Ujgurská kuchyně: kozí hlavy z hrnce přímo na ulici

• na skok do Pekingu včetně Velké čínské zdi 
• atraktivní fakultativní výlety
• skvělá cena

• skvělá cena, kvalitní hotely
• to nejlepší z Číny za pár dní 
• aktraktivní místa – starý Peking, moderní Šanghaj a vodní městečko Suzhou 

• oblíbený okruh proslulými čínskými vlaky
• pohodlné a komfortní spojení z Prahy
• skvělá cena

• to nejzajímavější z Číny s plavbou, relaxem a poznáváním na luxusní lodi
• na lodi plná penze a možnost atraktivních výletů
• 6 večeří v ceně
• HIT ROKU 2019

• vyhledávaná část Číny
• horské masivy Tibetu včetně Mt. Everestu
• NOVINKA
• skvělá cena

• komfortní přímý let z Prahy
• málo známá část Číny
• večeře v ceně
• vstupy v ceně

• atraktivní okruh po Číně s návštěvou Taiwanu
• moderní metropole v kombinaci s Pekingem
• transfery autokarem, vlakem, lodí i místním přeletem
• NOVINKA

• novinka v nabídce Čedoku
• jedinečná příležitost spatřit horu Fudži
• atraktivní kombinace Číny a Japonska

• aktraktivní kombinace 3 himalájských států – Číny, Nepálu a Bhútánu
• tajemný čínský Tibet, královská města Nepálu, skalní chrámy v Bhútánu
• luxusní cena

Měna: 1 Renminbi/CNY (yuan) =10 jiao = 100 fen

V Číně je oficiální platnou měnou 1 Renminbi (žen-min-pi; CNY, jüan, yuán, Y, Y), který vydává Čínská lidová banka. Dělí se na 10 jiao (ťiao) nebo 100 fenů.

Bankovky jsou v hodnotách 100, 50, 20, 10, 5 a 1 jüanů a 5, 2 a 1 jiao, mince v hodnotách 1 jüan, 5 a 1 jiao a 5, 2 a 1fen. Hovorově se jüan nazývá „kchuaj“ a jiao „mao“. Nepřijímejte jakkoliv poškozené bankovky, protože je od vás nikdo nevezme.

Pro zajímavost, „jüan“ je chápán i jako obecný výraz pro měnu; proto se euro nazývá „evropský jüan“ (Oujüan) a americký dolar „americký jüan“ (Měijüan).

Směnárny, banky a bankomaty jsou prakticky v každém městě; z bankomatů s logem Maestro nebo Visa lze vybírat hotovost mezinárodními platebními kartami (Visa, Eurocard/Mastercard, American Express a Diners Club); obvykle mají denní limit pro jednotlivý výběr (okolo 2500 CNY).

Platební karty přijímají pouze mezinárodní hotely, velká obchodní centra a některé supermarkety. Proto počítejte i s platbou v hotovosti, a to výhradně v místní měně a v co nejmenších bankovkách (vyhnete se tak tomu, že vám někdo podstrčí falešné bankovky při vracení).

Směna i zpětná výměna hlavních cizích měn je bezproblémová a pro všechny banky, směnárny i hotely platí stejný centrálně stanovený směnný kurz. Cestovní šeky mění na hotovost pouze banky. Otevírací doba bank je obvykle od pondělí do pátku od 9.00 do 17.30, ale některé mají otevřeno i v sobotu a neděli.

Oficiální měnou v Hongkongu je hongkongský dolar (HKD). Dělí se na 100 centů a lze jím platit i v Macau. Bankovky jsou v nominálních hodnotách 1000, 500, 100, 50 a 20 HKD a jsou nejednotné, s různými vyobrazenými motivy, protože je vydávají tři různé banky. Mince jsou raženy v hodnotách 10, 5, 2 a 1 HKD a 50, 20 a 10 centů.

Oficiální měnou na Tchaj-wanu je tchajwanský dolar (TWD, NT$), bankovky jsou v hodnotách 2000, 1000, 500, 200 a 100 NT$, mince v hodnotách 50, 20, 10, 5, 1 NT$ a 5 jiao. Pro směnu se doporučují americké dolary.

Vzhledem k obrovské rozloze jsou v Číně zastoupena téměř všechna klimatická pásma a podnebí ovlivňují monzuny: studený suchý ze Sibiře v zimě a teplý se srážkami od Tichého oceánu v létě.

Srážek ubývá s přibývající vzdáleností od moře a na závětrných stranách hor, teploty výrazně klesají se stoupající nadmořskou výškou; ve velehorách v jižní části země je klima subarktické, s teplotami až 30 °C v létě, -25 °C v zimě, s nízkými srážkami, řídkým vzduchem a intenzivním UV zářením.

Na jihovýchodním pobřeží se od června do října mohou vyskytnout tajfuny, provázené silným větrem a deštěm.Při hranicích s Vietnamem, Laosem a královstvím Myanmar je klima tropické, od dubna do září s teplotami okolo 37 °C a vyššími srážkami.

Na jihu země převládá subtropické klima s relativně chladnou ale krátkou zimou; velké rozdíly teplot lze čekat v oblastech centrální Číny, kde letní teploty dosahují k 35 °C, ale v krátkém období zimy klesají až k nule.

Pouště a stepi severozápadní Číny mají klima extrémně kontinentální, léta jsou horká s teplotami i 47 °C, zimní -30 °C. I jinde na severu země bývají zimy (od prosince do března) chladné, s teplotami okolo -9 °C, v Pekingu i -20 °C; letní teploty se pohybují okolo 24 °C, v Pekingu v srpnu v srpnu i 37 °C ve dne a 27 °C v noci.

Uváděné ceny jsou pouze orientační a mohou se místně i sezónně lišit. Ceny v Hongkongu jsou obecně vyšší.

• V obchodě: 
• Další ceny:
• telefonní karta pro volání do ČR (cca 25 min) = CNY 100

voda balená 1,5 l = CNY 5nealko, Coca Cola v plechovce = od CNY 3džus = od CNY 5mléko 1 l = CNY 13láhev vína 0,7 l = od CNY 120chléb 0,5 kg = CNY 11rýže 1 kg = CNY 8vejce 12 ks = CNY 14místní sýr 100 g = CNY 11jablka 1 kg = CNY 12pomeranče 1 kg = CNY 15rajčata 1 kg = CNY 7místní pivo 0,5 l = CNY 5pivo z dovozu 0,33 l = CNY 15pohlednice = CNY 1,5 – 2 Při turistické cestě lze přivézt zboží pro osobní potřebu v míře přiměřené trvání cesty. Povinná výměna valut se nevyžaduje, zajištění finančních prostředků pro cestu do Číny je nutné prokazovat při žádosti o čínské turistické vízum. Dovoz a vývoz hotovosti vyšší než 5000 USD je třeba deklarovat. V případě vývozu je nutné předložit deklaraci o dovozu hotovosti na území Číny nebo se prokázat povolením orgánů Číny k vývozu hotovosti.Je zakázáno dovážet všechny druhy zbraní, munici a výbušniny, falešné peníze a ceniny, všechny druhy jedů, drogy a nebezpečné návykové a psychotropní látky, potraviny, léky a další produkty pocházející z oblastí zasažených epidemií nebo které mohou být škodlivé pro zdraví lidí či zvířat, nebezpečné baktérie, rostliny, zvířata a jiné výrobky, živé rostliny a živá zvířata s výjimkou psů a koček. Každý cestující může přivézt pouze jednoho psa (kočku); zvíře musí mít platné potvrzení o očkování proti vzteklině a mezinárodní zdravotní průkaz zvířete vydaný v zemi původu. Na dovezené zvíře je uplatňována 30denní karanténa na určeném místě. Dále je zakázáno dovážet materiály všeho druhu, které by mohly poškodit čínskou politiku, ekonomiku, kulturu nebo etiku (např. filmy, fotky, CD, kazety, VHS, DVD, paměťová média, tiskoviny).

Z Číny je zakázáno vyvážet vše, co podléhá zákazu dovozu; dále materiály všeho druhu, které podléhají utajení, vzácné kulturní historické předměty a tiskoviny, které nejsou volně prodejné (obecně starožitnosti starší 100 let) a vzácné živočichy a rostliny včetně semen a vzorků. Za pašování (resp. výrobu) narkotik a vzácných živočichů nebo rostlin jsou ukládány velmi přísné tresty, v některých případech až trest smrti. V letecké dopravě je zakázána přeprava zapalovačů v kabinových i v odbavovaných zavazadlech.

Časový posun činí +7 hodin v době zimního času, +6 hodin v období letního času v České republice. Čína nezavádí letní čas.

Proudová soustava je shodná s českou, tedy 220 V/50 Hz. Zásuvky jsou tří typů: nejpoužívanější s trojicí plochých kolíků uspořádaných do tvaru šipky, dále pro zástrčku se dvěma tenkými plochými rovnoběžnými kolíky, nebo pro dvoukolíkovou shodnou s českou.

V Hongkongu a výjimečně i jinde v Číně se používá britský standard (zástrčka se třemi hranatými kolíky). Pokud adaptér nepořídíte již v ČR, lze jej na místě zakoupit v každém obchodním domě.

V lepších hotelích bývají i zásuvky vhodné i pro českou dvoukolíkovou zástrčku.

Zásadně se nedoporučuje fotografování vojenských objektů, přístavů, letišť, policistů, celníků a vojáků; nepříjemnosti a případné zabavení fotoaparátu za to nestojí.

Vždy respektujte srozumitelné piktogramy s přeškrtnutým fotoaparátem či videokamerou. V interiérech některých klášterů je zakázáno fotografovat s bleskem.

Při fotografování místních lidí vždy požádejte předem o svolení, alespoň gestem.

Poslední bašta Ujgurů. To je starobylé město Kašgar na západním okraji pouště Taklamakan

Legendární Kašgar (ujg. Kaxgar, čín. Kashi) leží na okraji Tarimské pánve v nejzápadnějším cípu čínské provincie Sin-ťiang (Xinjiang), jež je známa také jako Ujgurská autonomní oblast. Kdysi byla tato oáza snad nejdůležitější křižovatkou na hedvábné stezce. Starodávná tepna spojující východ se západem se tu dělila hned na několik větví.

Zboží přicházející ze západu přes Bucharu a Samarkand se zde překládalo z koní a oslů na velbloudy. Směrem na východ se cesta dělila na severní a jižní, aby se tak vyhnula nepřekonatelné poušti Taklamakan.

Spodní větev pak odtud vedla přes pamírské a kašmírské průsmyky do Indie. Téměř dva tisíce let byl Kašgar vzkvétajícím obchodním centrem. Vládli mu Hunové, Arabové, Mongolové, Tibeťané a samozřejmě i několik čínských dynastií. Ve 13.

století tudy prošel Marco Polo na své dobrodružné cestě k čínskému dvoru.

V minulém století byl Kašgar díky své poloze na rusko-čínsko-indickém pomezí místem tzv. Velké hry – zákulisních tahanic britských a ruských diplomatů o politický vliv nad touto strategickou oblastí. Nakonec se však Kašgaru zmocnila Čína a svět s ním na mnoho desetiletí naprosto ztratil spojení. Až do konce 80. let byl totiž součástí území nepřístupných cizincům.

Slavné časy hedvábné stezky jsou už dnes dávno pryč. Svět se změnil. V Kašgaru však jako by zůstalo téměř vše při starém. Pravda, na původním vzhledu města se značně podepsala čínská nadvláda.

Ohromné hliněné hradby, které po pět století obepínaly celou oázu, byly zbourány, centrum proťalo několik uniformních bulvárů a vznešený sloh starých karavanserájů mnohde nahradila nevzhledná architektura socialistického realismu.

Nicméně tyto necitlivé zásahy, řízené z dalekého Pekingu, příliš neovlivnily život místních obyvatel a značná část města vypadá dodnes stejně jako na zažloutlých fotografiích ve sto let starých cestopisech.

Ujgurský kolorit

Kašgar je doménou muslimských Ujgurů a jeho staré jádro je nejspíš jedním z posledních míst v celém Sin-ťiagu, kde se ještě v nezměněné podobě zachovala kultura tohoto národa. Život zde běží zcela jiným tempem než na hlavních třídách.

Tady mají drobní živnostníci své krámky, smlouvá se tu, důstojní stařešinové debatují v zakouřených čajovnách, bezzubé babky věší prádlo a malí caparti s kalhotami rozstřiženými v rozkroku si hrají na zápražích domů.

Nahlížím do dílniček kovářů, hrnčířů, sedlářů, tesařů a jiných řemeslníků vyrábějících vše ručně za pomoci těch nejjednodušších nástrojů.

Vyhýbám se otevřeným kanálům, oslím spřežením a pomalu se stále více zaplétám v nepřehledné změti křivolakých uliček. Domky, které míjím, jsou velmi prosté a většina je jen jednoduše uplácána z nepálených cihel a dřeva.

Některé stavby mají barevný nátěr, nejčastěji modrý nebo zelený. Ulice jsou na asijské poměry čisté. Všude je ale spousta dost neesteticky vyhlížejících plivanců.

Ujguři jsou zřejmě náruživými jedlíky, neboť snad na každých sto metrech tu stojí nějaká vývařovna otevřená do ulice. Na místě vývěsních štítů visí řady kuřat stažených z kůže a beraní hlavy.

Pod nimi se kouří z obrovských hrnců a pánví – čím větší podnik, tím větší nádobí.

Jsem zvědav na ujgurskou kuchyni, a tak vstupuji do jedné z jídelen. Ukoptěný hostinský mě vítá a ukazuje na poslední prázdnou židličku. Usedám mezi překvapené domorodce a na jejich doporučení si objednávám laghman, směs masa a zeleniny, trochu připomínající náš guláš, která se podává s nudlemi. K pití dostávám automaticky zelený čaj. Ten se tu pije z misek a neslazený.

Rozdílné světy

Ujguři jsou hrdý národ se slavnou historií. Mluví jedním z mnoha tureckých (turkických) dialektů a s Číňany nemají etnicky vůbec nic společného. V písemných pramenech jsou poprvé zmiňováni ve třetím století našeho letopočetu, kdy hráli významnou úlohu v kmenovém svazu Hunů. Původně vyznávali buddhismus. Ve 12.

století přijali islám a spolu s ním i arabské písmo. Jejich počet se dnes odhaduje asi na osm milionů, a jsou tedy nejpočetnější z více než padesáti čínských menšin. (Tibeťanů je zhruba o dva miliony méně.) Domovem Ujgurů je Tarimská pánev, poušť Taklamakan a její nejbližší okolí.

Na starých mapách byla tato oblast nazývána Východní Turkestán, nyní se jedná o nejzápadnější čínskou provincii Sin-ťiang.

Nebude patrně dlouho trvat a Ujguři se stanou ve své vlasti minoritou. Podle některých odhadů mají Číňané v Sinťiangu většinu dokonce už dnes. V minulosti tady byli komunistickou vládou usazováni systematicky, teď se sem stěhují sami za svými příbuznými.

Většina měst v této oblasti proto v posledních letech zcela ztratila svůj původní ráz. Ujguři se ocitli na chudé periferii a Číňané obývají moderní sídliště, která se stále rychleji rozrůstají.

V odlehlém Kašgaru tvoří Číňané na rozdíl od většiny ostatních měst v Sin-ťiangu zatím jen asi třetinu obyvatelstva. Ujgury je možné od čínských přistěhovalců rozeznat na první pohled. Jsou turkického původu, a mají tedy zcela odlišné rysy tváře. Také mají mnohem mohutnější postavy než čínští Chanové. Číňané chodí oblečeni podle západního vzoru, Ujguři se stále drží svých tradic.

Nepotkáte Ujgura, který by na vyholené hlavě neměl typickou středoasijskou hranatou čepičku nebo baret. Většina mužů nosí také stále sako. Někteří staří vousatí dědové však ani v létě nesundávají tlustý ovčí kožich zvaný čapan. Ještě výraznější je rozdíl v oblékání mezi ženami obou národů.

Zatímco mladé Číňanky chodí po městě běžně v minisukních, Ujgurky mají na hlavách šátky a některé vycházejí na ulici dodnes jen s tradičním hnědým závojem přes obličej.

Říká se mu paranža a na rozdíl od tenounkých lehkých závojů, které nosí ženy v jiných muslimských zemích, je to neuvěřitelně silný a těžký závěs, jenž navíc nemá ani žádnou skulinu či mřížku na oči, takže přes něj prakticky není vůbec nic vidět.

Ženy si proto paranžu při nakupování na trhu nebo přecházení silnice házejí z obličeje dozadu přes hlavu a její nošení tak vlastně do jisté míry ztrácí smysl.

Největší mešita v Číně

V malé zahradě na okraji starého města se mezi topoly a morušovníky tyčí dva zářivě žluté minarety mešity Id Kah (Aitagar). Ta je nejen největší mešitou v Kašgaru, ale i v celé Číně.

Pod střechu její honosné modlitebny, podepřenou více než sty sloupy, se vejde osm tisíc věřících. Přilehlé nádvoří jich pak může pojmout ještě dalších dvanáct tisíc. Mešita byla založena roku 1442 a později byla několikrát přestavována a rozšiřována.

Konečnou podobu dostala až v roce 1838. Během neblaze proslulé kulturní revoluce ji Maovi stoupenci značně poničili.

Podle pamětníků mnoho nechybělo a mohla být úplně zlikvidována. Dnes však vypadá nádherně. Nedávno prošla totiž rozsáhlou rekonstrukcí na státní náklady. Čínská politika vůči menšinám se v poslední době přece jen zlepšuje.

Mešita Id Kah je stále živým centrem muslimského života ve městě. Před zahájením modliteb to na přilehlém náměstí vypadá, jako by se tu konaly běžecké závody. Stovky věřících spěchají, aby nepromeškali imámův proslov a čtení z koránu, a někteří opozdilci, často i úctyhodného stáří, kvůli tomu neváhají nasadit ostrý sprint.

Mimo dobu modliteb se už dnes ovšem i tato svatyně mění z místa hodného respektu na turistickou atrakci, kde se od nemuslimů vybírá vstupné.

Drtivou většinu platících návštěvníků tvoří bohatí čínští výletníci, jejichž klimatizované autobusy čím dál častěji zastavují před jejími bránami.

Zajímavé je, že na rozdíl od muslimek, které mohou dovnitř jen v předepsaném oblečení s dlouhými rukávy a šátkem na hlavě, si zakoupením vstupenky může každá turistka dovolit ignorovat všechny tradice a po mešitě se producírovat třeba jen v tričku a šortkách.

V Kašgaru neexistuje téměř žádná veřejná doprava, tak si druhý den půjčuji v hotelové půjčovně kolo. Město leží v naprosté rovině a tento dopravní prostředek tu používá hodně lidí, stejně jako ve většině jiných čínských měst.

Na některých silnicích jsou dokonce pro cyklisty vyhrazeny zvláštní pruhy. Přesto není jízda městem žádný med. Zdejší řidiči nejsou totiž příliš ohleduplní a s pravidly silničního provozu si vůbec nelámou hlavu.

Co chvíli někdo ohrožuje mou jednostopou stabilitu.

Dostal jsem se až k mauzoleu z 11. století, kde odpočívá uctívaný súfijský kazatel Jusuf Hazi Hadžip.

Dělá mi dost velké potíže stavbu najít, neboť se skrývá v nepřehledném labyrintu postranních uliček a navíc je obehnána vysokou zdí, takže na ni není odnikud vidět.

Ze stejného důvodu ji nelze ani celou vyfotit, což je škoda. Je to totiž opravdu působivý monument s mnoha věžemi a stěnami obloženými zářivě fialovými dlaždicemi.

Z cyklovýletu se vracím až pozdě večer. Hotel téměř nepoznávám. V předchozích několika dnech tichá, poloprázdná budova nyní hučí jako úl a doslova praská ve švech. Zítra bude neděle, a to se v Kašgaru pravidelně koná velký a slavný jekšenba bazár (nedělní trh).

Mnohokrát už jsem o této velkolepé události slyšel, teprve teď si ale uvědomuji, jak moc znamená pro toto město. Bez obchodu by Kašgar byl jen skomírající ospalá díra, jakých leží v nesmírných prostorách pouště Taklamakan spousta.

Co ale způsobilo jeho dominantní postavení v oblasti?

Určitě příhodná poloha na úpatí Pamíru a Ťan-šanu. Při bližším pohledu do mapy je dobře patrné, jak ideálním místem musel vždy Kašgar být pro obchodní výměnu mezi zemědělci a řemeslníky z pouštních oáz a pastevci či lovci z hor.

(Karavanní obchod s dalekým světem, díky němuž Kašgar ve středověku nesmírně zbohatl, jen pomohl upevnit jeho pozici. Ani pozdější úpadek hedvábné stezky, způsobený rozvojem námořní dopravy, nemohl ochromit oázu, kterou mnozí cestovatelé a učenci ještě koncem devatenáctého století mylně považovali za nejvzdálenější město od moře na světě.

) Kašgarský nedělní trh je známý po celé střední Asii a je pravděpodobně největší svého druhu na celém kontinentu.

Koná se údajně nepřetržitě už několik set let a cizinci poskytuje pohled na úžasný kaleidoskop zboží i národů. Během léta kvůli němu občas do Kašgaru přijíždí až neuvěřitelných sto tisíc lidí, kteří chtějí něco nakoupit nebo prodat. Celá čtvrtina města se zaplní obchodníky, z nichž někteří vážili stovky kilometrů dlouhou cestu.

Jako za Čingischána

Konečně je tu nedělní ráno – ani jsem nemohl dospat, jak jsem se těšil. Hned za rozbřesku vyrážím do města. Ulicemi se valí nekonečná šňůra chodců, cyklistů, oslích povozů, trakařů, koní a stád skotu. Nechávám se unášet davem na východ města, kde se u břehů říčky Tuman rozkládá hlavní tržiště. Všude vládne fantastická středověká atmosféra.

Někteří venkované přijeli do města oblečení do svátečních národních krojů a vypadají jako dokonalý komparz k velkofilmu o Čingischánovi.

(Nejvíce je samozřejmě Ujgurů v čtverhranných čepičkách tubětějkách, ale co chvíli vidím také snědé Kyrgyzy a Kazachy ve vysokých jezdeckých botách, vousaté Tádžiky v kožešinových beranicích či uzbecké dívky s dlouhými černými copy ve vyšívaných vestách.)

Trh je rozdělený podle druhů zboží. Pro Evropana je asi nejexotičtější ta část, kde se obchoduje s domácím zvířectvem.

Na ploše přibližně dvou fotbalových hřišť se zde tísní bezpočet bečících ovcí a koz mnoha druhů, mezi nimi postávají koně a krávy.

V dálce rozeznávám skrz zvířený prach i skupinu huňatých dvouhrbých velbloudů. Kupující se svému budoucímu majetku dívají na zuby, prohlížejí kopyta a srst.

Některé kusy jsou ale nabízeny na maso a hned na místě se zabíjejí a porcují. Pohled na kaluže zpěněné krve a nechutný zápach potu a moči mi nadzvedává žaludek.

Přisedávám si na dvoukolou arbu taženou oslem k jednomu sympatickému staříkovi a nechávám se převézt na zeleninový trh.

Tam ochutnávám po celém Turkestánu proslulé gigantické fíky, jež se pěstují v nedaleké vesnici Artuš a dosahují téměř velikosti pěsti.

Původně se nedělní trh odehrával celý pod širým nebem. Dnes už však je jeho součástí také velká zastřešená hala, místními nazývaná jenga bazár (nový trh). Uvnitř se nacházejí především krámky s dražším zbožím. Každý cech má svou uličku.

Pestrou nabídku čepičářů, ševců, nožířů a prodejců kožešin doplňuje několik stánků s tradiční čínskou medicínou.

Jejich sortiment tvoří kromě i na Západě populárních výrobků z kořenu ženšen také bizarní svazky sušených žab a gekonů, medvědí žluč, v lihu naložení hadi a další podivné preparáty.

Boj s čínskou mocí

Koncem 40. let se Ujguři pokusili vytvořit samostatný stát Východní Turkestán. Avšak poté, co se v Pekingu chopili moci komunisté, byla jejich země násilně připojena k Číně – odtud dnešní název provincie Sin-ťiang (Nová území).

Touha Ujgurů po vlastním nezávislém státu ani po padesátileté okupaci nepolevuje.

Skutečnost, že ostatní středoasijské národy získaly po rozpadu SSSR svobodu, rostoucí počet čínských přistěhovalců a určitá renesance islámu, to vše zde vede k stále většímu napětí.

Bombové útoky, atentáty na vládní činitele a násilnosti v době muslimských a národních svátků patří od 90. let ke zdejšímu folkloru. K nejvážnějšímu incidentu došlo 5.

dubna roku 1990, kdy nedaleko Kašgaru vypuklo velké ozbrojené povstání, při němž bylo zabito asi tisíc civilistů a šest set vládních vojáků. Několik dní trvající nepokoje se podařilo potlačit až za pomoci tanků a letadel.

V letech 1997 až 1998 se situace téměř opakovala, ale ztráty na životech byly mnohem nižší.

Stejně jako Tibeťané i Ujguři se pokusili náležitě využít ke zviditelnění nedávných olympijských her v Pekingu. I přes zvýšená bezpečnostní opatření došlo k několika krvavým incidentům.

Při granátovém útoku ujgurských separatistů poblíž Kašparu 1. srpna 2008 zahynulo šestnáct čínských celníků. O deset dní později ve městě Kuqe (čín. Kchu-čche; Kuche) napadla skupina ozbrojenců podomácku vyrobenými výbušninami policejní stanici. Při útoku zahynul jeden Číňan a sedm Ujgurů.

V den zahájení her se před čínskou ambasádou v Ankaře pokusil upálit Ujgur Mehmet Dursun, ale byl uhašen ostatními demonstranty. Mezinárodní ujgurský kongres na události reagoval prohlášením, že akce jsou odvetou na potlačování lidských práv Ujgurů. Západní média však po 11.

září 2001 ztratila sympatie pro jakékoli muslimské rebelanty, a pokud o Ujgurech mluví, tak jen ve spojitosti s al-Káidou, což je komunistickým mocipánům v Pekingu náramně vhod.

S podporou zvenčí tedy Ujguři počítat nemohou a Čína se určitě jen tak nevzdá obrovských zásob ropy, které se v Sin-ťiangu nacházejí. Snad jen zázrak by mohl změnit osud tohoto utlačovaného národa.

Přes čtvery hory

Kašgar ztracený v samém srdci Asie byl dlouho považován za jedno z nejnepřístupnějších měst na světě. Kdo se sem chtěl dostat, musel podstoupit dlouhou a náročnou karavanní pouť.

Teprve v poslední čtvrtině minulého století bylo do Kašgaru s velkým úsilím vybudováno několik jednoduchých silnic, zhruba kopírujících trasy někdejší proslulé hedvábné stezky.

Ta zřejmě nejznámější vede z pákistánského Rávalpindi přes čtyři nejvyšší pohoří světa: Himálaj, Karákóram, Hindúkuš a Pamír. Je to slavná Karákóram Highway.

Na tuto obchodní tepnu navázala dlouho budovaná železnice, která město spojuje s Urumči (Wu-lu-mu-čchi; Ürümqi) vzdáleným dvanáct set kilometrů, a potažmo tak i s celou Čínou. Vznikla tak vlastně jakási novodobá replika hedvábné stezky a Kašgar se tak opět, po dlouhé době, stal důležitou křižovatkou střední Asie.

Fotogalerie 10 fotografií

Fastnacht či maslenica? Poznejte masopust v zahraničí

Kdo by neznal nejbarevnější a nejdivočejší karneval v Rio de Janeiru? Festival začíná čtyřicet dnů před Velikonocemi a trvá pět dní během nichž tisíce tanečníků a tanečnic převlečených do pestrobarevných kostýmů projíždí na vozech ulicemi města za rytmů samby.

Cílem průvodu je jeviště zvané Sambódromo, kde se koná soutěž o nejlepší taneční skupinu. Poslední den festivalu je určen pro přehlídku šampionů, na které vystupuje vždy šest nejlepších skupin. Tradičním pokrmem v období příprav na karneval je takzvaná feijoada, tedy fazolačka z černých fazolí, masa a klobásek.

Polévka se tradičně podává s rýží nebo dušeným zelím.

Itálie

Na evropském kontinentě je nejpopulárnějším karnevalem ten italský, pořádaný v Benátkách, kde se koná již od 11. století. Festival začíná vždy deset dnů před Popeleční středou a nese se v duchu tradičních masek italské komedie. Zahajuje ho „let anděla“, který se snese ze zvonice kostela na Náměstí svatého Marka, kde pozdraví pána města a dvořany.

Masky jsou vyráběny z kůže, porcelánu nebo skla a představují nejrůznější divadelní příběhy. Na závěr karnevalu je každý rok volena nejkrásnější maska a na Náměstí svatého Marka se koná velký ples a ohňostroj.

Pro italský karneval jsou typické fritelle – smažené koblížky plněné smetanou nebo rozinkami a kandovanou pomerančovou kůrou.

Za normálních okolností už bychom se těšili na masopustní průvod a zabijačku, ale kvůli pandemii si bohužel tradiční…

Celý článek

Německo

V některých částech Německa se slaví takzvaný fastnacht, jinak zvaný také jako fasching nebo páté roční období. Trvá totiž neuvěřitelné tři měsíce. Začíná 11. listopadu, to pravé karnevalové šílenství ale přichází až s tučným čtvrtkem a končí den před popeleční středou.

Lidé převlečení za šašky, jednorožce nebo strašidla zpívají a tančí v ulicích, pořádají se různá představení a průvody. Ti, kteří se tohoto karnevalového šílenství účastní, si říkají Jecken (karnevaloví blázen) a pokřikují na sebe speciálními pozdravy (Alaaf, Helaud nebo Hei Jo). Tento typ karnevalu je typický pro oblast Porýní.

Poslední karnevalový večer se pálí obětní beránek v podobě slaměného panáka zvaného Nubbel. Obřad slouží k odčinění hříchů za předešlé dny. Účastní se ho lidé v maskách kostlivců, duchů, katů a mnichů.

Během karnevalu hází masky návštěvníkům města takzvané Kamelle, což jsou různé cukrovinky od sušenek po bonbóny. 

Nadýchané koblížky s lahodnou náplní patří nejen na slavnostní stůl. Ať už se do nich pustíte kdykoliv, následujte náš…

Celý článek

Rakousko

V Rakousku představuje karneval oslavu příchodu jara a konce zimy. Ten největší se koná v tyrolském Imstu a účastnit se ho mohou pouze muži a chlapci. Hlavními postavami festivalu jsou Roller, jakožto symbol jara, a Scheller, který představuje zimu.

Dalšími typickými maskami, které se vyrábí ze dřeva, jsou čerti, čarodějnice a medvědi. Průvod začíná ranní mší, po které trubač na koni oznámí začátek karnevalu. Během průvodu spolu Roller a Scheller bojují v tanci zvaném gangle. V období karnevalu jsou všude po městečku rozmístěné stánky s tradičními tyrolskými specialitami.

Ochutnat tak můžete třeba špecle s tyrolským špekem.

Rusko

Maslenica, to je výraz, který označuje masopust v Rusku. Začíná týden před postním obdobím a stejně jako v jiných zemích se ani zde oslavy neobejdou bez maškar. Lidé nosí tradiční kroje nebo se převlékají za čerty a staré dědy.

V období oslav hrají tradiční ruské lidové písně, probíhají sněhové bitvy a jiné hry a samozřejmě maškarní průvody. Poslední den maslenice lidé pálí slaměnou figuru symbolizující zimu a nastává tak období jara. Ruský masopust se od jiných liší zejména tím, že už během oslav se nesmí konzumovat maso.

Typickým pokrmem jsou bliny, tradiční ruské palačinky podávané s máslem, medem, tvarohem, zavařeninami, ale také naslano s řepou, uzeným lososem nebo kaviárem. Bliny svým tvarem symbolizují kruh života, a tak se má za to, že čím víc blinů člověk sní, tím větší štěstí a blahobyt bude mít.

Kromě blinů, které během oslav najdete v každém stánku, můžete ochutnat také tradiční plněné pirohy nebo olady (obdoba českých lívanců).  

Bliny jsou skvělým pohoštěním – fungují totiž jako minichlebíčky!…

Zobrazit recept

USA

V Americe lidé slaví Mardi Gras neboli tučné úterý, a to zejména v oblasti Louisiany. Ten nejproslulejší karneval se koná ve městě New Orleans a sjíždí se na něj lidé z celé Ameriky. Mardi Gras je dokonce oficiálním státním svátkem. Oslavy začínají ale už dva týdny předem a na tučné úterý vrcholí.

Každý den se koná nějaká přehlídka masek. Průvody pořádají karnevalové spolky, které vznikly již v 19. století, a kostýmy společně s plánem průvodu si předávají z generace na generaci. Součástí průvodu jsou také nazdobené vozy, odkud masky hází přihlížejícím korálky, a dechové orchestry doprovázené mažoretkami.

Mardi Gras má také své typické barvy, kterými jsou žlutá, zelená a fialová. Slavnost končí v půlnoci z tučného úterý na popeleční středu, kdy konec oslav vyhlásí starosta. Tradičním pokrmem tohoto období je královský koláč, který symbolizuje příchod tří králů a od tohoto dne až do konce oslav se také hojně konzumuje.

Koláč má tvar oválného prstenu, je ochucen skořicí a přelitý polevou v tradičních barvách Mardi Gras.