Příběh léčitele a bylinkáře Jana Mikoláška znovu ožívá, snímek Šarlatán právě míří do českých kin. Podle dostupných údajů mu v průběhu šesti desetiletí rukama prošlo pět a půl milionu pacientů, většině z nich údajně pomohl.
Obraceli se na něj lidé z různých společenských vrstev. „Do Jenštejna (kde Mikolášek bydlel, pozn. red.), se svého času táhly kilometrové fronty pacientů. Předpokládám, že lidé, kteří čekali i několik dní, museli být vírou přímo posedlí.
Mikolášek léčil i řadu uznávaných celebrit, lékařů, profesorů. Nikdy se nevydával za zázračného,“ řekl v rozhovoru pro iDNES.cz scenárista Šarlatána Marek Epstein.
Když však věděl, že pacienta nevyléčí, nebo když šlo o chirurgická zranění, na které jsou bylinky neúčinné, posílal pacienty k lékařům.
    |
Mezi jeho pacienty a pacientky patřili například první československý prezident Masaryk, manželka Karla Čapka Olga Scheinpflugová, český malíř Max Švabinský, hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster či houslový virtuos Jaroslav Kocian.
Léčil prvorepublikovou elitu, komunisty i nacisty
Mikolášek, který se narodil 7. dubna 1889, sice neměl lékařské vzdělání, ale dokonale znal byliny a věděl, kterou na co nasadit.
Po vzoru otce se vyučil zahradníkem a zájem o bylinky ho přivedl k přírodnímu lékařství. Po studiích odešel do Rakouska. V roce 1918 poznal Josefu Mühlbacherovou, která určovala diagnózy z moči.
Rozpoznala v něm mimořádný talent a zasvětila ho do způsobu diagnózy.
V Čechách léčil Mikolášek prvorepublikovou elitu a následně i nacisty. Během nacistické okupace se musel potýkat s „lékařskými zkouškami“, během kterých musel před komisí analyzovat 29 lahviček s močí.
U „testu“ uspěl, u všech vzorků správně uvedl, jakou chorobou trpěli ti, kterým moč patřila. Dokonce správně identifikoval i moč zemřelého člověka.
O tom však nejsou žádné záznamy, Mikolášek to pouze popsal ve svých pamětech.
Během toho nuceně získal jako pacienta Martina Bormanna, tajemníka německého diktátora Adolfa Hitlera. Navštívil ho nejméně třikrát, protože ho trápily žlučové kameny. Léčil i protektora Karla Hermanna Franka.
I po komunistickém převratu pokračoval Mikolášek dál ve své práci. „Dokázal gestapákům, že má léčivé schopnosti. Po válce, kdy by měl jít do vězení, že kolaboroval s gestapem, se těšil sympatiím i u komunistů. Myslel si, že je nedotknutelný,“ uvedla pro iDNES.cz režisérka filmu Šarlatán Agnieszka Hollandová.
Mikolášek byl ženatý a nikdy neměl děti. Sám říkal, že je jeho manželství jen formální. Byl homosexuálem a měl utajovaný poměr, což bylo v konfliktu nejen s jeho křesťanským přesvědčením, ale i v rozporu s tehdejšími zákony.
Léčitel Jan Mikolášek
Na rozlehlém jenštejnském pozemku si nechal postavit krásnou vilu s bytem i ordinací, ve které léčil. Vedle domu byl domek se skladem a mísírnou bylinek. Mikolášek poskytoval diagnostiku onemocnění zdarma, ale bylinky prodával, díky čemuž zbohatl.
Koncem 40. let minulého století předepsal pacientům průměrně vagon bylin měsíčně.
„Měl tři skupiny klientů – běžné lidi, kteří za ním přijížděli domů a stáli před jeho vilou dlouhou frontu, pak šlo o pražské prominenty a třetí skupinou byli primáři pražských nemocnic.
Ti mu posílali vzorky moče pacientů s chorobami, u nichž si nebyli jistí diagnózou. Brali ho za experta přes bylinky a dobrého diagnostika,“ řekl novinář a spisovatel Josefa Klíma.
Peníze z prodeje bylin si nenechával jen pro sebe. Přispíval například Červenému kříži, díky čemuž mohly nemocné děti vycestovat na ozdravné pobyty.
Jeden z nejhorších šarlatánů, hlásali komunisté
Československo v 50. letech nebylo místem, které by přálo soukromému podnikání. Mikolášek režim dráždil okázalým způsobem života či vírou v boha. O Klementu Gottwaldovi například prohlásil, že je to „vůl a trouba.“ Komunisté ho však nechávali na pokoji, protože nad ním držel ochranou ruku tehdejší prezident Antonín Zápotocký.
Léčitel Zápotockého uchránil před amputací. Z koncentračního tábora Sachsenhausen si přivezl sněť na noze. Jeho stav byl vážný a lékaři navrhovali amputaci, nakonec k tomu však nedošlo a prezident k němu cítil vděčnost.
Po jeho smrti v roce 1957 se nad Mikoláškem začala však stahovat mračna. Ministerstvo zdravotnictví zahájilo boj proti šarlatánům a Mikoláška označili za jednoho z nejhorších. Podle Klímy bylo šarlatán přízviskem, kterým ho začali označovat v Rudém právu po smrti Zápotockého.
Vykonstruovaný soudní proces
Komunisté Mikoláška brzy po smrti Zápotockého zatkli doma uprostřed noci, odvlekli ho ještě v pyžamu. V roce 1959 byl ve vykonstruovaném procesu obžalován z krácení daní, korupce, předražování bylin a nepovolené stavby. Měl strávit tři roky ve vězení, zakázali mu činnost, nechali mu propadnout majetek včetně zásob bylin. Také na pět let pozbyl občanských práv.
Mikolášek se odvolal a soud mu přidal ještě další dva roky. Po propuštění v roce 1964 mu nabídl azyl ve své vile v pražských Strašnicích jeho přítel, lékař Karel Urbánek (tehdy vrchní zdravotní rada ve Strašnicích, pozn. red.).
Mikolášek se už léčit bál, v roce 1968 údajně začal diagnostikovat korespondenčně na dálku, ale o této etapě života nejsou bližší zprávy.
Zemřel v chudobě v roce 1973 v 84 letech. Je pochován na Olšanských hřbitovech.
Sledovat další díly na iDNES.tv
Když je Šarlatán skutečně šarlatán
Film Agnieszky Holland o životě a díle léčitele Jana Mikoláška vyvolává hodně otázek – mimo jiné i tu, jak vůbec takové dílo posuzovat.
Mikolášek filmový a skutečný
V první řadě je film propagován jako životopisný, ale zároveň sami autoři přiznávají, že se postavou skutečného léčitele spíše jen inspirovali. Máme tu tedy střet faktů a autorské licence scénáristy Marka Epsteina.
Za jiných okolností by to snad tolik nevadilo, tady se však zabýváme historickou postavou z nedávné minulosti.
Skutečné negativní vlastnosti jsou u ní přitom spíše potlačené, a naopak události, které by je měly vykreslovat, jsou uměle dodané.
Tvůrcům se tak podařilo vytvořit konfliktní osobnost, která má s reálným předobrazem jen velmi málo společného. Pro běžného diváka budou přesto obě postavy přirozeně splývat. Reálný život druhých nikdo jiný nezná a hranice mezi filmovou a reálnou osobou splývají lidem zcela zákonitě. Zde navíc hranici mezi filmovou a reálnou postavou ztratili zřejmě i jeho tvůrci.
Sám Marek Epstein totiž v rozhovoru pro E.15.cz na otázku Ivy Přivřelové “Teď mluvíte o Mikoláškovi skutečném, nebo filmovém?” doslova odpověděl:
“Já je moc neodlišuju. Snažil jsem se Mikoláška pochopit a mít ho rád. Obdivuju ho za to, kolik rozdal zdraví. Otázka je, jestli někoho kvůli jeho slabostem máme zatratit, nebo jsou slabiny součástí každého z nás, kterou je třeba přijmout.”1
Mikoláškův životní příběh i jeho osobnost jsou přitom ve filmu překopány důkladně. Co naopak tvůrci ponechali a čem nepochybovali jsou Mikoláškovy léčitelské schopnosti, které jsou však nejkontroverznějším tématem celého jeho života. I sama režisérka Agnieszka Holland prohlásila v rozhovoru pro Deník.cz:
„Ve štábu nebyl snad jediný člověk, jehož babičku či tatínka by Jan Mikolášek neléčil. A i když se o tom mnoho nemluví, má i své pokračovatele.“2
Z toho, že má Mikolášek své pokračovatele, které by film mohl inspirovat, je právě na místě mít obavy. Zvláště potom, co na mnoha zpravodajských serverech vyšly s uvedením filmu články, které Mikoláškův život popisují bez stopy pochybnosti o jeho skutečných léčitelských kvalitách.3 4 5 6 7 8
Uroskopie
Zobrazení Mikoláškových metod je realistické – ve filmu i ve skutečnosti “diagnostikoval” (uvozovky jsou zde správně) Jan Mikolášek nemoci pohledem do lahvičky s močí.
Tuto metodu samozřejmě nevynalezl. Ostatně sám tvrdí, že se jí naučil od Josefy Mülbacherové z Volduch u Rokycan, kterou poznal roku 1918.
Uroskopie (též uromancie) je starověká předvědecká diagnostická metoda, která byla oficiální (tehdy ještě velmi málo vědeckou) medicínou zatracena před pěti staletími pro prokazatelnou nespolehlivost.9 10
V čem je problém s Mikoláškovým bylinkářstvím?
První slabinou Mikoláškova “léčení” je tedy diagnostika. Není ani nejmenší naděje, že by většinu diagnóz, na které předepsal své byliny, určil správně. Ve filmu jmenované diagnózy ale alespoň existují, což se o nemalé části diagnóz skutečného Mikoláška říci nedá. Druhou slabinou jsou samotné byliny.
Ne že by byliny neobsahovaly žádné účinné látky, obsahují je však ve velmi různém množství. To je ostatně jeden z důvodů, proč se dnes na většinu nemocí předepisují léky v podobě pilulek nebo injekcí. Lékař potřebuje znát množství účinné látky například v poměru k věku a hmotnosti pacienta. Unifikované balíčky čajů takové dávkování rozhodně neumožňují.
Velké množství bylin, používaných v lidovém léčitelství má navíc nedokazatelný (v lepším případě) nebo i negativní účinek. Naštěstí Mikolášek tyto byliny ani nesbíral. Nakupoval je z národních podniků Živina a Léčivé rostliny Zbraslav nad Vltavou11, přebaloval je a prodával pacientům za výrazně vyšší ceny. Podle vlastního tvrzení v dobách největší slávy koncem 40.
let minulého století předepsal pacientům průměrně vagon bylin měsíčně. Takové množství bylin rozhodně žádná zahrada poskytnout nemohla.
O tom, jak účinné mohly nebo nemohly být Mikoláškovy léčebné postupy máme představu mimo jiné i díky knize Životní příběh Jana Mikoláška od Ivany Šulcové a Martina Šulce12. Víme tedy, že nevybočují z tehdy běžné léčitelské praxe. To znamená, že některé jsou účinné v méně závažných případech, jako je průjem s nepříliš těžkým průběhem, podrážděný žaludek nebo nachlazení.
Dá se předpokládat, že většinou měly Mikoláškovy čaje účinek prostě jako čaj. Vlastně ještě slabší. Bylinkové čaje totiž zpravidla neobsahují tein.
Iluze zázračného léčitele
Ok, byl to prostě obchodník s čajem, no a co? Jistě, pití čaje lidi většinou na životě neohrožuje, ale to jedení cukrových kuliček zpravidla také ne. Asi už víte, kam tím mířím. Problém je zanedbání lékařské péče při iluzi léčení, a k tomu u Mikoláška docházelo. Jde o úplně stejný problém, který v současné době představuje homeopatie.
Tady se dostáváme k velmi vážným věcem, protože přinejmenším podle zápisků (uvedených v již zmíněné knize) kurýroval Mikolášek i tuberkulózu, rakovinu nebo žloutenku13. Na tuberkulózu ordinoval jakýsi likér z osmdesáti vajec s citrónovou šťávou, koňakem a islandským mechem. Můžeme jen doufat, že mezi takto “léčenými” nebyl pacient se skutečnou tuberkulózou.
Podobně má v zápiscích i “lék” na žloutenku – zábaly přes břicho a bylinný čaj – a na “otevřenou rakovinu” – výplachy roztokem kamence. Pouze u zánětu slepého střeva má poznámku “do nemocnice k chirurgickému zákroku”. Jistě i dnešní léčitelé nemají rádi, když jim pacient v krátké době zemře na něco, co by vyžadovalo jen malý lékařský zákrok.
Na druhou stranu přinejmenším několik z dochovaných zápisků popisuje postup, který by pacienta s odpovídající diagnózou ohrozil na životě právě z důvodu zanedbání péče. Mezi “léčenými” nemocemi jsou pak i vágní diagnózy jako “nežidy, vyrážky, exémy” nebo “boláky.” Takové projevy mohou mít i velmi vážná onemocnění a doporučené postupy (mazání sádlem, čajové obklady) jsou naprosto nedostatečné.
Je otázka, zda byl Mikolášek skutečně tak bezohledný, nebo se dostal do myšlenkové pasti mnoha současných šarlatánů. Ta vypadá tak, že se pacienti, kteří se jakkoli uzdravili (zpravidla bez přispění neortodoxních léčebných metod) k léčitelům vracejí, protože jim připisují zlepšení svého stavu. Ti ostatní se nevracejí, protože jsou zklamaní nebo mrtví.
Léčitel má tedy příležitost setkat se pouze se svými “úspěchy”. I když se tedy jednou za čas objeví případ představující fatální selhání, drtivá většina zákazníků bude léčitele v jeho iluzi vlastní zázračnosti podporovat. Důsledkem bývá, že se za každým podobným léčitelem táhne řada hrobů, které pro něj ale zůstanou neviditelné.
Mikolášek se skutečně ve filmu setkává s nezdarem v podobě Němce, kterému odmítne léčit dceru. Později si pro něj nešťastný otec přijde v nacistické uniformě.
Tohle je scéna, ze které mám skutečně nepříjemný pocit, jako ostatně u podobných situací v průběhu filmu několikrát.
Všichni, kdo o zázračných schopnostech léčitele pochybují, jsou buď despotové, služebníci totalitních režimů, nebo osoby mdlé mysli.
Dehonestování protivníků nebo i jakékoli kritiky je postup charakteristický pro propagandu a také pro manipulativní chování. Objeví-li se v životopisném filmu podobná scéna vícekrát, vždy je to důvod zbystřit.
Dar od Boha?
Tato úvaha mi, pravda, nepřísluší, ale podle mého by se měli ozvat alespoň ti skeptičtější mezi věřícími. Mikolášek (reálný i filmový) totiž chápal svoji zázračnou schopnost jako “dar od Boha”. Toto přesvědčení se snažil utvrzovat především v ostatních.
Mikolášek rád vyprávěl, jak kdysi usnul na louce při sběru bylin. Ve spánku k němu přišla postava – anděl, dotkla se prstem jeho hrudi a řekla: „Sbírej, sbírej… Pracuj, přemýšlej a věř jenom sobě.“ Dekorace s tématem tohoto výjevu byly prý často vystavené v místech, kde pobýval.
V Jenštejně nakonec nechal instalovat pozlacenou sochu tohoto anděla. Uvedený “detail” se ve filmu neobjevuje, za to narážky na víru a její vliv na schopnost léčit ano. Jistě není třeba člověku vyvracet. Pokud bude považovat za dar od Boha třeba hudební sluch.
Je ale otázkou, zda za něco takového můžeme považovat i situaci, kdy je za “dar” považováno něco, co v našem vesmíru možné není.
Můžete mít “od Boha” (nebo, pokud tomu věříte, od Boha) nadání k řízení automobilu, nemůžete ale mít “dar” nastartovat auto bez motoru. Jenže Mikolášek po celý film něco takového používá a od nás se očekává, že tomu budeme věřit.
Navíc používal víru i jiným nepříliš poctivým způsobem. Tvrdil totiž, že se lidé uzdraví pouze v případě, že mají sami silnou víru v uzdravení.
Na jednu stranu jistě takové přesvědčení léčbu usnadňuje, z jiného pohledu ale také nabízí léčiteli mnoho prostoru pro obhajobu neúčinné léčby.
Dobový kontext
Můžeme se ptát, proč s kritikou Mikoláškovy podivné živnosti nepřišli tehdejší skeptici? Problém je, že v době jeho největší slávy u nás žádná skeptická organizace neexistovala a Mikoláška nějaký čas nebylo ani možné veřejně kritizovat – vždyť mu věřil i sám prezident Antonín Zápotocký!
A přesto kritika už v této době vznikla. Pochází z pera zakladatele Ústavu pro výzkum veřejného mínění Čeňka Adamce. Jméno Mikolášek se v ní ale objevit nesmělo, proto v eseji Mistr Severin po 600 letech najdeme příběh Jaroslava Cyrílka, který ovšem jako by mu z oka vypadl.
Kritika šarlatánů byla obecně v té době těžší než dnes. Informace o diagnózách a lécích nebyly běžně dostupné, medicína založená na důkazech ještě neexistovala.14
Silnější kritika Mikoláškova šarlatánství se tedy objevuje až od roku 1958 v Mladé frontě, Zemědělských novinách, Práci a Rudém právu.15 16 17. Je příznačné že zatímco redaktoři jiných novin zesměšňovali Mikoláškovu léčitelskou praxi, Rudému právu vadilo především jeho podnikání.
Pro dnešní skeptiky by ovšem tyto články představovaly asi spíše zklamání. Jsou ironizující a bez odborné úrovně, která by byla opravdu potřebná. Při zpětném hodnocení Mikoláškovy činnosti se tedy můžeme spoléhat spíše na popisy jeho léčitelských postupů.
Odpověď na otázku, zda byl skutečným šarlatánem je ale i tak krutě jednoznačná.Je trochu absurdní, že za svůj největší podvod Jan Mikolášek nikdy nebyl ani obviněn, a (možná to bude pro některé filmové diváky spoiler) nebyl obžalován ani z vraždy a nikdy mu nehrozil trest smrti.
To vše je umělecká licence. Ve skutečnosti byl obžalován z krácení daně, korupce, předražování bylin a nepovolené stavby. Nejvíce sporná část celého filmu se tedy nestala a činů, z nichž byl obviněn, se velmi pravděpodobně skutečně dopustil.
(I když některé z nich bychom dnes už za zločiny nepovažovali.)
Ne každý, kdo byl pohnán před soud v době vlády komunistů, byl automaticky dobrý.
Opravdu se tolik bojíme kácet modly?
Film Šarlatán je natočený velmi dobře, a vyvolává proto otázky po umělecké svobodě, hranici morálky a poselství umění jako takového. Lze jen tak měnit „polaritu“ historických postav? Je dílo oslavující něco špatného, jako třeba vydělávání peněz na nemocných předstíráním léčení, hodné odsouzení? Můžeme autorovi odpustit, že si nepoložil zásadní otázku: Jaká je povaha této postavy? Nebo možná i to, že se zamyslel, ale zvolil jinak než bychom předpokládali? Podle mě se tak autor rozhodnout může, divák má zase právo takovou interpretaci odmítnout. A právě v tom vidím hlavní problém. Dokonce ani filmoví kritici se nijak výrazně nepozastavují nad tím, že Mikolášek používá léčebně – diagnostickou metodu, která v našem světě prostě nemůže fungovat. Kamil Fila (Aktuálně.cz), Mirka Spáčilová (iDnes.cz), Spooner (MovieZone), Věra Mišková (Právo), Tomáš Seidl (Aktuálně.cz) i Kristina Roháčková (iRozhlas) to přijímají prostě jako fakt. Jsme v podstatě zavaleni propagandou léčitelství. S vděčností tedy vítám alespoň trochu nedůvěřivou reakci v pořadu Čelisti na Radiu Wave z 21. srpna 2020.Kdyby byl Šarlatán pojatý jako fantasy nebo se odehrával v paralelní realitě, kde bychom mohli takový předpoklad přijmout jako součást jeho světa, bylo by to ještě v pořádku. Jenže tak to není. A pokud to není možné a existují i důkazy, že to opravdu možné nebylo, musíme předpokládat, že skutečný “temný” rozměr Mikoláškovy postavy je ten, který tvůrci přehlédli, nebo spíše spolkli i s navijákem.
Šarlatán (2020)
- Nový film Agnieszky Holland Šarlatán, mapuje život jednoho z nejslavnějších českých léčitelů Jana Mikoláška. Člověk s úžasným darem diagnostikovat už jen pohledem a také z moči. Jeho neskutečný dar, který je vykoupený utrápami, pronásledováním a také bojem s vnitřními běsy. Naprosto precizní režie Agnieszky Holland (Hořící keř, Úplné zatmění, V temnotě), která má opravdu šťastnou ruku na silná témata. Scénárista Marek Epstein, který se chopil scénáře, už v mnoha filmech předtím dokázal, že patří mezi velmi schopné tvůrce. Co je nutné vyzdvihnout je opravdu životní výkon Ivana Trojana, kterého jak režisérka uvedla v jednom rozhovoru, vyvedla z jeho komfortní zóny. Velmi náročné scény museli být velkou hereckou výzvou i pro tohoto již, tak fenomenální ho a zkušeného herce. Mladší verze Jana Mikoláška, kterou se se ctí popasoval Josef Trojan, byla opravdu dalším šťastným krokem. Je jedno jméno, které bych v této recenzi neměl nezmínit, jedná se o slovenského herce Juraje Loje (Trhlina). Tento mladý a nadějný objev, na kterém měl podíl slovenský režisér Peter Bebjak byl další naprosto skvělou volbou. Film Šarlatán vřele doporučuji, protože ne moc částo se u nás objeví film, který má tolik šťastné kompatibility, jako právě Šarlatán.(21.8.2020)
- Šarlatán – film, po jehož shlédnutí odcházíte s potřebou dostudovat a dohledat. Zjistit (pokud to nemáte zjištěno předem), jak to dopadlo u soudu, a jak vlastně skutečně jeho vyšetřování a soud probíhaly. Jak pokračoval osud jeho asistenta, jak se na jeho léčitelské schopnosti dívají skeptikové. Stejně tak si musíte klást otázku charakteru a osobnosti Mikoláška. Život poznamenaný smrtí, kterou zapříčinil za první světové války. Jeho cholerická povaha vedoucí k dramatickému rozchodu s otcem. Homosexuální vztah a formální manželství. Léčení kontroverzních osobností totalitních režimů. Není to film, který by byl snadný ke sledování a po jeho skončení by divák měl jednoznačný pocit. Pokud na mne něco působilo negativně, tak až příliš naturalisticky zobrazovaný vztah s asistentem – vše bylo jasné a nebylo třeba až tak „polopatického“ podání. Skvělý byl z mého pohledu Ivan Trojan, naopak Juraj Loj pro ne odpovídal době první republiky, ve které k Mikoláškovi vstupuje, spíše současnému pojetí suverénního, úspěšného, vysportovaného a pohledného muže. Ale nevím….že by závist? 🙂 Každopádně film, který stojí zato vidět..(21.8.2020)
- Další důkaz o totálním úpadku české kinematografie během posledních let. Životopisný film o velikánu českého léčitelství se velmi brzy změní v erotický film pro homosexuály, když je divák nucen sledovat celkem tři erotické scény mezi dvěma muži. Pokud někdo obdivuje, jak se mravenci procházejí po holé zadnici muže, prosím… Já toto však nemusím. Existuje mnoho filmů o známých osobnostech, kteří byly homosexuálové, ale tvůrcům se většinou podařilo ve snímku toto zdůraznit decentně a vkusně. Ve snímku Šarlatán mi však připadne, že když už tvůrci nevěděli kudy kam, uchýlili se k těmto scénám. Snímek trpí také ještě dalším nedostatkem – a to je zvuk. V některých okamžicích není hercům vůbec rozumět a tak některá slova a dokonce i věty zůstanou divákovi utajeny.(23.8.2020)
- Lehčí nadprůměr českého filmu, za mě 70%. Plus: herecké výkony, snaha o důraz na psychologii postav, gay linka. Mínus: přílišný důraz na politické vyznění, snaha nacpat příliš moc do jednoho filmu („nakousnuté“ scény), velmi malá hierarchie scén (která scéna byla ta důležitá? která nás na ni navedla? která byla jejím zárodkem?). Určitě ale dobré nakopnutí českého filmu správným směrem, snad bude v budoucnu takových filmů více.(24.8.2020)
- Pět hvězd. Co ještě dodat? Výprava skvělá, kamera také. Střih bez chyby a výtečná režie skvělých herců. Všechny výtky různých profesionálních i neprofesionálních recenzentů odmítám. Jediný, co bylo blbý, že jsem v kině seděl moc blízko plátna.(26.8.2020)
- Šarlatán je silné, pohnuté a výborné životopisné drama, které má pár slabších míst a trošku trpí neduhem většiny filmů dle skutečné události – přílišnou volností zpracování. To hlavní však zachycuje skvěle a hlavně se nedá říci, že by film nefungoval. V rámci toho naopak není ve scénáři nic navíc, nebo tak říkajíc „na sílu,“ většina linek naopak působí tak přirozeně a uvěřitelně, jak jen může u tak rozporuplného hlavního hrdiny. To by se samozřejmě nepovedlo bez správné volby herce – a tady se režisérce povedl vskutku zajímavý tah, kdy do role staršího Jana Mikoláška obsadila Ivana Trojana, zatímco léčitelova mladá léta zpodobnil hercův syn Josef Trojan. Oba pánové nejen že si jsou logicky podobní, ale jsou rovněž velmi nadanými herci. Mladý Trojan se skvěle popasoval s šarlatánovými drsnými začátky (jeho část příběhu má mnohem víc temných odstínů), zatímco zkušený herecký matador Trojan starší exceluje v úloze již umírněnějšího, vyzrálého Mikoláška, u něhož hrůzy a vnitřní démoni tak často na povrch nevystupují. Za vyzdvihnutí pak stojí i výkon „slovenského Daniela Craiga“ Juraje Loje, který si zahrál Mikoláškova asistenta a milence Františka, či civilní Jaroslava Pokorná v úloze bylinkářky, u které se hlavní hrdina učil. Šarlatán by zkrátka byl českým snímkem roku i v mnohem silnější konkurenci, než jaké se mu letos dostalo a byť nejde o dokonalý počin, jde o výborně natočený a zahraný snímek, který si rozhodně zasluhuje chválu a pozornost, jíž se mu dostává. V našich končinách zkrátka takovýto počin těžko najde konkurenci. Přesto by si možná Mikoláškův bezesporu zajímavý život zasloužil více prostoru. Třeba minisérie podobná rovněž Agnieszkou Holland natočenému Hořícímu keři by byla dle mého ideální…(28.8.2020)
- Zase po delší době velmi kvalitní a skutečně silný český film, který pod taktovkou zkušené Agnieszky Holland nabyl dle mého téměř až světového formátu a to se jen tak nevidí. Velmi tomu nahrávají i skvělé herecké výkony většiny herců, mezi kterými ovšem dle očekávání značně vyčníval Ivan Trojan, jenž pouze znova a znova dokazuje, že na poli tuzemských herců patří k té absolutní špičce. Taktéž mě ale potěšil i jeho syn Josef, ve kterém vidím nejen veliký herecký potenciál, ale i správný charakter, což z něj bezesporu dělá dost možná nejzajímavější vycházející hvězdu českého filmu. Abych se ale ještě vrátil k samotnému filmu, tak mimo to, že (jak jsem psal na začátku) má výbornou režii, tak se rovněž vyvedl po stránce obsahové, kde se scénáristům povedlo napsat velmi poutavý a zajímavý náhled do života pana Mikoláška, který je další zajímavou postavou naší historie, o které jsem doposud neslyšel a je to škoda, protože ačkoliv se do dějin nezapsal ničím až tak moc převratným, tak přeci jen mě snímek donutil si o něm po shlédnutí hledat první poslední. Na závěr tedy můžu s potěšením konstatovat, že se snímek Šarlatán skutečně povedl, určitě ve většině z vás zanechá nějakou tu emoční stopu a i když samosebou nejde o bezchybný film a i když v sobě má určitá hluchá místa, tak ve mě osobně převažuje výrazně pozitivní názor a navíc i vzhledem k současné dosti chudé filmové nabídce jej plně doporučuji. 80%(29.8.2020)
- Oscara pro Trojana(27.9.2020)
- Pekne spracované, i keď uvítal by som, keby koniec nebol neuzavretý a aj keby to podanie skutočností sa tak drasticky nelíšilo od skutočnosti. Mikolášek bol odsúdený za daňové podvody pri predávaní bylinných čajov a nie za zavinenie smrti člena komunistickej strany. Myslím, že pre dramatičnosť to nemalo žiaden význam, ale pre poznanie príbehu a tak trochu nazretie na človeka a jeho život je to diametrálny posun.(4.12.2020)
- Ten koniec ze odpad. Mohli to dokoncit….(7.12.2020)
- Především lze vytknout, že se tvůrci zásadně odklonili od osobnosti a života Jana Mikoláška a zacílili směrem k senzacechtivým stránkám a schematickým postupům, jaké asi mainstreamový divák očekává- tedy přepjatost, násilí, homosexualita apod. Výsledek lze ovšem charakterizovat jako řemeslně dobře zvládnutý, tedy hodnoceno měřítkem současného českého filmu. Ale nic víc – a pro náročnějšího diváka, který zrovna není zarytým fandou dnešního českého filmu, to bude zklamání. (Jitka Cardová tentokrát ty zápory i klady poměrně přesně vystihla). (50%)(14.12.2020)
- Můj čistě subjektivní dojem je, že film nemá odvyprávět život léčitele Mikoláška, ale primárním posláním filmu je antikomunismus (Holland ostatně nic jiného netočí). Od historických reálií se film nahony vzdálil právě díky hlavní náplni. Nesmí chybět ani homosexualita – nějaká minoritní záležitost dneška. Popis minulosti pomocí těchto pseudouměleckých počinů mi přijde dost primitivní a někdy mi vyznívá propagandisticky. Tím se nijak nechci dotknout herectví Trojana otce i syna, které v ubohých filmečcích české kinematografie vyčnívá vysoko nad průměr. V porovnání s okolními podobně nesmyslně státem dotovanými soukromými filmovými a seriálovými počiny je česká produkce v posledních cca pětadvaceti letech žalostná. Českého lva nic nepřeskočí. Např. polský či maďarský film je úplně jiný level a má mezinárodní renomé. Seriálová produkce je až na pár detektivek otřesná a zřejmě odráží nevkus a současnou lidovou kulturu. Naše produkce je bohužel pouze pro naši kotlinku – Všichni Vojtkové, Dykové, Kotkové, Geislerová, Vilhelmová atd. Jsou všichni z jednoho těsta jak přes kopírák. Asi je to odraz doby. Třeba je to můj nevkus, ale tak to prostě vidím. Asi mi přišlo sympatičtější a umělecky na jiné úrovni herectví Kemra, Hrušínského, Brodského či Sováka nebo Brejchové. Dnes se jim nikdo nevyrovná. Mezinárodní ohlas má snad jenom Roden.(15.12.2020)
- Filmařské kvality Agnieszky Holland jsou nesporné a herecké výkony všech také. Přesto mi film nesedl a zdál se mi až zbytečně dramatizovaný. Jan Mikolášek byl obdivuhodná a složitá osobnost, která žila v neméně složité době. Za mě nebylo potřeba snímek dramatizovat ještě více. Například scéna s koťaty, rušivá hudba, či spíše zvuky houslí i ve scénách, kde to nebylo potřeba. Více by se mi líbilo civilnější a klidnější pojetí, ve které by jeho dramatický osud vynikl sám o sobě, nebylo potřeba už tak silné drama zdůrazňovat. Zbytečně zdůrazněná byla i vztahová linka. Romantické scény se do filmu nehodily. Naopak mi chybělo například léčení významných osobností a Mikuláškův postoj k nim, stejně jako uzavření příběhu v posledních letech jeho života. Jak ho ovlivnilo odsouzení? Jak prožil konec svého života? Měli jsme ještě i jeden technický problém, postavám bylo někdy špatně rozumět a naopak zmíněná zbytečně dramatizovaná hudba občas přímo zařvala.(8.1.2021)
- Na současné české poměry nebývale vycizelovaná režie, parádní práce s herci i ostatními profesemi, a pan Štrba za kamerou čaruje. Přitom v kontrastu s formou se na film vzhledem k obsahu celkem nepříjemně kouká. Události jsou díky turbulencím dějin dost dramatické, a zajímavě ambivalentní postava léčitele Mikoláška je tu vykreslená jako velmi arogantní a gay hajzl s mesiášským komplexem, což se tedy možná ani nezakládá na pravdě. Skvělá příležitost pro Trojana, který tomu dodává hloubku, a získává pro tohoto komplikovaného člověka sympatie. Mám však i další problémy se scénářem, není ideálně strukturovaný, a už vůbec ne katarzně zakončený. Obecně mi vůbec nevadí, když (jak jsem četl v jedné recenzí) má divák po skončení filmu více otázek, než na jeho začátku – naopak. Vadí mi ale, že scénář je spíš jen taková črta, než že by opisoval nějaký dramatický oblouk. Načne spoustu zajímavých odboček, aby pak ve finále sledoval vlastně pouze (nejspíš vyfabulovaný) zhoubný vztah Mikoláška s asistentem.(24.1.2021)
- Super film(10.2.2021)
- 40% další česká zbytečnost.(12.2.2021)
- Silný příběh o výjimečném muži a jeho těžkém osudu. Sledovat výtečnou práci A. Holland a dvou hlavních hrdinů byl opravdu zážitek. Je dobře, že tento příběh inspirovaný skutečným životem dostal prostor a šíří povědomí o době, kterou si je nutné stále připomínat. Že v lidech není kouska lidskosti, že láska by neměla být zakázaná. V závěru bych rád ocenil práci se světlem a skvělý scénář.(6.3.2021)
- skvělej trojan, strašná doba – klasický komunistický zmrdi(14.3.2021)
- Vlastne nevim, cim by se mi mel ten film libit. Jasne, Trojan je uzasnej, ale to je vzdy a vsude. Jinak je to nezajimava banalita, se spoustou nezajimavych dejovych zakrut, resp je to nezajímavý film o někom zajimavym, vyfutrovany spoustou sracek.(14.3.2021)
- Měla jsem pocit, že jdu na pětihvězdičkový film, ale moje očekávání nenaplnil tak úplně. Nečetla jsem Mikoláškovi spisy, takže co je fikce a co byla fakta, ponechám stranou. Silný první záběr na Zápotockého sliboval poutavý vizuální zážitek, ale ten se nedostavil – dále byl film plošší, než bych na Agnieszku čekala. Během snímku se otevřelo spoustu zajímavých dějových linek, se kterými by šlo si pohrát, ale vždy byly v zárodku utnuté. Frustrující jak nabíhající a nedokončený orgasmus. A světlo! Když se dívám na film, tak na mě kamera a světlo působí, díky nim si dotvářím obrázek o snímku. Tady jsem našla krásné scény hodny dnešní výpravy a možností. No a potom tam hodí snímek z drona na vlak, kam dodají umělou páru? Nebo pohled na vězeňský plac s rádoby paprskem slunečního svitu, který se ani nesnaží předstírat, že není umělá studená LEDka? Zamrzelo mě, že Josefu Trojanovi nebyl věnován větší prostor, těšila jsem se na více příběhů z Mikoláškova mládí, a také na výkon mladého herce. Ivan Trojan opět prokázal, že ať před něj položí jakoukoliv roli, chopí se jí s takovou energií, že mu uvěřím i lásku k namakanému východňárovi.(20.8.2020)