Děti jsou ze situace zmatené a nejisté. Jak to poznáte a co s tím

Chtělo by se nám možná sice v důsledku toho začít uvažovat o geopatogenních zónách či o energiích feng-šuej, ale zůstaňme na zemi. Je to prozaičtější.

Když do místnosti plné malých miminek někdo vkročil, děti přehlédl, zkontroloval, pozdravil se a pomazlil s tím nejblíže a zase odešel. Miminko u dveří mělo výhodu.

Oční a fyzický kontakt skoro každé osoby, která vstoupila dovnitř, od lékařky po uklízečku.

Mnoho generací před námi děti trávily veškerý čas s rodiči.

Z části proto, že rodiče neměli čas věnovat se dítěti tak, jako to děláme nyní my, a jednoduše se děti účastnily činností dospělých, z další části to zavinila (zavinila?) také prostorová stísněnost, celá rodina žila v jedné místnosti, na malém prostoru.

Dítě bylo obklopeno mnoha lidmi, kteří se střídali v péči o něj, zároveň mělo možnost poslouchat různé zvuky, účastnit se všech možných činností, ať už jako pozorovatel, či později aktivně.

Moderní doba přinesla více prostoru, důraz na osobní svobodu. Budujeme dětské pokoje, vybavíme je moderními přístroji na monitorování dechu a pohybu dítěte, učíme děti „poslušnosti“ odmalička.

Spánek dítěte o samotě

„Stála jsem za dveřmi, tekly mi slzy, chtěla jsem tam za ním jít, ale vydržela jsem to,“ vypráví matka sotva půlročního syna, kterého „učí“ spát o samotě.

„Jasně, přece ho nebudeš rozmazlovat,“, podporuje ji další.

Představte si tu situaci – co je přirozenějšího, než že matka jde za plačícím dítětem, aby ho utěšila, přitom tato metoda učení samostatnému spánku je mezi mnoha rodiči velmi populární.

Co tím sdělujete dítěti, které si i vzhledem k věku a stupni neurofyzického vývoje nedokáže uvědomit, že rodič je za dveřmi, a i kdyby si to uvědomit dokázalo, tak zřejmě nepochopí, proč k němu tedy nejde? Jsi tady samo.

Pláč nepomáhá. Dítě se ještě chvíli snaží přivolat do nejasné situace pomoc, ale pak i pláč opouští jako nefunkční strategii. Zůstává samo, zmatené, obvykle vyčerpáním usíná. Nejisté v dospělém světě neví, jak si přivolat pomoc.

 

Děti jsou ze situace zmatené a nejisté. Jak to poznáte a co s tím

Další podobný příběh jistě viděl každý z vás. Ale možná ne každý měl možnost ho sledovat opravdu pečlivě, byla to prostě jedna ze součástí běžného dne. Matka s dítětem se vracejí z procházky, dítě je unavené, možná hladové, nestačí tempu matky.

Možná ho zaujme něco, co matka nepovažuje za důležité – lístek, šnečí ulita, díra v plotě. „Nechám tě tady a půjdu sama!“ ozve se.

Napadlo vás někdy sledovat výraz obličeje dítěte v tuto chvíli a zamyslet se, co se mu honí hlavou? Děti v batolecím a předškolním věku si neuvědomí, že je na chodníku nebo v tramvaji matka jednoduše nemůže nechat, že má nějaké rodičovské povinnosti a že je to vlastně planá vyhrůžka. Panika v očích a následující pláč signalizují opět to samé přání jako u dítěte, které nechce usínat samo – nebýt opuštěno. Když mě opustí, nepřežiju! A to je základní instinkt každého dítěte, každého živého mláděte. 

↑ nahoru

Děti potřebují mít někoho pro sebe

Co tedy vlastně děti potřebují k tomu, aby přežily? Potřebují mít kromě uspokojení biologických potřeb, jako je jídlo, teplo a dostatek spánku, také uspokojeny základní citové potřeby. Mít někoho pro sebe. Někoho, pro koho je dítě, obrazně řečeno, středem světa.

Není-li tomu tak, může tím být založeno na budoucí problémy. Všichni jsme jistě někdy slyšeli o deprivaci.

Psychická deprivace je stav, který vzniká, jestliže člověk nemá uspokojovány základní citové potřeby po delší dobu a v dostatečné míře. Projevy citové deprivace jsou velmi různorodé.

Pokusme se je rozdělit podle věku a ilustrovat příklady.

Psychická deprivace je bezpochyby stará jako lidstvo samo, mění se pouze to, jak, za jakých okolností vzniká, a její projevy.

Dílčí záznamy o dětech, které byly vychovávány v izolaci, případně zvířaty, a o projevech jejich chování nalezneme takřka v každé odborné literatuře věnující se dětské psychice, namátkou můžeme zmínit „vlčí děti“ Amala a Kamala nebo Kašpara Hausera.

Některé pokusy, které se prováděly za účelem zjištění reakcí dětí na omezení podnětů, by byly dnes vyhodnoceny minimálně jako neetické, ale zcela potvrzují to, co bylo do detailů popsáno později. Například německý císař Fridrich II. chtěl zjistit, která řeč lidstva je nejstarší a původní.

Jak budou mluvit děti, které nikdy lidskou řeč neuslyší – hebrejsky, řecky, latinsky, arabsky nebo řečí svých rodičů? Vytvořil tedy jakýsi malý kojenecký ústav, kde bylo umístěno několik kojenců. Chůvám bylo nakázáno, aby o děti pečovaly, ale nepromluvily ani slova. Experiment skončil tragicky.

Děti zemřely dříve, nedosáhly věku, kdy by měly mluvit. Kronikář Salimbene z Parmy, který tuto událost zaznamenal, dodává, že se tak stalo proto, že tyto děti „nemohly prostě žít bez mateřského mazlení, radostného výrazu obličeje, milých slovíček svých pěstounek a bez písniček, které ženy zpívají, když ukládají děti ke spánku, a bez nichž dítě spí špatně a neosvěží se“. (Matějček, Langamaier, 1981)

Deprivace a výzkumy

První zmínky o soustavnějším výzkumu deprivace nalezneme v polovině 19. století, kdy jednotliví autoři popisovali například situaci dětí v nalezincích, v sirotčincích či v podobných zařízeních určených dětem nechtěným, nadbytečným, postiženým či jinak nežádoucím.

Ač bez užití současné terminologie, autoři se shodují na tom, že pro děti v raném věku je nejdůležitější lidský kontakt a množství kvalitních podnětů. Například děti v nalezincích se vyvíjely velmi pomalu, což bylo způsobeno tím, že fakticky neměly jiné podněty než pohled na strop do doby, než se samy postavily.

Neměly možnost ani pozorovat okolí, protože postýlky byly odděleny závěsy.

V období po narození a v prvních měsících života jde o zejména o potřebu přívodu podnětů v přiměřené míře a variabilitě. Dítě potřebuje být stimulováno v oblasti zrakové, sluchové i hmatové, ale zároveň je třeba dbát na citlivost dětských smyslů a tomu podněty přizpůsobit.

Mnohé studie, zabývající se dětským vývojem se nám snaží vnutit různé typy hraček spojené s nejrůznějšími tvrzeními.

Věděli jste například, že když dítěti bude hračka přehrávat Mozartovy skladby, že tím zvyšujete šanci na vychování malého génia? Případně, že když budete dítěti ukazovat pouze černobílé obrázky, tak více respektujete jeho vývoj? Rodiče, kteří se snaží své dítě vychovávat a rozvíjet co nejlépe, jsou zřejmou cílovou skupinou pro podobná tvrzení.

Děti jsou ze situace zmatené a nejisté. Jak to poznáte a co s tím

V prvním období života ovšem nejde jen o množství a kvalitu hraček pro dítě, ostatně chrastítka nad postýlku vyrobená ze skořápek od ořechů udělají stejnou službu, pokud s nimi přichází i usmívající se rodič či jiný vychovatel, mluvící klidným hlasem, který dítě zvedne z postýlky a pomazlí se s ním.

Dítě, které vyrůstá v dokonalých podmínkách, ale bez dostatečného lidského kontaktu, může být a pravděpodobně bude ve vývoji zpožděno oproti dítěti, které má kontaktu dostatek. Již v raném věku se začíná vyvíjet řeč, a proto je důležité, aby dítě mělo také mimo jiné dostatek verbálních podnětů od známé osoby.

Dítě se rodí vybavené mnoha dovednostmi, které mu fakticky pomáhají přežít. Jednou z nich je také takzvaný sociální úsměv, který se objevuje kolem druhého měsíce života.

Dítě v bdělém stavu tím reaguje na dospělého, který k němu přichází.

U dětí, které mají nedostatek péče, i tento v podstatě reflexivní úsměv vymizí a jejich výraz obličeje je jaksi nedětský, vážný.

↑ nahoru

Důležitost stálého prostředí

Potřeby ve druhé úrovni vývoje navazují na předchozí. Dítě potřebuje mít kolem sebe smysluplný svět, důležitá je pro něj stálost prostředí, jak věcného, tak sociálního, které prostřednictvím blízké osoby poznává.

Záměrně zde nezmiňuji matku, protože muži, otcové, jsou velmi často stejnými či lepšími vychovateli než matky, stejně tak bych zmíněním matky jedním slovem vynechala pěstouny a pěstounky, kteří pečují o malé děti čekající na svoji adoptivní rodinu. 

Videorozhovor k tématu:

Dítě prostřednictvím řádu objevuje svět, a pokud se rytmus nebo řád změní, může to vést ke zpomalení vývoje, případně i k dočasnému poklesu na nižší vývojový stupeň.

Takové reakce můžeme pozorovat u dětí, které jsou vytrženy z rodinného prostředí například z důvodu hospitalizace nebo z jiného důvodu.

Opačné výsledky pozorování jsou zaznamenatelné u dětí předaných do péče adoptivním rodičům nebo pěstounůmjestliže je nastolen řád, vývoj dítěte může postupovat takřka ve skocích.

Budete mít zájem:  Jsem rodič. Mám permanentní strach.

Právě nestálost věcného a sociálního prostředí je to, co je odborníky vytýkáno ústavní péči.

Děti vyrůstající v ústavní péči, kde se střídá personál, byť odborně vzdělaný, nemohou mít potřebnou jistotu a jsou fakticky nuceny rozvinout mnohem širší škálu sociálního chování, na kterou nejsou ještě vývojově připraveny.

Pro starší děti je také neuchopitelné to, že jsou pro někoho „práce“ a že se „jejich tety“ vracejí zpět ke svým dětem, kterým logicky dávají přednost.

Děti jsou ze situace zmatené a nejisté. Jak to poznáte a co s tím         Děti jsou ze situace zmatené a nejisté. Jak to poznáte a co s tím

Dítě, které přilne ke každému člověku, co je k dispozici

Touha dítěte po rodině a blízké osobě se projevuje i přilnutím ke každému přijatelnému člověku, který je k dispozici, ať už je to návštěva v dětském domově, učitelka ve školce, či vedoucí na táboře.

U dětí, u kterých se dají vypozorovat příznaky deprivace, je možné vidět například „nepřiměřenost“ touhy po fyzickém kontaktu, po mazlení, držení za ruku, čímž se snaží podvědomě zaplnit propasti vzniklé v předchozím vývojovém stadiu.

Potřeba naplnění citových, emočních potřeb je charakteristickým znakem třetí úrovně vývoje. Dítě potřebuje mít kladný a opětovaný vztah se stálou vychovávající osobou, ale také k ostatním členům rodiny.

V rodině dítě fakticky „nacvičuje“ své vztahy nanečisto, učí se respektovat, omlouvat se, tolerovat, soucítit a všechny další dovednosti a varianty lidských vztahů, které bude později replikovat ve vztazích partnerských.

Děti jsou ze situace zmatené a nejisté. Jak to poznáte a co s tím

U dětí do tří let se psychická deprivace projevuje zejména opožďováním psychomotorického vývoje, nápadná je apatičnost, nezúčastněná či rozmrzelá nálada, vážný výraz. U starších dětí je významným diagnostickým vodítkem zpoždění řeči.

Nemá-li dítě dostatek podnětů a blízkých kontaktů, nemá se jak řeči učit. Nemůžeme ovšem usuzovat podle věku, dítě vyrůstající v rodině bez podnětů nebo s minimem podnětů, ač například šestileté, nemluví jako tříleté.

Odlišná je i struktura slovní zásoby, dítě neklade otázky, nezná některé slovní varianty, například zdrobněliny, chybí mu dětská hravost a zvídavost, funkce řeči se omezuje na jeho obranu.

U dětí s psychickou deprivací je třeba takřka vždy odložit začátek školní docházky, protože kromě řeči a psychomotorických dovedností nejsou vybaveny ani dovednostmi sociálními, jejichž absence je již předem handicapuje v dětském kolektivu.

Za jakých okolností tedy děti mohou strádat?

Ne každé dítě se rodí jako chtěné. Ne každý rodič je kompetentní k tomu, rodičem být. Základy našeho rodičovství pocházejí z naší původní rodiny a zde může být jádro problému.

Pokud jsme sami vyrůstali v rodině, kde byly vztahy chladné a více se dbalo na dojem navenek, na výkon nebo na jiné vnější aspekty, neměli jsme se kde naučit být rodiči, respektive zátěž, kterou si z původní rodiny neseme, nás může ovlivnit více, než předpokládáme.

  • Mezi rizikové rodiče patří rodiče dlouhodobě nespokojení, v komplikované sociální situaci, rodiče, kteří mají sníženou schopnost sebeovládání, která může vyústit v agresivní chování, rodiče nadužívající alkohol či drogy, ale i rodiče, kteří v dětství zažili týrání či zanedbávání.
  • Ze své praxe bych mezi rizikové rodiče zařadila i ty, kteří procházejí náročným rozvodovým konfliktem a z dítěte nebo dětí se stala jedna z hlavních zbraní tohoto konfliktu.
  • Děti jsou ze situace zmatené a nejisté. Jak to poznáte a co s tím

Zároveň ne každé dítě dokáže „zaujmout“ své rodiče. V tomto případě se mezi takzvaně rizikové děti řadí samozřejmě děti nechtěné, ale i děti se zdravotním postižením, děti neklidné a hlučné, děti náročné na péči, ale i děti apatické, klidné, které si svůj díl pozornosti nedokážou vybojovat.

Velká část prevence zanedbávání dětí a z toho plynoucí deprivace s dlouhodobými následky je na pediatrech, kteří by varovné známky zanedbávání měli odhalit při pravidelných kontrolách, ale i na pedagogických pracovnících ve školkách a školách. Ti by měli také disponovat nástroji pro její nápravu a společně s rodinou, pokud ta možnost je, hledat cestu, jak dítěti usnadnit vstup do života a minimalizovat následky špatného či necitlivého zacházení v minulosti.

Prevence

Jako jeden z preventivních prvků bych také viděla skutečnou výchovu k rodičovství ve školách a v médiích, nikoliv pouze formální předmět ve školních a jiných osnovách. Ne každý má možnost vyrůstat v ideální rodině tvořené milujícími členy a z takové rodiny si odnést základy pro svůj budoucí rodinný život.

Je dobré si uvědomit, že rodičovství je jen jedna z možných cest životem, a tuto žít vědomě a s radostí. 

Zaujalo Vás Téma měsíce a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Děti jsou ze situace zmatené a nejisté. Jak to poznáte a co s tím

Další související literaturu a zdroje informacní najdete v naší Odborné knihovně.

Doporučená literatura: 

  • VRTBOVSKÁ, Petra. O ztraceném dítěti a cestě do bezpečí. Attachment, poruchy attachmentu a léčení. Praha: Scan a Natama, 2010.
  • BŘICHÁČEK, Václav. Raný vztah matky s dítětem, Psychologie Dnes 1/1999.
  • KULÍSEK, Petr. Problémy teorie raného citového přilnutí. Československá psychologie, 44/5, 2000, str. 405–423.
  • MATĚJČEK, Z. – BUBLEOVÁ, V. – KOVAŘÍK, J. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum Praha, 1997. Související výukový materiál.
  • PÖTHE, Peter: Teorie vazby a prevence týrání a zanedbávání dětí, In: PILAŘOVÁ, M. – PÖTHE, P. Raný vývoj dítěte a možnosti rané intervence. Praha: Futurum, 2001.

Štěstí našich dětí – Katolický týdeník

Vydání: 2004/13 Aby děti byly šťastné, 5.9.2004, Autor: Renáta Holčáková-Masto

ROZHOVOR S PSYCHOLOGEM JIŘÍM KOVAŘÍKEM“Jó, za našich časů to bylo všechno jiné. Byla chudoba, ale žilo se šťastněji,“ nechávají se slyšet naši rodičové a prarodičové. Prý i děti byly bez počítačů, televize a reklamy mnohem spokojenější. Říká se, že na každém šprochu je pravdy trochu. A tak jsme si nejen o štěstí dětí povídali s psychologem Jiřím Kovaříkem. Je pochopitelné, že se nejedná o nějakou psychologickou či sociologickou studii, na to bohužel v Katolickém týdeníku není dostatek místa, neboť záběr je široký. I proto jsme se pro dnešek rozhodli věnovat dětem do šesti let. V některém z příštích vydání KT to budou děti starší.

  • Půjdu na to od lesa a zeptám se: Jsou podle vašeho názoru dnes děti méně šťastné?
  • Kdy je tedy dítě šťastné?
  • Co především podle vás ovlivňuje to, zda dítě je, či není šťastné?
  • Mohl byste být konkrétnější?
  • To je sice hezké, výstižné a prosté, ale co s tím?

S odpovědí na tuto otázku mohu začít tím, že se sám sebe zeptám, jak poznám, že jsou mé děti šťastné. A jak to poznám u dětí, s nimiž se setkám při své práci psychologa? Ale nejen zde – jak a co poznám u dětí svých dětí, u dětí svých přátel a známých? Jednou z prvních věcí, jichž si každý z nás povšimne, je tvář druhého, s nímž se setkávám, v tomto případě tvář dítěte. Jaká je? Co se v ní zračí? Napětí? Strach či úzkost? Obavy a nedůvěra? Nezájem? Pohrdání? Obdiv? Radost? Uvolnění a úžas? Jak znám tyto „stavy své duše“ u sebe samého? Jak jim rozumím? A kdy a kde jsem je (prvně či opakovaně) zakusil? Ovšem nehovoří jen tvář, ale celý postoj a gesta dítěte. Jeho chování. Co vyjadřují a jak jim rozumím? V každodenním životě přece poměrně snadno, ba takřka bez přemýšlení, intuitivně vnímám a rozumím tomu, co ten druhý – co dítě – prožívá a zakouší. Rezonuje to – bez velkého úsilí, byť kdesi v hloubce – s mými vlastními zkušenostmi. Kdy a kde se cítím dobře, uvolněně, vyrovnaně? Kdy se cítím šťastný? A kdy a jak jsem zažil tento stav, tuto radost – to, že teď a tady jsem šťastný? Kdo tam byl a co se přitom dělo? A kdy a kde jsem zažil či zažívám naprostý opak? Co mě dnes deptá a trýzní – a co mě v minulosti deptalo, ubíjelo a trýznilo? Co to vyvolalo? A kdy a jak se mi to v mém životě připomíná a vybavuje? Druhému, a dítěti především můžeme snáze a hlouběji porozumět tam, kde jsme porozuměli sobě samým. Tam, kde sobě samým dosud nerozumíme, tam je naše uzamčená „třináctá“ komnata. Má psychologická praxe v „učednické dílně“ profesora Matějčka mě naučila uvědomit si jednu důležitou okolnost, kterou všichni dobří rodiče intuitivně znají, a ti rodiče, jimž se příliš nedaří, alespoň tuší: dítě může být, a je, šťastné, jsou-li šťastni jeho rodiče (a u malého dítěte především matka či ten, kdo se k dítěti jako matka chová). Zejména tehdy, když svou radost a štěstí sdílejí – když je dítě radostí a štěstím rodičů a rodiče jsou radostí a štěstím dětí. Je to zdánlivě prosté a jednoduché. Ale zároveň i náročné a obtížné. Mám-li se tedy vrátit k původní otázce, mohu říci, že jak v minulosti našeho dětství, tak v přítomnosti dětství našich dětí a vnoučat, vždy byly příležitosti pro to, abychom byli společně šťastní. A zároveň tomu stála a stojí v cestě řada překážek, které to znesnadňují, a mnohdy dokonce znemožňují. A zdá se mi, že v minulosti bylo překážek – zejména těch, které jsme si nepostavili sami a s kterými jsme sami nemohli mnohdy pohnout – více. Ano, myslím si, že dnes je sice možná více překážek, požadavků a svodů, ale je v našich schopnostech, v našich osobních a rodinných možnostech, s nimi pohnout. Ba co víc, jejich odstraňování je naší osobní a rodinnou odpovědností. Myslím si, že jsou to právě ty věci, které máme nejvíce ve vlastních rukou – to, co nemůžeme svádět pouze na obtíže a překážky, které nám na naší životní cestě navršili ti druzí. To, co ovlivňuje štěstí našich dětí, je náš postoj a vztah k nim jakožto jedinečným, svérázným lidským bytostem, které si nás za své rodiče nevybraly. Závisí tedy na tom, zda je naše dítě chtěné a přijímané, popřípadě třeba i neplánované, ale přijaté a přijímané, bez skryté výčitky v pozadí „tys mi zkazilo život“, „ty jsi příčinou mého neštěstí“. Pokud má někdo s tímto svým postojem potíže a zároveň cítí, že to promítá do svého stavu a jednání s dítětem – a pokud s tím chce něco dělat – měl by se obrátit na zkušeného a doporučeného odborníka. Není totiž mnohdy v silách jedince – a zde mluvím především, o matkách – kterému se dítě narodilo v době, kdy na to nebyl připraven a kdy sám do svého rodičovství nedozrál. U zcela malého – ale i staršího – dítěte jeho šťastný život ovlivňuje především to, zda se v jednotlivých každodenních situacích cítí bezpečně a dobře. Že se necítí ohrožené, zmatené, nejisté. Jak toho docílit? Jako nejjednodušší odpověď se mi v této souvislosti vybavuje jeden z principů rodinné výchovy, které razil a razí Zdeněk Matějček: „Má-li se dítě zdravě a zdárně vyvíjet, musí vyrůstat v prostředí stálém, emočně vřelém a – dodávám – dítěti srozumitelném.“ Vyrůstá-li dítě mezi „svými lidmi“, kteří dovedou citlivě a vřele odpovědět na jeho pláč či křik, kteří dovedou odstranit nejistotu a nepohodlí, jsou k dispozici vždy, když je malé dítě potřebuje, stávají se jeho oporami v orientaci v neznámém a stále se rozšiřujícím světě. Vzbuzují důvěru. Tam, kde se prostředí a lidé v něm často střídají a mění, tam, kde jednou někdo na pláč dítěte zareaguje klidně a účinně, ale jindy s křikem, výhrůžkami a bez účinné pomoci, popřípadě nezareaguje vůbec, tam se „svět“ stává nevyzpytatelným a ohrožujícím. Spolehlivé opory zde chybí.

Budete mít zájem:  Velký přehled diet: které jsou zdravé a jakým se obloukem vyhnout?

Malé dítě má ovšem ve své výbavě jednu velmi silnou, odzbrojující „zbraň“, a tou je úsměv…

To máte pravdu. Když se takřka instinktivně objeví úsměv ve tváři dítěte, tak od nás dospělých přichází odpověď. Náš úsměv. Jedna tvář – tvář dítěte – se jakoby zrcadlí v druhé. Kanadští vědci provedli zajímavý pokus, při kterém sledovali tento takzvaný „sociální úsměv“ malého dítěte, které leželo v kočárku, kolem něhož chodili cizí lidé. Zjistili, že z tisíce lidí, na něž se dítě v kočárku instinktivně usmálo, se jich 999 usmálo zpět na dítě. Pouze jeden člověk z tisíce se neusmál! Tento projev emoční vřelosti, byť letmé a chvilkové, má hluboký význam pro obě strany. Posiluje sociální úsměv dítěte (včetně zpětné vazby, co to vlastně dítě samo dělá) a zároveň alespoň na okamžik prolomí emočně neutrální naladění cizích lidí vůči cizímu dítěti, a obdaří tak obě strany chvilkou vzájemně sdíleného štěstí. Oč více a častěji se tato vřelost může projevovat v dobré rodině, je zřejmé. A nejen to. Ten, kdo si s dítětem hraje, mazlí se s ním, má je na klíně a hledí si s ním do očí, opět rozehrává takřka zázračnou hru, na níž se stále více podílejí obě strany téměř rovnou měrou. Dítě udělá nějaký „obličej“, zatváří se, a matka (či někdo jiný) to po něm napodobí. Opět se zde zrcadlí jedna tvář v tváři druhé, a to tak, že tato hra postupně nabývá podoby určitého neverbálního, mimoslovního rozhovoru. A což teprve, když se objeví první artikulované zvuky, slabiky a slova. I ty matka „zrcadlí“ a napodobí a přitom jemně koriguje jednotlivé zvuky tak, aby se staly artikulovanějšími a někdy kolem roku dítěte nabyly podobu prvních slov-zvuků.

Při tom všem je ovšem ve hře ještě jiná, jakoby zcela samozřejmá věc, a to jsou vzájemné dotyky…

Každé dítě potřebuje to, čemu psychologie říká „taktilní“, dotyková stimulace. Ta nám všem – nejen dítěti – dělá dobře mj. proto, že kůže a nervový systém pocházejí z jednoho zárodečného listu – z ektodermu – a hmatové podněty tak podněcují a podporují zrání nervového systému, a tím i všeho toho, co na fungování nervového systému závisí. Ne nadarmo se vžilo přísloví: „Když nás nikdo nehladí, začíná nám vysychat mícha.“ To, co se dítě touto cestou učí, je to nejpodstatnější, nač navazuje veškeré učení a poznávání další. Učí se orientovat v sociálních a emočních vztazích, učí se buď základní důvěře ve svět (anebo – je-li svět ohrožující – základní nedůvěře). A tak již velmi brzy opírá své vztahy k autoritě buď o zmíněnou důvěru, anebo – v opačném případě – o strach, obavy a úzkost. Odpověď na naši otázku bychom mohli formulovat i tak, že řekneme: „Dítě je šťastné a spokojené tehdy, když jsou smysluplným způsobem naplňovány jeho základní životní potřeby – jak tělesné, tak duševní.“ Ale nad tím se zamyslíme až v našem příštím povídání.

Jaké nejčastější chyby v tomto směru ve vztahu k dětem děláme?

Myslím, že nejčastější chybou je to, že si plně neuvědomujeme svůj význam a nezastupitelnost v životě dítěte. Další chybou je nedostatek trpělivosti, později důraz na dobrý výkon či výsledek, bez dostatečného ocenění snahy – tedy nadměrná náročnost. Snad nejrozšířenější je ale nedostatek času, a (hlavně) neochota si čas udělat. Asi téměř všichni jsme už někdy (a zeptejme se, jak často to bylo) řekli dítěti: „Teď počkej – nemám čas – později.“ Jenže většinou žádné „později“ nebylo. Všichni jsme v pokušení stavět svou vlastní identitu na tom, co děláme, na své profesi. Nedoceněný význam rolí matky a otce – i ekonomicky nedoceněný – nám na jedné straně nahrává a na druhé svádí k napodobení… Vězme však, že jakožto rodiče jsme teď, v této chvíli, pro své děti nezastupitelní. Neuděláme-li si na ně čas, budou hledat někoho, kdo si ten čas najde.

Existují nějaké základní příznaky – fyzické nebo psychické, které by nás měly upozornit na to, že naše dítě není šťastné?

To je právě ono „čtení v chování dítěte“. Dítě se povětšinou necítí dobře, když mu není věnován dostatek pozornosti, když si není jisté, zda ho rodiče mají rádi – popřípadě má pocit, že je mají rádi jen „podmínečně“, tedy tehdy, když se bude dobře chovat, nebude rušit dospělé, ihned udělá to, co se mu řekne, bez ohledu, zda tomu dobře rozumí, či nikoliv. Když je v tom zkrátka ponecháme samo. Stojí za to si uvědomit, že nejvíce vychováváme tehdy, když si myslíme, že vůbec nevychováváme. Tehdy, když jednáme spontánně, autenticky, když žijeme svůj běžný život. Zda a jak přitom bereme v úvahu děti, je pro ně kritériem toho, jak moc, nebo málo je milujeme. Naším problémem není to, že své děti nemilujeme. Téměř každý rodič miluje své dítě. Naším problémem je, že to svým dětem nedovedeme dát najevo tak, aby nám rozuměly. Potřebují jasné a hmatatelné důkazy naší lásky. Dokážeme si na ně udělat čas? Dokážeme jim věnovat soustředěnou pozornost? Dáváme jim i tělesně najevo, že je milujeme – pohlazením či poplácáním po zádech? Dobrým, ne stereotypně neautentickým zájmem o to, co dělají? Malým (ne nutně častým) dárkem jen tak pro radost? Upřímným prominutím něčeho, čím se provinily nebo udělaly špatně? Tam, kde se dítěti zájmu nedostává, stává se často „vlezlým“, vnucuje se, provokuje, zlobí anebo se uzavře, přestává komunikovat, obrátí se do svého světa a zanevře na lidi. Málo se směje, častěji brečí, křičí, nadává a zlobí se…

Budete mít zájem:  Nahá jóga zlepšuje sex a zbavuje stresu. Zkusíte ji?

Jak se zachovat, pokud zjistíme, že naše dítě není šťastné? Navštívit odborníka, snažit se věc napravit sám, zeptat se dítěte přímo?

Myslím, že mnohdy postačí, když se na chvíli zastavíme a zamyslíme. Nad svým dítětem i nad sebou samými. Někdy třeba i v širším rodinném kruhu a později třeba i s dítětem. Ovšem tak, aby se necítilo být „na koberečku“, na kterém se má zpovídat „proč že není šťastné“. Někdy je dobré opustit rodinný kruh a požádat o radu někoho blízkého a důvěryhodného – někoho z našich přátel či vzdálených příbuzných, někoho, kdo může z potřebného odstupu zjistit, co se v naší rodině děje. Někdy se ovšem bez odborníka, jeho posouzení a rady neobejdeme. Když jinak poměrně snesitelné dítě začne být nesnesitelným, stojí za to – obrazně řečeno – vzít do ruky raději teploměr než rákosku. Příčiny toho, že se naše dítě necítí dobře a že je nešťastné, mohou být nejen psychické, ale i tělesné. Znám řadu případů, kdy dítě bylo doma i ve škole trestáno za to, že je pomalé a líné, a přitom nebyla včas rozpoznána zraková či sluchová vada. Pokud si s dítětem chceme o našich problémech pohovořit, je třeba brát ho jako partnera a být ochotni vyslechnout i pár nepříjemných, ale upřímných slov. A vůbec – tam, kde jsme se naučili dělat něco společně s dětmi, tam bude taková participace a rozhovor snazší než tam, kde na to zapomínáme. Pamatujme proto včas i na tuto „prevenci“.

Může být pomocí víra v Boha?

Myslím, že ano… Alespoň za určitých podmínek. Domnívám se, že kdyby se podařilo prokvasit naši společnost alespoň trochu výše zmíněnou důvěrou, trpělivostí a tolerancí, byla by celá atmosféra, která prostřednictvím rodin, škol a vrstevníků dopadá na děti, „dětem přátelštější“. Tam, kde si lidé uvědomují, že jsou si navzájem „darem“ – i když jsou chvíle, kdy by se raději obešli bez daru – tam by mohlo být snazší vidět jedinečnost a nezastupitelnost každého z nás právě zde a v této rodině. Tam, kde chápeme Boha jako Otce, který je v prvé řadě milosrdný a milostivý – a nikoliv jako patriarchálního despotu – tam bude snazší odpuštění a radost z návratu „ztracených synů“.

Jak se podle vás může podepsat to, že dítě v dětství nebylo šťastné, na jeho pozdějším vývoji? Díky dlouhodobým výzkumům a sledováním dětí, které neměly možnost vyrůstat v rodinném prostředí a od útlého dětství až do své zletilosti vyrůstaly v ústavech, si mohu – bohužel – dovolit určitá podložená zobecnění.

I když některé děti (kterým je dnes kolem 40 let), dokázaly v životě zakotvit ve své nové rodině, nalezly bydlení a práci a jejich trestní rejstřík zůstal čistý, většině z nich se to nepodařilo. Měly minimum příležitostí k tomu, o čem jsme hovořili v předchozích řádcích – chyběly příležitosti, aby se naučily lásku přijímat i rozdávat. Chyběly důvěryhodné opory.

Chyběl někdo, kdo by se průběžně radoval z jejich pokroku a úspěchů. Chyběl někdo, kdo by jim nastavoval zrcadlo lidské tváře, kdo by je plně přijal, kdo by položil základy jejich životní důvěry a sebedůvěry.

A to vše se později u mnohých z nich projevilo: neúspěchy ve škole, nezaměstnanost, nezdařilé pokusy o založení rodiny, vyšší výskyt tělesných a duševních potíží, často značně zaplněný trestní rejstřík (téměř u 60 % chlapců a 20 % děvčat), kouření, alkoholismus…

Protože nezakusily mnoho okamžiků štěstí, nenaučily se ani čerpat radost a štěstí z toho, že činíme druhé šťastnými, a přitom je citově nevydíráme. V jejich životech je patrná, jen obtížně se zacelující jizva na duši. A pro mnohé z nich se stala jejich minulost onou uzamčenou třináctou komnatou, do které si samy zakázaly přístup.

Děti jsou ze situace zmatené a nejisté. Jak to poznáte a co s tím

Ilustrační snímek

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

I děti mohou být ve stresu

Stres se netýká pouze dospělých, ale bohužel ho již znají i děti. Základní potřebou pro zdravý vývoj dítěte je jistota a pocit bezpečí. Jestliže se tyto základní potřeby dětem nedostávají, jsou v podstatě vystaveny permanentnímu stresu, který způsobuje nevhodná výchova. To je např.

prokazatelné u dětí nechtěných, protože citově hluboce strádají. Podle dlouhodobých  výzkumů se  tyto děti vyvíjejí hůře psychicky, je u nich větší četnost úrazů a jsou také častěji nemocné.

Do velice obtížné a často nezvladatelné situace se dostávají děti, které jsou sice milovány, ale kde se rodiče nemohou shodnout na jejich výchově.

Perfekcionismus

Rodiče, jejichž požadavky jsou přemrštěné je pro dítě také dost vyčerpávající. Být nejlepší je v některých rodinách téměř zákon a na drobné radosti a vlastní zájmy zbývá málo času. Neustálé přetížení se může projevit  po delší době různě. Může se jednat např. o útěk do nemoci, agresi, naprostou pasivitu.

Všeho s mírou

I když o stresu mluvíme jako o něčem zcela nežádoucím, tak i zde platí zlaté pravidlo – všeho s mírou.

Velký stres vyplaví tolik látek, že spoje se zcela zablokují (těžký úkol, nadměrné nároky, nesplnitelný požadavek, krátký časový interval pro splnění úkolu). Malý stres vyplaví pouze tolik látek, že aktivují organismus  k činnosti.

To znamená, že úkol sice není lehký, ale dá se zvládnout. Příliš jednoduché úkoly nejsou žádoucí. Nevzbudí sice žádný stres, ale ani žádný zájem.

Možnost opravy

Každý jedinec prožívá situaci zcela jinak a z toho důvodu je důležité vědět, že při špatném výsledku bude možnost opravy testu, známky atd.

odhadnout, co je a není pro dítě únosný úkol vyžaduje značnou dávku pozorovacího talentu i taktu. Jestliže poznáme, že jsme zadali příliš těžký úkol, nemá smysl na něm trvat.

Jistě, že nejde zcela vyloučit stres při učení, ale určitě se dají výuka i zkoušení zpřístupnit tak, aby se vše dalo zvládnout.

Učení je základ

Naše vztahy k lidem, přírodě jsou ovlivněny přirozeným průběhem učení. Přirozené učení napodobováním je velmi příjemný zdánlivě bezpracný způsob získávání informací.

Jak jsme na tom s učením?

Schopnost učit se je ovlivněna celou řadou faktorů a kolísá během dne i roku. Bohužel si však jen málokdy můžeme vybrat čas, kdy se budeme nebo nebudeme učit, protože jsme podřízeni rozvrhu hodin a pracovní dobou.

Jak dlouho dítě vydrží u učení, záleží na mnoha okolnostech: na jeho schopnostech, zájmu,, ale také i na tom, zda není něco zajímavého v televizi nebo zda kamarád není zrovna venku atd.

Také záleží na celkovém zdravotním stavu nebo momentálních pocitech (hlad, žízeň, zima), protože tyto okolnosti velice ovlivňují schopnost soustředění.

Co je cílem učení?

Cílem učení by nemělo být pouhé hromadění poznatků, protože je třeba si přiznat, že mnohé se postupně stejně zapomene. Z toho důvodu je lepší, když se postupně vytvářejí určité sady poznatků, které jsou naprosto nezbytné (pravopis, násobilka atd.

) a těch, které je dítě schopno použít v případě potřeby i v jiném předmětu, než kde se o nich dozvědělo. Vědomí souvislosti se tak výhodně posiluje (literatura- dějepis – výtvarná výchova, matematika – fyzika, atd.). Základní věci musíme znát zpaměti, ale podrobnosti si najdeme.

Nejdůležitější ze všeho je, aby dítě mělo nějaký zájem, kde je ochotno učit se víc, než se žádá (samo od sebe – ne jako důsledek nátlaku).

Důležitý odpočinek

Jestliže je dítě neklidné, nesoustředěné, tak se toho mnoho nenaučí, musíme změnit motivaci nebo mu poskytnout odpočinek. Na pozornost dětí mají vliv také blížící se svátky. Unavené děti jsou také daleko více náchylnější k různým infekcím. Obvykle postačí krátký a důkladný odpočinek. Samozřejmostí by měl být dostatek pohybu venku  nebo jiný aktivní odpočinek.

Neulpívat na detailech

Pokud se dítě učí látku, kterou zameškalo nemocí, nikdy nezačínáme od detailů. Podrobnosti zcela nové se nemají čeho chytit a nelze z nich vytvořit logicky navazující systém, který by se dal zapamatovat. Dítě je pak zmatené a nejisté.

Z toho důvodu je nezbytné vždy začít tím, co dítě již zná nebo co bylo alespoň z části pochopitelné a srozumitelné.

Důležité jsou také zajímavosti, protože ty přitahují zájem, podporují zapamatování i vybavení nejen z historického hlediska, ale také těch základních a důležitých znalostí.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *