Vzpomínám na dobu, kdy náměstí Jiřího z Poděbrad tvořící přirozený předěl mezi Vinohrady a Žižkovem, působilo zpustle a nebýt monumentálního kostela, nikdo by mu nevěnoval velkou pozornost.
Dneska zde ve dne v noci pulzuje život. Jedna vedle druhé jsou na něm rozesety kavárny, bistra a vinárny a několikrát týdně se na prostranství konají také farmářské trhy.
     |
Líbí se mi, že nákup proviantu je pro mnohé vlastně jen průhledná záminka, jak se sejít s přáteli či rodinou na snídani, svačinu či oběd. Trhy tak nabývají svého původního významu, protože kromě směnného obchodu sloužily odedávna především jako místo setkávání, kde si sousedé vyměňovali informace a drby.
Sousedské klevety postupně nahradily jiné komunikační kanály. Nejprve noviny, následovalo rádio a televize. A aby si lidé mohli informací i zábavy dopřát do sytosti, vznikla dominanta čtvrti – Žižkovská věž.
Televizní vysílač vysoký 216 metrů byl postaven v letech 1985 až 1992 podle plánů architektů Václav Aulického a inženýrů Jiřího Kozáka a Alexe Béma. Futuristicky vyhlížející stavba složená ze tří válcových ocelových tubusů dostala přednost před dalšími devatenácti návrhy.
Také lokalita v Mahlerových sadech byla strategicky vybraná tak, aby zaručila co nejširší pokrytí a zároveň stála mimo letecké trasy. Hlavní tubus, v němž jsou dva rychlovýtahy, přechází do anténního nástavce.
Ve výšce třiadevadesáti metrů jsou tři vyhlídkové plošiny, z nichž mohou návštěvníci za příznivého počasí dohlédnout až do vzdálenosti sto kilometrů.Po věži se od roku 2000 plazí mimina, jde o obří sochy od výtvarníka Davida Černého. Impozantní je stavba především v noci, kdy je osvětlena.
Večerní hodina vlastně sluší celému Žižkovu, který ožívá. Míst, kde se na Žižkově potkat, existují desítky, zaslouženě se o něm hovoří jako o lokaci s nejvyšší koncentrací hospod v republice.
I když si místní stěžují, že postupně ty klasické mizí, nepropadala bych úplně panice. Cestou z kopce dolů k vrchu Vítkovu a tunelu, který vede do Karlína, není problém narazit na poctivé čtyřky i uhlazenější putyky.
U Sadu. Typickou putykou, kde si sice nepotrpí na vybrané stolování, zato vám tu dají dobře vychlazené pivo i poctivé české speciality, je hospoda na Škroupově náměstí. Nejen díky originální výzdobě má místo neopakovatelnou atmosféru.
Legendární je například Pivnice U Sadu, do které jsem chodila už před dvaceti lety. Nemám pocit, že by se v ní za tu dobu mnoho změnilo. Snad kromě elektronických pokladen, platebního terminálu a jídelního lístku. Ten se podstatně rozšířil a vybrat si z něho lze dokonce i dlouho po půlnoci. Kuchyň tu jede až do zavíračky.
Za návštěvu stojí i sousední podnik U Kurelů ve Chvalově ulici, který byl založený už roku 1907. Chodilo se sem nejen za zlatavým mokem, ale také za zábavou v podobě divadelních představení, čtení poezie i na tancovačky.
Během komunistické éry, kdy se to tu jmenovalo U Pošty, patřil mezi věrné zákazníky i dvorní fotograf Václava Havla Bohdan Holomíček a právě jeho fotografie ze stejné doby zdobí současný interiér.
Podnik se může pochlubit i poněkud choulostivějším prvenstvím. V polovině devadesátých let se tu uskutečnila vůbec první akce nazvaná nahoře bez. Na obnaženou dámskou obsluhu se prý každou středu po dobu několika let stála fronta. Uvolněnou morálku v něm však nyní budete hledat marně.
Příběh tak trochu vystihuje současný Žižkov, v němž se tradice mísí s modernou. Proto zde tak dobře fungují koktejlové bary, narvané k prasknutí mladými, stejně jako doupata, ve kterých jsou štamgasti technaři, pankáči a skinheadi. Není náhoda, že v uličkách pod televizní věží fungoval léta i klub Propast, později Základna, kde se formovala porevoluční subkulturní scéna.
Do kroniky pražské klubové scény se nesmazatelně zapsal i Palác Akropolis, který sídlí v rohovém domě postaveném na konci 20. let 20. století a ve svých útrobách ukrývá multifunkční sál, v jeho přízemí jsou navíc vybudovány kavárenské prostory.
Za první republiky sál sloužil především dramatické tvorbě, během války jako kino, socialističtí soudruzi dali přednost praktičnosti a z podzemních prostor udělali skladiště, kavárnu pak vystřídala lidová jídelna. Místo znovu ožilo až na začátku 90. let a za kulturním vyžitím sem zatím lidé chodit nepřestali.
Žižkov je svérázná čtvrť. Kdysi dávno místo činžáků rostla na území vinná réva, proto dostalo v půlce 19. století název Královské Vinohrady. Později bylo rozděleno na dvě části, Královské Vinohrady a Žižkov. V roce 1881 byl pak Žižkov povýšen císařem Františkem Josefem I. na město. Obě obce se v roce 1922 připojily k Velké Praze.
Bohemian retro. Ve spleti žižkovských uliček lze narazit na nejeden originální obchod. V ulici Chvalova prodává energická Američanka Rebecca věci, které jí nosí babičky ze svých skříní a sekretářů. Z druhé ruky si tu můžete pořídit oblečení, nábytek nebo doplňky do domácnosti.
Zatímco Vinohrady se pozvolna proměnily v prominentní čtvrť, na Žižkov se stěhovali manuálně pracující a sociálně slabší, později sem byli také organizovaně vystěhováváni Romové z odlehlých součástí socialistického Československa.
Na přelomu 70. a 80. let pak komunistické hlavy pomazané zahájily asanaci starého Žižkova ve prospěch moderního velkoměsta s věžáky až do oblak. Bohulibý plán však naštěstí nevyšel, protože ho překazila sametová revoluce.
Možná proto se tu podařilo udržet atmosféru sousedské pospolitosti dodnes.
Vydáte-li se cestou z kopce jeho zaplivanými ulicemi s rozbitými chodníky a kočičími hlavami, určitě narazíte i na podniky s nenápadnými vchody, ve kterých se jejich štamgasti znají jmény a kam se cizí návštěvník sotva odváží vkročit, i na hospůdky, ve kterých se scházejí zedníci s důchodci, studenty a manažery. A mezi nimi vyčuhují obchody orientované na výběrové a ekologické zboží stejně jako kadeřnictví nebo salon krásy.
A pak jsou tu Husitská a Koněvova plné zastaváren, večerek. Těsně pod kopcem pojmenovaném podle majitele zdejší vinice Vítka z Hory je nesmrtelná putyka U Vystřelenýho oka. Její barevný interiér v kombinaci s pohotovou, i když poněkud ostřejší obsluhou a bohatým kulturním programem málokdy nechá člověka odejít před půlnocí.
A jen o pár kroků dál je pak nejstarší místní hostinec U Slovanské lípy. Kousek nad ním obchod, kde si může patriot pořídit tričko nebo mikinu s nápisem I Love Žižkov. To už je však člověk vlastně jednou nohou v sousedním Karlíně.
Luxusní apartmán v žižkovském vysílači
Kde byly nejdražší potraviny před sto lety? Na horách a na Žižkově
Stačí prohlédnout letáky všech řetězců, mít spoustu času na přejíždění mezi jednotlivými obchody a na jednom nákupu můžete ušetřit i několik stokorun. A nejinak tomu bylo i před sto lety. I když tehdy neprobíhala slevová mánie jako dnes, ceny potravin se v různých krajích, dokonce i po Praze, významně lišily, a pochůzkami se tak dalo hodně ušetřit.
Dokládá to materiál, podle nějž zpracoval Český statistický úřad (ČSÚ ) článek na stránkách stoletistatistiky.cz. Dozvíme se z něj, kde bylo za 1. republiky nejlevněji, kam se vyplatilo dojít pro husu, salám i máslo. A jak se ceny potravin zjišťují dnes, to jsme se ptali přímo na ČSÚ.
Galerie: Nejčastější potraviny v akci
Data sbíraly dělnické organizace, dnes je obchodníci zasílají elektronicky
Dnes zpravodajskou síť zjišťující ceny potravin tvoří prodejny, hypermarkety, supermarkety, obchodní řetězce, provozovny služeb a ostatní instituce poskytující služby (jde asi o 8500 podniků). Zapojeno je pětatřicet vybraných okresů ČR a Praha, přičemž hlavní město je rozděleno na osm území (strat), Brno na tři strata, Plzeň a Liberec jsou rozděleny na dvě strata.
Ale i před téměř sto lety se sbírala a do tabulek zasazovala data o cenách potravin a dalšího spotřebního zboží.
I když tehdy sběr dat neprobíhal tak sofistikovaně jako dnes, kdy ČSÚ přebírá údaje od několika obchodních řetězců v rámci tzv. sběru scanner dat (jde o čerstvou novinku).
Obchodníci jim elektronickou a zabezpečenou cestou posílají výstupy ze svého účetního systému, obvykle dvakrát za měsíc.
Autor: Stoletistatistiky.cz
To v lednu 1921 se museli obejít bez počítačů a museli se spoléhat na sto třicet čtyři obecních úřadů a dělnické organizace, které jim data sbíraly a vkládaly do tabulek.
Měli pak k dispozici souhrnné přehledy za území Čech, Moravy a Slovenska a detailnější informace za menší regiony a jednotlivá města.
A díky tehdejšímu úsilí tak i dnes můžeme nahlédnout do doby našich předků a zjistit, jak a za kolik se jim žilo.
Nejlevnější mouku měli v Praze, nejdražší na horách
Zatímco v roce 1921 jste si kdekoliv po Praze koupili kilo chlebové mouky za čtyři koruny, stejně jako v jižních Čechách, čím víc jste se vydali do hor, tím byla tato mouka dražší. V Krkonoších, Orlických horách, ale i na Šumavě stál kilogram deset korun.
Vůbec nejdražší chlebovka byla v severních Čechách, kde jste si ji koupili za čtrnáct korun. Statistický úřad nám bohužel nebyl schopen vysvětlit, co tehdy ceny tak výrazně ovlivňovalo, neboť takové informace nemá k dispozici.
Mezi nejdražší sledované potraviny patřilo maso a margarín
Kdo si téměř před sto lety hodlal přilepšit, skočil si pro kus masa k řezníkovi, v severních Čechách mu za kilo hovězího vyskládal na pult dvacet čtyři korun; kdyby však bydlel v českých Sudetech, zaplatil by o šest korun méně.
V průměru za celou republiku bylo nejdražší hovězí maso, jehož kilogram vyšel skoro na dvacet devět korun. Kdyby ho hospodyně hodlala opéci na sádle, musela by hluboko sáhnout do portmonky; kilo sádla stálo na Vysočině třicet šest korun, a v severních Čechách dokonce padesát čtyři.
Proto když už maso na talíři bývalo, bylo pečené a maximálně jednou týdně. Tedy zejména u chudších vrstev obyvatel.
Zato brambory se tehdy hojně podávaly k obědu i k večeři, patřily totiž k nejlevnějším surovinám. Kilo brambor se pohybovalo od šedesáti haléřů na Vysočině (kde se bramborám vždy dařilo) až po tři koruny v hornatém Jablonci nad Nisou.
Skoro se chce říct, že kdo neměl na maso, mohl si k bramborám opéct obyčejný salám, ale to je omyl. Právě salám patřil k vůbec nejdražším položkám v nákupním seznamu. V Plzni byl za dvacku a třeba v Olomouci za padesát.
Moravská Ostrava versus Vítkovice
V roce 1921 se sledovaly ceny potravin jen za celé město, ale co se týče Ostravy, i po jejích hlavních částech. Je tak dobře vidět, že v Moravské Ostravě bylo jídlo levnější než v průmyslových Vítkovicích. U mouky na chleba byl rozdíl čtyři koruny, stejně tak u hovězího masa, u vepřového masa šlo o šest korun, a u obyčejného salámu dokonce o dvaadvacet.
Do Moravské Ostravy se vyplatilo dojít jak pro máslo, tak pro hrách. Máslo bylo ve Vítkovicích dražší o dvanáct a hrách o šest korun. Pivo však stálo v obou (tehdy ještě samostatných) městech stejně, tedy tři dvacet za litr.
V Praze se kvůli úsporám vyplatilo chodit
Rozdílné byly ceny i v různých částech Prahy. Samostatně byly sledovány ceny na Žižkově a Smíchově. A my tak teď víme, že kdo žil na Žižkově, žil draze. Prakticky vždy si za jídlo připlatil, nejvíce je to patrné u salámu, ale i na mase, sádle a jiných tucích. Pro srovnání nabízíme tabulku cen vybraných potravin tak, jak je zaznamenali statistici v roce 1921.
Ceny vybraných potravin v Praze na Smíchově a Žižkově v roce 1921
| Praha Smíchov | Praha Žižkov | |
| Hovězí maso / kg | 22 Kč | 26 Kč |
| Vepřové maso / kg | 24 Kč | 30 Kč |
| Skopové maso / kg | 18 Kč | 16 Kč |
| Salám obyčejný / kg | 32 Kč | 50 Kč |
| Sádlo syrové / kg | 40 Kč | 46 Kč |
| Margarín/kg | 28 Kč | 40 Kč |
| Vejce/ks | 1,40 Kč | 1,80 Kč |
Jednotlivé ceny za potraviny v různých městských částech Prahy se sledují i dnes, avšak informace o průměrných cenách jednotlivých položek ve spotřebním koši za Prahu ani za její části ČSÚ bohužel nezveřejňuje. Škoda, možná bychom se také hodně divili, jak moc se ceny liší.
Galerie: Jídlo v akci? Často jen trik s menší hmotností
Před sto lety bylo v Praze blaze a v Sudetech draze
Nejlevnější potraviny a spotřební zboží měli v roce 1921 Pražané, i když v různých částech Prahy byly patrné cenové rozdíly. Ze Žižkova se rozhodně vyplatilo vyrazit na nákup do centra. O něco dráž bylo ve slovenské Bratislavě, ale zdaleka nejvyšší ceny zaplatili za potraviny obyvatelé části Sudet.
Tržiště na Prokopově náměstí v Praze 3
Statistici ze Státního úřadu statistického (SÚS) zveřejnili v roce 1921 v časopise Zprávy SÚS měsíční přehled o aktuálních maloobchodních cenách vybraných základních potravin a spotřebních předmětů v jednotlivých regionech republiky. Informace o cenách položek – typu masa, salámů, zeleniny, mouky a mléka – na SÚS zaslaly v lednu téhož roku městské a obecních úřady a některé místní dělnické organizace ze 134 míst republiky. Tabulky poskytly souhrnné přehledy za území Čech, Moravy a Slovenska a detailnější za menší regiony a jednotlivá města. Informace z Podkarpatské Rusi se statistikům nepodařilo včas získat.
Láce v Praze
Z uvedeného přehledu vychází, že nejlacinější potraviny mohli v roce 1921 nakupovat obyvatelé Prahy. Poměrně levně bylo dále v Pardubicích, Českých Budějovicích a v Moravské Ostravě.
Značné rozdíly panovaly uvnitř oblasti tzv. Velké Prahy, kterou statistici dále rozdělili na Prahu, Žižkov a Smíchov. Z přehledů vyplývá, že ceny potravin na Žižkově byly u většiny položek mnohem vyšší než v centru hlavního města.
Rozdíl u hovězího a vepřového masa byl 4 Kč, kilo obyčejného salámu stálo na Žižkově o 21 Kč více, sádlo o osm korun a margarín byl dražší o šest korun. Litr mléka se na Žižkově prodával za 4 Kč, ale v centru za 3,60 Kč, vejce stálo 1,80 Kč, zatímco v centru 1,50 Kč, čerstvé zelí 3 Kč a v centru 2,20 Kč.
O 20 haléřů levnější bylo v centru i pivo, které se zde prodávalo za 2,40 Kč za litr. Na Žižkově se vyplatilo koupit jen skopové maso, husu, hrách nebo jádrové mýdlo.
Drahota na severu Čech
Nejvyššími cenami potravin v celé republice se vyznačoval region Severní Čechy, který zahrnoval města Jablonec nad Nisou a Varnsdorf.
Kilogram mouky na chleba i mouky na vaření stál v porovnání s Prahou dvojnásobně více (rozdíl 10 Kč) a kilogram vepřového masa byl dražší o devět korun.
Kilogram obyčejného salámu byl dražší o 15 Kč, litr másla o 16 Kč, vejce o 80 haléřů, kilogram cukru o 20 Kč, kilogram čočky o 6 Kč a litr piva o 60 haléřů. Podobné ceny byly na obou místech jen u hovězího a skopového masa, husy, margarínu, mléka a jádrového mýdla.
Moravská Ostrava versus Vítkovice
Rozdílné byly i ceny v Ostravě. V Moravské Ostravě bylo jídlo jednoznačně levnější než v průmyslových Vítkovicích. U mouky na chleba byl rozdíl 4 Kč, u hovězího masa rovněž 4 Kč, u vepřového 6 Kč, a u obyčejného salámu dokonce 22 Kč. Máslo bylo ve Vítkovicích dražší o 12 Kč a hrách o 6 Kč. Pivo však stálo v obou (tehdy ještě samostatných) městech stejně, tedy 3,20 Kč za litr.
V Praze bylo levněji než v Bratislavě
Pohled na průměrné ceny potravin na Slovensku ukázal, že například v Bratislavě bylo dráž než v Praze. Cena mouky na chleba byla vyšší o 4 Kč, u obyčejného salámu o 6 Kč a pivo bylo dražší o 1,60 Kč. Některé položky tu přece jen byly levnější – například čerstvé zelí, které stálo 80 haléřů.
Před 110 lety byla nalezena takzvaná čáslavská kalva
Kalva, tedy horní část lebky husitského hejtmana Jana Žižky z Trocnova, byla nalezena v čáslavském děkanském kostele sv. Petra a Pavla roku 1910 a dodnes je uložena v Žižkově síni na místní radnici.
Málokdo si však uvědomuje, že vystavená kalva v kubistické vitríně, kterou korunuje husitský mosazný kalich, je jen kopií. Ta pravá je uložena ve výklenku zdi radnice, zabalená v bílém plátně a uložená v olověné schránce vystlané sametem.
Výklenek je zakryt mohutnou přišroubovanou pamětní deskou, klíče jsou uloženy v Městském muzeu. Schránka je otevírána při významných výročích, zhruba po dvaceti letech.
Fotografie a videa byly pořízeny v roce 2014 u příležitosti oslav 750 výročí založení města a zároveň 590 let od narození husitského hejtmana.
Přečíst článek ›
Když byly Žižkovy ostatky v roce 1910 objeveny při opravě kostela sv. Petra a Pavla, nebylo to pro místní až tak velké překvapení. Podle dochovaných zpráv byly totiž ostatky nejdříve slavnostně pohřbeny v Hradci Králové v chrámu sv. Ducha. Za nejasných okolností byly ale tajně převezeny do Čáslavi a zde pohřbeny v místním římskokatolickém kostele.
Roku 1522 byl kostel poničen požárem, v jehož důsledku se zhroutila část klenby. Při následných opravách byla v chrámu údajně objevena truhlička s hejtmanovými kosterními pozůstatky, železný palcát a kamenný talíř.
Později byl v kostele vytvořen tesaný náhrobek ve tvaru tumby se zobrazením Žižkovy postavy a poblíž byly umístěny relikvie – palcát a kamenný talíř, ze kterého hejtman jídával. Náhrobek byl v roce 1623 na příkaz kutnohorského mincmistra Viléma z Vřesovic zničen, přičemž v něm ale nebyly nalezeny žádné pozůstatky.
Roku 1631 horlivý páter Gramsci v kostele nalezl údajné Žižkovy kosti, dal je veřejně spálit před kostelem a popel rozptýlit na čáslavském náměstí, aby bylo jasné, že ani ta nejmenší památka nezůstala na tak krutého tyrana.
Zdroj: Youtube
Vraťme se k vlastnímu objevu ostatků při archeologickém průzkumu prováděném v roce 1910 v kostele sv. Petra a Pavla. V pondělí 21. listopadu 1910 objevili zedníci František Brázda, František Filip a Jan Volný při opravě kaple Panny Marie zazděný výklenek.
Ten byl podle architekta Kamila Hilberta vestavěný do zdi kostela při stavbě věže kolem roku 1450. Na dně výklenku byly nalezeny dvě zkřížené stehenní kosti a poškozená kalva se zjevnou jizvou nad levou očnicí.
Vedle byly uloženy další zbytky kostí, střep kameninové mísy, dvě lopatičky vyřezané ze šindelových prkének, loučová destička, tři zbytky prkének, mech a kousek ztrouchnivělého plátna. Nález obsahoval kosterní pozůstatky dvou mužů a jedné ženy.
Profesor Jindřich Matiegka nalezené kosti prohlásil za ostatky Jana Žižky. Svůj závěr učinil na základě morfologických vlastností kostí, zejména jednookosti objevené mozkovny. V roce 1962 vyšetřil tzv.
čáslavskou kalvu profesor Otakar Hněvkovský a v roce 1966 byla prozkoumána odborníky z Archeologického ústavu ČSAV v Praze, v čele s antropologem Emanuelem Vlčkem. Učiněné závěry potvrdily, že jde o kosterní pozůstatek jedince mužského pohlaví, jehož stáří se pohybovalo v rozmezí 50 plus mínus 10 let.
Přečíst článek ›
Dále bylo zjištěno poranění, které odpovídalo poranění utrpěnému u hradu Rábí. V 80. letech minulého století byl z iniciativy historika Miroslava Ivanova čáslavský nález prozkoumán odbornými pracovníky. Výsledky přinesla tehdy ojedinělá paleoserologická metoda prováděná v Budapešti Dr.
Imre Lengyelem, díky níž bylo prokázáno, že nalezené kosti a kalva patřili muži, jehož věk odpovídal datu Žižkova narození, kolem roku 1360 a datu úmrtí v roce 1424. Před nedávnem byla kalva zapůjčena radiologickému oddělení táborské nemocnice, kde byla snímkována pomocí počítačové tomografie, což je nejmodernější metoda, která je k těmto účelům v současnosti k dispozici.
Lebku převzal primář Gábor Gyüre. Bohužel není možné využít zkoumání DNA, ta byla poškozena konzervací.
Jan Žižka navštívil Čáslav mnohokrát. Nejvýznamnější byla jeho účast na tzv. Čáslavském sněmu 3 až 7. června 1421, při kterém byly přijaty tzv. Čtyři pražské artikuly jako husitský program a zvolena dvacetičlenná zemská vláda.
Přečíst článek ›
Přestože je čáslavská kalva pokládána spíše za pravé ostatky Jana Žižky, někteří odborníci upozorňují na nesrovnalosti, které tuto skutečnost zpochybňují. Konec konců, to ale není až tak důležité.
Důležité je vnímání odkazu této významné postavy českých a evropských dějin, přestože se náhled v různých etapách měnil.
Význam Jana Žižky z Trocnova a Kalicha pro Čáslavské dokazuje Myslbekův pomník Jana Žižky uprostřed Žižkova náměstí v Čáslavi – městě Žižkově.
Zdroj: Youtube
Jak jsme jedli za socialismu: chemie bylo méně, nebylo na ni
Jedlo se za komunismu lépe?
Na tuto otázku se dá odpovědět velmi obšírně a také se spoustou ale. Každopádně se o této době dá říct, že jsme jedli jednotněji. V současnosti jsou rozdíly ve stravování mnohem větší, a je to způsobeno sociálními i kulturními rozdíly mezi jednotlivými společenskými vrstvami.
Zatímco se část společnosti více otevřela světu a přijímá spoustu nových podnětů, tak další se ještě více zakonzervovala do ulity z tradic. Skupina lidí z nižší příjmové skupiny, která se stravuje primárně co nejlevněji, může jistě nabýt dojmu, že kvalita těch nejlevnějších produktů šla oproti těm dostupným před rokem 1989 dolů.
Například nejlevnější uzeniny tehdy skutečně byly kvalitnější než ty, které se nabízejí dnes.
Jak to bylo s chemickými preparáty? Používaly se méně?
Paradoxní výhodou bylo, že před rokem 1989 nebylo na tyto přídavky, které vylepšovaly kvalitu potravin, dostatek peněz. To znamená, že některé potraviny byly méně zasažené chemií, než je tomu dnes.
Měnit se to však začalo již na počátku osmdesátých let. Na druhou stranu je ale třeba říct, že kvalita masa alespoň podle odborníků, kteří mají zkušenosti už z období před rokem 1989, je v současnosti vyšší.
Je to dáno změnami chovu, kdy se preferují plemena s masem s nižším obsahem tuku.
- Nezměnil se po roce 1989 především postoj Čechů k domácímu vaření?
Ano, s tím souhlasím. Obecně není zvykem soustředit se na domácí vaření, samozřejmě to nejde generalizovat. Existují i rodiny, kde se na kvalitu stravování dbá. Jde ale bohužel spíš o zvláštnost, než o standard. Podobný vývoj ale můžeme sledovat i v ostatních zemích, Česko v tomto ohledu není nijak výjimečné.
Jak byste definoval českou gastronomii před rokem 1989?
Podíváme-li s na restaurační kuchyni, tedy profesionální gastronomii, pak ji můžeme popsat jako velmi konzervativní. Ještě nejsou dokonale zdokumentovány důvody, proč k tak výraznému zaostávání došlo. Ještě do 60.
let byla nejšpičkovější tuzemská gastronomie schopna naplno reagovat na světové trendy, zatímco v 70. a 80. letech už se ta situace zhoršovala.
Zřejmě to bylo dáno mimo jiné tím, že někteří talentovaní kuchaři odcházeli do emigrace, rovněž nebyl žádný zájem vládnoucí garnitury tuto oblast rozvíjet.
Jaké byly tehdejší světové trendy?
Obecně šlo o vylehčení kuchyně. Samozřejmě, že se v tuzemsku vařila špičková kuchyně i v 70. a 80 letech, ale šlo o velmi konzervativní kuchyni, která chutnala penzistům. Novější trendy jako zelenina, minutky, se nepodařilo prosadit. Inovacím do určité míry bránil i systém norem na přípravu pokrmů, protože nějakou dobu trvalo jeho schválení.
Co přesně tento systém norem představoval?
V podnicích veřejného stravování se mělo vařit podle norem, které určovaly závaznou recepturu a součástí byla i kalkulace ceny. Schvalování bylo poměrně byrokratickým procesem, který se kuchařům mnohdy nechtělo podstupovat.
- Jak byla tehdejší česká gastronomie vnímána v zahraničí?
Na konci 50 a v 60. letech československá gastronomie sklízela mnohé úspěchy. Později, jak jsem zmiňoval, velmi výrazně zaostávala. Pro vylepšování její mezinárodní pověsti jednoduše nebyla žádná poptávka.
Co bylo symbolem luxusu?
I to se vyvíjelo. Hodně se pracovalo s těmi tradičními pokrmy, byť byly tehdy dostupnější než dnes. Mám na mysli kaviár nebo šampaňské. Tedy přesněji sekt nebo šumivé víno.
Nejrozšířenějším symbolem luxusu po celé toto období byly západní lihoviny, jako skotská whisky nebo francouzský koňak, který se dovážel od druhé poloviny 50. let.
A podíváme-li se na dobové jídelní lístky, zjistíme, že ještě do poloviny 60. let patřilo k symbolům luxusu kuře.
- Jedlo se tehdy více masa?
- Ano, kolem roku 1989 se zkonzumovalo na osobu za rok skoro o pětinu více masa než dnes.
- Dá se tedy říct, že šlo o „dobu masovou“?
Politická moc se tehdy snažila zjistit především zásobování masem. To bylo vnímáno jako měřítko životní úrovně. A díky investicím do zemědělství v 70. a 80. letech se podařilo zajistit především dostatek vepřového, což potažmo přispělo k upevnění politické elity nastupující v období normalizace.
Které pražské podniky patřily k těm nejvyhlášenějším?
Tak jistě to byl Alcron, restaurace Zlatá Praha v hotelu InterContinental nebo v hotelu Paříž, což by byl můj tajný tip. A tradičně luxusním podnikem byla Čínská restaurace, založená v roce 1958 ve Vodičkově ulici. Původně v ní vařili čínští kuchaři, kteří museli po ochlazení vztahu mezi Čínou a sovětským blokem odejít. V 90. letech podnik zanikl.
| Martin Franc (45) |
| Je vedoucím Oddělení dějiny Akademie věd Masarykova ústavu AV ČR, ale zabývá se také dějinami populární kultury, stravování v moderní době a konzumem za socialismu. Napsal mimo jiné studii o dějinách „zdravé výživy“ v Československu. |