Česká výchova stále hodně trestá

Škoda každé rány, která padne vedle, praví české úsloví.

Platí ale ještě v dnešní době? Jak tenká je hranice mezi výchovou a týráním? „Ve výchově dětí je důležité, aby se rodiče domluvili, jak chtějí dítě vychovávat, jasně nastavovali pravidla a laskavě, ale důsledně je vyžadovali.

Příliš liberální výchova dle mého názoru dětem neprospívá a mnohdy vede k vnitřní nejistotě dítěte, které se neorientuje 
v požadavcích, jež na něj dospělí kladou,“ říká pro Deník psycholožka Pavlína Tomášková z Hradce Králové.

Fyzické tresty jsou podle ní spíše projevem bezradnosti rodičů. „Přiměřená forma potrestání však má ve výchově své místo, může dát dítěti rychlou zpětnou vazbu. Je však třeba zdůraznit, že by trest neměl 
ve výchově převažovat, naopak ocenění dítěte a pozitivní vzor rodičů jsou důležitějšími aspekty výchovy,“ dodává Tomášková.

Česká výchova stále hodně trestáPodobně to vidí i řada rodičů. Vyslovené bití ve výchově nezastávají, jedna „výchovná“ čas od času však podle nich neuškodí. „Vadí mi rodiče, kteří jsou lhostejní ke skutkům svých drahých dětí, které můžou prakticky cokoliv a když už vysvětlování, argumenty a bonbony dojdou a měla by přijít na řadu jedna výchovná, tak se raději otočí, než aby dál řešili, že jejich Dominiček mlátí lopatkou Honzíka, sype písek Aničce na hlavu, nebo tahá již půl hodiny za ocas Žerika. Výchova je každého věc, ale rozhodně jedna na zadek je podle mě v pořádku a rozhodně to neberu, jako nějaké svoje selhání,“ myslí si dvojnásobná maminka Simona Bártová z krajské metropole.

Nic se nemá přehánět

Kristýna Fléglová má na věc podobný názor: „Moje dítě je ve vzdorovitém věku, poslední dobou se mu třeba zalíbilo sednout si na zadek uprostřed přechodu, strkat prsty do toustovače, což samozřejmě dávno ví, že nesmí, a podobně.

Dostane jednu přes zadek nebo přes prsty, pamatuje si to a pro příště minimálně ví, že je to špatně. Sáhodlouhé vysvětlování uprostřed silnice opravdu praktikovat nebudu.

Myslím si, že nic se nemá přehánět a dobře mířená přes zadek z dobrého důvodu nikomu neublíží.“

Najdou se ale i rodiče, kteří jakákoli „plácnutí“ a jiné fyzické tresty neuznávají. „Podle mého to ve většině případů bez těch tělesných trestů zvládnout jde, ale je tam jedna hlavní podmínka – musí se chtít a člověk o tom musí být přesvědčen, že to půjde. Pokud někdo zastává názor, že bez toho to nejde, tak to prostě nejde,“ myslí si Karolína Havlická.

Pro mladou maminku Zoru je jakýkoli fyzický trest na dětech nepřípustný. „S manželem jsme si ve výchově vybrali tu těžší cestu nastavování hranic jinak než plácáním nebo planými výhrůžkami. Ta cesta je o to těžší, že jsme ji sami na sobě nezažili.

Byla jsem vychovávána klasicky s občasným plácnutím a pocit, který si pamatuji určitě není, že jsem si to zasloužila i když to rodiče mysleli „dobře“. Když mě naštve kolegyně v práci nebo kamarádka, že bych ji nejradši jednu vrazila, udělám to? Ne.

A svoje milované dítě, které se neumí bránit, plácnout mám a ještě s pocitem zadostiučinění, že to přece dělám z lásky pro něj? To ne.“

O bití dětí s Gabrielou Lepkovou

Hradec Králové /ROZHOVOR/ – K tématu se vyjádřila i vedoucí nízkoprahových a preventivních programů PROSTOR PRO, o.p.s.

Je dobré vychovávat děti i fyzickými tresty?Na tuto otázku určitě nelze jednoduše odpovědět.

 Osobně si myslím, že by si na otázku tohoto typu měl každý odpovědět sám a především by si měl odpovědět, čeho chce trestáním dítěte, ať už je to fyzicky nebo psychicky, docílit a co dítěti trestem způsobuje a co ho tím učí.

Tresty zřejmě dokážou v dítěti vyvolat poslušnost, na druhé straně ho ale také učí strachu, můžou v dítěti vyvolat dojem, že ho trestající osoba nemá ráda.

Trestané dítě se také učí poměrně jednoduchý mechanismus, který pak uplatňuje ve svém dalším životě – něco jsem neudělal správně – dostanu trest – vše je vyřešeno. Dítě pak už nemusí více přemýšlet nad důsledky svého jednání. Už dopředu ví, co bude následovat, když něco provede a často je pro něj přijatelné porušovat domluvy i za cenu trestu.

Z mého pohledu, pohledu sociálního pracovníka, který pracuje s dětmi a mladými lidmi, fyzické, ale ani psychické tresty neshledávám jako vhodný výchovný mechanismus. Samozřejmě ale dokážu pochopit, že zkrátka občas ujedou rodiči nervy a k fyzickému potrestání se uchýlí.

Důležité ale je, aby si rodič vždy s dítětem, které někde pochybilo, něco provedlo, promluvil a vysvětlil mu, proč se právě k tomuto trestu uchýlil. Předcházet trestům jde, dle mého názoru, nastavováním hranic.

Ty vnímám jako základ pevného vzájemného vztahu, kde jsou lidé schopní se respektovat, tudíž neporušovat nastavená pravidla a nemuset se uchylovat k trestu.

Proč se k nim rodiče/učitele vlastně uchylují?Domnívám se, že každý rodič může mít jinou motivaci k používaní fyzických trestů.

Ale věřím tomu, že většina rodičů, kteří je používají, byla stejným způsobem vychovávaná a jsou přesvědčeni, že to je ten nejlepší způsob, jak přimět své dítě jednat a chovat se správně.

Jiní se zase k fyzickým trestům mohou uchýlit v afektu, další si myslí, že tím u svých potomků získají autoritu…Fyzické tresty v dnešním školství nejsou povolené. Pedagogové jednají dle školního resp. sankčního řádu, který daná škola používá. Nejčastějším trestem jsou ve většině škol různé druhy poznámek.

Ani ty ale nejsou účinnou formou, což by určitě školy potvrdily. V poslední době jsem zaznamenala, že se i z řad pedagogů ozývají hlasy, které volají po fyzických trestech, což mě trochu děsí. Je škoda, že se obecně nemluví v první řadě o prevenci, která je mnohem efektivnější, než represivní opatření jakéhokoli druhu.

Trest, ať už od rodiče či učitele, také vnímám jako selhání, selhání jednotlivce nebo systému.

Setkalo se někdy vaše zařízení s klienty, které takové výchovné metody ve svém prostředí zakoušeli a jak se situace řešila?V našich Nízkoprahových programech KLUBÍK a KLÍDEK pracujeme s dětmi a mladými lidmi, kteří prožívají různé obtížné životní situace.

Často s nimi hovoříme o jejich rodinném zázemí, o jejich vztahu k rodičům, sourozencům apod. To, jakým způsobem jsou doma trestány, k tomu patří. Určitě jsou mezi našimi klienty i takoví, kteří se s fyzickým potrestáním setkávají, častěji ale mluví o trestech v podobě různých zákazů.

S každým klientem pracujeme individuálně, řešíme tedy konkrétní situaci s ohledem na jeho možnosti, prostředí, ve kterém vyrůstá apod.

Vždy s nimi komunikujeme ale otevřeně, citlivě téma otevíráme, podporujeme je, aby s tím, v čem jsou doma nespokojení, s rodiči mluvili, sdělovali jim své pocity a třeba i možnosti, jak si s rodiči stanovit pravidla a případně i tresty, které budou pro obě strany přijatelné.

V případě, kdy jsme zjistili, že klient zažívá dlouhodobě nebo nepřiměřené trestání, tak jsme se obraceli na Oddělení sociálně-právní ochrany dětí, kde jsme upozornili na nestandardní podmínky, ve kterých dítě vyrůstá.

Existují nějaká doporučení, co dělat, když dítě zažívá takové chování ze strany dospělých pravidelně?V případě, že máme podezření na týrání dítěte, což může být i pravidelné či nepřiměřené fyzické či psychické trestání dětí, máte povinnost tuto věc oznámit, nejlépe na nejbližší Oddělení sociálně právní ochrany dětí. Jestliže jste navíc s takovým dítětem v kontaktu a dítě se vám samo svěří, je vhodné to, co vám říká, nepopírat, spíše dítěti naslouchat, nevést výslechové otázky, můžete mu sdělit, co je ještě normální a co už ne, můžete mu říci, že je potřeba se situací něco dělat a jak mu můžete pomoci vy osobně. No a pokud jste v bližším kontaktu s rodiči, jež podle vás dítě nepřiměřeně trestají, můžete i s nimi promluvit, jak na vás jejich výchovné metody působí a v čem překračují hranice.

Rodiče jsou při výchově stále častěji bezradní

Česká republika /ROZHOVOR/ – Zatímco v západní Evropě jsou například tělesné tresty úplně zakázané, u nás je přístup k nim poněkud tolerantnější. Ani rodiče v tomto ohledu nemají jasno.

Jak ukázal poslední průzkum agentury MML – TGI, zhruba třetina dotázaných je proti fyzickému trestání, zatímco pro stejnou část  rodičů do výchovy patří. Za nepřiměřenou výchovu se ale vedle fyzického trestu pokládá i ta, která je příliš liberální.

„Rodiče jsou si však stále častěji nejistí a neví, jak chování dětí ovlivňovat,“ říká před zítřejším Mezinárodním dnem dětí  klinická psycholožka Alena Paloušová, která se zabývá dětskou psychologií  a orientuje se také na rodinnou terapii.

Tradiční pojetí rodiny se podle ní v posledních letech sice až tolik nezměnilo, toto téma spíše obklopuje řada otazníků a protichůdných názorů. „Domnívám se, že tradiční rodina nad námi stále visí, a lidé o ní ví a různým způsobem se vůči této představě vymezují,“ dodává.

Kdo z rodičů přichází častěji k dětskému psychologovi?V poslední době jsme zaznamenali dobrý trend. Stále častěji chodí oba rodiče.

Pokud nepřijdou oba, je mnohem běžnější, než bylo dříve, že s dětmi přicházejí otcové. Samozřejmě stále existují rodiče – a spíše tátové, kteří neuznávají nějakou poradu u psychologa.

V zásadě je spolupráce s oběma rodiči dnes už běžná, což je velmi pozitivní.

Změnil se přístup k dětem?Ze strany rodičů je častěji nejistější, než býval dříve. Je různorodější, akcentuje „osobnost“ dětí a jejich neovlivňování tradiční výchovou.

Rodiče si myslí, že by měli hodně věcí nastudovat, a méně často řeší situaci přirozeným, instinktivním způsobem. Nic nelze paušalizovat, ale jde o jev častější  než dříve.

Navíc kvůli výchovným problémům se dnes chodí lidé radit se stále mladšími dětmi. To ještě před deseti nebo dvaceti lety nebývalo.

V čem je situace jiná?Dnešní rodiče si při výchově často neví rady. Cosi to vypovídá i o generaci jejich rodičů. Na problémy rodin je třeba se dívat v širším vícegeneračním kontextu.

Svou roli sehrála i totalitní společnost, život ve dvou rovinách: bylo jasně rozděleno, co se smí říkat doma a co mimo rodinu. Proto tak široký porevoluční příklon k různým alternativním výchovným přístupům.

Svůj vliv měly i pochybnosti o tradiční rodině.

Měla by být nějaká hranice v liberální výchově?Hranice být určitě musí. Právě proto, že rodiče často neví, kde a jak ji stanovit, mají s výchovou problémy.

A co dnes oněch „výchovných pár facek“?Právě na tom se nejvíce projevuje rodičovská nejistota. Někdy se bohužel i legislativně až příliš zasahuje do intimity rodin.

V zásadě se domnívám, že když rodič plácne dítě přes ručičku, je to pořád nějakým způsobem běžné a často účinnější než dlouze věc vysvětlovat. Dospělí se ale bojí tohle přiznat. Vesměs se předem brání, že oni přece děti nebijí.

Pak se ale ukáže, že výchovný pohlavek dá občas téměř každý. To, jak se démonizuje fyzický trest, má své dopady. Když dítě cítí u rodiče nejistotu, o to víc „tlačí na pilu“. Hledá své hranice. Dospělí jsou bezradní, když vysvětlování nepomáhá.

Když se rodič nebojí plácnout, kupodivu tělesné tresty vůbec nepotřebuje. Hranice je prostě pro dítě srozumitelná v jeho autoritě.   (Zdena Kolářová)

Česká výchova stále hodně trestá

Dvořáková: České školství nerespektuje individualitu. Děti můžeme vychovat i bez bití

Konflikt mezi matkou, která chce všemu vnutit řád, a dcerou toužící po svobodě. To je námět nové knihy Petry Dvořákové Vrány.

Spisovatelka se v ní do obou postav vžívá se stejnou empatií, s jakou v románu Dědina nahlédla do myšlení pevně zakořeněných starších obyvatel české vesnice a jejich mladších potomků přejímajících městský životní styl. O generačních propastech mluví i v rozhovoru.

Ve své nové knize Vrány vyprávíte příběh 12leté Báry, která žije ve zdánlivě fungující, nerozvedené rodině. Ta ale za vnější slupkou spořádanosti skrývá hluboké konflikty mezi rodiči i dětmi. Myslíte, že je taková rodina v současné české společnosti něčím typickým, nebo jde o extrém?

Rodina, kterou v knize vykresluju, poukazuje na ve společnosti zakořeněnou potřebu vypadat navenek dobře, žít alespoň naoko spořádaně. Tahle potřeba podle mě vychází z širšího společenského kontextu, například ze školského systému.

Ten máme v Česku stále nastavený tak, že rozdává jedničky a trestá chyby, čímž děti unifikuje, a jakmile se objeví žák, který se vymyká, tak mu za to hrozí postih. Myslím, že jsme po revoluci školství strašně zanedbali, a ono tak stále pokračuje v kolejích, které nerespektují individualitu.

Rodiče, kteří v takovém systému vyrostli, se sami mnohdy nenaučili mít k jedinečnosti úctu, a když se jim najednou narodí dítě, které je trochu odlišné, tak nevědí, co si s ním počít.

Právě o tom jsem Vrány napsala a taky v nich ukazuju, že vnější spořádanost vytváří kolem rodiny krustu, která ji chrání před tím, aby někdo odhalil, že se v ní děje něco velmi traumatizujícího.

Pokud rodinu například zkontroluje někdo ze sociálky a vidí, že se dítě dobře učí, do školy přichází čisté a hezky oblečené, rodiče pravidelně navštěvují třídní schůzky a doma je uklizeno, tak si řekne, že je všechno v pořádku a žádný problém nepodchytí.

Postava Báry v novele působí jako nadaná dívka, která ze školy přichází s dobrými známkami. Přesto se své matce nikdy nezavděčí a schytává od ní jen výčitky, proč není taková jako její sestra. Kde se v matkách taková averze vůči vlastnímu dítěti může brát?

Na to odpovídá mnoho psychologických teorií. Podle jedné z nich bývá starší sourozenec odmalička více zaměřený na výkon, protože právě on je ten, u koho rodiče poprvé sledují první krůčky, první slova a tak dále, zatímco v případě dalšího dítěte už pro ně nic z tohohle není nové.

Pokud tedy rodiče své první dítě odmalička za každý pokrok chválí, má mnohem větší tendenci reagovat na tohle ocenění poslušností a dál dokazovat, že je šikovné.

Budete mít zájem:  Pýchavka vatovec – méně známá houba, výborná na řízky

Druhorozené dítě už rodiče mnohdy tolika pochvalami nezahrnují, takže nebývá tak poslušné a poslušnost je, jak už jsem zmínila, v naší společnosti velmi vyzdvihovaná hodnota.

Zároveň v knize naznačujete, že autoritářský styl výchovy může být u rodičů ventilem vlastní frustrace. Je to tak?

Ano, Bářinu matku frustruje, že nemá takový život, jaký by si přála, a ona navíc sama neví, co přesně by chtěla jinak, jenom se cítí být nespokojená.

Jednak jí chybí stále uklizená domácnost, vzorná holčička, která sdílí stejné hodnoty, zároveň jí schází opora ze strany manžela, který je spíš pasivní a za její názory se nepostaví.

Na nátlak své ženy reaguje až agresivitou vůči Báře, kterou ale netrestá z vlastní vůle. Je uštvaný svou manželkou, která do něj tak dlouho šije, až na Báru sám vyletí.

Setkala jsem se s případem jednoho starého pána, který působil jako nejklidnější člověk na světě, a přesto se dopustil domácího násilí na své manželce. Ta ho totiž zavalila takovým psychickým terorem, že to nezvládl a vybuchl. Bářin otec je trochu podobný případ. Dceru mlátí proto, že je podpantoflák, který se své manželce nikdy nepostaví a troufne si jenom na Báru.

Chtěla jste ve Vranách upozornit i na to, že fyzické trestání dětí česká společnost pořád bere jako něco úplně normálního, přestože může být příčinou psychických traumat?

Ano, jistě. I v dnešní době se člověk pořád setkává s názorem, že je normální dítěti nařezat. Mám dva syny, kterým je dnes už přes 20, na jejich výchovu jsem byla řadu let sama, a přesto můžu z vlastní zkušenosti říct, že jsem je zvládala vychovat i bez fyzických trestů.

Samozřejmě dokážu pochopit situaci, kdy malému dítěti dáte přes plínku lehké plácnutí na zadek, ale je důležité nepřekročit míru. Když v Česku veřejně řeknete, že bít děti je špatné a způsobuje jim to traumata, tak se okamžitě ozvou hlasy, které budou tvrdit, že je rodiče řezali jak žito a vychovali z nich dobré lidi.

Sami přitom mnohdy vůbec nemusí reflektovat, co to s nimi na podvědomé úrovni udělalo.

O Vranách jste řekla, že to pro vás byla jedna z knih, které se vám psaly velmi obtížně. Proč?

Strašně jsem chtěla, aby to byla knížka s dobrým koncem a čím víc jsem psala, tím víc jsem zjišťovala, že nejsem schopná pro Báru najít nějaké řešení, kterým bych jí pomohla.

Dělala jsem si průzkum mezi učiteli i sociálními pracovníky a opravdu jsem přišla na to, že i když má dítě třeba modřiny, tak to rodiče mohou zamluvit tím, že někde spadlo, a když by měl učitel zavolat sociálku, musí zase přemýšlet, jestli tím dítěti prospěje, nebo uškodí.

Takové situace bývají strašně složité a já jsem nakonec pro Báru našla jediné vysvobození, které teď čtenářům nechci prozrazovat.

Konflikty mezi rodiči a dětmi byly výrazným motivem i ve vašem dva roky starém románu Dědina, kde jste vylíčila vesnický život na Vysočině. Myslíte, že se mezigenerační propasti na venkově projevují ještě markantněji než ve městech?

Vycházím jenom z vlastních zkušeností z doby, kdy jsem na vesnici na Vysočině sama žila, nebo z momentů, kdy se tam vracím, ale zdá se mi, že se tam v některých rodinách skutečně nejde tak daleko pro ránu.

Stejně tak tam ale už v jiných rodinách vidíte rodiče, kteří se při výchově řídí obyčejným selským rozumem a sahat k bití vůbec nepotřebují.

Přijde mi, že na vesnici jsou tyhle mezigenerační rozdíly hlavně víc vidět, než že by se lišily od města.

Mezigenerační neporozumění se tam soudě dle vaší knihy hodně točí kolem vztahu k práci a k půdě.

Zatímco mezi starší generací ještě najdeme dříče, kteří jsou ochotní od rána do večera makat na poli, mladším ročníkům už na vlastních pozemcích tolik nezáleží a chtějí si víc užívat.

Došlo podle vás k této proměně pod vlivem totality, která vymýtila soukromé statkáře, nebo vidíte příčinu jinde?

Totalita pevnou vazbu k půdě určitě zpřetrhala. Lidé na vesnici dřív uvažovali o tom, že mají své pole, o které se musí starat, pěstovat tam plodiny a pást tam krávy.

Byli na tom poli zcela závislí, museli řešit, jestli se jim urodí a jestli nepřijdou kroupy, které jim úrodu vezmou. Pak ale vznikla JZD, pole se vyvlastnila a všechno bylo všech.

V době, kdy lidé pracovali na vlastním, starali se o to pořádně, ale po znárodnění na to spousta z nich kašlala.

Generace sedláků, kterým se pozemky po revoluci vracely, k nim ještě vztah měly, protože jim o nich vyprávěli jejich rodiče, ale svým dětem tyhle hodnoty už kolikrát předat nedokázaly, ta zkušenost závislosti jen na půdě je pro mladší ročníky příliš vzdálená.

A současně ty první generace zemědělců po revoluci jsou ve věku, kdy jim dochází fyzické síly.

Mladší generace vidí, že z vlastních polí budou mít jen minimální výdělek, budou závislí na počasí a současně si uvědomují, že půda je z minulých let zhuntovaná a odvodněná.

Současně se z vašeho románu zdá, že mladší ročníky vesničanů stále více přebírají městský životní styl, nebo do měst rovnou odcházejí, což jim rodiče a prarodiče vyčítají. Mizí tím rozdíly mezi městskými a venkovskými obyvateli?

Tyto rozdíly se opravdu začínají do jisté míry stírat. Na vesnicích vznikají satelity, kde mladí lidé žijí městským způsobem života, ale starousedlíci je mnohdy považují za cizáky a tenhle pohled přetrvává klidně dvě generace. Na druhou stranu to možná starší generace postupně začnou vnímat jinak.

Když z jejich vesnice někdo odešel do města, brali to tak, že si jde za pohodlnějším životem. Zároveň na vesnice proudí lidi, které už nebaví žít ve městech. Někteří tam chtějí jen bydlet, užívat si čistý vzduch a s nikým se nestýkat.

Takoví lidé nikdy nezapustí kořeny a kořeny jsou něco, co se na venkově strašně cení.

Jaké jste vlastně ve vesnici na Vysočině prožila dětství? Četl jsem, že váš vztah s rodiči taky nebyl v době dospívání zrovna idylický.

Dnes o tom hodně přemýšlím. S rodiči jsme věčně řešili problém, že nám chyběla voda. Vesnice neměla veřejný vodovod, na dvoře sice byla studna, která ale v létě vždycky vysychala.

Oba rodiče pracovali v dělnických profesích, nevydělávali moc peněz, a tak nám nemohli kupovat to, co si mohly dovolit některé jiné děti kolem nás. Vyrostla jsem ale v takové skromnosti, že jsem si jim nedovolila zazlívat, že mi něco nemohou dopřát.

Kvůli těžké životní situaci vznikaly u mých rodičů frustrace, které samozřejmě měly důsledky pro celou rodinu.

Přicházeli z práce úplně vyšťavení, netekla jim voda, báli se, že nebudou mít peníze na uhlí, abychom přečkali zimu a do toho se starali o tři děti. Sahali po starých výchovných metodách, kdy bylo hlavně důležité srovnat děcko do latě.

Ale těžko jim to vyčítat, protože se na vesnici v té době nedostala žádná osvěta. Otázku, odkud se vzalo naše vzájemné neporozumění, dodnes nemám úplně zodpovězenou. Mohl to být jen konflikt odlišných osobností.

Tím, jak jsem sama dospěla a rodiče zestárli, hrany mezi námi se postupně obrousily.

Ve 14 letech jste z domu odešla do kláštera. Byli vaši rodiče věřící?

Babička a dědeček byli věřící, ale s mými rodiči a sourozenci jsme v dětství do kostela nechodili, přestože jsme všichni byli pokřtění.

Já a moje sestra jsme paradoxně byly na vesnici jediné děti, které nenavštěvovaly hodiny náboženství, a já dodnes nevím proč.

Až těsně před revolucí nás máma zničehonic začala do kostela brát a to, že jsem ve 14 dobrovolně odešla do kláštera, byl podle mě výsledek nějaké citové frustrace v rodině.

Z dnešního pohledu si říkám, že pustit 14letou holku do kláštera je ze strany rodiče úplný nesmysl. V té chvíli se rodiče měli zamyslet a říct si: „Aha, tady je něco blbě.

“ Když jim ale netekla voda z kohoutku, tak něco takového řešit neměli kdy a možná ani nedokázali.

K náboženské konverzi člověka koneckonců z pohledu psychologů a sociologů vždycky dovede soubor nějakých emočních frustrací.

Teenagerský věk bývá většinou spojený s potřebou bouřit se proti autoritám. Jak to šlo s životem v klášteře dohromady?

Pro mě byl v jistém smyslu projevem vzdoru právě odchod do kláštera. Přišla jsem tam v 90. letech, kdy život v klášteře vypadal jako jedna velká divočina. Byl to klášter v Rajhradě, kde před revolucí fungovala kasárna a po odchodu vojáků jsme tam žily v dost polních podmínkách, které uspořádaný život úplně neumožňovaly.

Rebelství se u mě pochopitelně projevovalo i v klášteře, věci, na kterých starší sestry lpěly, mi kolikrát připadaly postavené na hlavu a s jednou z mladších sester jsem tam vedla takový dětinský odboj. V klášterech v porevoluční době úplně chyběla celá střední generace řeholnic.

Byly tam jen ženy nad 70 let a pár holek kolem 25, které si ty starší za totality potají vychovávaly.

Tahle věková propast mezi vámi a staršími sestrami byla i důvodem, proč jste klášter posléze zase opustila?

Ne, starší sestry mě vyhodily a důvod jsem zjistila až po letech, kdy jsem se opět setkala s jednou z mladších sester. Ta se mi přiznala, že se mi tehdy chtěla za něco pomstít, tak ostatním řekla, že tajně chodím za nějakým klukem. Po těch letech jsme se tomu už jen zasmály.

Víra vám ale navzdory nucenému odchodu vydržela, a to i přesto, že jste si později prošla řadou těžkostí včetně vážné nemoci vlastního syna a úmrtí partnera. Jak takové životní zlomy promění způsob, jakým člověk o víře uvažuje?

Po náboženské konverzi se vám většinou nejdřív úplně změní hodnoty, najednou se pro vás stane nejvyšším dobrem Bůh a často při tom vypustíte kritické uvažování.

Dřív nebo později se vám ale tahle nezralá víra začne rozpadat, a to třeba právě pod vlivem složité životní situace.

Postupně zjišťujete, že něco, čemu jste věřili, nefunguje, že Pán Bůh jen tak neluskne prsty a neudělá zázrak. Na konci vám buď z víry něco zbyde, nebo ne.

Pro mě se i díky studiu filozofie víra stala velmi rozumovou záležitostí. Věřím, že Bůh dal člověku zdravý rozum, který by měl používat, přestože tenhle selský rozum u mnoha nadšených náboženských konvertitů mnohdy chybí. Současně přijímám, že rozumem nedokážu najít odpověď na všechny otázky, které si kladu, a tak je nechávám nevyřešené. Tedy aspoň prozatím.

Vaše knihy na mě každopádně působí dojmem, že si otázky kladete ráda a taky ráda čtenářům zprostředkováváte uvažování lidí, kteří jim na první pohled nemusí být blízcí. Projevuje se to ve vašem stylu psaní, kdy dáváte nahlédnout do myšlenkových pochodů více postav. Vnímáte literaturu jako prostředek, jak se vcítit do někoho, kdo je člověku zdánlivě cizí?

Ano, myslím, že literatura může u člověka rozvíjet empatii. Otevřít čtenáři jiný pohled na nějaký problém je podle mě jednou z jejích vůbec nejdůležitějších funkcí. Právě proto při psaní volím ich formu a dovoluju si být zároveň v kůži několika postav.

Nedávno vyšel výborný článek Mirka Balaštíka, šéfredaktora nakladatelství Host, který si všímá toho, že čeští kritikové už dlouhé roky ignorují společenské aspekty literatury. Neberou příliš v úvahu, jestli knihy mají potenciál nějak rozšiřovat čtenářovy obzory a spíš je jen srovnávají se svými představami o tom, jak má literatura vypadat.

Pro mě osobně je estetická stránka literatury taky důležitá, ale stejně tak kladu velký důraz na její výpovědní hodnotu pro člověka a společnost.

100 let za opicemi? Dvě třetiny českých rodičů bijí své děti

Nedávno jsem potkala svou známou. Vyprávěla mi o svém jedenáctiletém synovi, který ztratil zadání ke školní práci. A co hůř – líčila mi, že se ani nesnažil ho najít. Tvrdil, že ho prostě nemá a že se zeptá spolužáků. Když odešel do školy, jeho matka ho za pár sekund našla ve zmatku na jeho psacím stole. 

Podle ní to bylo další synovo minus, protože se ani nesnažil zadání hledat. A proto chystala trest. Líčila mi, že až se vrátí domů, čeká ho výprask. Přišlo mi to docela děsivé, zvláště snad tím klidem, s jakým mi to vyprávěla. 

Ujistila jsem se, že nežertuje, a počkala jsem, zda si trest nakonec nerozmyslí. Ujistila mě, že rozhodně ne. Možná by vás to také zarazilo, ale fakt je, že zase taková výjimka to není. Spíš naopak. 

Přestože je v řadě evropských zemí fyzické trestání dětí zakázáno, Češi ho stále při výchově dětí hojně používají.

Vždyť 63 procent české populace připouští užívání fyzických trestů minimálně ve výjimečných případech. Vyplývá to z nového výzkumu Ligy otevřených mužů (LOM) a výzkumné agentury Nielsen Admosphere.

Přeloženo do běžného života: skoro dvě třetiny rodičů si myslí, že občas nějaká ta rána neuškodí. 

Srovnání s obdobným výzkumem z roku 2013 ukázalo, že přístup české populace k fyzickému trestání dětí se v zásadě nezměnil. 

Rodiče nejvíce trestají neposlušnost

Z výzkumu vyplývá, že téměř polovina (46 procent) rodičů, kteří používají fyzické tresty alespoň ve výjimečných případech, k nim sáhne z důvodu „neuposlechnutí rodiče či prarodiče“.

Druhým nejčastějším důvodem je „lhaní“ dítěte, které je ovšem významně důležitější pro rodiče dětí starších 18 let (59 procent).

Budete mít zájem:  Pánevní zánětlivá nemoc – co je to – příznaky, příčiny a léčba

U rodičů dětí mladších je lhaní důvodem k fyzickému trestání pouze v třetině případů.

„Fyzické tresty rodiče velmi často používají s cílem udržet si rodičovskou autoritu a ukázat dítěti potřebné hranice.

Tyto tresty, především při jejich pravidelném používání, však autoritu rodiče snižují a hranice, které jimi rodič u dítěte vytváří, jsou hranicemi strachu, a nikoli hranicemi vnitřními.

Dítě dodržuje pravidla ne kvůli tomu, že se s nimi ztotožňuje, ale kvůli tomu, že se bojí,” říká k tématu Petr Matoušek, odborný garant projektu Výchova bez násilí, který probíhá pod hlavičkou Ligy otevřených mužů. 

Blíží se konec tolerance k plácnutí a fackám?

Nejčastějším fyzickým trestem, který rodiče používají, je „plácnutí na zadek nebo přes ruce“. Této metody alespoň někdy využívá polovina rodičů nezletilých dětí, kteří používají fyzické tresty. Celá pětina pak neváhá dát pohlavek či facku. Téměř polovina české populace nad 15 let (43 procent) však facku nebo plácnutí nepovažuje za fyzický trest.

V tomto přístupu se však velmi liší mladší generace rodičů a budoucích rodičů. S výrokem, že „facka nebo plácnutí není fyzický trest“ souhlasí nejvíce lidé nad 55 let – více než polovina. U lidí mladších 24 let je to už jenom čtvrtina. 

Plácnutí a facky z výchovy pravděpodobně jen tak nezmizí. Skoro sedmdesát procent české populace se sice domnívá, že fyzické tresty nevychovávají, ale v určitých situacích je stále považují za nejlepší řešení. A pokud jde například o to, zda by fyzické tresty měly být zakázány zákonem, mají Češi poměrně jasno, a to včetně mladší generace.

Jejich zákaz v současné době podporuje jen sedm procent české populace 15+. Přesto zejména srovnání generace dnešních rodičů (dětí do 18 let) a starších rodičovských generací, které mají již dospělé děti, ukazuje, že tolerance k fyzickým trestům ve výchově v České republice již výrazně klesla – a dá se předpokládat, že bude i nadále zvolna klesat.

Při používání trestů kopírujeme své rodiče

Předchozí výzkumy ukázaly na přenos používání fyzických trestů mezi generacemi. Pokud je dítě fyzicky trestáno, je velká pravděpodobnost, že bude tento výchovný prostředek používat i při výchově svých vlastních dětí. Jako jediná cesta k prolomení tohoto stereotypu se tedy jeví změna chování rodičů.

„Rodiče velmi často trestat vlastně nechtějí. Činí tak zejména pod tlakem svého stresu. Zpětně potom trest obhajují jako jediné možné řešení. Samotný trest pak vlastně nemá nic společného s cílem napravit nebo poučit dítě – je to spíše o nás a našich emocích,“ míní Petr Matoušek. 

Liga otevřených mužů proto přichystala kurzy Výchova bez násilí, na kterých mají rodiče možnost naučit se, jak výchovu bez použití fyzických trestů zvládat. Jak si udržet rodičovskou autoritu a ukázat dítěti potřebné hranice bez použití násilí – včetně facek, pohlavků a plácnutí.

Výchova dětí v Česku: 5 metod a jejich rizika

Foto: fizkes, Shutterstock.com

Jak vychovávat dítě? Metod, rad a zaručených návodů existuje nespočet. A mnohdy jde o postoje zcela protichůdné. Jak se v tom vyznat? Možná se stačí držet jednoho hesla: Všeho moc škodí! Snad na žádné metodě není nic vyloženě špatného, pokud ji nedovedete do extrému.

Dítě potřebuje pevnou ruku a jasný řád. Ale také volnost a prostor pro svůj vlastní rozvoj. A nejde to ani bez lásky, pochval a rodičů, kteří jsou připraveni svému dítku pomoci vždy, když je potřeba.

Jenže je nutné všechny tyhle věci nějak rozumně namíchat, nezvolit jen jeden výchovný přístup a na něm trvat za všech okolností. Všeho s mírou, chtělo by se říct. Tohle je pět nejtradičnějších rodičovských postojů, na nichž vlastně není nic špatně – jen to nesmí být extrém.

Vztah rodič–dítě je rovnocenný, nikdo v něm nemá navrch, každý má právo na vlastní názor, na snahu ho prosadit, na samostatné rozhodování a podobně. V tomto případě je rodič spíš kamarád, rovnocenný parťák.

Myšlenka to není vůbec špatná, koneckonců děti nejsou hloupé jen proto, že jsou malé. A nikde není psáno, od kolika let máte právo na vlastní názor. Jenže přece jen, rodiče mají větší životní zkušenosti a vidí dál než tříletý špunt.

Takže liberalismus do rodičovství samozřejmě patří, ale v určité míře. Jsou věci, které můžete nechat na dítěti, aby za své rozhodnutí neslo následky a tím získávalo tolik potřebné životní zkušenosti. (Nechceš rukavice? Fajn, sám poznáš, jak ti budou mrznout prsty, až uplácáš první sněhovou kouli. A potom půjdeme domů, protože tobě bude zima.)

A pak jsou věci, které na dítěti nechat nelze (Chceš se proběhnout po silnici? Ani omylem, přejede tě auto!), a je potřeba přikročit spíš k rodičovské autoritě.

Dítě se musí naučit samo rozhodovat a prosazovat svá přání, ale také pochopit, že občas se vyplácí úcta k určitým autoritám, k těm, kteří toho vědí víc.

Foto: pikselstock, Shutterstock.com

Nechat děti růst jako dříví v lese? Také možnost, ale ne ideální

Odpůrci volné výchovy oponují tím, že dítě potřebuje jasné hranice, za které prostě nesmí. A toho lze docílit jen přísností a důsledností.

I tohle je samozřejmě pravda, ale extrémní přísnost může hodně uškodit. Hrozí totiž, že vztah rodiče a dítěte bude založen spíš na strachu než na důvěře – a to je špatně. Dítě by mělo „poslouchat“, ne protože se bojí trestu, ale protože se naučí akceptovat a pochopí, že to s ním rodič myslí dobře, má víc zkušeností, jeho rady jsou správné.

Takže přísnost ano (v určité míře), ale spíš na základě vysvětlování (dítě musí vědět, proč po něm něco chcete) a ne jen strohých příkazů. Víte, co je nejhorší odpovědí na dětskou otázku „Proč“? „Protože jsem to řekl(a)!“

Foto: wowsty, Shutterstock.com

Dítě by se vás nemělo bát, ale spíš vám důvěřovat

Jsem tu pro tebe, a když budeš něco potřebovat, nikdy ti neřeknu ne. Ano, rodič by měl být potomkovi oporou, pomocnou rukou v cestě životem, ale i tady jsou určité hranice. Tříletému capartovi pomůžete zavázat tkaničku, ale školák už tohle musí zvládnout sám.

Nezaměňujte pomoc s posluhováním! Z potomka by měl vyrůst schopný a samostatný dospělý, ne velké dítě, které bez pomoci maminky či tatínka neumí žít.

Potomka musíte chválit, jen tak z něj vychováte sebevědomého člověka. Ano i ne. Když se dítěti něco povede, rozhodně ho pochvalte! Pochvala musí být zasloužená – chválí se za něco, co není zcela obvyklé.

Takže můžete pochválit dvouleté dítě, že samo snědlo oběd, aniž by byly špagety po celé kuchyni, ale chválit za to samé prvňáčka?

Neustále chválené děti získají pocit, že každá malichernost si zaslouží obdiv, vše, co udělají, je NĚCO, že jsou obecně skvělé a úžasné. Střet s realitou (ve škole, v zaměstnání…) pak může být pořádně tvrdý.

Nezapomínejte, že sebevědomý člověk není ten, který je přesvědčen o své dokonalosti, to je spíš namyšlený hlupák. Sebevědomý člověk zná své silné i slabé stránky. Umí přiznat chybu a snaží se pracovat na tom, co mu příliš nejde.

Foto: Iakov Filimonov, Shutterstock.com

Děti chvalte, ale jen když si to opravdu zaslouží

Děti potřebují jasný řád. Přesný čas na jídlo, na spánek, na hru a podobně. Prostě rituály, které jim dodávají pocit bezpečí.

To je rozumné a obzvlášť to platí pro miminka a batolata. Neumějí hodiny, nemají ještě zažitý denní rytmus a všechny pravidelné rituály (pohádka před spaním, mazlení před spánkem po obědě, dopolední dovádění na písku…) jim pomáhají pochopit, co je čeká, jaká část dne je a podobně.

Ale pozor, někdy není od věci řád trochu porušit. Nechat dítě déle vzhůru, protože je pálení čarodějnic a to je přece zážitek. Nebo jste na dovolené a ráno si můžete přispat. Anebo jste vyrazili na výlet a oběd nebude v pravé poledne.

Zaprvé je fajn občas udělat něco jinak, nebýt neustále svázaný pravidly a uvolnit se. Zadruhé tím dítě nenásilně učíte reagovat na nečekané změny, improvizovat, chápat, že ne vždy jde všechno podle plánu. A to je pro život přece velmi důležité.

Jaká metoda je nejsympatičtější vám?

Chat: Mgr. Milan Studnička — Sama doma — Česká televize

Martin: „Většinou dnešní matky vychovávají syny jako mazánky. Uklidí, navaří vše za ně vyřidí. Opečovávají je do dospěleho věku. Pak se chlapečkům od maminky nechce. Jak takový muž se má sám postarat pak o rodinu? Dřiv šel na vojnu v mladém věku se ženil a zvládlo se to. A pak ty ženy chtějí v nich mít muže. Ale jak když je to nikdo nenaučil?!“

Mgr. Milan Studnička: „Martine popisujete celospolečenský problém, který je opravdu velmi závažný. Kluci se neučí zodpovědnosti, neučí se samostatnosti, jsou voděni za ručičku a pak tvrdě narazí, jakmile musí zatnout zuby, neví co s tím. Kažodpádně není to ani tak problém matek, ale hlavně otců, kteří jsou ti, kdo mají kluky vést.“

Radka: „Dobrý den syn 13 let-vždy průměrný prospěch, nyní zhoršení prospěchu a neustále odmítání se učit, zatloukání, následně pak zklamání ze špatné známky… pořád stejný kolotoč.. už nevím jak mu domluvit a kde přitvrdit… Děkuji za případnou odpověd Radka“

Mgr. Milan Studnička: „Radko, přitvrdit ve 13 letech už bohužel nefunguje. Dítě má mít pravidla před pubertou a v pubertě už má vědět, co je potřeba dělat.

Syn naopak potřebuje cítit zájem a vnímat, že si ho vážíte. Takže si povídejte o tom, co jeho baví, o jeho počítačových hrách, a dejte mu najevo uznání.

Jakmile obnovíte důvěru, což může trvat i několik měsíců, můžete znovu řešit důležitost učení se.“

Karolina: „Jak mají otcové svoje syny vychovát v pubertě?“

Mgr. Milan Studnička: „Právě, že v pubertě už je pozdě. Otec má vychovávat v dětství, na prvním stupni školy, ovšem v pubertě už má být hlavně průvodce. Vychováváme rozhovorem, dialogem, zájmem a hlavně vlastním příkladem.“

Majka: „Dobrý den, syn necelých 15let, puberťák. Vždy milý komunikativní teď náladový, podráždněný nemluví. Někdy mě totálně ignoruje nemá ze mě respekt. Jedinou autoritu má z otce. Když jsou spolu tak je úplně vyměněný.

Řeší spolu fotbal pomáhá mu v dílně prostě dva parťáci až na to že má tendenci mě pred manželem schazovat a ten je na jeho straně. Mrzí mě to, že by manžel měl stát při mě.

Ale on na děti nemá moc času a klukovi je pak vzácná chvilka s nim a neřeší běžné věci co musim já (škola, uklid). Co mě radite?“

Mgr. Milan Studnička: „Syn v 15 letech opravdu maminku nevnímá jako svou autoritu, proto jak Majko píšete, nemá z vás respekt – a je to tak správně.

Dospělý muž se totiž ženy bát nemůže, jinak by vztah nefungoval. Takže co bych vám doporučil, buďte k němu laskavá, mějte zájem o syna, dávejte mu najevo uznání za to, co má rád.

Tím máte šanci syna více rozmluvit a začít s vámi pohodověji fungovat.“

STOP: „V čem je podle Vás puberta specifická?“

Mgr. Milan Studnička: „Puberta je specifická v tom, že když není důvěra mezi dítětem a rodičem, rodič nemá šanci na dítě výchovně působit. Takže puberta je v podstatě životní předěl, ve kterém nám dítě vrací to, co jsme udělali do té doby špatně.“

AK: „Jak by měl otec vychovávat puberťáka, puberťáky?“

Mgr. Milan Studnička: „Otec musí vychovávat děti především do puberty, zatímco v pubertě už by měl „sklízet ovoce“ své výchovy. Takže si s dítětem v pubertě hodně povídat, zajímat se o něj, sdílet své zkušenosti z mládí v oblasti alkoholu, drog, sexu apod.

Puberta je období, ve kterém dostane otec vysvědčení své výchovy. Pokud s ním děti mluví, dělal to dobře, a pokud s ním nemluví, dělal to špatně. A pokud nemluví, musí se začít o děti zajímat, o jejich koníčky a zájmy. Nekritizovat jejich hry, ale zajímat se o ně.

Nekritizovat jejich postoje, ale zajímat se o ně. Být vzorem a zároveň mít pochopení.“

SK: „Čím je podle Vás puberta nejnebezpečnější?“

Mgr. Milan Studnička: „Na pubertě jsou nejhorší situace, ve kterých dítě nedůvěřuje rodičům. Dítě totiž začne dělat věci záměrně jinak, než to chtějí rodiče. Takže se přestává učit, přestává sportovat, tráví moře času na počítači, na mobilu, na tabletu. A tím pádem se nepřipravuje na svou budoucnost, která tím může být hodně ovlivněna.“

karel: „dobrý den,. moje dcera nechce chodit na procházky, musím jí nutit aby šla semnou ven . je jí 6. není tlustá ale líná ? co s tím“

Mgr. Milan Studnička: „Dobrý den, Karle, pokud budete dceru tlačit, může mít k procházkám čím dál větší odpor. Šestileté dítě si chce primárně hrát a pokud chcete jít na procházku, pak je dobré spojit ji s nějakým hřištěm, skluzavkou apod. aby se měla na co těšit.“

Petra: „Dob. den, mam syna skoro 15,vypada stale jako desetilety a nechce si se mnou povidat, tak jak jste to prezentoval, nechce slyset priklady a zazitky z nasich nactiletych dob.

Rika, ze to byla jina doba, stydi se za nas rodice, rika, ze jsme „trani“. Nepomahaji ani spolecne zazitky v prirode, vyletu, dovolene atp. Dokaze nam to pred akci poradne otravit a specha domu.

Uz nevim, jak na nej…“

Mgr. Milan Studnička: „Peťo, pokud už je to v takové fázi, napište si veškeré situace, které jste jako matka nezvládla a za všechno se synovi omluvte. Napište si, co všechno byste mu chtěla říct a hluboce a upřímně se mu omluvte. Pokud se za vás syn stydí, musí k tomu mít nějaký důvod. Zajímejte se o něj, o to, co mu vadí, co ho na vás trápí a dejte mu najevo, že nevíte, kam dál.“

Budete mít zájem:  Infikované klíště přesídlilo z lesů do měst. Kdo je v ohrožení?

Iva: „Se synem si chci o všem povídat, chci, aby mě taky o všem ,co ho trápí, z čeho má radost,informoval. On nechce, nechce se se mnou bavit. Pořád slyším jen “ nestarej se, sám všechno zvládnu.

“ Pokud spolu jdeme na tramvaj, vždy nastoupí jinými dveřmi, než já. Sedne si do vzdáleného místa. Pokud bych já nekomunikovala, i když mně dává najevo, že ho to obtěžuje,tak by bylo mrtvolné ticho.

Dělám to špatně?“

Mgr. Milan Studnička: „Dobrý den, Ivo, popisujete situace, které zažívá celá řada maminek. V tuto chvíli nemusíte nic dělat špatně, syn jen může reagovat na desetitisíce drobných napomenutí, upozornění, připomenutí, které jej celé dětství zlobily. A teď vám svou zlobu jen vrací zpátky.

Mnohé maminky si často neuvědomují, že pokud svého syna za den 20x na něco upozorní, za rok je to okolo 7000 upozornění. Takže v pubertě má syn za sebou přes 100tisíc upozornění a dává jasně najevo, že už s maminkou nechce mít nic společného.

Takže se mu omluvte za to, co všechno jste jako maminka nedělala dobře a zkuste se více zajímat o to, co jej na vás trápí.“

Veronika: „Dobrý den, pubertu syna jsme zvládli skoro bez jakýchkoliv konfliktů, ale v čem teď trochu tápeme, je situace, kdy vám přivede domů svou 15 letou dívku, jak nastavit pravidla i vzhledem k mladším bratrům…když budu nekompromisní, mam strach, ze ho začnu ztrácet dříve než do dělá školu atd.“

Mgr. Milan Studnička: „Veroniko tato témata jsou moc hezká 🙂 Pokud jste to do této doby zvládli dobře, zkuste s ním mluvit o prevenci, o sexualitě, o milování, o rizicích.

Kupte mu prezervativy a dejte mu najevo svou podporu. I kdybyste mu cokoli zakázala, stejně nemůžete ničemu zabránit a akorát se vám uzavře a začnete ho ztrácet.

Zkuste mluvit i s jeho partnerkou jako kamarádka, se zájmem… Držím vám palce!“

Jana: „Dobrý den , doporučil by jste mi nějaou knihu o výchově?Mám 7 měsíčního syna a nerada bych při výchově šlápla vedle.Děkuji“

Mgr. Milan Studnička: „Jani výborná kniha pro dítě v tomto věku je Koncept kontinua. Okolo druhého roku a dále už se parádní kniha Respektovat a být respektován. A pokud byste chtěla vnímat výchovu komplexně, podívejte se na náš web: www.dovychovat.cz, kde máme velmi podrobný on-line kurz Jak vychovat chlapečka, jak vychovat holčičku.“

Marie: „Mám 3děti, 15let, 8let, 3roky. Nejstarší puberták je pořád pokouší něco jim dělá (např.tomu prostřednímu pořád žmolá ucho i když to nesnáší) a oni pak se vztekají, kňápou a řvou. Nechci to mezi nimi řešit, ale vždy mě přetečou nervy. Chci jen aby byl klid. Jak tyto situace mezi nimi řešit?“

Mgr. Milan Studnička: „Dobrý den, Maruško, jakákali provokace tohoto typu je jen boj o pozornost. Je potřeba, abyste se naučila řešit tyto spory. Ne, jako soudce, ale jako mediátor, který se zajímá o obě strany. Zkuste si pořídit nějakou knihu o mediaci, anebo na náš web www.dovychovat.cz, kde máme komplexní on-line kurz o výchově dětí.“

Marcela: „Dobrý den, chystám se svého 15 měsíčního syna odstavit od kojení. Slyšela jsem, že to může mít důsledky v pubertě.

že spontánní odstavení je taková malá revoluce, puberta, a když to udělám násilně, nemusí se to vyplatit. Jenže syn kouše, je na prsu už 14 dní co 30 minut až 45 minut. když u nevyhovím, je tu křik.

máme ještě 25 měsíční dceru a potřebuji prostor i pro ni….děkuji za odpověď a hezký den“

Mgr. Milan Studnička: „Dobrý den, Marcelo, kojení je velmi důležité pro vztah matka-dítě a pokud odstavíte dítě příliš brzy, může to mít vliv na jeho sebevědomí, sebepřijetí, ale i tendenci k závislostnímu chování v dospělosti.

Nevím, jaké jsou vaše důvody odstavit chlapce takto brzy, mé doporučení je, v klidu si ještě užívat kojení a dopřát mu ještě pár měsíců tento luxus intimního spojení s maminkou. Co se týče jeho vynucování kojení, může tu jít o zástupný problém boje se sestřičkou o vaši pozornost.

Bylo by fajn, kdybyste měla další pomoc, aby děti nemusely bojovat o vaši pozornost.“

Ludmila: „Zdravím vás Milane, jste boží máte neuvěřitelné charisma. Už dlouho vás sleduji, poslouchám vaše rady a doporučení a snažím se podle nich řídit. Přeji vám, ať se vám daří 've vaší bohulibé práci I v osobním životě.“

Mgr. Milan Studnička: „Dobrý den, Lído, díky moc za vaši zprávu, která mě velmi potěšila!!! Mějte se moc krásně!“

Jarka: „Dobrý den, mému synovi bude za měsíc 18 let. Od jeho 6 let jsme spolu sami, otec bohužel zemřel a žádný jiný mužský vzor neměl a nemá, má jen mě a babičku. Od mala byl milý, společenský, měl zájem o spoustu věcí, vždycky jsme si rozuměli, povídali si, trávili spolu čas, ve škole prospíval s vyznamenáním.

Sice mu diagnostikovali ADHD, bez medikace, ale vše jsme zvládli podle rad psycholožky. Co přišel do puberty, asi tak před 4 roky, tak se změnil. Ve škole se zhoršil na 4, škola ho nezajímá, nyní od dubna přerušil studium, začal se bavit se staršími kluky, kouří a chce jít do práce. Na mě je drzý, pomalu se semnou nebaví, jen když něco potřebuje.

Kolikrát se sama sebe ptám, jestli ke mě má vůbec ještě úctu. Je pravda, že mi doma pomáhá a mohu se na něj spolehnout, když měl průšvih, tak mi řekl pravdu. Když se rafnem, pak se mi omluví. Dělá mi ale starosti s tím, že nemá o nic zájem, žádný plán do budoucna, nic co by ho bavilo, v čem by se rozvíjel, žádné nadšení.

Už si důvěrně nepovídáme, podle něj buď vyzvídám, nebo poučuju. Vím, že ta puberta jednou skončí, ale kdy? Vždyť teď je ve věku, kdy se připravuje na budoucnost.

Můžete mi prosím poradit jak mu v hlavě rozsvítit? Co dělat, aby začal brát věci vážně? Už jsem přečetla knihy Výchova chlapců, Chlapci bez otce, Jak mluvit, aby nás teenageři poslouchali, vývojovou psychologii. Máte k doporučení i jinou literaturu? Je těžké být sama na kluka puberťáka. Moc děkuji a přeji pěkný den.“

Mgr. Milan Studnička: „Dobrý den, Jarko, nemáte to vůbec jednoduché, protože když chlapec nemá vzor, je těžké se pro něco nadchnout. Na zlepšení vztahu vždy pomáhá, když se maminka omluví svému synovi za všechna selhání.

Zkuste si napsat, co bylo na výchově špatně a omluvte se mu. Druhá věc je poučování. Je rozdíl, zajímat se o dítě a je rozdíl, zajímat se a poučovat, pokud má dítě jiný pohled než já.

Co vám mohu vřele doporučit je kniha Koučování, kde se naučíte díky otázkám navést vašeho syna k přemýšlení nad tím, co je pro něj v životě důležité.“

dotazkateřina: „Dobrý den,zeptám se, dcera 7 let neumí hvězdu ani pořádně kotrmelec. Vubec jsem to nevěděla když mi sama neřekla, že to umí všechny holky ve školce a ona ne. Hrozně me to mrzí. pritom není tlustá.

A se školkou chodí cvičit. Jezdí na kole. chodíme na procházky. Je dobré když jí říkám , že musí být sportovec a naučit se to? dnes to sní po práci na zahradě chci zkustit a naučit jí hvězdu.

děkuji mco za radu“

Mgr. Milan Studnička: „Kačko jestli dcera neumí hvězdu a vadí ji to, tak ji to naučte, ať je v pohodě. Kažodpádně u holčiček je klíčové, aby je bavilo to, co dělají. Není potřeba, aby byly sportovkyně, ale je fajn, aby se hýbaly a užívaly si pohyb, který je pro zdraví velmi důležité.“

Jana: „Pokud se chlapec pohybuje jen v ženském kolektivu, má to nějaké následky?Vnuk ve školce- ženy, doma -matka, babička, sestra, teta,návštěvy- jen kamarádky matky.“

Mgr. Milan Studnička: „Jani na toto téma jsem napsal několik článků na internetu, podívejte se na můj blog na webu www.dovychovat.cz, kde vysvětluji, jak hodně ženský vliv může chlapcům ublížit.“

Martina: „Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jak správně reagovat…

Synovi je 8 let (má mladší sestru 6 let a čekáme další mimčo) a někdy se stává, když po něm něco chceme, aby si šel plnit své povinnosti – hrát na flétnu, úkoly – jsme mu v tom nápomocní, pokud chce- tak reaguje vztekle, praští dveřmi, odmlouvá, mačká si vztekle ruce, potichu nadává…

S manželem se mu to snažíme vysvětlit po dobrém, po zlém (někdy dostane pár plácnutí přes prdelku). Jak reagovat správně. Jsem kantorka, tak se snažím hodnně hovořit. Je možné, že už je také v pubertě, nebo potřebuje víc „mazlení“? Děkuji předem moc za odpověď.“

Mgr. Milan Studnička: „Martino rodiče by měli být jako vysokohorští průvodci. Být naprosto ve všem vzorem – takže pokud má hrát na flétnu a nebaví ho to, musíte hrát i vy, aby měl vzor.

Průvodce je vzorem, učí svým příkladem, dialogem, udržuje pohodu ve skupině, zklidňuje konflitky. Hlídá, aby skupina neporušovala pravidla. A to stejné musejí dělat rodiče. Být laskaví a důslední.

Maminka zejména laskavá a tatínek musí hlídat hranice.“

Marie: „Co si myslíte o dávání dětí do jeslí, školek ve 2letech? Někde jsem jednou slyšela, že domovy důchodců jsou odplata ja jesle. Dnes každá nemůže přijít do jiného stavu a pak děcko ve 2letech šoupne do institucí.

Já jsem syna taky dala ve 2,5letech do školy a „musela do práce, aby mi něco neuteklo“ dnes toho lituji. Syn byl plačtivý, špatně mluvil začal se počůrávat. U dcery ted chci být doma do 4let i za cenu, že nebudou peníze.

Nikdy se už to nevrátí a co je víc než obejmutí, pusa a pohlazení……“

Mgr. Milan Studnička: „Maruško napsala jste to přesně. Domovy důchodců jsou trestem za jesle a školky. Dítě má být primárně v bezpečí své rodiny, učit se pozorováním dospělých a jejich interakcí.

Hrát si s jedním dvěma bratranci podobného věku, pozorovat sourozence puberťáky, dospělé i dědečky s babičkami a stále budovat důvěru a vztah ke svým nejbližším.

Kdežto když separujeme děti v takto raném věku od rodiny necháme na něj působit 8 hodin denně vrstevníky, logicky to na dětech může zanechat řadu toxických zážitků, které je mohou celoživotně ovlivňovat.“

Jana K.: „Synové (25) neustále poukazují nato, co jsem v jejich výchově udělala špatně, co jsem zanedbala, co neudělala, čím je otravovala.

Já mám pocit, že i přes značné chyby jsme je s manželem vychovávali jak nejlíp jsme uměli.

Mám si teď sypat před nimi popel na hlavu, mám přiznávat, že jsem udělala spoustu chyb, nebo mám trvat na tom, že tak jsme to chtěli a mysleli jsme, že je to nejlepší?“

Mgr. Milan Studnička: „Jani, když se synům hluboce omluvíte za všechny vaše chyby, budou schopni i oni se omluvit svým dětem. Když se jim opravdově a hluboce omluvíte, v jejich očích obrovsky stoupnete a budou vám více důvěřovat.“

Vlastik: „Říká se, že nejlepší výchova je příkladem. Máte stejný názor?“

Mgr. Milan Studnička: „Jednoznačně… Dítě musí vidět vzor. Syn musí pozorovat veselého zodpovědného tátu, který se umí rozhodovat, podporovat své okolí, je přátelský i zásadový. Musí vidět, že táta drží slovo a plní svou životní roli.“

Kamila Kucerova: „Krasny den Milane, dekuji za Vase povídání. Musím se přiznat, ze jste me dostal“

Mgr. Milan Studnička: „Dobrý den, Kamčo, díky moc za zprávu!“

Romana: „Dobrý den, mám dotaz ohledně občasného plácnutí přes zadek. Syn má skoro 2 roky a občas prostě na zadek dostane. Babičky se samozřejmě rozčilují, že jej nemám bít. Tak nevím, ale myslím, že poslouchat musí, jinak se mi někde zabije. Pořád je v pohybu a v akci. Co myslíte? Děkuji“

Mgr. Milan Studnička: „Romano vřele dopouručuji nepoužívat plácaní přes zadek jako výchovný prostředek, zejména u maminky. Syna to může buť vést ke strachu z trestu, a zároveň k velkému odporu vůči vám. Když už by měl syna někdo plácnout, pak tatínek, ale i tam to velmi, velmi nedoporuči. Plácnout dítě znamená nezvládnout situaci.

Zažil jsem hodně rodičů, kteří nevnímají své dítě a pak reagují trestem, když na sebe dítě strhává pozornost. Pak jsou rodiče, kteří své dítě vnímají a ti vůbec nechápou, proč někdo své děti trestá, když není za co. Jinak řečeno, zkuste svého syna více vnímat, pozorovat, být laskavou maminkou.

Tím mu do života dáte mnohem více, než trestáním či plácáním po zadku.“

martina: „Dobrý den Milane, myslíte si, že děti vychovávají nás rodiče?“

Mgr. Milan Studnička: „Dobrý den, Martino, když je rodič vnímavý, pak jej jeho dítě učí často mnohem více, než si jiní dokážou připustit. Rodiče učí své děti přežít, zatímto dítě učí své rodiče, jak žít.“

jitka: „Dobrý den, prosím o radu jak nejlépe 15. letého kluka “ přimět“ k uklízení? děkuji Jitka“

Mgr. Milan Studnička: „Jitko zkuste zavést pravidlo, že je jeho pokojíček jeho panství a tam platí jeho pravidla. A společné prostory fungují podle vašich pravidel. A dokud to nesmrdí a neplesniví, buďte s tím v pohodě. Až bude mít dívku, začne si uklízet, nemusíte se bát…“

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector