Placebo – lék bez účinku?

Placebo (z latinského placere – líbit se) je látka nebo léčebná procedura, kterou pacient považuje za lék či léčbu, jež však ve skutečnosti vlastní farmakologický nebo biologický léčebný účinek nemá. V tomto smyslu je pojem placeba většinou znám i vzdělaným laikům.

V poslední době zájem o placebo velmi vzrostl, zejména v souvislosti s možností zjišťovat jeho účinky v mozku lidí moderními zobrazovacími metodami, např. funkční magnetickou rezonancí (fMRI) nebo pozitronovou emisní tomografií (PET). Na druhé straně vyvolala velkou pozornost metaanalýza, která účinnost placeba zpochybňuje.

1) O co konkrétně jde a jaký to může mít význam?

Účinky placeba a noceba

Všeobecně se předpokládá, že již samotná pacientova víra v léčebný efekt léku může ovlivnit jeho účinek. Proto se při rigoróznějším zjišťování vlastních farmakologických účinků léku dbá na to, aby pacient nevěděl, zda užívá testovaný lék, nebo jeho farmakologicky neúčinnou napodobeninu – placebo.

Kontrola placebem představuje základní prvek systému vědeckého hodnocení účinnosti a bezpečnosti léčiv u člověka. Tento systém, nazývaný Správná klinická praxe (Good Clinical Practice), zahrnuje další kontrolní prvky. Je detailně propracovaný a běžně se používá.

Většinou se tvrdí, že placebový efekt léku je vyšší, jestliže lék má výbornou pověst, je podán autoritou, je podán injekčně, je drahý. Naopak jestliže lék má například špatnou pověst, může působit jako nocebo (z latinského nocere – škodit).

Nocebový efekt může zeslabovat vlastní farmakologický terapeutický účinek léčiva, popřípadě zesilovat jeho nežádoucí účinky. Všeobecně se má za to, že placebový efekt je krátkodobý, přechodný (při opakování mizí), může však být posilován klasickým podmiňováním.

Účinnost placeba: pro a proti

Pojem placeba má dlouhou historii. Problematika placeba začala být velmi živá v padesátých letech 20. století. Svědčí pro to velká citovanost tehdejších publikací amerického anesteziologa H. K. Beechera. Ve svém článku „The Powerful Placebo“, publikovaném r.

1955 v lékařském časopise JAMA, uvedl, že placebo mělo subjektivní i objektivní terapeutický účinek asi u třetiny pacientů v 15 hodnocených klinických zkoušeních u různých nemocí. Tento článek podrobně přehodnotili r. 1997 H. Kien a G. S. Kienl, kteří dospěli k překvapivému závěru, že nenašli žádný průkaz placebového účinku v žádné z 15 klinických studií uváděných Beecherem.

Účinky, které Beecher připisoval placebu, mohly být podle nich způsobeny spontánním zlepšením nemoci, návratem k průměru, zdvořilými odpověďmi nebo psychickými poruchami pacientů a dalšími příčinami.

Vedle toho však vycházely články, které naopak přinášely zajímavé doklady působení placeba, a to dokonce na neurobiologické úrovni.

Už před 30 lety bylo publikováno, že antagonista opioidních receptorů naloxon znemožňuje zmírnění bolesti placebem, což naznačuje, že se na tomto placebovém účinku podílejí endogenní látky morfinového typu (endorfiny, opioidy). Později bylo publikováno několik dalších studií, které tento poznatek potvrdily a rozvedly.

Roku 1990 bylo zjištěno, že placebo zvyšuje množství endorfinu v mozkomíšním moku u pacientů s chronickou bolestí, a to pouze u těch, kteří po placebu pociťovali útlum bolesti, 2) nikoliv u těch, kteří po něm žádnou úlevu nezaznamenali.

V posledních letech se výzkumem neurobiologie placeba zabývala italská skupina vedená F. Benedettim.

3) Zjistili například, že placebo může způsobit útlum dýchání (což je typický účinek opioidů) u osob, které předtím opakovaně reagovaly útlumem dýchání po podání opioidního analgetika.

Uvedený účinek placeba bylo možné zrušit naloxonem. Tím zároveň tato studie potvrdila účast klasického podmiňování v účinku placeba.

Benedetti a jeho kolegové publikovali i další zajímavé výsledky týkající se placeba, například zjistili, že se na neurobiologických mechanismech účinku placeba i noceba podílí peptidový cholecystokininový systém. Mírnění bolesti placebem zvyšoval antagonista cholecystokininu, ale pouze tehdy, když testované osoby utišující účinek léku očekávaly. To vedlo Benedettiho k zajímavé koncepci „placebového zesilovače“.

U pacientů s Parkinsonovou nemocí (viz Vesmír 87, 754, 2008/11) bylo pozitronovou emisní tomografií zjištěno, 4) že podání placeba aktivuje v bazálních gangliích mozku dopaminergní neurony (viz Vesmír 80, 13, 2001/1), jejichž nedostatečná činnost je příčinou této nemoci.

Placebové skeptiky mohla naopak potěšit metaanalýza dánských autorů A. Hróbjartssona a P. C. Gøtzsche publikovaná r. 2001. 5) Analyzovali účinky placeba ve srovnání s „žádnou léčbou“ u 114 klinických studií zahrnujících celkem přes 8000 pacientů a u 40 různých nemocí. Nezjistili žádný průkazný efekt placeba s výjimkou malých účinků na subjektivní stesky týkající se bolesti. Této velmi často citované metaanalýze lze však leccos vytknout, především obrovskou různorodost nemocí zařazených do metaanalýzy (míchání „hrušek s jablky“) a skutečnost, že za „no treatment“ byla považována též standardní terapie (ve které se placebo efekt mohl uplatnit). Pokud se totiž účinek placeba uplatňuje jen u některých chorobných projevů, u některých pacientů a v určitém kontextu (například při určitém vztahu pacienta a lékaře), potom ho metaanalýza vycházející z tak různorodého materiálu a ignorující tyto faktory těžko může zjistit. Část materiálu z Hróbjartssonovy a Gøtzscheho analýzy byla přehodnocena jinými autory a ti dospěli k opačnému závěru, totiž že efekt placeba v něm byl robustní. Hróbjartsson a Gøtzsche to však odmítli, označili to za propagandu. Publikovali obdobnou metaanalýzu s jinými studiemi publikovanými po r. 2001, a opět dospěli k témuž závěru jako minule, totiž že efekt placeba nebyl žádný nebo jen mizivý a že jde nejspíše o projev předpojatosti (bias). Zbavit se předpojatosti je však těžké i pro ty, kdo zadávají a provádějí metaanalýzy, jak vyplývá z dalších Hróbjartssonových publikací.

Proti zpochybňování účinku placeba svědčí průkazy jeho specifických neurobiologických účinků v mozku dobrovolníků, jež byly zjišťovány moderními zobrazovacími metodami.

S pomocí pozitronové emisní tomografie a značeného ligandu pro opioidní receptory bylo u experimentální bolesti zjištěno, že placebo zvyšuje aktivitu opioidních struktur v těch oblastech mozku, 6) které jsou pro vnímání bolesti klíčové. Aktivace byla tím vyšší, čím více placebo tlumilo bolest. Je to důležitý přímý doklad aktivace endogenního opioidního systému v mozku vlivem placeba.

7) Pomocí funkční magnetické rezonance bylo zjištěno, že placebo snižuje aktivitu (prokrvení) mozku vyvolanou experimentální bolestí (elektrickými ranami nebo lokálním přehřátím na předloktí), a to v těch korových a podkorových oblastech, které se uplatňují ve vnímání bolesti. Uvedené výsledky, publikované r. 2004 v Science, 8) mají veliký ohlas.

Jejich autoři je výslovně uvádějí jako důkaz proti závěru Hróbjartssonovy a Gøtzscheho metaanalýzy zpochybňující efekt placeba. Tato studie s využitím funkční magnetické rezonance navíc prokázala, že placebo ovlivňuje v mozku i neurobiologické projevy očekávání bolestivého podnětu.

Význam dosavadních poznatků o placebu

Podle mého názoru placebo působí, ale dostatečně se projevuje jen u některých poruch a u některých osob, respektive jen v určitém kontextu.

Terapeutický efekt placeba se může uplatnit tím více, čím více se na onemocnění podílejí psychické nebo duchovní vlivy, například u některých bolestí, úzkostí, depresí, a tím méně, čím více jsou potíže organického původu (například při ucpání střev).

• Význam pro lékařskou vědu: I nejskalnější odpůrci placeba uznávají opodstatněnost jeho použití jako kontroly při lékařském výzkumu. Jeho použití zde má ovšem své etické meze a pravidla vycházející z Helsinské deklarace a stanovená Světovou lékařskou asociací (WMA).
• Význam pro lékařskou praxi: Diskuse se obvykle týká otázky, zda máme placebo používat v lékařské praxi. Mnozí lékaři tak činí, odpůrci placeba to považují za neopodstatněné, zbytečné a neetické. Pozornost by však měla být zaměřena spíš jiným směrem než jen na otázku, zda se má v klinické praxi používat placebo. Domnívám se, že dosavadní poznatky o placebu znamenají mnohem více. Placebový efekt se nemůže dostavit a nemůže přispět k vlastnímu terapeutickému účinku léku, pokud je lék podáván „skrytě“, tj. aniž je pacientovi řečeno nebo vhodně zdůrazněno, že dostane účinný lék. To se mnohdy děje u hospitalizovaných nemocných. Ti sice předpokládají, že léky a zákroky, které jsou jim ordinovány, by jim měly pomoci, což obecně přispívá k placebovému účinku terapie, ale těžko jsou tím vyčerpány všechny možnosti využití placebového efektu.
• Význam filozofický: Aniž si to uvědomujeme, výzkum placebového efektu upozorňuje na epistemologické a ontologické meze poznání zaměřeného jen na to, co se dá objektivně zjistit u skupiny, a přehlížejícího individuálnost. Poznávat to, co objektivně platí pro skupinu zprůměrovaných jednotlivců, je samozřejmě nesmírně důležité a přínosné. Tento druh poznání je základem dosavadní medicíny založené na důkazu, 9) má však své meze.

Pokud si jeho epistemologické meze neuvědomujeme, snadno upadneme do klamu, že tímto způsobem konečně vše poznáme, oddělíme zrno od plev (tj. fakta od mýtů), což se často podaří (a je to jedna z hlavních zásluh medicíny založené na důkazu). Výzkum placeba však ukazuje na meze čistě skupinově orientovaného poznání.

Je zřejmé, že účinek placeba se dá spolehlivěji zjišťovat jen při zaměření na jednotlivce, kdežto v metaanalýzách se většinou ztrácí. Již r. 1946 bylo při výzkumu analgetické kombinace zjištěno, že na placebo reagují jen někteří lidé, kteří představují zvláštní skupinu.

Moderní zobrazovací metody pozitronová emisní tomografie a funkční magnetická rezonance jsou více zaměřeny na jedince a účinky placeba zjišťují spolehlivě.

Na velké individuální rozdíly v účincích placeba ukazuje nejen švédská studie s využitím pozitronové emisní tomografie z Karolinska institutu ve Stockholmu (obrázek 1), ale i nedávné výsledky získané ve Spojených státech v Ann Arbor.

Výzkumy účinku placeba uvedenými zobrazovacími metodami budí značnou pozornost možná také proto, že ukazují na neurobiologické účinky psychologických nebo správněji duchovních jevů typu víry (v účinek), naděje (očekávání účinku).

Také schopnost vcítit se do bolesti blízké bytosti vyvolává podle funkční magnetické rezonance aktivaci podobných oblastí mozku (kůry předního cingula, inzuly) jako vlastní bolest.

I tyto výsledky, zveřejněné nedávno v Science, 10) mají velký citační ohlas.

Přehlížení mezí poznání ontologického rozměru (tj. existence, bytí) dosavadní medicíny založené na důkazu svádí k pocitu, že to, co se nedá objektivně zjistit u skupiny, neexistuje a neplatí.

Z tohoto předpokladu se dnes často vychází při tvorbě doporučených postupů léčby a při určování úhrad léčiv z veřejného zdravotního pojištění. Při dnešním stavu poznání je to zřejmě správný postup. Připusťme však, že objektivní vědecké poznání je pouze určitý druh poznání, který má své meze.

A připusťme také, že pro jednotlivce může mít velký význam to, co poznává jen on sám, co vzdoruje vědeckému poznání.

Jak funguje placebo?

Spotřebitel

Dnes si ani nedovedeme představit, že bychom nenavštívili lékárnu a nekoupili si tabletky na bolení hlavy, horečku, nebo prosté nachlazení. Ještě o několik století dozadu ale žádné léky nebyly.

Lidé se spoléhali na bylinky a sami na sebe. I člověk v sobě totiž má mechanizmy, kterými se dokáže vyléčit. Slovem nebo činem dokáže vybudit ozdravné mechanizmy, dokonce aniž o tom víme.

Říká se tomu také placebo efekt.

Když se přeneseme o několik staletí zpátky, tak skutečné léky, jako je známe dneska, vlastně ani neexistovaly. K dispozici byly jenom byliny a tehdejší lidé s nimi dokázali velmi pobratně zacházet.

Málo známé je, že odborníci největších farmaceutických firem se ještě před několika desítkami vypravovali za přírodími národy a zjišťovali, čím ti lidé léčí. Jejich byliny si přivezli domů a získali z nich účinné látky.

Tak svět „objevil“ třeba některá přírodní antibiotika.

Funguje placebo efekt i pro vaše finance?

Zdroj: Shutterstock

Víra nebo představa

Akupnktura, homeopatie a další obory pokládají mnozí lékaři za šamanství, medicínu bez důkazů. To ale neznamená, že nefungují.

Podle psychiatra Radkina Honzáka může mít například placebo několik mechanizmů, protože zdravotní stav nemocného se může zlepšit již na základě víry nebo představy. Jak to funguje? Činem nebo slovem se nabudí pacientův opioidní systém.

Ten pak může bolest utlumit. Že se to nedá dokázat? Dá. Když se na tento systém vypravíme s tlumícími léky, ty jeho činnost sníží.

Placebo je v dnešních časech známé hlavně jako kontrola terapeutických účinků léků. Jedna skupina nemocných dostane medikament, druhá třeba jen slanou vodu. Nemocní ale neví, co vlastně užijí a výsledky se srovnávají. 

Medicína chce tímto způsobem oddělit zrno od plev. Nedělá se jeden test, ale několikrát kontrolované studie a z nich vznikne statistika. Zajímavé je, že i když je placebo použito jako neexistující lék, ukazuje se, že léčí. Podle doktora Honzáka může za příznivých okolností na placebo reagovat všichni účastníci studie. 

Klinické studie analgetik z minulých let měly velmi dlouhý sledovací interval. Zjistilo se, že výsledky placeba dostaly téměř na úroveň výsledků testovaných analgetik. Rozdíly se staly nevýznanými.

Tato velká analýza poté vyvolala mezi odborníky diskusi, zdali jsou některé léky skutečně účinné. Předpokládá se totiž, že pacienti ve skupině s placebem léčeni nejsou. Jenže i v ní dochází k uzdravení.

Nedá se to vysvětlit jinak, než že si organizmus pomohl sám. 

• Čtěte také:
• Kdy bude zrušena karenční doba u nemocenské?
• Jak vyzvednout eRecept?

Pan doktor doporučí…

Vypadá to tak, že některým z nás stačí, aby nám důvěryhodná osoba nějaký přípravek doporučila a my se ze zdravotních trablů dostaneme. Bereme přece (jakoby) známý a účinný přípravek, doporučila nám jej totiž hodnověrná osoba. A dostaví se léčivý moment placeba.

To ale nemusí být pravda. Stačí prostě uvěřit. Vezmete si „lék“, který jste třeba viděli v reklamě, nebo s ním má zkušenost důvěryhodný soused. A ono to funguje, i když věda v podobném medikametu po účinné látce marně pátrá. Je to podobné jako s modlením.

Modlitba je užitečná pro jedince, kteří věří. Ale těm, kteří nevěří pomůže taky. Když už totiž selžou všechny pozemské instance a člověku je ze své bezmocnosti úzko, upne se právě k instanci nepozemské a poslední. A to mu mnohdy opravdu pomůže.

Tvrdit dnes něco podobného až iracionálního je stejné, jako byste chtěli, aby vás rovnou měli za člověka rozumem zbloudilého.

Pro mnohé nejsou důkazy pesvědčivé, medicína založená na důkazech o ničem takovém slyšet nechce. Proto se placebu a jeho výzkumu nevěuje pozornost.

Konečně u nás by se ani podat nemocnému nesmělo, protože musí být předem o léku informován. Předpisy a vyhlášky, kterými má být pacient chráněn, pak ale mají zcela opačný důsledek.

Ale ani tato praxe není zcela černobílá. V seznamu povolených léků u nás totiž placebo najdeme. Jsou tam totiž homeopatika, která by měla být dle všech důkazů neúčinná. V jiných zemích se oficiálně a bez receptu placebo prodává a úspěšně se tak využívá u dětí.

Nemusíme ale chodit daleko. V lékárnách se prodávají nejrůznější potravinové doplňky, které zlepší vaše kosti, srdce, pleť či sexuální zdatnost. Samozřejmě bez receptu. Stojí řádově stovky až tisíce korun a nad účinnosti kroutí odborníci hlavami. Přesto se tyto přípravy kupují a nejen to, lidé jsou s účinky velmi spokojeni…

Možná by ale stálo za úvahu se placebem a jeho využitím zabývat více. Samoozdravný proces alespoň u některých pacientů by měl totiž na ekonomiku taky velmi ozdravný dopad.

Placebo vs. nocebo efekt (nejen) v investování

Patrně každý již slyšel o placebo efektu, zejména ve spojení s medicínou. Podobný placebo efekt je možné vysledovat také na finančních trzích. Asi málokdo ale slyšel o nocebo efektu, opaku placeba. Jak tyto efekty mohou ovlivnit investiční rozhodování?

V medicíně je placebo efekt příznivým výsledkem léčby preparátem, který přitom sám nemá vlastnosti, jež by měly mít takto pozitivní dopad. V podstatě jde o neúčinnou látku podávanou ve stejné formě jako lék, která v pacientovi vyvolává důvěru, a díky zlepšenému psychickému stavu pacienta dochází i ke zlepšování kondice pacienta po fyzické stránce.

Podobně to lze převést do světa financí, kde jde o příznivý účinek, který investor pociťuje při určité investiční činnosti, kterou nelze přičíst vlastnostem samotné akce, musí být proto důsledkem víry investora v tuto činnost. Příkladem mohou být časování trhu, obchodování podle každodenních zpráv a další.

Na trzích ale nejde o investici, která je sama o sobě jaksi neutrální, ale má zároveň pozitivní výsledky, jako je tomu u léků. Jde naopak o činnosti, které mají zanedbatelný, nebo dokonce negativní efekt, ale investora nutí věřit, že se mu daří.

Roli hraje mnoho faktorů, ale asi nejzajímavějším z nich je myšlenka akčního zkreslení (action bias), podle kterého má investor pocit, že jakákoli akce je lepší než nečinnost. Když investoři neudělají nic, mají pocit, že pro dobrý výsledek neudělali maximum.

Vzhledem k tomu, že jsou lidé neustále bombardování zprávami o výnosech, volatilitě, riziku a podobně, je strach z toho, že něco zmeškáme, obrovský. A to nutí investory k akci.

 Stres a úzkost způsobované takovým prostředím znamenají, že tato vynucená činnost přinese krátkodobé zlepšení.

 To může vést k tomu, že se investor krátkodobě bude cítit dobře, ale neuvědomuje si, že jsou s tím spojené dlouhodobé náklady, případně ztráty.

Nocebo a investice

Nocebo (na rozdíl od placeba) má v medicíně škodlivý účinek na zdraví pacienta způsobený psychologickými nebo psychosomatickými faktory, jako jsou negativní očekávání nebo špatná prognóza. U pacientů, kteří vědí, že nějaký lék má negativní vedlejší účinky, je mnohem větší pravděpodobnost, že se u nich tyto negativní účinky projeví, než u těch, kteří o vedlejších účincích léku nevědí.

Podle studie zveřejněné v American Journal of Bioethics v roce 2012 říci pravdu pacientům znamená, že jim to může ublížit.

Z 96 mužů, kteří užívali beta-blokátory, došlo u 3,1 % k erektilní dysfunkci, i když netušili, že je to vedlejší účinek léku.

Také k ní došlo u 15,6 % mužů, kterým bylo sděleno jméno léku, a u 31,2 % mužů, kterým bylo řečeno, že erektilní dysfunkce je možným vedlejším účinkem léku.

V investicích je to podobné, jakkoli se nepředpokládá, že by investor mohl být varován před možným neúspěchem své investice. Spíše jde o to, že neustálé opakování negativních zpráv může vést k nesprávným reakcím investorů.

 Pesimistické prognózy doplněné o hodnocení ocenění nebo opakující se „finanční porno“ (představme si třeba pravidelnou relaci Mad Money s Jimem Cramerem na CNBC) na téma dalšího propadu trhu mohou vést k tomu, že investoři začnou dělat chybná investiční rozhodnutí.

Zatímco z lékařského hlediska je nocebo efekt výsledkem toho, že pacient je informován o potenciálních negativních účincích léku, z hlediska investic je nocebo efekt výsledkem toho, že investor je krmen dohady, názory a spekulacemi, nikoli podstatnými informacemi. Lékaři znají potenciální, prokázané, vedlejší účinky léků, které předepisují. Investiční specialisté často šíři (i) bezcenné informace.

Co si z toho vzít? Nedokážeme ovládat své mozky tak, aby jednaly podle toho, co považujeme za pravdivé, ale umíme zamezit tomu, aby byly naše mozky vystaveny spekulativním nesmyslům.

Další článek: Dividendy umí lhát

Placebo funguje. Může však léčit i škodit

Placebo efekt je nejsilnější u stavů, které jsou pod přímým řízením centrální nervové soustavy…

Italský neurovědec Fabrizio Benedetti z Turínské univerzity se v devadesátých letech zabýval účinkem placeba při testování léků proti bolesti.

Byl překvapen zjištěním, že někteří dobrovolníci, kterým dával placebo, trpěli menšími bolestmi než ti, kteří dostávali skutečný lék.

Benedetti tvrdil, že placebo není jen psychologický jev, ale skutečný fyziologický fenomén, který lze změřit a použít při léčení. Provedl výzkumy a objevil mechanismy, s jejichž pomocí je organismus schopen samoléčby.

Lék skrytý v mozkových závitech 

V mozkových závitech lidí, kteří věří, že dostávají lék, ať už skutečný, nebo ne, dochází k léčebným biochemickým změnám. Když se pacient od důvěryhodné osoby dozví, že dostane lék, začne jeho mozek produkovat endorfin, endomorfin a dopamin.

Tento chemický koktejl vyvolaný vírou v léčivost terapie zmírňuje bolest, zvyšuje imunitu, normalizuje tlak, puls, dýchání, trávení a spánek.„Placebo aktivuje přirozený systém ochrany zdraví, který je lidskému tělu vlastní.

Očekávání toho, že se zmírní naše obtíže, aktivuje mechanismus posilující tělesnou a duševní obnovu,“ říká Benedetti.

Placebo efekt se ukázal nejsilnější u stavů, které jsou pod přímým řízením centrální nervové soustavy. Jde o nemoci provázené bolestí, dále psychická a neurologická onemocnění, jako jsou deprese, úzkost a Parkinsonova choroba.

Bylo zjištěno, že u analgetik a léků na depresi připadá až 50 % účinku právě na placebo efekt. Zajímavé je, že při podání placeba místo analgetik postupuje mírnění bolesti stejně jako u skutečného léku asi za hodinu po podání.

Sedm vědeckých objevů loňského roku. Je mezi nimi i zastavení stáří

Co všechno nás ovlivňuje

Podle farmaceutických testů zvyšuje účinnost léku také jeho „správná“ barva a tvar – jak u skutečného léku, tak u placeba.

Žlutá a oranžová jsou nejvhodnější pro antidepresiva, protože připomínají svit slunce. Červená se hodí pro stimulanty. Zelené tablety nejlépe uklidňují, snižují napětí a úzkost.

Bílá se nejčastěji používá u tablet sloužících ke zklidnění žaludečních vředů a trávicích obtíží.

Zdá se, že není ani jedno, kolikrát denně lék užíváme. Více malých dávek je lepší než jedna velká. Placebo, které se podává čtyřikrát denně, účinkuje lépe než placebo podávané dvakrát denně. Jestliže je na obalu placeba vytištěný název známého léku nebo výrobce, bude účinek větší než u „anonymního“ léku.

Všelék na srdeční choroby roste jen v Tibetu

Síla vůle

Není ironií, že placebo funguje, jen pokud si ho nejsme vědomi, a jeho účinek mizí, když zjistíme, že se nám ulevilo bez léku?

Vědomí toho, že nám může být lépe díky sugesci, by nám mělo dodat větší odvahu než sugesce samotná, protože léčivý účinek placeba je v nás, v našich neuronech. Vzpomeňte si na to, až vás příště rozbolí hlava – vědomí, že máme lék v sobě, nám dává velkou moc!

Nocebo, placebův špatný bratr

Placebo má zlého bratra, kterému se říká nocebo (latinsky „uškodím“). Aktivuje mechanismus stresu podobným způsobem jako placebo aktivuje mechanismus léčení. Když se mužům, kteří začínají brát lék na zvětšenou prostatu, řekne, že by lék mohl způsobit poruchy sexuální funkce, mají dvakrát větší výskyt impotence než muži, kteří na to upozorněni nejsou.

Účastníci jednoho výzkumu dostávali falešnou chemoterapii. U 30 % z nich se objevilo znatelné vypadávání vlasů, zjevně jako následek toho, co o následcích chemoterapie slyšeli.

„Když uslyšíte sirénu a uvidíte kouř, odhadnete, že se děje něco špatného a organismus se dostane do stavu stresu. Stejně funguje i nocebo,“ říká Tor Wager z katedry psychologie na Kolumbijské univerzitě.

O placebu čtěte více na stránkách WWW.SENSAKLUB.CZ

AUTOR: sensaklub.czFOTO: Thinkstock 

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Placebo – Wikipedie

Tento článek je o léčivech. Další významy jsou uvedeny na stránce Placebo (rozcestník).

Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Konkrétní problémy: Článek obsahuje několik konceptů spíše „lidové psychologie“ než to, co doopravdy je placebo / efekt placebo, navíc značně nadhodnocuje jeho význam. Některé formulace jsou zavádějící. Chybí kvalitní zdroje, tj. především review v lepších vědeckých časopisech.

Placebo (z latinského placebo – potěším[1][p.

1]) je neúčinná látka, která je upravena do stejné formy jako lék (stejný vzhled, stejná chuť). Analogicky lze použít pojem placebo i pro další terapeutický postup (například terapeutický přístroj nebo forma psychoterapie), u kterého se nepředpokládá, že by byl terapeutický vliv vyšší než jen nespecifický psychoterapeutický vliv léčení.

Vliv má také to, zda člověk ví, zda je to placebo.[2] Pokud má placebo negativní účinky, nazývá se nocebo (latinsky „uškodím“) [3].

Placebo je používáno jako kontrolní vzorek při testování účinností léků a terapeutických přístrojů. Pokud se během testování prokáže, že účinnost placeba je stejná jako účinek testovaného léku, je zlepšení stavu po použití testovaného postupu pouze výsledkem sugesce. Takový výsledek testování se interpretuje tak, že testovaný terapeutický postup není účinný.[zdroj?]

Efekt placebo

S placebem souvisí tzv. efekt placebo. Jde o to, že dokonce i placebo obvykle vykazuje jistý pozitivní dopad na pacientův zdravotní stav. Jeho podstata spočívá v psychice pacienta.

Vysvětluje se jednak autosugescí pacienta (pacient se domnívá, že je účinně léčen a že se má jeho zdravotní stav zlepšit a toto očekávaní samo se u něj promítne v potlačování negativních změn a zveličování těch pozitivních, což vyústí v pocit zlepšení), jednak tím, že už samo vědomí, že je o něj dobře a odborně pečováno, pacienta uklidní a může způsobit reálné zlepšení zdravotního stavu, neboť zklidnění a zlepšení psychického stavu má samozřejmě jistou odezvu i ve fyziologii organismu.

Efekt placebo působí na všechny lidi, míra účinku placeba se však může individuálně lišit.[zdroj?] Lze dokonce nalézt i geny pro placebo efekt.[4] Účinnost placeba se liší u jednotlivých typů nemocí.

Například bolest nebo deprese reagují na placebo poměrně silně, rakovina je obvykle ovlivněna jen minimálně co se týče pravděpodobnosti vyléčení, na placebo však mohou dobře reagovat některé průvodní jevy nádorového onemocnění nebo jeho terapie.[zdroj?]

Efekt placebo je základním faktorem, který spolu s hojivou silou přírody je zodpovědný za případný léčebný účinek prostředků alternativní medicíny, které postrádají vlastní, specifickou účinnost. Placebový efekt se samozřejmě uplatňuje i při použití prostředků vědecké medicíny, které ovšem mají navíc své specifické látkové nebo fyzikální působení.

Účinnost placebového efektu je však omezená. Objevuje se jen asi u třetiny až poloviny osob, u tzv. „placebo reaktorů“, a jeho mohutnost závisí na velikosti víry, důvěry. Druhým negativem je to, že časem, většinou už po 3 týdnech, placebo efekt odeznívá. Konečně placebo efekt ovlivňuje především psychiku, a jen zčásti tělesný stav.

Prostředky alternativní medicíny jsou proto účinné jen u některých osob, převážně u psychických potíží nebo u chorob psychosomatických, ale u většiny ostatních chorob, kde je nutná příčinná, etiologická léčba, má placebo efekt jen pomocný význam. Efekt placebo lze srovnat s mechanismem působení mnoha jiných metod, které jsou zaměřeny na ovlivnění vědomí nemocného. Patří k nim např.

sugesce, hypnóza, relaxační metody, metoda zvaná „pozitivní zdraví“, ale i všechny způsoby léčení vírou.[5]

Odkazy

Poznámky

1. ↑ Termín „placebo“ pochází[zdroj?] z prvního slova 9. verše ze 116. žalmu, který zpívali duchovní při udělování svátosti umírajícím: Placebo Domino in regione vivorum… (Zalíbím se Pánu v zemi živých…) Stav mnoha nemocných se po tomto duchovním aktu nápadně zlepšil.[zdroj?]

Reference

1. ↑ VISSER, Richard de; AYERS, Susan. Psychologie v medicíně. New York: Grada, 2015. Dostupné online. ISBN 978-80-247-5230-3. S. 88. 
2. ↑ https://medicalxpress.com/news/2020-08-placebos-powerful-people-theyre.html – Placebos prove powerful even when people know they're taking one
3. ↑ http://www.national-geographic.cz/detail/placebo-funguje-muze-vsak-lecit-i-skodit-19765/ – Placebo funguje. Může však léčit i škodit
4. ↑ http://www.bbc.com/news/health-20042128 – Placebo effect may be 'down to genes'
5. ↑ HEŘT, Jiří. Placebo [online]. Sisyfos, 6. 9. 2007. Dostupné online. 

Související články

• Evidence Based Medicine
• Homeopatie
• Klinická studie
• Léčivo
• Léčba
• Lék
• Psychoterapie

Literatura

• Heřt J. a kol.: Homeopatie, clusterová medicína, atroposofická medicína. Nakl. Lidové noviny, Praha 1997
• Kolektiv autorů: Alternativní medicína, možnosti a rizika. Grada, Praha 1995
• Škrabánek P., McCormick J.: Pošetilosti a omyly v medicíně. Nakl. Lidové noviny, Praha 1995
• Vinař O.: Placebo. In: Věda kontra iracionalita 1. Sborník. Academia, Praha 1998, 163-169

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu placebo na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo placebo ve Wikislovníku
• Sisyfos.cz – Placebový efekt
• Manipulátor, kouzelník a hypnotizér Derren Brown představuje placebo v praxi

Autoritní data

BNF: cb11951043d (data) GND: 4046191-9 LCCN: sh85102563 MA: 27081682

Portály: Medicína | Psychologie

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Placebo&oldid=20491648“

Když cesta k uzdravení vede přes hlavu – VZP ČR

„Pan profesor jde po chodbě a padesát procent pacientů sedících v čekárně se jen tím, že okolo nich prošel, uzdraví.“ To je placebo, prokazatelný pozitivní účinek něčeho, co dle vědy na nemoc účinkovat vůbec nemá.

Úvodní charakteristika pochází od MUDr. Ladislava Fildána, anesteziologa řadícího se k lékařům, kteří princip „účinku bez příčiny“ terapeuticky využívají: „Placebo efekt nemůžeme zanedbávat, či dokonce zavrhovat, představuje pětatřicet procent úzdravy a jde tak o velmi cenný zdravotnický prostředek.“ 

Placebo však má dle dr. Fildána své favority: „Pacienti milují injekce a milují infuze.

Když někomu řeknete, že má přijít desetkrát na injekci vitaminu B12 do zadnice, tak přijde určitě; když mu řeknete, že má desetkrát přijít na cvičení, vsadím se, že určitě desetkrát nepřijde.

Lidé milují takovéto jednoduché invazivní metody, protože v jejich očích představují opravdovou péči.“ A fenomén „opravdové péče“ je přesně tím, co zařazuje placebo do kontextu současné medicíny a naší dnešní běžné žité skutečnosti.

Za starých časů král, v moderních časech žebrák

Princip placeba, víry ve vlastní uzdravení vyvolané autoritou odborníka či postupu, přinášející skutečnou úlevu, znali již prehistoričtí šamani a léčitelé. Lékaři jej využívali ještě na počátku 19.

století, o čemž svědčí slova amerického prezidenta Thomase Jeffersona: „Jeden z nejúspěšnějších lékařů, jaké znám, mě ujistil, že k léčbě využívá mnohem víc chlebových kuliček, kapek obarvené vody a prášku z ořechového popela než všech ostatních léků dohromady.“

Pak se však s medicínou, jež byla vždy založená na hromadění poznatků, něco stalo.

Obzvláště poté, co lékaři a přírodovědci začali své smysly, především zrak a sluch, zjemňovat a zesilovat přístroji, informační přísun zhoustl a vše hmotné, skladba a fungování tělesných orgánů i příčiny nemocí, jako jsou například mikroorganismy, se stalo velmi dobře pozorovatelným. Naskytla se tak šance řetězit příčiny a následky čistě už jen na základě bezprostředně pozorovaného, a ne pomocí nehmotných a pozorováním neprokazatelných příčin. 

Medicína onu šanci naplno využila a první, kdo to odskákal, byla lidská psychika a její souvislost s tělesným fungováním. Protože psyché sama o sobě byla nehmotná a nepozorovatelná, byla doslova vyobcována.

Škrtnutím hippokratovské pravdy, že „je zbytečné léčit oko bez hlavy, hlavu bez těla a tělo bez duše“, medicína člověka a jeho zdravotní obtíže vyvázala z rodinných, sociálních i širších přírodních vazeb a plně se soustředila na to, co ji nejvíce a dnes takřka výhradně zajímá – na nemoc a její pozorovatelné projevy, na čistě biologickou stránku choroby.

Tohle nové zaměření na jedné straně uvolnilo obrovskou analytickou kapacitu, která dala lékařům do rukou prostředky účinkující sice bezkontextuálně, ale zato zcela univerzálně.

Kortikoidy nebo antibiotika vždycky nějak zabírají bez ohledu na to, jestli nemocného zlobí tchýně nebo ho trápí nezaměstnanost, žije-li ve smogem zamořeném kraji nebo na horské samotě s krávou, slepicemi a zahrádkou.

Na straně druhé jde jednoznačně o zužující a ochuzující přístup. Způsobil, že lékaři začali placebovou reakci vnímat jako nepoužitelnou veteš, nehodnou odborné pozornosti.

Ač její existenci nikdy nepopřeli, začali ji přisuzovat naivním až patologickým důvěřivcům, jako jsou údajně ženy, děti či etnické menšiny.

Placebo tudíž pro ně ztratilo univerzální působnost, neboť základní imperativ jakéhokoliv moderního vědeckého poznání říká, že o jednotlivém není vědy.   

Vyhozeno dveřmi, placebo se vrátilo oknem

V našich časech podal nejpronikavější důkaz, že duch či mentalita může být reálnou uzdravující silou, německý intelektuál Clemens Kuby. V roce 1981 si při pádu ze střechy z výšky 15 metrů rozdrtil obratel, což způsobilo přerušení míchy. Rok ležel ochrnutý, avšak během té doby si naprosto nepřipouštěl, že by už nikdy nechodil.

Poté, aniž by na jeho přerušené míše došlo k jakékoli změně, se uzdravil.

V knize Mental healing – tajemství sebeléčení a uzdravení, vydané i u nás, líčí, jak se u něj střídaly nevěřící lékařské kapacity, kdy jedna z nich přivedla s sebou i studenty a zavelela: „Studenti, podívejte se na snímky, pane Kuby, vy vstaňte a udělejte prosím dřep.“ Poté pan profesor před studenty poklekl s výrokem: „Tohle je zázrak.“

O žádné kouzlo nešlo.

Detailní vyšetření posléze prokázala, že silou vlastní mysli byl Kuby v místě přerušení páteře schopen převést signály z nervové sítě na lymfatický systém a vytvořit něco na způsob objížďky. Impulsy z jeho mozku běží po nervech a v místě přerušení přejdou do lymfatických cév, což je možné díky tomu, že nervový a imunitní systém jsou maximálně propojené.

Stejně racionální vysvětlení, jako má Kubyho „zázračné“ uzdravení, má i placebo.

„Když vám nabídnu kávu s tím, že jde o speciální odrůdu se stonásobným množstvím kofeinu, a vy se napijete, váš mozek začne produkovat tytéž látky, jako by tam ten kofein byl,“ vysvětluje psychiatr prof. Cyril Höschl. U bolesti daný neurobiologický proces zase vytvoří dávku vnitřních opiátů, jež bolest utlumí.

Avšak jak ukazují výzkumy, placebo efekt jako vnitřní lékárna má své „oblíbené“ obtíže, zatímco u jiných, například u onkologických onemocnění či Alzheimerovy choroby, žádné extra výsledky nevykazuje.

K jeho favoritům patří zdravotní obtíže spojené s imunitou, stresem a narušenou produkcí některých neuropřenašečů: např.

deprese a úzkostné stavy, posttraumatická stresová porucha, Parkinsonova nemoc, chronická bolest, poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou, nevolnost a únava, spánkové obtíže, chronická autoimunitní onemocnění, alergie, syndrom dráždivého tračníku či vysoký tlak.      

Kde má placebo mouchy

To, co dokázal Clemens Kuby, je sebeplacebo, ulpívá na něm tudíž zmíněný poznávací hřích individuálnosti. Čistokrevné a univerzálně platné placebo, jak funguje v hlavách dnešních běžných pacientů, kteří nevykazují duševní kapacity německého mentálního zápasníka – mimochodem jeho strýčkem byl slavný nobelista za fyziku Werner Heisenberg – má poněkud jiné kontexty.

Impuls spouštějící placebo přichází z vnějšku, jeho nezbytnou podmínkou je autorita odborníka nebo metody, tudíž v drtivé většině případů nemá dlouhého trvání a tudíž také nespočívá jen v podávání zmíněných čistých neléků typu obarvené vody či chlebových kuliček. Jak v úvodu naznačuje i dr. Fildán, pojí se i s běžným léčivem. A právě zde se skrývají hranice a čertova kopýtka využívání placebo efektu.

Dnešní typický pacient trpí nějakou chronickou chorobou, bere na ni dlouhodobě léky, které jsou do jednoho designované na krátkodobé užívání a mají leckdy vážné nežádoucí účinky.

Proto se nezřídka stává, že lékař, který musí medikaci přerušovat nebo jeden přípravek nahrazovat jiným, už nemá čím takového pacienta léčit a nemůže mu také donekonečna opakovat, že tahle injekce či pilulka představuje vrchol soudobé světové medicíny.  

Dnešní pacient navíc soudobé medicíně, z největší části založené na molekulární biologii, zbla nerozumí, přičemž jej slovy biologa a filosofa Stanislava Komárka fascinuje „‚obřadná‘ stránka terapie s bílými plášti, tajemně znějícími diagnózami i celým instrumentálně-farmakologickým pandemoniem“. Když pak požaduje něco, co je v jeho hlavě in, může jít o postup či přípravek, který není adekvátní jeho obtížím.

Typické je například tvrdošíjné vyžadování náročných operací – kyčelní náhrady padesátníkem, jenž bude za nějakých patnáct dvacet let potřebovat novou, riskantní operace páteře tam, kde by obtíže spravily zcela bezpečné postupy, jako je manuální medicína či akupunktura. Na poli léčiv sehrávají tuto roli antibiotika, o která si pacienti panu doktorovi říkají a on jim je dává, aniž padlo jediné slovo, natož důkaz o přítomnosti bakteriální infekce.

Vyloženě odstrašující jev zmiňuje Stanislav Komárek. Je skutečně k zamyšlení, zda je nutné, aby si souvislostí neznalí a jinak zdraví lidé efekt placeba z očkování proti klíšťové encefalitidě pořizovali motivováni plakáty, „na nichž zvětšeným krvelačným obludám kane z nečistého hypostomu, který si brousí na své oběti, odpuzující lymfa“. 

Ve všech zmíněných případech se u širších souvislostí neznalého pacienta sice placebo efekt spustí, zároveň však proti němu vyrukuje tolik potenciálních i reálných zdravotních negativ, že klady placeba omezí, vynulují, či dokonce převáží. A na to je placeba opravdu škoda.     

Krok za krokem, placebo za placebem

Ukazuje se, že jako se vším v medicíně i s placebem je namístě zacházet uvážlivě a že rozumné zacházení je výsledkem dlouholetých zkušeností a zdravého rozumu.

Jistá varianta se dnes rodí v ordinacích, kam si na neustupující či jen málo ustupující dlouhodobé obtíže chodí stěžovat výše zmíněný typický dnešní pacient chronik, na nějž se jako klíště přisála některá z civilizačních nemocí.

„Lidé, kteří ke mně chodí, přirozeně nemají své životy plně pod kontrolou. Částečně tak bojujeme s větrnými mlýny. Proto jim vždy předestřu určité nabídkové spektrum, klient mi řekne, čeho je schopen, a pak se daným směrem vydáme,“ říká algeziolog MUDr. Jan Štěpán. Ač to tak na první pohled nevypadá, za jeho slovy se skrývá dost ne zcela obvyklých postupů.

Zaprvé, chronik nemá jen svůj diabetes či srdíčko, jeho organismus je celkově oslaben, některé orgány více, některé méně, což je jeden z hlavních důvodů, proč se nemoci v jeho těle tak daří.

Jestliže jde o to, aby prosperoval on, jeho tělo, a ne choroba, má lékař možnost pokrývat léky nejen ji, ale nacházet a aplikovat prostředky vesměs na přírodní bázi posilující, očišťující a regenerující celek organismu.

Zadruhé, když spolu o tom lékař a pacient v ordinaci mluví, zabírá negativno, tedy rozebírání málo úspěšné terapie základního onemocnění, spojeného s pacientovými hříšky, které k němu většinou vedly, už jen část dialogu.

Zato zbytek o regeneraci je pozitivní – čeho je pacient schopen, jinými slovy je to sada pro něj zvladatelných jasně definovaných kroků, jak přispějí k jeho zdraví, což vše je cosi, na co medicína pro svou afinitu k chorobám, nikoli ke zdraví tak ráda zapomíná. 

Kontrapozice negativna  a pozitivna ale vůbec neznamená, že nárok na existenci má jen kladný pól a záporný se vůbec nemá v dialogu objevit.

Každý pacient je jiný, jednoho vyburcují k vlastní aktivitě jednostranně zdůrazňované hrozby, co všechno jej přiblíží krematoriu, když neposlechne pana doktora, druhý slyší hlavně na povzbuzování, co všechno získá, když zvládne tohle či tohle, třetí potřebuje směs obého.

Hlavní je, že pacient tak získává reálnou možnost podílet se na vytvoření jakéhosi terapeutického kruhu.

Posilováním celkové rovnováhy organismu zužuje prostor pro základní chorobu, díky tomu cítí úlevu, jednotlivé úspěšné kroky v něm vyvolávají cosi jako malá placeba, zlepšuje se tak i jeho celkový psychický stav, a to vše dohromady zlepšuje i účinnost léků na základní chorobu.

Placebo lze samozřejmě vnášet do terapie na mnoho jiných způsobů, než je uvedený. Aby se však stalo opravdu významným, univerzálně a dlouhodobě působícím léčebným činitelem, musí se ti, kdo je chtějí využívat, naučit nejen odfiltrovávat zdravotní rizika, ale také „nasávat“ kubyovskou sebeobslužnost a vytrvalost.

© Všeobecná zdravotní pojišťovna