Podívejte se, jak budeme psát za dva roky

Největší lidskoprávní akce na světě, v rámci které lidé po celé planetě v jeden moment píší a odesílají dopisy na pomoc nespravedlivě vězněným a pronásledovaným lidem. Díky ručně psaným dopisům s výzvami vládám či úřadům příslušných zemí pomáháme obětem bezpráví a obráncům lidských práv. Lidem, kteří jsou stíhání za to, že měli odvahu postavit se za práva ostatních.

Za jednotlivé případy se ve stejnou chvíli apeluje i v dalších zemích světa, což vytváří mezinárodní tlak, který mocní nemohou jen tak ignorovat. Proto se téměř u třetiny případu podaří prosadit zásadní změna. Každoročně se akce pořádá kolem 10. prosince, tedy v Den lidských práv. Projekt každý rok pořádá hnutí Amnesty International po celém světě.

Česká sekce se k pořádání pravidelně přidává od roku 2010. 

Bez Vás to ale nezvládneme. Zapojte se, prosím, i vy. Pište i odesílejte dopisy nebo uspořádejte svoji vlastní dopisovou akci, kde do psaní dopisů zapojíte i známé, přátele nebo veřejnost. Jen s pomocí lidí, kteří se dokáží postavit za slabší, můžeme měnit svět k lepšímu.

Lidská práva a svoboda nejsou samozřejmost. Měňte s námi svět k lepšímu.

Podívejte se, jak budeme psát za dva roky

 JAK SE MOHU ZAPOJIT?

Nezáleží, jestli napíšete jeden dopis nebo uspořádáte akci pro 100 lidí. Jakákoliv pomoc se počítá! 

Je to jednoduché. V období kolem 10. prosince můžete buď napsat a odeslat dopis a nebo uspořádat dopisovou akci pro přátele, rodinu nebo veřejnost a zapojit tak do psaní dopisů i své okolí. Čím více se zapojí lidí, tím více se napíšeme dopisů, což zvyšuje šanci na úspěch.

Dopisy na pomoc nespravedlivě vězněným a pronásledovaným se s vaší pomocí mohou psát např. ve vaší oblíbené kavárně, knihovně, v práci, ve škole nebo doma v obýváku. Minulý rok v Česku uspořádali lidé jako vy 452 akcí, na kterých se ručně napsalo celkem 17 357 dopisů.

Ty byly odeslány do 6 zemí světa. Překonáme to letos?

Pro psaní dopisů a pořádání dopisové akce je nutné se REGISTROVAT

Po přihlášení se vám vytvoří váš vlastní „Maratonský profil“, na kterém získáte přístup ke všem potřebným materiálům, včetně návodu na psaní dopisů a pořádání dopisové akce.

REGISTROVAT SE K PSANÍ DOPISŮ

REGISTROVAT SE K POŘÁDÁNÍ DOPISOVÉ AKCE

ÚSPĚCHY PŘEDCHOZÍCH ROČNÍKŮ MARATONU 

V loňském roce se nám v Česku podařilo odeslat 17 357 dopisů, které byly doručeny úřadům nebo přímo vězněným či pronásledovaným lidem a jejich blízkým. Dopisy psala po celé republice česká veřejnost – buď individuálně doma nebo na akcích pořádaných dobrovolnými pořadateli. Přihlášeno bylo 452 akcí v 76 městech.

Podívejte se, jak budeme psát za dva roky

„Jste skuteční hrdinové. Vaše odhodlání a oddanost vůči dodržování lidských práv a důstojnosti po celém světě se odráží v podpoře, kterou vaše kampaně získávají, a v pozitivních výsledcích, které získáváte pro oběti bezpráví a diskriminace“.

Více…

Shakeliiniho bratra v roce 2014 zastřelili policisté a ona se snažila o to, aby se vše nezávisle prošetřilo. Díky dopisům odeslaným při Maratonu psaní dopisů se v Jamajce začaly implementovat reformy v zákonech proti policejní brutalitě.

Podívejte se, jak budeme psát za dva roky

„Jsem ohromen. Děkuju Amnesty International a jejím aktivistům za velkou podporu, díky které jsem se stal v této situaci vítězem. Členové a aktivisté Amnesty International jsou moji hrdinové. Slibuji, že budu aktivista za lidská práva a budu též bojovat za práva ostatních. Děkuji guvernérovi za jeho laskavé gesto a za dodržení jeho slov.“

Více…

Moses byl mučen a odsouzen k trestu smrti za údajnou ozbrojenou loupež (měl ukradnout tři mobilní telefony – sám tvrdí, že tento trestní čin ani nespáchal).V květnu 2015 nigerijské úřady osvobodili Mosese, poté co jejich úřad zaplavilo 800 000 dopisů od příznivců Amnesty žádající Mosesovo milost. Jen díky Maratonu se dočkal spravedlnosti.

Podívejte se, jak budeme psát za dva roky

„Děkuji Vám z celého mého srdce. Děkuji za vaši oddanost a angažovanost pro ochranu a respektování lidských práv v Africe“

Více…

Kde se vidíte za 5 let? Jak „správně“ odpovědět

16. 2. 2015 | Inspirace |

Také jste někdy při pracovním pohovoru dostali otázku, kde se vidíte za (dva, tři) pět let? Bum. Možná vás zastihla nepřipravené, a tak to první, co vás v tu chvíli napadlo, nebyla odpověď, ale spíše otázka: jak to mám vědět?! Nechte se pro příště inspirovat a podívejte se na rady odborníků i zkušenosti jiných.

Proč se na to ptají?

Většina uchazečů tuto otázku u pohovoru nemá zrovna v lásce. Je ale dobré si uvědomit, že se na ni personalisté neptají za účelem sepsání studie Procentuální úspěšnost uchazečů při odhadu budoucnosti. Co tím tedy potřebují zjistit?

„Chtějí vědět, jestli chcete zůstat ve firmě, profesně se v ní rozvíjet a úspěšně řešit její problémy. Personalisté nehledají někoho, kdo bude plýtvat jejich časem a penězi na vzdělávání, aby jim po několika měsících řekl, že ta práce není pro něho,“ vysvětluje na svém profesním profilu personální kouč Dayvon Goddard.

Podívejte se, jak budeme psát za dva roky

↑ „Kde se vidím za 5 let? Hmm, zajímavá otázka.“

Co o sobě prozradíte…

Přestože tato otázka není dnes nijak zvlášť originální, stále si na pracovních pohovorech drží své tradiční místo.

Proč vlastně? „Je to zřejmě proto, že je to jedna z těch záludných pohovorových otázek, u nichž může vaše odpověď odhalit víc, než si umíte představit: od toho, jestli máte pevný kariérní plán a víte, co chcete, po to, jak dobře rozumíte náplni pozice, o kterou se ucházíte, a jak si sami pro sebe definujete úspěch,“ napsala pro list Guardian Jenna Allcock z londýnské náborové společnosti.

Co můžete třeba zmínit:

„Ptali se mě už několikrát”

Tereza Vařechová, která nedávno hledala práci v oblasti PR, jazykovém vzdělávání či v komunikaci s lidmi, má tuto zkušenost: „Na tuto otázku se mě u pohovoru zeptali už několikrát,“ říká. „Poprvé jsem ji nečekala a byla jsem trochu překvapená.

Nebyla sice přímo takto formulovaná, ale ptali se mě, jaká práce je mým snem nebo tak nějak. Podruhé mě to tolik nezaskočilo, ale protože jsem v té době sama v sobě hledala, co vlastně chci dělat, neměla jsem jasnou odpověď připravenou.

Byla jsem tedy dost nekonkrétní,“ přiznává zpětně.

Pozor na přehnané ambice

Personalisty jistě potěší, pokud ve své odpovědi projevíte jistý „drajv“ a chuť se v rámci firmy dále rozvíjet a posouvat kupředu. Jestliže se ale při pohovoru svěříte, že za pět let se vidíte na pozici svého nadřízeného anebo třeba rovnou v ředitelském křesle, budete působit spíš jako hrozba.

Jak odpovědět?

Faktem je, že žádná odpověď nemůže být plně univerzální, vždy je třeba ji přizpůsobit dané situaci. Všechny rady se ale shodují v několika ohledech:

  • Buďte věcní a ukažte, že znáte obsah pozice, o kterou se ucházíte.
  • Nelžete. Snadno se pak může stát, že tazatel vaši lež odhalí na jiném místě pohovoru. Nehledě na to, že se může začít hlouběji vyptávat na něco, co jste ze sebe vysypali jen proto, abyste něco řekli.
  • Zdravou měrou projevte své nadšení pro danou práci i touhu zůstat ve firmě dlouhodobě a dále se rozvíjet.

Co o vás firmy zjistí

Na vlastní kůži se s touto otázkou setkala také Erika Šajnová, která by chtěla pracovat s dětmi. „Dříve mi ta otázka přišla mířená spíše na ženy. Myslela jsem, že zaměstnavatelé si tak nepřímo zjišťují, zda žena chystá zakládat rodinu, případně za jak dlouho.

Teď ale zjišťuji, že cílem je odhalit, zda má uchazeč nějakou vizi své budoucnosti, ucelenou představu svého života za pár let, a tím pádem jaký v tomto ohledu člověk je – může to souviset s životním stylem, přístupem k životu, který zas může napovědět něco o přístupu k práci či lidem, nebo souvisí třeba i s jeho kreativitou.“

Podívejte se, jak budeme psát za dva roky

↑ Gratuluju, bereme vás!

Za pět let se vidím… na mateřské

Aktuálně nezaměstnaná Natalija Černikova už je za dobu svého hledání nové práce na tuto otázku zvyklá a je na ni připravená.

„V odpovědi se vždy zaměřuji na to, že chci být pro firmu dlouholetým zaměstnancem, že chci stabilní pozici a že za pět let bych se chtěla zdokonalit, více se naučit, zlepšit, případně postoupit někam dál,“ říká.

Jedním dechem ovšem dodává: „Na tuto otázku ale odpovídám nuceně a dle profilu firmy… Samozřejmě, že bych nejradši řekla, že za pět let chci mít dvě děti, skvělého manžela a být doma na mateřské,“ říká s úsměvem.

Nejlepší je upřímnost

Toho, že personalisté pokládají tuto otázku velmi často, si je dobře vědoma i Věra Frühaufová, a proto ve své odpovědi volí zcela jiný přístup.

„Myslím, že je nejlepší nic moc za tím nehledat a prostě odpovídat co nejupřímněji – třeba: ,Na tuto otázku jsem byla připravená, protože ji pokládají skoro všichni personalisté – měla bych tedy zřejmě říci, že za X let se vidím na smysluplné pozici… Případně odpovídám, že neřeším, kde budu za X let nebo že to pro mě není tak podstatné, respektive podstatnější je pro mě zajímavá práce, dobré vztahy v ní než konkrétní pozice a tak dále,“ říká a ještě dodává: „Myslím, že těch odpovědí ,podle škatulky´ mají personalisté stejně jako těch otázek… Proto je podle mě nejlepší se uvolnit, být zdravě sebevědomá a upřímná.“

Lucie Černá

Jak budeme psát webové aplikace za tři roky?

  • Glosy
  • Různé
  • Webdesign
  • Značkovací jazyky

Všiml jsem si zajímavého jevu.

Jestli si vzpomínáte, tak před pár lety dávali tvůrci webů na svá díla takové malé ikonky, které hlásaly: Validní HTML, Validní CSS, Validní RSS… Dnes pomalu mizí.

Dílem proto, že validní kód začal být samozřejmostí a už ho nelze prodat jako „konkurenční výhodu“, ale hlavně proto, že žádného čtenáře taková informace nezajímá, protože je pro něj zcela zbytečná. 

Budete mít zájem:  Za vodu přidanou v rybě zaplatíte i dvě stovky navíc

U obsahových webů, ale hlavně u webových aplikací, začalo být důležité, CO to dělá, víc než JAK to je uděláno. Pokud je webová aplikace funkční ve většině prohlížečů, dobře ovladatelná a dělá to, co od ní uživatel čeká způsobem, jakým to uživatel čeká, tak je jedno, jestli je ve Flashi nebo v HTML5.

(Odkaz je na hru PONG, kde je půl hracího pole vytvořeno ve Flashi a půl v HTML5.) Webové aplikace přestávají být „klenotem webařiny“ – tedy: konečně! – a stávají se aplikacemi, se všemi vedlejšími efekty, které z toho vyplývají.

Například se mění přístup autorů k tvorbě a přibližuje se způsobům známým z tvorby spotřebního komerčního SW či jiného zboží, kde mezi důležitými zásadami stojí na prvním místě zásada good enough.

Good enough

Zásada good enough vyjadřuje jednoduchou myšlenku: Produkt je přijatelný ve chvíli, kdy je dostatečně dobrý. Jakékoli zbytné vylepšování nad hranice „dostatečně dobrého“ je neekonomické. Co je „dostatečně dobré“ záleží na trhu, pro který je produkt určen.

Když budete vyrábět čočky, bude hranice good enough jiná pro trh výrobců průmyslových mikroskopů, pro high-end optiku do kamer, a jiná bude i pro trh, na němž nakupují výrobci školních souprav pro výuku optiky na středních školách.

Ne že by čočky pro školní soupravy mohly být vysloveně špatné – jen nemusí být tak přesné a kvalitní jako pro profesionální teleobjektivy.

Zásada good enough tedy neznamená „dělejte špatné věci“ (jak si mohou mnozí myslet), ale dělejte věci (jen) dostatečně dobré pro zamýšlené použití. Co je dostatečně dobré, to není třeba v tuto chvíli vylepšovat.

Co znamená zásada good enough pro psaní webových aplikací a software vůbec? Software je tak dobrý, jak musí být, aby byl prodejný, ale ne lepší (názor lidí, co se řídí heslem „jenom to nejlepší je pro mne dost dobrý“ je tu opominutelný).

Lepší může být další verze, až se ukáže, co zákazníci opravdu potřebují (software má tu výhodu, že jeho vývoj lze iterovat po malých krocích; viz agilní programování). Software musí fungovat na „dostatečně dobrém“ vybavení.

No a konečně lze tutéž zásadu aplikovat i tak, že pro vývoj software jsou použity „dostatečně dobré“ nástroje.

Dostatečně dobrý nástroj

Dostatečně dobrý nástroj je takový, v němž jsou náklady na vývoj (tj. čas a zkušenosti vývojáře) minimální pro dosažení „dostatečně dobrého“ výsledku. Nepřekvapí, že řada je sestupná – od nejnovějších vizuálních nástrojů a jazyků velmi vysoké úrovně abstrakce přes běžné vysokoúrovňové jazyky, přes nízkoúrovňové jazyky a přes „lepší makra“ až k assembleru.

Čím nižší úroveň abstrakce, čím hlouběji se jde, tím dražší je vývoj – a tím jemnějších výsledků lze dosáhnout. Nástroje by šlo přirovnat k výtvarnickým: od hrubého dláta a rašple přes pilníky až k nejjemnějším smirkovým papírům.Nikdo si nebude brát na dvoumetrovou sochu, která bude stát kdesi v parku, smirkový papír, ani nepůjde tvořit náušnici dlátem.

Vezme si „dostatečně dobrý nástroj“.

Vývojáři také používají (alespoň v ideálních podmínkách) většinou „dostatečně dobrý“ nástroj – tedy takový, v němž dosáhnou „dostatečně dobrého“ výsledku s nejmenšími náklady.

Jednoduchý webový CMS napíšou v Djangu nebo RoR a nebudou se patlat s assemblerem; naopak modul do jádra systému napíšou v C (nebo právě v assembleru).

Použijí takový nástroj, který jim umožní vytvořit to, co vytvořit potřebují, s nejmenšími možnými náklady (do kterých se započítávají i faktory jako „náklady na učení“). Čeština pro to má úsloví „brát kanón na vrabce“, angličtina používá slovo „overkill“.

Vývoj přináší stále nové a nové nástroje, které se (většinou) řadí na začátek řady „dostatečně dobrých“, a postupně ubývá věcí, pro které je nutné sahat k velmi jemným (a složitým, pracným, …) nástrojům.

Dnes už nikdo nesahá do asm kódu, který vypadne z překladače C, proto, aby ručně optimalizoval některé konstrukce; překladače optimalizují velmi dobře a je jen velmi, velmi málo situací, kdy se vyplatí ruční optimalizace (a jen velmi málo lidí, kteří ji opravdu umí líp než překladač).

Výkon dnešních procesorů a paměť počítačů posunuje hranici „good enough“ pro většinu aplikací daleko za cokoli, co bychom mohli „dooptimalizovat“ ručně v assembleru.

Není nejmenší důvod pochybovat o tom, že vývoj webových aplikací půjde stejnou cestou. Lze se tedy s celkem slušnou mírou pravděpodobnosti opřít do jednoho z axiomů tvorby webů a říct:

Psaní v HTML, CSS a JavaScriptu bude zítra overkill

Nebylo to na vás moc radikální, doufám?

HTML, CSS i JavaScript jsou technologie srovnatelné s makroassemblerem. Jsou na té nejnižší úrovni nad virtuálním strojem (=prohlížečem).

Je velmi pravděpodobné, že se prohlížeče jako aplikační platforma nakonec prosadí, ať si o tom už myslíme cokoli; navzdory tomu, že by bylo mnohem lepší začít na zelené louce s opravdovou aplikační platformou.

Bohužel, než se jakákoli aplikační platforma prosadí, budou prohlížeče o generaci dál a vývojáři budou tvořit aplikace právě pro ně, protože se jim nevyplatí čekat na novou platformu (a ještě riskovat, že vsadí na tu špatnou). Prohlížeče jsou dnes typická good enough platforma.

Stejně jako nikdo příčetný nepíše přímo bytekód pro JVM a místo toho používá Javu nebo Scalu, tak nemá příliš smyslu do budoucna psát aplikace přímo ve webovém bytekódu, tedy v JS/HTML/CSS. Na dveře už dnes ťukají první nástroje, které jsou „o generaci dál a o stupeň výš“.

„Podívejte, jak je mi Stalin podobný.“ Chávezův učedník „píše“ už sedm let manuál pro diktátory 21. století

S venezuelským diktátorem to mám podobně jako svérázná postava, kterou v Hřebejkových Pelíšcích ztvárnil Jiří Kodet, s československými bolševiky. Po Madurově nástupu k moci jsem mu dával „rok, maximálně dva!“. A on si v prezidentském paláci sedí už sedm let. A poté co přežil loňský krizový rok, to vypadá, že si pobyt na výsluní ještě pořádně protáhne.

Nebyl jsem zdaleka sám, kdo bývalého řidiče městského autobusu podcenil. Po Hugu Chávezovi, který i během svého boje s rakovinou přetékal charismatem, nastoupil kníratý týpek bez špetky osobního kouzla.

Venezuelanům nebyl neznámý. Do vyšších pozic se vypracoval přes odbory. Stal se spolehlivým a výkonným spolupracovníkem Huga Cháveze, který z něj udělal ministra zahraničí a nakonec viceprezidenta.

Když vůdce ve svých osmapadesáti už tušil, že jeho konec je blízko, představil právě Madura jako svého nástupce. To mu dalo legitimitu, aby ho národ z loajality vůči zemřelému comandantemu akceptoval ve svém čele. V narychlo zorganizovaných volbách, které podle opozice byly „cinknuté“, ho lid vybral za lídra, aniž si ho vážil, natož ho miloval.

Přečtěte si také

Vymýcená malárie zpět ve zbídačené Venezuele. Lékař bojuje proti nemocem, gangsterům i Madurovi

Když jsem byl na jaře 2015 naposledy ve Venezuele, měl Maduro za sebou právě ty dva předpovězené roky. Země se už topila v hospodářské krizi, jež vyhrabává stále hlubší a hlubší dno, a jeho nebral vážně nikdo. Odpůrci režimu ho považovali za posmrtnou Chávezovu loutku, zatímco přesvědčení chavisté jako dědice, který selhal a pošpinil předchůdcův odkaz.

Pro všechny byl jednoduše neschopa. Opět jsem se utvrdil v pelíškovském axiomu a dal jsem mu (znovu) rok, maximálně dva. Jenže chyba lávky…

Velký bratr se dívá

Tehdy v roce 2015 mě překvapilo, že zesnulý Chávez, odpočívající v mauzoleu (naštěstí jej neukazují jako jiného zesnulého vůdce), na vás shlížel prakticky z každého rohu.

Na jednom plakátu zaléval květinu, na jiném líbal starce, na dalším zdvihal dítě, pak zase horlil k davu nebo objímal pohlednou ženu.

Pod fotografiemi se skvěla slova jako „pokrok“, „čest“ či „spravedlnost“ doplněná o slogan: Chávez – věčný vůdce.

Dva roky po jeho skonu jste jej v ulicích mohli vidět více než během volebních kampaní za jeho života. Nejděsivěji působily úzké proužky zachycující

Přidejte se k předplatitelům

Bez skutečného lídra budeme za dva roky prožívat to samé, říká americký novinář

Americký novinář v rozhovoru pro Seznam zprávy komentuje dění v Americe. (Video: Šimon Trantina)

Rozhovor s novinářem Ianem Fisherem o současné situaci americké společnosti, politiky a médií – to vše ve stínu zabití George Floyda a násilných demonstrací.

My ze zahraničí často slýcháme, že Amerika je v krizi. Popsal byste současnou situaci jako krizi?

Myslím, že je to krize vedení. Řekl bych, že nemáme lídry ani na jedné ze stran, kteří by měli jasno v tom, co teď dělat. To je znepokojující.

Na druhou stranu žijeme ve společnosti, ve které můžeme masově protestovat a díkybohu kromě zásahu kvůli prezidentovi jsme neviděli zatím žádné extrémně tvrdé zákroky proti protestujícím, při kterých by třeba lidé umírali.

(Rozhovor se odehrál před zásahem policistů v Buffalu proti 75letému protestujícímu – pozn. red.)

Masové protesty a nepokoje nejsou v USA ničím vzácným. Jsou tyto ty nejvýraznější, které pamatujete?

Ne, řekl bych, že nejsou ty nejvýraznější. Jsem dost starý na to, abych si pamatoval nepokoje v New Yorku z počátku devadesátých let, ve Washington Heights nebo Crown Heights. Ty byly ničivější.

Ian Fisher působil v New York Times skoro 30 let. Za tu dobu vedl jejich redakce v Izraeli, Itálii nebo Keni. Z místa informoval o několika válečných konfliktech, třeba o válce v Iráku nebo druhé intifádě v Pásmu Gazy. V roce 2018 přešel k agentuře Bloomberg.

Novinář Ian Fisher.

Pro New York Times jste psal ze skoro 60 zemí. Vidíte nějaké paralely mezi tím, co se teď děje v Americe a nějakou jinou zemí?

Ano. Myslím, že Donald Trump představuje něco, co jsme v USA ještě neviděli, ale co jsem já viděl v jiných zemích. A to představu prezidenta jako silného lídra. Abych byl upřímný, má ale problém s kompetencí. Chce se profilovat jako silný muž, ale nedokáže to dobře praktikovat.

Budete mít zájem:  Češka, která učí Němce vařit kafe

Ale vyhrál volby, to musí něco znamenat.

Ano, vyhrál, ale co vlastně kromě toho dokázal? Mluvím o kompetenci. Daří se mu zvládat pandemii koronaviru? Řekl bych, že ne, když světově vedeme v počtu nakažených i úmrtí.

Například nezaměstnanost menšin je nízká a byla ještě o dost nižší než před pandemií. Je nižší než třeba před deseti lety.

Ano, abych mu přičetl něco k dobru, zdědil ekonomiku v dobrém stavu a nezničil ji. Alespoň do té doby, než přišla pandemie.

V posledních dnech vidíme v amerických ulicích lidi protestovat s jedním stejným cílem. Hlavně na sociálních sítích si ale můžeme všimnout také lidí, kteří demonstrantům nemohou přijít na jméno. Myslíte, že jsou tohle časy spojování, nebo dalšího rozdělování amerického lidu?

Myslím, že oboje. Ale rozhodně jsme rozděleni na dvě strany, které nastolila volba prezidenta v roce 2016. Trumpovi příznivci z protestů možná nejsou nadšení a demonstrující zřejmě nejsou nijak přesvědčeni prezidentovými postupy. Jsme rozděleni rasově, třídně i geograficky – myslím, že o tom se mluví moc málo.

Je evidentní, že hodně lidí je nespokojených. Kvůli policejní brutalitě, rasismu a nerovnostem. Myslíte, že to, co se teď děje v ulicích, je spontánní a spustila to vražda George Floyda, nebo to dozrávalo už nějakou dobu a teď pohár přetekl?

Dozrávalo to od chvíle, kdy USA vznikly. Například otroctví tu bylo na samém začátku, Afroameričané nemohli do šedesátých let volit. Prezident Lyndon B.

Johnson při nepokojích v roce 1968 řekl – a je ironické, že to přesně sedí na to, co se stalo v Minneapolis: „Když na někom klečíte 300 let, tak se nemůžete divit, že když vstanete, dostanete ránu.“ Takže ano, tohle dozrávalo hodně dlouho.

Smrt George Floyda je jeden incident v problému, který rostl velmi dlouho, a řekl bych, že i lidé napravo s tím souhlasí.

Říkáte, že tyto problémy tu byly vždycky. Hodně protestujících je toho názoru, že americký systém je rasistický. Je to pravda? Je rasismus zakořeněný v systému?

Americký systém byl bezpochyby na rasismu založen.

Ano, přeneslo se to do dneška?

Některé prvky určitě. Podívejte se na počet černošských ředitelů, starostů, senátorů, poslanců, majitelů. Ta čísla nekorespondují s tím, kolik černochů v Americe žije. Myslím, že lepší otázka je, jestli se zlepšujeme, posouváme se? Myslím, že ano, hodně, ale ještě ne dost. Kdyby ano, nemusel by nikdo protestovat.

Co se musí změnit? Asi se dá očekávat, že za nějaký čas si USA zase projdou tím stejným jako nyní. Co se musí stát?

Nevím, jestli na to existuje jednoduchá odpověď. Vrátím se k otázce politické reprezentace. Potřebujeme lídry s jasnou vizí a jasným programem. Budeme potřebovat Kongres a sněmovny jednotlivých států s jasně odsouhlasenými kroky, jak této situaci čelit. Pokud nebudeme mít takové vedení a společný zájem, budeme za rok dva v úplně stejné situaci.

Vidíte takové potenciální lídry?

Teď bohužel ne. Když se podíváme na Demokratickou stranu, tak někteří z nich dokázali vybudovat silnou platformu, Bernie Sanders, Elizabeth Warrenová. Pak tam nevidím nikoho, kdo by měl širokou podporu. A republikáni se stali stranou Donalda Trumpa.

Na konec se zeptám, jestli se cítíte jako novinář ohrožen. Když prezident Trump označuje média za nepřítele lidí, někteří novináři pak byli zatýkáni nebo atakováni při protestech.

Jsem starý člověk a už dlouho jsem nereportoval v ulicích, takže fyzicky ne. Myslím, že prezident určitě poškodil atmosféru výroky o tom, že tisk je nepřítelem lidu – to nepomáhá. Na druhou stranu, velká část lidí na to neskočila. Takže ohrožen se necítím.

V jakém stavu je podle vás americký mediální prostor? Když lidé kritizují americká média, často jim vadí, že není dost nestranných informací o politice. Je to podle vás namístě?

To je velmi dobrá otázka. Myslím, že média se nezměnila během Trumpovy éry. Lidé stále praktikují „žurnalistiku odporu“, ve kterou já mimochodem nevěřím, myslím, že bychom měli fakta interpretovat tak, jak jsou. Trump ale každopádně vytvořil v žurnalistice dilema.

On lže tolik, že když jen upozorňujete na jeho lži, vypadá to, že jste jeho nepřítel. Vaše povinnost novináře není slepě opakovat, co někdo jiný říká, ale prezentovat to, co shledáváte objektivním faktem. Každopádně nevěřím v úplnou nestrannost, každý vždy přinese něco svého.

Ale jako novinář se snažíte být přesný a férový, o to jde. Ale když jen poukazujete na to, kde je pravda, můžete vypadat víc negativně, než jste.

Takže ano, obecně si nemyslím, že je tisk nestranný – v případě Trumpa je ale postavený před nesplnitelný úkol, a to neutrálně pokrývat někoho, kdo nepřináší jasná a objektivní fakta, na kterých se můžou všichni shodnout.

Herní úspěchy si budeme brzy psát do životopisů, říká odborník

Tzv. gamifikace, neboli využívání herního designu a principů i v jiných oblastech než jsou samotné hry, už pronikla i na pracoviště řady firem. V tuzemsku se těmito postupy zabývá například Petr Pouchlý ze studia Court of Moravia, které se věnuje přenášení herních prvků do firemní praxe.

Jaké herní prvky se mohou v rámci gamifikace využívat na pracovišti?První na mysl přijdou například žebříčky, průběžné hodnocení výsledků nebo různé typy odměn.

Nakolik to může zaměstnance motivovat k tomu, aby pracovali lépe?Většina těchto prvků podporuje pouze typy hráčů, kteří jsou přirozeně soutěživí.

Je pro ně ve hrách důležitá buď výzva k překonání nebo dosahování dílčích cílů. Z hlediska hráčské populace je to zhruba 25 procent.

Pro zbytek hráčské populace to není důležité ani motivační a důležitější jsou pro ně prvky sociální, příběhové a estetické.

Takže na většinu populace gamifikace nezabírá?Hry nebaví lidi proto, že jsou v nich gamifikační prvky. Baví je proto, že je naplňuje hra samotná a s ní spojený pocit osobního růstu.

Není nejvhodnější motivací pro zaměstnance zvýšení mzdy?Nejefektivnější pracovníci nejsou ti, kteří dostávají pouze nejvíc peněz. Jsou to lidé, kteří především ví, že má jejich práce hodnotu.

Dobře aplikované prvky z her sociálního a příběhového typu ukáže zaměstnancům, jaký má jejich práce přínos. Tomu může pomoci systém, který jim dává okamžitou nebo průběžnou zpětnou vazbu.

Toto se samozřejmě netýká někoho, kdo je pod hranicí určitého finančního minima a primárním motivátorem tak peníze zůstávají.

Kde se nachází tato hranice?Podle psychologa Andrew T. Jebba z univerzity v Purdue je částa v ČR kolem 40 tisíc korun v čistém. Tuto hranici má však samozřejmě každý nastavenou individuálně. Je zde část populace, kterou vyloženě baví hromadění peněz, ale záleží i na jiných faktorech jako je hodnotový rámec jedince nebo společenská vrstva, v níž se pohybuje.

Takže pro ty, co vydělávají například minimální mzdu, nemá gamifikace smysl?Pro lidi kteří neřeší jestli pojedou na dovolenou do Itálie nebo Egypta, ale jak vyjít s penězi do konce měsíce, funguje gamifikace svým způsobem velmi dobře. Například když jim přesně definuje za co mohou získat nějaké peníze navíc. Pro tyto lidi je i rozdíl několika stovek klíčový a dobrý systém přímo zvyšuje jejich výkon.

Není omezujícím faktorem využívání gamifikace věk? Nenachází herní prvky odezvu spíše u mladé generace?Vtip je v tom, že prosté průběžné dávání zpětné vazby skrze nějakou atraktivní vizualizaci je uspokojující úplně pro každého. Lidé rádi vidí, že mají nějakou hodnotu, kterou lze něčím vyčíslit.

Rozdíl mezi generacemi je v tom, že ta mladší už vyrostla v tzv. „ludic century“, tedy století hry. Tato generace je z her zvyklá na téměř okamžité ocenění úsilí, což poté očekává i v reálném světě. Pokud mladý člověk pracuje tři čtvrtě roku a má pocit, že si jeho práce nikdo neváží, tak dává výpověď.

A zaměstnavatelé si pak stěžují, že mileniálové nejsou loajální a nemají trpělivost.

Využívají gamifikaci české firmy?V drtivé většině případů to naráží na to, že firmy nechtějí svým zaměstnancům příliš vysvětlovat k čemu je jejich práce vlastně dobrá.

Protože to buď nevědí, nebo se bojí, že by pracovníci mohli dojít k poznání, že jediným přínosem jejich činnosti je vydělávat společnosti peníze. Majitelé firem vesměs nechtějí tuto Pandořinu skřínku otevírat.

A navléknout gamifikaci jen jako kouřovou clonu a pozlátko není zdaleka tak efektivní.

Má gamifikace i jiné využití než rychlou zpětnou vazbu? Co například testování uchazečů u pohovorů?Existují samozřejmě hry, jejichž prostřednictvím lze zadat nějaký úkol. A protože se u ní lidé uvolní může lektor sledovat, jak se chovají v určitých situacích. Například v případech, kdy je potřeba krizové komunikace.

Nebo když je nutné udělat rozhodnutí pod tlakem pozoruji, zda přemýšlejí nebo střílí na první dobrou. Nechcete zbrklého kontrolora v jaderné elektrárně zatímco například u pracovníka call centra může být tato rychlost výhodou. Když rychle chápe, co člověk chce, a nabízí možnosti řešení.

V tomto ohledu je však místo gamifikace namístě spíš termín “serious game”, tedy hra, jejímž cílem je předat hráči i něco jiného než pouhou zábavu.

Přijde doba, kdy se budou úspěchy z počítačových her psát do životopisů?Ano. Já už se na to u pohovorů ptám posledních šest let, kdo co hraje a co si z té hry odnáší.

Co z toho lze z pohledu náboráře vyvodit?Podle typu hry lze napárovat určité vzorce chování, které tomu člověku vyhovují. Například když někdo rád hraje sudoku, tak je s největší pravděpodobností trpělivý, má rád logické výzvy a neodejde od nevyřešeného problému.

Specifická forma výběrového řízení na určité pracovní pozice. Assessment centrum je komplexní diagnostický program, který kromě standardních ústních pohovorů může zahrnovat také různé modelové situace či psychologické testy.
Budete mít zájem:  Plzeňské farmářské trhy i přes povodně pokračují

A když znám digitální hry, tak se můžu doptat na rozhodnutí, které v nich hráč dělá. Řadu situací pak není nutné simulovat v rámci nějakého assessment centra. Chytří personalisté podle mě tyto dotazy kladou, nejvíc se to samozřejmě týká herních studií.

Většina počítačových her však není zrovna sudoku. Mohou být přínosem například střílečky?V tomto případě jsou nejdůležitější otázky proč to člověk hraje, jak je v tom dobrý a co ho na té hře naplňuje. Výhodou je už to, pokud to dokáže pojmenovat. Pokud se nepovažuje za hráče a jenom si to sem tam zapne, tak mi to neřekne vůbec nic. To je čistá zábava.

Pokud mi však někdo řekne, že hraje proto, protože rád poráží ostatní, miluje pocit když se mu daří a proto po nocích trénuje, je to mnohem víc vypovídající. Může z něj tak být vhodný kandidát pro některé obchodní pozice.

Speciálně u stříleček je pak zásadní rozdíl v tom, jestli hráč hraje sám za sebe nebo ve skupině. Z těch individuálních her toho tolik nevyčtu, jiné je například mít pětičlenný tým, který musí precizně koordinovat svou činnost. S touto týmovou prací se dá u některých pracovních pozic velmi dobře pracovat.

Ale ať nedojde ke zkreslení, stále jsou poctivé osobnostní psychotesty výrazně přesnější, co se reálných dispozic kandidáta týká. Pro předvýběr z větší masy však mohou hry být dobrým vodítkem v rukou zkušeného personalisty.

Rozhovor se Svatavou Veverkovou: Jak pomáháme rozvíjet schopnost právního psaní u studentů

V prvé řadě bych se rád zeptal, kolik studentů bylo a je zapojeno ve vašich aktivitách. Máte stabilní redakci, kromě toho k vám ale přispívá spousta dalších studentů. Kolik vám jich za ty 4 roky vašeho působení prošlo rukama?

Za čtyři roky našeho působení jsme spolupracovali s více než stovkou studentů a studentek. Ti nejaktivnější se stali součástí redakce. Kromě psaní se studenti podílejí také na editacích článků a korekturách.

Tvoří plakáty a grafiky, organizují soutěže či třeba prezentují Právo21 na akcích určených veřejnosti.

Jsme moc vděční za čas, který nám věnovali navzdory tomu, že pracovali bez nároku na honorář a bez kreditového ohodnocení ve škole.

Procentuálně kolik z těchto studentů jsou jednorázoví pisatelé – tj. ti, kteří vám prostě pošlou článek k publikaci, ať už sami od sebe nebo na vaši nabídku, a po úspěšné publikaci už o nich neslyšíte?

Zhruba jedna třetina autorů. Sami se snažíme aktivně oslovovat autory s nabídkou článků, když víme, že se věnují problematice, o které bychom chtěli napsat. Už z principu jde zpravidla v takových případech o jednorázovou spolupráci.

I tito studenti samozřejmě získali nějaké znalosti a dovednosti, vzhledem k jednorázové povaze to ale budete jenom těžko měřit a vyhodnocovat. Můžeme se tedy bavit pouze o kvalitě takto došlých textů. Jak si prvopisatelé vedou? Připravila je podle vás právnická fakulta na to, aby formulovali otázku a srozumitelně na ni odpověděli?

Napsat dobrý článek je uměním, kterému se neustále učíme i my v redakci. Takový článek totiž musí být nejen správný po odborné stránce, ale musí být také napsaný čtivou formou a mít zajímavý obsah.

Největší problém u prvopisatelů spatřujeme ve schopnosti jednoduše a srozumitelně formulovat text. Prvopisatelé často píšou velmi dlouhá souvětí, opakují slova a nedokážou vystihnout klíčové sdělení.

Výjimkou není ani nadužívání cizích výrazů nebo přebírání doslovných citací textů právních předpisů bez vysvětlujícího komentáře. Všimli jsme si, že pro ně není lehké napsat perex a titulek.

Nejlépe se studenti naučí pracovat s textem, když si psaní budou opakovaně zkoušet a budou dostávat zpětnou vazbu. Právnické fakulty mají dle mého názoru mezery v oblasti vzdělávání studentů v práci s textem. Otázkou ovšem zůstává, zda fakulty mají při dočasném financování kapacity pro takové vzdělávání. Z principu totiž musí jít o velmi individuální a časově náročnou práci s texty studentů.

Já sama bych podobné kurzy uvítala. Píšeme články, abychom předali sdělení, text je pouze kódem, do kterého je sdělení vloženo. Nestačí, aby právnické fakulty předávaly znalosti ohledně toho, co má být obsahem sdělení. Měly by se zaměřit i na předání dovednosti, jak taková sdělení formulovat. Snad všichni raději čteme srozumitelné a výstižné texty.

Pokud studenty nenaučíme srozumitelně psát, nebudeme moci takové srozumitelné právní texty v budoucnu ani číst. Jsou to totiž právě studenti, kteří se jednou dostanou do role advokátů, soudců, akademiků nebo dalších právních profesí. Pro mě je opravdovým odborníkem ten, kdo umí stejně dobře vysvětlit právní problém zkušenému právníkovi jako laikovi.

Schopnost pracovat s textem je známkou toho, že právník problematice opravdu rozumí.

Jak zajišťujete poskytnutí kvalitní zpětné vazby studentům?

Odevzdaný článek putuje nejprve k editorovi. Ten zkontroluje, že je bez obsahových chyb a že na sebe navazují jednotlivé pasáže. Pokud má návrhy k dopracování, upozorní na to autora v komentáři.

Editor zároveň navrhuje úpravy textu, které mají zajistit větší čtivost a srozumitelnost. Aby student co nejlépe viděl, jaké pasáže se upravují, zasahuje editor do textu v režimu změn.

Mnohokrát se nám stalo, že editor článek upravoval delší časový úsek, než jej psal samotný autor. Následně se vrací článek k autorovi, který jej dopracuje dle komentářů. Jakmile jsou obě strany spokojené, předá se článek na dvojí korekturu.

Ve finále čtu článek ještě já a provádím finální úpravy. Jakmile článek odpublikujeme a někdo pošle pochvalnou nebo i kritickou zpětnou vazbu, autorovi ji rovněž předáme. Na jednom článku se tak podílí hromada lidí.

Co studenti uvádějí jako nejčastější důvod, proč u vás publikovat? Jsou to spíše získané znalosti a dovednosti, nebo je to spíše o položce do životopisu?

Nejčastěji se setkáváme s tím, že se studentům líbí koncepce mediální platformy Právo21. Chtějí být její součástí, utvářet její obsah a zároveň získat nové znalosti a dovednosti.

Od některých studentů máme zpětnou vazbu, že nikdy netušili, jak daleko je Právo21 posune. Díky korekturám v našem časopise se dostali například ke korekturám odborných knih.

Pokud je spolupráce s námi pro některé také položka do životopisu, máme z toho jen radost. Znamená to, že Právo21 je něco, s čím se můžou pochlubit. A to je skvělé.

U těch studentů, kteří jsou s vámi v redakci spíše dlouhodobě – pozoruješ nějak jejich vývoj v průběhu času? Jak velké zlepšení je možné pozorovat? Je to možné nějak zobecnit?

Zlepšení určitě pozoruji. Minimálně v tom, že autoři odevzdají článek v šabloně, kterou jsme pro ně připravili. Navrhují často zajímavější témata, lépe pracují s textem. Zlepšení zobecnit nejde, to není něco, na co by existovaly tabulky. Každopádně si velice vážíme všech, kdo s námi spolupracují dlouhodobě, protože právě díky takovým lidem existuje Právo21.

Jak hodnotíš podporu ze strany právnických fakult k vašim aktivitám? Už jsi zmínila, že studenti články píšou bez nároku na finanční honorář, ale i univerzitní kredity. Pokoušeli jste se nějakou formu podpory pro tento typ dovednostního vzdělávání vyjednat?

V roce 2016 a 2017 existoval univerzitní program rektora MU na podporu tvorby studentských časopisů zaměřených na vzdělávání, vědu a akademické dění.

Z něj jsme po dva roky hradili náklady spojené s tvorbou časopisu. Tento program byl bohužel zrušen a dle našich informací jej univerzita neplánuje obnovit.

Zkoušeli jsme univerzitu žádat o podporu i skrze jiný program, ale byli jsme odkázáni na fakultu.

Oslovili jsme proto Právnickou fakultu MU, která nám uhradila část nákladů na tisk jednoho dvojčísla. Šlo ale o ad hoc finanční podporu.

Nepodařilo se nám dohodnout na fakultním programu, ze kterého bychom mohli hradit náklady spojené s tiskem a sponzorováním článků na sociálních sítích dlouhodobě. Snažíme se proto shánět peníze od soukromých subjektů.

Našimi partnery jsou advokátní kanceláře. Máme také založenou dárcovskou výzvu, kam může přispět kdokoliv.

Nicméně Právnická fakulta má zřízen stipendijní program na podporu spolkových aktivit. Z něj můžeme žádat o stipendium až do výše sto tisíc korun za akademický rok pro celý spolek. Stipendium je potom poměrně vypláceno zapojeným studentům.

Vzhledem k tomu, že se jich na tvorbě podílí velké množství, jde spíše o třešničku na dortu. Třešnička je to ale sladká a studenti mají vždy obrovskou radost.

Bohužel je tu velké množství absolventů, kteří s námi spolupracují a kteří už na stipendium nárok nemají.

Podpora se nám dostává i mnoha dalšími způsoby. Masarykova univerzita nám např. bezplatně spravuje webové stránky. Ze spolupráce s univerzitními IT pracovníky jsme nadšení. Tolik ochoty a odbornosti se jen málokde vidí.

My si články na web nahráváme samozřejmě sami, ale pokud je potřeba přidat na webové stránky nějakou novou funkci nebo vyřešit složitější IT problém, máme se na koho obrátit. Když jsme v minulosti vydávali tištěné číslo, pomáhala nám fakulta také s jeho sázením a zajišťováním komunikace s tiskárnou.

Pravidelně nás zvou na akce, které pořádají, a kde můžeme propagovat naši činnost. Za tuto podporu jsme velice vděční a bez ní by Právo21 nemohlo existovat.     

Horkou novinkou je, že jsme se s vedením fakulty dohodli na možnosti studentů absolvovat u nás povinnou právní praxi.

Kvůli koronavirovým omezením spousta advokátních kanceláří či soudů odmítla studentům praxe poskytnout. Práce u nás probíhá vzdáleně, a tak se jí koronavirus naštěstí nedotkl.

Máme tak několik studentů a studentek, s nimiž nyní úzce spolupracujeme při tvorbě jejich často vůbec prvních právních článků.

Vedení fakulty nám přislíbilo také jednání ohledně povinně volitelného předmětu, do kterého by se studenti spolupracující s Právem21 mohli přihlásit a získat díky tomu kredity.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *