peníze, peněženka
Třetina Čechů přiznává, že u lékaře různým způsobem uplácí. Minimálně čtvrtina z nich je ale k úplatku donucena zdravotnickým personálem. Kde se v Česku uplácí u lékaře? Za jaké výkony platíme nejčastěji? Na to se včera mohli ptát čtenáři deniku.cz šéfa protikorupční organizace Transparency International Davida Ondráčky. A co lidi nejvíce zajímalo? Přinášíme vám přepis online rozhovoru.
Proč berou lékaři úplatky?
Doufám, že většina lékařů nebere, a naopak se jim to nelíbí. Jsou jiní, kteří berou, a na ty je třeba se zaměřovat. Je to ale podobné rozdělení jako v jiných oborech a aktivitách. Jen bychom se s tím neměli smiřovat. Samozřejmě, že systémové řešení musí přinést až reforma zdravotnictví, která by měla omezovat korupční rizika a zlepšit kontrolu.
Je obecně známo, že jsou lékaři, kterým se musí dát úplatek, jinak člověk nebude standardně ošetřen. Co se děláte pro to, aby se lékařům zvedly platy?
Financování zdravotnictví a jeho reforma jsou klíčovou otázkou, která se musí řešit. Tento průzkum se zaměřil pouze na jeden aspekt neprůhlednosti a korupčních rizik ve zdravotnictví, na přímou zkušenost lidí při jejich návštěvách lékařů a zdravotnických zařízení.
Nejde patrně o nejvážnější problém, ale přesto je užitečné názorům veřejnosti naslouchat. Systém zdravotnictví trpí řadou dalších problémů, od politické korupce, neefektivní alokace investic, neprůhledných veřejných zakázek přes málo účinné kontrolní mechanismy až po sporné praktiky některých farmaceutických firem.
Platy lékařů musí být řešeny v rámci reformy celého systému.
Jaký největší úplatek jste zaznamenali? Jakou částkou lidé lékaře průměrně uplácejí?
Někteří lidé přiznali, že dali úplatky přesahující i hodnotu 50 tisíc korun. Tam už to nijak omlouvat nejde, jde jednoznačně o korupci. Průměr se určit nedá, naprostá většina jsou banální dárky nepatrné hodnoty, které neovlivňují podobu péče.
Co by měl pacient udělat, když si lékař řekne o úplatek?
Snadné to samozřejmě není a vím, že pacient je v pozici, kdy často zoufale potřebuje pomoc. Ale přesto by takový požadavek měl jednoduše odmítnout.
Argumentovat by měl tím, že je to trestné i pro něj, protože by se dopustil trestného činu podplácení (bez ohledu na výši úplatku), a to po něm nikdo chtít nemůže. Samozřejmě se lze odvolat také na lékařskou etiku, ale to asi příliš nepomůže.
Je možné naznačit, že byste si takový požadavek nenechali pro sebe. Ale je to podobné jako odmítnout dát úplatek i v jiných situacích, pokud si o ně řekne nebo naznačí úředník, politik, policista nebo nákupčí.
Kde se podle vás ve zdravotnictví nejvíce uplácí?
Tady odpovím výsledkem průzkumu. Z hlediska diagnóz byly úplatky nejčastější směřovány stomatologům, gynekologům a porodníkům, psychiatrům a ortopedům (zejména u kloubních endoprotéz).
Pokládáte úplatky dávané lékařům za důsledek jejich nedostatečného počtu v ČR (a tudíž vysoké poptávky po jejich službách), nebo spíše za důsledek špatné legislativy a její následné kontroly? Byl byste pro větší liberalizaci zdravotnictví (např. zavedení pacientem zcela hrazené nadstandardní péče)?
Nevidím problém v malém počtu lékařů. Spíše jako kombinaci nevynucované legislativy, špatné kontroly a přetrvávající tradice nošení dárků lékařům, na kterou si zvykli někteří lékaři i pacienti.
Klientský přístup se projevuje pouze v některých případech. Osobně jsem pro jasné nastavení standardů, na co lidé mají nárok, a ceníků, za co je možné si legálně připlatit, aby se to nedělalo bokem a potají.
Je to spíše nastavení pravidel a jejich vynucování než přímo liberalizace.
Jak složité je případný úplatek lékaři dokázat? A je o to ze strany pacientů vůbec zájem, když podle průzkumu jde o docela rozšířený nešvar? Nebere se to někdy tak trochu jako samozřejmost?
Ano, jako samozřejmost se to často bere, minimálně čtvrtina lidí to tak chápe. Cílem takových průzkumů je ukázat, že pacient má být klient, který žádné úplatky a dárečky nenosí a nosit nemusí. Úplatky se prokazují nesmírně obtížně, pokud nemáte nahrávky, přímé důkazy, jde o tvrzení proti tvrzení. To ale nemění nic na tom, že je to trestné pro obě strany.
Může lékaři, který si řekne o peníze, někdo odebrat registraci?
Lékařská komora, která může lékaře vyloučit a tím mu fakticky znemožnit vykonávat profesi. Její úkol je chránit profesní etiku a posuzovat jednotlivé prohřešky a jejich závažnost. Dělá to, i když o jejich verdiktech lze diskutovat.
Setkal jste se ve své praxi také s nějakým zvlášť špatným přístupem lékaře, který například využíval závažného zdravotního stavu pacienta (a nechal si platit od jeho příbuzných)? Jak se může v takových případech blízký člověk bránit? Jak je to s dokazováním, že lékař opravdu peníze po pacientovi chtěl?
Osobně nemám tuto zkušenost, ale třeba právě u tohoto průzkumu lidé psali i konkrétní příběhy – podívejte se na www.zdravibezuplatku.cz. Dokazování je obtížné, ale doporučil bych nejprve zavolat a zkonzulotvat postup na celonárodní protikorupční linku s číslem 199, kterou provozuje Transparency International.
Je špatné, když dám lékaři dárek za jeho skvělý přístup (samozřejmě až po zákroku)? Mám opravdu velký strach z bolesti, ale jen málokterý lékař má přístup, který potřebuji. Přijde mi tedy správné mu pak nějak vyjádřit dík. Nekazím jim tak ' morálku'?
Velmi dobře vím, že je nutné rozlišovat mezi poděkováním po zákroku a vynucenými dary či úplatky. Určitě v tomto nelze být fundamentalistický, pokud to tak cítíte a připadá vám to správné, je to vaše věc.
Nejsem tady v roli arbitra morálky. Přesto – děkujete takto za každou normální veřejnou službu, kterou dostanete? Na úřadě, ve škole, na policii, vMHDatd.
? Myslím, že je to podobné a takto by se nad tím mělo přemýšlet.
- Co mám dělat, když mi lékař odmítne dát léky, dokud nezaplatím?
- Jediná možná rada je – okamžitě takový postup ohlašte na lékařské komoře, pokud jde o nemocnici, tak jejímu vedení, řediteli, případně i na protikorupční linku 199.
- Setkal jste se osobně se situací, ve které jste cítil, že si lékař žádá úplatek?
Osobně se mi to u lékaře nestalo, ale vím, že prostě některé obory jsou hodně postaveny na známostech a kontaktech. Potvrdil to ostatně i tento průzkum.
Praktický lékař mne před lety při bolestech zad poslal ke specialistovi. Ten chtěl za obstřik peníze, dal je do šuplíku, ale nevystavil mi účet.
Když jsem se na to ptala sestřičky, odkázala mne na něj, on na mne koukal jako „zjara“, co že si to vymýšlím. Potvrzení jsem stejně nedostala. Docílil toho, že jsem k němu už nešla.
Až později jsem se dozvěděla, že stejnou zkušenost učinili i další lidé. Byl byste pro, aby byli na lékaře s touto „pověstí“ nasazeni provokatéři?
To je zřetelně korupční případ, je potřeba na takového lékaře upozornit, aby se dala věc prověřit a vyšetřit. Doporučuji některý z výše zmíněných způsobů, jak takový případ ohlásit (včetně Policie ČR). Osobně jsem pro zavedení možnosti řízené provokace, která by měla pracovněprávní důsledky. Shodou okolností v parlamentu je další návrh tímto směrem, který se bude brzo řešit.
Když byla moje kamarádka těhotná, její gynekolog jí v Praze nabídl, že když bude chtít, odrodí ji právě on. To pro něj ale znamenalo, že byl 24 hodin k dispozici. Za to si vzal několik tisíc korun. Je to podle vás v pořádku? Kamarádka byla spokojená a lékař dostal zaplaceno.
Podle mě to úplně v pořádku není, lékař by neměl dostávat peníze za to, že bude k dispozici. Aspoň ne do té doby, než budou jasně nastavená pravidla, že něco takového si lze legálně a oficiálně připlatit. Takto vše probíhá pokoutně, s nádechem korupce, i když navenek jsou obě strany spokojené. Ale nechci, aby to znělo fatálně, ať dítě prospívá.
Je normální, když po mně gynekoložka chce 500 korun ročně za sterilizaci a opotřebení zdravotnických přístrojů a za to, že mi pošle výsledky vyšetření v SMS na můj mobil? Moje lékařka to vyžaduje, mně to připadá divné, ale zároveň bych nerada přecházela k jiné doktorce.
Podle mě to normální není. To jsou přesně vyžadované platby (sponzorské příspěvky), které jdou nad rámec povinností a někteří lékaři je nadužívají či přímo zneužívají. Pacient je do toho tlačen a nemá mnoho možností. Cílem takových průzkumů je otevřít širší diskusi, která může vést ke změně současné praxe.
Co si myslíte o následujícím postupu: Moje babička byla na operaci očí. V nemocnici jí natvrdo řekli, že pro ni mohou udělat to a to.
Ale pokud dá nemocnici sponzorský příspěvek dva tisíce korun, tak bude péče lepší. Babička peníze pochopitelně zaplatila.
Ve finále jsme zjistili, že to, za co chtěla nemocnice sponzorský příspěvek, hradí pojišťovna normálně. To je podle mě naprosto nehorázně řízené vydírání pacientů.
Podle mě také, vynucované sponzorské dary by se neměly tolerovat a ministerstvo zdravotnictví, lékařská komora, někdy snad i policie by to měly řešit. Pacient je postaven před nepřijatelnou volbu. Přesto věřím, že takové postupy jsou spíše výjimečné, i když se dějí.
Pozornost pro lékaře. Ano či ne?
Ilustrační foto: ingimage.com
12. 10. 2016
Osm a půl miliardy korun. To je částka, která ročně končí v kapsách českých lékařů jako úplatky od pacientů. Vyplynulo to ze zprávy organizace Transparency International a potvrzují ji i další výzkumy.
Pětašedesátiletá Jiřina má před sebou výměnu kloubu. Spolu s rodinou už pár měsíců řeší otázku, kolik peněz má před ní dát lékaři, který operaci bude provádět. „Už jsme dali takzvaný sponzorský dar nemocnici, kde budu operována,“ vypráví Jiřina.
„A to proto, že jinde bych čekala mnohem déle. Bylo mi tam naznačeno, že sponzorské dary jsou vítány, tak jsem pochopila, že se to očekává. Bylo to deset tisíc. A teď nevím, zda to stačí nebo je vhodné dát něco i lékaři,“ říká na rovinu.
Část její rodiny říká, že ano, že pozornost pro lékaře je naprosto běžná záležitost. Naopak její syn je tvrdě proti. Považuje tyto takzvané pozornosti za normální korupci. V rodině je kvůli tomu dusno. Jiřina se navíc bojí, aby lékaře finanční pozorností neurazila.
„Já vlastně vůbec nevím, jak se to teď dělá,“ shrnuje svůj problém.
Jde o modelovou situaci, kterou zažívá hodně lidí. A čím jsou starší, tím tuto otázku řeší častěji. Mimochodem, když jsme zde na i60 nedávno zveřejnili článek zabývající se otázkou, za co senioři nejvíce utrácejí, v diskusi pod ním se velmi často objevovalo téma úplatků u lékařů. Mnozí lidé napsali názor, že za pozornosti lékařům senioři utrácejí rozhodně dost.
Na toto téma se nedávno rozproudila velká debata poté, co slovenský praktický lékař Peter Lipták ve slovenské televizi Markíza přiznal, že dary od pacientů přijímá. Nahlas pojmenoval to, co většina jeho kolegů tají. Řekl například toto: „Beru to jako dary.
Získám na nich každý rok kolem pěti tisíc eur. Zajímavé je, že peníze dávají většinou chudí lidé.“ A dodal, že velmi dobře ví, že v České republice je situace stejná.Veřejnost ho za to odsoudila, ale mnozí lékaři dobře vědí, že jen otevřel jedno velké tabu.
Průzkum na toto téma si zadal i Český rozhlas u agentury Median. Vplynulo ze něj následující: Více než dvě třetiny Čechů považují za správné dát lékaři láhev alkoholu, bonboniéru či podobnou pozornost, protože poté očekávají, že budou mít lepší péči. Pro pětinu lidí je ze stejného důvodu normální dát lékaři peníze.
Zároveň lidé uváděli, že požadují, aby byl zachován dosavadní stav, tedy standard hrazený z veřejného pojištění.
Ale polovina dotazovaných by přitom přivítala, aby si mohli legálně zaplatit formou doplatků lepší péči, druhá polovina je proti.
Lidé považují například za správné, aby si mohli připlatit za zákroky na přání jako je třeba porod císařským řezem nebo za lepší endoprotézy, sádry či oční čočky. Což se nyní v praxi děje, ale neoficiálně.
Paradoxní je, že nedávno, tedy v letech, kdy byly zavedeny poplatky v ambulancích a v nemocnicích, údajně korupce ze strany pacientů v České republice mírně poklesla.
„Zdá se, že poplatky změnily vnímání pacientů,“ míní Jana Petrenko z Koalice pro zdraví, spolku, který sdružuje organizace na ochranu pacientů.
„Lidé začali mít pocit, že když už si platí, jsou zákazníkem a přestali mít potřebu dávat lékaři něco navíc.“
Ovšem poplatky v nemocnicích a ambulancích byly zrušeny a mnozí pacienti dál přemýšlejí, zda je dávání pozornosti lékařům normální nebo ne.V poslední době vyšlo v Evropě najevo několik kauz, kdy byli lékaři rozsáhle upláceni farmaceutickými firmami. Zkrátka, brali peníze za to, že předepisovali určité léky nebo používali určitý materiál.
Česko v tomto směru není výjimkou a některé lékaře kvůli tomu i vyšetřuje policie. Ve srovnání s částkami, jaké se v tomto směru objevily, je nějaká ta láhev dobré whisky nebo tisícovka v obálce zdánlivá maličkost. Jenže jde o princip. O stanovení mantinelů.
A ty právě v této oblasti neexistují nebo si je snaží nastavit každý sám podle svého mínění.
Čtyřiasedmdesátiletá Růžena například chodí ke své obvodní lékařce pokaždé s čokoládou či kávou. „Připadá mi to přirozené, jsem zvyklá, že se lékařům kdysi vždy něco nosilo,“ říká. „Už moje maminka chodila k lékaři zásadně s vajíčky nebo něčím z našeho hospodářství.
“ Na námitku, že její obvodní lékařka jezdí v mercedesu, zatímco Růžena musí svou penzi každý měsíc pečlivě rozpočítat tak, aby si vůbec mohla dovolit zajet vlakem z Ostravy do Prahy za přítelkyní, reaguje krčením ramen a slovy: „Já bych si připadala divně, kdybych šla do ordinace jen tak, bez ničeho.
Každopádně je na mě paní doktorka moc milá a když jsem potřebovala, přišla i ke mně domů.“
Bonboniéra a káva je samozřejmě brána jako malá pozornost, ale lidé jsou schopni kvůli snaze nějak se lékařům zavděčit se dokonce i zadlužit.
V jedné rodině z Prahy se dohodli tak, že si dcera na sebe vzala půjčku padesát tisíc korun, protože lékař jejímu otci naznačil, že by mu mohl zajistit přednostní operaci močového měchýře.
A zcela na rovinu mu řekl, že je třeba zaplatit za to, že ji operatér a personál udělá ve svém takzvaně volném čase.
„Později nám došlo, že říkal nesmysly,“ vypráví dotyčná. „Ale tehdy jsme chtěli tatínkovi zajistit co nejlepší péči, co nejrychleji mu ulevit od bolestí, takže jsme racionálně neuvažovali.
Nakonec vše dobře dopadlo, péči měl perfektní, tak se utěšujeme, že to bylo kvůli tomu, že jsme zaplatili. Ale tak nějak vnitřně tuším, že bez úplatku by to bylo stejné. Šlo o operaci, která byla nezbytná, přece by ho nenechali umřít, ne? Šel by na ni tak jako tak.
Jako důchodce by už v bance půjčku nedostal, tak jsem si ji na sebe vzala já a teď ji společně jako rodina splácíme,“ vysvětluje.
A stačí si najet na různá diskusní fóra na internetu. I z nich jasně vyplývá, že dávání pozorností ve zdravotnictví je téma, které hýbe společností.
Hodnocení: (5 b. / 1 h.)
Pro hodnocení se musíte přihlásit
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Oldřich Čepelka 13.10.2016 17:50
Nevím, zda autorka měla na mysli pozornosti, anebo úplatky. Tady bychom to měli jasně rozlišovat. – A samozřejmě musíme rozlišit legální platbu nza lepší plombu, náhradu, čočklu v oku atd. Nechápu, proč zubařům už běžně doplácíme skoro za vše, zatímco ve veř. nemocnicích se to snad nesmí.
Pacienti nesmí být rukojmím nějaké polit. strany, podobně jako nejsou, když se v obchodě rozhodují o obyčejné housce, nebo o kaiserce. Ze solidárního zdr. pojištění ať se platí všem stejně, a kdo chce a může, ať si připlatí. Nechci žít ve světě, kde se smí na pulty vyloužit jen stejné housky.
Jarmila Fialová 13.10.2016 11:48
Dávala jsem,ale ne předem,ale po operaci sestrám tašku ovoce a kafe,za péči,kterou mi poskytly.dcera je zdravotní sestra na JIPce,proto vím,jak je jejich práce nedoceněná.
Hana Rypáčková 13.10.2016 11:44
Nedáváme a ani by si je vlastně známí lékaři nevzali. Ale na rehabilitaci nebo k očařce v době hojnosti jahod – vezmu krabičku pro radost, ale to rozdávám všem, kdo zahrádku nemají a je jahodové šílenství. Šampus k tomu nedávám.
Taky nevím, co bych dělala při podmínce úplatku v rizikové situaci.
Hana Šimková 13.10.2016 08:51
Mám zkušenost s lékařem, který si o úplatek řekl, když jsem měla jít na operaci kyčle. Bylo mi z toho smutno, protože na mně působil velice dobře . Šla jsem tedy k jinému a ten mě odoperoval velice dobře a bez úplatku. Bomboniéru jsem dala jenom sestřičkám v nemocnici, protože se o mne velice hezky staraly.
Ladislav Vesecký 13.10.2016 07:10
Ten kdo nejvíce řve, že má málo, je třeba mu ubrat! Aby věděl co to málo je. Může se pak zeptat každého důchodce, co je málo.
Věra Lišková 13.10.2016 04:03
Musím lékaři důvěřovat, ten který by žádal úplatek, podle mne důvěryhodný není. Naštěstí je možnost jít jinam.
Zdenka Jírová 13.10.2016 00:38
Úplatky nedávám, ani na ně nemám. Považuji to za nečestné. od lékařů přijímat nebo si dokonce říkat o úplatek zvláště od penzistů. Takoví lékaři ve mně nebudí důvěru.
ivana kosťunová 13.10.2016 00:27
Myslím, že problém je jinde. Lékaři a personál ve státem provozovaných zařízeních nejsou dostatečně zaplaceni. S úplatkářstvím jsem se nesetkala, ale drobnou pozornost jako vyjádření spokojenosti s lékařskou péčí za úplatek nepovažuji.
Jana Šenbergerová 12.10.2016 21:43
Nikdy jsem žádnému lékaři ani zdravotnímu, či lázeňskému personálu žádný úplatek nedala a neměla jsem pocit, že by se o mě starali hůř.
Je mi líto všech, kteří si úplatkem chtějí zajistit něco lepšího a k lékaři, o kterém bych věděla, že se chová k pacientům podle výše úplatku, bych raději nešla. Ani za tu cenu, že by mě to mohlo stát život.
Stejně jednou umřu, jenomže vím, že to není definitivní. S takovým škraloupem by se mi umírat nechtělo. Možná právě proto se mi dostalo vždy potřebné a odpovídající péče.
Ilona Kolářová 12.10.2016 20:43
Asi před dvaceti lety jsem měla podstoupit nepříjemný zákrok v naší nemocnici. Těsně před zákrokem si mě pozval k sobě zástupce primáře, začal mluvit o mém tehdejším mamželovi, který podnikal, a řekl si o úplatek. Neřekl to úplně natvrdo, ale z jeho řeči to vyplynulo. Když viděl, že nereaguji, řekl, ať si vše ještě dobře rozmyslím.
Nakonec to dopadlo tak, že jsme seděly tři pacientky připravené před vstupem na sál. On přišel a zeptal se mě ještě jednou, zda jsem se rozmyslela. Odpověděla jsem, že nevím co. Za chvíli přišla sestra a řekla, že já na zákrok nepůjdu a budu propuštěná. Druhý den jsem se hlásila u svého lékaře a ten byl úplně nepříčetný, proč mě pustili domů.
Provedl mi ještě s jednou paní doktorkou z nemocnice jedno vyšetření a poslal na rozbor. Během čtrnácti dnů jsem dostala telegram, abych se urychleně dostavila do nemocnice na zákrok. Zjistili, že jsem v předrakovinovém stadiu a musím okamžitě podstoupit operaci. Byla jsem pak doma čtyři měsíce, protože jsem měla velké pooperační komplikace.
A pan zástupce primáře? S jeho manželkou jsem jeden čas chodila na cvičení a tam se dozvídala, jaké si užívají dovolené, co vše si kupují a jakém přepychu si žijí.
Načíst starší příspěvky
Zpět na homepage Zpět na článek
Policie navrhne obžalovat desítky lékařů a zástupců farmaceutických firem. Předepisovali přednostně léky
Kde se nacházíte: iROZHLAS.
cz / Zprávy z domova | Související témata: Policie ČR Národní centrála proti organizovanému zločinu lékaři farmaceutické firmy úplatky korupce léky
Z 66 obviněných je 23 lékařů, ostatní stíhaní jsou zaměstnanci či manažeři farmaceutických společností. Podle vyšetřovatelů od nich lékaři přijímali úplatky v letech 2009 až 2013, a to za předepisování léků jejich firem.
Svědek v kauze Stoka: Myslel jsem, že děláme maximum pro transparentní zadávání zakázek
Číst článek
Lékařům hrozí za braní úplatků až pět let za mřížemi, zástupcům firem za podplácení až šest let vězení. Policisté navíc zástupce společností viní také z účasti na organizované zločinecké skupině, za což lze uložit až desetileté odnětí svobody a také propadnutí majetku.
Policie vyšetřuje všechny obviněné na svobodě. O podání obžaloby rozhodne Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2.
Centrála v kauze obvinila celkem 200 lidí, z toho 151 lékařů. U 128 lékařů bylo poté stíhání podmíněně zastaveno. Podle Ibeheje se k trestné činnosti přiznali, vyjádřili nad ní lítost, v minulosti nebyli odsouzeni a poukázali na pomoc obětem trestných činů 1,5násobku částky, pro kterou byli stíháni. Dohromady takto zaplatili přibližně 20 milionů korun.
Šesti dalším lékařům pak loni v prosinci Obvodní soud pro Prahu 2 uložil peněžité tresty. Rozsudek není pravomocný.
Další články
Nejčtenější
Koronavirus, Petr Kellner, MS hokej 2021, Parlamentní volby 2021, Výsledky voleb v obcích, Film, Koronavirus v Česku, Statistika nehod, Olympijské hry 2020 Můj rozhlas, Vinohradská 12, SK Slavia Praha, Petra Kvitová, Euro 2020, Počasí, Miloš Zeman, Andrej Babiš, Seznam ministrů, Zprávy z domova, Zprávy ze světa, Datová žurnalistika, SPORT – rychlé zprávy, Fotbal online, Hokej online, KLDR, Předvolební průzkumy, Afghánistán, Rychlé sportovní zprávy, Gabriela Koukalová, Sýrie, Bramborový salát, Bitcoin, Ester Ledecká, EURO 2020, ZŠ Plynárenská Teplice, Sucho, Izrael, Real Madrid, Kim Čong-un, Donald Trump, Nemocnice na Bulovce, Andrea Vrbovská, Tomáš Horáček, Zuzana Čaputová
Doporučujeme
Odevzdej úplatek, nebo zemřeš. Socialismus měl plno kostlivců ve skříni
Řada lidí má socialistické zdravotnictví spojeno s různými dárečky lékařům, jinak řečeno úplatky. Bonboniérou či doma upečenou bábovkou to začínalo, tisícovkami v kapsách lékařů končilo. Pokud člověk chtěl lepší zacházení, lepšího lékaře nebo se jen dostat na speciální vyšetření dříve než za půl roku, úplatek byl skoro povinnost.
Přečíst článek ›
„Úplatky samozřejmě byly. Myslím si, že v ambulantní péči o ně nikdy moc nešlo, spíše v nemocnicích. Ale zase to nebylo tak, že by se člověk k léčbě nedostal, kdyby nezaplatil.
Ale když chtěl předběhnout v termínech, když chtěl lepší endoprotézu než tu standardní, očekávalo se to,“ říká praktická lékařka Marie Hermanová. Podle ní v lidech stále zůstává tendence platit, přestože nemusí.
„Mají pocit, že mají být zavázáni. To v lidech z éry socialismu zůstalo.“
„Velkým problém byla korupce, protože když se člověk chtěl dobrat k něčemu kvalitnějšímu, musel nějak zaplatit,“ doplňuje ji historik Michal Stehlík.
„Šlo spíše o součást šedé ekonomiky, než že by to bylo prostředí, kde by lítaly miliony.“ Záleželo jen na pacientovi, kolik a co chtěl lékaři dát.
A asi není překvapivé, že podle průzkumů jsou nějaké formy úplatků lékařům pro dvě třetiny lidí stále přijatelné.
Jak na tom byly socialistické sanitky:
„Pacient, který měl jít na operaci s kyčlí a kolenem, mi přinesl klíčky od auta. Řekl jen, že stojí zaparkované na parkovišti naproti ordinaci a že je to malá pozornost za to, že operace proběhne do měsíce.
Byl jsem v šoku,“ prozradil nám lékař, který nechtěl zveřejnit své jméno. „Samozřejmě jsem to tehdy odmítl, ale překvapilo mě, co jsou lidé ochotni dát za něco, co bych pro ně stejně udělal,“ zamýšlí se.
Přečíst článek ›
Většina pacientů neměla na takové dary peníze, ale pár stovek bokem nebo nějaká lahev alkoholu se v jejich taškách našla.
Podle historika Stehlíka šlo o to, na jakého lékaře pacient narazil, a hlavně o to, kdo systém zneužíval a úplatky přijímal a kdo se snažil být spravedlivý.
„Začínalo to flaškou a bonboniérou u obvodního lékaře přes pár stovek u snazších případů, složitější operace mohly jít k tisícovkám. Obávám se ovšem, že mnohdy peníze zkasíroval nějaký prostředník, který člověka k lékaři dostal,“ upozorňuje Stehlík.
Kromě peněz byly podstatné známosti. Pokud praktický lékař zjistil, že pacient potřebuje odbornější péči, dal mu žádanku k dalšímu vyšetření. Pak se zařizovalo vyšetření na okresní úrovni, někdy se člověk mohl dostat až do Prahy nebo do Brna na lepší vyšetření. „Byl to systém finanční, ale i sociální korupce,“ dodává Stehlík.
Co by se mělo podle herce Hrušínského a europoslankyně Konečné účit ve školách o socialismu?
Zdroj: Deník
Základní teze socialistického zdravotnictví byla bezplatnost a veřejná dostupnost. „Bohužel bezplatnost zároveň znamenala, že péče byla velmi špatná z hlediska finančních i technických podmínek, problémem byl nedostatek zahraničních léků i vybavení pracovišť.
Režim sázel na obětavost personálu, který to hodně zachraňoval,“ vysvětluje Stehlík. Bezplatnost ovšem reálně znamenala, že se z platu zaměstnanců odvádělo státu nemocenské pojištění na zdravotní péči.
Problém nastal ve chvíli, kdy systém kolaboval a neposkytoval péči, kterou sám garantoval.
Přečíst článek ›
Také možnosti předepisování léků byly značně okleštěné. Obvodní lékař jich měl na výběr pouze pár základních, odborný lékař už měl možností více, přesto i on nemohl předepsat dražší a lepší léky z „kapitalistického“ západu.
„Sortiment byl ubohý. Například onkologové neměli chemoterapie, ty si sháněli přes krajský výbor KSČ. Vědělo se o nových chemoterapeutikách ze západu, ale ty se sem nedovážely.
Samozřejmě se léčilo, ale nemohly se používat nové preparáty, které měly méně vedlejších účinků,“ připomíná zásadní problém Hermanová. Například obyčejný ibuprofen, který dnes koupíte i v drogerii, byl žádaným podpultovým zbožím.
Lidé, kteří se dostali k zahraničním lékům a dokázali sem nějaké léky dostat, s nimi samozřejmě obchodovali.
Dlouhá čekání
Problém nebyl jen v nedostatku léků, chyběla i vyšetřovací technika. Například v Jihočeském kraji byl jediný přístroj na CT vyšetření, a to v Krajské nemocnici v Českých Budějovicích. Pacienti si tedy na vyšetření počkali opravdu hodně dlouho.
S dnešní dobou se to podle Hermanové vůbec nedá srovnat. „Vím, že se to pacientům nezdá, ale zdravotnictví bylo tehdy úplně o něčem jiném. Pomalost systému byla výrazná.
Ještě dnes se nadává na lhůty u lékařů a čeká se dlouho na vyšetření, ale tehdy byl systém řádově horší. Nečekalo se měsíce, ale roky. Vybavení nemocnic bylo tristní.
Na papíře bylo všechno zdarma a rovné, ale úroveň byla špatná,“ říká na rovinu lékařka.
Přečíst článek ›
Něco jiného bylo, pokud člověk patřil mezi vysoce postavené komunisty. Pro ty bylo v Praze vládní sanatorium SANPOZ, dnešní Nemocnice Na Homolce, které mělo svoji tradici už za první republiky. Měli zde nejen lepší léky, ale hlavně rychlejší péči. Na co lidé čekali řadu měsíců, měli oni v řádu týdne.
Klady a zápory
Systém měl řadu nevýhod, podle oslovených lékařů měl ale i své světlé chvilky.
„Jedinou věcí, která byla za socialismu lepší, byl větší pořádek v atestační přípravě lékařů, systém byl dořešený a fungoval,“ míní Hermanová. S tím souhlasí i pediatr a alergolog Jan Koláčný.
Ten podotýká, že kladem socialistického zdravotnictví byl relativně stabilní systém univerzitních nemocnic a krajských a okresních ústavů národního zdraví.
Přečíst článek ›
„Co se týče přístupu k pacientovi, tak si myslím, že žádnou výhodu socialistické zdravotnictví nemělo. Jedině snad dříve nebyl problém s očkováním. Očkování bylo nařízené, lidé na něj chodili a populace byla řádně proočkovaná,“ uvádí lékařka.
Koláčný připomíná, že za socialismu fungovaly lékařské služby první pomoci, které byly hodně zneužívány. „Když měl člověk ráno teplotu 37, tak si ji zavolal a přijeli. Lidé to brali tak, že na to mají právo, tak ať přijedou.
To se po revoluci změnilo.“
Tehdy jste si ani nemohli zvolit lékaře, který by vám byl sympatický nebo jehož erudice se vám zdála větší. „Byl systém obvodních a závodních lékařů. Velké podniky měly závodní lékaře a jejich zaměstnanci povinně chodili na veškerou péči k nim.
K obvodnímu lékaři chodili ti, kdo neměli závodního lékaře, a to podle toho, do jakého obvodu patřili,“ vysvětluje Hermanová. „Co se týče vztahu český pacient a zdravotnictví, tak jsou na tom lidé dnes mnohonásobně lépe.
V dostupnosti, ve spektru léčiv, přístrojů, množství nemocnic a klinik,“ uzavírá.
Šest lékařů odsouzeno za úplatky. Předepisovali léky podle přání distributorů
Hlavní obsahIlustrační foto
Foto: Profimedia.cz
„Všichni obžalovaní dostali peněžitý trest, který je zhruba ve stejné výši jako přijaté úplatky,” řekla mluvčí soudu Marcela Pröllerová. Podle zjištění Práva se jedná u jednotlivých lékařů o částky od stovek tisíc korun až po několik milionů. „Verdikt není pravomocný,” upozornila Pröllerová.
Podle obžaloby brali lékaři peníze od reprezentantů dvou farmaceutických společností výměnou za to, že budou přednostně předepisovat léky distribuované těmito firmami. Jednalo se o praktické lékaře i specialisty. Někteří z nich se hájili tím, že peníze od distributorů nebyly úplatky, ale odměny například za spolupráci na dotazníkových šetřeních.
Neurolog vyšetřoval ženám genitálie bez oprávnění, dostal podmínkuKrimi
Původně policie obvinila devět doktorů. U tří z nich státní zástupce trestní stíhání podmíněně zastavil poté, co se doznali a zaplatili na dobročinné účely sumu, která odpovídala jedenapůlnásobku přijatých úplatků.
Obří úplatky za léky bral i primářKrimi
Nejvyšší trest, pokutu tři miliony korun, dostal praktický lékař z Rumburka Josef Kořínek, kterého žalobkyně chtěla poslat za mříže a nechat mu propadnout i majetek.
Kořínek podle spisu během let 2008 až 2011 inkasoval od zástupců dnes již neexistujících firem Iternchemia a Genericon celkem přes 2,5 milionu korun za to, že předepisoval jimi distribuované generické léky, které byly ekvivalenty originálních léčivých přípravků. Celkem šlo o více než 110 tisíc balení.
Lékař dal opilému řidiči falešné alibi, dostal důtkuKrimi
Mezi obviněnými lékaři, kteří si „koupili odpustek”, a soudu se tím vyhnuli, je také současný primář urologie jablonecké nemocnice Jaroslav Všetička. Ten si za roky 2009 až 2013 bokem přivydělal za předepisování distributory určených medikamentů okolo půl milionu korun.
„Samozřejmě z toho radost nemám, ale není to důvod pro to, abych pana primáře odvolal z funkce,” reagoval šéf jabloneckého špitálu Vít Němeček.
Sám Všetička už dříve Právu řekl, že obvinění souvisí s jeho soukromou praxí, nikoliv s prací v nemocnici. „Je to pro mě nepříjemná situace a nechci se k tomu už vyjadřovat. Požádal jsem o odklon trestního řízení,” prohlásil Všetička loni v březnu.
V případu je obžalováno i 16 manažerů, obchodních zástupců a zaměstnanců farmaceutických firem, kteří se podíleli na systému nelegální podpory prodeje léků produkovaných či distribuovaných těmito společnostmi.
Jejich kauzu soud vyloučil k samostatnému projednávání. „V této věci bude rozhodnuto v dohledné době,” uzavřela mluvčí soudu.
Hlavní zprávy
Příběh lékařky: Odchod do Německa? Oběť i odvaha. Tady lékaře nic nečeká
Není to optimistické čtení, ale je o to upřímnější. Dětská lékařka Kateřina Karolová na svém osudu popisuje, jaké úsilí obnáší stát se lékařem a proč je těžké jím v Česku zůstat. Varuje budoucí následovníky a české zdravotnictví označuje jako Titanic po srážce s ledovcem.
Příběh Kateřiny Karolové do jisté míry ilustruje realitu českého zdravotnictví. Popsala ho na svém blogu v sérii nazvané Já, Doktorin a vypráví o odchodu dětské lékařky do Německa a jejím působení tam.
Její blog je seskládaný z dopisů, které zasílala rodině a známým z Německa, kam odešla za prací. Stačily jí k tomu tři roky zkušeností dětské lékařky v české nemocnici. Vysvětluje i to, že odchod takzvaně za lepším není v mnoha ohledech žádný med.
„Žít v cizině není synonymem bohatství, dobrého života a skvělé práce. Žít v cizině znamená boj, tvrdou dřinu, obětování, samotu a odvahu. Být ponížen, opovrhnut, oklamán, či dokonce zneužit. Je také synonymem vzdání se mnoha věcí a obětování se kvůli jiným pro lepší život,“ píše o tom, co v cizině prožívala.
Letos začala Kateřina Karolová na svém blogu psát pro studenty a své budoucí kolegy novou sérii „Láká vás studium medicíny? Zvažte to!“. Je detailní výpovědí o tom, co to obnáší stát se v Česku lékařem.
Plujeme na Titaniku po srážce s ledovcem. A hudba hraje
Se svolením Kateřiny Karolové přinášíme její zajímavý příběh a postřehy i na stránkách Našeho zdravotnictví. Motivací k jeho sepsání jí byla právě kritika lékařů, kteří odcházejí do zahraničí za lepší prací v lepších podmínkách.
„Tato slova jsou určena pro ty, kteří nikdy neopustili svou zem a odváží se kritizovat nás všechny, kteří jsme s odvahou i strachem opustili pohodlí našich domovů, abychom hledali nové možnosti a lepší budoucnost,“ píše Kateřina Karolová.
Své dosavadní osudy vylíčila ve třech textech a obrací se v nich i k těm, kteří o studiu medicíny teprve uvažují: „Nerada bych, aby to vyznělo tak, že mladé lidi plné ambicí odrazuju od toho, stát se doktorem. I já budu jednou pacientem, i já budu ty lékaře potřebovat. Nedává to smysl, měla bych budoucí kolegy podpořit. Ale radši je varuju…“
Pokračuje stejně pesimisticky. „Krize ve zdravotnictví se kumuluje léta, ovšem zdá se, jako by ne a ne dosáhnout vrcholu, který by potvrdil závažnost celého stavu. Vypadá to jako plané řeči. Ale věřte mi, systém už se pár let nachází za bodem, kdy byla ještě šance ho zresuscitovat.
Plujeme na Titaniku. Srážku s ledovcem už máme za sebou. Co bude následovat, víme.
Doktoři, co v nemocnicích aktuálně pracují, mi tak trochu připomínají legendární orchestr, který hrdě hraje, navzdory nezvratnému osudu, oddán svému poslání, vstříc vlastní záhubě, do posledního dechu.
Hudebníci z Titaniku jsou vzpomínáni s úctou. Obávám se, že lékaři se jí nedočkají,“ píše v první části své zpovědi.
Rozčarování mladé lékařky: první plat
V té druhé se poměrně niterně svěřuje s motivy i naivitou, které ji dovedly ke studiu medicíny. Přes to, co o své budoucí profesi už věděla: „V době, kdy uvažujete nad studiem na lékařské fakultě, jste přesvědčení, že realita lékařské profese nemůže být tak černá. Vy to jako budoucí doktor dáte. Vy na to půjdete jinak, vy budete pracovat rádi…“
Není v možnostech tohoto textu obsáhnout všechny těžkosti, které budoucí lékařku provázely během studia. Její popis ovšem poměrně plasticky vypovídá o mimořádné náročnosti tohoto oboru.
Přeskočme do roku 2008. „Je mi 27 let, promuju a s čerstvým diplomem žádám o pracovní místo v naší okresní nemocnici. Konečně, poprvé v životě, se můžu naplno zapojit do pracovního procesu. Začít si vydělávat na bydlení, stravu, život.
Doteď mě dotovali rodiče. Paní z personálního oddělení mi předkládá pracovní smlouvu k podpisu. Je mi nabídnut reprezentativní plat 17 500 Kč. Při přepočtu na 176 pracovních hodin v měsíci to dělá úctyhodných 99 Kč/hod.
Hrubého, samozřejmě,“ přibližuje lékařka první rozčarování.
Každý může studovat zadarmo, ale jen doktoři mají platit?
Ve třetí části textu, příhodně nazvané Zaplať školné a táhni!, se věnuje názorům, které provázejí odchod lékařů do zahraničí. Na kritiky se Kateřina Karolová nezlobí: „Lidé, kteří se v zákulisí českého zdravotnictví nepohybují, mají skrz média jen malou šanci pochopit, o co opravdu jde. Jak to v nemocnici chodí, jak se lékař cítí a proč. Jak to celé vypadá z jeho úhlu pohledu.“
Autorka se netají tím, že jí vadí, jak je český lékař vnímán a jak je prezentován: „Jako někdo, kdo zdarma vystudoval a měl by to automaticky splácet.
Měl by být vděčný, že mu společnost privilegium studia poskytla, a proto by měl být s radostí a chutí veřejně k dispozici. Kdykoliv a všem.
Kdyby se snad rozhodl věnovat se něčemu jinému než českému pacientovi, měl by ‚investice do něj vložené‘ vrátit. Začínáte to chápat? Stali jste se veřejným majetkem.“
Kritikům ovšem Kateřina Karolová vzkazuje, že lékaři své vzdělání rozhodně nemají zadarmo: „Pro všechny, kteří se ohání tím, jak vám vaše studium odvodem daní platí – škola zdarma poskytuje možnost se vzdělávat, vy v rámci školy zdarma vypomáháte během celých šesti let v přidělených nemocnicích. Nazývejte to školením a praxí, ale věřte, že ve skutečnosti tam prostě pracujete osm hodin denně bez nároku na jakoukoliv odměnu. Kdo komu je už jen stran tohohle něco dlužný?“
„Veřejné vysoké školy jsou u nás zdarma. Každý má možnost jít vysokou školu studovat a tuto možnost, zdarma se vzdělat, využít. S tím na školu nastupujete. Bez myšlenek na to, že byste byli jakkoliv zavázáni nebo měli v budoucnu něco splácet.
Vysokoškoláci jiných zaměření si můžou po škole dělat, co chtějí. Věnovat se svému oboru, odjet do zahraničí nebo začít úplně s něčím jiným. Nikdo to řešit nebude. U vás ano.
Protože jste doktor a společnost vás potřebuje,“ podivuje se autorka blogu.
Doktoři nejsou. Splnili vaše přání a táhli jinam
Plně respektuje náročnost studia, ovšem upozorňuje, že takovým odříkáním obvykle člověk sleduje i jisté benefity – lepší pracovní podmínky, plat, zázemí a perspektivu: „Jenže jako doktora v Česku vás nic z toho nečeká.
Je vám nabídnut tabulkový plat, těžko říct, jestli k smíchu, či k pláči. Nedosahuje totiž ani průměrné mzdy ve státě. Jste nuceni několikrát do měsíce pracovat 32 hodin v kuse a falšovat kvůli tomu výkazy práce.
Vykonáváte činnosti, na které nemáte dostatečné vzdělání – jednoduše proto, že je potřeba je vykonat a k dispozici není nikdo zkušenější. Nemůžete si nastavit hodnotu vaší práce. Zpeněžit to, v čem jste lepší než ostatní. Vydělat na tom.
Snad byste za to, co umíte, nechtěli peníze? Vždyť vaše povolání je poslání. Vaší povinností je splácet dluh, který společnosti vaším studiem vznikl, rozumíte?“
Autorka popisuje také to, čemu takový přístup společnosti a státu vede: „Dostal se ke mně článek o tom, jak jisté pohraniční městečko zoufale shání pediatra. Nabízí byt, auto, zařízenou ambulanci a stotisícový plat. Skvělá nabídka a lékařům to nestačí, věřili byste tomu? No věřili.
Oni ti doktoři totiž nejsou, víte? Splnili vaše přání a táhli, chápete? Teď už se je nepodaří nalákat ani stotisícovými výdělky. Dlouhodobě se snažili poukázat na nevyhovující podmínky, marně, tak to vzdali. Odešli, medicínu si rozmysleli nebo se uchytili jinde.
Nejsou a noví, hotoví k použití, budou nejdřív za několik let.“
Nebrečím, nestěžuju si, je to výraz zoufalství
Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch zvažuje, že by mladé lékaře různými způsoby zavázal, aby po studiu museli zůstat v českých nemocnicích. I tomuto nápadu se ve svém blogu Kateřina Karolová věnuje.
A rovnou na tyto úvahy odpovídá: „Místo nápadů, jak si lékaře po škole co nejvíc zavázat (splácením půjčky, umístěnkami, povinnými službami), by se měly zlepšit pracovní podmínky tak, aby se lékaři nemuseli nikoho doprošovat, falšovat výkazy práce, vyhrožovat exodem ani exitem.“
Dnes už je Kateřina Karolová znovu zpátky v Česku. Ale spíše shodou okolností – ostatně teď ve zdravotnictví nepracuje, je totiž na mateřské dovolené. Jednou ji ale zase rozhodování, zda se vrátit k profesi a jestli to má být v Česku, opět čeká.
„Neberte ty mé blogy jako stěžování si nebo brek. Ale jako zoufalství z toho, že tu podstatu toho všeho vidíte právě až tehdy, kdy se stanete součástí tohohle soukolí. A že vaše šance cokoliv změnit se zdají mizivé. Tak o tom aspoň píšu pro ty naše budoucí doktory, chápete?“ uzavírá dětská lékařka.
David Garkisch
Ilustrační foto: Pixabay.com, CC0