Každý kdo od filmu očekává pouze příběh a vedení z bodu A do bodu B, může být zklámán a podle hodnocení to i tak vypadá. Já ovšem jsem fanoušek absolutní tvůrčí svobody a přístupu k filmu a čím víc přemýšlím o tomto dílku od Beaty, tím víc jdu z hodnocením nahoru.
Vše je soutředěno na hlavní hrdinku a kličem k silnýmu filmovýmu zažítku jsou dialogy a osoby, které se kolem Anežky vyskytují, to celý jsem pak zpátky dal do Anežky a vyšel mě scéristicky velmi silný film ve kterém herecký zcela vládne Jenovéfa a vládne na jedničku. Další milé setkání s rámci festivalu 3kino s režisérkou a Jénovéfou.
Přesně to mě v ČR chybí interakce s tvůrci, je to zvláštní vzájemně od sebe chceme slyšet názory, ale krom VIP projekcí pro sponzory je strašně málo možností ( i v USA je jích x krát víc ) se s tvůrci potkat a dát řeč, proto si velmi vážím, že přesně tohle mě 3 kino umožňuje, protože člověku to umožní vidět film z tvůrčího úhlu pohledu a formulovat si vlastní pocity z filmu. Beata s Jenovéfou jsou neskutečně sympatický, milý a zábavný ženský a moc jim přeju, aby měli s filmem úspěch.(4.11.2018)
Děkuji tvůrcům festivalu 3Kino za zpestření předpremiéry tohoto filmu v podobě pěkné diskuze po filmu s Jenovéfou Bokovou a Beatou Pokornou. Škoda, že takových diskuzí tu není víc a český divák na ně není tolik zvyklý. Hodně věcí mi to ohledně filmu vysvětlilo a donutilo mě to nad ním víc zapřemýšlet.
Technicky film není vůbec špatně zvládnutý. Jenovéfa nejenom, že předvedla naprosto bombastický, na české poměry, neobvykle depresivní výkon, ale ještě k tomu ukázala, jak fajnový člověk je. Stejně tak i Beata, která se o filmu velice pěkně rozpovídala.
Škoda ale, že příběh otvírá psychologickou schránku Jenovéfy postavy, ale tak nějak nehledá odpovědi. S divákem v podstatě nediskutuje. Jen poukazuje a to mě v závěrečném kontextu filmu trošku mrzelo. Dialogy tu ale místy byly vysloveně skvělé a rozesmály tam, kde to dovede opravdu snad jen český film.
Po ironické stránce jsme fakt mistři humoru. U hodnocení jsem tedy hodně přemýšlel nad třemi a čtyřmi hvězdami. Závěr mě ale utvrdil v tom, že mi to duševní prozření tak nějak nestačí a skončil jsem u hodně pěkných třech hvězd. Celkově se ale spolu s diskuzí jednal o moc hezký zážitek, kterých bych do budoucna s tvůrci zažil víc.
Není totiž nic lepšího, než když si na tvůrce uděláte obrázek přímo během diskuze, než z plátku pochybných časopisů a novin. A to mi u našeho českého filmu trošku chybí…(8.11.2018)
Nečekal bych, že od scenáristky děsivého Andílka na nervy se dočkáme něčeho takového. Jenže Parkanová ve své režijní prvotině předkládá velmi civilní a přitom psychologicky smysluplný portrét mladé dívky.
Obsazení Bokové se vzhledem k její společenské angažovanosti a roli jedné ze zástupkyň generace mileniálů jeví jako výborný tah.
Vizuálně jsou Chvilky dost obyčejné, na tom by chtělo v další tvorbě zapracovat, ale výpověď o vnitřním rozpoložení jedné dívky, jež je odmala udusávána svým okolím, je velmi věrohodná a leckdo se v ní pozná. Až vám budou rodiče zase říkat, že vědí, co je pro vás nejlepší, vzpomenete si. Velmi sypatický debut.(1.7.2018)
Anežka mně byla v mnoha ohledech velmi blízká. Ano, jedná se tady o mnoho situací, které jsou běžné, ale mě zaujala samotná Anežka, která představuje mnoho mladých lidí v dnešní době. Jak je těžké soucítit s někým, kdo už téměř nežije nebo kdo je jako její babička, jen tu trpělivost jakou měla, bylo obdivuhodné.
Jak je těžké vcítit se do matky, která trpí silnými depresemi a jak se sama potýká se svým vlastním já, které chce žít, milovat a být milován. Ne jen poslouchat a dělat věci, které se holt musí, například pomáhat tátovi s dřívím. Zvednout se ze země a jen tak si chvilku snít a zapomenout na trable je někdy sakra těžký.
Anežko, držím Ti všechny palce a pocit štěstí se určitě někdy dostaví.(2.5.2019)
Vidím, že režisérka natočila před pěti lety studentský film se stejným jménem, tak se pouštím do sféry dedukcí a tipuju, že tenhle scénář od té doby pilovala, každé slovo vyvážila zlatem, a vložila do toho veškerou energii.
Což může být dobře, ale tady není – tomu filmu chybí nějaký plynulost a přesvědčivost, každé slovo čpí záměrem. Jako příklad jde uvést, že dcera s psychicky narušenou mámou je překvapená, když po ní máma chce, aby si ruce utřela do konkrétního ručníku, ačkoliv jde zjevně o její zvyk.
Jde o jasnou ukázku toho, že svět filmu neexistoval před jeho začátkem a postavy nemají žádnou paměť. U filmu, který by zjevně chtěl být tak moc intimní a ze života, to je problém.
Místy jsem se nahlas smál lopotné snaze dialogů obsáhnout toho tolik najednou a brutálně mlátit diváka do hlavy jemnými nuancemi a dvojsmysly, aniž by fungovala elementární logika. Je to přemyšlené a nedomyšlené zároveň.
A navrch to nemá bohužel sebemenší cit na to, jak lidi mluví (když začne kamioňák náhodně přepínat mezi dlaždičskou mluvou a improvizovanou poezií, je to fakt wtf), aniž by z tohohle zcizení něco vytěžil. Celou dobu se to pohybuje v jakémsi limbu ne dost silné tragédie a ne dost přesvědčivého dramatu.(11.1.2019)
„Tak co? Je to tady hezčí, ne?“ – „No…ani moc ne.“ – „Tak paráda.“ Už u rozmluv vnučky s babičkou jsem vytušil, že by mě film mohl bavit. Ačkoliv každá Anežčina interakce s (nejen) rodinnými příslušníky je důležitá, aby si divák mohl složit jako puzzle obrázek její osobnosti a odhadovat, kdo se na ní jak podepsal.
Zároveň začne chápat její uzavřenost, odtažitost a odsekávání. Je to důležité i proto, aby pak divák přežil pasáž u psycholožky, kdy má chuť zakřičet na Anežku, ať už konečně promluví. Ale krom tohoto „sezení“ ty situace moc nevyznívají jako vycucané z prstů, spoustou z nich jste si mohli projít (či teprve projdete) i vy sami.
A příliš srandy si tu člověk dle očekávání neužije, občasný humor vyplývá jen z jisté hořkosti (i když u nesnesitelného „mravenečka“ jsem se začal smát nahlas). Každopádně už chápu toho Lva pro Bokovou, ta je největším kladem filmu. I díky ní to budou solidní 4*. „S váma je taky zábava.
“ – „S náma už není zábava, to já moc dobře vím, nemůžeš si myslet, že s náma bude zábava, když sme voba s dědou skoro mrtví.“(28.4.2019)
Jenovéfa velmi dobrá, zbytek poměrně rozpačitý. Místy zajímavá zpověď současného mladého života se všemi jeho pochybnostmi a traumaty. Jenže..
naše hrdinka se nejprve setkává s babičkou, která ji připomene její nedostatky, s otcem, který s podrýváním sebevědomí prakticky pokračuje, matkou, která kromě kritiky přidá i kus vlastních démonů.. a tak pokračujeme dál.
S každým strávíme nějakou chvíli, u každého částečně pochopíme, jaký je naše hrdinka asi člověk, respektive jak ji vidí její okolí plné uštěpačných poznámek a jak ji vnímáme my, diváci. A jak s tím vším tahle křehká duše (ne)bojuje. Vzájemné dialogy a situace jsou solidně odpozorované a přirozeně zahrané.
Jenže chybí mi další krok. Cesta ven schází. Jen tichý a odevzdaný souhlas. To, že dcerka/vnučka mnohdy jízlivě zareaguje, nepředstavuje žádný výbuch. A ten jsem čekal. Prostě něco, co mě mělo emočně uspokojit. Ve výsledku jen nedochucený portrét mladé ženy. Dvě až tři hvězdy!!(21.5.2019)
Po počátečním ošívání se mě tenhle film pohltil přesně tak, jak chtěl a měl, veškerou svou nepříjemností, až fyzickou naléhavostí, kterou předvádí a nechává pocítit. Skvělý formát, který jednoznačně funguje, nemůže nefungovat.
**** Divák má, musí mít, protože to zná z vlastního života či okolí, což samo je na tíživosti mechanicky přidávající vědomí, neodbytný pocit prožívané kumulace, zahlcení, dušení, stupňování tlaku, repetitivnosti – ač přitom reálně jde ve filmu jen o jednoduché řetězení stále nových situací, o sled neopakujících se etud, názorných příkladů, kdy s Anežkou prožijeme typické setkání s každým z lidí v jejím životě právě a pouze jedinkrát. (S babičkou ji vidíme dvakrát, ale podruhé jen proto, že setkání s dědečkem se bez babiččiny asistence neobejde.) **** Film nás repetitivnosti vlastně milosrdně ušetří – o to horší to je. Únava pochází z naší zkušenosti se stejným fenoménem, víme tak dobře, co Anežka prožívá, do čeho se nechává vtahovat a jak a proč ty nešťastné mechanismy fungují – a je to o to těžší, že ona je nezkušená, že se nebrání, ještě to chtě nechtě živí a v nás poučenějších se všechno kroutí, protože my už víme, známe abecedu duševní hygieny a zlaté pravidlo, že topícímu se nepomůžeme, budeme-li se topit s ním, necháme-li se od něj stahovat pod hladinu, nevzepřeme-li se i silou, abychom se mohli nadechnout. **** Životní situace jsou tu přesně odpozorované a minimalisticky odprezentované se vší svou tíživostí, malostí, zasmyčkovaností, absurditou nefunkčních argumentů, malicherných výčitek, míjení či zakrývání podstaty, omezeností rozhledu, zdánlivou bezvýchodností – a právě v té lapidární, lékárnické formě podání nejmenšího možného množství jedu, na němž lze sledovat jeho destruktivnost, se skrývá síla snímku – v tom, jak zkušeně pojednává o pastech pro nezkušené. **** Za těžiště celého odprezentovaného řetězu situací, který po vypnutí kamery, víme, bude prostě pokračovat dál, dál za obzor, dál, než Anežka i z už trochu vyvýšeného stanoviště právě vidí, dokud – a pokud – ho sama aktivně nepřetrhne, k čemuž bude potřebovat ještě větší rozhled, pochopit nápovědu a vystoupat ještě výš, nebo dokud se pod tím tlakem pasivně nezhroutí a nenechá semlít jako jiní – lze považovat scénu u nedůvěryhodné psychoterapeutky, kde ze sebe (pochopitelně) nedostane ani slovo, ale nutně si musí uvědomit dědičné dispozice v ženské linii a porovnat se na životní ose s maminkou i babičkou. **** Rukopisem i silou vyznění – v odstupu i v účasti zároveň – to připomíná nejlepší rané věci Kelly Reichardt (Old Joy, Wendy a Lucy). **** Jenovéfa Boková byla pro tuhle roli vybrána jako dokonalý fyziognomický typ, pokud to pro ni nebylo přímo napsáno. Což zároveň znamená, že zůstávám zvědavá, jestli pod dobrým režisérem bude schopná hrát suverénně i úplně odlišné typy postav, nebo zda se jí film pouze trefil do osobního charakteru (stejně jako pozdější Bláhovcův Karel, já a ty). *~(18.5.2019)
Zpočátku velice dobré, vlastně vynikající, originální, civilní pojetí, skvělé dialogy a celkově povedené ponoření do Anežčina života, jenž je plný rad a rozumů od okolí, také do její uzavřenosti, strohých odpovědí a snad i nadějí, jež ovšem zůstávají skryté do posledního okamžiku.
Vlastně se ani nederou na povrch, jsou uzavřeny v její duši, nikdo a nic je nedokáže konkretizovat, žel ani sama režisérka. Čtvrtou hvězdičku dávám jako takový nadějný střípek do budoucna, který by mohla Beata Parkanová přinést do vod českého filmu o Jenovéfě netřeba nic psát, naprosto úžasná ve všech směrech.
[Kino Citadela – Litvínov].(22.11.2018)
Dobrý film má prý hlavně vyvolávat diskuze. Četla jsem to tolikrát a vlastně se k této myšlence sama přikláním. Tento snímek kritérium splňuje na sto procent. Odcházela jsem z něj rozpačitá, hned poté jsme o něm zvládli víc než hodinu zapáleně diskutovat.
Rozebrali jsme ho do posledních detailů, napadalo nás, jaké měla Anežka vlastně reálné možnosti, zda má šanci cokoliv změnit, jestli snímek přináší nějakou proměnu, jestli si měl udržet tempo z prvních scén, proč zrovna takový konec…
V průběhu projekce jsem několikrát přemýšlela, v kolika z nás diváků určitá situace vyvolala vzpomínky na podobný zážitek z vlastního života, o němž raději nikde nevypráví. A jestli právě toto není „ten pravý život“, život, který nic dalšího nepřináší. Tuhle sílu má opravdu málokterý film.
A přestože si osobně nemyslím, že by bylo nezbytné demonstrovat prázdnotu a neukotvenost hlavní hrdinky také prázdnotou a neukotveností formy a vyprávění, za mě to bylo prostě dobrý.(1.7.2018)
Máte šestý smysl? Jste citliví na energii?
Když rozložíme realitu, vše se skládá z jedné věci, a to z vibrační energie. Někteří lidé jsou si této všudypřítomné energie velmi vědomi a dokáží poznat, kdy je silná a kdy slabá. Dokáží snadno rozlišit „dobrý“ a „zlý“ pocit z lidí. Jiní lidé to tak snadno nedokážou.
Jelikož jsem na energii citlivý a pracuji s jinými na energii citlivými lidmi, uvedu několik znamení, se kterými se často setkávám. Ne všichni na energii citliví lidé těmito vlastnostmi disponují, ale pokud máte alespoň některé, jste pravděpodobně docela citliví na vibrace.
Silná empatie pro ostatní
Často dokážete identifikovat osobu, která je v okolí nejcitlivější na energii, pokud je poblíž někdo, kdo cítí bolest nebo zlost. Na energii citliví lidé většinou reaguji jako první, podrží vás za ruku, obejmou vás nebo vám rádi budou naslouchat. Dokáží také často cítit emoce ostatních lidí (někdy i jejich fyzickou bolest) a dokáží tak snadno pochopit a empatizovat s lidmi, kteří trpí.
Emoční houpačka
Schopnost ostře vnímat vibrační energii znamená, že dobré, ale i zlé je vnímáno často mnohem extrémněji. Je dobré mít nějaký plán, kterým si člověk dokáže zvýšit vibrace, může být velmi užitečné, obzvláště v těch negativních situacích.
Závislosti
Citlivost na energii znamená, že je člověk schopen cítit mnohem více než ostatní. Aby se vyhnuli emočně negativním pocitům, mohou se u těchto lidí vyskytovat sklony k užívání různých látek, například drog a alkoholu, aby došlo k utlumení bolesti z negativních vjemů. Mohou také vykazovat náchylnost k jiným typům závislostí, například přejídání, hazardu nebo nakupování.
Výborný čich na lidi
Lidé citlivý na energii jsou si často schopni uvědomí motivace ostatních, a kolikrát prostě vědí, že někdo nevěstí nic dobrého. To je velmi užitečné, protože je člověk odolnější vůči podvodům a nikdo ho jen tak nevezme na hůl.
Možná introverze
Ne všichni citliví lidé jsou introverti, ale mnoho z nich je. Brát na sebe emoce a pocity ostatních může být na člověka příliš a častokrát se tak uzavírá do sebe, aby se o samotě stabilizovat.
Vnímání znamení
Lidé citliví na energii si často mnohem více uvědomuji, když jim vesmír dává znamení. Častěji dokážou najít smysl i ve věcech, které mohou ostatním připadat všední.
Jak je vidět, citlivost na energii může být dvousečná. Lepší sladění s vibračními energiemi umožňuje hlouběji pochopit vesmír, ale zároveň může také způsobit přesycení, což může vést k dalším problémům, pokud se to neřeší.
Přijít na tento svět jako člověk s citlivosti na energii s sebou nese určitou zodpovědnost. Neustálý příval energie z prostředí může být zdrcující a bolestivý.
Pokud však tento dar ovládnete, lze očekávat skvělé výsledky. Čtení energie a schopnost empatizovat s ostatními může být velmi výhodné. Takoví lidé mají předpoklady k tomu, aby ve světě učinili změny k lepšímu, a mohou se stát předními vůdci, léčiteli a učiteli. (zdroj: raiseyourvibrationtoday.com)
| MONOATOMICKÉ ZLATO AKTIVUJE DNAJiž spící prorok Edgar Cayce hovořil o léčivém použití zlaté vibrační energie jako o léčbě koordinací impulzů v nervovém systému. Doktor Richard Gerber, autor knihy „Vibrační medicína“, říká, že monatomické zlato je produktem, vhodným pro jednotlivce, kteří se chtějí rozvíjet směrem k vyššímu vědomí, samoléčení a jsou na cestě duchovní transformace. OBJEDNEJTE SI ORMUS monoatomické zlatoPOŠTOVNÉ nad 1000 Kč ZDARMA, DÁRKY: nad 500 korun MACA BIO 100 g, nad 1000 Kč druhá MACA BIO 100 g, nad 1500 Kč Kotvičník extrakt 50% 20 g, nad 2000 Kč Kotvičník extrakt 50% 20 g, nad 2500 Kč Hroznové jádro extrakt ZDARMA. |
- duch
- duše
- ego
- empatie
- energie
- vnímání
Zelené cesty duše: o třech podobách současné ekospirituality
Alarmující stav životního prostředí, o němž ekologové hovoří už přes třicet let, ovšem širší veřejnost začal zajímat teprve poslední roky a který se především projevuje klimatickými změnami a masovým vymíráním živočišných druhů, vyžaduje komplexní civilizační proměnu, jejíž obrysy zatím jen tušíme. Zcela souzním s Gretou Thunbergovou, že změnit se musí opravdu vše. Bylo by ovšem bláhové se domnívat, že stačí jen reakce technického a technologického typu. Jistě, musíme snižovat škodlivé emise, ale v dlouhodobém horizontu potřebujeme radikální změnu celkového vztahu k živému světu.
Západní kultura je chycená v pasti dualismu již od antiky, svět je v její optice rozdělen na duši a matérii. Je příznačné, že kultura, která vše dobré postulovala za hranicemi živého vesmíru, dospěla k drtivé nadvládě nad přírodou a k odcizení vesmíru.
Novodobý materialismus, jak si povšiml i legendární český filosof a biolog Zdeněk Neubauer, nemá s láskou a úctou k matérii nic společného. Ve skutečnosti potvrdil dominanci manipulativního rozumu, byť už ho nechápal jako dar z duchovních sfér. Ve svém jádru ale zůstal tento rozum vůči živé hmotě nepřátelský. Pochopitelně, nelze milovat to, co nemá duši.
Těžko lze pečovat o svět, kterému jsme upřeli jakoukoli duchovní identitu. Platónský dualismus byl v evropských dějinách navíc doplněn augustiniánskou verzí křesťanství s jejím odporem k tělesnosti a sexualitě. A to – i přes krásu středověké mystiky na Západě – převládlo.
Po porážce renesance, která ještě uctívala Duši světa, reformace dokončí projekt desakralizace světa a následné osvícenectví sice člověka emancipuje, ovšem za cenu násilí vůči přírodě, kterého si ve svých úvahách povšiml i Adorno.
Bez duše Země zemře
Jsem přesvědčený, že velká krize života, jíž se dnes účastníme, je do velké míry plodem této zaslepené dualistické duchovnosti, která živému světu odňala veškerou magii, jakýkoliv posvátný rozměr.
Jakkoli lze s velkými sympatiemi sledovat současného papeže Františka, který se snaží kráčet ve šlépějích svého velkého jmenovce, jenž proslul láskou nejen ke slunci a měsíci, ale i ke všemu živému, křesťanství chycené v pasti oddělujícího teismu nedokáže inspirovat současného člověka k proměně kultury.
Je až příliš ztotožněné s mentalitou oddělení, která dominuje našemu světu. I proto dnes řada duchovních hledačů pátrá za jeho hranicemi či na jeho okrajích a přichází s pozoruhodnými formami spirituality, která přírodu a duši, tělesné a duchovní neoddělují.
Své inspirace taková duchovnost nachází v dálněvýchodních tradicích, ať už jimi jsou zen či tantrický buddhismus, nebo taoismus, ale současně se obrací i k živým spiritualitám původních obyvatel, u nichž si všímá radikální inklinace k celistvosti.
Právě původní obyvatelé jsou dnes v souvislosti s požáry v Amazonii často zmiňováni i samotnými klimatickými aktivisty a vědci. Naomi Kleinová před časem napsala, že je nutné podpořit původní obyvatele v jejich právu na půdu i vlastní kulturu, neboť je zřejmé, že právě pod jejich správou se ekosystémům daří. Přední osobnosti původních obyvatel jsou si této své role vědomi. Takto k nám promlouvá náčelník Raoni Metuktire:
Musíte změnit způsob, kterým žijete, protože jste ztraceni, protože jste ztratili svou cestu. Tam, kam dnes jdete, je jen destrukce a smrt.
Abyste mohli žít, musíte si vážit světa, musíte si vážit stromů, rostlin, zvířat, řek a samotné země.
Protože všechny tyto věci mají ducha, všechny tyto věci jsou duše – a bez duše Země zemře, déšť přestane padat a rostliny, které nás živí, zvadnou a zemřou také.
Zdá se, že někteří současní duchovní učitelé jsou si tohoto obratu, k němuž nás ekolog a šaman Metuktire volá, vědomi. Rád bych se nyní stručně podíval na tři současné duchovní učitele, kteří čerpají z výše zmíněných impulsů, ale současně je jim cizí jednoznačná náboženská příslušnost.
Tato nová zelená spiritualita hraničí s celostní filosofií a eko-psychologií, šamanismem a mystikou, současně se ovšem nezříká angažovanosti a občanské odpovědnosti. V jistém smyslu je to aktivistická spiritualita.
Pro mne coby básníka je pak pozoruhodné, jak mohutně se tato nová spiritualita odvolává na poezii a básnické vidění. Není náhoda, že i básnictví bylo v dualistickém světě vykazováno do vyhnanství.
A není ani trochu nahodilé, že v evropské mytologii reprezentuje postavu básníka Orfeus, šamanská figura par excelence, komunikující s celým živým světem, jak poznamenává Mircea Eliade.
Příběh spolubytí
Prvního z našeho trojlístku, Charlese Eisensteina, už čtenáři Tvaru znají. Částečně nám jej představil kulturolog a překladatel Jiří Zemánek, který se propagaci jeho díla neúnavně věnuje, ukázkami z jeho dvou posledních děl, z nichž to první, Krásnější svět je možný (Maitrea, 2018), vyšlo česky v překladu Hany Bernardové.
Filosoficky a matematicky vzdělaného Eisensteina zanesly větry života už po studiích do jihovýchodní Asie, kde se naučil čínsky a kde načerpal řadu podnětů pro své myšlení z barvitého a synkretického prostředí Hongkongu a Tchaj-wanu.
Ústřední Eisensteinův pojem spolubytí je ostatně převzatý z buddhismu, v této formě jej poprvé použil velký vietnamský zenový mistr Thich Nhat Hanh, jedna z největších duchovních autorit světového buddhismu. Spolubytí je radikální interpretací Buddhovy nauky o ne-já.
Zjednodušeně řečeno znamená, že všechny jevy v celém vesmíru jsou vzájemně natolik propojené, že nelze o žádném z nich říci, že by měl jakoukoli samostatnou existenci, jakékoli separátní já. Každá věc je složená z jiných a všechny se vzájemně podmiňují.
Eisenstein tuto myšlenku přijímá jako východisko pro svoji rozsáhlou vizi civilizační proměny. Na rozdíl od buddhismu, alespoň toho klasického, nevidí ovšem cíl života ve vystoupení nad koloběh existence (osvícení), ale možností, jak moudře a šťastně obývat tuto planetu, je pro něj spolubytí.
V jeho vizi pracují radikální ekologičtí aktivisté i duchovně hledající na tomtéž úkolu: učinit svět krásným místem, kterým už z podstaty je. Podle Eisensteina je krásnější svět možný, ale to, co této vizi překáží, je mentalita odcizení – oddělení.
Ekonomicky se projevuje jako bezuzdný kapitalismus drancující přírodní zdroje a vykořisťující lidské bytosti, epistemologicky jako věda bez smyslu pro tajemství a propojení života, se svým chladným a neúčastným pozorováním, na kulturní rovině jako extremismus ducha, zahrnující z jedné strany náboženské fundamentalismy a z druhé neplodné snění hnutí New Age. Vůči náboženství v jeho dosavadní formě je také kritický. Idea transcendence oddělené od světa je podle něj opět příběhem oddělení. Posvátné hledá Eisenstein uprostřed tohoto světa s jeho horami a řekami, s jeho stromy a květinami, s jeho zvířaty a lidmi, s jeho bytostnou vzájemností. Zde, ve světě, se totiž odehrává zázrak existence. Propojeného života. Spolubytí.
Eisenstein si je vědom neúnosnosti současného kapitalismu, jeho brutality a nebezpečí pro přírodu a lidstvo.
Ovšem i vůči levicovým radikálům a ekologům vznáší kritické výhrady, i oni se totiž uzavírají do svých skupin a oddělují se od celku světa, navíc je jejich materialistická argumentace často součástí problému, který je třeba překročit.
Eisenstein také odmítá apokalyptický puritanismus a ideologii permanentního boje, která čas od času prostupuje ekologickým hnutím:
Buďme obezřetní k jakkoliv revoluci, která není prostoupena prvkem hry, oslavy, mystéria a humoru. Pokud je to primárně pochmurný boj, pak to vůbec nemusí být revoluce.
Tím neříkám, že nikdy neexistují chvíle, kdy je třeba bojovat, ale pojímání transformace především na základě boje ji redukuje na něco ze starého světa.
Znehodnocuje to ostatní části procesu: uzrávání, skrytost, zvnitřnění, dýchání, prázdnotu, pozorování, naslouchání, vyživování, přemítání, hravé zkoumání, nevědění. Nejsou to právě tyto věci, které bychom mohli na této Zemi používat trochu víc?
Nejprovokativnější na Eisensteinově koncepci se zdají být dvě skutečnosti: jeho odmítání číst klimatický příběh „vědecky“. Dokud přepočítáváme svět dle abstraktní míry (oxid uhličitý v ovzduší, jednotky ppm apod.), jež má vyčíslit rozměry jeho znečištění, zůstáváme stále v pasti oddělení. Svět je třeba chránit, protože ho milujeme. Protože cítíme jeho zranění.
Jinak z této krize nevybředneme. Druhou provokací je jeho až mystický optimismus, příběh spolubytí podle něj už dávno začal. A protože každý aspekt reality ovlivňuje ty ostatní, přes všechny hrozivé skutečnosti dneška vidí Eisenstein budoucnost nadějně. Zda je to jen jeho pedagogická pomůcka na cestě ke kultuře spolubytí, nebo vizionářova jistota, lze jen obtížně určit.
Kéž by ovšem měl pravdu.
Příroda a duše
Je-li Eisenstein klasicky vzdělaným filosofem, který zběhnul k mystickému aktivismu, je náš druhý hrdina zelené spirituality, Bill Plotkin, akademicky vzdělaným psychologem, který se stal průvodcem divočinou, radikálním eko-terapeutem a hlubinným vizionářským myslitelem.
Abychom porozuměli jeho vidění, musíme více prozkoumat jeho biografii. Jak nám ve své knize Soulcraft: síla duše vypráví, kariéra profesora psychologie na newyorské univerzitě a klasického psychoterapeuta ho přestala kolem třiceti uspokojovat.
Symbolicky k rozhodnutí opustit svoji dráhu dospěl během jedné zimní horolezecké výpravy. Když stanul na vrcholku hory, bez varování zakusil směsici zármutku a naděje a pochopil, že skutečně není určen k akademické cestě.
Od tohoto bodu zlomu začne Plotkin hledat odpovědi v přírodě, téměř rok a půl se toulá Amerikou a zkoumá, kdo vlastně je a co má v životě dělat.
V této době si začne dopisovat se dvěma kolegy z Kalifornie, kteří se zabývají prostředkováním rituálů v divočině, a jimi inspirován se rozhodne odejít do pustiny, aby po vzoru původních obyvatel hledal svoji vizi. Vybere si jednu z nejdrsnějších částí Colorado Front Range. A po několika dnech zakotví na loučce přilepené k horskému úbočí.
Na tomto místě se rozhodne zůstat, postit se, meditovat a hledat odpovědi, kam směřovat. Plotkin během těchto dnů v divočině zažívá hlubokou samotu, strach, zoufalství nad svou budoucností.
Trápí ho, že po opuštění kariéry nenáleží k žádnému společenství, a není si jistý, zda je schopen navazovat vztahy.
Pobyt plný hladu a vnitřních pochyb, ale rovněž snů a meditačních prožitků jednoty s přírodním světem nakonec Plotkina dovede k jeho vizi. Tu ovšem prostředkuje divoká příroda kolem něj:
Stal jsem se ostře bdělým, mé smysly byly mimořádně vnímavé a srdce doširoka otevřené. Nechal jsem divokou přírodu, aby mě naplnila svými rytmy, a zamiloval jsem se. Během dne mou pozornost přitahoval mohutný smrk, stojící o samotě u jezera.
Po určité chvíli jsem odhalil, že tento smrk je zenový mnich, oblečený v prostém modrozeleném rouchu, hlavu měl pokrytou kapucí.
[…] Mnich stál velmi klidně zády ke mně a čelem k jezeru. Tu a tam lehkým pohybem pozdravil bobry a jeho gesto bylo opětováno plácáním ocasů.Pak se mnich otočil doleva a nataženou rukou ukázal k porostu menších smrčků. Tam, mezi tmavě zelenými větvemi, jsem dokázal rozeznat čilé pohyby žlutého motýla. V třepotavé spirále se ke mně blížil. Přilétl přímo ke mně.
Křídlem se dotkl mého obličeje a v týž okamžik vyslovil mé jméno: ‚Splétač kokonů‘.
Tak se zrodila Plotkinova vize jiné terapie a psychologie uprostřed divoké přírody. Pochopil, že mnich a motýl jej iniciovali k cestě, kde se příroda a duše vzájemně proplétají a zrcadlí, a že je jeho úkolem tuto jednotu duševního a přírodního prostředkovat lidskému společenství. Od klasické psychoterapie se Plotkin posunul k tzv. soulcraftu.
K metodě pobytů v divočině, kde lidé objevují svoji duši a její potenciál v souladu s přírodou. Za tímto účelem využívá Plotkin ve své práci jak poznatky z tradiční terapie, tak techniky psychodramatu, půstu, rituálu, meditace, transu, vypravěčství a poezie.
Plotkin je velkým milovníkem Rilka, Yeatse, Dereka Walcotta i řady dalších básníků a četba poezie tvoří integrální složku jeho dílen duše.
Plotkin si uvědomuje svoji eko-terapeutickou práci v kontextu dnešní environmentální krize. Je autorem provokativního a obsáhlého díla z oblasti vývojové psychologie Příroda a lidská duše (Maitrea, 2013). Jeho cílem je vytvořit nikoli psychologii průměrného vývoje člověka, ale ekopsychologii lidského zrání.
Měřítkem zdraví vývoje jedince a společnosti je mu soulad s přírodou a schopnost tvořit zdravou komunitu. Svoji psychologickou a terapeutickou práci pojímá jako přínos ke globálnímu úsilí o vytvoření životaschopného partnerství mezi lidstvem a Zemí. Jeho vývojový model představuje bázi pro odklon od výchovy a kultury zaměřené egocentricky směrem k ekocentrické civilizaci.
Pro Plotkina je klíčovou otázkou, zda se naše doba stane Velkým koncem, nebo Velkým obratem? Jeho pojetí lidského zrání zahrnuje důslednou znalost a zkušenost přírody, zájem o její dynamiku, ale právě tak i cit pro poezii a umění, které jsou přírodní zkušenosti ve svém výrazivu nejblíže.
Specifickým aspektem této cesty je spirituální dimenze světa, kterou Plotkin hledá za hranicemi tradičních náboženství, inspirován spíše mystikou než doktrínami.
Umění kairomancie
Třetí pozoruhodnou postavou současné eko-spirituality je australský básník a šaman Robert Moss, který v dětství prodělal třikrát zkušenost blízké smrti. Díky přátelství s původními australskými obyvateli poznal kulturu lidí, kteří mají v úctě snění.
To z bývalého profesora starověkých dějin na Australské národní univerzitě udělalo originálního učitele aktivního snění a každodenní poezie. Podle Mosse jsou třemi nejdůležitějšími věcmi na světě naše sny, náhody a fantazie.
Ze zkoumaných autorů je Moss nejméně teoretikem a nejvíce praktikem, jeho knihy se také nejvíce blíží populární duchovní literatuře.
To ovšem jeho knihám neubírá na půvabu a jeho spiritualitě na hloubce! Mossův svět je ve svých základech šamanský, je to svět, který s námi neustále mluví a v němž se snová realita ustavičně proplétá s realitou bdělou.
Moss provokativně tvrdí, že je třeba brát sny doslovněji a vnější události pojímat symboličtěji; takové vědomí nám umožní snít léčivý sen světa, což je v tradicích původních obyvatel podstatný úkol.
Mossovy hravé techniky vědomí zahrnují pouliční tarot, kdy světu klademe otázku a všímáme si neobvyklých a zajímavých situací během dne, jejichž prostřednictvím nám Duše světa odpovídá. Jindy máme umožnit světu, aby nám sám pomohl položit si ty správné otázky prohlubující naši existenci.
Máme si psát tajnou knihu, dbát rad policových skřítků, věštit z náhodně otevřených knih i mraků, pracovat s vnitřními zvukovými stopami (to jsou ty nevyžádané popěvky, které nás zničehonic přepadnou), pochopitelně si všímat přeřeknutí a především věnovat se pečlivě a kreativně snům.
Své umění nazývá kairomancií – uměním výkladu správného okamžiku. Jeho smyslem je udržet si poetické zdraví a žít v souladu s duší přírody.
Jak taková léčba probíhá, popisuje Moss ve své knize Věštby na každý den (Maitrea, 2017):
Pokud se potřebujete zbavit něčeho, co vás hodně tíží, můžete jít do lesa a procházet se v něm, ale ne jako kachna (jak chodí běloši), ale spíš jako holub, kdy jsou palce u nohou mírně vytočeny dovnitř, abyste neklopýtli o kořeny či kameny.
Jakmile jste ponořeni do své podstaty natolik hluboko, abyste slyšeli, že všechno umí mluvit a zároveň naslouchat, můžete říct, co máte na srdci. Všechno musí ven. Možná se ozve plácnutí ocasu, kterým dá bobr najevo, že vás slyšel. Nebo vám slétne do dlaně list.
Nebo bude svět kolem vás nezvykle tichý, jako by zatajil dech. […] Stačí ponořit ruku do moře nebo ji přiložit na kůru stromu či na zem a vyjádřit lásku, vděčnost a uznání živému světu kolem nás. Tento každodenní rituál je (stejně jako snění) přínosem pro nás a pro všechny naše vztahy.
‚Věci mají svůj vlastní život,‘ říká cikán v románu
Sto roků samoty. ‚Jen je třeba probudit jejich duši.‘Eisensteina, Plotkina i Mosse vnímám jako inspirativní duchovní učitele naší doby, kteří pojímají svět jako živý a tajemný celek, jehož nezbytnou součástí je i krása a poezie. Bylo by sprosté a nepoctivé je zařazovat do sterilního konzumního šuplíku nesoucího nápis „ezo“.
Nejsou ani lacinými ezoteriky, ani fantasty z oblasti New Age. Spíše jsou milovníky přírody a duše, průkopníky staronové citlivosti, vizionáři světa, který je od základů solidární, propojený a oduševnělý. Jejich spiritualita je radikálně pozemská.
Všichni tři ovšem tuší spolu s Rilkem, že Země touží neviditelně povstat v nás.
Od přecitlivělosti k vysoké citlivosti
Staňte se andělem, kterým jste
Geritt Gielen
Mnoho lidí je přecitlivělých. Nemohou vystát rámus, agresi a uspěchané tempo moderní společnosti. Často trpí psychosomatickými poruchami a nespavostí. Co ostatní lidé považují za samozřejmé, například chodit na rodinné oslavy, to je pro ně docela fuška. Prosté dělání toho, co ostatní lidé považují za normální, pro ně často vychází jako pohroma.
Jako děti jsou často nepochopené a podceňované. Proto je pro ně těžké postavit se za sebe. Velmi snadno jsou zasněné, a proto jsou pro ně školní léta těžká. Budovat kariéru a stát se úspěšným dle společenských standardů pro často nefunguje. Víceméně se protloukají na okraji společnosti.
Účast v tradičních činnostech prožívají jako únavné a vyčerpávající. Následkem toho není jejich vnímání sebe sama příliš pozitivní: často se cítí nejistí a podřadní. Jejich myšlenky jsou ponuré a mohou se nekonečně opakovat.
Tento obraz je zajisté poněkud zkreslený. Přesto se v něm (zčásti) pozná mnoho lidí. Dovolte nám, zaměřit se na některé z pozitivních charakteristik přecitlivělých lidí. Oceňují mír a klid a touží žít v harmonii se svými bližními.
Vnímají krásu – zvláště krásu přírody. Jsou velmi empatičtí a otevření spirituálnu. Mají bohatou představivost.
K jejich vlastnímu překvapení jsou k nim přirozeně přitahováni lidé, kteří jsou v nesnázích a kteří k nim přichází pro vedení.
Co se s těmito lidmi děje? Odpovědí je, že nejsou (pouze) přecitlivělí, jsou vysoce citliví. Ve skutečnosti, jsou to andělé v přestrojení.
Co je vysoká citlivost?
Každá žijící bytost vysílá jistou vibraci nebo auru: rostliny, slunce, lidé, zvířata, květiny a také lidská společnost obecně. Když je vaše vibrace či aura čistější a jemnější než vibrace lidské společnosti, jste vysoce citliví.
Představte si zářivého, krásného anděla sestupujícího z nebe, aby se narodil v lidském těle v moderních metropolích. Anděl zažívá těžké časy, kdy se musí vyrovnat s hlukem, chaosem a ošklivostí okolního světa.
Kde je čistota a krása přírody, kde jsou květiny? Kde je hluboké vnitřní vědění, pocit jednoty s vesmírem? Anděl se cítí zničený a odcizený. Okolní svět ho nevyživuje a neuznává. Anděl začíná přemýšlet o tom, že s ním není něco v pořádku, ustoupí a nejasně touží po jiné realitě.
Lidé kolem něj ho považují za snílka, který nechce čelit životním faktům. Světlo anděla slábne. Zatímco byl zprvu vysoce citlivý, nyní se stává přecitlivělým.
Můžete se divit, proč se tento anděl inkarnoval na Zemi.
Mnoho andělů je inkarnováno na Zemi a každý má svůj vlastní motiv, proč tu být. Existuje však jeden obecný motiv: pomoci Zemi.
Skrze přítomnost všech těchto andělů získává lidská společnost jako celek světlo a citlivost. Andělská přítomnost pozvedá vibraci světa.
To se děje zvláště tehdy, když si andělé vzpomínají na to, kým jsou, a když je obnovena jejich sebedůvěra. Tehdy jejich světlo doopravdy září.
- Nyní si představte, že vy jste takovým andělem.
- Co můžete udělat proto, abyste znovu zářili, abyste transformovali svoji přecitlivělost ve vysokou citlivost?
- 1. krok – Uvědomte si, že jste anděl
Uvědomte si, že jste anděl a nebojte se to ukázat. Věřte ve své vlastní světlo, ve své tvořivé schopnosti a překonejte strach ukázat se. Tohle je první krok.
Jak to uděláte? Je důležité spojit se se spirituálnem. Podívejte se na svět ze spirituálního pohledu, vzpomeňte si na věčnou říši lásky a krásy, ze které pocházíte a do které patříte.
Vždy jste byli ve spojení s touto jemnou, éterickou realitou. Nyní udělejte další krok a doopravdy věřte, že v ní jste.
Ve chvíli, kdy se s touto realitou spojíte, spojujete se také se svým vlastním vnitřním jádrem a začínáte si uvědomovat, kým doopravdy jste.
Vzpomínáte si na to, že vaše vědomí je věčné a to je nádherný zdroj světla a tvořivosti.
Ve chvíli, kdy se cítíte součástí oné říše, která je vašim skutečným domovem, soudy, které na vás lidská společnost ukládá, vás budou mnohem méně tížit.
Uvědomíte si, že váš pobyt zde je pouze dočasný a že tato hektická, chaotická společnost jednoho dne zmizí a vytvoří místo pro společnost klidnější, harmoničtější a šťastnější.
To, co si o vás současná společnost myslí a co od vás očekává, už není tak důležité. Důležitější je to, co jste sem přišli konat, jak v tomto světě projevíte své světlo.
Tím, že cítíte svůj skutečný původ, rozněcujete své vlastní světlo. Světlo je tvořivé a měnící se. Všimnete si, že vaše okolí na vás začne jinak reagovat. Život bude proudit mnohem lehčeji a lidé vás budou brát opravdověji. Učinili jste základní první krok v přeměně od přecitlivělosti k vysoké citlivosti.
2. krok – Uvědomte si svoji mužskou energie
Své světlo jste schopni darovat druhým teprve tehdy, když jste rovněž schopni jim ho nedarovat. Když nedokážete lidem říci ?ne?, vaše ?ano? nemá žádný význam. Učit se stanovat hranice a postavit se sám za sebe je velmi důležité. Když tak nečiníte, vaše energie vtéká do bezedné jámy a vy se cítíte neustále slabí a vyčerpaní.
Abyste tomu předešli, potřebujete se spojit se svoji mužskou energií. Mnoho lidí, kteří se kloní ke spirituálnu, mají o mužské energii negativní představu. Je spojována s násilím, útiskem a agresí a není považována za spirituální. Důsledkem tohoto negativního postoje k mužské energii se mnoho spirituálních a přecitlivělých lidí cítí bezprizorní a nejsou schopni stát sami za sebou.
Řešením je pochopit, že na samotné mužské energii není nic špatného; to, co způsobuje problém je nerovnováha mezi mužským a ženským. Považováním mužské energie za druhořadou, tak mnoho lidí oslabuje svoji vlastní sílu. To se děje zejména citlivým ženám. Zvláště, když procházíte procesem spirituálního růstu, spojení se svou mužskou energií má prvořadý význam.
Jakmile učiníte 1. krok a uvědomíte si, kým skutečně jste, energeticky se odlišíte od svého okolí. Vaše světlo bude zpozorováno. To k vám bude přitahovat to, čemu říkám energetické pijavice.
Jsou to lidé nebo jiné entity, například organizace, ve které pracujete, které se krmí vaší energií. Zbavují vás energie, bez toho aniž by dávali něco nazpět.
Když se nejste schopni v takovém prostředí ochránit, uvíznete.
V tomto bodě musíte použít svou mužskou sílu. Přijmout svoji mužskou část, svého vnitřního mže a důvěřovat mu. Dovolte mu, aby nabyl tvar meče ve vaší ruce, který přeruší pouta mezi vámi a vším, co vás zbavuje energie.
Častým úskalím ve zdatném používání meče vaší mužské energie je představa rovnosti. ?My všichni jsme si rovni a tak bych neměl dělat rozdíl mezi mnou a druhými a měl bych s nimi sdílet to, co mám.? Tato myšlenka rovnosti je do jisté míry správná.
Na úrovni duší jsme si rovni. Na úrovni projevu však nikoliv. Někteří lidé jsou schopni nechat vnitřní světlo zářit více než druzí. Tím, že si to nepřipustíme, dáváme tak volný prostor pro energetické pijavice.
Zvláště lidé, kteří vyzařují mnoho světla a kteří mají tolik co dát, by se měli chránit. Buďte si vědomi toho, komu nebo čemu dáváte svoji energii. Ne každý je připraven přijmout to, co nabízíte.
Nedovolte, aby byl váš nejcennější dar vyčerpán lidmi nebo organizacemi, jež neodpovídají vaší vibraci. Pro tento účel používejte svou mužskou energii.
3. krok – Uvědomte si, že matka Země je váš přítel
Mnoho přecitlivělých lidí cítí překážku k žití na Zemi. Tato překážka je částečně díky faktu, že se v moderní západní společnosti necítí doma. Energie společnosti se neshoduje s jejich vlastní, a tak se cítí odcizeni.
Chtějí odejít. Podvědomě si vzpomínají na své spirituální dědictví a touží být opět ?doma?.
Chtějí být zpět v míru a harmonii nebeských říší, které jsou ostře v rozporu s hlukem, strachem, agresí a anonymitou dnešní lidské společnosti.
Bez ohledu na důvod, proč cítí tuto překážku k žití na Zemi, citliví lidé mají taktéž tušení o tom, co se stalo v jejich minulých životech na Zemi. Často nesou uvnitř vzpomínky na válku, pronásledování a jiné formy agrese. Vzpomínají na to, jak se pokoušeli konat na Zemi dobro a byli za to násilně odmítáni.
K tomu, abyste překonali tuto překážku být zde, je důležité rozlišit mezi energií lidské společnosti a energií Země jako takové. Abyste tak učinili, najděte si místo v přírodě. Běžte tam v pracovní den, kdy je tam klid. Pociťte zdejší energii, pokoj a mír.
Otevřete své srdce tomuto místu v přírodě a pociťte všechny přítomné energie. Kromě vás jsou zde přírodní duše jako víly a skřítci, které se Zemí úzce spolupracují. Nyní pociťte Zemi jako takovou. Tohle je ta Země, kvůli které jste přišli, Země, která vás oslovuje a která si vás přeje podporovat.
Otevřete své srdce její energii a lásce.
Tím, že vstoupíte do tohoto spojení se Zemí, jste schopni skutečně zaujmout své místo a zářit své světlo do světa. Jste schopni změnit svět a učinit ho krásnějším. Na Zemi je pro vás místo, kde se cítíte doma. Toto místo se stane majákem světla, který transformuje svět kolem vás.
Přecitlivělí lidé se světu skrývají. Vysoce citliví lidé září do světa své světlo svobodně.
4. krok – Používejte svoji ženskou energii, abyste se stali ještě citlivější
Vaše ženská energie může učinit rozdíl mezi tím někoho se bát a někoho milovat. Umožňuje vám podívat se za masku, kterou si jiný nasadil a vidět jeho zranitelnost. V našich srdcích jsme všichni dobří. Bůh je v srdci každého.
Můžete použít ženskou energii uvnitř, abyste se stali ještě citlivějšími, můžete použít svoji empatii, abyste skutečně pochopili, jaké to je být na místě druhé osoby.
Pochopení druhého zevnitř vám může pomoci pochopit jejich bolestné poznámky nebo útočné chování. Může vám pomoci je propustit.
Stane se to možné, když mužská energie uvnitř je natolik silná, aby ochránila vaši ženskou stránku. Když jsme zraněni tím, co o nás jiná osoba říká, často nejsme zraněni slovy samotnými, ale naší vlastní přecitlivělou interpretací těchto slov. Zřídkakdy nás lidé chtějí dostat, spíše plácnou něco, co není mířeno osobně. Vaše mužská energie vám může pomoci nebrat věci osobně.
Vaše ženská stránka vám pomůže cítit to, co se v druhé osobě skutečně odehrává. Používáním ženského daru citlivosti, ihned vidíme spoustu světla v tomto temném světě kolem. Abychom se stali ještě citlivějšími, činíme krok k srdcím našich bližních, kteří jsou často srdečnější a jasnější, než jsme si mysleli.
Tím, že zpozorujeme světlo v srdci druhého, bude toto světlo hořet silněji.
Stání se ještě citlivějším pracuje ve dvou směrech: nejen, že získáte hlubší vědomí o tom, kdo je druhá osoba, ale také oni poznají lépe vás. Cítí ve vás něco citlivého, vřelého a krásného, co předtím nezaznamenali. Tím, že poznáte druhou osobu, pozná ona vás. Takhle se začnete na Zemi cítit opět doma.
Být andělem znamená být vyvážen
Každá lidská bytost dává a přijímá. Abychom zůstali spirituálně a fyzicky zdraví, potřebujeme být v rovnováze se svým prostředím. Proud dávání a proud přijímání musí být v rovnováze.
Okamžik, kdy vyzařujeme více svého světla, činí přeměnu od přecitlivělosti k vysoké citlivosti a stáváme se andělem, kterým jsme – proud dávání se zvyšuje. Vydáváme tvořivé a nádherné světlo a sdílíme ho se svým prostředím, často bez toho aniž bychom to věděli.
Tato energie, kterou vkládáme do světa, se k nám chce vrátit ve formě (fyzické) hojnosti.
To způsobuje problémy mnoha citlivým. Přecitlivělí lidé často nevěří, že jejich život může být krásný, bohatý a hojný.
Cítí, že by to nebylo správné, že si to nezaslouží a tak blokují proud přijímání, který k nim chce přijít.
Náboženské tradice, které vás učí, že je lepší dávat než přijímat nebo že je hříšné užívat si, tento způsob myšlení podporují. Strach a pochybnosti zadržují přirozenou hojnost, která vám chce přijít do cesty.
Buďte k tomu pozorní. Zkontrolujte, zda jste skutečně otevřeni tomu, co vám vesmír může dát, vší lásce, která tu pro vás je. Dokud neřeknete ?ano? tomu, co vám chce vesmír poslat do cesty, nebudete moci říct ?ano? sami sobě. Řekněte hlasité a milující ANO sami sobě, vám všem. Akceptování proudu přijímání v životě se vám poté stane přirozené.
? Gerrit Gielen
www.jeshua.net
Překlad: Denisa Vaňková
www.jeshua.cz