Už táhne dítěti na 6. měsíc? A ty se stále nemůžeš rozhodnout, jestli krmit dítě lžičkou nebo nechat prcka, ať se nají sám? Právě pro tebe jsem sepsala hooodně dlouhý článek o výhodách metody BLW, které vychází z mých zkušeností.
Jsem zvědavá, jak se rozhodnete. U nás byla volba jasná. O hlavních důvodech, proč jsem se rozhodla pro BLW, už jsem psala tady.
A co tedy přinesla metoda BLW mému dítěti?
1. Dobrý vztah k jídlu
Prcek si sám rozhodne, co chce jíst a co ne. Co chce dnes prozkoumat. Co ho zrovna teď fascinuje nebo právě ale vůbec nezajímá. Není pod tlakem, že se MUSÍ najíst. A díky tomu si vztah s jídlem vytváří sám bez ohledu na to, jaký vztah k jídlu má rodič (já).
To se může stát pouze za předpokladu, že ho nechám, ať se nají sám. Vypadá to, že mu to chutná a mám z toho radost! Tak že bych mu trošku pomohla? Ne! Držím se zuby nehty, ale nechám ho. Ať si to užije, ať si k jídlu hledá cestu sám. Tím, že si sám vybírá první jídla, která ochutná.
Někdy je fakt těžké odolat. Ale stojí to za to. Dnes má syn necelé 2 roky a jídlo má moc rád. Není nic, co by vyloženě odmítal. Některý den si moc rád dá zelené fazolky. Jiný den je nechce, protože na ně zrovna nemá chuť. A to mi přijde v pohodě. Já to mám taky tak.
2. Prcek si užívá učení!
Je to neuvěřitelně zábavný proces. Učení se děláním je prostě k nezaplacení. Někdy jsem mu skoro záviděla ten pocit, když zabořil ruce do teplého jídla (pozor na teplotu jídla, někdy byl hrozně hrrr! a nemohl se dočkat). To napětí, když sledoval, jak jídlo padá ze stolu.
Radost z toho, jak polévka stříká, když se do ní plácne rukou. Zjišťoval, jak některé jídlo klouže z ruky. Jiné skáče po stole, jako by bylo živé. A jiné se rozpadne jen se ho dotkne. Křupky se zase nalepí na ruku, a ne a ne je setřást. Špagetu může vcucnout, až to mlaskne! Je to prostě velká zábava.
Hodně jsme se u jídla nasmáli.
Skvělé na tom všem je, že když si to všechno vyzkoušel, tak to časem přestal dělat. Ano, vymyslel zase jiný způsob, jak je jídlo potřeba prozkoumat. Nic z toho „hraní“ s jídlem netrvalo věčně. Až se nabažil, divoký průzkum ukončil a začal v klidu jíst. Až překvapivě brzo.
Syn velmi brzy poznal jednotlivé potraviny nejen podle vzhledu, ale i podle chuti a vůně. Ještě mu nejsou 2 roky a už hlásí „kolice elená!“ (zelená brokolice), „mkev!“ (mrkev), „papika žutá!“ (žlutá paprika). To je super, ne? Mně to přijde super.
3. Má jídlo pod kontrolou, a tak je pro něj bezpečné
Dítě nejprve vezme jídlo do ruky. Hmat mu prozradí, jakou má potravina konzistenci, teplotu a strukturu.
Je to horké nebo studené? Měkké nebo tvrdé? Suché nebo to klouže? Okem to prohlídne, jestli se mu to líbí a přivoní si. Zapojeny jsou všechny smysly.
Díky tomu má dítě plnou kontrolu nad tím, co si dává do pusy. Tím se dá předejít popálení jazyka nebo ústní dutiny při příliš teplém jídle.
Říkáš si, to se nemůže stát, vždyť to matka musí zkontrolovat! Matka toho ale musí moc. Jasně že to zkontroluje. Může se stát, že jídlo je teplejší uvnitř (třeba nok nebo i zeleninový hranolek).
Prcek se taky naučí, jak předcházet dávení a tím i dušení. Když si pusu narve až po okraj tak, že nemůže ani kousat a zakucká se. Tak si to zapamatuje a už to tam láduje tak nějak s mírou. Když si jednou strčí do pusy zeleninový hranolek moc hluboko, příště už si dá pozor. Totéž s vidličkou. Je super, že nejprve trénuje strkání do hlubin úst s jídlem, ne s příborem.
Jo a pro alergiky to platí dvojnásob. Dítě ví, co mu dělá zle a nechce to jíst. Pozná tu inkriminovanou potvoru, co mu dráždí bříško a odmítne ji. To se může stát jen při metodě BLW. Pokud je potravina, na kterou je alergický rozmixovaná s něčím jiným nebo je nějak v jídle schovaná, nepozná to. Jsou prostě geniální. Proč jsme ty super-schopnosti jako dospělí zapomněli?
4. Super rychlý vývoj motorických schopností
Dítě má několikrát denně možnost trénovat prstíky s jídlem. Jelikož jídlo je všech možných tvarů, pevností, velikostí a povrchů, trénink je to intenzivní. Tolik pestrých hraček, ani těch nejvíc výukových neseženeš. A proč taky, když máme jídlo. S ním si vytrénuje šikovné prstíky, a ještě se nají.
5. Společné stolování
Pro mě je důležité, aby rodina jedla společně u jednoho stolu. Je to skvělá příležitost k tomu se zastavit. Strávit spolu čas a společně si jídlo užít. Děti se učí nápodobou. Uvidí, že jíst společně je příjemné a upevňuje to vztahy.
Okouká různé triky, jak některé jídlo dostat do pusy, když jeho vlastní pokusy selžou. Syn takto okoukal používání dochucovacích omáček. Hrozně rád si do nich zeleninu namáčí. Okoukal to od tatínka, který si v tom libuje.
Tak pozor na to. Já z toho nadšená nejsem. Nejradši má naštěstí veganskou majonézu, tak to se dá přežít. Zatím. Když nechci, aby něco dělal nesmím to dělat ani já, ani tatínek.
A taky naučí se, jak u jídla konverzovat. Tady platí totéž. Už si dávám pozor na mluvení s plnou pusou…
6. Jí rychlostí, která mu vyhovuje
Dítě, které má své jídlo pod kontrolou jít přesně tak rychle nebo pomalu, jak mu to vyhovuje. Někdy to do sebe nahází, protože má hlad nebo mu to moc chutná. Syn většinou jí pomalu a vychutnává. Nebo si nacpe plnou pusu a pak postupně zpracovává.
7. Naučí se jíst správně. Bude vědět, že není jídlo pro děti a jídlo pro dospělé. Jídlo je jídlo
Nechat děti už od 6. měsíce jíst skutečné jídlo, znamená dopřát jim radost a požitek. Když to poprvé křupne. Když se to rozpustí na jazyku. Když to zahřeje. Když je to sladké. Když je to kyselé. Když mi to chutná. Když si může jídlo vychutnat.
Děti stravované metodou BLW ví, jak chutnají jednotlivé druhy jídla. Vybírají si to, co jim chutná. Některé rodiče může právě toto odradit a mohou si myslet, že bude dítě vybíravé. Opak je pravdou. Syn často vybírá z jídla jeho oblíbený druh zeleniny. Když už ho všechen sní, pustí se do dalšího druhu nebo si řekne o přídavek.
Dítě se učí jíst správně. To podle mě znamená jíst vyváženou stravu, v jeho tempu, s příjemné domácí atmosféře a tak jak to vyhovuje jemu.
Párkrát jsem o tom taky zapochybovala, že je dítě opravdu schopné poskládat si vyvážený jídelníček. To když syn pár dní chtěl jíst pořád jen fazole nebo banán. Ale další dny to naopak odmítal a chtěl něco jiného.
Prostě si šéfuje vyváženost stravy. Ne v průběhu jednoho dne. Ale dlouhodobě rozhodně ano.
Když vaříme spolu, bavíme se o jídle. Říkáme si, co děláme a jak to vaříme. Ochutnáváme už u přípravy. Vždycky ví, co jí. Už když bylo synovi asi 8 měsíců, pořád chtěl míchat v hrnci. Je dobré, když jsou děti u vaření. Je to další krok k tomu, aby se v budoucnu dobře stravovali. A my jsme se zapojením do vaření začali už hodně brzo.
8. Dítě nebude vybíravé a nebude jídlo odmítat
Jídlo je zábava a zábavu není třeba odmítat, vyhýbat se jí nebo ji sabotovat. Když si může dítě jídlo korigovat samo, bude si vybírat svá první jídla, rádo se nají. Ano, vybere si třeba své oblíbené potraviny. Řekne si o to, co má rád. A tak je to v pořádku.
Syn opravdu žádné jídlo neodmítá. Řekne si, co chce a co nechce jíst. To ano. Ale není to boj, kdo z koho. Dostane jídlo a buď ho sní celé nebo si vybere jen to, co má rád.
9. Dítě se umí rozhodnout a naučí se jednat narovinu
Dítě krmené metodou BLW se brzy naučí samo rozhodovat. Ví, jak jednotlivá zelenina vypadá, jak se jmenuje a jak chutná. Podle toho si vybírá, co chce a co nechce jíst. A tak by to mělo být.
Ne, nevedeme sáhodlouhé diskuse na téma, co bude dnes k obědu. Když mám uvařeno, oznámím, co bude a většinou to sní. Někdy sní jen něco z toho. S tím jsem v pohodě. Když to nechce, řekne to.
A když má na něco chuť, taky si řekne. Je to pro mě strašně jednoduché. Když vím, co mu chutná a můžeme si o tom na rovinu promluvit. Respektuji jeho chutě. A to už tak bylo před 1. rokem, kdy ještě moc nemluvil.
Signály pro „ano“ a „ne“ byly jasné velmi brzo.
10. Pohoda u jídla
BLW metoda umožňuje dětem i rodičům uvolnit se u jídla a najíst se v klidu a v pohodě. Tak by to mělo být. Zapomenout na stres, naléhání, boje, tlačení a obavy. Udělat si to tak, jak to vyhovuje nám všem a dopřát vzájemně čas a prostor, aby se každý mohl najíst. Tak jak to má rád. Tak jak mu to vyhovuje. Tak jak to umí a jak už to zvládne. Sám.
I když jsem si myslela, že máme u jídla vždycky pohodu, nebylo to tak. Často jsem nestihla připravit jídlo včas, takže už byl syn unavený. Jen jsem dovařila a položila jídlo na stůl, chtělo se mu hrooozně spát. A tak se šlo. Já hladová, on unavený. Takhle neee! Někdy nebyl na jídlo dobře naladěný, jindy neměl hlad. Ale já chci jíst! Co s tím?
Trvalo mi to, než jsem se naučila neřešit, že musíme obědvat kolem poledne. Tlačila jsem na to hlavně kvůli sobě. Díky intenzivnímu kojení jsem měla pořád hlad a na oběd jsem se moc těšila.
Hlavně se najíst, než usne, ať pak nemám hlad já. Ale byla jsem z toho nervózní. Stihnu to? Chci se najíst, ne to to do sebe naházet. Chci, abychom jedli společně.
Chci se najíst dobře! Nechci se odbýt chlebem.
Jednou mi syn lezl po rukou, když jsem finišovala přípravu jídla. Jen jsme zasedli ke stolu, tak se odvracel a jíst nechtěl. Myslela jsem, že chce spát, ale ani spát nechtěl. Co to bylo? Byla jsem úplně vyřízená a zchvácená přípravou jídla a stresem, jestli to všechno zvládnu a jestli to klapne. Neklaplo to. Ale mě konečně došlo, že mě syn upozorňuje na to, že takhle ne.
Takže jinak. V pohodě, v klidu. Víc pozoruju, jak nám v průběhu dne je. Když to vypadá, že se oběd nestihne, tak se nestihne. Dám si svačinku, a oběd dáme až se probudí. Když se mi chce vařit uvařím, když ne, tak se jde jíst ven. No a nejlepší jsou samozřejmě zbytky ze včerejška. Pohoda! Konečně!
11. Je to přirozené
Víte, že dřív neexistovalo jídlo pro děti? Co ty děti jedly? To, co dospělí. Je to přirozené. Já nerada rozlišuji jídlo pro děti a jídlo pro dospělé. Jídlo je jen jídlo.
Dítě bude jíst, co co je doma, co jí rodiče. Pokud tedy chci, aby moje dítě jedlo zdravě, musím v první řadě jíst zdravě já. A dítě se jednoduše přidá. Často maminky řeší spíše jídlo pro miminko, než pro sebe. A pak vaří zvlášť pro děťátko z „lepších“ surovin a něco jiného pro sebe. Jak to vidím já? Já si také zasloužím kvalitní potraviny.
Navíc kojím a vše, co sním, předávám dítěti v mateřském mléce. A také mám pocit, že když má dítě jídlo zvlášť, tak to může působit, že je tak trošku vyloučeno z rodiny. Ale to je jen můj pocit. Pojďme si ušetřit čas a vařit jedno jídlo pro všechny. Pojďme se vyživit kvalitním jídlem nejen miminko, ale i sebe. Pojďme si společné jídlo užít.
Takhle jsme to měli my. Jak to máš ty? Už jsi se rozhodla? Ještě ne? Potřebuješ víc informací? Věřím, že je postupně najdeš na tomto blogu.
Nejtěžší krok je odhodlat se, udělat první krok a začít.
Napiš mi do komentářů, jak podáváš svému prckovi jídlo Ty. Proč jste se rozhodli pro BLW a proč ne? Moc mě to zajímá. ????
Přeji pohodu u jídla s dětmi!
Svačiny pro zdraví dětí – co dětem připravit a co fakt ne?
Je lepší dítěti nachystat svačinu doma, než mu dávat peníze. Dítě si většinou koupí sladkosti či brambůrky.
Požadavky dětského organizmu na stravu se od požadavků organizmu dospělého značně liší. V období růstu a dospívání je velmi důležitý správný příjem živin, protože ovlivňuje nejen vlastní fyzický, ale také psychický vývoj dítěte.
Přípravě jídel pro děti bychom proto měli věnovat dostatečnou pozornost. Pro správný vývoj potřebují děti přirozenou a pestrou stravu, která nedráždí, není moc slaná ani tučná.
Jednotlivá jídla by měla být chutná a také pěkná na pohled, protože děti nevybírají jen podle chuti, ale i očima. Každé dítě má navíc své individuální potřeby a je schopné sníst jiné množství jídla.
V jídle je důležitá také pravidelnost. Podle doporučení, která se vztahují ke správné výživě dětí, by se měl správný jídelníček skládat z pěti až šesti jídel denně, z nichž dvě připadají na svačinu. Dopolední svačinu většinou jedí děti ve škole (tzv. přesnídávka), odpolední svačina by měla být podávána před odpoledními aktivitami.
Všichni určitě známe každodenní ranní boj s časem. Někdy zaspíme, nebo náš školák prostě nemá chuť na snídani. Na přípravu školní svačiny bychom si však měli čas udělat vždy.
Pokud dítě nestihne nebo nechce snídani, svačina ji nahrazuje a je jediným zdrojem živin během celého dopoledne. Když jsou děti najedené, lépe se ve škole soustředí a hlavně mají všechny potřebné živiny a dostatek energie.
Naopak, pokud děti svačinu nemají nebo svým složením neodpovídá zásadám správné výživy, jsou často nepozorné a brzy se unaví.
Z průzkumu “Tajemství školních svačin” vyplynulo, že celých 13 % dětí (zejména těch starších) nemá svačinu z domova, ale kupuje si ji cestou do školy, ve školním automatu či bufetu.
Téměř čtvrtina dotázaných školáků (22 %) nesvačí nikdy nebo jen občas. Rodiče z časových důvodů raději dají svému školákovi peníze, ať si svačinu koupí sám. Školní děti tak nejčastěji sáhnou po sladkostech, různých chipsech, tyčinkách apod.
a dítě svačící chleba se sýrem a zeleninou je v mnohém kolektivu outsider.
Jako základ vyvážené dětské přesnídávky se doporučuje například rohlík nebo chléb namazaný (pro starší děti celozrnný) rostlinným tukem, doplněný třeba šunkou nebo sýrem. Další oblíbenou možností mohou být různé tvarohové pomazánky nebo pomazánky na bázi rostlinných tuků, které se dají koupit i hotové a drahocenný čas tak šetří.
Jako součást svačiny by určitě nemělo chybět ovoce či zelenina, výběr záleží na dětské chuti.Protože by děti měly mít ve svém jídelníčku dostatek mléčných výrobků, je školní svačina vhodným okamžikem, kdy si je dát. Pokud nechcete zůstat pouze u sýra „mezi chleby“, ale zároveň se bojíte o osud jogurtu v kelímku v aktovce vašeho školáka, mohou pomoci školní automaty s mlékem.
Myslete také na odpolední svačiny svých dětí, protože zabraňují přejídání u večeře a slouží jako zdroj energie pro různé odpolední kroužky, sportování a hry. Děti, které pravidelně aktivně sportují, by měly odpoledne svačit vydatněji.
Pro ty ostatní, méně aktivní, může být odpolední svačina menší, protože nemají možnost větší množství energie využít. Ani odpoledne by neměl být svačinovým řešením stánek rychlého občerstvení nebo oblíbená cukrárna. Jako dobrou a vyváženou svačinu je možné opět připravit celozrnné pečivo nebo chléb s rostlinným tukem a doplnit třeba sýrem.
Děti by však už neměly jíst sladší ovoce, ale spíše zeleninu nebo ovoce s nižším obsahem cukru (např. citrusy apod.).Pamatujte, že důležitý je i nápoj
Důležitý je také vhodný a dostatečný výběr nápojů.
Doporučený denní příjem tekutin se u dětí pohybuje od 125 do 50 ml na kilogram hmotnosti v závislosti na věku, ale také například na tělesné aktivitě dítěte.
Doporučuje se pít ovocné čaje nebo stolní vody, nebo třeba 100% neslazené džusy ředěné vodou, záleží na individuální chuti. Láhev s nápojem by ve školákově tašce nikdy chybět neměla.V čem jsou největší problémy?
Problémem může být to, že se rodiče pro nedostatek času přípravě svačiny nevěnují. Raději dají dětem peníze, za které si mohou svačinu koupit.
A výsledek? Děti pak vybírají mezi sladkostmi, solenými pochutinami a rychlým občerstvením, doplněným slazenými limonádami. Časté jsou také návštěvy školního bufetu či automatu na slazené nápoje nebo sladkosti. Takové svačiny nejsou už na první pohled nejlepším řešením.
Dá-li si dítě ve školním bufetu nebo v nejbližším fast-foodu hamburger, sní zhruba stejné množství energie, jaké by odpovídalo řádnému obědu.
Na ten pak už nemusí mít hlad ani chuť, což vede k nepravidelnosti ve stravování, nebo naopak sní i stejně vydatný oběd (s tím i velké množství energie navíc), čímž se vystavuje riziku nadváhy a obezity.
Přesnídávka (dopolední svačina) by měla tvořit asi 15 % celkového denního příjmu energie. Děti, které pravidelně a kvalitně jedí, jsou ve škole pozornější a učení jim jde celkově lépe.
Pokud má dítě ve škole nebo v jejím okolí neomezený přístup k nezdravým potravinám a pokrmům, je na rodičích, jak stravovací návyky svého dítěte ovlivní.
Když už dávají dětem pravidelně peníze, aby si kupovaly jídlo samy, měli by své potomky poučit o tom, jaké potraviny vybírat častěji.
Připravili jsme pro Vás několik příkladů svačin, které jsou sice mezi dětmi oblíbené, ale není možné označit je za zdravé – jedná se např. o koblihy, hamburger či obloženou bagetu. Tyto svačiny sice dětem chutnají, ale se zdravou výživou nemají mnoho společného.
Pokud pro svačiny určených 15 % z celkového denního energetického příjmu přepočítáme na kJ, vyjde nám pro děti ve 3. třídě cca 1 100 kJ a pro děti v 7. třídě 1 300 kJ. S jednou podobnou „svačinkou“ ale přijmou energie podstatně více, v případě poctivé bagety i téměř polovinu doporučeného denního příjmu energie, jak následující uvádí tabulka.
V takových jídlech je také tradičně obsaženo velké množství jednoduchých sacharidů, tuku a cholesterolu, často i soli.
Jednou za čas sice párek v rohlíku nebo plněná bageta nikomu neuškodí, je-li však taková svačina pravidlem a navíc není vyvážena celkově pestrou stravou s dostatkem zeleniny a ovoce a hlavně řádnou pohybovou aktivitou, může se stát základem ke vzniku nadváhy, obezity a celé řady dalších onemocnění.
Podívejme se na špatné svačiny.
| Příklad nevhodné školní svačiny | |||||
| Energie(kJ) | Bílkoviny(g) | Sacharidy(g) | Tuky(g) | Cholesterol(mg) | |
| Bageta s majonézovým dressinkem a salámem | 2 673,10 | 22,44 | 75,15 | 26,64 | 174 |
| Hamburger s hranolky a limonádou | 2 402 | 16,8 | 57,1 | 20,8 | * |
| 3 koblihy | 1 938 | 7,8 | 64,2 | 20,7 | 117 |
| Nic | 0 | 0 | 0 | 0 |
* údaj není k dispozici
V druhé tabulce uvádíme tipy na svačiny podstatně vhodnější. Když se na ně blíže podíváme, uvědomíme si, že připravit takovou správnou školní svačinku není nic složitého. Naprosto postačí plátek chleba nebo jiného pečiva, pro větší děti celozrnného, potřít rostlinným tukem a obložit kvalitní šunkou, tvrdým sýrem a dostatkem zeleniny.
Hodí se i pomazánka, jak “naslano” s pokrájenou zeleninou, šunkou nebo bylinkami, tak “nasladko” s ovocem nebo medem. Přidat můžeme např. ovocnou přesnídávku nebo jogurt (pokud kelímek vydrží nešetrné zacházení se školní taškou).
Co by ale nemělo chybět v žádné školní svačině je kousek ovoce nebo zeleniny a láhev s pitím. Pro bližší představu uvádíme několik snadných tipů, jak upravit školní svačiny.
V tabulce je uvedeno odpovídající množství energie, bílkovin, tuků, sacharidů a cholesterolu.
| Příklad vhodné školní svačiny, energetická hodnota cca 15 % z celkového doporučeného množství kJ* | |||||
| Energie(kJ) | Bílkoviny(g) | Sacharidy(g) | Tuky(g) | Cholesterol(mg) | |
| Celozrnných chléb s rostlinným tukem (např. Rama), šunka, rajče | 1 391,6 | 16,27 | 40,8 | 11,6 | 32 |
| Rohlík s rostlinným tukem (např. Rama), tvaroh s jahodami, pomeranč | 1 390,8 | 16,4 | 45,5 | 10,1 | 6,6 |
| Müsli, ovocná přesnídávka | 1 386,4 | 5,1 | 57,2 | 8,9 | 0 |
| Houska s pórkovou pomazánkou, banán | 1 155,9 | 8,1 | 42,5 | 8,3 | 81** |
- * spočítáno dle programu E-kalkulacka
- ** ostatní hodnoty neodpovídají 15 % – není nutné, pokrýt 15 % všech živin současně i v rámci jednoho denního jídla, důležitý je celkový příjem za den
- Nezapomínejte na pestrou vyváženou stravu a zdravý životní styl.
A co si dále o svačinách přečíst?
VIDEO: Vím, co jím – svačiny pro děti
Autorem článku je naše redakce
Líbil se vám náš článek? Sdílejte ho, uděláte nám radost
Diskuze 18měsíční batole přestalo jíst
Aktuálně to můžou být třeba zuby, že jí míň, takové období
mívají všichni, že jí málo (dospělci, zvířata atp.)
Obecně – z Tvého psaní (fakt se Tě nechci dotknout, třeba to má důvody a
vůbec to každá máme trochu jinak) – mám pocit, že to jídlo asi moc
řešít už od dřív.
Takže bych se nevnucovala, nesažila trefovat do chutí (pokud dítě není
opravdu nemocné víc dní v kuse), nabídneš, co uznáš za vhodné, co
třeba jíš Ty 2-3 nebo 4 potraviny a konec. Chce chce, nechce nechce. Když
si s ní šunku, nevadí, dál zbývá chleba s máslem. Mám masový dítě,
a bys viděla, jak nahltá suchý brambory, když je hlad.
Obecně děti obvykle jedí nejlíp to, co rodiče (nebo další lidi okolo),
nejraději od nich z talíře (bych se nebránila, to je přirozené a pomine
to).
U nás se dítě tak nějak spíš „smí najíst“ a dle toho to vypadá –
neustále si žádá, co vidí, nebo co umí říct/znakovat a všeho se
dožaduje.
Obvykle jí hodně, ale někdy třeba k obědu nesní prakticky nic, ač hlad
by mít fakt mělo… Neřeším. Nechám na později.
Maso+příloha – obvykle zfutruje prvně maso, příloha co se připlete.
Někdy ale zfutruje přílohu a ještě chce přidat a maso nechá.
Neřeším. V déledobém horizontu jí +- všechno a v přiměřené míře.
To, co by futrovalo na kila, ale za tak přínosné to nepokládám, nedostane
ani když chce. Obecně, když chce něco přidat, tak dostane, pokud ještě
máme.
Ještě mě napadá – co vyprazdňování?
Třeba naše dítě nejí, jde od stolu, za chvíli (i delší) bobek.
Když si představím to časté lanaření „za maminku, za tatínka…“,
zatímco dítě má plná střeva a chystá se na bobek, přijde mi to jako
týrání…
A pak ještě jedna věc k úvaze: jak jíte vy? U nás je to
společenská událost, kterou máme rádi, k jídlu máme pozitivní vztah,
rádi si u stolu povídáme a tak, prostě celá akce = potěšení.
Dost
maminek, co si stěžují na stravování svých dětí jí někde mezitím
u konferáku v obýváku, nejlíp když dítě spí, tatínek podobně,
v kuchyni (či jinde) není žádný jídelák, k jídlu se rodina
neschází…
V těchto případech si myslím, že pokud dítě není od přírody hodně
žravé, tak jí taky tak nějak mezi tím vším anebo „nemá čas“…
(A nejsem zastáncem, že dítě musí sníst vše – něco mu třeba
nedělá dobře, bolí ho pak bříško, je mu z toho těžko, ale neumí to
sdělit. Takže určitě nenechávám jen jednu potravinu a „tu musíš sníst,
jinak nic dalšího nedostaneš.)
Některé děti jedí dobře, pokud mají jen snídani, oběd, večeři.
Nechápu, proč dáváš sušenky (navíc v tomto věku), když řešíš, že
dítě nejí dobře? Sušenky bych dávala „navíc“, ne jako
„základní menu“.
Omlouvám se za dlouhý příspěvek, snad Ti pomůže najít něco
inspirativního…
Jak se domluvit s dětmi na sladkostech (aniž by pak potají vyjídaly cukřenku)
Máte doma chronického mlsala, co by nejradši obědval čokoládu a večeřel gumové medvídky? Pak to možná taky znáte. Z nakupování se s příchodem k pokladně rázem stává přetahovaná o každý bonbon: „Mámííí, jen jedny kyselý žížalkyyy!“ A vy jen tiše vraštíte čelo a jste z toho už trochu na prášky…
Kdybychom ho se sladkým vůbec nehlídali, tak se naprosto utrhne z řetězu. Vždyť jsou mu teprve 3 (5 nebo 8), ještě nemůže chápat ty důsledky! Po sladkém se tloustne, doktorky hubujou kvůli budoucí cukrovce, děti ve škole by ho šikanovaly… a ještě k tomu ty zkažený zuby!
A tak ho před sladkostmi ochraňujeme. Hlídáme ho jako ostříž. („Už můžeš jen poslední díleček čokolády, jo, Honzí?“)
Anebo hrozíme vrtáním zoubků.
Nebo aspoň nezdravé mlsy od babiček schováváme na nejvyšší poličku. A dostávají příděly jen za odměnu nebo za prázdný talíř.
Uff. Jednoho to vyčerpá, pořád to řešit a hlídat
A navíc to celé nemusí vůbec dopadnout tak, jak jsme chtěli.
Nešlo by to s dětmi a sladkostmi vymyslet přece ještě jinak, říkáte si?
Mám doma 2letého Filiho a sama dost ujíždím na sladkém. Ale zároveň vím, že gumoví hadi prostě nejsou to pravé ořechové místo oběda. Myslela jsem si, že to nemusím moc řešit, zatím je maličký a stačí mu pytlíkem bonbonů nemávat přímo před nosem.
Až jsem jednou u kafe vyslechla:
Příběh, ze kterého mi málem zaskočil bonbon
Příběh mámy Terezy, který mi otevřel oči. A já jsem si uvědomila, o co u hlídání sladkostí jde. Jde totiž o daleko víc než jen o to, jestli se do nich vejde oběd:
„Nedávno jsem sledovala mamku se ségrou, jak učí mýho synovce zodpovědnosti, aby nejedl tolik sladkostí. Z každého pytlíku bonbonů mu třeba půlku odsypou a vysvětlují mu, že toho v krámě začali asi dávat do pytlíku málo. Nebo že asi začali dělat menší balení.
A já si najednou vzpomněla, že mi to mamka dělala stejně, když jsem byla malá! Fungovalo to jen do momentu, kdy jsem začala sama rozhodovat o tom, kolik a kdy sním. A když jsem byla v pubertě, najednou mi nikdo to dávkování neřídil.
Najednou jsem si mohla kupovat pytlíky bonbonů a jíst je hezky celý, na posezení. A výsledek? Nakynula jsem do obřích rozměrů
A musela jsem to pak dlouho a složitě řešit. A dneska, když přemýšlím, co jím, kolik a s jakým pocitem, tak teprve teď mám dojem, že jsem konečně přijala zodpovědnost za svoje tělo a zdraví. Do tý doby to řídili jiní a já je poslouchala.”
Tohle když jsem slyšela, tak mi zatrnulo (a málem mi zaskočila ta sladká mandle obalená v kakau, co ji dávají ke kafi :)). Najednou se mi vybavily vzpomínky z dětství. Zažila jsem to totiž taky:
Sladkosti v dětství pořád někdo řešil za mě – a ne SE MNOU
Taky mi nikdo moc nepomohl najít si vlastní vztah k jídlu, stejně jako Tereze a jejímu synovci. Nešlo tady ve skutečnosti o žádnou opravdovou zodpovědnost, odsypávání bonbonů byly obyčejné zkrácené příděly.
Nikdo jim nepomohl přirozeně zjistit, kolik a co je pro ně dobrý.
I když to všechno máma s babičkou myslely dobře.
A já to zažila taky. Naši mi sice nedávali příděly, ale ve spíži byla akorát hořká čokoláda, kterou měli rádi ostatní – ale já ne. Takže když mě začala honit mlsná, šla jsem do špajzu a koukám – hm, zase nic.
Vlastně se tím zařídilo, co rodiče chtěli: nejedla jsem moc cukru.
Jenže z holčičky vyrostla samostatná slečna. Odstěhovala jsem se a začala si nakupovat jídlo sama. Zvlčila jsem, že by nade mnou ta rudovlasá paní dietoložka z televize zaplakala.
Když se mnou šel někdo na nákup, dobře se pobavil:
Na páse vedle mě jelo pár housek, sýr, špagety, Vexty, Haribo žížalky, Milka, Jojo Jahůdky a balíček ovocných pendreků
A co vám budu říkat, nebylo mi dobře, když jsem to všechno snědla. Ale potřebovala jsem si na to přijít sama.
A teď už jsem taky máma. A začala jsem pátrat, jestli existuje způsob, jak to se svým dítětem udělat líp. Aby to nemusel řešit, až bude velký.
Jenže – každý odborník na výživu tvrdí něco trochu jiného a nikde jsem univerzální návod na to, kolik gramů cukru a sacharidů je vhodný pro ten a ten věk, nenašla. Každá rodina v mém okolí to má taky ÚPLNĚ JINAK. Jedni nejedí rafinovaný cukr vůbec, druzí si rádi po každém obědě dopřejí dortík. A jiní jen ten ze špaldové mouky a melasy. A i každé tělo, dětské i dospělé, je navíc jiné.
A tak jsem se šla poradit, jak to dělají mámy z Nevýchovy. A zjistila jsem tohle:
Aby se děti naučily být zodpovědné za to, co jedí, a nemusely se s tím v dospělosti samy trápit, je potřeba odkrýt karty. Bez habaďůr a přesypávání bonbonů společně přijít na to, kdo kdy a kolik bude mlsat, aby v tom bylo dobře všem.
4 kroky, jak se domluvit s dětmi na sladkostech
… a my abychom přitom nezešedivěli starostmi o jejich zdraví.
Krok 1: Zjistěte, co je pro vás důležité: Aby nemlsal bílý cukr? Nebo aby se vyhýbal éčkům?
Trápí vás, že k obědu zase snědl tři zrnka rýže a pak se nadšeně vrhnul na Kinder čokoládu od babičky? Zastavte se na chviličku.
Jak byste si představovali ideální stravování a mlsání svého synka nebo dcery? Klidně si vezměte tužku a papír a sepište to. Dejte si na to čas, chvilku klidu a opravdu se zeptejte sami sebe, jak to se sladkostmi cítíte uvnitř vy (ne paní z časopisu nebo vaše prateta, ale opravdu vy).
A každý to má totiž jinak. Některá máma si je jistá, že rafinovaný cukr není pro děti dobrý vůbec. A chtěla by, aby její dítě mlsalo jen sušené ovoce nebo domácí koláče slazené medem. Jiné mámě vlastně sladkosti nevadí (třeba je sama mlsoun), ale hlavně chce, aby děti jedly i dost zeleniny, masa a ovoce!
Co vy? Chcete, aby vaše dítě mlsalo zdravě? Nebo jen občas? Nebo jen u babičky a při speciálních příležitostech?
Nevýchovná máma Tereza Ormsby nechce dětem nic nakukávat, zároveň jim ale nechce v mlsání nechat absolutní volnost. Takhle to vidí se sladkostmi ona:
Neříkala bych dětem, že je ze sladkostí bude bolet bříško, protože velmi rychle zjistí, že to není pravda, a pak si budou říkat: „Aha, a co ještě není tak, jak máma říká?“ Prostě bych jim řekla, jak to je opravdu: že sladkosti nejsou výživný a neposkytují našemu tělu všechno, co potřebuje, aby mu bylo dobře a my měli sílu na všechny blbiny. Dalo by se mu to na něčem ukázat – třeba na zvířatech nebo autech a mašinkách.
Taky bych přiznala, že mám sladké taky moc ráda a že chápu, že mu to chutná, ale potřebovala bych, abychom to nějak vymysleli: „Mně by třeba vyhovovalo, kdyby když máš hlad, tak abys za mnou přišel, a dáme si svačinku a ty si pak dáš nějakou dobrůtku. Co ty na to?
Když si ujasníte, jak to s mlsání chcete vy, co je pro vás důležité, tak si uchystejte příjemnou chvilku a…
Krok 2: Řekněte to dítěti
Povězte mu upřímně, na co jste přišli. (Nebo si to třeba nakreslete nejoblíbenější pastelkou). Prostě ukažte, jak by se to líbilo vám.
A zeptejte se, jak to se sladkostmi vidí syn nebo dcerka. Jak by vypadalo ideální mlsání podle nich. A když jsou vašemu dítěti třeba teprv tři roky a samo nic nenavrhne, pomozte mu s tím – ke svému názoru na sladké připojte ještě nápad, jak si to se sladkostmi udělat fajn.
To samé platí, když (jindy upovídaný) školák řekne, že neví. Zkuste mu řešení načrtnout. Může to vypadat třeba takhle:
Matýsku, a tobě chutná jenom Haribo? Když ona je tam spousta nezdravých věcí, víš, a já bych chtěla, abys měl spokojený tělíčko. Co kdybychom spolu zkusili najít něco jinýho, co ti chutná stejně hodně, ale je to zdravější? Můžeme spolu zkoušet různý laskominy, až najdeme tu pravou. Co myslíš?
Nebo třeba: Ty, Luci, ty máš fakt moc ráda ovoce, viď? A chutná ti čerstvý i sušený, žejo? Kdybychom měli doma pořád dost ovoce, myslíš, že bychom tu mohli vůbec nemít tyhle kupovaný sladkosti? Ovoce je totiž mnohem zdravější a já bych ráda, kdybychom jedli spíš to.
Že hned neuvidíte výsledek, anebo vám dítě napoprvé ani neodpoví? Nenechte se tím odradit.
Tyhle první dva kroky jsou začátek cesty k tomu, abyste to spolu zvládli. A ta první důležitá změna už se díky nim stala: zapojili jste ho.
Už tu nestojí velká ustaraná máma, která rozdává bonbony na příděl a je z toho zpruzená – a proti ní malé dítě, které si pak stejně bude chtít ze spížky ulít k sobě pod polštář na tajňačku pytlík medvídků, protože zakázané ovoce přece nejvíc chutná… Už jste v tom spolu. Ptáte se sebe, vnímáte, jak by to chtěl ten druhý. A zkoušíte přijít na řešení společně.
Cítíte, jak moc je to jiné, než sladkosti prostě schovat a basta? Najednou má vaše dítě příležitost přemýšlet o nich, přicházet si spolu s vámi na to, co je pro něj nejlepší. Pokládáte tím základní kameny skutečné dětské zodpovědnosti.
A pak je tu třetí krok, který vám s tím pomůže…
Krok 3: Udělejte z mlsání společný projekt
Zapojte děti do jídla ještě víc, a nejen do sladkostí. Ať děti vymýšlí jídelníček, vaří a nakupují a hlídají mlsy s vámi.
Z vás spadne ta únavná zodpovědnost pořád dokola vymýšlet nová jídla, vařit je a pak třeba ještě vidět ty kyselé výrazy nad talířem. A pro děti se jídlo stane něčím zajímavým, co dělají s mámou nebo tátou a o čem můžou taky rozhodovat.
Můžete spolu hledat nové recepty, experimentovat, ochutnávat zdravé mlsy, nebo to po domluvě občas nechat na dítěti, když se mu třeba chce do pečení. (Znám kluka, co peče od čtyř let super koláče!)
Můžete si psát jídelníček nebo založit rodinnou kuchařku s nakreslenými šklebíky podle toho, komu co chutnalo nejvíc.
I nákupy chystejte společně (pokud to zrovna ten den není na krev a nepotřebujete urgentně nakoupit pár věcí na rychlovku). Když máma přiveze plnou tašku, dítě o jídle už v podstatě rozhodovat nemůže. Napište si předem společný seznam. Rozhodujte společně, kolik mlsů nakoupíte, vybírejte a oba se sami i vzájemně hlídejte, jestli mlsáte opravdu tak, jak jste se dohodli 🙂
Koukněte, jak to se sladkostmi zmákli jinde
- Někdo naplní dózu sladkostmi a všichni si mlsají dle libosti, jinde se domluví na týdenním přídělu nebo drobném kapesném u větších dětí, ať si za něj nakupují, co chtějí.
- A máma už dávno nemusí vzdychat u nákupu a děti (ani máma) se nemusí s čokoládou schovávat na záchod 🙂 Takhle to mají v různých Nevýchovných rodinách:
- Máma Hela peče klasické sladkosti a s dětmi se dohodla na týdenní mlsací krabičce. Koukejte jak:
U nás klasické sladkosti s bílým cukrem nejsou, peču se sirupy a slady. Malá miluje sušenky z ovoce, takže toho sušíme kvanta a kupujeme rozinky a datle. Ovoce může kdykoliv a máme ho doma spoustu. Po čtvrtém roce začala milovat lízátka. Ze začátku chtěla jedno denně, teď ho většinou líže i dva dny, párkrát si lízne, zabalí ho a nechá.
Má krabičku, kam jí dám mlsky na týden. Má tam lízátko, datle, fíky, rozinky, mandle, kousek čokolády (80% nebo domácí slazenou medem) – a většinou toho sní tak půlku a zbytek jí zbyde do dalšího týdne.
Ze začátku snědla skoro všechno hned a už se ptala, kdy bude další týden, ale pak si to začala sama hlídat.
Přijde mi to takhle super – má k tomu volný přístup, může si dát kdy chce a kolik chce v rámci nějakého mnou regulovaného množství. Spokojené jsme obě.
Maminka Anna zjistila, že to mají její obě děti jinak a že stres z přesných přídělů jim za to nestojí:
Já jsem málem padla do pasti bio-eko-domácí mámy. Jako jasně, proč ne, ale za domácí pohodu mi to nestojí. Takže sbohem, dokonalá mámo! 🙂 – a od té doby si i muž víc pochutnává.
Naše děti to mají různě: Eliáš sladký k životu nepotřebuje, zato pro Anežku je to jako cítit boží přítomnost. Bez čokolády není její den úplný. A co, třeba bude cukrářka 🙂 Míry a váhu má v pořádku, zuby zdravý. Jí víceméně všechno. I maso má ráda. Tak respektuju, jak to má, stejně jako necpu cukr Eliášovi. Já sama třeba dost sladím a jsem štíhlá.
Moji rodiče si s tím nikdy moc hlavu nelámali, jedli tak nějak všechno, ale ne moc, a k tomu pohyb. Děláme to stejně 🙂 Bio-eko fandím, chutná mi to, dává mi to smysl, ale byla jsem z toho jen ve stresu a to odnesly děti. Zatím mi to nestojí za to – ale třeba jednou 🙂
Máma Eva měla se sladkostmi docela problém. Ale jak přestala tlačit a zakazovat a dohodla se s dětmi na denním limitu, tak už jsou děti i ona mnohem víc v klidu:
U nás byl se sladkostmi obrovský problém. Než začal malý chodit do školky, kde se jely bonbonky, tak jsem mu kupované sladké nedávala vůbec. Pak jsem docela dlouho šílela z té přemíry cukru, a čím víc jsem zakazovala, tím větší téma u nás sladké bylo. Tisíckrát za den se mě ptal, jestli mu dám bonbonek nebo džusík.
Pak jsme nastavili ‚denní limit‘ – 3 gumové medvídky + 1 džusík na den. Každý den ráno jsem mu to připravila na kredenc v kuchyni a bylo na něm, kdy si to sní. Nejdřív to spořádal všechno hned ráno a odpoledne se vztekal, že chce ještě. Potom si nechával část i na odpoledne. A teď… jedno balení gumových medvídků nám leží ve skříni už měsíc a džusíky už ani nekupuju…
Asi na tom něco bude, že tlak vytváří protitlak. Čímž teda nechci říct, že bych mu byla ochotná ve sladkostech nechat totální volnost – nějakou ano, ale v rámci mých hranic. Ať jsme v tom v pohodě oba.
Krok 4: Hřešení povoleno
Tenhle čtvrtý krok je důležitý, abyste neházeli sami sobě klacky pod nohy, sotva se vám povede udělat doma s mlsáním první pokroky. Netrestejte za chyby dítě ani sebe. I když jste se domluvili, že Kinder čokoládu fakt ne, tak když ji na mikulášské besídce u kamaráda tláskají všichni, ať si klidně výjimečně pochutná.
Aby se ta vaše dohoda o mlsání nestala něčím nepříjemným (co zase hlídá máma), o čem se nedá domluvit, když se podmínky změní – abyste se nedostali zpátky tam, kde jste byli. U neprůstřelného zákazu, proti kterému dítě půjde, jakmile trochu vyroste.
A naopak, nebojte se před dětmi odhalit, že třeba i vy bojujete s jídlem. Nebo s něčím jiným. Povídejte si o tom, jaké máte chutě a jak je přemáháte, nebo naopak kdy jste si dopřáli nějaký opravdu dekadentní dezert (moje TOP vysněná kalorická bomba je teď vanilková zmrzlina s horkými malinami a karamelovou krustičkou :))
Děti tak budou vědět, že se vám taky můžou svěřit, když je pro ně něco těžké. Že je neodsoudíte a nebudete se zlobit. Že jim s tím pomůžete. Protože to taky znáte, nejste neomylní. A když jim to někde ujede nebo na ně přijde mlsná, nebudou vám to tajit.
A ještě jeden tip: když víte dopředu, že pojedete do vysoce „rizikového“ prostředí :), jako je třeba návštěva u tety, která ráda mlsá, nebo na dovolenou, kde mají tu nejlepší zmrzku, domluvte se s dětmi předem na tom, jak moc budete hřešit 🙂 Vy i ony.
Chtěli byste, aby vaše děti byly víc zodpovědné, a nejen za mlsání?
A aby i ti malí uměli říct třeba tohle: Mami, víš, já jsem si s Aničkou ve škole vyměnil svačinu za malou snikrsku, ale nebylo mi pak moc dobře od bříška… Můžem to spolu nějak napravit?
Takhle na rovinu mluví děti v rodinách, které vyzkoušely Nevýchovný přístup. A umí toho ještě mnohem víc. Třeba domluvit se s mámou a tátou na tom, jak bude vypadat úklid pokojíčku nebo příprava do školy. Aby to všechno nemuseli táhnout jenom rodiče. Pojďte se podívat, jak se to naučily – do našeho kurzu:
Líbil se vám článek? Pošlete ho dál…