O moru toho bylo již napsáno dost. Od prací historických přes medicínské až po filozofické, a to různých rozsahů i hloubek. Přesto mnohé otázky zůstávají. Společně se vydáme do minulosti a budeme sledovat stopy, jež po sobě tato strašlivá metla lidstva nechala. Stopy nemoci, která si vyžádala životy desítek milionů lidí bez ohledu na jejich bohatství nebo společenské postavení. Nemoci, která formovala nejen naše dějiny, ale i náš způsob života a myšlení.
Nejstarší zmínky o epidemiích a první karanténa
Povšimněme si nejprve Starého zákona. V přepisech textů vzniklých v 10.–9. st. př. Kr. najdeme z medicínského hlediska jasně formulované příkazy týkající se osobní i společné hygieny při kontaktu s těly nečistých zvířat a zdechlinami (Lv 11,39).
Nutnost izolace „nečistých“ po dobu minimálně sedmi dnů i jejich povinnost bydlet odloučeně vně tábora (Lv 13,14; Nu 5,1–4) byla dokonce jakási první karanténa. Když se Pelištejci opovážili zmocnit archy úmluvy, stihl je Bůh krutým trestem (1 S 5 a 6). Právě zde někteří autoři prvně spatřují možnost morového postižení a zdůrazňují zmínku o myšovitých hlodavcích.
Bez dalších konkrétních důkazů ale zůstane záhadná smrt více než 50 000 mužů opředena tajemstvím. V 7. století př. Kr. zabránil Asyřanům v dobytí Jeruzaléma anděl, který jich zahubil 185 000 (2 Kr 19,35).
Řecký dějepisec Herodotos nám k tomu ale navíc popsal i podivný čin egyptského krále, spojence Židů, který dal v noci tajně vypustit v ležení nepřátel hlodavé myši, a tak jim prý zničil výzbroj. Můžeme jej, tedy s trochou fantazie, kdyby totiž šlo o krysy nakažené morem, podezřívat z prvního použití biologické zbraně? To vše jsou samozřejmě jen spekulace.
Naší pozornosti by dále rozhodně neměl ujít ani „Periklův-Thukydidův mor“ v Aténách r. 430 př. K. Postihl město v době rozkvětu, kdy se přes rivalitu bojovné Sparty vrcholící peloponéskou válkou staly Atény centrem kultury i vzdělanosti celého Řecka. Thukydides nám zanechal písemné svědectví o nemoci, se kterou si tehdejší lékaři nevěděli rady a která si vyžádala i jejich životy, a později dokonce život samotného Perikla. Dnes sice podle příznaků předpokládáme, že šlo spíše o kombinaci skvrnitého tyfu s úplavicí, ale popsané hlízy v tříslech poukazují i na možnost onemocnění skutečným morem.
Z několika pramenů víme také o epidemiích „moru“ v Libyi, Egyptě a Sýrii ve 3. st. př. Kr. Další zprávu o jeho výskytu při obléhání Syrakus za 2. punské války r. 212 př. Kr. nám zanechal dějepisec Livius.
Roku 166 postihl Řím „Galénův-Antoninův mor“, kdy si při velké neúrodě rychle se šířící záhadná neznámá nemoc, zavlečená do města vojskem vracejícím se z bojů proti Parthům, vyžádala mnohé životy obyvatel „věčného města“.
Až potud se ovšem většina badatelů pouští na tenký led, ani dle dochovaných záznamů totiž nemáme jistotu, zda šlo vždy opravdu o mor, nebo o jiné infekční onemocnění, popř. o jejich kombinaci. Označení mor (od mříti) se totiž bez znalosti původců infekčních nemocí používalo pro jakoukoli rychle se šířící epidemii. Shoda panuje snad až od r. 542 (podrobněji viz Vesmír 83, 554, 2004/10).
Mor Justiniánův – první pandemie
Východořímská, byzantská říše odolala při stěhování národů načas barbarům a za vlády Justiniána I. Velikého (527–565), nesmírně pracovitého panovníka, „císaře, který nikdy nespí“, spěje ke svému kulturnímu i hospodářskému vrcholu.
Jeho chrám Boží moudrosti, Hagia Sofia v Konstantinopoli (dnešním Istanbulu), je považován dodnes za vzor byzantského slohu. A zůstalo po něm zachováno mnoho dalších památek. Mimo jiné i Codex Justinianus, vzniklý sloučením tradičního římského práva s novými požadavky doby, který se stal později základem pro známý Corpus iuris civilis.
Podpora rolníků, tradičních řemesel i nového, takřka průmyslového odvětví, hedvábnictví (konečně se podařilo odhalit či snad zcizit čínské tajemství) a navazování obchodních styků s Čínou, Indií a Persií – to vše znamenalo dobré materiální zajištění celé říše. Byzantská zlatá mince, byzantin, se stala uznávaným platidlem ve všech okolních zemích.
Definitivně byly zrušeny filozofické školy, křesťanství přijato jako státní náboženství, ale nejvyšší hlavou církve se stal císař, který neopomněl zajistit výsadní postavení i svým cařihradským patriarchům, samozřejmě obé k nelibosti papeže Pelagia I.
Panovník ale upevnil svou moc, říše se stabilizovala a byla připravena k expanzi. Císař porazil Vandaly v severní Africe, Ostrogóty v Itálii, vedl dlouhou válku s Persií. Vše podřizoval svému snu o znovusjednocení Středomoří a o obnově starého impéria.
Roku 542 však propukla v Justiniánově říši epidemie zavlečená snad z Egypta a záhy přešla v první historicky doloženou morovou pandemii. Ta trvala dlouhá léta a v zemích vyčerpaných válkami si vybrala neuvěřitelně krutou daň – snad až 100 milionů lidských životů. Dobytou Itálii zabrali germánští Langobardi vyhnaní Avary, a i když pak arabský svět potřeboval k ovládnutí byzantských afrických držav ještě bezmála sto let, říše se hroutila. Končil starověk, končila antika. Mor se na dlouhá staletí odmlčel.
Velký mor – druhá pandemie
Znova se tato nemoc objevila až roku 1344, a to na Krymu, v řadách tatarských nájezdníků obléhajících Kaffu. Jejich mrtvá těla byla katapultována do pevnosti, a tak propukl mor i tam. Janovskými koráby byl pak mor zavlečen do Evropy a valil se Starým světem v několika vlnách.
Zanechal po sobě v Evropě několik endemických ložisek, v nichž později občas vzplanul a znovu se šířil. Celkové střízlivé odhady dnes hovoří o 25 milionech obětí v Evropě (což byla čtvrtina evropských obyvatel) a přibližně stejném počtu v Africe a v Asii.
V českých zemích počítáme zhruba s 800 000 mrtvými (v knize Eduarda Wondráka najdete nejen další podrobnosti o historii, tehdejších léčebných postupech, ale i mnoho dalšího zajímavého čtení a obrázků). Dobové písemnosti nám přinášejí podrobná svědectví o zoufalé snaze moru předcházet a bojovat s ním.
Podezřelé lodě musely v Benátkách vyčkat před vjezdem do přístavu 40 dní, a tak z italského quarantine vznikla karanténa. K těmto ochranným opatřením patřil i oděv lékařů (obrázek 1; o některých zajímavých důsledcích využívání koření k ochraně před morem viz Vesmír 74, 496, 1995/9).
Velká role byla přisuzována očistné síle ohně, těla i domy lehly popelem, zůstaly jen hromadné hroby. Bůh opustil svůj lid, zemi křižovaly zástupy fanatických flagelantů (stoupenců asketického náboženského hnutí), mrskajících v náboženském vytržení svá těla až do krve. Hysterie se stupňovala.
Šířily se zvěsti o travičích potírajících domy morovým hnisem. Všeobecný chaos završily krádeže a drancování. Nastal čas pogromů a záminka se (jako vždy) našla snadno. Stačilo obvinit Židy, že otrávili studny či roznášejí nemoci, a vzápětí s neuvěřitelnou krutostí vyvraždit, popř.
vypálit celá ghetta.
Mor v Evropě zůstával i v 15. století, endemická ložiska opět vzplanula při bojích s Turky. I v dalších staletích se morové epidemie vracely a decimovaly Evropu. Milánský mor, londýnský, marseilleský a další… statisíce mrtvých.
Objevila se i literatura o tom, jak lze moru předcházet, popřípadě jej „léčit“. Roku 1562 vyšla tiskem ve Vídni Ordo pestis, morový řád omezující v časech epidemie pohyb a shromažďování obyvatelstva, regulující čistotu města i prodeje potravin, vymezující roli špitálů a označení domů. Výsledek nařízení se skutečně dostavil – postupně převážila bubonická forma (se zduřelými uzlinami) nad formou plicní. Dnes již víme, že se mor nadále šířil hlavně prostřednictvím blech, kapénkové šíření bylo již díky četným opatřením méně časté.
V Čechách skončila poslední epidemie roku 1715, ale jinde ještě vzplanuly znova. V září 1771 například propukl dýmějový mor v Moskvě.
Byly tu sice rychle zřízeny karantény hlídané vojskem, ale stačil zákaz srocování davu (tedy i bohoslužeb) a zapečetění finančních darů pro ikonu Bohorodičky, aby vypukla lidová bouře, při které byl zavražděn moskevský metropolita a chrámy byly vypleněny.
Pořádek nastolil energický vojenský zásah, ale mor sám ustoupil až s příchodem chladného počasí a zanechal po sobě dalších 100 000 mrtvých. A pak byl najednou klid – ale ne nadlouho.
Z Evropy do Asie i Ameriky – třetí pandemie
Znovu se začal mor šířil v Číně r. 1891, a to v oblasti Yunnan (na hranicích s Barmou). Vzal si dalších 10 milionů lidských životů. Epidemie se převalila přes Kanton a r. 1894 dosáhla Hongkongu, odkud se rozlila do světa.
V té době takřka současně objevili Francouz švýcarského původu A. Yersin a Japonec S.
Kitasato skutečného původce moru, bakterii. V optickém mikroskopu vypadala jako jiné gramnegativní tyčinky (obrázek 2). Nejprve byla nazvána Pasteurella, později Yersinia pestis. Je neuvěřitelně nakažlivá, vždyť jedna jediná bakterie dokáže zabít laboratorní myš.
A také je poměrně odolná, za příznivých podmínek přežívá několik týdnů ve vodě i v zaschlém trusu blech, a v půdě vydrží až měsíce. Není citlivá na nízké teploty. Spolehlivě ji ničí var, přímé sluneční světlo a kyselé prostředí. Dnes rozlišujeme tři biotypy – orientalis, antiqua a mediaevalis.
Další vědci se znovu zaměřují na roli krys – a aby ne, vždyť někteří malíři v Evropě jako Breughel či Poussin si jich povšimli a zachytili je ve svých obrazech už v 16. století. M. Ogata rozpoznal blechu jako přenašeče nemoci, a konečně P. L. Simon správně popsal celou epidemiologii onemocnění. Roku 1898 očkoval W. M.
Haffkine v Indii sám sebe kulturou bakterií usmrcenou teplem, tedy mrtvou vakcínou, a zkoušel i protimorové zvířecí sérum. Prvenství v použití živé oslabené očkovací látky si nedlouho poté připsal L. Otten na Jávě.
Přes Bombaj se epidemie šířila do Indie a vyžádala si zde v letech 1898–1908 dle odhadu až 6 milionů obětí. Docházelo k dalšímu zavlečení moru, mj. i do Mandžuska.
Roku 1910 poptávka po kůžích sviště tarbagana (Marmota sibirica), bída a hlad hnaly tisíce nezkušených lovců po nové rusko-čínské železnici do starých endemických ložisek moru v zabajkalské oblasti. Brzy tam byly vymřelé lovecké tábory.
Přestože si toto narušení přirozených ohnisek vyžádalo přes 50 000 lidských životů, v letech 1920–1921 se situace opakovala.
Mor se nevyhnul ani Novému světu. Poslední epidemie ve Spojených státech probíhala v letech 1924–1925 v Los Angeles, ale přírodní ohniska zůstávají porůznu v Severní i Jižní Americe dodnes. V Indii ještě v letech 1939–1948 zabil mor 218 000 lidí. Za druhé světové války byla nákaza zavlečena prostřednictvím potkanů na lodích znovu do Evropy, a to na Maltu, do jižní Itálie a na Sardinii.
V té době také použili Japonci nakažené blechy jako biologickou zbraň v Číně. V poválečných letech na jejím vývoji pracovali vědci z USA i SSSR. Především se snažili nahradit tak „nespolehlivou proměnnou“, jako je blecha, mechanickým rozprašovačem bakterií.
(Málokdo přitom ví, že prvenství ve vymýšlení takového zařízení patří českým lékařům Vignatovi a Mečířovi, kteří ho vyvíjeli již za protektorátu.)
Asi poslední případ moru importovaného do Evropy byl zaznamenán roku 1970 ve Francii. Jedna z posledních lokálních epidemií proběhla v roce 1994 v Indii, ale dodnes jsou podle Světové zdravotnické organizace celosvětově hlášeny stovky případů onemocnění člověka morem ročně.
Kdo a jak mor přenáší
Mor, pestis (angl. plague, fr. peste, rus. čuma) je infekční onemocnění vyvolané morovým bacilem, bakterií Yersinia pestis. Kromě některých zvířat je k němu vnímavý i člověk.
U něj pak rozlišujeme dvě formy: bubonickou či dýmějovou (projevuje se zduřelými uzlinami, přenášena je blechou, umírá bez antibiotické léčby až 50 % nemocných), nebo plicní (přenáší se kapénkovou infekcí a bez antibiotik zemře téměř 100 % nemocných).
Nemoc je provázena horečkami a často je spojena s psychickým obluzením, s orgánovým selháním v důsledku generalizace infekce a s projevy krvácení do kůže (proto „černá smrt“).
1)
Jak se to celé rozběhne? Původní přírodní neboli sylvatické ohnisko (sylva – les) si lze představit jako část určitého území (v případě moru pouště, polopouště, lesy a lesostepi), kde se v průběhu času vyvinul určitý vzájemný vztah mezi původcem nemoci (morovým bacilem) a jeho hostitelem (zvířetem). Primárním rezervoárem bakterie je tedy zvíře, ale které? V asijských stepích to bývá sysel a jemu podobný svišť tarbagan, v Africe některé myši, v Americe některé veverky, psouni a další. Dnes je známo přes 200 zvířat, která si nemoc předávají z generace na generaci prostřednictvím blech.
Řád blech představuje vysoce specializované jedince s aerodynamickou stavbou těla, uzpůsobenou rychlému pohybu v srsti nebo peří. Mají dobře vyvinuté bodavě sací ústrojí. Jejich beznohé larvy se sice ještě umějí živit lecčíms, ale dospělec, imago, zná jen jednu potravu – krev (nejlépe několikrát denně).
V nakažené bleše se bakterie Yersinie pestis během několika dní pomnoží, vylučují se trusem, a nakonec ucpou trávicí ústrojí. Při svých dalších sáních pak hladová blecha vrhne do těla zdravého hostitele desetitisíce morových bacilů.
Bakterii se ale nevyplácí usmrcovat své nosiče rychle, učí se s nimi žít, a rezervoárová zvířata se samozřejmě snaží o totéž.
Přirozené ohnisko moru bývá skryté, nanejvýš se projeví hromadnou nákazou zvířat. Některé národy vědí, co to znamená. Například pro Mongoly bylo vždy území, kde došlo k náhlému úhynu syslů, tabu.
Také v tradičním hindském pojetí je krysa považována za posla smrti a množství krys je vnímáno jako pokyn k opuštění obydlí. Člověk se v takovém přírodním ohnisku moru nakazí jen náhodně, nejčastěji při lovu a zpracování ulovených hlodavců (primárních hostitelů).
Lze se domnívat, že právě v některém z těchto ohnisek přenesla bakterii blecha morová (Xenopsylla cheopis) z primárních hostitelů na krysy a potkany (obrázek 3). Tím vznikla sekundární ohniska moru.
Vzácně se pak vedle blechy morové (obrázek 4) uplatnila i blecha obecná (Pulex irritans), cizopasník člověka (obrázek 5), či blecha psí a kočičí. V primárních ložiskách ale dřímá mor dodnes, a není jich po světě málo (obrázek 6).
Při těsném soužitím sekundárních hostitelů s lidmi pak může nakažená blecha morová napadnout i člověka. U toho se nemoc nejprve rozvine v dýmějovou formu a až při rozšíření infekce do celého těla se může objevit forma plicní. Ta je spojena s úporným kašlem, což znamená, že se nákaza může šířit prostřednictvím kapének.
Prevence, diagnostika a terapie
Očkování, imunizace mrtvou nebo živou očkovací látkou je zdlouhavá a pro jednotlivce s nejistým výsledkem, ale když se aplikuje plošně, prokazatelně klesne procento nemocných v ohrožené oblasti. Tam také přichází ke slovu deratizace a hubení blech insekticidy či odhánění repelenty.
Pro diagnostiku moru je k dispozici vedle klinického obrazu pacienta mikroskopie, možnost kultivace bakterií, pokus na zvířeti. Nověji je dostupná možnost stanovení samotného genomu Yersinia pestis ve vyšetřovaném materiálu (pro zajímavost – genom této bakterie byl podrobně sekvencován r.
2001) a sérologické metody pro stanovení protilátek.
Pro úspěšnou léčbu je bezpodmínečně nutné včasné nasazení antibiotik. Penicilin je ale bez efektu.
Lékem volby je streptomycin podávaný minimálně deset dní dvakrát denně v intramuskulárních injekcích v dávkách 30 mg na kg a den (nebo tetracyklin 2–4 g na den v rozdělených dávkách po šesti hodinách, v některých případech i chloramfenikol).
Ale pozor, iluze naší moci je i zde zavádějící a nebezpečná. Roku 1995 byla poprvé na Madagaskaru izolována bakterie moru naprosto rezistentní na běžně dostupná antibiotika!
Co dál s morem? Naštěstí sám pomalu mizí, navíc ho umíme léčit. Faktem ale zůstává, že vymýcen nebyl (obrázek 6) a že je reálnou hrozbou. Na mnoho otázek dosud neznáme odpověď.
(Šlo u prvních dvou epidemií určitě o mor? Odkud se doopravdy vzal? Čím vysvětlíme tak neuvěřitelně rychlé šíření, tak rychlou a vysokou smrtnost?) Pro badatele různých oborů zůstává tato nemoc výzvou a nám ostatním nezbývá než doufat, že se již nevrátí.
Až budeme míjet některou z kamenných vzpomínek na jednu z nejstrašnějších nemocí, které kdy lidstvo postihly, na chvíli se s pokorou zastavme. A nemusí to ani být velkolepý morový sloup na náměstí velkého města, stačí některý z těch malých, skoro zapomenutých.
Virus z Číny děsí. Pandemie, které drtily svět, zabíjely po desítkách milionů
V rozlišování toho, zda nějaká nákaza dosáhla hranic epidemie, nebo zda jde dokonce o pandemii, se vědci i lékaři liší.
Většinou platí, že za pandemii se považuje epidemie obrovského rozsahu, zasahující několik kontinentů.
Všichni se také shodují na tom, že toto strašidelné slovo popisuje šíření nemoci nad rámec toho, co by se za normálních okolností dalo v daných zeměpisných oblastech očekávat.
Přečíst článek ›
Čína a vedle ní i další země včetně Austrálie nyní bojují o to, aby nákaza novým koronavirem takový drtivý dopad neměla. Úsilí lékařů i vědců sleduje s napětím i celý svět. Existuje bohužel historická zkušenost s nemocemi, jež se před jejich masovým rozšířením zastavit nepodařilo.
Mezi nejbrutálnější „zabijáky“ lidských dějin patří cholera, mor, neštovice a chřipka, jejichž epidemie hubily lidi napříč světadíly a psaly černé kapitoly historie mnoha zemí.
Platí to zejména o neštovicích, které během 12 tisíc let své existence zahubily 300 až 500 milionů lidí, přičemž se neohlížely na rasu, pohlaví ani národnost. V následujícím textu si některé z nejhorších pandemií smrtelných onemocnění připomeneme.
Přehled před časem sestavil mezinárodní zdravotnický server MPH online.
AIDS jako největší zabiják druhé poloviny 20. století
Počet obětí nejhorší pandemie: 36 milionů
Virus HIV vyvolávající smrtelnou nemoc AIDS byl poprvé identifikován v Demokratické republice Kongo v roce 1976. Nemoc se začala masově šířit od roku 1981 a stala se skutečnou globální pandemií druhé poloviny 20. století, která zabila víc než 36 milionů lidí.
Přečíst článek ›
V současnosti žije s HIV 31 až 35 milionů lidí, povětšinou obyvatel subsaharské Afriky, kde je nakaženo pět procent populace, tedy zhruba 21 milionů lidí.
Díky vývoji nových způsobů léčby je už dnes AIDS mnohem zvladatelnější a řada nakažených může i přes přítomnost viru ve svém těle vést produktivní život.
Mezi lety 2005 a 2012 se roční počet úmrtí na tuto chorobu globálně snížil z 2,2 milionu na 1,6 milionu.
Černá smrt byla největším strašákem středověku
Počet obětí nejhorší pandemie: 75 milionů až 200 milionů
Dýmějový nebo také bubonický mor udeřil na svět opakovaně a patřil k nejtemnějším symbolům středověkého období. Jedna z nejhorších pandemií moru udeřila na Evropu, Afriku a Asii v letech 1346 až 1353, kdy zabila 75 milionů až 200 milionů lidí.
Přečíst článek ›
Mor se rozšířil z Asie z nakažených blech hostujících na krysách a potkanech, které přežívaly na palubách a v podpalubích obchodních lodí.
Středověké přístavy představovaly pro tyto hlodavce prostřené stoly, a byly navíc městskými křižovatkami obchodních cest, kam se sjížděli lidé z celého světadílu. Nemoc se díky tomu mohla doslova lavinovitě šířit.
K počtu přímých obětí, jež podlehly nákaze, lze bohužel ještě připočíst další tisíce mrtvých (zejména Židů) při pogromech, k nimž docházelo v důsledku paniky a davové hysterie vyvolané nákazou.
Nemoc přezdívaná černá smrt však neudeřila ve 14. století na lidstvo zdaleka poprvé, znal ji už starověk. Takzvaný justiniánský mor zabil v letech 541 a 542 asi 25 milionů lidí.
Šlo o pandemii dýmějového moru, jež zasáhla byzantskou říši i středomořská přístavní města, zlikvidovala až čtvrtinu populace východního Středomoří a zničila město Konstantinopoli, kde umíralo až pět tisíc lidí denně (nákaza nakonec stála život 40 procent obyvatel města).
Tato pandemie se obecně považuje za první historicky doložený masový výskyt dýmějového moru, jenž se v dalších epochách opakovaně vracel.
Španělská chřipka zabíjela víc než zákopy
Počet obětí největší pandemie: 20 až 50 milionů
Záhy po skončení první světové války, mezi lety 1918 a 1920, se po celém světě rozšířila smrtelná pandemie španělské chřipky, jež infikovala třetinu tehdejší světové populace. Z 500 milionů lidí nakažených chřipkou v roce 1918 umíralo 10 až 20 procent, přičemž po prvních 25 týdnech zemřelo až 25 milionů lidí.
Celkový odhad počtu úmrtí v důsledku této nákazy činí 20 až 50 milionů. Epidemie zasáhla i nově vzniklý československý stát: koncem října 1918, kdy Pražané nadšeně oslavovali vznik samostatné republiky, bylo v Praze zaznamenáno kolem tisíce zemřelých na tuto chorobu (673 civilních osob, 108 vojáků a 112 cizinců).
Přečíst článek ›
Pandemie z let 1918 až 1920 se však od předchozích chřipkových epidemií nelišila jen daleko větším množstvím obětí, ale také jejich populačním složením – zatímco dříve chřipka zabíjela spíš oslabené populační skupiny, jako jsou děti nebo naopak staří lidé, v tomto případě smrtka úřadovala zejména mezi mladými a zcela zdravými lidmi. Děti a lidé s oslabenými imunitními systémy zůstávali naopak naživu. Důvodem byl pravděpodobně tzv. efekt cytokinové bouře – virus vyvolával přehnanou reakci imunitního systému, takže více umírali lidé, jejichž imunitní systém byl silnější, tedy především dospělí mezi 20 a 40 lety.
Na lidi se španělská chřipka přenesla zřejmě z ptáků, podobně jako H5N1 – podtyp viru ptačí chřipky, jehož rozšíření ve světových ptačích populacích je známo od 30. let 20. století.
Epidemie Antoninus decimovala starověký Řím
Počet obětí nejhorší pandemie: až pět milionů
Jako epidemie Antoninus či epidemie Galénova (pojmenovaná podle císaře Marka Aurelia Antonia, za jehož vlády se rozšířila, a podle starověkého lékaře Galéna, který se ji snažil léčit) se označuje neznámá nákaza, která postihla Malou Asii, Egypt, Řecko a Itálii v letech 165 až 168 našeho letopočtu.
V současnosti se má za to, že šlo pravděpodobně buď o neštovice, nebo o spalničky, ale skutečná příčina infekce je stále neznámá. Nemoc přivezli do starověkého Říma vojáci římských legií, kteří se kolem roku 165 vrátili z tažení do Mezopotámie. Nákaza nakonec zabila víc než pět milionů lidí a zdecimovala římskou armádu.
Přečíst článek ›
Cholera byla postrach 19. století
Počet obětí nejhorší pandemie: jeden milion
Infekční průjmové onemocnění cholera se podobně jako mor během lidských věků opakovaně vracelo a jeho nákaza tak zasáhla světovou populaci hned několikrát.
Za nejvražednější ze sedmi největších pandemií cholery bývá obvykle považována třetí, která vypukla v polovině 19. století a trvala od roku 1852 do roku 1860.
Stejně jako první (datovaná do let 1816 až 1826) a druhá pandemie (z let 1828 až 1851) se i třetí rozšířila do světa z Asie.
Poprvé se objevila v deltě indické řeky Ganga, odkud rychle postupovala přes Asii a Rusko do Evropy a dále do Severní Ameriky i Afriky. Během osmi let svého trvání si vyžádala životy více než milionu lidí.
Přečíst článek ›
S šířením nemoci je spojován také začátek datového výzkumu a datové analýzy, kterou provedl britský lékař John Snow, jenž pomáhal nemocným v chudých oblastech Londýna.
Ten se snažil důsledně mapovat výskyt jednotlivých případů nemoci, aby přišel na to, jak se nemoc šíří, a nakonec identifikoval jako hlavní zdroj nákazy kontaminovanou vodu ve studních, odkud nemocní čerpali.
Bohužel týž rok, kdy Snow svůj objev udělal, tedy 1854, se zapsal do britských dějin jako vůbec nejhorší rok pandemie, kdy na choleru zemřelo jen ve Velké Británii 23 tisíc lidí.
Cholera bohužel patří mezi ty choroby, jež se dodnes nepodařilo vymýtit. Ke zmíněným sedmi největším pandemiím tak přibyly od 90. let 20. století další tři: za osmou se považuje epidemie, jež v roce 1991 zasáhla Bengál, za devátou nákaza, která se v roce 2010 objevila na Haiti a desátou je ta, co od roku 2015 řádí v Iráku.
Mor – Wikipedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Mor (rozcestník).
Mor v širším, resp. přeneseném, resp.
historickém slova smyslu znamená jakékoliv vážné infekční onemocnění s výrazným dopadem na společnost,[1] v moderní mluvě se v tomto významu už prakticky nepoužívá, ale ve starší literatuře a zejména ve středověkých a raně novověkých kronikách a dějepisných pojednáních je toto pojetí běžné.
V užším významu pak znamená konkrétní chorobu způsobovanou bakterií Yersinia pestis. Tento článek se bude dále zabývat tímto užším obsahem pojmu. Mor se jakožto vážné onemocnění kromě lidí vyskytuje i u některých zvířat.
Lékařské hledisko
Formy onemocnění
Pacient zasažený dýmějovým morem
Onemocnění způsobuje gramnegativní tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis. Onemocnění má tři formy:
- dýmějový mor (bubonická forma)
- septický mor
- plicní mor (pneumonická forma)
Forma bubonická je na člověka přenášena blechami (druhy Pulex irritans, Xenopsylla cheopis), které se infikovaly na nakaženém hlodavci (zejména na kryse, která však příznaky netrpí: nemoc svého přenašeče nehubí). Po kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kousance, poté se objeví boule v oblasti mízních uzlin.
Forma plicní se přenáší kapénkovou infekcí z člověka na člověka a je mnohem nebezpečnější. Působí velice rychle a neléčena má velice vysokou smrtnost (až přes 90 %).
Příznaky
Po krátké inkubační době dochází k prudkému zvýšení teploty, doprovázenému třesavkou, bolestmi v kloubech a únavou. Pro bubonickou formu je charakteristický hnisavý zánět mízních uzlin, zejména v tříslech a podpaží.
Časem dochází k prasknutí hnisavých ložisek, což může způsobit celkovou sepsi. Plicní forma probíhá jako těžký zápal plic s velmi vysokou smrtností. Při neléčené bubonické formě je smrtnost kolem 60 %, při léčbě antibiotiky významně klesá.
Z antibiotik jsou účinné chloramfenikol, aminoglykosidy a chinolony. V místech výskytu je též dostupné preventivní očkování.
Historické epidemie
Související informace naleznete také v článku Morové epidemie v českých zemích.
Velký londýnský mor v roce 1665 si vyžádal 70–100 tisíc obětí
Justiniánský mor
Podrobnější informace naleznete v článku Justiniánský mor.
První historicky doložená epidemie dýmějového moru[2] propukla za panování Justiniána I. v roce 541 v Konstantinopoli, tehdy největším evropském městě.
Nákaza se do města dostala zřejmě z Egypta či Etiopie, odkud město dováželo obilí pro své obyvatele. V nejhorších měsících umíralo ve městě až 5000 lidí denně, město ztratilo asi 40 % obyvatel.
Epidemie se rozšířila po celé Byzantské říši, zabila asi čtvrtinu obyvatel.
Koncem 6. století, v 7. a 8. století se Evropou šířily další vlny nákazy, již méně virulentní. Celkový počet obětí se odhaduje asi na 25 miliónů.
Černá smrt
Podrobnější informace naleznete v článku Černá smrt.
Epidemie zvaná černá smrt vypukla nejdříve ve střední Asii, kde čas od času propukaly pandemie jak u místních kočovných, tak i u již delší dobu usazených civilizací. Důvod jejího rozšíření za hranice střední Asie není zcela jasný, zdá se, že souvisí s výboji Mongolů a pohyby jejich vojsk na velké vzdálenosti.
První zprávy o vypuknutí moru pocházejí z Číny z počátku roku 1330, jako první zasáhl provincii Chu-pej ve střední Číně, odkud se rozšířil do jižních i severních provincií.
Odtud se vojenskými přesuny a cestami kupců po karavanních stezkách šířil mor dále na západ.
Ze západních asijských stepí se rozšířil jednak do Mezopotámie, Sýrie, arabského poloostrova a severní Afriky, jednak do Evropy.
Mapa šíření černé smrti po Evropě
V roce 1347 byl mor poprvé zaznamenán v Konstantinopoli a Trapezuntu, tedy ve městech, která měla čilý obchodní styk s asijským východem.
Toho roku mor zasáhl také vojsko krymských Tatarů podporovaných Benátčany, kteří obléhali janovský přístav Kaffa na krymském pobřeží.
Obléhání Kaffy je považováno za první užití biologické zbraně, protože obléhající při dobývání města házeli mrtvoly svých nakažených spolubojovníků přes hradby dovnitř města.
Janovská obchodní flotila s nakaženými přistála v říjnu téhož roku v sicilské Messině. Již během plavby zemřelo na nemoc množství námořníků, je pravděpodobné, že kromě toho lodě převážely i nakažené hlodavce, kteří se později stali hlavními přenašeči choroby.
Stykem s janovskými námořníky (Messiňané údajně některé opuštěné lodi, jejichž posádky zemřely na mor, chodili bezostyšně rabovat) se mor dostal na Sicílii, do konce roku se mor dostal i do dalších oblastí směrem k Janovu, zejména na ostrovy západně od Itálie a na ligurské a provensálské pobřeží.
V samotném Janově a taktéž v Benátkách se mor poprvé objevil na přelomu let 1347/1348.
Z Itálie se šířil během roku 1348 a 1349 do jižní Francie a odtud na Pyrenejský poloostrov, na sever Francie a na Britské ostrovy, ale také na sever od Alp do jižního Německa a středního Podunají. Na Balkán se souběžně šířila nákaza z Řecka.
Koncem roku 1349 již byla morem nakažena polovina Evropy. Do roku 1352 se pak dostala nákaza i do severovýchodní Evropy, východních částí Skandinávie a skončila ve východní Evropě.
Tato první celoevropská epidemie moru měla na svědomí 25 miliónů mrtvých, tedy asi 1/3 obyvatel tehdejší Evropy.[zdroj?]
Jen nemnohé oblasti zůstaly moru ušetřeny, zejména kvůli řídkému osídlení nebo izolaci od obchodních cest.
Agnolo di Tura, autor Sienské kroniky, řádění moru ve městě Siena v roce 1348 popisuje takto:
A lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali.
… Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých. A umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do těch jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury … jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí.
… A tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa.
České země první vlna, zvaná černá smrt, zasáhla jen okrajově. Podle soudobého kronikáře Františka Pražského první vlnu moru vytlačilo z Čech „čerstvé a chladné povětří“. Po první vlně morové epidemie byl v Čechách nějakou dobu klid, pravděpodobně díky suchým rokům.
Ale již v roce 1356 se začala z nevelkého ohniska v Hesensku šířit nová pandemie do celé Evropy. Její kulminace v letech 1357–1360 a 1363–1366 zasáhla téměř celý známý svět. Tato druhá vlna moru se však již Čechám nevyhnula. V našich zemích ji máme bezpečně doloženou v letech 1357–1363.
Tato vlna moru, která prošla celou Evropu, nebyla rozhodně vlnou poslední.
15.–18. století
Před radnicí v Marseille roku 1720. Poslední epidemie moru v Evropě.
V následujícím století se vracela ve zhruba dvacetiletých intervalech, nikdy už ale nezasáhla celou Evropu. Po 15. století útoky moru na Evropu byly méně časté, mezi větší epidemie z té doby patří např. Velký londýnský mor v letech 1665–1666 (který se ale rozšířil rychleji než ten před 3 staletími),[3] mor v Itálii 1629–1631 nebo vídeňský v roce 1679, který roku 1680 zasáhl i České země a vyžádal si zde na 100 000 obětí.[4] Poslední významný výskyt moru v západní Evropě je epidemie v Marseille v letech 1720–1721. Poslední epidemie v Čechách a na Moravě byla v letech 1713–1715. V Praze si tato epidemie vyžádala 12–13 000 obětí, tedy asi 1/4 populace.[5]
Mor se do Evropy často šířil z Osmanské říše. V roce 1771 propukla velká morová epidemie v Moskvě. Mor se poprvé objevil mezi ruskými vojáky na bojišti rusko-turecké války a přes Ukrajinu se dostal až do Moskvy, kde si vyžádal přibližně 100 000 obětí.[6] Poslední velká epidemie moru na evropské půdě zasáhla roku 1813 Bukurešť, kam se dostala z tureckého Istanbulu.[7]
Třetí morová pandemie vypukla v 19. století v Číně, kde si vyžádala miliony obětí, a postupně se rozšířila na všechny kontinenty včetně Severní Ameriky.
Mor v současnosti
Současný výskyt moru
Rozšíření nemoci v letech 1970–1998
V současnosti se v České republice, stejně tak jako v celé Evropě, onemocnění téměř nevyskytuje, je však stále hlášeno z obou Amerik, jižní a jihovýchodní Asie a Afriky:
Původce nemoci je stále přítomný ve zvířecích populacích od Kavkazu směrem na východ přes centrální Rusko, Kazachstán, Mongolsko a části Číny; v Jihozápadní a Jihovýchodní Asii, Jižní a Východní Africe včetně Madagaskaru, v Severní Americe od pobřeží Tichého oceánu směrem na východ k Velkým pláním a z Britské Kolumbie až po Mexiko. V Jižní Americe se vyskytuje na dvou místech v Andách a v Brazílii. Původce nemoci se již nevyskytuje ve zvířecích populacích v Evropě a Austrálii.
Největší výskyt nemoci v posledních letech
V říjnu roku 2017 propukla větší epidemie plicního a také dýmějového moru na Madagaskaru, k 20. říjnu 2017 zde bylo nakaženo 1153 obyvatel a 53 již na mor zemřelo.[8] Dle ČTK byl na Madagaskaru každý rok od roku 1980 zaznamenán alespoň jeden případ tohoto onemocnění.[9]
(zdroj WHO)[zdroj?]
| 2001 březen | Zambie | 21 | 3 |
| 2002 únor | Indie | 19 | 4 |
| 2002 květen | Malawi | 71 | 2 |
| 2005 březen | Demokratická republika Kongo | 130 | 57 |
| 2006 červen | Demokratická republika Kongo | 100 | 15 |
| 2013 | Madagaskar | 256 | 80 |
| 2015 | USA | 15 | 4 |
Sporné hypotézy
Velmi rychlé šíření moru v některých historických obdobích vyvolalo některé spekulativní a neúplně prokázané hypotézy:
- Některé tzv. morové epidemie nebyly bakteriální podstaty, nýbrž virové.[10] Susan Scottová, Christophera Duncan a Stephen O'Brien opírají svou hypotézu o biologické důkazy.
- Mor přenášely některé druhy ptáků. Publicista Darius Nosreti v roce 2002 prokázal, že některé lokality historického zdroje infekce (např. poušť Gobi a západní Afrika) figurují jako zimoviště čápů. Znamenalo by to, že sekundárním hostitelem morové blechy v určitých obdobích historie byl nejen člověk, ale i někteří ptáci.[11]
Odrazy v umění
Triumf smrti (asi 1562) od Pietera Brueghela je reakcí na časté morové epidemie
Nejznámějším z děl reflektujících středověké morové epidemie je Dekameron – dílo, které v letech 1348 až 1353 napsal italský renesanční básník a novelista Giovanni Boccaccio. Jde o soubor sta novel o lásce uspořádaných do deseti oddílů po deseti příbězích, tak jak si je den po dni po deset dní vypráví deset mladých lidí, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, jenž roku 1348 vypukl v italské Florencii. V úvodu Dekameronu se nachází rovněž jeden z nejvýznamnějších a nejpodrobnějších popisů moru ve středověku.
Odkazy
Reference
- ↑ Archivovaná kopie. bakterie.yc.cz [online]. [cit. 2012-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-13.
- ↑ http://ona.idnes.cz/zdravi.aspx?r=zdravi&c=A071220_125047_zdravi_bad
- ↑ https://medicalxpress.com/news/2020-10-scientists-medieval-plague-outbreaks-years.html – Scientists find medieval plague outbreaks picked up speed over 300 years
- ↑ Historie morových epidemií Vesmír 74, 496, 1995/9
- ↑ M. Signoli, D. Chevé, A. Pascal (2007).„Plague epidemics in Czech countries“. st.51.
- ↑ Mor černá smrt. Vesmír 87, 392, 2008/6
- ↑ BRITANNICA, Encyclopædia. Plague. [s.l.]: [s.n.], 1911. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-06-07. (anglicky) Je zde použita šablona {{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
- ↑ Mor se nedaří zastavit. WHO vyslala na Madagaskar své zdravotnické týmy. Novinky.cz. Dostupné online [cit. 2017-10-20]. (česky)
- ↑ Na Madagaskaru propukla epidemie moru, může se přenést do dalších zemí. Novinky.cz. 2017-10-12. Dostupné online [cit. 2017-10-20]. (česky)
- ↑ Susan Scottová a Christopher Duncan z University of Liverpool v knize – Biology of plagues: Evidence from historical populations (Cambridge University Press, 2001), New Scientist, 24. listopadu 2001, str. 35 – 37
- ↑ Archivovaná kopie. pandora.idnes.cz [online]. [cit. 2011-10-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05.
Související články
- Morové epidemie v českých zemích
- Morový sloup
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Mor na Wikimedia Commons
- Encyklopedické heslo Mor v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
- Slovníkové heslo mor ve Wikislovníku
- Mor (1346–1352), e-stredovek.cz
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.
Autoritní data: GND: 4045326-1 | LCCN: sh85102591 | WorldcatID: lccn-sh85102591
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mor&oldid=19662026“