Teď už kvalitu poznáte na první dobrou

Technologie Jakub Štefan 24. 07. 2019

Kvalita kódu je často diskutovaným tématem mezi programátory i klienty. Jak poznáte, zda váš programátor odvádí dobrou práci? S vývojářem Modrého ducha Jakubem Štefanem jsme si povídali, jaké vlastnosti má správný a špatný kód, a jak by mělo vypadat vhodné zadání.

Programátor je dnes už dost obecné označení. Jaká je tvoje specializace a hlavní oblast působení?

U Modrého ducha se podílím na vývoji e-shopů a webových aplikací. V rámci našeho týmu bych se zařadil do skupiny, kterou baví moderní technologie a postupy. Snažím se, kdykoliv je to možné, prosazovat použití moderních nástrojů a trendů, ať už jde o backend (serverovou část), nebo o frontend (prezentační část) aplikace.

Neustále diskutovaným tématem mezi vývojáři je kvalita kódu. Jak se pozná dobrý a špatný kód?

Prvním aspektem kvalitního kódu je doba, za jakou dokáže programátor pochopit logiku aplikace, kterou nikdy předtím neviděl. Dobrý kód má svou hierarchii. S trochou nadsázky by měl jít číst jako kniha.

Obsahuje příběhy (posloupnosti akcí), jejichž děj vede čtenáře k závěru (požadovaná funkcionalita). Důležité jsou samozřejmě věcné komentáře a správné názvy proměnných a metod, které zvyšují onu čitelnost.

Rád lidem říkám, že programátor je určitý druh umělce, tvůrce, který píše příběhy ve svém oblíbeném jazyce.

Druhým aspektem je rozšiřitelnost a odolnost vůči drobným změnám. Dobrý kód požadavky na rozšíření a editaci daleko lépe tráví než ten špatný. Ve špatné struktuře může i drobná úprava znamenat kaskádu dalších změn, které musí programátor provést a každá maličkost může vést k bugům (softwarovým chybám). Samozřejmě to dost zobecňuji, ale v principu to rozhodně platí.

Má laik vůbec nějakou šanci rozpoznat špatný kód? Je něco, co může klienty varovat, že programátor neodvádí dobrou práci?

Laik dokáže práci programátora hodnotit jen obtížně. Navenek může aplikace působit úplně stejně, když je napsaná dobře, i když je napsaná zle. I špatný kód může plnit požadované funkce. A do zdroje se asi laik dívat nebude.

Z dlouhodobého hlediska možná lze odhadnout kvalitu podle toho, jak snadno se aplikace rozvíjí a jak v ní lze dělají změny. Nejlepším způsobem je samozřejmě posadit k výsledku zkušeného programátora, který provede revizi (tzv.

code review) a klientovi poskytne nějaký výstup.

Chcete si nechat zkontrolovat web? Modrý duch zreviduje práci vašeho programátora.

Podívejme se na problematiku i z druhého pohledu. Častým tématem stížností ze strany programátorů je nedostatečná kvalita zadání. Jak intenzivně vnímáš tento problém ve své praxi?

Ano, to je určitě problém. Pokud dostaneme kvalitní zadání, které jasně definuje požadované úpravy či změny, práce jde rychle od ruky, protože se můžeme soustředit pouze na implementaci.

Častým problém v zadání jsou tzv. mezní situace, tedy stavy, do kterých se aplikace může dostat pouze za určitých podmínek nebo s malou pravděpodobností. Např. zobrazení stránky košíku v e-shopu, pokud v něm nejsou žádné produkty.

Některé mezní situace dokáže programátor vyřešit sám podle svých zkušeností a intuice. V ostatních případech je potřeba konzultace s projektovým manažerem nebo i s klientem, která podobný problém objasní.

Nabízí se však otázka, zda se nestráví více času při konzultacích, než by bylo potřeba pro přípravu kvalitního zadání.

V čem podle tebe spočívají výhody a nevýhody spolupráce s UX designerem, který se podílí na tvorbě zadání a informační architektury pro web?

Výhodou je samozřejmě to, že je to expert ve svém oboru. I když sám o UX něco vím, nedokážu to samé co dobrý UX designer. Z nevýhod bych uvedl fakt, že si UX designeři nebo grafici často neuvědomují, kolik práce i drobná změna může ve finále pro programátora znamenat. Pokud má UX designer i nějakou zkušenost s programováním, tak je to podle mě úplně nejlepší.

V Modrém duchovi patříš k služebně nejstarším a nejzkušenějším programátorům. Jaké byly tvé vývojářské začátky? S čím jsi se nejvíce pral?

Programování se věnuji již 8 let, od nástupu na VŠ, z toho 3 roky u MD. Nejtěžší byl určitě první rok na VŠ. Musel jsem se doučit všechny základy a principy nejen v programování, ale počítačů obecně a zároveň zvládat stíhat studium dle plánu. První rok byl boj, ale pak už to šlo tak nějak samo.

Co se týče začátků v Modrém duchovi, tak si nevybavím žádný velký problém. Práce v novém prostředí je vždycky specifická a každému trvá se adaptovat různou dobu. Můžu vděčit kolegům, že u mě to šlo celkem hladce.

Pracuješ mimo Modrého ducha i na nějakém vlastním projektu?

Občas dostanu chuť si naprogramovat něco, co by mi usnadnilo běžný život. Např. evidenci výdajů a příjmů, správce nákupních seznamů nebo generátor náhodných jídelních receptů, které si uvařím k obědu.

Na většinu věcí už dneska nějaká aplikace existuje, ale já si na podobných projektech rád zkouším pro mě nové technologie a to mě na tom baví. I když se mi žádný z těchto projektů nepovedlo dotáhnout do konce, hlavně z časových důvodů.

Volný čas v poslední době trávím raději jinak. Snažím se nechat mozek odpočinout.

Co tedy děláš nejraději, když zrovna neprogramuješ? 🙂

Věnuji se hodně sportu. Je všeobecně známo, že práce v kanceláři není nejzdravější. Proto se to snažím v životě kompenzovat běháním a jízdou na kole.

Teď začínám i cvičit ve fitku, tak jsem zvědavý, jak dlouho při tom vydržím :). Dříve jsem hrál dost florbal, ke kterému bych se teď rád vrátil. Zbývající čas věnuji přítelkyni.

Sport a přítelkyně se vzájemně nevylučují a to je na tom to nejlepší.

Tipy od modrého ducha přímo do mailu! Staňte se lepšími manažery digitálního světa.

Praktický

Inspirující

Zábavný

Nic moc

Jakub Štefan Přečteno: 15341x

Než poznáš první úsměv (TV film) (1989)

• Nešťastná mladá žena Iva prodá své dítě, aby si mohla koupit byt. Sociální odbor se začíná vyptávat, ale peníze jsou utracené, byt předaný, nová rodina považuje dítě za své. Co teď? Vilma Cibulková v první opravdu velké roli – kterou nezvládla. Nepochybně s těmi nejlepšími úmysly ukázat, co v ní vězí, vyřvává do světa každou předepsanou emoci – tak přehnaným způsobem, že dělá ze své hrdinky případ pro psychiatra. Celou věc naštěstí zachraňují starší herci ve vedlejších rolích, kteří mají v daných scénách pozoruhodný vliv i na Cibulkovou. Zejména Libuše Havelková v roli vedoucí sociálního odboru nebo Vladimír Brabec. Jeho ustaraný otec, který se snaží řešit problémy své bezdětné dcery absurdní koupí dítěte a sleduje, jak se jeho plán postupně hroutí, je o tolik lidštější postavou než Iva, až mě mrzí, že film nesleduje příběh právě z úhlu jeho rodiny. Brabcova dcera Zlata Adamovská má jakýsi psychický problém, který jí znemožňuje řádné osvojení dítěte. OK, ale přát si, aby bylo vyrváno z její náruče ve prospěch šílené Cibulkové je téměř nemožné. Tohle mi vadí víc, než že scénář tu a tam zašustí papírem. Takže celkový dojem je rozporuplný. Na miskách vah je silný příběh, neobvyklé téma, dobré vedlejší herecké kreace a morální dilema, způsobené nevhodným režijním vedením protagonistky. O deset let později hrála Vilma Cibulková podobnou roli nezpůsobilé matky v dramatu Ani málo, ani moc. Výsledek byl mnohem lepší. 60%(19.9.2010)
• Kvalitní herecké obsazení dělá dobrou věc, zde se to opět potvrzuje. Snímek, který má smysl a hlubší myšlenku.(7.1.2010)
• Být svobodná a užívat si, to je sen mnoha dospívajících dívek, které si svůj oslňující život představují jako jeden nekončící mejdan. Jenže každá touha po absolutní nezávislosti sebou nese také nevyhnutelná rizika. V případě hrdinky tohoto televizního filmu se ovšem neplánované mateřství, tak, jak jej tvůrci ukazují v celé jeho obnažené tvrdosti, nestává pouhým rukojmím, ale především strmou cestou k zodpovědnosti a vlastně i k definitivnímu přerodu v ryzí ženství. Režisér Ludvík Ráža ani tentokrát, jak bývalo jeho zvykem, neponechal nic náhodě a celý příběh svěřil do rukou zkušených herců. Škoda jen, že Vilma Cibulková, stojící tehdy teprve na začátku své umělecké kariéry, nedokázala svou roli ještě přesně ukotvit a její herecký výkon tím bohužel dostává povážlivé trhliny; za mimořádně zdařilé lze považovat alespoň vedlejší kreace Vladimíra Brabce v roli zoufalého otce, podnikajícího zoufalý čin, Libuše Havelkové, Věry Galatíkové a Jiřiny Švorcové v epizodní roli primářky kojeneckého ústavu. Zdá se téměř nepochopitelné, že snímek nebyl v poslední době vůbec reprízován, přestože jeho ústřední téma je natolik závažné, silné a stále aktuální.(27.11.2017)
• Neumím pochopit, proč člověk dokáže udělat některé věci, i když se ocitne ve složité životní situaci. Ale pořád je to lepší, než zabít nebo utýrat. Snad si velmi dobře uvědomila, co udělala. Na tenhle příběh jsem se dívala hlavně kvůli hereckému obsazení. Bylo velmi lákavé a taky jsem se těšila na to, co herci dokážou předvést. Dagmar Veškrnová mi svou vizáží připomínala mou matku. Obě dvě totiž v jednu dobu vypadaly jako dvojčata.(9.2.2012)
• Vhodné jako didaktická pomůcka pro hodiny mateřské výchovy. Jinak nevím…(17.10.2020)
• Silně neurotická a hysterická nebyla jen Jitka, ale i samotná hlavní představitelka Iva…(20.7.2010)
• Poměrně slušná „dráma“ matky, která se nejdříve zřekne dítěte, aby ho pak prodala. Jenže okolnosti kolem jejího života a vlastní mateřský pud s výčitkami svědomí ji nadají spát. A tak se rozhodne vše uvést do správných kolejí. Jenže naráz se lidé od ní odklánějí a pomoc ji čeká až od nečekaného přítele. Na české poměry slušné, jen v reálném životě by to zas tak snadné s tím koncem určitě nebylo.(19.8.2012)
• Téma jistě zajímavé, nedotažený scénář a místy dost nevyrovnané a hysterické výkony.(10.1.2012)
• No, je to tak suše beznadějné. Velice mne zaujala závěrečná klavírní balada Petra Hapky, která dokonale vystihuje psychologickou dramatičnost příběhu, syrovost a v durových přechodech i ty světlé okamžiky…. a mimochodem skvělá Jiřina Jirásková na konci filmu… pěkné…(27.7.2011)
• Docela zajímavé téma, zpracované ovšem tak nějak průměrně (jak televizní formát té doby dovolil). Vilma Cibulková se v hlavní roli snažila, místy ovšem až zbytečně moc. Chápu, že její role potřebovala expresivní vyjádření. Ale nemusela tak tlačit na pilu v každém okamžiku.(10.7.2019)
• „Kde nic není, ani smrt nebere!“ Tohle drama ode mne bere průměr.(11.6.2020)
• Můžu jen potvrdit to co říká LiVentura, herecké výkony na vysoké úrovni dělají z tohohle tv filmu zajímavou podívanou k zamyšlení.(26.1.2010)
• Dobře zahráno, ale příběh byl kapánek naivní. A zbytečně zamotaný. Přesto se na to dalo dívat, ale podruhé už určitě ne.(23.2.2020)
• Čtyřmi hvězdami hodnotím pouze a jen za herecké výkony. Hlavně Vilma Cibulková a Zlata Adamovská ukázaly kus herectví. Ovšem příběh, ač dramatický, je lehce chaotický. Hlavně způsob, jak se dozvídáme nové informace. Je pravdou, že další důležitou věcí je jeho nadčasovost. Možná i díky babyboxům, které v tehdejší době byly spíš v úvahách vizionářů, je dnes aktuálnější než dřív. O prodeji se sice v našich končinách asi tolik neuvažuje, ale díky bouřlivému mládí spousta matek dítě odloží a vzdá se ho. Bohužel, doba je taková. Ještě, že přijde ten kouzelný zachránce, který vše tak elegantně vyřeší a najednou je film zalitý sluncem. Televizní drama bylo navíc příšerně ozvučené.(10.6.2020)
• Zbytečně dlouhé a nevýrazné výkony. Jinak zajímavé téma(7.6.2020)
• Pro mě dost nevěrohodný děj, nedovedu si představit, že by nějaká matka, jakmile už dítě vidí (a myslím, i když ho nevidí, vždyť je s ním devět měsíců před jeho narozením), tedy že by se ho vzdala, protože „ten chlap“ je jeho otcem, nebo proto, že chce byt. Ale možná to má každá nastavené jinak. Ovšem co mi hodně vadilo, bylo přehrávání, neustálý křik jako na ochotnickém divadle, přestože v obsazení jsou samí dobří herci, a na Vilmu Cibulkovou jinak nedám dopustit. Ale třeba chyba režie :-)(2.3.2021)

Chcete dobrý dort? Ptejte se po pravé šlehačce

Pravou šlehačku a kvalitní suroviny v zákuscích jen tak nenahradíte. Chuť bude prostě jiná. O tom, že poctivé rakvičky, větrníky a indiánky hledají i tuzemští zákazníci, nemůže být pochyb. Přečtěte si zajímavý článek o situaci na poli českých zákusků!

Pravou šlehačku a kvalitní suroviny v zákuscích jen tak nenahradíte. Chuť bude prostě jiná. O tom, že poctivé rakvičky, větrníky a indiánky hledají i tuzemští zákazníci, nemůže být pochyb. Přečtěte si zajímavý článek o situaci na poli českých zákusků!

Článek vyšel 5. srpna 2010 v MF Dnes a my jej pro vás přinášíme v nezkrácené podobě:

Jdete na návštěvu a chcete přinést pár dortů? Supermarketům se raději vyhněte, prodávají sice levné, ale ne moc kvalitní zboží. Zajděte do klasické cukrárny. Máte tak jistější, že koupíte dobrý zákusek.

Jak poznáte kvalitní cukrárnu? „Mají tam zájem o zákazníky, čisto, upravené prostředí, zákusek nedostanete na otřískaném talířku,“ říká cukrářský mistr Lukáš Skála, zástupce šéfcukráře z hotelu InterContinental v Praze.Zároveň by mělo být samozřejmé, že pracují s kvalitními a čerstvými surovinami.

To znamená s opravdovým máslem, šlehačkou, čokoládou, vajíčky, ovocem. Pak ale musíte počítat s tím, že za jeden kousek dortu dáte přes dvacet korun. Vyjma menších zákusků, jako jsou koňakové špičky, věnečky nebo rakvičky, ty se dají i kvalitní pořídit levněji.

„Abyste mohli prodávat kvalitu, to znamená dorty z prvotřídních surovin, museli by si zákazníky připlatit, což se jim velmi často nechce,“ vysvětluje cukrář. „Mají zájem hlavně o velikost zákusků a na kvalitu se už tak nedívají,“ dodává Skála, vítěz stříbrné medaile z Gastronomické olympiády.

Proto v chladících vitrínách a na pultech českých cukráren nejčastěji narazíte na laciné kousky ze sériové výroby, vyráběné hromadně z méně kvalitních surovin.

Umělá šlehačka je pro cukráře pohodlnější

„Při práci je jednodušší používat rostlinnou směs, ze které se, ´umělá šlehačka´ vyrábí.

Snese totiž například vyšší teploty, má delší trvanlivost a je levnější,“ říká Lukáš Skála a vysvětluje tím trend dnešní doby, kdy v minimu cukráren koupíte harlekýn s opravdovou šlehačkou.

Na hotovém výrobku je daleko chutnější ta pravá, živočišná. Takže, když vám vaše oblíbená rakvička se šlehačkou divně chutná, zeptejte se cukráře, z jakých surovin ji vytvořil.

„Když totiž porovnáte dorty dělané ze směsi a klasicky vyráběný dort, poznáte rozdíl,“ dodává Ivana Hubená. „I když teď v létě se také musíme přizpůsobit počasí a někdy při vysokých teplotách třeba šlehačku částečně namixujeme s rostlinnou, abychom nemuseli používat ztužovače, které mají pachuť,“ říká Ivana Hubená z Cukrárny u Michala v pražském Podolí.

Větrník stále v kurzu

Tiramisu, cheescake, creme brule, čokoládová pěna, panacota, medovník. České cukrárny a kavárny se předhánějí a snaží se nabízet moderní „mezinárodní“ dobroty. Přitom nejžádanějšími zákusky v českých cukrárnách jsou větrníky, rakvičky a laskonky, stíhají je žloutkové řezy, kokosky a kremrole.

Velmi oblíbený je třeba i harlekýn (čokoládový korpus s bílou a čokoládovou šlehačkou) nebo havana dort (kombinace čokoládového korpusu, čokoládové šlehačky a banánu).To potvrzují i návštěvníci cukráren.

„Dáváme přednost české klasice, tiramisu si rádi dáme v Itálii, protože chutná opravdu jinak než varianta v cukrárně u nás na náměstí,“ zastává se rakviček zákaznice Jana Šestáková z Benešova.„U větrníku zájem způsobuje asi zvláštní chuť šlehačky smíchané s karamelem a rakvičky jsou zřejmě nostalgie,“ myslí si Ivana Hubená. „Málokdy se stane, že by nám nějaké zbyly.

I když přes léto je pro nás hubené období, kdy ženy drží diety a muži proto nesmějí domů kupovat dorty, tak jen občas tajně nějaké sní tady u nás,“ usmívá se žena, která vede oblíbenou pražskou cukrárnu už 15 let.Nostalgii zákazníků a snahu najít staré dobré chutě potvrzují i repliky oblíbených cukráren, které vyrábějí dorty podle osvědčených prvorepublikových receptů.

Třeba U Myšáka v pražské Vodičkově ulici největší úspěch slaví s karamelovým pohárem Myšák podle více než 70 let starého receptu a nedávno otevřená kavárna a čítárna Noiva v Českém Těšíně (původní název z 30. let Avion má už registrovaný jiná kavárna) chystá například tradiční perníkový štrúdl.

„Pokud bych si chtěl pochutnat na dortu, zašel bych si v Praze do kavárny Savoy, kde si dělají čokoládové bonbony i dorty sami. V Brně doporučuji poctivou cukrařinu hotelu International.“ Říká Lukáš Skála, zástupce šéfkuchaře hotelu InterContinental v Praze.

Jak poznáte čerstvý zákusek?

• Korpus musí být lehce nadýchaný, na pohled nesmí být oschlý
• Krém nesmí být na řezu propadlý dovnitř
• Poleva musí být lesklá, ne matná, nebo dokonce popraskaná
• V krému nesmějí být žmolky
• Šlehačka nesmí být sražená ani se nesmí na zákusku roztékat

Výrobníky šlehačky v e-shopu Frigomat

Doufáme, že i tímto článkem jsme podpořili Vaši chuť dělat a nabízet kvalitní produkty, protože jak věříme, vše je otázkou kvality.

Proto je již dnes součástí každého správného provozu kvalitní stroj na výrobu čerstvé šlehačky. Šetří nejen náklady a čas, ale hlavně zajišťuje prvotřídní šlehačku.

Prohlédněte si výrobníky čerstvé šlehačky FRIGOMAT KREAM. Jde o výrobníky šlehačky nejvyšší jakosti:

• chladící vana, opláštění i čerpadlo z nerez ocele
• chlazení až do výdejní růžice
• možnost zpracování šlehačky živočišné i rostlinné, do max. tučnosti 49%.
• jednoduché na obsluhu a údržbu
• dlouhá životnost a vysoký nášleh

Tyto výrobníky jsou schopny také kromě čerstvé šlehačky vyrábět i dezerty nebo z předpřipravených směsí tzv. mousse a jiné dobroty.

Pekařovo desatero: Jak poznáte v obchodě dobrý chléb | Žena.cz

Určitě to znáte: Na první pohled vypadá ten chléb v obchodě prostě báječně. Má zlatavou kůrku, krásný tvar a voní. Jenže pak si ho přinesete domů a zjistíte, že druhý den je na vyhození.

Místo křupavé kůrky poddajná hmota, místo kypré střídky guma. Vůně ani chuť žádná. Teď už víte, že jste vybrali špatný chléb. Nebo jste ho jen špatně skladovali? Poradíme vám, jak se zklamání napříště vyhnout.

Doporučujeme: Jak na vlastní domácí chléb i kvásek?

Při nákupu chleba je třeba dbát na správnou propečenost. Špatně propečená střída se při krájení maže a následně brzy drobí, celý výrobek je náchylný k plesnivění. Výjimkou jsou speciální celozrnné chleby, u kterých i při dobrém propečení zůstává střída hutná a vlhká. To ale není zdaleka všechno. Na co si dát pozor?

1. Porovnejte barvu a tvar

Chleba si nejdříve pořádně prohlédněte. Dobrý chleba by měl mít pravidelný a klenutý tvar bez ostrých hran. Na povrchu může být klidně trochu rozpraskaný, ne však nijak výrazně porušený a ani příliš pomoučený. Kůrku by měl mít rovnoměrně zlatohnědou či jiskrně kaštanovou.

2. Zmáčkněte ho

Pokud chléb zmáčknete, měl by krásně zakřupat. V opačném případě hrozí, že není dopečený. Rozhodně neplatí, že chleba měkký na omak je ten nejlepší, protože je nejčerstvější. Měkkost spíše svědčí o větším množství vody a nedopečení. Správně propečený chléb má mít silnější a tvrdší kůrku.

3. Přivoňte si

Jedním z nejdůležitějších ukazatelů dobrého chleba je jeho vůně, ta ho vždycky prozradí. Chlebové aroma totiž zatím nikdo nedokázal zcela napodobit a vyrobit uměle. Chléb vám musí vonět příjemně, „chlebově“. Pokud je ve vůni něco, co vás ruší nebo vám jakkoliv vadí, sáhněte raději po jiném druhu.

4. Poklepejte na něj zespoda

Staré pekařské pravidlo zní: Když na chléb po vytažení z pece poklepete zespoda, měl by dutě „zazvonit“. I to potvrzuje, že byl bochník dobře propečený.

5. Ptejte se po složení

V jednoduchosti je síla. Správný bochník by měl obsahovat žito, chlebovou mouku, žitný kvas, sůl, kmín a vodu. Rozhodující je i poměr jednotlivých přísad.

Pokud si třeba budete kupovat žitno-pšeničný chléb, tak by obsah žitné mouky měl být větší než 50 %.

Čím víc žitné mouky v těstě, tím chléb déle vydrží, nicméně pro neznalé zákazníky nebude tolik lákavý, jelikož bude mít menší objem.

6. Prozkoumejte střídu

Když pecen rozkrojíte, střída by měla být vláčná, přiměřeně pórovitá a elastická, stejnorodá, bez trhlin, stínů a vlhkých míst. Po stisknutí by se měl chléb vrátit do původního stavu. Nerovnoměrné póry svědčí o tom, že chléb je vyroben přirozenou cestou. Chuť by měla být typicky chlebová, lahodná a mírně navinulá.

7. Zohledněte cenu

Cena chleba by měla odrážet náklady na jeho výrobu a použití kvalitních surovin. Za patnáct nebo dvacet korun dobrý chleba se standardní gramáží nekoupíte. Na druhou stranu platí, že drahý výrobek nemusí být nutně nejkvalitnější.

8. Zabalte ho do utěrky

Nejlépe chleba uchováte čerstvý, když si budete počínat jako naše babičky – tedy když jej zabalíte do utěrky. Skladovat by se měl při teplotě 20 až 25 °C.

9. Nedávejte ho do ledničky

Nikdy nedávejte chleba do ledničky, tam vám zestárne ze všeho nejdřív. Řada fyzikálně-chemických změn, které vedou k vysychání chleba, probíhá totiž nejrychleji právě při teplotě 0 až 10 °C.

10. Dejte chlebu týden

Pokud je chléb kvalitní a vy jej dobře skladujete, vydrží chutný i týden. To je také poslední indicie, podle které poznáte, zda si pro něj máte do obchodu zajít i příště.

zdroj: Svaz pekařů, pekarnamikula.cz

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Luxusní dýňový koláč: Tomu neodoláte!
• Tarte tatin – lahodný jablečný koláč z Francie
• Speciál o medu: Jak poznat ten kvalitní a kde nakoupit?

  Video Mohlo by Vás také zajímat: Zavřené školy jsou nesmysl. Ohnisko se dělá z jednoho nakaženého, říká Pecková | Video: Daniela Drtinová, Martin Veselovský

Studentů je už dvaadvacet tisíc. To stačí, říká nový rektor Univerzity Palackého v Olomouci Miroslav Mašláň

Jak se cítíte v nové funkci? Je to samozřejmě úplně nové, zatím to teprve poznávám, rozkoukávám se. Dnes začínám druhý týden práce v nové funkci, i když už předtím jsem se snažil s tím obeznámit. Určitě to ještě chvíli potrvá.

Kdo vás poznal předtím, než jste byl zvolen rektorem, ví, jak intenzivně jste se zabýval svým oborem, tedy vývojem nanotechnologií.

Nebude vám to teď chybět?

Samozřejmě mě práce v oboru bavila, a času na to budu mít teď málo.

Ale když se na to podívám z druhé strany, tak myslím, že ten tým, který jsme vytvořili, je natolik silný, aby mohl pracovat i beze mě. Třeba jim to beze mě půjde i lépe…

Ale co vy sám? Jak se budete bránit tomu, abyste neztratil tempo s vývojem v oboru? Svět nanotechnologií se vyvíjí hodně rychle. To říkáte správně, to se stát může. Já bych chtěl takových dvacet procent času věnovat pořád práci ve svém oboru.

Teď v nejbližší době se budu věnovat třem doktorandům, kteří u mě dělají disertační práci. Přednáším jadernou fyziku, a v souvislosti s tím bych chtěl napsat učební text. Jak to stihnu, to se ovšem teprve uvidí.

Určitě bude občas příjemné uniknout z té funkce, třeba aspoň na pár hodin, do svého oboru.

Ve volební kampani jste zmiňoval, že se časem i u nás vysoké školy rozdělí na takzvané výzkumné a výukové typy. Jak dnes vidíte budoucnost vysokého školství? Možná se to nebude přesně takto nazývat, ale v podstatě alespoň zčásti k tomu dělení už dochází.

Dnes je jasné, že se začne klást větší důraz na kvalitu škol. V minulých letech se vysoké školy rozvíjely značně extenzívně, rychle přibývalo studentů, oproti dobám před dvaceti lety to bylo v řádu násobků. Teď už by měl vývoj mířit spíš ke kvalitě.

Ten extenzívní rozvoj se totiž nutně do určité míry dotkl kvality, což je trend, který se musí přibrzdit. Ministerstvo školství připravuje program, jak takovou změnu zajistit, ostatně první krůčky k tomu se udělaly už vloni a školy je letos pocítí.

Část peněz se totiž už bude rozdělovat podle nějakých kritérií kvality, a ne pouze podle prostého počtu studentů. Zatím tahle pohyblivá část prostředků byla malá, její podíl se ale bude asi časem zvyšovat.

To ovšem musí být složité, stanovit nějaká obecná kritéria, podle kterých by šlo spravedlivě posuzovat a srovnávat různé vysoké školy a různé studijní obory. Těch kritérií je samozřejmě celá řada. Dá se například vycházet z počtu absolventů konkrétních škol, z počtu absolventů doktorandského studia. Dále to jsou výsledky vědecké práce.

Dokonce je už vypracován nějaký systém hodnocení vědecké práce, kdy prostředky na vědecké výzkumy na školy přitékají podle výsledků té které vědy. Můžeme samozřejmě polemizovat, jestli ten systém je lepší nebo horší, důležité ale je, že už tu nějaký systém je.

Jeho pravidla se budou proměňovat, vylepšovat, ale důležité je, aby se podle něčeho ona kvalita studia na škole dala posuzovat.

Jak ale nastavit kritéria úspěšnosti pro tak odlišné obory, jako je třeba vaše jaderná fyzika a dejme tomu klasická filologie? To je skoro nemožné. To máte naprostou pravdu, skoro se to nedá.

Srovnávání disciplín je velmi velmi problematické, posuzovat úspěšnost uvnitř jedné, užší disciplíny je mnohem jednodušší. To je taky jedna z výtek vůči tomu systému.

Je-li to ohodnocení úspěšnosti jednotlivých disciplín spravedlivé, to se říct nedá.

Zmínil jste, že na vysokých školách v poslední době rostl počet studentů. To by se tedy mělo zastavit? Kdysi u nás vysoké školy měly za úkol vychovávat spíše užší elitu, v novější době se poptávka po vysokoškolsky vzdělaných lidech zvyšovala a o studium byl stále větší zájem.

Počet vysokoškolsky vzdělaných lidí přitom není zcela objektivním kritériem vzdělanosti společnosti. Vemte si, že u nás byl dřív na vysoké úrovni systém průmyslovek, a dost možná, že ti absolventi průmyslovek byli na srovnatelné úrovni s absolventy některých bakalářských oborů jinde ve světě. Za minulého režimu byl ten systém nastavený nějakým směrem, dnes je nastavený jinak.

V něčem oba ty systémy fungovaly dobře a každý má zase na druhou stranu nějaké nedostatky.

A olomoucká univerzita je na tom v tomto ohledu jak? Dnes má Univerzita Palackého asi dvaadvacet tisíc studentů. Domnívám se, že už by jich nemělo přibývat, myslím, že by, lidově řečeno, už ani nebylo kde brát.

Ostatně také kapacity univerzity jsou už dnes nastaveny na maximum. Určitě je teď nutné jít cestou kvality, ne množství studentů.

A asi by bylo naivní žít představou, že nám tady přibude třeba deset tisíc kvalitních studentů ze zahraničí.

Narazil jste na zahraniční studenty. Jaký je podle vás jejich přínos pro školu? Z hlediska univerzity je důležité, že každý zahraniční student se po absolvování stává ve své zemi a ve světě takovým reprezentantem naší školy. To je ta nejlepší reklama, kterou pak škola může mít.

Jedna věc je, že takový absolvent reprezentuje svými znalostmi, druhá věc je, že ten člověk má pořád nějaké citové vazby ke své Alma Mater, k místu, kde prožíval mládí, lásky, a podobně.

A když to převedu do ekonomické roviny, možná by se dalo říct, že mít kvalitní zahraniční absolventy znamená do budoucna ten nejlepší lobbing.

Pak je tu taky ten aspekt, že zahraniční student k nám přináší také něco ze své kultury, což následně přispívá k určité větší otevřenosti jak mezi studenty, tak i pedagogy. A to je v naší společnosti, která je tradičně taková spíš uzavřená vůči všemu cizímu, dost důležité.

Prof. RNDr. MIROSLAV MAŠLÁŇ, CSc

• narozen 1957 ve Zlíně
• od roku 1977 studoval jadernou fyziku
• 2002 jmenován profesorem v oboru aplikovaná fyzika
• v listopadu 2009 zvolen rektorem
• je koordinátorem projektu Regionálního centra pokročilých technologií a materiálů PřF UP
• vede laboratoř, která vyvinula Mössbauerovy spektrometry používané dnes na jedenácti pracovištích ve světě (Tokyo, Lund, Uppsala, Johannesburg,…)
• je autorem mnoha odborných publikací a také autorem několika patentů

Co by v nejbližších letech univerzita potřebovala? Nejvíc bychom asi potřebovali stabilní prostředí, abychom mohli koncepčně pracovat. A když se na to podíváme z určitého motivačního pohledu, pak je důležité, aby si univerzita vypracovala systém, díky němuž by našla cestu k neveřejným zdrojům financování, zjednodušeně řečeno, aby nebyla závislá jen na státních prostředcích. Bez prostředků z aplikační sféry se aktivity univerzity, a nejen naší, asi v budoucnu neobejdou. Podobně se už transformovala řada škol jinde ve světě. Berme to tak, že stát v budoucnu zřejmě nebude mít možnost, aby financoval všechno.

Jenže vy na přírodovědecké fakultě máte k aplikační sféře přeci jen blíž než třeba vaši kolegové z filozofické fakulty… To je pravda.

Třeba naše pracoviště nanotechnologií získávalo ročně zhruba deset procent prostředků z neveřejné sféry, a přiznávám, že to nebylo vůbec jednoduché. Chápu, že třeba filozofové by to měli ještě podstatně těžší, ale určité možnosti přece jen existují.

Ale on je zatím u nás problém i na druhé straně, v té aplikační sféře. Značná část podnikatelů se asi snaží především vydělávat a nezajímá se o nějaké dlouhodobé zhodnocování svých podniků. Vydělané prostředky se bohužel v našem prostředí příliš neinvestují do další modernizace a výzkumu.

Ta situace se sice mění, ale určitě by se mohla měnit rychleji. Je to i obecnější otázka, zda budeme směřovat k tomu, aby naše společnost byla společností znalostní, která vědomosti potřebuje a váží si jich.

Bude univerzita stavět další budovy? Plánujeme výstavbu dvou výukových budov. Jde o nové teoretické ústavy lékařské fakulty.

Požadavky na laboratorní zázemí současné medicíny jsou totiž nesmírně náročné a adaptace staré budovy na nové požadavky by byla ještě dražší než stavba nového objektu. Na Žižkově náměstí ve dvoře pedagogické fakulty pak vznikne dostavba s novými výukovými prostorami.

Další dva projekty jsou vědecko-výzkumné, jednak Centrum pro biotechnologický a zemědělský výzkum v ulici Šlechitelů, a pak biomedicínské centrum, které má vzniknout v areálu lékařské fakulty.

Tady nejde primárně o stavbu objektů, ale hlavně o vytvoření nového pracoviště a nového týmu. Tato dvě centra by propojovala vědeckou činnost s aplikační sférou, týkala by se například vývoje farmaceutik, produktů pro moderní zemědělství a podobně.

Chystá se i nějaká spolupráce univerzity s městem? Rozhodně bych byl rád, kdyby spolupráce byla konkrétní a dobrá. Jedním z takových konkrétních kroků, který zvažujeme, je společné otevření nové mateřské školy.

Další věc, která je ale zatím opravdu v plenkách, je centrum pro popularizaci vědy. Zařízení, které by hlavně mělo přitáhnout k vědě mladou generaci, by vzniklo v areálu Korunní pevnůstky.

Jak říkám, ten projekt je ale zatím úplně na začátku.

Je o vás známo, že máte rád cyklistiku. Jak trávíte letošní mrazivou zimu, vyměnil jste teď kolo za běžky? Určitě. A letos to je dobré, stačí mi u nás v Ratajích vyjít za dům a hned jsem ve stopě. Máme tam asi patnáct kilometrů strojově upravené stopy, tak to využívám.

| Poslední úprava: 18. února 2010 (čt)