„Pod stolem si zarývám nehty do dlaní, co nejhlouběji, abych přenesla tu bolest jinam, aby se přelila na místo, kde zanechá viditelnou stopu, jizvu, která se může zahojit…
“ Potřebují zhmotnit svou vnitřní bolest, často nesnáší sami sebe, nenávidí své tělo, cítí obrovskou vnitřní bolest, kterou nelze vydržet. Hledají únik, jak ulevit tomu obrovskému vnitřnímu napětí. Ubližují si.
Mají z toho výčitky svědomí. Řeč je o sebepoškozujících se dospívajících.
Ten, kdo zjistí, že se dívka či chlapec sebepoškozuje, bývá často v šoku, neví, co dělat a zmítají se v něm nejrůznější emoce. Cílem článku je přiblížit tuto tématiku všem, kteří se mohou s takovými děvčaty či chlapci setkat. A právě na blížících se táborech těch příležitostí přibývá, jak dokazují hovory na sebepoškozující téma v letních měsících na telefonním čísle skautské krizové linky.
Autorkou článku je Mgr. Markéta Jarolímková, maminka dvou malých dětí, psychoterapeutka pracující mj. právě se sebepoškozujícími se klienty a klientkami a jejich rodiči. V článku vychází také ze své praxe na telefonní krizové lince pro děti Lince bezpečí, ze spolupráce a školení učitelů/učitelek a výchovných poradců/poradkyň, kteří sebepoškozování řeší na svých školách.
Sebepoškozování je záměrné ublížení sám/sama sobě. Může být zdraví nebo dokonce životu nebezpečné. Nejčastěji používanou technikou je povrchové řezání. K tomu, aby se člověk říznul do různých částí těla, může použít jakýkoli ostrý předmět. Často žiletka, dále pak nůžky, nože, střepy atd. Další formou sebepoškozování je pálení se.
Cigaretou, zapalovačem, rozpálenými předměty nebo o plotnu. Kromě řezání a pálení si lidé někdy ubližují škrábáním, vytrháváním vlasů, bušením hlavou o tvrdé předměty, opařováním, užíváním velkého množství léků nebo polykáním nepoživatelných předmětů.
Lze shrnout, že v širším pojetí můžeme za sebepoškozování označit vše, čím si lidé poškozují své zdraví a když „potřebují“ cítit fyzickou bolest a tím tak třeba přehlušili bolest psychickou.
Mýty o sebepoškozování
Možná jste o sebepoškozování již něco četli nebo slyšeli. Tím, že jde o trochu hrůzunahánějící téma, kolují kolem něj i nepravdy a mýty. Např. se říká, že kdo se řeže, chce se i zabít. Někdy to riziko opravdu hrozí, ale většinou převládá „jen“ úmysl vyvolat bolestivý zážitek, ne se sprovodit ze světa.
Nabízí se i myšlenka, že kdo se řeže, chce na sebe jen upozornit. Naopak jsou takoví lidé na své trápení dlouhou dobu sami a za sebepoškozování se velmi stydí. Pocity viny je vedou k dalšímu ublížení si.
I kdyby chtěli sebepoškozením „jen“ na sebe upozornit, co tak hrozného se musí v jejich životě odehrávat, že se přiklonili k zrovna takovému řešení?!
Proč to dělají?
Logická otázka vyplývající pro většinu z nás z nelogického jednání. Nikdy se nemůžeme dívat na sebepoškozování jako na samostatný problém. Většinou je to jen důsledek jiných, často daleko hlubších trápení. Nedá se určit jeden důvod, který by vedl k sebepoškozování.
Může jít o spoustu různých důvodů. Popsala bych to spíše jako problém emocí. Agrese zaměřená proti sobě. Ale agrese nebo zlost také není tím původním problémem.
Agresi zaměřenou proti sobě může způsobit velké napětí, přílišný stres, velký smutek, nízké sebevědomí, strach, prožité trauma a další.
Sebepoškozování se projevuje nejčastěji u dospívajících. Sama si to vysvětluji a z praxe pozoruji, že právě dospívání je samo o sobě velmi náročné období, které na člověka klade nároky ve smyslu separace a vytvoření své individuality.
Dospívající prožívá spoustu vnitřních konfliktů, a pokud se k nim přidá něco dalšího, neumí si se svými emocemi poradit jinak. Na sebepoškozování se poté stává závislým.
Ví, že mu to už několikrát pomohlo a chce znovu cítit alespoň tu krátkodobou úlevu, kterou zná.
Proč je těžké se přestat sebepoškozovat?
Vše může začít tak, že to s říznutím člověk zkusí jen tak ze zvědavosti. Ziskem je chvilková úleva od těžkých emocí nebo odvedení pozornosti od trápení. Jenže na sebepoškozování vzniká podobná závislost jako na droze.
Sebepoškozující se lidé zpočátku neví, jak moc nebezpečné a návykové se jejich chování může stát. Z řezání mají výčitky a ty se přidají k ostatním problémům, které dosud řešili. A další říznutí se nabízí jako nejsnadnější řešení. Tělo touží po opětovné úlevě, která přichází po říznutí.
Vysvětlují, že ví, že je to jen na chvilku, ale že si nemůžou pomoci.
Co dělat, když se v mém oddíle někdo sebepoškozuje?
Když je teplo, těšíme se na kraťasy, plavky, ale to je pro sebepoškozující se noční můra. Může se lehce stát, že si všimnete vy či některý další člen či členka oddílu podezřelých jizev nebo ranek, které jinak bývají pečlivě skryté pod dlouhými rukávy a nohavicemi. Pokud si něčeho takového všimnete, pokuste se zůstat v klidu a dítě nevyděste svým údivem nebo úlekem.
Posuďte závažnost situace. K sebepoškozování může dojít přímo na táboře, stejně tak můžeme zaznamenat třeba jizvy už starší. Může nastat varianta, kdy dotyčný či dotyčná potřebuje neodkladné ošetření. Poskytněte zdravotní pomoc včetně dezinfekce rány. Dále ideálně zprostředkujte soukromí bez dalšího publika a nabídněte svou účast. Můžete vyjádřit zájem a starost. Zeptat se, co se děje.
Pro ty, kteří se sebepoškozují, může být úlevné, když si toho někdo všimne a zároveň se nehroutí, a když si může o svém trápení s někým promluvit. Důležité je dítě nehodnotit. Samo nejspíš dobře ví, že sebepoškozování není nejlepším řešením jeho problémů. Nechtějte po něm, aby vám slíbilo, že už se řezat nebude. Často to bývá nedostižný slib.
Jeho nedodržení vede k dalšímu napětí a možnému opětovnému sebepoškození.
Není vhodné situaci bagatelizovat či podceňovat. Je dobré si uvědomit, že můžete být jediní, kdo si něčeho všimnul. Znáte ho či jí trochu jiným způsobem, při jiných příležitostech a můžete s ní/m trávit i víc času v kuse než rodiče nebo učitelé ve škole.
Rodiče
Pokud dojde ke zranění v době, kdy jste za dítě zodpovědní, je nezbytné informovat zákonné zástupce. V tomto případě můžeme dětem i rodičům situaci ulehčit tím, že je na setkání s druhou stranou připravíme.
Zeptáme se ho/jí, jak si myslí, že máma nebo táta budou reagovat, co by jim pomohlo, nabídneme naši přítomnost při setkání s rodiči atd. Rodičům zase zprostředkujeme informace, možnost zeptat se na to, co je zajímá ještě před tím, než se s dítětem setkají.
Vhodné je nabídnout rodičům čas, aby se nadechli. Zjištění, že se jejich dítě řeže, může být dost šokující. Dá se jim říct, že ačkoli se může zdát situace jakkoli těžká, pořád lepší, než kdyby o sebepoškozování nevěděli a neměli možnost být dítěti nablízku či mu vyhledat odbornou pomoc např.
psychologa či pedagogicko-psychologickou poradnu, kde pomohou rodině náročnou situaci uchopit, porozumět a pomoci s jejím překonáním.
Kolektiv
Podle statistik se sebepoškozují především dívky. Setkat se s ním ale můžeme samozřejmě i u chlapců. Skoro ve všech případech sebepoškozování, které jsem řešila, měly dívky toto jednání vybrané z nějakého důvodu. Např.
sebepoškozování viděly ve filmu, seriálu a přišlo jim to jako dobrý způsob řešení problémů. Stejně tak se mohly se sebepoškozováním setkat u své kamarádky.
Nezřídka můžeme zjistit, že když se sebepoškozuje někdo ve školní třídě, najdeme tam ještě někoho dalšího s podobným problémem nebo někoho, kdo nad tím třeba uvažuje. Proto je dobré toto brát v potaz i v rámci oddílu.
V rámci oddílu, pokud se tam sebepoškozování objeví, můžeme s ostatními skauty a skautkami pracovat tak, že jim poskytneme základní informace o tom, co se stalo. Není ovšem vhodné zacházet příliš do detailů, to by mohlo způsobit další zátěž.
Dáme prostor, aby se mohli vyjádřit a říct, jak to na ně působí. Protože vůči tomu, kdo se řeže, můžou cítit celou škálu emocí. Od lítosti, strachu, soucitu až po naštvání a znechucení.
Poté je dobré stručně popsat, že se situace bude řešit dále tak, aby dotyčný či dotyčná už neměli potřebu si ubližovat.
Prevence
U tématu předcházení sebepoškození mě napadá, že lze v rámci skautské činnosti učit děti, jak pracovat s vnitřní agresí, napětím.
Vymyslet hry a činnosti, při kterých by mohly děti tyto emoce ze sebe dostat bezpečným způsobem. Odreagování, relaxace a učení se vnímat to, co cítí a co potřebují, je dalším dobrým pomocníkem pro děti, aby např.
v budoucnu měly nástroje, jak si lépe rozumět a nemusely sáhnout právě třeba po žiletce.
Práce se sebou
Píšu tady o tom, jak pomoci dítěti/mladému člověku, rodičům, kolektivu. Ale neméně důležité je vědět, jak v takové situaci pomoci i sám/sama sobě.
Pokud se vám přihodí, že se setkáte se sebepoškozováním, zkuste se na chvíli zastavit a uvědomit si, co se s vámi děje. Nebuďte na vše sami. Rozdělte se o kompetence a o zodpovědnost s někým dalším. Poraďte se navzájem.
Máte možnost kontaktovat skautskou krizovou linku či Rodičovskou linku (viz. kontakty na konci článku).
Tento článek nemá za cíl poskytnout kompletní informace k dané tematice. Pouze zvýšení povědomí o sebepoškozování a přehled, co dělat, když na něj narazíme. Pro další informace přikládám odkazy.
- Kam se obrátit pro radu či se žádostí o pomoc:
- Skautská krizová linka: 737 20 50 20
- Linka bezpečí: 116 111
- Rodičovská linka: 840 111 234 (606 021 021)
- Odkazy na zdroje, kde lze hledat více informací:
https://www.kosmas.cz/knihy/168830/sebeposkozovani/
https://www.grada.cz/zamerne-sebeposkozovani-v-detstvi-a-adolescenci-4985
http://www.pppcb.cz/index.php?stranka=clanek&parent=7&kategorie=199&id=498
Petra Vacková
členka pracovní skupiny pro ochranu dětí
Způsoby sebepoškozování
Sebepoškozování v klinickém slova smyslu představuje kategorii, která má sociální kontext a sociokulturní pozadí.
Zacházení s lidským tělem je determinováno sociálními okolnostmi a rituály, které mají kulturní a sociální význam. Tyto okolnosti rozhodují o tom, které zásahy do lidského těla lze pokládat za konvenční normu (např.
tetování nebo piercing) a které již mají charakter sebepoškozování v patologickém slova smyslu.
Budeme charakterizovat termíny, které se vyskytují v odborné literatuře a popisují patologické sebepoškozující chování. Je zřejmé, že sebepoškozující a suicidální chování se odlišuje, ale toto odlišení nebývá vždycky v klinické praxi snadné.
Automutilace (self-mutilation) představuje sebepoškození, kde nejčastější motivace vyplývá z psychotické poruchy a sebepoškození může mít symbolický význam. Příkladem je automutilace zaměřená proti části těla (např. ruce, genitáliím, očím, jazyku) symbolicky vyjadřující patologické pocity viny a sebepotrestání při těžké depresi.
Bizarní automutilace se mohou vyskytnout u pacientů trpících schizofrenním onemocněním. Automutilace se může také vyskytnout jako vedlejší produkt neobvyklých sexuálních praktik sadomasochistického charakteru nebo u osob s poruchami osobnosti v zátěžových situacích, jako je např.
trestní stíhání, pobyt ve vězení, nedobrovolná hospitalizace, a může mít účelový charakter.
Sebepoškozování (self-harm, self-injury, self-wounding) je termín, který je nejčastěji spojován s vědomým, záměrným, často opakovaným sebepoškozováním (sebezraňováním) bez vědomé suicidální motivace, v němž dochází k narušení tělesné integrity, bez závažného letálního dosahu. Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, zápěstí, předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávání znaků do kůže.
K sebepoškození bývají používány ostré předměty, např. žiletka, sklo. Další formou sebepoškození je popálení, např. cigaretou nebo zapalovačem. Uváděné motivy pro sebepoškození jsou rozličné, nejčastěji uváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe samého, úleva od napětí, někdy též přání zemřít. Sebepoškozování je považováno za jeden ze znaků narušené osobnosti, nejčastěji hraničního charakteru.
Někteří autoři ovšem sebepoškozující chování koncipují spíše jako návykovou poruchu (addiction) než jako znak specifické poruchy osobnosti. Do okruhu sebepoškozování bývá zahrnováno i předávkování léky, které je opakováno a není u něj patrný přímý suicidální motiv.
I když v sebepoškozujícím chování můžeme nalézt apel na okolí, nebývá snaha o získání pozornosti okolí jediným motivačním mechanismem.
Syndrom záměrného sebepoškozování (deliberate self-harm) představuje širší pojetí sebepoškozujícího chování, které je vydělené z kategorie suicidálních pokusů a zahrnuje sebepoškozování jako specifický patologický projev u poruch osobnosti (hraniční, histrionské, disociální, mnohočetné poruchy osobnosti), nebo u pacientů s poruchami příjmu potravy (zejména mentální bulimie) a pacientů závislých na návykových látkách.
Syndrom pořezávaného zápěstí (wrist-cutting, slashing) má charakter sebepoškozování, v němž dominuje pořezávání, typicky na zápěstí a předloktí, které nemá vědomý suicidální motiv. Popisuje se, že afektivní projevy, které provázejí sebepořezávání, mají specifickou dynamiku a průběh.
Pacienti prožívají tenzi a dysforii. Sebepořezání vede k úlevě a k opakování tohoto jednání. Osoby, které se pořezávají, mají snahu proti tomuto jednání bojovat, ale při snaze ovládnout se prožívají napětí, dysforii a vztek, afektovou kombinaci, která vede k opakování sebepoškozujícího jednání.
Předávkování léky (self-poisoning, overdosing) představuje neindikované, nepřiměřené nebo nadměrné užití dávky léků bez zřetelného suicidálního úmyslu. Předávkování bývá často opakované. Může jít o léky, které byly pacientovi předepsány nebo které patří někomu z rodiny, ale i takové, které náhodně najde v domácí lékárničce.
Zdroj: Koutek, Kocourková – Sebevražedné chování, nakladatelství Portál
Proč si ubližujeme
„Řežu se, protože se nenávidím – nenávidím se, protože se řežu. A tak jsem se zasekl/a v bludném kruhu, který ovládá můj život. Nemůžu z něho ven. Jsem chycen/a v jeho pasti a i když křičím z plných plic, nechce mě pustit.“ Podobně zní výpovědi lidí, kteří mají zkušenost se sebepoškozováním, kde řezání je jedním z jeho nejčastějších způsobů a nejvíce se vyskytuje v adolescentním věku.
Fyzické nebezpečí řezání se je zjevné – rána se může zanítit, při neodhadnutí hloubky říznutí je možné i vykrvácet. Je tady ale i psychické nebezpečí. Sebepoškozování se může stát zvykem a člověk se může na řezání stát dokonce závislým.
Zvláštní je, že spousta klientů uvádí, že při říznutí nic necítí. Nebo jen velmi slabě. To si málokdo z nás dokáže představit. Vždyť když se například při krájení nožem řízneme do prstu, bolest cítíme.
Při sebepoškozování se do krve vyplavují endogenní opiáty (endorfiny), které mají analgetický účinek. Sníží se tím práh bolestivosti. Dokonce čím impulzivnější poranění je, tím méně je bolestivé.
Ale i tak na otázku, zda řezání bolí, odpovím ano, bolí to. I když bolest nevnímáme, naše tělo to bolí.
Jakmile má někdo zkušenost, že to párkrát ulevilo, je velmi těžké řešit další nesnáze jiným způsobem.
Proč je tak těžké přestat? Endorfiny jsou jakási přírodní narkotika. Dokážou nakopnout. A také umí vyvolat závislost. Sebepoškozování má podobnou funkci jako alkohol. Snižuje stres a uvolňuje napětí.
A stejně jako se alkoholik těžko vzdává lahve, tak se i sebepoškozující dále neobejde bez své žiletky. Jakmile má někdo zkušenost, že to párkrát ulevilo, je velmi těžké řešit další nesnáze jiným způsobem.
Mozek totiž falešný pocit úlevy od negativních pocitů přiřadí nesprávně k aktu sebepoškozování a touží po této úlevě od napětí i příště.
Sebepoškozování přináší výše zmíněné endorfiny, úlevu od napětí a nepříjemných emocí, možnost ošetřit se a chvíli být k sobě laskavý. Ale nese s sebou také pocity viny, stud, lítost, zlost i frustraci.
Bludný kruh
Sebepoškozující tedy po aktu cítí úlevu. Ale ne na dlouho. Záhy se dostavují bolestivé pocity, které jsou stejné jako předtím, často ještě posilněné sebeobviňováním a lítostí. Pravděpodobně vedou k dalšímu sebepoškození.
A tak se člověk dostane do bludného kruhu, který se později mění v závislost, kdy své stavy neumí vyřešit jinak než sebepoškozením. Pak se stane, že emoce se ještě ani nestihnou projevit v plné síle a dotyčný už nutkavě sahá např. po žiletce.
Znám případy, kdy lidé dokonce přestali umět plakat nebo se zlobit. Své emoce projevovali navenek pouze svou známou strategií. Stále dokola a dokola. To, co měl člověk zpočátku možná pod kontrolou, najednou získá kontrolu nad ním.
V otázce sebepoškozování existuje řada mýtů. Jak už to u mýtů chodí, pravda bývá složitější.
- „Kdo se řeže, musí být psychicky nemocný.“
Sebepoškozování není diagnóza, ale projev snížené schopností vypořádat se s emocemi. Většina sebepoškozujících to dělá ve snaze najít způsob, jak se vypořádat s vlastními emocemi, jak vyjádřit a zhmotnit vnitřní bolest, pocity viny, jak získat kontrolu nad svým tělem nebo jak odvrátit svou pozornost od reálných problémů.
Je zapotřebí nalézt jiné, bezpečnější strategie, jak se vyrovnat s emocemi a vnitřní bolestí.
Je pravda, že tento fenomén je popisován jako doprovodný u některých psychických onemocnění či poruch (hraniční typ emočně nestabilní osobnosti, posttraumatická stresová porucha, porucha kontroly impulzů v rámci jiných návykových a impulzivních poruch, hyperaktivní porucha sdružená s mentální retardací a stereotypními pohyby, obsedantně‑kompulzivní porucha, schizofrenie, autismus atd.), samo o sobě však sebepoškozování poruchou není.
- „Kdo se řeže, má touhu se i zabít.“
Není tomu tak. Sebepoškozování a sebevražedný pokus jsou dva rozdílné termíny. Často ovšem bývají v literatuře spojovány, avšak motiv ukončení života u sebepoškozování chybí.
- „Kdo se řeže, chce na sebe jen upozornit.“
Sebepoškození bývá někdy vnímáno jako manipulační nástroj k dosažení určitého cíle. S takovýmto jednáním se můžeme setkat například u některých vězňů. Bohužel u většiny sebepoškozujících je označení za manipulátora velmi bolestivé a skličující, protože je daleko od pravdy. Je mnoho způsobů, jak si lze získat pozornost, avšak bez ublížení sobě nebo druhým.
Velmi často se poškozuje člověk, do kterého bychom to neřekli a nechce se nám tomu ani věřit.
Ten, kdo se řeže, většinou nechce svým jednáním způsobit rány i svým blízkým, nechce, aby se o něj obávali nebo starali. Za své jednání se mohou tito lidé velmi stydět a svůj čin schovávají a utajují.
Ke skrývání stop po sebepoškozování si lidé oblékají trika s dlouhými rukávy, u pořezaných zápěstí používají nátepníčky. Takový člověk je potom v životě omezen i v případě, že se sebepoškozujícího chování zbaví. I když se rány zahojí, jizvy zůstávají.
Nemůže jít na koupaliště či se svléknout, aniž by jizvy byly vidět.
I kdyby v sebepoškozování šlo o získání pozornosti, co tak strašného se musí v životě jedince dít, že si vybral zrovna sebepoškozování k tomu, aby si ho někdo všimnul?
Ubližujeme si nejen žiletkou
Za určitý druh sebepoškozování, tedy ublížení si, by se zřejmě dalo označit i jiné chování, které se může zdát méně extrémní než např. žiletka. Přejídání se, promiskuita, bulimie, kouření, alkohol… Každé z těchto chování bychom si mohli dosadit do onoho bludného kruhu.
U přejídání by to například vypadalo následovně: Člověk spořádá, na co přijde. Nastane úleva, pocit klidu, ale následně hned zase výčitky, zlost na sebe. Za nějaký čas tenze opět naroste a mozek má spojenou úlevu od bolesti s tím, že se člověk naláduje. Tak mozek poslechneme.
Z praxe znám případy, kdy se mladá dívka řezala a když konečně sebrala odvahu se svěřit, od svého nejbližšího okolí se dočkala nadávek, výhrůžek a pláče.
Lidé, kteří se jakýmkoli způsobem sebepoškozují, si většinou moc dobře uvědomují, že jejich počínání nikam nevede a není to zrovna nejslavnější řešení.
Vymanit se z bludného kruhu může být nesnadné a často není otázkou jednoho pokusu. Je zapotřebí nalézt jiné, bezpečnější strategie, jak se vyrovnat s emocemi a vnitřní bolestí.
Pokud člověk najde odvahu, psychoterapeutická pomoc může s tímto hledáním pomoci, stejně tak nabídnout podporu a pochopení.
Velmi často se poškozuje člověk, do kterého bychom to neřekli a nechce se nám tomu ani věřit. Vyvolává to v nás nejrůznější emoce od lítosti, smutku, strachu, agrese až znechucení. Z praxe znám případy, kdy se mladá dívka řezala a když konečně sebrala odvahu se svěřit, od svého nejbližšího okolí se dočkala nadávek, výhrůžek a pláče.
Každý viděl jen ty rány, nikdo se nezajímal, co je za tím vším, jak to začalo, nikdo neocenil tu obrovskou odvahu s tím přijít a svěřit se, nikdo nenabídnul spojenectví v řešení sebepoškozování.
Takto mohou reagovat rodiče, které ovládne strach o své dítě a v dobré víře, že tím pomohou, dítěti vynadají. Jejich dítě dobře ví, že nejedná správně, ale nemůže nebo neumí si pomoci samo.
Je na místě nabídnout podporu, pochopení a problém co nejdříve řešit s odborníky.
sebeposkozovani – Seznam.cz
zshrob.cz/sebeposkozovani
Proto se sebepoškozování často vyskytuje u osob, které byly týrány, znásilněny, zanedbávány, tělesně týrány, odloučeny od milované osoby, sexuálně zneužívány v dětství, dlouhodobě šikanovány, pocházejí z rodin alkoholiku nebo u osob, které…
Page 2
https://wilhemina.wordpress.com/2008/04/28/sebeposkozovani
Seminární práce Sebepoškozování (Sebeubližování, Sebezraňování, Sebeničení, Sebedestrukce, Sebetýrání, Automutilace, Self-harm, Self-injury, Selbstverletzung…) „Sebepoškozování je určitá forma komunikace, cesta, jak vyjádřit své pocity…
Page 3
https://tchiboblog.cz/sebeposkozovani-deti
Sebepoškozování rozhodně není tak ojedinělý problém, jak by se mohlo zdát, a objevuje se jak u dívek, tak u chlapců. Prvotní reakcí většiny rodičů je zděšení, pocit, že něco zanedbali, a strach, co bude dál.
Page 4
https://lui.cz/16933-sebeposkozovani-nutne-nemusi-spocivat-ve-fyzicke…
O tom, co je sebepoškozování, má dnes většina lidí alespoň rámcové povědomí. Všichni také vědí, jak škodlivá tato praxe je, a samozřejmě existuje rozsáhlá odborná literatura, která se problematice věnuje.
Page 5
https://krizovatka.skaut.cz/3250-sebeposkozovani-nemusi-byt-nocni-mura…
*Pod stolem si zarývám nehty do dlaní, co nejhlouběji, abych přenesla tu bolest jinam, aby se přelila na místo, kde zanechá viditelnou stopu, jizvu, která se může zahojit…* Potřebují zhmotnit svou vnitřní bolest, často nesnáší sami sebe…
Page 6
https://databazeknih.cz/knihy/sebeposkozovani-78306
Záměrné sebepoškozování je jev, s nímž se dnes psychiatři a psychoterapeuti ve své praxi setkávají stále častěji. Narůstající počet mladých lidí v »objektivních« nebo »subjektivních« životních krizích sahá po žiletce či hořící cigaretě a…
https://makniha.cz/sebeposkozovani-3139.html
Záměrné sebepoškozování je jev, s nímž se dnes psychiatři a psychoterapeuti ve své praxi setkávají stále častěji. Narůstající počet mladých lidí v »objektivních« nebo »subjektivních« životních krizích sahá po žiletce či hořící cigaretě a…
Cena 186 Kč
https://kejma.cz/sebeposkozovani
Pokud se sebepoškozování týká tebe nebo někoho z tvého okolí, je třeba si uvědomit, že řezání žiletkou do vlastních rukou není východiskem z problémů a je třeba s tím začít bojovat.
psychologie.lecbych.cz/nejcastejsi-formy-sebeposkozovani-v…
Tento příspěvek neaspiruje na výčet všech forem sebepoškozování, budu se snažit pouze poukázat na případy, které se vyskytují s nejvyšší frekvencí v ambulantní praxi a pokusím se i upozornit na rizika jednotlivých forem a orientační návrh…
533/1074,525/1050,550/1122
Sebepoškozování: Jen se tak trochu říznout… a hned bude líp?
Tělesná bolest odvádí pozornost od psychických trápení, poranění „zabaví“. Příčiny jsou rozličné, k sebepoškozování může vést i nuda. I formy jsou různé, typické je řezání na rukou.
Snaha vyhnout se úrazu je pochopitelné a obvyklé jednání. Existuje i jeho opak. Sebedestrukce, agrese proti sobě, automutilace. Jde o jednání vyvolávající úmyslně tělesné poškození sebe sama. Dívky se sebepoškozují 3× častěji než chlapci
Proč si ubližují?
Příčin bývá celá řada. Může to být pouhá touha získat pozornost, vyhnout se nepříjemnosti. Může jít o symbolické trestání sebe sama. O touhu po prožitku bolesti. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Někdy může jít jen o projev pubertální, ale i o jeden z příznaků nejzávažnějších duševních chorob.
Běžně je uváděna souvislost s poruchami chování dříve nazývanými psychopatie. Typické jsou hysterické rysy. Může jít i o ventil ze subjektivně nesnesitelného napětí. Objevuje se např. i u autistických dětí. Ty navíc mívají i snížené vnímání bolesti.
Sebepoškozování je nutno odlišit od sebevraždy… i když ani ta není v dané souvislosti vyloučena. Rozdíl je v tom, že suicidální chování chce v důsledku problémů život ukončit. Sebepoškozování sice bizarně, ale přece jen chce problémy řešit.
Sebepoškozování může mít různé podoby
Počet takto situace „zvládajících“ dívek je trojnásobný v porovnání s chlapci. Jde o zhruba 4 – 5 % psychiatrických pacientů. Ti ovšem tvoří jen vrchol ledovce. Jde o aktivitu spíše mladých lidí od 13 do 25 let. Jsou ovšem zaznamenány i případy pětiletých a naopak lidí středního věku. Jako kombinace trestání pečovatelů a volání o pomoc se může objevit i v pokročilém stáří.
Bývaly doby, kdy za sebepoškozování (s výjimkou námořnických a zločineckých tradic) bylo považováno i dnes módní tetování. I piercing to ve svých začátcích neměl v tomto směru lehké.
Dnešní formy sebepoškozování:
- pořezávání se včetně vyřezávání monogramů či ornamentů
- pálení se – cigaretou nejčastěji
- údery o zeď (někdy připomínající rčení „hlavou zeď neprorazíš“)
- vytrhávání si vlasů
- bolestivé škrábání se
- polykání nevhodných předmětů
- bodání se nožem nebo nůžkami
Do tohoto rámce samozřejmě patří i nevhodné užívání léků a drog. Zde ovšem může být motiv sebepoškodit se přítomen, ale nemusí.
Bolest mi říká, že „jsem naživu“
Podstatné je, že jde o vědomé a na sebepoškození cílené chování. Málo bývá vzpomínána možná souvislost s depresí. Ta vede k sebeobviňování za neštěstí druhých. Někdy jen proto, že mu dotyčný nezabránil, a to bez přihlédnutí k faktickým možnostem.
Dalším krokem pak je touha po potrestání sebe sama. Co se v dětství naučíš, později jako když najdeš. V jedné z učebnic dětské psychologie je zmínka o tom, že začne-li dítko tlouct hlavou o zem, okamžitě přivolá pozornost a naváže komunikaci s rodiči.
Později to lze v jiném kontextu a poněkud jinak opakovat.
U mladých lidí bývá uváděna souvislost se šikanou, ztrátou blízkých osob, ať již příbuzných, nebo přátel či milenců. Dále s citovým strádáním ve smyslu nedostatku lásky a zanedbáváním ze strany rodičů.
Vyhroceným případem bývá i týrání nebo sexuální zneužívání. Nemusí ovšem zdaleka jít o takto zásadní záležitosti. Při troše hysterie bývají takto řešeny i drobné stresy a „zmatky mládí“.
Jizvy, popáleniny a jiné příznaky bývají skrývány pod oblečením, a to i tam, kde jde o „volání o pomoc“.
Motivem k sebepoškozování může být i nápodoba. Hovoří se o epidemiích v internátech nebo ve vězení. Osobní motivací může být touha vybít si zlost, uvědomit si bolestí, že „jsem naživu“. Krvácením lze symbolicky „odplavit problémy“. Může jít o bizarní touhu po svobodě. Ve smyslu: „Pořád po mně něco chtějí, ale tohle si dělám sám.“
Agresi nepotlačujte, ale vypusťte ji jinak
Léčba vyžaduje odbornou psychoterapii. Tzv. vzdělaný laik by měl přinejmenším vědět, že tělesná bolest odvádí pozornost od psychických trápení. Přebije je. Při poranění se vyplavují endorfiny. S nadsázkou se jim někdy říká „hormony dobré nálady“, zde spíše psychické úlevy.
Poranění „zabaví“ a vede k nezbytným praktickým činnostem od nutnosti se ošetřit až po snahu nenechat po sobě krvavé skvrny. Z toho plyne mj., že „dělání smutky zahání“. Jisté je, že tak potřebné endorfiny lze získat různě. Mimo jiné např. „během pro zdraví“ nebo jiným pohybem.
Dobrou, všeobecně pozitivní prevencí je zájem druhého a o druhého. Umění se do něj vcítit, být mu oporou. Miroslav Plzák kdysi konstatoval, že vrcholem lásky ženy k muži je „stát manželovi věrně po boku“.
Něco podobného zřejmě platí jak pro rodiče dítek, tak i pro partnery již odrostlejších osob. .
Důležité je přijímat pocity agrese jako realitu. Tj. nevyžadovat její potlačování za každou cenu. Je to pocit lidský, ne neslušný nebo perverzní. Box do boxovacího pytle, vykřičení se, údery pěstí do stolu mívají leckdy až překvapivě kladný účinek. Mj. i nuda může vést k sebepoškozování.
Z ledasjakých trápení se lze vypsat. Druhdy šlo především o deníky. Nyní jsou využívány sociální sítě na internetu. K odreagování může pomoci i hudba od rocku po klasickou a velmi náročnou.
Ostatně výrok „to je ale nářez“ je možné lidově použít jak v souvislosti se sebepoškozováním tak i s hudbou-utěšitelkou.
Autor: PhDr. Tomáš Novák
Zdroj: www.vitalia.cz