Dostatečné zastoupení živin, vhodný energetický příjem energie odpovídající následnému výdeji je pro správný růst a vývoj dětí naprosto nezbytný. Pokud je navíc dítě nebo dospívající aktivním sportovcem, je třeba být ve složení stravy ještě pečlivější.
Potřeba energie a živin
Děti a dospívající, kteří se aktivně věnují sportu, mají vyšší potřebu energie než ti, kdo tráví volný čas většinou pasivně.
U dívek, ale stále častěji i u chlapců, kteří se věnují sportům jako jsou gymnastika, aerobik, ale i některé bojové sporty s váhovými kategoriemi, se setkáváme se snahou zlepšit výsledky při sportovním výkon prostřednictvím radikálního omezení energetického příjmu.
Se sníženým příjmem energie se však pojí velmi často nedostatek nezbytných živin ve stravě a následné potíže s tím spojené – únava, častá nemocnost nebo úrazy apod. V důsledku nevyvážené stravy tělo strádá a sportovní výkon se naopak snižuje.
Na druhou stranu existují i příklady a výsledky, které ukazují, že strava, která odpovídá všem základním doporučením, nemusí pokrývat potřebné množství některých živin, a proto je nutné jejich konzumaci navýšit. Jedná se nejčastěji o nedostatek bílkovin a vápníku, případně hořčíku. To se projevuje nejen nedostatečnou svalovou hmotou, ale co je důležitější v případě kombinace nedostatečné svalové hmoty a nedostatku vápníku, se projeví i snížená kostní hustota a tím se zvyšuje riziko tzv. únavových zlomenin.
Bílkoviny jsou pro tělo hlavní stavební látkou – jsou základem svalů a enzymů, jsou potřebné pro přenos dalších látek v těle, účastní se imunitních reakcí. U dětí, které rostou a jejich tělo se teprve vyvíjí, je proto správný příjem bílkovin nezbytný. U sportujících dětí navíc dochází k rychlejšímu „opotřebování“ oproti nesportovcům.
Sportující děti mají tedy i vyšší potřebu bílkovin. Bylo totiž dokázáno, že 2-8 % z celkově vydané energie při sportu pokrývají bílkoviny jako zdroj energie, a to je třeba tělu vrátit.
Pokud tedy chceme zabránit následnému pomalému, ale dlouhodobému poklesu aktivní svalové hmoty, musíme množství bílkovin navýšit jak před zátěží, tak i po ní a počítat s celkovou vyšší potřebou bílkovin celodenně.
Běžně se doporučuje, aby bílkoviny ve stravě sportovců pokrývaly 15-20 % energetického příjmu.
Při výpočtu gramů bílkovin jako podílu na celkové energii by však bylo výsledné množství příliš vysoké, vhodnější je proto vycházet z přepočtu „gramy bílkovin na kilogram tělesné hmotnosti“.
Doporučení se pohybuje mezi 1,2-1,7 g/1 kg tělesné hmotnosti (v případě dětí, které aktivně nesportují, je doporučeno 0,8-1 g/ kg hmotnosti, s výjimkou kojenců, kde doporučení dosahuje až 2,7 g/kg).
Dostatečný příjem bílkovin zajistíme sportujícím dětem zejména většími porcemi mléčných výrobků (měkké nikoliv však tavené sýry, čerstvé tvarohy, žervé, Cottage, samozřejmě jogurty), doporučuji přidat alespoň jednu porci mléčného výrobku navíc denně (jedna porce je jeden jogurt, 4 plátky tvrdého sýra, možná je i sklenice mléka 250 ml atd.), dále většími porcemi masa a častější konzumací vajec. Pro upřesnění jsou tvarohové mléčné výrobky vhodné před spaním pro obnovu svalové hmoty a dopoledne pro navození pocitu sytosti. Jogurty jsou vhodné ráno a před cvičením.
Pro rychlejší regeneraci svalové hmoty po sportu a dlouhodobé udržení svalové hmoty včetně kvalitních kostí, se dětem také doporučuje druhá večeře ve formě mléčného výrobku s tvarohovými bílkovinami, nejlépe v kombinaci s malým množstvím pečiva a zeleniny, případně tvaroh smíchat s jogurtem a dochutit malým množstvím ovoce. Zkušenosti z poslední doby nám potvrzují, že bez navýšení konzumace zejména mléčných výrobků u sportujících dětí se neobejdeme, pokud chceme udržet a zlepšovat jejich svalovou hmotu a ochránit jejich kosti. Pravdou je, že současné doporučení – tedy tři porce mléčného výrobku denně, nedodržuje poměrně velká skupina sportujících dětí, a tak doporučovat navýšení na čtyři porce za den má smysl jen v tom případě, pokud je strava sportujícího dítěte dostatečně kvalitní již teď, a přesto nestačí pokrývat výživové a energetické požadavky. Je tedy nutné, mít přehled o složení stravy sportujícího dítěte a následně pak dělat případné změny.
Sacharidy by v jídelníčku sportujících dětí a dospívajících měly tvořit cca 55-60 % energetického příjmu, přičemž převážnou část je třeba pokrýt sacharidy složenými – tedy ovocem a zeleninou, rýží, bramborami a těstovinami, u starších dětí i celozrnným pečivem. U intenzivně sportujících dětí preferujeme naopak pečivo bílé, protože intenzivně sportující a případně ještě k tomu rychle rostoucí sportovci potřebují energii dodávat rychle.
Cukry jsou rychlými zdroji energie a je výhodné je konzumovat před sportem.
Ale na druhou stranu platí, že i u sportujících se sladkosti musí konzumovat rozumně, což platí i pro slazené nápoje a limonády.
Po tréninku cukry ne! Z celkového podílu energie za celý den by cukry i u sportovců měly tvořit maximálně 15 % v den sportu a 10 % v den odpočinku.
Množství tuků by u sportujících dětí nemělo přesáhnout 30 % denního energetického příjmu. Tuky jsou velkým zdrojem energie v malém objemu.
2/3 energetického příjmu by měly pokrýt tuky rostlinné (rostlinné tuky a oleje, tuky obsažené v ořeších, semínkách), zbývající 1/3 pak tuky živočišné (máslo, sádlo, tuky obsažené v mléčných výrobcích, mase, uzeninách a vejcích).
Z živočišných tuků preferujeme tuky z ryb jako zdroj vitaminů rozpustných v tucích a dále z tuků mořských získává organismus mladého sportovce omega3 mastné kyseliny s dlouhým řetězcem, které působí protizánětlivě zejména proti bolestem kloubů, což je častý problém.
Sportovní aktivita klouby hodně zatěžuje, a tak to může vést díky přetížení až k zánětlivým reakcím, které právě omega3 mastné kyseliny s dlouhým řetězcem (EPA) dokážou tlumit a pomáhají i léčit tento problém. Z dalších živočišných tuků preferujeme u sportovců mléčný tuk v rámci polotučných mléčných výrobků.
Mléčný tuk totiž podle posledních výzkumů umožňuje ukládání vápníku ze stravy do kostí a odpovídá tak za kostní hustotu a kvalitu kostní hmoty u sportovců, a nejen u nich. Mléčné výrobky jsou tak kombinací jak kvalitních bílkovin pro stavbu svalů, tak i vápníku a mléčného tuku pro kvalitní a pevné kosti.
- Vitaminy a minerální látky
-
- Co se týče vitaminů a minerálních látek, jejich podíl ve stravě se u malých sportovců nemusí nijak zásadně odlišovat od dětí nesportujících.
Mezi důležité minerální látky, které sledujeme, patří již zmíněný vápník, který je nezbytný pro správný růst a vývoj kostí a zubů. Nedostatek vápníku v dětství a v období puberty spolu s intenzivním sportováním výrazně zvyšuje riziko zlomenin a také osteoporózy v pozdějším věku.
Pro správnou tvorbu kostí je důležitý vyvážený poměr mezi fosforem a vápníkem, který by měl být 1:2 ve prospěch vápníku. Dále je vhodné sledovat i množství hořčíku, jako prevenci nočních potréninkových křečí. U sportujících dívek je třeba sledovat příjem železa.
Železo je součástí hemoglobinu (krevního barviva) a myoglobinu (svalové barvivo) a jednou z jeho funkcí je také přenášení kyslíku z plic do tkání. Nedostatek železa může způsobit špatné okysličení svalových tkání, což bývá příčinou snížení sportovního výkonu.
Nedostatek železa hrozí zejména dívkám v souvislosti se zvýšenými ztrátami železa krví při menstruaci. Dále se může vyskytovat u dětí, které ve svém jídelníčku vynechávají některé potraviny, zejména maso.
Pitný režim sportovců
Velice důležitý je pro sportovce pitný režim. Při sportu se voda z těla ztrácí v největší míře potem, odchází také při močení, stolicí a dýcháním. Výraznější ztráty tekutin kladou větší nárok na práci oběhového systému a termoregulaci, při dlouhodobější dehydrataci se může objevit únava, bolesti hlavy a potíže s ledvinami.
Pro posouzení ztrát tekutin a následné doplnění potřebného množství je možné se orientačně řídit úbytkem hmotnosti v průběhu sportu. Obecně platí, že každý kilogram ztracený v průběhu cvičení je třeba nahradit jedním litrem vody. Bylo zjištěno, že nejrychleji dokáže tělo využít vodu s malým množství rozpuštěného cukru (2,5-5 %). Voda se šťávou většinou úplně stačí.
Se sportem souvisí také pití iontových nápojů, které sportovcům usnadňují doplňování minerálních látek a energie pozbytých při sportu. V případě dětí ale jejich zařazení do pitného režimu není nutné a většinou postačí, když si malí sportovci přidají jednu porci ovoce.
Doplňky stravy
U sportujících dospělých se můžeme také často setkat s tím, že pro zvýšení kondice, sportovního výkonu a regenerace organizmu po sportovní aktivitě užívají nejrůznější doplňky stravy.
Nejčastěji se jedná o sloučeniny aminokyselin (bílkoviny), sacharidy, minerální látky či přípravky podporující kloubní ochranu.
Některé doplňky mohou být vhodné u dospívajících cca od 15 let v případě růstového skoku.
U dětí je ale situace odlišná – jejich strava, a to i strava sportovců, by měla být co nejpřirozenější. Podobné doplňky stravy určené pro sportovce by se u dětí do 15 let neměly objevit a potřebné živiny by měly být pokryty z celkově pestrého a bohatého jídelníčku.
V úvahu přicházejí pouze v případě vrcholově sportujících dětí a dospívajících. Pak je zapotřebí, aby se rodiče s prosbou o doporučení konkrétního přípravku obrátili na praktického dětského lékaře nebo lékaře ve sportovním klubu, který dítě navštěvuje.
Ženy, děti a vrcholový sport? Nedoporučuji
To by vás zastánci názorů, že mezi muži a ženami nejsou žádné rozdíly, hnali…
My jsme ale naprosto jiní – i v prožívání životní reality. Krásně tuto skutečnost potvrdí i učitelky v mateřských školách, kde často přednáším, které si uvědomují, že kluci mají potřebu pořád v něčem soutěžit. Každý den generují soutěže. Porovnávají se. Proto jim vrcholový sport tolik neublíží.
Kdežto dívenky jsou biologicky nastaveny na spolupráci. Ty to prostě mají v sobě, protože jednou jako maminky musejí spolupracovat se svými děťátky. Prosto jsou malé holčičky nastaveny na spolupráci a až tlak okolí naučí holčičku soutěžit. Stát proti sobě místo spolu.
Stačí, aby měly staršího brášku, ambiciózní soutěživé rodiče nebo soutěžily ve školce… a už v tom lítají.
Takže ženy jsou spíše na týmové sporty?
Ideální by bylo, kdy spolu ženy nemusely bojovat, kdyby se nemusely porážet, ale kdyby si mohly užívat pohybu ve společném snažení, jako je tanec, aerobik, zumba, různorodé cvičení na hudbu atd. atd.
, anebo si šly jen tak pro sebe s kamarádkou zaběhat, zaplavat, na kolo, na brusle… Prostě se neporážet.
A když už jít sportovat proti sobě, tak se v tom radovat a podporovat se vzájemně za to, jak se všem daří.
Podívejte se, když jdou chlapi někam spolu, mají často tendenci se špičkovat, soupeřit, hecovat se, sázet se. A i když se pak pohádají na fotbale, jdou pak do hospody a je to zase fajn. Kdežto v ženách napětí z konfliktu zůstává mnohem déle. Ženy v sobě přirozenou mužskou rivalitu nemají, proto jsou pro ně konflikty mnohem horší než pro muže, a napětí v nich zůstává déle.
Takže třeba smíšené týmy by ve sportu moc nefungovaly?
Všechno je možné, ale jde o to, že biologické nastavení mužů a žen je rozdílné, i když současné genderové snažení tuto myšlenku potírá ve všech oblastech.
Muži v sobě rivalitu mají zakódovanou, ženy ji získají až působením okolí. Navenek to vypadá stejně, ale vevnitř je to jiné.
Ženu naučená rivalita vnitřně buď postupně ničí a bere jí radost ze života, anebo z ní vytváří chlapa v ženském těle.
Už takhle mají třeba trenéři problém pracovat s děvčaty a chlapci dohromady. Můj taťka se zabývá rozdíly mezi kluky a holčičkami přes dvacet let a říká, že kluci jsou soubor jednotlivců, kteří se musí naučit být celkem. Zatímco holky jsou celek, který se skládá z jednotlivců.
Což v praxi znamená, že kluky můžu ocenit jako jednotlivce a zvedá to motivaci celého týmu. Pochválíte jednoho a díky jejich rivalitě vyhecujete ty ostatní, aby se ho snažili dohnat. A předehnat. Jenže u holek, u kterých přirozená rivalita není, se stane něco jiného.
Když pochválíte jednu, tak jí ty ostatní velmi často začnou pomlouvat. Alespoň v duchu, podprahově. A pokud si tento fenomén trenéři neuvědomí, budou mít v ženských kolektivech vždycky problémy. Často mi trenéři dívek říkají, že trénovat ženské je mnohem těžší než kluky.
A já jim říkám, že ženy jsou úžasná stvoření, jen se k nim musí přistupovat jako k celku.
Co byste doporučil rodičům s holčičkami, jak začít se sportem?
Chodit s nimi běhat po lese, plavat v rybníce, přehradě, v bazénu, skákat do vody, dělat kotouly na louce, učit je hvězdy a mosty. Nenechat je stresovat takovým trenérem, který je zbytečně žene do extrémních výkonů a křičí na ně kvůli chybám. A postupně si najít sport, který dítě baví, a ještě je tam fajnový trenér, který má rozum a ví, že hlavní je, aby měly děti radost z toho, co dělají.
Mohou do výkonu tlačit i rodiče?
Jelikož se ve sportu pohybuji většinu svého života, viděl jsem řadu rodičů, kteří po svých dětech zběsile pokřikují z tribun a ženou je do výkonu. Někdy ale svou roli hrají i starší sourozenci, kterým se chtějí ti mladší podvědomě vyrovnat. Třeba starší brácha nenechá sestřičku nikdy vyhrát, a ona pak chce dokázat, že na to má, a objevuje se u ní touha neustále vítězit.
Jiný motiv může být, že si svých dětí rodiče moc nevšímali a děti je vlastně chtějí tím výkonem zaujmout. Mám klientku, která opravdu uspěla ve vrcholovém sportu, a když jsem se jí ptal, kde bere vůli k tréninku, řekla mi, že chce otci dokázat, že je dobrá. Jenže to ocenění stejně nepřišlo. Vždy si našel něco, za co ji mohl zkritizovat.
Takže si to v konečném důsledku málokdo opravdu užívá.
A jaký sport je tedy pro malé děti nejlepší?
Možná vás překvapím, ale pro chlapce je vynikající např. řecko-římský zápas. Je geniální v tom, že má skvěle zvládnutou didaktiku gymnastiky. Naučí se tam obratnost, přirozenou sílu, kluci hodně šplhají.
Ve školním věku je to lepší než třeba karate, kde je hodně mechanických úderů a pro děti nudných nácviků. Kdežto tady se v podstatě přetahují. Dva tři roky na zápase a máte šikovného, silného, obratného kluka.
A je to parádní průprava na jakýkoliv další kolektivní nebo individuální sport.
A co děvčata?
U děvčátek je důležité, aby měla z každého pohybu radost. Ideální je pro začátek gymnastika, pokud se dělá hravou formou, anebo třeba aikido. To je krásné v tom, že se v něm vůbec nesoutěží a celá filozofie aikida je o tom, učit se jeden od druhého, nikdy neubližovat druhým a naučit se vnímat toho, kdo mi chce ublížit.
Vy sám jste o sobě tvrdil, že jste byl ve sportu v dětství spíše nešika a nebyl úplně sportovní typ. Chtěl jste taky něco dokázat?
Asi ano, chtěl jsem dokázat sobě, že na to mám. Já jsem původně hrál fotbal, ale pak jsem rychle vyrostl a začal jsem být dost neobratný. Přestalo mi to jít. Přešel jsem díky taťkovi na basket a začal trénovat s kluky, co už měli několik let za sebou, a byl jsem absolutně nejhorší. A trvalo mi dva roky, než jsem je alespoň částečně dohnal.
Naučil jsem se u toho, že tvrdá práce přináší výsledky, což mi pak pomohlo k medailím z mistrovství republiky z šesti různých sportů.
A i když jsem se dostal ve sportu na olympijskou úroveň a reprezentoval republiku na ZOH v Salt Lake City v roce 2002, v jednu chvíli jsem si díky svému taťkovi uvědomil, že vrcholový sport není smyslem života, a sám jsem na vrcholu odešel. Obrečel jsem to, ale udělal jsem dobře.
Otevřely se mi díky tomu úplně jiné obzory a zjistil jsem, že je mnohem hezčí dělat něco, co pomáhá druhým, než něco, v čem si užívám já sám. Sport ale dělám pořád, běhám, lyžuji, hraji tenis, golf, ale už jen pro radost. Navíc všechny tyto aktivity dělám se svým synem, takže máme krásný společně trávený čas.
- A kdyby chtěl syn dělat sport vrcholově?
- Tak mu řeknu, ať si to užije. Ale věřím, že se moudře rozhodně a bude umět třeba včas odejít…
- A on má takové plány?
- Ano, zatím chce hrát fotbal za Real Madrid (smích), do toho chce mít kapelu, protože hraje ve svém věku skvěle na kytaru, a k tomu chce hrát ve filmu nějakého akčního hrdinu, takže trénuje aikido. To jsou jeho současné plány…
- To má co dělat…
Ano, ale my se učíme doma, takže máme víc času a on ty aktivity zatím opravdu stíhá. Sport, vzdělání i hudbu.
- Učíte doma, stíháte to?
- No, podílí se na tom celá rodina a přátelé, třeba jeden kamarád ho učí angličtinu, další počítače.
- To jim zabere dost času…
Ono se dá leccos vyřešit i přes skype. Spoustu věcí si ostatně dělá on sám online. V současné době je tolik pěkných výukových programů na internetu, že se i sám něčemu přiučím.
Kolik vám to zabere času?
Vlastně tolik ne. Ve škole máte vyučovací hodinu 45 minut. Ale do toho máte zápis do třídnice, přezkoušení, řeší se kázeň… No a máte z toho polovinu. Doma to děláme zábavou formou a vyučovací hodinu máme třeba intenzivně šedesát minut. A přírodopis nebo vlastivědu se vlastně doma ani moc neučíme a probíranou látku řešíme praxí, za pochodu.
Jezdíme hodně na výlety, do přírody i do měst a třeba minulý týden jsme si prošlápli Prahu, navštívili muzea… No a většinou to dopoledne stihneme a odpoledne máme sporty, kroužky atd.
Navíc nemusíme dělat domácí úkoly a tím, že máme domácí vyučování, také nejsme vázáni prázdninami a mohli jsme se třeba v zimě sebrat a být měsíc na lyžích, na Šumavě, v Orlických horách, v Alpách.
To musí mít ale člověk flexibilní zaměstnání.
Ano. A podporu rodiny a přátel, jinak by to šlo zvládat daleko hůře.
Častá výtka je, že se děti v domácí škole nedostatečně socializují.
Je to častá výtka těch, kdo s tím nemají zkušenost. Syn je díky kroužkům a zájmům s nějakými dětmi v kontaktu pořád, ale vyhne se tomu toxickému, co právě škola často přináší.
I to může být užitečné. Otrkat se mezi dětmi.
Ano, to je běžný názor, že by měly být připraveny na život, kde se samozřejmě taky setkají s leckým. Otázka je, kdy je začít připravovat.
Dítě, které je jako malé víc chráněno před bolestivými zážitky, je uvnitř daleko stabilnější. A to se potom projeví v pubertě. Takové děti jsou vnitřně silnější.
Můj syn se třeba na střední školu těší, navíc v každém kolektivu je přirozenou autoritou, protože si věří a umí komunikovat.
Každý ví, že by měl začít cvičit, ale řada lidí neumí začít. A hlavně ženy se třeba stydí jít do fitka, protože nevypadají dobře. Ale aby vypadaly dobře, tak tam jít musí. Jak z toho ven?
Jedna věc je, že spousta věcí se dá vyřešit změnou životního stylu a stravy. A ani nemusíte vytáhnout paty z baráku. Lidé by hlavně neměli spěchat. Takové to, jít do posilovny a nahnat svaly. Nebo jít rychle běhat a zhubnout.
Dítěti při svém vývoji taky trvá minimálně rok a půl, než se mu podaří zvládnout techniku běhu a všechno to, co k tomu patří. A člověk by se měl taky rok a půl připravovat – naučit se správně dýchat, postavení pánve, trénink došlapu atd.
Dítě se to učí přirozeně, ale pak svou dovednost ztrácí. Lidé pak v dospělosti začnou běhat, špatně dýchají, špatně došlapují a je z toho nakonec víc škody než užitku.
Toto hodně řešíme s mým kolegou fyzioterapeutem Tomášem Rychnovským, který často říká, že ideální je začít s taiči, kde si dospělý člověk skvěle připraví tělo na jakýkoli jiný sport.
A s tím studem…?
No, pokud žena není sama se sebou spokojena a stydí se jít mezi ostatní, je to vždycky problém a je potřeba s ním pracovat. V tomto ohledu bych se vůbec nebál vyhledat i pomoc terapeuta, aby ženě pomohl nalézt vlastní hodnotu.
Třeba nedaleko od místa, kde děláme rozhovor, je fitko jen pro ženy. Je to něco, co třeba těm stydlivým ze začátku pomůže?
Proč ne? Některým určitě ano. A hodně pomáhá kamarádka. Vždycky to je lepší, když jsou dvě ženy, které se podporují. Pro ženu, která si nevěří, je obecně těžší jít někam sama.
Vrcholový sport a práva dětí
Pokud chceme své dítě směrovat k budoucí vrcholové sportovní kariéře, nestačí spoléhat na vliv jeho okolí – na doporučení trenérů, metodiky sportovních organizací, aktuální výsledkovou úroveň a požadavky na daný sport. Jako rodiče neseme největší odpovědnost za dítě a měli bychom být dobře informováni, abychom dokázali:
- rozpoznat, kdy je vrcholový trénink pro naše dítě únosný a kdy již přesahuje hranice možností
- orientovat se v potřebách, možnostech a legislativních rámcích, které daný sport provázejí
- jaká úskalí nás očekávají při začlenění dítěte do profesionálního týmu
- jak pracovat sami se sebou, abychom byli dítěti dobrým průvodcem na jeho cestě za kariérou a neohrozili ho svými přehnanými ambicemi
Těmito a podobnými tématy se zabývá také Výbor pro práva dětí při organizaci OSN, jehož dokumenty bychom zde chtěli stručným a srozumitelným způsobem postupně zprostředkovávat a umožnit tak rodičům Kamevédy přístup k důležitým informacím, jako jsou např. limity a omezení dětí při sportu, motivace a vliv peněz na dětské a adolescentní sportovce, vliv výživy na vývoj sportujících dětí a obecně práva či potřeby vrcholově sportujících dětí.
Úskalí vrcholového sportu pro děti
Děti patří k důležitým přispěvatelům k úspěchu sportu v současné době, a to jak jako diváci tak i vlastní praktickou činností. Již v raném věku si děti začínají hrát a soutěžit i ve sportu.
Všeobecně jsou všechny sporty považovány za příznivě přispívající k fyzickému i mentálnímu rozvoji dítěte.
Pomáhají dětem učit se pravidlům a respektovat je, podporují rozvoj schopnosti soustředění, učí zodpovědnosti, budují sebedůvěru a mnoho dalších užitečných schopností.
V sedmdesátých letech se sporty na elitní úrovni drasticky změnily – zemřel amaterismus a převládl profesionalismus. Změnil se rovněž význam vítězství. Vyhrát neznamenalo už jen symbol, ale mělo to konkrétní finanční, komerční a politické důsledky.
S důrazem na vydělávání peněz se profesionální sporty zaměřovaly méně na hru samu, ale více na uspokojování hladu publika po lepších výkonech a spektakulárních sportovních událostech. Aby se uspokojila tato vzrůstající očekávání diváků, bylo nutno zlepšit a propracovat důkladněji přípravu sportovců.
Děti se staly důležitými prvky tohoto nového trendu – ne vždy se však sportovní trenéři ptali, jak dalece může sportování prospět dětem, ale spíše jak děti mohou přispět sportu. Dítě s určitým talentem bylo stále více hodnoceno jako ideální kandidát na příštího favorita.
V důsledku toho stále rostl počet dětí zařazovaných do programů profesionálního sportu.
Rostl ovšem i počet výzkumů, které dnes sledují vliv soutěžního sportu na mladé sportovce. Sociologové, psychologové, pedagogové, a lékaři přispěli k poznání vlivů soutěžního sportování na děti i adolescenty.
Tím, že se odhalily excesy a zneužívání, přispěli praktici i výzkumníci významně ke zlepšením v přístupu k dětem v profesionálním sportu.
Přesto se jen velice vzácně objevují úvahy o vztahu mezi praxí v kompetitivním sportu a základními lidskými právy dětí ve vrcholovém sportu.
Historie ukazuje, že sport může ukázat člověka z té nejlepší, ale i nejhorší stránky. Nejde o to zpochybňovat četné unikátní a pozitivní stránky sportů pro děti a mládež, ale zamezit extrémnímu zacházení s dětmi při budování vrcholové sportovní kariéry.
Klíčovým momentem je, aby dítě bylo náležitě vedeno dospělými – trenéry či rodiči. Pokud se tak neděje a aktivity přesáhnou meze, pak může sport vstoupit do oblasti zneužívání a vykořisťování.
Je čtyřhodinový denní trénink opravdu příznivý pro pětileté dítě? Kolik stresu takové dítě snese? Má být mladý adolescent vyměňován mezi kluby za tisíce dolarů? Je v pořádku když patnáctiletý plavec zatěžuje své rameno jeden a půl milionkrát? Je normální pro l6 letou gymnastku, která trénuje sedm hodin denně, aby měřila jen l,30m a vážila méně než 30kg? Je to náležitá podpora, když rodiče nutí l2 letého chlapce, aby srazil svého soupeře tak, že z lékařského stanoviska se dostane do krátkodobého kómatu? Realita soutěžního sportu musí vždycky respektovat nejlepší zájmy dětí a poskytnout všechny prostředky pro zamezení případům, kdy někteří úzce zaměření a přehnaně ambiciózní trenéři či rodiče přivedou dítě do nebezpečí vážného poškození organizmu (fyzického i psychického).
Lidská práva dítěte
Děti jsou lidské bytosti. Proto také požívají základních lidských práv. Toto konstatování se zdá samozřejmé, ale až do r. 1989 byly děti uznávány jen jako pasivní subjekty práva a to na úrovni politické i právní.
Lidská práva dětí nebyla komplexně uznávána mezinárodními zákony, a státy nebyly nakloněny požadavku plně přijmout specifiku dětí a adolescentů ve svých legislativách, politice a programech. Děti byly prostě neviditelnou kategorií společnosti vnímanou jako objekt ochrany.
Toto zastaralé vnímání role dětí v každodenním životě bylo drasticky zpochybněno Konvencí práv dítěte (dále jen Konvence), což je smlouva o závazných mezinárodních právech, přijatá v r. 1989 ve Spojených Národech a později ratifikovaná mnohými dalšími subjekty a státy.
Práva dětí ve sportovních činnostech
Tak jako každá jiná činnost ve společnosti funguje i sport v uznaném zákonném rámci. Ať již jde o placení členství, budování stadionu, či vyplácení mzdy, všechny akce spojené se sportem musí respektovat zákonná pravidla.
Zdá se to samozřejmé, ale ve skutečnosti se sportu dařilo často pohybovat se v jakési mezeře v zákonech. Nahrává tomu fakt, že místní, národní, oblastní a mezinárodní sportovní federace mají svoje vlastní pravidla, administrativu a výbory.
V tom není nic pochybného za předpokladu, že tato pravidla jsou definována a uplatňována v souladu s domácím a mezinárodním právem. Tak tomu ale vždy není.
V případě dětí to znamená, že práva uznávaná Konvencí musí být brána v potaz všemi partnery ve sportu zúčastněnými: rodiči, trenéry, federacemi a zvláště veřejnými úřady. Tak tomu určitě dnes není. Mnohá práva dětí formulovaná v Konvenci mají přímý vztah k dětem aktivně sportujícím. Jsou to:
- právo nebýt diskriminován (článek 2),
- princip, že nejlepší zájmy dítěte mají být brány v úvahu především (čl.3),
- právo na vhodné vedení a zaměření (čl.5),
- právo vývoje (čl.6),
- právo nebýt oddělován od svých rodičů (čl.9),
- právo, aby mínění dítěte bylo bráno v potaz při všech rozhodnutích, která se dítěte týkají (čl.12),
- svoboda vyjádření a sdružování (čl.l3 a l5),
- ochrana před zneužitím a zanedbáním, jakož i jinými formami násilí (čl.l9),
- právo na zdraví (čl.24),
- právo na výchovu (čl.28 a 29),
- právo na odpočinek, rekreaci, a kulturní činnosti (čl.3l),
- právo být chráněn před ekonomickým vykořisťováním (čl.32)
- právo být chráněn před nezákonnými drogami (čl.33),
- právo být chráněn před sexuálním vykořisťováním (čl.34),
- právo být chráněn před únosem, obchodováním a prodáváním (čl.35),
- právo být chráněn před jinými formami vykořisťování (čl.36),
- právo využívat rehabilitační péči (čl.39).
Podle principu postupného pověřování má hlavní a první zodpovědnost za uplatnění těchto práv nejen stát, ale i sportovní federace. Mnozí rodiče o právech sportujících dětí ani neví, proto se v případě jejich porušení ze strany okolí nesnaží o nápravu, ale odevzdaně přijmou podsouvanou realitu. Např:
Právo dětí na svobodu sdružování
Milióny dětí v celém světě jsou začleněny do organizovaného sportu a soutěží v oficiálních klubech, jimž mají obecně vzato platit členské poplatky. Když talentovaný mladý sportovec chce přestoupit do jiného klubu, původní klub požaduje při uvolnění zaplatit za to, že věnoval své úsilí „vytvoření šampióna“.
Ale v tomto typu obchodování zájmy a přání mladého sportovce nejsou systematicky respektovány. Existuje mnoho příkladů, kdy mladí sportovci nesměli odejít ze svého klubu do jiného jen proto, že požadovaná částka byla pro nový klub příliš vysoká. V takových případech je porušeno pravidlo čl. 15 Konvence o právu dítěte na svobodu sdružování.
V basketbalu a fotbalu bylo předloženo několik případů k soudu v Belgii a Luxemburgu a soudci opakovaně uznali právo dětského sportovce svobodně si vybrat svůj tým.
V jednom slavném případě – který vytvořil určitý precedens – belgický soudce šel tak daleko, že prohlásil děti za nikoli „zpeněžitelnou komoditu“ a že „otroctví bylo zakázáno v naší zemi už před staletími“.
I mladí sportovci mají své názory
Jeden ze čtyř základních principů Konvence je právo každého dítěte vyjádřit své mínění volně ve všech otázkách, které se týkají dítěte, a tomuto názoru má být dána váha v souladu s věkem a zralostí dítěte.
Podle tohoto principu Konvence napadá tradiční postoje, které obvykle nahlížejí na dítě jako pasivní objekt a proto také jeho mínění nebývá bráno vážně v rozhodovacích procesech. Konvence podporuje účast dětí ve všech aspektech jejich života, včetně soutěžního sportu.
Správné uplatnění tohoto principu znamená, že Konvence také uznává plně zodpovědnosti, práva a povinnosti rodičů zajistit konzistentním způsobem směr a vedení při cvičení v souladu s rozvíjejícími se kapacitami dítěte jeho práva.
Je důležité, aby vrcholově sportující děti měly zajištěnu svobodu vyjádření svých názorů a aby těmto názorům byla přikládána náležitá váha. Děti, které intenzivně trénují, mají odlišný způsob života v porovnání s nesportujícími nebo běžně sportujícími dětmi – jsou často izolované a oddělené od ostatních dětí.
Ve velmi raném věku čelí možnostem různých cest své kariéry a je proto velmi důležité, aby byly zapojeny do rozhodnutí, která se jich týkají.
V tomto ohledu je rovněž podstatné, aby dostaly možnost svobodně si získávat, přijímat a sdělovat informace a aby rodiče a sportovní činitelé zajistili přístup dítěte k informacím zaměřeným k podpoře jeho sociální, spirituální a morální pohody i fyzického a mentálního zdraví.
Právo učit se
Vyučování a vrcholový soutěžní sport mnohdy nejdou snadno dohromady – pro mladé sportovce, kteří trénují několik hodin denně. Z toho důvodu jsou ve většině západních zemí speciální školní programy pro vrcholové sportovce, které mají ovšem různou kvalitu. Od r.
1970 byla zřízena rezidenční sportovní střediska. Tato centra byla velmi silně kritizována pro velice slabé učební výsledky studentů, a přes neobyčejně namáhavý tréninkový program pro relativně nízký počet vynikajících sportovců, které „produkují“.
Podle Konvence jsou státy nuceny učinit základní školu povinnou a dostupnou pro všechny děti bezplatně.
V mnohých sportech však děti přerušují právě již základní školu. Často se pokoušejí pokračovat ve vzdělávání v korespondenčních kurzech, ale toto řešení je často dost iluzorní. Vrcholoví sportovci věnují veškerou svoji energii a koncentraci tréninkovým programům.
Jak mohou současně zvládat tlak školy a udržet si přijatelnou úroveň v situaci obtížné i pro většinu ostatních dětí? Vzdělání je však životní právo pro každé dítě. Právo na vzdělání, zejména to základní, by nemělo být rodiči zanedbáno, a stejně tak i trenéry a sportovními federacemi.
Je nutné mít na paměti, že s těch dětí, které se zapojují do intenzivních tréninkových programů po celém světě, méně než 5% uspěje a získá velké odměny a lukrativní komerční kontrakty. Ostatních 95% sport neuživí, ač se mu výrazně obětuje a budou muset zvolit jinou životní dráhu.
Nemají-li dobré vzdělání, velice rychle se ocitají ve slepé uličce.
Sportovní duch nebo válka?
V průběhu řecké civilizace a od renesance olympijského hnutí na konci 19. století byl sport zprostředkovatelem výrazných obecných hodnot, jako je mír, tolerance, a přátelství.
Olympijský ideál, tak, jak je formulován v Olympijské chartě, definuje sport jako ušlechtilou a velkorysou činnost, což nutně neodpovídá realitě. Pro děti může být sport báječným výchovným prostředkem.
Je-li vyučován a praktikován adekvátně, může i soutěžní sport dosáhnout výchovných cílů stanovených Konvencí, které požadují, aby byl zaměřen k rozvoji dětské osobnosti, talentu a mentálních i fyzických schopností k jejich plnému potenciálu.
Příprava dítěte na zodpovědný život ve svobodné společnosti, k rozvoji porozumění, míru, tolerance, rovnosti pohlaví, a přátelství mezi národy, etniky, národnostními a náboženskými skupinami, a osobami původních obyvatel.
Ve všech společnostech jsou dospělí – ať již rodiče, učitelé, politici nebo úředníci – plně zodpovědní za výchovu dětí. Tak je tomu i ve sportu. Ačkoliv soutěžní sport má vždy vítěze a poražené, vždycky se může stát rámcem pro dobrou výchovu, jsou-li respektována práva dítěte stejně dospělými i dětmi. Převládnou-li peníze, doping, podvádění, nacionalismus, zneužití a vykořisťování, nadměrné tlaky, pak je sportovní duch vážně ohrožen.
Sportovní chování není překážkou pro dosažení vrcholu, je však spíše morální barierou pro mnohé deviantní a nezdravé aspekty soutěžního sportu. Mnozí olympijští vítězové jsou uznáváni pro svoji integritu a smysl pro fair play. Avšak ne všichni dospělí vytvářejí prostředí, které podporuje rozvoj sportovního chování mezi mladými sportovci.
Radost a vítězství
Vzhledem k mimořádně pozitivní roli, kterou může sehrát při vývoji dítěte, slouží soutěžní sport jako nástroj uplatnění principů a požadavků stanovených Konvencí pro dohled nad právy dětí. Např. při aktivní inkluzi zranitelných dětí, jako jsou ty s určitými nižšími schopnostmi, nebo děti z chudých oblastí, děti imigrantů, a ostatních minoritních skupin a původních obyvatel.
Sport je všeobecně považován za skvělou činnost pro rozvoj dítěte, jeho schopností a předpokladů. Ne vždy však tyto ušlechtilé cíle jdou ruku v ruce s vítězstvím.
Dospělí, ať již rodiče, trenéři či státní anebo sportovní úředníci mají morální i zákonné závazky uplatnit lidská práva dětí zapojených do soutěžního sportu.
Vítězství se nemůže stát legitimním cílem tehdy, jestliže zahrnuje jakoukoliv formu zneužívání, násilí nebo vykořisťování.
Kompletní informace z Konvence (dokumentu, ve kterém se OSN věnuje tématu Sport a práva dětí jako celku) najdete v následující sérii článků:
Článek z 27. února 2017
Děti a vrcholový sport
Je vhodné aby se děti již od útlého věku věnovaly vrcholovému sportu? Co k tomu vede ambiciózní rodiče?
U vrcholového sportu je kladen největší důraz především na výkon. Tomu je zcela přizpůsoben tréninkový proces. Ono už dávno neplatí „sportem ku zdraví,“ ale mnohem výstižnější je „sportem k trvalé invaliditě“.
Velmi často jsou největším nepřítelem svých dětí právě vlastní rodiče, kteří chtějí mít ze svého potomka vrcholového sportovce, umělce nebo alespoň zpěváka. Mnoho rodičů si své nesplněné ambice a přání přesouvá na své potomky.Ti pak často trpí tím, co rodiče ve svém životě zameškali, a jsou nadměrně zatěžováni pod pohrůžkou různých trestů a zákazů.
Takové dítě pak raději zatne zuby a dělá všechno z donucení pouze pro vnější efekt.
Rodiče a ambice
Mnozí rodiče, hlavně ale kupodivu maminky, touží mít doma vrcholového krasobruslaře nebo hokejistu. Totéž platí také pro „budoucí“ tenisty, atlety nebo umělce. Druh těchto sportů se řídí především podle momentálních módních trendů a podle výnosnosti daného sportovního odvětví.
Je také velmi časté, že u dětí, kde jsou rodiče úspěšnými sportovci, se jaksi předpokládá jasná sportovní tradice. Rodiče si často ve své zaslepenosti ani neuvědomují, že výjimečnost jejich dětí může být zcela někde jinde a mohou tak přehlédnout nadání a talent pro něco zcela jiného.
Jejich schopnosti tak mohou být potlačeny a v důsledku nedostatku času vymizí.Pokud máte ovšem doma malého sportovce, který opravdu hodlá podstoupit tvrdý dril a chce se v budoucnu prosadit a nejsou žádné pochybnosti o jeho nadšení, je důležité ho všemi prostředky podporovat.
Rodiče a trenéři by však měli dbát na zdravý a fyziologický vývoj dítěte.
Zdravotní předpoklady dítěte
Vývoj dětského organismu je ukončen až kolem 21.roku a u žen dokonce později. Lidský organismus potřebuje pro tento vývoj veškerou svou sílu, a to jak fyzickou tak i psychickou, a ta ještě v té době u většiny dětí chybí.Jakékoli přehnané fyzické namáhání může uškodit.
Tím, ale pochopitelně nemáme na mysli běžný pohyb, který bývá u některých dětí velice razantní. Je samozřejmé, že k dětství patří především pohyb a ten by měl být především radostný a dobrovolný.
Sport a tělesná cvičení může praktikovat každý zdravý jedinec, ale v současné době se příliš necháme ovlivnit všelijakými módními trendy a na zdraví dětí zapomínáme a děláme z nich cvičené opičky. Dítě přece na “ to“ má a je nadané ( po mamince, tatínkovi) a tak navštěvuje ještě angličtinu, flétnu a zpěv.
Místo radostného dítěte můžeme pak vidět předčasně vyspělého génia, kterého jsme okradli o krásné dětství. Měli bychom tedy mít na paměti, že i tady musí platit zlatá střední cesta a dělat všechno s mírou, tak aby byli spokojeni nejen rodiče, ale hlavně naše dítě.
Jednostranné zatížení a jeho rizika
Velmi často se zapomíná na klasický tělocvik neboli prostná, kde rozcvičíme celé tělo. Ze sportů je vůbec velmi vhodné plavání a veslování, protože jsou zde rovnoměrně namáhány všechny svalové partie.
Je proto důležité, aby byl jednostranný pohyb vykompenzován jiným pohybem a abychom se zaměřili také na prevenci oddálení fyzických problémů. Vrcholoví sportovci mají nejvíce ohroženy kosti, klouby, šlachy, chrupavky a svaly. Nevhodná strava, špatná a mnohdy opomíjená regenerace, nedostatek času tomu jen přispívají.
Trvalé napětí může způsobit celou řadu degenerativních změn. Například příliš dlouhodobé napětí svalových vláken přiškrtí krevní cévy, které mezi nimi probíhají. Zásobování samotných šlach se tak sníží a vznikají bolestivá poškození (tendopatie).
Dětem se dávají na tréninku iontové nápoje, které doplní sice potřebnou hladinu minerálů v těle, ale na druhé straně díky svému chemickému složení zatěžují dětský organismus. Bohužel s tímto trendem se můžeme v dnešní době setkat velmi často.
Stopové prvky a vitamíny
Potřebné stopové prvky a vitamíny bychom měli do dětského organismu doplnit z přírodních zdrojů. Vhodné jsou metabolické čaje. Mezi rostliny , z nichž můžeme takový čaj připravit, patří: kopřiva – obsahuje velké množství železa,listové zeleně a chlorofylu. Obsah fosforu zkvalitňuje krev a tím se zlepší i práce mozku, stimuluje žlázy s vnitřní sekrecí.
Pampeliška – je zásobárnou vitamínu C a je účinná při léčbě artrózy. Dalším výborným fytoterapeutikem je mochna husí ( vitamín C, lithium – zmírňuje svalové křeče a vnitřní nervozitu. Čaje můžeme sladit medem nebo hroznovým cukrem. S ním, ale musíme zacházet opatrně, protože ve větších dávkách má čaj nahořklou chuť.Nesmíme zapomenout ani na dodávání stopových prvků.
Vyjmenujme alespoň některé z nich:
Jód – v organismu je pouze malé množství ve formě jodidu.Výrazný nedostatek (jodopenie) vede ke zvětšení štítné žlázy tzv.(struma). Štítná žláza ovlivňuje celou řadu funkcí v organismu,což je samozřejmě spojeno s pohybovým aparátem. Je potřebný pro správnou funkci svalových úponů a šlach.
Do těla ho dostaneme konzumací dostatečného množství ryb, pomocí inhalace, ve formě obkladů nebo soli obohacené jodem.
Železo – je nezbytným prvkem k životu. V těle máme cca 4g železa. Nejvíce ho obsahuje krevní barvivo hemoglobin, v němž se podílí na přenosu kyslíku. Nedostatek železa vede k chudokrevnosti (anémii) a dalším poruchám.U dětí se může projevit narušením vývoje mozku. Hořčík – tento prvek se podílí na činnosti nervů, svalů a enzymů. Odstraňuje veškeré křeče.
Zinek – důležitý stopový prvek pro činnost některých enzymů, ovlivňuje řádné formování kostí, urychluje léčbu pooperačních stavů. Mezi vhodné doplňky stravy patří pivovarské kvasnice, které obsahují 50% lehce stravitelných bílkovin, minerály a vitamíny skupiny B.Obnovují síly po zvýšené fyzické námaze a zlepšují celkový zdravotní stav
Fyzioterapie
Důležitá oblast prevence i podpůrné léčby je fyzioterapie. Ta zahrnuje masáže, vodoléčbu, fototerapii, metodu reflexní léčby, rehabilitační cvičení. Speciálními masážemi lze ovlivnit strukturu pojivových tkání a bolestivých míst. Mezi výhody masáže patří zlepšení prokrvení tkání pokožky, podkožního vaziva a svalů. Lze i stimulovat porušené oblasti tkáňových struktur jako jsou výrony, pohmožděniny. Z hlediska pohybového systému je také velmi špatné, že člověk, který trénoval několik hodin denně, najednou skončí. Pohybový systém a hlavně páteř jsou uvolněny stálým namáháním na nejvyšší možnou míru a svalové úpony a svaly se uvolňují dále. Proto je vhodné aby se po skončení aktivní činnosti postupně snižovaly vysoké tréninkové dávky a pohybový aparát se tak mohl připravit na normální běžný život.