Blíží se konec velkých letních prázdnin a nastává dilema, zda děti začít intenzivně připravovat na školu, nebo ne. Zjišťovali jsme, co si o školní přípravě v období prázdnin myslí odborníci…
Blíží se konec velkých letních prázdnin a nastává dilema, zda děti začít intenzivně připravovat na školu, nebo ne. Zjišťovali jsme, co si o školní přípravě v období prázdnin myslí odborníci…
Srpen se přehoupl do své druhé poloviny, je čas uvažovat nad návratem dětí do školy. Ale pozor – nepřežeňte to s učením, ať dětem návrat do školy neznepříjemníte.
Většina odborníků se shoduje na tom, že prázdniny jsou pro děti zasloužený čas odpočinku a není dobré je stresovat přípravou na školu.
Ostatně první týdny v září bývají koncipovány pedagogy většinou odlehčeněji, na děti se nekladou tak velké nároky, jako dále v průběhu roku.
Co děti učit?
Pokud přes to toužíte děti na školu alespoň trochu připravit, rozhodně je nepřipravujte na novou látku, „tuhle práci přenechejte pedagogům,“ říká učitelka Lenka Švarcová, „namísto toho doporučuji, když už to učení musí být, opakování učiva předešlého. Pokud to dítě samo nežádá, nenuťte ho. Opakování mu ale sami můžete navrhnout, v posledních dvou týdnech prázdnin.“
Na tom se shoduje i s psycholožkou Markétou Veselkovou, podle které má učení o prázdninách smysl pouze u dětí, které v některém předmětu výrazně zaostávaly: „Nemělo by zabrat každý den více než čtvrt hodiny.“ Ostatně učení z donucení v době volna bývá většinou liché.
Začněte tedy hrou
Jak dále radí Lenka Švarcová, je dobré dítě připravovat lehkou, nenásilnou formou, nejlépe hrou. Hraním her s dětmi dosáhnete jejich úspěšného vývoje i v budoucnu.
To potvrzuje klinická psycholožka Zdeňka Sládečková, která poukazuje, že hry dětem „pomáhají rozvíjet fantazii, kreativní, analytické, strategické a logické myšlení, předvídavost, krátkodobou i dlouhodobou paměť, umění se soustředit.“
Dva názory maminek
Ačkoli se tedy odborníci, v čele s uznávaným dětským psychologem Zdeňkem Matějčkem, který říká: „…odložme všechny pocity zklamání a ponížení z vysvědčení snad ne právě povznášejícího. Už nemysleme dozadu na to, co se stalo, ale zaměřme se na to, co „býti má.
“ A prázdnin si spolu s dětmi užijme dosyta! Má to být čas naplněný a radostný! A ne nuda a otrava! Natož za trest! (více viz zde: Učit se, nebo neučit o prázdninách – pozn. red.)“ na tomto názoru shodují. Maminky často děti do učení na konci prázdnin tlačí.
Přečtěte si dva pohledy na prázdninové učení od současných českých maminek. Který z nich je vám bližší?
Maminka Lucie (33), projektová manažerka – syn Jakub (9)„Ze svých školních let si sama dobře pamatuji, jak jsem milovala prázdniny, jakožto dobu volna, odpočinku a hlavně žádné školy! Proto bych Kubíka nikdy nehonila přes léto do učení.
Prázdniny jsou tady od toho, aby si pořádně odpočinul, oddechl a nabral nové síly a na školu přijde řada zase v září. Je to šikovný kluk, určitě nebude mít problém se do učiva jakkoli vpravit a pokud, tak si na to prostě důkladně sedneme a všechno jistě brzy dožene.
Navíc poslední týden v srpnu stráví u manželových rodičů a ti ho určitě k učení nepovedou…“
Maminka Vanda (41), asistentka ředitele – syn Jiří (16), dcera Vanda (8) „Rozhodně to není tak, že bych s Vandou po celé prázdniny psala diktáty a nutila ji řešit slovní úlohy, ale od staršího Jirky mám zkušenost, že je na konci léta potřeba pomalinku začít s opakováním, jinak je pro ně začátek školy strašný šok.
Používám proto různé sešity s předtištěnými úlohami, které děti nenásilnou zábavnou formou přimějí zase začít trošku zapojovat hlavičky. Navíc, když třeba jdeme na výlet, snažím se Vandě vymýšlet různé hádanky a úkoly, aby z učiva úplně nevypadla.
S Jirkou jsem to tak také dřív dělala a rozhodně na něm nevidím žádné známky traumat ze zkažených prázdnin.“
Čtěte také..
Domácí úkoly k prázdninám nepatří, radí rodičům psychologové. Děti by ale měly číst
video
Měly by se děti učit o prázdninách?
„Děti mají prázdniny právě proto, ať mají od úkolů a školy volno. Rozhodně bych si je tím nenechal zkazit,“ řekl dětský psycholog Václav Mertin s tím, že oddech potřebují i rodiče. „Hlavně by ale děti měly být venku a získávat co nejvíce zážitků, aby je mohly sdílet s kamarády,“ doporučuje dětská psychiatrička Šárka Bínová jak rodičům, tak i pedagogům.
Jako určitou výjimku vnímají psychologové čtení. „Děti dnes čtou špatně. Měly by číst každý den. Alespoň čtvrt hodiny denně, bez ohledu na to, jestli jsou prázdniny, nebo ne. Než to dokonale ovládnou, aby se pak mohly pomocí četby vzdělávat,“ podotkl Mertin.
Přitom je důležité, aby děti četly, co je baví. „Nenutit je do něčeho takového, jako že musí přes prázdniny přečíst deset knih. Ať si děti čtou knížky, které chtějí a které je baví. Povinnou četbu budou mít zase deset měsíců ve škole,“ nastínila ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny pro Prahu 1, 2 a 4 Galina Jarolímková.
To potvrzuje i psycholožka Karolina Diallo. Číst by podle ní měly hlavně mladší děti, rodiče by je ale neměli nutit. „Na prvním stupni určitě číst často. Ideálně maminka třeba čte pohádku a dítě nechá přečíst jen odstavec. Nebo když jdeme s dítětem do obchodu, tak aby přečetlo, jak se jmenují různé druhy jogurtů, jakou zmrzlinu zrovna dneska prodávají,“ doporučuje Diallo.
Další výjimkou je během prázdnin podle Bínové procvičování angličtiny. „Něco jiného je jazyk, ten je na prázdniny vhodný, protože děti nejsou zatíženy jinými předměty. Mohou se více soustředit na to, zapamatovat si nové slovíčko a využít ho pak během prázdnin třeba na dovolené s rodiči,“ vysvětluje Bínová.
„Prázdniny jsou o odpočinku. Ovšem zahrnula bych výjimku pro slabší žáky. Jestliže dítě zaostává a rodič se s ním musí učit, doporučila bych, aby si s dítětem alespoň jednou týdně sedl a půl hodiny se učili,“ přiblížila Diallo.
Slabší děti mohou podle psycholožky během roku za třídou zaostávat a to je může vyloučit z kolektivu. „Hned od září na to pak dohlížet, aby si ty děti nenechaly hned na začátku dát špatné známky, protože pak je ten půlrok jen o tom, zachraňovat špatnou známku – a to je špatně,“ doplnila Bínová.
Nepoužívat výrazy jako „učit se“
O prázdninách by rodiče podle psycholožky Karoliny Diallo měli upravit slova a výrazy, které v souvislosti s učením používají. „Například místo ‚učit se' bych volila nějakou líbivější rétoriku. Když řeknete dítěti, že by se mělo učit, tak se v něm samozřejmě aktivují obranné mechanismy. Nízké motivaci pak budou odpovídat výsledky celé aktivity,“ upozornila.
Podle psychologů by rodiče měli vymýšlet dětem o prázdninách zábavnější formu výuky. „Třeba zábavné procvičování matematiky, a zase je lepší se vyhnout tomu slůvku ‚matematika'.
Děti by mohly třeba sčítat jablka, třešně, hrušky anebo dělit bonbony. Jde jen o to, přejmenovat tu výukovou činnost,“ řekla Diallo.
„Stejně se dá třeba procvičit psaní tak, že napíšeme někomu dopis,“ doplnil Mertin.
Dnešní děti podle Karoliny Diallo mají telefony už v osmi devíti letech. „Tím, jak koukají pořád do telefonů, se paradoxně hodně učí, i když něco jiného, než na co je zkouší školy. Je to proces nasávání informací a má to nároky na kognitivní funkce a vede to ke kognitivní únavě,“ vysvětluje Diallo.
Rodiče by dětem podle ní telefony zakazovat neměli. „Vytáhnout je do přírody na hrad, na výstavy, kde načerpají zase ty jiné informace a znalosti vyhovující školní oblasti a zatíží jiné oblasti mozku,“ doporučuje.
Domácí výuka? Online škola byla neefektivní, tvrdí studie
Když se na začátku koronavirové pandemie uzavřely školy po celém světě a děti a dospívající zůstali zavření doma, nikdo netušil, že to nebude jen pauza od vyučování na pár týdnů. Rychle však vyšlo najevo, že školáci třídy zevnitř dlouho neuvidí, píše Deutsche Welle.
Místo klasického vyučování se na plné obrátky rozjelo distanční vzdělávání, tedy online lekce ve virtuální učebně. Výzkumný tým na Goetheho univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem nyní zjistil, že i přes snahy škol se děti a mladí lidé na začátku pandemie z virtuálních lekcí mnoho nenaučili. Výsledky předběžně publikovali na serveru PsyArXiv.
Odborníci hodnotili 11 studií z různých částí světa, které se zabývaly otázkou, jak se rozvíjely kompetence studentů během první fáze distanční výuky na jaře 2020.
Výsledek je příliš nepotěšil: Mnoho chlapců a dívek, kteří se museli učit z domova, si schopnosti nerozšířilo. Některé studie dokonce ukázaly tendence k poklesu dovedností. To znamená, že se objevily případy, kdy byly dovednosti, které se žáci již naučili, znovu zapomenuty. Efekt byl přibližně stejný jako po letních prázdninách.
„Na jaře 2020 byli všichni zúčastnění najednou konfrontováni s bezprecedentní situací,“ říká v rozhovoru pro Deutsche Welle Svenja Hammersteinová, výzkumná asistentka v oblasti pedagogické psychologie na Institutu psychologie na Goetheho univerzitě. „Učitelé a studenti byli zaskočeni nepřipravení.“
Frankfurtský tým, ke kterému Hammersteinová patří, se podrobněji podíval na jedenáct studií z Německa, Nizozemska, Belgie, Rakouska, Číny, Austrálie a USA. Výzkumnice zdůrazňuje, že dosud neexistuje mnoho spolehlivých údajů o výkonech školství během první uzávěry a že jejich hodnocení online výuky je prvním soupisem.
Dopad se lišil podle předmětu: „V matematice sedm studií zaznamenalo negativní efekt a tři ukázaly pozitivní efekt, u čtení shledalo negativní dopad šest studií a jedna pozitivní,“ shrnuli obecne autoři srovnání.
Mitzi z Idaha, státu na severozápadě USA, může výsledky studie potvrdit ze svých praktických zkušeností. Učí děti v předškolním věku a říká, že po první fázi online lekcí na jaře 2020 pozorovala u svých žáčků nedostatky, přestože ona i její kolegové udělali maximum.
„Viděli jsme obrovský pokles výkonu,“ uvedla pro Deutsche Welle učitelka. „Měli jsme spoustu žáčků, kteří na konci školního roku 2020 nebyli na úrovni čtení, na které by měli na konci předškolního věku být. Když po letních prázdninách přišli do prvních tříd, museli toho učitelé hodně dohánět.“
Záleží to na rodičích
Výzkumný tým ve Frankfurtu také zjistil, že pokles výkonu byl nejvíce patrný u nejmladších žáků během a po první uzávěře na jaře 2020. „Kognitivní dovednosti se u menších dětí stále rozvíjejí,“ uvádí Hammersteinová jeden z důvodů.
Robert, učitel matematiky a informatiky na venkovské škole v Dolním Sasku, učil na jaře 2020 studenty od pátého až do jedenáctého ročníku.
Zjistil, že zejména u nejmladších je pro úspěch distančního vzdělávání jeden rozhodující faktor. „Hodně to záleží na rodičích,“ myslí si učitel, který nechce uvádět své příjmení.
„Nejen na tom, zda kontrolují, jestli děti odevzdávají své úkoly včas, ale také jestli jim se školou pomáhají.“
Proto nebyl překvapen výsledky frankfurtských vědců, že zvláště těžké to mají děti ze sociálně znevýhodněných domácností.
Podle učitele totiž také hrálo při úspěchu učení roli vybavení, s nímž mohli děti a mladí lidé pracovat doma.
Na druhou stranu měly děti výhodu, pokud jejich rodiče pracovali na home office a mohli se zároveň starat o jejich domácí vzdělávání, to znamená hlavně matky a otcové s kancelářskými pracemi.
Naučili se méně
Nejen nejmladší žáci měli problémy. Starší studenti, kteří jsou již schopni samostatně pracovat, se také potýkali s těžkostmi online výuky. „Na začátku nebyla distanční výuka efektivní,“ uvedla Maddie.
Osmnáctiletá dívka žijící v americkém Marylandu, která na jaře 2020 chodila do jedenácté třídy.
„Moje škola neměla standardizovaný plán, ne všichni učitelé používali pro své kurzy online platformu a někteří vyučující neučili vůbec,“ stěžuje si.
Osmnáctiletá Ema byla v březnu 2020 také v jedenácté třídě. Navštěvuje mezinárodní soukromou školu v Praze. „Rozhodně jsem se naučila méně a nejsem si tolik jistá tím, co jsem se naučila, než kdybych do školy normálně chodila,“ uvádí pro Deutsche Welle studentka.
„Když mají všichni při výkladu kantora vypnuté mikrofony, jeho zapnutí pro položení otázky se zdá jako příliš velký krok. Myslím, že mnozí byli příliš stydliví, než aby požádali své učitele o pomoc. Když se k tomu odhodlali, často se jim dostalo menší podpory.“
Koneckonců s pozdějšími uzávěrami na podzim a v zimě 2020/2021 se situace mohla zlepšit, říká Hammersteinová. „Odborníci doufají, že se efektivita během pozdějších lockdownů zlepšila,“ uvádí psycholožka s tím, že školy se již dokázaly lépe připravit.
Američanka Maddie neměla od uzavření škol v březnu 2020 řádnou prezenční výuku. Vzhledem k tomu, že nyní už má maturitu v kapse, staly se dny před první uzávěrou jejími úplně posledními dny, kdy se mohla ve třídě sejít s přáteli. „Online výuka se prostě nedá srovnat s prezenčním vyučováním,“ kroutí hlavou.
„Myslím, že dálkové lekce v tomto školním roce byly lepší než v tom minulém, protože kantoři dokázali vyřešit některé problémy během letních prázdnin,“ soudí Maddie.
„Ale online učení pro mě celkově nefungovalo tak dobře.
Byla jsem příliš snadno rozptylována věcmi, které byly doma kolem mě – a vším, co se za tu dobu stalo ve světě,“
uzavírá pro Deutsche Welle.Dotaz „Pozdrav všem pracovníkům na Aíkovi a…“ – Alík.cz
Ahoj Kájuško,
píšeš nám o svých obavách z návratu do školy, jaký Ti to působí stres. To mi přijde úplně pochopitelné, je to zase po dlouhé době velká změna. Zároveň chápu, že máš obavy z testů a ze snahy učitelů vše dohnat.
Nejsi v tom sama, hodně tvých vrstevníků zažívá v těchto chvílích podobné pocity a jsou jich spousty v celé republice (a na mnoha místech po světě). Taky věřím, že se Ti zdá nefér, že spolužačka může zůstat doma a Ty ne. Zároveň si ale říkám, jestli je to opravdu výhoda. Jednou ten okamžik, kdy bude muset i ona jít do školy, stejně nastane.
Možná to potom bude mít o to těžší, že právě všichni ostatní už budou na školu zvyklí a zaběhlí a učitelé budou mít pro případné těžkosti méně pochopení.
Přemýšlíš o různých cestách, jak se škole vyhnout a ptáš se nás, jak rodiče přemluvit. Rozumím, že by ses tomu nepříjemnému, co očekáváš, nejraději vyhnula.
Bojím se však, že způsobit si angínu nebo jít za školu by stejně nefungovalo dlouhodobě a mohlo by pro Tebe znamenat v konečném důsledku ještě více nepříjemností (ať už zdravotních, nebo ve škole a s rodiči).
Píšeš i o skoku z mostu – je mi líto, že je pro Tebe návrat do školy až takovou zátěží, že uvažuješ i o takto krajní variantě, která by Ti vzala i všechno hezké, co máš na světě ráda.
I když bych Ti rád pomohl, přesvědčit rodiče, abys nemusela do školy, neumím. Můžeme však zkusit vymyslet nějaký způsob, jak to udělat, aby to pro Tebe nebylo tak náročné. Napadá mě, že je možné rodičům říct, jaké máš z návratu do školy obavy, a že pokud tam musíš jít, že bys potřebovala, aby Tě podpořili a pomohli Ti s tím.
Můžeš jim zkusit ukázat i tuto naši komunikaci, nebo požádat někoho jiného dospělého, kdo je Ti blízký. Říkám si také, že se můžete zkusit pobavit i se spolužáky a kamarády, jak to prožívají oni, z čeho mají obavy a na co se třeba naopak těší.
Pokud máš nějakou oblíbenou paní učitelku nebo učitele, kterým věříš, možná bys jim mohla za sebe (nebo i společně se spolužáky) o svých obavách také napsat nebo říct, aby Vás mohli třeba v prvních dnech školy podpořit.
Pokud by nic z toho nezabralo, můžeš se obrátit i na kontakty, které jsme Ti už v minulých zprávách posílali.
Například na školního psychologa, který by Ti mohl nabídnout hlubší a dlouhodobější podporu, než jsme Ti schopni nabídnout tady na Alíkovi. Pokud bys chtěla pomoci např.
s vyhledáním dalších kontaktů nebo to více probrat, jsme k dispozici také na telefonické lince, Skype nebo chatu (www.modralinka.cz).
Přejeme Ti, ať nakonec vše zvládneš lépe, než si teď představuješ.
Modrá linka
Kvůli Covidu nepřipraven na zkoušku? Absurdní, říká profesor Karel Rýdl
Šest týdnů škol v nouzovém režimu. A vzdělávání z domova pokračuje. Rodiče se musí obrnit dávkou trpělivosti, a mnozí se na učitelskou profesi už dívají jinak.
Profesor Karel Rýdl z Katedry věd o výchově Fakulty filozofické Univerzity Pardubice říká, že každá rodina si vytváří vlastní model učení a pedagog by neměl žáky v mimořádném stavu přetěžovat, ale dát jim prostor hledat, srovnávat a kriticky myslet.
Kdo je na tom v tuhle chvíli vlastně hůře? Rodiče, nebo děti?
Já myslím, že hůře než rodiče a děti je na tom stát, který dočasně rezignoval na školní docházku. Veřejnost má možnost pocítit, že vzdělávání – méně již výchova, je, byť s online pomocí učitelů a médií, fakticky více v jejich odpovědnosti a děti se naučí možná stejně.
Stát rezignoval?
Ta horší situace pro stát tkví z hlediska právního právě v tom, že odpovědnost státu zůstala, ale zhoršily se mu podmínky pro její uplatňování.
Jak celou situaci sleduji, konstatuji zároveň, že současný ministr školství situaci zvládá velmi dobře, vydává srozumitelná a realistická rozhodnutí, která jsou konzultována s příslušnými učitelskými a pedagogickými organizacemi, umožňuje širokou didaktickou pestrost nabídky pro učitele a rodiče při řešení situace výuky dětí doma.
Už několik týdnů se žáci a studenti učí doma. Dokážete si představit, jak jejich vzdělávání vypadá?
Ano, dokáži si to představit velmi přesně. Moje vnoučata se takto už měsíc učí. Přitom vím od řady známých, ale i z médií, že modely jsou v různých rodinách odlišné. Tím, kolik času věnují učení, v jaké denní době se vzdělávají, způsoby pomoci a kontroly rodičů nebo jejího propojování s běžným rodinným životem.
V každé rodině, pokud má rodič zájem dětem pomoci, a přitom nedělat úkoly za ně, se vytváří vlastní model. Je to samozřejmě dáno tím, kdy a jak rodiče pracují, jestli s výukou pomáhají prarodiče, v jakém prostředí se učí, zda mají možnost si odpočinout aktivně a například vyběhnout na zahradu.
Nelze tedy paušalizovat bez respektu ke konkrétním podmínkám a možnostem, jestli je to špatné či dobré. Navíc, právně míněno, jsme všichni v režimu nouzového stavu.
Řada rodičů pracuje z domova a není schopna dítěti věnovat tolik času. Někteří se hroutí, protože nestíhají ani odpovídat učitelům. Má vůbec smysl takto rodiče přivádět do stresu?
V některých rodinách jsou na tom hůře rodiče, jinde děti. Děti se mohou dobře vyspat a učit se v době, která jim osobně vyhovuje. U rodičů je to věcí nejen vzdělání, ale i zájmu o děti, dostatku času nebo kreativity pro doplňkové programy.
Myslím, že řada rodičů začíná přehodnocovat svůj vztah k učitelkám a učitelům. Zjišťují, jak tvrdou a vyčerpávající činnost každodenně vykonávají.
Učitelky a učitelé, zejména na prvním stupni, by měli respektovat možnosti rodin v nouzovém stavu a zadávat úkoly, které jsou řešitelné pro děti, ale i pro rodiče. Nabízí se neznámkovat a spíše dávat zpětnou vazbu slovním hodnocením.
Pro všechny jde o nečekanou zátěžovou situaci a každý reagujeme jinak, takže se jeví i vyšší potřeba tolerance a empatie, také respektu k druhým. Celkově se asi řada učitelů a učitelek zdokonalí v práci s online programy.
Ne každý rodič je také vědomostně či mentálně „vybaven“ tak, aby zvládal látku vysvětlit. Jak propastné rozdíly po návratu do škol mezi žáky budou?
Rozdíly určitě budou, ale když se rodiče stěhují, je to horší. Pro učitele se nabízí možnost individuálního přístupu. S dostatkem času a motivované dítě se po pár týdnech srovná.
Zažil jsem to osobně při stěhování rodičů, a to na základní škole i na gymnáziu. Úkoly by měly zvládat především děti.
Jde o formu zadání, formulace očekávaných cílů a časem, který nestresuje a umožňuje vyhledávání, kritické myšlení, porovnávání, zdůvodňování apod. Dobré je méně využívat paměťové učení.
Psycholog Štěpán Vymětal, odborník na psychologii v krizových situacích, v rozhovoru pro novinky.cz doporučuje netlačit na výkon a nepřehánět to. To si ale každý může vyložit jinak. Existuje přiměřená cesta?
Se Štěpánem Vymětalem souhlasím v obecné rovině. Přiměřenost je u každého dítěte na jiné úrovni. Dítě vysílá signály o nezájmu, únavě, vnitřní motivaci a ty by měl rodič umět dobře přečíst a reagovat na ně.
- Může být český rodič dobrý učitel?
- Jakýkoliv rodič může být dobrým učitelem ‚života‘, když je pro dítě pozitivním vzorem a podporuje v dětech jejich tvořivost, samostatnost a sociální empatii.
- Jak se ideálně učit a připravovat?
Neexistuje jeden ideální model pro všechny, to poznala pedagogika již koncem 19. století. Dítě má být vedeno rodiči i školou k vlastní efektivní cestě učení. Té, která mu nejvíce vyhovuje. Hovoříme o tzv.
učební autonomii. Pro vysokoškolské studenty platí stále tradiční Komenského zásady soustavnosti, přiměřenosti, od jednoduchého ke složitému a pochopení jádra problému.
„Biflování“ je dobré, pokud vůbec, jen pro krátkodobou paměť.
Jak si rozvrhnout úkoly tak, aby byl student schopen ještě vnímat?
Každý z nás má určitou kapacitu aktivit a potom odpočinku. To je individuální, takže každý to zvládá jinak. Já studentům říkám, že napřed mají zvládnout základní úkoly, v nichž se ukazuje řešení pro další úkoly.
Jak to myslíte?
Uvedu příklad. Kdo chce rozumět domu, musí znát skelet základní konstrukce a pak na ni navěšuje detaily včetně estetických projevů třeba. Pokud se soustředíme jen prvotně na detaily, například okno, okapy nebo barvu omítky, nikdy smysl vzájemných vztahů a souvislostí nepochopíme.
Lze v domácím vzdělávání spatřovat nějaké výhody?
Určitě. Osobně si myslím, že někteří rodiče a děti to už tak vnímají. Jedná se o denní rozvrh, motivaci dětí, učení v jiném prostředí. Myslím, že jde možná i o podobu budoucích forem výuky, kdy do školy budou děti docházet jen některé dny.
Někteří psychologové tvrdí, že škola neuteče. Že by učitelé neměli přetěžovat žáky a nedávat jim úkoly za každou cenu. Už jsem slyšela, že polovinu slohové práce u žáka šesté třídy napsala matka. Co si o tom myslíte vy?
Je obtížné pro učitele kontrolovat, kdo vlastně úkoly mimo školu vypracoval. Takové úkoly by se měly minimalizovat a nepřenášet školní prostředí do rodin.
Kdo se již uchýlí k podvodu, podvádí vlastně sebe sama, ale v naší společnosti se to občas ještě bere jako hrdinství a vyzrání na protivníka. Např.
ve Skandinávii je takové chování vnímáno jako nepochopitelné a zbytečné. Každý umí něco lépe a něco hůře, to není vada charakteru.
Učitelé dokonce zadávají úkoly i v předmětech, jako je hudební či výtvarná výchova. Není to za současné situace zbytečné? Neměli by se soustředit na hlavní předměty, tedy český jazyk, matematiku nebo cizí jazyky?
Není to zbytečné. Jde o předměty výchovné, které umožňují jinak myslet a vyjádřit více emoce dětí. Já je v dnešní uspěchané době a velkém tlaku na osobní úspěšnost považuji za velmi důležité pro osobnostní rozvoj dítěte. Důraz na rozumové předměty v rámci povinné školní docházky, která by měla kultivovat člověka, a pak kvalifikace od středních škol, je už ve světě překonaný.
Zabýváte se vývojem školství v zahraničí, konkrétně ve skandinávských zemí. Jak zde vypadá vzdělávání?
Na jedné straně jsou skandinávské systémy benevolentnější, co se rozvrhu dne a debaty s dětmi týče.
Na druhé straně není jejich kurikulum tak moc orientované na faktografii bez souvislostí, jako je naše a je více orientováno na mezioborové souvislosti, se kterými se děti setkávají v praktickém životě jako u nás.
Také společnost je ve Skandinávii více tradičně soudržná, spolupracující, nejen když teče do bot. Škola také není tak přísně výkonová jako u nás, čímž tam lépe funguje třeba i inkluzivní vzdělávání.
Nechal byste kvůli mimořádnému nouzovému stavu opakovat ročníky, nebo byste spíš změnil učební osnovy? Například, že by se místo opakování na začátku roku doháněla látka.
Rozhodně není doba a ani situace tak vážná, aby se opakovaly ročníky. To nebylo ani po válce. Změny v osnovách studijních programů nejsou například u nás na katedře nutné, protože vše jde zvládnout komunikací online a samostudiem. Jde vlastně i o test studentovy motivace a zralostní vyspělosti.
Vzdělávání z domova by pro vysokoškoláky neměl být problém. Jakou máte zpětnou vazbu od studentů?
Ano, vedeme studenty zejména k samostatné práci, protože na přednáškách a seminářích jde o vybraná základní témata. Pro proniknutí do oboru musí student využít samostudium. Většina studentů s tím také počítá a chápe, že na vysoké škole jde o jiný systém, než na středních školách.
Já osobně napsal studentům podmínky ke zkoušce, poskytl jsem zkušební okruhy – každý se může dobře pro „zkouškovou“ diskusi připravit. Posílám jim přes studentský systém prezentace k vybraným okruhům, včetně doporučené literatury. Vyhodnocuji jejich seminární práce a kvalifikační práce jako dříve.
Kolegové to mají podobně.
Udělali si studenti „koronavirové prázdniny“, nebo dokáží pravidelně komunikovat?
Nedělal jsem žádný průzkum, ale mám zkušenost, že řada studentů pravidelně komunikuje, někteří méně. Ti, co pochopí, že i když mají volno, čas stále běží a přijde zúčtování, mají výhodu. Nový čas nelze nikde koupit.
Zkuste přiblížit komunikaci s vysokoškoláky. Jak tento stav vnímají?
Podle mého studenti situaci chápou, jen potřebují mít jasno v podmínkách a pravidlech. Například vedení Fakulty filozofické poskytuje potřebné informace včas a jasně. Vše běží přes internet a funguje to – je to forma distančního vzdělávání.
Univerzita Pardubice se rozhodla prodloužit semestr a odložit zkoušky. Zvládnou se studenti dostatečně připravit na zkoušky a stánice bez výmluv?
Já zatím výmluvy nezaznamenal. Ve hře je mírné odložení státnic o pár týdnů, takže času budou mít zřejmě o něco více. Výmluvy by byly absurdní.
Co pozitivního byste nakonec vzkázal rodičům?
Já bych chtěl apelovat na rodiče, ale i jednotlivé děti, aby si uvědomili, že současná situace umožňuje lépe poznat sebe sama a druhé lidi. V pozitivním a podporujícím prostředí se zátěž totiž lépe snáší.
prof. PhDr. Karel Rýdl, CSc. (1952)
Vystudoval učitelství historie a němčiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Odborně se věnuje dějinám školství a pedagogického myšlení, specializuje se na komeniologii, reformní a alternativní vzdělávání, pojetí kvality ve správě a řízení školství. Řada publikací mu vyšla doma i v zahraničí. Od roku 1998 působí na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice.
Jak za týden nezapomenout, co jste se pracně naučili?
Zná to každý, kdo si aspoň občas vyhradil na učení poslední noc před testem. Během ní se většině z nás podařilo do hlavy dostat potřebný rozsah učiva, které jsme pak rychle vyplnili do testu nebo vychrlili na zkoušejícího.
Když se tento přístup osvědčil ve škole, není zdánlivě žádný důvod, proč si z něj neudělat i užitečný pracovní návyk. Podklady si tak můžete projít hodinu před důležitou schůzku, prezentaci připravíte přes noc. Problém však je, že mozek takto získané informace dostatečně nevstřebá.
Schválně, kolik jste si toho na škole z učiva pamatovali týden po testu? Znalosti v profesním životě si obvykle potřebujeme uchovat déle, a tak je třeba jít na učení jinak.
Nechte mozek pracovat za vás
Stačí plánovat a nechat mozku na učení více času. Mnohem lépe pak využije svou kapacitu a do dlouhodobé paměti si uloží více informací. V souvislosti s tím je důležitý tzv.
Spacing Effect, o němž se v češtině občas mluví jako o mezerovém opakování nebo odstup efektu.
V roce 1885 jej pozoroval německý psycholog a filozof Hermann Ebbinghaus, který zjistil, že učení je efektivnější, když se rozloží do několika po sobě jdoucích časových relací.
Na tento efekt se zaměřila i psycholožka Lila Davachi, která působí na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a věnuje se mimo jiné kognitivní neurovědě. Podílela se na experimentu, který ukázal, že nám Spacing Effect přináší pozoruhodný bonus v podobě „učení zdarma“.
Jak vysvětlila, vědci v rámci experimentu sledovali aktivitu mozku účastníků, kteří se učili. Poté je požádali, aby si odpočinuli, v měření však nepřestali. Právě fáze, kdy nechávali lidé své myšlenky zdánlivě bezcílně plynout, se přitom ukázala být zásadní. Mozek si během ní totiž stále opakoval nově získané informace, ačkoliv se lidé věnovali něčemu jinému.
Efektivitu tohoto způsobu učení potvrdily i výsledky testů, které byly součástí experimentu.
Z teorie do praxe
Tyto postřehy lze přitom snadno přenést do běžného pracovního dne. Představte si čtyřhodinovou poradu, která vyžaduje vaši neustálou pozornost. Sami brzy poznáte že kvalita zpracování na schůzce získaných informací začne po čase klesat.
Efektivnější tak je pracovat výrazně kratší dobu, maximálně hodinu, během níž jste schopní udržet vysoké nasazení. Zkuste si tedy důležité aktivity (schůzky, ale i přípravu na ně) rozložit do několika půl až hodinových sekvencí a mezi nimi si dopřejte pauzu.
Brzy uvidíte, že se kvalita zpracování nových informací zvýší.
Kvalita rozhoduje
Dalším důležitým aspektem, který ve svém článku zmiňuje Mary Slaughter, je způsob využití nově získaných informací.
V náročných pracovních situacích si totiž pravděpodobně vybavíte především ty znalosti a argumenty, které máte hluboce zakořeněné.
Mozku je vlastní způsob kvalitního ukládání nových podnětů, je však potřeba mu dát čas na jejich zpracování. I z tohoto důvodu je Spacing Effect velmi přínosný.
Spacing Effect v praxi
Možná si říkáte, že ve vašem nabitém diáři není pro Spacing Effect v praxi ani skulinka. Proto pro vás máme pár užitečných tipů, jak si čas na lepší využití kapacity mozku najít.
Předně je třeba si uvědomit, že lidský mozek může na plný výkon pracovat pouze několik hodin denně. Dr.
Josh Davis, vedoucí profesor NeuroLeadership Institutu sídlícího v New Yorku, ve své knize Two Awesome Hours hovoří dokonce o pouhých dvou hodinách denně.
Tuto dobu je ideální věnovat strategickým rozhodnutím a nejdůležitějším úkolům. Patří k nim jak stanovení priorit, tak tvorba koncepcí a řešení komplexních problémů. Pokud si svůj denní režim upravíte tak, abyste v těchto hodinách měli klid a omezili rušivé prvky, výrazně zlepšíte svou efektivitu i organizaci celého dne.
V průběhu dne se také vyplatí všímat si okamžiků, kdy jste rozptýleni, tedy například když dokončíte úkol nebo když vám odpadne schůzka.
„Zkuste se v takových chvílích zastavit a promyslet si, do čeho se dále pustíte a přehodnotit priority s cílem dosáhnout vyšší efektivity,“ radí Dr.
Vladimír Tuka, tuzemský průkopník Brain-Based Coachingu, který se zabývá využitím poznatků moderní neurovědy nejen v oblasti koučinku, ale také leadershipu.
Velmi užitečné je také co nejvíce podpořit stav tzv. plné mysli neboli mindfullness, ve kterém dokážete lépe vyhodnocovat situace, kontrolovat emoce i zvládat stres.
Pro mozek je však vědomá mysl energeticky velmi náročná, a tak většinu dne strávíme v „autopilotním režimu“, kdy jednáme podle automatických impulsů a zažitého chování. Chcete-li svůj mozek probudit z netečnosti, vyzkoušejte radu Dr.
Ellen Langer, která říká, že bychom měli v daném okamžiku věnovat pozornost třem věcem či jevům, které jsou v našem okolí jinak než obvykle. Může přitom jít o drobnosti, třeba o nezvyklý pocit, ohrnutý rukáv, přeložený papír či odlišný tón hlasu spolupracovníka.