Zdroj: Prima Zoom
Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz
Šílené křepčení, neovladatelné nervové záškuby, hysterie a obscénní chování. To vše provázelo nemoc zvanou tanec svatého Víta, která byla popsána již v patnáctém století a BYLA označena jako “taneční mor”.
V červenci roku 1518 se v klidných ulicích Štrasburku stalo cosi velmi podivného. Jedna žena začala tančit jako šílená a brzy se k ní přidaly další. Tato neobvyklá situace neunikla pozornosti úředníků, kteří ženy ihned poslali do nemocnice.
400 nakažených
Počet nakažených ve Štrasburku se měl zastavit na čísle 400. Denně mělo na záhadnou nákazu zemřít až 15 osob. Možné to samozřejmě bylo, ale je nutno vzít v potaz, že tyto informace mohly být značně přikrášlené.
Mohlo by Vás zajímat:
5 nemocí, které vám hrozí, když budete tloustnout
Příčina nákazy
Lidé se v té době mohli nakazit vícero způsoby, nejčastější však byla otrava jídlem. Ve středověku se totiž na obilných polích vyskytovala parazitická houba Paličkovice nachová, pro kterou se používá obecný název námel.
Tato jedovatá houba vytvoří na obilnině tvrdý útvar, námel, který obsahuje alkaloidy, jenž se používají mimo jiné k výrobě LSD. Lidé se tak otrávili třeba po požití chleba, jenž byl upečen z infikované mouky.
Mohlo by Vás zajímat:
Potravinoví zabijáci: Co určitě nejíst syrové
Davová hysterie
Požití halucinogenní látky však nevysvětlovalo případy, kdy lidé vysílením z tance zemřeli. Lidský organismus by do té doby halucinogen již dávno zpracoval. Prakticky zde platí pravidlo, že by onen šílený stav trval jen po určitou dobu, stejně jako po požití jakékoli jiné drogy.
Nešlo tak spíše o něco jiného? V alsaském regionu se totiž rozmáhala ještě jedna choroba, a to sice Sydenhamův syndrom. Tato nemoc postihovala zejména děti. Projevovala se silnými nervovými záškuby, které právě připomínaly tanec. Příčinou vzniku syndromu byla nedoléčená streptokoková infekce.
V kombinaci s psychogenními faktory, které pramenily z velmi těžkých životních podmínek, mohly případy tance svatého Víta vyvolat davovou hysterii, kdy se tanečním morem “nakazily” třeba i zdravé osoby, které však zprávy o této šířící se nemoci nedokázaly psychicky unést.
Mohlo by Vás zajímat:
Dojemné loučení. Pár, který společně strávil 62 let, se v nemocnici naposledy držel za ruce
Zdroj textu: wikipedie, Prima Zoom Zdroj fotek: Prima Zoom
Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz
Tanec svatého Víta: příčiny, příznaky, diagnostika a léčba
Tanec svatého Víta, chorea minor nebo Sydenhamův syndrom – to je několik možných označení jediné neurologické poruchy. Toto onemocnění je charakteristické bezděčnými nekontrolovatelnými záškuby nebo kroutivými pohyby.
Tanec svatého Víta postihuje především děti. Nemoc má pozvolný nástup, děti bývají zpočátku označovány jako neposedné.
Onemocnění získalo název podle skupinových psychotických stavů, které byly zaznamenány v Porýní ve středověku, a nápadně se podobaly hopsavému tanci. Dnes se odborníci domnívají, že se jednalo a davovou psychózu nebo hysterii.
Příčiny tance Svatého Víta
Příčinou chorei minor je nedoléčená streptokoková infekce, na kterou vyvine organismus autoimunitní reakci.
Dříve se tak tanec svatého Víta vyskytoval jako následek revmatické horečky, dnes se však díky léčbě antibiotiky objevuje tato nemoc poměrně vzácně.
Uvádí se, že existuje také genetická predispozice dětí k rozvoji Sydenhamova syndromu. Nejčastěji postihuje děti mezi 5. -15. rokem života, častěji dívky než chlapce.
Příznaky tance Svatého Víta
Příznaky Sydenhamova syndromu nastupují velmi pozvolna. Nemoc se zpočátku projeví poruchami pozornosti, podrážděností a neklidem. Mladší děti jsou plačtivé a rozrušené.
Postupem času se rozvíjí náhlé a bezúčelné záškuby nebo kroutivé pohyby končetin. Tyto potíže mohou postihnout také zbytek tělo nebo obličej. Nemocný není schopen vykonávat jakoukoliv cílenou činnost, nemluvě o drobné motorice.
Pokud jsou postiženy dolní končetiny, není pacient schopen chůze. Pokud dojde k poruchám v oblasti obličeje, dělá nemocný nekontrolovatelné grimasy a vyplazuje jazyk. Ve spánku všechny příznaky zpravidla mizí.
Někteří nemocní trpí depresemi nebo demencí různého stupně.
Diagnostika tance Svatého Víta
Lékař diagnostikuje choreu minor na základě nezaměnitelných příznaků. Dále v anamnéze pacienta najde více či méně léčenou streptokokovou infekci, která tanec svatého Víta způsobuje.
Léčba tance Svatého Víta
Tato nemoc má tendenci k samovolnému ústupu. Pokud k tomu nedojde, lze onemocnění léčit pomocí léků, které eliminují svalové záškuby. Důležitá je také fyzioterapie, například pomocí vodoléčby a psychoterapie, která řeší pacientovu depresi. Na prvním místě je však prevence, tedy pečlivá a úplná léčba streptokokové infekce.
Komplikace tance Svatého Víta
Velmi těžkou komplikací je endokarditida neboli zánět nitroblány srdeční. Ten vzniká spíše nedoléčenou streptokokovou infekcí než samotnou choreou. Komplikace tance svatého Víta jsou především psychologické. Nemocný se cítí odstrčený a izolovaný, okolí se mu často posmívá, především ostatníděti.
Nemocnice AGEL Šternberk
Zpět na Nemocnice AGEL Šternberk
13. 10. 2014
Huntingtonova choroba je závažné a tragické onemocnění. Odborníci ji pokládají za jedno z nejhorších neurologických onemocnění. V České republice jím trpí asi tisícovka pacientů.
Text: Mgr. Radka Miloševská / Foto: Ing. Darina Formánková
Rozvine se z plného zdraví většinou až v dospělém věku, ale ani její počátek v dětském věku nemusí být výjimkou. Jedná se o zákeřné onemocnění, které dokáže nadprůměrně inteligentního člověka v průběhu pěti či patnácti let změnit v totálně nesoběstačného tvora.
„Huntingtonova nemoc je genetická porucha centrálního nervového systému. Podstatou je poškození některých neuronů v mozku, které pak začnou odumírat,“ uvádí primářka neurologického oddělení Nemocnice Šternberk MUDr.
Zita Kettnerová s tím, že choroba byla poprvé popsána Georgem Huntingtonem v roce 1872, přičemž gen způsobující Huntingtonovu chorobu byl objeven až v roce 1993.
Průměrný věk nástupu příznaků je mezi 35. až 50. rokem života. Nemocní tedy často dlouhá léta žijí normální život, pracují, sportují, mají rodinu. Statistická pravděpodobnost přenosu onemocnění z nemocného rodiče na potomstvo je 50 procent. V každé buňce těla je 23 párů chromozomů.
„Jednu polovinu každého páru dědíme od otce, druhou od matky. Pokud máme například nemocného tatínka, který nám předal jeden z dvojice svých chromozomů, je vzhledem k tomu, že při chorobě je narušen pouze jeden chromozom, šance onemocnění 50 na 50,“ vysvětluje primářka Kettnerová.
PLÍŽIVÝ NÁSTUP Onemocnění se projevuje plíživě nepatrnými změnami osobnosti a chování, které jsou s postupem nemoci stále zřetelnější. Symptomy jsou různé, od výkyvů nálady a podrážděnosti až po depresi a neadekvátní až násilné agresivní jednání. „Zejména devastující je změna chování, kdy se ze spořádaného člena rodiny stane úplně někdo jiný.
Často takový člověk bývá egocentrický, agresivní, hypersexuální a má kompulzivní jednání. Kompulzivní jednání je činnost, kterou pacienti pociťují, že ji musejí udělat, ale nemají k tomu žádný důvod. Komplikací tohoto jednání je vyšší sklon k závislostem. Poslední komplikací jsou větší tendence k sebevraždám, než je v běžné populaci průměrné.
Typickým projevem rozvinutého onemocnění jsou tzv. choreatické hyperkinézy, tedy kroutivé pohyby končetin, trupu i obličejového svalstva, takže pacientův pohyb působí jako bizarní tanec. Odtud plyne starý název nemoci, Tanec svatého Víta,“ popisuje primářka Kettnerová.
Mimovolní pohyby obličejového svalstva a svalstva krku pak nejen narušují mimiku, ale vedou i ke zhoršení řeči a polykání. V pokročilém stádiu mají nemocní potíže s každodenními aktivitami jako je příjem potravy či vyměšování. Dříve nebo později musí nemocný opustit své zaměstnání a vzdát se svých koníčků, což je velká rána nejen pro něj, ale i pro jeho blízké.
V konečných stadiích bývá bohužel nevyhnutelná ústavní péče. Nemoc se vyvíjí k nevratnému rozpadu osobnosti a kachexii. Pacient umírá v nezadržitelném marasmu, nejpozději do patnácti let od vzniku onemocnění. V současné době neexistuje účinná léčba, která by mohla nástupu Huntingtonovy choroby zabránit, nebo jej alespoň zpomalit.
„Existují pouze léky, které mohou ovlivňovat příznaky choroby, zmírňují mimovolní pohyby, agresivitu nebo depresi,“ dodává MUDr. Zita Kettnerová.
U tatínka pětadvacetileté paní Miroslavy byla Huntingtonova choroba diagnostikována v 50 letech, zdědil ji po své mamince. „Počáteční projevy byly téměř nepatrné, tatínkovi se zhoršila chůze, začal špatně artikulovat, což jsme zprvu připisovali nepadnoucí zubní náhradě,“ zahájila své vyprávění paní Miroslava z Olomouce.
S tím, jak se choroba rozvíjela, se stal tatínek inkontinentní, nebyl schopen chůze a nejen kvůli zubní protéze, kterou přestal nosit, mu bylo stále hůře rozumět. Rodina nainstalovala do koupelny různá madla, lavičku do sprchy a různé gumové rohožky s přísavkami, které měly zamezit pádu.
„Naštěstí jsme včas vymysleli a zavedli systém dorozumívání pomocí vzkazů psaných do bloku, a tak můžeme i nadále alespoňprovizorně s tatínkem komunikovat. Ale i tak je situace velmi těžká.
Je vidět, že i tatínka jeho stav velmi trápí a upadá do depresí,“ povzdechla si paní Miroslava a na otázku, zda si nechala zjistit, zda onemocněním také trpí, odpověděla: „Dostala jsem na výběr, zda chci o případném riziku vědět či nikoliv.
Vzhledem k tomu, že ještě nemám rodinu, rozhodla jsem se podstoupit genetický test a naštěstí se ukázalo, že se mi choroba vyhnula. Můj starší bratr, který již má vlastní dcerku, však odmítl. Vůbec se mu nedivím, pocit čekání na výsledky a strach, který jsem měla, byl hrozný.“
ETICKÝ PROBLÉM Při výskytu nemoci v rodině lze provést u každého jejího člena genetické vyšetření a spolehlivě u něj najít genetický defekt, který znamená, že u něj nemoc dříve nebo později vznikne. Právě diagnostika onemocnění s sebou nese mnoho etických otázek a podnětů k zamyšlení.
Genetické potvrzení diagnózy dává strašlivou jistotu, ovšem nejistota bez genetického vyšetření může být neméně strašlivá. Proto je nutné, aby si každý rozhodl sám, zda se nechá či nenechá testovat.
Provedení testu na jedné straně může ukončit nejistotu nemocného jedince a umožní mu lépe se rozhodovat o své budoucnosti, ale na druhé straně při pozitivním výsledku jedinec může ztratit naději na zdravý život. „Představte si, že se nechá otestovat například dvacetiletý syn nemocného otce. Pokud výsledek dopadne dobře, je to obrovská úleva pro celou rodinu.
Pokud se však ukáže pozitivita na Huntingtona, jedná se v podstatě o rozsudek smrti. Daleko horší je pak situace, kdy testovaný má již své vlastní děti. V nevědomosti by mohl žít normálním životem, ale nemohl by zabránit eventuálnímu početí postižených dětí“ zamýšlí se primářka Kettnerová.
Vzhledem k tomu, že pozitivní výsledek testu na Huntingtonovu chorobu je vysoce stresující pro nemocného i jeho blízké, je ještě před zahájením testování dodržován tzv. protokolární postup, který byl vytvořen Světovou neurologickou federací a Mezinárodní asociací na pomoc při Huntingtonově chorobě.
Pomocí protokolárního postupu žadatel získá potřebné informace a čas na jejich zpracování před konečným rozhodnutím, zda test podstoupí. Doba protokolárního postupu trvá asi 10 až 12 týdnů, během kterých nejprve žadatel absolvuje vstupní rozhovor s klinickým genetikem, následuje neurologické vyšetření, které vyloučí či potvrdí symptomy choroby.
Poté žadatel podstoupí další genetickou konzultaci s následným psychiatrickým vyšetřením. Pokud po absolvování protokolu nezmění žadatel názor, čeká ho konečné testování. Výsledky jsou k dispozici zhruba za dva až tři týdny. Od roku 1991 u nás funguje Společnost pro pomoc při Huntingtonově chorobě.
Všestranně pomáhá a podporuje pacienty a jejich rodiny. Snaží se také o zlepšení péče a vybudování služeb.
Fetiš rychlosti
Floskule o zmatečné rychlosti světa, v němž žijeme, může ukrývat podstatné zjištění o symbióze zrychlené kultury a jejího vnímání s oblastmi patologické psychózy.
Nepřiměřená rychlost je možná jedním z nejdůležitějších rysů současného světa. Kupodivu na to upozornili nemnozí, asi proto, že takové připomenutí zavání banalitou. Jenže banální to věru není.
Na jisté zádrhele rychlosti u nás naléhavě upozorňuje Blumfeld S. M.
Těžko se však zbavit pocitu, že něco přece jen ještě nebylo vysloveno a že v důsledku toho fenomén rychlosti podceňujeme, možná fatálně.
Prvotní stav lidství
Psychoanalýza se liší od většiny ostatních psychologických a filosofických škol tím, že psychózu – chcete-li: šílenství – nevnímá jako cosi bezpečně okrajového, spoutaného a vyhrazeného kuriózní neurofyziologické konstelaci, která se týká jen hrstky nešťastníků mezi námi. Psychoanalýza vnímá psychózu jako základnu, na níž stojí psychická stavba nás všech.
Jako prvotní stav lidství, elementární stupeň, na nějž se každý z nás za určitých okolností může vrátit. Proto psychoanalýza sotva může s klidem sledovat experimenty s drogami či náboženskými zážitky. Nutně je totiž musí vidět jako zradu vyšších forem lidství, zradu o to odpornější, že ony vyšší formy jsou tak křehké a ničím neopevněné.
Ze stejného důvodu jsou psychoanalytici odsouzeni mít zvýšené obavy o zdraví celé společnosti. Není-li pevná bariéra mezi jedincem běžně neurotickým a psychotikem, nemůže být pevná bariéra ani mezi společností zdravou a šílenou.
Co nás vlastně
dělí od hrůzy psychotické společnosti? Od tanců svatého Víta? Tato otázka nemůže ponechat skutečnému psychoanalytikovi zcela klidný spánek.
Záblesky obrazů
Nad hovory o stále přítomné a číhající variantě psychotické kultury většina lidí zívá ještě o něco více než nad jinými psychoanalytickými libůstkami – třebas nad erbovním a analogickým závěrem o perverzi přítomné v každém z nás a zakládající naši sexualitu.
Mnozí zívající, uklidnění tím, že psychoanalýza je přece prošlé zboží nepatřící do výkladní skříně jediné pravé empirické vědy, by asi byli překvapeni, že oba výše uvedené postuláty byly již ověřeny i empiricky.
A tak máme díky pokusům Greenberga a Fishera změřeno, že těhotné ženy při projektivních testech rozeznávají na inkoustových skvrnách více falických předmětů než ženy netěhotné, ačkoli Freudův závěr o spojitosti dítěte a falu v mysli ženy dlouho sloužil k obveselování feministických kroužků.
Rosenwaldovy pokusy dokázaly, že lidé cítící úzkost při hovoru o análních tématech pečlivěji a lépe srovnali časopisy, když je o to výzkumník
požádal, ačkoli Freudovy charakterologické úvahy o vztahu anality a pedantismu budily již dlouho úsměv ve všech kroužcích, bez rozdílu konfese.
A máme dokonce změřeno i to, že paranoici setrvávají na homosexuálním obraze déle než zdraví jedinci či jinak nemocní, ačkoli Freudovo spojení homosexuality a paranoie je všeobecně považováno za jeho asi nejjurodivější tezi.
Ovšem pozor, nejinak je tomu s výše uvedenou univerzálností psychózy. I zde máme, k překvapení mnohých, celkem tvrdá data. Mám teď na mysli pokusy Gudmunda Smithe s tachistoskopem – tedy přístrojem, k němuž přiloží pokusná osoba oči, aby vnímala jen to, co je jí promítáno výzkumníkem.
Ten pak vystavuje pokusnou osobu sérii obrazů promítaných v rozličně rychlých sekvencích. Přitom mohou být měřeny různé fyziologické kvality, ale také může následovat rozhovor o obrazech, které pokusná osoba viděla či jen zahlédla, pokud je série pouštěna velmi rychle.
Smith s pomocí tohoto zařízení dokázal rozlišovat nadmíru přesně psychotické a nepsychotické pacienty, později dokonce i neurotické a neneurotické. To vše – a to by nás mělo probudit z klimbání – jen regulací rychlosti vjemů.
Smith v průzoru tachistoskopu promítal pokusným osobám obrazy s různou dobou expozice a pak zaznamenával výpovědi o těchto
obrazech. Při velmi krátkém vystavení vjemu je obraz v mysli vnímajícího konstruován především subjektivně a formován hlavně pudem.
Čím delší je expoziční čas, tím je vnímání sociálnější, jedinec objektivizuje svou konstrukci, přichyluje ji ke kolektivní dohodě a konvenčním vzorcům. Psychotik se pochopitelně vyznačuje tím, že obraz je u něj pudem napaden déle. Zachovává si „subjektivní“ interpretaci obrazu i při delší expozici.
Mnohem zajímavější však je, že při expozici extrémně krátké, bleskové, je konstruování psychotika zcela identické jako konstruování zdravého jedince. Či spíše: vnímání zdravého i psychotika je v tomto případě úplně stejně patologické. Při určité rychlosti vnímání jsme zkrátka všichni psychotici, náš vjem je konstruován pudovou mocností.
Propad do psychózy
Určitá rychlost vnímání, myšlení či hodnocení skutečnosti nás, jak vidno, odsuzuje k tomu být blázny. Při kritickém zrychlení světa se dle všeho nelze propadu do psychózy ubránit. A právě proto bychom neměli zůstávat ke zrychlení kolem nás tak nevšímaví.
Fetišizace rychlosti v soudobých kulturních produktech by nás zkrátka neměla nechávat tak klidnými. Nad svou benevolencí ve věci, která svou zjevností tolik kontrastuje s kuriózními panikami například ze zcela neškodných rysů pornografických, bychom se měli zamyslet.
Smithovy pokusy totiž vedou k domněnce, že fetišizace rychlosti v naší kultuře je jednou z cest ke kolektivnímu šílenství, k civilizační psychóze.
Odtud mimořádné nebezpečí drog, které zrychlují naše vnímání, asociování a myšlení, čímž (byť i navzdory prokázané chemické neškodnosti) vyvolávají zhusta psychotické záblesky, především mohutné průlomy stihomamu.
Jakýmsi analogem této chemie je ve sféře kulturních obrazů především hudební klip a obrazová dynamika počítačové hry, ovšem i celkově zrychlený filmový střih dneška.
Tyto i mnohé jiné kulturní praktiky jdou stejným směrem: cílem je strhnout vnímání jedince na psychotickou rovinu, nedovolit mu rozvinout vnímání až k sociálnímu rozměru, neumožnit dotknout se při vnímání zdravého spektra.
Tanec svatého Jana bin Pavla
Co dělí od takového stržení k psychóze kulturu jako celek? Kde je hranice „rychlosti kultury“, za níž už rozum nemá žádnou šanci? Je kuriózní dávat rychlost klikání na myši či dynamiku střihu v klipech do souvislosti například s bujením konspiračních teorií? (Jakýsi vrchol jsme viděli v souvislosti se zabitím Usámy bin Ládina, kde už konspirační teorie vyšla plně ze stínu a stala se hlavním tématem informování o události.) Je pošetilé spojovat zrychlené míhání kulturních obrazů s nárůstem šikany mezi dětmi? (Psychóza je z psychoanalytického hlediska bytostně spjata s násilím, byť není tak jednoduché vysvětlit proč.) Je bláznovství vidět za rychlostí znaků návrat magie a náboženství? Davy nadšené ze svatby chlapce a dívky, kteří se vyznamenali jen tím, že se narodili? Výrobu modly z papeže, jehož kýčovité výroky ještě máme v živé paměti? A poznáme v té rychlosti vůbec, zda ještě škobrtáme, anebo už tančíme tanec
svatého Víta? Těžko říct. Každopádně, než vaší myslí namísto odpovědi proběhne „blogistický výkřik“, přečtěte si tento text raději ještě jednou a pomalu. Nebude to totiž stejný text jako ten, který jste pouze přelétli.
Autor je absolvent mediálních studií, vydal několik knih esejů.
Taneční mor: Bizarní nemoc, která cloumala středověkou Evropou
Přestože se prázdná ulice koupe v záři slunce, temnota jako by se nestahovala do stínu zanedbaných budov, ale drze se stavěla všem na odiv. Nejasná atmosféra tíhy a strachu visí ve vzduchu.
V oblaku prachu se zjevuje žena. Její tvář je zkřivená bolestí a hrůzou. Zastavuje se na křižovatce a její tělo náhle zachvacuje křeč.
Ruce i nohy mladé ženy se zmítají v divokém pohybu připomínajícím tanec.
Taneční maraton bez konce
Obyvatelé města Štrasburk už několik měsíců trpí nemocemi a nedostatkem jídla. Do žní je ještě nekonečně daleko, nic nepřináší dlouho očekávanou úlevu. Spíše naopak. Zatím ale nikdo netuší, že rok 1518 se do městských kronik zapíše ještě jednou podivnou událostí. Další rána, která si vyžádala životy těch, kteří dosud nepodlehli hladomoru, přišla v přestrojení za veselí a tanec.
Jmenuje se Troffea a v tanci nepolevuje ani po šesti dnech. I když její ušpiněná tvář prozrazuje vyčerpání. I když už sama nechce. Její tělo dál pokračuje v děsivé a přitom směšné choreografii.
Zpočátku budila jen údiv a zvědavost. Strach z čehosi neznámého a dost dobře nebezpečného se do myslí zmatených měšťanů začal vkrádat až tehdy, když se k Troffee přidali další lidé.
Během týdne jich na ulici tančilo třicet čtyři!
Lidé byli do víru tance vtaženi zjevně nedobrovolně. Jako uhranuti cizí podivnou silou. Ztráceli kontrolu nad vlastním tělem.
Nebyli schopni mluvit, ale když křeče na malou chvíli ustaly, děsili se své posedlosti! Přesto svědci mluvili o tanci a nikoliv křečích a záchvatech! Ladnost pohybů lidí zasažených taneční mánií nedávala tušit, proč tak činí. Všem bylo jasné pouze to, že něco není v pořádku.
Jak to léčit? Tancem!
Starosta a městští úředníci si s tanečníky nevěděli rady. Doufali, že pokud taneční mánii podpoří, po protančeném dnu a noci nezbude tanečníkům dost sil. A tančit tedy přestanou.
Najali tedy muzikanty, herce a profesionální tanečníky, aby davovou náladu povzbudili. Dokonce pro tanečníky nechali vyklidit tržiště a cechovní domy. Zmýlili se.
Během měsíce zasáhl taneční mor více než čtyřista obyvatel města!
Vyčerpaní tanečníci uprostřed šíleného reje umírali na selhání srdce, mozkovou mrtvici nebo celkové vyčerpání. Proč tančili až do poslední chvíle, až do své smrti, zůstává dodnes záhadou! Poslední naděje na léčbu? Odvléct tanečníky násilím na místa zasvěcená svatému Vítu.
Svatý Vít a taneční droga
Co taneční mor způsobilo, není dodnes jasné. Teorií ale existuje hned několik! Ve středověku jej považovali za trest svatého Víta. Mor prý přivolal na hříšné obyvatele města právě on. Příznaky odkazovaly také k nemocem jako syfilis nebo epilepsie.
Jiní tanečníky podezírali z účasti na pohanských rituálech. Další zdroje hovoří o otravě námelem, jehož halucinogenní účinky se často stávaly záminkou pro rozpoutání honů na čarodějnice. Spíše než stavy nadšení a neodbytné touhy tančit, ale námel způsobuje vidiny a únavu.Aktivní tanečníky by pravděpodobně utlumil.
Hysteričtí tanečníci
Nejpravděpodobnějším původcem nevysvětleného fenoménu se zdá být davová hysterie. Moderní člověk už zřejmě není schopen vcítit se do situace obyvatel středověkého města, proto pro objasnění tanečního moru hledá různá, často bizarní vysvětlení.
Co tedy mohlo stát za podivným jevem? Nejen nejrůznější epidemie, které tehdejší medicína nedokázala léčit a časté hladomory, jimž padaly za oběť celé rodiny. Ale i těžká práce a svazující konvence tehdejší společnosti deptaly lidi bez rozdílu věku a sociální příslušnosti.
Nespokojenost s vlastním životem bez naděje na sebemenší změnu pak mohla mezi lidmi vyvolávat hysterickénálady. Jisté je pouze to, že taneční mor postupně vymizel. Jeho skutečnou příčinu se proto už zřejmě nedozvíme.
Má tanec svatého Víta? Šílený muzikant s sebou mlátí v metru (Divácké video)
Díváte se, sledujete, natáčíte a my vše odvysíláme, abyste se mohli opět dívat. Stačí se jen zapojit a sdílet!
Divácké zprávy uvidíte každý den na TV Prima v 19:40.
Videa o všem, co vás zajímá, nahrávejte na: www.natocvideo.cz. Každý týden ti nejlepší dostanou ceny.
Podívejte se, jaká další videa diváci natočili:
– Ze života se psem – Tanec svatého Víta
Velikou předností štěňátka šeltie je, že vypadá jako roztomilý andílek. Ve chvíli, kdy jsem si pro ni přijela, spinkala jako učiněný plyšáček, málem jsem se rozplynula překvapením, jak mírňoučké, vláčné a sladké je štěňátko tak malého plemene.
Byla jsem zvyklá na hovawartí ďáblíky, snažící se vám nadělat třásničky z kalhot, jen co mezi ně vkročíte. Sofinka se nechala chovat (!), hladit (!), nadšeně se těšila na kliknutí klikru a jen se třepotala, aby mohla poslušně usednout.
Ách, jaký to balzám na duši po všech těch pracovnách bláznech, co vám skáčou až nad hlavu, dělají ze špalků třísky a hrabou půl metrové jámy, ve kterých si vyvrknete nohu. Tohle byla jemná dušička v hedvábném kožíšku, útlocitná princezna.
To mi nedošlo, že byla paní chovatelkou hlazením zhypnotizovaná!
Útlocitná princezna pak vyjela doma svoji první misku, vynadala kočkám a nastěhovala se do postele. Prostředí zřejmě modifikuje charakter a tak se náš mazlíček během pár dní pěkně rozjel. Tak víte, pravý charakter se ukáže až po čase.
Do třetího měsíce se vám z roztomilého plyšáčkoidního štěňátka vyklube skutečná šelmye, jako nic. Začnete přeskakovat roztahané hračky, zametat roztrhané krabice a chránit si prsty před jehličkovými zoubky. Proto je třeba štěně řádně zaměstnávat, aby svou energii vyčerpalo. Výborné jsou kratší vycházky.
Zvlášť když k tomu máte dvě postarší hovawartí tetičky, které jsou pro zlomyslné štěně rezervoárem zábavy. Byla jsem trochu zmatená, co si štěně vybírá za hry. Předehnat hovici a skočit jí před přední nohy. Skočit jí po kožichu a zatahat. Odskočit a celý manévr zopakovat. Přesunout se na druhou oběť.
Pak jsem si vzpomněla, co mi říkala paní chovatelka. Ovčácký pes má ovci umět zastavit! A tak mi to došlo. Ta malá cácora si z hovawartích gardedám udělala ovečky.
Takové tetičky se dají pást! Nevím, jestli si na trénink zvolila odpovídající partnery, naštěstí holky jsou mimořádně trpělivé a když jim trpělivost dochází a oženou se po ní náznakem, je to pro rozjeté štěně ještě větší povzbuzení do hry a větší motivace použít veškerou svou obratnost k lezení hovicím na nervy.
Czakira, jakožto od přírody hravý tvor, vzala už Sofii na vědomí, protože hraní nikdy není dost a je docela fajn se se štěnětem přetahovat. S věkem asi vyměkla, protože někdy nechá štěně dokonce vyhrát. To by v jejích mladých letech nepřicházelo v úvahu. Je krásné vidět, s jakou opatrností se Czakira do her vkládá.
Taky provozují štěněcí zápasy. Ale protože takový Goliáš se s Davidem těžko můžou po sobě kutálet, vynalezla Czakira bezpečný zápasnický styl. Leží a do rvačky vkládá jen hlavu. Zatímco štěně utočí, odskakuje a kutálí se jí pod předníma nohama. Tetička štěně přepere lehkým pohybem, ale Sofinka se jen tak nevzdá.
Pokud si hovawartí dámy dají šlofíka a přikážou štěněti „Nech nás v klidu!“, ještě jsou tu kočky! Sofie už dávno přišla na to, že kočky jsou převážně neškodné a kočky vědí, že když je dotěra moc dotěrný, pár rychlých facek to rychle vyřídí.
Proto se vztahy vyrovnaly a utužily a tak chvíli štěně honí kočky a pak si role vymění a kočka honí štěně. Kočkám vyčítám především to, že si neumí bránit svojí misku ani kořist, takže štěně nám tu hrdě pochodovalo s krtkem v hubě.
Provizorně se teď kočky krmí na kamnech, kam štěně nedosáhne, ale je nám jasné, že s příchodem zimy to vůbec nebude správné řešení.
Štěně ještě nemá vychytané dělení masa, kdy všechna zvěř sedí na zadku a každý postupně dostává svůj podíl. Sofinka ještě neumí trpělivě čekat a snaží se uzmout cizí příděl, když už u hovic nemá moc šance, aspoň kočkám. Zatím je ale jen trochu usměrňována, na takové poctivé dodržování morálky ještě duševně nemá, to získá až časem.
To mnohem přísněji dodržujeme pravidlo nevcházení do průjezdu při odjezdu a příjezdu. Ve chvíli, kdy se otvírají vrata, nemají zvířata v blízkosti co dělat.
Odjezdy už Sofinky zvládá na jedničku, někdy malinko na jedna mínus, ale je to na takové štěně docela pěkný výkon a vždy si vyslouží véééélikou pochvalu, když dodrží primitivnější verzi povelu Zůstaň.
Zato příjezdy! To asi chápete, že pod vlivem radostných emocí se těžko čeká na uvítáníčko! Samotné vítáníčko nabralo trošku podivuhodnou formu.
Zatímco DIxie vítá člena rodiny zpíváním a Czakira mu radostně přináší dárky, Sofie má oprávněný pocit, že je za těly velkých psů k přehlédnutí a to ji zřejmě nesmírně rozčiluje, proto v takové chvíli střídá zuřivý štěkot s útoky na zaneprázdněné holky a rve jim z těla chomáče chlupů, které pak pracně vyplivuje. Mám doma chlupů dost i bez záměrného vytrhávání. Takže pokud přijíždíme s Verunkou, musí si štěně hlídat. Pokud sami, musí Sofinka počkat v kuchyni a je jasné, že brzy takovou zákeřnost prohlédla.
Zatím štěně nenabralo kladný postoj k navlékání postroje a považuje to za opruz. Pokud už oblečeno bylo, tak postrojek neřeší. Na vycházkách je to velice hodné a vzorné zvíře, které se bez problémů vítá s lidmi i psy. Vody se stále štítí, takže přestože prožíváme vlny veder, rozhodně se nehodlá účastnit koupání. A vůbec velkým psům nezávidí, člověk by řekl, že příklady táhnou.
Největší legrace se štěnětem nastává večer, než se uložíme k spánku. Do Sofinky vjede čert a začne běhat šílenou rychlostí v kruzích. Nejlépe se jí vyběhává na dvoře, kde dvůr obíhá jak kometa, vidíte jen černou žíznivou čáru. Říkáme, že zahání ovečky na noc do košáru.
Pokud zapomeneme a nevylítá se na dvoře, pak stejný tanec Svatého Víta provozuje v pokoji a to je o zdraví psa. Řekli byste, že takto uhnané štěně si pak lehne s námi s společnému večernímu čtení, aby se duševně vzdělávalo, ale to ani náhodou.
Štěně sice závidí, že jsme zalezlé na posteli a po nějakém to zakňučení se nad ním smilujeme a vytáhneme ho nahoru, ale o klidném poslechu čtení nemůže být ani řeč.
Protože Sofinka rozjede lásky- (i nelásky-) plné štípání a tak je jí tlamka zacpávána hračkami, která se jí nelíbí tolik, jako naše končetiny, tuneluje pod přikrývkami a noruje v nich, lítá z jednoho konce postele na druhý, takže jsme nuceny se smát a čtení dostává na frak.
Naštěstí knihu ještě žádnou Sofinka nepřečetla, ale díru do povlečení v nestřežené chvíli klidu vyhryzala, to zase jo. Naštěstí je to štěně na světelné baterie. Stačí zhasnout, stěně zaleze (k paničce do postele k nohám) a spokojeně chrní po celou noc. Dobrou noc!