Panika se projevuje stejně jako infarkt

9. 3. 2020   uzkost, panika, strach, spánek 

???????? English Version of this article on Medium.

V souladu se závazkem psát hlavně o tom, s čím mám dlouhodobou osobní zkušenost, se dnes podělím o své soužití se strachem, úzkostí, panikou a přidám i pár osobních tipů na zvládání těchto stavů.

Článek je určen nejen vám, kteří s úzkostmi a obavami dlouhodobě (a neobvykle často) bojujete, ale také vám chladnokrevnějším, kteří mnohdy nedokážete pochopit, proč se my poseroutkové bojíme a proč reagujeme z vašeho pohledu přehnaně.

Shrňme si klíčové pojmy:

• Strach se definuje jako reakce organismu na konkrétní nebezpečí (na podnět). Slouží nám od pradávna jako součást varovného mechanismu a zajišťuje nám přežití a minimalizuje i další rizika.
• Úzkost je poněkud složitější kombinací emocí: zahrnuje nejen samotný strach, ale také obavy a negativní představy, které často nejsou reakcí na něco fyzicky bezprostředního a existujícího. Úzkost se projevuje celou řadou příznaků duševních i tělesných, může trvat krátce, ale také se po nějakém podnětu „zaseknout“ na celé měsíce či roky a sužovat člověka i poté, co už původní podnět zmizel.
• Pak tu máme důležitý pojem reakce ve smyslu toho, jak se na základě těchto podnětů a emocí zachováme; nejsme loutky svých pocitů, reakce můžeme regulovat (náš „starý mozek“ není naším jediným vládcem, máme i modernější část mozku) – a většina terapií úzkostných poruch se proto zaměřuje právě na vynesení, racionalizaci a regulaci naší reakce.
• Akutním vrcholem stavu úzkosti (za mě spíše fontánou) je tzv. panická ataka. Jde o stav, kdy se úzkost zvrtne v prudkou a nezvladatelnou tělesně-psychickou reakci spojenou s krajně nepříjemnými pocity. Pro vás, kteří jste to nezažili: věřte, jde to ovládat stejně snadno jako rychlou jízdu toboganem. (K atakám se samozřejmě vrátím, máte co do činění s někým, kdo se je naučil mít zvráceným způsobem rád.)

Pro účel výkladu zde zavedu pojem „práh úzkosti”, který v odborné literatuře nejspíš ani neexistuje (odborníkům se omlouvám); je to takový konstrukt, který mi prostě chodí hlavou, kdykoli o úzkosti přemýšlím či mluvím s lidmi a překvapivě snadno s ním vždy ukážu, jak tyhle věci fungují.

Každý z nás máme práh úzkosti jinak vysoko: popisuje vlastně nejnižší průměrnou intenzitu podnětu, který už v daném člověku vyvolává silný, nezvladatelný či trvalý pocit úzkosti (i opakovaně).

I s nízkým prahem úzkosti mohu být imunní vúči podnětu, na který kliďas zareaguje úzkostí, ale v průměru budu na většinu stejných podnětů reagovat víc úzkostně než on.

Co je podstatné: úzkostnost (včetně prahu) je z velké části, možná z 50 i více procent, dědičná. Co jednomu způsobí chvění, nechá jiného chladným. Záleží i na životním období a například zdravotním stavu, ale většinou se celý život pohybujeme kolem zmíněné kotvy. Bezstarostnější člověk se často diví a považuje úzkostnějšího za slabého či labilního.

Jenže paradoxně je to ten úzkostnější, kdo je mnohem častěji, někdy denně, konfrontován s masivní úzkostí, kdo s ní bojuje, a kdo i po takové konfrontaci žije; má tak zkušenosti, vhled a možná i dovednosti, které chladnokrevnému chybí.

I díky lidem postiženým silnými úzkostmi existují způsoby (a léky) umožňující práh posouvat, byť o nějaké zásadní otočce o 90 stupňů (s ohledem na náš graf úhlových stupňů) nemůže být řeč.

TIP: nepohrdejme někým proto, že v dané situaci cítí něco jiného, než my. Jeho pocit nemá co dělat s inteligencí, vzděláním či vůlí apod. Cítí-li někdo větší úzkost, obvykle se pokouší s ní bojovat způsobem, o němž si myslí, že mu uleví.

Na projevení dědičné dispozice k úzkosti v životě se pravděpodobně podílí desítky, stovky, možná tisíce alel našeho DNA (ona dispozice je tzv. polygenní).

Rodiče nám je doslova namixovali v rámci zděděné genetické výbavy; výjimečně získáme většinu dotyčných alel třeba od úzkostného táty, nebo naopak od bezstarostné matky; pravděpodobnější ale je, že to bude nějaký mix. Možností je spousta. Vlastně nekonečně.

Podle profesora Plomina, autora Kódu života, se proto naše psychologické vlastnosti („poruchy“, sklony či dispozice) pohybují spíše na škálách (jako jakési skóre), než v několika jednoduchých škatulkách, jak jsme se je naučili klasifikovat.

Ale abych se vrátil k podstatnému: přestože jsou i některé nepohodlné rysy naší osobnosti z podstatné části nastaveny geneticky, můžeme se s nimi naučit žít a pracovat, aby nám co nejméně kazily život.

Dokonce úzkostnost můžeme použít k dobru věci. Čím je náš vrozený práh úzkosti nižší, tím se ale musíme naučit víc účinných nástrojů k tomu, abychom žili normálně.

Bez těchto nástrojů nás úzkost může vykolejovat celé roky nebo celý život.

Podívejte se na mé zjednodušující schema.

Zleva doprava se posouváme od neurotika, kterému se spustí úzkost či panická ataka třeba už při pohledu na neškodného motýla (a chudák pak stráví hodiny na terapii, aby vykutal z hloubi mysli, proč zrovna motýl), přes úzkostnějšího člověka, normálního jedince (který ke spuštění úzkosti potřebuje „průměrně hrozivý” podnět jako třeba palcový titulek o anexi území nějakou mocností na našem kontinentu), přes velmi vyrovnaného jedince až k „terminátorovi”, kterého nerozhodí ani svištění jaderných hlavic. Pomocí chlupatých teček a podbarvených pruhů jsem vyznačil dva příklady prahů úzkosti u dvou typů osob: to červené jsem plus mínus já, a normální jedinec je pak šedomodrý.

Není to prosím žádný vědecký materiál, jen vizualizace mého laického vnímání problematiky.

Všimněte si ale vyznačeného posunu prahu úzkosti v červené části. Dle mých zkušeností byla moje „práce na sobě“ (terapie, meditace, sport, změna životního stylu, spánek atd.

) účinná, ale sama o sobě mi ani po desítkách let nestačila na to, abych práh úzkosti dotáhl na úroveň „normálního jedince”, abych prostě žil normální život. Takže od roku 2017 mi pomáhají i medikamenty (SSRI) a konečně po letech se pohybuji kdesi kolem „normy“.

Mimochodem, podle Plomina se vliv genů s věkem zvětšuje, což by vysvětlovalo, proč mi ani rozrůstající paleta zvládacích nástrojů s věkem nepomáhala. Vám chladnokrevným někdy asi připadá, že my úzkostnější jsme si zvolili cestu úzkosti, že je to nedostatek vůle a ochoty „vidět věci jasně a racionálně”.

Nemáte však tušení, jak moc většina z nás dře na tom, abychom je tak viděli. Přes obrovské úsilí za sebou ale stále táhneme genetickou kotvu, která nás při každém zaváhání táhne dolů.

Mimochodem, nyní ve „všeobecné panice” kolem koronaviru jsem i s takovou vrozenou dispozicí v klidu, bez úzkosti. Situaci nezlehčuji, nepanikařím, byť jsem mírně ostražitý. Používám rutinně všechny nástroje pro zvládání („coping“) úzkosti, které jsem se za život naučil používat, a cítím se dobře.

Dílna plná nástrojů

Níže sepisuji postoje a nástroje, které jsem se během života naučil rutinně používat k snížení své úzkosti. Možná si teď říkáte, že jsem výše naznačil, že nástroje ve srovnání s prášky fungují jen omezeně. Ale není to tak jednoduché, protože v boji s genetikou se počítá každý stupeň, o který se posunete k normálu.

Samotné medikamenty by mi byly k ničemu a akorát by mne dokonce připravily o sebevědomí. Co se mnou udělaly? Nezbavily mě ani pocitů, občasné úzkosti, stresu či strachů, ale posunuly mi subjektivní práh úzkosti na úroveň, kdy mě neděsí každý den nová hrozba; dojde-li na věc, jsem schopen problém uchopit a racionálně zpracovat.

Mnozí úzkostní na tom pravděpodobně jsou ale mnohem lépe a vystačí si i bez patáků.

1. Strach i úzkost jsou v pořádku, patří k nám odjakživa

Základní východisko: jsme potomky těch, co se báli, ne těch, co hrozby ignorovali. Je v pořádku mít občas strach o sebe a o blízké. Mít strach a úzkost však neznamená, že se těmto pocitům poddáme a že budou sedět za volantem našeho života. Tohle je dobré si pravidelně připomínat.

2. Mozek vs. mozek

Strach biologicky vzato vychází z hlubokých prastarých částí našeho mozku („plazí mozek“). Během evoluce se nám vyvinuly i vývojově modernější části mozku: limbický systém (emoce) a neokortex („myšlení”). Díky neokortexu můžeme tyto podněty a vzniklé emoce korigovat „rozumem“ (kognicí) a reagovat po rozvaze.

Můžeme tedy pociťovat nepříjemné pocity úzkosti a strachu, ale současně nejsme jejich loutkami. Není to vždy jednoduché, ale různými technikami (např. meditací, dechovým cvičením, sportem, duševní hygienou a digitálním minimalismem) či s pomocí různých terapeutických metod lze trénovat částečné vymanění z jejich vlivu.

Mezi podnět a reakci je potřeba vždy vložit aspoň krátkou pauzu na rozvážení situace, uvědomit si, že pocit ohrožení není totéž, co ohrožení samo.

Doporučuju myslet na to, že v nás probíhá trvalá živá diskuse více systémů; v krizi si tento souboj vizualizujte a pomocí slov formulujte a stavějte se na stranu rozumné části.

3. Panika je nefunkční reakce

Pokud jde o práci s extrémním podnětem, mám jednoduchou mantru, kterou shrnu asi takto: dokud žiju, panika musí počkat. Čili všechna opatření, která dělám, dělám proto, abych se uklidnil, protože stres ničemu nepomůže a navíc likviduje zdraví a snižuje imunitu. Jak na to?

Žijeme v době, kdy internet a sociální média fungují jako obrovské zesilovače emocí.

Zesilují problémy probíhající na celém světě a pumpují nám je do naší malé hlavy bez toho, abychom měli možnost situaci řešit či vůbec vyhodnotit.

Co mi proto spolehlivě funguje během náročnějších období, kdy cítím úzkost a napětí z různých kauz (uprchlíci, brexity, války, volby, populismus, pandemie apod.)?

Infarkt, nebo jen panika?

Přesto se za těmito nepříjemnými projevy může skrývat i „obyčejná a neškodná“ panika, přesněji její záchvat – panická ataka. „Rozeznat paniku od infarktu je problém i pro odborníka,“ vysvětluje MUDr. Michal Tomasy, lékař Územního střediska zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje (ÚSZSSK).

Přitom záchranáři vyjíždějí častěji k akutním psychickým obtížím pacientů než k infarktům. Jen ve Středočeském kraji proběhlo za loňský rok 85 tisíc výjezdů, z toho čtyři tisíce tvořily náhlé srdeční problémy a pět až šest tisíc bylo psychiatrických diagnóz.

„Samotné nás to překvapuje, ale výjezd za pacientem s panickou atakou je velmi častý,“ dodává MUDr. Jana Šeblová, vedoucí lékařka ÚSZSSK.

Samotná panická ataka se projevuje rozšířenými zornicemi, poruchami vidění, dostaví se sucho v ústech, dochází k motání hlavy, pocitům nestability a zmateným pohybům. Téměř souběžně se objeví bušení srdce, pocit tlaku nebo neurčitá bolest na hrudi.

Zvýší se krevní tlak, což může vést k bolestem hlavy, pocitu slabosti a návalu horkosti. Možné je také brnění v prstech, ztuhlost svalů a křeče.

„V tomto okamžiku obyčejná úzkost začne vzrůstat, přičemž se rozvíjí také strach o život,“ popisuje stav Jeroným Janíček, novinář, autor publikace Když úzkost bolí a sám psychiatrický pacient. Není divu, že takto vyděšený pacient nebo jeho okolí zavolá linku 155.

Pane doktore, vezměte mě za ruku

Už jen samotný příjezd zdravotníků může mnohé pacienty uklidnit a děsuplné příznaky náhle odezní.

„Je velmi náročné v klidu mluvit s pacientem, který je objektivně v pořádku a žádné život ohrožující nebezpečí mu nehrozí, přestože on sám je o tom přesvědčen a náš výjezd k němu je často opakovaný,“ říká doktorka Šeblová.

Hlavní podle ní je, aby sám lékař zůstal v klidu a nerozzlobil se na pacienta, byť jasně vidí, že mu nic není. Na základě vyšetření a rozhovoru s pacientem záchranář rozhodne o dalším postupu. Je možné, že samotné ošetření v domácím prostředí postačí a pacient nebude transportován do nemocnice.

„Základní pomocí je rozhovor s pacientem. Ten mnohé z nich zklidní natolik, že další zásah není třeba,“ vysvětluje lékařka. Pacientovi může být také podán lék se zklidňujícími účinky (anxiolytikum) nebo injekce s magnéziem, která tlumí křeče. To se ale nestává příliš často, většinu případů je možné zvládnout klidným rozhovorem.

„Máme-li potřebu chytit přítomného lékaře či záchranáře za ruku, nestyďme se o to požádat. Záchranář či lékař nám tak vlastně dává najevo, že nejsem sami. Ani v našem prožívání hrůzy, ani ve vesmíru,“ vysvětluje novinář a pacient Janíček.

Jste naprosto zdráv, bohužel

Panický pacient se může octnout na akutním příjmu interního nebo kardiologického oddělení právě díky tomu, že projevy infarktu a panické poruchy jsou takřka totožné. Navíc příznaky, jako je bolest na hrudi nebo pocit na omdlení, nejsou objektivně změřitelné.

„V našem oboru bojujeme o záchranu života. Řešíme, jak zavést katetr, připojujeme pacienta na různé přístroje a velmi těžko hledáme čas na obyčejný rozhovor,“ říká MUDr. Tomáš Janota, CSc., vedoucí lékař kardiologické jednotky intenzivní péče III.

interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Podle něj jsou sami lékaři pod silným tlakem, navíc rozeznat infarkt od panické ataky je možné až po mnoha letech praxe. „Na škole se s tím medici nesetkají. Neumím si představit, jak je to naučit, to lze jedině praxí.

“ Sám doktor Janota se mnohokrát setkal s případy, kdy byl pacient objektivně zdráv, přesto byl převezen na jeho oddělení.

„Je velmi náročné takovému pacientovi, zvlášť když jej ošetřujeme opakovaně, sdělit, že skutečně nepotřebuje naši péči, ale měl by navštívit psychiatra,“ dodává.

Přitom sdělení dobré zprávy o zdravotním stavu panického pacienta paradoxně neuklidní a může jej utvrdit v mylném domnění, že je vážně nemocen, jen mu to lékař nechce říct. Velký strach o život je typickým příznakem panické poruchy. „Při panické atace úzkost po několika vlnách spontánně vymizí a my zůstaneme naživu. Vyčerpaní, roztřesení, vyděšení a unavení,“ pokračuje Jeroným Janíček.

Skutečně pomůže pouze psychiatr

Jedinou opravdovou pomocí pro panické pacienty je návštěva psychiatra. Problém však je, že pacienti přicházejí často velmi pozdě. Natolik se obávají odsouzení svého okolí, že raději několik let trpí, než by zaklepali na psychiatrickou ordinaci.

Obecně platí, že jakmile začne úzkost pacienta ovlivňovat natolik, že má problém vykonávat běžné činnosti nebo se cítí ve velké psychické nepohodě, neměl by čekat a psychiatra vyhledat. „Neléčená úzkost výrazně narušuje sociální uplatnění jedince.

Například víme, že úzkostní pacienti podávají mnohem méně kvalitní pracovní výkony, než odpovídá jejich vzdělání a zkušenostem,“ varuje MUDr. Martin Anders, Ph.D., odborný asistent Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

Bohužel platí, že neléčený úzkostný pacient si zkrátí svůj život o deset až patnáct let. n

lh

Infarkt myokardu – Mojezdraví.cz

Rizikovými faktory jsou dále nadváha, stres, kouření, vysoká hladina cholesterolu nebo vysoký krevní tlak. Výjimkou však nejsou ani mladší osoby, kde bývá příčinou nejčastěji špatný životní styl, vysoká srážlivost krve a genetické dispozice. Infarkt je pro jednu čtvrtinu postižených smrtelný.

V některých případech, zejména u mladých mužů, dochází k infarktu vlivem jiné nemoci – dědičné poruchy metabolismu tuků, zejména cholesterolu. Proto v rodinách, kde je zvýšené riziko výskytu infarktu (tzv. pozitivní rodinná anamnéza – někdo v rodině infarkt měl) – by měli být dospívající chlapci na tuto chorobu vyšetřeni.

hrudník, bolest může vystřelovat do břicha nebo levé ruky

Příznaky infarktu

Infarkt myokardu se projevuje náhlou, ostrou, bodavou bolestí na hrudní kosti. Tato bolest může vystřelovat do levé ruky, zad, čelisti nebo horní části břicha. Charakteristické je, že bolest neustupuje a je v každé poloze stejná. Na rozdíl od anginy pectoris se bolest objevuje bez vazby na pohybovou aktivu či stres a neustupuje ani po podání nitrogrycelinu.

Postižený je na pohled bledý, špatně se mu dýchá a silně se potí. Může se také objevit nevolnost až zvracení. Pacienti bývají zmatení, někdy až agresivní a zvláště při nemožnosti dobře dýchat se objevuje panika a strach ze smrti. 

Léčba infarktu myokardu

Při akutním infarktu myokardu je třeba co nejrychleji zavolat záchrannou službu. Postiženého posaďte a uvolněte mu oblečení v oblasti krku. Dbejte na to, aby zůstal v klidu, protože každá aktivita vyžaduje kyslík a toho má v této chvíli nedostatek. Do příjezdu záchranářů hlídejte, zda pacient dýchá, má puls a nepřechází do šokového stavu. Snažte se pacienta udržet při vědomí.

Léčba začíná po příjezdu záchranky.

Po změření krevního tlaku, tepové frekvence, natočení EKG jsou pacientovy podány kyslík kyslíkovou maskou a potřebné léky žilní kanylou – Fentanyl, Morphin nebo Diazepan pro zmírnění bolesti a uklidnění pacienta, Heparin, Anopyrin, Aspirin pro zastavení nárůstu případně rozpuštění trombu.

Pak následuje rychlý přesun do nemocnice. Pacient je za stálého monitorování životních funkcí převezen na koronární jednotku či jednotku intenzivní péče (JIP). Tato opatření při převozu zabraňují přechodu pacienta do šokového stavu, který může vést k náhlé zástavě srdce.

V nemocnici je pacientův stav nadále monitorován. Pokračuje se v kyslíkové terapii, farmakoterapii a je dodržován absolutní klid na lůžku. Při těžkém infarktu či komplikacích je třeba zasáhnout chirurgicky.

V takovém případě lékaři provádí balónkovou koronární angioplastiku, tzv. PTCA, či se zavádí stent.

Jde o umělé roztažení cévy, kdy se v oblasti třísel zavede stehenní tepnou do srdeční tepny trubička (katetr) na konci s balónkem, balónek se nafoukne a nechá se několik dní působit. Po zákroku zůstane céva dostatečně roztažená.

Další možností je zavedení tzv. koronárního stentu – kovové trubičky, která drží cévu v místě zúžení dostatečně roztaženou.

Pokud není možné provést angioplastiku, provádí se takzvaný by-pass, což je v podstatě objížďka postižené tepny. Jde o uměle vytvořenou cévní spojku mezi dvěma tepnami srdce tak, aby místo zúžení bylo přemostěno a tok krve k srdečnímu svalu obnoven.

Po odeznění bolestí na hrudi se začíná s postupnou rehabilitací. Jelikož po prvním infarktu myokardu se výrazně zvyšuje riziko dalšího, je třeba začít s takzvanou sekundární prevencí.

Základem jsou pravidelné lékařské kontroly a dodržování předepsaných nařízení. Úmrtnost pacientů, kteří přestanou kouřit, je dvakrát nižší, proto se doporučuje ihned se vzdát cigaret.

Dále se klade důraz na snížení váhy, zlepšení jídelníčku a životosprávy. Je vhodné omezit živočišné tuky a zvýšit podíl ovoce a zeleniny ve stravě.

Ošetřující lékař také doporučí vhodnou fyzickou aktivitu, nejčastěji jízdu na kole nebo aerobní cvičení.

Léky

Pacientům jsou předepsány léky, které se užívají dlouhodobě. Jsou to léky, které působí proti srážlivosti (nejčastěji užívaný je Anopyrin), ty snižují riziko dalšího infarktu až o 25 %. Dále pak betablokátory, které působí na vysoký krevní tlak a vysokou tepovou frekvenci, a léky na snížení hladiny cholesterolu.

Vyšetření

Infarkt myokardu se diagnostikuje ihned po ošetření záchrannou službou. Je snadno čitelný z křivky EKG.  Také se pacientovi odebere krev a zjišťuje se zvýšená sedimentace, stav a počet bílých krvinek a srdeční enzymy.

Možné komplikace

Možných komplikací je hned několik. Pokud je dlouhodobě postižena levá srdeční komora, nedostává se dostatek okysličené krve plicím. To vede k otoku plic (plicní edém). Mohou se objevit život ohrožující srdeční arytmie. A v nejhorším případě může postižená srdeční tkáň prasknout (ruptura srdce), krev se začne vylévat do osrdečníku a dochází k srdeční zástavě, tzv. tamponáda srdeční.

Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal?

Prevence

Zvláště patříte-li do rizikové skupiny (muži nad 50 let s rodinnou anamnézou), je vhodné vyvarovat se kouření, konzumaci tučných jídel a dlouhodobým stresovým situacím.

Pokud trpíte vysokým krevním tlakem nebo cholesterolem, začněte neprodleně s jeho léčbou. U lidí trpících nadváhou se doporučuje zhubnout.

Pomoci může také pravidelná fyzická aktivita, například jízda na kole nebo plavání.

Jak probíhá panická ataka a jak ji zvládnout?

• Panická ataka je epizoda vnitřního neklidu, úzkosti a intenzivního strachu, která se u pacienta objeví náhle a bez jakékoliv zjevné příčiny.
• Panické ataky trápí ženy až dvakrát častěji než muže. Poprvé se většinou objeví u dospívajících pacientů nebo naopak později, kolem padesátky.
• Panickou ataku obvykle spouští látky, které se označují jako panikogeny. Na vině mohou být ale také úzkostné myšlenky, tělesný stres a bolestné vzpomínky na minulost.
• Mezi tělesné příznaky panické ataky patří nadměrné pocení, silné bušení srdce, tlak na hrudi, zrychlený dech, návaly horka či chladu, zvýšené svalové napětí, ale také bolesti hlavy a zvýšený krevní tlak.
• Psychické příznaky panické ataky zahrnují neklid, psychické napětí, lekavost, pocit ohrožení a také pocit ztráty kontroly nad vlastním tělem.
• Kvůli fyzickým a psychickým příznakům mají pacienti často pocit, že je trápí nějaká závažná choroba nebo komplikace. Často se bojí, že mají infarkt.
• První pomoc při panické atace představují speciální dechové a svalové strategie. Nesnažte se záchvat rozdýchat, ale pokuste se naopak dech zpomalit a celkově se uklidnit. Pomáhá i dýchání do pytlíku.
• K léčbě panické poruchy slouží farmakoterapie (často antidepresiva), ale také psychoterapie.

Panická ataka je epizoda intenzivního strachu, který se u pacientů projevuje náhle a bez jakékoliv zjevné příčiny. Záchvat doprovází řada tělesných i psychických příznaků, jako je například hyperventilace, bušení srdce, třes a nevolnost, ale také nadměrná lekavost a pocit ztráty kontroly nad vlastním tělem. Pomoci mohou dechová a svalová cvičení, ale také farmakoterapie či psychoterapie.

Co je panická ataka?

Panická ataka (nebo také panický záchvat) je epizoda vnitřního neklidu, úzkosti a intenzivního strachu, která se obvykle dostaví bez zjevné vnější příčiny. Někdo se s tímto stavem potká pouze jednou za život, u pacientů s panickou poruchou se však záchvaty opakují v pravidelných intervalech.

Podle průzkumů se panická ataka objevuje spíše u žen, které trápí až dvakrát častěji než muže. O středně těžké poruše lékaři hovoří ve chvíli, kdy pacient prodělá alespoň 4 záchvaty během měsíce, při těžké variantě jsou to i 4 záchvaty během jednoho týdne. Co se týče ojedinělých záchvatů paniky, s těmi se každoročně potýká kolem 12 % populace.

První panická ataka se obvykle objeví u dospívajících pacientů nebo v rané dospělosti (15-24 let). Výjimkou však není ani první záchvat kolem padesátky. Ačkoliv typické jsou především denní záchvaty, někdy se může objevit také panická ataka v noci nebo ve spánku.

Příčiny panické ataky

Spoustu lidí v dnešní době zajímá, jak se u nich vlastně úzkostná panická porucha vyvinula a co vede ke vzniku dalších a dalších záchvatů. Nemoc má údajně genetický základ. Pacienti ovšem od rodičů a prarodičů nedědí konkrétní poruchu, ale spíše schopnost vyrovnat se s obtížnými situacemi a stresem.

Dále mohou mít vliv tyto faktory:

• Biologické abnormity v CNS
• Patologické vzorce chování
• Poruchy v GABAergním neurotransmiterovém systému
• Stresové události z dětství či dospívání pacienta
• Interpretace symptomů jako příznak katastrofy (naučené chování)

Co spouští panickou ataku? Na rozdíl od fobie nelze panické ataky předvídat, protože nesouvisí s žádnou konkrétní situací. Prvním spouštěčem obvykle bývají látky, které se označují jako panikogeny. Mezi ně patří například laktát, kofein, johimbin nebo také drogy (marihuana a stimulancia). Záchvat může vyvolat také tělesný stres, úzkostné myšlenky nebo bolestné vzpomínky.

Jak se projevuje panická ataka?

Jaké má panická ataka příznaky? Hlavním symptomem, který je pro panický záchvat typický, je silná úzkost a hrůza. Tento pocit se většinou projeví bez jakékoliv zjevné příčiny a doprovází ho celá řada fyzických, psychických a emočních příznaků. Každý pacient je ale jiný a také charakteristické projevy panické ataky se mohou lišit případ od případu.

Tělesné příznaky panické ataky:

Psychické příznaky:

• Neklid a psychické napětí
• Nadměrný stres
• Lekavost
• Pocit ohrožení
• Pocit depersonalizace
• Pocit ztráty kontroly nad vlastním tělem

Během panického záchvatu u pacientů dochází k pocitu ztráty kontroly nad situací i vlastním tělem. Obvykle mají strach ze smrti, ze ztráty sebeovládání, ze zešílení nebo dokonce ze strachu samotného. Typické jsou také katastrofické myšlenky a pocit, že člověk onemocněl nějakou závažnou chorobou. Někteří pacienti si také myslí, že je postihl infarkt.

Když se dostaví panická ataka, velký problém představuje hlavně pocit bezmoci, který pacienti zažívají. Jsou přesvědčení, že nemohou nic dělat, snaží se rychle vyhledat pomoc a schovat se někam do bezpečí. Typická je také anticipační úzkost, kdy nemocného jeho záchvaty vyděsí natolik, že se začne postupně vyhýbat místům, kde k nim došlo.

Jak probíhá panická ataka?

Jakmile se panická ataka přihlásí o slovo, nastupuje stresová reakce a pacient začíná pociťovat první fyziologické změny.

Vlivem intenzivní úzkosti se zrychluje dýchání a mění se také poměr kyslíku a kysličníku uhličitého v krvi.

To způsobí řadu dalších reakcí, dostaví se hyperventilace v kombinaci s panickými myšlenkami a dojde k hypokapnii (pokles koncentrace CO2 v krvi).

Stresová reakce vede postupně ke stavu pohotovosti, pacient úporně hyperventiluje a do jeho svalů se vylévá kyselina mléčná. Po několika minutách ovšem postupně dojde k vyčerpání organismu, zpomalí se tepová frekvence, klesne krevní tlak a panická ataka konečně ustupuje.

Jak dlouho trvá panická ataka?

Stejně jako v případě příznaků, i doba trvání záchvatu může být u každého člověka jiná. Většinou ovšem panická ataka trvá 5 až 30 minut.

Výjimečně se může jednat o kratší epizodu, která odezní v řádu vteřin či několika málo minut, jindy naopak příznaky přetrvávají ještě dlouho po záchvatu.

Pacient obvykle pociťuje třes, napětí a fyzické vyčerpání, může mít ale také pocit ochabnutí nebo euforie.

Jak zvládnout panickou ataku?

Pacienti trpící panickou poruchou často dokáží mírně dopředu vycítit, že se blíží další záchvat. V takovém případě existuje několik opatření, jež představují jakousi první pomoc při panické atace, díky které je možné tento stav lépe zvládnout. Konkrétně je dobré vyhledat odborníka a osvojit si speciální dechové a svalové strategie.

Co můžete dále dělat?

• Nesnažte se záchvat rozdýchat, lapání po dechu totiž vše pouze zhoršuje!
• Pokuste se dech co nejvíce uklidnit a zpomalit.
• Můžete vyzkoušet také dýchání do pytlíku, tím získáte zpět ztracený CO2.
• Snažte se myslet na to, že se jedná “pouze” o další záchvat, který stejně jako ty předešlé brzy odezní.
• Pokud vám doktor doporučil nějaké léky na uklidnění, noste je vždy u sebe.
• Omezte kouření, pití alkoholu a konzumaci kofeinu.

Léčba panické ataky

Zajímá vás, jak překonat panické ataky a zajistit, aby vás tyto záchvaty již neobtěžovaly? I zde platí, že byste měli co nejdříve navštívit specialistu a začít s léčbou podle jeho doporučení. Jelikož ovšem panická porucha často svými příznaky připomíná také jiná onemocnění, nejprve je nutné vyloučit další možné příčiny potíží (infarkt, epilepsie, astma).

Pokud se opravdu prokáže, že pacient trpí panickou poruchou, léčba probíhá pomocí farmakoterapie a psychoterapie. Léky na panickou ataku zahrnují antidepresiva, benzodiazepiny či antipsychotika. O jejich užívání je ovšem vždy nutné poradit se s ošetřujícím lékařem.

V psychoterapii se uplatňuje především kognitivně behaviorální terapie či hypnoterapie.

Lékař by měl pacientovi pomoci odhalit příčinu jeho obtíží a zároveň mu poradit, jak své záchvaty zvládat a najít racionální náhled na své panické myšlenky.

Dále je samozřejmě důležitá také podpora nejbližších i širšího okolí. Pochopení ze strany rodiny a přátel totiž dodá nemocnému pocit bezpečí.

Domácí léčba

Co se týče domácí léčby, pokud pacient trpí mírnější formou panické poruchy, může vyzkoušet také některé bylinky. Příznivý účinek na zklidnění organismu má údajně čaj z meduňky, třezalky či heřmánku. Některým lidem mohou pomoci také relaxační bylinné koupele nebo meditace.

Panická ataka u dětí

Problémy se strachem a úzkostí se samozřejmě nevyhýbají ani dětem.

Mezi hlavní rizikové faktory, které mohou vést k záchvatu, patří separační úzkost, přecitlivělost, deprese, neschopnost vyrovnat se se stresem a u starších dětí také kouření či konzumace alkoholu.

Jakmile se panická ataka projeví, její příznaky jsou poté podobné jako u dospělých. Co se týče vhodné léčby, tu by měl vždy doporučit specialista.

Panická ataka a alkohol

Někteří pacienti, které trápí opakující se panické ataky, se bojí vyhledat lékaře.

Svůj problém naopak řeší pomocí alkoholu, který jim zdánlivě pomáhá zbavit se úzkosti, studu a strachu z budoucnosti.

Pocit úlevy je ovšem pouze chvilkový a obtíže se brzy vrací s ještě větší intenzitou. Pravidelná konzumace alkoholu může vést také ke zkrácení intervalů mezi jednotlivými záchvaty.

Fóbie a úzkostné poruchy: příznaky, léčba (Panický strach)

Úzkostné poruchy patří mezi tzv. neurotické poruchy,
které se projevují patologickým vyjádřením pocitu úzkosti a strachu.
Řadíme k nim nejrůznější formy fóbií a dále potom jiné úzkostné
poruchy, mezi které řadíme například panickou poruchu, generalizovanou
úzkostnou poruchu a smíšenou úzkostně-depresivní poruchu.

Úzkostné poruchy patří mezi nejčastější duševní poruchy a ve
vyspělých zemích postihují až ¼ populace. S jistou nadsázkou lze říci,
že úzkost se stala symbolem 21. století.

Úzkostné poruchy jsou děleny na fóbické úzkostné poruchy, mezi které
řadíme například agorafóbii (strach z otevřených
prostranství), sociální fóbii a jiné izolované fóbie; a
na úzkostné poruchy, kam patří panická porucha, generalizovaná úzkostná
porucha a smíšená úzkostně-depresivní porucha.

Pocit úzkosti nebo strachu v mírné formě prožívá každý z nás.
Úzkost definujeme jako nepříjemný emoční stav bez jasně definované
příčiny. Strach naproti tomu popisujeme jako emoční a fyziologickou
odpověď na očekávané nebezpečí a trvá pouze po dobu působení tohoto
nebezpečí.

Za normáních okolností mají tyto dva stavy svůj
nezastupitelný ochranný a informační význam. Ochraňují a
upozorňují jedince na hrozící nebezpečí. Mohou však nabývat takové
intenzity, že již hovoříme o úzkostných poruchách, které jsou řazeny
mezi psychiarická onemocnění.

Jelikož jde o neurotické poruchy, není
u postižených narušeno vnímání reality (na rozdíl od psychotických
poruch, mezi které řadíme například schizofrenii) a pacient si tedy
velice dobře uvědomuje nesmyslnost a vystupňovanost svých
pocitů. Přesto však nedokáže těnto pocitům čelit a ovládat je.

Často
tedy dochází k ovlivnění každodenního života postiženého jedince a to
se poté odraží v jeho mezilidských, pracovních a partnerských
vztazích.

U pacientů trpících touto poruchou jsou popisovány doprovodné
příznaky jak psychické ( pocit neklidu, nejrůznější pocity strachu –
jako například ze smrti, ze ztráty kontroly, ze zešílení) tak
i příznaky fyzické (zrychlený tep, bušení srdce, pocení, obtížné
dýchání, bolesti, pocit nevolnosti až zvracení). Tyto příznaky vždy
doprovází určitou konkrétní situaci, které se pacient začne časem
vyhýbat a už při pomyšlení na tuto situaci se u něj objeví pocity
úzkosti a strachu.

Příčiny fóbií a úzkostných poruch  

Donedávna se předpokládalo, že za vznikem úzkostných poruch stojí
převážně psychologické příčiny. Existuje několik teorií, které tento
vznik popisují. Patří mezi ně teorie dynamická, která
největší důležitost připisuje událostem z raného dětství či období
dospívání.

Další teorií je tzv. kognitivně-behaviorální, která
zdůrazňuje význam potřeby pevné vazby s blízkou osobou při zátežových
situacích.

Příkladem může být třeba úzkostná porucha v dospělosti,
která má jisté podklady na pocitech úzkosti zažívaných v dětství, kdy
při zátežových situacích (například nástup do školy) nebyl přítomen
ani jeden z rodičů.

Podle existancionální teorie si jedinec uvědomuje
svoji smrtelnost a podstatu své existence a logickou reakcí na toto
uvědomění je pocit strachu a úzkosti.

V poslední době je však poukazováno i na řadu somatických
faktorů, které se podílejí na vzniku úzkostných poruch. Jedním
z těchto faktorů je bezesporu dědičnost, kdy postižení příbuzných
zvyšuje riziko onemocnění. A dále je prokazován zvýšený výskyt
úzkostné poruchy u jedinců s odlišným cévním zásobením některých
oblastí mozku.

Celkově lze tedy říci, že na vzniku úzkostné poruchy se podílejí jak
faktory biologické, tak i psychosociální. Význam jednotlivých faktorů pak
určuje závažnost a druh úzkostné poruchy.

Příznaky fóbií a úzkostných poruch  

Jelikož diagnóza úzkostných poruch a fóbií v sobě zahruje několik
podjednotek, je nemožné posat jednotné příznaky a projevy tohoto
onemocnění.

Věnujme se však alespoň těm nejčastěji zastoupeným případům. Těmi
jsou například agorafobie, což je tzv. strach z velkých
prostor (význam je odvozen z řeckého původu a znamená doslova strach
z tržiště).

Nejčastějším projevem je strach být v davu, na veřejných
místech a nebo úzkostný pocit z opuštění domova. Typickým problémem pro
pacienty s touto poruchou je například užívání hromadných dopravních
prostředků, pobyt v obchodních domech, restauracích a jiných
společenských zařízeních.

V nejtěžších případech je pak postižený
uvázán na domácí prostředí a do společnosti je schopen se odebrat pouze
v doprovodu blízké osoby.

Další diagnostickou jednotkou spadající mezi úzkostné poruchy patří
sociální fóbie. Lidé postiženi tímto typem úzkostné
poruchy mají strach z kontaktu s jinými lidmi.

Je pro ně tedy problémem
například představování, telefonování, přijímání návštěv či
mluený projev na veřejnosti. Tyto situace u postiženého vyvolávají již
zmiňované psychické i fyzické doprovodné příznaky.

Nutné je však tuto
formu úzkostné poruchy odlišit od extrémní stydlivosti, která nevyžaduje
psychiatrickou léčbu.

Mezi úzkostné poruchy patří i tzv. panická porucha,
jejímž hlavním rysem jsou opakované záchavaty masivní úzkosti (paniky).
Tyto záchvaty nejsou předcházeny žádnou konkrétní situací, ale vznikají
náhle. Témeř vždy jsou doprovázeny pocity dušnosti, bolestí na hrudi a
závratěmi.

Taktéž je častý strach ze smrti či ze zešílení. Všechny
tyto projevy mohou vést k mylné diagnóze akutního infarktu myokardu. Na EKG
však nejsou patrny žádné změny a pacient je tedy lékařem uklidněn a
poslán domů. Pokud se však tyto situace opakují, mělo by být pomyšleno na
diagnózu úzkostné poruchy.

V neposlední řadě je mezi úzkostné poruchy řazena i smíšená
úzkostně-depresivní porucha. Která bývá také často
nazývána jako všeobecný neurotický syndrom. Tato nemoc v sobě zahrnuje
chronický pocit úzkosti, občasné záchvaty paniky a dlouhotrvající
depresivní obtíže. Pro terapii této poruchy platí stejná pravidla jako pro
ostatní úzkostné poruchy.

V následující tabulce jsou vyjmenovány nejčastější názvy
specifických fóbií:

Specifická fóbie
Strach z…

Akrofobie	výšek
Aichmofobie	ostrých předmětů
Ailurofobie	koček
Androfobie	mužů
Aquafobie	vody
Bakteriofobie	bakterií
Kynofobie	psů
Gynofobie	žen
Klaustrofobie	uzavřených prostorů
Logofobie	slov
Ofidofobie	hadů
Fotofobie	světla
Pyrofobie	ohně
Troskaidefobie	čísla 13
Xenofobie	cizinců

Léčba fóbií a úzkostných poruch  

Tak jako u všech psychiatrických onemocnění, nabízí moderní medicína
u úzkostných poruch farmakologickou i psychologickou léčbu.
Nejefektivnějším způsobem léčby je obě tyto možnosti zkombinovat.

Farmakologická léčba nabízí v dnešní době několik
preparátů řadící se mezi dvě základní skupiny léčiv. První z nich
jsou látky ze skupiny anxiolytik, což jsou tzv. „léky na úzkost“. Tyto
léky mají být podávány denně, avšak krátkodobě (maximálně několik
týdnů). Je zde totiž velká pravděpodobnost vzniku návyku. Z řady těchto
preparátů jmenujme alespoň alprazolam a klonazepam.

Druhou skupinou jsou antidepresíva, která mají taktéž
velice příznivý účinek v boji proti úzkostným stavům. Nevzniká u nich
závislost a jsou tedy mnohem „bezpečnějším“ lékem.

Jejich účinek
však nastupuje až po několika týdnech, a proto je tedy léčebá strategie
volena takto: anxiolytika jsou předepisovány v prvních týdnech léčby, a
to na překonání pocitu úzkosti.

V dlouhodobější terapii jsou však
využívána antidepresiva.

Farmakologická léčba by však měla být doprovázena
i psychologickou terapií a tou je v případě úzkostných
poruch tzv. kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Tento
postup pomáhá pacientovi zorientovat se v daném problému.

Dává náhled,
které situace pocity úzkosti zpouští, zmírňují či zhoršují. Naučí
pacienta s těmito situacemi pracovat, efektivně řešit a pracovat na tom,
aby nepříjemné pocity odezněly. Tato terapie je velice logická,
systematická a pro pacienta lehce pochopitelná.

Jediným problémem
v dnešní době však stále zůstává nedostatek kvalifikovaných
specialistů pracujících s touto metodou.

Jak si mohu pomoci sám  

Jelikož jde o psychiatrické onemocnění, které se může vyvíjet a
zhoršovat, je velice důležité vyhledat lékaře psychiatra
již při prvním pocitu, že „něco není vpořádku“. Léčba této nemoci
je totiž velice úspěšná a pro organismus nezatěžují, pokud je
zahájena včas.

Komplikace fóbií a úzkostných poruch  

Komplikace úzkostných poruch jsou představovány především ztíženou
socializací postižených a nebezpečím vzniku depresivního syndromu.

Diskuse  

Další názvy: Panický strach, Panická úzkost

Panika a úzkosti: jak je rozeznat a jak si pomoci?

Home / Krasa / Fitness zdravi / Panika uzkosti jak je rozeznat jak si pomoci Anna Praibišová /11. 03. 2021Trápí vás těžké psychické období? Zažíváte neznámé duševní stavy, které jsou pro vás vyčerpávající? Možná se jedná o úzkosti nebo panické ataky. Jak je identifikovat a jak se s nimi vypořádat, jsme pro vás sepsali v článku.

Vlivem protikoronavirových opatření jsme se všichni ocitli v neznámé situaci. Většina našich každodenních jistot nám byla odepřena a abychom tuto těžkou situaci zvládli, museli jsme si vytvořit jistoty nové. Situace, kdy nám jsou odcizeny sociální kontakty, kdy nemáme kulturní vyžití a nemůžeme chodit na drinky s kamarády, jsme do té doby neznali. Taktéž spousta lidí neznala finanční nouzi a omezení svobodného podnikání.

Je tedy zcela normální a legitimní, že toto nezvládáme duševně. Pokud zažíváte podezřele častý smutek, fyzickou bolest na hrudi bez jakékoliv příčiny, jste přehnaně nervózní, nedokážete kontrolovat své emoce a máte potíže se spánkem, věnujte své psychice větší péči. Dost možná prožíváte úzkostné stavy nebo panické ataky. O co se jedná a jak s nimi pracovat?

Úzkostné poruchy 

Psychické poruchy označující se jako úzkostné poruchy, se dělí na generalizovanou úzkostnou poruchu, panickou poruchu, OCD, a další fobie.

Úzkostnými poruchami trpí kolem 10 % populace, což rozhodně není zanedbatelné číslo.

Pokud máte podezření, že nějakou formou úzkostné poruchy trpíte, informujte své okolí, aby věděli, co se s vámi děje a jak na vás reagovat a vyhledejte odbornou pomoc. Proč je to důležité?

GÚP, zkráceně úzkosti, se projevují psychicky i fyzicky. Bušení srdce, závratě, svíravý pocit na hrudi spolu s nekontrolovatelnou nervozitou a potřebou utéct ze svého těla. Často úzkosti provází poruchy spánku a špatná soustředěnost.

Jedinec, který trpí touto poruchou, prožívá téměř nepřetržitě úzkosti, které jsou někdy na ústupu, jindy však zesílí a spolu s nimi i některý z duševních nebo tělesných příznaků. Úzkost provází negativní myšlenky a strach.

Klíčem je se snažit změnit destruktivní vzorce myšlení, k čemuž vám pomůže odborný terapeut nebo kouč.

Panické ataky

Panika se projevuje trochu jinak, než úzkost a lehce jí od ní rozeznáte. Panický záchvat přichází nekontrolovaně a bez oznámení. Člověk, který zažívá panický atak je v šoku, jeho tělo je v obranném stavu a je doslova připraveno uniknout nebezpečí, které však reálně nehrozí.

Tento stav se vyznačuje silným bušením srdce, které může doprovázet svíravý pocit na hrudi a ztížené dýchání. V extrémních případech vám mohou brnět končetiny, které se dostanou do stavu křeče a vy máte pocit, že s nimi nemůžete hýbat, že vám ochrnují.

Při panické atace se také spousta lidí bojí, že právě prožívá infarkt. 

Panická ataka vám nemůže nijak tělesně ublížit, ale rozhodně je žádoucí nejdříve lékařsky vyvrátit fyzické příčiny vašich stavů. Jinak je dobré mít na paměti, že v průměru trvá panika od pár minut do půl hodiny, odeznívat může pak až několik hodin.

Panika je fyzicky velmi náročná a dotyčný se po ní zcela právem cítí vyčerpán. Na rozdíl od úzkosti, ataka vzniká bez zřejmé příčiny. Může se přihodit jak v klaustrofobním prostředí přeplněného MHD, tak i v klidu a bezpečí vaší postele.

Člověka, který trpí panikami, můžou ataky v noci také budit a mohou způsobovat spánkovou deprimaci.

Co je na panikách nejhorší?

Člověk trpící návaly paniky, které se často opakují, žije v permanentním strachu. Protože neví, kdy se zase nějaká panika objeví, je pro něj velmi těžké proti nim bez odborné pomoci bojovat. Strach a stres jsou však excelentním podhoubím pro tvorbu dalších panik a jedinec se tak nachází v permanentním cyklu panik-strachu-stresu.

Jsou paniky teda tak závažné, když víme, že nám fyzicky nic nezpůsobí a za pár minut či hodin zcela odezní? Ano, jsou a to především pokud je zažíváme každý den nebo i několikrát do týdne. Neléčená panická ataka se může rozvinout do horší psychické poruchy nebo nemoci, jakou je například deprese.

Je proto důležité svůj problém s panikami včas identifikovat a co nejdříve vyhledat odbornou pomoc.

Jak se zachovat při atace?

Pokud vy nebo někdo ve vašem okolí zažívá paniky, můžete udělat několik kroků. V případě, že vy osobně si procházíte panikami, v okamžiku ataku zastavte vše, co děláte a zkuste co nejvíce zpomalit dýchání. Mezi výdechem a nádechem na chvíli zadržte dech, dechový cyklus se snažte prodloužit.

Nainstalujte si do svého telefonu aplikaci Nepanikař, která vám s dýcháním během krize pomůže. Pokud někdo blízký zažívá paniku, obejměte ho, chytněte za ruku, kolem ramen a ubezpečte ho, že mu nic nehrozí.

Zůstaňte klidní, jeho stav nijak nezpochybňujte, pomáhejte mu zhluboka a pomalu dýchat, buďte mu oporou a snažte se o vytvoření bezpečného prostředí.

První pomoc při úzkostech i panice je návrat do své komfortní zóny. Mějte v hlavě vytvořené a naplánované scénáře, co dělat, pokud vás úzkostný nebo panický stav přepadne ve chvíli, když budete mimo domov.

Může to být playlist meditační hudby, kterou si pustíte, když pojedete v tramvaji, nebo s sebou noste čokoládu, která vám navodí pocit pohody, či o svém problému řekněte blízké osobě a v krizi jí zavolejte.

Může to být jakýkoliv jiný plán, který vám navodí pocit bezpečí a jistoty. 

Zkuste se také vyvarovat přílišné konzumaci alkoholu a kofeinu. Tyto látky mohou vaše psychické stavy umocnit, byť je občas lákavé dát si skleničku na uklidnění, dlouhodobý efekt to však nemá a působí to spíše negativně. Kávu vyměňte za zelený čaj a rooibos a víno za bylinky.

Vhodné jsou například třezalka, kozlík lékařský, heřmánek nebo meduňka. Nezapomínejte také doplňovat vitamíny a minerály, zejména vitamíny B, D, C, zinek, omega 3 a železo. Myslete na work-life balanc. Být přepracovaný není cool a ochuzovat se o svůj volný čas už vůbec ne.

 Úzkostná porucha se často projevuje právě po vyhoření z práce a nerespektování signálů, které nám vyčerpané tělo naznačuje.

Psychické i tělesné zdraví máte jen jedno, pečujte o sebe, dopřejte si ničím nerušený odpočinek, hýbejte se, jasně si nastavte kdy máte čas pro práci a kdy pro vaše osobní volno.

Kde vyhledat pomoc

Úzkostnou poruchu se můžete snažit „vydýchat, vymeditovat nebo vyjógovat”, pokud už jste na své stavy krátcí, jděte za odborníkem. Přiznat si, že mám psychický problém je pro mnohé tím nejtěžším zjištěním.

Zároveň je to však tím největším krokem, kterým se přiblížíte ke svému štěstí a zdravé psychice a může vám to ušetřit případné sezení u psychiatra. Zkušené odborníky můžete oslovit zde: Hedepy, terap.

io, QED Group nebo Český mindfulness institut.

• Tweetnout
• Sdílet