Antropolog Ernest Becker nebyl ve své době příliš uznáván a až zisk Pulitzerovy ceny za knihu The Denial of Death (Popírání smrti) mu přinesl slávu a výraznější popularitu mezi odbornou veřejností.
Bohužel se tak stalo dva měsíce po jeho smrti, zemřel v roce 1974 v pouhých 49 letech na rakovinu.
Jeho myšlenky na pomezí psychologie a filozofie jsou však dodnes relevantní a stojí za připomenutí; zase jednou nám totiž dávají na srozuměnou, že i naše životní cesta má určité datum spotřeby.
Autenticita díky smrti
Becker vycházel z prací Sørena Kierkegaarda, G. W. F. Hegela či Ericha Fromma – čili filozofické vyšší dívčí, obzvláště ve spojitosti s psychoanalytickými vlivy Sigmunda Freuda či Otto Ranka.
Tato směs se u Beckera promítla do zdůrazňování vlastní smrtelnosti a pojetí lidského vztahu ke smrti (respektive snahu nevyhnutelnost skonu popřít) jako definující součást osobního pohledu na svět.
Člověk se podle Beckera liší od zvířat především tím, že dokáže uvažovat v konceptech – třeba právě o konceptu vlastní smrti.
Tím se zcela odlišujeme od ostatních živých tvorů v přírodě, a tak žijeme stejnou měrou ve světě reálném (fyzikálním, materiálním – můžeme ho pojmenovat libovolně) i světě symbolickém – tedy rovině představ, myšlenek a právě zmíněných konceptů. Omezení našich tělesných schránek totiž překonat nedokážeme, ale v myslích se můžeme stát čímkoli.
Zlo v tomto pojetí představuje vlastně nezdravě zpracovanou potřebu popírání smrti – odmítáme se smířit s vlastní konečností a pomíjivostí, a tak chceme dosáhnout maxima, co můžeme; a to klidně i na úkor druhých lidí.
Je zajímavé, že vlastně ze stejné logiky se podle Beckera rodí i hrdinství a odvaha přesahující hranice našich možností.
Jedním či druhým způsobem se člověk snaží vymanit z omezení blížící se smrti, a tak se způsobem, kterým to může zvládnout, snaží získat nesmrtelnost.
Jak se vyrovnat s koncem?
Vyrovnávání se s nevyhnutelnou smrtí je podle Beckera celoživotním úkolem všech lidí a jen ti nejsilnější se dokážou zbavit nároků sdíleného symbolického světa – tedy toho pohledu na realitu, který máme společný s dalšími lidmi v rámci jedné společnosti.
Jedině zavržením těchto automaticky přijatých hodnot a konceptů a vytvořením vlastních, jedinečných a vědomě akceptovaných pojetí světa si totiž vytvoříme osobnost, s níž budeme ve vnitřním souladu.
Zní to možná překombinovaně, avšak podobný konstrukt se vyskytuje ve spoustě psychologických pohledů na individuaci, tedy odlišení vlastního já od společností podsouvaných vzorců.
Nakonec si člověk musí uvědomit, že není nesmrtelný, a dokonce pro vesmír a tok času ani nepostradatelný – pro leckoho obtížná představa, avšak lze na ní vybudovat autentický pohled na svět, zaměřený na věnování pozornosti tomu, co je pro naše nitro skutečně důležité.
Zde se už Becker přiblížil ostatním myslitelům, když prosazoval službu libovolnému vyššímu principu – vědě, víře, obecnému blahu.
Člověk se nemá snažit nesmrtelnost porazit, ale přispět k hodnotám, jež smrtelnost jednotlivce dalece přesahují; jako právě zmíněné koncepty.
Podstatná je však i udržitelnost, jelikož člověk by se tomuto směru měl v ideálním případě dokázat věnovat po celý život. Krůček po krůček, avšak konstantně. Inu, dává to smysl.
Přestože tedy samotný recept na překonání vlastní smrtelnosti není originálnější než známé pravdy, Beckerova cesta byla více než zajímavá. O smrti totiž obvykle (raději) neuvažujeme, a tak nenásilné připomenutí toho, co má v životě smysl, se prostě místy hodí…
Text: MS
Průvodce: Jak se vyrovnat se zármutkem a ztrátou
Neexistuje žádný správný nebo špatný způsob, jak truchlit, ale existují dobře fungující řešení, jak se vypořádat s průběhem truchlení. Vyrovnat se se ztrátou někoho nebo něčeho, co milujete, je jednou z nejvýznamnějších životních výzev.
Zármutek je přirozená reakce na ztrátu. Je to emocionální utrpení, které cítíte, když ztratíte něco nebo někdo koho milujete.
Bolest ze ztráty může často být naprosto zdrcující. Můžete pociťovat všechny druhy těžkých a neočekávaných emocí i fyzických změn, jako jsou potíže se spánkem, jídlem nebo s realistickým myšlením. Jedná se o zcela normální reakce na ztrátu – a čím významnější bude ztráta, tím intenzivnější bude váš žal.
Ať už je váš zármutek jakýkoli, existují vhodné způsoby, jak se s bolestí vyrovnat. Vyzkoušejte naše Rychlé čtení (pokud spěcháte) nebo Podrobné čtení (pokud máte více času), kde najdete další informace.
Truchlení je individuální zkušenost; neexistuje žádný správný nebo špatný způsob, jak truchlit. To, jak truchlíte závisí na mnoha faktorech, včetně vaší osobnosti a stylu zvládání vašich životních zkušeností, vaší víry a toho, jak významná pro vás ztráta byla.
Proces truchlení nevyhnutelně nějakou dobu trvá. K zahojení dochází postupně; nelze si ho vynutit ani uspěchat – a neexistuje žádný „normální“ časový rozvrh. Někteří lidé se začnou cítit lépe po týdnech nebo měsících. Pro ostatní je proces truchlení měřen v letech. Ať už zažijete cokoli, je důležité mít se sebou trpělivost a umožnit, aby se proces sám přirozeně odvíjel.
Mýty a fakta o zármutku a truchlení
Mýtus: Bolest zmizí rychleji, když ji budete ignorovat.
Fakt: Snaha ignorovat svou bolest nebo zabránit jejímu vynoření ji z dlouhodobého hlediska jen zhorší. Pro skutečné uzdravení je nutné svému žalu čelit a aktivně se s ním vypořádat.
Mýtus: Je důležité „být silný“ tváří v tvář své ztrátě
Fakt: Pocit smutku, strachu nebo osamělosti je normální reakcí na ztrátu. Pláč neznamená, že jste slabí. Nemusíte „chránit“ svou rodinu nebo přátele tím, že se postavíte na statečnou frontu. Ukázat své pravé city může pomoci jim i vám.
Mýtus: Pokud nepláčete, znamená to, že vás ztráta nemrzí
Fakt: Pláč je normální reakcí na smutek, ale není jediný. Ti, kteří nepláčou, mohou cítit bolest stejně hluboce jako ostatní. Mohou mít prostě jiné způsoby, jak to dát najevo.
Mýtus: Truchlení by mělo trvat asi rok
Fakt: Neexistuje žádný specifický časový rámec pro truchlení. Jak dlouho to trvá, se liší člověk od člověka.
Mýtus: Pohnout se v životě znamená zapomenout na svou ztrátu
Fakt: Jít dál znamená přijmout svou ztrátu – ale to není totéž jako zapomenout. Můžete jít dál ve svém životě a uchovávat si vzpomínky na někoho nebo něco, co jste ztratili, jako důležitou součást sebe. Ve skutečnosti, jak procházíme životem, se mohou tyto vzpomínky stávat stále více nedílnou součástí definování toho, kým jsme.
Jak se vypořádat s procesem truchlení
Zatímco truchlení nad ztrátou je nevyhnutelnou součástí života, existují způsoby, jak si pomoci vyrovnat se s bolestí, vyrovnat se se svým zármutkem, a nakonec, najít způsob, jak posbírat kousky a jít ve svém životě dál.
- Přiznejte si svoji bolest
- Přijměte, že smutek může vyvolat různé a nečekané emoce
- Pochopte, že váš proces truchlení bude pro vás specifický
- Vyhledejte osobní podporu od lidí, kterým na vás záleží
- Podpořte svoje emoce tím, že budete pečovat o svou fyzickou stránku
- Rozpoznejte rozdíl mezi smutkem a depresí
Fáze smutku
V roce 1969 psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová představila to, čemu se začalo říkat „pět fází smutku.” Tyto fáze zármutku vycházely ze studií pocitů pacientů, kteří čelili smrtelnému onemocnění, ale mnoho lidí je zobecnilo na jiné typy negativních životních změn a ztrát, jako je smrt milovaného člověka nebo rozchod.
Popírání: „To se mi nemůže stát.”
Hněv: „Proč se to děje? Kdo za to může?”
Smlouvání: „Ať se to nestane, a já za to na oplátku udělám _____.”
Deprese: „Na to jsem příliš smutný…“
Smíření: „Jsem smířený s tím, co se stalo.”
Pokud po ztrátě zažíváte některou z těchto emocí, může vám pomoci vědět, že vaše reakce je přirozená a že se jednou vyléčíte. Nicméně ne každý, kdo truchlí, prochází všemi těmito fázemi – a to je v pořádku.
Navzdory všeobecnému přesvědčení, nemusíte projít každou etapu, abyste se uzdravili. Ve skutečnosti někteří lidé vyřeší svůj zármutek, aniž by prošli některou z těchto fází.
A pokud těmito fázemi zármutku projdete, pravděpodobně je nezažijete v úhledném, postupném pořadí, takže si nedělejte starosti s tím, co byste „měli“ cítit nebo ve které fázi se máte nacházet.
Kübler-Rossová sama ani nikdy nezamýšlela, aby tyto etapy byly pevným rámcem, který platí pro každého, kdo truchlí.
Ve své poslední knize před svou smrtí v roce 2004 řekla o pěti fázích zármutku: „Nikdy neměly pomáhat nacpat komplikované emoce do úhledných balíčků.
Jsou to reakce na ztrátu, kterou má mnoho lidí, ale neexistuje typická reakce na ztrátu, protože neexistuje žádná typická ztráta. Naše truchlení je stejně individuální jako naše životy.”
Žal může být horská dráha
Místo série etap bychom si mohli proces truchlení představit také jako horskou dráhu plnou vzestupů a pádů, výšek i nížin. Jako na mnoha horských dráhách, na začátku bývá jízda drsnější, minima mohou být hlubší a delší. Obtížná období by se měla postupem času zmenšovat a zkracovat, ale propracování ztráty vyžaduje čas.
I roky po ztrátě, zejména při zvláštních událostech, jako je rodinná svatba nebo narození dítěte, můžeme prožít silný pocit zármutku.
zdroj Hospice Foundation of America
Příznaky zármutku
Zatímco ztráta postihuje lidi různými způsoby, mnozí z nás se při truchlení setkávají s následujícími příznaky. A pamatujte si, že téměř všechno, co zažíváte v raných fázích zármutku, je normální – včetně pocitu, že se zblázníte, pocitu, že jste ve zlém snu, nebo zpochybňování svého náboženského či duchovního přesvědčení.
Emocionální příznaky zármutku
Šok a pochybnosti: Ihned po ztrátě může být těžké přijmout, co se stalo. Můžete se cítit otupělí, mít problém uvěřit, že ke ztrátě skutečně došlo, nebo dokonce popřít pravdu. Pokud někdo, koho milujete, zemřel, můžete čekat, že se objeví, i když víte, že je pryč.
Zármutek: Hluboký smutek je pravděpodobně nejvíce všeobecně prožívaný příznak zármutku. Můžete pociťovat prázdnotu, zoufalství, touhu nebo hlubokou osamělost. Můžete také hodně plakat nebo se cítit emocionálně labilní.
Pocit viny: Můžete litovat nebo cítit vinu za věci, které jste řekli nebo neudělali. Můžete se také cítit provinile kvůli určitým pocitům (např. pocit úlevy, když osoba zemřela po dlouhé těžké nemoci). Po smrti se můžete dokonce cítit provinile, že jste neudělali něco, abyste smrti zabránili, i když jste nemohli udělat víc.
Hněv: Přesto, že za ztrátu nikdo nemůže, můžete se cítit naštvaní a rozmrzelí.
Pokud jste ztratili milovanou osobu, můžete být naštvaní, na sebe, na Boha, na lékaře nebo dokonce na osobu, která zemřela za to, že vás opustila. Možná cítíte potřebu někoho obviňovat z nespravedlnosti, která se vám stala.
Strach: Značná ztráta může vyvolat řadu obav a obav. Můžete se cítit úzkostně, bezmocně nebo nejistě. Můžete mít dokonce záchvaty paniky. Smrt milovaného člověka může vyvolat obavy z vlastní smrtelnosti, z toho, že budete čelit životu bez této osoby, nebo z odpovědnosti, které nyní čelíte sami.
Často považujeme zármutek za striktně emocionální proces, ale žal často zahrnuje fyzické problémy, včetně:
Fyzické příznaky zármutku
- Únava
- Žaludeční nevolnost
- Snížená imunita
- Úbytek tělesné hmotnosti nebo přírůstek tělesné hmotnosti
- Bolesti
- Nespavost
Hledejte podporu pro váš zármutek a ztrátu
Bolest ze zármutku může často způsobit, že se chcete stáhnout od ostatních a ustoupit do své ulity.
Ale podpora od jiných lidí je naprosto nepostradatelná pro uzdravení se ze ztráty I když vám není příjemné za normálních okolností mluvit o svých pocitech, je důležité je vyjádřit, když truchlíte.
I když sdílení své bolesti může usnadnit nést břemeno zármutku, to neznamená, že pokaždé, když budete komunikovat s přáteli a rodinou, musíte o své ztrátě mluvit. Úleva může pramenit i z toho, že jste v blízkosti ostatních, kterým na vás záleží. Klíčem je neizolovat se.
Obraťte se na přátele a členy rodiny. Teď je čas opřít se o lidi, kterým na vás záleží, i když jste jinak hrdí na to, že jste silní a soběstační. Raději než se jim vyhýbat, přitáhněte si k sobě své přátele a blízké, buďte tváří v tvář spolu a přijměte nabízenou pomoc.
Často lidé chtějí pomoci, ale nevědí, jak na to, proto jim řekněte, co potřebujete – ať už je to rameno, na kterém se můžete vyplakat, pomoc s vyřízením pohřbu, nebo jen někdo, s kým se můžete jen tak potloukat.
Pokud nemáte pocit, že máte někoho, s kým se můžete pravidelně osobně spojit, nikdy není pozdě na navazování nových přátelství.
Přijměte fakt, že mnoho lidí se cítí trapně, když se snaží utěšit někoho, kdo truchlí. Žal může být pro mnoho lidí matoucí, a někdy až děsivou emocí, zejména pokud sami podobnou ztrátu nezažili.
Mohou se cítit nejistí, jak vás utěšit, a nakonec říkají nebo dělají špatné věci. Ale nepoužívejte to jako výmluvu, abyste se stáhli do ulity a vyhnuli se společenskému kontaktu.
Pokud vás přítel nebo milovaná osoba osloví, je to proto, že je to zajímá.
Čerpejte útěchu ve své víře. Dodržujete-li náboženskou tradici, přijměte útěchu, kterou vám mohou poskytnout její smuteční rituály.
Duchovní činnosti, které jsou pro vás smysluplné – například modlení, meditace nebo chození do kostela – mohou nabídnout útěchu.
Pokud zpochybňujete svou víru v důsledku ztráty, promluvte si s členem duchovenstva nebo s ostatními ve vaší náboženské komunitě.
Přihlaste se do podpůrné skupiny. Žal může být velmi osamělý, i když máte kolem sebe své milované. Sdílet svůj smutek s ostatními, kteří zažili podobnou ztrátu, může pomoci.
Chcete-li najít podpůrnou skupinu pro pozůstalé ve vaší oblasti, kontaktujte místní nemocnice, hospice, pohřební ústavy a poradenská centra.
Pokud patříte do programu pomoci zaměstnancům, i tam mohou mít kontakty na takové podpůrné skupiny.
Promluvte si s terapeutem nebo s odborníkem přes zármutek. Pokud máte pocit, že jste až příliš zarmouceni, najděte si odborníka na duševní zdraví se zkušenostmi v oblasti zármutku. Zkušený terapeut vám může pomoci překonat intenzivní emoce a překonat překážky při vašem truchlení.
Pečujte o sebe i když jste zarmouceni
Když truchlíte, je důležitější než kdy jindy se o sebe starat. Stres z velké ztráty může rychle vyčerpat vaši energii a emoční rezervy. Starat se o své fyzické a emocionální potřeby vám pomůže překonat toto těžké období.
Čelte svým pocitům. Můžete se pokusit potlačit svůj zármutek, ale nemůžete se mu vyhýbat věčně. Abyste se uzdravili, musíte si přiznat bolest. Snaha vyhnout se pocitům smutku a ztráty jen prodlužuje proces truchlení. Nevyřešený zármutek může také vést ke komplikacím, jako jsou deprese, úzkost, užívání návykových látek a zdravotní problémy.
Vyjádřete své pocity hmatatelným nebo kreativním způsobem. Napište o své ztrátě do deníku. Pokud jste ztratili někoho blízkého napište mu dopis, kde sdělíte věci, které jste nikdy předtím říct neuměli; vytvořte sešit plný výstřižků nebo fotoalbum oslavující život dané osoby; nebo se zapojte do zájmové organizace, která byla pro vašeho blízkého důležitá.
Snažte se udržet si své koníčky a zájmy. V rutině naleznete zklidnění, a i návrat k činnostem, které vám přinášejí radost a přibližují vás k ostatním, vám pomůže při vyrovnávání se se ztrátou.
Nedovolte nikomu, aby vám říkal, jak se máte cítit, a také si neříkejte, jak se máte cítit.
Váš zármutek je váš vlastní a nikdo jiný vám nedokáže říct, kdy je čas „jít dál“ nebo „přenést se přes to“.” Nechte sami cítit to, co cítíte bez rozpaků a úsudku.
Je v pořádku být naštvaný, křičet na nebesa, plakat nebo neplakat. Je také v pořádku se smát, najít okamžiky radosti, a pustit, když jste připraveni.
Plánujte dopředu smuteční „spouštěče.” Výročí, svátky a milníky mohou znovu probudit vzpomínky a pocity. Buďte připraveni na emocionální zádrhel a vězte, že je to naprosto normální. Pokud sdílíte dovolenou nebo životní cyklus událostí s ostatními příbuznými, promluvte si s nimi dopředu o jejich očekáváních a domluvte se na strategiích, jak uctít osobu, kterou jste milovali.
Dbejte na své fyzické zdraví. Mysl a tělo jsou propojeny. Když se cítíte zdravě fyzicky, budete lépe zvládat emocionálně. Bojujte proti stresu a únavě dostatkem spánku, správným stravováním a cvičením. Nepoužívejte alkohol nebo drogy k utišení bolesti zármutku nebo k umělému zlepšení nálady.
Někdo z vašich blízkých odešel na věčnost. Jak se vyrovnat se ztrátou
Lidstvo v historii věnovalo značné úsilí tomu, aby přesáhlo vlastní smrtelnost. Proto po celém světě existuje x konceptů, které popisují zásvětní říše, poslední soudy, osudy duší apod.
Smrt byla v nemálo kulturách také personifikována, protože pak existuje naděje, že se jí můžeme nějak bránit. Německý filosof Georg Wilhelm Friedrich Hegel dokonce tvrdil, že samotná historie je o tom, co člověk dělá se smrtí.
Patří sem ostatně i to, jak se člověk může vyrovnat se ztrátou někoho blízkého.
Tip: Pokud vás nedávno úmrtí blízkého člověka postihlo a nevíte, jak se na poslední rozloučení připravit, přečtěte si více o tom, jak probíhá pohřeb. Zjistíte, co vše je třeba domluvit a zařídit, a najdete zde i odkazy na další užitečné informace týkající se výběru hudby, květin a formulace smuteční řeči.
Provařený model Kübler-Rossové
Uvádět v souvislosti se smrtí model americké psycholožky Elisabeth Kübler-Rossové se už dnes může zdát jako naprosté klišé. Stále nám ale má co dát. Model je sice zaměřen primárně na to, jaká stádia následují při vyrovnávání se s vlastním umíráním (při smrtelné nemoci), ale lze jej aplikovat i na umírání či smrt někoho blízkého, a to včetně zvířecího společníka.
Jednotlivé fáze (smutku) jsou podle Kübler-Rossové popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Ačkoli tato stádia nemusí nutně následovat po sobě a některá mohou dokonce úplně chybět, daný model nám minimálně ukazuje, co můžeme v souvislosti se smrtí někoho blízkého očekávat. A důležité rovněž je, že poslední fáze (smíření) nastává ve většině případů!
Důležité je vyrovnat s vlastní smrtelností
Bolest ze smrti blízké osoby sice plyne z toho, že nám onen člověk bude chybět, nicméně značnou část negativity způsobuje skutečnost, že nám takové úmrtí zpřítomňuje naši vlastní smrtelnost.
Právě s ní bychom se tedy měli v prvé řadě vyrovnat, ač to vlastně není úplně možné. To, že jsme smrtelní, nicméně ovlivňuje náš život (většinou nevědomě), takže vyrovnat se s tím je vhodné tak jako tak. Měli bychom si např.
uvědomit, že bez smrti by mohl jen těžko existovat nový život. Planeta Země totiž není nafukovací.
Nebojte se ze ztráty vypovídat
Smrt blízké osoby obvykle doprovází tzv. truchlení. Cílem tohoto procesu je přijmout ztrátu, tedy slovníkem Kübler-Rossové dosáhnout smíření.
Přestože někteří lidé svůj zármutek nad ztrátou skrývají, protože ho berou jako něco ponižujícího, rozhodně si truchlit nezakazujte. Stejně důležité je o svých pocitech mluvit. Určitě máte v okolí někoho, komu se můžete se svěřit.
A pokud ne, existují podpůrné skupiny, které pořádají setkání lidí, kteří se navzájem pomáhají vyrovnat se ztrátou blízkého člověka.
Nenechte se svým zármutkem pohltit
Někteří lidé se nechají smrtí blízkého člověka převálcovat, což není nic divného např. při úmrtí dítěte. I když je to zcela pochopitelné, takoví lidé mají deprese a úzkosti, případně sklony pít často alkohol.
Tyto stavy mohou mít zásadní dopad na psychiku člověka (včetně psychóz) a navíc se někdy projeví i somaticky (tělesným onemocněním).
V těchto případech už není od věci vyhledat odbornou pomoc, protože důsledkem může být závažná choroba a existují i případy pokusů o sebevraždu.
Jak postupovat u dětí?
Mnoho dospělých si neuvědomuje, že obavy ze smrti jsou u dětí zcela běžné. Pokud jim navíc zemře někdo blízký, jako prarodič, ale i zvířecí společník, černé myšlenky jsou vyvolány o to silněji.
Rodiče se mnohdy přou o to, zda dětem říci plnou pravdu, anebo je utěšit nějakou přijatelnější verzí (existence nebe apod.). Ať už se rozhodnete pro jednu nebo druhou variantu, měli byste být při svém tvrzení sebejistí.
Děti totiž velmi dobře vycítí vaši nejistotu, což je může uvrhnout do ještě většího zmatku.
Nebojte se vztahů, vyplatí se to
Existují lidé, kteří mají takový strach ze smrti blízké osoby, že si radši prakticky nikoho nepřipustí k tělu. Jenže to není nejlepší řešení.
Jistě, bolest ze ztráty člověka, kterého jste příliš neznali, a ve vašem životě nehrál podstatnější roli, není tak veliká. Na druhou stranu, plusy z kontaktu s druhými lidmi rozhodně převažují nad bolestí z konečného rozloučení.
Čím více lidí máte v nejbližším okolí, tím více zažijete ztrát, ale také radostných okamžiků, které určitě převažují.
Autor: Petr81
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Posmrtný život. Proč a odkdy lidé věří, že smrtí to nekončí a jaké to má důsledky na náš život na Zemi?
Nejdéle žijící živočichové na světě. Kdo několikanásobně překoná člověka? Existuje vůbec nesmrtelnost?
Další galerie
Přijetí vlastní smrtelnosti
24.10.2013 21:50
Málo lidí dosáhne takové úrovně bytí, aby bylo schopno vnímat život jako jeden ze zázraků tady na Zemi.
Ve shonu každodenního života si málokdo uvědomí mimořádnost samotné lidské existence, ze které by skoro automaticky měla vyvěrat úcta k sobě samému, jakožto jedinečnému a neopakovatelnému stvoření v celém vesmíru. Z toho pak vyvěrá úcta k ostatním lidem, ale i k Bohu, jehož jsme součástí.
Při pomyšlení na křehkost života si uvědomíte, že každým okamžikem okolo vás něco umírá, ale i vy sami se stále více přibližujete své vlastní smrti. Všichni, které znáte, musí opustit tento svět, nakonec i vy. Můj známý mi říkal: „už se začalo mýtit v našem lese, s každým z mých spolužáků a kamarádů odchází i část mne.“ Úžasné vnímání světa.
Takové přijetí neodvratné skutečnosti působí velmi uklidňujícně. Navzdory obrovským pokrokům v medicíně nejsme schopni život donekonečna prodlužovat, ani zabránit konečnému odchodu.
Všichni ve skrytu duše toužíte po životě věčném. Místo toho, abyste se za života snažili „spasit“, čili uzdravit svou nemocnou duši, snažíte se mít nesmrtelné tělo.
K tématu smrtelnosti těla přistupujete velmi zdráhavě, ale přijetí vlastní smrtelnosti je ten nejdůležitější krok k otevření se životu samému ve všech jeho podobách.
S rozšířením vědomí teprve budete schopni prožít vzácnost a neopakovatelnost každého okamžiku.
Naše společnost, ve které žijeme, je posedlá kultem fyzické krásy, štíhlosti, mládí a peněz, čili hmotným úspěchem. Bojí se vidět odvrácenou stranu života, která je spojena s rozchody a rozvody, smrtelnými chorobami, propuštěním z práce, nebo smrtí blízkého člověka nebo smrtí vlastní.
Do té doby snadný a příjemný život, který ubíhal přesně dle vašich představ, je silně narušen. Denní stereotyp, na který jste si zvykli, se proměnil v chaos, kterému nejste schopni porozumět.
Zapomněli jste do svého života vpustit Vyšší Řád, celý život se řídíte pouze vlastním egem.
Každá taková situace tne přímo do živého, nikoliv z trestu, ale proto, abyste chtěli sami pochopit a přijmout hlubší rozměr života.
Ulpěli jste na příjemném a bojíte se každé změny, takže ji odmítáte. Je to vaše chtění a nechtění, které je velkou brzdou vašeho vývoje. Tady je den zákonitě vystřídán nocí a musíte přijmout temnotu, nebát se jí a naučit se ji stále více prosvětlovat vlastním světlem.
Pomíjivost fyzického světa, jakož i pomíjivost lidského života, je součástí praxe hledačů Pravdy ve všech dobách i všech tradicích. Dalajlama medituje na smrt od svých 20 let, buddhisté zastávají názor, že na smrt se člověk připravuje už od svého zrození, křesťanští duchovní mluví o životě věčném, což je ve své podstatě totéž.
Člověk do určité doby jedná skrze své instinkty, kterým předal i vládu nad sebou tím, že jim plně uvěřil a ztotožnil se s nimi. Pud sebezáchovy vás nutí uvěřit všemu naučenému, tudíž získanému.
Tím jste se velmi vzdálili své vlastní podstatě. Vaše ego je neskutečně vynalézavé při vymýšlení různých lží, kterým jste uvěřili. Vaše neustálé kladení odporu ale nemůže změnit Pravou Skutečnost.
Záleží jen na vás, zda ji budeme chtět odhalit v sobě i mimo sebe.
Neustále požadovat to, co chcete, je uboze lidské. Ochotou přijmout bez výhrad to, co přijít má, už začíná vstupovat božské. Můžete si sami vybrat, co tady vlastně chcete, k tomu jste dostali svobodnou vůli. Nikdo vás k ničemu nenutí, ale za vše zaplatíte do posledního haléře.
Všemi ztrátami v životě jste neustále konfrontováni s křehkostí vašeho bytí. Každý den něco malého ve vás i okolo vás zemře.
Nesčetněkrát za den jsme konfrontováni se smrtí, v malém či velkém, ale pořád, protože Smrt sem neodmyslitelně patří. Je součástí našeho Života, ať se nám to líbí, či nikoli.
Znovu a znovu ztrácíte kontrolu nad svým vlastním životem, což by vás samo o sobě mělo dovést k zamyšlení, jakéže to síly mají nad vámi svou moc.
Síly „dobra“ a „zla“ mají nad sebou ještě Vyšší Moc, která už je za dualitou a tudíž už nevidí svět černo-bíle. Mezi těmito dvěma polaritami je dalších 1000 možností, které pouze jsou. Prohlédněte tuto lest a chtějte také pouze „BÝT“. Sebe ani ostatní neoznačujte za dobré nebo špatné, až se budete dívat na svět zhora dolů, uvidíte, že ve skutečnosti je vše úplně jinak!
Jak dalece pravdivě budete reagovat na proces neustálého umírání už za života, tak pravdivě se budete jednou vyrovnávat se svou vlastní smrtí. Pak teprve nabudete sílu a schopnost nabídnout svou pomoc lidem při jejich krizi nebo při umírání. Vyrovnat se s vlastní smrtelností už za života, to je velká výzva pro jednotlivce, ale i celou společnost.
Zkoušejte každý den nechat rozplynout svoje fyzické tělo, abyste mohli zjistit, kdo vůbec jste a odkud jste přišli. Pak se ovšem do těla zase vraťte zpět a žijte s chutí dál svůj obyčejný lidský život. Většinou se neobejdete bez toho, abyste byli nuceni podívat se svému strachu do očí. Při hlubším zkoumání zjistíte, že se za ním skrývá strach ze smrti a umírání.
Smíříte-li se se svým životním příběhem, můžete konečně začít žít svobodný a radostný život. Vaše odevzdání se je jedinou možností, jak otevřít náruč malým i velkým ztrátám, místo kladení věčného odporu.
Jsou to právě těžké etapy v životě, které vám otevírají prostor k autoreflexi a nabízejí příležitost vědomé změny. Naše zrození, dětství, puberta, první intimní vztah, nemoc, ztráta blízkého rozchodem, rozvodem, či úmrtím, to vše vás činí velmi zranitelné. Bez ohledu na národnost či víru, všechny tyto situace vás vyzývají ke změně životního postoje.
Všechny spirituální systémy mají shodný záměr – zmírnit, nebo úplně odstranit úzkost, která svírá většinu lidí na poslední cestě. Úzkost lze odstranit jenom přijetím moudrosti, která vás převede přes práh tohoto světa.
Z těch všech přechodů, jimiž v životě procházíte, je to právě smrt fyzického těla, která ve vás vzbuzuje nejvyšší strach, protože se bojíte přijmout neznámé a bojíte se toho, co vás po ní čeká, většinou ne zcela bezdůvodně.
Je dobré se umět na vlastní smrt připravit tím, že si záměrně budete uvědomovat těch tisíc malých věcí, které musíte denně oželet, čili se s nimi definitivně rozloučit. Když zase a znovu prožíváte své malé smrtičky, nemůže vás pak tolik velká smrt vykolejit, až si pro vás definitivně přijde.
Při zaznění slova „umírání“ byste se měli naučit zůstat úplně v klidu a představovat si za tím všechny změny v životě, kterými je nutno projít.
Je to ukončení životní etapy, aby mohlo vstoupit něco nového, pro vás hodnotnějšího. Musíte se vnitřně vyrovnat s rozvodem, rozchodem, atd.
Vyrovnat se se změněnou situací znamená uhlídat, aby vaše umírající láska nepřešla v nenávist tak, jak je to u lidí zcela běžné.
Pokud dokážete dotyčného milovat i nadále a přát mu v životě i s další ženou vše dobré, přiblížíte se tak svému vnitřnímu božství.
Zůstávejte nadále mentálně se svými milovanými, posílejte jim lásku, pomůžete tím nejvíce sami sobě. Sledujte pravdivě své pocity, které se objeví při vzpomínce na milovaného.
Snažte se vědomě hněv převést na lásku, je to pro váš nejvyšší prospěch.
Poděkujte všem, kteří splnili svou roli ve vašem životě za vše, co skrze ně k vám přišlo a dovolte jim fyzicky se od vás vzdálit. I toto loučení v sobě obsahuje stín smrti, se kterým je nutno se vyrovnat.
Tyto malé smrti jsou v podstatě duchovní praxí, která ve vás prohlubuje vděčnost za všechny životní zkušenosti a tím vás nejlépe připravuje na definitivní odchod z této sféry, který nazýváme smrtí.
Během jednotlivých životních krizí se stále více dotýkáte hlubších vrstev své osobnosti, odstraňujete jednu slupku za druhou.
Tím se u vás skoro automaticky rozvíjí schopnost chápat druhé, protože mezi vámi a jimi není žádného rozdílu.
I oni jsou stavěni před podobné výzvy, které jim mají pomocí vnitřního růstu rozvinout empatii a hluboké soucítění, které posune celou naši společnost tam, kde má být.
Každá takováto situace, odchod blízkého však nejvíce, nabízí příležitost, abyste se jejím prostřednictvím nechali vtáhnout za hranice každodenní všednosti. Ona sama vám nabízí se skrze ni dostat za čas a prostor, abyste mohli poznat, kým skutečně jste.
Zkoumejte, pátrejte, hledejte na vlastní pěst a nepromarněte žádnou z příležitostí, kterou vám život nabízí. Věnujte pozornost především svým pocitům a odevzdejte jim svou důvěru.
Jenom skrze ně se můžete dostat tam, kde být máte, hlava vás tam skrze myšlení nikdy nedovede.
Otevřete se moudrosti těch, kteří už pracují se všemi krizemi a životními ztrátami s větší lehkostí než vy. Jenom ten, kdo se naučil snadno odevzdat, se může stát vaším učitelem.
On už prožil několikrát ztrátu z vlastní zkušenosti, takže se má s vámi o co dělit. Dokáže upřímně vyjadřovat své myšlenky inspirované odchody blízkých i vzdálenějších.
Tím, že se on umí beze zbytku přiblížit i těm vzdálenějším, stávají se i oni jeho blízkými, neboť naprosto zmizí bariéra mezi ním a dalšími.
Lidé v blízkosti těchto osob odcházejí velmi smířeni se životem. Skrze sdílená poselství snáze dosáhnou uvolnění, snáze se plně oddají přicházející LÁSCE. Snáze také odpouštějí všem, včetně sebe, neboť pochopí, že vlastně není co odpouštět, ale je nutné pouze pochopit.
Snáze také docení dary na všech rovinách, kterých se jim v životě dostalo. S tímto vnímáním se jim dostane dostatek síly na vědomé uzavření kapitoly, kterou nazýváme Životem.
V tomto momentě člověk pochopí celé mystérium Života i Smrti a prožije i sám sebe jako nesmrtelnou duši.
Všechny university světa se dotýkají pouze vašich hlav. Vy nutně potřebujete, aby se někdo konečně dotkl vašeho srdce.
Proč se ve škole neučíme vyrovnat se se smrtelností?
Ivan Iljič je pětačtyřicetiletý středostavovský soudní úředník z Petrohradu, jehož život se točí převážně kolem nedůležitých záležitostí týkajících se společenského postavení. Jednoho dne spadne ze schůdků a v boku se mu rozšíří tupá bolest.
Ta však nepolevuje, naopak se zhoršuje a Ivan Iljič přestane být schopen pracovat. Tento dříve “inteligentní, uhlazený, čilý a příjemný muž” začne být depresivní a zesláblý. Přátelé a kolegové se mu náhle vyhýbají.
Jeho manželka přivolává čím dál dražší lékaře, kteří se nemůžou shodnout na diagnóze a předepisují mu léky, které nepomáhají. Pro Iljiče je to utrpení. Jeho situace v něm vyvolává strašný vztek.
„To, co Ivana Iljiče trápilo nejvíc,” píše Tolstoj, „byl ten klam, ta lež, kterou z nějakého důvodu všichni přijímali, že ve skutečnosti neumírá, ale je prostě nemocný a musí jen tiše podstupovat léčbu, dokud vše dobře nedopadne.
” Ivan Iljič chvílemi doufá, že se situace třeba zlepší, ale jak slábne a je stále vyčerpanější, dochází mu, co se děje. Žije v rostoucí úzkosti a strachu ze smrti. Smrt ale není téma, které by jeho lékaři, přátelé nebo rodina tolerovali.
A to mu působí tu nejhlubší bolest.
„Nikdo ho nelitoval tak, jak si přál být litován,” píše Tolstoj. „V některých chvílích, po dlouhém utrpení si nejvíce přál (i když by se styděl to přiznat), aby ho někdo konejšil jako nemocné dítě. Chtěl, aby ho utěšovali a laskali. Uvědomoval si, že je významným úředníkem, který má šedivý vous, takže splnit tohle přání je nemožné, ale stejně po tom toužil.”
Případ pana Lazaroffa
My medici jsme vnímali neschopnost Iljičova okolí utěšit ho nebo alespoň přiznat, co se děje, jako charakterové a kulturní selhání. Rusko konce devatenáctého století z Tolstého příběhu se nám zdálo drsné a skoro primitivní.
Byli jsme přesvědčeni, že moderní medicína by pravděpodobně Ivana Iljiče dokázala z jeho choroby vyléčit. Stejně tak jsme považovali za samozřejmé, že upřímnost a laskavost patří k základním vlastnostem moderního lékaře.
A byli jsme si také jisti, že my bychom v takové situaci jednali soucitně.
Psát jsem začal ještě jako mladý chirurg a v jednom ze svých prvních esejů jsem sepsal příběh muže, kterého jsem nazval Joseph Lazaroff. Byl to městský úředník, kterému před několika lety zemřela žena na rakovinu plic. Teď mu bylo kolem šedesáti a sám byl nevyléčitelně nemocný – měl silně metastazující rakovinu prostaty.
Zhubl skoro dvacet pět kilo. Ve střevech, varlatech i nohou se mu hromadila plazma. Jednou se vzbudil a nemohl už pohnout pravou nohou ani ovládat vyměšování. Já jsem se s ním setkal, když se dostal do nemocnice, kde jsem pracoval na neurochirurgii. Zjistili jsme, že se rakovina dostala do páteře a začala utlačovat míchu.
Rakoviny se už nešlo zbavit, ale doufali jsme, že se nám podaří zpomalit zhoubné bujení. Nádor se ale pohotovostním ozařováním nepodařilo zmenšit, takže ošetřující neurochirurg Lazaroffovi nabídl dvě možnosti: paliativní péči nebo chirurgické odstranění nádoru z míchy. Lazaroff se rozhodl pro operaci.
Já jsem dostal za úkol přesvědčit se, že chápe riziko operace a podepsat s ním informovaný souhlas.
Stál jsem přede dveřmi jeho pokoje, formuláře ve zpocené ruce a snažil jsem se vymyslet, jak to téma vůbec načít. Doufali jsme, že operace zastaví postup ničení Lazaroffovy míchy. Nečekali jsme, že se nám podaří muže vyléčit, zvrátit jeho postižení nebo mu vrátit život, který vedl dříve.
Ať bychom udělali cokoliv, neměl před sebou Lazaroff víc než několik měsíců života a operace byla potenciálně nebezpečná. Znamenalo to otevřít mu hrudník, odstranit žebro a splasknout jednu plíci, abychom se dostali k míše. Věděli jsme, že ztráta krve bude velká a rekonvalescence těžká.
Při Lazaroffově zesláblosti bylo vysoké riziko vážných komplikací. Operace mohla jeho život zhoršit i zkrátit. Ošetřující neurochirurg s Lazaroffovem všechna tato nebezpečí probral a Lazaroff jasně řekl, že operaci chce podstoupit.
Jediné, co se chtělo po mně, bylo vejít dovnitř a vyřídit papírování.
V posteli vypadal Lazaroff šedý a vyhublý. Představil jsem se a řekl mu, že jsem přišel kvůli informovanému souhlasu s operací a že musí podepsat, že rozumí tomu, jaké riziko podstupuje.
Vysvětlil jsem mu, že operace může odstranit nádor, ale způsobit mu vážné komplikace jako ochrnutí nebo mrtvici a také, že ji nemusí přežít. Snažil jsem se mluvit jasně, ale nebýt drsný.
Přesto se při mých slovech rozzlobil, stejně jako když se jeho syn, který byl v pokoji také, ptal, jestli je teď ten správný čas na hrdinské činy. To se Lazaroffovi vůbec nelíbilo. „Neposílej mne do hrobu. Chci využít všechny možnosti, které mám.”
Když Lazaroff formulář podepsal, vyšel za mnou jeho syn z pokoje a řekl mi, že když jeho matka umírala na jednotce intenzivní péče a s ventilátorem, říkal jeho otec, že takhle by on umírat nechtěl. Teď ale tvrdě požadoval “vyzkoušet všechno”. Myslel jsem si tehdy, že se pan Lazaroff rozhodl špatně a myslím si to stále.
Jeho rozhodnutí bylo špatné ne kvůli všem nebezpečím, která mu hrozila, ale kvůli tomu, že neexistovala žádná možnost, aby mu operace přinesla to, co opravdu chtěl: vládu nad vlastním vyměšováním, sílu a život, který dříve žil. Kvůli snu byl ochoten riskovat protahované a strašlivé umírání – a toho se mu také dostalo.
Technicky byla operace velmi úspěšná. Trvala skoro devět hodin a tým chirurgů během této doby odstranil část páteře zasaženou nádorem a uměle ji nahradil. Tlak na míchu zmizel. Pan Lazaroff se však ze zákroku nikdy nevzpamatoval.
Ležel na JIP připojený na ventilátor, tělem se mu šířila infekce a trpěl střídavě kvůli krevním sraženinám a krvácení způsobenému léky na ředění krve. Jeho stav se každý den zhoršoval. Nakonec jsme si museli přiznat, že umírá.
Čtrnáctý den po operaci nás syn pana Lazaroffa požádal, ať už nepokračujeme.
Byl jsem to já, kdo měl Lazaroffa odpojit od ventilátoru, který ho udržoval při životě. Zkontroloval jsem, že má dost vysokou dávku morfinu, aby netrpěl nedostatkem kyslíku.
Naklonil jsem se k němu a pro případ, že by mě slyšel, jsem řekl, že mu vyndám dýchací trubici. Když jsem ji vytáhl, Lazaroff několikrát zakašlal, otevřel oči a zase je zavřel. Začal těžce dýchat a potom přestal.
Stetoskopem jsem poslechl, jak mu přestává tlouci srdce.
Kdo je vlastně primitivní?
Teď už je to víc než deset let od doby, kdy jsem příběh pana Lazaroffa vyprávěl poprvé. Co mne na něm nejvíce zaráží, není to, jak špatné bylo naše rozhodnutí, ale jak moc jsme se všichni vyhýbali tomu mluvit s ním upřímně o jeho volbě.
Neměli jsme problém mu vysvětlovat různá konkrétní rizika u jednotlivých léčebných postupů, ale nikdy jsme ani nezavadili o to, jaká je opravdu realita jeho choroby. Jeho ošetřující onkologové, radiologové, chirurgové a další lékaři s ním absolvovali měsíce léčby kvůli něčemu, o čem věděli, že se vyléčit nedá.
Nikdy jsme s ním nedokázali pravdivě mluvit o jeho stavu v širším měřítku, o hranicích našich schopností a už vůbec ne o tom, co mu v závěru života přišlo nejdůležitější. On se sice hnal za přeludem, ale my také. Ležel v nemocnici. Rakovina ho částečně ochrnula a teď se mu šířila tělem. Šance na to, že by se někdy mohl vrátit k životu, jaký vedl předtím, byla nulová.
Přesto jsme to nedokázali sdělit a pomoci mu se s tím vyrovnat. Nepřiznali jsme to před ním, neutěšovali ho, neporadili mu. Nabídli jsme jen další procedury. Snad jsme doufali, že to všechno nějak dobře dopadne.
Nepostupovali jsme o nic lépe než lékaři Ivana Iljiče z devatenáctého století. Vlastně spíš hůře, vzhledem k novým formám fyzického utrpení, které jsme svému pacientovi připravili. Člověka potom napadá otázka, kdo je vlastně primitivní.
Vždycky nemůžeme vyhrát
Když jsem se stal lékařem, přešel jsem na druhou stranu bariéry, a i když oba moji rodiče byli lékaři, všechno pro mne bylo nové. Rozhodně jsem nikdy neviděl nikoho zemřít. A když se to stalo, byl to šok.
Ne, že by mne to nutilo přemýšlet o mé vlastní smrtelnosti. To mne nikdy ani nenapadlo, ani když jsem viděl umírat své vrstevníky. Byli přece v nemocničních úborech, já měl bílý plášť. Nedokázal jsem si představit, že by to bylo obráceně.
Dokázal jsem si však na jejich místech představit svoji rodinu.
Prožil jsem se svými blízkými — manželkou, rodiči i dětmi — závažná, život ohrožující onemocnění. Ať na tom ale byli sebehůř, medicína je vždycky zachránila.
Byl jsem tedy v šoku, když jsem viděl lidi, které medicína zachránit nedokázala. Samozřejmě jsem teoreticky věděl, že moji pacienti mohou zemřít, ale každá konkrétní smrt mi připadala jako zrada, jako kdyby někdo porušil pravidla.
Nevím, jakou hru jsem si myslel, že hrajeme, ale měli jsme vždycky vyhrát.
Každý začínající lékař a sestra se setkají se smrtí a umíráním. Když se to stane poprvé, někteří to opláčou, někteří se odpojí, někteří si toho skoro nevšimnou. Když zemřeli moji první pacienti, byl jsem příliš zdrženlivý, než abych plakal. Ale zdálo se mi o nich. Často jsem měl noční můry, jak nacházím mrtvoly svých pacientů u sebe doma — ve své posteli.
Již zesnulý chirurg Sherwin Nuland si ve své známé knize How We Die (Jak umíráme) stěžuje: „Nutnost konečného vítězství přírody byla v předchozích generacích očekávána a přijímána. Lékaři byli ochotnější poznat znamení prohry a nebyli tak arogantní při jejím popírání.” Co to ale znamená být méně arogantní v jednadvacátém století s jeho úžasným technologickým arzenálem?
Člověk se stává lékařem a myslí si, že je to kvůli uspokojení, které tato práce přináší. To je však ve skutečnosti radost z vlastní schopnosti. Je to hluboké uspokojení, jako když se řezbáři podaří opravit křehký starodávný kus nábytku.
Částečně vychází z toho, že pomáháte druhým. Také ale vyplývá z vaší technické šikovnosti a ze schopnosti řešit složité a náročné problémy. Vaše schopnost vám dává bezpečný pocit identity.
Nic tedy neohrožuje lékařovo vědomí vlastní identity tolik, jako pacient, jehož problém nedokáže vyřešit.
Před tragédií lidské existence, tedy faktem, že umíráme od chvíle, kdy jsme se narodili, není úniku. Člověk to může i pochopit a přijmout, ale to neznamená, že se s tím dokáže vyrovnat. Moje povolání staví na tom, že dokáže věci napravit.
Jestli máte problém, který je řešitelný, víme jak na to. Ale pokud řešitelný není? Neschopnost odpovědět na tuto otázku způsobila už mnoho necitelnosti, nelidskosti a strašného utrpení. Snaha udělat ze smrtelnosti medicínskou záležitost je ještě mladá. Jen pár desetiletí.
A důkazy odhalují, že selhává.
Nemusíte strávit moc času se staršími nebo terminálně nemocnými lidmi, abyste viděli, jak jim medicína nedokáže pomoci. Naše poslední dny jsou obětovány postupům, které nám poškozují mozek a vysávají život z těla kvůli záblesku naděje na zlepšení.
Závěr života trávíme v institucích —domovech pro seniory a jednotkách intenzivní péče — kde nás povinné a anonymní rutinní postupy odříznou od všeho, na čem nám v životě záleží.
Náš odpor k tomu upřímně se zabývat otázkami stárnutí a umírání zvýšily utrpení, kterému vystavujeme umírající a odpíráme jim naplnění jejich základních potřeb.
Nemáme žádnou souvislou představu o tom, jak by lidé mohli žít úspěšně až do úplného konce a proto jsme dovolili, aby naše osudy ovládaly rozkazy medicíny, technologie a cizích lidí. Co když přímo před našima očima existují lepší možnosti a jen čekají, až si jich všimneme?
Mezititulky jsou redakční. Článek vyšel na portálu ideas.ted.com.