dítě dotlačit, aby se konečně chovalo normálně a sekalo latinu. To potom fungovat opravdu nebude.

Možná jste si toho všimli, že dospívající jako by měli speciální anténky citlivé na přetvářku, lež a manipulaci. A pokud ji z rodiče ucítí, skončil. Moje zkušenost je, že v tomhle jsou velmi přímočaří a tvrdí. Na druhou stranu ale umí dát šanci, pokud je naše snaha myšlena vážně.

Konečně my máme doma taky dospívající slečnu a upřímně, neznám laskavější a ochotnější bytost, než je ona. Pokud se k ní tedy chovám stejně. Pokud ne, umí mě sejmout jednou ranou.

Jak dlouho Nevýchova už funguje a kolik lidí ji vyzkoušelo, resp. doma praktikuje?

Nevýchova jako firma funguje 5 let. Moje zkušenosti s dětmi jsou mnohem delší, zhruba dvacetileté 🙂 A kolik lidí už Nevýchovu vyzkoušelo? To bych upřímně taky ráda věděla. Někdy, když přijdu do společnosti, mám dojem, že už je úplně všude.

Každý druhý mi hlásí: „Já vás sleduju, díky za všechno.“ Moc si těchhle reakcí vážím. I toho, že máme rodiče už po celém světě. Většinou jsou to Češi, co se odstěhovali za svými partnery a teď žijí a šíří Nevýchovu ve svém novém domově.

V kanceláři nám dokonce visí pohled od jedné maminky z Kambodže 🙂

Abych ale odpověděla na vaši otázku. Těch rodin, rodičů a dětí, kteří nám naslouchají, už jsou stovky tisíc. Nevidím do jejich domovů, jak moc žijí to, co my učíme, ale každopádně je jich obrovské množství. Někdy mě ten závazek skoro děsí. Dobře si uvědomuju, že s Nevýchovou ovlivňujeme životy statisíců lidí a lidiček po celém světě.

Ale vždycky, když mě tenhle pocit zasáhne, uvědomím si, že ryzí láska, přijetí a porozumění nemůže nikomu škodit. A tak každý den vstávám, jdu znovu do práce a dělám, co mi dává smysl. A vítám u nás každého rodiče, který se rozhodne k Nevýchovné lavině přidat. Vážím si důvěry každého z nich.

A víte, v konečném důsledku vůbec nejde o to, praktikovat Nevýchovu, ale mít se s dětmi dobře, rozumět si a mít z výchovy radost, ne nervy v háji. Nevýchova je přímá cesta, jak toho dosáhnout.

Můžete ještě odpovědět na 3 konkrétní situace? Co by rodičům poradila Nevýchova?

Můžu 🙂 Které to jsou?

1. Dítě na hřišti: Jak na to, aby to neskončilo hysterákem?

Dostat dceru z hřiště je vždy nadlidský úkon. Když máme odejít, začne se schovávat a lítat po hřišti. Nakonec ji musím za jejího hysterického řevu odtáhnout.

S tímhle za námi často rodiče přichází, jak to udělat, aby to šlo bez křiku. Máme zkušenost, že většinou se to děje proto, že se to dítě dozví jako hotovou věc ve chvíli, kdy je potřeba odejít. Rodič zahlásí: „Tak půjdeme, už musíme domů na večeři,“ a čeká, že dítě hned poslechne.

Ale zkuste si představit, jak to může být těžké, odejít od něčeho, co vás baví a co je příjemné. Třeba když sedíte s kamarádkou na kafi a najednou by vám zavolal manžel, že se rozhodl vás cestou z práce vyzvednout a stojí před kavárnou na zákazu stání, tak ať se rychle rozloučíte, že už se na vás těší a chce večeři. Jak by vám bylo?

Mně nic moc, rozpovídáno s kamarádkou, rychle zaplatit, ještě na WC… a venku netrpělivý manžel „No kde jsi?!“… Příště bych uvítala, kdyby mi muž v předstihu zavolal, aby se se mnou domluvil, jak to uděláme.

A dítě je na tom stejně. Spoustě nepříjemných pocitů a scén se dá předejít tím, že ho nezaskočíte a domluvíte se s ním dopředu. Aby vědělo, že po hřišti potřebujete třeba jít domů na večeři.

A pak nějakou dobu před odchodem, třeba tak čtvrt půl hodinky, podle věku dítěte, s ním promluvte o tom, co ještě potřebuje před odchodem zvládnout. Chce si dostavět na písku silnici? Nebo jít ještě na klouzačku? Tak ať má prostor si to dokončit.

Stejně jako vy si chcete v kavárně dopít svoje kafe a neodcházet na povel 🙂

Ideálně si nechte i nějakou časovou rezervu, ať nejste v presu a nemusíte zarytě trvat na tom, že odchod je za 10 minut, zatímco dítě by potřebovalo o 5 minut víc. Děti se nám ve spoustě věcí přizpůsobují, i když si to často možná ani neuvědomujeme, a tak vyjít jim vstříc tam, kde to jde, může hodně pomoct. Daleko ochotněji nám pak taky vyjdou vstříc.

Někdy se ale odchod nepodaří v klidu, ani když se rodiče s dítětem domluví. Pro dítě je prostě příliš těžké odejít od milovaných bábovek, a tak pláče. Ale i tak s ním můžu zůstat na jedné lodi.

Nebrat to jako, že už zase dělá scény, ale tak, že to pro něj není jednoduché. A jestli to potřebuje vyplakat, můžu tam být pro něj a nezatěžovat tu situaci ještě vlastním naštváním.

Žádná věta jako „tak příště nikam, když neumíš poslechnout, a okamžitě pojď sem, nebo ti dám na zadek“ ještě nikomu v klidu odejít nepomohla.

Když tam ale budete s porozuměním a řeknete třeba – já vím, že je to pro tebe těžký, vlastně to chápu, že pláčeš – může se vám stát, že se vypláče daleko rychleji, než když s ním začnete bojovat. A navíc oba z toho budete mít lepší pocit.

Další pohled na tuhle odcházecí situaci můžete najít i v našem článku Moje bábovičky jsou taky důležitý, mami. Je to taková sonda do dětského prožívání a hodně vám napoví.

2. Dítě lže: Slíbí, že už to neudělá, a zalže znova. Co teď?

Syn nám lže, vymýšlí si a několik dní chodil i za školu. Když jsme na to přišli, dušoval se, že už bude hodný, absenci jsme mu omluvili, ale nedávno opět lhal, že byl u kamaráda – a chodil bůhvíkde.

No, tohle bývá časté, když rodiče řeší s dětmi průšvihy tím, že jim domlouvají, vysvětlují jim, jak je tohle chování špatné, a chtějí po dětech, aby slíbily, že už to víckrát neudělají.

Jenže se zapomínají ptát po důvodech. Víte, je to stejné jako hasit požár a nevšimnout si, že je někde zkrat a ze zásuvky šlehají jiskry. Když ten „zkrat“ neobjevíme, brzy bude hořet znovu.

Znovu bude lhát, znovu půjde za školu.

Takže se potřebujete syna ptát, co ho k jeho chování vede. Ale ne způsobem „můžeš mi laskavě vysvětlit, proč nám lžeš??“ Když jste parťáci, chcete druhému porozumět, ne ho sprdnout.

Ptejte se s upřímným zájmem, bez odsuzujících komentářů typu „tos mě teda zklamal, tohle se nedělá“, a víc naslouchejte, než mluvte. Naslouchejte mu jako dobrému příteli, který má problém, a potřebuje s ním pomoct.

Jinak nemáte šanci, že se skutečně dozvíte, co se děje, a vyřešíte to.

Vždyť si vzpomeňte na sebe, když jste chodili do školy a něco před vašima tajili.

Proč jste to dělali? Báli jste se, co bude? Že vás nepochopí, že vám budou kázat nebo vás seřvou? Váš syn potřebuje cítit, že jste tu s ním a že ho chcete pochopit, aby se vám svěřil.

Možná ho štve spolužák? Možná měl konflikt s matikářem a snaží se mu vyhýbat? Možná se mu na těláku smáli? A možná se na to všechno cítí sám? Buďte ten, kdo ho vyslechne, ne ten, kdo ho odsoudí.

A potom hledejte spolu, jak tu situaci se lhaním a záškoláctvím vyřešit. Můžete mu říct, jak to vidíte vy, jaké řešení navrhujete, co je pro vás důležité, ale ptejte se i jeho, jak to vidí a jak by to řešil. Ať nevedete žádný sáhodlouhý výchovný monolog, při kterém se zase zavře do sebe, ale otevřený rozhovor.

Krom toho, že ho tím učíte spolupracovat, postavit se k průšvihu čelem a hledat vlastní řešení, což je výborná investice do života, budujete tím taky důvěru mezi vámi. Důvěra je naprostý základ, když chcete, aby vám dítě nelhalo.

A jinak, o lhaní jsme psali třeba tady: Proč dítě lže. Bolavé tajnosti, které vám děti neřeknou

3. Dospívající dcera s námi nemluví. Jak to změnit?

Dcera (17) s námi vůbec nekomunikuje. Domácí práce, které má na starosti, udělá, do školy se připravuje, ale o tom, jak tráví volný čas, nám nic neřekne. A když jde někam za zábavou, přijde si, v kolik chce, nezavolá ani nenapíše SMS.

Těžká věc. Tohle je totiž většinou důsledek veškeré dřívější komunikace s dítětem. Možná to teď bude znít tvrdě, ale v čase dospívání vlastně jenom sklízíme, co jsme zaseli. A to vůbec neznamená, že jsme se dítěti nevěnovali a nedělali pro něj první poslední.

Ale možná jsme se zapomněli zajímat o jeho pohled na svět. Zapomněli jsme se ptát, jak se cítí, a místo toho jsme mu mockrát řekli „nebul mi tu, neřvi, nepředváděj se, nikdo tu na tebe není zvědavej“. Zapomněli jsme naslouchat jeho snům a občas jsme je nechtíc shodili větou jako „hele, nevymýšlej blbosti“. A tak se dítě naučilo žít ve svém světě a nepouštět nás do něj.

Ale moje zkušenost je, že nikdy to není úplně ztracené, ten zárodek dobrého vztahu tam většinou je, a možná vaše dcera jenom čeká, až na něj ťuknete.

Až ji přestanete vychovávat v klasickém slova smyslu, přestanete jí říkat věci jako „to se nemůžeš ozvat? upadla by ti ruka, kdybys napsala aspoň smsku? ty se někde bavíš a já tu trnu hrůzou“ a místo toho ji mezi dveřmi obejmete a řeknete – moc nám to teď spolu nefunguje, viď, ale moc mi na tobě záleží.

To může být první krůček, jak spolu obnovit spojení. A jasně, možná se to nepovede hned, když jste spolu nějakých šestnáct sedmnáct let komunikovali jinak, možná vás dokonce dcera odstrčí, protože ji vaše změna chování zaskočí. Ale ucítí ji.

Vzpomeňte si, že někde v koutku duše stojí o porozumění stejně jako vy, a nevzdejte to s prvním neúspěchem, nikdy není příliš pozdě najít si k sobě cestu. V kurzu jsme už měli mnohé „ztracené“ případy, dokonce i rodiče dospělých dětí, a šlo to. Jen se to neobešlo bez otevřeného srdce a kouska práce na sobě 🙂

Všem vám ze srdce přeju, aby se to povedlo. A kdybyste s tím potřebovali pomoct, náš kurz je tu i pro vás.

Rozhovor vznikl pro týdeník Květy, kde jeho část právě vychází jako součást velkého článku o výchově.

Jsem rodič, kdo je víc ? – Blog iDNES.cz

7. 04. 2014 10:56:28

Sociální úřady odebírající děti chudákům rodičům, pěstouni vydělávající tisíce na cizích dětech. Juvenilní justice, neschopné soudy, bezpráví. V zákoně je jasně řečeno, že příbuzenská péče má přednost před péčí ústavní. Děti v ústavech trpí, ale mnohem více některé trpí tam, kde jim má být nejlépe – ve svých rodinách.

Nadšení, které jsem cítila po předání Jefriho a pocit užitečnosti při práci s Hrozinkou a její bio rodinou jsou pryč, mám pocit bezmoci a neschopnosti.

Ne, neděje se nic zvláštního. Jen čím dál víc jsem blízko příběhům, při kterých mrazí v zádech.

Víkend jsme trávili s pěstouny z celé republiky, poslední den se děti chtěly vyfotit. Devítiletá krásná holčička odstoupila stranou. Pamatuje si focení se svými rodiči, musela u toho být nahá a dělali s ní nepříjemné věci.

Máma jí chce zpátky do své péče – vrátila se po třech letech z vězení. Holčička je dva a půl roku u rodiny, která se o ní stará. Pěstounce říká teto, to proto, že jí pěstounka trpělivě a stále znovu vysvětluje to, že její maminka je jen jedna.

Ta paní, která jí ubližovala a ke které se možná jednou vrátí.

Píše mi Zuzka, která má v péči odložené miminko: Tak u nás taťka není taťka, tak malého nechce. Mamka by chtěla, ale on jí to nechce dovolit. Mamka občas dostane po hubě ( dost často) a tak se řeší, jestli se jí mají zbylé tři děti nechat a dát ji i malého,nebo raději odebrat všechny… Soc.

pracovnice mi řekla,že když se postarala o tři, postará se i o čtvrté a druhá chytrá paní mi řekla,že útěchou mi musí být,že jsem mu dala slušný dvouměsíční základ….! To že nechala malého v porodnici a odešla, to, že ani jeden nikdy nepracovali, jejich děcka chodí otrhané a hladové, bydlí ve sklepním plesnivém bytě, to nikoho nezajímá …

Fakt jsem na ni koukala, jestli to myslí vážně.

Libor s Janou se starají jako přechodní pěstouni o dvouletého chlapečka. Když k nim před dvěma měsíci přišel, nedokázal sám ani stát. Kdyby mohli zveřejnit video z prvního dne, když si Filípka přivezli a video po čtrnácti dnech, viděli by všichni to, co dokáže náruč. Ne bio náruč, ale náruč milující.

Filípkovy první krůčky, úsměv, slůvka. Jana říká: „Když jsem četla trable jiných s bio rodinama, tak jsem nevěřila, co všechno je možné. Jen do té doby, než jsme dnes v poledne odjeli k soudu. O Filípka si žádá jeho teta- do příbuzenské pěstounské péče. Když řeknu, že má IQ šumící trávy, tak to ji ještě přeceňuju.

Má tři děti, neví, kdy se narodily, jedno nechala v porodnici, pak kojeňák a pak ho vychovala babička, druhé dítko kojeňák, dětský domov, pak byl u ní, teď je v pasťáku. Třetí dítě je zatím u ní. Žije s druhem, který byl 3x trestaný za krádeže a ublížení na zdraví. Žijí z dávek.

Na každého z rodiny tam mají tlustý spis, tak alespoň zjistili, kolik kterému dítěti je. Soudkyně řekla, že bohužel rodina a příbuzní mají na dítě přednostní právo, alespoň si vyžádala psychologický posudek na tetu a uvidí se.

My s Liborem tam seděli s vytřeštěnejma očima, co je vůbec možné a málem jsme řvali zoufalstvím. Přišlo mi, že by řvala i ta soudkyně, kdyby mohla ….

Románka jsem viděla poprvé před dvěma měsíci, když k nám přijel na návštěvu s Monikou a Vaškem. Měli ho v péči pár týdnů. Krásný, blonďatý modrooký kluk. Kluk bez zubů ( zkažené pahýlky), kluk, který nemluvil ( čtyři a půl roku), kluk, který by u nás klidně ihned zůstal, to proto, že byl zvyklý vždycky někde zůstat …

Teď jsem je viděla znovu, trávili u nás víkend. Roman je šikula se spoustou energie. Křičí, běhá, pořád do něčeho kope, něčím hází. Mluví. Nemluví dokonale, ale zato rychle, všechno se snaží říct. Miluje knížky. Dokáže sedět maximálně jednu minutu, ale za tu chviličku toho dokáže přečíst spoustu. Vyblbli jsme se s ním. Maloval mi obrázek.

Tetu Monu a stejdu Vaska. Monika píše: „ Včera měl Románek narozeniny, pět let a taky první setkání s bio rodiči po třech měsících, jeho reakce byla ( jak se dalo čekat ), že zalezl pod stůl, přikryl si oči a nechtěl nikoho vidět, trvalo to asi čtvrt hodiny.

Rodiče z toho byli špatní, máma plakala, táta se mu pořád omlouval, že za to nemůže a chovali se, jak ho strašně milujou, ale dokumentace mluví o něčem úplně jiném, modřiny, podvýživa, jizvy. Donesli mu nějaké hračky a samé sladkosti, kterýma ho jen cpali a cpali, jako by mu to chtěli vynahradit.

Za tu dobu, co je u nás, podařilo se mi ho trochu srovnat, ale po tomto setkání jsme zase trochu na začátku, tak nevím jak tohle všechno dopadne, rodiče ho budou chtít asi vídat, uvidíme … „

Naše holky, Kecalka a Náfuka se během několika dnů budou vracet ke své mamince. Vrátila se z psychiatrie, prý pro ni víc nemůžou udělat. Porucha osobnosti není důvod pro zbavení rodičovských práv. Naše bio maminka celé své okolí několik let utrzovala v tom, že holky jsou nemocné a postižené.

Dávala jim léky, které jim škodily ( např. projímadlo, díky němuž se pokakávaly…). Münchhausenův syndrom v zastoupení – tak zní diagnóza, která na ni sedí. Domnívá se to i dětská lékařka, která má holky v péči. Co si myslí lékař matky nevíme, nesmí sdělovat informace. Můj muž si myslí, že matce jde o jediné – o peníze.

Dětská psycholožka ve zprávě uvádí, že Kecalka má deprivační signály, já ( pěstounka) tvořím základní sytící emoční vztah, který jí přináší pocit bezpečí a možnost rozvoje, matku vnímá nejednoznačně, v kresbě na téma její rodiny se objevují znaky úzkosti a nejistoty.

Náfuka : psychomotorické napětí, neurotické a úzkostné projevy, emočně citlivá na nestabilitu vztahů ….

Na chvíli, kdy bude oznámeno, že se jejich maminka vrací, jsem holky přichystávala. Neustále jsme mluvily o tom, jaké to bude, až se mamka vrátí.

Že bude zdravá, bude s nimi ráno vstávat, chystat jim snídani, doprovodí je do školky a do školy ( holky vstávaly ráno samy, samy chodily ven, maminka musela ležet, protože byla unavená ) …..

Že s nimi bude chodit na procházky, malovat si, číst jim pohádky. Že jim bude moci koupit banán, protože, když bude zdravá, bude moc chodit do práce a budou mít peníze.

S maminkou jsem se setkala na sociálce. Je odpočatá, všemu rozumí. Holky k ní vezeme na noc. Je to divné – předávám je do bytu, kde v kuchyni není žádné jídlo a na stole leží popelník s cigaretou. Holky se vrací druhý den odpoledne, Kecalka brečí, Náfuka se ke mně lísá, jdeme na hřiště. Večer jsou v pohodě, vyprávíme pohádku, lechtám je.

Ráno je budím pohlazením, Náfuka nechce snídat, shazuje hrnek mléka na zem, štrůdlu se ani nedotkne. Kecalka si vleze do skříně, odmítá vylézt. Nechtějí jít do školky ani do školy. Chtějí být se mnou. Znovu opakuju, že jsou povinnosti, které musí plnit. Že si pro ně přijdu a půjdem třeba plavat nebo na hřiště. Nakonec je přesvědčím.

Dostávám pusu.

Než proběhne soud o vrácení holek do péče matky, má maminka možnost holky každý den navštěvovat. Bydlí pár kilometrů od nás, neměl by to být problém. Řekla mi, že neví, jak to bude stíhat, možná v úterý, možná ve čtvrtek … uvidíme.

Jeden část mě uvnitř řve, že jí je nechci dát. Že by měly dostat víc času „ normálního života.“ Druhá část mé osobnosti chápe, že jsou rodiče, kteří se být rodiči musí učit. Musíme jim pomoct. Rozumím tomu, že to mají těžké.

Že nevyrůstali ve funkční rodině, že nemůžou sehnat práci, že se snaží. Chápu to.

Jen v tuhle chvíli, když se to týká holek, které mám doma, u kterých vidím pokroky a změnu, z kterých mám každý den větší a větší radost a které mi přirůstají k srdci, v tuhle chvíli si říkám, zda by práva dětí neměla být nadřazena těm rodičovským.

Zplodit dítě neznamená být dobrým rodičem.

Autor: Marcela Tobiášová | pondělí 7.4.2014 10:56 | karma článku: 33.50 | přečteno: 3605x