Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku Hubnutí, dieta a zdravá strava

Blížící se Velikonoce připomínají význam a úlohu vajec nejen z hlediska nutričního, ale také z hlediska tradic, v nichž …

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku Sport a relaxace

Odporová guma dokáže být skvělým parťákem při cvičení a má řadu výhod. Hodí se totiž pro každého! S odporovou gumou si c …

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku Nemoci a léčba

Pozorujete u sebe znepokojivé zabarvení konečků prstů? Raynaudův syndrom se projevuje zblednutím a někdy i bolestivostí periferních částí těla, zejména pak prstů na rukou. Postihuj …

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku Hubnutí, dieta a zdravá strava

Kaštanový med je považován za luxusní druh medu s poněkud tmavší barvou, než má běžný květový med. Pochází z květů kaštanů a jde o čistě jednodruhový med, jehož chuť však může přek …

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku Hubnutí, dieta a zdravá strava

Tato výzva již řadu let získává na popularitě po celém světě. Řada známých osobností na ni nedá dopustit. Propagátorů ale najdeme dost, a to nejen na sociálních sítích. Ovšem je po …

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku Nemoci a léčba

Světový den ústního zdraví připadá na 20. březen. Jeho hlavním smyslem je snaha zdůraznit význam ústní hygieny v rámci podpory celkového zdraví. I jeho prostřednictvím si tak můžem …

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku Nemoci a léčba

Objevili jste na kůži svého miminka nepříjemnou vyrážku? Začala se rozšiřovat na další místa po těle? Mohlo by se jednat …

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku Hubnutí, dieta a zdravá strava

Zelí i kapustičky, patřící do rodu brukvovitých, jsou přímo ochránci našeho zdraví. V první řadě jsou mocnými bojovníky …

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku Ostatní témata

Rovnátka jsou stále více vnímána nejen jako pomůcka pro řešení vady chrupu, ale především jako módní doplněk. Stávají se dokonce jakousi vizitkou určité úrovně péče o děti. I děti …

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku Nemoci a léčba

Když se mluví o jednotce intenzivní péče, obvykle člověku naskočí husí kůže, je to předzvěst vážného stavu člověka, něko …

Pláč potřebujeme. Léčí naše tělo, duši i srdce, říká psychiatrička

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku

Věděli jste, že existují tři rozdílné typy slz? Odlišné okolnosti, které nás dovádějí k pláči, dokáže tělo dobře diferencovat a na základě nich spouští i jiné slzy. První typem jsou slzy bazální, které tělo produkuje proto, aby hydratovaly naše oči a také proto, abychom dobře viděli. 

Druhý druh slz reaguje na okamžité podráždění, jako je například krájení cibule nebo muška, která vletí do oka. Říká se jim slzy reflexní. Objevují se také při zívání nebo bouřlivém smíchu. Mají antibakteriální složení, které chrání oko před nečistotami a prachem. 

Za třetí typ považujeme slzy emocionální. Objevují se při truchlení i pozitivním dojímání se. Jejím prostřednictvím lidé vyjadřují některé své emoce, a to jako jediný známý živočišný druh. 

S rozdílným spouštěčem slz se také mění jejich složení. Reflexní slzy tvoří převážně voda, zatímco slzy emocionální v sobě odplavují hormony. 

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku

Uvolnění stresových hormonů pryč z těla

Jedním z nejčastějších důvodů, proč pláčeme, bývá smutek nebo přemíra stresu, která když dosáhne určitých hodnot, tělo se s ní potřebuje vypořádat po svém. Třeba neočekávaným propuknutím v pláč, které se těžko kontroluje a ještě hůře utišuje.

Po psychické stránce nám slzy pomáhají se uvolnit a zbavit se stresu. V emocionálních slzách jsou pravděpodobně obsažené hormony, které tak přirozeně opustí naše tělo a nám se po pár minutách pláče uleví.

 Výzkum, který by potvrdil teorii, že tento typ slz obsahuje oproti prvním dvěma navíc stresové hormony, je stále v procesu. Tvrzení tedy není stoprocentní. 

Slzy byste však neměli zadržovat. Raději jim nechte volný průchod, uleví se vám. Nebudete muset sahat po alkoholu, lécích, nebo se zbytečně víc trápit. „Pláč nám pomáhá cítit se lépe, i když náš problém stále přetrvává.

Kromě toho, že slzy svým způsobem pročišťují naší psychiku, emocionální slzy také hojí srdce. Pacienti mi často říkají, ať je omluvím, že pláčou.

Že se moc snažili, aby se tak nestalo, protože se potom cítí slabí, ale nepovedlo se,“ zmiňuje ve svém článku pro Psychology Today zkušená psychiatrička a autorka řady knih Judith Orloffová.

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku

Zpracování emocí

„Většinou pláčeme, protože jsme smutní nebo naštvaní. Jedná se o způsob našeho těla, jakým zpracovává stres. Určitě byste neradi tyto silné emoce více prohlubovali tím, že byste se pláči nepoddali.

Pláč vám pomůže tyto emoce zpracovat a cítit se brzy lépe,“ vysvětluje psychiatrička Judith Orloffová.

Když se vypláčeme, dříve se nám uleví a můžeme opět přemýšlet prakticky, bez psychiky zavalené přívalem silných emocí. 

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku

Uvolnění endorfinů

Když necháme slzy volně stékat po tvářích, děláme pro své tělo mnohem větší službu, než se domníváme. Pláč totiž umí vyplavovat endorfiny, jejichž součástí je hormon oxytocin.

Ten známe jako hormon lásky a mimo jiné v nás vyvolává pocit sounáležitosti s ostatními. Emocionální slzy u lidí bývají často přisuzovány komunikaci na pokročilé úrovni.

Pláčem nonverbálně signalizujeme žádost o pomoc nebo touhu sdílet své emoce s druhými. Ať už se jedná o dojetí nebo smutek. 

Veronika Drdáková

Slzy smutku i štěstí

Každé nově narozené miminko započne svůj život pronikavým pláčem. V prvních měsících stráví plakáním v průměru dvě hodiny denně. A z různých důvodů nás pláč přirozeně provází po celý život.

Pro dospělého člověka je charakteristický v reakci na velmi silné emoce. Ať už je to smutek, radost, nebo vztek.

Jaké máme druhy slz, proč vlastně pláčeme a jiné zajímavosti se dozvíte v našem novém článku.

Není slza jako slza

Slzy jsou z 99 % složené z pouhé vody. Necelé 1 % jsou soli a v nepatrném množství obsahují také glukózu, protilátky a lysozymy, což jsou enzymy s antibakteriálními účinky. Ve skutečnosti ale máme tři typy slz, které se liší svou danou funkcí a do určité míry také složením.

Základní, neboli bazální slzy se nám tvoří v malém množství neustále a v kombinaci s mrkáním mají za úkol zvlhčovat oko a chránit ho před nečistotami. Po mechanickém nebo chemickém podráždění (například při krájení cibule) se uvolňují slzy reflexní, s účelem vyplavit škodlivinu.

Třetí typ slz je unikátní pro člověka, jedná se o slzy emocionální. Pojí se s intenzivními prožitky a emocemi — zármutek, radost, vztek, psychický stres, ale i empatie nebo soucit. S emočními slzami se navíc v těle vylučují různé hormony a mohou ulevit člověku od jeho prožívané nepříjemné situace.

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku

Proč si užíváme smutné filmy?

Pochmurné počasí, nálada pod psa, nevydařený týden či nějaká skličující událost. Jediné, na co někdy v těchto chvílích máme náladu, je zalézt si pod deku a vyplakat se u nějakého dramatického filmu se srdcervoucí zápletkou. Důkazem toho je nepochybně množství těchto „dojáků”, kterými nás filmoví režiséři zásobují.

Proč se ale na takové filmy chceme dívat znovu a znovu, i když víme, že u nich pravidelně uroníme nejednu slzu? Studie jasně prokázaly, že i u těchto filmů pláčem uvolňujeme určité hormony, zejména endorfiny a oxytocin. Díky endorfinům se nám uleví a zlepší se nám nálada. Oxytocin je hormonem podněcujícím empatii a sociální sblížení.

Sledováním těchto filmů si také zároveň uvědomujeme, že ne vše je v našem životě černobílé, a jsme vděční za to, co máme. Někteří sociologové tvrdí, že sledováním smutných filmů se v lidech posiluje schopnost empatického cítění a zároveň si zvyšují toleranci na bolest.

Utřete si slzu elegantně

S historií pláče se vlastně spojuje i vznik kapesníků.

Nápad vznikl ve Francii a připisuje se francouzské královně Marii Antoinettě, které se často stýskalo po rakouském domovu a k utření slz používala kus látky z jejích šatů. Papírovou podobu dostaly ve 20.

století, dnes už můžeme smrkat a utírat slzy do mnohých elegantních balení, obsahujících kapesníky s bambuckým máslem, nebo jemnou dámskou či pánskou vůní.

Po cibuli pláčeme jiné slzy než při smutku

Papírové kapesníky Gentlemen’s light Perfumed jsou specifické decentní pánskou vůní

Co jste možná nevěděli o pláči

  • Novorozenci v prvních týdnech umějí bravurně plakat, ale neroní při tom žádné slzičky. Ještě totiž nemají dostatečně vyvinuté slzné kanálky.
  • Průměrný pláč je ve většině případů kratší než pět minut. Ženy ale v porovnání s muži plakají častěji a déle.
  • Zadržovat pláč může být zdraví škodlivé. Nejen, že se ve finále cítíme hůře psychicky, ale s potlačovanými emocemi se nám zároveň může zvýšit krevní tlak a riziko srdečních onemocnění.
  • Nezastavitelnému pláči u krájení cibule předejdete jejím krátkým zchlazením, povařením nebo namočením do vody. Dojde tím k narušení aktivity enzymů, které rozkládají v ní obsažené látky na plyny způsobující podráždění očí.
  • Dle pláče lze rozeznat novorozence různé národnosti. Miminka se snaží napodobit melodii hlasu jejich rodičů. Francouzské děti tak plakají se zvyšujícím se tónem, zatímco německé mají charakteristickou klesající melodii.

Psychiatr Cimický: Slzy z cibule jsou jiné než ze smutku

Většina politiků a ekonomů hovoří o blízké budoucnosti s obavami, finanční trhy jsou nejisté, zaměstnanost v ohrožení, euro na pokraji propasti.

Jak to vidíte z pohledu psychiatra?
Do ambulancí psychiatrů a psychologů přicházejí lidé, na které působí všechno, co je kolem nich. Stres způsobují věci uvnitř i mimo nás. Pravda je, že stále víc stoupá počet lidí, kteří ztrácejí pevnou půdu pod nohama.

K tomu, aby člověk mohl normálně fungovat, potřebuje pocit bezpečí, jistoty a snadné orientace v prostředí.

Co tyto pilíře pro člověka znamenají?
Lidé jsou naprogramováni na harmonii. Když tu sedíme, tluče nám srdce, dýcháme, trávíme, aniž bychom si to uvědomovali. To je normální situace.

Pokud se některý ze zmíněných tří pilířů naruší, dochází k poruchám. Například k neschopnosti se koncentrovat, přerušovanému spánku, permanentní chuti na sladké. My jsme si postupně odvykli vnímat věci v komplexu.

Třeba i v medicíně je specializace enormní, najdete, zjednodušeně řečeno, odborníky na první třetinu žaludku.

Duši ale na třetiny dělit nejde.
Právě, navíc se nedá oddělit od stavu těla.

Říkal jste, že jsme nastaveni na harmonii. Ohrožují nás víc otřesy našeho vztahového světa, nebo vnější hrozby typu celoevropské krize?
Znejistění v oblasti, která se nás zdánlivě netýká, tedy dění ve světě, hraje samozřejmě velkou roli. Stejně jako média. Ono to vypadá, že se spikla proti lidem a neustále je zavalují katastrofickými informacemi a scénáři.

Slyšíte-li to poprvé, pochybujete, ale podesáté už uvěříte. Naprostá většina televizních zpráv má negativní nádech, je-li tam pozitivní informace, vzápětí je vyvrácena několika odborníky, kteří tvrdí, že to je úplně obráceně. Divák, který nemůže rozumět všemu, je dezorientován, neví, kdo má pravdu. Někdo to vydrží, ale u ostatních to může vést k narušení psychiky.

Budete mít zájem:  Konopí na předpis je zpět, ale za jakou cenu

Valí se to nejen z televize, ale i internetu.

Přitom zrovna ve vaší profesi, tedy medicíně, se loni událo hodně pozitivního. Byli jsme pyšní na úspěchy obličejového chirurga Pomahače, na nové postupy při léčbě akutního infarktu profesora Vidimského a řadu dalších.
Jenže o nich se píše velmi málo.

Daleko víc místa je věnováno celebritě, která si nechala zvětšit prsa. Úspěchy jako by nikoho nezajímaly, a netýká se to jen bulváru. Když se bude mluvit a psát pouze o tom, kdo co ukradl a koho zabil, nakumuluje se frustrace, která se v určitém okamžiku přesmykne. I strašlivé věci pak lidi nechají apatickými.

Nebo naopak, maličkost vyvolá výbuch, protože obranyschopnost je narušená.

LIDÉ SE BOJÍ, ŽE NEZAPLATÍ NÁJEM. RADĚJI NEJDOU DO NEMOCMICE

Čím se to projevuje?
Třeba zvýšenou agresivitou. Typické je to na silnicích, kde lidi zbytečně riskují, mluví se o adrenalinu, ale ona je to spíš zoufalost.

Dneska člověk neví, jak se bude vyvíjet jeho pracovní kariéra, bude-li schopen splácet hypotéku a zaplatit dětem studium.

My se setkáváme s lidmi, kteří jsou nemocní a měli by jít do nemocnice, ale nenastoupí tam, protože si to nemohou kvůli finanční ztrátě dovolit. Bojí se, že by nezaplatili nájem.

To je těžká situace nejen pro pacienty, ale i pro vás jako lékaře. V tom základním jim totiž nemůžete pomoct.
Můžu je vyslechnout, v podstatě vykonávám roli, kterou zastával dřív na venkově farář. Snížím jeho fyzické napětí, předepíšu mu lék. Ale máte pravdu, nic neudělám s tím, že přišel o práci, má doma ženu na mateřské a vysokou hypotéku.

Z toho ale plyne, že lidé asi dělají chybu, když se průběžně o činnost a rozhodování politiků nezajímají. Oni totiž mají vliv na všechno, o čem jste mluvil, konkrétně na kondici eurozóny, výšku daní, zmrazování platů ve veřejné sféře atd.
Je to jako v té bajce o lišce a hroznech.

Lidé si uvědomují, jak moc se jich to týká, avšak i to, že do ničeho nemohou zasáhnout. Hlas člověka kromě momentu voleb nemá žádnou váhu a nikoho nezajímá. Ale to platí i v jiných zemích.

Pamatuji si na obrovskou euforii, která zavládla ve Francii po vstupu hnutí zelených do politiky, ale časem to nadšení pominulo a dostavila se apatie.

Nepohnulo se u nás přece jen něco k lepšímu? Ministři Drobil, Kocourek nebo Besser by před pár lety z funkcí tak rychle určitě neodešli, tlak veřejnosti je znát.
Máme radost z velmi malých věcí, které jsou v civilizovaných státech naprosto samozřejmé.

Rozdíl je v tom, že takoví lidé by jinde do politiky vůbec vstoupit nemohli. Tyto odchody byly nutné, voličům ale asi stačit nebudou. Víte, tady v ordinaci denně mluvím s dvaceti třiceti lidmi, takže dostávám autentické informace, co je právě rozčílilo.

Třeba se dívají na pořad o pražském dopravním podniku, kde z každé jízdenky šlo nějakých 17 halířů na britské Panenské ostrovy do neprůhledné firmy. A když se dovědí, že prý se nedá zjistit, kdo za to může, jsou naštvaní. Musejí dát třicet korun za regulační poplatek, ale tady utíkají na zlodějnách miliardy.

Nebo když něco okamžitě nezaplatí, dostanu pokutu, přičemž dvě ministerstva se rok nedokážou dohodnout, kdo má požádat o značné finanční prostředky ve Švýcarsku. To nedovedou pochopit. Žere je to.

Což se asi promítlo do vašeho hodnocení, které jste loni koncem června ministrům v Deníku za jejich roční práci vystavil. Nic lichotivého to nebylo. Teď se blíží pololetí. Jaké byste dával známky?
Já bych už je asi vůbec neklasifikoval.

Mám pocit, že se dostáváme do stadia, kdy nám spousta věcí zůstává utajena. Nevím třeba, co si mám myslet, když poslouchám ministra spravedlnosti, který zdůvodňuje návrh zákona o přestupcích.

Nedovedu si představit, že by někdo měl v registru trestů záznam, neboť třikrát překročil rychlost.

Nebo třeba ministr Kalousek ještě dvakrát někoho zfackuje na ulici a šup, už bude v registru notorických přestupkářů…
Máte pravdu. My máme štěstí, že tyhle věci dokážeme zlehčovat, což je dobré, člověku to naše švejkování pomáhá.

Jinak bychom se asi zbláznili.
Ano, to by se v tomhle křesle asi otočilo víc lidí. Ale v některých momentech už se humor vytrácí.

Jestli dřív znělo jako nadsázka, že každý bude potřebovat svého psychiatra, dnes už ten úsměv tuhne na rtech. Tady se objevují lidé, o nichž byste nikdy neřekla, že budou potřebovat psychiatra.

Je to vrstva obyvatel, která má potřebu věci analyzovat, říkat, jak by to mělo být, a jak to je. A síly už jim ubývají.

Možná se nedostává základního dorozumívacího prvku, jímž je komunikace. Místo povídání v kuchyni u velkého stolu se jen posílají SMS skypy, maily, ICQ.
Doufám, že tohle bude slepá vývojová ulička. Vycházím z toho, že po nástupu videa se lidé odkláněli od divadla, ale to trvalo pár let a diváci se zase vrátili.

Potřebovali bezprostřední pohled na člověka, nejen na obrazovku. Lidé obecně potřebují dialog. Když se dnes díváte na diskusní pořady v televizi, jde o monology hluchých, kdy si každý mele svou, včetně moderátora. Lidé se musejí učit naslouchat. A věřím, že hlad po přirozené komunikaci tu výhybku na cestě k degeneraci vrátí zpátky.

DŘÍV LIDI OHROŽOVAL MAMUT, DNES STRES

Přirozený podle mne není ani ten místy až chorobný tlak na úspěch a výkon dětí. Pomalu už se dělají pořadníky na prestižní školky.
Vývoj dítěte a snaha ho rychle dostat mezi dospělé jsou zbytečně překotné. Přitom jako živočišný druh se člověk nijak neinovoval.

Máme pořád stejné srdce, plíce, ledviny. Dokonce stejně reagujeme na stres. Jenže dříve obrana byla nastavena proti tělesnému ohrožení, s psychickými problémy se nepočítalo. Když náš předchůdce měl jeskyni, oheň a chytil mamuta, tak ho v zásadě nic neohrožovalo.

Dneska se s medvědem na ulici potkáte těžko, zato se střetnete se šéfem, příbuznými, dětmi. Na to váš organismus spustí klasickou poplachovou reakci, zvyšují se hladiny mastných kyselin, cholesterolu, mobilizují se hormony.

No a s tím se člověk musí poprat ne párkrát za týden jako s medvědem, ale tisíckrát.

Co tedy radíte pacientům?
Nejdůležitější obrana proti stresu je, že si každý den musíte udělat malou radost. Může spočívat třeba v tom, že z práce nepůjdete rovnou domů, ale zastavíte se někde a podíváte se na šminky. Nemusíte je kupovat, ale jen se potěšit, přivonět.

Nejraději voním ke kytkám.
Tak určitě, stačí se projít parkem a zjistit, co kde rozkvetlo. Další věc je rezervovat si denně chvilku pro sebe. V práci musíte mít místo, kde se na pár minut můžete zašít a nikdo vás nevyruší. Důležité je naučit se vstávat v pohodě.

Když ráno procitnete, měla byste se oslovit a pochválit – to jsem ráda, že jsem se zase probrala, a copak mě dnes čeká? Tím spustíte v hlavě počítač a to, co se stane navíc, už vás tolik nevykolejí. Chyba je vyskočit zmateně z postele, rychle běžet do koupelny.

Ne, vy musíte klidně přijít k toaletní skříňce, podívat se do zrcadla, usmát se na sebe…

…a říct: Tak to ti, drahý manželi, přeju.
Ano, jako to říkala paní Khonová starému Khonovi. No ale Helena Růžičková, vyložený miláček, přece byla proslulá výrokem, že když se podívá po ránu do zrcadla, řekne: Neznám tě, ale umeju tě. No vidíte, už se smějete a to je přesně moment, který byste si měla připomenout každý večer, protože určitě denně něco úsměvného zažijete. On je důležitý smích, stejně jako pláč. Lidé dělají velkou chybu, že potlačují emoce, že se stydí plakat. V divadle není třeba se ovládat, když je něco vtipného, má se člověk nahlas zasmát nebo zatleskat i během představení. Na pohřbu milého člověka se má plakat, ne zadržovat slzy uvnitř. Když nezapláčete, tři dny vás bude bolet hlava. Slzami se z organismu dostanou ven látky, které se jinak těžko odbourávají. Při loupání cibule mají slzy úplně jiné složení, než když vám je něco líto.

– Narodil se 23. února 1948, v roce 1972 dokončil Fakultu všeobecného lékařství UK, o pět let později obhájil doktorát na univerzitě v Paříži.
– Po studiích pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, v letech 1981 – 96 jako primář.

– Před šestnácti lety otevřel Centrum duševní pohody Modrá laguna.
– Je úspěšným překladatelem francouzské literatury, autorem detektivek, románů, básnických sbírek, cestopisů, populárně naučných rozhlasových pořadů a relaxačních kazet.

– Je čestným předsedou Světové asociace autorů detektivní literatury.

Druhy slz: Které pláčete vy? | Žena.cz

Pláčeme z radosti, při velkém smutku, když se bouchneme i při krájení cibule. Pokud byste se podívali na slzy pod mikroskopem, zjistili byste, že pokaždé roníte jiný druh slz. Jak je to možné?

Důvod k pláči ovlivňuje jejich strukturu a chemické složení. Lidské oko produkuje tekutinu téměř neustále. Základní rozdělení vám napoví, kdy a jaké slzy nás v životě doprovází. Bazální, reflexní, emocionální… Pojďme si jednotlivé typy představit.

Pohlédněte do mikroskopu

Fotografku Rose-Lynn Fisherovou zajímalo, zda se slzy pod mikroskopem liší podle toho, zda jde o radost, smutek či podrážděnou rohovku. Během několika let skutečně nafotila až 100 druhů slz a ověřila si, že se jejich struktura mění. Fotografie si můžete prohlédnout v následujícím videu:

Druhy slz

Bazální typ slz má za úkol chránit a zvlhčovat oko a jde ruku v ruce s mrkáním, které se snaží tekutinu rozprostřít po celé ploše. Intenzita mrkání se liší.

Víčka se pohybují častěji ženám (až o třetinu), a to v souvislosti s hormonálními změnami, kdy křehké pohlaví více trpí na takzvané suché oko.

 Průměrně dospělý člověk mrkne osmnáctkrát za minutu, malé děti jen dvakrát.

Ve chvíli, kdy zrak ohrožuje cizí předmět, nebo je dráždí vítr či jiný nepříjemný objekt, přichází na řadu slzy reflexní. Objevují se také při zívání, nebo když se smějeme. Jejich intenzita je mnohem vyšší než u slz reflexních. Mají za úkol oko zbavit nečistot, které tam nepatří.

Budete mít zájem:  Oženil se s náhradnicí

Doporučujeme: Ženské slzy: Fungují, nebo ne?

O emocionálním typu slz vědci nejčastěji diskutují. Snaží se přijít na to, zda za jejich tvorbou stojí povel hormonů, mozku, nebo existuje jiný spouštěč. Slzy smutku obsahují nejvíce bílkovin a díky nim se z těla odplavují toxické látky a stresové hormony. Právě proto se až 80 procent lidí cítí lépe, když si ve vypjatých situacích popláče.

Účinná zbraň na muže? Nikoliv

O zdravotním aspektu slz nemůže být pochyb, ale patří také k mocné zbrani. Děti dobře ví, že vzlykání na rodiče platí. Stejně tak si pláč „osvojily“ ženy. Používají ho jako nástroj manipulace, citového vydírání, nebo si chtějí prosadit svou. Skutečně ubrečená žena ovlivní mužský soucit?

Vědci pod vedením profesora Noama Sobela na oddělení neurobiologie Weizmannova institutu došli k zajímavému zjištění. Ženské slzy neovlivňují mužský soucit. Naopak! Ve většině případů snižují hladinu hormonu testosteronu, což brzdí sexuální vzrušení. Podle profesora ženské slzy dávají mužům jasný signál: „Nevhodná k sexu“.

Pláč chrání zrak a má očistné účinky na náš organismus, ale používat ho jako nástroj k dosažení svého cíle se prý nevyplácí.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

  • Virus zika: Možná se šíří i sexem
  • 5 pracovních předsevzetí: Čemu se raději vyhnout?
  • Šikovná ošklivka vyhrála soutěž krásy

  Video Mohlo by Vás také zajímat: Rozváží zdarma jídlo samoživitelkám i seniorům: Jsem Ježíškem každý den, říká Vránová | Video: Daniela Drtinová

Proč brečíme při krájení cibule a kdo má suchý pláč aneb Tohle jste o slzách nevěděli

Foto: Halfpoint, Shutterstock.com

Někdo se řadí mezi „plačky“ a někdo naopak neuroní slzu, jak je rok dlouhý. Většina lidí ví o slzách jen to, že chutnají slaně a obvykle přicházejí v nejméně vhodnou chvíli. Tato zvláštní tekutina je ale mnohem zajímavější. Víte, jak pláč prospívá zdraví?

Věděli jste, že není slza jako slza? Jejich struktura i chemické složení je pokaždé trochu jiné a záleží na příčině, která je vyvolala. Podle toho rozlišujeme tři druhy slz: bazální, reflexní a emocionální. Každý z nich má svou nepostradatelnou funkci. Patříte-li mezi uplakánky, není to důvod ke studu, drobné slané kapičky jsou totiž důležité pro tělesné i duševní zdraví.

Takzvané bazální slzy jsou v očích přítomné neustále bez ohledu na to, zda máte k breku nějaký důvod. Nestékají po tváři a mají za úkol chránit zrak odplavováním nečistot a zvlhčováním. Jejich nedostatek tedy znamená problém.

„Sekreci slz nelze příliš ovlivnit a při nedostatečné produkci vzniká syndrom suchého oka, který se projevuje celou řadou potíží: pocitem suchosti, pálením, řezáním, svěděním nebo paradoxně i nadměrným slzením.

V takovém případě je sice vody dost, ale v oku nedrží nebo se rychleji odpařuje,“ vysvětluje primářka očního oddělení Šárka Mohlerová z Vojenské nemocnice Olomouc.

Syndrom suchého oka bývá součástí autoimunitního onemocnění, takzvaného Sjögrenova syndromu, způsobit ho může ale i klimatizace, úbytek hormonů v období menopauzy a nedostatečný příjem vitaminu A. Malé množství bazálních slz zvyšuje náchylnost k infekci, což může vést až ke slepotě.

Podobnou ochrannou funkci mají i reflexní slzy – s tím rozdílem, že jejich přítomnost není trvalá jako u slz bazálních. Objevují se při podráždění způsobeném větrem, kouřem nebo třeba plynem, který se uvolňuje při krájení cibule – zelenina se tímto způsobem v podstatě brání.

Foto: eldar nurkovic, Shutterstock.com

Slzy, které vám vyhrknou při krájení cibule, nemají s emocemi nic společného

Poslední typ je spojen s duševním rozpoložením – nazýváme je emocionální. Tyto slzy jsou odpovědí na pocit, jako je štěstí, strach či smutek, a i přes zvýšený zájem ze strany vědců o nich víme nejméně.

Zatímco reflexní a bazální slzy chrání zdraví očí, emocionální jsou důležité pro psychiku. Pláč tedy není ničím, za co by se měli ženy nebo muži stydět, ba naopak napomáhá k uvolnění napětí.

„Pláč je nejen biologicky hodnotný, protože vyplavuje stresové hormony, ale psychologicky přímo nedocenitelný. Je mnoho jeho druhů, nejčastěji odplavuje zármutek či tiší bolest. Ale i vzteklý pláč, za který se obvykle stydíte, je přínosem, protože vás stimuluje k výkonu.

Proto ho nepodceňujte a myslete na to, že slzy přinášejí duši očistnou koupel,“ radí psycholožka Zdeňka Židková.

  • Slzy se neřinou jen z očí, k jejich vylučování dochází i nosem, kam je odvádějí slzné cesty. To je důvod, proč ronění slz často doprovází i nadměrné smrkání.
  • U novorozenců můžete slzy zahlédnout až po uplynutí prvního měsíce života, kdy se plně vyvinou slzné kanálky. Pláč miminek je tedy do té doby jen suchý.
  • Produkce slz se snižuje s rostoucím věkem.
  • Je prokázáno, že ženy pláčou častěji a také delší dobu než muži. Tato skutečnost je některými odborníky přisuzována rozdílu v mužských a ženských hormonech, ale také odlišnému stylu výchovy obou pohlaví.
  • Slzy produkují i zvířata. Ty želví a krokodýlí jsou dokonce zdrojem sodíku a dalších minerálních látek pro motýly, kteří se k nim slétají a vysávají je zvířatům přímo z očí.

Pláčete často, nebo v sobě emoce dusíte?

PhDr. Eva Labusová – rodiÄŤovstvĂ­ – psychologie – zdravĂ­

Jak pracovat s dětským pláčem ve školním prostředí

Pláč je doprovodný jev některých emocí, především smutku. Člověk ho používá k uvolnění napětí, ale i jako emocionální signál, kterým sděluje svému okolí, že se něco děje. Jak s pláčem zacházet u dětí školou povinných, resp. přímo ve školním prostředí?

Na následující otázky jsem odpověděla Nikole Vrbkové z časopisu Prevence:

Co vlastně pláč znamená?

Pláč je důležitý regulační prostředek pro zvládání výjimečných situací. Jde o důmyslný způsob, jaký máme k dispozici pro udržování vnitřní rovnováhy a dokončení cyklu napětí a uvolnění.

Jeho potlaÄŤovánĂ­ má pro lidskĂ˝ organismus i pro stav psychiky negativnĂ­ dĹŻsledky, aĹĄ uĹľ jde o zvýšenĂ­ krevnĂ­ho tlaku, zrychlenĂ­ tepu, silnĂ© pocenĂ­, pocity Ăşzkosti a ohroĹľenĂ­ nebo vyplavovánĂ­ stresovĂ˝ch hormonů… Bylo zjištÄ›no, Ĺľe lidskĂ© slzy – vyplakanĂ© ve stresu na rozdĂ­l od tÄ›ch, kterĂ© oko vyplavuje tĹ™eba pĹ™i krájenĂ­ cibule – obsahujĂ­ hormon ACTH, kterĂ˝ spouštĂ­ produkci glukokortikoidĹŻ a dalších látek. Z tohoto pohledu je pláč srovnatelnĂ˝ s jinĂ˝mi prostĹ™edky tÄ›la, odvádÄ›jĂ­cĂ­mi odpadnĂ­ látky, tedy s vydechovánĂ­m, pocenĂ­m ÄŤi vyměšovánĂ­m. Je proto opravdu dĹŻleĹľitĂ© dovolit plakat tÄ›m, kteří to potĹ™ebujĂ­, a ano, nÄ›kdy takĂ© sami sobÄ›. Mnoho studiĂ­ potvrdilo souvislost mezi moĹľnostĂ­ plakat a stavem zdravĂ­. Dovolit (si) plakat znamená peÄŤovat o vnitĹ™nĂ­ rovnováhu.

Tak proÄŤ s tĂ­m má vÄ›tšina lidĂ­ takovĂ˝ problĂ©m? ProÄŤ se v blĂ­zkosti plaÄŤĂ­cĂ­ho ÄŤlovÄ›ka obvykle cĂ­tĂ­me divnÄ›? ProÄŤ jsme zvyklĂ­ říkat hlavnÄ› „neplaÄŤ“, namĂ­sto „plaÄŤ“?

Protože máme potíž s projevením slabosti a smutku a s prožíváním dalších tak zvaně silných nebo negativních emocí. Začíná to v útlém dětství. Pláč pro nejmenší děti představuje důležitý komunikační prostředek.

I kdyĹľ to tak na prvnĂ­ pohled moĹľná nevypadá, uĹľ miminko má silnĂ© proĹľitky a emoce. Zažívá stresy, o něž se potĹ™ebuje podÄ›lit. Dosud nemluvĂ­ ani nemyslĂ­, vyjadĹ™uje se nejvĂ­c právÄ› pláčem. PotĹ™ebuje, aby jeho „sdÄ›lenĂ­“ nÄ›kdo naslouchal.

Tento poznatek je z vědeckého hlediska nový a souvisí s rozvojem zobrazovacích metod. Poprvé v historii existuje možnost pozorovat, co se děje v dosud nezralém mozku dítěte při prožívání konkrétních situací.

Lze říci, že v tomto ohledu západní společnost prožívá velkou změnu, kterou pozorujeme také v debatách o optimálních rodičovských nebo pedagogických postojích.

Proti sobÄ› stojĂ­ stará zvyklost – autoritářstvĂ­ a tendence dĂ­tÄ› za kaĹľdou cenu umlÄŤet, a novĂ˝ postoj – budovánĂ­ láskyplnĂ©ho vztahu s dĂ­tÄ›tem a schopnost bĂ˝t mu k dispozici, dovolit mu vyjádĹ™enĂ­ sloĹľitĂ˝ch pocitĹŻ a v neposlednĂ­ Ĺ™adÄ› i dávat příklad, jak mĹŻĹľe nároÄŤnĂ˝mi emoÄŤnĂ­mi situacemi konstruktivnÄ› projĂ­t.

Co znamená, že dětský mozek není v prvních letech života zralý?

Lidská bytost pojímá od konce prenatálního období přes porod do druhého až třetího roku věku velmi silně emocionální vjemy, ale nemá ještě možnost je vědomě zpracovat ani k nim zaujmout racionální postoj.

Amygdalu, centrum rozlišování emočně významných informací, které máme v mozku umístěno ve střední části spánkového laloku a které hraje hlavní roli při formování a uchování našich emocionálních zážitků, máme vyzrálou ještě dřív, než přijdeme na svět.

Naproti tomu hipokampus, součást limbického systému ve spánkové části koncového mozku, který má rozhodující význam pro převádění emocionálních zážitků do dlouhodobé chronologické a racionální paměti, dozrává teprve mezi druhým a třetím rokem věku. Proto si svůj život vědomě pamatujeme až zhruba od této doby.

Jinými slovy, miminka a batolata jsou vnějším okolnostem doslova vydána napospas.

Anglická psychoanalytiÄŤka Sue Gerhardt to v knize Selfish society (v ÄŤeštinÄ› vyšlo v nakladatelstvĂ­ Beta DobrovskĂ˝ pod názvem Sobecká spoleÄŤnost) vysvÄ›tluje zhruba takto: „Jde o to, nakolik pozitivnĂ­ je zkušenost ÄŤlovÄ›ka s jeho absolutnĂ­ závislostĂ­ na okolĂ­ v dobÄ›, kdy je bezbrannĂ© miminko ÄŤi batole.

Pokud vnĂ­mavĂ˝ rodiÄŤ dokáže ohlĂ­dat fyzickĂ© a psychickĂ© nepohodlĂ­, a uspokojivÄ› naplĹ�uje tÄ›lesnĂ© i emocionálnĂ­ potĹ™eby dĂ­tÄ›te, dĹŻvÄ›ra v jinĂ© lidi se u dĂ­tÄ›te postupnÄ› pĹ™etransformuje v dĹŻvÄ›ru v sebe i v okolĂ­. Jeho mozek se dĂ­ky takovĂ© pĂ©ÄŤi neurologicky uspořádá tak, Ĺľe bude s velkou pravdÄ›podobnostĂ­ schopno se v dospÄ›losti lĂ©pe vyrovnávat se stresem, ale takĂ© bude mĂ­t dĹŻvÄ›ru v sebe a svĂ© bliĹľnĂ­ a z nĂ­ plynoucĂ­ schopnost navazovat a udrĹľovat stabilnĂ­ mezilidskĂ© vztahy.“

Neplatí tedy kdysi rozšířený názor, že nejmenší děti se nemají přespříliš chovat ani konejšit, aby nebyly rozmazlené? Nebo že u batolat je nutno jejich záchvaty vzteku a vzdoru za každou cenu potlačit?

Opak je pravdou. Chceme-li vychovat emočně silné a samostatné dítě, dopřejme mu v raném věku plnou podporu. U miminek (dětí zhruba do jednoho roku) a batolat (do tří let) se ale potřeby liší. Na pláč miminek je třeba reagovat pokud možno brzy, protože dlouhodobý a opakovaný pláč bez odezvy v nich vyvolává poškozující reakci.

Ta přichází nejprve na fyzické úrovni (dochází k vyplavování stresových hormonů a ke zvyšování srdeční činnosti i tělesné teploty) a posléze jde i o reakci emocionální. Dítě po čase sice plakat přestane, ale pravda je taková, že pouze rezignovalo.

V nevědomí dítěte se ukládá informace, že jeho emoce a potřeby nejsou pro nejbližší pečovatele důležité. Hovoříme i o tzv. naučené bezmocnosti (angl. learned helplessness). Výsledkem bývá, že se člověk od vlastních emocí raději odpojí.

Batolata už jsou vyspělejší, nicméně autoregulační mechanismy ještě vyzrálé také nemají a potřebují své dospělé jako příklad. Úkolem rodičů je batole problematickými emocemi bezpečně provést a nastavovat hranice.

Budete mít zájem:  Flavivirus

Avšak pokud se tak dÄ›je potlaÄŤovánĂ­m nebo násilĂ­m (mám na mysli kĹ™ik, fyzickĂ© tresty, separaci nebo tĹ™eba strkánĂ­ dĂ­tÄ›te pod studenou sprchu – i s takovou krutostĂ­ se dodnes setkáváme…), dĂ­tÄ› se od svĂ˝ch potĹ™eb i emocĂ­ ÄŤasem skuteÄŤnÄ› odpojĂ­ a pĹ™epne na nouzovĂ˝ reĹľim pĹ™eĹľitĂ­. PlatĂ­ za to vysokou cenu.

Nestane se emočně kompetentní. Nenaučí se orientovat v tom, co se v něm děje. Neumí si ve stresových situacích zdravě pomoci. O to více pak v dospělosti sahá k různým náhražkám, od cigaret přes alkohol po drogy, od počítačových her přes přejídání k nutkavé sexualitě, aby si člověk emoční pohodu aspo� na chvíli nějak opatřil.

Jenže dospělí mívají potíž být malým dětem oporou. Sami dětský pláč i vztek jen obtížně zvládají…

Ano, mnozí rodiče přiznávají, že dát dětem podporu při pláči nedokážou z důvodu vlastních nezvládnutých negativních pocitů.

Sami v těch chvílích cítí vlastní silnou úzkost, hněv nebo agresi a reagují na problematické chování dítěte v afektu, což je později obvykle mrzí. Toto je naprosto klíčový poznatek.

V rodinných poradnách a psychoterapeutických ordinacích opakovaně vychází najevo, kolik z věcí, které nás dospělé rozrušují, směřuje zpětnou stopou k nepříjemným zážitkům nebo dokonce traumatům z našeho vlastního dětství, a může se to týkat právě i způsobu, jakým naši pečovatelé reagovali na náš pláč a vzdor. Není bez zajímavosti, že v terapiích hraje pláč klíčovou roli a čím více si klient dovolí plakat, tím rychleji se obvykle hojí.

Patří tohle tĂ©ma – zpĹŻsob zacházenĂ­ s pláčem – k základnĂ­mu školstvĂ­?

Samozřejmě. Vždyť ve školním prostředí děti tráví spoustu času a při katastrofálním současném stavu mnoha rodin si s sebou do školy nosí zásadní problémy, které z domova nemají nijak ošetřeny. Mnoho obtížných situací dále vzniká přímo ve školních vztazích, víme o nebezpečích dětské agrese, o šikaně, o nárůstu dětských depresí.

Soustředit se výhradně na výuku a předávání věcných informací a opomíjet péči o dětskou duši znamená dle mého názoru míjet se s žádoucími cíli vzdělávání. Také mnohde vidíme, jak docházka do školy nedává žákům valný smysl, netěší se tam, je to povinnost, jejíž plnění postrádá vnitřní pohon. Varovný je i počet vyhořelých pedagogů.

Obrátit pozornost k tématu jako je pláč a vnitřní emoční život může přinést žádoucí změnu a přiblížit žáky a učitele k sobě.

Tak jako v rodiÄŤovstvĂ­ platĂ­ „nejprve si s dĂ­tÄ›tem vytvoĹ™me vztah, a aĹľ pak máme šanci pĹ™edat mu svĂ© vĂ˝chovnĂ© snaĹľenĂ­“, tak ve škole platĂ­ „nejprve se žáky navaĹľme vztah, a aĹľ pak se otevĹ™e prostor pro pĹ™edávánĂ­ vzdÄ›lávacĂ­ch informacĂ­“.

Jak to ale udělat, když učitelé jen tak tak stíhají plnit povinnosti vyplývající z osnov a na nějaké povídání o životě prostě nemají čas?

A není to výmluva? Mám zkušenost, že učitelé, kteří jsou emočně vyspělí, si tenhle čas vždycky najdou. Potřebují to totiž i sami kvůli sobě, aby je jejich práce uspokojovala. Nestačí jim mluvit k málem anonymnímu davu. Žáci je zajímají i jako lidi.

Takoví učitelé nahlížejí, že pouhý tlak na výkon a rozvoj intelektu nemá eliminovat úsilí o rozvoj osobností žáků a zájem o probouzení jejich emočních a sociálních kompetencí. Protože aby se žáci vůbec nějak ztotožnili s tím, co se učí, potřebují vnímat souvislost učiva s praktickým životem. Potřebují mít pocit smyslu.

Ten zase úzce souvisí s vnitřní motivací, která rozhoduje o úspěšnosti našeho konání nakonec vůbec nejvíc.

Jak reagovat, když se dítě rozpláče ve třídě?

Pokud možno citlivě a taktně. Vytvořme jako učitelé svou reakcí pro celou třídu povědomí o tom, že se děje něco mimořádného a že vše ostatní teď půjde na chvíli stranou, protože je tu někdo, kdo potřebuje naši empatii či pomoc.

Někdy je možno intervenci poskytnout přímo v třídním kolektivu, jindy je vhodnější vzít plačícího žáka stranou a jednat s ním o samotě.

Především jde o to zprostředkovat mu pocit, že je se svou emocí přijímán a že o něj má někdo zájem, ale také že mu nikdo nebude nic nutit a že je v bezpečí.

Co děti, které nikdy nepláčou?

Pokud člověk ztratí schopnost plakat, znamená to obvykle, že má opravdu velký problém, protože ztratil přístup ke svým autentickým emocím. Může jít o naučený postoj z domova, v některých rodinách plakat není dovoleno.

MĹŻĹľe ale takĂ© jĂ­t o dosud nezhojenĂ© trauma, kdy – abychom s jeho nezmÄ›rnou bolestĂ­ nebyli nesnesitelnÄ› konfrontováni – volĂ­me cestu vytÄ›snÄ›nĂ­ nebo dokonce disociace. OdpojĂ­me se a zavĹ™eme dveĹ™e ke svĂ© duši. JenĹľe ta si umĂ­ najĂ­t jinĂ© cesty, jak o sobÄ› dát vÄ›dÄ›t. A takĂ© to dÄ›lá.

Nejběžnější je, že se nevyjádřená bolest převtělí do nějakého jiného symptomu. U dětí se to může projevit poruchami chování, zvýšeným zlobením a agresivitou, uzavřeností, sklonem k depresi, ale také skutečnou nemocí fyzického nebo duševního rázu.

Pokud smutku a zoufalství nedovolíme promlouvat přímo, vždy si najdou náhradní cestu.

Měl by se lišit přístup k pláči, když se událo něco v rodině, a když se něco stalo ve škole?

Události v rodině spadají do soukromí žáka a nejsou většinou určeny pro uši všech spolužáků. Školní záležitosti naopak bývají věcí celé třídy, proto je důležité řešit je v třídním společenství.

Ukazuje se, jak důležité jsou v tomto ohledu pravidelné třídnické hodiny nebo hodiny předmětů nějak se emoční a sociální inteligencí zabývající.

Velmi přínosná bývá i etická výchova, je-li v dané škole zavedena a učí-li ji povolaný pedagog.

To skoro vypadá, že každý pedagog by měl být také psycholog, který umí poskytnout základní krizovou intervenci a rozumí aspo� trochu dětské duši…

Tak tomu ale přece je. Ne nadarmo je součástí studia učitelství také pedagogika a psychologie. Učitelé se čím dál častěji objevují jako účastníci v různých psychoterapeutických výcvicích nebo vyhledávají semináře osobního rozvoje.

To je žádoucí a naše školství v tomto ohledu odráží situaci, jakou vidíme v celé společnosti. Někdo se už probudil a pochopil důležitost péče o duši. Jiní takovou potřebu zatím nemají, obvykle proto, že jsou sami v tomto ohledu nějak zraněni nebo zanedbáni. Hraje se o hodně.

Jde o kvalitu Ĺľivota, o vĂ˝voj a postup smÄ›rem vzhĹŻru na MaslowovÄ› pyramidÄ› potĹ™eb. Dokud se soustĹ™edĂ­me jen na materiálnĂ­, vĂ˝konovou a intelektuálnĂ­ stránku vÄ›ci, to podstatnĂ© – pocit smyslu, seberealizace a naplnÄ›nĂ­ – uniká.

SouÄŤasná doba je úžasná v tom, Ĺľe umoĹľĹ�uje lidem zabĂ˝vat se onÄ›mi vyššími metami, a to je dĹŻleĹľitĂ©, protoĹľe modernĂ­ psychologie ÄŤĂ­m dál vĂ­ce podporuje názor, Ĺľe v samotnĂ©m lidskĂ©m genotypu je ukryt jakĂ˝si program, informujĂ­cĂ­ o tom, Ĺľe izolovanost a orientace jednotlivce pouze na sebe nebo na uspokojovánĂ­ hmotnĂ˝ch potĹ™eb nenĂ­ posilujĂ­cĂ­. TĂ­m hlavnĂ­m smyslem a cĂ­lem jsou mezilidskĂ© vztahy. Kvalita naší dovednosti do vztahĹŻ vstupovat, utvářet je a prožívat je ale silnÄ› pĹ™edurÄŤena kvalitou vztahu k našim primárnĂ­m peÄŤujĂ­cĂ­m osobám – rodiÄŤĹŻm, resp. k dalším pro nás vĂ˝znamnĂ˝m lidem, s nimiĹľ navážeme hlubokĂ© niternĂ© spojenĂ­. KaĹľdĂ˝, kdo za svĹŻj Ĺľivot potkal laskavĂ©ho, moudrĂ©ho, osvĂ­cenĂ©ho a sdĂ­lenĂ©ho uÄŤitele, vĂ­, jak ho právÄ› tento uÄŤitel ovlivnil a nasmÄ›roval.

Co děti v souvislosti s pláčem učit?

Hlavně to nepojímejme příliš vědecky. Prostě se nebojme s dětmi mluvit o všem, co život přináší, včetně náročných prožitků, které se odehrávají uvnitř nich samých.

Upozor�ujme je, že nestačí žít jen v tom, co nabízí povrchní společnost zaměřená hlavně na uspokojování hmotných a tělesných potřeb. Člověk je bytost trojrozměrná, ke zdraví těla patří i zdraví duše a ducha.

V tomto ohledu platí, že učitel své žáky nedovede dál, než kam došel sám. Proto jsou témata jako dětský pláč pro školství obrovskou výzvou a odpovědnost zde leží, ať se nám to líbí nebo ne, na nás dospělých.

Jako rodiče i jako učitelé jdeme dětem příkladem. Od nás se učí způsobům chování i prožívání a jednou je předají zase dál.

Knihy a další inspirace:
http://www.tridistri.cz/slzyranehodetstvi
http://obchod.portal.cz/hry-pro-zvladani-agresivity-a-neklidu/ http://obchod.portal.cz/rozvijeni-emocni-inteligence-zaku/
http://obchod.portal.cz/cesty-z-uzkosti-a-deprese/
http://www.zemeturo.cz/clanek/aktivity-k-rozv%C3%ADjen%C3%AD-emo%C4%8Dn%C3%AD-inteligence-u-d%C4%9Bt%C3%AD
http://www.dixit.cz/

Manuál pro žáky: Co mám dělat, když vidím spolužáka plakat?

  • 1. Pláč je zdravá a normálnĂ­ reakce ÄŤlovÄ›ka ve vypjatĂ© situaci.
  • 2. KdyĹľ nÄ›kdo pláče, a nenĂ­ to z radosti, nÄ›co ho bolĂ­ nebo trápĂ­. MoĹľná se zranil nebo se cĂ­tĂ­ bĂ˝t osamÄ›lĂ˝ nebo se mu nÄ›co jinĂ©ho zlĂ©ho pĹ™ihodilo. Zdravou a podpĹŻrnou reakcĂ­ je vyjádĹ™it plaÄŤĂ­cĂ­mu ÄŤlovÄ›ku svou účast.
  • 3. Zeptejme se: „Co se ti stalo? Co pro tebe mĹŻĹľu udÄ›lat?“ NÄ›kdy se plaÄŤĂ­cĂ­ ÄŤlovÄ›k rozpovĂ­dá, jindy na naši snahu o komunikaci nereaguje nebo ji odmĂ­tá. MoĹľná uvĂ­tá fyzickĂ˝ dotyk (pohlazenĂ­, objetĂ­) nebo dá najevo, abychom jen byli s nĂ­m, ale nedotĂ˝kali se. MoĹľná se ale takĂ© bude zdráhat nebo si bude přát bĂ˝t sám. Respektujme jeho přánĂ­. Pokud projevĂ­ zájem o samotu, ujistÄ›me ho, Ĺľe i tak na nÄ›j myslĂ­me a zĹŻstáváme na blĂ­zku.
  • 4. ÄŚĂ­m těžší je zranÄ›nĂ­ nebo situace plaÄŤĂ­cĂ­ho, tĂ­m obtĂ­ĹľnÄ›jší bĂ˝vá najĂ­t správná slova ĂştÄ›chy. Naslouchat bĂ˝vá dĹŻleĹľitÄ›jší neĹľ chtĂ­t za kaĹľdou cenu nÄ›co udÄ›lat. PĹ™edevším dejme najevo: „Jsem tu, kdybys potĹ™eboval/a“.
  • 5. NezahrĹ�me plaÄŤĂ­cĂ­ho svĂ˝mi radami ani doporuÄŤenĂ­mi, jak situaci Ĺ™ešit. ZdrĹľme se i frázĂ­ typu „NeplaÄŤ“, „To pĹ™ejde“, nebo „To nic nenĂ­“.
  • 6. DĹŻleĹľitĂ© je projevit nevtĂ­ravĂ˝ zájem a nabĂ­dnout pomoc, pokud ji situace vyĹľaduje. Ovšem pozor, nabĂ­zejme jen to, co skuteÄŤnÄ› mĹŻĹľeme dát. PlaÄŤĂ­cĂ­ nepotĹ™ebuje další zklamánĂ­ z našeho nesplnÄ›nĂ©ho slibu.
  • 7. Pokud se staneme dĹŻvÄ›rnĂ­kem plaÄŤĂ­cĂ­/ho, respektujme jeho/jejĂ­ případnĂ© tajemstvĂ­.
  • 8. A co kdyĹľ se i utěšujĂ­cĂ­ osobÄ› samĂ© zaÄŤne chtĂ­t plakat? NenĂ­ dĹŻvod, proÄŤ by se tomu mÄ›la bránit. SpoleÄŤnĂ© slzy majĂ­ velkou sĂ­lu a dokáží odplavit spoustu bolesti a trápenĂ­.

Vyšlo v časopise Prevence, 4/2017

Zpět na Spolupráce s médii

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *