Dětské „zlobení“ však mnohdy není ničím jiným než učením se tomu, jak jako jedinec dobře fungovat v rodinné smečce a později v lidském společenství vůbec.
„Jak můžete co nejrychleji dosáhnout toho, aby bylo v rodině víc lásky a příjemné atmosféry? Můžete začít tím, že se naučíte jednu prostou dovednost, kterou ovládají všichni milující lidé, a často to nevědí. Je to schopnost ŽÍT TEĎ A TADY, TEDY V PŘÍTOMNOSTI. V přítomnosti žijí děti. Pro ně je budoucnost nepředstavitelně vzdálená. Děti žijí dneškem…“
Citát Steva Biddulpha, klinického psychologa a rodinného terapeuta, může být dobrým odrazovým můstkem k tomu, jak číst následující řádky. Setkáte se na nich s rodičovskými výroky na adresu vlastních dětí – s některými běžnými dětskými projevy, které nás při výchově trápí.
Tyto potíže však často zveličujeme a vidíme optikou neřešitelného problému, dítěti dáváme různé zraňující nálepky („jsi lhář“, „jsi nejzlobivější dítě pod sluncem“, „proč zrovna já mám agresivní dítě“), místo abychom pojmenovali přítomný děj a své pocity s ním související („mrzí mě, že mi lžeš“, „to mě zlobí“, „připadá mi, že moje dítě se chová agresivně“).
Křičíme a generalizujeme, místo abychom se zastavili v přítomném okamžiku, v konkrétní situaci a snažili se rozklíčovat, co se za chováním dítěte (a také za našimi reakcemi na jeho chování) v daném okamžiku skrývá.
Volíme zkratkovitá řešení, místo abychom se snažili najít nějakou dlouhodobější cestu, kudy z nepříjemna ven. Přitom pokud se dokážeme zastavit v tom „teď a tady“, naše rodičovská intuice (i následující článek) nám napoví, kudy by cesta k řešení krizových situací mohla vést.
Nejčastější rodičovské stížnosti
- „Moje dítě mě vůbec neposlouchá.“
„Když se zamyslíte nad tím, co znamená slovo poslouchat či neposlouchání, tak zaznamenáte, že je to možná i o našem sluchovém aparátu, o tom, co dítě nevnímá, neslyší, na co nereaguje.
Nebo je to něco, co rodič vnímá, že dítě udělá jinak – něco si udělá po svém a tím optikou rodiče zavzdoruje,“ nabízí svůj pohled na dětské neposlouchání klinická psycholožka a rodinná terapeutka Kateřina Krtičková.
Malé děti nás někdy neposlouchají, protože nás skutečně neslyší. Přitom návod, jak je zaujmout, nespočívá ve zvýšení hlasu: aby batole či předškolák zabraný do hry nebo ponořený do svého světa skutečně vnímal, co říkáme, potřebuje k tomu často i fyzický kontakt. Můžeme se ho dotknout rukou na rameni, ale také si k němu dřepnout a navázat oční spojení. Tím se ujistíme, že dítě slyší, co mu říkáme.
U staršího dítěte je „neporozumění“ nezřídka následkem toho, že rodič jej doslova zavalí gejzírem požadavků a příkazů, okořeněných případně ještě i sprchou výčitek, a dítě není schopno všechny z nich pojmout, ať se snaží vyhovět sebevíc. Většinou se tak ocitá v chaosu a přehlcení, a tak není divu, že svůj příjmový kanál vypne. Chceme-li, aby nás dítě vnímalo, určitě je nutné mu své požadavky dávkovat a sdělovat mu jen ty z nich, na jejichž splnění budeme skutečně trvat.
„Poslušnost je také vnímání hranic, které rodiče nastaví, je daná četností příkazů, zákazů, … Přirozená poslušnost pak je, že dítě reaguje tak, jak my chceme, ale nemusí to dělat jenom pro nás, dělá to, protože to prostě dělat chce,“ dodává Kateřina Krtičková.
Univerzální rady, jak se k neposlušnosti či takzvanému zlobení stavět, neexistují. Mgr. Krtičková doporučuje udělat si seznam situací, kdy dítě „zlobí“ a neposlouchá, a zároveň poctivý seznam toho, co dítě umí, dovede, v čem poslouchá. Pomůže nám to získat na dítě jiný náhled, lépe si uvědomit, jaké je a co ho k jeho chování může vést.
↑ nahoru
- „Moje dítě strašně zlobí, nemám chvíli klidu.“
Jako zlobení často vnímáme stav, kdy dítě nedělá, co chceme my. „Zlobení jako takové je pro mne zvláštní kategorie, protože obsahuje víc psychických stavů.
Nemám ráda, když se malé děti rozlišují na hodné a zlobivé, protože to mnohem víc souvisí se zralostí a typem nervové soustavy a jejich dráždivostí.
Takže když za mnou rodiče přicházejí s tématem neposlušné či zlobivé dítě, je třeba nejprve věnovat se tomu, co rodiče vnímají jako zlobení,“ objasňuje Mgr. Krtičková.
To, co rodiče někdy vidí jako neposlušnost a zlobení, je dětský neklid, kvůli kterému dítě získává nálepku „zlobivého dítě“. Každé dítě je však jiné, proto nemá žádný význam kategorizovat je na „hodné“ a „zlobivé“.
K dítěti bychom především měli přistupovat jako k individualitě, nikoli ho srovnávat s jinými dětmi. Být si dobře vědomi, z čeho je to jedno konkrétní dítě „utkané“, jaké má temperamentové vlastnosti, individuální potřeby a tendence, a podle toho volit způsob a prostředky rodičovské výchovy.
V neposlední řadě je důležité, jakým způsobem dětskou neposlušnost verbálně korigujeme.
Máte-li doma neklidné, vzdorovité dítě, vůbec to neznamená, že do vašeho (i jeho) života to přinese jen samá negativa. Slovy Mgr.
Krtičkové: „Ze všeho ‚negativního‘ se dá udělat i přednost, a naopak se nikdy nemůžeme radovat, jak je to bezva a jak jsme skvělí rodiče jenom proto, že máme poddajné děti.
“ Zvýšená poddajnost u takzvaných bezproblémových dětí nemusí být vždy a za každých okolností přínosem – například v dětském kolektivu se může ukázat jako nevýhoda.
Za neklidem dítěte se může skrývat také příčina zcela prozaická: nemá dostatek pohybu. Řešení je prosté. Unavte ho každý den šplháním, lezením, běháním, chozením, skákáním na trampolíně, ježdění na kole, … Úspěch se dostaví, neboť je známá věc, že unavené dítě lépe spolupracuje.
- „Když se mu něco nelíbí, začne se vztekat. Někdy mě dokonce bije.“
Vztekání je emoční reakcí, prostřednictvím které se dítě učí, jak zvládat některé situace. Je dobré nevnímat vztek jako ryze negativní věc.
„Zkusme si uvědomit, že pokud máme emočně více vzrušivé dítě, je potřeba neztotožňovat s tím, že vztekání rovná se špatné dítě.Dítě se učí emočně se postavit k nějaké nastavené hranici, učí se frustrační toleranci, tedy to, že je mu dána nějaká překážka, kterou se učí zvládat,“ vysvětluje Kateřina Krtičková.
Pokud sám rodič je emočně vzrušivější, je užitečné, aby dítě bylo uchráněno rodičovského vzteku třeba tím, že jej odvedeme do pokojíčku, dokud se neuklidní (dítě i rodič). Nejjednodušší rada pak zní: nevěnovat vztekajícímu se dítěti pozornost. Dojde-li k záchvatu vzteku na veřejnosti, je nejlepší dítě co nejdříve odvést na nějaké klidnější místo.
V případě, že se malé dítě snaží do rodiče bouchat či kousat (u větších dětí jde spíše o odmlouvání a drzost vůči rodičům), je třeba obrnit se veledávkou trpělivosti a dávat mu opakovaně v klidu, ale důrazně najevo, že takové chování je naprosto nepřípustné. Dítěti pravděpodobně bude třeba tento postoj jasně deklarovat mnohokrát, než to zafunguje. Rozhodně to však nevzdávejte a nikdy se nenechte strhnout k „odvetě“, tedy k tomu, že dítěti kousnutí či bouchnutí oplatíte, „aby vědělo, jak to bolí“.
Mgr. Krtičková k tomu dodává: „Je zřejmé, že kopání dětí do rodičů a odmlouvání, drzost, souvisí s nedostatečně nastavenými hranicemi, kdy sami rodiče trpí značnou nejistotou, aby se vůbec vůči dítěti vymezili, aby riskovali to, že je dítě na chvíli takzvaně nebude mít rádo. Takoví rodiče často sami byli v dětství vystaveni fyzickým trestům, takže nechtějí tyto vzorce opakovat. Jenže mluvit k dítěti, vysvětlovat v takovou chvíli vůbec nemá smysl. Osvědčuje se dítě pevně chytit – je to věc převahy fyzické síly, která by dítěti samozřejmě neměla ublížit, nicméně měla by ho svým způsobem zastavit spolu s důrazným verbálním, nikoli však vulgárním usměrněním.“
- „Je tak nesamostatné – přestože už spoustu věcí umí samo, vyžaduje pomoc.“
Mám dítěti dál pomáhat, když vím, že určité věci už zvládá samo, nebo ho spíš popostrkovat k samostatnosti? Na to není jednoduchá odpověď. Dle Mgr.
Krtičkové podstatná je určitá míra dávkování; rozhodně to není o tom, že dítěti budeme pomáhat, bude závislé na naší podpoře a najednou si řekneme: střih, a teď už samo, už toho mám dost.
„Pocit samostatnosti/nesamostatnosti plně navazuje na pocit nejistoty dítěte, řekněme až úzkosti s tím spojené,“ dodává psycholožka.
Určitě se vyplatí „trénovat“ dítě k samostatnosti odmala, po malých krůčcích. Na druhou stranu bychom si měli uvědomit, zda sami dítě nečiníme nesamostatným tím, že za ně přebíráme zodpovědnost. Neustále bychom měli dbát na důslednost – být disciplinovaným rodičem, tedy něco po dítěti chtít, a zároveň být pro svého potomka vzorem.
„Pokud rodič důsledný není, dítě se pak setkává s jakousi bezhraničností, kdy skutečně neví. Vypadá to, že je samostatné, vypadá to, že rodiče ho v tom podporují, ale dítě je přesto velice nejisté… Základ pocitu jistoty skutečně musí v tomto dostat, protože to tvoří základ pocitu bezpečí,“ uzavírá téma (ne)samostatnosti u dětí Kateřina Krtičková.
Videorozhovor s psycholožkou a rodinnou terapeutkou Mgr. Kateřinou Krtičkovou o výchovných potížích u dětí
↑ nahoru
Záměrně dělat druhému naschvály vyžaduje určitou úroveň rozumových schopností, čehož jsou schopny děti až ve věku školním. Malé děti tedy z dělání naschválů nepodezírejme. „Záměrnost, opakovanost v této činnosti u malých dětí se může zacyklit, pokud vnímají, že ze svého chování mají nějaký sekundární zisk, že z toho mohou nějak profitovat.
Může se z toho stát stereotyp – rodič se chová stejným způsobem, dítě se chová stejným způsobem. Potom se může zdát, že ze strany dítěte jde o naschvál. Platí zde zákon akce–reakce a zároveň také zkušenosti. Důležité je rozklíčovat a pojmenovat, co se to děje a zda neopakujeme stereotypně naše způsoby chování.
Kruh stereotypu je nutné rozbít a zkusit jiné způsoby chování,“ radí psycholožka Kateřina Krtičková.
Na malé děti můžeme pohlížet jako na vrcholové trenéry, kteří často tím, co vypadá jako naschvál, trénují naši rodičovskou neoblomnost a platnost i stabilitu stanovených pravidel.
Čím více trénujeme, tím lépe nám to jde. Pokud se s „naschvály“ dětí setkáváme ve školním věku, je ale dobré zamyslet se, co se za chováním, kdy někomu vědomě ubližují, skrývá a čeho tím chtějí dosáhnout.
Říká se, že malé děti nelžou – mluvit pravdu je pro ně zcela přirozené. Už ve věku tří čtyř let si ovšem děti umějí vymýšlet – je zde zárodek toho, jak ze sebe setřást vinu, shodit něco na někoho druhého (sourozence, vrstevníka). V tomto vývojovém období ale v podstatě jde o učení se sebeobhajobě, a tedy i vnímání, kdo za co může.
„O pravé, takzvané instrumentální, lži mluvíme ve chvíli, kdy je skutečně shozena vina na někoho jiného, přestože my bychom měli mít špatné svědomí, protože jsme něco provedli, a je tam jakási odměna či vyhnutí se trestu. A tato pravá lež bývá pro rodiče bolavá. Je důležité rozklíčovat, v jaké situaci, pod jakým vlivem se lhaní přihodilo – velice často se dohledá, že to byla věc jakéhosi selhání, někdy učení, jak se postavit některým nepříjemným situacím, a možná je to velice důležitá zkušenost, jak se k tomu stavět dál,“ míní Mgr. Krtičková.
Počítejme s tím, že děti si občas vymýšlet budou a budou nás tím „testovat“. My rodiče bychom je pak měli upozornit, že to není v pořádku, že se v životě budou setkávat s nepříjemnými situacemi a že následky se dítě musí naučit nést, ať jsou sebenepříjemnější.
„Na druhou stranu – spoustu věcí je důležité nedramatizovat, protože děti mívají velký sklon k nesení pocitu viny, a ačkoli vypadají vzdorovitě a dokážou se s rodiči pohádat a odmlouvat jim, ještě to neznamená, že uvnitř sebe konflikt s rodiči neprožívají velice dramaticky.
Můžou vnímat, že rodiče zklamaly, a když mají tento pocit, tak ho dokážou generalizovat až tak, že za nic nestojí,“ upozorňuje Kateřina Krtičková.
Čtěte také:
Lež a lhaní
Tresty ve výchově dětí: ano, či ne?
O nevhodných přístupech v rodičovské výchově, psychickém násilí a jeho vlivu na vývoj dítěte
↑ nahoru
U malých dětí se tento jev nevyskytne zčistajasna. Zaposlouchejte se třeba na dětském hřišti, jakým způsobem dospělí s dětmi mluví. Častým usměrněním od dospělých je, že dítě dostane „na prdel“, jindy zase slyšíte, že dítě je „úplně blbé“, a podobně.
„Často děti řeknou velice ostrá slova svým maminkám a maminka pak řekne, že takto ji oslovuje tatínek.
Takže i takovéto zacyklení vulgarit a nadávek se může v rodinách objevovat a usměrňování těmito slovy se mnohde bohužel stává běžným způsobem komunikace,“ konstatuje psycholožka Kateřina Krtičková.
V rodinách, kde se vulgarismy nepoužívají, ale dítě si je přinese odjinud (zvenku, z televize, …), se zkrátka dítěti vysvětlí, že existují pravidla související s používání těchto slov, což obvykle postačí k tomu, aby dítě vulgarismy neužívalo.
Mgr. Krtičková však upozorňuje na druhý extrém – v rodinách, kde je po dítěti vyžadováno, aby bylo hyperslušné, může užívání vulgárních slov být pro dítě jakýmsi ventilem. Dítě pak mluví často hodně sprostě – jde to projev vzdoru vůči tomu, že je to zakázané.
Místo závěrečného návodu k použití:
Co si asi myslí děti? aneb Chytněte se za nos, rodičové
Místo závěrečného návodu k použití:Každý z nás by mohl k výše popsaným rodičovským výrokům připojit s méně či více utrápeným výrazem ve tváři jistě ještě několik dalších. Mnohem zajímavější a užitečnější pro nás jako rodiče možná ale bude, když si představíme, že autorem těch stížností je naše dítě.
Jaká by asi byla vaše rodičovská „vizitka zlobení“ vystavená vlastními dětmi?
- „Moji rodiče mě vůbec neposlouchají.“
- „Strašně mě zlobí, nemám chvíli klidu.“
- „Když se jim něco nelíbí, začnou se vztekat. Někdy mě dokonce bijou.“
- „Jsou tak nesamostatní – přestože spoustu věcí by si mohli udělat sami, vyžadují pomoc.“
- „Dělají mi naschvály.“
- „Lžou mi.“
- „Používají sprostá slova.“
Přemýšlíte-li o tom, proč se vaše dítě chová určitým (nevhodným) způsobem, zamýšlejte se vždy, proč se nějakým konkrétním způsobem chováte k dítěti vy.
Přijmete-li za svůj fakt, že potíže ve výchově jsou zcela běžnou součástí vývoje dítě i vašeho vzájemného vztahu, pak možná jednoho dne shledáte, že jste větu „moje dítě mě zlobí“ ze svého slovníku zcela vypustili a i díky tomu si rodičovství mnohem více užíváte.
Nechť vás v tom podpoří i závěrečná myšlenka Steva Biddulpha: „Děti máte na plný úvazek jen pět let a na poloviční tak dalších deset. Tak proč byste si je neměli užít?“
Článek připravila Mgr. Zuzana Ježková ve spolupráci s Mgr. Kateřinou Krtičkovou.
Kde vám dobře poradí:
- LACINOVÁ, Lenka – ŠKRDLÍKOVÁ, Petra. Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově dovoleny. Praha: Portál, 2008.
- BIDDULPH, Steve. Proč jsou šťastné děti šťastné. Praha: Portál, 2012.
- BIDDULPH, Steve. Tajemství výchovy šťastných dětí. Praha: Portál, 1999.
- ROGGE, Jan Uwe. Děti potřebují hranice. Praha: Portál, 2000.
- ROGGE, Jan Uwe. Rodiče určují hranice. Praha: Portál, 2005.
- FABER, Adele – MAZLISH, Elaine. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. Brno: Computer Press, 2007.
- ALDORT, Naomi. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Praha: Práh, 2010.
- DINKMEYER, Don – McCKAY, Gary D. Efektivní rodičovství krok za krokem. Praha: Portál, 2008.
Pokud byste se chtěli v souvislosti s výchovnými potížemi u dětí na cokoli zeptat renomovaného odborníka, pošlete svoji otázku na e-mail [email protected].
Odpověď odborníka pro vás zdarma zajistíme, zašleme vám ji e-mailem a anonymně bude zveřejněna i na portálu Šance Dětem.
Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!
Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.
Jaroslav Matýs: Mohou se narodit zlé, od narození bezhraniční povahy. Takové dítě se nedá léčit, není to duševní porucha, ale osobnostní rys
Kupredudominulosti.cz – Na začátku tohoto roku patřily k vůbec nejposlouchanějším na Svobodném univerzu tři rozhovory, ve kterých byl hostem psychiatr Jaroslav Matýs. Bavili jsme se samozřejmě o autismu, o Grétě Thunbergové, kvůli které to – lidově řečeno – pořádně schytal od aktivistů s funkcí i bez funkce.
Ale mluvili jsme také o výchově dětí, a to je důvodem, proč se do studia vracíme. O výchově se rok od roku mluví více, právě proto, že se objevují stále další problémy, které je potřeba řešit – alespoň se to tak říká.
Ale objevují se skutečně stále nové výchovné problémy? Nebo se nám to tak jeví kvůli dobové módě, která velí neustále otevírat nová témata a vynucovat si jejich řešení? Jinými slovy, jsou to skutečné problémy, nebo spíše umělé? Pokud jsou skutečné, tak mají je opravdu děti, nebo spíše my dospělí? O tom všem budeme opět rozmlouvat s člověkem, se kterým jsme toto téma už nakousli, tedy s dětským psychiatrem Jaroslavem Matýsem.
Martina: Pane doktore, minule jste mluvil o mnoha velmi zajímavých výchovných aspektech, a já bych je dnes ráda probrala z gruntu, protože posledně jsme před sebou měli témata trochu jiná.
Ukázalo se, že to, co jste říkal, nezaujalo jen mě, ale vzbudilo velkou debatu i na internetu, na sociálních sítích především. Vy jste například hovořil o psychické zátěži dětí v dnešní době a já bych to chtěla rozebrat, protože je to velmi důležité – vrtá mi pořád hlavou, z čeho se tato psychická zátěž dnes rekrutuje.
Nejde většinou o život, o nedostatek jídla nebo o střechu nad hlavou – kde se tedy bere tak obrovská psychická zátěž?
Jaroslav Matýs: Otázkou je, jestli je to vůbec obrovská psychická zátěž, a co obrovská psychická zátěž vůbec je? Skutečně nebojujeme o přežití, nemusíme chodit lovit mamuty a děti nemusí zůstat v jeskyni bez rodičů.
Dneska se chodí lovit do Tesca nebo do hypermarketu.
Zátěž vidím spíše v tom, že své děti netrénujeme přirozenou cestou, jak zvládat zátěž, a dnes se to dostalo do situace, jak se ukazuje nejenom v mé ambulanci, ale celkově, že zde jsou hyperprotektivní a hyperochranitelské postoje nejenom vůči dětem, ale i dospělým.
Dnes má dokonce šéf problém něco přikázat svým zaměstnancům, protože by mohli trpět stresem, protože už běžná zátěž je označována jako šikana nebo znevažování člověka. Ale přitom kdybychom nezvládli zátěž, tak bychom už nikdy nevylezli ven z jeskyní a nepřežili bychom.
Když se vrátím zpět k dětem, tak ano, zátěž v dnešní době existuje, ale je jiného charakteru.
Co se změnilo? Generace současných rodičů, jak to vidím a jak jsem to řekl i posledně, odmítá vstupovat do výchovných konfliktů, uniká do zaměstnání, kde dostávají odměnu hned, kde jsou úspěšnější. Protože u výchovy přichází odměna za 15–20 let.
Takže psychická zátěž existuje, ale jiného typu, než jak bylo v jeskyních, a my jako kdybychom rezignovali a jako kdyby současná generace rodičů nebyla ochotna zvládat zátěž, protože to sama neumí.
Martina: Jste odborník, pracujete léta s dětmi a dospělými, je to vaše profese. Máte nějakou teorii, kdy se stalo, že jsme popřeli vlastní evoluci, v jejímž rámci bychom měli obstát ve světě? Kdy jsme došli k tomu, že největším dobrem, které můžeme pro děti udělat, je nevytahovat je ze zóny komfortu? Kdy se to stalo?
Jaroslav Matýs: Trochu odbočím. Včera jsem měl jednoho kluka s autismem a s vysokým intelektem, seděl naproti mně. V období koronakrize a karantény byl doma, v komfortní zóně, a já jsem se musel strašně smát, přestal se prostě učit.
Ptám se ho: „Honzo, proč ses neučil?“ On – dlouhá dramatická pauza – a pak úplně extrovertně odpověděl: „Nechtělo se mi vystoupit z mé komfortní zóny.“ A já: „Honzo, já to přeložím – byl jsi líný se učit?“ A to má svou logiku. To je přesně ono.
Dneska se komfortní zónou nazývá cokoliv, co nám zabezpečuje klid a potlačuje zátěž.
Já si nemyslím, že komfortní zónou je to, že sedím a nic nedělám. Já se cítím komfortně, když se mi něco povedlo. Když něco umím, ale musím se to naučit. Dnes se termíny „komfortní zóna, stres, deprese“ zneužívají.
Je přece normální, že když jdu na zkoušku, tak mám obavy a bojím se. Ale na zkoušku na vysoké škole jsem se naučil kde? Na základní škole. Tedy ne, že omezíme zkoušení jenom proto, aby chudák dítě nebylo ve stresu.
Tím nepopírám, že se někdy děti přetěžují nebo je dítě nevhodnými postupy zatěžováno tak, že to nezvládne. Ale vrátím se zpět. Úzkost, napětí, strach nebo obavy z výsledku přece vedou k tomu, že se naučíme tyto věci zvládat, a zároveň ukazujeme, že se chováme zodpovědně.
Takže si nemyslím, že by zachování komfortní zóny mělo být cílem. Tam se musím teprve sám dopracovat přes nekomfortní zóny – a bez lenosti.
Prohra patří k životu. Pravidla by se neměla nastavovat tak, že jsou odměněni i ti, kteří prohrají
Martina: To je důležité, co jste teď řekl, ale ta má otázka zněla ještě trochu jinak. Kdy se to stalo? Kdy jsme si řekli, že musíme naše děti zahalit plyšovým župánkem a nikdy jim ho nesundat? A máme pocit, že to je dobré.
Jaroslav Matýs: Máme pocit, že to je pro ně dobré. Ale teď k tomu, kdy. Časová hranice není přesná, ale myslím, že generace našich rodičů, babiček a dědečků, kteří ještě zažili válku, nás vedly k zodpovědnosti, protože máme transgenerační přenos boje o přežití a skutečné nouze.
Současní rodiče, a neříkám, že všichni, mají mantru: „Jenom aby dítě netrpělo, když už trpěli moji rodiče, nebo když jsem trpěl já.“ Jako Evropa jsme se poučili, že válka je strašně zlá, a děláme všechno pro to, abychom neubližovali, pomáhali, akceptovali hendikep, to, že někomu něco nejde.
Během 10–15 let společnost vygenerovala různá podpůrná opatření a pravidla, že jakákoliv zátěž je škodlivá, a nemusíme se o nic snažit, protože se máme dobře a máme vše pod nosem.
Třeba jednoduché pití v průběhu hodiny. Já tomu nerozumím, pitný režim nemusím dělat tak, že v hodině piju. Nebo že se musím najíst. To je otázka sebedisciplíny a běžného života – mám pocit žízně, napiju se. Takže podpůrná opatření se dostala do pozice hlavní mantry, stala se hlavním přístupem ke komukoliv, a to i v práci.
Vidím to i v ambulanci, kdy si zaměstnavatelé nevědí rady. Mám majitele firem, kteří říkají: „Nevím, jak je přinutit pracovat.‘‘ Nebo že nezvládnou zátěž s přesčasy. Takže myslím, že za nějakých 10–15 let se nastavila mantra podpůrných opatření pro každého a pro všechny, a myslím, že to není správné.
A týká se to dospělých i dětí.
Martina: Ale toto vzniklo navzdory tomu, co jste říkal, že prarodiče byli ještě vystaveni válečnému stresu, což už si my neumíme představit.
Ale náš individuální pocit, že jsme ve stresu, že je toho moc, jsme přetížení, je nesporný.
Myslíte, že třeba děti tímto opravdu psychicky přetěžujeme? Třeba školou, povinnostmi, protože se pořád hovoří o tom, že dnešní děti jsou více stresované a frustrované?
Jaroslav Matýs: Když se vrátím ke stresu, tak je to jako ve sportu. Sportovci mi dají za pravdu, já jsem sportoval, že když chodíte kolem kopce pěšky, a neběháte, tak si nezvýšíte výkonnost. Když do kopce vyjdete a nevyběhnete, tak sice je vyšší, ale není to ono.
Když vytváříme vším obložené podmínky, tak nemůžeme čekat, že bude zvládnuta běžná zátěž. Pro nás, pro naši generaci, je zátěž běžná: ráno vstanu, mám denní režim, něco udělám, pak si odpočinu, jsem zodpovědný.
Dnešní rodiče, jak řekla myslím paní klinická psycholožka Pekařová, dnešní české matky vypnou svým dětem ruce i hlavu. Co to znamená? Když dítě neumí zavázat šňůrky, mamka mu je zaváže. Ne aby to samo vyřešilo, ale už chce, aby to zavázala.
Pro mě je nepochopitelné, proč se mluví o stresu u jakékoli zátěže. Stres, který poškozuje, to už je něco jiného.
Martina: Když se podívám, jakým způsobem děti vedeme, a když sama znám ze své zkušenosti, jak vypadají nejrůznější sportovní klání a soutěže, tak jedním z důsledků je, že udělujeme poháry i za desáté místo, aby děti nebyly frustrovány z toho, že neběžely rychleji. Když nebyly první, druhé, třetí, tak si domů odnesou menší poháry, ale za pěkné desáté místo. Myslíte, že tohle je dobrý výchovný model? Nebo co s námi může toto dělat?
Jaroslav Matýs: Tyto aktivity plně chápu u skutečně hendikepovaných lidí, a proto se na paralympiádě kategorizuje podle typu. Tam tomu rozumím, protože dávají příklad tím, že sportují, něco dělají, nelitují se a pouze neleží.
V běžném sportovním klání, myslím na školách, patří i prohra k životu. Není to prohra existenciální, že bych umřel, ale je to prohra v tom smyslu, že mi ukazuje, jak daleko jsem se dostal, co umím, v čem jsem dobrý.
A pak je to na daném člověku, na dítěti, jestli se chce zlepšit, nebo rezignuje. Já jsem dělal závodně cyklistiku a pamatuji si, že jsem chtěl vyhrát. A když mi to nešlo, byl jsem vzteklý, takže jsem znova trénoval ještě víc. Pak jsem to přehnal.
Ale existují děti, kterým rodiče řeknou: „To je v pořádku, nemusíš být první, a když nechceš, tak tam nechoď.‘‘ Co ho naučili do života? To, že není důležité být dobrý.
Martina: To znamená, že klasické olympijské heslo „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“ je špatně?
Jaroslav Matýs: Není špatně. Když se zúčastním, tak vím, jak na tom jsem. Ale nebojím se prohrát, a chtěl bych vyhrát.
Rodiče si neuvědomují, že vychovávají generaci, za níž budeme stavět domovy důchodců sami pro sebe, což se děje. A v nich nebude personál, protože tato generace dětí se nebude ochotna starat o staré lidi, nebude to umět.
Martina: Pane doktore, už jste to zmínil a narazili jsme na to i v minulém díle, že rodiče často nechtějí vstupovat do výchovných konfliktů. Chtěla bych to rozebrat trošku více, protože je to důležitý podnět. Co s tím? Co z toho vyplývá pro děti, pro rodiče? Jakým způsobem, když to řeknu hrubě, to ošéfovat?
Jaroslav Matýs
Proč děti zlobí? Protože děláte něco špatně! | Žena.cz
Děti ze své přirozené podstaty nemají potřebu zlobit. Pokud jsou milovány a dobře živeny, je jim nasloucháno a mohou realizovat přirozené tendence, jsou klidné, milující a spolupracující.
Jaké tendence to jsou? Pohyb, potřeba objevovat a orientovat se v prostoru, potřeba pořádku a přesnosti, komunikace, manipulace s předměty, tvoření, opakování zvolených činností.
Mohlo by vás zajímat: Dítě není cvičená opička ani vizitka pyšných rodičů!
Pokud některá z výše uvedených potřeb není uspokojována, hromadí se v dětech napětí, které časem vykrystalizuje ve „zlobení“. Není to ale naschvál, nýbrž zoufalé volání o pomoc. Jak mu čelit, radí psycholožka Klára Markuciová, ředitelka mezinárodní školky a jesliček Nestlingue. Nejdůležitější je podle ní naslouchání.
Čtyři kořeny zlobení
„Ve své praxi jsem se setkala se čtyřmi základními kořeny zlobení,“ konstatuje Klára Markuciová. Jsou to:
- potřeba upoutat pozornost
- snaha získat moc
- projev bezmoci či neschopnosti
- nedostatečně ovládnutá touha
Pojďme se na ně nyní podívat blíž…
1.Upoutání pozornosti
Někam patřit, být přijat, mít hodnotu – to jsou základní a vrozené lidské potřeby. Pokud děti nedokážou upoutat pozornost něčím pozitivním, začnou projevovat opačnou polaritu: šaškovat, vyrušovat, strhávat na sebe pozornost.
Jak to funguje špatně: Následuje rozladění, nelibost a podráždění dospělého, který začne dítě napomínat či přemlouvat, aby se chovalo lépe. To dočasně přestane zlobit, ale brzy to zkusí znovu.
Účinná reakce: Zlobení přehlížejte, dobré chování chvalte. Ukažte dítěti, že může získat pozornost něčím vhodným. Veďte ho k vlastnímu sebehodnocení, aby nemělo potřebu být ohodnoceno jinými. Příklad: Dítě řekne „Je to hezké?“ Správná reakce dospělého: „Co myslíš ty?“
2. Získání moci
Dítě, které odmítá vnější autoritu a vynucuje si, aby bylo stále po jeho, ztratilo orientaci ohledně svého místa ve světě. Přestalo vnímat svou pozici dítěte a přebírá pozici dospělého. Proto chce získat moc: vnější agresí (vztekáním) či pasivitou (nikdo mě nedonutí, abych to udělal).
Jak to funguje špatně: Dospělý má pocit ohrožení. Reaguje tresty, zákazy, příkazy, vyhrožováním. Dítě dočasně přestane zlobit, ale pak pokračuje s vyšší intenzitou. Pokud boj o moc prohrává, může v něm vyvstat vzdor a touha pomstít se.
Účinná reakce: Ovládněte se a vyhněte konfliktu. Nebojujte o moc, ať si dítě nemyslí, že se jeho hodnota odvíjí právě od ní. Dejte mu místo toho možnost využívat svůj vliv pozitivně: Nechejte ho s něčím pomoci a pak jeho pomoc dostatečně oceňte.
3. Bezmoc či neschopnost
Dítě s extrémními pocity nejistoty a vlastní bezcennosti se už vzdalo naděje, že může být v něčem úspěšné…
Jak to funguje špatně: Nešťastný dospělý ho povzbuzuje: Jen to zkus! Vždyť je to lehké, musíš se víc snažit… Ukaž, já ti pomůžu! Tím dítě zatlačí do ještě větší pasivity.
Doporučujeme: Moje šestiletá dcera ve školce krade
Účinná reakce: Nekritizujte, vyzdvihujte úspěchy, i malé, a nabízejte možnosti výběru: Začneš červenou, nebo zelenou barvou? Projevte i soucit: Možná bys teď nejradši nechal všechno plavat a měl klid…
4. Neovládnuté touhy
Dítě má pocit, že ho nikdo nemá rád. Nosí v sobě pocit ublížení a proto je pro něj těžké cítit lásku. Tu vnímá pouze skrz hmatatelné získávání toho, co si vynutí.
Jak to funguje špatně: Dospělý cítí nevoli, dítě trestá tím, že vyžadované tužby nesplní. Dítě stupňuje své chování a požadavky.
Účinná reakce: Ovládněte se a projevte ohledy a dobrou vůli. Netrestejte dítě odmítáním, ale vymezujte si hranice, abyste jeho přání mohli naplnit v budoucnu: „Musíš být asi hodně naštvaný, když tohle děláš. Tak tohle chceš… Budu o tom chvilku přemýšlet.“
Líbí se vám rady Kláry Markuciové? Myslíte, že fungují? Pomohly vám? Máte své vlastní názory na výchovu? Můžete si je vyměňovat pod článkem.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
- Padej k tátovi! aneb Puberťáci z rozvedené rodiny
- 20 jednoduchých způsobů, jak si zlepšit život
Proč jsou dnešní děti otravné, neochotné a drzé
„Prosím vás, třikrát ten jablečný džus,“ objednává dcerka.
Odpověď žádná. Jen dva štěbetající hlasy. Paní za pultem si povídají.
Asi po třech minutách:
„Prosím vás, já bych si chtěla koupit pití.
“
„No tak počkej.“
Čeká mlčky dalších pár minut.
„Prosím vás…“
„Musíš počkat, nejsi tu sama,“ utne ji odměřená odpověď.
Vykouknu zpoza rohu. U pultu nikdo kromě mé dcery není. Prodavačka mě zahlédne.
„Jo, ty jsi chtěla ten džusík, hned to bude,“ může se přetrhnout.
„Mami, dospělý jsou fakt hrozný,“
hlásí dcera, když přijde s džusem ke stolu.
Přemýšlím, co na to říct. A vybavuje se mi další situace.
Jsou drzé: „Seďte na prdeli!“
„Mami, paní učitelka nám řekla, že máme sedět na prdeli, když tam hned se zvoněním není, a ne vyčumovat ze třídy, jestli už jde. Taky dneska řekla Pepovi, když něco vepředu vyprávěl, že tam vzadu je hovno slyšet.“
„Takhle doslova?“
„Jo. A když jí někdo řekne svůj názor, zlobí se, že je drzej a že tohle si k ní nemůžeme dovolovat. Myslíš, že učitelé nemusí dodržovat školní řád? Je tam přece napsáno, že se k sobě máme chovat slušně.“
No, má pravdu. Sahám si do svědomí. Jak často jsem po ní chtěla něco, co sama nedodržuju, a přišlo mi to normální?
A ještě ke všemu zdržujou: „No co je, dej to sem!“
„Už mě neposílej zvážit zeleninu, mami.“
„Proč, vždyť jsi říkala, že to zařídíš, že tě to baví?“
„Jo, ale ten pán u váhy je na mě zlej.“
„Jak zlej?“
„Říkal: ‚No co je, dej to sem, nezdržuj.‘ A já se bojím, co zas řekne příště. Já tam přece nezdržuju, normálně stojím ve frontě jako všichni. Dospělým jenom zváží zeleninu a nekomentuje.
Jedna paní tam minule pěkně zdržovala, neměla zavázanej sáček a rozsypaly se jí rajčata. Nic jí neřek. A když jsem já na řadě, má kecy. Už tam nepůjdu. Mirka taky říkala, že už nechodí sama pro rohlíky u nich do stánku.
Že ten pán má vždycky divný řeči a je neochotnej. Jenom když je tam s tátou, nic si nedovolí, najednou dělá svatouška.“
Kde se to v těch dětech vzalo?
Málem už začnu kritizovat pána u váhy se zeleninou, pak mi ale blikne a začnu dál zpytovat vlastní svědomí.
Kolik laskavosti bylo v tom, když jsem na ni tenkrát křikla, utahaná jak mula:
„Řekla jsem dost, nelítej tady, tady snad nikdy nebude klid!“
„Tancuju, mami, víš, pro tebe. Abys už nebyla unavená. Naučím tě to, chceš?“ řekla mi na to. A pevně semkla rty.
Nebylo v tom ode mě ani za mák slušnosti, to musím uznat. Jen jsem ji chtěla utnout. Nejlíp okamžitě.
Přestala lítat. Jenže něco v ní ztvrdlo
Přemýšlím, proč jsem to samé neřekla sousedce z domu, kde jsme před lety bydleli, když pravidelně v půl šesté ráno lítala po bytě a bušila do zdi?
Tohle by si dovolovat neměly(i)
„Víš, mami, jak jsi na mě byla zlá, já chtěla být taky. Nejradši bych tě plácla, abys cítila, jak to bolí, když řveš. Ale nedovolila jsem si to k tobě. Lidi by si k sobě tohle dovolovat neměli,“ řekla mi pak dcerka za pár let.
„Ach jo,“ honí se mi hlavou, „kolik respektu a slušnosti jsme vlastně do dětí vložili, když ji pak vyžadujeme od nich… Kolik vstřícnosti a mezilidské úcty zažívají od nás velkých, když jdou poprvé s důvěrou koupit rohlíky… a kolik vlídnosti je v tom, když na ně každou chvíli houkneme: Dej už pokoj! Přestaň!“
…a jak se s námi cítí, když jsou tak hrozný..
„To je fakt strašný dneska, v těch školách co se děje,“ vypráví maminka kamarádce před vchodem do školy. „Ty děti jsou dneska hrozný.“
Pětiletá holčička se jí drží za ruku a vypadá, že se jí to netýká. Do školy půjde až za rok, dneska byly jen vyprovodit staršího bráchu.
„Náš Péťa je taky hroznej, mami?“ tahá mamku za rukáv.
„Počkej, teď mluvím s tetou.“
Zmlkne.
Počká.
Za rok bude taky hrozná, tak mamce ukáže.
Nemají tu neochotu po mně?
Pěkně to se mnou zamávalo, těchhle pár historek, co vypluly z paměti, když dcerka řekla, že dospělý jsou hrozný. Snad příště, až moje velká (nebo ta malá) bude zas drzá nebo otravná, už na to nenaskočím. Zkusím se radši podívat, odkud to má. A jestli v tom náhodou tak trochu nejedu s ní.
Mám teď jeden odvážný návrh: Zkuste to taky, jestli jste dočetli až sem.
Je to první krok, jak udělat z drzých dětí vstřícné lidi
Ale chce kus statečnosti, uznávám. Protože někdy se mi vůbec nechce věřit, že by něco tak „příšerného“ jako třeba neochotu mělo moje dítě okoukané ode mě. Ne, tohle doma rozhodně nemohla vidět. Chováme se k sobě přece slušně a fakt se snažíme si vyhovět. Jenomže jak to tenkrát u nás bylo s tou žížalou?
Nejde jim vlastně jen o žížaly
„Mami, vezmem s sebou k rybníku ještě jednu plavací žížalu, jo?“
„Je zahrabaná někde ve sklepě, nechce se mi pro ni.“
„Mamiiii, prosím, tak ji vyhrabem, to půjde. Já ti pomůžu, skočím do sklepa s tebou. Se dvěma žížalama je u rybníka větší zábava.
“
„Tak jedem už, ať se vykoupeme, prdíme na žížalu, jednu máme,“ přidá se táta. Vypadá to smířlivě. Chce vlastně jen podpořit mamku a holčičce říct, že si to užijou i tak.
Mámě se to ale mezitím rozleží v hlavě. Vlastně proč ne.
Proč odmítla, když jí dcerka nabízí pomoc?
„Tak ji teda vezmem?“ přemýšlí nahlas.
A táta už nic neříká, jde do sklepa, vyhrabe žížalu a vrací se s ní k autu. Chtěl to jen urychlit. Rád už by byl u vody, je fakt vedro.
„Mami, vidíš? Když já něco řeknu, tak to nejde. Nevyhovíte mi. Ani to nezkusíte. A když ty řekneš, že dvě žížaly berem, tak táta pro ni hned jde. To není fér, že ti nadržuje. Táta je vždycky s tebou.“
Tak tohle si z té situace odnáší? To jsem nechtěla.
A vždycky mi dají šanci. I když jsem protivná
Ještě jeden případ s mojí dcerou stojí myslím za zmínku:
„Mami, tohle se mi nelíbí, co děláš, nadáváš a vůbec si neuvědomuješ, jak jsi protivná.“
Nadechuju se. Ne, nakonec neřeknu nic. Nechám ji odejít naštvanou do pokoje.
„Byla drzá, křičela na tebe, musíš okamžitě zasáhnout,“ mudruje hlava. Chce to mít hezky v lajně.
„Chvíli počkej, uvidíš do toho líp. Věci nejsou, jak se zdají,“ přimlouvá se tu vlídně mámovské srdce.
Po pár minutách vyšumím a koukám, měla pravdu. Vždyť jsem tu vyváděla jako pominutá, bodejť by nekřičela. Jdu za ní.
„Víš, promiň, měla jsi pravdu, není mi dobře a byla jsem na tebe strašně protivná. Omlouvám se.“
„Mám tě ráda, mami, to se může stát každýmu. Příště se ti to povede líp. Chceš se podívat na moje nový obrázky?“
Takhle laskavé dokážou moje děti být? A já mockrát nebyla… No nic. Příště se mi to povede líp.
Věta, která léčí (tak tohle je přijetí?)
To se může stát každýmu? Úplně jsi mě dostala.
Ani nevíš, kolik jsi mi tou větou dala pochopení, moje milá. Cítila jsem se s tebou v bezpečí. A najednou jsem cítila i to, že máš pravdu, že nic není ztracené, že už to příště dám. A že to víš.
Děkuju, že dokážeš být tak velkorysá, i když s tou žížalou jsi měla pravdu a párkrát jsme k tobě nebyli vůbec fér.
Děkuju, že mě neodsoudíš, když se mi něco nepovede. Že mi nepřipneš nálepku „špatně!“ a nedáš mi zaracha ani dvojku z chování (párkrát to bylo i na trojku, viď). Že nade mnou nekroutíš očima a neříkáš přede mnou kamarádce: „No ona naše máma je taková divoká, fakt hrozná poslední dobou. Vůbec nevím, co s ní.“
Že ve mě věříš
Naučila jsi mě nejdůležitější věci, víš to? Že slušnost se dá jenom odkoukat od nás velkých, ne nařídit. A že řešení všech nedorozumění a sporů, které spolu máme, je vlastně jednoduché. Vejde se do pěti slov. Ty bys ho asi řekla jednou větou. A byla by to trefa.
A naučila jsi mě nakonec i tančit :), i když se u toho dupe. Konečně, viď. Rozhodla jsem se o tom pak napsat článek. Teď ho tu čte jiná mamka nebo táta. A já jsem fakt pyšná, žes mi s tím pomohla (a dík, že ho smím zveřejnit).
Víš, jak ses mě ptala, co dělám. Vymysleli jsme v Nevýchově takový kurz, aby i další mámy a tátové na tohle přišli. Jak jsi mi říkala, že dospělí jsou hrozný, dost mě to mrzelo. Mockrát jsem na to myslela. A moc jsem si přála ti ukázat, že nejsou, a udělat pro tebe lepší svět.
Všechny mámy a tátové to pro svoje děti chtějí, víš. Aspoň myslím. Nejsou hrozný. Jenom někdy nevědí, jak jinak. Stejně jako děti, když zlobí nebo jsou drzé. Jenom nevědí, jak jinak nám velkým říct:
STOP, mámo, táto, pojď se domluvit, ne hádat
Tak tady je ta stopka i pro ostatní rodiče, jo? Ať už nemusí křičet. A ať tu už nikdo není hroznej. Máš pravdu, jsi to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat 🙂 I když jsem byla minule naštvaná. Kytka.
Máma
P.S
V článku jsem změnila jména dětí a posloupnost jednotlivých situací. Situace jsou skutečné. A „kytka“ je naše tajné heslo 🙂 Nemůžu prozradit, co znamená. Zato mám ale ještě jeden návrh:
Tenhle článek původně vznikl jako poděkování mé dceři. Nebyla jsem si jistá, jestli ho zveřejníme. Ale když už je to venku… zkuste svým dětem dneska taky poděkovat, prosím.
Určitě najdete spoustu důvodů. I když třeba zrovna zlobí a nemáte to s nimi lehké. Prostě jim poděkujte. A sledujte, co se jim zablýskne v očích 😉
A jestli chcete, zkuste i náš kurz. Najdete tam řešení na každé zlobení – ať je vašim dětem rok, pět nebo náct – vejde se do 5 slov a do 5 týdnů (podrobně o nich na stránce kurzu). Ono to zní trochu jako pohádka. Jenže…
Jak na zlobivé dítě? Desatero pro rodiče
Jaro je obdobím probouzení přírody po dlouhém zimním odpočinku. Ze zimního spánku se probouzejí i žáby, důležitá a zároveň…
E-book s aktivitami pro práci s předškoláky pro vás připravily Veronika Růžičková a Klára Krejcárková
Cesta ke změně z normálního v pedagoga v toho „líného“ bývá trnitá, ale přináší mnoho dobrého! V článku…
Učitelky mateřských škol v současnosti zaznamenávají, že současní rodiče budoucích prvňáčků se o problematiku školní…
Doba je taková, jaká je, ale my spolu s vámi se nevzdáváme. Proto jsme se rozhodli oslovit naše osvědčené autory, aby…
Hlas pro učitele důležitý. Učitel jako hlasový profesionál má skoro povinnost chránit si hlas a pečovat o něj. Proto…
Jaro je krásné období, kdy se probouzí příroda. Poslední sníh roztává a z půdy se začínají klubat zelené rostlinky.…
V další ukázce z publikace Líný učitel: Jak učit dobře a efektivně vysvětluje Robert Čapek pojem „soft skills“ a jeho…
V následujícím článku Vám přinášíme tipy a náměty na hry s dětmi v mateřských školách i doma.
Jaký je rozdíl mezi asistentem pedagoga, osobním asistentem a školním asistentem? Možná větší, než si myslíte! Přečtěte…
Doba je taková, jaká je, ale my spolu s vámi se nevzdáváme. Proto jsme se rozhodli oslovit naše osvědčené autory, aby…
Období mezi druhým a třetím rokem je v životě dítěte velmi důležitým a významným obdobím, ve kterém dochází…
Přinášíme Vám další zajímavou ukázku z úspěšné publikace Líný učitel od Roberta Čapka! Staňte se „líným učitelem“ – nejlepším…
Spolupráce mateřské a základní školy by měla být přirozenou součástí preprimárního a primárního vzdělávání a provázanost…
Doba je taková, jaká je, ale my spolu s vámi se nevzdáváme. Proto jsme se rozhodli oslovit naše osvědčené autory, aby…
Ukázka z publikace k nácviku emočních a sociálních dovedností dětí v předškolním a mladším školním…
Chceme-li adekvátně rozvíjet osobnost dítěte a připravit jej na školní docházku, musíme ho nejprve dobře poznat. K tomu…
Znalost cizích jazyků se stává naléhavou potřebou takřka pro celou společnost. Proto je výuka cizích jazyků jednou z priorit…
Doba je taková, jaká je, ale my spolu s vámi se nevzdáváme. Proto jsme se rozhodli oslovit naše osvědčené autory, aby…
Pomáhat dětem vytvářet vztah k přírodě je v dnešní době snad ještě důležitější, než dřív. Zmizet na celé odpoledne…
Stali jste se někdy obětí šikany jako děti? A co teprve, když se s ní setkáte v dospělosti? Co dělat a jak…
O tom, co by mělo umět předškolní dítě z jemné motoriky, píše v naší novince Rozpovídej se Mgr. Lucie Krejčová.…
Jak rozmluvit předškoláka? Deset pravidel přináší naše zbrusu nová publikace Činnosti k rozvoji řečových dovedností dětí…
V tomto článku se zaměříme na citlivá a komplikovaná místa dnešní doby, která souvisí se školní zralostí a nástupem…
Jak učí Líný učitel? Přece s minimální námahou! V článku Vám Robert Čapek, autor knihy Líný učitel: Cesta pedagogického…
Školní třída představuje specifickou skupinu dětí. Jak jako učitel zvládat třídní kolektiv? Text pochází z publikace…
Přemýšlíte, co dělat dětmi ve školce, doma, nebo v družině během adventu – radostného očekávání Vánoc? Nemusíte si lámat…
Přinášíme Vám skvělé nápady a náměty na rozvíjející činnosti pro děti předškolního i mladšího školního věku, které…
Doba je taková, jaká je, ale my spolu s vámi se nevzdáváme. Proto jsme se rozhodli oslovit naše osvědčené autory, aby…
Pedagog učící moderně nemá rád písemky. Mnohem raději má podporující hodnocení! Co to je a jak na něj, Vám poradí Robert…
Tolerantní výchova ničí dětem hodnoty. Jsou nezvladatelné, zlé a ničeho si neváží
Vidí jenom svoje potřeby a ke svému okolí jsou lhostejné. O příliš benevolentní výchově jsme v rozhlasové Radioporadně mluvili s klinickou psycholožkou Blankou Pöslovou.
Dnešní děti rozhodují o všem. Kdy půjdou spát, co si vezmou k jídlu, jak dlouho budou na počítači. Ruší u stolu, když si rodiče povídají, skáčou jim do řeči. Očekávají, že budou centrem dění. A pokud nejsou věci podle jejich představ, vztekají se a jsou agresivní.
„Dáváme dětem příliš prostoru, příliš široké hranice, naopak málo řádu a pevnosti. Všechno PŘÍLIŠ je špatně. Tak jako není dobrý bezpočet zákazů a příkazů, není správná ani nadmíra volnosti, což je dnešní trend,“ říká psycholožka Blanka Pöslová.
Od rákosky k anarchii
Zatímco v 50. letech vládli v rodinách despotičtí otcové až přespříliš tvrdou rukou, dnes tu naopak máme hodně benevolentní matky. Přístup ve výchově se změnil hodně po sametové revoluci. Společnost se překlopila do druhého extrému.
„Rodiče o svém přístupu k potomkům přemýšlí. Čtou psychologickou literaturu a dávají přednost tomu, aby bylo jejich dítě vychováváno svobodně.
Nechtějí zasahovat do jeho osobnosti a něco mu diktovat,“ popisuje současné tendence Blanka Pöslová a doporučuje, aby všechny knihy rodiče brali s nadhledem.
Každý by si měl vybrat jen to, co je mu blízké a co podle svého uvážení považuje za dobrou radu.
„Tisíckrát si mohu přečíst, že bych měla být ve vedení syna nebo dcery pevnější. Pokud se ale sama pro to vnitřně nerozhodnu a nezačnu to důsledně uplatňovat, nic se nestane,“ vysvětluje Blanka Pöslová.
Rodiče musí být za své dítě zodpovědní
Proč je špatně, když jde dítě spát, jak si samo určí? Co je špatného na tom, že si řekne, co chce jíst? Protože malé dítě neví, co je správné. Nemá tušení, proč by mělo jít do postele v osm hodin večer a jíst zdravě. Tohle všechno musíme naše děti naučit – pevně a láskyplně. „My rodiče jsme zodpovědní za to, k čemu děti vedeme a směřujeme,“ zdůrazňuje Blanka Pöslová.
Co se zákonitě stane, když si dítě může dělat, co chce? Zkouší víc a víc. Navíc se v poslední době zřetelně ukazuje, že takto vedené děti jsou agresivní.
„Stává se, že rodiče neztlumí první vlnu, kdy potomek snaží prosazovat svoji vůli násilím. Dokonce se nechávají od svých tříletých dětí bít a připadá jim to roztomilé.
Jenomže to vede k tomu, že se děti začnou násilnicky prosazovat všude,“ říká Blanka Pöslová. To způsobí, že tvrdě narazí v sociálních vztazích. Neznají hranice a netuší, kam až mohou zajít. Nemají respekt vůči svému okolí.
Myslí si, že jejich emoce a potřeby jsou jediné na světě.
„S překvapením zjišťují, že i ti druzí něco chtějí a potřebují, ale nejsou schopní to sladit. Mají problém se přizpůsobit v jakémkoliv kolektivu. Neumí se ovládat a strádat,“ vysvětluje Blanka Pöslová.
Ach, ta technika!
Mnozí rodiče jsou nešťastní z toho, kolik času tráví jejich děti na počítači nebo mobilním telefonu. Pokud se pokusí užívání techniky regulovat, tvrdě narazí na odpor.
Příkladem je příběh posluchače Libora, který zavolal do Radioporadny. Jeho šestiletý syn dostal pod stromeček tablet. V momentě, kdy rodiče po něm chtějí, aby ho odložil, reaguje nepřiměřeně agresivně.
„Nejdůležitější je nastavit striktně pravidla používání. Když dáte dítěti k Vánocům tablet, musíte počítat s tím, že se bude při odebrání vztekat. V té chvíli mu nabídněte jinou aktivitu. Když na to nepřistoupí, nechte ho být. Ať se klidně vzteká.
Přestaňte s ním komunikovat a tablet mu rozhodně nevracejte. Nikdy neustupujte. Vy rozhodněte, kolik času denně bude s tím tabletem vaše dítě trávit.
U šestiletého dítěte doporučuji maximálně dvě půlhodiny za den,“ radí klinická psycholožka Blanka Pöslová.
Desetileté dítě dokáže celý den sedět u počítače. Jakmile ho rodič nevyžene k jiné aktivitě i přes jeho nelibost, škodí jeho zdraví. Tak jako ve škole platí pravidlo, že se při vyučování nesmí používat mobilní telefony, měli bychom mít jasná pravidla i doma.
Prospěje dítěti, když v krajní situaci otec zasáhne tvrdě? Mělo by dítě občas strádat? Jsou jedináčci rozmazlenější? A jak přimět líné děti k aktivitě a kroužkům a je to vůbec správné? Poslechněte si celý pořad.