Vypadá to jako bouře ve sklenici vody. Alternativní chovatelé prasat, kteří pro chovy používají i venkovní výběhy, si stěžují na novou vyhlášku, jež platí od začátku roku 2021. Jedná se o dvojité zajištění venkovních ohrad.
Prý s nimi úpravu, která má zabránit šíření afrického moru prasat prostřednictvím kontaktu s divočáky, nikdo nekonzultoval a dozvídají se o ní víceméně náhodou. Kritika zaznívá hlavně od sdružení Pro-Bio, jež zastupuje ekologické zemědělce.
Pro biochovy přeštického prasete může být prý likvidační.
Ministerstvo zemědělství ale námitky odmítlo. Připomínkové řízení proběhlo už na podzim 2019. „Zástupci zemědělských nevládních organizací měli možnost se k návrhu novely vyjádřit,“ zdůraznil pro týdeník Hrot mluvčí úřadu Vojtěch Bílý.
A času měli chovatelé prasat dostatek, protože novela vyhlášky platí od poloviny března 2020, účinnost byla stanovena na začátek roku 2021.
Boj proti šíření afrického moru prasat má pomoci všem zemědělcům, protože zavlečení nákazy do chovů domácích prasat by přineslo mnohem větší škody.
„Cílem novelizace bylo mimo jiné zajistit vyšší úroveň preventivních opatření proti přenosu nákazy z volně žijících prasat divokých na chovy prasat domácích. Mezi tato opatření spadá i oplocení areálů chovů, které zamezí styku zvěře s chovanými prasaty, a tím i zavlečení infekce do chovu,“ dodal Bílý. Proto je považuje za užitečná pro ekologické i konvenční zemědělce.
Jak to máme udělat?
S tím nesouhlasí majitel Biofarmy Sasov Josef Sklenář, kde volně chovají přeštické prase, jež je vyhledáváno gurmány pro svou výjimečnou chuť.
„Právě venkovní způsob chovu – minimálně ve výbězích u stájí – je pro přeštické prase z hlediska animal welfare to nejlepší. Prasata žijí v téměř přirozených podmínkách a to se odráží na kvalitě produkce.
Nejsme schopni ze svých vlastních zdrojů, navíc za koronavirové krize vybudovat vše, co nám vyhláška ukládá,“ vysvětlil.
Sklenářovi není jasné, jak má dvojité oplocení vypadat, aby se nemuselo předělávat.
„Je potřeba si uvědomit, že do úpravy stájí jsme nejenom my nainvestovali obrovské peníze, aby splňovaly přísná kritéria biochovů, a tyto úpravy byly také schváleny Státní veterinární správou (SVS) či Státním zemědělským intervenčním fondem, pokud byly dotované.
Nikdy nebyl vznesen požadavek dvojitého oplocení nebo možnosti uzavření prasat do stájí,“ zlobí se Sklenář na úředního šimla. Je třeba vyjednat úpravu vyhlášky, aby byla schůdná i pro ostatní ekologické chovy.
Přeštické prase dosud přežilo všechny diktatury, kromě komunismu i nacismus, přestože byl chov tohoto plemene za protektorátu zakázán, zdůraznil Sklenář pro Hrot. „Před deseti lety bylo přeštické černostrakaté prase kvůli svým velmi nízkým stavům v republice na vymření.
V tu dobu jsme se rozhodli, že společně s Výzkumným ústavem živočišné výroby v Uhříněvsi spustíme projekt, ve kterém jsme chovali přeštíky ‚pastevně‘ ve výbězích na poli a porovnávali kvalitu jejich masa s masem zvířat ze stájí,“ vysvětlil.
O takové maso byl na trhu – zejména v pražských restauracích a řeznictvích – obrovský zájem.
Vepři přitahují divočáky
Vedoucí oddělení chovu prasat Miroslav Rozkot z Výzkumného ústavu živočišné výroby (VÚŽV) si myslí, že by vyhláška nemusela v případě úprav oplocení obsahovat slovo „trvalé“.
„Mělo by být dostatečně odolné. Dvojité oplocení má smysl a zvyšuje bezpečnost.
Omezí přímý kontakt mezi chovanými zvířaty a těmi volně žijícími a udrží, použijeme-li ‚koronavirový‘ slovník, sociální distanci,“ vysvětlil.
Jak přesně má plot vypadat, není stanoveno. Hlavním cílem je zabránit kontaktům divokých prasat s těmi domácími. „Nic není pro divoká prasata lákavější než výběh prasat domácích s potravou a s možností případného ukojení pohlavního pudu,“ dodal.
Zatímco pro běžné chovy prasat by neměla nová vyhláška znamenat problém, komplikací bude pro ty, kteří provozují pastvu prasat. Sklenář tvrdí, že na jejich farmě to ani není možné.
„Naše stáje jsou jako jednotlivé budovy v areálu bývalého školního statku rozmístěné mezi dalšími budovami a všechny mají společné komunikace.
Nelze tedy obehnat jednotlivé stáje s výběhem ještě dalším plotem,“ poukázal na praktické problémy.
Zajímavosti o praseti
Prase je z fyziologického hlediska člověku nejpodobnějším domácím zvířetem.
Průměrná porážková hmotnost prasete se pohybuje mírně nad 110 kilogramy, čistá hmotnost libového masa po odečtu kostí a tuku tvoří 50 kilogramů.
Vepřové maso v některých partiích obsahuje jen 1,2 procenta tuku, což je obdobné jako u masa drůbežího.
Prasnice je schopna každý rok vychovat více než 30 selat, v jednom vrhu jich bývá mezi deseti a šestnácti.
Zdroj: ceske-veprove.cz
Rozkot těmto chovatelům navrhuje – v případě, že to nelze udělat z časových důvodů jinak – konzultaci s pracovníky veterinární správy nebo s veterinárním lékařem. Z vlastní zkušenosti ví, že se dá na řadě věcí domluvit.
„U nás je to trochu komplikováno tím, že alternativní chovy jsou v menšině a legislativa s nimi ne vždy počítá,“ uznal, že hlavně chovatelé přeštického prasete nemají tak silnou vyjednávací pozici jako velkochovy. V případě nebezpečí mají mít farmy s výběhy možnost prasata – byť dočasně – ustájit.
Není to nic nového
Ředitel Svazu chovatelů prasat Jan Stibal vášně tlumí. Vyhláška vlastně nenařizuje nic nového. Povinnost dvojitého oplocení existuje od roku 2012, ale vztahovala se jen na nové chovy.
Připustil nicméně chybu v komunikaci, protože se opatření, o kterém se ví od jara 2020, nezdůrazňovalo: „Je to určitě i naše chyba, že jsme si vsuvky nevšimli.
Na naši omluvu uvedu, že se jedná o tři krátké řádky v novele, která se jinak celá věnuje jinému tématu. V té době se navíc řešila první vlna covidu.“
Stibal zdůraznil, že to je pro dobro všech chovatelů. Nejvíce je ohrožuje černý scénář, že se africký mor prasat (AMP) rozšíří ze sousedního Německa prostřednictvím nakažených divočáků.
Pokud se totiž mor dostane do chovu, musí se všechna zvířata utratit a další chovy do vzdálenosti 15 kilometrů mají obrovské problémy, protože je zakázán veškerý pohyb.
Tedy i cesta na jatka, což je fakticky také likvidační.
„Z mého pohledu je oplocení naprosto nezbytnou prevencí a neumím si bez něj chov prasat představit. Mělo by být zájmem každého chovatele, aby ho měl. Apelovali jsme na všechny chovy už předtím, než se v Evropě začal mor šířit,“ dodal s tím, že ve svazu nerozlišují, kdo je biochovatel, kdo malý, velký, kdo má přeštická prasata a kdo komerční hybridní odvozená od bílého prasete.
A jak vidí budoucnost přeštického prasete? „Myslím, že je na tom stejně jako všechna ostatní prasata. Svaz chovatelů je garantem tohoto plemene, takže děláme vše pro to, aby přežilo,“ slíbil.
Nízká cena na výkupu
Jako daleko větší problém, který v současnosti české chovy vepřů ohrožuje, vnímá nízkou cenu jatečných prasat. Farmáři běžně prodělávají sedm až osm korun na kilu, což dělá tisíc korun na prodaném praseti.
V Německu zemědělci proti nízkým výkupním cenám vepřového, ale i mléka od listopadu protestují výjezdy na traktorech. Často míří před zpracovatele a obchodní řetězce a tlačí na to, aby se cena zvýšila.
„Pokud jde o protesty, objevují se návrhy, že je třeba se hlasitě a radikálně ozvat. Situace je opravdu kritická.
Zatím ale převládá snaha o klidné řešení a solidarita v době, která je obtížná pro všechny,“ uvedl Stibal.
Budoucnost chovů českých prasat je ale na pováženou. I přes politické výkřiky, že je třeba zvýšit potravinovou soběstačnost ve vepřovém mase, která je zhruba na 50 procentech. „Pevně doufám, že k dalšímu propadu nedojde,“ doplnil. Cena vepřového je totiž o 15 korun nižší, než byla před rokem. To znamená propad o 30 procent. V minulosti to vedlo k výraznému snížení stavů.
Cena vepřového padá jednak kvůli covidu (uzavírání jatek na západě EU, snížení poptávky v restauracích, hotelech, školních jídelnách) a také kvůli moru prasat, který se objevil v Německu. Čína přestala kupovat německé vepřové, proto je ho na evropském trhu příliš. Bez pomoci státu není tomuto stavu možné dlouhodobě vzdorovat, tvrdí šéf Svazu chovatelů prasat.
Rozkot z VÚŽV je do budoucích let nicméně optimista, i když ví, že doba chovatelům prasat není příznivě nakloněna. „Přesto si však myslím, že ti, kdo prasata chovat umějí, nakonec přežijí. A zaslouží si podporu,“ zdůraznil.
Je ale pravděpodobné, že stavy prasat půjdou v rámci celé EU dolů. V dlouhodobém horizontu to zase povede k tomu, že se maso pro koncové spotřebitele zdraží.
Lidé v obchodech si zatím ničeho všimnout nemohli, protože ceny jsou víceméně stabilní. Chovatelé prasat – stejně jako v Německu – viní obchodníky, kterým vystřelily nahoru marže.
Ti zase tvrdí, že zdražují zpracovatelé masa kvůli vyšším nákladům spojeným se šířením čínské chřipky.
Jezte přeštické prase, zachráníte mu život
Nejčastějším argumentem odpůrců stravy živočišného původu je snaha o přirozené podmínky života zvířat a záchrana jejich životů.
U přeštického prasete to ale kuriózně neplatí a je tomu přesně naopak – vyšší konzumace masa a produktů z tohoto plemene prasat je fakticky podmínkou jak pro udržitelnost přirozeného chovu prasat ve volném výběhu, tak pro samotnou existenci plemene pro budoucnost.
Prase s pomníkem
Bylo by to žádoucí. Přeštické černostrakaté prase totiž představuje podle plemenářských odborníků cenný genetický zdroj obsahující geny „s bezprostřední potenciální hodnotou pro lidstvo“. V tomto smyslu jde fakticky o jediné národní plemeno prasat s tímto potenciálem, které bylo původně vyšlechtěno v druhé polovině 19. století na Plzeňsku (má tam i svůj pomník).
Na počátku minulého století ale z chovů hospodářských zvířat prakticky zcela vymizelo a opětně bylo po letech regenerace uznáno jako samostatné plemeno v roce 1964.
Pro tržní produkci masa se ale téměř nevyužívalo – přeštické prase bohužel není zrovna nejvhodnější z hlediska ekonomiky chovů, a tedy ceny pro spotřebitele. Prasata tohoto plemene totiž – lidově řečeno – pomalu rostou a jejich maso je tučnější.
Chovatelé je tak musí prodávat za vyšší ceny, aby vůbec ekonomicky přežili.
Zachránci přeštíků
I když … chovatelé je trochu nadsazený výraz – v ČR je skutečně významný chovatel plemene přeštické prase pouze jeden, a tím je biozemědělec Josef Sklenář ze Sasova u Jihlavy (www.biofarma.cz).
Zejména jemu se podařilo ve spolupráci s Výzkumným ústavem živočišné výroby v Uhříněvsi a osvícenými kuchaři plemeno pro českého spotřebitele zachránit, takže dnes je maso „přeštíků“ v omezené míře k dostání v některých restauracích a v prodejnách společnosti Makro ve větších městech.
Právě Makro má také zásluhu na tom, že se lze s vepřovým s přeštických prasat na trhu častěji setkat – řetězec totiž ceny těchto prasat po většinu času prodejů dotuje a v tomto smyslu poněkud bourá zavedené představy o tom, jak zahraniční obchodní řetězce plánovitě ničí naše zemědělce a potravináře. Což je další nestandardní prvek v příběhu přeštického prasete.
Vzhledem k větší tučnosti tohoto plemene má jeho maso v porovnání s jinými plemeny poněkud archaickou, pro někoho „přirozenější“ nebo „tradiční“ chuť, kterou v původní podobě dnes pamatují většinou jen naše babičky a dědové.
Zmiňovaný chovatel navíc produkuje maso z přeštických prasat v režimu bio, což opět odlišuje výsledný produkt od unifikované chutě vepřového masa průmyslově produkovaných rychlerostoucích plemen. Maso přeštíků je proto chutnější (tuk je nositelem chuti) a vyzrálejší.
Ovšem také, a to i přes zmíněnou podporu Makra a nadšení chovatele, oproti běžnému vepřovému o dost dražší. Podle druhu produktu jsou ceny masa z přeštických prasat v porovnání s běžným vepřovým vyšší o třicet až osmdesát procent.
Prakticky jedinou cestou k dlouhodobému udržení chovů přeštických prasat pro tržní využití je tak vyšší spotřeba masa z tohoto plemene.
Jezte prase, zachráníte mu život
V současné době je možné zakoupit maso z přeštických prasat pravidelně pouze v pěti ze třinácti prodejen sítě Makro v Praze, Brně a Ostravě.
Podle šéfky nákupů masa a drůbeže Makro Terezy Smichovičové není ale problém v případě zájmu zákazníků zásobovat všechny prodejny Makra v ČR.
Pokud ale budou spotřebitelé takové maso v současné době hledat, najdou je v regálech pod pojmem „bio vepřové maso“.
Kdo má zájem, může si také objednat rozbourané půlky přeštického prasete v tzv. „polybedně“, kilogramová cena tak vyjde levněji. Společně s chovatelem Sklenářem nicméně Makro v současné době pracuje na změně balení a označení masa z přeštických prasat tak, aby bylo identifikováno nejen jako „bio“, ale také přímo jako přeštické prase.
S pokrmy z přeštických prasat se lze také setkat v některých restauracích, opět především ve velkých městech, kde zájem o ně pomalu, ale přece jen roste.
Například v porovnání se stejným obdobím loňského roku eviduje Makro nárůst zákazníků zhruba o deset procent.
Mnoho odběratelů ale zatím spíš experimentuje, maso odebírá nárazově a na zkoušku, a v menu jídelníčků je tak nabídka produktů z přeštických prasat nepravidelně. Je tak hlavně na nás, zdali se situace změní nebo ne…
Přeštické prase zachráníte tím, že ho sníte!
Slogan vznikl ve Výzkumném ústavu živočišné výroby, který je garantem a koordinátorem Národního programu ochrany a využití genetických zdrojů hospodářských a užitkových zvířat, ryb a včel, kam bylo zařazeno také přeštické černostrakaté prase.
Nemusí se vám to na první pohled líbit, ale je to tak: Čím více spotřebitelů masa přeštického černostrakatého prasete a dalších výrobků z něj, tím větší snaha chovatelů uspokojit poptávku a přeštíky zařadit do svého chovu. Tímto způsobem se můžete podílet na obnově populace přeštických prasat.
Maso z přeštíka
Maso přeštického černostrakatého prasete obsahuje nitrosvalový tuk.
Oproti moderním plemenům, u kterých se šlechtitelé snaží dosáhnout co nejvíc libového masa, přeštické si zachovává šťavnatost a vynikající chuť vepřového.
Je jemně prorostlé, jakoby mramorované, kuchaři říkají mléčné maso a zpravidla považují za výhodu, že není suché – je proto ideální na minutky, na pánev není třeba přidávat žádný tuk.
I maso z přeštíka ale pochopitelně můžete upravit jakýmkoli způsobem jako každé jiné vepřové. Nejen na venkově se dřív také hodně vařívalo na sádle, ze zabijačky tohoto prasete je vyškvařeného sádla dostatek.
Vepřové na jídelním lístku
Vyhlášená pražská šunka se dělávala pouze z masa přeštického černostrakatého, v současné době už to ale až na výjimky neplatí. Dnes kvality masa přeštického prasete oceňují mj.
hosté některých luxusních hotelů a restaurací, často je vyhledáváno špičkovými kuchaři.
Patrioty a příznivce pak jistě potěší, že jídlo z masa tohoto plemene bylo součástí menu Národního týmu Asociace kuchařů a cukrářů České republiky, který s ním v roce 2012 na 23. kuchařské olympiádě IKA v Německu vyhrál celkové 2. místo.
Historie plemene
Přeštické černostrakaté prase vzniklo na západě Čech ve 2. polovině 19. století křížením původního českého prasete se zahraničními plemeny. Po velkém rozšíření a věhlasu na začátku 20.
století zájem o ně postupně opadal, v roce 1926 došlo navíc ke schválení nového plemenářského zákona a na jeho základě bylo do chovů zaváděno jenom prase bílé ušlechtilé. Za 2.
světové války byla dokonce plemenitba přeštičáků zakázána a lidé chov udržovali tajně.
V roce 1952 bylo zahájeno zušlechťování přeštického černostrakatého, v roce 1964 bylo uznáno za samostatné plemeno, v roce 1992 vyhlášeno genetickým zdrojem. Od roku 1996 je toto plemeno chováno jako uzavřená populace. Pro přeštické černostrakaté plemeno je typická černá barva s bílým pruhem přes plecko, klopené ucho, v ideálním případě je jeho špička co nejblíže k rypáku.
Současnost
Uzavřená populace znamená, že přeštické černostrakaté prase je možné chovat pouze v čisté formě, aby zůstalo zachováno jako genetický zdroj takové, jaké je. Laicky řečeno – nelze je vylepšovat křížením s jinými plemeny.
I proto přeštické prase není atraktivní pro velkochovy – není konkurenceschopné. Řada farem proto v posledních letech od jeho chovu ustoupila. A další naštěstí vydržely. V loňském roce bylo založeno občanské sdružení Klub chovatelů přeštických prasat.
Jeho cílem je sdružovat chovatele a příznivce přeštíků.
Největší chovatel
Současným největším chovem přeštických prasat se může pochlubit Zemědělské družstvo Mladotice na Plzeňsku. Z celkového počtu asi 250 plemenných kusů prasnic a 40 kanců s průkazem původu v České republice jich tu mají třetinu.
Mladotické družstvo ale není v chovu přeštičáků žádným nováčkem – v jeho případě se jedná o téměř čtyřicetiletou tradici, konkrétně od roku 1977.
Amperor, Wiskont, Sudet, Akoga – takhle vznešené názvy mají jednotlivé linie přeštického černostrakatého prasete.
V Mladoticích jich chovají 10. Zamezuje se příbuzenské plemenitbě – selátka dědí linii po svém otci podobně jako my lidé příjmení, po tři generace zpátky se nesmí potkat stejná linie.
Přeštíci se vyznačují dobrými reprodukčními a mateřskými vlastnostmi, nenáročností, přizpůsobivostí k okolnímu prostředí, klidem a odolností vůči stresu.
Prokázaly to ostatně i jejich reakce na návštěvu s rozhlasovým mikrofonem…
Žít si jako prase pod stanem. Pastva svědčí českým pašíkům i jejich strávníkům
Prasata jsou na sasovské biofarmě chovaní ve velkém nadstandartu, a to i v rámci ekologického zemědělství. Prasečí rodinu tvoří 5 až 6 prasnic, 1 kanec a skupina selátek
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Biofarma Sasov
Přeštická prasata chovaná na Biofarmě Sasov se mají jako prasata v žitě. Nebo ještě lépe. Mohou se volně pohybovat po výběhu, pást, „kempovat“ pod stany, žít v rodině, samce nečeká kastrace. Díky výzkumu se navíc ukázalo, že tato cesta může být výhodná i pro zemědělce a spotřebitele. Maso z prasat chovaných ve výběhu nejenže chutná jinak, rozdíl v kvalitě masa lze zachytit i chemickými rozbory.
Prasata jsou na sasovské biofarmě chovaná ve velkém nadstandardu, a to i v rámci ekologického zemědělství. Prasečí rodinu tvoří 5 až 6 prasnic, 1 kanec a skupina selátek.
„Ta jsou u mámy do tří měsíců,“ popsal praseční rodinu na veletrhu Biostyl Jiří Pykal z Biofarmy Sasov. V blízkosti rodiče tak selata překonají nejkritičtější období a nezažijí stres z brzkého odstavení.
V konvenčních chovech jsou selata od prasnice oddělována už ve třech týdnech.
Žádní vepři, jen kvalitní vepřové
Jako jediná v republice Biofarma Sasov pak prasečí samce vůbec nekastruje. Nenajdete v ní proto jediného vepře. Přesto produkuje kvalitní vepřové.
V roce 2010 byl biopotravinou roku zvolen její kančí biolovečák a v roce 2014 biokonopné sádlo právě z přeštických prasat.
Ukazuje tak ostatním farmám nejjednodušší cestu, jak se vypořádat s plánovaným zákazem chirurgického kastrování, které bude platit od 1. 1. 2018.
Testy ekologického, volného a konvenčního chovu přeštických prasat, který od roku 2010 provádí Výzkumný ústav živočišné výroby Uhříněves navíc ukázaly, že maso z prasat chovaných ve výběhu obsahuje více vitaminu E. Ten je spotřebitelům užitečný nejen jako antioxidant, ale díky němu je možné maso i déle skladovat, prozrazuje Anne Dostálová z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi.
Maso ze zvířat, která žila ve volném výběhu, mají navíc v současnosti žádanější poměr nasycených a nenasycených mastných kyselin i lepší smyslové vlastnosti. Maso z ekochovu je pak hodnoceno jako šťavnatější, voňavější a křehčí.
Prasečí rodiny jsou na Biofarmě Sasov přes sezónu ustájeny venku, ve speciálních stanech. Ty během let prošly také nemalým vývojem. Původně je tvořily jen klády a autoplachty, následoval tzv. „sasovký blob“, stan podobný týpí se závětřím z balíků slámy
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Biofarma Sasov
Život ve stanech
Prasečí rodiny jsou na Biofarmě Sasov přes sezónu ustájeny venku, ve speciálních stanech. Ty během let prošly také nemalým vývojem. Původně je tvořily jen klády a autoplachty, následoval tzv.
„sasovký blob“, stan podobný týpí se závětřím z balíků slámy, poslední „model“ připomíná pyramidy. Kromě rytí, válení, sociálního kontaktu a dalších přirozených radovánek si mohou prasata ve výběhu pod stromy pochutnat na čerstvých jablkách.
Také krmné směsi pochází přímo z farmy.
Chov přeštických prasat je nejnáročnější činností farmy, přiznává Jiří Pykal. Všechno ale podle jeho slov vynahrazuje radost z pašíků prohánějících se na pastvinách.
Nároky na chov neklesají ani přesto, že díky pastvě ušetří farma asi 10 % na nejvyšší položce nákladů na chov, čímž je krmení. Nižší jsou i požadavky na péči, prasata chodí kálet na jedno místo.
„Prase není žádné prase,“ připomíná Pykal. Válením v blátě se ochlazuje a zbavuje kožních parazitů.
Přeštické černostrakaté prase, jak zní jeho oficiální název, je české selské plemeno. Odolné, nenáročné a sádelnaté pašíky chovali lidé hlavně na západě Čech. Podobná plemena jsou známá ale i v Německu nebo Anglii. Ne náhodou je proto jedním z hlavních odběratelů masa ze sasovských prasat majitel pražské restaurace, Angličan Paul Dayl.
Jezte přeštíky, zachráníte je
Přeštická prasata rostou pomaleji, potřebují pro růst více krmiva a jejich maso je také tučnější. S těmito vlastnosti proto v dnešní konkurenci těžko obstojí. Tradičnímu plemenu tak hrozí zánik.
Selata jsou u mámy do tří měsíců. V její blízkosti tak překonají nejkritičtější období a nezažijí stres z brzkého odstavení. V konvenčních chovech jsou selata od prasnice oddělována už ve třech týdnech
Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora
Zdroj | Biofarma Sasov
Mezi lidmi je malé povědomí o původních selských plemenech prasat, jejich chov stát nijak nepodporuje a pro zemědělce je za současných podmínek nevýhodný, vyjmenovává důvody pro nepříznivý stav Jiří Pykal.
Sasovská biofarma vykoupila poslední chovné prasnice na Moravě už v 90. letech. Stejně jako jiným sedlákům se jim ale tehdy jejich chov nevyplatil.
Druhý pokus učinila právě ve spolupráci s Výzkumným ústavem živočišné výroby v Uhříněvsi.
Výzkumný projekt má mimo jiné vymanit přeštíka ze státních dotací přidělovaných na záchranu starých plemen jako genetického zdroje. Jejich vlastností byly sice v konkurenci vysokoužitkových plemen vytlačeny, stará dobrá plemena se ale mohou v budoucnu vlivem změn klimatu nebo šířících se nákaz znovu přihlásit o slovo.
Zachránit „přeštíky“, jak prasata nazývají na farmě v Sasově, mohou především spotřebitelé. „Vždycky záleží na preferenci zákazníka,“ říká Anne Dostálová. Přežití přeštického prasete tak trochu paradoxně závisí na poptávce po jeho mase.
Biofarma Sasov u Jihlavy vznikla v roce 1991 z původního školního statku, od roku 1999 hospodaří v ekologickém režimu. Obdělává 500 ha orné půdy a travnatých porostů, chová přes 300 kusů masného skotu, deset koní a téměř tisícovku prasat.
reklama
Přeštické prase téměř upadlo v zapomnění. Tajné chovy jej v minulosti zachránily a dnes jeho obliba znovu roste
Vepřo-knedlo-zelo bývá právem označováno za nejtypičtější české jídlo, což samo o sobě ukazuje, že spotřeba vepřového masa je v České republice značná. Chov vepřů má u nás dlouhou tradici.
Mezi nejznámější plemena patří bezesporu přeštické černostrakaté prase vyšlechtěné v zemědělském družstvu v Přešticích na jižním Plzeňsku. Plemeno bylo dokonce roku 1992 zařazeno mezi genetické zdroje.
To znamená, že se jedná o živý materiál, jenž obsahuje geny s bezprostřední nebo potenciální hodnotou pro lidstvo. Přesto nemělo daleko k tomu, aby upadlo v zapomnění.
Přeštické prase má kořeny i v Anglii a Německu
Původně se ještě před rokem 1850 na Plzeňsku chovalo prase staročeský štětináč. Jednalo se sice o nenáročné a plodné plemeno, ale jeho nevýhodou bylo, že nestačilo rostoucím nárokům na produkci masa. Z toho důvodu se za časů Františka Josefa I. začala dovážet jiná plemena z Anglie a Německa, přičemž křížením se staročeským štětináčem vznikly skupiny přeštických a kralovických prasat.
Přeštické prase je poznat na první pohled. Foto: Roy147, Wikimedia
Chov přeštického prasete byl v minulosti opakovaně ohrožen
Přeštická černostrakatá prasata, pro která se vžil lidový název přeštíci, rozhodně neměla snadný život, co se samotného zachování plemena týče. Za První republiky byl totiž v roce 1924 schválen plemenářský zákon, jenž stanovil, že od roku 1928 mělo být do chovu zaváděno jen bílé ušlechtilé plemeno, kdežto od chovu přeštických prasat se mělo ustupovat.
Černostrakatí kanci směli být používáni do roku 1936. Za druhé světové války byla tato nařízení ještě zostřena, takže musel být chov udržován tajně, což se odrazilo v nekontrolované příbuzenské plemenitbě.
Přeštické prase má řadu pozitivních chovných vlastností
Na lepší časy se přeštíkům začalo blýskat od roku 1952, kdy byly podnikány první kroky k záchraně tohoto plemene. Regenerace byla skončena v roce 1964 a následně bylo přeštické prase zušlechťováno prostřednictvím plemen pietrain a německé sedlovité prase.
Přeštický kostel. V jeho blízkosti se rodily první přeštíci a dnes mají v jeho těsné blízkosti i památník. Foto: Petr Kutka, Plzenoviny.cz
Chovatelé u tohoto plemene prasat v současnosti chválí především jeho nenáročnost, značnou odolnost proti stresu, schopnost adaptovat se na různé podmínky a pozitivní mateřské vlastnosti. Přeštické prase je tedy vhodné i do dnes moderních ekologických chovů. Záporem jsou naopak méně příznivé ukazatele jateční hodnoty.
Pražská šunka a přeštické prase patří k sobě
Kde se můžete nejběžněji setkat s masem přeštických prasat? Jedná se hlavně o speciální masné výrobky. Již v minulosti bylo toto maso doporučováno pro výrobu šunek a výseku.
Důležité je hlídat hmotnost zvířete, při 60-70 kg se maso vyznačuje křehkostí, šťavnatostí a jemnou prorostlostí tukem. Pokud výkrm trvá delší dobu, dochází k rychlému ukládání tuku, takže je možné hovořit o typickém sádelném praseti.
Za První republiky byla z přeštického prasete produkována takřka legendární pražská šunka, která se vyvážela i do zámořských zemí. Nelze se divit, že i dnes se různí výrobci vracejí k masu přeštického prasete.
Sousoší přeštíků v Přešticích stojí při silnici na Klatovy. Foto: Petr Kutka, Plzenoviny.cz
Přeštíci mají i pomník v místě svého zrodu
V Přešticích má tato odrůda černých vepřů památník, který vznikl v 60. letech minulého století jako reakce na záchranu plemena.
Původně stál na náměstí, ale tam se těžké kamenné sousoší propadalo do hlíny, na které bylo umístěno, a tak se kamenní přeštíci přesunuli na místo vedle kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde stojí dodnes.
Vidět je tak může i každý projíždějící na frekventované silnici Plzeň – Klatovy. Sousoší je navíc situováno nedaleko zemědělského družstva, kde se v dávných dobách začali rodit první vepři tohoto druhu.
Další články na téma Přeštice:
Sdílejte článek:
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Sdílejte článek:
Na muže čekala kvůli StB roky, trpěl ve vězení. Život mu zachránil kousek chleba
Je pravděpodobné, že tento kněz zachránil život beznadějně zamilovanému spoluvězni, který se chystal spáchat sebevraždu. Po čtrnácti letech věznění vyšel Ludvík Šmotek na svobodu jako křesťan a antikomunista. Po celou dobu na něj věrně čekala jeho snoubenka Alice. Vyprávěl jí, že potkal svatého muže.
Přečíst článek ›
Začněme podrobněji vyprávět příběh biskupa Gojdiče, který se na svobodu už nedostal. Umučili ho právě v Leopoldově, zemřel ve vězení v den svých dvaasedmdesátin v roce 1960.
Za války se na Slovensku jako jeden z mála řeckokatolických kněží zastal Židů. Napsal papeži, ať zastaví Tisa v jeho řádění. Tajně instruoval kněze, aby Židům pomáhali.
Gojdič sám zachránil přinejmenším sedmadvacet lidí, ukrýval je v klášteře.
Po válce se dostal do sporu s komunisty, odmítal připojení řeckokatolíků k pravoslavné církvi. Komunisté ho v roce 1950 na oplátku v rámci „Akce P“ poslali do vězení na doživotí. Když tohoto vznešeného řeckokatolického biskupa soudruzi mlátili do bezvědomí, bylo mu dvaašedesát let.
Máte děti ve věku 12–18 let? Přihlaste je do divadelních kroužků Paměti národa. Zkušení lektoři se s dětmi věnují tvorbě podcastů a rozhlasovým hrám. Kroužky kvůli Covidu probíhají on-line. Příležitost tak mají děti z celé republiky.
„Gojdič byl ryzí duchovní člověk, velmi tichý, skromný, s pevnou vírou. Když jsme přišli do Leopoldova, dali nám umývat záchody po bachařích a Gojdič to dělal bez nadávání a s úžasnou pokorou. Už ve vězení byl ohromný světec a vynikal svou vzdělaností,“ cituje Wikipedie Bohumila Víta Tajovského, opata Želivského kláštera, který strávil ve vězení 11 roků.
Biskup Gojdič prošel beatifikačním procesem a v roce 2001 ho papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslaveného, v roce 2008 mu komise při Jad Vašem přiznala titul Spravedlivý mezi národy.
Podle Alice Šmotkové, manželky jeho spoluvězně, dozorci ve vězení biskupa, i když byl starý, hodně trápili a ponižovali. Ke svému o mnoho let mladšímu spoluvězni se choval jako otec, říkal mu „synku“. Alice Šmotková vzpomíná: „Ludva se v kriminále hodně změnil. Z přesvědčeného ateisty se stal moudrý, věřící člověk.
Vzpomínám si, jak s úctou a dojetím vyprávěl o panu biskupovi Gojdičovi, který mu dokonce nechával cigarety. Nevím, jestli to bylo v Leopoldově nebo v Hradišti, ale říkal, jak bachaři nesmírně ponižovali tenkrát už velmi starého pána. Myslím, že to bylo v Leopoldově, byli na něj velmi zlí.
Však se také říká, že tam zemřel v pověsti svatosti,“ píše v pamětech Alice Šmotková.
Pověsili kolaboranta, za kterého prosila manželka
Spoluvězeň biskupa Ludva Šmotek se vyznamenal už za 2. světové války. Bojoval v horách na Vsetínsku jako partyzán v oddíle generála Murzína. Jeho manželka Alice ve svých dosud nepublikovaných pamětech popisuje dramatické partyzánské příhody, které jí vyprávěl:
„Zdůrazňoval mi, že si nepotřísnil ruce krví nevinných lidí, i když to bylo někdy hodně složité. V horách se občas k partyzánům přidávali nasazení konfidenti, a proto se nevěřilo lidem, za které se nemohl nikdo zaručit. A tak se také jednou stalo, že se dva mladíci octli mezi hlídkou partyzánů a uvedli, že utíkají z Německa domů.
Ale na nikoho se nemohli odvolat. A tak Ludva dostal rozkaz, aby je „vyprovodil na cestu“ a pak zastřelil. Chlapci vyprávěli Ludvovi svůj osud a ten usoudil, že to nejsou zrádci, a tak je vyprovodil z hor a pustil. Samozřejmě nahlásil veliteli, co udělal.
Rozkaz zněl: ‚tři dny a noci (budete Šmotka) hlídat, a pokud se objeví Němci, okamžitě zastřelit‘.
Přečíst článek ›
Všechno dobře dopadlo a díky tomu, že se dostali do ‚péče‘ Ludvy, přežili. Jiní by bez milosti splnili rozkaz velitele. Mezi našimi lidmi bylo příliš mnoho zrady a konfidentů.
Vzpomínám také na smutný příběh konfidenta z hor, z pasek, kam si na osamělý dvorec unavení partyzáni přišli odpočinout a vyspat se. Přijetí bylo pohostinné, ale jen usnuli, tak hospodář, o kterém netušili, že je konfident gestapa, zavolal Němce.
A začal boj. Z obklíčení se jich prostřílelo do lesa jen pár. A pak se jednoho dne vrátili a potrestali tohoto zlého člověka.
A smutný Ludva mi tehdy říkal: ‚Museli jsme mít před očima všechny ty postřílené chlapce, kteří tam zůstali, abychom byli schopni toho člověka pověsit.
Jeho žena klečela a prosila, objímala nám kolena, že mají děti. Bylo to hrozné, ale nutné,’” píše v pamětech paní Šmotková.
Komunista v protikomunistickém odboji
Ludvík Šmotek se za války stal přesvědčeným komunistou. Představoval si, že komunismus je spásou lidstva, náboženstvím pohrdal. Poválečné události spojené s nástupem komunistické totality odmítal. Nelíbilo se mu, že se k partyzánům hlásí „kdekdo“, nesouhlasil s uzavřením západních hranic.
Když ho jeho přátelé z partyzánského odboje požádali, zda by s nimi nešel znovu do odboje, neváhal. Vstoupil do odbojové skupiny Světlana, největší ilegální organizace na Moravě. Tu ovšem už od počátku infiltrovali udavači StB.
Ludvu zatkla Státní bezpečnost v roce 1949. Nestihl se ani rozloučit se svojí šestnáctiletou dívkou Alicí, do které se zamiloval.
„Ludva byl strašně hezkej, chytrej kluk, pálily po něm všechny holky,“ vzpomínala pro Paměť národa Alice.
Přečíst článek ›
Její maminka ji nechtěla v patnácti letech pustit ani na skautský tábor. Měla prý strach, že by se tam této pohledné blond dívce obletované chlapci mohlo cosi předčasného přihodit. Tak ji na prázdniny odeslala za strýčkem do vesnice Hanušovice. Tady se seznámila s láskou svého života, s Ludvou.
Po prázdninách si psali láskyplné dopisy, ale pak se odmlčel. Zoufalá Alice měsíce plakala, psala dopisy, ale její miláček jí neodpovídal. Nemohl. Právě v té chvíli ho mučili ve věznici v Uherském Hradišti.
Až od svého tatínka, který zkontaktoval Ludvíkovu rodinu, se Alice dozvěděla, že její milý sedí v cele smrti. Zhroutila se.
Z mrákot se vzpamatovala, až když se dozvěděla, že mu trest snížili na doživotí, později na pětadvacet let.
Chodbár mu zachránil život kouskem chleba
„Tehdy můj muž po delším pobytu v korekci tak zeslábl, že při své výšce přes 180 cm a váze už jen 48 kg přestával vidět.
Při změně polohy, když měl vstát a hlásit se, musel se zachytávat stěny a přidržet se, aby vůbec vstal. Tehdy, jak vyprávěl, se už loučil se životem.
Náhle se otevřelo okénko a v něm se objevil obličej hocha ‚chodbára’, mukla, který byl kdysi s Ludvou na cele v Uherském Hradišti.
Ludva vzpomínal, jak ho biskup Gojdič zmláceného po výsleších ošetřoval a dodával mu sílu vydržet. Zavolal na něj jménem, ale on jej nepoznal.
Na jeho otázku ‚který ty jsi’ můj muž odpověděl ‚Ludva Šmotek – vzpomeň – Uherské Hradiště.‘ Okénko se zavřelo, ale za chvíli se opět otevřelo s darem, který zachránil mému muži život – s kusem chleba.
A tak tento hoch, jehož jméno bohužel nikdo nevíme, zachránil tehdy Ludvovi život,“ píše v pamětech Alice Šmotková.
V roce 1950 napsal Ludvík Šmotek v korekci věznice v Uherském Hradišti báseň, do které vtiskl své zoufalství:
Alice se do věznice dobývala, žádala o návštěvu, psala prezidentovi o milost. Marně.
Pět let se neviděli. Po dvou letech věznění jí Ludva z Leopoldova poslal přes civilního zaměstnance věznice malou sošku – z chleba vytvarovanou hlavu umučeného Ježíše Krista –, obrázek a milostný moták. To ji utvrdilo v tom, že svého milého neopustí a počká na něj. Nápadníky razantně odmítala.
Komunismus poražen láskou
Alice na svého milence čekala čtrnáct let. Během vězení se s ním zasnoubila a vdala se za něj v tzv. zastoupení, přijala jméno Alice Šmotková. Když ho po čtrnácti letech pustili, vzali se ještě jednou v kostele. Dne 15. srpna 1963 na svátek Panny Marie ve tři odpoledne se u sv. Prokopa na Žižkově konala velká muklovská svatba.
Přečíst článek ›
Sjely se stovky někdejších politických vězňů. Dostavil se i kdysi vysoký státní úředník, sekretář někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka Antonín Sum, také bývalý mukl.
Přišel na svatbu překvapivě v kominickém, nestihl se převléci ze zaměstnání: „To byla legrace. Sahali jsme na něj pro štěstí. Jeden mukl tam vystoupil a řekl, že toto není vítězství jen naše, ale i jejich.
Že nad tím zlým komunismem zvítězila láska,“ vypráví pro Paměť národa dojatá Alice Šmotková.
Narodily se jim tři děti. Její muž rodinu živil z nízkého platu dělnických povolání, pracoval jako elektrikář. Alice dlouhá léta pracovala jako zdravotní sestra na infekčním oddělení na Bulovce, později ve školce. Ludva Šmotek zemřel v roce 2002.
Příběhy 20. století vysílá Český rozhlas Plus v premiéře každou neděli od 20:05 hodin, poslechnout si je můžete i v aplikaci Můj Rozhlas.
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců.
Dokumentování vzpomínek můžete podpořit vstupem do Klubu přátel Paměti národa.