Prokrastinace – zrádné slovo, které se v dnešní moderní a značně uspěchané době skloňuje více, než je možná zdrávo. Co to vlastně ta prokrastinace je? Nemoc, nebo jen chvilkové rozpoložení mysli? Jak poznáte člověka, který trpí prokrastinací a existuje vůbec nějaký osvědčený způsob, jak naopak odhalit osobu, která jednoduše odkládá povinnosti na pozdější dobu jen proto, že se jí zrovna teď do ničeho nechce?
Prokrastinace = nemoc moderní doby? Omyl!
Možná jste v poslední době zaznamenali informaci o tom, že prokrastinace není pouhopouhý výmysl, ale nemoc či diagnóza. Zarputilé prokrastinátory (hrůzostrašné slovo, viďte?) bohužel musíme zklamat. Tato informace totiž nemá pravdivý základ.
Pokud bychom se na takového prokrastinátora podívali očima psychologa, pak dospějeme k jednoduchému závěru. Prokrastinace není nemocí a člověk, který jí trpí, nepotřebuje stanovit odbornou diagnózu ani nasadit odpovídající medikaci.
Prokrastinátor je schopen svůj stav aktivně řešit, přesto jeho situace představuje závažný problém, který má dopad nejen na jeho samotnou existenci, ale též ne jeho široké okolí, pracovní postavení i soukromý život.
Co to znamená, když prokrastinujete?
Prokrastinaci lze obecně charakterizovat jako soustavné odkládání povinností na pozdější dobu. A je úplně jedno, zda se jedná o pracovní záležitost, jarní úklid, učení na zkoušky nebo přípravu na důležitou klientskou schůzku.
Možná vás správně napadne, že do obtížných úkolů se občas nechce každému z nás. Zde je ovšem důležité oddělovat chvilkovou lenost a pravidelně se opakující činnost, která po nějaké době ovlivňuje nejrůznější oblasti našeho života.
Proč prokrastinujeme? Odpověď není jednoznačná
Důvodů je hned několik. Chorobné odkládání povinností může úzce souviset s naším vnitřním nastavením, stejně jako neschopností soustředit se a dodržovat termíny.
Řada z nás může také povinnosti odkládat až na nejzazší dobu, kdy nám takzvaně „hoří koudel u zadku“. V tuto chvíli se dokážeme vybičovat k maximálním výkonům a práci, na kterou jsme měli několik dlouhých týdnů, zvládneme třeba během jednoho jediného víkendu.
Prokrastinace je ovšem paradoxně důsledkem naší snahy vtěsnat se do společenských norem a splnit očekávání druhých.
Na svá bedra si toho zkrátka bereme až přespříliš a závratné pracovní tempo, stejně jako neschopnost relaxovat, vede k obranné reakci našeho mozku, potažmo celého organismu, který se takto jednoduše brání dalšímu přívalu nových úkolů.
Jak poznat typického prokrastinátora?
Již výše jsme si řekli, že pro prokrastinátora je typické opakované odkládání povinností na pozdější a blíže nespecifikovatelnou dobu. Ovšem jak poznat osobu, která trpí prokrastinací od té, která je jednoduše líná nebo se jí zkrátka do ničeho nechce? Jedním ze znaků je skutečnost, že takový prokrastinátor zvládne během své „slabé chvilky“ nespočet dalších úkolů.
Praktický příklad prokrastinátora
Pro osvětlení výše uvedeného tvrzení si vezměme copywritera, který má sepsat sáhodlouhou studii o aktuálních změnách v oblasti daní a účetnictví.
Protože sepsání takové studie vyžaduje spoustu času k nastudování a pochopení tématu, copywriter tuto práci vyhodnotí jako obtížný úkol a začne jej pomalu, ale jistě odkládat.
A protože odkládání povinností vede k výčitkám, začne tuto situaci kompenzovat třeba generálním úklidem pokoje, který se postupně změní na generální úklid celého domu či bytu.
Obdivuhodný multitasking
Během toho, kdy copywriter odkládá úkol, na němž má primárně pracovat, však zvládne nejen uklidit, ale třeba taky navařit nebo dokonce upéct dort či si najít recept a následně vyrobit chutné domácí ovesné sušenky, do jejichž přípravy by se za normálních okolností v žádném případě nepustil. Jak lze z výše uvedeného vypozorovat, prokrastinátor není ani trošku líný, ba právě naopak! Dostal se bohužel do spárů zrádné prokrastinace, z nichž není příliš jednoduché vyváznout.
Jak se dostat ze spárů prokrastinace? Efekt sněhové koule vás donutí!
Slyšeli jste již někdy o efektu sněhové koule? Pokud ne, si stačí představit malou sněhovou kuličku, kterou uplácáte z kyprého sněhu. Pokud chcete stavět sněhuláka, kouli nějakou dobu válíte před sebou a ta najednou nabývá na svém rozměru.
Jakmile již s koulí nemůžete pohnout, základ sněhuláka je hotov! A přesně nějak takto to funguje také při odkládání povinností. Ty se na sebe v průběhu dlouhých dnů a týdnů postupně nabalují, až jejich množství doroste do obludných rozměrů, které vás jednoduše donutí počet nesplněných úkolů pomalu, ale jistě snižovat.
Ovšem nechat zajít situaci až tak daleko, není úplně ideální, proto se pojďme podívat, jak s prokrastinací účinně bojovat.
10 účinných tipů, jak (ne)prokrastinovat
- Návyk je nejdůležitější: stanovte si denní harmonogram a bez výjimek jej dodržujte. Nastavte si budík na šest ráno, pracujte do oběda a vyřizování pracovních mailů nechte třeba na večer. Nebo si stanovte denní počet normostran, které musíte napsat či přesný počet úkolů, jež zvládnete splnit.
- Odměňujte se: za každý splněný úkol se odměňujte alespoň nějakou maličkostí. Nalepte si na monitor počítače barevné lepící lístečky, na které si jednotlivé úkoly pro tento den hezky vypíšete. Jakmile úkol splníte, lísteček odlepte, zmuchlejte a s dobrým pocitem vyhoďte.
- Pracujte s barvičkami: ještě před tím, než se vrhnete do práce, vezměte si fixy nebo pastelky a čtvrtku čistého papíru. Na ten si vypište všechny úkoly, které dnes máte splnit a dle důležitosti je označte příslušnými barvami. Hned zkraje začněte těmi nejdůležitějšími a postupujte k těm nejméně náročným.
- Dělejte pravidelné pauzy: makat od nevidím do nevidím to není ani chytré ani efektivní. Po každých 25 minutách si udělejte alespoň 5 minut pauzu. Uvařte si šálek oblíbené kávy, zajděte se psem nebo vyneste odpadky. Během této mini-pauzy se snažte na práci nemyslet.
- Mějte „motivačního přítele na telefonu
Hrnete před sebou povinnosti jako buldozer? Poradíme vám, jak zatočit s prokrastinací
Zdroj: Pixabay
Těžko říct, zda vás poslední výzkum vědců z Univerzity v Calgary překvapí. Tam totiž zjistili, že až třetina populace prokrastinuje. Studenti své povinnosti odkládají dokonce v 95 %. Před čtyřiceti lety se navíc s prokrastinací potýkalo necelých 5 % lidí, dnes je to až 30 %.
Nejohroženější skupinou, která se s prokrastinací potýká, jsou dle průzkumů vysokoškolští studenti. Americký psycholog Piers Steel zjistil, že s jistou formou prokrastinace má zkušenost až 95 % z nich. Nejčastěji pak odkládají psaní závěrečných prací.
„Studenti mají úkoly a povinnosti často spojené s negativními emocemi a nevědí, jak si věci zorganizovat. Roli ale může hrát také strach ze selhání a nedostatek sebedůvěry,“ vysvětlil osobní kouč Aleš Kalina, který se tématům osobního rozvoje věnuje.
Odkládání se však dle výzkumníků netýká pouze nepříjemných a nudných úkolů. „Výzkum jasně ukazuje, že lidé více odkládají ty činnosti, které nemají rádi.
Mnoho lidí se ale chorobně vyhýbá i činnostem, které je baví.
Typickým příkladem jsou právě studenti, kteří se nemohou přimět k napsání práce i přesto, že je téma i celé studium mimořádně zajímá,“ řekl Tatiana Malatincová, která se prokrastinací studentů zabývá.
Zásadním důvodem, proč prokrastinace postihuje především velmi inteligentní a kreativní lidi, je dle odborníků nejasně definovaná pracovní doba a svoboda, kterou studenti i někteří pracující při organizaci svého času mají.
Rozmach prokrastinace pak vědci připisují též odlišné strukturaci času a větším možnostem v oblasti volnočasových aktivit.
Největším problémem je podle nich rozvoj internetu a sociálních sítí, které jsou dnes běžně dostupné všem generacím.
Mezinárodní klasifikace nemocí prokrastinaci jako nemoc ani oficiální diagnózu neuznává. Odborníci však poukazují na to, že i přesto může chorobné odkládání činností způsobit vážné psychické problémy. „Prokrastinace může vyústit ve stres, pocit viny, psychickou krizi a ztrátu produktivity.
V krajním případě pak může dojít k depresi, kdy jedinec přestane své povinnosti plnit úplně,“ vysvětlil Kalina a dodal, že prokrastinace může být rovněž příznakem pracovního vyhoření. Specialisté proto apelují na dostatek odpočinku, který by měl být do plánování aktivit zahrnut. „Odvedení pozornosti od povinností působí na náš organismus taktéž velmi pozitivně.
Při plánování činností je proto nutné myslet na pravidelné přestávky,“ dodal psycholog Tomáš Repka.
Zásadní podmínku pro úspěšný boj s prokrastinací vidí psychologové především v převzetí odpovědnosti za své jednání. Problém chorobného odkládání totiž podle nich tkví hlavně ve špatných návycích a nesprávném nastavení myšlení.
Pro překonání prokrastinace pak odborníci doporučují detailní plánování činností a stanovení závazných termínů s dostatečnou rezervou. Důležité je také rozložení úkolů na menší jednotky a především stanovování dosažitelných cílů.
Riziko prokrastinace pak dle osobního kouče není tak velké, pokud se člověk věnuje činnosti, pro kterou má talent a která ho naplňuje.
Další 2 fotkyDalší 3 fotky 
Prokrastinace = žrout života
Čas od času každý z nás potřebuje vypnout od spousty povinností, které si nás ovšem počkají.
Znáte to, blíží se konečný termín odevzdání úkolu v práci, ale vy máte nutkání prohlédnout si, co je nového na sociálních sítích.
Najednou už v prohlížeči vyhledáváte nejnovější senzace a ani nevíte, jak jste se dostali k videím oblíbených interpretů. A úkol pořád čeká na své zpracování.
Je-li toto běžný scénář vašeho života, můžete se nazvat prokrastinátorem. Lidé mají ve zvyku sebe sama přesvědčovat, že povinnosti nikam neujdou a jednou je stejně budou muset vyřešit. Proč ale něco odkládat na zítřek, když to můžete udělat dnes?
Co za tím hledat? Zlozvyk, nebo diagnózu?
Slovo prokrastinace vzniklo z latinského slovního spojení „pro crastinus“, což v doslovném překladu znamená „na zítřek“. Tímto pojmem se dnes označuje stav, ve kterém odkládáte vybavení důležitých věcí a úkolů na později.
Je to psychický stav mysli člověka, do něhož se můžete dostat v důsledku chybějící motivace, pocitu viny z vlastní neschopnosti, nebo pod tlakem stresu. Lidé, kteří prokrastinují, zvyknou sebe sama mnohdy ujišťovat o tom, že takové chování je v pořádku.
Uklidňují se vědomím, že pod tlakem podají lepší výkon, a úkol tak nakonec odevzdají nebo zpracují včas.
Chorobné odkládání povinností na později je velmi nehezký zlozvyk, který se vám může vrátit ve formě neúspěchu. Zlozvyků se ale naštěstí lze zbavit. Chce to jen pevnou vůli a dávku sebezapření.
Tak jako jsme schopni vypěstovat si v životě špatné návyky, dokážeme se stejně rychle naučit praktikovat i ty dobré. Lékem může být organizace práce, která je jen o vypěstování návyku.
Pokud se ráno plně soustředíte na organizaci úloh a budete se snažit důsledně plnit stanovený plán, časem to půjde samo a přirozeně.
TIP
Obáváte-li se, že boj s tímto zlozvykem sami nezvládnete, zkuste hledat pomoc v odborné literatuře. Z řady knižních titulů, jež jsou aktuálně dostupné, doporučujeme knihu od Petra Ludwiga – Konec prokrastinace. Autor se ve svém profesním životě zabývá bouráním mýtů v oblasti osobního rozvoje.
Za tímto účelem založil vzdělávací institut GrowJOB, který se snaží přenést aktuální vědecké poznatky z oblasti motivace, rozhodování a efektivity do každodenního života lidí a firem.
Kniha nabízí několik doporučení, návodů a osvědčených metod, jak najít ztracenou motivaci, dostat se k očekávanému výsledku a zbavit se nepříjemného zlozvyku – prokrastinace.
Jak na to
- Musíte mít přesně stanovený cíl. Jestliže již na začátku procesu nevíte, co bude výsledkem práce, motivace se nedostaví. Musí vám to dávat smysl. To vás může motivovat k tomu, abyste na úloze začali pracovat. V opačném případě vás nic nebude pohánět k tomu, abyste se rozjeli.
- Stanovte si reálně dosažitelné cíle. Komplikovanější úlohy je třeba rozdrobit na menší a postupně se tak propracovat k finálnímu výsledku. Pokud si úlohy nerozkouskujete, můžete se postupně ztratit v procesu řešení a vaše motivace tak bude klesat. Cíl se bude postupně vzdalovat a chuť do práce se vytratí.
- Důležité je umět se naplno soustředit pouze na jednu úlohu v daném okamžiku. To znamená nesnažit se vyřešit vícero věcí najednou. Pomoci vám může i seznam úkolů, v němž si je můžete priorizovat a postupně vyškrtávat jako ukončené.
Nezapomeňte si na každý úkol vyhradit i přibližný čas, abyste se zbytečně nezabývali nepodstatnými věcmi, nýbrž se snažili řešit jen to, co máte.
- Snažte se odhalit věci, které by vás mohly vyrušovat a eliminujte je na minimum. Na práci se musíte připravit předem.
Pokud víte, že vás tlačí termín odevzdání úlohy, ale irituje vás nepořádek doma, nezačnete přece mýt podlahy. Činnosti je třeba umět naplánovat. Zkuste jít pryč z domu a najít útočiště, kde byste na úkolu mohli klidně pracovat. Když jej úspěšně zvládnete a odevzdáte, můžete se s čistým svědomím pustit do úklidu.
Konec odkládání, čas k sebrání se
Odkládáním povinností na později neušetříte žádný čas navíc.
Zbytečně se dostáváte pod tlak a zvyšujete si hladinu stresu, přičemž čas, který byste mohli po splněném úkolu využít plnohodnotněji, promrháte na nepodstatné věci, jen abyste se vyhnuli zodpovědnosti. Je třeba si odpovědět na jednoduchou otázku: Kdo má z takovéhoto jednání prospěch?
Zapamatujte si:
- Prokrastinace je chorobné odkládání povinností na později. A nemocí je přece třeba se zbavit.
- Proti každému zlozvyku jde bojovat. Kde je vůle, tam je cesta. Musíte se jen překonat a zapřít.
- Bez motivace to nepůjde. Už na samotném začátku práce musíte vědět, k čemu se chcete dopracovat. To vás může během procesu motivovat.
- Nadřízené nezajímá, zda máte doma pořádek, nebo zda jste viděli všechny novinky v kině. Očekávají od vás reálné výsledky práce dodané včas.
jádu – – – Goethe-Institut
Hans-Werner Rückert, Foto: © Hoffotografen
Vytvořila jsem nový textový dokument a krátce se zamyslela. Započala jsem větu, ale opět ji rychle smazala. Otevřela jsem Facebook, prolétla novinky od shora dolů. Umyla nádobí a ještě rychle napsala jednu SMS – a konečně jsem se potom opět vrátila ke psaní. Vlastní prvotní diagnóza: prokrastinace v raném stádiu. Avšak tyto příznaky zná téměř každý.
„Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek“ praví lidové rčení. Pronikavé varování v jeho čisté formě. Již v mládí jsme byli na to pravidelně se zdviženým prstem upozorňováni. A přesto: nutkání odkládat úkoly nás provází po celý život. Jednoho trochu víc, jiného méně.
Tento fenomén nepustil ani Hanse-Wernera-Rückerta. On jim však netrpí, on se jím zabývá. A to dobrovolně. Rückert je psychologem na berlínské Freie Universität (Svobodné univerzitě) a odkládání úkolů u lidí – takzvaná prokrastinace – je pro něho „nádhernou záhadou“. Takovou, kterou by chtěl rozluštit: „zajímalo mě, které mechanismy za tím vězí“.
Volba správného okamžiku
Zda a jak něco odkládáme, záleží podle jeho poznatků na druhu člověka. Na jednu stranu existují takzvaní „vyhýbači odkladů“ – vycházejí ze selhání, jsou sužováni negativními myšlenkami a to je nakonec brzdí. V jiných vyvolává prokrastinace jisté vzrušení. Vše dělají pod adrenalinovým tlakem na poslední chvíli a ještě jsou díky této taktice dokonce často úspěšnější.
„Všeobecně nebývá prokrastinace sama o sobě klasifikována jako metoda negativní,“ říká Rückert. „Probíhat může také ve zcela pozitivním kontextu.“ Jako příklad uvádí tento psycholog prvotní lidský pocit: lásku.
„Volba správného okamžiku byla vždy důležitým tématem.
“ I ve vztazích (nebo na cestě k nim): „Jestli další rande ještě o trochu oddálíme nebo hned po první schůzce prohlásíme: ‚Ach, to bylo tak krásné!‘ – abychom se opět ihned sešli: Tuto otázku si samozřejmě kladou všichni milenci.“
Místo seminárky smeták
Zpravidla však u prokrastinace nejde o lásku, ale o něco náročného a nepříjemného. Ať už jde o závěrečnou práci na vysoké škole, servisní kontrolu auta nebo domácí úklid, rádi tyto nepříjemné úkoly odsouváme.
Místo toho děláme někdy i věci, jež jsou dokonce nepříjemnější. I pro to má Rückert vysvětlení: „Emocionální vyhodnocení úmyslu se může – v poměru k ostatním úmyslům – změnit.
“ Nebo méně akademicky: co nás vlastně vůbec nebaví, najednou se nezdá být tak zlé.
Proto například studenti nakonec raději sáhnou po smetáku místo toho, aby se věnovali vědeckým tématům. „Jednoduše proto, protože to umí,“ tvrdí Rückert. K tomu potřebné hmaty jsou v nás uloženy, takže je taková činnost snadno proveditelná. Obtížnost: omyl. Největší nebezpečí tkví v tom, že nešikovně převrhnete kbelík s vodou, nebo přehlédnete smítko prachu.
Prokrastinece není problémem jednoho národa nebo jedné generace. Podle Rückertových údajů se prokázalo, že k odsouvání úkolů nejsou obzvláště náchylné ani žádné specifické věkové skupiny, ani muži či ženy. Dokonce i lákadla 21.
století hrají pouze omezenou roli: „Podceňujeme zdroje rozptylování, které existovaly možná už dříve,“ říká Rückert. „V době chytrých telefonů, e-mailů a iTunes však tíhneme k dojmu, že dnes existuje víc možností rozptýlení.
“
Neřest a luxus
Abychom se dostali z pasti prokrastinace ven, nebo se v ní v nejlepším případě neocitli vůbec, radí odborník: „Člověk by si měl rozdělit úkoly do menších celků, co a kdy chce přesně dělat, aby si mohl nakonec snadno ověřit, jestli to dokázal uskutečnit nebo ne. Následně se zapojí systém odměn – a Rückert doporučuje zacházet s vlastní osobou velkoryse „a také si někdy třeba jen za vytrvalost u psacího stolu něco dopřát.“
Avšak každý člověk funguje jinak, a to platí rovněž u prokrastinace.
Zatímco jedni se dokážou velmi dobře zařídit podle hesla, podle něhož zábava a odměna následují až po práci, jsou ostatní nastaveni na okamžité „instantní uspokojení“, jak tomu říká Rückert.
To také vždy závisí na dřívějších životních podmínkách, výchovných strategiích a vzorech. Kdo patří do skupiny, která je schopna odměnu odložit, má automaticky méně potíží.
Prokrastinace může být vážným problémem, dokonce patogenním. Avšak dívat se na to lze taktéž pozitivně: kdo je schopen prokrastinovat, má zřejmě čas a příležitost si své úkoly svobodně (volněji) rozvrhnout. A tak se v této neřesti skrývá i jistý nádech luxusu.
Děláte všechno možné, jen ne to, co máte? Možná jste nemocní
Řídíte se heslem „Čím později, tím lépe? Otevíráte skripta ne dříve než dva dny před zkouškou? Děláte všechno, jen ne to, co byste měli?“ Pokud jste odpověděli alespoň dvakrát ano, tak je velmi pravděpodobné, že trpíte tzv. prokrastinací. Vypadá jako obyčejná lenost, ale podle psychiatrů to je ale nemoc. Její pojmenování vzniklo z latinského spojení procrastinare – po a zítřejší, tedy: nechat na zítřek.
Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění povinností a úkolů na pozdější dobu.
Tato vlastnost se projevuje hlavně u lidí, kteří nejsou nuceni vnějšími podmínkami ke splnění svých povinností a mohou si organizovat svůj čas tak, jak chtějí.
Tento syndrom postihuje převážně vysokoškolské studenty, kteří celý semestr vymetají kluby, brouzdají nočním městem a teprve když zjistí, že mají problém s velkým P, tak se začnou pokoušet o nemožné.
video
Reportáž Martiny Tlachové
„Největší rozdíl mezi prokrastinací a leností je to, že to není otázka vašeho rozhodnutí, že se na to nevykašlete, vy to prostě udělat chcete, ale ono se vám to nedaří.“
Podle odhadů trpí chorobným odkládáním povinností až 10 procent dospělých a u studentů VŠ je to až 20 až 30 procent.
„Učím se na zkoušku a přitom prostě dělám hromadu blbostí, které dělat nemám. Nevydržím u toho sedět. Jdu do ledničky, něco si vezmu… pak vidím nádobí ve dřezu, to by bylo fajn, kdyby bylo umytý. Tak ho umeju. Vracím se ke stolu, tam mám bordel, tak to poklidím,“ popsal například student účastnící se výzkumu o prokrastinaci svůj typický den.
Zjistěte, zda náhodou nepatříte mezi prokrastinátory: Poradna pro závislosti a prokrastinaci
Zatímco v USA s konceptem prokrastinace pracují odborníci už 40 let, v České republice se její léčba teprve rozjíždí. Od 3. ledna funguje na internetu poradna a jednoduchý test ukáže, jak moc je prokrastinace rozvinutá.
A svépomocný program pak postiženým pomáhá se léčit.
„Nás to docela překvapilo, že o to je zájem, že se tam spousta lidí zalogovala a zkouší si tam svépomocný program,“ dodává Petra Holcnerová, vedoucí projektu online adiktologické poradny.
Nemoc se může rozvinout až do takového stadia, kdy prokrastinátor není schopen ani nakoupit. Vědci ale přiznávají, že samotným problémem je možná i to, že nemoc vůbec popsali – některým takzvaným pacientům totiž hraje přesně tahle diagnóza do karet.
Lenost, nebo choroba? Prokastinace se týká až třetiny populace
Podle vědeckých průzkumů navíc platí, že čím vyšší mají lidé vzdělání, tím vyšší procento prokrastinujících mezi nimi najdeme. Obecně lze říct, že se zmíněným fenoménem nejvíce bojují ti, kdo si při práci mohou organizovat čas sami.
S podobnou situací se již setkal asi každý: Na monitoru „visí“ prázdná stránka, ale člověk se ne a ne pustit do psaní: „Začnu hned, jak vyměním povlečení na posteli, televize je koneckonců strašně zaprášená a co teprve knihovna. A když už jsem vstal/a, ještě zaliju kytky…“ Pořadí i druh činností se přitom může libovolně měnit. Jakkoliv vyčítavě bílá stránka působí, nedokážeme se přinutit přesně k tomu, co bychom dělat měli.
Nejdůležitější až na konec
„Nejde sice o psychiatrickou diagnózu, ale rozhodně se jedná o věc, s níž se psychologové setkávají v poslední době čím dál častěji,“ vysvětluje Jaroslav Vacek z Centra adiktologie (léčby závislostí) Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Podle odborníků se přitom chorobná míra odsouvání povinností projevuje především u lidí, kteří svůj život vidí jako sérii povinností, jimž nelze dostát. Souvisí to s jejich nízkou sebedůvěrou, ale i se špatným hospodařením s časem.
Z odborného pohledu jde tedy o poměrně nový fenomén, jakousi civilizační chorobu, která představuje odpověď na přehnané společenské požadavky na výkon.
Veronika se považuje za těžký případ prokrastinace. Její Achillovou patou se staly studijní povinnosti.
První úder přitom přišel už před maturitou – mladá dívka si tehdy donekonečna vypracovávala nové studijní plány a na učení samotné nakonec vůbec nedošlo. Dnes studuje vyšší odbornou školu a chorobné odkládání povinností ji dostihlo znova.
Místo „biflování“ nebo psaní seminárních prací se zabývá vším možným, včetně aktivit, kterým se v běžném životě jinak nevěnuje.
Diagnóza: nechuť k práci?
„Když prokrastinující člověk úkol odkládá, tak se vlastně před jeho dokončením dostává do určitého stresu, protože ho to nutí a tlačí, aby práci dodělal včas. A právě tento stres působí na mnoho lidí pozitivně motivačně,“ objasňuje Jaroslav Vacek možné příčiny mnohdy iracionálního odkládání důležitých úkolů.
Veronika však rozhodně nepředstavuje ojedinělý případ – podle výzkumů trpí stejnou diagnózou až třetina populace. V určitých případech však může postižení přerůst do chronické formy.
Kromě nezvládání jakýchkoliv úkolů pak patří k nepříjemným projevům také úzkosti, stres, pocity viny, psychická krize a ztráta výkonnosti. Všechno dohromady nakonec vytvoří jakýsi bludný kruh.
Navíc mají chorobní prokrastinátoři obavu vyhledat odbornou pomoc – jejich postižení totiž společnost často zaměňuje za lenost, slabou vůli nebo nízké ambice.
Konec prokrastinace
Nejsem stoupencem pozitivistické vědy a kvantitativních výzkumů, takže nejméně ze všeho mi vadí, že tato teorie s nejčastější definici „nerozumné odkládání věcí na později“ je prakticky neověřitelná. Koncept je však dobrým příkladem toho, jak společenský kontext působí na psychologii a posléze jednotlivce.
Můj dlouhodobý názor je, že žijeme v bláznivé společnosti. Když někdo nechce plnit spoustu nesmyslů a povinností, kterými jsme zavalováni, označí se tato nechuť jako porucha či diagnóza a člověku je předkládáno, že potřebuje pomoc (od nějaké moci), aby se změnil. Citlivější lidé takové výzvy a „možnosti pohledu“ vezmou často za své a později to již vnímají jako vlastní potřebu či problém.
Je libo diagnózu?
Prokrastinace jako příklad dovyrobené diagnózy plní několik funkcí: Zakryje se bláznivost společnosti tlačící na lidi miliónem požadavků a podsouvající představy o štěstí, které se pak člověk snaží naplnit i proto, aby nevybočoval a dělal věci „správně“. Společnosti to navíc umožní rozjet další byznys. S mírným přeháněním lze říci, že se zkonstruuje diagnóza, lidé jí začnou trpět a pak ji „odborníci“ mohou léčit.
Důkazem, že nevymýšlím konspirační teorie, je např. situace, kdy objevitel jiného sporného konceptu, syndromu ADHD (hyperaktivita/porucha pozornosti) krátce před smrtí doznal, že neobjevil lék na tento syndrom, ale vymyslel obraz choroby, který by seděl na již existující lék (Ritalin). A skutečně se od té doby spotřeba Ritalinu neuvěřitelně zvýšila.
Třetí funkcí je snížení zodpovědnosti člověka za sebe samého – má‑li někdo nálepku „nemocný“, skutečně přestává mít moc a je vydán do rukou mocných‑odborníků.
Je to něco, co se děje napříč celým životem: máloco už můžeme dělat sami o sobě.
Psycholog může být někým, kdo posiluje schopnost člověka více věřit svým silám, intuici, emocím i rozumu, anebo může pokračovat v tomto „outsourcingu“ a člověka dále zbavovat kompetencí a činit závislým na vnější pomoci.
Uvěří‑li člověk, že trpí „nemocí“, získala společnost další duši, se kterou bude moci snáze manipulovat (nekritizuju koncept nemoci jako celek, nemoci samozřejmě existují a řadu z nich opravdu neovlivníme jinak než léky). Už Viktor Frankl před lety tvrdil, že existují iatrogenní neurózy – neurózy, které jsou důsledkem indoktrinace. Něco člověku nakukám, a on to na základě důvěry či naivity spolkne.
Normální lidé v bláznivé době
Psychologie a diagnózy souvisejí s dobovým poznáním a platným paradigmatem. Není třeba náhoda, že když byli psychiatry výhradně muži, objevovalo se tolik „hysterických“ pacientek.
Ženské prožívání bylo snadněji patologizováno, zatímco např.
schizoidní porucha (zjednodušeně řečeno rezervovanost ve vztazích, více typické pro muže) nebyla považována za problém a začala se zkoumat, až když se změnila doba a výzkum se genderově posunul.
Je tedy logické, že společnost prosazující výkon, konzum a plnění povinností si vytvořila nálepku pro ty, kteří se této normě neumějí či nechtějí přizpůsobit. Psychologie a koncept prokrastinace (minimálně některým lidem) ještě nakládá, aby vnímali jako problém, že se jim nechce plnit často bezduché věci, aby vypnuli možná poslední ukazatele vlastní osobitosti a duše.
James Hillmann jednou řekl, že osobní patologie je jednou z posledních oblastí, kde si dnes můžeme zachovat sami sebe před tlaky na uniformitu.
Prokrastinace nám předkládá pionýrsko‑manažerský obraz člověka, který s chutí ráno vstane, krásně si uspořádá všechny oblasti, žije plněním úkolů, přijímá výzvy a jeho radost spočívá v dosahování úspěchů.
Je to zrcadlo společnosti bez hloubky a stínu člověka i marketing zároveň.
Něco tady nesedí
Krom toho se ukazuje, že (mainstreamově prezentovaná) prokrastinace je v rozporu s různými psychologickými poznatky. Myslím, že nejde až tak o problém rozumu a vůle, jako o problém emocí, motivace a celistvosti osobnosti, což vyžaduje jiný typ péče.
Nedávno mi klientka, která si myslela, že trpí prokrastinací, řekla, že si uvědomila, že se před zkouškami nudí a odkládá učení do bodu, kdy musí zapnout a má to pro ni konečně drive, konečně je to zajímavé. Přípravu na zkoušky zvládá za méně času, ale trápila se, že by měla mít jiný přístup, že „prokrastinuje“.
- O pozitivní funkci stresu je přitom řada výzkumů. Existuje i koncept aktivního prokrastinátora Korejců Chu a Choi, kteří zjistili, že časový stres pomůže lidem optimalizovat (alespoň za určitých podmínek) jejich výkon.
- V koučování se mluví o efektu cílové pásky – zrychlím, když vidím cíl, do té doby pracuji se svými silami jinak.
- Také je známo, že v řadě věci funguje Paretův princip – pravidlo 80:20. I v práci často uděláme 80 % úkolů za 20 % času – chce najít tu správnou vlnu, na které se svezu, příp. upravit kontext své situace, abych se odrazil. Málokdy však budu výkonnější, když se budu vyzývat k výkonu a pak se trápit, že takto nefunguju.
Prokrastinace si zaslouží kritiku i proto, že může posilovat vnitřní konflikt člověka tím, že se staví na stranu toho „vyzývatele k plnění povinností“, čili – využijeme‑li starého dobrého Freuda – na stranu superega, příp. ega.
Terapie není opravna porouchaných součástek
V gestalt terapii je pěkný koncept top dog a under dog, částí osobnosti, kdy top dog vždy vyžaduje a přikazuje a under dog se brání, má sílu pasivního odporu a podle teorie nakonec vždy vyhraje, pokud nedojde ke sladění a dialogu s top dog. Když někdo něco nechce, tak s ním prostě nehnete ani cukrem ani bičem. A pokud ano, tak výsledkem určitě není harmonie.
Terapeut nemá stranit žádné části klientova já – pokušení dávat rady a oslovovat jen tu rozumnou část je opravdu pokušení. Vidíme‑li však toho neplniče/odkládače jako problém, který se má zlikvidovat, aniž bude pochopen, a uděláme‑li koalici s top dog, jen si zaděláme na větší problém. Problém není v odkládači, ale v rozporu mezi top dog a under dog, který je třeba zvědomit.
Pak se dá zjistit, že neplnič může mít dobré důvody něco nedělat, nepodřizovat se, že i top dog (přísné já, kritik, vnitřní rodič, společnost,…) může být trochu mimo(ň).
Je to paralela k rodinné terapii, když přijde rodič a říká, že dítě zlobí a neplní povinnosti, a čeká, že se bude „opravovat“ dítě. Jen ochota zkoumat i jiné věci, proč dítě „zlobí“, vztah dítěte a rodiče, co rodič sám nezvládá nebo nedělá dobře, může uzdravit rodinu jako celek.
Dítě i náš neplnič povinností jsou jen identifikovaným pacientem, ale léčba se týká celku.
Boj o naše duše
Osvícenější výzkumníci prokrastinace alespoň tvrdí, že je ve hře víc psychických mechanismů a že lze těžko mluvit o jednotném konceptu. Já bych se bez něj obešel úplně. Reálnější však asi je, že po knížkách a seminářích dojde i na nějakou tu zázračnou pilulku.
Existují naštěstí dobří psychologové (i na tomto webu je jich dost), ale psychologii jako celku, jako součásti bláznivé společnosti, bych absolutní důvěru nedal. Brainwashing hrozí právě tam, kde někdo ví, jaké zbraně může používat.
Někdy je nám bohužel nabízena „pomoc“ ze zdrojů, které jsou zároveň původci nákazy. O naše duše se vede skutečně boj jak ve správném dramatu. Je na nás, čemu ji vydáme, jak jí dáme výživu, ochranu a péči.
P. S. Napsání tohoto článku jsem odkládal několik měsíců – jsem rád, že prokrastinace a moje averze k ní mě nedonutily zrychlit a přemáhat se. Nebyl prostě správný čas, byl to čas zrání.
Odsouvání povinností je nemoc!
Prokrastinace, jak se chronickému odkládání povinností odborně říká, je obrovským fenoménem dnešní doby. Vyskytuje se hlavně u lidí, kteří nejsou nuceni vnějšími podmínkami ke splnění úkolů a mohou si svůj čas organizovat, jak chtějí. Jde především o vysokoškoláky , ale i mnohé pracovníky, u nichž dochází ke snížení pracovní efektivity a následným finančním ztrátám zaměstnavatele.
Člověk trpící špatnou organizací pracovní činnosti ohrožuje nejen hladký chod firmy, ale i své duševní zdraví. Je totiž mnohem více vystaven působení stresu, bývá demotivován a nespokojen se svým výkonem.
„Může se zdát, že člověk pod stresem pracuje efektivněji, ale výzkumy prokázaly, že to není pravda. Krátkodobě se sice výkonnost zvýší, takový stav však není dlouhodobě udržitelný,“ varuje psycholog Martin Pulc.
Vážnost situace potvrzuje i Petr Ludwig, autor a hlavní konzultant unikátního projektu BOOOST.cz, který si klade za cíl prokrastinakům pomáhat: „Společným znakem všech prokrastinaků je stres. Člověk má pocit, že je přetěžován úkoly, které jsou nad jeho možnosti. Dlouhodobé vystavení stresu pak může vést až ke vzniku psychosomatických onemocnění.“
Otestujte se
Jak poznat, že nejde pouze o lenost, ale o psychickou poruchu? „Největší rozdíl mezi prokrastinací a leností je v tom, že nejde o otázku vašeho rozhodnutí, že se na to nevykašlete. Vy to udělat chcete, ale ono se vám to nedaří,“ vysvětluje Michal Miovský, vedoucí centra adiktologie Psychiatrické kliniky 1. LF UK.
Nepříjemný úkol potom člověk místo řešení pouze vytěsňuje jinou, méně nepříjemnou či zdánlivě užitečnou činností, jako je například uklízení nebo čtení e-mailů.
Nemoc se může rozvinout až do takového stádia, kdy postižený není schopen ani nakoupit. Na druhou stranu ale vědci přiznávají, že samotným problémem může být i to, že nemoc vůbec popsali.
Některým „pacientům“ totiž diagnóza přesně hraje do karet.
Pokud máte pocit, že trpíte prokrastinací, můžete se „změřit“. „Od 3. ledna funguje na internetu poradna, jejíž součástí je jednoduchý test, který ukáže, jak moc je u vás porucha rozvinutá.
Najdete ho na www.poradna.adiktologie.cz/otestujte-se. Svépomocný program pak postiženým pomáhá se léčit.
Docela nás překvapilo, jaký je o naše služby zájem,“ podotkla Petra Holcnerová, vedoucí projektu online poradny.
Nejtěžší je začít
Říká se, že každý začátek je těžký a o boji s prokrastinací to platí dvojnásob. „Odkládání povinností je zlozvyk, který vzniká dlouhodobě.
Proto ani jeho potlačení není možné ze dne na den, ale vyžaduje soustředěnou, soustavnou a hlavně systematickou činnost,“ varuje Ludwig.
Pokud jste se tedy ocitli ve fázi, kdy vám prokrastinace citelně zasahuje do vašeho osobního života, pravděpodobně je to důsledek vašich dlouhodobě špatných návyků.
Prvním testem vašeho odhodlání s prokrastinací bojovat je přestat odkládat její překonávání.
Fráze typu „Od zítřka začnu jinak“ nebo „Příští rok s tím něco udělám“ jsou většinou planými sliby, kterými se snažíme oklamat sami sebe.
„Taková předsevzetí nám frustraci jen dlouhodobě prohlubují, protože si uvědomujeme, že nejsme schopni je dodržet. Tím se začarovaný kruh uzavírá,“ říká Petr Ludwig.
Co s tím? Problém odkládání práce není neřešitelný. Vyžaduje však udělat mnoho malých kroků, vytrvat a nepřestat. Je dobré si uvědomit, že prokrastinace netrápí jen vás, ale mnoho dalších lidí.
Rada na závěr?
Neprokrastinujte boj proti prokrastinaci. Zkuste pojmenovat své problémy, a pokud najdete příčinu právě v prokrastinaci, neváhejte a začněte s ní dlouhodobě a systematicky bojovat.
Zdroj: Šíp Plus