Se stížností na lékaře pomůže zdravotní pojišťovna

Pokud je pacient (případně zákonný zástupce, osoba blízká v zákonem stanovených případech nebo osoba zmocněná) nespokojen s chováním lékaře nebo jeho přístupem, považuje podávané informace za nekvalitní, nebo má dokonce podezření na zanedbání péče, případně na pochybení při operacích, může si stěžovat. Prvotně je vždy nejlepší pokusit se vyřešit problém přímo s dotyčným lékařem či jeho nadřízeným. Pokud to není možné, nebo to k ničemu nevede, lze podat oficiální stížnost.

Stížnost se podává u:

a) Poskytovatele zdravotních služeb,tj. lékař, vedoucí lékař, ředitel, apod. Stížnost je oprávněn podat

  • a) pacient nebo jeho zákonný zástupce,
  • b)  osoba blízká (pokud pacient nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav nebo pokud pacient zemřel)
  • c) osoba zmocněná pacientem.

Poskytovatel stížnost prověří a zašle pacientovi své vyjádření. Stížnost musí být vyřízena do 30 dnů. V odůvodněných případech je zákonnou lhůtu možné prodloužit o dalších 30 dnů, avšak stěžovatel o tom má být informován.
V případě neetického či neodborného postupu lékaře je možné obrátit se souběžně na profesní organizaci – viz c.
b) Příslušného správního orgánu, který dotčenému poskytovateli zdravotních služeb vydal oprávnění k poskytování zdravotních služeb, tj. např. krajský úřad, Magistrát hlavního města Prahy.
Avšak tomuto správnímu orgánu lze podat stížnost až poté, co nebyl stěžovatel spokojen s vyřízením stížnosti ze strany poskytovatele (viz. a.)

  1. Správní orgán má na vyřízení stížnosti lhůtu:
  2. –      30 dnů ode dne jejího obdržení – tuto lhůtu lze odůvodněně prodloužit o dalších 30 dní,
  3. –    90 dnů ode dne jejího obdržení, pokud je potřeba k vyřízení ustanovit nezávislého odborníka,
  4. –    120 dnů ode dne jejího obdržení, pokud je potřeba ustanovit nezávislou odbornou komisi.

Obě tyto lhůty se počítají od dne, kdy je ustanoven nezávislý odborník nebo komise. Lze je rovněž odůvodněně prodloužit o dalších 60 dnů.
Pokud není správní orgán příslušný k vyřízení stížnosti, musí ve lhůtě do 5 dnů od obdržení stížnost postoupit věcně příslušnému subjektu.

c)     České lékařské komory, České stomatologické komory či jiné profesní organizace, která vyřizuje stížnosti týkající se pochybností v odborném postupu či podezření, že lékař postupoval neeticky.Stěžovat si lze na neetické nebo neodborné jednání lékaře do jednoho roku od doby, kdy k němu došlo. Stížnost nemusí podat samotný poškozený pacient, ale kdokoli (např. příbuzný). Stížnost musí být písemná a měla by být vyřízena do 6 měsíců od jejího přijetí.
Jestliže pacient nesouhlasí s tím, jak byla jeho stížnost vyřízena, může do 15 dnů od obdržení rozhodnutí revizní komise podat námitku, o níž následně rozhoduje čestná rada komory. Proti jejímu rozhodnutí se ještě může odvolat lékař, proti kterému je řízení vedeno, nebo pověřený člen revizní komise.
d)     Zdravotní pojišťovny,pokud mají s příslušnou nemocnicí, klinikou či lékařem uzavřenu smlouvu. Týká se to zejména případů, kdy je třeba prověřit odůvodněnost léčebného procesu se zvláštním zřetelem na jeho průběh a předepisování léků a zdravotních služeb. Jde tedy o otázky, zda poskytnutá péče odpovídá péči vyúčtované zdravotní pojišťovně, zda byly vyúčtovány pouze potřebné výkony a služby a zda druh poskytnuté zdravotní péče odpovídá zdravotnímu stavu pacienta. Na zdravotní pojišťovnu je se také možné obrátit v situaci, kdy lékař či jiný pracovník odmítl provést zdravotní výkon, který spadá do hrazené péče.
Vyřízení stížnosti se řídí správním řádem, jenž stanoví její vyřízení nejdéle do 60 dnů.

Stížnost k veřejnému ochránci práv

Působnost Veřejného ochránce práv je vymezena v ust. §1 zákon o veřejném ochránci práv.

Ten stanoví, že Veřejný ochránce práv má působit k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. Jeho působnost se vztahuje na ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu a správní úřady jim podléhající.

Veřejný ochránce práv tedy není oprávněn prošetřovat postup poskytovatelů zdravotních služeb a posuzovat správnost konkrétních medicínských postupů lékařů. Veřejný ochránce práv může být nápomocen teprve v případě nespokojenosti s postupem správního úřadu (tzn. ministerstva nebo krajského úřadu) při šetření stížnosti.

Pokud tedy správní úřad postupoval při vyřizování stížnosti v rozporu s právními předpisy či principy dobré správy, popřípadě je nečinný, je zde možnost obrátit se podnětem na veřejného ochránce práv. Je třeba zdůraznit, že ochránce může přezkoumat pouze postup úřadu, nikoliv poskytovatele zdravotních služeb, samotných zdravotníků či České lékařské komory.

K podnětu Veřejnému ochránci práv je potřeba doložit kopii odpovědi úřadu na stížnost. V ideálním případě i kopii vlastní stížnosti. Kopie nemusejí být úředně ověřeny. V podnětu je dále potřeba uvést, v čem nespokojený osobně spatřuje pochybení úřadu.

Soudní řešení 

Na soud se poškozený pacient zpravidla obrací až ve chvíli, kdy není spokojen s pokusem o mimosoudní vyrovnání. Např. pokud požaduje náhradu újmy a nepodařilo se mu s poskytovatelem zdravotních služeb dohodnout. V takovém případě lze podat občanskoprávní žalobu.

Někdy může být pochybení konkrétního zdravotníka nebo zdravotnických pracovníků natolik závažné, že by se mohlo jednat o trestný čin (zejména ublížení na zdraví podle § 146 trestního zákoníku). Pak je možné podat trestní oznámení Policii ČR nebo státnímu zastupitelství.

Mediace – mimosoudní řešení sporů

Využití mediace ve zdravotnictví je vhodné k řešení neshod mezi pacienty a lékaři či poskytovateli zdravotních služeb, a to zejména v situaci, kdy újma na zdraví a odpovědnost za ni je nepochybná. Mediace může v relativně krátkém čase přispět ke konsenzu o  poskytovaném zadostiučinění pacienta.

Neodehrává se před soudem, není veřejná a obě strany vyjde levněji. Je prováděna důvěrně za účasti nestranného a nezaujatého zapsaného mediátora, kterého si obě strany vyberou a kterému uhradí jedna nebo obě strany dohodnutou odměnu.

  Mediátor není stranám nadřazen jako soudce, ale je aktivním účastníkem řešení sporné záležitosti. Jeho úkolem je pomáhat stranám najít takové řešení jejich problému, s nímž budou obě spokojenyPacient se může obrátit také na nějaké z mediačních center (např.

Asociace mediátorů České republiky, v seznamu mediátorů Ministerstva spravedlnosti ČR nebo Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR).

Mediace je dobrovolný proces. Nelze k ní, na rozdíl od soudního řízení, druhou stranu donutit. Na řešení sporu mediací se obě strany musí dohodnout.

Právní prameny:

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách §93 a násl.
Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád §175
Zákon č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv §1

Jak postupovat v případě pochybení lékaře

Ilustrační foto.
Foto: Profimedia.cz

Zprvu je dobré požádat lékaře o náhled do zdravotní dokumentace, která se jeho léčby týká. „Ze zákona má každý právo do dokumentu jak nahlédnout, tak si z něj vytvořit kopie či výpis,“ radí Barbora Pospíšilová, ředitelka úseku likvidace škod v Pojišťovně právní ochrany D.A.S.

Pokud si výpis či kopii zdravotní dokumentace nepořídíte sami na místě vlastními prostředky, pak by vám je měl standardně poskytnout poskytovatel zdravotních služeb, tedy lékař, a to do 30 dnů od data obdržení vaší žádosti. Tato služba může být ze strany poskytovatele zdravotních služeb zpoplatněna.

Když budete mít u sebe zdravotní dokumentaci, obraťte se na jiného odborníka a s ním proberte kroky vašeho lékaře. Názor druhého odborníka vám pomůže zjistit, zda je vše řádně zaznamenáno a zda byl léčebný postup zvolen úměrně vašemu stavu.

Pokud odborník dozná, že skutečně došlo k pochybení v léčbě, nabízí se podání stížnosti. „Stížnost postižený podává poskytovateli zdravotních služeb – v praxi jde například o nemocnici –, kde je dotyčný lékař zaměstnán.

Pokud s vyřízením stížnosti nesouhlasíte, můžete podat druhou stížnost k příslušnému správnímu orgánu, který tomuto poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb, např. u nemocnic to zpravidla bývá krajský úřad. Zároveň je v takovém případě třeba uvést důvody nesouhlasu s vyřízením původní stížnosti poskytovatelem.

Běžná lhůta pro vyřízení stížnosti je vždy 30 dní, avšak může být prodloužena až na 120 dní,“ vysvětluje Pospíšilová.

Další variantou je obrátit se na Českou lékařskou komoru. Ta se zabývá pouze pochybeními lékařů, nikoli jiného personálu. Dávejte pozor, tato stížnost musí být podána nejpozději do jednoho roku od provinění lékaře. Rozhodnutí pak můžete očekávat do půl roku od zahájení řízení.

Již během čekací doby či v okamžiku, kdy se ani po stížnosti ničeho nedomůžete, se můžete obrátit na ombudsmana pro zdraví (https://www.ombudsmanprozdravi.cz).

„V Kanceláři ombudsmana pro zdraví nenajdete jednoho konkrétního ,ochránce práv‘. Má celý tým odborníků se specializací na zdravotnické právo a se zkušenostmi napříč celým zdravotním systémem.

Právě to jí umožňuje poskytovat nejen účinné poradenství v tom, nač mají pacienti a zdravotníci v rámci právního řádu nárok, ale také v tom, jak správně v případě sporu s protistranou komunikovat.

A také, jak se soudit, je-li to potřeba,“ vysvětluje zakladatel této kanceláře MUDr. Martin Jan Stránský.

Pokud svůj spor s lékařem chcete soudně řešit sami, pak se vždy obraťte na advokáta, který se specializuje na tuto problematiku.

 „Postiženým radíme, aby se v první řadě vždy pokusili s daným lékařem či nemocnicí dohodnout na mimosoudním řešení, a to vždy s pomocí advokáta, který jim pomůže se specifikací nároků a s přípravou celého jednání.

Lze také očekávat, že díky přítomnosti advokáta bude i samotný přístup ze strany nemocnice rozvážnější,“ doporučuje Barbora Pospíšilová.

Když se rozhodnete pro žalobu, je vhodné ji podložit vyjádřením nezaujatého lékaře vedeného v seznamu soudních znalců, ať již v podobě jeho předběžného posouzení věci, či přímo vypracovaným znaleckým posudkem.

S řešením vašeho případu v každém případě neváhejte, čas je neúprosný – v České republice platí standardně pro případy pochybení lékaře tříletá promlčecí doba. Po jejím uplynutí již vaše právo nemusí být soudem uznáno a soudní řízení tak pro vás nebude úspěšné.

Hlavní zprávy

Jak a komu si mohou pacienti stěžovat na lékaře? Pomůže mi moje zdravotní pojišťovna?

Pro rozhodnutí o tom, kam se obrátit se stížností, záleží na tom, na co si pacient stěžuje, a dále je důležité, zda se jedná o lékaře-zaměstnance, nebo o lékaře, který je provozovatelem zdravotnického zařízení.

Foto: Hans Štembera Popisek: Lékař s pacientem, ilustrační foto

VZP přísluší zabývat se stížnostmi pouze svých pojištěnců, a to jen na smluvní lékaře VZP. VZP také může řešit jen stížnosti na takovou činnost smluvního lékaře, která je hrazená z veřejného zdravotního pojištění (neoprávněné vybírání poplatků, neprovedení vyúčtovaného výkonu apod.

) nebo je předmětem smluvního vztahu (např. nedodržování ordinační doby). Neznamená to však, že VZP nezajímají také podněty, které nesouvisejí přímo s úhradou zdravotní péče, ale např. s etikou lékařského povolání.

To jsou také důležité signály, které skládají celkový obrázek o způsobilosti a kvalitě poskytovatele zdravotní péče, který je smluvním partnerem pojišťovny.

Pokud chce klient pojišťovny stížnost adresovat Všeobecné zdravotní pojišťovně, pak se může obrátit na její nejbližší pracoviště. Je nezbytné, aby se nezdráhal být ve svém podání konkrétní, tj. uvedl své jméno a kontaktní údaje i jméno lékaře či zdravotníka, na něhož si stěžuje, a název zdravotnického zařízení.

Obecně platí, že u lékaře-zaměstnance by se pacient měl se stížností obrátit především přímo na jeho nadřízeného, resp. na vedení zdravotnického zařízení. Stížnost lze adresovat také na krajský úřad, který vydává registraci nestátním (soukromým) zdravotnickým zařízením. Případnou stížnost musí řešit rovněž zřizovatel zdravotnického zařízení, tj. např.

u krajských nemocnic příslušný krajský úřad. U velkých (fakultních) nemocnic nebo specializovaných odborných léčebných ústavů je zřizovatelem ministerstvo zdravotnictví. Má-li stěžovatel podezření na zanedbání lékařské péče či dokonce spáchání trestného činu, měl by se obrátit na orgány činné v trestním řízení.

Také se může obrátit na soud s občanskoprávní žalobou ve věci náhrady škody, nejde-li přímo o trestný čin.

K řešení stížnosti na medicínské pochybení je kompetentní Česká lékařská komora (ČLK), stejně tak jí přísluší zabývat se stížností na etiku, tj. na chování lékaře.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE. Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

lékaři , nemocnice , pojišťovna , VZP , zdravotní péče

autor: Názory, ParlamentniListy.cz

Komora poradila, kde si stěžovat na špatné lékaře

Praha – Česká lékařská komora vyzvala pacienty, aby si na arogantní a chybné chování doktorů stěžovali přímo u ní. Experti studující systémy zdravotnictví však doporučují jiný postup: pacienti nespokojení s prací doktora či nemocnice by si měli stěžovat především u zdravotní pojišťovny. 

Mohou se také obrátit na vedení nemocnice, krajský úřad, ministerstvo nebo svaz sdružující pacienty.

Lékařská komora sdružuje všechny lékaře a může jim udělit důtku nebo pokutu. Dokonce smí v krajním případě lékaře z komory vyloučit, což  znamená prakticky konec jeho kariéry. Zdravotní sestry nebo nemocniční zřízence komora trestat nemůže.

Situaci, kdy se u lékaře cítili bezmocní a ponížení, zažila podle průzkumu agentury Median pro MF Dnes polovina oslovených lidí. 

Stěžujte si u pojišťovny

U lékařské komory si loni stěžovalo 1270 pacientů, potrestáno bylo 67 doktorů.

Ministerstvo zdravotnictví a Sdružení pacientů komoru kritizují za to, že stížnosti neřeší a že se nezastává pacientů, ale lékařů. Prezident lékařské komory Milan Kubek to tvrdě odmítá.

Podle Pavla Vepřeka ze sdružení Občan by si však pacienti měli v první řadě stěžovat u zdravotní pojišťovny. „Pojišťovně lidé platí a ta následně platí zdravotníkům,“ vysvětluje expert na zdravotnictví Vepřek. Pojišťovna má podle něj nejširší pravomoci, jak lékaře kontrolovat a pokutovat. „Bohužel pacienti si v Česku u pojišťoven stěžují minimálně,“ tvrdí.

Lékaři většinou bez postihu

Podle ředitele Svazu zdravotních pojišťoven Jaromíra Gajdáčka pomůže k vyššímu zájmu pacientů o kvalitu péče zavedení finanční spoluúčasti ve zdravotnictví. 

Připouští však, že stížnost pacienta znamená postih lékaře ve velmi nízkém procentu případů. „Lidé musí předložit důkaz, že lékař pochybil. Pacienti se stížností nechtějí do takové míry zabývat,“ říká Gajdáček. Přiznává také, že stížnosti na například arogantní chování lékaře se málokdy podaří vyřešit. „Bývá to tvrzení proti tvrzení,“ dodává. 

Pojišťovny mohou do ordinací poslat revizní lékaře, udělit jim sankci nebo s nimi rozvázat smlouvu. „K rozvázání smlouvy však dochází naprosto výjimečně,“ říká předseda Svazu zdravotních pojišťoven.

Chyby nemocnic hlaste zřizovateli

Na postup lékaře v nemocnici lze podat stížnost řediteli zařízení. 

Pokud si chce pacient stěžovat nejen na jednotlivce, ale na postup celé nemocnice, může se obrátit na zřizovatele daného zařízení. U velkých fakultních nemocnic je to stát, tedy ministerstvo zdravotnictví. U většiny okresních nemocnic je zřizovatelem krajský úřad.

Poradí Svaz pacientů

Posilováním role pacienta ve zdravotnictví se zabývá například Sdružení Občan VÍCE ZDE, které pacientům poradí, jak v daném případě nespokojenosti s prací zdravotníků postupovat.

Na dotazy týkající se zdravotní péče, práv pacientů nebo například možnosti získat odškodnění po dopravní nehodě odpoví Svaz pacientů ČR VÍCE ZDE. „Pacientům konkrétně poradíme, kam se mají dále obrátit a pokud to vyhodnotíme jako vhodné, nabídneme jim právní servis,“ říká prezident Svazu pacientů Luboš Olejár.

Poradenská služba svazu obdrží denně asi 5 až 10 pacientských dotazů.

Kancelář ZP

Stížnosti a zjednání nápravy

Aktualizováno: 25. 2. 2021 10:41

PODÁNÍ STÍŽNOSTI

Má-li pacient za to, že mu není poskytována náležitá zdravotní péče, může:

  1. podat stížnost proti postupu poskytovatele při poskytování zdravotních služeb nebo proti činnostem souvisejícím se zdravotními službami podle § 93 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a to přímo poskytovateli zdravotních služeb, tedy lékaři nebo vedoucímu zdravotnického zařízení.Stížnost může podat pacient, zákonný zástupce pacienta, osoba blízká (pokud pacient nemůže s ohledem na svůj zdravotní stav, nebo pokud zemřel), nebo osoba zmocněná pacientem.Poskytovatel je nejdřív povinen navrhnout stěžovateli ústní projednání stížnosti, pokud je to s ohledem na charakter stížnosti vhodné. Pak má povinnost vyřídit stížnost do 30 dnů od jejího obdržení, přičemž lhůtu lze prodloužit, pokud je prodloužení odůvodněné, o dalších 30 dnů (a zároveň je povinen o prodloužení lhůty informovat stěžovatele). Poskytovatel má povinnost vést o podání stížnosti a o způsobu jejího vyřízení evidenci a umožnit stěžovateli nahlížet do spisu a pořizovat z něj kopie.Pokud není poskytovatel k vyřízení stížnosti příslušný, je povinen stížnost ve lhůtě do 5 dnů od jejího obdržení prokazatelně postoupit věcně příslušnému subjektu.
  2. Pokud stěžovatel nesouhlasí s tím, jak byla vyřízena stížnost směřovaná k poskytovateli, může následně podat stížnost příslušnému správnímu orgánu, který tomuto poskytovateli udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb (§ 93 odst. 2 zákona o zdravotních službách). Zároveň uvede důvody, pro které nesouhlasí s vyřízením stížnosti ze strany poskytovatele.Správní orgán má na vyřízení stížnosti lhůtu
    • 30 dnů ode dne jejího obdržení
    • 90 dnů ode dne jejího obdržení, jestliže jde o stížnost, k jejímuž vyřízení je třeba ustavit nezávislého odborníka
    • 120 dnů ode dne jejího obdržení, jestliže jde o stížnost, k jejímuž vyřízení je třeba ustavit nezávislou odbornou komisi.

    Lhůtu v délce 30 dnů lze odůvodněně prodloužit o dalších 30 dnů, zbývající lhůty 90 a 120 dnů lze odůvodněně prodloužit o dalších 60 dnů. Lhůty sice běží od okamžiku obdržení stížnosti, zákon však ke lhůtám 90 a 120 dnů dodává, že lhůta začne běžet až ode dne ustanovení nezávislého odborníka nebo nezávislé odborné komise.Pokud není správní orgán k vyřízení stížnosti příslušný, je povinen stížnost ve lhůtě do 5 dnů od jejího obdržení prokazatelně postoupit věcně příslušnému subjektu.

  3. obrátit se na Českou lékařskou komoru, Českou stomatologickou komoru nebo Českou lékárnickou komoru, týkají-li se nedostatky odborného nebo etického postupu lékaře nebo lékárníka, anebo na jinou profesní organizaci, pokud byla zřízena, týkají-li se uvedené nedostatky jiného zdravotnického pracovníka.Zákon České národní rady č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, upravuje podmínky členství v jednotlivých komorách, činnost komor a v jejich rámci rovněž postup při podávání a vyřizování podaných stížností.Tento zákon stanoví, že každý lékař, který vykonává na území České republiky lékařské povolání v léčebné a preventivní péči (tj. léčí a pracuje s pacienty), musí být členem České lékařské komory. Stejně tak každý lékař, který vykonává na území České republiky povolání stomatologa, musí být členem České stomatologické komory. A v neposlední řadě rovněž absolvent vysokoškolského studia v oboru farmacie, který vykonává své povolání v lékárenském zařízení na území České republiky, musí být členem České lékárnické komory.Zákon svěřuje komorám oprávnění řešit stížnosti na výkon povolání svých členů a zároveň uplatňovat disciplinární pravomoc v rozsahu stanoveném tímto zákonem, pokud člen jejich komory nevykonává své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komor. Pokud má tedy pacient za to, že k takové situaci došlo, má právo se obrátit na konkrétní komoru se svou stížností. Postup řešení takových stížností pak upravují disciplinární řády jednotlivých komor, které jsou ke stažení na internetových stránkách jednotlivých komor:

    Česká lékařská komora: http://www.lkcr.cz/

    Česká stomatologická komora: http://www.dent.cz/Česká lékárnická komora: http://www.lekarnici.cz/

  4. obrátí se na zdravotní pojišťovnu, jejímž je pojištěncem, zejména odmítne-li zdravotnický pracovník provést zdravotní výkon spadající do hrazené péče.V takovém případě se zdravotní pojišťovna může věcí zabývat pouze za předpokladu, že má s příslušným poskytovatelem zdravotní péče (tj. nemocnicí, klinikou nebo lékařem) uzavřenu smlouvu. Odůvodněnost stížnosti pak pojišťovna prověří prostřednictvím svého revizního lékaře. Vyřízení stížnosti se řídí správním řádem a stížnost by tedy měla být vyřízena ve lhůtě 60 dnů.Má-li pacient za to, že jednání úřadů a dalších institucí je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy nebo jsou úřady nečinné, může se obrátit na veřejného ochránce práv – ombudsmana ČR.V oblasti zdravotního pojištění a poskytování zdravotní péče může ombudsman přezkoumat např. postup krajského úřadu, Ministerstva zdravotnictví ČR či zdravotní pojišťovny při vyřizování stížnosti pojištěnce, ale není oprávněn prošetřit odbornou medicínskou stránku stížnosti.

    Kontakt a podrobnější informace naleznete na internetových stránkách veřejného ochránce práv zde.

    Pacient se může rovněž obrátit na tzv. nemocničního ombudsmana, není-li spokojen s jednáním či službami konkrétní nemocnice.Nemocniční ombudsman je ochráncem práv a zájmů pacientů v dané nemocnici, při které je jeho funkce zřízena. Přijímá návrhy na zlepšení kvality poskytovaných služeb a pomáhá vyřešit nespokojenost pacientů či jejich rodinných příslušníků s poskytovanými službami, a to okamžitě a přímo v nemocnici. V rámci své činnosti nemocniční ombudsman zprostředkovává komunikaci mezi příslušným oddělením nemocnice, vůči němuž stížnost směřuje, a pacientem nebo jeho rodinou, zjistí skutečný stav věci a pomůže zjednat nápravu. Ombudsmana je možné kontaktovat osobně, telefonicky, anebo písemně na e-mail nebo adresu nemocnice. Podrobnější kontaktní informace jsou pak k dispozici přímo v konkrétní nemocnici nebo na jejích internetových stránkách.Má-li pacient za to, že došlo k nesprávné aplikaci evropských právních předpisů ze strany správních orgánů, může se obrátit na SOLVIT – Systém řešení problémů na vnitřním trhu EU, který se zabývá v zásadě jakýmkoli problémem mezi občanem na jedné straně a správním orgánem členského státu EU na straně druhé. SOLVIT je tvořen sítí center, která navzájem spolupracují při řešení problémů způsobených nesprávnou aplikací evropského práva ze strany správních orgánů. SOLVIT centrum jsou umístěna v každém členském státě EU a stejně tak i v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu.

    Kontakt a podrobnější informace o fungování SOLVIT center naleznete zde.

MIMOSOUDNÍ ŘEŠENÍ SPORŮ / MEDIACE

Mediace jako taková je českým právním řádem upravena jen v trestním právu pro účely řešení sporů mezi poškozeným a pachatelem v trestním řízení. Mediace jako alternativa občanského soudního řízení (například na náhradu škody) právním řádem výslovně upravena není, což však neznamená, že by právem byla zakázána či že by její výsledky nebyly po právní stránce považovány za platné.

V rámci mimosoudního řešení vzniklých sporů mohou strany uzavřít tzv. dohodu o narovnání podle § 585 zákona č. 40/1964 Sb.

, občanský zákoník, a tím vyřešit spornou situaci způsobem, který je pro obě strany závazný i bez nutnosti soudního řízení, jehož nevýhodou je mnohdy velká časová i finanční náročnost.

Je nutno zdůraznit, že uzavřená dohoda o narovnání má pak obdobné účinky jako rozsudek soudu, přestože k soudnímu řízení nedošlo. Jinými slovy bylo dohodou závazně rozhodnuto o právech a povinnostech dotčených stran a není možné se již znovu platně domáhat plnění z téhož důvodu před soudem.

Základní principy mediace jsou následující:

Mediace je dobrovolný proces a druhou stranu k ní samozřejmě nelze nutit (na rozdíl od soudního řízení). Řešení sporu mediací je tedy věcí dohody obou stran.

Mediace není veřejná, neprobíhá před soudem. Mediace je procesem důvěrným, prováděným za účasti mediátora, kterého si obě strany vyberou. Jemu pak uhradí dohodnutou odměnu, a to buď pouze jedna ze stran, nebo obě strany.

Mediátor je aktivním účastníkem řešení sporné záležitosti, nevystupuje vůči stranám z nadřazené pozice, věc nerozhoduje (jako např. soudce). Jeho úkolem je pomáhat stranám najít takové řešení jejich problému, se kterým budou obě strany spokojeny.

Mediace obvykle směřuje k vyřešení sporné záležitosti daleko rychleji, než je tomu v případě soudního řízení. Sporná záležitost je obvykle řešena během několika mediačních setkání (zpravidla 1- 5 setkání). Pokud strany v jejich průběhu nedosáhnou dohody, je obvykle mediace ukončena a strany se mohou pokusit řešit svůj spor soudní nebo jinou cestou.

SOUDNÍ ŘEŠENÍ SPORŮ

Možnost řešení sporu soudní cestou je zpravidla pro pacienta volbou v případě, kdy nebylo dosaženo dohody v rámci mimosoudního narovnání, a to např. proto, že se pacient s poskytovatelem zdravotní péče nedohodl na výši náhrady škody, kterou požaduje.

V případě, že se pacient rozhodne obrátit se na soud s občanskoprávní žalobou (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), může tak učinit dvěma způsoby, a to buď prostřednictvím žaloby o náhradu škody (§ 415 a násl. Zákona č. 40/1964 Sb.

, občanský zákoník), nebo žaloby na ochranu osobnosti (§ 11 a násl. občanského zákoníku). Výše uvedené dva druhy žalob mohou být podány i současně.

Každá z nich však nejen sleduje jiný účel, ale rozdíly lze spatřit i v příslušnosti soudů, ve lhůtě určené pro podání žaloby, nákladech řízení, možnostech satisfakce, atd.

Žalobu na náhradu škody je totiž možné podat v případě, kdy lékař svým zaviněním způsobil pacientovi nějakou škodu na zdraví; naproti tomu žaloba na ochranu osobnosti se podává v případě neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti (tj.

zásah do jeho občanské cti a lidské důstojnosti, soukromí, rodinného života aj.). Při podání žaloby je zároveň nutno počítat se soudním poplatkem (zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), případně s dalšími výlohami (př. odměna právního zástupce, vyhotovení znaleckého posudku), stejně jako s poměrně velkou časovou náročností celého řízení a s nutností nést břemeno při dokazování svých tvrzení.

Frekventovaněji podávaným typem žalob je zcela jistě žaloba o náhradu škody způsobené pochybením konkrétního zdravotníka.

Tu je nutno podat do dvou let ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, jinak dojde k promlčení práva na náhradu škody (a právo pak nelze u soudu úspěšně vymáhat, pokud žalovaná strana uplatní námitku promlčení).

Platí však, že i po uplynutí této lhůty může poskytovatel zdravotní péče poškozenému náhradu škody dobrovolně vyplatit.

U soudu se náhrada škody stanovuje v souladu s ustanoveními občanského zákoníku a vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Hradí se skutečná škoda, tj.

náklady spojené s léčením, dále ušlý zisk (ztráta na výdělku) a náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění (jako jednorázová částka, jejíž výše je určena v souladu s Vyhláškou.

V odůvodněných případech může být částka této náhrady zvýšena tak, aby odpovídala skutečné újmě).

Občanský zákoník dále stanoví, že za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění v určité výši, a to 240 000 Kč manželovi nebo manželce, každému dítěti, každému rodiči a každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho smrti, a dále 85 000 Kč každému rodiči při ztrátě dosud nenarozeného počatého dítěte, a 175 000 Kč každému sourozenci zesnulého. A dále se při usmrcení hradí náklady na výživu pozůstalým a též přiměřené náklady spojené s pohřbem, pokud nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle zákona o státní sociální podpoře. Rozsah této jednorázové náhrady je tedy v zákoně stanoven absolutními peněžními částkami, v čemž lze spatřovat poněkud neobvyklé řešení v rámci soukromého práva.

Vedle uvedeného práva na jednorázové peněžní vyrovnání může pozůstalý u soudu uplatnit ještě i právo z titulu ochrany osobnosti (§ 11 a násl. občanského zákoníku), kde již výše náhrady této nemajetkové újmy není žádným způsobem limitována.

Může ovšem nastat i situace, kdy pochybení konkrétního zdravotníka/-ků lze považovat za natolik závažné, že by se mohlo jednat o trestný čin (v úvahu přicházejí zejména trestné činy proti životu a zdraví uvedené v Hlavě I. Zvláštní části zákona č. 40/2009 Sb.

, trestní zákoník, zejména trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148, těžké ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147, usmrcení z nedbalosti dle § 143, aj.). Pak by bylo možné podat trestní oznámení, a to na kterémkoli oddělení Policie ČR či státním zastupitelství.

Trestní oznámení lze podat ústně či písemně (dopisem, faxem, elektronickou poštou) a může jej podat kdokoliv, nikoliv pouze poškozený. Podání trestního oznámení není zpoplatněno žádným správním ani jiným poplatkem.

Využití tohoto prostředku se ale doporučuje řádně zvážit, jelikož se jedná o krajní prostředek řešení, který by se měl využívat jen v případech skutečně závažných pochybení.

Zpětná vazba na kvalitu poskytnutých informací

Odmítání pacientů: Jak se bránit? – České ILCO, z.s

Koncem každého roku se pacienti v nemocnicích setkávají s odmítáním nebo odkládáním péče. Nemocnice to zdůvodňují tím, že již vyčerpaly přidělené roční rozpočty od příslušných pojišťoven.

Někdy to nemocnice vyhlásí veřejně, v horším případě se tak děje skrytě – lékaři dostanou přikázáno „udržet finanční limity“, současně však o tom nesmí mluvit.

Právo zakazuje poskytovatelům péče přenášet své ekonomické problémy na pacienty, pro ně je taková praxe velmi nebezpečná, neboť prodleva může snadno způsobit vážnou újmu na jejich zdraví. Aby se pacienti uměli bránit, přináší Platforma zdravotních pojištěnců  následující návod.

Co je příčinou odmítání péče?

Zdravotní pojišťovny mají povinnost zajistit dostupnost veškeré péče hrazené ze zdravotního pojištění, a to cestou smluv se zdravotnickými zařízeními.

Správně by pojišťovny měly platit nemocnicím tak, aby „peníze šly za pacientem“, tedy aby u každého ošetřeného pacienta dostala nemocnice zaplaceno za péči, kterou čerpal. Ve skutečnosti ale nemocnice dostává zaplaceno „paušálem“, jehož výši a výpočet stanoví tzv.

úhradová vyhláška, případně vyplývá z dohody mezi nemocnicí a pojišťovnou. Když nemocnice tento paušál za daný rok vyčerpá, zpravidla nedostane víc. Na konci roku proto pravidelně vzniká problém tzv.

„nadpočetných pacientů“, které by nemocnice léčila z jejího pohledu zadarmo, proto se snaží odložit jejich léčbu až na další rok, předat je do jiné nemocnice nebo se jich jinak zbavit.

Smí nemocnice odmítat pacienty, když jí došel paušál?

Nesmí. Ústavní soud v roce 2013 řekl: „Dosažení (objemového limitu z úhradové vyhlášky) se významným způsobem dotýká výše úhrady, na kterou vznikne poskytovatelům (…) nárok vůči zdravotní pojišťovně, nemá však vliv na rozsah, v jakém jsou povinni poskytovat zdravotní péči.

“ Již v roce 2011 Ústavní soud také poradil ředitelům nemocnic, co mají dělat, když narazí na limit: Pokud nemocnice neplýtvala, tedy poskytovala jen péči „z nezbytných důvodů, aby nutného léčebného efektu bylo dosaženo s ohledem na individuální zdravotní stav konkrétních pojištěnců”, potom “je příslušná pojišťovna povinna tuto péči uhradit i v situaci, že byl dohodnutý finanční limit v daném období vyčerpán”. Soud výslovně uvedl, že možnost překročit smluvně dohodnutý limit je zde například při nárůstu počtu pacientů dané pojišťovny, nebo u preskripce drahých léků u chroniků. Nemocnice by správně měla v případech, kdy jí „dojdou peníze“, vstoupit v jednání s příslušnou pojišťovnou a dohodnout se o úhradě péče nad limit, případně se s pojišťovnou o tyto vícenáklady soudit. Ředitel nemocnice ale často radši přenese problém na slabší – vyhlásí „stop-stav“ na léčbu nákladných pacientů a lékařům-zaměstnancům zakáže léčit „nadpočetné“ pacienty.

Kdy zákon umožňuje odmítnout pacienta?

Nemocnice může odmítnout péči pouze z důvodů, popsaných v § 48 zákona 372/2011 Sb. Nikdy není možno odmítnout pacienta, který potřebuje neodkladnou péči, nebo rodičku, u které začal porod. Ostatní pacienty je možno odmítnout pouze z kapacitních či provozních důvodů, které musí nemocnice prokázat.

O každém odmítnutí je nemocnice povinna vystavit pacientovi písemný záznam s uvedením konkrétního důvodu odmítnutí péče. Tento záznam je pro pacienta důležitý, díky němu bude moci nechat postup nemocnice přezkoumat svoji zdravotní pojišťovnu, nebo příslušný úřad, který nad poskytovateli zdravotní péče dohlíží.

Ony „provozní a kapacitní důvody“ si nemocnice nemůže vykládat libovolně. Samozřejmě, pokud jsou naplněna všechna lůžka, nebo na oddělení probíhá rozsáhlá rekonstrukce, zákonná výjimka je naplněna. Ale pokud nemocnice pacienty odmítá jen proto, že se jí to kvůli paušálu nevyplatí, pod zákonnou výjimku se nevejde.

Tento podvod se odhalí zejména tehdy, pokud nemocnice nepřijímá pacienty od jedné zdravotní pojišťovny s odvoláním na „kapacitní důvody“, ale nadále přijímá pacienty jiné pojišťovny, kde ještě finanční limit nepřečerpala.

Jak může pacient chránit svá práva?

Pokud je pacient odmítnut, nebo je jeho péče „odložena na příští rok“, může se bránit. Nejprve by měl upozornit lékaře, že podle § 48 odst. 1 zákona 48/1997 Sb. ho nemocnice nesmí odmítnout ani bezdůvodně, ani jen z ekonomických důvodů.

Pokud lékař na odmítnutí trvá a odvolává se například na kapacitní důvody, měl by si pacient vždy vyžádat:  písemný záznam o odmítnutí péče, včetně uvedení konkrétního důvodu (§ 48 odst. 5 zákona 372/2011 Sb.

)  kopii nebo výpis z lékařské zprávy, ze které vyplývá, že pacient péči potřebuje (§ 65 odst. 1 zákona 372/2011 Sb.) Nejlepší je, pokud pacient jde do nemocnice s blízkou osobou, která mu pomůže s vyjednáváním.

Pokud lékař pacienta odmítne, ale zároveň mu odepře vystavení písemného záznamu, je to samo o sobě správní delikt s pokutou až 50 000 Kč; blízká osoba pak může skutečnost odmítnutí péče dosvědčit.

Pomůže zdravotní pojišťovna?

Zdravotní pojišťovna je povinna zajistit svým pojištěncům dostupnost péče hrazené ze zdravotního pojištění. Nestačí, že pojišťovna uzavře na poskytování péče smlouvu s nemocnicí – měla by dohlédnout, aby nemocnice smlouvu neporušovaly a pacienti skutečně dostávali péči, řádně a včas.

Pojišťovně, kterou jsme si vybrali, odvádíme z každé výplaty nemalé zdravotní pojistné, nebo ho za nás platí stát. Máme tedy právo, aby se o nás pojišťovna starala, pokud na oplátku něco potřebujeme.

S písemným záznamem o odmítnutí by se měl pojištěnec obrátit na pobočku své zdravotní pojišťovny, nebo na její asistenční službu. Některé zdravotní pojišťovny nabízejí, že svým pojištěncům pomohou do 24 hodin s problémy s dostupností péče, stačí zatelefonovat či zaslat e-mail.

Vybírat pojišťovnu by si pacienti měli zejména podle kvality asistenční služby. Pojišťovně je třeba zaslat kopie zpráv z nemocnice a požadovat, aby buďto zajistila pacientovi péči v jiné nemocnici, nebo aby zajistila přijetí pacienta v té nemocnici, která jej protiprávně odmítla.

V některých případech pomůže, pokud se pacient cestou stížnosti obrátí zároveň na vedení příslušné nemocnice. Některá odmítnutí péče jsou pouze komunikačními nedorozuměními a ředitel či nemocniční ombudsman, pokud je zřízen, může pacientovi vyhovět bez dalšího.

Pokud jednání selže – sankce, tresty, postihy

Zákon o zdravotních službách stanoví za nezákonné či nedůvodné odmítnutí péče sankci až do 300 000 Kč, samotné nevystavení písemného záznamu s důvodem odmítnutí lze potrestat pokutou až 50 000 Kč. Se stížností je možno obrátit se na příslušný krajský úřad či pražský magistrát.

Pokud svému pojištěnci zdravotní pojišťovna nezajistí hrazenou léčbu řádně a včas, hrozí jí podle § 45a zákona 48/1997 Sb. pokuta až ve výši 10 milionů korun. Pokutu ukládá ministerstvo zdravotnictví. Vynutit si dodržení práva být léčen je možno též soudně, a to nejlépe s využitím institutu předběžného opatření.

Žalovanou osobou je nemocnice, po příslušném soudu může žalobce požadovat, aby nemocnici uložil splnění povinnosti přijmout pacienta, která pro ni vyplývá ze smlouvy s jeho pojišťovnou. Pokud odmítnutím nebo odkladem léčby nastane zdravotní újma, je možno žádat po nemocnici náhradu škody, případně i podat trestní oznámení.

Nemocnice i lékaři by se měli protiprávního odmítání péče vyvarovat, protože případná škoda na zdraví nebude hodnocena jako „obyčejná“ nedbalostní chyba při léčení (kde jsou soudy zpravidla mírné), ale jako vědomá nedbalost či dokonce nepřímý úmysl (lékař věděl, že pacient léčbu potřebuje a má na ní právo; věděl, že prodlením může nastat zhoršení zdraví; přesto léčbu neposkytnul, s případným následkem byl tedy srozuměn). V zahraničí jsou tyto případy přísně trestány, v našem právu tomu není jinak.

Platforma zdravotních pojištěnců ČR, z.ú., je nestátní, nezisková, nepolitická organizace založená za účelem hájení a prosazování zájmů občanů České republiky a dalších osob, které jsou účastníky českého systému veřejného zdravotního pojištění a podílejí se na jeho financování.

Ve spolupráci s pacientskými sdruženími zaměřenými na konkrétní diagnózy. Platforma hájí práva nemocných na přístup k efektivní, kvalitní a včasné péči hrazené ze zdravotního pojištění, a to na základě objektivních a transparentních pravidel, bez diskriminace a v souladu s účelem veřejného zdravotního pojištění.

Na webu najdeme Návody pro pojištěnce, kteří se mohou v českém zdravotnictví dostat do složité situace. Týkají se zejména problémů s přístupem k péči hrazené ze zdravotního pojištění.

Ačkoliv jsou zaměřeny zejména na pacienty, mohou tyto návody pomoci v orientaci i jejich příbuzným a blízkým, pracovníkům pacientských sdružení a v neposlední řadě ošetřujícím lékařům a dalším zdravotníkům.

Zdroj článku a více informací najdete na http://www.zdravotnipojistenci.cz/pro-pojistence/navody-pro-pojistence/

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *