Jaké bude pravicové zdravotnictví?

Extremisté svůj vliv v krizích tradičně posilují, výjimkou není ani pandemie covidu. V Česku sice není krajní pravice součástí vlády, v jiných zemích střední Evropy ale ano.

A právě to staví extremisty před dilema: jak současně zvládat pandemii, řešit její dopady na ekonomiku, připravovat očkovací plán, a zároveň udržovat své voliče „v provozní teplotě“ – třeba šířením konspirací o vakcínách.

V covidové krizi krajní pravice profitovala ze šíření konspiračních teorií, které často mířily proti různým etnickým skupinám a menšinám. Kromě toho se – a Česko není výjimkou – účastnila různých anti-rouškových protestů a demonstrací proti vládním pandemickým nařízením.

Extremistickou rétoriku mohou letos zesílit hlavně tři témata spojená tak či onak s covidem: vakcíny, migrace a ekonomika. Jak budou extremisté úspěšní v šíření svých pohledů na svět, záleží na tom, jestli budou nebo nebudou u moci.

Když odpůrci vakcíny očkují

Přirozeně se nabízí, že se extremisté pokusí ideologicky využít odpor proti očkování.

I když jsou antivakcinační postoje mezi krajní pravicí běžné, je však spíš nepravděpodobné, že je některá z extremistických stran bude prosazovat, je-li součástí vlády.

Přesný opak platí pro extremistické strany v opozici. Jejich rétorický odpor vůči očkování se může výrazně zesílit a získat i příznivce z jiných částí společnosti – kteří sice nemají politicky extrémní názory, ale z nějakého důvodu odmítají vakcínu.

Text vznikl ve spolupráci s mediální platformou Visegrad Insight a jejím projektem #DemocraCE. Autorem analýzy je Asya Metodieva.

V Česku například hnutí SPD Tomia Okamury na podzim nahlas odmítlo povinné očkování „nevyzkoušenou vakcínou“, a to ačkoli se vakcinace v Česku plánuje na dobrovolné bázi.

Extremistická Lidová strana Naše Slovensko Mariana Kotleby zase tvrdila, že vakcína proti covidu může měnit lidské geny a podobně jako SPD využívá nejistoty a nevyjasněných otázek kolem očkovacího procesu.

Viníci? „Migranti, muslimové, Romové“

Vlády ve střední Evropě nevysvětlují potřebu očkování dost jasně. Kvůli rychlému procesu výroby, testování a schválení vakcíny, zbylo málo času na osvětu mezi občany o tom, jakou efektivitu i jaké limity jednotlivé vakcíny mají, a jakou technologii využívají.

Je také stále nejisté, jestli vlády v regionu dokážou zajistit dostatek očkovacích dávek a efektivně zastavit šíření covidu. Proto krajní pravice může toto informační vakuum využívat a zaplnit.

Několikrát se loni stalo, že středoevropští lídři obvinili z šíření nákazy cizince nebo vlastní občany vracející se z ciziny. Příkladem byl rakouský kancléř Sebastian Kurz. Ten řekl, že lidé, kteří strávili léto v „zemích svého původu“ zatáhli nákazu zpátky do Rakouska. Odkazoval tím hlavně na západní Balkán, odkud pochází řada lidí žijících trvale v Rakousku.

• Ještě dříve, když pandemie teprve začínala, naznačil maďarský premiér Viktor Orbán, že za šíření covidu může migrace a že nákazu do Maďarska přinesli cizinci.
• V březnu 2020 hlavní Orbánův poradce pro bezpečnost György Bakondi prohlásil, že „nelegální migrace představovala vždy zdravotní problém, ale pandemie koronaviru ho posunula na úplně jinou úroveň“.

Situace na české pravici

Budu nadstranický prezident, slíbil dnes Václav Klaus při své inauguraci ve Vladislavském sále Pražského Hradu. Je slušné mu to věřit. Nakonec by si to přáli i straníci ODS. Přesto nestrannost se od něho neočekává, nebyla by ani na místě. Země bude mít k levicové vládě pravicového prezidenta a bylo by pokrytectvím se tvářit, že takové partnerství není úplně zvláštního druhu.

Podle politoložky Kláry Vlachové není důvod obávat se konfliktů, protože vztahy mezi prezidentem a vládou upravuje Ústava.

Také lze očekávat, že Klaus, dlouholetý straník, bude respektovat autonomii stran i jejich vliv na vnitřní politiku. Přesto je téměř jisté, že nový prezident bude vetovat některé, především sociální a ekonomické zákony.

Vždy tím vystaví zkoušce pevnost vládní koalice, která ho bude muset přehlasovat všemi svými sto jedna hlasy.

Něco takového není možné pravicovému prezidentovy vyčítat. Naopak, lze to v odůvodněných případech chválit a podporovat, vždyť i tím se bude otevírat v českých poměrech tolik potřebná veřejná debata.

Nástup Klause na Hrad tak znamená novou šanci pro českou pravici po dvojích prohraných volbách do Sněmovny. Má to ale omezení, že Klaus může jen brzdit návnady levicových ministrů i zákonodárců. Prostor prosazovat vlastní myšlenky nedostane, i kdyby nějaký program vytvořil.

Klausův prezidentský triumf přesto naznačuje další možnosti pro znovuzrození české pravice.

Kdo odhlédne od operativních nezbytností, jakými byly povodně, schválení rozpočtu, summit NATO a Kodaňská konference Evropské unie, může s klidem říci, kromě toho vláda ještě neudělala nic. Rostoucí nezaměstnanost připomíná nebezpečný trend na pracovním trhu.

Deficit veřejných rozpočtů je neúnosný a návrh na jeho reformu s dílny ministra financí vláda zpochybnila.

Důchodový účet se neustále propadá do dluhů a debata o tom, jak ho zachránit, ještě neopustila brány Ministerstva práce a sociálních věcí. Ministři financí a pro místní rozvoj se nemohou stále dohodnout, jakým způsobem postupovat při deregulaci nájemného bydlení.

Velký brambor zadlužených nemocnic přehodila ministryně zdravotnictví krajům, aby to nějak bez peněz vyřešily samy.

Jistě by šlo pokračovat, třeba úvahami o vojenském resortu a přípravě legislativy pro veřejnoprávní média a ptát se ministrů, proč ani devátý měsíc po volbách nejsou vidět žádné výsledky.

Šlo by spekulovat také o tom, že vláda především škrty v sociálním resortu, od důchodu přes sociální dávky k chráněnému bydlení, ani udělat nechce. Nebo chce tak málo, že všechny diskuse s úsměvem zablokuje obávaný resortní ministr Zdeněk Škromach.

Důsledkem bude, že důvěru ve vládu neztratí jen občané, ale také experti, kteří o reformních návrzích zatím jen diskutují. Zde je příležitost pro ODS.

Pokud vláda ani rok po svém zvolení s nějakou reformou nezačne, mohou Klausovi dědicové odborníky oslovit a požádat je, aby svými studiemi připravili program budoucí vládě, kterou po příštích volbách do Sněmovny bez pochyby vytvoří pravice. Stačí jen se rozhodnout a začít něco dělat. Politici ODS tedy mají šanci na další smeč už v příštích měsících. Klaus ve svém nadšení pro prezidentskou funkci ukázal, jak je třeba se do rány opřít.

Levice a levicové hodnoty / Jiří Havel / Atlas Transformace

Rozdělení na levici a pravici vzniklo ve francouzské revoluci. V generálních stavech seděli napravo konzervativní zastánci tradičních feudálních pořádků, levicí byli liberálové. Obecně bývala levice pokládána za mluvčího méně majetných (plebejských) vrstev, pravice vystupuje spíše za majetnější (patricijskou) sféru.

Levice považuje sociální smír (soudržnost) za podmínku rozvoje, pravice naopak žádá tradiční hodnoty včetně volné hry tržních sil. Levice akcentuje více zájmy zaměstnanců, pravice spíše hájí zájmy zaměstnavatelů. Pravice považuje za motivační větší protiklad mezi bohatstvím a chudobou, levice považuje extrémní kontrast bídy a blahobytu za amorální, nemotivační a společensky rozkladný.

Levice požaduje úhradu škol, zdravotnictví a penzí z daní a pojistného stanoveného státem. Pravice požaduje individuální placení kvalitnějších škol a vysokých škol a chce více nebo méně nahrazovat povinné penzijní a zdravotní pojištění dobrovolným soukromým pojištěním nebo přímou platbou. Jak levice, tak i pravice považují svůj model za motivační a prospěšný pro většinu společnosti.

Pojmy levice a pravice nelze ztotožnit s pojmy demokracie a diktatury. Existují a existovaly pravicové diktatury (Pinochet, Franco, Salazar), stejně jako levicové diktatury (Castro, Mao, Husák). Ve většině demokracií se pak střídají pravicové a levicové vlády.

Neutrální je v pravolevém schématu pojem liberalismus, který byl historicky v Evropě a dodnes je v USA spjat spíše s levicí (americkými demokraty). Liberalismus je založen na hodnotě svobody, obsahově však může být levicový i pravicový.

Dnešní pravicoví neoliberálové či libertariáni se snaží tento pojem přivlastnit a vykládat liberalismus jako čistě pravicovou ideologii. Proti tomuto zužujícímu pojetí stojí fakt existence takových levicových liberálů, jako jsou George B. Shaw, Franklin D.

Roosevelt, Václav Havel nebo Tony Blair.

Většina konkrétních politických směrů a režimů má prvky smíšené a kompromisní. Mnohdy jde o paradoxy. Autoritativní, formálně levicové režimy v Číně nebo Severní Koreji téměř zcela postrádají sociální systém (chybí jim základní znak levicovosti).

S jistým zjednodušením lze výraznější levicově liberální prvky identifikovat v západní Evropě, pravicově konzervativní jsou výraznější v USA. Přesto jsou si západoevropský a severoamerický model blíže, než by se zdálo.

Hlavní odlišností USA je dobrovolné placení zdravotního pojistného. Američané si chválí svobodu a světové prvenství ve zdravotnickém výzkumu.

Západní Evropa má ale v průměru nižší dětskou úmrtnost, delší střední délku života a poloviční náklady na zdravotnictví. Téměř pětina Američanů je nepojištěna.

Druhou odlišností je větší význam kapitálových trhů v USA, zatímco v Evropě hraje dominantní roli bankovní sektor. Za výkonnost kapitálového trhu však USA platí vyšší hospodářskou zranitelností.

Pro levicový étos Evropy není přijatelné, aby majetkový status byl klíčem ke vzdělání a zdravotní i sociální péči. Levice považuje za svá témata rovnosti a práv menšin. Jde o rovné příležitosti mužů a žen, rovnost občanů jiné sexuální orientace, práva dětí, mladistvých, seniorů, přistěhovalců ap.

Historie české levice

Levicové hodnoty jsou v Čechách hluboce ukotveny. Češi se spíše cítí jako plebejský národ a tuto linii značně posílilo národní obrození, které bylo obranou toho „horšího“ (utlačovaného) národa a jazyka venkovanů a služek.

Naopak na šlechtu a vznikající buržoazii se v devatenáctém století shlíželo jako na prvek cizácký či odrodilecký, popř. kolaborující s rakousko-německým živlem.

Přestože ve šlechtě i podnikatelských kruzích byly četné osobnosti, které měly klíčovou roli v rozvoji českého národního uvědomění, kultury, vzdělanosti, politiky a hospodářské síly, přetrvává poněkud nespravedlivě obraz uchránění národní identity především jako lidového hnutí.

 letech vznikla napřed rakouská sociální demokracie (1874) a později česká (1878), jejímiž klíčovými postavami byli J. B. Pecka a Ladislav Zápotocký. Prošla pronásledováním, rozbroji, od 90. let pod vedením J. Steinera, J. Hybeše a J.

Krapky-Náchodského se stabilizovala a získala masovou podporu, založila odborové hnutí, vybojovala všeobecné a rovné hlasovací právo.

Sociální demokracie se tak po mnoha peripetiích stala klíčovou politickou stranou v Čechách, už v roce 1907 získala ve volbách nejvíce hlasů, 38 %. To se opakuje i po ustavení první republiky, kde sociální demokracie 30 % zvítězila napřed v obecních volbách a poté 25 % ve volbách parlamentních. Sociální demokrat Vlastimil Tusar se stal předsedou vlády.

Následující rozlom české levice měl dvě příčiny. Společnost byla radikalizovaná po válce. Chtěla hlubší změny, což bylo patrné ve všech zemích, silně to bylo vidět i v bezprostředním okolí v Německu i Maďarsku.

Druhým důvodem byla porážka válečného vůdce sociální demokracie Bohumíra Šmerala, který dlouho viděl budoucnost nikoli v státní emancipaci Čechů (Československa), ale v rámci bývalé monarchie. Šmeral a jeho věrní ucítili možnost radikalizací získat zpět ztracené pozice.

Když se jim to nepovedlo, založili v roce 1921 radikálnější komunistickou stranu. Ta prochází další radikalizací nástupem Gottwaldova bolševizačního vedení v roce 1929.

Dichotomie české levice trvá delší období, kdy sociální demokracie zpravidla stojí na státotvorných pozicích a komunistická strana v důsledné opozici. Až v polovině 30. let se komunistická strana odporem proti nacismu dostala na pozice obrany státu podporou volby E.

Postavení komunistů značně podpořil fakt, že v Teheránu Roosevelt souhlasil s osvobozením ČR sovětskými jednotkami, což předurčilo další politický vývoj.

Komunisté jsou také po válce vedoucí politickou silou. Když definitivně uchopili moc v roce 1948, prosadili také sloučení se sociální demokracií. Sama sociální demokracie byla po válce v komplikované pozici, fierlingerovské křídlo léta aktivně spolupracovalo s komunisty a po sloučení získalo pozice v KSČ.

Významná část sociálních demokratů chtěla vést samostatnou politiku a se sloučením se nesmířila. Mnozí z nich byli později perzekuováni a dlouhodobě žalářováni. Po celou dobu nesvobody 1948–1989 vyvíjela aktivní činnost exilová česká sociální demokracie, která stále zachovala členství v Socialistické internacionále.

Tak byla udržena kontinuita existence české sociální demokracie.

Komunistický režim prošel několika obdobími, které jsou z hlediska dopadu na obyvatelstvo nesouměřitelné. Jisté je, že po dlouhou dobu měl masovou a zřejmě většinovou podporu.

Podpora byla dána existenčními dopady krize a války na běžného občana, ztotožněním továrníka s kolaborantem a okupantem, obchodníka a sedláka s vydřiduchem, který zbohatl na černém trhu z bídy druhých. Své sehrála účinná propaganda i demagogie.

Všechny politické strany proto po válce podporovaly rozsáhlé znárodnění, které bylo provedeno mezi lety 1945–1948. Proti nebyl nikdo. V únoru 1948 bylo již ve státních rukou téměř 80 % průmyslu.

Odpor proti českému komunistickému režimu sovětského typu byl spíše výjimečný, předem zastrašený rozsáhlou preventivní represí, která postihla statisíce obyvatel. Část zaznamenaného odporu byla ve skutečnosti provokacemi či smyšlenkami stalinistické bezpečnosti. Shoda panuje o tom, že období 1948–1954 mělo nesporně zločinecké rysy.

Nelze zapomenout, že tisíce lidí všech vrstev zemřely v žalářích a další stovky byly usmrceny při pokusu překročení hranic či jiných incidentech.

Po Stalinově smrti a zejména po XX. sjezdu Sovětské komunistické strany v roce 1956 následuje období zmírňování represe. Je velmi pomalé, dané dlouhou personální kontinuitou vedení komunistické strany. Až na počátku 60.

let dohází k rehabilitaci odsouzených a poslední člen starého vedení, Antonín Novotný, odchází až v lednu 1968. Šedesátá léta byla postupným, ale razantním otevíráním obzorů svobody v kultuře, vědě, školství a nakonec i v žurnalistice a politice.

Šlo samozřejmě o relativní svobodu, v rámci pozitivní komunistické doktríny (socialismus s lidskou tváří), svobodu, která měla řadu paradoxních rysů, svobodu v určitých oblastech rámovanou dramatickou nesvobodou v oblastech jiných. V samotném roce 1968 vznikla nebo se připravovala řada nových organizací.

Vznikl i přípravný výbor na obnovení sociální demokracie. Ale vstupem vojsk Varšavské smlouvy se liberalizační proces dramaticky zastavil.

Normalizační období (1969–1989) lze charakterizovat především jako masový psychický teror. Jsou potlačeny všechny „rizikové“ organizace a skupiny. Statisíce lidí ztrácí na počátku 70.

let pracovní a politické pozice, zapovídá se jim a jejich rodinám přístup k určitým postům, komplikuje přístup k vzdělání a cestovním příležitostem.

Otevřená vystoupení proti režimu opět ale byla poměrně řídká, nejvýznamnější byl intelektuální odpor jako Charta 77, kterou za třináct let podepsaly necelé dva tisíce lidí včetně stovek bývalých komunistů. Na druhé straně tvrdost opatření postupně měkla a režim se v řadě směrů více a více tvářil, že politickou nekázeň a špatnou práci prostě nevidí.

Režim v porovnání s jinými diktaturami potřeboval poměrně málo otevřené represe, vystačil s několika desítkami politických vězňů. Represe pak byla v řadě směrů spíše zastřenou, potenciální, ale o to víc respektovanou hrozbou. Nebylo jisto, kdy a jak bude neloajalita připomenuta a sankcionována.

Byla proto účinným Damoklovým mečem. Je zajímavé, že početnost represivního aparátu byla ve srovnání s NDR poměrně nízká. Lidé respektovali skutečnost, že režimní mez je diktována vůlí sovětských okupantů, se kterými lze jen opatrně vyjednávat či „kolaborovat“.

Odpor proti okupační moci byl pokládán za marný až do poloviny 80. let, kdy naopak reformy v SSSR předběhly dění uvnitř Československa. Tehdy se naopak užívaly argumenty ze SSSR vůči zkostnatělému vedení komunistické strany.

Přesto byli lidé velmi opatrní a měli strach, kdy dojde v Rusku ke změně orientace zpět ve prospěch poststalinistických sil. Také proto byl 17. listopad 1989 jako okamžik změny téměř posledním v regionu a jeho roznětkou byla paradoxně provokace komunistické státní bezpečnosti.

Spontánní vůle ke změně byla projevena, když prokazatelně přestalo hrozit nebezpečí. I to zřejmě bylo dědictvím normalizačního strachu.

Formování moderní levice

Od prvních dnů po 17. listopadu v Čechách začínají pokusy o formování moderních levicových stran. V porovnání s jinými zeměmi je komunistická strana velmi nepružná a chybí jí zřejmě étos umírněného, ale čitelného odporu proti ruskému medvědovi, jako tomu bylo např. v Polsku nebo Maďarsku.

Ve většině zemí se totiž strany komunistického typu transformovaly v modernější strany sociálně demokratické orientace a často se pak opakovaně podílely na vládě. U nás po 17. listopadu rychle vzniká několik nových organizací jako Demokratické fórum komunistů, Obroda či Nezávislá levice.

V prosinci 1989 je obnovena na našem území i sociální demokracie (ČSSD). Komunistická strana paradoxně přetrvala dodnes.

Dnes navíc reprezentuje protestní hlas proti všem ostatním stranám, které se v minulých dvaceti letech podílely na vládě. Přestože základna členů i voličů komunistické strany v ČR stárne, její potenciál stále zaručuje volební výsledek nad deset procent. Pravicové i levicové strany nemohou pominout komunistické hlasy v parlamentu v důležitých hlasováních, jako je volba prezidenta ap.

Jádrem moderní (evropsky většinové) levice se v ČR stala sociální demokracie. Je v mezinárodním kontextu transformace výjimečnou tím, že původně byla obnovena na nekomunistickém základě s dědictvím exilové strany.

Po celou dobu existence respektuje zákaz spolupráce s komunistickou stranou na vládní úrovni. Přesto je vděčným terčem antikomunistických argumentů, ačkoli v čele prvního sociálně-demokratického vedení stanul činovník exilu prof. J. Horák, profesionální antikomunista.

Nástup ve volbách byl však pomalý, v roce 1990 těsně nezdolala pětiprocentní hranici. Důvodem bylo i to, že tehdejší vyhraněný antikomunismus sociální demokracie volič ztotožnil s antilevicovostí.

Ve volbách v roce 1992 sice zlomila ČSSD pětiprocentní hranici, nicméně nenaplnila svůj potenciál a nepřehoupla se ani přes 10 %.

Na výsluní druhé nejsilnější strany (1996) a nakonec nejsilnější strany (1998) dovedl ČSSD Miloš Zeman intelektuální rekonstrukcí, agresivním politickým marketingem a dobrým časováním sžíravé kritiky v době první hluboké krize konzervativní ODS. Sestavil úspěšnou menšinovou vládu. V roce 2002 zopakovala ČSSD vítězství pod vedením V. Špidly.

V roce 2006 však pod vedením J. Paroubka strana sice dosáhla rekordních 32 %, ale na vítězství to už nestačilo. ČSSD předala zemi s historicky nejvyšším hospodářským růstem 6,5 %, nízkou zadlužeností pod 30 % HDP a statisticky jedním z nejlevnějších a nejefektivnějších sociálních států v rámci EU.

Na konci roku 2008 dosáhly preference ČSSD rekordních 43 %.

Kto je kto. Průvodce slovenskými politickými stranami

Strana však podle Cirnera neláká zdaleka jen fašisticky smýšlející voliče. Přecházejí k ní také příznivci Smeru, které znechutila míra korupce provázející současnou vládu, a kteří nevidí alternativu jinde, upozorňuje politolog. To je podle něj hrozbou pro slovenskou demokracii i za horizontem těchto voleb.

Koalícia Progresívne Slovensko a SPOLU – občianska demokracia

Jedinými subjekty, které našly odvahu spojit se před volbami do koalice a zvýšit si hranici pro vstup do parlamentu na sedm procent, jsou PS-Spolu. Energii do žil jim vlilo zvolení místopředsedkyně PS Zuzany Čaputové prezidentkou v březnu 2019.

Staví především na kritice současné vlády, kterou prezentuje jako příliš zkorumpovanou. Zároveň asi nejsilněji varuje před Kotlebovci, které považuje za zásadní hrozbu pro demokracii na Slovensku.

Kandiduje s heslem „Bod zlomu“ a v prvních sto dnech slibuje hlavně změnit fungování práva. Chce volbu hlavního a nového speciálního prokurátora podle nových pravidel, možnost rušit smlouvy nevýhodné pro stát a trestní postih pro jejich autory, nový zákon o policejní inspekci, nová pravidla výběru policejního prezidenta.

Politolog Cirner koalici řadí spíš mírně doleva v kulturně-etických i ekonomických otázkách. Je jednou z mála, která se v katolické zemi neodvolává na křesťanství a podporu čerpá především mezi městskými liberály.

Šéf PS Michal Truban například přiznal zkušenosti s marihuanou a LSD. Je také aktivním podporovatelem několika neziskových organizací a díky své zkušenosti z IT propagátorem digitalizace Slovenska. Koalice akcentuje i ekologická témata a nutnost rychleji reagovat na změnu klimatu.

PS je přitom tou progresivnější částí koalice, jak napovídá už její název. V Evropském parlamentu sdílí frakci Obnova Evropy s ANO, zatímco Spolu sedí mezi lidovci s českými KDU-ČSL, TOP 09 a STAN.

ZA ĽUDÍ

Prezidentskou popularitu se do parlamentních voleb snaží přenést i strana Za ľudí, kterou založil předchůdce Čaputové Andrej Kiska. Má mimo jiné podporu bývalé premiérky Ivety Radičové. Kandiduje za ni také bývalá poslankyně za OĽANO Veronika Remišová.

Hlásí se k principům sametové revoluce a odkazu první československé republiky, k hodnotám lidských práv, občanské společnosti a demokratického právního státu. Trvá proto na ukotvení země v EU a NATO, které vnímá jako jejich záruku.

Podporuje dobrovolnictví a aktivní zapojení občanů do státní i místní správy. Zdůrazňuje také téma ochrany životního prostředí.

I Za ľudí je hlasitým kritikem Smeru z protikorupčních pozic. Pro část Slováků však není věrohodná kvůli tomu, že Kiska je obviněn z daňového podvodu. Pověst bývalého prezidenta také poškozují videa zveřejňovaná před volbami naznačující, že vědomě kupoval kradené pozemky. Kiska je odmítá jako manipulaci z dílny Smeru.

Slovenská policie obvinila exprezidenta Kisku z daňového podvodu

„Umírněná pravicová a do jisté míry konzervativní strana,“ hodnotí Cirner její program a podotýká, že se vyhýbá kulturně-etickým otázkám, aby neodradila liberály ani křesťany. Gbúrová považuje stranu za středovou s potenciálem spojit liberální a konzervativní křídlo opozice.

SME RODINA

Boris Kollár má deset dětí s devíti ženami a vede stranu Sme rodina. „Je to asi ta nejpopulističtější strana ze všech,“ říká politolog Cirner s tím, že se zcela přizpůsobuje veřejnému mínění a není nijak ideově ukotvená.

Srovnává ji s OĽANO v tom, že je protestní a vystavěná kolem silného lídra. Tam však podobnost končí. Sme rodina totiž přináší ojedinělé návrhy.

Například chce, aby stát stavěl 25 tisíc bytů ročně a pronajímal je za garantovanou cenu. Dvoupokojový byt by měl stát 200 eur (5 tisíc korun) měsíčně.

Nabízí také státní pronájem auta. To by mělo stát 100 eur (2500 korun) měsíčně. Chce exekuční amnestii nebo zrušení doplatků na léky.

Politoložka Gbúrová jednu ideovou kotvu strany uvádí: „Má ambici chránit státní suverenitu, proto se nehlásí k federativnímu, ale ke konfederativnímu modelu uspořádání Evropské unie.“

„Kdo chce víc, musí se snažit,“ hlásá na svém webu Sloboda a Solidarita. Strana se tím jednoznačně hlásí k ekonomickému liberalismu. Ukazuje na něj třeba i popis návrhu reformy fungování romských osad: „Je pro ty, kteří chtějí se svým životem něco udělat. Je pro ty, kteří se chtějí vlastním přičiněním vymanit z chudoby.“

Strana vedená Richardem Sulíkem je už deset let stálicí slovenské pravice. V Evropském parlamentu sdílí frakci reformistů a konzervativců s českou ODS, s níž je příznivcem slabší integrace EU.

V kulturně-etických otázkách je však podle Cirnera strana spíš liberální a nejblíž má k PS. Tam ostatně část jejích poslanců přešla. Ukazuje na to i její schopnost oslovit městské voliče, před čtyřmi lety vyhrála v Bratislavě.

„PS-Spolu a SaS jsou politické subjekty s poměrně jasnou liberální hodnotovou orientací. Hlásí se ke konceptu nové politiky a nového politika, který má ambici provádět moderní politiku příznivou pro rozvoj osobnostního potenciálu jednotlivce, a to na bázi rozvoje jeho životních, sociálních a digitálních zručností,“ popisuje politoložka Gbúrová.

Kresťanskodemokratické hnutie

Nejprve byli opozicí Vladimíru Mečiarovi. Poté ho v koalici nahradili, a to ve vládě v čele s Mikulášem Dzurindou. Do kabinetu je na dva roky vzala ještě Iveta Radičová, jinak jsou opozicí Smeru. KDH je typickou tradiční stranou. Vždy byla menším uskupením a v posledních volbách se do parlamentu těsně nedostala.

Jak napovídá název, staví na křesťanských hodnotách. A to v jejich konzervativní podobě. „Hovoří o takových věcech jako potraty, které by chtěli zpřísnit,“ říká o nich politolog Cirner. Jejich heslem je Oslava rodiny, ovšem pouze té, kterou tvoří muž, žena a děti.

V Evropském parlamentu se hlásí k frakci lidovců, kterou sdílejí s českými stranami KDU-ČSL, TOP 09 a STAN.

Trojice slovenských stran uzavřela neformální pakt proti vládnímu Smeru

Je to konzervativní, nacionalistická a ekonomicky pravicová strana, říká Cirner. „Její nacionalismus už není tak vypjatý jako za Jána Sloty, který například útočil na romskou nebo maďarskou menšinu,“ dodává však. Danko totiž vstoupil do koalice se Smerem a s maďarskou stranou Most-Híd.

Gbúrová souhlasí a říká: „V současnosti je středovou stranou, která usiluje o voliče díky populárním vládním opatřením, zahraničněpolitické orientaci na Rusko, ale i ostré kritice politické činnosti Kotlebovců.“

V evropské integraci hlásá takzvaný eurosuverenismus. Chce, aby co nejvíc kompetencí zůstalo národním vládám a parlamentům.

MOST – HÍD

Maďarská menšina má na Slovensku dvě politicky relevantní strany. A to od roku 2009, kdy se Béla Bugár překvapivě nestal šéfem tehdejší Strany maďarské koalice, a tak si založil vlastní projekt.

Most – Híd od počátku stavěl jako stranu, která má větší přesah než jen národnostní politiku. „Strana měla v sobě i slovenský akcent. Měla mnoho slovenských politiků, a proto ji volilo i mnoho Slováků, nejen Maďarů. To však skončilo. V tomto volebním období ti slovenští politici odešli, takže je to strana maďarské národnosti,“ popisuje Cirner.

Stále je však tou umírněnější. Její požadavky na autonomii ve školství nebo kultuře nejdou tak daleko, jako u konkurenční Spolupatričnosti. Na rozdíl od ní také není spojencem maďarské vládní strany Fidesz Viktora Orbána, upozorňuje Cirner.

Most – Híd se podílí na současné vládní koalici se Smerem a SNS, což mu mnozí vyčítají. A je to také patrně příčinou poklesu jeho preferencí. 

DOBRÁ VOĽBA

Tomáš Drucker je bývalý ministr zdravotnictví vlády Roberta Fica. Po protestech následujících po vraždě Jána Kuciaka byl vyslán hasit politický požár. „Nastoupil do čela toho nejtoxičtějšího ministerstva, a to vnitra. Vydržel tam ale jen měsíc, protože nedokázal odvolat policejního prezidenta,“ popisuje jeho neúspěšnou misi Cirner.

Pak z politiky odešel a nyní se do ní v čele nové strany pokouší vrátit. Přilákal do ní některé politiky Mostu-Híd nebo strany Sieť. Podle Cirnera se spekuluje, že je to záložní strana Smeru, s níž by případně mohl vytvořit koalici.

Programově je strana značně flexibilní. „Předvolební postoje předsedy strany Druckera nasvědčují tomu, že je otevřený ke spolupráci se stranami, které realizují, jak on často zdůrazňuje, politiku založenou na lidských a sociálních hodnotách. A k těmto hodnotám má blízko více stran současné koalice i opozice,“ říká Gbúrová.

Další články o vraždě Jána Kuciaka na webu ČT24

Je radikálnější v požadavcích na podobu menšinového školství či kultury. A podle Cirnera je podporovaná stranou Fidesz maďarského premiéra Viktora Orbána.

VLASŤ

Národoveckou scénu reprezentuje na Slovensku i malá strana Vlasť Štefana Harabina. „Je to strana miláčka dnešní alternativní scény, což je paradoxní, protože volební lídr Harabin byl předsedou nejvyššího soudu, ministrem spravedlnosti Vladimíra Mečiara a za Roberta Fica se pohyboval ve vysokých funkcích,“ popisuje Cirner.

Dodává, že když Harabina vytlačili z politiky a soudu, začal točit videa na YouTube: „Stal se miláčkem různých pochybných webů, které šíří dezinformace a propagandu cizích zemí,“ konstatuje politolog Cirner.

Expertka strany pro zahraniční vztahy Sofiya Soročinová studovala mimo jiné v Petrhoradě, kde podle stranického webu publikovala a přednášela na téma sjednocení Slovanů.

Vlasť je podle politologa Cirnera jednoznačně strana antiestablishmentová, i když ji vede člověk, který téměř třicet let působil mezi elitami. „Ze Slovenska se stal zkorumpovaný stát, ve kterém chtějí vládnout nenormální experimentátoři. Nejde jim o Slovensko. Plní jen příkazy zahraničních objednavatelů,“ říká Harabin v jednom z předvolebních spotů.

Tématem izraelských voleb bude sám premiér

Vlastně žádné obvyklé téma, ať už ideologické, nebo pragmatické. Izraelská politická scéna se teď dělí na lidi, kteří jsou připraveni spolupracovat s Benjaminem Netanjahuem, a ty, kteří říkají, že „kdokoli, jen ne on“. Neboli, Netanjahu si může gratulovat, je to on, kdo rozdělil společnost a, jak jeho kritici dodávají, snaží se ji rozdělit i zcela záměrně.

Váš prohlížeč nepodporuje přehrávání audia.

Jan Fingerland: Tématem izraelských voleb bude sám premiér

K paradoxům situace patří, že je to dlouhodobě nejúspěšnější pravicový izraelský politik, ale není vůdcem izraelské pravice. Naopak, nejméně tři jiní pravicoví politici v čele jiných tří formací jdou do voleb s tím, že jsou připraveni ho nahradit, nebo aspoň pomoci sesadit.

Netanjahuův dlouholetý spolupracovník Gideon Sa’ar se s premiérem rozešel ve zlém vloni a rovnou říká, že kdo chce Netanjahua premiérem, ať ho nevolí. Avigdor Lieberman, vůdce strany Izrael, náš domov, se stal Netanjahuovým odpůrcem už dávno, a šéf Nové pravice Naftali Bennett říká, že on je pravicovější než Netanjahu, ale nepoužívá k politice nenávist.

Několik háčků

Celá věc má ale nejméně tři háčky. Jeden spočívá v tom, že izraelská politická scéna je roztříštěná, o hlasy se uchází dvanáct stran a některé z nich se pravděpodobně nedostanou do parlamentu. Důležitý tedy nebude ani tak celkový výsledek hlasování, ale poměr sil až po přepočítání propadlých hlasů.

Vakcínová diplomacie, vzor Izrael: Babišova cesta se stává součástí Netanjahuovy předvolební kampaně

Číst článek

Vypadnutí ze hry hrozí i oběma levicovým stranám, Merecu a sociálně demokratické Straně práce. Ta se pod novou předsedkyní vyšvihla nad hranici 3,25 procenta pro vstup do parlamentu, ale tím možná pošle do politického záhrobí právě zmíněný Merec.

Druhý háček spočívá v tom, že protinetanjahuovský proud je značně rozhádaný, Sa’ar s Bennettem už vlastně zahájili bratrovražedný boj. Může se tedy opakovat situace po jedněch z předchozích voleb, kdy Netanjahu neměl dost hlasů na sestavení koalice, ale podařilo se mu blok svých odpůrců rozložit, pokud se tento blok nerozložil sám.

Premiér tak proti všem očekáváním mohl pokračovat ve funkci. To je velmi poučné pro českou opozici, která rovněž věnuje hodně úsilí kalkulacím možných výsledků, ale její voliči si nebudou moci být jistí, že dobrý volební výsledek promění v úspěšný vstup do vlády.

Izrael v jiné fázi

Třetím háčkem je často zmiňovaný problém, značná část hlasů jde buď židovským ultraortodoxním stranám, případně stranám arabským, v obou případech to různým způsobem ztěžuje sestavování vládních koalic.

Izraelské volby budou z obecně politického, ale i specificky z českého hlediska zajímavé ještě z jednoho důvodu. Otázka covidu a zvládnutí covidu v nich určitě bude hrát roli.

Sám Netanjahu udělal řadu velmi viditelných chyb, často ne z neschopnosti, ale z politických důvodů, třeba kvůli udržení podpory od náboženských stran. To má veřejnost dobře v paměti.

Jeho český protějšek Andrej Babiš (ANO) je momentálně o pomyslnou fázi za ním. Vede dominantní stranu, ale momentálně je uprostřed covidových problémů, za které ho může část společnosti činit odpovědným. Ovšem české volby jsou až za půl roku a do té doby také může změnit narativ.

Netanjahu je v jiné situaci také proto, že už v dubnu se obnoví jeho proces pro podezření z korupce. To bude ovšem až po březnových volbách, v nichž asi vyhraje blok jeho odpůrců, a premiér pak třeba zase vyhraje v povolebním vyjednávání.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Adam Vojtěch pro HN: Měl jsem a mám vizi, jak zdravotnictví změnit

Vytvořeno: 27. 7. 2018 Poslední aktualizace: 27. 7. 2018

Datum vydání: 27. 7. 2018
Zdroj: Hospodářské noviny
Autor: Miloš Čermák

Má spíše pravicové názory, ale sedí se socialisty ve vládě podporované komunisty. Mezi lidmi jako on – mladými, ambiciózními a vzdělanými – je nejvíc odpůrců Andreje Babiše, který ho do politiky přivedl. Dokáže Adam Vojtěch změnit zdravotnictví v Česku? 

HN: Není praktičtější, když je ministr zdravotnictví lékař? Může pak například dát první pomoc premiérovi, když se mu udělá nevolno. 
Pan Babiš se docela drží. Myslím si, že je v kondici. 

Stěžoval si, že pije moc kávy, má prasklou žilku v oku a je přepracovaný. 
To jsme všichni. S tím jsme do toho šli. Já trávím v práci šestnáct hodin denně a bohužel se to odráží třeba i na osobním životě. 

Vy jste se teď ze zasedání vlády vrátil. Jaké to dnes bylo? 
Zasedáme v novém složení. Scházíme se později. V předešlé vládě nebylo výjimkou, že zasedání začínala v šest. Dneska v osm, což je lepší. Já jsem ale stejně každý den v práci v šest, takže je mi to celkem jedno. 

Znáte Andreje Babiše dlouho, pracoval jste pro něj řadu let na ministerstvu financí. Řekněte mi o něm tři dobré věci. 
První je určitě pracovitost. Každý to asi neuslyší rád, ale on je člověk, který má určitou vizi.

Představu, kam by stát měl směřovat, a snaží se to prosazovat. Politiků, kteří mají nějakou vizi, tady moc není a nebylo. Většina je nastavena tak, že přemýšlejí v horizontu jednoho volebního období. Někdy ani to ne.

Pan Babiš myslí víc dopředu. 

To jsou dvě přednosti. Pracovitost a vize. Ta třetí? 
Řekl bych, že vstřícnost. On umí naslouchat, a kdykoli člověk potřebuje, sejde se s ním. Není to politik, který by nekomunikoval a byl uzavřený.

A to nejen vůči členům vlády, ale i veřejnosti. Když mu kdokoli napíše, že by se s ním chtěl na nějaké téma sejít, dá mu termín schůzky. Bez ohledu na to, jestli je to jeho kamarád, nebo nepřítel.

To podle mě taky není úplně běžné. 

Vím, že jste ministr v jeho vládě. Ale co mi odpovíte, když se zeptám na tři zápory pana Babiše? 
Někdy věci možná příliš zjednodušuje.

Nechápe, že věci nejsou černobílé, a vysvětlit hloubku nějakého problému mu pak trvá. Občas je zbytečně ostrý, možná v některých situacích i nespravedlivě. Ale ze své zkušenosti vím, že dokáže uznat chybu.

Jako šéf patří mezi ty, kteří nemotivují pochvalou, ale vyvíjejí neustálý tlak. 

Vaše první jmenování ministrem zdravotnictví loni v prosinci bylo pro většinu lidí překvapivé. Jak k němu došlo a proč tenhle resort? 
Věnoval jsem se mu na ministerstvu financí.

Financování nemocnic, kontrole pojišťoven a podobné agendě. Mě baví systémový pohled na zdravotnictví. Vy jste zmínil, že nejsem lékař, což může být i výhoda.

Ve zdravotnictví je spousta zájmových skupin, i mezi lékaři, a já jsem nikdy součástí žádné z nich nebyl. 

Jaký je největší problém, který jste zatím jako ministr řešil? 
Řeším tisíc a jeden každý den. Přišel jsem na úřad, který je personálně vyprahlý. Když jsem nastoupil, byl obsazený pouze z 65 procent. To je neslýchané. Ostatní resorty mají přes osmdesát nebo i devadesát procent. Přišel jsem na ministerstvo, kde chyběli lidi, kteří by byli schopni plnit moje úkoly. 

Kvůli tomu vedete dokonce veřejně spor se státním tajemníkem vašeho ministerstva.

Zákon o státní službě je nastavený tak, že to moc řešit nejde. Podal jsem na něj kárný podnět. Státní tajemník je v určitém ohledu mocnější než ministr. 

Andrej Babiš a ANO mají dnes ve společnosti výrazné odpůrce. Zejména v demografické skupině, ze které pocházíte vy – mladý, úspěšný člověk kolem třicítky.

Co na angažmá v Babišově vládě říkají vaši vrstevníci? 
Lhal bych, kdybych řekl, že mě to netrápí nebo že nad tím nepřemýšlím.

Mám ve svém okolí kamarády, kteří mi věří a vědí, že mám čisté svědomí, ale i tak je pro mě těžké s nimi o tomhle debatovat. 

Jak jim to vysvětlujete? 
Já si hlavně nemyslím, že kritika je vždycky oprávněná. Mediální obraz není realita. Sám mám tu zkušenost, že když něco udělám a pak si o tom přečtu, už je to nějak posunuté. Ale vlastně mě to ani nepřekvapuje. Studoval jsem mediální studia a psal o tom teoretické práce. 

Doufám, že jste je neopsal. 
Ne, mou diplomku už zkontrolovali. Dokonce mě pochválili. Není opsaná. 

Pamatuji doby, kdy si politici v přímém přenosu nadávali, ale pak spolu normálně mluvili. Dnes mi přijde, že to už v některých případech není možné, třeba u pánů Babiše a Kalouska. Že to překročilo určitou hranici. Co si o tom myslíte? 
Jsem ve sněmovně ve styku s lidmi, kteří se věnují hlavně zdravotnictví, a tam to asi funguje jako vždycky.

Na mnoha věcech se dokážeme normálně domluvit. Řeknu to možná pateticky, ale vy ve sněmovně zjistíte, že většině lidí jde o dobrou věc. Byť samozřejmě každý má o dobré věci trochu jinou představu. Máte pravdu, že třeba mezi panem Babišem a panem Kalouskem je asi už i docela osobní animozita… Někdy slyším, že je to u nás horší než jinde ve světě, ale to si nemyslím.

 

Politika se proměňuje nejen v Česku. 
Nejsem zkušený politolog, abych to dokázal analyzovat. Možná nastala doba, kdy přestává být až tak důležitá ideologie, ale prosazují se strany nebo hnutí, které chtějí řešit problémy. Potíž je v tom, že jednoduchá řešení neexistují, avšak ve volbách se začínají prosazovat ti, kteří je nabízejí. Není to ale majoritní proud. 

Vy jste proevropský? 
Jednoznačně. 

Vám bylo v roce 2004 osmnáct. Možnost hlasovat v referendu o EU vám utekla o několik měsíců. Jak byste hlasoval? 
Určitě pro. EU má řadu problémů, ale je to jediná varianta pro naši budoucnost.

Jsem poznamenaný i tím, že jsem jako student byl rok na Erasmu v Dublinu, kde jsem se seznámil se spoustou lidí z Evropy v mém věku, a byl to jeden z nejšťastnějších roků mého života. Užíval jsem si právě tu rozdílnost a to, že nás navzdory ní spojují stejné hodnoty.

Souhlasím s panem premiérem, že musíme prosazovat svoje zájmy, ale představa, že bychom někdy mohli mít silnou pozici mimo EU, jako má třeba Švýcarsko, je iluzí. 

Jste jeden z ministrů, kteří nejvíc vadí komunistům. Ti budou vládu tolerovat… nebo ignorovat… co vlastně budou dělat? 
Hlasovali pro důvěru vládě a dál se ukáže.

Tady na ministerstvu nikdo z komunistické strany na významné pozici není a nebude. Pro mě je to jedna ze stran v parlamentu, která má své experty na zdravotnictví, a vnímám, že mají jiné názory než já.

Ale komunikuji s nimi. 

Vaše názory jsou pravicové, je to tak? 
Řekněme středopravicové. 

Co chcete dělat s tím, aby zdravotnictví přestalo být skanzenem socialismu? Nic moc se nepovedlo ani pravicovým vládám. Jak chcete uspět v koalici se socialisty a tolerován komunisty? 
Principiálně platí, že naše zdravotnictví je podobné jako ve většině zemí Evropy.

Systém není třeba zásadně změnit, ale určitě ho musíme vylepšit. 

Nákladné druhy léčby či léky z veřejného pojištění ufinancovat nelze. Proč je takovým problémem soukromé připojištění? 
To je čistě politická věc. Jeden ministr něco takového neprosadí. A v této vládě by to bylo asi velmi složité.

Každopádně chci debatu kolem zdravotního pojištění otevřít a ptát se koaličních partnerů, jaká je jejich představa. Minulý týden přijel generální tajemník OECD a přivezl nám report o České republice.

Vysloveně se tam píše, že udržitelnost zdravotnictví – a bavíme se o výhledu na deset nebo dvacet let – bude velmi složitá. 

Rozumím tomu dobře, že osobně byste pro možnost připojištění byl? 
Na co by bylo připojištění? Na lepší pokoj? Nebo na kvalitnější sádru? 

Spíš na drahé druhy léčby, které prostě z veřejného pojištění nelze uhradit pro všechny, kteří je potřebují. 
Ústava říká, že léčba musí být pro každého stejně vhodná a účinná.

Nemůže být rozdíl ve vhodnosti a účinnosti léčby na základě toho, že si někdo připlatí. To řekl Ústavní soud dokonce několikrát. A je jasné, že jediný nadstandard, o kterém se můžeme bavit, je komfort pacienta.

Dostat lepší nebo vhodnější léčbu díky tomu, že máte víc peněz, je protiústavní. 

Jak chcete řešit nedostatek lékařů? A jak se to může dlouhodobě zlepšit, když lékařské fakulty nepřijímají víc studentů, protože na to nemají peníze? 
To se docela trefujete do doporučení OECD. Máte pravdu, lékařské fakulty dnes dostávají zhruba 65 procent z toho, co je stojí jeden český student. Naším cílem je tu sumu zvýšit.

S ministerstvem školství jsme se dohodli, že uděláme desetiletý akční plán a lékařské fakulty podpoříme. Už od září budou mít víc peněz, aby se mohly připravovat, a od příštího roku by měly dostávat víc každý rok. To ale přesně ukazuje, jak ohromně pomalé jsou změny, které plánujeme. Výchova lékaře trvá minimálně deset let.

A ještě větší problém je u sester, které odcházejí i zcela mimo zdravotnictví. 

„Naši“ odcházejí, „cizí“ přicházejí. Teď jsem četl ve slovenských novinách, že pravicová opozice na Slovensku má plán, jak zastavit odchod lékařů, mimo jiné do Česka. Museli by se „vykoupit“ za to, že získali bezplatné vzdělání. Prý o tom s vámi chtějí jednat.

 
O tom vím a tyto návrhy padají i u nás. Nemyslím si, že to je úplně šťastné. Zaprvé by se to muselo vztahovat nejen na lékaře, ale na všechny, aby to nebylo diskriminační. A nevím, jestli chceme trestat všechny vysokoškoláky, kteří chtějí pracovat v zahraničí.

V Německu chybí 50 tisíc sester, mně to říkal německý ministr zdravotnictví. Hledají v Kosovu, Makedonii. To, že tady někdo odmítá cizince, není úplně na místě. V Česku je to možná mediální téma, ale například co se týče lékařů z Ukrajiny, jde řádově o stovky lidí.

 

Tam je problém i v tom, že se jim nedaří získat českou aprobaci. Úspěšnost je někde kolem deseti procent. 
Aprobační zkoušky jsou náročné nejen obsahově, ale i v tom, že lékař musí udělat v jeden den čtyři státnice. A když neudělá jednu, musí opakovat všechny.

To asi bude potřeba změnit. Špatná personální situace má ale i jiné důvody. Třeba že nemocnice vlastně žádnou personální práci nedělaly. Nemocnice musí akceptovat, že dnes nastupuje do práce generace, která se na život a na svět dívá jinak.

Že nechtějí jen kariéru, ale že hledají rovnováhu mezi prací a ostatním životem. 

Jestliže pracujete 16 hodin denně, tak vám osobně se tahle rovnováha asi moc nedaří. Jak relaxujete? 
Mám známého, který má zkušenost s manažery a syndromem vyhoření, a ten mi říkal, že je nutné mít ventil. Takže se snažím držet muziky. Mám kapelu. Sice je to jen koníček, ale pro mě důležitý. 

Vystupujete? 
Občas. Zpívám a zahraju si na piano. 

Ví publikum, že je na pódiu ministr? 
Ano. 

Nelétají rajčata? 
Ne! Trochu jsem se toho bál, ale musím říct, že reakce publika je pozitivní. 

Co vás motivuje? Kde se vidíte za pět let? 
Pět let je delší doba než volební období. Takže v prvé řadě bych byl rád, abych tady dokončil celé období. Což je skoro mission impossible, protože průměrná životnost ministra zdravotnictví je v české politice něco přes jeden rok. 

To už je skoro čas, abyste si tu začal balit. 
Není to tak, že bych svou budoucnost spojoval bytostně s politikou. Dokážu si představit, že budu dělat něco úplně jiného. Uvědomuji si, že politika umí člověka zdeformovat, a být v ní dvacet let není úplně moje ambice. 

Když necháme stranou politiky, kteří v historii například vyhráli válku, znáte někoho, kdo v politice uspěl? 
Máte pravdu. Z politiky se obvykle neodchází za potlesku ostatních.

Politici často končí skandálem nebo upadnutím v nemilost voličů. Politika je nevděčná. Politici patří k nejméně oblíbené profesi. Někde jsem četl, že jedinou profesí méně oblíbenou než politici jsou v Americe prodejci ojetých aut. Tak to je.

Snažím se pracovat nejlépe, jak dovedu, ale veřejné mínění změnit nedokážu. 

Od loňských parlamentních voleb je poslancem a nyní je i ve druhé Babišově vládě ministrem zdravotnictví. „Bylo to spíš dílo náhody. Aniž bych se chtěl chvástat, myslím, že jsem na ministerstvu financí pracoval tvrdě a snažil jsem se dělat maximum.

Ministerstvo zdravotnictví bylo v gesci ČSSD a zejména za ministra Němečka ta komunikace nebyla úplně jednoduchá. Bylo to spíš bušení na zavřené dveře. Pan Babiš mi navrhl, abych kandidoval do sněmovny a abych se věnoval zdravotnictví i v legislativní roli. A já to akceptoval. Lákalo mě, že se dostanu za ty zavřené dveře.

Měl jsem a mám vizi, jak zdravotnictví změnit. A je mi jasné, že jedinou možností věci měnit je být v roli ministra,“ popisuje svůj přerod z právníka či úředníka v politika. Dříve než v politice se proslavil v soutěži SuperStar, v níž se v roce 2005 dostal až do semifinále. „Občas mi to někdo hlavně v médiích připomene.

Ale myslím, že se nemám za co stydět. Byla to hudební soutěž a já dělal muziku odmalička. Takže i dnes se občas utrhnu a jdu si zahrát.“