Benigní a maligní nádory – co to je a jaký je mezi nimi rozdíl?

Jaký je rozdíl mezi karcinomy a sarkomy?

Karcinomy a sarkomy jsou dva hlavní typy rakoviny.

Karcinomy jsou rakoviny, které se vyvíjejí v epiteliálních buňkách, jež pokrývají vnitřní orgány a vnější povrchy těla. Sarkomy jsou rakoviny, které se vyvíjejí v mezenchymálních buňkách, které tvoří jak kosti, tak měkké tkáně, jako jsou svaly, šlachy a krevní cévy.

Druhy rakoviny

Rakovina nastane, když se buňky začnou nekontrolovatelně rozdělit a rozšiřovat do jiných tkání. To vytváří “hmoty” nazývané nádory. Většina případů rakoviny zahrnuje buď karcinom nebo sarkom. Existují tři další hlavní typy rakoviny:

1. Lymfomy. Ty ovlivňují buňky v mízních uzlinách.
2. Myelomy. Ty ovlivňují plazmatické buňky v kostní dřeni.
3. Leukémie. Ty ovlivňují buňky kostní dřeně.

Které části těla karcinomy a sarkomy ovlivňují?

Hlavní rozdíl mezi karcinomy a sarkomy je místo, odkud pocházejí.

Karcinomy

Karcinomy, které, jak už víme, pocházejí z epiteliálních buněk, mají tendenci ovlivňovat kůži nebo sliznice. Mezi nejčastější typy karcinomů patří:

• Adenokarcinom. Tento typ karcinomu postihuje orgány, které produkují tekutiny nebo sliznice, jako jsou prsa nebo prostata.
• Karcinom bazálních buněk (bazální karcinom). Tento typ ovlivňuje buňky, které tvoří základ vašeho vnějšího povrchu vrstvy pokožky. Jedná se o nejčastější typ rakoviny kůže.
• Skvamózní karcinom. Tento typ ovlivňuje buňky nad bazálními buňkami v kůži a je druhým nejčastějším typem rakoviny kůže.
• Uroteliální karcinom. Tento typ ovlivňuje přechodné buňky ve vašem močovém traktu, včetně močového měchýře, ledvin a močového měchýře. Uroteliální karcinom je nejčastější rakovina močového měchýře.

Sarkomy

Sarkomy jsou nádory, které se vyvíjejí z buněk měkkých tkání nazývaných mesenchymální buňky. Mesenchymální buňky pomáhají vytvářet a podporovat mnoho důležitých orgánů a tkání, jako jsou:

• kosti
• cévy
• chrupavka
• nervy
• svaly
• tuk
• klouby
• šlachy
• vazy

I když jsou vzácné, existuje více než 75 typů sarkomů. Mohou se objevit kdekoli, ale jsou nejčastější v břichu, pažích nebo nohou.

Mezi nejčastější typy sarkomu patří:

• Nediferencovaný pleomorfní sarkom. Tento typ sarkom zasahuje současně měkké tkáně a kostní buňky.
• Leiomyosarkom. To je maligní nádor vycházející z buněk hladké svaloviny
• Osteosarkom. Tento typ sarkom zasahuje kostní buňky.
• Liposarkom. Tento typ sarkom zasahuje tukové buňky.

Jak jsou běžné

Karcinomy a sarkomy se také liší v tom, jak jsou běžné. Karcinomy jsou častější, sarkomy jsou vzácnější.

Karcinomy

Okolo 90 procent případů rakoviny zahrnuje typ karcinomu. Karcinomy postihují lidi všech věkových kategorií, pohlaví a etnické skupiny. Pro různé karcinomy existují různé rizikové faktory. Mezi tyto rizikové faktory patří:

• kouření
• nadměrné pití alkoholu
• dlouhodobé vystavení ultrafialovému světlu ze slunce nebo solária
• dlouhodobé vystavení silně znečištěnému vzduchu
• obezita
• dlouhodobá nečinnost nebo nedostatečná fyzická kondice
• pokud máte hodně světlou kůži

Sarkomy

Podle statistik představují sarkomy méně než 1 procento diagnostikovaných případů rakoviny (každý rok). Stejně jako karcinomy, i sarkomy mohou postihnout vlastně kohokoliv. Některé zdravotní stavy, vlivy prostředí a zvyky vašeho životního stylu však mohou zvýšit vaše riziko vzniku typu sarkomu. Rizikové faktory pro sarkomy zahrnují i nemoci:

Rizikové faktory životního prostředí a životního stylu pro sarkom zahrnují:

• expozice škodlivým nebo toxickým chemikáliím, zejména arzenu, oxidu thoričitému a vinylchloridu
• expozice radiaci během léčby rakoviny
• expozice opakovanému záření z častých diagnostických snímků, jako je třeba rentgenové záření

Kromě toho jsou některé typy sarkomu častější v určitých věkových skupinách.

Druhy sarkomů, které jsou častější u kojenců, dětí a mladých dospělých jsou zejména tyto:

• rabdomyosarkom
• osteosarkom
• alveolární sarkom měkkých částí
• epitelioidní sarkom
• synoviální sarkom
• dětský fibrosarkom

Druhy sarkomů, které jsou častější u dospělých jsou tyto:

• fibrosarkom u dospělých
• fibromyxoidní sarkom, nízký stupeň
• liposarkomy
• myxofibrosarkomy

Který z nich je nebezpečnější?

Je velmi těžké říci, zda jsou nebezpečnější karcinomy nebo sarkomy. Míra přežití u každého typu rakoviny závisí na různých faktorech, včetně těchto:

• velikost nádoru
• umístění nádoru
• rychlosti růstu nádoru nebo rakovinných buněk
• zda se rakovina rozšířila do jiných tkání nebo orgánů
• kolikrát se rakovina vrátila po léčbě
• celkové zdraví pacienta
• stáří pacienta
• další zdravotní problémy pacienta
• rodinná anamnéza
• etnický původ

Lékař vám může na základě těchto faktorů lépe porozumět vaší prognóze.

Sečteno a podtrženo

Karcinomy a sarkomy jsou dva hlavní typy rakoviny. Karcinomy jsou nejčastějším typem rakoviny, zatímco sarkomy jsou relativně vzácné.

Co si dále přečíst o rakovině a nádorech?

Autorem článku je naše redakce

Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost

nádory nezhoubné (benigní)

V nezhoubném nádoru nádorové buňky zpravidla vytvářejí struktury, které se podobají strukturám výchozí tkáně, tyto struktury však nejsou zapojeny do struktury orgánu nebo tkáně. Nezhoubný nádor má většinou ostré ohraničení, nevytváří metastázy.

Pokud při svém růstu tlakem neohrožuje funkci důležitých orgánů (například meningeom – nezhoubný nádor mening – obalů mozku), není zpravidla životu nebezpečný. Léčba je zpravidla chirurgická, pokud je nádor odstraněn celý, nedochází zpravidla k recidivě.

Pojmenování vychází z názvu výchozí tkáně nebo způsobu růstu (např. cysty) s příponou –om.

Příklady nezhoubných nádorů vycházejících z epitelu:

• Adenom – nádor ze žlázového epitelu (například adenom ve slinné žláze, v tlustém střevu apod.)
• Cystadenom – adenom vytvářející cysty (dutiny, zpravidla vyplněné tekutinou)
• Papilom – nádor vycházející ze sliznice (např. v močovém měchýři, v mlékovodu apod.) v podobě třásnitých nebo bradavičných výběžků. Mnohočetný výskyt se označuje jako papilomatóza

Příklady nezhoubných nádorů kosti, chrupavky a pojivové tkáně.

• Fibrom – nádor z vaziva, může se vyskytovat téměř kdekoli, častý je na kůži (např. ve formě na tenké stopce visícího útvaru)
• Myxom – nádor řídké pojivové tkáně
• Lipom – nádor tukové tkáně, nejčastěji v podobě ‚bulek‘ pod kůží
• Myom (leiomyom, rabdomyom) – nádor ze svalové tkáně, a to buď z kosterních příčně pruhovaných svalů (rabdomyom), nebo z hladké svaloviny (leiomyom – častý u žen v děloze)
• Hemangiom – nádor z krevních cév, který je spíše ‚kosmetickou‘ vadou. Vrozený hemangiom ve formě červené plochy může dosahovat značných rozměrů (bývá pak označován jako névus flameus, oheň), častěji se vyskytuje ve formě několik milimetrů velkých červených až fialových útvarů na kůži, kterých zpravidla přibývá s věkem.
• Osteom – nádor kosti
• Chondrom – nádor chrupavky
• Histiocytom, fibrózní histiocytom, dermatofibrom – kožní nádor složený z histiocytů a vaziva

Nezhoubné nádory mohou být tvořeny směsí různých tkání, tomu pak odpovídá jejich složený název, například:

• Fibrolipom – nádor se složkou fibromu a lipomu
• Hemangiolipom – nádor se složkou hemangiomu a lipomu
• Myxofibrom – nádor se složkou myxomu a fibromu
• Fibroadenom / adenofibrom – nezhoubný nádor složený z pojivové složky (fibrom) a epitelové složky (adenom), je častý například v prsu.

Příklady nezhoubných nádorů nervových tkání:

• Meningiom – nádor mozkových obalů (mening)
• Astrocytom – nádor astrocytů, gliových podpůrných buněk v mozku
• Ganglioneurom – nádor autonomních nervů

Rakovina jícnu: rizikové faktory, projevy a léčba

• Rakovina jícnu je závažné nádorové onemocnění, které nejčastěji trápí muže od 50 do 70 let. Zdroj: Shutterstock.com
• Pokud jde o rakovinu jícnu, nejčastěji se jedná o spinocelulární karcinom či adenokarcinom. Může se však objevit i smíšený typ. Zdroj: Shutterstock.com
• Na vzniku karcinomu jícnu se údajně podílí genetika i nezdravý životní styl. Rizikové faktory zahrnují kouření, zvýšenou konzumaci alkoholu, obezitu, ale i časté pití horkých nápojů a konzumaci kořeněných jídel. Zdroj: Shutterstock.com
• Rakovina jícnu zpočátku probíhá bez jakýchkoliv příznaků. Později ovšem způsobuje výrazné polykací obtíže, bolest v krku, nevolnost, zvracení, problémy s dýcháním a úbytek na váze. Zdroj: Shutterstock.com
• K odhalení rakoviny jícnu slouží fyzikální vyšetření, laboratorní vyšetření krve, rentgen jícnu, endoskopie s biopsií, endosonografie a CT hrudníku. Zdroj: Shutterstock.com
• Rakovina jícnu se léčí prostřednictvím chirurgických zákroků, jako je ezofagektomie, bypassová operace či zavedení stentu. Dále se využívá radioterapie a chemoterapie. Zdroj: Shutterstock.com

Rakovina jícnu je závažné nádorové onemocnění, které nejčastěji trápí muže ve věku od 50 do 70 let. Zpočátku probíhá bez jakýchkoliv příznaků, kvůli čemuž lékaři problém obvykle nejsou schopní odhalit včas. Později se však dostaví výrazné polykací obtíže, bolest v krku, nevolnost či vykašlávání krve a pacienti již nemohou normálně přijímat potravu.

Léčba zahrnuje chirurgické zákroky, radioterapii i chemoterapii.

Nádory jícnu

Jícen je elastická trubice, která představuje jednu ze součástí našeho trávicího traktu.

Je uložen za průdušnicí, spojuje hltan se žaludkem a slouží především k transportu potravy pomocí peristaltických vln, což jsou pravidelné stahy jícnu, které jídlo vlnovitě sunou dále.

Od chvíle, kdy člověk sousto spolkne, stačí pouze 5-10 sekund, aby potrava doputovala jícnem až do žaludku.

Obecně se nádory dělí na benigní (nezhoubné) a maligní (zhoubné).

Pokud jde o první skupinu, v případě jícnu to mohou být intramurální nádory, jako je fibrom, lipom či hemangiom, nebo také intraluminální nádory neboli polypy, kam patří třeba adenom, myxom či papilom. Žádné z nich obvykle nepůsobí pacientům větší obtíže, vzácně se však objevují poruchy polykání či krvácení.

Jako karcinom jícnu se označují zhoubné nádory, které se mohou objevit v kterékoliv jeho části. Nejčastěji se jedná o spinocelulární karcinom, který vzniká z dlaždicobuněčné výstelky vnitřní části jícnu. Méně často to poté může být adenokarcinom, jenž je vytvořen ze žlázek ve stěně jícnu, nebo také smíšený typ.

Epidemiologie

Podle statistik trápí rakovina jícnu spíše mužskou část populace a nejčastěji se vyskytuje u pacientů ve věku 50-70 let.

Jedná se o poměrně vzácné onemocnění, které se ve většině případů objevuje ve středním hrudním jícnu nebo v jeho spodní třetině.

Na rozdíl od západní Evropy a Severní Ameriky jsou k rakovině jícnu poté více náchylní lidé v asijských zemích a v některých částech Afriky.

Příčina rakoviny jícnu

Na vzniku rakoviny jícnu se podle lékařů podílí jak genetika, tak i nezdravý životní styl.

Podobně jako u jiných nádorů se totiž karcinom jícnu pojí s genetickou odchylkou, přičemž nejčastěji se jedná o gen APC.

Výrazný vliv však mají také rizikové faktory, kam patří především kouření, konzumace tvrdého alkoholu nebo kombinace obojího. Karcinom se ovšem může vyvinout i z jiného chronického onemocnění jícnu.

Rizikové faktory:

Pokud jde o rakovinu jícnu, rizikovým faktorem pro vznik adenokarcinomu je také refluxní ezofagitida, kdy u pacientů dochází k návratu trávicích šťáv ze žaludku do jícnu a jeho následnému podráždění.

To může vést až ke stavu, který se označuje jako Barettův jícen, kdy v souvislosti s refluxní ezofagitidou dochází k metaplazii dlaždicového epitelu na cylindrický (podobný jako ve střevech).

Riziko vzniku adenokarcinomu je u osob s Barettovým jícnem 30‒40krát vyšší.

Na vznik rakoviny jícnu dále může mít vliv dlouhodobá achalázie, která způsobuje ochrnutí svalů jícnu, jeho zúžení a poruchu průchodnosti. Kromě toho mohou situaci ovlivnit také chemické příčiny, jako je poleptání jícnu kyselinou či louhem. Na pozoru by se ovšem měli mít i pacienti trpící Sjögrenovým, Kellyho-Patersonovým či Plummer-Vinsonovým syndromem.

Jak často si dopřáváte pálivá a silně kořeněná jídla?

Jaké má rakovina jícnu příznaky?

Ve většině případů nepůsobí karcinom jícnu pacientům zpočátku žádné výraznější obtíže. Právě z toho důvodu obvykle vyhledají lékaře až ve chvíli, kdy je onemocnění již v pokročilé fázi nebo je na léčbu dokonce příliš pozdě. Příznaky se často začínají objevovat až ve chvíli, kdy nádor dosáhne určité velikosti.

Jak se pozná rakovina jícnu? S tím, jak se nádor postupně zvětšuje, se u pacientů začínají objevovat první příznaky, jako je dysfagie neboli ztížené polykání. Nejprve vázne polykání tuhých soust, v pokročilejších stádiích však lidé mají problém i s konzumací tekuté a kašovité stravy. Součástí obtíží může být i nepříjemná bolest v krku a chrapot.

Kromě ztíženého polykání se v pokročilejších stádiích přidává i nevolnost, zvracení a zvýšená únava. Stolice pacientů je černá, velmi zapáchá a někdy se v ní může objevit i krev.

Znatelný je také výrazný úbytek na váze, jelikož nemocní nejsou schopní přijímat potravu normálním způsobem. Neobvyklý není ani tlak za hrudní kostí či ztížené dýchání.

V pozdějším stádiu se jícen může dokonce i protrhnout.

Typické příznaky rakoviny jícnu:

• Ztížené polykání
• Bolest v krku a chrapot
• Pocit plnosti
• Tlak za hrudní kostí
• Nevolnost a zvracení
• Neschopnost přijímat potravu
• Podvýživa
• Zvýšená únava
• Celková slabost
• Černá a páchnoucí stolice
• Kašel a vykašlávání krve
• Dýchací obtíže

Rakovina jícnu a metastázy

Ačkoliv se zhoubné nádory v jícnu a žaludku vyskytují méně často než třeba v tlustém střevě, rozhodně to neznamená, že by byly méně nebezpečné. Nádor totiž může přes stěnu jícnu prorůstat do okolních orgánů, kdy často zasáhne také žaludek, dýchací trubici a velké cévy, které jícen obklopují.

Buňky uvolňované do mízy nádor mohou zanést do nejbližších mízních uzlin a krev poté zhoubné buňky dopraví také do vzdálenějších orgánů, kde vzniknout metastázy. U pacientů s rakovinou jícnu bývají nejčastěji postižené plíce a játra, ale i mozek a kosti.

Diagnostika

K odhalení správné diagnózy lékařům slouží celková anamnéza pacienta včetně důkladného fyzikálního vyšetření. Následují další testy, jako je například:

• Laboratorní vyšetření krve
• Kontrastní rentgenové vyšetření jícnu
• Endoskopie s biopsií (ezofagoskopie)
• Endosonografie jícnu
• CT hrudníku a břicha

Pokud se rakovina jícnu u pacienta potvrdí, je nezbytné provést další vyšetření. Ta slouží ke zjištění přesného rozsahu zhoubného nádoru a dále také k odhalení možných metastáz. Většinou se provádí CT, PET či rentgen plic, ultrazvuk jater a v případě podezření na kostní metastázy také scintigrafie. Teprve poté mohou lékaři zvolit vhodnou léčbu.

Léčba rakoviny jícnu

Pokud je u pacienta diagnostikována rakovina jícnu, léčba a její úspěšnost závisí na tom, v jakém stádiu se onemocnění nachází. Základními metodami, které se v terapii tohoto druhu rakoviny využívají, jsou chirurgie, radioterapie a chemoterapie. Lékaři ovšem obvykle volí jejich kombinaci.

Chirurgický zákrok

Jestliže je karcinom jícnu odhalen brzy, v časnějších stádiích lze provést chirurgické odstranění nádoru. Tato operace rakoviny jícnu se nazývá ezofagektomie. Jedná se o odstranění nádoru i s přilehlou částí jícnu, okolními lymfatickými uzlinami a dalšími tkáněmi, které by mohly být postižené. Zbylou část jícnu je poté nutné napojit na žaludek.

V případě, že je nádor již příliš velký a nelze ho odstranit, se provádí bypassové operace. Lékaři během nich vytvoří zcela novou cestu, kudy může potrava do žaludku směřovat, aby se postiženému místu co nejvíce vyhnula.

Mohou také pacientům zavést endoprotézu nebo tzv. stent, což je trubička, která se roztáhne, přitlačí nádor blíže ke stěně jícnu a alespoň částečně ho tak opět zprůchodní. To zajistí úlevu při polykání.

Další možnost představuje uvolnění jícnu prostřednictvím laserového paprsku, které se provádí endoskopickou cestou. Lékaři jsou někdy nuceni přistoupit také k perkutánní endoskopické gastrostomii (PEG), kdy vytvoří malý otvor do žaludku, kterým pacientovi následně podávají jídlo, aniž by bylo nuceno procházet skrze jícen.

Radioterapie a chemoterapie

Radioterapii mohou lékaři využít před operací, kdy pomáhá zmenšit nádor prostřednictvím ionizujícího záření. Po operaci se poté používá ke zničení zbylých nádorových buněk. Zvláště u pacientů, kteří nemohou podstoupit operaci, se poté radioterapie používá v kombinaci s chemoterapií, jež se provádí u pokročilých stádií rakoviny jícnu.

Rakovina jícnu: prognóza přežití

V České republice každoročně přibyde asi 500 nových případů rakoviny jícnu. Ačkoliv je toto onemocnění v populaci poměrně vzácné, k jeho diagnostice obvykle dojde příliš pozdě. Z toho důvodu se prognóza přežití následujících pěti let odhaduje pouze na 10 %.

Prevence rakoviny jícnu

Pokud se chcete tomuto onemocnění vyhnout, nejdůležitější součástí prevence by mělo být úplné omezení kouření.

Zároveň je nutné přestat s konzumací většího množství alkoholu, příliš kořeněných jídel a příliš horkých nápojů.

Lidé, kteří trpí refluxní chorobou jícnu, by měli dbát také na dodržování dietních opatření a chodit na pravidelné kontroly k ošetřujícímu lékaři, aby nedošlo k závažnějším komplikacím.

Zdroje: mou.cz, nemoci.vitalion.cz, linkos.cz

Karcinom prsu

Primárně se léčba zářením používá pouze u pokročilých nádorů, u kterých není chirurgická léčba z jakýchkoli důvodů proveditelná. Po jejím ukončení a zmenšení rozsahu nádorového postižení může být dodatečně proveden chirurgický výkon.

Častěji se radioterapie provádí jako doplňující a zajišťovací léčba po předcházející operaci.

Děje se tak v případech, kdy při podrobném vyšetření operačně odstraněných tkání existuje podezření, že nádor v některých místech mohl klinicky nepozorovatelně přesáhnout hranice operačního výkonu.

K léčbě zářením se v současné době používají vysoce specializované přístroje, které vytvářejí vysokoenergetické rtg nebo částicové záření.

Moderní přístrojová technika umožňuje naplánovat ozařování tak, aby se maximum záření dostalo do nádorové tkáně a minimum bylo zachyceno ve zdravých tkáních.

Riziko trvalého poškození zdravých tkání při protinádorové léčbě zářením je proto minimální. V žádném případě v rámci protinádorové léčby zářením nehrozí riziko nemoci z ozáření.

Systémová léčba u karcinomu prsu

Pokud před operací nebo provedením radioterapie došlo k šíření nádorových buněk lymfatickými nebo krevními cestami, mohou vznikat vzdálená dceřiná ložiska (metastázy), jejichž léčba přesahuje možnosti jak chirurgického řešení tak radioterapie. V těchto případech je zapotřebí použít léčbu, která dokáže ovlivnit nádorové buňky v kterékoli části lidského těla. Hovoříme o systémové léčbě. K té patří:

• léčba hormonální
• léčba cytostatická (chemoterapie)
• biologicky zacílená léčba

Hormonální léčba

Princip hormonální léčby karcinomu prsu se opírá o fakt, že karcinom prsu je při svém vzniku nádorem závislým na hormonální stimulaci. Stimulujícími hormony, jak jsme zmínili již dříve, jsou estrogeny.

Aby estrogeny mohly účinně působit na buňky prsní tkáně musí mít na svém povrchu specifické struktury, na které se estrogeny mohou navázat a tak zprostředkovat stimulační účinek.

Tyto struktury označujeme jako hormonální receptory, které v případě prsní žlázy a karcinomu prsu rozlišujeme na:

• estrogenní receptory
• progesteronové receptory

Jednou z možností hormonální léčby karcinomu prsu je použití látek, které jsou svoji strukturou podobné estrogenům, ale po navázání na hormonální receptory nevyvolávají stimulační účinek, naopak účinek estrogenů blokují. Tyto látky označujeme jako antiestrogeny nebo látky selektivně ovlivňující estrogenní receptory (SERM). Touto léčbou dosáhneme zastavení množení nádorových buněk a růstu nádoru.

Jinou možností hormonální léčby karcinomu prsu je snížení dostupnosti estrogenů pro receptory nádorových buněk. U žen před menopauzou jsou estrogeny tvořeny převážně ve vaječnících. Odstranění vaječníků (ovarektomie) vede k rychlému a trvalému poklesu hladin estrogenů.

Kromě chirurgického odstranění lze dosáhnout útlumu produkce estrogenů v jinak funkčních vaječnících podáváním chemických látek, které jsou schopny tvorbu estrogenů utlumit. Jedná se o vysoce účinné látky, jejichž účinek trvá po dobu jejich podávání. Zatímco odstranění vaječníků vede k trvalému a nevratnému zastavení tvorby estrogenů, podávání chemických látek s tlumivým účinkem (tzv.

LHRH superagonisté nebo antagonisté) vede k dočasnému útlumu, který vymizí, jakmile léčbu těmito látkami ukončíme.

Po menopauze tvorba estrogenů ve vaječnících ustává, nicméně estrogeny se mohou nadále tvořit, byť ve výrazně menším množství, v některých jiných tkáních, především v tukové tkáni. Možnosti působení takto vznikajících estrogenů můžeme zabránit podáváním látek, které blokují přeměnu výchozích látek (prekurzorů) na konečnou látku, estrogen.

Jedním z vysoce účinných mechanismů je inhibice enzymu aromatázy, zajišťující přeměnu prekurzorů na estrogen. Inhibicí aromatázy tak snížíme koncentraci estrogenů a jejich dostupnost pro hormonální receptory nádorových buněk. Další možností je inhibice tvorby estrogenních receptorů.

Pokud zamezíme novotvorbě estrogenních receptorů, snížíme nebo zcela zablokujeme stimulační působení přítomného estrogenu na nádorové buňky.

Jsou-li nádorové buňky zbaveny stimulačního účinku estrogenů, odumírají a rozpadají se, takže může dojít k úplnému vymizení existujících nádorových ložisek.

Vzhledem k rozhodující úloze hormonálních receptorů je hormonální léčba u karcinomu prsu určena pouze pro ty případy, kdy v nádorové tkáni prokážeme přítomnost hormonálních receptorů. Pokud v nádorové tkáni nejsou estrogenní ani progesteronové receptory zjistitelné, je hormonální léčba neúčinná a nepoužívá se.

Možnosti hormonální léčby karcinomu prsu:

• Chirurgické odstranění vaječníků (ovarektomie) – použití u žen s karcinomem prsu před menopauzou.
• Léčba pomocí LHRH superagonistů/antagonistů – použití u žen s karcinomem prsu před menopauzou.
• Anitiestrogeny / SERM – použití u žen s karcinomem prsu po menopauze jako samostatná léčba, u žen před menopauzou lze použít pouze po předchozí ovarektomii nebo v kombinaci s LHRH superagonisty/antagonisty.
• Inhibitory aromatázy – použití u žen s karcinomem prsu po menopauze jako samostatná léčba, u žen před menopauzou lze použít pouze po předchozí ovarektomii nebo v kombinaci s LHRH superagonisty/antagonisty Selektivní inhibice novotvorby estrogenních receptorů (SERD).

Použití hormonální léčby u nádorů s pozitivitou hormonálních receptorů

Adjuvantní hormonální léčba karcinomu prsu je léčbou, která navazuje na základní léčbu s cílem posílit její léčebný účinek. V současné době je doporučeno, aby adjuvantní hormonální léčba trvala bez přerušení minimálně 2 roky, nicméně 5-ti letá léčba poskytuje ještě lepší výsledky z hlediska dlouhodobého přežití než 2-letá léčba.

Adjuvantní hormonální léčba snižuje pravděpodobnost znovuvzplanutí nádorového onemocnění, snižuje riziko vzniku nového nádoru ve druhém prsu a prodlužuje celkovou dobu přežití. Výhodou hormonální léčby je minimum obtěžujících nežádoucích účinků. Léčba je vcelku dobře snášena.

Plně účinná je adjuvantní hormonální léčba pouze v případě, kdy probíhá po celou dobu bez přerušení.

Hormonální léčba metastazujícího karcinomu prsu je určena pro léčbu nádorů s pozitivními hormonálními receptory, u nichž došlo k vytvoření druhotných dceřiných ložisek (metastáz) nebo k opětovnému objevení se nádoru v oblasti dříve odstraněného primárního nádoru (recidiva). V těchto případech se délka hormonální léčby řídí odpovědí nádorových metastáz. Pokud na léčbu dobře odpovídají a pacientka léčbu dobře snáší, podává se hormonální léčba bez přerušení až do úplného klinického vymizení nádorových metastáz, případně ještě 2-3 měsíce po jejich vymizení. Avšak pokud při hormonální léčbě dojde k dalšímu zvětšování existujících metastáz anebo objevení se nových ložisek je léčba považována za neúčinnou a je ukončena. Následuje jiná systémová léčba (chemoterapie, biologická cílená léčba).

Neoadjuvantní hormonální léčba karcinomu prsu je v současné době užívána jen omezeně, a to u pokročilých a obtížně nebo zcela neoperovatelných nádorů. Jejím cílem je dosáhnout výrazného zmenšení nádoru a umožnit jeho následné chirurgické odstranění.

Délka neodadjuvantní hormonální léčby se řídí podle odpovědi nádoru na léčbu. Snahou je dosáhnout co největšího zmenšení rozsahu nádorového postižení prsu.

Nicméně pokud v průběhu prvých 4-8 týdnů léčby není patrná žádná odpověď, nebo pokud se nádor dále zvětšuje, je nutné léčbu ukončit a přistoupit neprodleně k léčbě zářením, případně jiné systémové léčbě.

Léčba cytostatická (chemoterapie)

Cytostatika jsou obecně chemické látky, které různým způsobem narušují buněčné pochody, zastavují buněčné dělení, případně podněcují odumírání poškozených buněk. V případě karcinomu prsu se chemoterapie používá především u nádorů, kde nebyla prokázána přítomnost hormonálních receptorů.

Společnou vlastností cytostatik je to, že jejich účinek není specifický a že působí i na zdravé buňky různých tkání a orgánů. Na cytostatika reagují nejvýrazněji buňky, které se nejvíce a nejrychleji množí.

Zatímco v případě působení na nádorové buňky je jejich poškození a odumírání vítané, v případě působení cytostatik na zdravé buňky dochází ke vzniku různých nežádoucích vedlejších účinků, které jsou pacientkami špatně snášeny a někdy mohou být i závažné.

Ze zdravých buněk jsou vůči působení cytostatik nejvnímavější krevní buňky (především bílé krvinky), buňky střevní sliznice, buňky vlasových váčků. Některá cytostatika pak vykazují selektivní toxicitu vůči jaterním nebo ledvinným buňkám, případně i buňkám srdeční či nervové tkáně.

Nicméně při správném léčebném postupu tyto nežádoucí účinky obvykle po ukončení chemoterapie odeznívají. Navíc v současné době existují možnosti jak mnoha nežádoucím účinkům předcházet nebo je tlumit. To přispívá nejen k lepší snášenlivosti cytostatické léčby, ale také ke zvýšení jejího léčebného účinku.

Cytostatická léčba se obdobně jako léčba hormonální používá buď jako léčba adjuvantní, neoadjuvantní nebo jako léčba recidivujícího nebo metastazujícího nádoru. V případě adjuvantní chemoterapie je oproti adjuvantní hormonální léčbě rozdíl v délce trvání. Adjuvantní chemoterapie obvykle trvá významně kratší dobu, v průměru 6 měsíců.

Biologicky zacílená léčba

Většina nádorových onemocnění, mezi nimi i karcinom prsu, vzniká v důsledku nahromadění různých změn v biologické výbavě buněk zdravých tkání a orgánů. Jedná se především o změny, které ovlivňují buněčné dělení, funkční vyzrávání buněk a jejich schopnost dlouhodobého přežívání.

Pokud jsme schopni určit, které z buněčných změn se na vzniku nádoru podílí, můžeme vyvinout a následně léčebně využívat látky, které cíleně zablokují působení těchto změn.

Ve srovnání s cytostatiky, je účinek biologicky zacílené léčby zaměřen proti nádorově změněným buňkám a buňky zdravých tkání ovlivňuje minimálně.

Přesto i tyto vysoce účinné léčebné přípravky mohou vyvolávat pro ně specifické nežádoucí účinky, které však většinou nebývají závažné a mnohdy při pokračující léčbě odeznívají.

Psychická zátěz související s diagnózou karcinomu prsu a jeho léčbou

Pro většinu žen sdělení diagnózy karcinom prsu podvědomě znamená cosi jako vyslovení rozsudku smrti. Přestože dnes pro více než 80 % žen s karcinomem prsu existuje možnost žít dále minimálně 5 let, a pro více než polovinu možnost žít dále minimálně 10 let, zůstává diagnóza karcinomu prsu nadále velmi silným negativním faktorem, vyvolávajícím zděšení, úzkost nebo depresi.

Ženy, u nichž byl zjištěn zhoubný nádor prsu a které stojí před rozhodnutím podstoupit nezbytnou léčbu, potřebují významnou psychickou podporu, jak ze strany svých nejbližších, tak ze strany zdravotníků.

V kritických obdobích není třeba se obávat ani dočasné podpůrné léčby pomocí přípravků určených k psychickému zklidnění, snížení napětí a strachu.

Rychlé zklidnění, snížení či potlačení úzkosti nebo deprese, které farmakoterapie nabízí, může ženě pomoci k rychlejšímu obnovení psychické rovnováhy a posílit její schopnost aktivního přístupu k nezbytné léčbě i k životu samotnému.