Ďábelský koktejl: strach a úzkosti - Úvod

Izolace, obava z nemoci, starost o blízké, a k tomu nejistá ekonomická situace. Podle britského deníku The Guardian vede epidemie koronaviru ke zvýšené úzkosti a o stresové podněty teď opravdu není nouze. Co dělat, když se vás zmocní strach? A lze si poradit se stresem ve firmě?

„Jak panika, tak úzkost se rodí ze strachu,“ napsal před několika dny v deníku The New York Times americký psychiatr a neurolog Judson A. Brewer. Ve svém textu připomněl i hlavní funkci strachu: pomáhá nám přežít. Učí nás totiž předcházet nebezpečným situacím, a to díky lidské paměti, tvořivosti a schopnosti předvídat budoucnost na základě minulých zkušeností.

Když nám ale informace chybí, vytváříme si v hlavě různé scénáře toho, co by se mohlo stát. V takovou chvíli se může dostavit úzkost, kterou Brewer definuje jako „pocit strachu, nervozity a neklidu“. Přesně to podle něj charakterizuje současnou situaci, kdy vědci usilovně studují vlastnosti koronaviru, aby pomohli zastavit epidemii a zmírnit obavy veřejnosti.

Jenže otázek, na které teď nejsou odpovědi, je daleko víc. K obavám z vlastní nemoci či ztráty blízkých osob se pomalu přidává vyčerpání ze ztížených pracovních podmínek či úplná ztráta práce a finanční problémy. A některá současná mimořádná opatření navíc mohou připomínat totalitní zřízení.

Většina z nás je nyní v izolaci. Naši hlavní spojku s vnějším světem tak tvoří internet a zpravodajská média, která strach mnohdy ještě zesilují. Společenská krize přitom může sama o sobě lidem působit různé psychické a psychosomatické potíže.

Podle Guardianu vyvolává reakce jako pocit ohromení, strach, smutek, zlost a bezmoc. „Někteří lidé mohou mít potíže se spánkem nebo s koncentrací.

Mají strach z kontaktu s druhými lidmi nebo z cestování veřejnou dopravou, který se může projevovat i zvýšenou srdeční frekvencí či žaludeční nevolností,
“ informuje britský deník.

Národní ústav duševního zdraví ve Spojených státech očekává, že v průběhu následujícího roku se nějaký typ úzkostné poruchy projeví u 19 % Američanů. Týká se to zejména obsesivně-kompulzivní poruchy, sociální úzkosti, generalizované úzkostné poruchy, agorafobie, posttraumatického syndromu nebo separační úzkosti vyvolané nucenou izolací.

Do jaké míry se koronavirová epidemie podepíše na duševním zdraví Čechů, je zatím otázkou. Řada psychologů již ale pozoruje, že epidemie zvyšuje úzkost zejména u těch, kdo již trpí nějakou duševní poruchou.

Zejména lidé se zmíněnou generalizovanou úzkostnou poruchou jsou podle amerického psychologa Patricka McGratha zranitelní. Tato porucha se projevuje nadměrnými obavami a úzkostí, které se promítají do běžného denního fungování.

Pro takové osoby jsou otázky typu: Jak zaplatím účty? Co když přijdu o práci? Budu muset prodat auto? zdrojem hluboké duševní nepohody a existenční tísně.

Redaktor The New York Times David Brooks přirovnal snahu udržet si duševní zdraví v době koronavirové krize k zápasu. „Záleží jen na tom, jak moc se zvládnete na situaci adaptovat a jaké máte obranné mechanismy,“ tvrdí.

Zdroj: Statista Covid-19 Barometer 2020 (20. 3. – 30. 3. 2020)

Že se ale současná krize dá zvládnout, a to i u citlivějších osob, lze pozorovat na příkladu pražského Národního ústavu pro autismus (NAUTIS). Ten poskytuje pomoc a podpůrné služby lidem s autismem a jejich rodinám.

„Poradna pro klienty s autismem a jejich blízké je teď k dispozici častěji. Naši terapeuti jsou tu pro klienty, kteří propadají panice, mají obavy a potřebují uklidnit,“ popisuje aktuální situaci v organizaci výkonná ředitelka Magdalena Thorová. NAUTIS má vypracované postupy pro řešení krizových situací, a zaměstnanci navíc nově mohou využít terapeutickou pomoc.

Podle Thorové by nějaká forma podpory měla existovat alespoň v těch službách, kde zaměstnanci nemohou čerpat home office a musejí pracovat v rizikovém prostředí.

„Zaměstnavatel by měl ocenit jejich pracovní nasazení, postarat se o jejich maximální bezpečí, motivovat je.

Na druhé straně je tato situace těžká i pro mnohé majitele firem a jejich management, protože se ocitají v podmínkách, které mohou být pro jejich podnik likvidační, a sami se s tím musí velmi složitě vyrovnávat,“ dodává Thorová.

Téma duševního zdraví dělá odborníkům starosti už teď. I ekonomové ho považují za důležitý faktor, který se promítne do pokusů o opětovné nastartování světové ekonomiky. Co pro sebe může udělat každý z nás?

5 kroků pro zmírnění úzkosti

Psychologická a spirituální pomoc v obtížných životních situacích

Strach. Samotné to slovo nahání nepříjemný pocit. Už jen svým zvukem – str jako když vám drkotají zuby, ach jako výkřik úleku a bolesti. Je to strašné, útočí na nás strašidla, strneme hrůzou. Existují jisté konstanty, které jsou nám všem společné nezávisle na individuálním nastavení, místě narození, tradici.

Pocit strachu je jednou z těchto společných zkušeností. Můžeme jej znát v mnoha velmi odlišných podobách. Od jemných obav, které mohou být dokonce vzrušivě příjemné, až po ochromující děsivé ataky paniky, které nás zaplaví a mohou rozbourat naši sebedůvěru jako uragán.

Strach je v nás pevně zakořeněn nezávisle na míře inteligence a civilizovanosti…

V jádru je to stejný strach, který cítili naši předci v temných jeskyních a je to síla, která nás stejně tak spojuje se zvířaty. Nezávisle na různých osobních interpretacích je silný strach takřka vždy strachem ze zániku. Zániku čeho? Sebe sama, mého já, mého sebe-obrazu. A rozhodně se to netýká jen okamžiků ohrožení fyzickou smrtí.Způsoby, míra, intenzita prožívání strachu jsou různé. Máme individuálně rozdílně nastavené vědomí. Někdo je veselé, lehko-vážné povahy a s ničím si příliš neláme hlavu, někdo zase úzkostně prožívá i situace, které většině lidí přijdou jako naprosto bezproblémové. Čím vším je daná míra a četnost prožívání strachu, obav, úzkostí, je těžko říci, u každého se vždy bude jednat o jedinečný koktejl, v němž budou nejspíš namíchány rané, dokonce už prenatální zkušenosti a prožitky, osobní nastavení, míra citlivosti, genetická výbava, naplnění či nenaplnění základních emocionálních potřeb v dětství a další. Navíc během našeho života někdy přichází období krizí, přerodů, proměn, kdy hlubinné síly razantně a bez ptaní pronikají skrz slupku našeho vědomí, do našeho malého já. Tyto období bývají nezřídka provázeny někdy velmi silnými prožitky strachu, úzkostí, děsu.

Už v raném dětství, kdy se tvoří struktura osobnosti, malá bytost často prožívá velké strachy spojené se separací od matky. Kolem 7.-8.

roku pak dochází k vytváření hranice mezi vnějším a vnitřním prožíváním, často velice dramatické i hrozivé dětské fantazie jsou staženy do oblastí, které psychologie označuje jako stín.

Vytváří se naše lidská nebo možná přesněji vnější, na svět obrácená identita, obraz, kterým se prezentujeme a s kterým se také sami ztotožňujeme. Magický dětský svět a jeho prožívání se bortí pod tlakem nutnosti nabrat určitou zřetelnou formu.

Hlavně pro citlivé, samotářské, introvertní děti to může být velmi obtížné. Často je toto období přechodu plné děsivých snů, nočních můr. Může se stát a není to výjimečné, že tyto rané fáze neproběhnou příliš dobře.

Chybějící rodič, matka, která si není jistá, zda dítě vůbec chce, hádky, citlivá osobnost. Už v prenatálním období může bytost nasát podněty, jimž by dospělí vůbec nepřikládali význam. Fyzicky je sice malinká, ale s vědomím otevřeným možná tak, jak už nikdy poté nebude. A bez všech pozdějších obran, hranic a racionalizací. Dávná zranění a nejistoty z této doby si pak neseme životem, i když o nich třeba ani nevíme.

Další vnitřní drama pak probíhá v období puberty, kdy tvorba osobnosti a vyhraňování se vůči okolí, zvláště rodině, je také časem častého strachu, nejistoty, deprese. A je to zase o čem jiném než o proměně sebe sama, svého obrazu vůči okolí. Snad každý si prožil nějaké krušné pubertální chvíle ať už sám se sebou, se svými rodiči, prvními láskami, experimenty s měniči vědomí či pak někteří z nás také z druhé strany jako rodiče.

Kolem třicátého roku, spíše po něm, se může stát, že se – mytologickým jazykem, vrátí Saturn. Značí to čas, kdy se staré dětské bolesti a strachy znovu otevírají, stínové, temné, pro naše já často děsuplné, přímo ďábelské síly, mohou vtrhnout do vědomí. A čím větší nálož si neseme, tím větší vnitřní horor může nastat.

Může přerůst až ve velice temné, drásavé období vnitřních nejistot, depresí, úzkostí, šílení. Mystici těmto časům říkají temné noci duše, hlubině psychologickým jazykem můžeme hovořit o fázi individuace zvědomování stínu.

Nyní se také mluví o psychospirituální krizi, která ovšem nemusí být spojena pouze s touto životní fází, nastat může takřka kdykoli během života a projevovat se může velmi různorodými způsoby.

Neznalí těchto procesů, včetně mnoha lékařů, hodnotí tato sice velice náročná, ale v hluboké podstatě léčivá období, jako duševní nemoc a takto k nim přistupují. Nezřídka i sám člověk této interpretaci uvěří a stane se nemocným.

Není těžké tyto časy skutečně takto pochopit, protože co se děje bývá někdy opravdu na hranici a i za hranicí našeho pocitu únosnosti a duševního zdraví. Děsy, úzkosti, paranoie a deprese dokážou rozleptat nás samé až na samou dřeň.

Vždyť koneckonců o nás samé jde, bortí se náš sebe-obraz, ego, ochranné mechanismy padají, stínové, potlačené, nevědomé obsahy, démoni, strachy, nejistota, tajené představy, staré bolesti mohou zaplavit vědomí jako příval. Na světlo se derou obsahy naší Pandořiny skříňky.

Můžeme nahlédnout, že spousta z našich zájmů, postojů, vztahů, názorů nebyly než části masek a rolí, které fungovaly jako obrany a útěky od bolavých témat, že nebyly než sofistikovanou snahou o potvrzení nejistého já, malého dítěte, které hledá přijetí a čelí děsu existence.

Jak často se mluví ve spirituálních systémech o transcendenci, překonání, odevzdání, prohlédnutí, opuštění či dokonce zničení ega, tak když se tak skrze síly mohutnější než jakákoli naše vůle začne dít, jen najednou s hrůzou vidíme, že se skutečně rozpadáme. Síly destrukce, často vnímané i jako temnota a zlo, si bez ptaní berou to, co má být zničeno či změněno. Čím víc máme naloženo ze starých časů, čím je naše obrana silnější, tím těžší bývají tyto časy. Zde, možná poprvé v životě, skutečně cítíme prameny našich bolů, ale i prameny existence, která v sobě skrývá stejně světlou, pozitivní část, tak nyní velmi viditelnou temnou a destruktivní.

Obdobně bouřlivá či třeba naopak únavně zdlouhavá může být po čtyřicítce krize středního věku, kdy čelíme neúprosnému faktu plynutí času, mizení mladistvé energie spolu s otázkou smyslu života svého i bytí obecně.

Samotné stáří pak bezpochyby přináší další výzvy a u někoho temný smutek, beznaděj a hněv. A samozřejmě i strach, protože nyní je zánik, fyzický stejně jako psychický, již skutečně na dohled.

Nyní se ve své nahotě odhalí, jak jsme se s touto skutečností srovnali, protože obvyklé možnosti úniků do práce, vztahů, činností již nemůžeme většinou tak využívat.

II. DAIMON

Náš život není jednoduchá lineární úsečka. Stejně tak my bezpochyby nejsme neměnné kusy hmoty a stále stejného vědomí. Procházíme určitými uzlovými body, kritickými obdobími, kdy se energie shromažďuje, aby uskutečnila nevyhnutelnou proměnu, transformaci. V přírodě to můžeme vidět i názorně na jednotlivých stádiích vývoje některých druhů.

My se neměníme doslovně z housenky v kuklu a ta pak v motýla, ale klidně můžeme tyto analogie použít. Stejně jako v přírodě jsou i zde ve hře síly, které není možné obejít, vyhnout se jim. I když máme někdy pocit, že jsme přírodu spoutali naší silou a vůlí, že jsme přece moderní civilizovaní lidé.

Jak někdo řekl, tuším Jung, civilizace není než tenkou slupkou na našem vědomí. Vždyť si uvědomme, jak dlouho trvá vývoj člověka a jak dlouho z této doby existuje cosi, co vzletně nazýváme civilizace, kultura.

Ještě před pár stovkami let, což je z pohledu evoluce tak mrknutí oka, naši předkové žili v lesích, ve volné krajině, spojeni těsně s přírodou a jejími rytmy.

Pod onou tenkou slupkou civilizace, v níž se snažíme žít, pohybovat, fungovat, být normální dle společenského obrazu normality, se skrývají, bublají a někdy i bouří síly, jenž nás pojí se zvířaty, rostlinami, kameny, stejně jako s mocnými živly, matricemi existence, někdy zvané archetypy, se silami, jenž se vymykají škatulkám dobrý, špatný, duchovní, materiální. Jsou mimo a možná spíš před jakoukoli verbalizovanou zkušeností. Nepopsatelno.

Housenka nemůže zůstat navždy housenkou, i kdyby sebevíc chtěla. Stejně tak my, i když máme pocit, že svůj život držíme pevně v rukou, podléháme rytmu bytí a vývoje. Možná i housenka cítí strach, když přichází čas na velkou proměnu. Vždyť celé její bytí se mění, ona sama se mění do podoby, kterou nezažila. My na tom nejsme jinak, strach během těchto období je přirozený projev.

Občas se musí zrodit nový svět a starý musí zemřít. Když umírají části nás, celý vesmír jakoby se smrštil, není vidět světlo, není naděje. Můžeme sbírat ve spáleništi co zbylo, co je z nás vskutku ryzí a opravdové. Lépe s pomocí zkušených průvodců, i když jsme to jen my, kdo tím musíme projít. Či spíše přečkat. Často nejde právě než jen čekat, čekat v temnotě.

Stejně jako přeměně housenky v motýla předchází fáze nehybné kukly, i my jsme nezřídka v těchto fázích lapeni mocí, proti níž naše kontrola a vůle nefungují, a která nás uvězní v pasivitě. Naše navyklé způsoby řešení situací, aktivita, vůle, energie nic nezmůžou. Jsou spíše na škodu. Čím víc bojujeme a bráníme se, tím větší bývá úzkost a strach.

Jistě, můžeme utéci do nemoci a užívání léků, tím ale celý proces spíše utlumíme, umrtvíme, uděláme z něj nemoc. Můžeme pak uvíznout na mělčinách, kde se budeme marně vztahovat k minulosti, která se nemůže vrátit, neschopni kroku do další nezbytné fáze, na vlastní psychické nohy. Naopak vědomé přijetí tohoto procesu může velmi pomoci, i když to jeho intenzitu nijak neumenší.

Může ovšem umenšit strach ze strachu, strach z neznáma, do něhož směřujeme.

Nejistota a úzkost jsou často věrnými druhy těchto temných poutí. Mohou se objevit děsivé sny, děsivé pocity, děsivé představy, jako bychom to snad ani nebyli my. Stínové, neznámé a z našeho pohledu temné, někdy přímo ďábelské síly, se prohání naší myslí a svírají tělo.

Zmatené a roztřesené, nejisté ego si vytváří někdy velice pitoreskní či paranoidní vysvětlení těchto jevů. Můžeme se dostat do stavu, kdy se bojíme, co přinese další den, bojíme se vlastních myšlenek a představ, drtí nás strach ze zešílení. Obava ze ztráty zdravého rozumu je zase jinými slovy strach ze ztráty sebe sama, ztráty kontroly, zánik já.

Prazákladní strach. Někdy může být tento proces skutečně na hraně s tím, co je nazýváno duševní nemoc. Známým a silným případem je krize, jíž ve středním věku prošel Carl Gustav Jung. Během několika let trvajícího (!) procesu si prošel zkušenostmi, které byly skutečně za hranicí toho, co moderní psychologie nazývá duševní zdraví.

Přitom zpětně toto období hodnotil jako velice smysluplné, to, co vyneslo na povrch bohatství, z nějž následující roky čerpal.

Otevřenost čistého uvědomování bez reakcí, akceptace i neohrožený postoj bojovníka jsou plody sebepoznávacích cvičení, které se nyní skutečně hodí.

Jinak ovšem pokud jsme jakýmkoli způsobem užívali určité sebepoznávací techniky, terapie, tak v těchto časech také naše víra, zájem, zkušenosti, poznání prochází těžkou zkouškou a nezřídka se rozpadají jako suchý strom.

V těchto chvílích jako bychom stáli nazí a bez pomoci všanc drtivým vichrům existence, naprosto jedno jak předtím sebejistí, jak pevní, jak sebe-znalí, jak moudří. Celé slavné naše já, ať už se vidíme jakkoli, plápolá jako slabý plamínek ve větru a hledá záchytné body v tekutém písku změny.

Co zbývá je učit se otevírat tomuto proudu, učit se kráčet tmou bez opory, učit se bytí v totální nejistotě, ze které se teprve cosi možná rodí, cosi nezřetelně rýsuje a naše oči strachu navíc v těchto nejasných stínech vidí spíše démony.

Proces rozpadu je často o ohromné mentální a někdy i fyzické bolesti a strachu a určitě je vhodné požádat o pomoc, asistenci, pokud je toho na nás už moc. Bezpečný rámec, uzavřený prostor terapie, nám může pomoci se začít pomalu znovu formovat, křehká křídla by neměla přijít hned do styku se silným větrem denní reality a nepochopením okolí. Otevřenou mysl je třeba ochraňovat, jemně, citlivě dodávat znovu důvěru ve svůj život, vědomí. Být na sebe hodný, citlivý, pěstovat laskavost k sobě samému. I když se v nás děje cokoli, možná cítíme samu temnotu či absolutní nejistotu o sobě samém, o svém zdravém rozumu, neznamená to, že jsme my touto nejistotou či pocitem temna. Jsou to děje, které přijdou a zase odejdou. Pokud dokážeme být si vědomí, otevření, uvolnění bez nutnosti se vším bojovat či se toho panicky obávat, může nám to velmi pomoci. Nechat divokou řeku, aby se zklidnila, voda záplavy vsákla do půdy…a nové úžasné rostliny mohly začít růst v pozměněné, rozsáhlejší, hlubší krajině.Není jisté nic, vše se mění, jak říkají buddhisté, jediná jistota je smrt, ale není jisté, kdy přijde. Někdy přijde už během života. Strach je zde náš démon, daimon, průvodce temnotou, obdobím rozpadu a proměny, přísný a krutý učitel. Může nás ale otevřít opravdovému soucitu, živým emocím, zdroji sebe sama. Jestli a jak jeho zkouškou projdeme? To nevíme.

(Článek byl původně publikován na Psychologii.cz)

Druhy úzkostí a jak překonat strach

Jak překonat strach? Poznejte rozdíl mezi strachem a úzkostí!

Předmětem strachu je vždy něco konkrétního. Sami si uvědomujeme, čeho se bojíme. Dokážeme jasně pojmenovat, co nás trápí.

Úzkost, na rozdíl od strachu, nemá viditelný předmět oné hrůzy. Jedná se o koktejl obav, strachu a černých myšlenek, který dokáže nemocného paralyzovat do té míry, že nedokáže kontrolovat dokonce ani své fyzické reakce. Pokud se úzkosti opakují s větší intenzitou, hovoříme o úzkostné poruše.

Postižení úzkostnou poruchou ví o nesmyslnosti svých emocí a pocitů, nedokáží je však ovládat a čelit jim. Velmi často dochází k podstatnému omezení kvality života, někdy dokonce k sociální izolaci.

Úzkostná porucha a její příznaky

Všechny úzkostné poruchy mají různé fyzické a psychické příznaky. Liší se intenzitou a dílčím spouštěčem. Jaké jsou hlavní fyzické a psychické příznaky úzkostných poruch?

Bušení srdce.
Dušnost.

Zvýšený tep (tachykardie).
Hypertenze.
Pocení.

Mravenčení.
Návaly tepla a zimy.
Agresivita.

Paralýza.
Bolest hlavy.
Svalové napětí.

Třes rukou.
Deprese.
Obsese.

Fobie.
Problémy kognitivních funkcích, jako porucha spánku, paměti, soustředění, vnímání atp.

Nejčastější úzkostné poruchy

Panická ataka

Jedná se o přetížení organismu a působení tlaku, který již nemůžete zvládnout. Spouštěči panické ataky mohou být např. přehnaná očekávání, touha po výkonu a strach ze selhání. Náhle pociťujete silné bušení srdce, zrychlený tep, návaly horka a zimy, nebo dokonce můžete mít pocit právě prodělávaného infarktu. Panická ataka se může projevit samostatně, nebo jako příznak fobie.

Fobie

Jedná se o strach z objektů, kterých se většina populace nebojí. Na rozdíl od úzkosti má fobie vždy zřejmý spouštěč a předmět strachu, který fobii spouští. Může jim být například. pavouk.

Tento spouštěč představuje často nepříjemnou, vytěsněnou vzpomínku či trauma, jenž dotyčný prožil v dětství nebo v průběhu života, tj. například autonehoda, tragický odchod blízkého atp.

Pokud jsme tomuto spouštěči vystaveni, nepříjemný zážitek z minulosti se aktivuje a fobie se naplno projeví panickou atakou. Nejznámějšími fobiemi jsou agorafobie, sociální fobie, arachnofobie, fobie z výšek či strach z výtahu.

Obsedantně kompulzivní porucha

Jedná se o velmi nepříjemnou úzkostnou poruchu, která dennodenně negativně ovlivňuje život nemocného. Spočívá v kombinaci nepříjemných nutkavých myšlenek, úzkosti, obavy (obsese) a nutkavých opakujících se jednání (kompulze, rituály).

Lidé s touto poruchou si například po odchodu z bytu nemohou přestat pokládat otázku, zda vypnuli sporák. Tomu se říká obsese. Aby se tohoto pocitu zbavili, musí se vrátit do kuchyně a vše zkontrolovat. To je kompulze. Následně přichází úleva, která trvá velmi krátce a vrací se panika.

Tento rituál se opakuje znovu a znovu. Může trvat i hodiny a vzniká začarovaný kruh.

Jak se zbavit úzkosti a strachu

Uvědomujete si, že jste nemocní? Poradím vám, jak se zbavit strachu!

1. Mějte odvahu čelit strachu. Zpočátku může být tento krok velice skličující, neboť se většinou bojíme strachu postavit a raději před ním utíkáme.2. Otevřete svůj sklep. Nevíte, co na vás vyskočí a přesto je zřejmé, že tento krok zkrátka chcete nebo musíte udělat.3. Seznamte se se svým strachem.

Pochopte, s kým máte tu čest. Nebraňte tomu a přijměte ho. Pomáhá věta: No a co, tak to teď mám! Tak to teď nezvládám!4. Pojmenujte svůj strach! Zjistěte příčiny a spouštěče strachu, pusťte se s ním do bitvy! Ten, kdo strachu podléhá, ztrácí identitu a stává se rukojmím.

Proto najděte sílu a odvahu jít svým strachům naproti.

Will Smith, slavný americký herec, řekl: „Strach není skutečný. Jediné místo, kde strach může existovat, jsou naše myšlenky o budoucnosti. Je to produkt naší představivosti. Nutí nás bát se věcí, které vůbec nemusí existovat. Samo nebezpečí je velmi skutečné, ale strach je volba.“

Na strach se můžete dívat také jako na iluzi, kterou můžete přijmout, ale též odmítnout. Kdo se se strachem naučí pracovat, ten může být v životě opravdu šťastný. Vše je otázka volby. Je to na vás.

Zdravotnické zařízení Ministerstva vnitra

Úzkost nebo úzkostné stavy jsou do jisté míry přirozeným stavem. Úzkost nám pomáhá lépe se soustředit nebo čelit nebezpečné situaci, která nám hrozí.

Je to stav, který nám umožňuje přežít.

Skutečným problémem se stávají, pokud se objevují stále častěji a úzkost nepramení z konkrétní situace, ale z neurčité hrozby či dokonce obavy nemají vůbec reálný základ, jen všeobecný charakter.

Co to tedy vlastě je?

Úzkost je z lékařského (psychiatrického) pohledu složitá kombinace emocí, zahrnující strach, zlé předtuchy a obavy.

Často je doprovázena fyzickými příznaky, jako je bušení srdce, pocit nevolnosti, bolest na hrudi, zkrácené dýchání, chvění rukou. Úzkost je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné definovat.

Strach je určitou odpovědí na konkrétní nebezpečí. Úzkost může být akutní, trvat krátce, nebo dlouhodobá. Intenzita úzkosti je různá, od lehkého neklidu až po stav paniky.

Složky úzkosti jsou kognitivní, somatická (tělesné), emocionální a behaviorální:

kognitivní složka zahrnuje očekávání neurčitého nebezpečí;

somatická složka – tělo se připravuje na únik z nebezpečí: zvýší se krevní tlak, puls, vylučování potu. Někdy se dostaví nevolnost. Krev se vlévá do hlavních svalových skupin a funkce imunity a trávicího systému jsou potlačeny. Navenek se úzkost projevuje bledostí pokožky, pocením, chvěním a rozšířením zornic;
emociální složka se týká pocitu strachu nebo paniky;
behaviorální složka zahrnuje únik nebo vyhnutí se zdroji úzkosti.

Přiměřená úzkost je běžná emoce stejně jako strach, vztek, smutek nebo štěstí a je důležitá právě pro přežití. Pokud se ale nepříjemné stavy opakují, může pacient dokonce začít prožívat obavu z obavy či též strach ze strachu neboli anticipační úzkost. Dotyčný člověk se předem bojí situací, které nemusí nastat a v naprosté většině nenastanou.

Záchvat úzkosti

Někdy má úzkost až záchvatovitý charakter, kdy strach dosahuje enormní intenzity a stejně tak doprovodné fyzické projevy. Takový stav je nazýván panikou. Při tomto limitním stavu dochází k bombardování hlavy takovým množstvím varování, hrozeb, ale i protichůdných nařízení a zákazů typu: „musím, nesmím, měl bych, neměl bych, mohlo by se stát atd.

“, že i lidský mozek, nejvýkonnější počítač světa, je přesycen a vypovídá své funkce a přísuny dalších informací. Záchvat úzkosti může způsobit, že někdy mozek vyškrtne zrak, nebo jiný smysl, jindy myšlení, paměť nebo dokonce dojde k celkové ztrátě vědomí.

Takový extrémní záchvat úzkosti se objeví, pokud mozek hlásí ohrožení smrtí nebo extrémní bolestí včetně bolesti psychické.

Mnohdy tedy mohou být naše pocity závratě, neklidu, strach z mdloby, ze ztráty kontroly, strach ze „zešílení“, ale i strach ze smrti tak silné a intenzivní, že nám mohou „přerůstat přes hlavu“.

A přesně v tu dobu je nutné vyhledat odbornou lékařskou pomoc

Co může úzkost vyvolat? V podstatě cokoliv, je to velmi individuální, ale velmi často je spouštěčem nepříjemné místo, situace, obavy, vzpomínky, představy ale i třeba tělesné příznaky. Je zřejmé, že situací může být celá řada.

Co si v takovém stavu počít?

Ovlivnit vznik těchto myšlenek, které naskakují automaticky ovlivnit nelze, ale lze zvládnout další průběh, tj. jak o celé situaci přemýšlíme a jak ji můžeme zvládnout. Pokud mě napadá, že by se mi skutečně mohlo něco vážného či nepříjemného přihodit, tak mi to celkem pochopitelně navodí nějakou emoční reakci. V tomto případě nejspíše obavu – úzkost. Podle toho, jak o celé situaci přemýšlím, je ovlivněna moje emoční reakce. Čím více je pro mne situace ohrožující, nepříjemná, tím výraznější bude moje emoce, tím bude moje úzkost větší. Toto bývá doprovázeno výše zmíněnými tělesnými příznaky. V tomto úzkostném stavu si většinou chceme pomoci tím, že se situacím, které mohou vyvolat úzkost, vyhýbáme. Tím ovšem ztrácíme jistotu, že tuto situaci můžeme zvládnout. Důsledky úzkostných stavů mohou být opět různorodé v závislosti na typu, délce trvání a intenzitě obtíží (nezvládání běžných činností např. nákupy, ztráta zaměstnání, problémy ve vztazích atd.). Přirozenou tendencí člověka trpícího úzkostí je rychle se takových pocitů zbavit. Utíká před nimi. Bere je jako nepřítele. Úzkost přichází ze začátku jen občas a nečekaně, poté se začne plíživě rozšiřovat ve vašem životě. Je to boj se strachem, se sebou samým. Jenže sám sobě člověk utéct nemůže. Bojíte-li se například uzavřených prostorů, nejezdíte nejdřív jen výtahem, později už máte potíže i v uzavřené tramvaji a metru. Poté už neprojdete ani užším tunelem. Strach má přirozenou tendenci rozšiřovat se, pokud před ním utíkáme.

Před čím ale vlastně utíkáme? Úzkost či deprese jsou jen povrch všeho. Pokud totiž úzkostí či depresí trpíme, nedokážeme často myslet vůbec na nic jiného. Co když nám pocity úzkosti či deprese i k něčemu slouží?! Skutečným nepřítelem není úzkost samotná, ale to, kvůli čemu ji máme.

Ve své praxi klinického psychologa se často setkávám s úzkostnými stavy nejen u dětí, ale i u dospělých. Jak říkají psychiatři, 20. stol. je období deprese a teď jsme v období úzkosti.

Je to často způsobeno záplavou informací z medií, ke komunikaci nám slouží sociální sítě, ale nevedou k tomu, abychom si byli blíž a lépe spolu vycházeli. Úzkost vychází z toho, že jsme stále myšlenkami v budoucnosti, nežijeme přítomností a nedokážeme si ji dostatečně užít.

V depresi naopak řešíme minulost, co jsme udělali špatně, čemu nebo komu jsme nevěnovali dostatečnou pozornost, prožíváme lítost, děláme si výčitky.

PhDr. Alena Vojtíšková, klinická psycholožka, ObZZ Hradec Králové

Úzkosti nejčastěji vznikají z interpersonálních vztahů a konfliktů jak v rodině, tak v zaměstnání, ale i ze snahy být perfektní, úspěšný, nic nezmeškat, vypadat skvěle.

Na zmírnění úzkosti pomáhají různá relaxační cvičení, meditace nebo naopak pohybové aktivity ke snížení napětí a k celkovému uvolnění. Léky jsou často jen berličkou, která Vás na chvíli podepře, ale samotné příčiny úzkosti vás nezbaví.

Důležité je najít si něco, na co se budete těšit,co Vám udělá radost, tj. setkat se s přáteli, naplánovat si dovolenou, zvolit si vhodnou zájmovou aktivitu, která Vás bude uspokojovat a dodávat novou energii.

Pokud Vás začnou úzkostné stavy či obavy z určitých situací nějakým způsobem limitovat, omezovat, narušovat Vaše běžné fungování doma či v práci, pak už je vhodné vyhledat odbornou pomoc.

Mluvte o tom

Zkuste prozkoumat, co jste díky úzkosti či depresi získali nebo čemu jste se díky nim vyhnuli. Úzkost a deprese někdy fungují jako pokrytí pro nás mnohem hůře přijatelných pocitů. Nechcete si přiznat nefungující partnerský vztah, bojíte se dospělosti, a tak stojíte na místě, máte strach z vlastní neschopnosti v práci? Možná také utíkáte před pocity opuštěnosti či vlastního nepřijetí nebo unikáte traumatickým vzpomínkám.

Zkuste úzkost a depresi nebrat jako protivníka a neutíkat před nimi. Berte je jako dočasného pomocníka, který vás má v životě něco naučit nebo pomoci zakrýt hlubší strachy, se kterými jste dříve neuměli bojovat. Úzkost může být signálem, jakou cestou se vydat.

Naučme se považovat náš duševní stav za stejně důležitý jako je stav našeho těla. Mluvme sami se sebou, naslouchejme si. A nepodceňujme žádná varování těla, ani varování naší mysli. Obojí tvoří jeden celek. Jedno je závislé na druhém a naopak.

Antonín Maria Šuppler, arteterapeut

V každém případě proto nemá smysl se za úzkost stydět nebo s ní bojovat sám. Rozumné a správné je obrátit se na odborníky. V některých případech je možno rovnou nasadit psychoterapie, nejčastěji kognitivní behaviorální terapii. Někdy ale stačí si o věci samé jen promluvit s někým, kdo Vás vyslechne a nasměřuje k většímu pochopení stavu Vaší mysli.

Seznam pracovišť O naší organizaci Návštěvní kniha Kontakty

Strach a životní cykly

Existují jisté konstanty, které jsou nám všem společné nezávisle na individuálním nastavení, místě narození, tradici. Co nás navzájem spojuje v tom být lidmi. Pocit strachu je jednou z těchto společných zkušeností.

Můžeme jej znát v mnoha velmi odlišných podobách. Od jemných obav, které mohou být dokonce vzrušivě příjemné, až po ochromující děsivé ataky paniky, které nás zaplaví a mohou rozbourat naši sebedůvěru jako uragán.

Strach je v nás pevně zakořeněn nezávisle na míře inteligence a civilizovanosti.

V jádru je to stejný strach, který cítili naši předci v temných jeskyních a je to síla, která nás stejně tak spojuje se zvířaty.

Nezávisle na různých osobních interpretacích je silný strach takřka vždy strachem ze zániku. Zániku čeho? Sebe sama, mého já, mého sebe‑obrazu. A rozhodně se to netýká jen okamžiků ohrožení fyzickou smrtí.

Způsoby, míra, intenzita prožívání strachu jsou různé. Máme individuálně rozdílně nastavené vědomí. Někdo je veselé, lehko‑vážné povahy a s ničím si příliš neláme hlavu, někdo zase úzkostně prožívá i situace, které většině lidí přijdou jako naprosto bezproblémové.

Už v prenatálním období může bytost nasát podněty, jimž by dospělí vůbec nepřikládali význam. Dávná zranění a nejistoty z této doby si pak neseme životem, i když o nich třeba ani nevíme.

Čím vším je daná míra a četnost prožívání strachu, obav, úzkostí, je těžko říci. U každého se vždy bude jednat o jedinečný koktejl, v němž budou nejspíš namíchány

rané, dokonce už prenatální zkušenosti a prožitky
osobní nastavení, míra citlivosti, genetická výbava

naplnění či nenaplnění základních emocionálních potřeb v dětství a další.

Navíc během našeho života někdy přichází období krizí, přerodů, proměn, kdy hlubinné síly razantně a bez ptaní pronikají skrz slupku našeho vědomí, do našeho malého já. Tato období bývají nezřídka provázena velmi silnými prožitky strachu, úzkostí, děsu.

Uzlové body života

Už v raném dětství, kdy se tvoří struktura osobnosti, malá bytost často prožívá velké strachy spojené se separací od matky. Kolem sedmého a osmého roku pak dochází k vytváření hranice mezi vnějším a vnitřním prožíváním.

Dětské fantazie, často velice dramatické i hrozivé, jsou staženy do oblastí, které psychologie označuje jako stín.

Vytváří se naše lidská nebo možná přesněji vnější, na svět obrácená identita, obraz, kterým se prezentujeme a se kterým se také sami ztotožňujeme.

Magický dětský svět a jeho prožívání se bortí pod tlakem nutnosti nabrat určitou zřetelnou formu. Hlavně pro citlivé, samotářské, introvertní děti to může být velmi obtížné. Často je toto období přechodu plné děsivých snů, nočních můr. Může se stát (a není to výjimečné), že tyto rané fáze neproběhnou příliš dobře.

Fyzicky je sice malinká, ale s vědomím otevřeným možná tak, jak už nikdy poté nebude. A bez všech pozdějších obran, hranic a racionalizací.

Dávná zranění a nejistoty z této doby si pak neseme životem, i když o nich třeba ani nevíme.

Další vnitřní drama pak probíhá v období puberty, kdy tvorba osobnosti a vyhraňování se vůči okolí, zvláště rodině, je také časem častého strachu, nejistoty, deprese. A je to zase o proměně sebe sama, svého obrazu vůči okolí. Snad každý si prožil nějaké krušné pubertální chvíle, ať už sám se sebou, se svými rodiči, prvními láskami, experimenty s měniči vědomí.

Na vrcholu sil

Kolem třicátého roku, spíše po něm, se může stát, že se – mytologickým jazykem – vrátí Saturn. Značí to čas, kdy se staré dětské bolesti a strachy znovu otevírají, stínové, temné, pro naše já často děsuplné, přímo ďábelské síly, mohou vtrhnout do vědomí. A čím větší nálož si neseme, tím větší vnitřní horor může nastat.

Může přerůst až ve velice temné, drásavé období vnitřních nejistot, depresí, úzkostí, šílení. Mystici těmto časům říkají temné noci duše, hlubině psychologickým jazykem můžeme hovořit o fázi individuace zvědomování stínu.

Neznalí těchto procesů, včetně mnoha lékařů, hodnotí tato sice velice náročná, ale v hluboké podstatě léčivá období, jako duševní nemoc a takto k nim přistupují. Nezřídka i sám člověk této interpretaci uvěří a stane se nemocným. Není těžké tyto časy skutečně takto pochopit, protože to, co se děje, bývá někdy opravdu na hranici a i za hranicí našeho pocitu únosnosti a duševního zdraví.

Děsy, úzkosti, paranoie a deprese dokážou rozleptat nás samé až na samou dřeň. Vždyť koneckonců o nás samé jde, bortí se náš sebe‑obraz, ego, ochranné mechanismy padají, stínové, potlačené, nevědomé obsahy, démoni, strachy, nejistota, tajené představy, staré bolesti mohou zaplavit vědomí jako příval. Na světlo se derou obsahy naší Pandořiny skříňky.

Často se ve spirituálních systémech mluví o transcendenci, překonání, odevzdání, prohlédnutí, opuštění či dokonce zničení ega. Když se tak skrze síly mohutnější než jakákoli naše vůle začne dít, najednou s hrůzou vidíme, že se skutečně rozpadáme. Síly destrukce, často vnímané i jako temnota a zlo, si bez ptaní berou to, co má být zničeno či změněno.

Čím víc máme naloženo ze starých časů, čím je naše obrana silnější, tím těžší bývají tyto časy. Zde, možná poprvé v životě, skutečně cítíme prameny našich bolů, ale i prameny existence, která v sobě skrývá stejně světlou, pozitivní část, tak nyní velmi viditelnou temnou a destruktivní.

Cesta – kam?

Obdobně bouřlivá či třeba naopak únavně zdlouhavá může být po čtyřicítce krize středního věku, kdy čelíme neúprosnému faktu plynutí času, mizení mladistvé energie spolu s otázkou smyslu života svého i bytí obecně.

Samotné stáří pak bezpochyby přináší další výzvy a u někoho temný smutek, beznaděj a hněv. A samozřejmě i strach, protože nyní je zánik, fyzický stejně jako psychický, již skutečně na dohled. Nyní se ve své nahotě odhalí, jak jsme se s touto skutečností srovnali, protože už chybí obvyklé možnosti úniků do práce, vztahů, činností.

Čím naplníme poslední fázi lidského života, bude hodně záležet na tom, jak jsme se na ni připravili.

Nyní máme či můžeme mít skutečně hodně času na sebe. Někdo možná poprvé v životě.

Tento stav je možné chápat jako děsivou zkušenost zbytečnosti, marnosti nebo naopak jako úžasnou možnost se skutečně věnovat sobě, vnitřnímu prožívání, panoramatickému pohledu na život svůj i bytí jako takové.

Jaký postoj zaujmeme, čím naplníme poslední fázi lidského života, bude hodně záležet na tom, jak jsme se na ni připravili. Čím jsme plnili svou mysl, pozornost ve fázích předchozích.

Nyní, když pracuji se starými lidmi, vidím často se smutkem, že u nás je stáří opravdu jen o jakémsi přežívání. Vidím lidi, kteří si až sem dovlekli své staré šrámy.

V každé životní fázi proto stojí za to věnovat se plně své duši, jejím rytmům a požadavkům. Tato snaha se neztratí, stejně jako se neztratí ani naše nedbalost.

Dle apokryfního evangelia říká Ježíš: Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do poslední mince.

Strach funguje jako spolehlivý ukazatel, že uvnitř nás samých se něco děje, něco volá o pozornost, o péči. Strach v životě dost často upozorňuje na hloubku, na onu nekonečnou hlubinu uvnitř nás. Dříve nebo později k ní doputujeme všichni.

Síla pozitivního myšlení: 4 tipy, jak si poradit s úzkostí

Foto: Sam Wordley, Shutterstock.com

Současná situace, kdy všichni sedí doma a z médií se hrnou samé špatné zprávy, nepůsobí kladně snad na nikoho. Máme pro vás proto čtyři tipy, jak si dobít baterky, zbavit se stresu a naladit se opravdu pozitivně.

Máte pocit, že se na vás všechno sype a potřebujete se na chvíli zastavit, nadechnout a vydechnout a zase se uklidnit, než budete moci znovu čelit světu? Máme pro vás čtyři tipy, jak využít sílu pozitivního myšlení k vlastnímu prospěchu a nezbláznit se z nuceného pobytu doma s celou rodinou. Stačit vám bude jen trocha soustředění a chvilka pro sebe – ta už je sama o sobě terapeutická a bez klidu aspoň na pár minut denně to nejde.

Dýchání je základ. Všudypřítomná úzkost stahuje hrudník, můžete dokonce pociťovat tlak na plicích, ze kterého panika jen dále narůstá.

Mnozí lidé vůbec nejsou schopni využívat celou kapacitu plic ani za normálních okolností, dýchají mělce a povrchově, nezapojí bránici a mezižeberní svaly a nedostanou dech až do břicha. Věnujte každý den pár minut sami sobě a pouze dýchejte, naplno a soustředěně.

Rozviňte svůj dech, okysličte tělo, dodejte mu energii na celý den. Naučte se dýchat tak, aby to pro vás bylo příjemné.

Na dýchání navazují meditace. Jedná se o účinný prostředek, jak si vyčistit hlavu, restartovat se a pozitivně se nastavit. A není to nic těžkého. Najděte si klidné místo, pohodlně se posaďte, zavřete oči a zhluboka dýchejte. Cílem meditace je zbavit se veškerých myšlenek a obrátit se zcela do sebe.

Zpočátku to bývá těžké, začátečníkům se radí soustředit se na vlastní dýchání, což jim pomůže vytěsnit z hlavy všechny starosti. Postupem času to pro vás bude snadnější a snadnější. Věnujte se takto sami sobě každý den čtvrt hodinky. Budete překvapení, jak moc vás kompletní chvilka klidu osvěží a nabije.

Foto: fizkes, Shutterstock.com

Soustřeďte se na svůj dech a snažte se nemyslet na nic jiného

Že se teď neděje všechno podle vašich představ, ještě neznamená, že o tom nemůžete snít. Představujte si všechno, co byste teď chtěli dělat a nemůžete. Sebe samé na pláži s koktejlem v ruce nebo jak šplháte po horách, jste na dlouhé procházce nebo na pikniku v parku.

Představte si to do nejmenších podrobností a všemi smysly – jak vám vítr cuchá vlasy, jak vás slunce hřeje na tváři, jak se vám na jazyku rozlévá lahodná chuť mojita, do nosu proniká vůně oceánu a pod nohama cítíte rozpálený písek.

Váš mozek totiž nepozná, jestli jde jen o toužebné přání, které se teď nejspíš nesplní, nebo těšení na něco, co už je za rohem.

Automaticky vám s touto krásnou vizualizací naservíruje injekci pocitu štěstí a navíc vás nastaví tak, aby se něco podobného vaším směrem brzy přihnalo. Uvidíte!

Foto: Maridav, Shutterstock.com

Když si myslíš, že to máš, tak už to máš. To je prostá podstata vizualizace a pocitu štěstí

Barvy přinášejí do života energii a naději. Obklopte se jimi, ať už mluvíme o oblečení, nebo stěnách a kobercích ve vašem bytě. Budete překvapeni, jak moc jásavé odstíny rozzáří vaše dny a nakopnou celý váš organismus, přinesou dobrou náladu a úsměv na tvář.

Kromě toho se snažte naplnit barvami i sebe samé. To můžete využít například právě při meditaci, kdy propojíte všechny tři výše popsané metody. Usaďte se, zavřete oči, klidně dýchejte a vymeťte z hlavy všechny negativní myšlenky.

A pak si začněte vizualizovat barvy – takové, které vás těší, které vás nabíjejí a uklidňují. Představujte si, že s každým nádechem si těmito odstíny plníte plíce, že se rozlévají do každého koutku vašeho těla a očišťují vás od všech strachů a obav.

A s každým výdechem myslete na to, jak z vašeho těla tyto negativní pocity v nějaké podobě odcházejí – třeba jako obláček šedého kouře, který snadno odfouknete.

Málo energie, nechuť do života či úzkost? Možná máte zablokované čakry!