Lidé jsou tu v každodenním kontaktu. Úzce spolupracují, tvoří týmy a nemusí pro ně být snadné si od sebe odpočinout. Jak se přitom vyvarovat vážných konfliktů?
Pro „ponorku“ je přitom typické vzrůstající napětí, antipatie, nesnášenlivost, vzájemná alergie, která se prohlubuje. A to u lidí, kteří spolu intenzivně tráví hodně času, navíc na omezeném prostoru. Tím nemusí být jen vesmírná loď nebo skutečná ponorka, ale třeba i malá kancelář nebo přeplněný open space.
Už to, že se „ponorková nemoc“ spojuje hlavně se stereotypem a nedostatkem podnětů, může sloužit jako určitý druh zpětné vazby o tom, jaké rysy práce ve firmě nebo v týmu má.
Neřešené napětí se může postupně provalit až do otevřených konfliktů, problémů v komunikaci nebo i neschopnosti s některými lidmi vůbec smysluplně spolupracovat.
Od „lezení na nervy“ po konflikt
Jak uvádí psycholog Tomáš Novák pro server Vitalia.cz: „Ponorku“ lze definovat jako výrazně vnímané psychické napětí vznikající mezi jednotlivými osobami v malé skupině lidí, jež jsou dlouhodobě uzavřeni na malém prostoru. Obvykle takovém, z něhož není úniku.
Lidé si začínají tak zvaně „lézt na nervy“ pro každou maličkost, které by si jindy ani nevšimli. A ani nadprůměrná míra sebeovládání podle něj k zvládnutí následných emočních výbuchů nestačí. Pokud se opakují obdobné poněkud rozčilující podněty, lidé je nejprve zvládají.
Posléze je zvládají s obtížemi. Pak již s velkými obtížemi… a konec může být i tragický, tvrdí dokonce.
A pokud hrozí, že se napětí přelije v otevřenou hádku, doporučuje jako první pomoc tuto situaci prodýchat se soustředěním na každý nádech a výdech, respektive zkusit tradiční počítání do deseti.
Podrobně si o tématu přečtěte na serveru Vitalia.cz v článku Tolik dní spolu! Ponorková nemoc je na Vánoce běžná.
Spouštěčem otevřeného konfliktu se tak nakonec může stát zdánlivě nevinné opakované hlasité telefonování, klapot podpatků i rozličné (zlo)zvyky kolegyň nebo kolegů v kanceláři. A celou situaci zhorší i to, když se „ponorka“ propojí ještě se stresem nebo s hrozícím syndromem vyhoření – a tedy s celkově sníženou psychickou odolností.
Syndromem vyhoření jsou, jak vyplývá ze studií Psychiatrické kliniky 1.
Lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, z hlediska profesního zařazení nejvíce ohrožení hlavně vrcholoví manažeři, řídící pracovníci s odpovědností za větší firemní celek, střední nebo nižší manažeři a řídící pracovníci.
V procentech to vypadá tak, že se syndromem vyhoření podle těchto výzkumů cítí být ohroženo 34 procent lidí a u 20 procent z nich, tedy u každého pátého z ohrožených, se již objevují také konkrétní projevy.
Více o syndromu vyhoření se dočtete v článku Jsem přetížený a nestíhám! Poznejte, kdy zaměstnanci křičí SOS.
Řešení v praxi
Při rozhovorech s podnikatelkami a podnikateli přichází i téma „ponorkové nemoci“ občas na přetřes. A každý má svou metodu, jak se takovým potížím nejúčinněji vyhnout. Například kadeřnice Libuše Holásková vsází ve svém rodinném pracovním týmu na kamarádský vztah. Funguje podle ní si i v malém týmu vždycky otevřeně a na místě vyříkat všechno, co je potřeba.
O svém podnikání hovoří v článku Libuše Holásková: Ten, kdo se živí rukama, nezbohatne – říká kadeřnice.
Ve skupině The Screamers, zaměřené na alternativní divadelní a travesti show, která systematicky a už řadu let ve stejném složení objíždí celé Česko, zase jako opatření proti „ponorce“ funguje to, aby lidé z týmu netrávili čas stále spolu, pokud to není nutné. Proto, jak tvrdí manažer skupiny Ladislav Černý, třeba na vystoupení jezdí více auty.
Jejich práci si prohlédněte v galerii:
Mapování, změna, poučení
Pokud se však „ponorková“ situace neřeší, výsledkem může být nefunkční nebo doslova toxické pracovní prostředí. A také nefunkční týmy. Podle koučky Melody J. Wilding, která spolupracuje s americkým specialistou na personalistiku a kariérní rozvoj The Muse, je lepší projít třemi kroky.
Nejprve přesně zmapovat stávající situaci a popsat všechny potíže. Pak se, za druhé, zaměřit na to, co se dá opravdu změnit.
Uvažovat se tu dá o změnách v náplni práce, místu práce, složení týmu a způsobu práce v něm, o možnosti home office nebo jiné formy práce na dálku, o změně v přístupu jednotlivců k práci a kolegům, o rozvoji vzdělávání, o zlepšení komunikace, delším volnu a podobně.
To vše totiž může užitečně narušit pracovní stereotyp a přinést nové podněty. Doporučuje o všem nejen otevřeně mluvit, ale také změny reálně provést, když je to jen trochu možné. Nakonec, za třetí, radí ještě zhodnotit, co se lze z dané situace ve firmě pro příště naučit.
Zkrotit emoce
Souvisejícím tématem pak je schopnost komunikace. Čím náročnější je situace k řešení, tím se také více hodí pilovat schopnost komunikovat s respektem a umění zvládat i vypjaté emoce své či druhých.
Respektovat druhé naprosto neznamená vycházet jim ve všem vstříc, nic od nich nežádat nebo si nechat všechno líbit, tvrdí přitom Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová a Tatjana Kopřivová, kteří se právě respektující komunikací zabývají (v knize Respektovat a být respektován, Spirála 2008).
I respektujícími komunikačními postupy je podle nich možné sdělovat druhým své oprávněné požadavky, řešit náročné situace, vyjádřit nelibost nebo se bránit.
A to bez křiku, direktivnosti, manipulace, arogance, nepřímého vyjadřování, kritiky, posměchu a podobně, což jsou způsoby, které situaci spíš dál vyostří, než aby přispěly k jejímu skutečnému řešení.
Připomínají totiž, že když je člověk v silných emocích, logika jde stranou a kromě myšlení mají silné emoce negativní vliv i na pozornost, vnímání a paměť. Nehledě na to, že jsou emoce nakažlivé – nejprudčeji vztek. Ztišení emocí by proto mělo předcházet rozumovému řešení situace, dodávají.
Izolace může vztahům pomoci, začněte svůj život strukturovat, říká psycholožka
Jitka Reitterová působí jako školní psycholog, pracuje s problémovými dětmi a má zkušenosti z manželských poraden. Vládou vyhlášený nouzový stav může mít za následek psychické problémy nebo nejistoty v domácnosti. Psycholožka zodpověděla na otázky, které se nabízí v této neobvyklé a občas i nelehké době.
BRNO – V České republice byl vyhlášen nouzový stav. Lidé by neměli opouštět dům, pokud to není nezbytně nutné a měli by většinu času zůstávat doma. To pro někoho není lehké, obzvláště například pro nefungující páry nebo rodiče s dětmi.
Rozhovor s psycholožkou Jitkou Reitterovou pomáhá lidem pochopit, co se uvnitř jejich hlavy během nucené izolace odehrává. „U lidí, kteří jsou výbušní a rádi se hádají i v běžném životě, zátěžová situace tyto vlastnosti ještě zvýrazní.
Flegmatici, které jen máloco rozčílí, jsou v tomto směru více odolní,“ říká.
Co byste poradila rodinám, které mají doma děti ve školním věku a zákaz vycházení je pro děti už příliš dlouhý?
I pro děti je důležitý určitý režim. Celá rodina by si měla sednout kolem stolu a domluvit se, jak to v tomto nouzovém stavu bude fungovat u nich doma. I malé děti jsou schopné spolupracovat ve chvíli, kdy pochopí, že situace je vážná a každý má svůj díl zodpovědnosti.
Dohodněte se na denním rozvrhu, který bude akceptovat důležité potřeby všech. Je to příležitost vzájemně se učit toleranci, respektu a trpělivosti. Důležité je uvědomit si, co je nepříjemná okolnost, kterou ani rodiče ani děti nemohou změnit.
Ale že jsou i věci, které můžeme mít pod svou kontrolou – jak se budeme k sobě chovat, co budeme dělat.
Přimlouvala bych se za možnost poskytnout dětem „vyvenčení“ každý den. Vypustit je na zahradu. Nebo je naložit do auta, pokud máte tu možnost, vyvézt je za město do přírody. Tam je nechat vyběhat, vzít s sebou míč, zorganizovat improvizovanou opičí dráhu přes přírodní překážky. Pokud bydlíte ve městě, a nemůžete dětem umožnit bezpečný pobyt venku, musíte improvizovat.
Pohyb je dětem naprosto přirozený. Aby vám nezbořily byt spontánní fyzickou aktivitou, musíte ji zorganizovat. Zavedla bych hodiny tělesné výchovy – i doma se dá cvičit. A mnoho maminek i tatínků doma pravidelně cvičí. Přiberte ke svému cvičení děti. Motivačně působí aktivity, na kterých je možné pozorovat zlepšování, jako je navyšování množství či prodlužování času.
Může mít zákaz vycházek na děti špatný vliv v oblasti morálky či poslušnosti?
Když se situace dobře výchovně zvládne, tak ne. Naopak může posílit vědomí toho, že každý z nás má zodpovědnost za dění v rodině, každý přispívá svým dílem. Je jasné, že morálně volní vlastnosti jsou při dlouhodobém pobytu doma oslabené. To vám potvrdí každý, kdo pracuje v režimu home office. Proto neklaďte na děti příliš velké nároky.
Nechtějte po nich, aby doma věnovaly školní práci stejné množství času, jako by jí věnovaly ve škole. Doma nejsou kamarádi, kteří každé činnosti dodávají aspoň trochu nádech zábavy a motivují k akci. Chybějící sociální kontakty, které děti nutně potřebují, jim nechte naplňovat pomocí sociálních sítí, mobilů atp. Neřešte tolik čas, který u nich stráví.
Vždyť i my, dospělí, teď více využíváme technologie k naplňování svých potřeb.
Jak by rodiče měli přistupovat k dětem, pokud oni sami se cítí po každém dni doma s potomky unaveni, ale i přesto musí děti nějakým způsobem zabavit?
Rodiče by si měli uvědomit, že nejsou supermani, kteří musí vždy a všude všechno zvládat. Mají právo být unavení, podráždění, smutní. A děti to mohou vidět. Stačí jim vysvětlit, jak se teď cítím a proč. Děti jsou hodně sebestředné, myslí si, že všechno se děje kvůli nim.
Proto je potřeba jim vysvětlit, že teď jsem smutná, ale není to kvůli tomu, že jsi zlobil, neposlouchal, odmlouval, rozbil talíř. A říct, co teď potřebuji. „Jsem moc unavená a bolí mě hlava, protože mám hodně starostí v práci. Potřebuji půl hodiny ticho, zavřít oči a odpočívat. Prosím tě, běž si hrát do svého pokojíčku/číst si/dívat se na televizi.
Potom si spolu budeme hrát/připravíme si spolu večeři/zatelefonujeme babičce.“
Každopádně to, co teď rodiče nejvíce potřebují, je trpělivost. Stále si uvědomujte, co je podstatné a na čem budete trvat. A co až tak podstatné není a nad tím klidně mávněte rukou.
Moc se mi líbí rada slovenského herce Michaela Satmáryho: „Vytvořte si fiktivního člena rodiny, na kterého sveďte všechny nepravosti, které se doma dějí. My máme doma Roberta, který všude po bytě nechává skleničky od pití. Fakt už nevíme, co s ním máme dělat.
“ Myslím, že je to terapeutické pro děti i rodiče. Humor snižuje napětí, a navíc přesměrujete negativní emoce na někoho neexistujícího.
Jaký bude mít dle vás zákaz vycházení dopad na ne úplně funkční partnerské dvojice, které jsou nyní nuceny zůstávat většinu času spolu sami doma?
Ponorkovou nemocí někdy trpíme ve vztahu všichni. Pokud spolu trávíme hodně času, máme společné koníčky nebo dokonce spolu i pracujeme na jednom pracovišti. Náchylnější k ponorce jsme v mimořádných situacích, jako je například dovolená, dlouhé vánoční svátky a tak dále. V takových situacích můžeme začít pociťovat nespokojenost, vnitřní napětí, úzkost.
To se potom projeví v našem chování vyvoláváním konfliktů, slovní agresí, v nejhorším případě i fyzickou agresí. Náchylnost k ponorce je různá u různých lidí. Záleží na jejich osobnostních vlastnostech. U lidí, kteří jsou výbušní a rádi se hádají i v běžném životě, zátěžová situace tyto vlastnosti ještě zvýrazní.
Flegmatici, které jen máloco rozčílí, jsou v tomto směru více odolní.
V extrémních situacích, kdy cítíme ohrožení naší samotné existence, vstupují do hry další faktory. Většina lidí přehodnocuje svoje priority, systém hodnot. Plně si uvědomuje, co je opravdu důležité.
V takové chvíli může u vztahů, které se zdají být narušené, dojít k přehodnocení, uklidnění, smíření. Paradoxně tak nucená izolace může vztahu pomoci.
Umožní mám znovu si uvědomit, proč jsme se do partnera zamilovali, proč jsme toužili být s ním, proč jsme s ním chtěli vychovávat děti.
Může mít nařízená karanténa vliv na dlouhodobé psychické zdraví člověka?
Může. Stejně jako každý dlouhodobý stres. Záleží na celkové psychické odolnosti člověka, která ovlivňuje jeho schopnost adaptace, přizpůsobení, zvládacích mechanismů.
Co je pro jednoho mírná zátěž, pro druhého může být extrémně náročná situace. Záleží na tom, z jakého materiálu jsme stvoření.
Když slunce svítí na hrudku másla, změní svoji strukturu během několika minut, kdežto kámen se ani nehne.
Pokud subjektivně vnímám situaci jako extrémně náročnou a mám pocit, že ji nezvládám, potom může dojít k takové dezintegraci osobnosti, jako je narušení stability či rozpad. Ale to většině populace nehrozí.
Co by měl člověk dělat, pokud na sobě pozoruje, že ho domácí karanténa začíná negativně psychicky poznamenávat?
Začít svůj život strukturovat. Pokud chodíme do práce nebo do školy, má náš život nějaký řád, strukturu. Do jisté míry jsme organizovaní pracovní dobou, rozvrhem hodin a podobně.
Pokud zůstáváme doma, dostáváme se do situace, kdy jsme si sami sobě pánem. Sami rozhodujeme o svém čase a svých aktivitách. Zpočátku se to zdá jako úžasná věc – svoboda, volnost.
Po „proflákaných“ dvou dnech už ale pociťujeme frustraci, neuspokojení, začínáme mít pocit ztráty smyslu života.
Důležité je proto každý den naplánovat. Nejlépe večer si udělat plán na příští den, abych usínala s pocitem, že mě zítra něco čeká. Něco, co je pro mě důležité, i když je to třeba jen nějaká drobnost. Neměňte svoje zaběhané rituály. Vstávejte ve stejnou hodinu, jako kdybyste šli do práce nebo do školy, vyčistěte si zuby a vysvlečte se z pyžama.
I když je omezené vycházení na veřejnost, choďte každý den na chvíli ven, nejlépe do přírody. S vaší psychikou to udělá divy. Příroda totiž funguje pořád stejně. Slunce pořád ráno vychází, ptáci zpívají a snáší vejce, stromy pučí a jarní kytky kvetou. To psychiku uklidní, na chvíli prožíváme fakt, že svět je v pořádku. Důležité ale je se opravdu procházet a prožívat přítomný okamžik.
To znamená plně si uvědomovat, co vnímáme všemi smysly.
Aktivně se soustředit na to, co vidím – barevné květy, letící ptáky –, slyším – šumění stromů ve větru, zpěv ptáků –, cítím – vůni vlhké země, květů, zápach tlejícího listí –, čeho se dotýkám – moje nohy stojí pevně na zemi, hladím kůru stromů –, jakou chuť mám v ústech – v lese teď roste plno planých rostlin, které se dají konzumovat přímo na procházce. Například popenec, sedmikráska, bršlice.
Vyrovnat se s nepříjemnou realitou, se kterou se nemohu aktivně vypořádat, mi dobře pomůže únik od této reality. To nastane, když se věnuji činnosti, kterou mám ráda, která mě zcela pohltí. Doufám, že každý člověk něco takového má. Může to být čtení knih, sledování filmů, poslouchání hudby, cvičení, ale také třeba hraní počítačových her.
Pozor ale na takzvané falešné ráje. Do těch se dostáváme, pokud jako formu úniku zvolíme drogy, včetně alkoholu. Dostaneme se sice do ráje, ale jen na chvíli. A po odeznění působení drogy zjistíme, že problém nejen, že nezmizel, ale že navíc přibyly další.
Jak by se lidé měli udržovat i přes nařízená omezení v psychické pohodě?
ŽENA-IN – Šťastné versus neveselé aneb jak (ne)přežít svátky vánoční
Šťastné a veselé! Výlohy od listopadu plné vánočních stromků a reklam, hýřící bílou a červenou. Bláto v ulicích a davy lidí v obchodech. Bělovousí, červenolící mužíčci ve směšných kostýmech. Šťastné a veselé! Nervózní, uštvané výrazy ve tvářích kolemjdoucích. Neony a podmanivé tóny vánočních koled: „Nesem vám noviny! Nakupujte! Nakupujte právě u nás!” Šťastné a veselé? Pro mnoho z nás už dávno ne.
Nesnažte se Vánoce přežít!Proč už nedokážeme Vánoce prožívat, ale snažíme se je přežívat? Jistě, svátky vánoční jsou a vždy byly jednou z takzvaných náročných životních situací, neboť i příjemné změny a zážitky jsou pro náš organismus zátěží, se kterou se musíme vyrovnávat. Ale ručička pomyslných vah se čím dál tím více posunuje ze sféry eustresu do oblasti distresu, tedy od stresu relativně příjemného k tomu vysloveně nepříjemnému. Co s tím? Tak především: Nesnažte se vánoce přežít, ale prožít!
Relaxace pomůžeExistuje mnoho užitečných rad, jak si zpříjemnit svátky vánoční. Například nakupovat dárky včas, nerozčilovat se, nenechávat si na Vánoce žádnou práci… Je jistě užitečné řídit se těmito doporučeními. Jenže to, bohužel, nestačí. Vy možná dárky už máte, ale davům nakupujících se stejně nevyhnete. Sami jste práci dokončili včas, ale vaši přátelé či rodiče právě dohání zameškané hodiny. A nerozčilovat se? Krásné předsevzetí… Ale co s tím? Mohla bych uvést postupy správné relaxace, ale o těch víte jistě dost. Řiďte se jimi a rozhodně vám to pomůže Vánoce přežít. Ale chcete-li je prožít, relaxační metody vám stačit nebudou.
Ztracené poutoProč se pro nás vlastně Vánoce, i v dobách potlačování náboženských tradic svátek klidného spočinutí v kruhu rodinném, staly stresujícím faktorem? Známý sociolog Keller říká: „Vytratilo se pouto, které v dřívějších dobách dokázalo propojit čas individuálního života s plynutím velkého historického času, měřeného od vzniku světa až po jeho naplnění.” Tolik slovo odborníka. Vánoce pro nás už nejsou zakotveny v tradici minulosti. To je však problém spíše celospolečenský. Jednotlivce často trápí bolístky zdánlivě podružné, a právě proto ještě důležitější.
Kruh rodinnýTak především je tu sám „kruh rodinný”. A nemluvím teď o osamělých lidech, kteří v období Vánoc prožívají krize. Těm jsou věnovány stati povolanějších odborníků. Ale i ti, kteří jsou obklopeni celou „smečkou” příbuzných, si často zoufají. „Každý jedinec může být vystaven buď nadbytku nebo nedostatku interpersonálních a společenských podnětů,” tvrdí psycholog Čáp. Stresující je obojí. Ne každý se dobře snáší se všemi svými blízkými, a má-li s nimi setrvat delší čas a ještě se chovat mile, užívá si naplno takzvanou ponorkovou nemoc. Zkrátka mu všechno a všichni pěkně „lezou na nervy”.
Buďte asertivníV takových chvílích se doporučuje vyhledat si svůj koutek, a není-li to v přeplněném bytě či domku možné, odejít se projít, nejlépe do přírody. Pomáhá také aktivní pohyb, běhání, plavání nebo třeba posilovna, zkrátka to, co vám nejvíc „sedí”. Můžete zajít i do kina nebo se někde skrýt se svou oblíbenou knížkou. Nebojte se na chvíli „vypadnout” a nadýchat se čerstvého vzduchu. A jestli to vaše příbuzné uráží, je to jedna z chvil, kdy se vyplatí otevřenost a asertivita. Stůjte si za svým, bez křiku a urážek, ale také bez ústupků. Vaši blízcí si na to časem zvyknou a uvědomí si, že i vy jste pak příjemnějšími společníky.
Záleží i na tom, jak to říkáteNestyďte se za své pocity. Jestli se vám něco nelíbí, nevyhovuje vám to, raději to řekněte, než abyste tiše trpěli a znepříjemňovali tak život sobě i ostatním. Je-li to možné, vyřešte tyto problémy ještě před tím, než nastane vánoční shon a atmosféra se vyhrotí, ale nebojte se ozvat i potom. Pokuste se však pochopit i stanovisko ostatních. Oblíbenou psychologickou metodou je požádat obě strany konfliktu, aby na chvíli hájily názor toho druhého. Zkuste si to aspoň „v duchu”. Snáze tak pochopíte postoje ostatních, a to vám pak pomůže „zůstat v klidu”, i když lidé kolem vás křičí. A jak jistě sami víte, někdy je dobré nechat je vykřičet se, a teprve poté se pokoušet o argumentaci. Pamatujte si ale, že ne každý argument musí být racionální. Cit je taky důvod. A nezapomeňte, že: „Způsob, jakým se o něčem zmiňujeme, dotváří celkový obraz vysloveného obsahu, naznačuje náš postoj a emocionální vztah k němu.” (Bratská). Neboli: často záleží víc na tom, jak to říkáte, něž na tom, co říkáte. Takže si na to „jak” dávejte pozor.
Štěstí není na rozkazPamatujte si, že nemusíte být za každou cenu šťastní a veselí. Na smutku samotném není nic patologického, a jestli vám vzpomínky vhání slzy do očí, nestyďte se plakat. Klidně v soukromí, ale dovolte citům odeznít a neduste je v sobě. Ritzer k tomu říká: „Lidé mají schopnost stát se přemýšlivějšími, dovednějšími, tvořivějšími a všestrannějšími, než jsou, ale nejsou toho schopni kvůli nátlaku racionalizovaného světa.” Vzepřete se této tendenci k racionalitě dřív, než se potlačované emoce proderou na povrch mnohem bolestnějším způsobem. Nebojte se odreagovat. Nemáte-li doma boxovací pytel, bušte třeba do polštáře. Někdy také pomůže „seřvat” místo člověka nějaký předmět. Vyříkejte si to třeba se skříní nebo se stromem v lese, vykřičte se, když vás nikdo neslyší. Není špatné mít vztek. Špatné je ze vzteku ubližovat.
Zkuste zakotvitBuďte sami sebou, ale také sami se sebou. Naučte se vytvářet si své vlastní oázy klidu, momenty, kdy se zastavíte, zavřete oči a zeptáte se sami sebe: „Jak se cítím? Co chci? Co očekávám? Čeho se bojím?” Existuje technika výstižně nazývaná kotvení, při níž si postupně „uvědomíte” své tělo, motivy, mezilidské vztahy a instituce, které ovlivňují vaši situaci. Pomůže vám to vyznat se, „zakotvit” v bouři života. A to je užitečné nejen o Vánocích.
A především: Vězte, že stresu a zátěži se nevyhnete. „Složité a náročné životní situace, v nichž se lidský organismus od svého narození ocitá, jsou výrazným atributem lidského života,” říká Čáp. Pokuste se tedy je využít a pozitivně zpracovat.
Vždyť když si zajdete pro uklidnění třeba zaběhat, shodíte těch pár kilo, co o Vánocích jinak naberete.
A na samý závěr jedno filosofické moudro od Chalíla Džibrána: „Budete svobodni, ne až vaše dny budou bez starostí a vaše noci bez touhy a zármutku, ale až starosti, touhy a zármutek opásají váš život a vy se nad ně povznesete nazí a nespoutaní.”
Převzato z časopisu 3. pól.
Jak prožíváte Vánoce? Stresují Vás? Jsou pro Vás svátkem míru a pohody? Nebo se rodinné konflikty naopak vyhrocují? Jak je řešíte? Těšíte se na Vánoce, nebo je nenávidíte?
Dara Rolins: Cítila jsem, jak se mi v karanténě zklidnil dech
Přestože ve svém diáři zrušila několik desítek již domluvených vystoupení, dokázala v době karantény najít to dobré. Naučila se zpomalit. A vzhledem k tomu, že je mimo jiné také sběratelka kuchařek, naučila se ještě vařit spoustu zajímavých dobrot. Co by Dara dělala, kdyby nebyla zpěvačka? A v čem ovlivňuje svou dceru?
„Kdy jsme se viděly naposledy?“ ptá se Dara, když zasedáme společně ke stolu, kávě, minerálce a našemu rozhovoru. „Dva roky?“ odpovídám jí. Naposledy totiž byla Dara naší coverstar v květnu 2018, to znamená, že jsme spolu dělaly rozhovor a focení asi někdy v únoru.
Je to sice dlouhá doba, ale víme o sobě, občas se potkáme někde v centru nebo během pracovních aktivit a v tom zběsilém tempu se alespoň pozdravíme nebo si napíšeme esemesku.
Na setkání s ní se ale vždy těším. Usmívá se, srší energií a dobrou náladou, a tak mám vlastně pocit, že navazujeme tam, kde jsme minule přestaly.
(A ano, za tu dobu si už tykáme, proto se i náš rozhovor nese v tomto duchu.)
Jak se máš po dvou letech, po koronavirové karanténě a bez roušky?
Paradoxně. Přestože jsem přišla o práci a v tomto směru to bylo naprd a spousta lidí hodnotí tento čas negativně, tak musím říct, že do mého života vstoupil klid. Klid, pro který si většinou jezdím na Bali. Byl to pro mě nezvyk, ale ocenila jsem to tak v půli toho období, kdy se vše zpomalilo a mnohé zastavilo.
Přestala jsem se hroutit, když jsem v diáři vyškrtla už patnáctou akci, přestala jsem to řešit a našla jsem v tom to dobré. Svým způsobem jsem vlastně i ráda, že tento moment nastal. Všechno v mém těle začalo fungovat jinak. Sama si totiž často říkám: „Zpomal, nedělej tak rychlé pohyby, stačí, když je děláš na jevišti.
“ Najednou jsem cítila, jak se mi zklidnil dech, a bylo to hrozně příjemné.
Znám tě jako velmi činorodého člověka, který nevydrží v klidu. Na všech našich foceních jsi vždy tancovala, skákala, hýbala se… Prozraď, kolik dnů v měsíci vlastně běžně pracuješ?
Mám trochu jiný pracovní režim. Jako umělec si týden řídím sama. Focení, natáčení, pracovní schůzky. Normálně, když jde o realitu, do které se vracíme, to znamená vystoupení, tak pracuju čtvrtky, pátky, soboty.
To jsem v jednom kole, stále na cestách. Najedeme vždy stovky kilometrů, jelikož mám o víkendu vystoupení hned několik, a to napříč oběma republikami. Jsem prostě kočovník, který si musí za prací dojet.
Spoustu času musím trávit v autě z bodu A do bodu B, do bodu C, do bodu D…
Jezdíš ještě sama?
Mám vždy řidiče. Sedím vzadu a mám tam takový malý office. Vezmu si knížky, časopisy, počítač, notes, hudbu a snažím se tam dělat něco kreativního pro sebe. Bojuju totiž s tím, že promarňuju tolik hodin v autě.
Nikdo si to nedovede představit. Jedu třeba sedm hodin někam, tam mě vyšoupnou na jeviště, kde si odzpívám a odtančím hodinu, hodinu a půl, a zase jedu dál.
To cestování je únavnější než čtyři, pět „vystupek“ za víkend.
Jak Dara relaxuje a co si nenechá vzít? Podle čeho si vybírá, s kým bude spolupracovat? Jak si rozumí s dcerou a co je její must-have v šatníku? To vše a další čtení vás čeká v aktuálním vydání časopisu Dieta s Darou na titulce.
Nestíháte jít do trafiky? Kupte si aktuální vydání nebo e-magazín jednoduše na www.ikiosek.cz
Vánoce během covidu. Češi teď zatnou zuby, ke konzumu se ale vrátí, říká psycholog
Stres, osamělost i ponorková nemoc v partnerských vztazích. Právě těmto úskalím budou lidé čelit o Vánocích poznamenaných koronavirem.
Velkým dilematem podle psychologa Zdeňka Krpouna bude, jestli svátky trávit v širším rodinném kruhu, a riskovat tak nakažení příbuzných.
Dodává, že i když předvánoční nákupní horečka může být letos kvůli pandemii slabší, k dlouhodobému omezení spotřeby to nepovede.
Pozitivní nálada, laskavé chování i dostatek volného času na příbuzné. Vánoce na člověka kladou nemalé nároky a vedle finančních výdajů tak vysávají i značné množství duševní energie. „Pro lidi v produktivním věku, kteří už žijí samostatně bez rodičů a mají vlastní děti, bývají svátky čím dál víc o starostech než radostech a často se spíš těší, až skončí,“ říká psycholog Zdeněk Krpoun.
Může za to podle něj i skutečnost, že se lidé v éře materiálního blahobytu srovnávají s ostatními. Řeší, kolik kdo dětem nadělil dárků pod stromeček nebo kolik peněz kdo utratil za dárek pro partnera.
S tím souvisí také fakt, že Vánoce mají v konzumní společnosti silný marketing. Z médií se během adventu začnou valit obrazy štědrovečerní pohody a rozzářených očí při rozbalování dárků.
Realita přitom často připomíná zápas s časem, zoufalé úsilí stihnout všechno od umytých oken přes voňavé vanilkové rohlíčky až po nazdobený stromeček.
„Reklamy v televizích, na internetu i na billboardech nám ukazují, že v tomto období máme být šťastnější a trávit čas společně v teple domova. Určují, jaké zvyky máme o Vánocích dodržovat nebo jaké zboží nakupovat.
Snaha alespoň částečně dostát těmto nárokům lidem přináší velký stres. Několika svátečním dnům předchází náročná příprava, a navíc jsou výrazným vybočením z naší rutiny.
Podobně jako při dovolené bychom se během nich měli na chvíli zbavit našich zlozvyků, což je ovšem dost těžké,“ zdůrazňuje psycholog.
Stres i vztahové konflikty s nejbližšími letos lidé navíc zažívali během celého roku, protože je pandemie koronaviru nedobrovolně vytrhla z pracovní i osobní rutiny a uzavřela v rodinných kruzích, odkud není úniku.
„Jakoukoli situaci, ve které se ocitneme nedobrovolně, třeba vinou vlády, máme tendenci přijímat hůř a stavět se do opozice.
Na jednu stranu člověk kolikrát říká, jak svého partnera a děti miluje, jak je škoda, že spolu tráví málo času, ale když najednou nesmí do práce a musí trávit všechen čas doma, vnímá to spíš jako problém než příležitost,“ přibližuje Krpoun.
Během Vánoc tak mnoho rodin čeká ponorková nemoc, se kterou se nesčetněkrát potýkaly už v uplynulých měsících. „Kdykoli spolu trávíme víc času, vzniká přetlak.
Často si nemáme co říct nebo si toho naopak říkáme až moc a býváme překvapení, jací naši blízcí ve skutečnosti jsou, ať už mluvíme o partnerech, nebo o dětech.
Najednou je vidíme v situacích, ve kterých běžně fungují bez nás, takže je lépe poznáváme, ale zároveň z toho můžeme být otrávení, a někdy dokonce zjišťujeme, že spolu žít vlastně nechceme, což u partnerů může ústit v nevěry nebo rozchod či rozvod,“ upozorňuje psycholog.
Omezování rodinných sešlostí přinese zklamání
V době, kdy vláda kvůli šířící se pandemii nabádá k omezování sociálních kontaktů, zejména se staršími příbuznými, budou podle něj lidé zároveň hodně zvažovat, jestli sváteční rodinnou sešlost uspořádat v tak hojném počtu, jak je zvykem. Zatímco někteří budou během Vánoc a později i při novoročních oslavách hledat kreativní způsoby, jak se s blízkými fyzicky potkat koronaviru navzdory, u části společnosti převládne strach, který však následně může vyústit ve frustraci.
„Ti, co vládním opatřením dostojí, protože se budou bát, že by své blízké nakazili, v sobě budou mít velké pnutí. Existují rodiny, ve kterých některé příbuzné potkáte třeba dvakrát za rok. Jednou, když mají narozeniny, a podruhé právě o Vánocích. Pokud je lidé kvůli dodržování opatření neuvidí, budou po svátcích čelit zklamání a mrzutosti,“ upozorňuje Krpoun.
Podotýká, že senioři, včetně těch žijících v párech, patří ke skupinám obyvatel, které během svátků nejvíc čelí pocitům osamělosti. Odchod do důchodu totiž bývá spojený se ztrátou sociálních kontaktů, které člověk v produktivním věku získává díky práci.
Izolaci však mohou v období Vánoc intenzivně prožívat také lidé ve středním věku, kteří se rozvedli a nového partnera zatím nemají. „Nejčastěji to bývají muži, kteří se odstěhovali od rodiny a děti vídají například jen dvakrát do měsíce o víkendech.
Pro ty, kteří se rozvedli letos a prožijí tak první Vánoce bez nukleární rodiny (model domácnosti, kde žijí manžel, manželka a jejich děti, pozn. red.), mohou být svátky obzvlášť náročné,“ zmiňuje psycholog.
Skupiny, kterým o Vánocích hrozí izolace, se někdy současně zdráhají jiné lidi požádat, aby je na svátky vzali k sobě. „Osamělí lidé často propadají dojmu, že by ostatní otravovali.
Mají pocit, že jsou pro druhé přítěží. Také čelí vyššímu riziku výskytu duševních onemocnění, které se na podzim a koncem roku objevují častěji.
V tomto období narůstá četnost depresivních a úzkostných symptomů i sebevražd,“ varuje Krpoun.
Dodává, že východisko z osamělosti mohou izolovaní lidé najít v tom, že o Vánocích pomohou potřebným. „Ve své terapeutické praxi jsem potkal klienty, kteří smysl svátků našli v tom, že podpořili děti v dětském domově.
Na vánočním stromečku v centru města si utrhli jedno z přání od dítěte v ústavní péči a pak mu vytoužený dárek poslali. Jiní zase darovali peníze lidem bez domova.
Když lidé během Vánoc zaměří svou pozornost na někoho, komu je výrazně hůř než jim, může to pomoct i jim samotným,“ vyzdvihuje psycholog.
Individualisté na sebe během Vánoc kladou přehnané nároky
Obecně z jeho pohledu platí, že čím větší je člověk individualista, tím větší tlak a nespokojenost během Vánoc zažívá. „Takoví lidé na sebe o svátcích kladou přehnané nároky.
Svému okolí by ale paradoxně víc prospěli tím, kdyby překonali zahleděnost do sebe. Jenom v takovém případě totiž mohou začít skutečně vnímat potřeby druhých.
K tomu se ale člověk v dnešní době mnohdy dopracuje až potom, co zažije něco, co ho hluboce zraní,“ popisuje Krpoun.
Přestože se stal koronavirus zkouškou, která společnost přiměla na chvíli přibrzdit v individualistickém a konzumním životním stylu, většina lidí se k němu podle něj po pandemii vrátí.
„Osmdesát až devadesát procent populace teď sice zatne zuby, omezí se, o Vánocích bude s příbuznými často mluvit o tom, že svátky nejsou jen o dárcích a že jich dřív nakupovali až moc, ale po pandemii se vrátí do starých kolejí.
Jsou to lidé, kteří v době krize sice museli zůstávat doma, ale pořád měli stabilní příjem,“ tvrdí psycholog.
Na druhou stranu se ovšem najde i malá část obyvatel, kteří změní svůj život, přestanou se tolik orientovat na materiální hodnoty a budou se více zaměřovat na životní prostředí nebo na spoluobčany, kteří žijí v nedostatku.
„Lidé, kteří přehodnotí svůj přístup, se najdou hlavně mezi těmi, co letos ztratili nejvíc. Mezi těmi, kteří kvůli koronaviru přišli o někoho blízkého, nebo těmi, co se kvůli vládním opatřením ocitli v ekonomické nouzi,“ uzavírá.
Čekáme rekordy, Vánoce zvládneme. Jsme napjatí, jestli vláda zavře obchody, říká majitelka Zásilkovny
22:11
Příští týden čekáme rekord přes půl milionu zásilek denně, v březnu nás pandemie zasáhla nepřipravené, říká zakladatelka Zásilkovny Simona Kijonková. | Video: Daniela Drtinová