Co říct své dceři o menopauze

Matky a dcery. Co své děti učíme a možná o tom ani nevíme

Vzor, zdroj bezpečí a lásky, jež si neklade podmínek. Jaká jsou specifika vztahu matky a dcery a proč se nehodí být ani s dospělou dcerou kamarádka? Psycholožka Pavla Koucká se zamýšlí nad tím, jaké předáváme svým dcerám vzory a jaké to může mít důsledky.

Dokud jsou naše dcery malé, jsme pro ně nejlepší, nejkrásnější a nejhodnější maminky. Když přijdou do puberty, proměníme se náhle ve stvoření nechápavá a trapná, zkrátka nemožná. Jde-li vše dobře, za pár let se ustálíme kdesi v normálu: dcery si jsou dobře vědomy našich chyb, nicméně v zásadě nás považují za přijatelné.

A můžeme si všimnout, že se nám naše holčičky, už dospělé ženy, podobají nejen vzhledem. Aniž by si toho musely všimnout, přebraly mnohé z vzorců našeho chování, obzvláště co se týče ženskosti a vztahování se k druhému pohlaví. To na nás klade velkou zodpovědnost. Možná se samy potácíme ve vztazích, včetně vztahu k sobě samé.

Zamysleme se proto nyní, co můžeme pro své dcery udělat.

Mít ráda své tělo

Zásadní otázka pro matky zní: máte rády své tělo? Jak se k němu chováte, jak o něm mluvíte? Matka, která se trýzní dietami, vzdychá nad vráskami a šetří na plastickou operaci, tak mimo jiné ubližuje i své dceři.

 Tolikrát jsem slyšela malé či mladé dívky nadávat na „špeky“, „celulitidu“, „hrozné vlasy“ atd. Kroutila jsem hlavou a říkala si, jaká je to škoda.

Tuším, že to odkoukaly a odposlechly od svých nespokojených, na své tělo se zlobících matek. 

Sice to lze mírnit vyjádřeními: „Tebe se to netýká, ty jsi úplně akorát.“ Zázraky od takovýchto vět ovšem nečekejte, jak ostatně naznačuje moudré přísloví: slova vedou, příklady táhnou.

To nejdůležitější se děje nápodobou a je zajímavé, že ani v pubertě, kdy dívka vidí matku kriticky, tyto hluboké vzorce přístupu k vlastnímu tělu přehodnotit většinou nedokáže.

Možná je to velkou kritičností k tělu, která je pro období pubescence typická, nicméně říct si: „Jsem fakt pěkná, co ta máma s těmi špeky pořád blbne,“ je pro čtrnáctiletou dívku téměř nemožné.

Co říct své dceři o menopauze

Naopak máma, která se raduje z dobrého jídla, miluje pohyb i lenošení, a když náhodou zrakem zavadí o zrcadlo, usměje se na sebe, dělá jen tak mimochodem něco skvělého i pro své dítě. Naučí se, že ke svému tělu se může chovat s láskou a péčí, možná i obdivem. A bude v něm mít zdroj celoživotní radosti a uspokojení.

První krev

Velkou událostí v životě ženy je první menstruace. Reakce mámy se dívce hluboce vryje do paměti a může určit její vztah k periodě na dlouhá léta. Zřejmě si pamatujeme každá na okamžik, kdy jsme v kalhotkách našly první hnědý flek. „Když jsem se mámě svěřila, že jsem „to“ asi dostala, politovala mě – Tak už ti to trápení začalo.

“ „Ve svých třinácti jsem si už velmi přála menstruaci dostat,“ slyšela jsem jinou vzpomínku. „Většina spolužaček už ji měla, zbývaly jsme poslední dvě. Takže mou první emocí, když se to konečně stalo, byla vzrušená radost. Matka ji ale rychle zpražila. Řekla mi sice jen: Tak si vem na záchodě vložku.

Ale ten tón, jakým to řekla: bylo v něm znechucení, odpor, nevraživost…“

Řada jiných se smutkem v hlase líčí, jak v tom byly samy, nevěděly, kde vzít a jak použít vložku, styděly se to mámě říct. Další vzpomínají, jak máma tuto intimní událost necitlivě vyzradila zbytku rodiny.

Traumatizovat poprvé menstruující dívku je velmi snadné a důsledky se mohou táhnout prakticky až do menopauzy.

Nepřijetí menstruace často vede nejen k nepříjemným pocitům, ale mnohdy i k psychosomatickým bolestem.

Je skvělé, když máma projeví radost nad tím, že její dcera už je ženou. Když ji ujistí, že je vše v pořádku, poradí, jak používat vložky, případně přeprat kalhotky.

Symbolický může být dárek podtrhující dívčinu ženskost: nové šaty, šperk… Někdo doporučuje i oslavu v ženském kruhu.

Zde ovšem záleží na povaze dívky: některé potěší, jiné berou menstruaci jako soukromou záležitost a nechtějí na ni takto upozorňovat.

Budovat partnerský vztah

Další oblastí, v níž je matka dceři zásadním vzorem, je vztah k mužům. Je důležité, jak o mužích mluvíme, jak se k nim vztahujeme. A ze všeho nejdůležitější je, jaký partnerský vztah žijeme. Je láskyplný a podporující? Nebo plný závisti, žárlivosti a nedůvěry? Žijeme s otcem své dcery, s někým jiným, nebo sama?

Znám řadu žen, které se obrazně řečeno bičují za to, že to s otcem dětí nevyšlo a obávají se, že ani potomkům se partnerské vztahy dařit nebudou, když nemají vzor. Tak to ale není.

Výzkumy sice ukazují, že dívky z rodin, kde chybí otec, začínají časněji se svým sexuálním životem, jejich sexuální kontakty jsou v průměru rizikovější a partnerské vztahy kratší, zároveň to ale neznamená, že by tomu tak muselo být.

Navíc se ukazuje, že je lepší chybějící otec, než otec závislý (drogy, alkohol, hrací automaty…), násilný či jinak osobnostně patologický.

Ne, opravdu naše holčička nemusí nosit růžovou a volánky, zvlášť pokud se jí to nelíbí. A že sousedka na první pohled nepoznala, že je to holčička? A co?

Pokud vám vztah s otcem dcery nevyšel, může jí být vzorem váš vztah s novým partnerem, vztah prarodičů či nějaký jiný pár v bližším okolí. Důležité také je, jak se vztahujeme k mužům obecně: zda věříme, že zdravé a příjemné partnerství je možné.

Nejhorší je pochopitelně postoj: Chlapi jsou všichni stejní. Jenom tě využijou, a pak tě odkopnou. Pokud si toto myslíte, zkuste se na to podívat s nějakým dobrým psychoterapeutem, nebo možná raději psychoterapeutkou.

Dceři přiznejte, že toto vám zrovna nevychází, že váš vztah k mužům je třeba poznamenán nedůvěrou či strachem. Snažte se ovšem nebrat jí víru v to, že existují dobří muži a naději, že jí partnerský vztah vyjde. Muži a ženy jsou si rovní, ale nejsou stejní.

Naučme své dcery radovat se z této jinakosti, užívat si vzájemnou přitažlivost a snažit se o porozumění.

Vedle ženskosti a partnerských vztahů jsme pro své dcery vzorem i v mnohém jiném. Ve zvládání těžkostí, umění relaxace, ve schopnosti spolupracovat i být samostatná a mnohém dalším.

To sice již nejsou genderově specifické vlastnosti, a tak si dcera může vzít za vzor i otce, přesto jsme však identifikačním objektem číslo jedna. Nejen proto se hodí občas zamyslet nad tím, jaké jsme.

Být k sobě upřímná (ale ne přehnaně kritická).

Vlastní osobnost

I když jsme pro svou dceru nejdůležitějším vzorem, neměla by být naší kopií. Pokud matka považuje vše, co sama dělá, za nejlepší, a nedovolí dceři, aby byla svá, dochází k dvěma možným scénářům. Silná dcera má s matkou brzy konflikty, brzy odchází z domova.

Slabá dcera naopak zůstane i v dospělosti psychicky závislá na své matce. Se vším se s ní radí, přejímá její názory. To jí však znemožňuje zažívat autentické emoce, jednat přiléhavě situacím a působí potíže ve vztazích.

Co můžeme udělat pro to, aby si naše dcera vytvořila vlastní osobnost? 

Respektujme, že naše dcera je jiná. Nepřenášejme na ni své ambice a plnění snů, jež nám osobně nevyšly. Nepodléhejme ve výchově tlaku společnosti a genderovým stereotypům.

Chlapeček v modré a holčička v růžové? A pro jistotu ještě vyšít kytičku a do uší náušničky, ať nikdo nepochybuje? Ne, opravdu naše holčička nemusí nosit růžovou a volánky, zvlášť pokud se jí to nelíbí. A že sousedka na první pohled nepoznala, že je to holčička? A co? Podobné je to v chování.

Dívka nemusí být vždy hodná a poslušná, se vším svolná, chápající a empatická. Má právo na své názory a na to, aby je projevila. Může být rozhodná a v kolektivu se projevovat dominantně.

Budete mít zájem:  Máme víc věcí, ale letos jsme si žili hůř, míní Češi

Nechat ji jít

Unesme i to, že se nám dcera vzdaluje: Naše malá holčička se s příchodem dospívání mění. Už se nám se vším nesvěřuje, možná nás dokonce odmítá, odsuzuje. Vězme, že aby našla samu sebe, potřebuje shodit staré modly. Potřebuje se od nás odpoutat, odmítnout naše hodnoty, způsoby chování, vkus… A třeba to od toho našeho nebude zas tak daleko.

Teprve když dívka shodí dosavadní idoly, může experimentovat, zkoušet si, co se líbí jí. My mámy bychom jí k tomu měly poskytnout prostor. To znamená neodsuzovat jiné lidi, jejich názory atd. jen proto, že jsou jiní. A také bychom měly nechat naše dcery jít svou cestou, i když se obáváme, že bude trnitá.

Řekněme jim svůj názor, své obavy, ale neopakujme je stále a nechme je činit vlastní rozhodnutí. Slepé uličky, chyby, nárazy a pády k životu patří a pokud nejsou fatální, stanou se cennou životní zkušeností. Můžeme dcerám vyprávět o patáliích, jimiž jsme prošly, a jistě jim tím některé bolavé zkušenosti ušetřit.

Vše se ale zprostředkovaně předat nedá, něco si naše dcery potřebují prožít samy.

Kamarádství je vyvážený, svobodný vztah. Rodičovství nikoli. Jako rodiče zejména nezištně dáváme.

Proces odpoutání začíná už v pozdně kojeneckém věku tím, že své dceři dovolujeme navazovat vztahy s dalšími osobami, a pokračuje přes školku, školu a kamarády až po partnerský vztah a vlastní rodinu.

Dívky potřebují poznat, že jiní lidé mají jiné preference, jiné zvyky, hodnoty a názory, než máma. To jim dává možnost porovnávat, přemýšlet a hledat sebe samu.

Proces odpoutání dcery vrcholí nalezením životního partnera: vlastní rodina by měla být pro naši dceru na prvním místě.

Někdy je to pro matky těžké, obzvláště když žijí samy s jediným dítětem, jež se jim stane v určitých ohledech životním partnerem. Pokud je matka osobnostně patologická, nechce dítěti dovolit odejít.

A obzvláště tehdy, když se připojí vážná nemoc, je to pro dceru z psychického hlediska téměř nemožné, neboť se obává, že by ji matka utrápila svými výčitkami, případně by se sama utrápila výčitkami, jež dávno zvnitřnila.

Pokud k nám naše dcera neztratila důvěru, většinou se pouto opět zintenzivní poté, co se jí narodí děti. Ráda pak využije našich zkušeností a ochoty a my si budeme moci užívat její blízkosti i vnoučat.

Nejlepší kamarádky?

Zdálo by se, že když dcera dospěje, je konečně čas být těmi nejlepšími kamarádkami. Takový typ vztahu ale spíše škodí. Dokud jsou dcery malé, jsme v pozici autority a neseme za ně zodpovědnost, jež kamarádce nepřísluší.

V pubertě je na místě unést odmítání a nápor i velmi negativních citů, což kamarádka neunese. A když dcera dospěje? Už nese zodpovědnost sama za sebe sama, pubertální odpor taky není na pořadu dne, jenže v asymetrickém postavení zůstáváme i nadále.

I nyní by máma měla být ve vztahu tou stabilní, zatímco dcera má prostor pro výkyvy a třeba i hlouposti.

Pokud chceme být pro své děti i v dospělosti bezpečným přístavem, do něhož se mohou v případě potřeby navracet, musíme vážit, čím je zatížíme. I intimní svěřování do vztahu matek a dcer patří jen omezeně.

„Máma se mi svěřuje, jako kdybych byla její kamarádka. Ale já opravdu nechci vědět například o impotenci svého otce. To si mají řešit spolu, ne se mnou!“ rozčiluje se například jedna z nevhodně zatížených dcer.

Kamarádství je vyvážený, svobodný vztah. Rodičovství nikoli. Jako rodiče zejména nezištně dáváme. Ne, že bychom nemohli i brát, ale snažme se, abychom své děti nezatěžovali.

Když byla naše holčička maličká, byla na nás naprosto závislá, nemohly jsme se vzdálit na krok. A bylo to tak správně. A teď je možná třeba zrovna za oceánem, a je to tak správně.

Buďme tu pro své děti, když nás potřebují, a nechme je jít, když to potřebují. I to je projev lásky.

Moje dcera čeká dítě. Já také | Žena.cz

„Tohle by mě prostě nenapadlo ani ve snu. Když se menstruace nedostavila, s úlevou jsem si myslela, že už jsem – konečně – v přechodu. Pravdu jsem proto zjistila až za dva měsíce, právě když jsem oslavila 51. narozeniny. Jsem těhotná,“ napsala nám paní Míla z Benešova.

„A aby toho nebylo dost, dostala jsem k narozeninám dárek od dcery: Zprávu že budu mít vnouče! Oslava se tak rázem zvrhla v komedii jako vystřiženou z temperamentní Itálie. Mluvili jsme jeden přes druhého, šíleně se smáli, trochu plakali a vůbec – byli jsme z toho úplně paf. Vlastně jsme pořád,“ přiznává.

Čtěte také: Zatajila jsem partnerovi těhotenství a šla na potrat

Její příběh se hodně vymyká z běžného běhu života a ukazuje, že stát se může leccos nečekaného i v nejlepších rodinách. Jako je ta její.

Úplně obyčejná rodina

Kdybyste čekali vybydlený byt a problémovou rodinu, nemohli byste být na větším omylu. Rodina paní Míly bydlí v příjemném domečku v malebné krajině kousek od zámku Konopiště.

Když tu před deseti lety zdědili dům po babičce, prodali pražský byt a adaptovali si malý vesnický domek na velmi příjemné bydlení. Paní Míla je výtvarnice a na interiérech je její šikovná ruka hodně znát. Manžel provozuje obchodní firmu.

Jediná dcera dokončila bakalářské studium a pracuje jako fyzioterapeutka.

„Poslední roky už Kristýnka doma moc nebydlela a pak se odstěhovala do Prahy definitivně. Sice nám po ní bylo smutno, ale pro náš vztah to znamenalo nový, silný impuls. Už jsme nemuseli být v ložnici potichu, ani jsme ji nemuseli zamykat. Zvykli jsme si doma chodit nazí. Znovu jsme se sblížili a prožívali druhé líbánky,“ vypráví Míla.

Těžké rozhodování

Zdravotní problémy spojené s přechodem nikdy neměla. „Asi to hodně souvisí s životním stylem – oba s manželem hodně cestujeme, v zimě lyžujeme, v létě jezdíme na kolech. Jsem v dobré fyzické kondici a snad vypadám i o pár let mladší. Prostě pohoda.

Posledních deset let mi čas od času bývalo horko, ale to bylo tak všechno. Když jsem přestala menstruovat, nijak mě to netrápilo. Naopak. Bylo to daleko pohodlnější.

Konečně jsem se zbavila vložek a tampónů! A po čtvrt roce jsem přestali používat ochranu a prostě si  užívali,“ přiznává.

Doporučujeme: Stála jsem před babyboxem s miminem a stovkou v kapse

Výsledek na sebe nenechal čekat dlouho… A přinesl krutá dilemata. Nechat si miminko a riskovat, že bude postižené? Nebo jít na interrupci a usnadnit si život?

„Byly to dlouhé a náročné debaty a trvaly celý týden. Snad nikdy jsem svého muže nepoznala lépe – jeho lásku a velkorysost. Dovolit si to můžeme a rozhodnutí je na tobě! Já tě podpořím, ať bude jakékoli. Takové bylo jeho stanovisko. I díky tomu jsem se rozhodla, že si miminko nechám – pokud bude zdravé,“ říká paní Míla.

S bříšky v osmém měsíci

Novinku chtěli dceři s přítelem sdělit na oslavě matčiných narozenin. Dcera je ovšem předběhla. „Mami, tati, nevím, jak vám to máme říct, tak radši rychle. Čekáme miminko, budete babi a děda,“ oznámila u slavnostního oběda.

Zaražené mlčení, které následovalo, nečekala. Máminu odpověď už vůbec ne: „Týnko, Petře, moc vám gratulujeme. A taky musíme něco prozradit. Týnko, budeš mít sourozence. Petře, stane se z tebe švagr!“ A pak už nastala výše zmíněná situace jako z potřeštěné komedie.

To bylo před půl rokem. Všechny zdravotní prohlídky a testy dopadly dobře. Teď už se máma s dcerou kulí s předporodními bříšky a jen čekají, jestli se napřed vyklube strýc, nebo neteř…

Budete mít zájem:  Cykloturistika pro seniory – ideální sport

Bláznivý svět, viďte? Zažili jste i vy něco podobného? Se svými zkušenostmi se můžete svěřit ostatním pod článkem.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Bydlíme v panelákovém 2+kk. Je nás tam pět…

„Těhotný muž“ Thomas Beatie se rozvádí. Má tři děti

5 varovných příznaků mrtvice. Poznáte je?

  Video Mohlo by Vás také zajímat: Rozdělili desítky milionů korun: Lidé můžou mít i dobrozvyky, posunuli jsme hranice | Video: Daniela Drtinová

10 věcí, které by matka (ne)měla vyčítat své dceři

  • Vztah mezi matkou a dcerou může být ten nejkrásnější, ale zároveň i nejbolestivější. Záleží, jak silné pouto si mezi sebou dvě ženy vytvoří a s čím k sobě navzájem přistupují. I když se z nich během let stanou nejlepší přítelkyně, napořád budou mámou a dcerou. Proto bychom si měly občas odpustit řeči, které k našim drahým matinkám máme (jako třeba že mám velký zadek jen kvůli ní), stejně jako ony by občas mohly přestat být trochu méně mateřské vůči nám. I když, jaká matka, taká Katka, jednou ve vztahu k našim dětem nebudeme nejspíš jiné…
  • To, že jsem nešla studovat vysokou školu neznamená, že v životě nechci nic dokázat. Klíč k životnímu štěstí přeci netkví v tom, jestli budu mít před jménem nebo zajménem pár písmenek navíc. Jsou přeci povolání, ke kterým nepotřebuji diplom, nýbrž talent. Raději mě prosím podporuj v tom, co dělám, co mě baví. Protože tak budu šťasná.Vzpomeň si, že od mala jsem si psala krátké dětské povídky, které sice neměly hlavu ani patu, ale bavilo mě to. Teď mě psaní živí a myslím, že s diplomem by mi to o moc lépe nešlo.
  • Maminko neboj, kdyby se něco dělo, ty budeš první člověk, kterému to povím! Ale vždyť to sama znáš… Člověk má přes den občas tolik práce, že zapomíná pomalu i jíst, natož pak volat rodičům. To, že ti jeden den nezavolám ještě neznamená, že je něco v nepořádku. Spíš bys měla být nervózní, pokud bych ti volala několikrát denně a bavila se s tebou vlastně o ničem. V tom případě se se mnou asi bude něco dít, jen nebudu vědět, jak ti to mám říct.  

  • Kdyby to bylo tak jednoduché, jak si myslíš. Ačkoliv ty budeš bezvadná babička, o tom žádná, musím nejprve sama sebe přesvědčit o tom, že já budu dobrá matka a můj muž dobrý otec. Chci své potomky přivést do pohody, klidu, zařízeného a spokojeného doma. A to v dnešní době není jednoduché. Vydrž, ještě chvíli a vnoučata budou! Mami, tuhle větu si ale prosím odpusť ve chvíli, kdy budu sama bez partnera, se kterým bych děti mohla mít. V tu chvíli po nich totiž budu pravděpodobně toužit úplně nejvíce. A bude pro mě bolestné nejen to, že nemám děti, ale že je nemám ani s kym mít.
  • „Podívej se na tu sousedovic Andulu. Ta má stálou práci, dobré peníze, manžela, čekají spolu dítě a teď si ještě budou brát hypotéku na rekonstrukci baráčku. A ty furt akorát někde cestuješ a užíváš si!“ Mami, otevři oči. Andula má sotva výuční list, anglicky umí pouze „Helou, maj nejm is Andula end ájm from ček republik,“ a pracuje na úřadě bez jakýchkoliv vyhlídek pracovního růstu. Její manžel jí akorát tak přivedl do jiného stavu, jinak doma skoro pořád není a hypotéku budou splácet dalších třicet let. Opravdu bys chtěla, abych byla jako ona? 
  • „To já jsem tátovi vařila denně, je to přeci chlap a potřebuje dostatek jídla!“ Mami ano, ale můj partner chodí v práci na obědy a doma už pak žádné teplé jídlo výslovně nechce. Rozhodně se mnou nestrádá. Nebo si myslíš, že to břicho, co mu roste, je pouze nafouklé hladem? Neboj, lednice u nás prázdnotou rozhodně nezeje. O víkendu samozřejmě k plotně stoupnu a něco dobrého uvařím.
  • Ano, to je pravda. Na to ti asi nemám co říct. Ale mami, já se opravdu snažím šetřit si nějaké peníze. Jenže ono to tak nějak nejde, protože ty botičky a šatičky jsou tak krásné a já je opravdu potřebuji. Neboj se, neutrácím všechno, to se ti jen zdá. Mám skryté rezervy. …a navíc. Pořád čekám na toho prince na bílém koni, co se o mě bude starat do konce života. A toho přeci bez krásných botiček neokouzlím, ne? 
  • Slyšíš akorát to, co chceš. To není pravda, já jsem na něj hodná, ale pokud sedí jak pecka a kouká, jak my dvě spolu taháme těžký stůl, uznej, že to nemůžu přejít jen tak bez komentáře. Znáš ho pouze jako svého budoucího zetě, kdy se k tobě chová galantně, nosí ti kytky a usmívá se na všechny kolem. Nežiješ s námi a nevíš, jak to mezi námi funguje. I když se milujeme, občas musíme říct i něco nepříjemného. A věř mi, že se mnou se opravdu nemá zle. Ostatně, některé věci jsou dědičné, vzpomeň jsi, jak na tátu vždy vylítneš když si neuklidí boty do botníku… Navíc, kdo mě to učil, že zatímco na ženské nesmí zaschnout krev, na chlapovi pot?

  • Dobře, uznávám, že tohle je poměrně oprávněná výtka… Ale vem si, že to je pro tebe hned dvojnásobný kompliment. Nejen, že s tebou sdílím tvůj vkus na oblečení, ale také to znamená, že pokud sluší mně, musí slušet i tobě. Je to jen jako kdyby ses dívala do zrdcadla na sebe o dvacet let mladší.  Příště, až mi zase budeš vyčítat, že na naši schůzku přijdu v tvém oblečení, pojďme rovnou raději na nákupy a pořiďme si některé kousky stejné. Pak se už nikdy nestane, že by ti ty nejlepší úlovky ze skříně zmizely.
  • Ano mami, táhne mi na záda, ale venku je 30 stupňů a mně se mezi tílkem a sukní odrhnul asi tak půlcentimetrový proužek. Já vím, že máš strach o mé zdraví, to je samozřejmě z tvé pozice naprosto legitimní, ale už jsem dospělá a vím, jak se oblékat.  Tuhle větu jsem nesnášla už když jsem byla malá a tys mi denně kontrolovala, v čem jdu ven. Dnes tomu není jinak a chlupy na rukou mi z ní stávají mnohem více, než z těch holých zad. 
  • Mami, už mi není deset let, kdy mi můj metabolismus šlapal jak hodinky a já mohla sníst na posezení knedlíčkovou polévku, svíčkovou s knedlíky a na závěr do sebe nasoukat ještě pořádný kus bábovky.  Samozřejmě, že mi tvé jídlo chutná, a moc! Ale je dost možné, že během života mi v hlavě něco přeskočí a najednou se dám na raw stravu, nebo na vegetariánství. A od tebe budu čekat, že místo abys mi podsouvala koláč, budeš mě v tom podporovat. I když jsou tato životní období spíše přechodná a brzy mě přejdou…

     

Klíčová slova: matka a dcera, matka, dcera, vztahy, výtky, vysoká škola, komunikace, vnoučata, rodina, manželství, UTRÁCENÍ, cestování, nákupy, oblečení, raw strava, vegetariánství

Menopauza. Hubené, bezdětné a kuřačky navštíví dřív!

Menopauza je období, které jednou čeká každou z nás, a vyvolává řadu otázek. Dá se oddálit? Může žena v přechodu otěhotnět? Jaká jsou rizika a výhody hormonální terapie? Co se děje v těle, když přijde „nával“? Na tyto a mnoho dalších otázek mi ochotně odpověděl MUDr. Pavel Turčan, odborný ženský lékař a sexuolog.

Jakou roli v nástupu menopauzy hraje dědičnost. Je období, kdy žena přichází do menopauzy stejné u dcery jako u matky? Dědičnost v období nástupu menopauzy hraje spíše roli nepřímou. Určitá shoda mezi matkou a dcerou se objevit může, ale někdy jsou i dost významné rozdíly.

Přece jenom polovina genetického materiálu nepochází od matky a při nástupu menopauzy nezáleží jen na genetických danostech, ale i na zeměpisné oblasti, způsobu života a stravování, počtu dětí a podobně.

Odpověď na další část otázky tedy zní: období nástupu u dcery a matky může vykazovat jistou podobnost, ale pravidlem to není.

Je možné, aby se příznaky klimakteria objevily už ve 40 letech? Co proti nim dělat?Samozřejmě možné to je, ale v tomto případě jev označujeme jako klimakterium předčasné. No a co proti nim dělat? Postup je stejný jako u klimakteria fyziologického.

Pravidelně chodit na preventivní prohlídky, včetně preventivního vyšetření na osteoporózu, protože po přechodu dochází k rychlejšímu odbourávání vápníku z kostí, ale i na další vyšetření.

Vhodnou životosprávou, zdravým pohybem na čerstvém vzduchu a určitými stravovacími návyky, případně doplněnými o užívání doplňků stravy, můžeme dopad přechodu zmírnit či se alespoň částečně ubránit mnohým nepříjemným potížím jako například návaly horka a potu, zimince, brnění končetin, depresivních a úzkostných nálad, atd.

Dá se menopauza nějak oddálit? Třeba způsobem života, výživou?

Které ženy se jí „dočkají“ dříve?

Na to jsem vlastně již částečně odpověděl. Nejčastěji se jedná o velice hubené ženy, bezdětné, kuřačky se špatnou výživou. Některé ženy mají časný nástup geneticky daný, u jiných může nastat i kupříkladu v důsledku autoimunitního onemocnění, kdy si žena vytváří protilátky proti vlastním vaječníkům či vajíčkům, a sama si je tak likviduje.

Jaká jsou rizika u pozdější menopauzy? Co když žena ještě menstruuje v 52 letech? Hrozí jí nějaké nebezpečí?Pokud žena menstruuje v 52 letech a později, mluvíme skutečně o pozdní menopauze.

Za určitých okolností, pokud i v tomto období má žena menstruaci pravidelnou, s vyváženými hormonálními hladinami v průběhu cyklu, by tento stav neměl být nějak nebezpečný.

Dosti často již ale dochází k výkyvům hormonálních hladin, anovulačním cyklům, a v tomto případě je sliznice v děloze (endometrium) i děložní svalovina vystavená dlouhodobému působení vyšších hladiny estrogenů, s chyběním gestagenů, což může mít za následek extrémní nárůst endometria (tzv.

endometriální hyperplazie) s nepravidelným a silnějším i delším krvácením, riziko tvorby polypů a myomů a taky, bohužel, vyšší riziko vzniku rakoviny děložní sliznice. Proto je vhodné se vždy nespoléhat jenom na přírodu, ale pravidelně se nechat vyšetřit i u odborníků.

Jsou půlroční výpadky menstruace normální?Jsou poměrně běžné. Menopauza je termín, označující první den poslední menstruace v životě ženy. Je to tedy pouze jedno datum v kalendáři.

A to, že byla menstruace opravdu poslední, se dozvíme až po roce, jestliže se žádná další již nedostaví. U většiny žen navíc činnost vaječníků nepřestane náhle, jedním šmahem, ale spíše pozvolna. Pokud vaječníku začínají „docházet síly“, začne se tělo bránit tím, že v hypofýze zvýší tvorbu tzv.

folikuly stimulačního hormonu (FSH), kterým se snaží vaječník opět probudit a donutit k činnosti. Někdy se to ještě na určitou dobu podaří, třeba i po půl roce.

Pokud se ale krvácení objeví až s pauzou po jednom roce a více, mohlo by se jednat o krvácení z polypu či hyperplastického endometria, ale bohužel i o rakovinu endometria. Proto by každé takovéto krvácení mělo být řádně vyšetřeno a objasněno.

Známe příznaky jako návaly horka, pocení, bušení srdce. Co přesně je způsobuje? Víme, že za to „může“ změna hormonální hladin a úbytek hormonů, ale zajímal by mě přesný mechanismus. Co se děje v těle, když přijde třeba „nával“?S blížící se menopauzou klesá počet dozrávání schopných vajíček.

Na začátku každého cyklu dochází k nastartování růstu několika vajíček, z nichž většinou jedno dozraje až do stadia dominantního folikulu, tedy toho, ze kterého se uvolní oplodnění schopné vajíčko, zatímco ostatní folikuly mu dělají pouze hormonální podporu, tj. vytváří se v nich hormony, zvláště estrogeny. Po ovulaci se zbytek dominantního folikulu mění v tzv.

žluté tělísko (corpus luteum) a opět v něm probíhá čilá hormonální aktivita s tvorbou zvláště gestagenů, ale částečně i estrogenů. Tato fáze je většinou dlouhá asi 12 až 14 dní a její délka je za normálních okolností stabilní.

S blížícím se přechodem většinou nejdříve selhává funkce žlutého tělíska a cyklus se zkracuje, pak postupně ustává ovulace a  začínají anovulační cykly, nebo se ovulace značně zpožďuje a cyklus se významně prodlužuje. Zpočátku se jedná spíše o nedostatek nebo chybění gestagenů, pak se k nim přidává i kolísání hladin či významnější pokles až chybění estrogenů.

Na tyto tělo reaguje zvýšením již zmiňovaného FSH a jeho vyplavování z hypofýzy neboli podvěsku mozkového, je doprovázeno příznaky jako návaly horka, potu, atd. Takto to lze zjednodušeně popsat. Celý tento proces je samozřejmě poněkud složitější a navíc mnohé souvislosti nám zatím ani dnes ještě nejsou známé.

Některé příznaky menopauzy zní až děsivě. Bolest na hrudníku, deprese, závratě. Dají se nějak zmírnit i bez podávání hormonů?V naprosté většině případů ano. Jednak vhodným složením stravy se správným poměrem tuků, sacharidů a bílkovin, s vyšším příjmem omega 3 mastných kyselin, s dostatkem vitaminů a minerálů, včetně stopových prvků, zdravým pohybem atd.

Jsou ale určité potraviny, například sója či sojové klíčky, které obsahuji rostlinné estrogeny- fytoestrogeny, a ty mohou být zvláště v tomto případě vhodné.

Někdy si můžeme pomoct užíváním některých doplňků stravy, například s obsahem extraktu z drmku, nebo přípravky s obsahem mateří kašičky a pylu, případně s přidanými izolovanými fytoestrogeny ze sóje a červeného jetele, například Sarapis soja.

Jistě jsou ženy, kterým se hormonální substituční terapie nedoporučuje ze zdravotních důvodů. Co byste poradil takovým „nešťastnicím“? Jsou nehormonální rostlinné přípravky účinné, nebo je to placebo?Výsledky několika studií dokládají, že se o placebo nejedná.

Existuje ale určitá část lidí v populaci, je jich asi kolem 11 %, kteří nemají enzymatickou výbavu na zpracování fytoestrogenů, a těm většinou tento způsob přírodní léčby fungovat nebude. U zbývající části populace šance na úspěch je.

Přírodní prostředky v mnoha ohledech sice nejsou tak účinné jako hormonální léčba, ale u větší části případů jsou dostatečně účinné.

Ženy se hlavně obávají, že hormonální léčba může mít zvýšený podíl na vznik rakoviny. Uklidnil byste je, nebo jejich obavy spíš potvrdil?Dlouhodobá léčba estrogeny opravdu mírně zvyšuje riziko vzniku rakoviny prsu, ale rozhodně to není tak tragické, jak se někdy uvádí.

Ono záleží na tom, ze kterého úhlu pohledu se na to podíváme. Když vám někdo řekne, že po pětiletém užívání estrogenů se zvyšuje riziko vzniku rakoviny o více než 30 %, zní to hrozně a ten dotyčný má pravdu.

Ale když si uvědomíme, že oněch zhruba 30 % znamená 3-4 nové případy na 10000 žen, toto číslo již tak hrozné není. Navíc ženy s hormonální léčbou jsou mnohem více a častěji hlídané lékaři a na rakovinu se tak přijde mnohem dříve.

Je dokonce i prokázané, že u žen, které užívaly estrogeny a objevila se u nich rakovina prsu, tak tato lépe reagovala na léčbu a vyskytovalo se u nich méně vážných a smrtelných komplikací. Navíc, hormony ani tak nejsou vždy zodpovědné za vznik rakoviny, jako spíše za urychlení jejího vzniku.

Hormonální léčba by správně neměla být předepisována masově, ale vždy je nutné zvážit více faktorů a případných rizik. U správně nasazené léčby by měl být přínos léčby vyšší, než rizika, která může způsobit.

Může žena v menopauze otěhotnět?Pokud už žena má menopauzu, myslím tím, že již nemenstruuje a nedozrávají u ní žádná vajíčka, otěhotnět již nemůže. V období před menopauzou, tedy v perimenopauze, kdy se již vyskytují přechodové potíže, je sice již pravděpodobnost otěhotnění výrazně snížená, nicméně nelze ji naprosto vyloučit.

Na otázky odpovídal: MUDr. Pavel Turčan, odborný ženský lékař a sexuolog

Centrum MEDIOL, s.r.o., Olomouc

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector