Wiense v roce 2008 vážně zranil zásah elektrickým proudem. Stavební dělník tehdy přišel o většinu tváře a zcela oslepl. Wiens nyní přiznal, že když poprvé slyšel o transplantaci, nevěřil, že bude účinná.
„Ale teď jsem tady. Tvář cítím přirozeně, je to pocit, jako by byla má vlastní,“ řekl před televizními štáby Wiens. Pacient prý znovu vnímá pachy, zlepšil se mu sluch a dokáže dýchat bez pomoci přístrojů.
Zraněný muž prohlásil, že toužil po nové tváři především proto, aby mohl znovu cítit polibky své tříleté dcery. Chtěl také, aby se vyhnula otázkám ostatních dětí, proč její otec vypadá jinak než ostatní lidé.
Teď by se mělo vrátit fungování obličeje
Novinářům prozradil, že když ho dívka poprvé po transplantaci spatřila, řekla mu, že vypadá krásně. Wiens už se začal učit ovládat své obličejové svaly. „Musím se učit všechno znovu od začátku,“ řekl, ale zdůraznil, že to je velmi dobrý pocit.
Američan Dallas Wiens před pracovním úrazem na archivním snímku
Američan Dallas Wiens přišel při pracovním úrazu o obličej
Američan Dallas Wiens po kompletní transplantaci se svojí dcerou Scarlette
Pomahač na tiskové konferenci uvedl, že výsledky transplantace předčily očekávání. „To nejlepší přijde v nadcházejících šesti až devíti měsících, kdy se začne vracet fungování (obličeje) a kdy Dallas ucítí i lehké dotyky na své tváři,“ podotkl český plastický chirurg.
| Čtyřicetiletý chirurg se narodil v Ostravě a vystudoval na lékařské fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Do bostonské nemocnice, která patří řadu let mezi deset nejlepších nemocnic v USA, přišel na chirurgickou praxi v roce 1996. |
Lékaři nicméně upozorňují, že transplantace Wiensovi nevrátí zrak. Některé nervy byly podle nich natolik poškozeny, že zraněný muž nejspíš získá jen částečný cit na levé straně tváře a čela.
Pomahač podnikl i další kompletní transplantaci
Operace byla hrazena ze zvláštního grantu amerického ministerstva obrany. Pentagon bostonské nemocnici věnoval 3,4 milionu dolarů (57,6 milionu korun) na výzkum transplantací, během kterého by měli lékaři dát nový obličej pěti lidem.
Druhou úplnou transplantaci obličeje provedli lékaři pod Pomahačovým vedením koncem dubna. Příjemcem byl třicetiletý muž, který v roce 2001 po dopravní nehodě utrpěl vážné zranění při kontaktu s vedením elektrického proudu.
První pacientku, která má podruhé transplantovaný obličej, zatím neukazujeme, řekl doktor Pomahač
Ostravský rodák v USA provedl první úplnou transplantaci obličeje. A v červenci se Bohdanu Pomahačovi podařilo poprvé v historii transplantovat stejné ženě obličej podruhé.
Ředitel popáleninového a traumatologického centra Brigham and Women´s hospital v Bostonu v pořadu Interview vysvětlil, že pacientku měsíc od operace ještě neukazují, protože pacienti bývají nateklí.
Dobu, kterou může vydržet transplantovaný obličej, doktoři neznají, ale Pomahač odhaduje deset let.
První transplantaci obličeje měla pacientka Carmen Tarletonová od plastického chirurga Bohdana Pomahače v roce 2013. Zhruba v srpnu 2019 se jí ale transplantace začala rozpadat.
„Začala mít poměrně rychle se vyvíjející chronické odhojování.
To pokračovalo tak rapidně, že jsme ji dali zpět na čekací listinu v říjnu 2019 a v podstatě čekala na svou druhou šanci až do července letošního roku,“ uvedl Pomahač.
Podle něj se u transplantací příprava na operaci rozjede ihned, jakmile se najde správný dárce. „K tomu došlo v červenci, kdy jsme našli dárkyni z jedné nemocnice v Anglii.
Naše pacientka měla obrovské štěstí, že se jednalo o výjimečnou dárkyni z hlediska tkáňové charakteristiky. Z mnoha hledisek to byla lepší dárkyně než ta, kterou Carmen měla před sedmi lety.
Byla dokonce lepší, než kdyby dárkyní byl někdo z rodiny,“ popsal.
K tématu
Dvaapadesátiletá pacientka Carmen, kterou napadl muž, se kterým byla v rozvodovém řízení a polil ji louhem, říká, že třetí obličej se jí líbí více než její původní. Pomahač vysvětlil, že současná dárkyně byla asi o 25 let mladší než Carmen. „Takže obličej vypadá hezky z hlediska pleti a kůže. Má štěstí, že by jí mohl vydržet snad minimálně stejně dlouho, jako obličej první,“ upřesnil plastický chirurg s tím, že i tak ale neví, jak se Carmen bude dařit, protože se taková operace v podstatě nikdy nedělala, a tak s ní medicína nemá zkušenosti.
„Nicméně jsme byli schopni napojit všechny nervy, žíly, tepny a ostatní tkáňové části obličeje, takže by měla funkce probíhat velice dobře. Dokonce jsme pacientce transplantovali i levé ucho,“ upozornil Pomahač.
K tématu
Měsíc po operaci pacientku doktoři zatím neukazují. „Poučili jsme se z toho, že pacienti jsou prvních pár měsíců oteklí a nevypadají tak prezentovatelně. Chceme počkat, až bude vypadat víceméně normálně,“ popsal doktor.
Dodal, že životnost transpalntovaného obličeje se těžko odhaduje. „Ta doba je různá, pro ledviny je maximum kolem deseti až patnácti let, pro srdce nebo plíce čtyři až pět let. Dobu, kterou může přežívat obličej, neznáme. Řekl bych, že se ještě učíme, jak to bude vypadat. Zdá se, že by to mohlo být kolem deseti let,“ uvedl Pomahač.
Carmen podle něj byla výjimečná kvůli tomu, že po transplantaci měla imunologicky velice komplikovaný začátek a velice těžké odhojovací reakce. A to každý rok po celou dobu sedmi let. „Žádný transplantovaný orgán není úplně přijatý, ale my jsme schopni potlačit imunitní odpověď natolik, že transplantovaný orgán přežívá určitou dobu,“ upozornil Bohdan Pomahač.
Bohdan Pomahač: Chirurg, který v USA poprvé transplantoval obličej
Lékař českého původu Bohdan Pomahač patří ke špičce transplantační chirurgie, do dějin medicíny se zapsal před deseti lety, když jako první ve Spojených státech transplantoval obličej.
Tento náročný zákrok od té doby Pomahač už desetkrát zopakoval, naposledy loni koncem léta. Ostravský rodák, který přišel na svět 8.
března 1971, jako lékař vyrostl v USA, kam odešel brzy po promoci na olomoucké lékařské fakultě, už skoro čtvrt století působí v Bostonu.
„Obličej je nesmírně zajímavá část těla, která mě fascinuje. Nejde tam jen o to navrátit pacientovi lidskou podobu, ale také o to, abychom mu jen nenasadili masku.
Aby se dokázal usmát, najíst, aby cítil,“ vysvětlil před lety Bohdan Pomahač v rozhovoru pro MfD, proč se vlastně pustil do transplantace obličeje.
Cestu mu k tomu otevřely nejen zkušenosti, které jako chirurg nasbíral při rekonstrukčních operacích, ale také první francouzský pokus s podobnou operací v roce 2005.
„A to byl ten bod, kdy jsem si říkal, že to je trochu šílenství.
Každý se bojí toho, co nezná, ale proč to nezkusit,“ vzpomínal také Pomahač, který v Bostonu ochotně zaskakoval za starší kolegy, kterým už se nechtělo operovat po nocích či na konci týdne.
Pracovitostí je ale proslulý i v současné funkci šéfa transplantačního oddělení na bostonské Brigham and Women's Hospital, která spadá pod slavnou Harvardovu univerzitu (kde Pomahač také vyučuje).
Začátky byly tvrdé
„Mám v sobě nějakého červíka, který mi nedovolí spokojit se s tím, že jdu do práce, odvedu tam své penzum a jdu domů.
To by mi nestačilo,“
svěřil se před pár lety lékař, který v době svých amerických začátků trávil v nemocnici celé dny, výjimkou nebylo ani 72 hodin v kuse. Odchodu do Ameriky, kam jej následovala i jeho současná manželka, nikdy nelitoval.Kariéru za oceánem, kam poprvé nahlédl už jako medik během stáže, si Pomahač vybral zejména kvůli způsobu vzdělávání mladých lékařů.
Vnímá přitom, že zdravotnictví ve Spojených státech bojuje s řadou problémů, například vysokými poplatky nebo cenami operací a dalších zákroků, co se týče přípravy lékařů, ale podle Pomahače nemá konkurenci.
„Mladí lékaři mají svobodnou volbu ve výběru délky postgraduálního vzdělávání a zároveň možnost účastnit se operací, které jsou schopni zvládnout,“ řekl například ostravský rodák, který v Bostonu začínal v 26 letech nejprve v laboratoři zabývající se genovým transferem do kožních buněk.
Začátky byly tvrdé, Pomahač po letech už s úsměvem vzpomínal třeba na první bydlení, prolezlé šváby, kterých se marně snažil zbavit zimou nebo světlem.
V té době také trávil v práci desítky hodin v kuse – což už dnes podle jeho slov není v USA možné – a usínal, kdykoli si někde mimo nemocnici sedl, klidně třeba v divadle.
Úsilí se ale vyplatilo, časem Bohdan Pomahač získal místo na klinice plastické chirurgie a mohl konečně začít dělat „práci, která ho naplňuje“.
Tisíce operací
O dráze chirurga přitom uvažoval už od samých počátků studia medicíny, zprvu ovšem uvažoval o neurochirurgii nebo operacích srdce.
Neurochirurgie mu ale během stáže v ostravské nemocnici příliš „nesedla“, na kardiochirurgii ho „zase zklamalo, že je jedna operace jako druhá, žádná velká invence“.
Nakonec se tedy rozhodl pro chirurgii plastickou, byť ta se v Olomouci za jeho studií příliš neučila, byla jen okrajovou součástí státnice z chirurgie. Pořádně se k ní tak dostal teprve v Americe.
Někdejší nadaný šachista a otec dvou dětí, které už jsou doma spíše v Americe, má dnes za sebou tisíce operací, několik z nich se ale vymyká rutině.
Známé jsou hlavně transplantace obličeje – první provedl Pomahač se svým týmem v březnu 2011 a zatím poslední desátou (což byla druhá transplantace stejné pacientce) koncem loňského léta.
Kromě toho se pokouší také o transplantace končetin, zatím se mu to povedlo v případě paží, zatím jen uvažuje o transplantaci nohou.
Profesor Harvardovy univerzity Pomahač dostal za svou práci řadu ocenění, mimo jiné od České transplantační nadace (2012), dostal i Cenu Neuron za přínos světové vědě v oblasti medicíny (2014). V roce 2015 mu pak prezident Miloš Zeman udělil Medaili Za zásluhy.
Český chirurg Bohdan Pomahač poprvé v USA transplantoval celý obličej
Pod vedením českého chirurga Bohdana Pomahače provedli lékaři z bostonské nemocnice první úplnou transplantaci obličeje v USA. Příjemcem byl stavební dělník, který před dvěma lety utrpěl vážné zranění při kontaktu s vedením elektrického proudu.
Unikátní operaci vedl čtyřicetiletý plastický chirurg Bohdan Pomahač, ostravský rodák, který v Bostonu pracuje patnáct let. Úplná transplantace obličeje se v dějinách uskutečnila teprve podruhé, na území Spojených států šlo o premiéru. Pacientem byl pětadvacetiletý stavební dělník z Texasu, kterého v roce 2008 oslepil elektrický výboj a těžce mu poškodil obličej.
„Nejnáročnější bylo všechno načasovat tak, aby to kompletně a plynule proběhlo. A to včetně časového limitu, kdy transplantovaná tkáň může přežít bez krevního oběhu.
V podstatě se jedná o to synchronizovat odběr tkáně z dárce s přenosem a připojením na příjemce. A do toho všechny logistické věci s našim pacientem, který přiletěl z Texasu, potenciální zpoždění letadla, lékařské týmy a všechno možné.
Bylo to náročné spíš na celkovou organizaci. Vlastní operace šla velice hladce,“
uvedl pro Český rozhlas plastický chirurg Bohdan Pomahač, jehož lékařský tým transplantoval celou tvář včetně nosu, rtů, kůže, nervů a svalů. Totožnost dárce nebyla zveřejněna, stejně jako přesné datum operace s ohledem na soukromí zúčastněných. Velmi málo času bylo zejména na přípravu této unikátní operace.
„V podstatě pár hodin, byl čas zaktivovat tým, nechat pacienta okamžitě zamluvit letenku a letět z Dallasu do Bostonu a doufat, že nebudou nějaké problémy s počasím a zpožděním, protože to opravdu vycházelo natěsno. Tým, který odebíral tkáň od dárce jsem vedl já.
Byli jsme v podstatě dva s jedním asistentem. Tato část trvala, to si myslím, že je světový rekord, přes tři hodiny. A to proto, že dárce měl darovat další orgány a byli jsme ve velkém časovém tlaku.
Pak následovala vlastní operace, pokračoval jsem s transplantací s týmem chirurgů, střídali jsme se a trvala asi 15 hodin.“
Lékaři v podstatě kráčeli do neznáma. Museli obnovit krevní zásobení, připojit veškeré nervy. Pacient nebude ani po operaci vidět, některé nervy byly navíc při úrazu natolik poškozené, že budou jen částečně citlivé. Pětadvacetiletý pacient Dallas Wiens chce prý pomáhat podobně postiženými lidem a propagovat dárcovství orgánů. Lékaři teď už čekají jen na stabilní hladinu léků, které bere pro potlačení imunity a bude moci z nemocnice odejít. Většinu lidí napadne otázka, zda nebude mít pacient psychické problémy, a zda si bude podobný.
„Nebude. Nová podoba bude jakási kombinace toho, jak možná náš pacient vypadal před úrazem, ale zároveň bude mít něco z dárce. Ale myslím, že ani dárce nebude poznatelný, jak jsem schopen posoudit teď pár dnů po operaci, kdy je tam stále ještě otok a není to samozřejmě finální podoba. Náš pacient je čtrnáctý a celkově druhý, kde se dá hovořit o transplantaci celého obličeje. Zatím nikdo z pacientů neměl problém. Já si myslím, že pokud nemáte nic, tak něco znamená strašně moc, i když to není perfektní.“
První úplnou transplantaci obličeje provedli loni v březnu španělští lékaři. Bohdan Pomahač už částečně transplantoval v dubnu 2009 nos, rty a horní patro muži znetvořenému při nehodě. Byla to tehdy teprve sedmá transplantace v dějinách světového lékařství.
Na transplantaci nyní v Bostonu čeká další pacientka, kterou znetvořil devadesátikilový šimpanz. Bohdan Pomahač vystudoval na lékařské fakultě Palackého univerzity v Olomouci.
Do bostonské nemocnice, která patří řadu let mezi deset nejlepších nemocnic v USA, přišel na chirurgickou praxi v roce 1996.
Mladíkovi v USA lékaři poprvé úspěšně transplantovali obličej a obě ruce
Američan Joe DiMeo utrpěl během autonehody popáleniny na 80 procentech těla.
Téměř půl roku po transplantaci obličeje a obou rukou, kterou lékaři provedli současně, se mladý Američan Joe DiMeo znovu učí usmívat, mrkat nebo sevřít ruku v pěst. Může jít o první úspěšnou operaci končetin a obličeje zároveň.
Loni v srpnu, dva roky po vážné automobilové nehodě, podstoupil dvaadvacetiletý Američan Jo DiMeo rozsáhlou operaci, při které mu lékaři transplantovali obličej a obě ruce. Mladík se teď znovu učí základní dovednosti. „Věděl jsem, že budu dělat jen drobné krůčky,“ cituje agentura AP DiMea. „Chce to hodně motivace, trpělivosti a vytrvat,“ dodal mladík.
Rodákovi z New Jersey se život změnil v červenci 2018. Při návratu z noční směny usnul za volantem, havaroval a jeho vozidlo se ocitlo v plamenech. Požár jeho vozu mu způsobil popáleniny na 80 procentech těla.
Probudil se až za tři měsíce v nemocnici, a to po dvacítce operací. DiMeo přežil, kvůli těžkým popáleninám mu ale lékaři museli amputovat prsty na rukou, mladík také při nehodě přišel o rty nebo oční víčka.
„Udělali pro mě, co bylo v jejich silách,“ řekl DiMeo magazínu People.
Než DiMeo opustil nemocnici, pořídil s ním záběry jeden z plastických chirurgů, kteří ho ošetřovali, a poslal je světoznámému odborníkovi na takzvanou rekonstrukční plastickou chirurgii doktoru Eduardu Rodriguezovi.
V březnu 2019 se pak specialista z kliniky NYU Langone Health s mladíkem setkal a probrali spolu možnost transplantace obličeje a rukou v jeden čas. „Líbil se mi jeho přístup.
Když jsme se toho dne rozloučili, řekl jsem si: Do toho musím jít,“ řekl DiMeo časopisu People.
Jenže zatímco na světě dosud proběhlo přibližně padesát transplantací obličeje a asi stovka transplantací rukou, nikdy chirurgové úspěšně neprovedli obě operace současně. Dosud proběhly pouze dva pokusy.
V roce 2009 ale pařížský pacient měsíc po transplantaci zemřel, o dva roky později se o podobnou operaci pokusili chirurgové bostonské Brigham and Women’s Hospital pod vedením Čecha Bohdana Pomahače. Ani zde ale nebyli lékaři úspěšní.
Ženě, kterou napadl šimpanz, museli den po operaci transplantované končetiny znovu odebrat.
Proč jsou podobné operace tak komplikované a s nejistými výsledky? Po opětovném spojení krevních cév se totiž do těla může snadno dostat infekce nebo dojít k srdečnímu selhání. Často se také děje, že pacientovo tělo transplantovaný orgán nebo část těla nepřijme.
„Když jsme hovořili o možnosti transplantovat zároveň obě ruce a obličej, museli jsme si ujasnit, že se o to lékaři ve světě pokusili jen dvakrát a v obou případech selhali, jeden z pacientů navíc zemřel,“ řekl magazínu People Rodriguez. „ Joe rozuměl rizikům, která s tím byla spojena, a věděl, že se jedná o náročnou operaci, která v minulosti nebyla nikdy úspěšná, měl v nás všechny ale pevnou víru,“ dodal lékař.
Dalším krokem tak bylo nalezení dárce. Kvůli mnoha krevním transfuzím, které DiMeo dostal během svého pobytu v nemocnici krátce po nehodě, byla šance na jeho nalezení pode lékařů jen 6 procent. Vše navíc komplikovala pandemie covidu-19, kdy se transplantace staly ještě rizikovějšími. Lékaři ale nakonec 10. srpna 2020 vhodného dárce našli a DiMeo o dva dny později putoval na operační sál.
22-year-old Joe DiMeo can now feed himself, shower, & play pool. He couldn’t do any of that before.
“I can feel the fur of my dog… I feel really grateful. It’s the small things you do every day, & you don’t know it’s gone until you lost it.” https://t.co/vdxbJbEgrj
— Savanna Tomei (@SavannaTomei) February 3, 2021
Na něm během 23hodinové operace, což byl podle Rodrigueze „historicky krátký čas“, mladému Američanovi chirurgové spojili dvě kosti, 21 šlach, pět žil, dvě hlavní tepny a tři hlavní nervy.
„Když jsme dokončili tuto operaci a podíval jsem se na Joea s jeho novou tváří a dvěma pažemi, byl jsem tak hrdý na tento tým,“ řekl magazínu Rodriguez. „Z první ruky vím, jak je to obtížné.
Je to ohromný úspěch,“ nešetřil pro AFP chválou český transplantační chirurg žijící v USA Bohdan Pomahač.
DiMeo bude muset až do konce života brát léky zabraňující tomu, aby jeho tělo odmítlo transplantované části těla, nadále ho také čekají rehabilitace nebo návštěvy logopeda. Lékařský tým ho bude rovněž stále sledovat, podle Rodrigueze se ale jeho stav lepší každým týdnem.
DiMeo se tak půl roku po operaci zvládne sám najíst, osprchovat, umýt si ruce nebo hrát jeho oblíbený kulečník „Jsem opravdu vděčný. Cítím dotykem srst svého psa, nebo když mi olízne dlaň, dělá mi to radost.
Jsou to malé věci, které se dějí každý den, ale nechybí vám, dokud o ně nepřijdete,“ říká DiMeo. Podle lékařů stojí za úspěchem operace DiMeovo odhodlání a vytrvalost. „Má opravdu neskutečnou mentální sílu.
To je hlavní prvek, který mu pomohl se uzdravit a vrátit se do normálu,“ vysvětluje Rodriguez.
Lékaři v USA dali mladému muži s popáleninami novou tvář a ruce. Chválí je i Pomahač
Hlavní obsah
DiMeo v roce 2018 po noční směně v práci usnul za volantem, jeho auto narazilo do obrubníku a sloupu elektrického vedení, převrátilo se a začalo hořet. Projíždějící řidič nehodu viděl a mladíka z hořícího auta vytáhl.
Jeho zranění byla ale tak závažná, že musel strávit několik měsíců v umělém spánku a kvůli rozsáhlým popáleninám třetího stupně podstoupil 20 rekonstruktivních operací a transplantací kůže.
Když ale začalo být jasné, že klasické operace pacientovi nepomohou znovu zcela získat zrak a obnovit funkčnost rukou, DiMeův zdravotnický tým čítající 140 odborníků se začal připravovat na riskantní transplantaci.
Lékaři mladému muži amputovali obě ruce a na úrovni poloviny předloktí je nahradili novými. Přitom propojili nervy, cévy i šlachy.
Zároveň muži transplantovali celou tvář včetně čela, obočí, nosu, očních víček, rtů, obou uší a obličejových kostí.
To vše pod vedením chirurga Eduarda Rodrigueze z newyorské kliniky NYU Langone Health.
Pacient se nyní znovu učí usmívat, mrkat, štípat nebo mačkat. „Věděl jsem, že budu postupovat jen malými krůčky. Musíte mít hodně motivace a trpělivosti,“ uvedl. DiMeo bude muset do konce života užívat léky a věnovat se rehabilitacím, aby znovu nabyl cit v rukách i obličeji a dokázal transplantované části těla ovládat.
Celosvětově dosud chirurgové provedli jen 18 transplantací obličeje a 35 transplantací rukou, připomněla stanice Sky News. Současné transplantace obličeje a obou rukou jsou však extrémně vzácné a zatím se o ně experti pokusili jen dvakrát.
První pacient byl takto operován v roce 2009 v Paříži a na následky operace zemřel. O dva roky později se bostonští lékaři pokusili o to samé u ženy po napadení šimpanzem, několik dní po operaci jí ale museli transplantované ruce opět odstranit.
Zemřela první Američanka, které transplantovali obličejAmerika
Český plastický chirurg Bohdan Pomahač, který působí v nemocnici v americkém Bostonu a vedl zmíněný pokus u ženy napadené šimpanzem, úspěch lékařského týmu okomentoval slovy: „Skutečnost, že se jim to podařilo, je fenomenální. Vím z první ruky, že je to neuvěřitelně komplikované. Je to obrovský úspěch.“
Lékaři původně odhadovali šance, že se najde někdo kompatibilní s pacientovým imunitním systémem, jen na šest procent. Navíc hledali někoho stejného pohlaví a se stejnou barvou kůže, roli hrálo i to, aby měl dárce stejnou preferenci pro používání pravé či levé ruky.
Hlavní zprávy
Bohdan Pomahač
Odjel jste do Spojených států hned po absolutoriu lékařské fakulty a pracoval jste tam až 17 hodin denně. K jakým výkonům vás během prvních let pustili?
První dva roky jsem strávil v laboratoři, kde jsem operoval pouze zvířata. I když práce byla náročná, netrvala většinou déle než 12 hodin denně.
Tvrdá zkouška přišla až po zahájení takzvané rezidentury, kdy jsem začal pracovat na chirurgii. Systém postgraduálního vzdělávání je velice nekompromisní, ale během doby a vzrůstající odpovědnosti za pacienty se lékař naučí celou škálu úkonů. Během prvního roku jsou to většinou jednodušší procedury – žlučníky, slepá střeva…
Postupně složitost zákroků roste až třeba po resekci několika laloků rakoviny jater, což byla moje největší operace ve třetím roce rezidentury. Když jsem se namátkou díval na konci třetího roku všeobecné chirurgie na množství úkonů, které jsem provedl jen v cévní chirurgii, stačilo by to tehdy v Čechách na druhou atestaci.
Vzhledem k tomu, že rezident pracuje 80 až 120 hodin týdně, tak se toho dá dost stihnout.
Zpočátku jste pracoval zadarmo, nechtěl jste se někdy vrátit do Česka?
Měl jsem 3 000 dolarů, které byly těžce našetřené a odpracované. Byl jsem odhodlaný zůstat, dokud nepřijdu na mizinu, nebo nenajdu práci v oboru a budu se posouvat kupředu.
Po celém světě jste známý díky unikátním transplantacím obličeje. Jak jste se k těmto operacím dostal?
Obličej a vůbec rekonstrukční estetické operace mě vždycky fascinovaly. Nastartovalo mě, když v roce 2005 Francouzi udělali první částečnou transplantaci obličeje. Začal jsem připravovat celkový program, abychom mohli rekonstrukce dělat i tady u nás v nemocnici.
Jaké parametry musí splňovat darovaný obličej? Předpokládám, že kromě stejné krevní skupiny musí být od člověka stejného pohlaví a podobného věku?
Ano, máte pravdu. Kromě toho, že musí splnit všechny požadavky, které jsou potřeba například pro transplantaci ledviny, musí být totožné i pohlaví. K tomu se snažíme co nejvíce přiblížit barvě kůže a věku příjemce.
Kdy odmítáte provést transplantaci obličeje?
Velmi podrobně posuzujeme případného pacienta. Zajímá nás, jaké prodělal nemoci, jak je psychicky vyrovnaný, jestli nemá nereálné představy o výsledku operace.
Rozhodují také pocity lidí z operačního týmu poté, co se seznámí s pacientem. Nesmím zapomenout rovněž na chirurgická kritéria, například jestli by problém nešel vyřešit konvenčně.
Pokud mám mluvit v číslech, tak z 50 pacientů předběžně prošlo tímto sítem 15 lidí a z nich se 10 jeví jako velmi dobří kandidáti na transplantaci.
Jaké jsou nejčastější důvody pro operaci?
Většinou úrazy, popáleniny a nezhoubné nádory.
Jako mladík jste byl nadšeným a úspěšným šachistou. Kolik kroků dopředu přemýšlíte při operaci?
O co nejvíce kroků a v co nejrůznějších kombinacích.
Jsem přesvědčen, že šachy mi pomohly strategicky myslet a předvídat, i když je naopak možné, že jsem ty schopnosti stejně měl, a proto mě šachy přitahovaly.
V každém případě se musí u složitých a mnohdy ne zcela předvídatelných operací sestavit žebříček priorit a flexibilně udělat všechny kroky tak, aby do sebe nakonec vše zapadlo. Právě flexibilita a schopnost přemýšlet „za pochodu“ je to, co moc lidí nemá.
Je při operaci prostor na improvizaci, nebo je celý zákrok dopředu detailně naplánovaný?
Improvizace je bohužel nutná i při sebelepší přípravě. Nic není nikdy úplně přesně podle plánu, což přidá na stresu, ale i na vzrušení. A v konečném efektu také ke spokojenosti z práce.
V jednom rozhovoru jste řekl, že nejdůležitější je spojit cévy a tepny. Kolik jich na obličeji je, a jaký mají průměr?
Nejdůležitějších kroků je celá řada, ale asi dva jsou nejvíce klíčové.
První je odebrání tváře dárci, kde je prostor pro chyby, které by mohly způsobit, že by se obličej nedal použít. Druhá část je samotné připojení tepen a žil, aby mohl v podstatě mrtvý obličej opět „obživnout“.
Snažíme se najít co největší cévy, abychom snížili riziko selhání, takže na jedné straně je průměr tepny zhruba pět až šest milimetrů, zatímco na druhé straně kolem dvou až tří milimetrů. Žíly jsou zhruba obdobného průměru.
Nervy jsou mnohem menší, i když jejich napojení není tak stresující, protože se nemůžou ucpat a obličej neodumře. Jak dobře jsme nervy spojili, se projeví až při návratu jejich funkce, tedy zhruba za tři až šest měsíců i déle.
Čeho se po operaci nejvíce obáváte?
Často dostávám otázku, kdy po operaci bouchneme šampaňské na oslavu. Odpovídám, že v podstatě nikdy. Během operace se obáváme zmíněných dvou kritických kroků. Ihned po zákroku je nejvyšší riziko trombózy – ucpání – napojených cév.
V následujících dnech pak hrozí infekce a odhojení tkáně… Období nejistoty trvá dva až tři týdny, někdy méně, někdy déle, a naše nejistota postupně klesá s přibývajícími dny.
Asi největší radost mám, když pacient přijde po třech šesti měsících na kontrolu, poprvé se usměje a vše vypadá dobře.
V čem je vaše operace ojedinělá ve srovnání s jinými týmy ve světě?
Odběr celého obličeje od dárce je velice unikátní a nikdo na světě to před námi nedělal tak jako my.
Jednou jste řekl, po operaci mám někdy pocit, že jsme něco mohli udělat lépe. Je možné transplantovaný obličej později opravit?
Určitě, vždycky je co vylepšovat. Na sále, když pacient leží, vypadá obličej úžasně, absolutně normálně. Ale během hojení, kdy pacient ještě neovládá svaly, se projeví vliv gravitace. Obličej částečně poklesne a zmenšuje se jeho objem.
Trvá několik měsíců, než svaly začnou fungovat. Tehdy je například nejlepší doba na odstranění přebytečné kůže. Korekce záleží na typu transplantace. U lidí, kterým se transplantují pouze měkké části obličeje, se obtížněji kontroluje spojení s původními obličejovými kostmi.
Obvykle dopadnou lépe pacienti, kterým jsm museli transplantovat obě čelisti nebo rozsáhlejší části kosti v obličeji.
Každý, kdo si někdy zlomil nohu nebo ruku ví, že kost srůstá asi šest neděl, jak tuto překážku obcházíte?
Transplantované kosti a čelisti se fixují titanovými destičkami přímo do skeletu obličeje, takže jsou ihned funkční. Ovšem steak, nebo něco podobně houževnatého, si musíte po operaci na nějakou dobu odepřít.
O čem vaši pacienti poté, co dostali nový obličej, nejvíce mluví a přemýšlejí?
Pokud jde všechno dobře, ptají se nejčastěji, kdy už můžou jít domů. Jeden pacient si hned po operaci ohmatal obličej a později mi řekl, že jediné, co ho napadlo: „To snad není vůbec možné! To je zázrak!“
Vypravují vám, jak na jejich novou tvář reagují přátelé, okolí?
Dostávám mnohdy SMS se spontánními zprávami. Jeden pacient se mě zeptal devět dní po transplantaci obličeje, kde je v Bostonu dobrá japonská restaurace, protože chtěl vzít svou přítelkyni na večeři. Myslím, že to je něco naprosto úžasného.
Jak se pacienti vyrovnávají s tím, že někteří kvůli úrazu svůj nový obličej nikdy neuvidí?
Vy svůj obličej během dne většinou taky nevidíte. Důležité je, že můžou dýchat nosem, hýbat rty, artikulovat nebo jíst a taky být schopni vyjádřit emoce. Vypadat jako člověk je ale také důležitá funkce obličeje.
Jak od vaší první transplantace části obličeje v roce 2009 pokročily operační postupy? Co se za těch pět let změnilo?
Myslím, že píšeme nové stránky v historii medicíny.
Dokázal jsem operace zjednodušit, takže jsme schopni odebrat obličej od dárce za poloviční dobu než zpočátku. Také se posunula technika přišití, vidíme, co jsme předtím neudělali úplně perfektně.
Je to obecně nesmírně vzrušující.
Jak se žije prvnímu pacientovi, kterému jste v roce 2011 transplantoval celý obličej?
Velice dobře. Přichází jednou, dvakrát ročně, abychom zjistili průběh imunitní reakce na novou tkáň.
Imunitní odezva se potlačuje léky, aby tělo nový obličej neodmítlo, ale zjistili jsme, že po určité době není úplně nutné podávat plnou dávku imunosupresiv a množství medikamentů lze snižovat.
Vypadá to, jakoby si tělo na transplantát postupně zvykalo. Právě tento proces zkoumáme.
Imunitní systém by se tedy dal jednou regulovat tak, že by léky nebyly nutné?
Ano, na tom právě pracujeme. Jsou totiž určité možnosti, jak imunitu udržovat v klidové fázi. Perspektivně by se neustále snižovaly dávky imunosupresiv, až by se dostaly na minimum.
Jakou vidíte budoucnost transplantací obličeje a končetin?
Transplantace považuji za přechodné řešení, jsou spíše mostem pro překlenutí doby, než se najdou postupy, jak biologicky vytvořit nový obličej nebo končetinu. Například přeprogramovat buňky v poškozené části obličeje nebo končetině tak, aby chybějící partie dorostly. Teoreticky je to možné, ale prakticky trvá růst končetiny 15 let.
Nejsou řešením kmenové buňky, které se dokážou přeměnit na jakoukoliv buňku v lidském těle, takže by mohly vzniknout například játra, ledvina nebo srdce?
Tyto informace vzbuzují u lidí obrovské naděje, ale to ještě neznamená, že člověk dokáže kontrolovat růst buněk tak dokonale, aby vyrostla například nová ruka.
Taková chvíle je ještě hodně daleko. Ano, ve zkumavce vykazují kmenové buňky známky přeměny na novou tkáň, ale ještě nikdo nedokázal, aby stejný proces probíhal v těle a nová ruka se propojila s krevním oběhem a nervovou soustavou. Myslím, že vliv kmenových buněk na obnovu končetin nebo obličeje bude minimální.
Nadějnější jsou spíše nové techniky založené na přeprogramování tkání.
Dočetl jsem se, že už dva roky máte v úmyslu transplantovat nohu, jak jste v přípravách na tuto operaci pokročil?
Společně se svým týmem jsem viděl asi 50 kandidátů, ale mnozí neměli jasnou představu, co vlastně chtějí. Jedna pacientka si uvědomuje možná rizika operace, je dostatečně motivovaná, ale zatím jsme ideálního pacienta nenašli.
Co musí splňovat?
Musí mít zachovanou většinu svalů stehen, musí být do jisté míry fyzicky fit, aby zvládl poměrně náročnou několikaměsíční rehabilitaci. Musí být schopen uvědomit si, co všechno operace přináší. Lidé se zejména obávají vlivu imunosupresivních léků.
Dále musí podepsat, že stráví tři až šest měsíců v rehabilitačním ústavu. Přitom pacientům nemůžeme zaručit plnou funkčnost nohy. Pravděpodobně nebudou běhat, v nejlepším případě začnou po ročním tréninku chodit o berlích nebo o holi.
Obdivuji pacienty, kteří přistoupí na operaci, protože to od nich vždy vyžaduje velký kus odvahy.
Nebudou vaší konkurencí bioprotézy?
Kolega dělal studii mezi lidmi bez končetin a zjistil, že přibližně polovina dotázaných měla zájem o transplantaci. Zájem vzrostl o dalších 10 až 15 procent v případě, že se podaří vyřešit problém s potlačováním imunitní odpovědi organismu na novou tkáň.
Pokud jde o bioprotézy, jsou funkční, ale spokojenost s nimi není tak velká. Lidé oceňují, že mohou chodit, ale protézy nefungují dlouhodobě, navíc trvale tlačí na pahýl a jejich používání bolí. U oboustranných protéz pak vyvstávají situace, které se obtížně řeší, například když člověk potřebuje jít v noci na záchod.
Obecně tedy lze říci, že není protéza, která se hodí pro každého. Podle mě to je ubohá náhražka živé nohy.
Jak stoupla prestiž vašeho pracoviště – Brigham and Women’s Hospital – po vaší první operaci? Hlásí se k vám více lidí?
Brigham byla slavná nemocnice dávno před mými úspěchy.
Dokonce vyšlo několik knih pojednávajících o historii chirurgie v Brigham od jejího založení a počátcích neurochirurgie jako oboru přes první operace srdečních chlopní, první transplantace lidského orgánu… Přesto ale prestiž pravděpodobně díky našim úspěchům pomohla BWH posunout se z 13. na 8. místo mezi nejlepšími nemocnicemi v USA.
A určitě jsem se stal více populární. Přichází například nabídky k zajímavým výzkumným spolupracím. Bohužel existuje i závist, ta nezná hranice.
Jaké máte cíle?
Nechci o nich mluvit, člověk neví, co osud přinese. Nejvíce mě zajímá imunologie a regulace imunity.
Poznání těchto procesů přinese obrovský příslib při léčbě autoimunitních chorob, například roztroušené sklerózy nebo diabetu 1. stupně, revmatoidní artritidy a řady dalších nemocí. To může mít velký význam pro mnoho pacientů.
Ale jak říkám, věci se vyvíjejí, a proto nerad mluvím veřejně o svých dlouhodobých cílech.
Text: Josef Matyáš
Foto: Brigham and Women’s Hospital
Transplantace celého obličeje byla ve světě provedena již 40krát
Před deseti lety, 27. června 2010, transplantovali lékaři z nemocnice Henri-Mondor na předměstí Paříže jako první na světě celý obličej včetně víček a slzovodů. Obličej tehdy pětatřicetiletého Jérôma Hamona byl znetvořen v důsledku genetické vady. Operace, kterou vedl chirurg Laurent Lantieri, trvala asi 12 hodin a podílela se na ní asi desítka lidí.
První celkovou transplantaci obličeje sice oznámili v dubnu 2010 lékaři z Barcelony, tým z francouzské nemocnice ale sdělil, že on jako první do ní zařadil i technicky velmi náročnou transplantaci víček a napojení slzovodů.
Hamonova operace byla zprvu považována za úspěšnou, což ale v roce 2015 změnila banální rýma. Hamon dostal antibiotika, která se nesnesla s jeho léky. V roce 2016 pak tělo začalo transplantovaný obličej odmítat.
V létě 2017 byl Hamon hospitalizovaný a v listopadu mu lékaři museli transplantovaný obličej odebrat kvůli odumírajícím tkáním. Následující dva měsíce byl Hamon podle agentury AFP „bez obličeje“ na jednotce intenzivní péče. Lékaři mezitím hledali vhodného dárce. V lednu 2018 tak Hamon musel podstoupit druhou transplantaci obličeje.
Česká stopa
Do historie transplantací obličeje se zapsal český plastický chirurg Bohdan Pomahač, který v březnu 2011 provedl se svým týmem první úplnou transplantaci obličeje v USA. Příjemcem byl pětadvacetiletý stavební dělník Dallas Wiens, který utrpěl vážné zranění při kontaktu s vedením elektrického proudu.
Zajímavostí je, že v roce 2011 kromě několika transplantací obličeje Pomahačův tým transplantoval v nemocnici v Bostonu obě ruce pětašedesátiletému Američanovi, který kvůli krevní infekci přišel o všechny končetiny.
Pomahač stál i u dalšího milníku v historii transplantací obličeje. Loni v červenci v nemocnici v americkém Bostonu transplantoval celý obličej černošskému pacientovi.
Osmašedesátiletý Robert Chelsea, který utrpěl těžké poranění obličeje při požáru, se stal nejstarším člověkem, který takovou operaci podstoupil. Na zákroku, který trval 16 hodin, se podílelo více než 45 dalších lékařů, sester, anesteziologů a dalších odborníků.
Pro bostonskou nemocnici, kde Pomahač působí, to byla v pořadí devátá takováto transplantace.
První transplantace
Vůbec první částečná transplantace obličej byla provedena v listopadu 2005 ve francouzském městě Amiens.
Osmatřicetileté Isabelle Dinoireové byly tehdy transplantovány nos, ústa, brada a okolní tvář, které jí při bezvědomí, do kterého upadla po pokusu o sebevraždu požitím prášků, ukousl její pes.
Pacientka získala část obličeje od ženy, která se podobně jako ona pokoušela zabít, což vedlo k odumření jejího mozku.
V roce 2016 ale Dinoireová ve 49 letech zemřela, což zřejmě souviselo s mimořádně náročnou operací. Podle tisku pacientčino tělo odmítlo transplantovanou tkáň a žena přestala ovládat část rtů.
Léky užívané k potlačení imunity po operaci, které zabraňovaly tělu v odmítání cizí tkáně, ale zároveň zvýšily riziko onemocnění rakovinou.
U Isabelly Dinoire se pak rozvinuly dva typy zhoubných rakovinových nádorů.
Celkem bylo dosud provedeno po celém světě přes 40 transplantací obličeje.