Způsoby výchovy dítěte - Úvod

Čtete rádi články o rodině, výchově a dětech? Potom se určitě setkáváte s různými odbornějšími výrazy. Ne vždy však rozumíme správně takovému pojmu, protože často to jsou pro nás prostě cizí slova a na běžných školách se o „rodičovství“ neučí.

Někdy si význam intuitivně domyslíme, někdy pátráme na internetu. To hlavně když dostaneme zprávu z vyšetření našeho dítka a je tam pro nás spoustu odborných a záhadných slov.

Takže dnes se zaměříme na výrazy z oblasti rodiny a výchovných stylů. Pokud to k životu nepotřebujete a nezajímá vás to, nečtěte a běžte raději se svými blízkými na procházku. Anebo si stáhněte Mini pedagogicko-člověčí slovník pro rodiče žáků a studentů. Ten se hodí, pokud zrovna nemáte po ruce data v mobilu.

Najde se ale spousta rodičů, kterým takový přehled přijde vhod. A možná se tam najdou, poznají, zamyslí a začnou pracovat na změnách. Držím palce.

Základní dělení současné rodiny

Nukleární rodina (čtete správně, nejedná se o nukleární bombu :)) – otec, matka, dítě.

Rozšířená, vícegenerační rodina – základní rodina plus příbuzenstvo (babička, děda, teta…).

Během svého života téměř každý člověk patří ke dvěma základním (nukleárním) rodinám.

K rodině orientační (původní, výchozí).

A k rodině reprodukční, kterou zakládá v průběhu svého života.

Podle plnění funkcí rodiny

Nejprve si řekneme, co je funkcí rodiny. Zabezpečuje hmotně
své členy, pečuje o zdraví a výživu. Z ekonomického hlediska se rodina
jako celek stává spotřebitelem, na kterém je trh závislý.

My ale spíše vnímáme funkci socializační, výchovnou, kdy je rodina první sociální skupinou, která učí dítě přizpůsobovat se sociálnímu životu, osvojovat si základní návyky a způsoby chování.

Úkolem rodičů je připravit své dítě na fungování mezi ostatními lidmi, osamostatnění a uvedení do společnosti. To je právě proces socializace.

Rodina by také měla pamatovat na rekreační, relaxační a „zábavnou“ funkci. Aktivity tohoto typu se týkají všech členů rodiny, ale po děti jsou asi důležitější.

A velký význam má emocionální funkce, která je pro rodinu zásadní a nezastupitelná. Žádná jiná instituce nedokáže vytvořit podobné a tak potřebné citové zázemí, pocit lásky, bezpečí a jistoty.

Funkční rodina – přiměřeně plní všechny své funkce.
Dysfunkční rodina – dochází k občasnému neplnění několika funkcí, které ale nenarušují život rodiny a zásadně neovlivňují vývoj dítěte. Rodina ještě není podstatně ohrožena.

Afunkční rodina – dochází k vážným poruchám a vnitřnímu rozkladu rodiny. Ta už nefunguje a je podstatně narušený její chod a výchova dětí.

Nezralá rodina – nízký věk rodičů, ekonomické a sociální problémy, závislost na původní rodině (na prarodičích). Nezralost rodičů se projevuje v oblasti životních hodnot, v jejich nedostatečné zkušenosti, v citové nezralosti, často může chybět něha, klidná atmosféra v rodině. Můžou vznikat konflikty a problémy pramenící z toho, že dítě bylo nechtěné apod.

Přetížená rodina – přetíženost zejména z konfliktů uvnitř rodiny. Třeba narozením dalšího dítěte, citovým strádáním, starostmi (ekonomické, nemoc, vysoká zaměstnanost rodičů aj.).
Ambiciózní rodina – rodiče jsou pohlceni potřebou seberealizace a kariéry. Vše se děje na úkor rozvoje osobnosti jejich dětí a péče o ně. Děti strádají v citových potřebách. Chybí láska, soucítění, solidarita, sociální opora, rodinná sounáležitost.
Perfekcionistická rodina – uplatňuje soustavný nátlak na dítě, které musí podávat vysoké výkony bez ohledu na jeho schopnosti, zájmy a možnosti. Takové přetěžování potom vede k jeho úzkosti, vyčerpanosti, depresím apod.

Protekcionistická rodina – rozmazlující výchova. Rodiče se snaží vyhovět dítěti za každou cenu a ochraňují ho před negativními vlivy okolí. Nebo naopak, rodiče jsou v podřízeném vztahu k dítěti a dítě se stává diktátorem, tyranem rodičů.
Rodina liberální a improvizující – tady často chybí řád a smysluplný program. Děti mají naprostou volnost, kterou můžou začít zneužívat. Objevuje se lenost, pochybné zábavy a narušené chování, které také může vést k terorizaci rodičů dítětem v pozdějším věku.
Odkládající rodina – v současnosti se s ní setkáváme stále častěji. Rodiče z různých důvodů (časové, osobní, kariérní) „odkládají“ děti k prarodičům, tetám a dalším příbuzným. Narušují tím jejich základní citový vývoj a dítko si jen těžko vytváří vztah k domovu, k mámě a tátovi.

Disociovaná rodina – narušení vnějších i vnitřních vztahů rodiny. Běžné jsou konflikty v rodině, ale také s vnějším okolím, od kterého se rodina izoluje. Uvnitř se objevují hádky, napětí, intriky, strach z rozpadu rodiny, alkoholismus apod.

V literatuře najdeme různé informace a dělení typů rodinné výchovy. To nejčastější je dělení na autoritativní, demokratickou a liberální výchovu. Málokdy je v rodině čistý styl, vždy pouze převládají tendence jednoho z nich.

Autoritativní výchova se vyznačuje především pevným vedením, používají se hlavně příkazy a zákazy, odměny a tresty.

Základem demokratické výchovy jsou předem dohodnutá pravidla a kompromisy, jde o přijetí zodpovědnosti u všech členů rodiny.

Liberální výchova je naprosto volná. Může být důsledkem nezájmu nebo nedostatku času, což vede k zanedbání dítěte. Anebo také jde o výchovu z přesvědčení o správnosti takového přístupu. Vede to však k tomu, že děti jsou zvyklé dělat si, co chtějí. Bývají netolerantní a egocentrické

Mně se líbí rozdělení na čtyři základní typy rodinné výchovy podle míry kontroly dítěte a míry projevované lásky směrem k němu. Míra kontroly určuje, jestli je dítě přísně „řízeno shora“ nebo jestli je mu ponechaný prostor pro vlastní vyjádření. Míra projevované lásky pak určuje, zda je pozitivně přijímáno nebo zda je odmítáno.

Zanedbávající výchova – „výchovné postupy“ jsou nezúčastněnost, lhostejnost, zanedbávání. Výsledkem je u dítěte odmítání sociálních pravidel, vzpurnost, agresivita.
Demokratická výchova – podporuje příznivý vývoj dítěte. Rodiče preferují porozumění a respektování důstojnosti. Mají na dítě přiměřené požadavky a jsou důslední. Podporují jeho samostatnou aktivitu a přijímají ho i ve chvílích jeho selhání. Hodně diskutují, ale vše probíhá v klidu, rodiče umí trpělivě naslouchat. Hovoří-li o nedostatcích, ihned připomínají nesporné schopnosti. Výsledkem u dítěte je aktivita, nezávislost, tvořivost, otevřenost, dobré fungování ve společnosti, emoční vyrovnanost, cílevědomost. Prostě zdravé sebevědomí.
Autoritářská výchova – se projevuje především vyžadováním, autoritářstvím, diktátorstvím, tvrdými tresty, přísnou disciplínou. Výsledkem u dětí je neurotismus, problémy ve společenském životě, sebepoškozování, ostýchavost, konfliktnost, neschopnost kompromisů. Mají neustále pocit ohrožení, křivdy a bezradnosti, trpí poruchou sebehodnocení. Můžou se z nich stát budoucí agresoři, kteří budou po ostatních vyžadovat také tvrdou disciplínu a poslušnost.

Ochranářská výchova – vyznačuje se dobromyslností, ochraňováním, shovívavostí. Výsledkem u dítěte je závislost na rodičích, až nežádoucí poslušnost, podřídivost, povolnost, nesamostatnost, malá sebejistota.

U ochranářské výchovy ještě rozlišujeme další dva typy:

Nadměrně pečlivá výchova

Charakterizuje ji silná láska k dítěti a přehnaná starostlivost, která nedopřává dítěti dostatek samostatnosti. Jsou na něj kladeny jen nízké požadavky, probíhá neustálá kontrola, rodiče vybírají dítěti kamarády. Doma dítě nesmí nic dělat a nepodílí se na provozu domácnosti svou pomocí.

Důsledek? Vyroste většinou ve velmi sebevědomého člověka, jehož sebevědomí ovšem nestojí na pevných základech. Mívá vysokou ctižádost a malou vytrvalost, nesamostatnost, neumí řešit různé životní obtíže a překonávat překážky.

Nadměrně shovívavá výchova

V popředí stojí všechny potřeby dítěte, jsou na něj kladeny nízké požadavky, probíhá jen slabá kontrola, zato je velmi časté odměňování. Dítě má mnoho volnosti, málo povinností, není zvyklé brát ohled na ostatní členy rodiny.

V budoucnu se dají očekávat těžkosti , protože nebude umět správně chápat a přijímat společenské normy a požadavky. Může mít potíže rozeznávat, jaké chování je v dané situaci správné.

A jako prémie – nejednotná výchova

Každý z rodičů preferuje svůj styl a neumí se na výchově dohodnout. Výsledkem je, že jedna strana něco zakáže a druhá povolí. Dítě si samozřejmě hledá snadnější cestu.

„Snadnější“ ale nemusí vždycky znamenat „lepší“.

Současná rodina

A co je pro současnou rodinu charakteristické? Dochází k izolovanosti a zmenšování rodin, k odcizování uvnitř rodiny. Určitě je vyšší rozvodovost, pracovní zatížení mámy i táty, pokřivení životních hodnot.

Často zmiňované téma je střídavá péče po rozvodu rodičů, na kterou existují protichůdné názory.

Rodina by měla být pro dítě i ostatní její členy „ostrovem bezpečí“ ve chvílích radosti i v době životních krizí, nemocí, stresů a konfliktů. Měla by poskytnout prostor pro seberealizaci všech svých členů a pro řešení případných rodinných kolizí.

Pokud článek může někomu pomoci, sdílejte.

Pomoc můžete hledat tady nebo v článcích na blogu.

Zadejte své jméno a e-mail.

Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (Ing. Renata Slavíková, IČ: 00780731) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů, které vycházejí z české a evropské legislativy.

Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání eBooku a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu.

Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.

Pětadvacítka pro rodiče (nejen) teenagerů

aneb
Malé rady s velkými účinky

Jak vycházet se sými teenagery? „Pětadvacítka“ je povolený minitahák, kde jsou pro rodiče sepsané malé rady s velkými účinky. Máte rádi AHA momenty? Tak si zdarma stáhněte svou Pětadvacítku:)

Zadejte své jméno a e-mail.

Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání eBooku a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu.

Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu.

Budete mít zájem: Vitamíny pro děti: Je lepší ovoce nebo tabletka?

Jak to dítě vychováváš?

S pojmem výchovný styl se patrně někdo setkal, jiný ne. Stručně řečeno se jedná o způsob výchovy, o působení rodičů na děti. Ponechme nyní stranou fakt, že při výchově současně působí děti na rodiče a soustřeďme se na tři základní druhy.

U nás se výchovnými styly asi nejvíce zabýval profesor Jan Čáp. Rozlišuje tři základní typy výchovného přístupu k dítěti:

Autoritářský styl výchovy

Autor: Isifa.cz

Též autoritativní, dominantní − rodič se staví do role vševědoucího, který sám nejlépe ví, co dítě potřebuje. Hodně rozkazuje, hrozí a trestá, na přání dítěte se příliš neohlíží, jeho iniciativu nepřijímá a samostatnost nepřipouští. Typické jsou zákazy, příkazy, striktní vyžadování poslušnosti, odmítání názorů dítěte. Projevy nesouhlasu se trestají. Rodiče se neumějí vcítit do potřeb, chování a prožívání dětí. Nedávají dětem příliš velkou možnost k samostatnosti a iniciativě.

Typickým příkladem jsou rodiče, kteří velmi často používají slova „musíš“ a „nesmíš“, mají vyhraněné názory na to, co je a není správné, výjimkou nebývá takzvané černobílé myšlení.

Zásadní problém nastává, když má takovýto rodič za partnera člověka, který zastává opačný, neautoritativní způsob výchovy. Z mé dosavadní zkušenosti mohu říci, že autoritativní rodič toho druhého obvykle „přepere“ a razí dál cestu po svém.

Z praxe je možno dodat, že autoritativní vedení nabízí dětem oporu a jistotu. Vždycky je tu někdo, kdo ví, co a jak se má dělat. Hlavně děti zvýšeně úzkostné nabídku poměrně bez odporu a rády přijímají. Nebezpečí je ovšem v tom, že na jedné straně zbavuje děti vlastní iniciativy a vede je k pasivitě, na druhé straně může končit v útlaku a vede děti ke vzpouře a zjevné či skryté agresivitě.

Vědci prokázali, že ženy kopírují při výchově styl svých matek. Tam, kde bylo zvykem křičet, se křičí i v další generaci.

Liberální styl výchovy

Vyznačuje se slabým vedením i řízením. Rodič se o výchovu dítěte příliš nestará, vede děti málo nebo vůbec ne, neklade velké požadavky, a pokud nějaké vysloví, obvykle je nekontroluje. Tento styl výchovy ponechává dítěti až příliš velkou volnost.

Děti nemají pravidla, a ještě hůře: nemají pevné hranice, které tolik potřebují k tomu, aby si vymezily prostor působnosti a také prostor své jistoty a bezpečí. Tito rodiče hojně proklamují, že jsou kamarádi, není raritou, že je děti oslovují křestním jménem.

Autor: Agentura SXC

Naprosto typickým příkladem jsou děti působící nevychovaným dojmem, které neposedí, nepočkají, jsou všude a vědí, že si mohou dovolit zlobit. Rodiče na jejich chování pohlížejí s pochopením a lidem, kterým se chování dětí nelíbí, vysvětlují, že je třeba dávat prostor pro rozvoj osobnosti.

Žije-li takovýto rodič s dítětem sám, například po rozvodu, má dítě až příliš velké pole působnosti, nepřiměřeně velký prostor, s nímž neumí nakládat. Děti potřebují, aby je vychovávali rodiče, nikoli kamarádi. A – málo platné – stejně tak potřebují hranice.

U tohoto rodiče, který se snaží být pro děti spíš kamarád, považuji za nutné upozornit na to, že dítě může mít zmatek v pravidlech; rodiči-kamarádovi se sice dobře říká řada věcí, ale těžko se pak staví na autoritě, bývá obtížné prosazovat tolik zdůrazňované hranice, protože dítě je pojímá značně volně.

Přístup rodičů k dospívajícím dětem se odráží i na přístupu k toleranci požívání alkoholu.

Demokratický styl výchovy

Rodič má celkem jasně vymezené cíle svého výchovného působení, avšak dává méně příkazů a více podporuje iniciativu dítěte, působí spíše příkladem než tresty a zákazy.

Dává dítěti návrhy, nechává ho vybrat mezi několika možnostmi, je přístupný diskusi a má pochopení pro individualitu.

Pochopitelně záleží na situaci, určitě nebudeme dávat dítěti na vybranou, jestli chce nebo nechce chodit do školy, ale můžeme diskutovat o tom, kdy si bude psát úkoly.

Demokratický rodič rovněž zohledňuje potřeby dítěte přiměřeně jeho věku. Jak rostou jeho dovednosti v zacházení se svobodou a zodpovědností, tak se rozšiřují i hranice. Rodič dává dítěti odpovídající množství svobody, umožňuje mu samostatně se rozhodovat, projevovat názory i přání, a přitom se nezříká rodičovské zodpovědnosti za jeho vedení.

Tento styl je považován za optimální styl výchovy v běžných životních okolnostech. Dítě je respektováno jako samostatná bytost s právem se rozhodovat, ale existují zde hranice vymezené rodičem.

U tohoto stylu výchovy je třeba dávat pozor na to, aby dítě nebylo zodpovědností přetěžované, aby byla opravdu úměrná jeho věku.

Podle mého názoru nelze řekněme po sedmiletém dítěti chtít, aby odpovídalo za to, že si vezme všechny léky správně a včas nebo že si bude pamatovat všechny úkoly do školy.

Který je ten pravý?

V každé rodině do vyšší či menší míry převládá určitý výchovný styl. Výchovné styly samozřejmě nevznikají nahodile, jsou dány mnoha faktory a za nejvýznamnější z nich považuji vlastní styl výchovy v původní rodině, osobnostní proměnné (povahu) a kombinaci osobností rodičů (každý do nové rodiny vnáší něco jiného, nového, specifického).

Pod vlivem anglosaského životního stylu zažívala u nás ještě před několika lety boom liberální výchova, která nabízela kontrast k předchozím výchovným tendencím v České republice – důraz se kladl na poslouchání a podřizování se; na diktování, nařizování. Podle mého názoru se v liberální výchově ztrácejí řady „neřestí“, schovávají se za ní neefektivní či nežádoucí rodičovské tendence (například rodič stavící se do role kamaráda).

Uvedené tři typy jsou ovšem jen schémata, která naznačují krajnosti. Ve skutečnosti se s nimi setkáváme v méně vyhraněných podobách a v různých kombinacích. Vychovatelsky nejlákavější je zřejmě třetí typ, demokratický. Současně je však jasné, že jeho principy nelze splňovat do puntíku.

Na knižním trhu je také neuvěřitelná nabídka knih o výchově a rodičovství, z nichž je třeba umět vybírat, a to někdy vůbec nebývá snadné.

Jakému stylu výchovy dáváte přednost vy? A jak vás vychovávali vaši rodiče?

Výchovné styly v rodině

Představte si závody v běhu: Jednotliví závodníci čekají na čáře na startovní výstřel, po němž vybíhají. Někteří zvládnou odstartovat dobře a jsou vpředu; jiní tak úspěšní nebyli – někdo třeba na startu „zaspal“, jiný zakopl nebo dokonce spadl a další špatně našlápl a vykloubil si kotník. Někteří smolaři se dokážou vzpamatovat a skupinu vpředu startovního pole dohnat, některým se to však nepodaří.

A jak tenhle atletický exkurz souvisí s nadpisem článku? Rodinná výchova by se dala metaforicky přirovnat ke startu běhu a běh sám pak k životu člověka. Jsou to právě rodiče každého člověka, kteří svým výchovným působením do značné míry ovlivní jeho životní úspěšnost.

Člověk je tvor společenský. Bez společnosti jiných lidí by zůstal biologickým druhem homo sapiens sapiens – z toho vyplývá, že homo sapiens sapiens se stává člověkem teprve začleněním do lidské společnosti.

V tomto procesu začleňování má zásadní význam rodina, resp. rodiče, jejichž úkolem v této souvislosti je připravit své dítě na zdárné fungování mezi ostatními lidmi, tj.

uvést jej do společnosti (mluvíme o procesu socializace).

Psychický vývoj člověka probíhá jako interakce (vzájemné působení) vrozených předpokladů, okolních vlivů a vlastní aktivity jedince.

Názor, že dítě se rodí jako nepopsaná deska (tabula rasa) – tedy že výchovným působením z něj lze udělat cokoli, byl sice překonán, nicméně platí, že sociální zkušenost má na osobnostní vývoj člověka značný, někdy i fatální vliv.

Traduje se, že první tři roky života rozhodují a jakkoli to nelze brát absolutně vážně, praxe ukazuje, že zkušenost z raných vývojových období mívá pro život člověka zásadní význam. Je to právě styl rodinné výchovy, který určuje základní osobnostní rysy dítěte.

Zpočátku je pro dítě nejdůležitější osobou jeho matka, která zodpovídá za adekvátní uspokojování potřeb svého dítěte; později nabývá na důležitosti i osoba otce, případně sourozenců a jiných příslušníků širší rodiny. Vývoj dítěte je ovlivňován i dalšími činiteli, jako např. zda je rodina úplná či neúplná, jaká je její soudržnost, socioekonomický standard aj.

Výsledkem rané zkušenosti člověka je jeho tzv. bazální („základní“, též modální) osobnost, jejímiž základními charakteristikami jsou jistota/úzkostnost a důvěřivost/nedůvěřivost.

Z těchto bází se pak odvíjejí další psychické vlastnosti (tvořivost, závislost, agresivita, optimismus aj.).

Uvažte třeba, do jaké míry vřelých citových vztahů s jinými lidmi bude asi schopen člověk nedůvěřivý ve srovnání s přiměřeně důvěřivým? Nebo jak bude rozvíjet své možnosti úzkostlivý jedinec a jak někdo zdravě sebejistý?

E. S. Schaefer rozeznává čtyři základní typy rodinné výchovy podle míry kontroly dítěte a míry projevované lásky směrem k němu.

Míra kontroly určuje, zda je dítě přísně „řízeno shora“ či zda je mu ponechán prostor pro vlastní vyjádření; míra projevované lásky pak určuje, zda je dítě pozitivně přijímáno nebo zda je odmítáno.

Následující tabulka ukazuje způsoby výchovy a její důsledky v osobnosti dítěte:

Stručný přehled nežádoucích výchovných postupů:

:: přílišné omezování a vysoké nároky na dítě > úzkostná osobnost s potlačovanou agresivitou
:: výchova orientovaná na chybu, kde i přirozené nedostatky jsou dramatizovány > pasivita, špatné sebeprosazení; dítě si fixuje postoj, že nic nedělat = nic nekazit
:: celkové výchovné zanedbávání > sociální oligofrenie, tj. slabomyslnost; dítě i při normální inteligenci jeví znaky slabomyslnosti
:: tzv. dvojná vazba neboli rozporuplná komunikace s dítětem (např. zdrobnělé oslovení pronesené zlobným tónem) > úzkostnost, nejistota, nedůvěra k okolí i k sobě
:: citová deprivace (strádání) dítěte, málo lásky až zavrhování > syndrom hospitalismu; agresivní, často delikventní, nepřátelsky laděný jedinec, který neobstojí v mezilidských vztazích

Budete mít zájem: Co jíst abyste se v chladném počasí zahřáli?

Tento článek v pdf: zobrazit | stáhnout

PhDr. Michaela Peterková
www.psyx.cz

Doporučuji:
Relaxace pro děti – zábavné hry pro sebedůvěru, soustředění a psychickou pohodu

Způsoby výchovy

Výchovou rozumíme záměrné působení rodičů, učitelů, atd… na děti, které směřuje k cíli – rozvinutí určité vlastnosti, názoru, postoje, hodnot. Využívá k tomu výchovných prostředků a metod, které jsou založeny na zkušenostech, tradici i na vědeckých poznatcích.

Výchova dítěte je bezesporu složitá, jedná se o „běh na dlouhou trať“. Každé dítě je jiné a stejně tak se liší dospělí – rodiče, pedagogové. K výchově přistupujeme odlišně a nelze jednoznačně říct, co je a co není v dané situaci správné. Často jde mnoha prostředky dosáhnout týchž – nebo podobných výsledků. Podle celkového charakteru rozlišujeme několik způsobů – stylů výchovy:

Slabé řízení (= liberální výchova) – dospělý řídí dítě málo nebo vůbec. Neklade přímé požadavky. V složitých situacích to bývá postup méně škodlivý než postup autokratický, dítě však postrádá hranice a normy. Často pak nechápe, že v kolektivu s jiným způsobem vedení je třeba respektovat pravidla.

Sociálně integrační řízení (= demokratické) dospělý dává méně příkazů a podporuje iniciativu dítěte, vychovává příkladem spíše než tresty a zákazy. Dítě se zapojuje do činnosti skupiny, samo podává návrhy a podobně.

Základním prvkem tohoto stylu výchovy je porozumění, vyváženost a pro dítě pocit bezpečí.

Sociálně integrační řízení podporuje v přirozené míře sebevědomí dítěte, pochopení vlastních možností, nadání i kladného přístupu k životu.

Způsoby výchovy se liší v závislosti na historickém období, kultuře, zvyklostech dané komunity i názorech a zkušenostech vychovatelů. V minulosti převládal autokratický způsob, dnes je za nejefektivnější považován způsob demokratický. USA jsou proslulé tzv. „americkou výchovou“, tedy liberální, Němci naopak inklinují k větší disciplíně.

Pro muslimské země je typické „5 P – do 5 let jako s princem, do 15 jako s pacholkem, od 15 jako s přítelem“. Děti přirozeně očekávají autokratický postup výchovy, dospělí pro ně představují autoritu. Výchova se neobejde bez určité míry dominantních forem – příkazů, napomenutí, potrestání apod.

– jde však o to, aby dominantní formy nepřevažovaly a nedusily v dítěti jeho samostatný rozvoj.

Agrant – čtenářka

ChytráŽena.cz
Tento článek také můžete

Přidat do oblíbených

Jak vlastně vychovávat dítě

Složitost výchovy

Správná výchova potomstva je otázka, kterou lidstvo řeší od úsvitu civilizace a na kterou se zdá nikdy nebude mít konečnou odpověď. Výchova se odehrává především v rodině mezi rodiči a dítětem. Způsob výchovy ale udává celý společenský systém, civilizační úroveň, politické uskupení, nebo politický systém.

Jiná je výchova v totalitním systému, jiná bude výchova dětí v demokratickém uspořádání hájícím individuální práva, které bude rodičům nechávat více prostoru a nebude tolik zasahovat do citové sféry rodiny a hodnot, které chtějí svým dětem předat.

Čím méně tlaku bude společenský systém vyvíjet na způsob výchovy, tím více budou moci rodiče s dětmi prožívat a rozvíjet citový vztah. Rodičovství a dětství tak bude mít větší šanci, aby bylo vnímáno jako šťastné. Čím více svobody ale máme, tím více tápeme v tom, kde je jí příliš, nebo v tom, zda si ji někde neupíráme.

Podobně ve výchově tápeme v tom, kdy je autority příliš, na kolik máme nechat dítěti volnost v jeho rozvoji a kdy zasáhnout, kdy usměrnit. Hledání správného vyvážení volnosti a nastavení hranic je v dnešní době možná hlavním problémem při výchově dětí.

Prvním systémem obsahujícím určitá pravidla, se kterým se dítě setkává, je rodina. Rodina dítě orientuje na určité hodnoty, poskytuje mu určitý typ podpory a hlavně předává sociální dovednosti, bez kterých se dítě v dospělosti neobejde.

Rodina o dítě pečuje, zajišťuje mu podmínky pro přežití. Formuje jeho citový i kognitivní vývoj. Předává mu hodnoty a postoje, skrze které si utváří svou vlastní osobnost, vztah k sobě i k společnosti, k prostředí.

Výchova je proces, při kterém záměrným působením na osobnost dítěte (zahrnujícím vůli, emoční i kognitivní složku) dochází k utváření jeho charakteru, postojů, přesvědčení, názorů a citů. Výsledkem výchovy je jedinec jakožto integrovaná, sociální bytost.

Žádoucím cílem výchovy je svobodný jedinec, který dokáže svou svobodu sloučit s mravním řádem společnosti.

Výchovné styly

Teorie popisuje tři základní styly výchovy. Všechny tři jsme mohli zaznamenat během posledních desetiletí i v naší společnosti. Mnozí z nás určitě v dětství zaslechli od dospělé osoby pozorujíce naše jednání poznámku: To my jsme si dovolit nemohli. Možná ještě častěji jsou tyto poznámky slýchány dnes od dospělé populace, která se srovnává se současnými dětmi.

Tato poznámka odkazuje k faktu, že její autor zažil výchovu více autoritativní než dítě, které nyní pozoruje a se kterým se srovnává. Autoritativní styl výchovy znamená bezpodmínečnou poslušnost a podřízenost dítěte k autoritě, kdy se od něj očekává uposlechnutí všech příkazů a zákazů dospělé autority.

V různé intenzitě a s různým důrazem přetrvával tento styl výchovy u nás až do konce osmdesátých let. V dobách našich praprarodičů byly role dítěte a dospělého jasně ohraničeny a dány. O jiném způsobu výchovy se příliš neuvažovalo. V dobách totalitního režimu státní ideologie a moc zasahovala i do fungování rodin a tedy i do výchovy dětí.

Vybočovat v tomto směru a zastávat, případně vést věci podle vlastního názoru nebo přesvědčení, nebylo tolerováno.

S uvolněním politických a společenských poměrů a nabytí svobody si rodiče porevolučních dětí uvědomili, že oni sami byli vychováváni ve strachu, zažívali ponížení, nepochopení. Nikdo se jich nikdy nezeptal na to, co by si přáli, co si myslí a mnozí se rozhodli, že této výchově svoje děti nepodrobí.

Zvolili volnou výchovu, tedy liberální styl výchovy, který ponechává co největší volnost dítěti bez omezování jeho aktivity. S odstupem času lze tento trend hodnotit jako logický produkt společenských změn. Z hlediska výchovy se však tento styl výchovy neukázal být úspěšný.

Negativem bylo setření rolí rodič/vychovatel a dítě, nebyly brány v potaz vývojové úrovně dětí a byly jim dány rozhodovací pravomoci, na které ještě nemohly být ve svém věku připraveny, nemohly být rozvíjeny empatické schopnosti a vztahy s druhými, protože dítě bylo zaměřeno příliš samo na sebe bez ohledu na své okolí, nedocházelo k předávání zkušenosti z generace na generaci. V dobré víře dítě nijak neomezovat, bylo dítě ponecháno sobě samotnému napospas.

Ukazuje se tedy, že nelze dítě, byť je to z lásky, takto opustit a ponechat samotného, aby se ve světě samo zorientovalo. Potřebuje dospělého, který je již zkušený a ví, jak svět funguje. Od něj se teprve ono samo naučí, jak se stát zkušeným a tím, který bude také jednou vědět a znát, jak svět funguje.

Je tedy třeba ponechat roli dospělého, rodiče, který má svou autoritu. Dítě je však chráněno před pocity nepochopení, ponížení, přehlížení. Je mu dán prostor při vyjádření se, diskusi, rozhodování, avšak rozhodování, při kterém se dítě učí rozpoznávat následky svého rozhodnutí.

Ideálně jsou tyto podmínky dítěti poskytovány s ohledem na jeho věk. Tento styl výchovy se nazývá demokratický. Pokládá za nejdůležitější respektování dítěte jako samostatné osobnosti s právem o sobě poměrně svobodně rozhodovat vzhledem k věku a následkům jednání.

Dítě musí současně poznávat svou odpovědnost vůči druhým lidem v rodině i mimo ni. Důraz se klade na dosažení společně přijatelného řešení konfliktů a na význam společného rozhovoru.

Na uvedené tři styly je třeba nahlížet jako na teoretická východiska, která pomáhají pro zorientování se. Je třeba vědět, že v jednotlivých rodinách mohou být prvky všech tří stylů, nebo jeden a tentýž výchovný styl může mít mezi různými rodinami různou intenzitu. Výchova v rodině se odehrává skrze silné reciproční citové pouto rodičů k dětem.

Ideálně se jedná o prožívání vzájemné lásky. Výchovné působení je zprostředkováno pomocí vzájemných komunikačních interakcí. Z charakteru těchto interakcí lze usuzovat na výchovný styl. Je však zřejmé, že výchova je složitý proces zahrnující osobnost rodiče a osobnost dítěte, citovou vazbu a komunikaci mezi nimi. Má tedy vždy svůj individuální rozměr.

Lze očekávat, že při uplatňování např. demokratického stylu výchovy budu na konci výchovného procesu jedinci s různým charakterem, vlastnostmi, dovednostmi, názory, hodnotami a různým zabarvením citového prožívání. Je však očekáváno, že tyto prvky osobnosti budou v souladu se společenským řádem.

Nicméně, dnešní trend uznává a od rodičů očekává, že dítěti poskytnou prožívání bezpodmínečné lásky a budou mu ukazovat hranice jednání nastavené širší společností.

Tyto podmínky demokratický styl výchovy naplňuje (láska a hranice). Rodiče se ale často ocitají v nejistotě, jak vybalancovat svou autoritu tak, aby byla výchovně funkční a zároveň dítěti nezpůsobila emočně nepříjemný stav.

Určitě můžeme souhlasit s tím, že prostředí, ve kterém je dítě akceptováno, milováno, kde vládne přátelská a přívětivá atmosféra, prožívá dítě důvěru a je pak samo schopno prožívat a navazovat přátelské a láskyplné vztahy.

Budete mít zájem: Co Je Odtud Vidět Mariana Leky?

Na druhou stranu nemůžeme dítě vždy a za každých okolností uchránit před vlastními negativními pocity a před prožíváním negativních pocitů. Dítě se musí se naučit chápat, že i jeho jednání může mít dopad na emoční stav druhého člověka.

Musí se naučit nakládat se svým vlastním vztekem, nebo strachem. Musí umět rozpoznat, kdy se zachovalo nesprávně a je třeba se omluvit. Aby pochopilo význam těchto situací, musí je i emočně prožít.

Výchovná přesvědčení rodičů fungují jako blahá, či neblahá poselství pro dítě

Cílem výchovného snažení má být zdravý a spokojený, soběstačný člověk. Podle individuální psychologie Adolfa Adlera zažívá člověk pocit uspokojení, pokud jsou uspokojeny jeho potřeby sounáležitosti ke světu (prožívá optimální sociální vztahy), k povolání (uplatnění) a k lásce (intimní vztahy).

Výchovné snažení by tedy mělo vést k tomu, aby bylo dítě jednou schopno mít s lidmi optimální vztahy, nalézt vlastní sebeuplatnění a prožívat lásku.

Výchova demokratického stylu, která poskytuje dítěti emoční vřelost a zároveň tu fungují pevná pravidla s přiměřenými a požadovanými požadavky, může dítě vybavit takovými kompetencemi a duševními kvalitami, která mu napomohou k dosažení osobní spokojenosti a štěstí.

Rodinné klima vytváří prostor a podporuje inciativu, oceňuje vyjádření názorů a myšlenek, přispívání nápady. Rodiče vycházejí z přesvědčení, že děti jsou schopné se rozhodovat a vedou proto děti k samostatnosti, nedělají věci za ně, podporují je k volbě alternativních možností.

Děti tak nabývají sebedůvěru, jsou aktivní při řešení problémů, učí se spolupracovat a kreativně myslet. Rodiče věří ve vzájemný respekt a prosazují rovnost. Vyhýbají se podporování pocitů viny. Dávají dětem možnost volby a odpovědnosti za svou volbu. Děti proto dokáží respektovat druhé, znají a přijímají hranice.

Mají pocit sounáležitosti a důvěry. Učí se rozhodovat a zažívají, že mohou mít vliv na dění kolem sebe. Rodiče mají realistický odhad schopností svých i schopností dítěte. Jejich požadavky jsou proto přiměřené možnostem dítěte, přičemž se soustředí na jeho silné stránky.

Dítě se soustředí na zadané úkoly, dokáže se prosadit a ví, že si může dovolit udělat chybu. Učí se tak být i tolerantní vůči druhým a jejich možnostem. Rodiče podporují v tom, co může dítě udělat samo a učí ho zdolávat překážky. Dítě má potom odvahu zkoušet nové věci a nevzdávat se. Děti vychovávané demokratickým stylem dokáží být nezávislé a samostatné. Vnímají hodnotu sebe i druhých, zažívají přijetí, dokáží převzít zodpovědnost, umějí spolupracovat a respektují pravidla.

Pokud chybí pevnost hranic, pravidla, řád a rodiče nevyžadují respekt, zažívá dítě zmatek, nejistotu a bude očekávat, že okolí se mu vždy přizpůsobí. Rodiče jsou při výchově nedůslední, netrvají na spolupráci dítěte a raději činnosti vykonají za něj.

Takový výchovný styl vychází ze zažitého přesvědčení rodiče, že na něm samotným nezáleží, ostatní jsou důležitější než on a musí je ochránit, zejména musí ochránit dítě před jakoukoliv újmou, nebo nepříjemností.

Dětem se poté vryje očekávání, že si vždy prosadí svůj požadavek, nerespektují práva druhých, naučí se litovat sebe a obviňovat druhé, nedokážou převzít zodpovědnost.

V rodině, kde naopak panuje řád požadovaný z tlaku autority rodiče, schází emoční vřelost a bezpodmínečného přijetí. Dítě zažívá, že je přijímáno, nebo chváleno za poslušnost a za výkon.

Rodiče se cítí být nadřazení, podléhají tlaku být dokonalí, přebírají za vše odpovědnost a mají výsadní právo o všem rozhodovat. Děti při této výchově zažívají obavy, pocity ponížení, skrývají svoje skutečné city. Cítí se bezmocně, neschopně.

Nedokáží se rozhodnout a převzít zodpovědnost a stávají se závislými na rozhodnutí druhých. Nevěří ve své schopnosti. Bouří se, anebo se vzdávají.

V běžném životě teoreticky definované výchovné styly nejsou přesně ohraničené, nýbrž se různě prolínají a rodina se k jednomu vždy více přibližuje. Demokratický výchovný styl, který se zdá být ideálním vyřešením protipólově položených stylů autokratického a liberálního, ve své čisté podobě prakticky neexistuje.

Rodiče musí vždy využít své přirozené autority dané jejich věkem, rolí, životními zkušenostmi a musí to být oni, kdy dají pevné obrysy řádu a pravidlům nastoleným v rodině. Oni musí být ti, kdo budou trvat na jejich důsledném dodržování.

To, nakolik rodič využívá své mocenské převahy a nakolik se snaží být důsledný, aniž by tím za každou cenu dítě stavěl do podřízeného postavení, se pozná podle styly komunikace a komunikačních intervencí, které při výchově rodič používá.

Je rozdíl mezi tím, když rodič dítě odbude: Nediskutuj a udělej, co jsem ti řekla a tím, když mluví otevřeně o svých pocitech a důsledcích: Opravdu se zlobím, že jsi neudělal to, co jsem ti řekla, musíš teď proto…, máš možnost to zítra napravit.

Výchova funguje na více dimenzích

Dle uvedeného rozlišení výchovných stylů lze vyvodit, že rodičovská výchova obsahuje vždy několik dimenzí. Pro výchovně úspěšné a optimální působení na dítě jsou důležité zejména dvě, a to již zmíněná emoční vřelost, neboli citová náklonnost a řízení výchovy.

Obě dvě dimenze se ve výchově projevují různou intenzitou od kladného až záporného pólu. Emoční vztah může být naplněn vzájemnou láskou, kdy rodiče citovou náklonnost k dítěti vyjadřují, dávají mu ji a zároveň ji sami prožívají.

Na druhém pólu může být stav, kdy se dítě cítí být odmítáno, přehlíženo a kdy rodiče nevyjadřují zájem o jeho city, o jeho potřeby. Dimenze řízení se týká výchovných požadavků a nároků na dítě a kontroly jejich plnění.

Intenzita od slabého až velmi silného řízení, případně rozporuplného (nedůsledného) řízení je dána mírou a rozsahem požadavků, jejich přiměřeností, způsobem vyžadování jejich plnění, kontroly.

Výchovný styl, který rodiče při výchově uplatňují, obsahuje jejich přesvědčení, názory, ale i zkušenosti, které přebírají od svých rodičů. Předávají tak poselství, které jim samotným bylo výchovou komunikováno.

Dítě si skrze rodičovské působení utváří představu u fungování ve světě, pravidlech a principech, vztahů ve světě, jakož i představy o sobě samém. Rodič do výchovy svých dětí vkládá svá přesvědčení o tom, co pro něj znamená být dobrý rodič.

Přesvědčení opět vycházejí z vlastních zkušeností, které mohou hodnotit jako dobré, a tudíž budou dobré i pro jejich děti, anebo mohou být vlastní zkušenosti hodnoceny jako špatné, a tudíž je potřeba před nimi děti ochránit, např.

: kdybych nedbal na pořádek, byl bych špatný rodič, jako dobrý rodič musím věnovat svému dítěti dost pozornosti, apod. Úskalím pak může být, že tato přesvědčení fungují samovolně a rodiče se jich snaží dostát bez vyhodnocení skutečných potřeb dítěte. Některé věci proto dělají, aby ukázali druhým a dokázali sobě, že jsou dobrými rodiči.

Nejistota na rodičovských pozicích a specifika výchovy single rodičů

Tlak na rodiče je v dnešní době značný jak z odborných kruhů, tak i z populárního diskurzu. Slabost dítěte znamená selhání rodiče. Těmto nepříjemným konfrontačním pocitům se rodiče samozřejmě snaží vyhnout. Rodič je posuzován ze svého okolí nejvíce právě na již dvou zmiňovaných dimenzích.

Je hodnocen podle citových projevů vůči dítěti a je od něho očekáváno, že zajistí, aby se dítě chovalo v společensky schválených limitech. Mohli bychom říci, že umění výchovy spočívá v nalezení správné míry emoční náklonnosti a řízení výchovy.

Právě tento odhad, kdy přidat, kdy ubrat, abychom osobnost dítěte nepoškodili a zároveň zůstali dobrými rodiči, je zdrojem nejistoty v rodičovské roli.

V nejistotě ohledně výchovných postojů a výchovy se často ocitají také rozvedené a single matky. Emoční pouto matky k dítěti je mnohdy poznamenáno pocity viny vůči dítěti za rozpad rodiny. Matka prožívá s dítětem jeho smutek, někdy ho i anticipuje a prožívá smutek a úzkost za dítě.

V takovém emočním rozpoložení je obtížné zůstat pevní v řízení výchovy a v důslednosti při vyžadování dodržení výchovných požadavků. Matka, ale i otec dítě omlouvá a snaží se mu psychicky ulevit. Řešení výchovných situací jsou tak pro rodiče nejednoznačné.

To, co by za normálních okolností považoval za vhodné a vyžadoval, je nyní zpochybněno a výchovné požadavky v sobě nesou hrozbu přitížení emočního rozpoložení dítěte. Dalším úskalím je, že rodič nyní zůstává sám bez podpory druhého partnera při výchově, což je opět zdrojem nejistoty.

Na single rodiče jsou tak kladeny mnohem větší nároky, se kterými se musí vypořádat sám. Právě v této situaci je důležité opřít se o pevnost citové vazby s dítětem a důvěřovat tomu, že jako rodiče, byť single rodiče jsme pro dítě nezastupitelní.

Jako rodičům a vychovatelům by nám mělo záležet na tom, aby naše děti v dospělosti žily šťastný a spokojený život, zažívaly přátelské vztahy s ostatními lidmi ve svém okolí, prožívaly láskyplné vztahy se svými partnery a zažívaly uspokojení v pracovní a kariérní sféře.

Podle tohoto cíle bychom měli posuzovat, ať již jako rodiče v úplných rodinách, nebo single rodiče svoje výchovná přesvědčení, postoje, a komunikační interakce s dítětem. Ukázali jsme si, že různá výchovná přesvědčení a komunikační strategie bychom mohli přiřadit k určitým výchovným stylům.

Na základě výchovného působení si dítě utváří vztah ke světu, k ostatním lidem a k sobě.

Je třeba si ve výchovných situacích znovu a neustále klást otázku: Co tě chci teď naučit? Jaké poselství ti teď chci předat, abys jednou žil samostatný a spokojený život?, je třeba spolehnout se na vlastní rodičovské kompetence a dle posouzení odpovědi na tyto otázky korigovat vlastní výchovné působení. Nejdůležitější je však mít důvěru sílu citového pouta s dítětem a důvěru ve své vlastní kompetence.