Pomoc, jsem závislá na rodičích!

Hubnutí, dieta a zdravá strava

Hubnutí nemusí být složité: Nemusíte vymýšlet komplikované strategie nebo hledat sofistikované diety. Často stačí provést drobné změny v každodenních návycích, jimiž své linii možn …

Nemoci a léčba

Cylindrická vada – astigmatismus – je oční vada, která se projevuje mlhavým a rozmazaným viděním. Často se objevuje v kombinaci s krátkozrakostí, ale i dalekozrakostí. Při astigmat …

Hubnutí, dieta a zdravá strava

Blížící se Velikonoce připomínají význam a úlohu vajec nejen z hlediska nutričního, ale také z hlediska tradic, v nichž …

Sport a relaxace

Odporová guma dokáže být skvělým parťákem při cvičení a má řadu výhod. Hodí se totiž pro každého! S odporovou gumou si c …

Nemoci a léčba

Pozorujete u sebe znepokojivé zabarvení konečků prstů? Raynaudův syndrom se projevuje zblednutím a někdy i bolestivostí periferních částí těla, zejména pak prstů na rukou. Postihuj …

Hubnutí, dieta a zdravá strava

Kaštanový med je považován za luxusní druh medu s poněkud tmavší barvou, než má běžný květový med. Pochází z květů kaštanů a jde o čistě jednodruhový med, jehož chuť však může přek …

Hubnutí, dieta a zdravá strava

Tato výzva již řadu let získává na popularitě po celém světě. Řada známých osobností na ni nedá dopustit. Propagátorů ale najdeme dost, a to nejen na sociálních sítích. Ovšem je po …

Nemoci a léčba

Světový den ústního zdraví připadá na 20. březen. Jeho hlavním smyslem je snaha zdůraznit význam ústní hygieny v rámci podpory celkového zdraví. I jeho prostřednictvím si tak můžem …

Nemoci a léčba

Objevili jste na kůži svého miminka nepříjemnou vyrážku? Začala se rozšiřovat na další místa po těle? Mohlo by se jednat …

Hubnutí, dieta a zdravá strava

Zelí i kapustičky, patřící do rodu brukvovitých, jsou přímo ochránci našeho zdraví. V první řadě jsou mocnými bojovníky …

Dospívání – pokračování

Pokračování přednášky o dospívání, která se konala ve Vinoři dne 26.4.2003.

Jaké vývojové změny mladý člověk ještě v dospívání prožívá?

3. Proměna v sociální oblasti – rodí se jiný svět

„Nejvíc mi vadí, že chce moje máma všechno vědět, často mě vyslýchá, na co myslím a proč mám špatnou náladu.“ / 16 let, Lucie /.

Proměny v sociální oblasti představují především proměnu vztahu s rodiči a utváření nových vztahů s vrstevníky obojího pohlaví.

Jedním z hlavních vývojových úkolů dospívání je odpoutávání se odrodičů, uvolnění z přílišné závislosti na nich.

Na druhé straně mladý člověk navazuje významnější vztahy s vrstevníky obojího pohlaví – dochází k separačnímu procesu. Separační proces neznamená zrušení citové vazby dospívajícího k rodičům, ale její proměnu.

Pozitivní vztah k rodičům by měl být uchován, ale na jiné úrovni. Velmi důležitá je v tomto období akceptace osamostatnění dospívajícího ze strany rodičů.

Tato fáze procesu může být pro rodiče velmi náročná. Může se jim někdy zdát, jako by je děti už nepotřebovaly. Někteří rodiče byli dřív zvyklí, že s nimi dítě víc komunikovalo, radilo se o různých věcech, a teď najednou nemá čas – rodič si může připadat zbytečný. Dítě ale potřebuje rodiče stále, jen možná trochu jinak a jindy.

Je to situace v mnoha případech náročnější na čas a vyžaduje i trpělivost. Dítě totiž přichází domů později, a tak si pro ně musí matka nebo otec najít čas jindy nebo zkrátka přizpůsobit svůj čas dítěti.

Na čas strávený společně s dětmi by rodiče neměli nikdy zapomínat, protože dítě často potřebuje právě v tomto období korigovat své názory, porovnávat je s názory rodičů, někdy i „zkoušet“ rodiče, jak by se zachovali v určité situaci.

Separační proces bývá doprovázen dočasnou devalvací autority a kritikou rodičů, otevřeným protestem, odmítáním rodičovských hodnot a norem. Je ale důležité mít na mysli, že separační proces neznamená úplné odmítnutí rodičovských hodnot. Jde pouze o změnu postoje k těmto hodnotám, dospívající potřebuje najít jejich vlastní smysl.

Často může rodič v tomto období slyšet: „… ale mami, prosím tě, co si myslíš.., no, to je úplná blbost.., no, to snad nemyslíš vážně!?“ Děti nás rodiče často kritizují za sebemenší „blbosti“. Někdy se třeba dcera dívá na matku i pohrdavým pohledem: „Co to má zase na sobě?!“.

Pokud je to možné, nezoufejme a nerozčilujme se!!! Zkuste si vzpomenout sami na sebe a na svoje reakce vůči rodičům v tomto období. Možná zjistíte, že jste se chovali podobně nebo měli na věci podobné názory.
Navíc, leckdy mohou mít děti ve svých úsudcích i pravdu.

Matka se třeba může podívat na sebe kritickým pohledem do zrcadla a zjistit, že má její dcera v něčem pravdu – možná by si měla koupit novou sukni a tu, ve které chodí už pět let, vyřadit ze svého šatníku.
Kritika ze strany dítěte je svým způsobem „zdravá“. Dítě se vlastně učí zvažovat danou věc, mít na ni svůj názor a umět jej vyjádřit.

Měli bychom mu dát prostor i na vyjádření kritiky. Dítě by se totiž mělo v tomto období učit správně kritizovat. Mělo by si osvojit způsob kritiky, jež nikdy není namířená proti člověku, ale jen vůči věci nebo skutečnosti, kterou ten druhý udělal.

Tak, aby kritika znamenala vyslovení pocitu, který ve mně vyprovokovalo chování nebo reakce druhého, a ne přímé osočování druhého člověka. (Zkuste například, jestli vnímáte v těchto dvou větách nějaký rozdíl: „Ty jsi úplně praštěná, zase jsi mě naštvala!“ nebo „Teď jsem hrozně naštvaná, nech mě prosím chvilku, pak o tom budeme mluvit.“)

Značný význam má pro dítě možnost polemiky s rodiči. V polemice hledá dospívající informaci, potřebuje si najít sám odpovědi na své otázky a polemika je jedním ze způsobů jejich hledání. Důležitý je aktivní způsob hledání, ne být jen pasivním poučovaným objektem.

Proto bychom měli nechat naše dítě, aby mohlo do takové polemiky vstoupit právě v domácím prostředí. Měli bychom mu dát prostor, aby mohlo říct, co si myslí, neměli bychom mu skákat do řeči s našimi vyhraněnými názory na věc. Takto ho budeme příkladem učit, aby i ono samo naslouchalo, když mu někdo něco říká a aby se učilo přijímat názory druhého.

Vzpoura v období dospívání je normální stadium a má svůj vývojový smysl. Usnadňuje vymanění se z dětinské závislosti a napomáhá pozdějšímu vytvoření nového zralejšího citového vztahu k rodičům. Je zkouškou vlastních sil – pro dospívajícího i pro rodiče.

Kde byly dosavadní vztahy mezi dítětem a rodičem silné, vřelé, bezpečné, kde byl ze strany rodiče dostatečný prostor pro vzájemnou diskusi a kde bylodostatek respektu vůči dítěti,tam má i bouřlivá puberta dobrou prognózu. A naopak čím více striktnosti a nedostatku v nich bylo, tím více se zvyšuje pravděpodobnost, že dospívající bude vzdorovat, bude v naprosté opozici vůči rodičům.

Jaké mohou být podoby nezvládnutého separačního procesu?
Je to například naprosté zpřetrhání vztahů s rodiči, nepřátelská vazba mezi rodiči a jejich dětmi, nebo přetrvávání v infantilní roli.

Přetrvávat v dětské infantilní roli vypadá tak, že dospívající je zakřiklý, nedovolí si postavit se rodičům a jednat s nimi otevřeně, nevystupuje sebevědomě ani vůči jiným autoritám, vývojově couvne do pozice mladšího dítěte.

Vzpoura v něm ale doutná třeba deset nebo patnáct let a pak se projeví podivným způsobem – odnese to někdo jiný, třeba tchýně nebo manžel.

V životě pak mohou nastat různé rodinné konstelace, které mohou ztěžovat separační proces dospívajícího, zkrátka nastanou potíže v procesu osamostatňování se.

Někdy to bývá u rodin, kde rodinní příslušníci spolu příliš nekomunikují, chybí zde přímé vyjadřování emocí a konfliktů. Potíže mohou nastat i v rodinách, kde rodiče nadměrně ochraňují své dítě, často neúměrně jeho věku.

Vzpomínám na jednu maminku, která chodila ke škole pro svého čtrnáctiletého syna, aby se mu něco nestalo.

Problémy mohou nastat také u přehnaně autoritativních rodin, kde není téměř žádný nebo minimální prostor pro vyjádření dítěte. Separační proces může být ztížen i tehdy, když rodiče nadměrně promítají své potřeby do potřeb dítěte.

Máme na mysli situaci, kdy rodiče „tlačí dítě do obrazu svého“, kdy například otec, který nerealizoval svoji potřebu umět hrát výborně na housle, bude nutit syna do pravidelného cvičení apod.

Separační proces může být ztížen pochopitelně v rodinách, kde dochází dlouhodobě k traumatizujícím konfliktům a hádkám, u rodin, kde jsou rodiče chronicky somaticky nemocní, jsou alkoholici nebo trpí depresí.

Problém může nastat též tam, kde v rodině chybí otec. Nejde zde jen o absenci otce jako reálné postavy, ale o absenci funkce, která v rodině znamená jistotu a stabilitu a která také podmiňuje hladší separační proces dospívajícího.

Pokud chybí otcovská postava, může dojít k přetrvávání dyadické vazby s matkou,kteráztěžuje separační proces.

Dyadická vazba představuje silnou závislost matky na dítěti a dítěte na matce, jakési vzájemné symbiotické fungování, které pak znesnadňuje dospívajícímu nalézt svou vlastní identitu.

Rodiče by měli vítat každý samostatný projev dospívajícího, nebránit mu při „odletech z hnízda“ a mít vždy připravenou náruč pro jeho návrat zpět, vážně s ním diskutovat, brát ho vážně, respektovat. Více se ho snažit pochopit než mu radit.

Nejsilnějším výchovným prostředkem je vlastní život dospělého a vzájemný vztah rodičů, který dítě vnímá. Člověk vychovává více, když žije, než když radí.

Protože rady, zvláště v období dospívání, nejsou velmi často funkční – někdy jsou přímo kontraproduktivní, tlačící dospívajícího do odporu.

Rády bychom na tomto místě zmínily velký význam rozvoje koníčků u matek, protože právě v období dospívání, kdy se děti pomalu ale jistě začínají vzdalovat z rodinného hnízda, se mohou u matek objevit pocity prázdna, marnosti, smutku, pocit, že „už mě nikdo nepotřebuje“. Není dobré se zcela „sebeobětovat dětem“.

Rozvíjení koníčků a zájem matky o sebe sama je velmi důležité i pro to, aby dítě vidělo, že i ono samo se v budoucnu nemá sebeobětovat, až bude samo rodičem. Převážně je to však důležité pro matku.

V období, kdy už děti „vyletí z hnízda“, se rodič – a častěji jsou to matky – najednou cítí jakoby ztracený.

Buď se uzavře, izoluje od ostatních a je sám, nebo začne dělat různé věci pro to, aby se dítě vrátilo, víc si jej znovu všímalo, což může být psychicky nezdravé i pro dítě.

Další proměna v sociální oblasti, jak jsme již zmínily, představuje navazování nových vztahů s vrstevníky. Svět ohraničuje skupina blízkých vrstevníků, s kterými dospívající tráví hodiny a hodiny. Není to ještě reálný svět, ale uprostřed tohoto světa se rodí ideový obraz reálného světa.

Období dospívání je doba, kdy dívky a chlapci vytvářejí užší emoční vztah k důvěrnému příteli, přítelkyni. Pro toto období je charakteristické svěřování, sdílení pocitů a zážitků s vrstevníky. Objevuje se silná touha po vztahu s druhým pohlavím, která je v tomto období, zvláště v pozdější fázi dospívaní, zcela normální a přirozená.

V procesu rozvoje identity hraje roli přechodné stadium tzv. skupinové identity, která představuje podporu nejisté individuální identity. Znamená ztotožnění se s nějakou skupinou, čímž se mladý člověk vlastně definuje.

Adolescentní identitu mnohdy spoluvytváří přijetí specifické subkultury, tj.snahy o odlišení se jak od dětí, tak od dospělých. Může tím být např. rocková hudba, „skejťáci“, tvorba graffiti, společenství věřících apod..

V adolescenci nabývají velkého významu existenciální otázky, jako je hledání smyslu života, hledání trvalých hodnot, potřeba přesahu vlastního života.

Nyní shrneme vývojové úkoly období dospívání:

• akceptace tělesných změn,
• formace psychosexuální identity
• vývoj dospělé sexuality
• odpoutání se od primární rodiny
• osvojení nových vztahů k vrstevníkům obojího pohlaví
• pracovní kompetence, nalezení schopnosti spolupracovat s druhými lidmi
• přijmout určité normy a ideály.

Pokud se tyto vývojové úkoly nenaplní v období dospívání, je velmi pravděpodobné, že se s nimi bude člověk potýkat ve své dospělosti.

Závěrem bychom se s Vámi chtěly rozloučit citátem Anny Freud: „Považuji u adolescenta za normální, když se i poměrně dlouho chová proměnlivým a nevypočitatelným způsobem, když se svými impulsy zápasí a zase je přijímá, když se jich úspěšně vystříhá a zase jim podlehne, když miluje své rodiče a nenávidí je, když se proti nim vzpouzí a je na nich závislý, když se snaží napodobovat druhé a identifikovat se s nimi a přitom neustále hledá svoji identitu, když je stále idealističtější, umělečtější, štědřejší a nesobečtější než kdykoliv později v životě, ale když je zároveň i opakem: na sebe zaměřeným, egoistickým, vypočítavým. Takovéto přechody mezi krajními extrémy by byly v každém jiném věku považované za vysoce abnormální. V tomto věku však nemusejí znamenat nic víc než to, že o něco déle trvá, nežli se vytvoří dospělá struktura osobnosti, že Já dotyčného jedince zatím experimentuje a nespěchá, aby si předčasně neuzavřelo své možnosti.“

Bernadeta Bechyňová a Ilona Španhelová

i60.cz: Závislost na dospělých dětech škodí

Ilustrační foto: ingimage.com

17. 2. 2018

Víte, co nejčastěji zmiňují pánové v letech, když dostanou otázku: Jaké chování vás nejvíc odradí u ženy, se kterou se seznamujete? Odpověď: Když pořád mluví o svých dospělých dětech a vnucích.

Takové nepovedené rande popisuje mnoho mužů, kteří ve vyšším věku hledali přítelkyně. Zde jsou výstižná slova šestašedesátiletého Pavla: „Poté, co jsem žil po rozvodu několik let sám, jsem si zkusil přes seznamky hledat paní, se kterou bych občas někam mohl vyrazit. Šlo mi především o to nebýt sám, mít si s kým povídat.

Bral jsem to tak, že pak se uvidí, že z toho třeba bude něco víc. Sešel jsem se během tří let s více než dvaceti ženami. Záměrně jsem volil dámy přibližně mého věku, nanejvýš o pár let mladší. Patnáct z nich už na první schůzce začalo předvádět své rodiny. V mobilech mi byly ukazovány děti, vnuci, jejich domy, bazény, psi, kočky.

Ženy štěbetaly o tom, jak pomáhají hlídat vnoučata, jak jsou jejich synové a dcery úspěšní, úžasní, co vystudovali, kolik umějí jazyků, jakou mají práci. Upřímně řečeno, je mi to fuk. Zajímaly mě ty ženy. A okamžitě mě zajímat přestaly. Ony se neptaly na můj život, nepopisovaly život svůj. Ony žily životy svých rodin.

Chápu to, ale nedovedu si představit, jaké místo bych v jejich životě zaujal já. Asi ne moc významné.“

Sobecký postoj? Muž, který nechápe, že matka zůstane matkou, i když je jejím dětem přes čtyřicet či více? Že být babičkou je pro mnohé ženy to největší životní naplnění? Jak se to vezme. Přílišná závislost na dospělých dětech je věc, která komplikuje vztahy v mnoha rodinách a má různé podoby.

V jednom ostravském činžáku například mají jeho obyvatelé legraci z ženy, která neustále vypráví o tom, jak se daří jejímu synovi, i když všichni vědí, že dotyčný je rozvedený, byl vyhozen z práce a má vysoké dluhy.

Jenže jeho máma neustále na počkání sousedkám vypráví o tom, jak má syn málo času, protože zastává skvěle placenou práci v nadnárodní korporaci a kvůli ní je pořád na cestách v zahraničí.

Rodiče si často do svých dětí projektují vlastní sny a přání. Když se děti dostanou do středního věku a rodiče do věku seniorského, je čas bilancování. Tím, že rodiče nastoupí do penze, případně se cítí osamělí, mění se mnohdy jejich vztah k dospělých dětem.

Přemýšlejí nad nimi, porovnávají, kam to takzvaně dotáhli, snaží se jim pomáhat, snaží být s nimi v neustálém kontaktu. Někdo může říct: stávají se na nich závislými. Role se obrátily. Už nejsou závislé děti na rodičích, ale stárnoucí rodiče na dospělých dětech.

„Můj vztah s přítelem se rozpadl kvůli tomu, že měl pocit, že mám na něj málo času, kvůli mým vnoučatům,“ říká sedmdesátiletá Naďa z Prahy. „Snažila jsem se dceři co nejvíce pomáhat. Jela  jela pomoci, kdykoli zavolala. I když jsem měla jiné plány, vždy pro mě byla dcera a vnuci na prvním místě.

Klidně jsem kvůli tomu zrušila i pobyt na horách, na který se přítel moc těšil. Po dvou letech vztah ukončil s tím, že jsem prý na dceři a vnucích nezdravě závislá, že do nich vrážím všechny své peníze, že vlastně nic dalšího k životu nepotřebuji. Strašně mě tím zaskočil, vůbec mně něco takového do té doby nenapadlo.

Zpětně si říkám, že měl v mnohém pravdu,“ vypráví.

„Vztahy ve vyšším věku jsou velmi často ovlivňovány tím, že oba partneři mají svou minulost, to znamená například své rodiny,“ podotýká psychiatrička Tamara Tošnerová. „Ve vyšším věku zkrátka lidé s novým partnerem přijímají do svého života i svou rodinu. Bohužel, ne vždy dospělé děti vítají, že si babička či děda našli novou partnerku a vztahy mohou být komplikované,“ dodává.

Dochází k řadě zrádných situací. Žena o víkendu chce jet za svými vnoučaty, její přítel naopak plánoval společné aktivity: „Vždyť jsi přece věděl, že mám vnoučata, to je snad normální, že babička chce být s vnoučaty. Tak jeď za těmi svými, taky by ti neuškodilo, kdybys ses jim věnoval.“

Muž často vypráví o své rodině, jeho přítelkyni to už štve: „Fakt se mi už nechce poslouchat, jak je tvoje dcera úžasná, když oba víme, že je dvakrát rozvedená, pije víc, než je zdrávo a pořád z tebe tahá peníze.

Moje děti po mě prachy rozhodně nechtějí.“ „Nechtějí, protože jim je cpeš sama. Jestli si myslíš, že jsi úžasná babička, protože vnukům kupuješ každý týden dalšího plyšáka a sama na sobě šetříš, tak se mýlíš.

“ „Nemáš moje děti a vnoučata rád a snažíš se nás rozeštvat, protože na ně žárlíš.“

„No to určitě.“

Tak a je to. Takové debaty opravdu do svých životů vpustit nechceme, že ne? Každopádně jsou vztahy v rodinách vždy komplikované a v případě vztahů mezi seniory a dospělými dětmi to často platí dvojnásob. 

Hodnocení: (4.7 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Zpět na homepage

Jak nebýt závislí ani na dětech ani na rodičích?

V životě matky nastávají minimálně dvě zásadní chvíle. Narození a odchod dítěte z domova. Stará orientální moudrost říká: „Dítě je hostem v rodině, nic víc a nic méně.“ Úkolem matky je, aby pobyt hosta přinesl pro obě strany krásné chvíle a aby host odešel obohacen o to nejlepší, co mu hostitel mohl poskytnout.

Přirozený koloběh života

Matka by tedy již při narození dítěte, měla být smířena s jeho odchodem v budoucnosti. Měla by to brát jako přirozenou součást koloběhu života. Rodiče by měli na dítě celé jeho dětství působit tak, aby pak bylo v dospělosti samostatné a soběstačné. Aby se dokázalo samo za sebe zodpovídat a aby se přirozeně chtělo ve správný čas osamostatnit.

Bohužel někteří rodiče vykazují ke svým dětem tzv. „opičí lásku“ a nedokáží je nechat zavčas odejít.

A protože na dítě působili jako na nesvéprávnou bytost i v dospívání, dítě nemá přirozenou touhu žít si svůj život, najít si vlastní bydlení a založit si svoji rodinu.

Často ani nemá pocit, že by to zvládlo, nemá ani tu potřebu se namáhat, když doma je o něj i v pokročilém věku náležitě postaráno.

Pak se někteří rodiče třicátníků i čtyřicátníků paradoxně podivují, jak se to vlastně přihodilo, že jim „dítě“ zůstalo na krku. A nebo někteří rodiče ani nechtějí připustit, že by se dítě osamostatnilo. Oni by si pak totiž museli najít jinou zábavu než jen vychovávat a radit.

„Kolikrát se rodiče obětují pro děti jen proto, aby jim to mohli vyčítat.“ Jiří Žáček

Dítě není majetkem rodičů

Mnoho rodičů bere děti jako svůj majetek. Matka může při porodu nabýt mylného pocitu, že když dítě vyšlo z jejího těla, je její součástí a může tedy o něm doživotně rozhodovat.

Děti však nejsou ničí majetek, ani nemají k rodičům žádné emocionální závazky a povinnosti. Zákony sice upravují vyživovací povinnost rodičů k dětem a případně dětí k rodičům, ale úctu a respekt si musí rodiče zasloužit.

Ty se vynutit nedají ani právní cestou.

Jak mladistvému pomoci se osamostatnit:

• svěřte mu úměrně věku vlastní povinnosti v domácnosti
• naučte ho obsluhovat jednotlivé spotřebiče
• dejte mu důvěru, že vše zvládne samostatně
• dejte najevo, že se na vás kdykoliv může obrátit o radu
• buďte oporou, ale v pozadí

Čím dítěti zaručeně nepomůžete:

• budete-li za něj vyřizovat záležitosti na úřadech
• budete-li mu shánět samostatné bydlení bez jeho vědomí a spolupráce
• chybu nebo neúspěch využijete jako důvod k ponižování a moralizování
• budete dítěti mluvit do výběru například životního partnera, tj. dopředu ho varovat, aby se náhodou nespálilo

„Rodiče by nikdy neměli zapomínat, že nevychovávají své dítě pro sebe, ale pro život.“ Marie Kyzlinková

Jak dál po osamostatnění dítěte

Podařilo se. Můžete si jako rodiče pogratulovat k úspěšnému vypuštění mláděte do světa. Splnili jste váš pozemský úkol, zplodit dítě a dovést ho k samostatnosti. Není důvod k déletrvající nostalgii a smutku. Život s odchodem dospělého dítěte z vaší domácnosti nekončí. Jen bude jiný.

Je čas oprášit koníčky a sny, které jste měli před dětmi. Znovu začít třeba malovat, cestovat, věnovat se zase více partnerovi či sobě. Vaše děti vás s příchodem nové generace zase budou potřebovat, ale vaše role bude nová. Už nebudete rodiče. Budete prarodiče.

Jaký by měl být ideální prarodič:

• respektující
• nápomocný
• tolerantní
• chápající

Jakého prarodiče nikdo nechce:

• takového, který moralizuje
• takového, který dává nevyžádané rady
• takového, který manipuluje

„Pouto, jež spojuje tvou skutečnou rodinu, není v krvi, ale ve vzájemné úctě a radosti vašich životů. Málokdy vyrostou členové jedné rodiny pod jednou střechou.“ Richard Bach

Poradna: Závislost pětileté dcery na matce

Děti jsou naprosto geniálně vybaveny schopností dosáhnout svého, když potřebují. Foto: Profimedia.cz

Dobrý den, naše dcera Adélka (5 let), mě nechce samotnou nikam pouštět, bydlíme společně s rodiči manžela, a když potřebuji odjet např. k lékaři či kadeřnici, je to nemožné. Přitom je na babičku a dědu zvyklá, stejně tak na školku. Mou přítomnost pak vyžaduje i na kroužku, když bych tam nebyla s ní, nezůstala by tam. Je to velmi omezující. Rádi bychom s manželem spolu vyrazili na wellness víkend, ale malá o tom vůbec nechce slyšet. Máme navštívit nějakou poradnu?

Vnímám z vašeho dotazu velkou potřebu nějak pomoct dceři, ale i sobě. Dokážete si velmi šikovně propojovat chování dcerky z různých pohledů, když píšete, že školku zvládá bez problémů. Možná potřebuje malinko pošťouchnout i v situacích, které jsou nové – kroužek – nebo pro ni nějak nezajímavé.

To, že dcerka projevuje svoji důležitost tím, že vás nechce pouštět za vašimi aktivitami, je u dětí předškolního a někdy i školního věku časté. A nejspíš má dcera dobrou zkušenost, že jí vyjdete vstříc.

Proč sehrává v sebevědomí dívky důležitou roli její vztah s otcem Děti

Jako rodiče máme vůči dětem také důležitý úkol. Nabízet jim model, že se umíme o sebe postarat a naplnit svoji potřebu.

Chápu, že ve chvíli, kdy potřebujete odejít a dcerka vás nějakým způsobem nechce pustit, nastávají často nepříjemné emoce na obou stranách. Kdybychom se viděly osobně, otázkami byste se mohla na vaše vytvořené vazby s dcerou podívat.

• Co vám čte dcera z očí, když odcházíte? Rozhodnost, že je v pořádku, že jdete za svými aktivitami, nejistotu, výčitky nebo ještě něco jiného?
• Trápíte se tím, že dcerku vystavujete malé frustraci, nebo si říkáte, že je v pořádku svou dcerku trochu „otužit”?
• Jak o ní v tu chvíli přemýšlíte? (chudák je smutná, bude plakat, zvládne to, je to těžké, potřebuje se ode mě odpoutat, pomůžu jí to zvládat)
• V jakých situacích dokážete dcerce říct „NE” ze své rodičovské role?

Dokonalé matky nejsou, mnohem lepší je si to přiznat a volně dýchatDěti

Děti potřebují mít ve svém rodiči oporu, že se za ně postaví, když se cítí v nebezpečí. To se jim nejlépe daří pocítit, když rodič nastaví jasné hranice:

„Adélko, potřebuji jet zítra k lékaři. Parťáky ti budou dělat babička s dědou. Říkám ti to dopředu, protože jsme tak domluveni a chtěla jsi to. Co teď ode mě potřebuješ?”

Napadá mě pár inspirací, jak dcerce pomoct zvládat a překonávat určitý diskomfort.

• Většinou děti chtějí znát dopředu vaše plány, protože si různé změny potřebují emočně prožít. Pozorujte, jaký typ je dcerka, nebo se jí zeptejte, zda jí informace máte říkat dopředu.
• Má dcera oblíbenou pohádkovou postavu? Pokud ano, zeptejte se, jak si myslí, že by jí ona mohla pomoct nebo jak by si daná pohádková postava v podobné situaci pomohla. 
• Udělejte si společně stejné talismánky, které budete mít při sobě, když odjedete (namalované kamínky, náramky, obrázky) a dcerku mohou posílit.
• Dcera si může vytvářet kreativní knížku „Když máma (táta) není doma” a do ní svoje emoce namalovat.
• Nejste jen máma, ale i partnerka. Jak vás může podpořit v odpoutávání se od dcery váš manžel?

Kdy je dobré být sobecká a myslet sama na sebeVztahy a sex

Ještě vám nabídnu jeden pohled. Vaše dcerka se učí z vašich společných zážitků a zkušeností. Ne vždy je užitečné, aby zůstala s prarodiči. Potřebuje vidět, jak řešíte situace na úřadě, na poště, v obchodě, u lékaře. Berte ji s sebou do běžného života. Může si pak lépe představit, kam jdete, co tam budete dělat a má možnost se rozhodnout, zda zůstane s prarodiči.

Jako rodiče chceme, aby naše děti byly spokojené a šťastné. Překonávat nějaké překážky je pro ně těžké a netváří se u toho většinou šťastně. Avšak pocit „jsem dobrý, zvládl jsem to” zažívají, když překážku překonají a tehdy jsou opravdu šťastné.

Moc vám držím palce, abyste si s dcerou utvářely hezký vzájemný vztah, ve kterém se budete cítit svobodně. Přeji hodně trpělivosti k malým krůčkům.

Soukromá rodinná poradna, která pomáhá všem členům rodiny. Rodičům odlehčit od starostí a nejistot v jejich rodičovské roli, partnerům i jednotlivcům v jejich různorodých životních situacích, dětem s jejich dospíváním. Sdružuje odborníky, kteří rádi pomohou.

Vytváří a realizuje kurzy i semináře pro rodiče, individuální poradenství a konzultace, rodinnou terapii. Více na Akademie rodičovství.

Trápí vás jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: [email protected].

Hlavní zprávy

Diskuze Jsem závislá na rodičích

Ahoj,

řeším takový můj celoživotní problém. Neustále víc myslím na
druhé než na sebe. Když se mám s někým rozejít, trapi mě to víc jak
jeho, mám výčitky a často to velmi oddaluju jen aby kvůli mě někdo
netrpěl.

Toto mám ještě 100× intenzivnější s rodiči. Mám to od mala. Když
jsem jela na tábor, trápilo mě ze se bude rodičům styskat!

Dnes v mých 30ti je to vše stejný. Bydlím v jiném městě ale jsme
stále v kontaktu a velmi často k nim jezdím. Trapi mě když vidím ze
tátu třeba mrzi ze neprijedu.

Nikdy mi ani náznakem neřekli ze jezdím málo atd.

Jenomže teď řeším dost zásadní situaci. Partner není Čech a nechce
sem jít a po 3 letech vztahu je na čase abych se rozhodla zda s nim budu zit
v cizině (nejspíš Evropa) nebo ne. Miluju ho ač to není ideální vztah.

Ale láme mi srdce ze bych jezdila za rodinou jednou za 2-3 měsíce. Ani
říct jim to nemohu jak nechci vidět ze budou smutní, ačkoliv to neřeknou.
Partner mi řekl ze jsou pro mě rodiče víc jak on a štve ho to.

Pro mě je
rodina na prvním místě ale tam patří i on.

Nevím co s tím, denně brecim a občas mám chuť ho opustit abych jim
neublížila ale jak říkám, zřejmě ho opravdu miluju i když máme plno
problému.

Velikost písma:

Problem je partner, ne tvuj vztah k rodicum.
Ja sice nejsem na rodicich zavisla, ale miluju je. Stejne jako zbytek rodiny.
Svuj zivot, domov, vyhled z okna, kolegyne v prace..
Neodjela bych kvuli cloveku, ktereho znam tri roky a nema nejmensi vuli uvazovat
o ziti tady.

Dle meho jsi ty v poradku. Neni v poradku ve triceti palit mosty a nechat tady
starnouci rodice. Ve triceti by mel byt clovek zakoreneny.

Špatně jsem to napsala…on tu se mnou žil 2,5 roku, poznali jsme se tady
ale od začátku říkal ze by rad žil jinde ze mu vadí česká povaha lidi a
nelíbí se mu tu atd, věděla nsem do čeho jdu ale doufala jsem ze se to
změní. Teď už odjel i kvůli praci a já bych za nim měla přijet. Prý
mě miluje a chce se mnou do budoucna děti atd. Dnes jsme se kvůli tomu
bydlení pohádali a nemluví se mnou.

Vím ze kdybychom žili v EU jsem letadlem za 2h doma což je jal kdybych
jezdila z Brna do Prahy a je to asi v pohodě, ale stejně mám výčitky.
Buď kvůli rodině nebo kvůli nemu. Porad mě trapi ze se trapi
ostatní :-///

Neodstěhovala bych se do ciziny, pokud jsem tady zakořeněná.
A neodstěhovala bych se do ciziny za někým, s kým je už teď vztah
problematický ani kdybych tu kořeny neměla.

To, že někoho miluješ, přece není dostatečný důvod k tomu, abys s ním
byla a žila.

Co vlastně chceš ty? Víš to vůbec?

Jak píše @radkka,
vůbec jsi nenapsala, to chceš ty 

Chci byt s nim a ideálně zit v ČR:-( ale to druhé nelze. A pak by mi
asi nevadilo zit někde v EU a často jezdit domu. I když se to prodrazi.

To, že někoho miluješ, přece není dostatečný důvod k tomu,
abys s ním byla a žila.

Zakladatelko ani nevíš, jak moc ti rozumím. Mám to s rodiči uplně
stejně. I celkově, podle toho co popisuješ, jsme podobné povahy. Nikdy by
mě nenapadlo, že budu něco takověho řešit a je to tu. Taky jsem
zamilovaná do cizince, je to skvělý partner a máme výborný vztah, ale
také jsem už od začatku věděla, že v Čechách on nikdy trvale žít
nebude.

Proto jsme se o tom hodně bavili, často se k tomu vracel, abychom
věděli, co nás čeká v budoucnu. Odloučení od rodiny je pro mě strašně
těžké, ale jeho miluju a přijde mi to tak správné, že budu následovat
svého muže, kamkoliv by bylo třeba. Dřive jsme si s kámoškou řikaly, že
toho pravého poznáme, když se s ním budeme schopné odstěhovat tŕeba na
konec světa.

Něco na tom bude… Také mě dělí od domova 2 hodiny letu a
jsou dny, kdy si říkám, jestli rodiče taky netrápí, že mě nemají
blízko u sebe. Ale došlo mi, že pro ně je nejdůležitější pocit vidět
mě šťatnou. Pokud svého partnera opravdu miluješ a vidíš v něm
budoucího manžela a otce svých dětí, tak ten krok udělej a moc nad tím
nepřemýšlej. Rodiče budou štastní i za tebe.

A v dnešní době
internetu a skypu a všech jiných vymožeností se vzdálenost snáší
mnohem lépe.

24059

1273

Zamysli se, co je pro tebe důležitější…
a další věc, nad kterou bych se zamýšlela – opravdu chceš odjet přes půl
Evropy (nejspíš?), kde nemáš kamarády, rodinu, zázemí, zřejmě ani
zaměstnání, těžko říct, jak jsi na tom s jazykem – a to vše
s člověkem o kterém už teď píšeš, že máte hodně problémů??

Myslím, že je hezké, že máte své kořeny a vážíte si své základní
rodiny a máte krásný vztah s rodiči. Různých přátel, milenců
i manželů můžete mít vícero, ale rodiče máte jen jedny.

I pro vaše
budoucí děti by bylo škoda je ochudit o krásný a intenzivní vztah
s babičkou a dědou, kteří je pohlídají, když jsou nemocní a
o prázdninách, kteří přijdou na jejich školní besídky a kde mají oázu
bezpečí a bezpodmínečné, vlídné lásky.

Tohle se nedá nahradit žádným
skype kontaktem a návštěvou jednou za čas, kdy to by to pro ně byli cizí
lidé, se kterými by se děti možná ani nedomluvily, protože by neuměly
česky. Jedním z důležitých pocitů štěstí je to, že vím, kde mám
svoje kořeny a své doma, cítím kladný vztah k místu a lidem, kteří
v něm žijí.

Píšete, že sice přítele milujete, ale máte spolu plno problémů. Pokud
by se k nim přidaly i hádky, že moc často jezdíte za rodiči a nejsou na
to peníze, jistě by se to pro vás ještě více zkomplikovalo.

V cizině
možná bude moci třeba nějaký čas pracovat jen on a vy na něm budete
finančně závislá. A to vůbec nehovořím o případu rozvodu nebo
rozchodu, kdy byste se pak mezinárodně přetahovali o děti.

Děti, kterým
jejich otec od malička tvrdil, jak jsou Češi hnusní, které budou hovořit
maximálně lámanou češtinou a kterým se u nás bude stýskat po
prostředí, kde vyrostly a i díky tomu dají přednost tomu zůstat s otcem
nebo budou vyžadovat tam být co nejčastěji.

Pokud se otec rozhodne na ně
neplatit nebo odjede kamsi do ještě větší tramtárie a děti si vezme
s sebou, jsou státy, kde mu podle práva přednostně děti náleží a
nevysoudíte si nic.

Pokud v cizině zakořeníte a budete spokojená, jednou přijde chvíle,
kdy třeba jeden z rodičů vážně onemocní a vy budete chtít být delší
dobu s ním, což bude opět nemožné, protože pak už vás budou vázat
nejen finance, ale třeba pracovní a mateřské povinnosti, škola dětí a
spoustu dalších věcí.

Že se rodiče na důchod nepoženou do cizí země,
to je velice pravděpodobné. A pokud pak jednou rodiče budou umírat a vy
u nich nebudete, zůstane to ve vás po zbytek života jako palčivá
výčitka, pokud k nim máte takto vřelý vztah.

Viděla jsem, co to udělalo
se zpěvačkou Janou Kratochvílovou, která byla v cizině léta zvyklá,
když se jí nepovedlo přijet včas a svou milovanou maminku vyprovodit
ke smrti.

Jsem si vědoma, že hodně předbíhám událostem a vy jste plná optimismu
a věříte, že nic z výše mnou psaného se vás týkat nebude a o tomhle
ještě neuvažujete, ale je potřeba si úskalí rozmyslet včas, abyste se
mohla rozhodnout a pak si nevyčítala, že určité důsledky vás prostě
vůbec nenapadly.

Držím palce, abyste to rozlouskla ať už tak či onak a
netrápila se s tím dlouho. Je to těžké a bolestné rozhodnutí.
Rozhodnutí, které vám nikdo neusnadní, které musíte udělat jen sama za
sebe svým srdcem.

Kolik je lidí, tolik je osudů a nikdo ho nemá stejný jako
vy a není ve stejné situaci, se stejnou povahou a stejnými vazbami, vztahy,
zkušenostmi a podmínkami.

Všichni to berete jen ze svého pohledu, ale ten partner taky nechce jít do
země, kde nemá své kořeny, žádné zázemí, příbuzné, přátele. Ten
partner to může mít úplně stejně.

Nemusí jít z jeho strany o sobectví
a neschopnost se přizpůsobit, prostě chce žít ve své vlasti, stejně jako
zakladatelka.
Podle mě je nutné zhodnotit celý tento vztah a jakou má budoucnost.

Ne
každý je stavěný na to, aby odešel žít do jiné země a s původní
rodinou byl v kontaktu párkrát do roka.

A rozhodně si nemyslím, že je to problém jen toho partnera, zakladatelka
skutečně může mít až nepřirozeně těsné vztahy s vlastní rodinou a
může mít v budoucnu problém tuto „pupeční šňůru“ přestřihnout.
To ukáže čas.

Já bych se na tvém místě nestěhovala. Píšeš, že s partnerem máte
hodně problůmů, to není dobré.

Co když se pak budou problémy a hádky
stupňovat? Co budeš dělat úplně sama v cizí zemi? A myslím si, že
hádky budou, protože ty budeš chtít jezdit za rodiči co nejčastěji a
může se stát, že přítel ti to bude vyčítat. Musíš vzít všechno
v úvahu a pořádně si to rozmyslet. Tenhle krok ti změní
celý život.

@Anonymní píše:
Chci byt s nim a ideálně zit v ČR:-( ale to druhé nelze. A pak by mi asi
nevadilo zit někde v EU a často jezdit domu. I když se to
prodrazi.

Ted jako bezdetna by to bylo treba schudne, ale az budete mit deti, tak
jakekoli delsi cestovani bude obtiznejsi. Ne nemozne, to samozrejme ne, ale
nebude to tak jednoduche, jako jak zminujes Praha – Brno. V tom rozhodovani
bych se asi koukala nejvic na svoji povahu.

Jsem kontaktni, pratelska, najdu si
zname vzdy a vsude? Protoze vychovavat deti daleko od rodiny nebude pro tebe
jednoduche, tak by alespon chtelo, aby jsi umela jejich absenci nahradit
prateli.

A pokud je vztah jen lehce problematicky, tak bych se na to vykaslala,
aby jsi pak pri odchodu od partnera jakozto otce svych deti nebojovala s jinym
pravnim radem, nez na ktery jsme zvykli. Proste do cele teto situace si promitni
nejen sebe, rodice, partnera, ale i vase deti.